Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

jakop: tak ti udělám radost a něco ti tu napíšu:D... Mac mám ráda, ale prostě mě baví ji trápit ...kdo za to může, že?
bindina: s Mooony?...možná
Pacoz: ano, musíš čekat celý týden, jinak bych nedělala nic jiného , ale jsem ráda, že se to líbí
mikulishka: neviděla bych to tak tragicky

JINAK MÁM PŘÍSPĚVEK ČÍSLO 1100

Mackenzie Tak už je mi jasné, proč si mi od pátku slibovala, že dáš reakci na můj komentář. Ty si čekala na nějaké pěkné kulaté číslo (1100), to si mohla říct dřív a ne se vymlouvat, že nevíš co odpovědet .

Tak dneska mame patek tak doufam ze zde slíbená povídka bude už mam totiž nehoraznej abstak

tak pokračování povídky

Plaváčci, part 2

„Potřebujeme jumper!“křikl Lorne, jakmile proběhli domů.
„Co se stalo?“zajímalo Woolseyho.
„Překvapili nás vojáci. Hodili granát a odtrhl se kus skály, na které plukovník Blacková a major Winterson stáli. Spadli do vody.“informoval ho Cooper.
„Chucku, sežeňte ještě jeden tým a vyšlete dva jumpery!“rozkázal Woolsey. Chuck jenom přikývl.

„Takže co víme?“položil řečnickou otázku Woolsey.
„Spadli do vody po výbuchu granátu.“odpověděl Evan.
„Dobře, z toho plynou možné zranění. Zlomeniny, šok, u Mac je to komplikované virózou. Dále je možný otřes mozku, tonutí, popřípadě krvácení z různých ran.“vypočítala Jennifer.
„Takže když je najdeme, tak hlavně opatrně.“ukončil to Lorne.

Winterson pomaličku otevřel oči a nechápavě se zadíval. Nad sebou viděl jenom koruny vysokých stromů. Maličko se pohnul. Vypadalo to, že všechny části těla jsou na svém místě. Překulil se na břicho a pomalu si sedl. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nebylo nic víc než les a řeka, která ho nejspíš vyplavila.
„PLUKOVNÍKU!“zakřičel. „MAC!“ Nikdo se neozýval a nikoho neviděl. „Do háje.“ povzdechl si a vstal. Rozhodl se, že se vydá zjistit, jak vypadá okolí. Krom toho když zůstane sedět, kde je, těžko něco zjistí. Zamířil do lesa. Šel pomalu a po pár minutách ztratil přehled o čase. Jeho hodinky měly rozbit displej a voda jim taky moc nepomohla. Začalo se stmívat. George se prodíral hustým křovím a snažil si najít něco k přespání. Najednou uslyšel nějaké hlasy a zvuk kopyt, a než se stačil vzpamatovat, stálo okolo něho několik lidí s napřaženým kopím. Chtěl něco říct, ale než to stihl, něco ho štíplo do krku a on ztratil vědomí.

Mac se maličko zavrtěla. Oči se jí otevírat moc nechtěly. Cítila, že leží v nějaké teplé a měkké posteli. Všechno jí bolelo. Uslyšela zvuk otevírajících a zavírajících se dveří. Uvědomila si, že na Atlantis obyčejné dveře nejsou. Otevřela oči a rozhlídla se. Byla v nějakém pokoji s nějakou malbou na zdi. Na podlaze byly staré koberce a v rohu jedna skříň, která vypadala, že už dost zažila. Vedle velké postele s nebesy byl malý noční stolek a vedle něho psací stůl se starožitnou židlí. U něho stál zády k ní muž a něco tam dělal.
„Už jsi vzhůru. Konečně.“pousmál se, jakmile si všiml, že ho pozoruje. Nemohlo mu být více jak 30 let, byl menší postavy, měl tmavší pleť a černé vlasy.
„Kdo jsi?“zeptala se potichu.
„Ramses.“odpověděl. „Ty?“
„Mac.“odpověděla. Muž mezitím nabral do kelímku nějakou tekutinu, která byla v nádobě na stolku.
„Vypij to.“pobídl ji.
„Co je to?“zajímala se opatrně a nedůvěřivě se na kelímek dívala.
„Proti bolesti.“vysvětlil. Teprve teď si uvědomila, že se cítí nějak moc dobře na to, že kousek od ní vybouchl granát. „Dříve jsem ti to lil přímo na rány, ale když jsi vzhůru, hodně by tě to pálilo, takže tenhle způsob je snadnější. Nechutná to sice nic moc, ale účel to splní.“ Jenom přikývla. Ramses si sedl na okraj postele a maličko jí nadzvedl hlavu. Trošku si upila a rozkašlala se. Tekutina nejenže měla barvu dobře zakaleného močálu, ale byla nesnesitelně hořká. Ramses ale nekompromisní a nalil to do ní celé.
„Jak dlouho jsem spala?“zeptala se potom, co se jí podařilo aspoň trošku zbavit té hořké pachuti.
„Dva dny.“
„A…nenašli jste ještě někoho?“
„Ne.“zavrtěl hlavou. Mac jenom přikývla a skousla si ret.
„Kde to jsem?“
„V mém pokoji. Jsem král této říše a je mi ctí mít u sebe tak krásnou cizinku.“odpověděl s úsměvem.
„Král? Copak se král stará o někoho, o kom nic neví?“
„Jsi tak vyčerpaná, že mi stejně neublížíš.“pousmál se. „Líbíš se mi.“
„Jasně.“ Nehodlala připustit, aby se rozhovor stočil někam jinam. „Jak daleko je…nevím, jak tomu říkáte. Je to taková velká kruhová věc.“
„Ty myslíš portál.“
„Třeba.“pokrčila rameny.
„Dva dny cesty na koni.“
„Dva dny?“vyvalila oči. „Dva dny jak? Tryskem, cvalem, klusem, krokem?“
„Cvalem a z části krokem, protože nějaké části cesty nejsou dobře sjízdné.“odpověděl.
„Ježiši Kriste, to je…to je něco okolo 100 kilometrů.“zamručela vyděšeně. „To je v pytli.“
„Nechám tě odpočívat. Měla bys spát. Tvoje zranění nejsou zrovna nejlehčí. Rány jsme ti sešili, ale jsi hodně potlučená a plná modřin.“řekl a s těmito slovy odešel.
„Skvěle, sešili. Ať žije infekce.“hlesla. Nějak pochybovala o tom, že tady jim dezinfekce nebo hygiena něco říká. Ale než se stačila podívat, co jí vlastně sešili, usnula.

„Obletíme to ještě jednou.“zamručel unaveně John a otočil jumper nad lesem k dalšímu obletu.
„Už jsme to oblétali, kdo ví kolikrát.“namítl Rodney. „Není tady v okolí nikdo. Vraťme se domů a počkejme, než sem doletí Daedalos.“
„Co když je při dalším obletu najdeme?“prskl.
„Pane, obletěli jsme to znova a nic.“ozval se ve vysílačce Lorne.
„Tak znova!“
„Podplukovníku…“
„Hned!“
„Ano, pane.“povzdechl si a otočil jumper znovu nad les.

„Dobré ráno.“pozdravil další den Ramses.
„Dobré.“protáhla se maličko Mac. Muž jí podal skleničku s pitím. Mackenzie si pomalu sedla. Maličko usykla a chytla si žebra.
„Můžu ti zkontrolovat rány?“zeptal se. Mac jenom pokrčila rameny a lehla si zpátky. Pomalu jí vyhrnul tenkou bílou bavlněnou košilku. Na břiše měla několik hlubokých jako by řezných ran, které měla podivně sešité, což vypadalo ještě hůř, než kdyby to nechali tak.
„Vypadá to celkem slušně.“poznamenal.
„Fakt?“podivila se. Podle ní slovo slušně nebylo na místě. Ona by to nazvala přinejmenším děsivým.
„Troufám si říct, že by ti zítra neuškodila malá procházka.“
„Fakt?“podivila se znova. S tím chlapem se evidentně rozcházela v názorech na všechno.
„Jistě. Nebo se na to ještě necítíš?“
„Já nevím.“pokrčila rameny.
„Chci ti ukázat své království.“
„V tom případě si to nenechám ujít.“pousmála se. „Kde jste mě vůbec našli?“
„Na břehu jedné řeky. Dala jsi nám hodně práce.“
„Pokud ti to nebude vadit, spala bych.“
„Jistě. Přijdu zase za pár hodin.“

George se bezmocně rozhlížel po malé cele. V rohu byla jenom nějaká lavice, jinak všude kolem byly mříže. Zoufale procházel okolo nich tam a zase zpátky. Po schodech, které byly skoro naproti, scházel zástup nějakých lidí v čele s Ramsesem.
„Kdo jste?“vypálil hned.
„Otázka je, kdo jsi ty.“odvětil Ramses. George se napřímil.
„Jsem major Winterson!“prskl.
„Našli jsme tě v Ďáblově lese. Musíš se očistit.“
„Po tom hukotu v řece jsem čistý až až.“ušklíbl se.
„Tvůj očistec se bude konat za úplňku.“oznámil mu Ramses.
„Pardon, ale vypadl mi kalendář. Kdy že to je?“
„Za tři dny.“
„Fajn, budu tu.“uchechtl se, ale pak zvážněl. „Nenašli jste taky někoho jiného?“
„Ano, našli.“
„A?“
„Nemohli jsme nic dělat. Je mi to líto.“hlesl s předstíraným smutkem.
„Cože?“vyštěkl vyděšeně.
„Teď se s námi pomodli.“vybídl ho a všichni přítomní otevřeli maličké knížečky, které vytáhly z kapes svých hábitů, a začali něco nesrozumitelně mumlat.
„Kde jsem se to hergot ocitl?“povzdechl si a zcela klidně si sedl na lavičku a bez zájmu je pozoroval.

„Tak honem, vstávej!“zahalekal Ramses další den ráno už ode dveří. Přihrnul se k oknu a prudkým trhnutím odhrnul závěsy. Dovnitř začalo pronikavě svítit slunce. Mac jenom nesouhlasně zamručela a zakryla si oči rukama. „Jde se ven!“
„Je to nutné?“
„Samozřejmě. Nemůžeš jenom ležet v posteli.“namítl a shrnul z ní peřinu. Potom ji chytl za ruku a potáhl ven.
„Nešlo by to něžněji?“zaprotestovala, ale pomalu vstala. Ramses ji podepřel a dovedl na balkon u okna. Naskytl se jí pohled na město, které se hodně podobalo starověkému Římu. Mělo to dokonce i koloseum. Mac jenom vyvalila oči.
„Úžasné, viď.“hrdě se nafoukl.
„Zajímavé.“přikývla.
„Chtěla bys, aby se ti toto město klanělo?“
„Ehm…“zarazila se. Ramses si to bohužel vyložil špatně.
„Už delší dobu hledám svou vyvolenou.“
„Asi jsem ti špatně rozuměla.“hlesla a zbledla.
„Ty jsi dokonalá.“podíval se na ni zálibně.
„Věř mi, nejsem. Vůbec se k tobě nehodím. Co o mně víš?“
„Jsi krásná a to mi stačí.“pousmál se a chytl ji za ruku. Vytrhla mu ji.
„To ti teda stačí málo.“prskla. „Promiň, ale někoho mám.“
„Ale ten tady teď není. A určitě má spoustu jiných žen, takže se bez tebe obejde.“
„To teda nemá!“naježila se.
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“
„Protože kdyby měl, zastřelím ho. Teda nejdřív je a potom ho.“zavrčela.
„Možnost máš. Rozmysli se. Máš čas do zítřka.“řekl chladně a odešel.
„Šašek.“prskla a zalezla zpátky do postele.

„Takže?“ S těmito slovy vtrhl Ramses další den ráno do pokoje.
„Takže co?“zabručela ospale.
„Jak ses rozmyslela?“
„Nic se nezměnilo.“zavrčela a posadila se.
„Fajn, v tom případě si obleč tohle.“hodil k ní nějaký chuchvalec nějakého oblečení. Byly to černé dlouhé šaty s dlouhými rozevlátými rukávy. Okolo pasu měli pásek.
„Aspoň v tomhle se shodneme.“pomyslela si Mac, když si je navlékla.
„Skvěle.“zavrčel Ramses. „Pojď sem.“ukázal před sebe. Mac poslechla. V tu chvíli jí vrazil takovou facku, až skončila na zemi. Maličko se otřepala. Vzal ji jemně za bradu a setřel jí krev ze rtu.
„Měla ses stát mou paní. Budeš litovat. Teď půjdeš do stájí a uklidíš je. Dále vyhřebelcuješ koně, až se budou lesknout. Potom půjdeš do kuchyně a pomůžeš s večeří.“zavrčel jí těsně u ucha.
„Večeří? Teď? Vždyť je brzo ráno.“namítla. Stiskl ji pevněji.
„Čekám hosty.“zasyčel a prudce ji vytáhl na nohy. Přede dveřmi čekali dva muži v částečném brnění. Chytli ji za paži a vedli palácem někam dolů. Za pár minut ucítila zápach hnoje. Stráže ji strčili do stájí a zlomyslně se uchechtli. Mac se rozhlídla kolem. O nějakých boxech nemohla být ani řeč. Koně byli rozděleni jenom dřevěným prknem a hnůj se házel do nějaké díry ve stěně. Dřevěné vidle stály opodál. Povzdechla si a vyvedla prvního koně do uličky, aby měla aspoň kousek místa. Přivázala ho a vešla do zpátky. Jindy by jí to nevadilo, ale dneska se na to nějak necítila. Vyhovovalo jí ale, že je v celé stáji sama. Nemusela nikam spěchat. Jakmile skončila s hnojem, začala se věnovat příjemnější věci – hřebelcování. Koně spokojeni drželi. Potom je zavedla zpátky. Chtěla se nějak dostat ven, ale závora na dveřích byla pevně zajištěná, stejně jako dveře, kterýma přišla. Když nikde nenašla žádný východ, zamířila zpátky ke koním. Za pár minut se ve dveřích objevili zase dva muži. Přelítli pohledem stáj. Když zjistili, že všechno vypadá dle jejich představ, chytli ji za ruku a zase táhly někam jinam. Ve velké hale zabočili do jedné tmavé chodby a prošli jí až na konec, kde otevřeli masivní dveře, za kterými byla velká kuchyně. Uvnitř bylo plno žen a dívek. Stráže ji vstrčili dovnitř a zavřely dveře. Mac se rozhlédla. Všude bylo plno nádobí – pánví, hrnců, talířů, pekáčů a nožů.
„Pojď sem.“potáhla ji za ruku jedna dívka. „Co ti to udělal?“povzdechla si.
„Kdo?“nechápala Mac.
„Ramses.“
„Ale mně nic není.“namítla.
„Neviděla ses v zrcadle?“ Teprve teď si uvědomila, že zrcadlo celé tři dny neviděla. Dívka k ní přisunula maličké zrcadlo.
„Aha.“hlesla Mac, když se v něm uviděla. Na tváři měla dlouhý šrám a na čele velkou odřeninu. Na krku měla plno malých škrábanců. „To muselo vypadat.“povzdechla si.
„Jsem Elena.“představila se dívka.
„Mac.“přikývla. „To neudělal Ramses. Spadla jsem do vody. Našli mě a on mě vzal k sobě.“
„Odsud se nedostaneš. Já tady jsem už deset let.“
„Nezkusila si utéct?“zajímala se Mac a obhlížela si kuchyň.
„Zkoušela.“přikývla Elena. „Tohle mi udělal.“otočila se k ní zády a trošku si shrnula halenku. Na zádech měla dlouhé jizvy.
„Au.“hlesla, když to uviděla. „Promiň. Víš, co se tady děje?“
„V podstatě.“přikývla.
„Nenašli ještě někoho?“
„Muže.“
„Má takovou hranatější postavu, kratší vlasy a je celkem pěkný? Možná má na sobě černou uniformu se jmenovkou a na paži znak okřídleného koně.“
„Toho jsem viděla.“
„KDE?“vykřikla.
„Ve vězení. Čeká na očistec.“
„Na co?“zamračila se Mac.
„Očistec. Našli ho v Ďáblově lese. Nesmí se tam. Očistec spočívá ve splnění nějakého úkolu vymyšleného Ramsesem. Většinou k jeho pobavení.“
„Potřebuju s ním mluvit.“
„Ještě jsem mu nenesla jídlo. Můžeš tam zajít se mnou.“nabídla jí.
„Díky.“ Elena mezitím naskládala jídlo na tác jídlo a společně se vydaly ven. Prošli přes nějaké nádvoří a po schodech dolů maličkou uličkou. Objevili se ve vězení. Po dalších schodech seběhly ještě níž.
„Wintersone!“vykřikla Mac, když ho uviděla sedět za mřížemi.
„Řekli mi, že…řekli mi, že…“vyhrkl George a vrhnul se k mřížím. Neměl daleko k slzám.
„Jsem v pořádku.“pousmála se.
„Vypadáte strašně, ale strašně rád vás vidím.“podotkl. Znova se jenom usmála. Chytl ji skrz mříže za ruku, kterou pevně stiskla. „Zítra chcou udělat nějaký očistec.“
„Slyšela jsem.“přikývla. „Eleno, byla bys tak laskavá a na chvilku nás nechala?“požádala ji Mac.
„Budu hlídat.“
„Děkuju.“řekla. „Pokud se odtud dostaneme, budeme si muset nějak opatřit koně. K bráně je to přes sto kilometrů.“
„A to jsme ještě naživu?“podivil se Winterson.
„Jestli nás budou hledat, a to budou, tak nemají šanci. Nenapadne je hledat tak daleko.“ povzdechla si.
„To nevadí. Když seženeme dopravní prostředek, bude to pohoda.“pousmál se.
„Optimisto.“ušklíbla se.
„Jsem rád, že jste v pořádku. Nic mi nechtějí říct.“
„Mně řekl, že jste mrtvý. Ráda bych se dostala domů už jenom kvůli sobě. Mám několik hodně ošklivých ran, které mi sešili, ale vypadá to jako bych si to dělala sama. Možná hůř.“
„Bojíte se infekce?“
„Tady nevím, co bych s tím dělala. Nemáme sebou nic.“
„Fajn. Dostaneme se domů. Slibuju.“usmál se.
„Jdou vojáci!“přiběhla s křikem Elena.
„Utíkej!“zavolal George. Mac na nic nečekala a vyběhla po schodech nahoru. Bohužel u vchodu narazila na dva strážné, kteří ji šťouchli zpátky. Noha jí podklouzla a ona spadla ze schodů dolů, kde zůstala ležet.
„Mac?!“vyjekl Winterson. Muži došli až k ní, chytli ji v podpaží a odtáhli po schodech pryč.
„Kam ji vedou?“zajímal se a držel se mříží.
„Pryč.“
„Víš kam?“
„Ano.“přikývla Elena.
„Dostaň mě odsaď.“zavrčel.
„Zkusím to. Ona je…“
„Jen kamarádka.“dodal.

Mac se probrala a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ležela v nějaké malé zatuchlé místnosti. Na stěnách byly hořící pochodně. Zjistila, že leží na něčem, co se podobalo velkému písmenu X. V tu chvíli dovnitř vešlo šest lidí v kápích a hábitech se svíčkami v ruce. Jeden z nich si kápi sundal. Byl to Ramses. Došel až k ní a z nohou jí shrnul dolů látku od šatů. Totéž udělal u rukou. Šaty byly na břiše zapnuté na několik knoflíků, které taky rozepnul a látku odhrnul stranou, aby bylo břicho holé.
„Co to sakra děláš?!“vyjekla Mac a snažila se z pout dostat. Zrychleně dýchala a cítila, jak se jí provazy zařezávají do zápěstí.
„Mluvila jsi s člověkem, který se nacházel v Ďáblově lese. Teď je ďábel i v tobě.“řekl.
„Co to meleš? Když už, tak je snad ďábel jenom jeden, ne?“
„Má moc se rozdvojit. Musíš být očištěna. Nejdříve ohněm a poté vodou, které se tak bojí.“ osvětlil jí Ramses a maličko naklonil svíčku. Horký vosk jí ukápl na stehno. Cukla sebou.
„Já tě varuju!“zavrčela.
„Nic mi neuděláš.“uchechtl se. Naneštěstí měl celkem pravdu. Mac od té doby, co tu byla, nemohla použít žádnou ze svých schopností. Zbylí lidé se postavili okolo ní a i také naklonili svíčky, ze kterých kapal vosk. Mac ze sebe dostala vzteklé zabručení.

„Ty klíče nemám, ale myslím, že tímhle by to šlo!“zašeptala naléhavě Elena, když se objevila zase zpátky ve věznici. V ruce měla kus jakéhosi drátu, se kterým hned zamířila do širokého zámku. Za chvíli se cela otevřela.
„Díky, ale utíkej pryč, ať nemáš problém.“pobídl ji Winterson a chvilku počkal, když odešla. Vyběhl schody a opatrně vyhlédl ven. V ulici nikdo nebyl, a tak se hned rozběhl cestou, kterou mu popsala Elena. Nebylo to daleko, takže za chviličku už viděl ten dům. Pomyslel si, že je to celkem nepraktické. Už z dálky slyšel nadávat Mac. Od nějakého domu ukradl vidle a vyrazil dveře. Všichni se otočili na něho. George na nic nečekal a nejbližšího zakuklence vzal vidlemi po hlavě. Ten okamžitě skončil na zemi. Podobně dopadli všichni kromě Ramsese. Ten statečně prchnul nějakými postraními dveřmi. Major přiskočil k Mac.
„V pořádku?“zeptal se a snažil se ji dostat z provazů. Pohledem přejel její břicho, paže a nohy. To všechno bylo pokapané voskem.
„Přiměřeně situaci.“přikývla. „Nejde to rychleji?“zavrčela netrpělivě.
„Nemám nůž.“pokrčil bezradně rameny a rozhlédl se po místnosti. Z jedné ze stěn vzal louči. „Ne, to ne. Žertujete?!“vyjekla Mac.
„Nemelte sebou.“sykl a přiložil louči opatrně k provazům.
„Začíná to pálit!“zaprotestovala.
„Už to je!“ Provaz na jedné ruce povolil.
„Musí tam být někde nůž!“zavrčela Mac. Winterson zamířil k jednomu z omráčených a prohrabal mu hábit. Po chvilce se obrátil zpátky s vítězoslavným úsměvem a nožem v ruce. Rychle rozřezal i další provazy a pomohl Mac dolů. Ta si rychle zapla knoflíky na šatech a oba vyběhli ven. Městem se už ozývalo poplašné troubení. Kličkovali malými úzkými uličkami a doufali, že se jim podaří vymotat.
„Ne že bych nebyla vděčna za záchranu, ale co když se nám podaří dostat za hradby? Jak se dostaneme k bráně? Nemáme koně!“podotkla zadýchaně.
„K tomuhle bodu jsem se nedostal.“přiznal major a oba prudce zabočili za roh. Bohužel špatný, protože se ocitli na náměstí, kde se shromažďovali vojáci.
„Do hajzlu.“vydechli.
„Za nima!!“ozvalo se. Vojáci se za nimi vyřítili rychlostí světla. Rychle se otočili a utíkali, kudy přišli. U jedné z uliček ale zahnuli špatně a ocitli se ve slepé. Obrátili se nazpět, že se ještě vrátí, ale vojáci je dohnali. Oba nervózně přešlápli.
„Vzdejte se.“zahřměl jeden muž, nejspíš velitel.
„Jak moc se chceš dostat domů?“zeptala se Mac.
„Dneska je na večeři řízek…takže hodně.“odpověděl jí George.
„Tak mi dej ruku.“řekla, a aniž by čekala na nějaký souhlas, drapla ho za ruku a zavřela oči. Z dálky slyšela výkřik, jak někteří vojáci proletěli vzduchem a zastavili se až o protější stěnu.
„Vstávej!“vykřikl zoufale George, když se z ničeho nic sesula k zemi. „No tak.“zatřásl s ní. Nebylo to k ničemu. Vojáci je obklíčili.

„Neboj se, až se tvoje přítelkyně probere, bude se dívat.“pronesl zlomyslně Ramses a pozoroval George přecházejícího po cele tam a zpátky. Místo toho, aby ho předtím odvedli do stejné cely, jako byl, dovedli ho do kolosea. „Vyber si zbraně.“pokynul mu rukou směrem ke stolu, kde byly rozloženy různé zbraně. Od luků a šípů, přes meče a kopí, až ke kuším. Major si povzdechl a rukou ukazoval na zbraně, které si sebou vezme. V tom dovnitř strčil hlavu nějaký malý muž.
„Vzbudila se, pane.“oznámil.
„Dobře. Přiveďte ji do mojí lóže.“poručil a pak se znova otočil na George. „Očistec může začít.“ušklíbl se zlomyslně. Po těchto slovech odešel a Wintersona odvedli do jiné místnosti. Byla větší, ale úplně prázdná. Na jedné stěně byly mohutné vrata, které se pomalu otevíraly. Slyšel mohutný povyk lidí. Mezitím ho navlékli do nějakého brnění, které mu chránilo hruď, nohy a lokty. Vrata se otevřely úplně a on vstoupil do arény. Jako gladiátor. Došel až před Ramsese, který seděl na vyvýšeném místě. Celé koloseum bylo zaplněné. Lidé křičeli a něco skandovali. U Ramsese stála Mac, která se na majora se strachem v očích dívala. Jenom se na ni sebevědomě pousmál. Maličko se taky pousmála.
„Očistec může začít.“rozesmál se Ramses. Publikum začalo být ještě hlasitější. Winterson se jenom se rozhlédl a uviděl, že se k němu blíží asi dvacet po zuby ozbrojených vojáků. George polkl, ale protočil v ruce meč a maličko začal kroužit okolo nich. Vojáci zaútočili. Winterson slyšel, jak jeho velící něco vykřikla, a domyslel si, že to asi bylo varování. To už ale musel odrazit útok prvních vojáků. Sekl mečem a zabil první dva útočníky. Vojáci útočili vytrvale a Georgovi docházely síly. V jednu chvíli skončil na zemi. Pořád ještě odrážel útoky, ale začínal cítit, že už dlouho nevydrží. Meč mu při dalším útoku vypadl z ruky. Stačil si už jenom pažemi chránit obličej. Když už čekal poslední ránu, vojákův meč se zastavil těsně nad ním. Rozhlédl se a uviděl Mac, která se na něho dívala. Jakmile postřehla jeho pohled, přikývla. Winterson rychle chňapl po meči a sekl. Přestalo ho to bavit. Už zbývalo jenom pár vojáků, se kterými si za chviličku poradil. Jakmile padl poslední voják, koloseem to překvapeně zahučelo. Ramses naštvaně vstal. George se vyčerpaně opřel o kolena. Okolo něho leželi mrtví vojáci. Sám krvácel na paži a na boku.
„Vyhrál jsem!“zakřičel Winterson.
„To ano.“přiznal neochotně Ramses. „Jsi volný a jako důkaz mé velkorysosti můžeš mít jedno přání.“
„Chci ji sebou.“ukázal na Mac.
„To bohužel nepůjde.“zavrtěl hlavou. „Cokoliv jiného.“
„Chci jenom ji. Nic víc.“trval na svém.
„Proč? Je to jenom žena. A hodně tvrdohlavá.“
„Není to JENOM žena.“prskl major. „Měli jsme se brát.“řekl. Mac jenom vyvalila oči, ale za chvilku se vzpamatovala a tvářila se, jako by to nebyla žádná novinka.
„Dokaž to!“vyzval ho Ramses.
„Má znamínko na levé paži a jizvu na vnitřní straně pravého stehna a nad zadečkem.“ vypočítal. Mackenzie jenom zbledla. Ramses zauvažoval. Věděl, že má pravdu, protože když ji ošetřoval, všiml si toho.
„Dobrá. Když myslíš, ale tímto přijdeš o jednu z výhod. Dám vám náskok půl hodiny. Když vás i potom chytím, nic vás nezachrání. Jasné?“
„Vcelku.“přikývnul major. Ramses pokynul Mac a ta sešla dolů k Georgovi.
„Východ je támhle.“ukázal na vrata mezi hledištěm. „Čas se vám počítá od teď.“uchechtl se. George na nic nečekal, drapl Mac za ruku a táhl ji za sebou k východu.
„Díky.“zafuněla. Vyběhli do města a kličkovali uličkami směrem, kde tušili východ.
„Musíme sehnat koně.“podotkl George.
„Jo. Jsme na konci města!“ukázala Mac na hradby.
„Slyším koně.“upozornil Winterson.
„Támhle!“ukázala Mac. Zamířili k velké ohradě, kde se páslo několik desítek koní.
„Tenhle nevypadá špatně.“ukázal George na štíhlého vysokého hnědáka.
„Nevypadá.“souhlasila Mac. „Ale je to sprinter. Nevydrží moc dlouho. Vyberte si radši nějakého menšího a podsaditého.“dodala a zamířila k jednomu černému jako noc. Na ohradě byly nějaké postroje, takže ho za chvilku měla osedlaného. Potom pomohla i majorovi, který si vybral tmavého hnědáka.
„Čas?“zeptala se. George se podíval na hodinky.
„Vypršel.“řekl. Mac na nic nečekala a pobídla koně. Rychle vyjeli z města a po cestičce zamířili směrem, kde doufali, že je brána. Jakmile narazila na řeku, byli si směrem stoprocentně jistí.
„Pojďme po řece. Ať nás tak snadno nemůžou stopovat.“navrhla Mac a pobídla koně dolů z kopce.
„Stmívá se.“podotkl George.
„Musíme si něco najít. Nejlépe jeskyni.“podrbala se Mac na hlavě a maličko v sedle poposedla. Jeli tak rychle, jak jim to hustý les dovolil. Chvílemi šli jenom krokem, aby nesklouzli, ale když byl dostatek místa, cválali. Za pár hodin, když sotva viděli na pár metrů před sebe, našli komplex jeskyní, kam se vlezli i koně. Odstrojili je a sami si sedli na tvrdou zem. Neodvažovali se rozdělat oheň, takže když se setmělo úplně, byla jim celkem zima. Mac se schoulila do klubíčka. Winterson se na ni zkoumavě zadíval.
„Je vám zima?“zajímal se.
„Trošku.“přikývla. Major se zvedl a zamířil k ní. Nejistě se k ní postavil.
„Zahřeju vás, jestli chcete.“nabídl se. Jenom pokrčila rameny. Bral to jako ano. „Úplně hoříte.“
„Mám teplotu už asi dvě hodiny.“řekla.
„Ukažte.“pobídl ji a jemně otočil na záda. Odepnul jí knoflíky na šatech a podíval se na rány na břiše. Byly zarudlé a vypadalo to, že se zanítily. „Infekce.“
„Nejspíš.“přikývla. „Jak jste věděl o těch jizvách?“zeptala se zvědavě.
„Já…viděl jsem je. A to znamínko jde vidět, když máte tričko bez rukávu.“hlesl a maličko zčervenal. „Můžu vědět, jak jste k nim došla?“
„Paradoxně to mám všechno od koní. Tu na stehně mám z rodea. Trošku mě nabral býk. Teda zapíchl mi tam roh. Naštěstí to o kousek minulo tepnu, takže jsem byla za pár dní v pořádku. Ale táta tehdy zuřil.“pousmála se při té vzpomínce. „No a tu druhou mám z tréninku jednoho divočejšího koně. Splašil se, já ho nezvládla, on zacouval až k ohradě a já bohužel spadla přímo na ni. Ohrada nebyla nejnovější, takže se pode mnou prolomila a já si tam zapíchla několik třísek.“
„U koní je to asi nebezpečné, co?“
„Já nevím. Když si nedáte pozor, přijdete k úrazu, ale myslím si, že teď už trošku vím, co od nich očekávat. Nedovedu si představit, že bych nemohla jezdit. Je to jako droga a pro mě je to skvělé odreagování.“
„Měli bychom už spát, ať to zítra zvládneme.“podotkl.
„Dobrou noc.“zašeptala Mac a zavřela oči.
„Dobrou.“řekl George a objal ji kolem pasu, aby jí bylo tepleji.

„Vzbuďte se, madam.“zatřásl s ní. Nevěděla, jak dlouho spala, ale nepřipadala si vůbec odpočatá. George si toho všiml. „Je to horší?“ Beze slova přikývla.
„Musíte osedlat koně. Přehoďte přes ně to sedlo a utáhněte popruh dole. Major přikývl a hodil na jejího koně sedlo. Sehnul se a zapnul popruh.
„Nejde to tak daleko, jak to bylo včera.“houkl.
„Nafoukl se. Chviličku počkejte, musí vydechnout. Zatím běžte na toho druhého. Rádi to dělají, protože nechcou sedlo.“vysvětlila. Winterson se jenom pousmál a hodil sedlo na druhého koně.
„Hotovo.“ohlásil vítězoslavně, pomohl Mac na nohy a posléze i do sedla. Venku teprve začalo svítat, ale oni už vyjeli na cestu. Dohodli se, že se zastaví někde u vody, aby se mohli napít jak oni tak koně. Po krátké pouze se vydali dál. Když byla možnost, hnali koně tryskem. Netušili, jestli je vojáci opravdu pronásledují, ale nehodlali to zjišťovat. Po vodě projeli skrz nějakou soutěsku.
„Není to to místo, odkud jsme spadli?“ukázal George do dálky. Kus skály chybělo.
„Jo, to je ono.“přikývla potichu.
„Můžeme si udělat pauzu.“navrhl. „Je to ještě daleko.“
„Můžeme zpomalit, ale ne zastavit. Já bych na toho koně už zase nevylezla.“řekla.
„Dobře.“souhlasil. „Vezmeme to do tábora? Třeba najdeme něco na jídlo.“
„Nebylo by to špatné. Protože já asi za chvilku omdlím hlady.“
„Už jsme skoro doma.“
Pobídli koně do cvalu a vyjeli na cestu, kterou tady přišli před pár dny. V tu chvíli se na ně vyřítili vojáci na koních. Mac strhla svého koně tak moc, až se postavil na zadní. Chvilku na nich poskakoval, ale pak se nechal vést. Mac ho pobídla a prokličkovala mezi vojáky, kteří je začali svírat. Cestou chytla za uzdu i Wintersonova koně a táhla je za sebou. Za chviličku začal kůň běžet sám. Doběhli na louku, kde na konci byla brána. Cestou k ní byly popadané stromy.
„Neumím skákat!“zakřičel George.
„Ale ten ale kůň jo!“křikla Mac a sama se dostala už za dva kmeny. Major pobídl koně k rychlejšímu tempu a navedl ho na překážku, přes kterou dokonale skočil. Doskákali tahle skoro až k bráně. Těsně před ovládacím panelem kůň od Mac zařehtal, skácel se k zemi a ona mu s výkřikem přeletěla přes hlavu.
„Mac!“křikl George a sklouzl ze svého koně dolů. Doběhl k ní. „Dobrý?“
„Asi mám něco s rukou.“hekla a držela si levou ruku. Winterson jí pomohl na nohy a dotáhl ji k DHD. Vojáci se rychle blížili.
„Elena mi přinesla i vysílačku.“zamával s ní ve vzduchu.
„Skvěle, adresu.“zavrčela a zhroutila se na zadávací panel. George rychle zadal adresu a brána se otevřela. Major si přehodil jednu její ruku kolem ramen a druhou ji podpíral.

„Jak jsou na tom?“zeptal se John další den ráno, když přišel na ošetřovnu.
„Vcelku dobře. Oba jsou sice vyhladovělí a dehydrovaní, u Mac se k tomu navíc přidala infekce, ale za pár dnů budou v pohodě.“pousmála se Jennifer.
„Můžu dovnitř?“
„Jistě.“přikývla. „Mimochodem, pěkná kytka.“kývla ke kytici lilií v Johnově ruce.

„Dobré ráno.“pozdravil a sedl si k posteli.
„Ahojky.“pozdravila unaveně. „Cos proved?“zajímala se, když si všimla květin.
„Nic. To ti nemůžu jenom tak přinést kytky?“
„Je ti jasné, že jsi je odsoudil k záhubě, viď?“pousmála se.
„Chudinky.“rozesmál se.
„Potichu. Winterson ještě spí.“sykla.
„Jasně. Jak je ti?“staral se.
„Jennifer mi ty rány znova zašila, ale v nějakých našla ještě pár šrapnerů. Kromě toho mám naražené rameno i s klíční kostí z toho pádu z koně. Jinak vypadám jako bych proběhla ostružinami.“
„Stihneš ten zápas?“
„Snad jo, maximálně by se odložil.“
„Lorne by zase bručel.“namítl John.
„Nějak se to vyřeší.“

„Pravidla jsou jasné?“zeptal se Evan.
„Naprosto.“přikývl zbytek.
„Tak jdeme na to.“ Bylo sice zamračeno, ale celkem teplo. Akorát pro hraní basketbalu. Cooper vyhodil balon do vzduchu. Okamžitě ho chytl Swanson a zamířil s ním ke koši. Winterson ho zablokoval a vzal mu míč, který přihrál Mac. Sheppard se mezitím přesunul pod koš. Mackenzie zamířila k němu. Oběhla Coopera, potom Lorna a těsně před Johnem se odrazila, on ji chytl a zvedl ji skoro až ke koši. Mac se do něho trefila.
„Co to sakra bylo?!“zaprotestoval Evan.
„No co no? Nějak si musím kompenzovat svoji výšku, ne?“pousmála se Mac.
„Ale…“chtěl namítnout Cooper.
„Hele, pánové, není to zakázané, tudíž je to dovolené.“usmála se a hodila míč Swansonovi. Lornův tým jenom zakroutil hlavou a všichni se rozesmáli.

tak doufám, že se to zase líbilo...
momentálně se snažím napsat silvestrovskou povídku, ale nějak nevím, co tam mám psát , tak kdyby měl někdo nějaký nápad, tak sem s ním

jakop: tak teď si mě odhalil , ano přiznávám, bylo to jenom kvůli tomu

Pacoz: jak se má absťák teď?

mnohem líp

Opravdu pěkná povídka (oba díly), ale tak by mě zajímalo, kde v tom starověkém Římě Winterson sehnal opravnu digitálních hodinek, protože na začátku je měl rozbité a na konci si na nich kontroluje čas

sgcatlantis: vím o tom, ale v stala se jedna taková nemilá věc....v úterý se mi omylem povedlo vymazat složku skoro se všemi povídkami (kromě těch, které jsou rozepsané, nebo jenom kousků a nebo povídek, které jsou už napsané, ale zatím nemají číslo) a tahle už byla opravená a upravená...včetně těch hodinek...naštěstí jsem to měla ještě na flashce a pár posledních na mailu, který posílám mamce, aby mi to vytiskla....ale když jsem to zjistila, málem jsem sebou sekla, takže pak jsem byla ráda, že je mám...a na hodinky jsem v tu chvíli vážně nemyslela...
ale ber to tak, že mohly třeba vyschnout a rozejít se

Mackenzie Mě se druhý díl opravdu líbil.

Ta věc na konci je něco, čím se taky řídíš???

Toto je spoiler!!!:

„Hele, pánové, není to zakázané, tudíž je to dovolené.“usmála se a hodila míč Swansonovi.

Pokud jde o díly, tak ti mohu poslat PDF a DOC, aby si měla ty staré povídky, ale je to vše pohromadě.

Tak konečně jsem se k tomu dostala no a... sakra vždyť já už ani nevím co psát jak tě pořád chválím

Co další díl

zítra
za chvilku mizím pryč a vrátím se....ehm ...až se vrátím

Co teda to pokačování dát už teďka.
Já jen že večer už něco mám

převelice se omlouvám

Nákaza, part 1

„Madam.“pokynul hlavou Chuck, jakmile Mac doběhla do řídící místnosti. U otevřené brány už byl připravený bezpečnostní tým.
„Co se děje?“vydechla se zatajeným dechem.
„Podplukovník Sheppard volal, že potřebují pomoc. Prý na ně někdo útočí.“
„Bohové?“
„Ne. Nějaká nová rasa.“
„Evidentně nepřátelská.“povzdechla si. „Johne, co vám tak trvá?!“zeptala se do vysílačky.
„Balím jednu slečnu. Ale nechce se dát!“zazněla odpověď. Mackenzie nervózně přešlápla. Z vysílačky se právě ozývala střelba a nějaké výkřiky. Za pár mučivých minut bránou proběhl Sheppard i zbytek jeho týmu.
„Johne Shepparde! Ty snad žertuješ!“zakřičela Mac z ochozu. „Zbláznil ses?!“ Seběhla dolů.
„Co?“zeptal se nevinně a držel si krvácející ránu nad obočím.
„Jak co? Jsem ráda, že z tebe není mastný flek, anebo že tě nepřinesli v krabičce od sirek!“ zaprskala.
„To teď se mnou mluvíš jako moje velící, nebo moje přítelkyně?“ušklíbl se. Mac jenom překvapeně zamrkala.
„Jako tvoje přítelkyně.“řekla po chvilce. „Protože kdybych s tebou mluvila jako tvoje velící, tak nemám skoro infarkt. Řekla bych si jenom, že je sice smůla, že jsi přizabitý, ale že aspoň budu mít méně papírování! Já se málem zbláznila strachy, když mi to řekli!“
„Nešil.“pousmál se a chytl ji za ruku.
„Nešil?! Ještě jedna podobná akce a placku z tebe udělám já.“
„Nechovej se jako hysterka.“zabručel.
„Jonathane, já tě varuju!“zavrčela.
„Ale no tak, Ginny.“zavrněl a přitáhl si ji k sobě. „Nezlob se na mě.“ Políbil ji. Naprosto nečekaně. „Promiň.“zašeptal, otočil ji směrem ke schodům a jemně postrčil. Jako transu se rozešla a přiblble se usmívala. Všichni, kteří byli u brány a v jejím okolí, se rozesmáli.

„Takže tam jsou zase nějaké rozvaliny?“zabručel George otráveně. Seděli právě v zasedačce a Mac se je snažila upoutat výkladem o planetě, která je čekala.
„Jo, rozvaliny a pár kilometrů od brány nějaká vesnice.“přikývla.
„Vesnice. Ech jo.“povzdechl si.
„Co je?“zamračila se Mac.
„To zas bude nuda. Chtělo by to nějakou akci.“protáhl se. Mackenzie jenom tázavě zvedla obočí.
„Nějak mi to vyhovuje. Nemám potřebu utíkat a už vůbec ne se zase dokutálet řekou.“ připomněla mu nedávný incident.
„Hm.“zamručel.
„Hele, vyrážíme až za pár hodin. Co kdybyste zalezl do postele a dospal se. Možná pak přestanete být protivný.“pobídla ho.
„Nejsem Sarah!“ohradil se.
„To je mi jasné, protože kdybyste byl, tak jdete bez řečí.“pousmála se.
„Jdu si ještě něco zařídit.“prohlásil George, vstal a odploužil se pryč.
„Proč vy chlapi jste tak protivní?“povzdechla si.
„A proč vy ženské?“opáčil John a taky se vydal k odchodu následovaný Rodneym.
„Co jsem vám udělala?“křikla za nima Mac a založila nejprve ruce v bok a pak na prsa. Opřela se o stůl a chvilku zírala do zdi. Potom sbalila veškeré materiály a složky a vydala se sehnat si něco k jídlu.

„Plukovníku, jste připraveni vyrazit?“zeptal se z ochozu Woolsey. Mac polkla, co měla v puse a mezitím horlivě přikyvovala. „Klidně dojezte, nemusíte spěchat.“pousmál se.
„Ne, to je dobrý.“křikla nahoru, když se jí podařilo sousto polknout.
„Jsi špinavá.“upozornil John a utřel jí flekanec od čokolády, který měla na tváři.
„Díky. Už je to dobrý?“zajímala se. Sheppard přikývl.
„Musíš vypadat reprezentativně a ne jak Popelka.“podotkl.
„Kdo za to může, že ty koblihy mají takovou tekutou náplň.“postěžovala si.
„Tak je nejez.“poradil jí Rodney. „Stejně je v nich citron.“
„Hele, to, že jsi alergický na citron ty, neznamená, že jsou i jiní.“pousmála se.
„V koblihách je citron?“podivil se George.
„Vím já? Hlavně, že jsou dobré ne?“pokrčila Mac rameny.
„Tak můžete?“zeptal se znova Richard.
„Jo, už jo.“přikývl Sheppard. „Že?“otočil se na Mac. Ta jenom pokývala hlavou.

„Že neuhádnu, jak to kolem nás vypadá.“prohlásil Winterson se zavřenýma očima. Mac se na něho pobaveně podívala.
„Tak spusťte.“pobídla ho.
„Takže…hm…kolem nás je les.“ Tady maličko začichal. „Jehličnatý. Slyším vodu.“
„Je dobrej.“pokýval hlavou Rodney. Mac mu naznačila, ať mlčí.
„Dále…víc mě nenapadá. Jedině…stojíme na jehličí.“dodal a otevřel oči.
„Jo, majore, a vy stojíte v něčí hromádce. Podle velikosti, kterou jsem viděla, než jste toto skvostné dílo zničil svou jemnou nožkou, bych to tipovala na jelení nebo tak.“rozesmála se Mac.
„Co?“nechápal George a podíval se dolů. „Sakra.“zavrčel, když zjistil, že fakt stojí v něčí hromádce.
„Ať neuklouznete, majore.“popleskal ho John po ramenu. Mac mu hodila klacek.
„To mám na co?“zeptal se.
„Ty boty mají vzorek. Hodně hluboký.“pokrčila rameny.
„Než se budeme vracet, tak to z toho vyšoupu.“mávl rukou a klacek pustil na zem.
„Než projdeme, osobně vám ty boty zkontroluju. Nebudete na Atlantis nosit takový svinčík.“prskla.
„Jo, co kdyby to bylo radioaktivní, co?“ušklíbl se. Všichni se rozesmáli.
„Tak jdeme. Práce volá.“pobídla je po chvilce Mac. Vydali se lesem až k rozvalinám, které byly mnohdy roztroušené i několik desítek metrů od sebe. Všechno pečlivě nafotili, aby měli vědci co dělat. Poté se vydali směrem k vesnici, kterou zaznamenal MALP.
„Hele, už jsme dlouho nehráli Člověče, napij se.“ozval se George cestou.
„Hmhm. Nehráli.“přikývla Mac.
„Co takhle to dneska napravit, zítra máme všichni volno…“zeptal se s nadějí v hlase.
„Já jsem pro. Hlava mě nebolelo už dlouho.“usmála se. „Budeš hrát?“otočila se na Johna.
„Ale jo. Máme vůbec takové zásoby?“
„Jsou tam ještě dvě bedny vodky, tři whisky, několik přepravek piva a nějaké sladké.“ vypočítala Mac.
„Máte přehled.“uznal major.
„Musím vědět, co se děje, ne?“mrkla na něho.
„Ale vypadá to tak, že nouzí trpět nebudete.“prohodil Rodney. Najednou zašustilo křoví. Zastavili se a namířili tam zbraně. Maličko se otřáslo. Nakonec z něho vyběhl pěkně pruhovaný pašík.
„Kriste.“protočila oči Mac.
„Chtělo by to dovolenou.“ozval se John a zajistil zbraň.
„A pořádnou.“souhlasil George. „Takhle se vyděsit kvůli praseti.“zakroutil hlavou.
„Mohlo tam být ale něco jiného.“namítl Rodney.
„To mohlo.“souhlasila Mac. „Pojďte.“ Znova se rozešli. Za pár minut narazili na úzkou vyšlapanou pěšinku, po které se vydali.
„Jak daleko by to mělo být?“zajímal se McKay.
„Asi osm kilometrů. Zbývají asi dva.“odpověděl Winterson. Rodney si znechuceně odfrkl.
„Kdy jsou ty kondiční testy?“zeptal se.
„No, asi za pět týdnů. Musí se to rozdělit do jednoho týdne, aby se mohly vystřídat služby. Myslím, že to všichni máme v jeden den.“odpověděla mu Mac.
„Co po nás budou chtít?“vyzvídal dále Rodney.
„Pf…no… Co si pamatuju, tak tam bylo napsané, že běh na 5 km, plavání na 2 km, střelba, myslím i šplh.“tady se zašklebila. Tohle a běh nesnášela ze všeho nejvíc. „Možná to bude formou nějaké opičí dráhy nebo tak.“pokrčila rameny.
„Tělocvik jsem nikdy neměl rád.“zamručel doktor. „Vždyť já 5 km neuběhnu.“povzdechl si.
„My taky ne.“uchechtl se John.
„Potřebuju pomoc.“vydechl.
„Můžeme trénovat spolu.“nabídl mu George.
„Nebudou tam i zátěžové testy?“podrbal se na hlavě Sheppard.
„Budou.“povzdechla si Mac.
„Co tak smutně. Však jsi v pořádku, ne?“
„No ani ne.“zavrtěla hlavou. „Jennifer mi každý týden dělá kompletní testy. Pořád se jí tam něco nelíbí.“povzdechla si.
„Proč jsi mi to neřekla?“zastavil se.
„Nebudeme se hádat, že ne?“zamručela zcela nevzrušeně. „No a v našem případě tam budou nejspíš i letecké testy. A u lidí s antickým genem lítání v jumperu, teda pokud budou chtít dál lítat.“dodala.
„Hele, máme společnost.“ Po cestě se k nim blížil muž. Ne moc vysoký, s vousy a pleškou.
„Á cizinci, vítejte.“usmál se na ně. „Hledáte cestu osvícení?“
„Spíš nějaký dlabanec.“šeptl George. Mackenzie měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.
„Jsme průzkumníci.“řekl Rodney a maličko nervózně přešlápl.
„Průzkumníci. Jak rozkošné.“zahalekal muž. „Jmenuji se Lock.“
„Jsem plukovník Blacková, tohle je podplukovník Sheppard, major Winterson a doktor McKay.“představila svůj tým Mac. Muž se jenom zamračil. „Pokud není zvykem, aby v přítomnosti muže mluvila žena, tak se omlouvám, ale já to dodržovat nehodlám.“prskla, když viděla jeho pohled.
„Samozřejmě.“přikývl. „V naší vesnici se právě koná slavnost na počest našeho boha, nechcete se připojit?“nabídl jim. Jenom pokrčili rameny a vydali se za ním. Úzkou pěšinkou šli lesem až k okraji vesnice. Mac si cestou všimla nějakých totemů, ale byly moc daleko, takže neviděla, k uctívání koho slouží. Rozhodla se, že se tam potom zaběhne podívat.
Ve vesnici bylo rušno. Všude hrála nějaká hudba, lidé tančili a okolo bohatě prostřených stolů postávaly hloučky lidí s talíři.
„Ambrosi! Dovol, abych ti představil nové návštěvníky. Měli namířeno přímo k naší vesnici.“zahalekal. „Ambros je náš vůdce.“pošeptal jim.
„Cesty boží jsou nevyzpytatelné.“rozpřáhl ruce vysoký muž s rezavým knírem a v hábitu.
„Proč poslední dobou narážíme na samé náboženské pošuky?“povzdechla si potichu Mac.
„Asi bychom měli konvertovat.“odvětil stejně potichu George. Oba se potichu rozesmáli.
„Připojte se k naší slavnosti!“rozmáchl rukama.
„Jasně, proč ne. Mám hlad jako vlk.“zajásal Rodney a vrhl se k prvnímu stolu.
„Jezte, pijte a bavte se.“pobídl je Ambros a ztratil se v davu. Na stolech bylo plno masa, zeleniny, dortů a jiných zákusků, ovoce a zeleniny. Mac se na to podezřívavě podívala.
„Ehm, Rodney….já bych to ani nejedla.“špitla.
„Proč ne?“zarazil se a přičichl si ke kousku masa.
„Jo, doktore. Taky bych to nejedl.“přidal se George a maličko zezelenal.
„A proč sakra?“zavrčel už naštvaně. Sheppard ho jenom otočil tak, aby se díval někam doprostřed stolu. V tu chvíli hodil maso zpátky na tác. Na nějakém podnosu byla opečená lidská hlava, které z uší trčel něco jako pórek a na hlavě měl naskládanou nějakou zeleninu. Místo očí měl cherry rajčátka a v puse citron.
„Zbrusu nová dieta, co, doktore?“ušklíbla se Mac a poplácala ho po zádech.
„Myslíš, že to byl nepřítel, nebo jenom nevěrný manžel kuchařky?“zajímal se John.
„Vidíš, to je dobrý nápad.“mrkla na něho. „Nebudeme to ale zjišťovat, že ne?“
„Bavíte se?“zajímal se Lock.
„Skvěle.“přikývl nadšeně George. „Můžeme se porozhlídnout po vaší útulné vesničce?“
„Samozřejmě!“vykřikl muž a pokynul jim rukou.
„Jdu se podívat do lesa. Něco jsem tam zahlédla.“řekla zbytku Mac a odběhla.
„Ale co, to už říct nemůže.“zavrčel John a vydal se za Rodneym a Georgem. Vesnička byla maličká, jenom s pár chaloupkami a malým náměstím, kde právě probíhala slavnost. Nikdo si jich nevšímal, ale stejně nebylo kam jít, a tak se vrátili zpátky a čekali na Mac.
„Už jste ochutnali naše skvělé špízy?“zahalekal Ambros.
„Ehm…jo…“polkl Rodney a znechuceně se podíval na stůl.
„Kde je ta milá dáma?“zajímal se.
„Musela si odskočit.“pousmál se John. V tu chvíli se z lesa vynořila Mac. Když viděla, s kým se to baví, překvapeně zamrkala. Naštěstí to stihla rychle zamaskovat a nasadit úsměv.
„Myslím, že už půjdeme, že, pánové?“pousmála se na ně.
„Tak brzy? Ještě budeme grilovat.“posmutněl.
„Jsme plní, skutečně. Krom toho, doma na nás čekají.“odvětil George.
„Jak myslíte.“pokrčil rameny Ambros. „Stavte se zase někdy!“křikl ještě za nimi.
„To určitě.“přikývla Mac. Zamířili na pěšinku, kterou přišli.
„Vem vojáky a sleduj je. Jdu informovat našeho pána.“poručil Ambros.
„Ano, pane.“přikývl Lock a odběhl.

„Proč jsme tak rychle vypadli? Ještě jsme nezkusili jejich lahodné jídlo.“zeptal se ironicky a s úšklebkem Winterson.
„Když jsme šli do vesnice, všimla jsem si nějakých totemů nebo jak jinak to nazvat. Viděla jsem je na jediném místě. U Árese.“odpověděla. „Takže v zájmu pudu sebezáchovy…“
„Jistě.“přikývl John. „Chápeme. A myslím, že je dobře, že jsme vypadli, protože mám dojem, že by z nás byl hlavní chod večera. Hlavně z tebe.“otočil se na Mac a pleskl ji po zadku. Okamžitě dostal přes ruku.
„Kušuj!“
„No tak pardon.“uchechtl se. Chvilku šli jenom potichu, než John vykřikl.
„Co děláš?“vyhrkla Mac, když ho uviděla na zemi.
„Spadnul jsem.“hlesl a sedl si.
„Víš, co tam bylo napsané?“uchechtla se.
„Jo, blbe, zvedej nohu.“prskl.
„Jsi v pořádku?“zajímala se a klekla si k němu.
„Bolí mě ruka.“zabručel. Mac mu vyhrnula rukáv bundy a jemně ohmatala zápěstí.
„Zlomené to nemáš.“zkonstatovala. „Ale začínáš to mít nateklé.“
„Skvěle.“povzdechl si.
„Ale no tak. Aspoň dopíšeš hlášení.“pousmála se a dala mu pusu na čelo. „Vstávej!“vytáhla ho na nohy. Pak se zamračila. „Máme problém. Jsou za námi.“zašeptala.
„Jak daleko jsme od brány?“zajímal se Rodney poplašeně.
„Nešilte, doktore. Jsme doma za chvilku. Zbývají asi dva kilometry.“
„Dobře. Půjdeme v klidu. Bez paniky. Jenom maličko zrychlíme.“rozhodla Mac. Pokračovali dále. „Běží!“vykřikla Mac po chvilce a ohlídla se. Skupinka několika lidí se objevila mezi stromy. Zrychlili. Za pár minut měli bránu na dohled.
„McKayi, adresu, rychle!“křikla Mac a se zbytkem zaklekla. Vojáci se rychle blížili. Brána se otevřela. Skrz ní proletěl nějaký šíp. Tým proběhl bránou.

Jakmile se objevili na Atlantis, proletělo za nimi něco, co se podobalo tubičce. Okamžitě po dopadu to vybouchlo a vyvalil se z toho oblak bílého dýmu. George, Mac a John, kteří u toho stáli nejblíž se rozkašlali. Rodney se na to vyjeveně díval ze schodů, kam stačil doběhnout.
„Volejte doktora!“křikl Chuck ze shora.
„Jsme v pohodě!“vykašlala ze sebe Mac. Ale to už kolem nich stál bezpečnostní tým. Pomalu jim odevzdali zbraně i vesty a v jejich doprovodu vyrazili na ošetřovnu.

„Vypadá to, že jste perfektně zdraví.“pousmála se Jennifer se složkou v ruce. „Johne, to zápěstí máš jenom naražené. Tu ortézu budeš mít tak 14 dní, pak uvidíme.“
„Skvěle. A to hrajem zítra fotbal.“povzdechl si. „Mac, budeš muset hrát za mě.“
„Já?...Ne.“zakroutila hlavou. „Neumím to.“
„Tak co umíš? Basket ti nejde, fotbal taky ne…tak co?“
„Volejbal, tanec a ježdění na koni.“vypočítala to.
„Jenže tady ti to je kulový platný. Nikoho jiného nemáme.“povzdechl si.
„Fajn. Ale varovala jsem tě.“přikývla.

„Mackenzie Blacková, jsi vyloučena ze hry!“křikl John a vytáhl červenou kartu. Byl krásný letní podvečer a na jednom z mol se odehrával fotbalový zápas. Tým majora Lorna proti týmu Mac.
„Sakra, za co?“zavrčela naštvaně a telekinezí vytáhla balon z moře, který jí tam omylem spadl. Zase.
„Přesně za tohle! To je zneuctění fotbalu! Už dvakrát ti ten míč spadl do vody!“
„Za tohle se červená nedává!“namítla.
„Ale na to se nedá dívat! Já to věděl, že nemáš hrát! Holky a fotbal. Vždyť to je hrozné.“ prskal.
„Tak sis neměl narazit zápěstí, no!“odsekla. „Copak já za to můžu?! Ten kopačák mě nemá rád!“
„A ty jeho taky ne! Mazej z toho hřiště! Jsi horší jak Rodney.“mávl rukou. Mackenzie se jenom nafoukla a uraženě se zadívala jinam.
„Jdu hrát!“povzdechl si John. „Pojď pískat.“podával Mac píšťalku.
„Ten krám si nech. Umím hvízdat i jinak. A krom toho, dělejte si to sami, když nechcete, aby s váma hrála holka.“prskla a otočila se k odchodu.
„Přepísk jsem to?“hlesl.
„Trošku.“přikývl Evan.
„Ale vždyť je to pravda.“
„Berete to moc vážně, pane.“ozval se Swanson. „Aspoň byla sranda.“
„No dobře! Jdu za ní!“zavrčel Sheppard.
„GEORGI!“vyjekl Lorne, když se Winterson skácel k zemi.
„Mackenzie!“křikl John. Jenom se s nezájmem otočila, ale když uviděla majora na zemi, rychle se k němu rozběhla.
„Co se stalo?“zeptala se a zkusila mu puls.
„Najednou byl na zemi.“pokrčil rameny Cooper za souhlasného pokyvování Evana.
„Zavolal jsem už doktora.“dodal Swanson.

Tak pokračování bude asi v pátek

jakop: povídky jsou v pohodě...měla jsem většinu na flashce a zbytek na mailu, ale kdyby ne, tak si asi hodím mašli

mikulishka: když ono se to tak dobře čte

takze je to samozrejme dobry ale my chceme dalsi my chceme dalsi my chceme dalsi my chceme dalsi my chceme dalsi

pacoz: no chtít můžeš no

taky ze chci a jak

Mackenzie: a to tě Pacoz otravuje jenom tady... já to slyším každý den ve škole!! dej to tam už dneska proč povídky nepřidáváš častěji někdy už mám chuť

jinak k povídce...... víc jsi nechutná být nemohla? já si tu hlavu představila až se mi udělalo špatně ... jinak opět skvělý

to bylo užasný a bude v dohledné době nějáká spolupovídka

Co další díl
Je přece pátek, ne

jjjjjjjjj dalsi

no tak dobře, překecali jste mě

Nákaza, part 2

„Víš něco nového, Jenny?“zajímala se Mac, jakmile dorazila na ošetřovnu.
„Jo.“přikývla doktorka a umyla si ruce. „Mám takovou teorii.“
„Poslouchám.“
„Máme tady epidemii.“
„A čeho?“
„To bohužel nevím. George není první. Předtím tady mám asi patnáct případů.“
„Je to zlé?“
„Má to příznaky jako horší chřipka.“
„Doktorko! Zkolaboval!“křikla jedna ze sester. Kellerová se rozběhla k jedné z postelí, kde ležel nějaký muž, kterého Mac znala jenom od vidění. Doktorka a její tým se snažili vědce zachránit, ale nepovedlo se jim to.
„Je mrtvý?“vydechla Mac šokovaně.
„Ano.“přikývla Jennifer.
„Tolik k teorii horší chřipky.“
„Přestaň být sarkastická.“zamračila se Kellerová.
„Moment, výjimečně jsem to sarkasticky nemyslela!“ohradila se Mac. „Mám taky teorii.“ zamračila se.
„Ano?“
„Není to epidemie.“
„A co by to asi tak bylo?“
„Biologická zbraň.“
„Zbláznila ses?“
„Odkdy ti tady chodí lidé s těmihle příznaky?“zeptala se Mac.
„Začalo to před dvěma dny. Večer.“
„A my se vrátili odpoledne. Pamatuješ na tu bombu? Něco se z ní uvolnilo. Všichni, kdo byli v její blízkosti, to vdechli. Včetně mě, George, Rodneyho, Johna a členů bezpečnostního týmu.“
„Ale tohle vyšetření jsi měla v pořádku.“namítla nejistě doktorka.
„Tak to udělej znova a já mezitím skočím do laboratoře, jak s tím vypadají.“ Jennifer jenom přikývla a vzala jí krev. Mac se pak rozběhla do jedné z laboratoří.

„Hej, Gatesi, jak to vypadá s tou…“chtěla se zeptat. „Asi špatně.“hlesla, když ho uviděla na zemi. „Tady Blacková, potřebuju lékařský tým do laboratoře doktora Gatese.“oznámila do vysílačky. Než dorazili, projela si doktorovy poznámky.
„Řekněte Jennifer, že jsem měla pravdu a dejte jí tohle.“řekla zdravotníkům a podala jim poznámky. „Já jdu za Woolseym.“dodala a vyběhla ven. Proběhla několika chodbami a dorazila k bráně. Bezpečnostní tým posedával, kde se dalo, ale když ji viděli, rychle se zvedli a zasalutovali.
„Dunhame, okamžitě na ošetřovnu a hned!“prskla, když uviděla mladého vojáka, který se sotva držel na nohou.
„Madam…“chtěl něco namítnout.
„Čemu ze slova okamžitě jste nerozuměl?“zeptala se. „A vy dva běžte s ním a rovnou tam taky zůstaňte.“řekla dalším dvěma, kteří byli pobledlí a hodně zpocení. Kupodivu nic nenamítali. Mac vyběhla po schodech, od Chucka vyfasovala nějaké papíry a zamířila do Woolseyho kanceláře.
„Pane, chtěla jsem s vámi probrat zvážení…“řekla s hlavou v papírech. Teprve u posledního slova zvedla hlavu, „karantény.“vydechla, když ho uviděla na zemi. „Ale to už nebude potřeba, protože teď tu velím já.“povzdechla si a zavolala Jennifer.

„Potřebuju vědět příznaky, a čím se to projevuje.“prskla naštvaně Mac.
„U každého je to jiné. Ale když tady někdo dorazil, tak si stěžoval na malátnost a měl horečku. Potom se k tomu přidala nevolnost, zvracení, horečka stoupala. U některých se objevil kašel. Dále pak zimnice, bolesti kloubů, hlavy a svalů.“
„Dobře, tak teď jsi mi vyjmenovala jakoukoliv nemoc chřipkou začínaje a antraxem konče.“
„No právě.“povzdechla si Jennifer. „Ukážu ti vzorky krve. Nejprve tvoje.“zavedla ji k mikroskopu. „Vypadá to jako běžná chřipka.“dodala na vysvětlenou. Mezitím vyměnila sklíčko s dalším vzorkem. „Tohle je od doktora Gatese a stejně to vypadalo i u doktora Yannicka, když se tady objevil.“ Znova vyměnila sklíčko. „A tohle je vzorek krve odebraný těsně po jeho smrti.“dodala.
„Krve? Vždyť je tam jenom nějaká černá břečka.“namítla Mac.
„Odumřelé červené krvinky. Ta nemoc má nějaké fáze. A každá vypadá úplně jinak. Nevím, čím to mám léčit.“
„Tak to jenom zpomal. Získej čas.“
„Našli jsme nějaké antibiotika, které na to účinkují. Ale nevíme na jak dlouho a nevíme, jestli to léčí.“
„Ale něco jste našli.“pousmála se Mac. „Pomůže karanténa?“
„Možná. Zkusit to můžeme. Proč to město nepoznalo?“
„Asi proto, že to nezná. Nevím.“pokrčila rameny. „Obleč si ochranný oblek. Ty i celý tvůj tým.“
„Pokud se to šíří vzduchem, tak už to je stejně jedno.“namítla.
„Udělej to, Jennifer.“zavrčela.
„Dobře, ale ty na oplátku budeš co hodinu chodit na krevní testy. Protože jsi sice u toho byla nejblíž, ale zatím se to nijak neprojevuje.“
„Fajn.“souhlasila Mac.

„Dámy a pánové, věnujte mi prosím chvilku pozornosti. Řádí nám tady….nějaká nemoc, takže pro bezpečnost všech jsme se rozhodli zavést od tohoto okamžiku karanténu. Budou uzavřeny jednotlivé části města a skrz ně se budou smět pohybovat jenom lidé v ochranných oblecích. Mezi příznaky patří únava, malátnost, horečka, nevolnost, bolesti hlavy, kloubů a svalů, zimnice a popřípadě i kašel. Pokud máte tyto příznaky, nahlaste se rádiem ošetřovně a oni si pro vás přijdou. V jiném případě zkuste zůstat ve svých pokojích. To je vše.“oznámila přes interkom Mac.
„Je to tak zlé?“zajímal se Chuck.
„Upřímně? Mám dojem, že je to ještě horší.“povzdechla si. „Tak to spusťte.“pobídla ho. Jenom přikývl a začal uzavírat jednotlivé části města. Mac si povzdechla a promnula čelo.
„Je vám dobře, madam?“staral se Chuck.
„Naprosto skvěle.“odsekla. „Omlouvám se.“hlesla.
„To nic.“maličko se pousmál.
„Mac.“ozvala se Jennifer z vysílačky.
„Ano?“
„Kde jsi?“
„U brány.“
„Dobrá. Potřebuju, abys lidem, kteří jsou s tebou, vzala krev. Pošlu ti tam někoho. Umíš to?“
„Pokud to není nutné….“
„Bude tam s tebou zdravotník, který ti pomůže a pak mi ty vzorky zase odnese.“
„Dobře.“souhlasila.

Za pár minut se zpoza dveří dole u brány ozvalo zaklepání. Všichni odešli ode dveří a Mac seběhla dolů. Otevřela dveře a pustila dovnitř zdravotníka v ochranném obleku.
„Posaďte se, madam.“pokynul jí. Poslechla a sedla si na schody. Zdravotník jí vzal vzorek krve. „Chviličku ještě seďte a já vám zatím ukážu, jak se to dělá, ať mi můžete pomoct.“řekl a přitáhl si k sobě majora Lorna. „Vyhrnete rukáv, nad loktem ruku stáhnete a zabodnete jehlu do žíly. Chápete?“
„Jo.“přikývla Mac. Vrazil jí do ruky ampulky a injekční stříkačky. Za pár minut měli odebranou krev od všech přítomných a zdravotník odkráčel pryč.
„Co budeme dělat?“zajímal se Evan.
„Dívat se z okna, jak venku pěkně prší.“povzdechla si Mac. „Ne, majore. Když už tady tak pěkně jste, mohl byste mi dopsat hlášení, ne?“pousmála se. „Máte zase zpoždění.“
„Ale no tak, jenom dva dny.“zaprotestoval.
„Ale i to je zpoždění.“pokrčila rameny a podala mu jeden z laptopů. Major si jenom povzdechl a zapnul ho. Poslušně začal psát. Většina lidí jenom tak posedávala a bavila se mezi sebou.
„Mac.“ozvala se znova Jennifer.
„Ano?“
„Měla bys přijít za mnou.“hlesla nervózně.
„Hned jsem tam.“přikývla. „Chucku, buďte tak laskav a uvolněte mi nějakou cestu.“požádala ho.

„Tak povídej, co se děje?“pobídla ji Mac, když došla na ošetřovnu.
„John před chvilkou přinesl Sáru.“řekla potichu. Mac se ztratila z tváře barva.
„A?“vydechla.
„Má vysokou teplotu a kašel. John říkal, že už zvracela. Nevím, jak na to bude reagovat.“
„Můžu za ní?“
„Samozřejmě.“přikývla. „Pojď za mnou.“pobídla ji. „Mimochodem, tvoje testy jsou pořád stejné. Řekla bych, že dokonce tam toho máš méně. Stejně jako ty jsou na tom už jenom Lorne a Zelenka. Teda z toho, co už jsme stihli otestovat.“
„Fajn.“hlesla. Došly do lůžkové části. Většina postelí už byla obsazená. Sarah ležela na té nejvzdálenější a u ní seděl John. Když uviděl Mac, vstal a přešel k ní.
„Teď usnula.“oznámil jí. Jenom přikývla.
„Nebudu rušit.“řekla Jennifer a odešla.
„Chtěl jsem ti to říct, ale bylo jí pořád špatně a já nevěděl, kde jsi.“hlesl.
„Zvládl si to skvěle.“maličko se pousmála a pohladila ho po rameni.
„Ona se úplně třásla, když kašlala.“zašeptal.
„Bude v pořádku.“objala ho. „Běž si odpočinout. Budu tady.“
„Ne, ty se teď musíš postarat o Atlantis.“namítl.
„Ne, Johne. Já se musím postarat o svoje dítě. Pak je na řadě teprve zbytek.“zavrtěla hlavou.
„Dobře.“přikývl. Dala mu pusu na tvář, ale pak se zarazila a sáhla mu na čelo.
„Úplně hoříš.“vyhrkla a drapla ho za ruku. Táhla ho za doktorkou. „Má teplotu.“oznámila.
„Sedni si.“pobídla ho. „Hlásí nám případy z celého města.“řekla jako by mimochodem a vzala mu krev.
„Z celého?“ujišťovala se Mac.
„Z celého. Ta karanténa nepomohla. Nemá to cenu. Jenom nás to zdržuje.“
„Dobrá.“přikývla a zapnula vysílačku. „Chucku, buďte tak laskav a zrušte karanténní opatření. Nemá to smysl.“
„Jistě, madam.“ozvalo se.
„Našla jsem ale jedny antibiotika, která to zpomalují a potlačují. Vem si je.“hodila po ní krabičku. „Ber je co čtyři hodiny, i když by se měli brát co osm.“
„Jak je na tom George a Woolsey?“zajímala se.
„Antibiotika to prozatím zastavily. Dál se uvidí.“pokrčila Jennifer rameny. „No gratuluju, Johne, máš to taky.“povzdechla si. „Takže do postele a hlavně v klidu.“poručila.
„Mohla bys ho dát někde vedle Sáry, ať jsem u obou najednou?“poprosila ji Mac.
„Samozřejmě. Ale začínám mít nedostatek místa.“povzdechla si.
„Zaber si, co potřebuješ. Jakýkoliv prostor.“
„Díky.“pousmála se. „Bohužel máme už tři mrtvé.“
„Léků máš dostatek? Jinak bych zavolala na Zemi.“
„Nebylo by to špatné.“přikývla Kellerová.
„Fajn, jdu volat. Pak se stavím.“

„Říkáte epidemie?“ujišťoval se vysílačkou Landry.
„Způsobená nejspíš biologickou zbraní, ano.“přikývla Mac. „Potřebujeme antibiotika, které jsem vám poslala. A budeme jich potřebovat hodně. Jinak jsme zastavili veškeré cestování bránou.“
„Rozumím. Pošleme vám to do hodiny.“
„Skvěle. Atlantis konec.“

„Ahojky, kočičko. Jak ti je?“starala se Mac, když se Sarah vzbudila.
„Bolí mě bříško.“špitla.
„Za chviličku to přejde.“pohladila ji po čele, které měla úplně horké.
„Ty pláčeš?“zeptala se Sára.
„Ne.“vyhrkla Mac a otřela si oči. „Jenom mi tam něco spadlo.“pousmála se a dál ji hladila. Sarah se rozkašlala. „Sedni si.“ Pomohla jí do sedu a sedla si za ni tak, aby se o ni Sarah mohla opřít. Pak jí podala ze stolku vodu, aby se napila. „Lepší?“zeptala se. Sára jenom maličko přikývla, ale znovu se rozkašlala. Když jí to trošku přešlo, zase si lehla. Mac se na ni jenom zoufale podívala. Potom se rozhlídla okolo. Vypadalo to, že John spí a muž na druhé straně moc nevnímá. „Zůstaň ležet, ano?“pohladila Sáru. Vstala a dala jí ruku na čelo. S druhou jí přejížděla nad tělem. Dlaně jí začaly oranžově zářit. Cítila, že to zabírá.
„Doktorko!“zavolal jeden zdravotník, když viděl, co dělá Mac. Jennifer vykoukla zpoza dveří.
„Prokrista.“protočila oči. „Mackenzie! Přestaň! Okamžitě.“odtáhla ji. „Co to sakra děláš?“
„Snažím se uzdravit svoji dceru, co bys asi řekla?“odsekla.
„Přestaň.“zavrtěla hlavou.
„Nemůžu se na to jenom dívat, Jennifer. Jenom se dívat a nic nedělat!“prskla.
„Stejně to nepomohlo.“namítla. „Dám jí něco proti bolesti. To je vše, co pro teď můžu udělat.“
„Musí jít dělat něco víc, sakra!“zavrčela a naštvaně shodila ze stolku hrnek.
„Uklidni se.“hlesla doktorka poplašeně.
„Já se nechci uklidnit! Vyhovuje mi to!“zavrčela.
„Jestli toho okamžitě nenecháš, vyletíš odsud tak rychle, že nestačíš říct ani WRAITH!“ pohrozila Kellerová. Mac se na ni jenom chvilku zlostně zírala, ale pak si sedla na židli. „Tak je to dobře.“pochválila ji. „Musím jít, tak mi to tu nezboř, ano?“

Hodiny ubíhaly a místo, aby nemocných bylo méně, každou chvíli se objevil další. Kromě ošetřovny už byla zaplněná i jídelna a chodby. Doktoři přestávali stíhat.
„Madam.“ozval se Chuck z vysílačky. Mac sebou trhla a zvedla hlavu. Musela usnout.
„Ano?“zeptala se a pohladila spící Sáru po hlavě.
„Potřebovali bychom vás tady.“
„Už běžím.“přikývla. Znova pohladila Sáru a podívala se na Johna, který tak spal. Pak se vydala k bráně. Většinou plné chodby byly úplně prázdné. Po cestě nepotkala ani živáčka. U brány taky bylo prázdno. Jenom nahoře na schodech seděl major Lorne a povídal si se Zelenkou. Nad nimi něco dělal na počítač Chuck, který byl mírně zelený. Jinak nikde nikdo.
„O co jde?“zajímala se.
„Pojďte se podívat.“pobídl ji Chuck. Mac vyběhla po schodech.
„Jak to vypadá po městě?“chtěl vědět Evan.
„Je to jako město duchů. Nikde nikdo. Je to celkem deprimující.“odpověděla Mac a zadívala se na jednu z obrazovek.
„Dálkové senzory zaznamenaly loď. Objevila se asi před pěti minutami.“vysvětlil Chuck.
„Víme, čí to je?“zajímala se.
„Bohů. Bohužel.“povzdechl si.
„Přišli se podívat, jak se nám daří? To je milé.“ušklíbla se. „Kolik nám zbývá?“
„Asi hodina.“
„Nesnáším tu jejich rychlost. Měli bychom zavést nějakou galaktickou policii a každou loď, která je rychlejší než naše, zabavit.“prskla. Muži se jenom pousmáli. „Zamaskujte město. A jakmile to doděláte, půjdete na ošetřovnu.“
„Ano, madam.“přikývl poslušně a společně s Radkem zapnuli maskování. Chuck se potom odploužil na ošetřovnu.
„Kolik zbylo lidí, kteří by byli schopni bránit Atlantis?“zajímal se Evan. Mac zobrazila vnitřní senzory. Převažovali tam fialové tečky.
„To fialové jsou nemocní.“ukázala na většinu. „A červené jsme my.“dodala.
„Spočítal jsem asi patnáct.“vydechl Lorne. „Čtrnáct.“opravil se, když jedna zfialověla.
„A než dorazí, tak už nebude ani jedna. Berete ty prášky od Kellerové?“zajímala se.
„Jo. Jenom nevím, jestli pomáhají.“povzdechl si Radek.
„No evidentně jo, když ještě nejsme fialoví, ne?“opáčil Evan.
„Půjdu za Jennifer, říct jí, co se děje a pak si zaběhnu pro výstroj. Kdyby se něco změnilo, dejte mi vědět.“
„Jasně. Budeme tady.“přikývl Lorne. Mac odběhla a zamířila na ošetřovnu. Vysvětlila doktorce situaci. Ta při každém jejím slovu bledla víc a víc. Kromě ní už fungovali jenom dva další doktoři a tři sestry. Potom se na chviličku stavila za Sárou a Johnem. Sarah spala a John vnímal jenom tak napůl. Kousek od nich ležel Rodney, u kterého právě seděla Jennifer. A ve vedlejším pokoji byl George s Woolseym. Oba spali. Mac prošla kolem nich a zamířila pro věci. Přehodila si přes sebe vestu. Do jejích kapes nastrkala věci, které si brávala na mise. Nějakou C4, zásobníky, první pomoc a nějaké proteinové tyčinky. Kolem nohy si připevnila v pouzdře zbraň a ze stojanu si vzala P 90. Za pas si strčila nůž a nějaké kouřové granáty. Zamířila zpátky k bráně.

„Jak to vypadá?“zajímala se, když vyběhla schody.
„Jsme jediné tři červené tečky.“odpověděl Evan.
„Tři….hm…tři proti celé lodi? No to máme celkem slušnou šanci, že se z toho tentokrát nedostaneme.“zamručela.
„No a loď je skoro tady. Zbývá asi deset minut.“oznámil Radek.
„Skvěle. Doktore, máte zbraň?“
„Ne.“zavrtěl hlavou.
„Mám dvě.“řekl Lorne a podal mu jednu devítku.
„Nikdy jsem s ní mimo střelnici nestřílel.“hlesl.
„Všechno je jednou poprvé.“poplácala ho po rameni Mac.
„Co budeme dělat, když sem vpadnou?“zajímal se Lorne.
„Vy jste nečetl krizové postupy?“zavrčela nebezpečně jeho velící.
„No…četl…tak zběžně…“špitl. Mac zaběhla do Woolseyho kanceláře a otevřela jeden z mnoha šanonů. Vytáhla složku a vrátila se zpátky. Hodila ji majorovi.
„A máte zakázáno utíkat do té doby, dokud si to nepřečtete. Aspoň to, co platí právě nám.“ zavrčela. Major poslušně zabořil hlavu do papírů.
„Jsou tady.“hlesl Radek.
„Nech město zamaskované.“řekla Mac potichu, jako by se bála, že je uslyší.
„Nabíjí zbraně.“
„Štít, rychle!“pobídla ho.
„Dej mi chvilku.“
„Dám ti i dvě, ale pochybuju, že tolik máme. Majore, jak jste na tom se čtením?“
„Skoro na konci, madam.“
„Hotovo! Zapínám štít.“vykřikl Zelenka. Skoro ve stejnou chvíli se město otřáslo.
„A co nějaké varování!“prskla Mac. „Nějaké škody?“
„Ne.“zavrtěl doktor hlavou. „Zasáhlo to část města s už zvednutým štítem.“
„Aspoň něco.“oddechl si Lorne.
„Vy čtěte.“zavrčela.
„Už to mám, plukovníku.“pousmál se a papíry jí vrátil.
„Skvěle. Doufám, že si toho pamatujete víc jak já.“povzdechla si a papíry podpálila. Za chviličku z nich zůstala jenom černá zkroucená hromádka. Město se znova otřáslo.
„Štít zatím drží.“oznámil Zelenka.
„Mac, co se děje?“ozvala se z vysílačky vyděšeně Jennifer.
„Jsou tady.“
„A co s tím budeme dělat?“
„Doufat, že je to přejde, vzali si málo jídla a odletí si domů pro další, anebo že se jim pokazí kanalizace. Bohužel ani jedna možnost ale není pravděpodobná.“
„Takže?“
„Takže se uklidni a dělej, co jsi dělala doteď.“řekla Mac. Město se opět otřáslo, tentokrát silněji než předtím. Za okamžik nastal další otřes. Tak to šlo asi dalších deset minut.
„Ehm…tohle nevypadá dobře.“hlesl Radek a zíral na monitor.
„Jako co?“otočila se na něho Mac.
„ZPM. Štít to dlouho neudrží.“
„Ale…maličko to nechápu.“hlesla.
„Tím se nezabývejte! Podstatné je, že o štít za chvilku přijdeme.“mávl rukou Radek. Další otřes. Z panelů okolo nich se vyvalily jiskry a obrovský dým. Všechno bylo cítit spáleninou. Evan i Mac se po Zelenkovi tázavě podívali. Ten běhal od jednoho panelu k druhému. „Ne, tohle je špatně….tohle je hodně špatně…“bručel si pro sebe ve své rodné řeči. „Chtějí se s námi spojit.“řekl jako by mimochodem.
„Vždyť ty panely jsou…“
„Komunikace je jinde.“mávl rukou.
„Aha.“hlesla Mac. I s majorem byli naprosto mimo.
„Tady bůh Asklépios. Vzdejte se, nebo budete zničeni!“ozvalo se najednou celým městem.
„Tos to musel pouštět tak nahlas?“prskla Mac.
„To já ne.“bránil se Radek. Oba vojáci nervózně přešlápli. „Asi se k nám nabourali.“ Mac zapnula svoji vysílačku.
„Co chcete? Možná se můžeme dohodnout.“ Ve skutečnosti o tom dost pochybovala, ale potřebovali čas. Většina ještě vnímajících obyvatel zatajila dech. S bytostí, na které závisel jejich život, mluvil nejhorší vyjednavač, kterého měli.
„Pusťte nás do města.“ozvala se odpověď.
„Co za to nabízíte?“
„Ušetříme vás.“
„Co když vám nevěřím?“zeptala se.
„Potom budete zničeni.“pronesl Asklépios. Město se znova otřáslo.
„Šlo to vedle!“křikl Radek. „Ne o moc a asi budeme dost zatopení, ale šlo to vedle.“ Další střela. Město se kymácelo ze strany na stranu.
„Takže? Pořád čekám.“ozvalo se znova.
„Cokoliv jiného…zbraně, zásoby, cokoliv jenom ne město!“prskla Mac.
„Vzdejte se. Nebudu to opakovat vícekrát.“
„Ne.“ Okolo Atlantis doslova pršely střely, které padaly do vody. Z pak rostly obrovské vlny, které se přelévaly přes mola a mezi přilehlými věžemi.
„Plukovníku…“hlesl Evan. Mac jenom zakroutila hlavou. „Nemáme jinou možnost.“
„A co budeme asi tak dělat, když se nám sem nakvartýrujou?“vyjela na něho.
„Jsme tři…“
„Ó ano, to je fakt hodně.“
„Máme krizový plán, pamatujete.“maličko se usmál. Střely se blížily k městu.
„Mac…“špitl Radek.
„Sakra!“zavrčela. Jedna ze střel trefila molo. Tenhle otřes byl nejhorší ze všech. Většina věcí, která nebyl přidělaná, spadla na zem. Lorne musel chytit Mac za vestu, aby nespadla ze schodů. Všichni tři zůstali přikrčení, dokud se to neuklidnilo. Mackenzie se na Evana podívala. Jenom maličko přikývl.
„Nemáme na výběr.“hlesl. Ani jemu se to nelíbilo.
„Dobře!“křikla do vysílačky. „Vzdáváme se, hlavně už nestřílejte!“
„Chytrá holka!“uchechtl se Asklépios.
„Je to správné rozhodnutí.“přikývl Evan a pomohl jí na nohy.
„Tak jdeme, rychle. Někde se schováme.“pobídla je roztřeseně. Seběhli ze schodů a než proběhli dveřmi, přemístila se k bráně první skupina vojáků.
„Pořád je plán se schovat?“zafuněl Radek.
„Rozhodně.“přikývli oba vojáci.
„Ale kam?“zoufale rozhodil rukama, když se před nimi objevila další skupina. Rychle změnili směr.
„Ventilace.“vydechla Mac.
„Ne.“zamručel Zelenka. Mezitím už major rychle otevíral jedny dveře ve stěně.
„Hele, klaustrofobik jsem tady já.“prskla.
„Fakt?“vydechl překvapeně Evan a sundal žebřík. Rychle tam všichni vlezli. Jakmile zavřeli dveře. Mac se na něho chviličku dívala. Nějak nechtěla, aby to někdo věděl, ale když už se tak prořekla. Přikývla.
„Ale nic mi není, když na to jsem připravená.“pousmála se. „Nebo když předtím nějak nepanikařím nebo tak.“zašeptala. Když ji i po tomhle ujištění Evan úzkostlivě pozoroval, jenom protočila oči.
„Víte co? Zapomeňte na to. Nic mi není vážně. Jsem v pohodě. Už dlouhou se mi nestalo, že mi v takových prostorách něco bylo. Teda až na…to je jedno. Fakt, přešlo mě to, když jsem spadla z koně do rokle a byla jsem tam celou noc. Prvních pár hodin bylo děsivých, ale pak se to uklidnilo. Taková léčba šokem.“vychrlila ze sebe.
„Ale je tu strašné horko.“vydechl Zelenka.
„To jo.“souhlasil major. Mac se opřela o zeď a vytáhla detektor známek života.
„Počkáme chviličku, než se to uklidní.“hlesla a pozorovala šest červených teček, která se přehnaly okolo nich.
„Co pak?“zajímal se Radek.
„Potom půjdeme vyřadit vnitřní senzory.“odpověděl mu Evan. Mac se jenom pousmála a přikývla.
„Kdo to je ten Asklépios?“zajímal se Radek. „Nic mi to neříká.“
„Ještě jsme ho nepotkali, co vím.“zamručel Evan.
„Tak to se právě změnilo. Moc toho o něm taky nevím.“pokrčila Mac rameny.
„Rozhodně víc než my.“pousmál se Lorne.
„V Řecku to je bůh lékařství a prý vychází z pravdivé postavy žijící ve 13. století. Byl prý potrestán Diem za to, že křísil mrtvé lidi. Někde se píše, že byl zabit.“
„Evidentně ne.“přerušil ji major. Jenom přikývla.
„Měl prý hůl, na níž byl obtočený had. Což dneska můžeme vidět ve znaku nemocnic. Podle pověsti, aby bylo jeho léčení účinné, musel do každého léku přidat trošku jedu toho hada.“ pokračovala. „Dále měl tři pro nás bezvýznamné dcery, které symbolizují čistotu, léčení a hojení. Jo a ještě má prý psa. Víc nevím.“
„I to je víc než dost. Když nad tím zauvažujeme, je celkem logické, že je tady.“podrbal se na hlavě Radek.
„Ano?“podivil se Evan s Mac zároveň.
„Jistě. Máme tady epidemii.“
„Pardon, ale nebylo v hlášení, že jste tam viděli něco od Área?“namítl Evan.
„Mohli se dát do kupy. Dělají to.“odpověděla mu Mac.
„Aha. No dobře. Ale i tak. Hodili sem nějaké svinstvo, a jak jste říkala, tak je to bůh lékařství, takže aleluja.“
„Třeba z nás chtěl udělat obrovskou laboratoř.“navrhl Lorne.
„Jak humánní.“prskla Mac.
„Ale může se stát, že třeba naše lidi vyléčí.“pokrčil rameny Radek.
„Ale já tam mám přítele a dceru. Nestojím o žádné pokusy. Pochybuju, že by to na nás pustili a pak to z čiré dobroty duše zase uzdravili.“
„Jak to vypadá venku?“zajímal se Evan. Mac se podívala na detektor.
„Okolo nás je prázdno. Tak jdeme. Vy dva si vezmete severní a východní část města a já si vezmu jih a západ. Sejdeme se potom u ZPM.“rozdělila místa. „Když vás chytnout, tak nikdo jiný tady není. A pokud by to chtěli zjistit telepatií, tak myslete na něco hezkého.“poradila.
„Jako co?“chtěl vědět Radek.
„Les, louka, moře, pláž, slunce, cihlová zeď, hřbitov. Cokoliv.“pokrčila rameny. Otevřeli dvířka a opatrně vylezli ven. Při nejbližší odbočce se rozdělili.

„Jaká je šance, že nás objeví?“zajímal se Zelenka.
„Rozhodně bude menší, když budete potichu, doktore.“sykl Evan a nakoukl za roh. Potichoučku vklouzli k prvnímu panelu s krystalem pro vnitřní senzory. Radek ho vyndal a podal majorovi, který si ho strčil do tajné kapsičky ve vnitřní straně kalhot. Zamířili k dalším dvěma.

Mac se podařilo celkem bez problémů vyndat první dva krystaly, i když ji u jednoho skoro viděli. Vydala se vytáhnout poslední, který bohužel byl v kontrolní místnosti. Podle detektoru tam bylo celkem plno. Odepnula si od pásku dva slzné granáty, vytáhla si mikinu tak, aby ji měla přes nos a pusu, a otevřela dveře. Skoro v tu samou chvíli tam hodila oba granáty, které po odjištění začaly poslušně dýmit. Jeden spadl ke schodům a další dohodila skoro až k bráně. Vojáci se začali dusit a něco křičeli. Rychle proběhla až k jedné z konzolí a vytáhla poslední krystal. Rychle se zvedla a rozeběhla se ke dveřím, kterými přišla. Najednou kolem ní proletěla střela. Přikrčila se, ale běžela dál. Jakmile probíhala okolo schodů, jeden z vojáků ji srazil na zem. Oba se skutáleli dolů. Mac se rychle překulila a vytáhla devítku. Útočníka střelila a ten jenom zakřičel. Všude ještě bylo plno kouře, a tak jí začaly slzet oči. Couvala tam, kde tušila druhé dveře. Narazila na stěnu.
„Ale tak…“zavrčela a snažila se dveře nahmatat. Mezitím se k ní přihnali vojáci. Začala střílet.

„Slyšíte to?“vyhrkl Radek a zastavil se.
„To je P 90. A kruci.“vyhrkl Evan a zapnul vysílačku. „Plukovníku! Madam, slyšíte?“

Konečně našla po hmatu dveře. Přejela rukou po panelu a doslova propadla na druhou stranu. Rychle vstala a rozběhla se pryč.

tak a další pokračování bude zase za týden
jinak doufám, že tenhle týden napíšu další povídky...máme ve škole chřipkové prázdniny

Ach jo, Středočeský kraj , co já bych za takový prázdniny dal

krása moc se těším na pokračování

no aj bych za ne dal docela dost...
a jako vzdy super dil

Hmm... zajímavé, jenom bych tam přidala nějaká fakta, nízká realističnost ......











co to melu prostě skvělý!