Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

zítra
za chvilku mizím pryč a vrátím se....ehm ...až se vrátím

Co teda to pokačování dát už teďka.
Já jen že večer už něco mám

převelice se omlouvám

Nákaza, part 1

„Madam.“pokynul hlavou Chuck, jakmile Mac doběhla do řídící místnosti. U otevřené brány už byl připravený bezpečnostní tým.
„Co se děje?“vydechla se zatajeným dechem.
„Podplukovník Sheppard volal, že potřebují pomoc. Prý na ně někdo útočí.“
„Bohové?“
„Ne. Nějaká nová rasa.“
„Evidentně nepřátelská.“povzdechla si. „Johne, co vám tak trvá?!“zeptala se do vysílačky.
„Balím jednu slečnu. Ale nechce se dát!“zazněla odpověď. Mackenzie nervózně přešlápla. Z vysílačky se právě ozývala střelba a nějaké výkřiky. Za pár mučivých minut bránou proběhl Sheppard i zbytek jeho týmu.
„Johne Shepparde! Ty snad žertuješ!“zakřičela Mac z ochozu. „Zbláznil ses?!“ Seběhla dolů.
„Co?“zeptal se nevinně a držel si krvácející ránu nad obočím.
„Jak co? Jsem ráda, že z tebe není mastný flek, anebo že tě nepřinesli v krabičce od sirek!“ zaprskala.
„To teď se mnou mluvíš jako moje velící, nebo moje přítelkyně?“ušklíbl se. Mac jenom překvapeně zamrkala.
„Jako tvoje přítelkyně.“řekla po chvilce. „Protože kdybych s tebou mluvila jako tvoje velící, tak nemám skoro infarkt. Řekla bych si jenom, že je sice smůla, že jsi přizabitý, ale že aspoň budu mít méně papírování! Já se málem zbláznila strachy, když mi to řekli!“
„Nešil.“pousmál se a chytl ji za ruku.
„Nešil?! Ještě jedna podobná akce a placku z tebe udělám já.“
„Nechovej se jako hysterka.“zabručel.
„Jonathane, já tě varuju!“zavrčela.
„Ale no tak, Ginny.“zavrněl a přitáhl si ji k sobě. „Nezlob se na mě.“ Políbil ji. Naprosto nečekaně. „Promiň.“zašeptal, otočil ji směrem ke schodům a jemně postrčil. Jako transu se rozešla a přiblble se usmívala. Všichni, kteří byli u brány a v jejím okolí, se rozesmáli.

„Takže tam jsou zase nějaké rozvaliny?“zabručel George otráveně. Seděli právě v zasedačce a Mac se je snažila upoutat výkladem o planetě, která je čekala.
„Jo, rozvaliny a pár kilometrů od brány nějaká vesnice.“přikývla.
„Vesnice. Ech jo.“povzdechl si.
„Co je?“zamračila se Mac.
„To zas bude nuda. Chtělo by to nějakou akci.“protáhl se. Mackenzie jenom tázavě zvedla obočí.
„Nějak mi to vyhovuje. Nemám potřebu utíkat a už vůbec ne se zase dokutálet řekou.“ připomněla mu nedávný incident.
„Hm.“zamručel.
„Hele, vyrážíme až za pár hodin. Co kdybyste zalezl do postele a dospal se. Možná pak přestanete být protivný.“pobídla ho.
„Nejsem Sarah!“ohradil se.
„To je mi jasné, protože kdybyste byl, tak jdete bez řečí.“pousmála se.
„Jdu si ještě něco zařídit.“prohlásil George, vstal a odploužil se pryč.
„Proč vy chlapi jste tak protivní?“povzdechla si.
„A proč vy ženské?“opáčil John a taky se vydal k odchodu následovaný Rodneym.
„Co jsem vám udělala?“křikla za nima Mac a založila nejprve ruce v bok a pak na prsa. Opřela se o stůl a chvilku zírala do zdi. Potom sbalila veškeré materiály a složky a vydala se sehnat si něco k jídlu.

„Plukovníku, jste připraveni vyrazit?“zeptal se z ochozu Woolsey. Mac polkla, co měla v puse a mezitím horlivě přikyvovala. „Klidně dojezte, nemusíte spěchat.“pousmál se.
„Ne, to je dobrý.“křikla nahoru, když se jí podařilo sousto polknout.
„Jsi špinavá.“upozornil John a utřel jí flekanec od čokolády, který měla na tváři.
„Díky. Už je to dobrý?“zajímala se. Sheppard přikývl.
„Musíš vypadat reprezentativně a ne jak Popelka.“podotkl.
„Kdo za to může, že ty koblihy mají takovou tekutou náplň.“postěžovala si.
„Tak je nejez.“poradil jí Rodney. „Stejně je v nich citron.“
„Hele, to, že jsi alergický na citron ty, neznamená, že jsou i jiní.“pousmála se.
„V koblihách je citron?“podivil se George.
„Vím já? Hlavně, že jsou dobré ne?“pokrčila Mac rameny.
„Tak můžete?“zeptal se znova Richard.
„Jo, už jo.“přikývl Sheppard. „Že?“otočil se na Mac. Ta jenom pokývala hlavou.

„Že neuhádnu, jak to kolem nás vypadá.“prohlásil Winterson se zavřenýma očima. Mac se na něho pobaveně podívala.
„Tak spusťte.“pobídla ho.
„Takže…hm…kolem nás je les.“ Tady maličko začichal. „Jehličnatý. Slyším vodu.“
„Je dobrej.“pokýval hlavou Rodney. Mac mu naznačila, ať mlčí.
„Dále…víc mě nenapadá. Jedině…stojíme na jehličí.“dodal a otevřel oči.
„Jo, majore, a vy stojíte v něčí hromádce. Podle velikosti, kterou jsem viděla, než jste toto skvostné dílo zničil svou jemnou nožkou, bych to tipovala na jelení nebo tak.“rozesmála se Mac.
„Co?“nechápal George a podíval se dolů. „Sakra.“zavrčel, když zjistil, že fakt stojí v něčí hromádce.
„Ať neuklouznete, majore.“popleskal ho John po ramenu. Mac mu hodila klacek.
„To mám na co?“zeptal se.
„Ty boty mají vzorek. Hodně hluboký.“pokrčila rameny.
„Než se budeme vracet, tak to z toho vyšoupu.“mávl rukou a klacek pustil na zem.
„Než projdeme, osobně vám ty boty zkontroluju. Nebudete na Atlantis nosit takový svinčík.“prskla.
„Jo, co kdyby to bylo radioaktivní, co?“ušklíbl se. Všichni se rozesmáli.
„Tak jdeme. Práce volá.“pobídla je po chvilce Mac. Vydali se lesem až k rozvalinám, které byly mnohdy roztroušené i několik desítek metrů od sebe. Všechno pečlivě nafotili, aby měli vědci co dělat. Poté se vydali směrem k vesnici, kterou zaznamenal MALP.
„Hele, už jsme dlouho nehráli Člověče, napij se.“ozval se George cestou.
„Hmhm. Nehráli.“přikývla Mac.
„Co takhle to dneska napravit, zítra máme všichni volno…“zeptal se s nadějí v hlase.
„Já jsem pro. Hlava mě nebolelo už dlouho.“usmála se. „Budeš hrát?“otočila se na Johna.
„Ale jo. Máme vůbec takové zásoby?“
„Jsou tam ještě dvě bedny vodky, tři whisky, několik přepravek piva a nějaké sladké.“ vypočítala Mac.
„Máte přehled.“uznal major.
„Musím vědět, co se děje, ne?“mrkla na něho.
„Ale vypadá to tak, že nouzí trpět nebudete.“prohodil Rodney. Najednou zašustilo křoví. Zastavili se a namířili tam zbraně. Maličko se otřáslo. Nakonec z něho vyběhl pěkně pruhovaný pašík.
„Kriste.“protočila oči Mac.
„Chtělo by to dovolenou.“ozval se John a zajistil zbraň.
„A pořádnou.“souhlasil George. „Takhle se vyděsit kvůli praseti.“zakroutil hlavou.
„Mohlo tam být ale něco jiného.“namítl Rodney.
„To mohlo.“souhlasila Mac. „Pojďte.“ Znova se rozešli. Za pár minut narazili na úzkou vyšlapanou pěšinku, po které se vydali.
„Jak daleko by to mělo být?“zajímal se McKay.
„Asi osm kilometrů. Zbývají asi dva.“odpověděl Winterson. Rodney si znechuceně odfrkl.
„Kdy jsou ty kondiční testy?“zeptal se.
„No, asi za pět týdnů. Musí se to rozdělit do jednoho týdne, aby se mohly vystřídat služby. Myslím, že to všichni máme v jeden den.“odpověděla mu Mac.
„Co po nás budou chtít?“vyzvídal dále Rodney.
„Pf…no… Co si pamatuju, tak tam bylo napsané, že běh na 5 km, plavání na 2 km, střelba, myslím i šplh.“tady se zašklebila. Tohle a běh nesnášela ze všeho nejvíc. „Možná to bude formou nějaké opičí dráhy nebo tak.“pokrčila rameny.
„Tělocvik jsem nikdy neměl rád.“zamručel doktor. „Vždyť já 5 km neuběhnu.“povzdechl si.
„My taky ne.“uchechtl se John.
„Potřebuju pomoc.“vydechl.
„Můžeme trénovat spolu.“nabídl mu George.
„Nebudou tam i zátěžové testy?“podrbal se na hlavě Sheppard.
„Budou.“povzdechla si Mac.
„Co tak smutně. Však jsi v pořádku, ne?“
„No ani ne.“zavrtěla hlavou. „Jennifer mi každý týden dělá kompletní testy. Pořád se jí tam něco nelíbí.“povzdechla si.
„Proč jsi mi to neřekla?“zastavil se.
„Nebudeme se hádat, že ne?“zamručela zcela nevzrušeně. „No a v našem případě tam budou nejspíš i letecké testy. A u lidí s antickým genem lítání v jumperu, teda pokud budou chtít dál lítat.“dodala.
„Hele, máme společnost.“ Po cestě se k nim blížil muž. Ne moc vysoký, s vousy a pleškou.
„Á cizinci, vítejte.“usmál se na ně. „Hledáte cestu osvícení?“
„Spíš nějaký dlabanec.“šeptl George. Mackenzie měla co dělat, aby nevyprskla smíchy.
„Jsme průzkumníci.“řekl Rodney a maličko nervózně přešlápl.
„Průzkumníci. Jak rozkošné.“zahalekal muž. „Jmenuji se Lock.“
„Jsem plukovník Blacková, tohle je podplukovník Sheppard, major Winterson a doktor McKay.“představila svůj tým Mac. Muž se jenom zamračil. „Pokud není zvykem, aby v přítomnosti muže mluvila žena, tak se omlouvám, ale já to dodržovat nehodlám.“prskla, když viděla jeho pohled.
„Samozřejmě.“přikývl. „V naší vesnici se právě koná slavnost na počest našeho boha, nechcete se připojit?“nabídl jim. Jenom pokrčili rameny a vydali se za ním. Úzkou pěšinkou šli lesem až k okraji vesnice. Mac si cestou všimla nějakých totemů, ale byly moc daleko, takže neviděla, k uctívání koho slouží. Rozhodla se, že se tam potom zaběhne podívat.
Ve vesnici bylo rušno. Všude hrála nějaká hudba, lidé tančili a okolo bohatě prostřených stolů postávaly hloučky lidí s talíři.
„Ambrosi! Dovol, abych ti představil nové návštěvníky. Měli namířeno přímo k naší vesnici.“zahalekal. „Ambros je náš vůdce.“pošeptal jim.
„Cesty boží jsou nevyzpytatelné.“rozpřáhl ruce vysoký muž s rezavým knírem a v hábitu.
„Proč poslední dobou narážíme na samé náboženské pošuky?“povzdechla si potichu Mac.
„Asi bychom měli konvertovat.“odvětil stejně potichu George. Oba se potichu rozesmáli.
„Připojte se k naší slavnosti!“rozmáchl rukama.
„Jasně, proč ne. Mám hlad jako vlk.“zajásal Rodney a vrhl se k prvnímu stolu.
„Jezte, pijte a bavte se.“pobídl je Ambros a ztratil se v davu. Na stolech bylo plno masa, zeleniny, dortů a jiných zákusků, ovoce a zeleniny. Mac se na to podezřívavě podívala.
„Ehm, Rodney….já bych to ani nejedla.“špitla.
„Proč ne?“zarazil se a přičichl si ke kousku masa.
„Jo, doktore. Taky bych to nejedl.“přidal se George a maličko zezelenal.
„A proč sakra?“zavrčel už naštvaně. Sheppard ho jenom otočil tak, aby se díval někam doprostřed stolu. V tu chvíli hodil maso zpátky na tác. Na nějakém podnosu byla opečená lidská hlava, které z uší trčel něco jako pórek a na hlavě měl naskládanou nějakou zeleninu. Místo očí měl cherry rajčátka a v puse citron.
„Zbrusu nová dieta, co, doktore?“ušklíbla se Mac a poplácala ho po zádech.
„Myslíš, že to byl nepřítel, nebo jenom nevěrný manžel kuchařky?“zajímal se John.
„Vidíš, to je dobrý nápad.“mrkla na něho. „Nebudeme to ale zjišťovat, že ne?“
„Bavíte se?“zajímal se Lock.
„Skvěle.“přikývl nadšeně George. „Můžeme se porozhlídnout po vaší útulné vesničce?“
„Samozřejmě!“vykřikl muž a pokynul jim rukou.
„Jdu se podívat do lesa. Něco jsem tam zahlédla.“řekla zbytku Mac a odběhla.
„Ale co, to už říct nemůže.“zavrčel John a vydal se za Rodneym a Georgem. Vesnička byla maličká, jenom s pár chaloupkami a malým náměstím, kde právě probíhala slavnost. Nikdo si jich nevšímal, ale stejně nebylo kam jít, a tak se vrátili zpátky a čekali na Mac.
„Už jste ochutnali naše skvělé špízy?“zahalekal Ambros.
„Ehm…jo…“polkl Rodney a znechuceně se podíval na stůl.
„Kde je ta milá dáma?“zajímal se.
„Musela si odskočit.“pousmál se John. V tu chvíli se z lesa vynořila Mac. Když viděla, s kým se to baví, překvapeně zamrkala. Naštěstí to stihla rychle zamaskovat a nasadit úsměv.
„Myslím, že už půjdeme, že, pánové?“pousmála se na ně.
„Tak brzy? Ještě budeme grilovat.“posmutněl.
„Jsme plní, skutečně. Krom toho, doma na nás čekají.“odvětil George.
„Jak myslíte.“pokrčil rameny Ambros. „Stavte se zase někdy!“křikl ještě za nimi.
„To určitě.“přikývla Mac. Zamířili na pěšinku, kterou přišli.
„Vem vojáky a sleduj je. Jdu informovat našeho pána.“poručil Ambros.
„Ano, pane.“přikývl Lock a odběhl.

„Proč jsme tak rychle vypadli? Ještě jsme nezkusili jejich lahodné jídlo.“zeptal se ironicky a s úšklebkem Winterson.
„Když jsme šli do vesnice, všimla jsem si nějakých totemů nebo jak jinak to nazvat. Viděla jsem je na jediném místě. U Árese.“odpověděla. „Takže v zájmu pudu sebezáchovy…“
„Jistě.“přikývl John. „Chápeme. A myslím, že je dobře, že jsme vypadli, protože mám dojem, že by z nás byl hlavní chod večera. Hlavně z tebe.“otočil se na Mac a pleskl ji po zadku. Okamžitě dostal přes ruku.
„Kušuj!“
„No tak pardon.“uchechtl se. Chvilku šli jenom potichu, než John vykřikl.
„Co děláš?“vyhrkla Mac, když ho uviděla na zemi.
„Spadnul jsem.“hlesl a sedl si.
„Víš, co tam bylo napsané?“uchechtla se.
„Jo, blbe, zvedej nohu.“prskl.
„Jsi v pořádku?“zajímala se a klekla si k němu.
„Bolí mě ruka.“zabručel. Mac mu vyhrnula rukáv bundy a jemně ohmatala zápěstí.
„Zlomené to nemáš.“zkonstatovala. „Ale začínáš to mít nateklé.“
„Skvěle.“povzdechl si.
„Ale no tak. Aspoň dopíšeš hlášení.“pousmála se a dala mu pusu na čelo. „Vstávej!“vytáhla ho na nohy. Pak se zamračila. „Máme problém. Jsou za námi.“zašeptala.
„Jak daleko jsme od brány?“zajímal se Rodney poplašeně.
„Nešilte, doktore. Jsme doma za chvilku. Zbývají asi dva kilometry.“
„Dobře. Půjdeme v klidu. Bez paniky. Jenom maličko zrychlíme.“rozhodla Mac. Pokračovali dále. „Běží!“vykřikla Mac po chvilce a ohlídla se. Skupinka několika lidí se objevila mezi stromy. Zrychlili. Za pár minut měli bránu na dohled.
„McKayi, adresu, rychle!“křikla Mac a se zbytkem zaklekla. Vojáci se rychle blížili. Brána se otevřela. Skrz ní proletěl nějaký šíp. Tým proběhl bránou.

Jakmile se objevili na Atlantis, proletělo za nimi něco, co se podobalo tubičce. Okamžitě po dopadu to vybouchlo a vyvalil se z toho oblak bílého dýmu. George, Mac a John, kteří u toho stáli nejblíž se rozkašlali. Rodney se na to vyjeveně díval ze schodů, kam stačil doběhnout.
„Volejte doktora!“křikl Chuck ze shora.
„Jsme v pohodě!“vykašlala ze sebe Mac. Ale to už kolem nich stál bezpečnostní tým. Pomalu jim odevzdali zbraně i vesty a v jejich doprovodu vyrazili na ošetřovnu.

„Vypadá to, že jste perfektně zdraví.“pousmála se Jennifer se složkou v ruce. „Johne, to zápěstí máš jenom naražené. Tu ortézu budeš mít tak 14 dní, pak uvidíme.“
„Skvěle. A to hrajem zítra fotbal.“povzdechl si. „Mac, budeš muset hrát za mě.“
„Já?...Ne.“zakroutila hlavou. „Neumím to.“
„Tak co umíš? Basket ti nejde, fotbal taky ne…tak co?“
„Volejbal, tanec a ježdění na koni.“vypočítala to.
„Jenže tady ti to je kulový platný. Nikoho jiného nemáme.“povzdechl si.
„Fajn. Ale varovala jsem tě.“přikývla.

„Mackenzie Blacková, jsi vyloučena ze hry!“křikl John a vytáhl červenou kartu. Byl krásný letní podvečer a na jednom z mol se odehrával fotbalový zápas. Tým majora Lorna proti týmu Mac.
„Sakra, za co?“zavrčela naštvaně a telekinezí vytáhla balon z moře, který jí tam omylem spadl. Zase.
„Přesně za tohle! To je zneuctění fotbalu! Už dvakrát ti ten míč spadl do vody!“
„Za tohle se červená nedává!“namítla.
„Ale na to se nedá dívat! Já to věděl, že nemáš hrát! Holky a fotbal. Vždyť to je hrozné.“ prskal.
„Tak sis neměl narazit zápěstí, no!“odsekla. „Copak já za to můžu?! Ten kopačák mě nemá rád!“
„A ty jeho taky ne! Mazej z toho hřiště! Jsi horší jak Rodney.“mávl rukou. Mackenzie se jenom nafoukla a uraženě se zadívala jinam.
„Jdu hrát!“povzdechl si John. „Pojď pískat.“podával Mac píšťalku.
„Ten krám si nech. Umím hvízdat i jinak. A krom toho, dělejte si to sami, když nechcete, aby s váma hrála holka.“prskla a otočila se k odchodu.
„Přepísk jsem to?“hlesl.
„Trošku.“přikývl Evan.
„Ale vždyť je to pravda.“
„Berete to moc vážně, pane.“ozval se Swanson. „Aspoň byla sranda.“
„No dobře! Jdu za ní!“zavrčel Sheppard.
„GEORGI!“vyjekl Lorne, když se Winterson skácel k zemi.
„Mackenzie!“křikl John. Jenom se s nezájmem otočila, ale když uviděla majora na zemi, rychle se k němu rozběhla.
„Co se stalo?“zeptala se a zkusila mu puls.
„Najednou byl na zemi.“pokrčil rameny Cooper za souhlasného pokyvování Evana.
„Zavolal jsem už doktora.“dodal Swanson.

Tak pokračování bude asi v pátek

jakop: povídky jsou v pohodě...měla jsem většinu na flashce a zbytek na mailu, ale kdyby ne, tak si asi hodím mašli

mikulishka: když ono se to tak dobře čte

takze je to samozrejme dobry ale my chceme dalsi my chceme dalsi my chceme dalsi my chceme dalsi my chceme dalsi

pacoz: no chtít můžeš no

taky ze chci a jak

Mackenzie: a to tě Pacoz otravuje jenom tady... já to slyším každý den ve škole!! dej to tam už dneska proč povídky nepřidáváš častěji někdy už mám chuť

jinak k povídce...... víc jsi nechutná být nemohla? já si tu hlavu představila až se mi udělalo špatně ... jinak opět skvělý

to bylo užasný a bude v dohledné době nějáká spolupovídka

Co další díl
Je přece pátek, ne

jjjjjjjjj dalsi

no tak dobře, překecali jste mě

Nákaza, part 2

„Víš něco nového, Jenny?“zajímala se Mac, jakmile dorazila na ošetřovnu.
„Jo.“přikývla doktorka a umyla si ruce. „Mám takovou teorii.“
„Poslouchám.“
„Máme tady epidemii.“
„A čeho?“
„To bohužel nevím. George není první. Předtím tady mám asi patnáct případů.“
„Je to zlé?“
„Má to příznaky jako horší chřipka.“
„Doktorko! Zkolaboval!“křikla jedna ze sester. Kellerová se rozběhla k jedné z postelí, kde ležel nějaký muž, kterého Mac znala jenom od vidění. Doktorka a její tým se snažili vědce zachránit, ale nepovedlo se jim to.
„Je mrtvý?“vydechla Mac šokovaně.
„Ano.“přikývla Jennifer.
„Tolik k teorii horší chřipky.“
„Přestaň být sarkastická.“zamračila se Kellerová.
„Moment, výjimečně jsem to sarkasticky nemyslela!“ohradila se Mac. „Mám taky teorii.“ zamračila se.
„Ano?“
„Není to epidemie.“
„A co by to asi tak bylo?“
„Biologická zbraň.“
„Zbláznila ses?“
„Odkdy ti tady chodí lidé s těmihle příznaky?“zeptala se Mac.
„Začalo to před dvěma dny. Večer.“
„A my se vrátili odpoledne. Pamatuješ na tu bombu? Něco se z ní uvolnilo. Všichni, kdo byli v její blízkosti, to vdechli. Včetně mě, George, Rodneyho, Johna a členů bezpečnostního týmu.“
„Ale tohle vyšetření jsi měla v pořádku.“namítla nejistě doktorka.
„Tak to udělej znova a já mezitím skočím do laboratoře, jak s tím vypadají.“ Jennifer jenom přikývla a vzala jí krev. Mac se pak rozběhla do jedné z laboratoří.

„Hej, Gatesi, jak to vypadá s tou…“chtěla se zeptat. „Asi špatně.“hlesla, když ho uviděla na zemi. „Tady Blacková, potřebuju lékařský tým do laboratoře doktora Gatese.“oznámila do vysílačky. Než dorazili, projela si doktorovy poznámky.
„Řekněte Jennifer, že jsem měla pravdu a dejte jí tohle.“řekla zdravotníkům a podala jim poznámky. „Já jdu za Woolseym.“dodala a vyběhla ven. Proběhla několika chodbami a dorazila k bráně. Bezpečnostní tým posedával, kde se dalo, ale když ji viděli, rychle se zvedli a zasalutovali.
„Dunhame, okamžitě na ošetřovnu a hned!“prskla, když uviděla mladého vojáka, který se sotva držel na nohou.
„Madam…“chtěl něco namítnout.
„Čemu ze slova okamžitě jste nerozuměl?“zeptala se. „A vy dva běžte s ním a rovnou tam taky zůstaňte.“řekla dalším dvěma, kteří byli pobledlí a hodně zpocení. Kupodivu nic nenamítali. Mac vyběhla po schodech, od Chucka vyfasovala nějaké papíry a zamířila do Woolseyho kanceláře.
„Pane, chtěla jsem s vámi probrat zvážení…“řekla s hlavou v papírech. Teprve u posledního slova zvedla hlavu, „karantény.“vydechla, když ho uviděla na zemi. „Ale to už nebude potřeba, protože teď tu velím já.“povzdechla si a zavolala Jennifer.

„Potřebuju vědět příznaky, a čím se to projevuje.“prskla naštvaně Mac.
„U každého je to jiné. Ale když tady někdo dorazil, tak si stěžoval na malátnost a měl horečku. Potom se k tomu přidala nevolnost, zvracení, horečka stoupala. U některých se objevil kašel. Dále pak zimnice, bolesti kloubů, hlavy a svalů.“
„Dobře, tak teď jsi mi vyjmenovala jakoukoliv nemoc chřipkou začínaje a antraxem konče.“
„No právě.“povzdechla si Jennifer. „Ukážu ti vzorky krve. Nejprve tvoje.“zavedla ji k mikroskopu. „Vypadá to jako běžná chřipka.“dodala na vysvětlenou. Mezitím vyměnila sklíčko s dalším vzorkem. „Tohle je od doktora Gatese a stejně to vypadalo i u doktora Yannicka, když se tady objevil.“ Znova vyměnila sklíčko. „A tohle je vzorek krve odebraný těsně po jeho smrti.“dodala.
„Krve? Vždyť je tam jenom nějaká černá břečka.“namítla Mac.
„Odumřelé červené krvinky. Ta nemoc má nějaké fáze. A každá vypadá úplně jinak. Nevím, čím to mám léčit.“
„Tak to jenom zpomal. Získej čas.“
„Našli jsme nějaké antibiotika, které na to účinkují. Ale nevíme na jak dlouho a nevíme, jestli to léčí.“
„Ale něco jste našli.“pousmála se Mac. „Pomůže karanténa?“
„Možná. Zkusit to můžeme. Proč to město nepoznalo?“
„Asi proto, že to nezná. Nevím.“pokrčila rameny. „Obleč si ochranný oblek. Ty i celý tvůj tým.“
„Pokud se to šíří vzduchem, tak už to je stejně jedno.“namítla.
„Udělej to, Jennifer.“zavrčela.
„Dobře, ale ty na oplátku budeš co hodinu chodit na krevní testy. Protože jsi sice u toho byla nejblíž, ale zatím se to nijak neprojevuje.“
„Fajn.“souhlasila Mac.

„Dámy a pánové, věnujte mi prosím chvilku pozornosti. Řádí nám tady….nějaká nemoc, takže pro bezpečnost všech jsme se rozhodli zavést od tohoto okamžiku karanténu. Budou uzavřeny jednotlivé části města a skrz ně se budou smět pohybovat jenom lidé v ochranných oblecích. Mezi příznaky patří únava, malátnost, horečka, nevolnost, bolesti hlavy, kloubů a svalů, zimnice a popřípadě i kašel. Pokud máte tyto příznaky, nahlaste se rádiem ošetřovně a oni si pro vás přijdou. V jiném případě zkuste zůstat ve svých pokojích. To je vše.“oznámila přes interkom Mac.
„Je to tak zlé?“zajímal se Chuck.
„Upřímně? Mám dojem, že je to ještě horší.“povzdechla si. „Tak to spusťte.“pobídla ho. Jenom přikývl a začal uzavírat jednotlivé části města. Mac si povzdechla a promnula čelo.
„Je vám dobře, madam?“staral se Chuck.
„Naprosto skvěle.“odsekla. „Omlouvám se.“hlesla.
„To nic.“maličko se pousmál.
„Mac.“ozvala se Jennifer z vysílačky.
„Ano?“
„Kde jsi?“
„U brány.“
„Dobrá. Potřebuju, abys lidem, kteří jsou s tebou, vzala krev. Pošlu ti tam někoho. Umíš to?“
„Pokud to není nutné….“
„Bude tam s tebou zdravotník, který ti pomůže a pak mi ty vzorky zase odnese.“
„Dobře.“souhlasila.

Za pár minut se zpoza dveří dole u brány ozvalo zaklepání. Všichni odešli ode dveří a Mac seběhla dolů. Otevřela dveře a pustila dovnitř zdravotníka v ochranném obleku.
„Posaďte se, madam.“pokynul jí. Poslechla a sedla si na schody. Zdravotník jí vzal vzorek krve. „Chviličku ještě seďte a já vám zatím ukážu, jak se to dělá, ať mi můžete pomoct.“řekl a přitáhl si k sobě majora Lorna. „Vyhrnete rukáv, nad loktem ruku stáhnete a zabodnete jehlu do žíly. Chápete?“
„Jo.“přikývla Mac. Vrazil jí do ruky ampulky a injekční stříkačky. Za pár minut měli odebranou krev od všech přítomných a zdravotník odkráčel pryč.
„Co budeme dělat?“zajímal se Evan.
„Dívat se z okna, jak venku pěkně prší.“povzdechla si Mac. „Ne, majore. Když už tady tak pěkně jste, mohl byste mi dopsat hlášení, ne?“pousmála se. „Máte zase zpoždění.“
„Ale no tak, jenom dva dny.“zaprotestoval.
„Ale i to je zpoždění.“pokrčila rameny a podala mu jeden z laptopů. Major si jenom povzdechl a zapnul ho. Poslušně začal psát. Většina lidí jenom tak posedávala a bavila se mezi sebou.
„Mac.“ozvala se znova Jennifer.
„Ano?“
„Měla bys přijít za mnou.“hlesla nervózně.
„Hned jsem tam.“přikývla. „Chucku, buďte tak laskav a uvolněte mi nějakou cestu.“požádala ho.

„Tak povídej, co se děje?“pobídla ji Mac, když došla na ošetřovnu.
„John před chvilkou přinesl Sáru.“řekla potichu. Mac se ztratila z tváře barva.
„A?“vydechla.
„Má vysokou teplotu a kašel. John říkal, že už zvracela. Nevím, jak na to bude reagovat.“
„Můžu za ní?“
„Samozřejmě.“přikývla. „Pojď za mnou.“pobídla ji. „Mimochodem, tvoje testy jsou pořád stejné. Řekla bych, že dokonce tam toho máš méně. Stejně jako ty jsou na tom už jenom Lorne a Zelenka. Teda z toho, co už jsme stihli otestovat.“
„Fajn.“hlesla. Došly do lůžkové části. Většina postelí už byla obsazená. Sarah ležela na té nejvzdálenější a u ní seděl John. Když uviděl Mac, vstal a přešel k ní.
„Teď usnula.“oznámil jí. Jenom přikývla.
„Nebudu rušit.“řekla Jennifer a odešla.
„Chtěl jsem ti to říct, ale bylo jí pořád špatně a já nevěděl, kde jsi.“hlesl.
„Zvládl si to skvěle.“maličko se pousmála a pohladila ho po rameni.
„Ona se úplně třásla, když kašlala.“zašeptal.
„Bude v pořádku.“objala ho. „Běž si odpočinout. Budu tady.“
„Ne, ty se teď musíš postarat o Atlantis.“namítl.
„Ne, Johne. Já se musím postarat o svoje dítě. Pak je na řadě teprve zbytek.“zavrtěla hlavou.
„Dobře.“přikývl. Dala mu pusu na tvář, ale pak se zarazila a sáhla mu na čelo.
„Úplně hoříš.“vyhrkla a drapla ho za ruku. Táhla ho za doktorkou. „Má teplotu.“oznámila.
„Sedni si.“pobídla ho. „Hlásí nám případy z celého města.“řekla jako by mimochodem a vzala mu krev.
„Z celého?“ujišťovala se Mac.
„Z celého. Ta karanténa nepomohla. Nemá to cenu. Jenom nás to zdržuje.“
„Dobrá.“přikývla a zapnula vysílačku. „Chucku, buďte tak laskav a zrušte karanténní opatření. Nemá to smysl.“
„Jistě, madam.“ozvalo se.
„Našla jsem ale jedny antibiotika, která to zpomalují a potlačují. Vem si je.“hodila po ní krabičku. „Ber je co čtyři hodiny, i když by se měli brát co osm.“
„Jak je na tom George a Woolsey?“zajímala se.
„Antibiotika to prozatím zastavily. Dál se uvidí.“pokrčila Jennifer rameny. „No gratuluju, Johne, máš to taky.“povzdechla si. „Takže do postele a hlavně v klidu.“poručila.
„Mohla bys ho dát někde vedle Sáry, ať jsem u obou najednou?“poprosila ji Mac.
„Samozřejmě. Ale začínám mít nedostatek místa.“povzdechla si.
„Zaber si, co potřebuješ. Jakýkoliv prostor.“
„Díky.“pousmála se. „Bohužel máme už tři mrtvé.“
„Léků máš dostatek? Jinak bych zavolala na Zemi.“
„Nebylo by to špatné.“přikývla Kellerová.
„Fajn, jdu volat. Pak se stavím.“

„Říkáte epidemie?“ujišťoval se vysílačkou Landry.
„Způsobená nejspíš biologickou zbraní, ano.“přikývla Mac. „Potřebujeme antibiotika, které jsem vám poslala. A budeme jich potřebovat hodně. Jinak jsme zastavili veškeré cestování bránou.“
„Rozumím. Pošleme vám to do hodiny.“
„Skvěle. Atlantis konec.“

„Ahojky, kočičko. Jak ti je?“starala se Mac, když se Sarah vzbudila.
„Bolí mě bříško.“špitla.
„Za chviličku to přejde.“pohladila ji po čele, které měla úplně horké.
„Ty pláčeš?“zeptala se Sára.
„Ne.“vyhrkla Mac a otřela si oči. „Jenom mi tam něco spadlo.“pousmála se a dál ji hladila. Sarah se rozkašlala. „Sedni si.“ Pomohla jí do sedu a sedla si za ni tak, aby se o ni Sarah mohla opřít. Pak jí podala ze stolku vodu, aby se napila. „Lepší?“zeptala se. Sára jenom maličko přikývla, ale znovu se rozkašlala. Když jí to trošku přešlo, zase si lehla. Mac se na ni jenom zoufale podívala. Potom se rozhlídla okolo. Vypadalo to, že John spí a muž na druhé straně moc nevnímá. „Zůstaň ležet, ano?“pohladila Sáru. Vstala a dala jí ruku na čelo. S druhou jí přejížděla nad tělem. Dlaně jí začaly oranžově zářit. Cítila, že to zabírá.
„Doktorko!“zavolal jeden zdravotník, když viděl, co dělá Mac. Jennifer vykoukla zpoza dveří.
„Prokrista.“protočila oči. „Mackenzie! Přestaň! Okamžitě.“odtáhla ji. „Co to sakra děláš?“
„Snažím se uzdravit svoji dceru, co bys asi řekla?“odsekla.
„Přestaň.“zavrtěla hlavou.
„Nemůžu se na to jenom dívat, Jennifer. Jenom se dívat a nic nedělat!“prskla.
„Stejně to nepomohlo.“namítla. „Dám jí něco proti bolesti. To je vše, co pro teď můžu udělat.“
„Musí jít dělat něco víc, sakra!“zavrčela a naštvaně shodila ze stolku hrnek.
„Uklidni se.“hlesla doktorka poplašeně.
„Já se nechci uklidnit! Vyhovuje mi to!“zavrčela.
„Jestli toho okamžitě nenecháš, vyletíš odsud tak rychle, že nestačíš říct ani WRAITH!“ pohrozila Kellerová. Mac se na ni jenom chvilku zlostně zírala, ale pak si sedla na židli. „Tak je to dobře.“pochválila ji. „Musím jít, tak mi to tu nezboř, ano?“

Hodiny ubíhaly a místo, aby nemocných bylo méně, každou chvíli se objevil další. Kromě ošetřovny už byla zaplněná i jídelna a chodby. Doktoři přestávali stíhat.
„Madam.“ozval se Chuck z vysílačky. Mac sebou trhla a zvedla hlavu. Musela usnout.
„Ano?“zeptala se a pohladila spící Sáru po hlavě.
„Potřebovali bychom vás tady.“
„Už běžím.“přikývla. Znova pohladila Sáru a podívala se na Johna, který tak spal. Pak se vydala k bráně. Většinou plné chodby byly úplně prázdné. Po cestě nepotkala ani živáčka. U brány taky bylo prázdno. Jenom nahoře na schodech seděl major Lorne a povídal si se Zelenkou. Nad nimi něco dělal na počítač Chuck, který byl mírně zelený. Jinak nikde nikdo.
„O co jde?“zajímala se.
„Pojďte se podívat.“pobídl ji Chuck. Mac vyběhla po schodech.
„Jak to vypadá po městě?“chtěl vědět Evan.
„Je to jako město duchů. Nikde nikdo. Je to celkem deprimující.“odpověděla Mac a zadívala se na jednu z obrazovek.
„Dálkové senzory zaznamenaly loď. Objevila se asi před pěti minutami.“vysvětlil Chuck.
„Víme, čí to je?“zajímala se.
„Bohů. Bohužel.“povzdechl si.
„Přišli se podívat, jak se nám daří? To je milé.“ušklíbla se. „Kolik nám zbývá?“
„Asi hodina.“
„Nesnáším tu jejich rychlost. Měli bychom zavést nějakou galaktickou policii a každou loď, která je rychlejší než naše, zabavit.“prskla. Muži se jenom pousmáli. „Zamaskujte město. A jakmile to doděláte, půjdete na ošetřovnu.“
„Ano, madam.“přikývl poslušně a společně s Radkem zapnuli maskování. Chuck se potom odploužil na ošetřovnu.
„Kolik zbylo lidí, kteří by byli schopni bránit Atlantis?“zajímal se Evan. Mac zobrazila vnitřní senzory. Převažovali tam fialové tečky.
„To fialové jsou nemocní.“ukázala na většinu. „A červené jsme my.“dodala.
„Spočítal jsem asi patnáct.“vydechl Lorne. „Čtrnáct.“opravil se, když jedna zfialověla.
„A než dorazí, tak už nebude ani jedna. Berete ty prášky od Kellerové?“zajímala se.
„Jo. Jenom nevím, jestli pomáhají.“povzdechl si Radek.
„No evidentně jo, když ještě nejsme fialoví, ne?“opáčil Evan.
„Půjdu za Jennifer, říct jí, co se děje a pak si zaběhnu pro výstroj. Kdyby se něco změnilo, dejte mi vědět.“
„Jasně. Budeme tady.“přikývl Lorne. Mac odběhla a zamířila na ošetřovnu. Vysvětlila doktorce situaci. Ta při každém jejím slovu bledla víc a víc. Kromě ní už fungovali jenom dva další doktoři a tři sestry. Potom se na chviličku stavila za Sárou a Johnem. Sarah spala a John vnímal jenom tak napůl. Kousek od nich ležel Rodney, u kterého právě seděla Jennifer. A ve vedlejším pokoji byl George s Woolseym. Oba spali. Mac prošla kolem nich a zamířila pro věci. Přehodila si přes sebe vestu. Do jejích kapes nastrkala věci, které si brávala na mise. Nějakou C4, zásobníky, první pomoc a nějaké proteinové tyčinky. Kolem nohy si připevnila v pouzdře zbraň a ze stojanu si vzala P 90. Za pas si strčila nůž a nějaké kouřové granáty. Zamířila zpátky k bráně.

„Jak to vypadá?“zajímala se, když vyběhla schody.
„Jsme jediné tři červené tečky.“odpověděl Evan.
„Tři….hm…tři proti celé lodi? No to máme celkem slušnou šanci, že se z toho tentokrát nedostaneme.“zamručela.
„No a loď je skoro tady. Zbývá asi deset minut.“oznámil Radek.
„Skvěle. Doktore, máte zbraň?“
„Ne.“zavrtěl hlavou.
„Mám dvě.“řekl Lorne a podal mu jednu devítku.
„Nikdy jsem s ní mimo střelnici nestřílel.“hlesl.
„Všechno je jednou poprvé.“poplácala ho po rameni Mac.
„Co budeme dělat, když sem vpadnou?“zajímal se Lorne.
„Vy jste nečetl krizové postupy?“zavrčela nebezpečně jeho velící.
„No…četl…tak zběžně…“špitl. Mac zaběhla do Woolseyho kanceláře a otevřela jeden z mnoha šanonů. Vytáhla složku a vrátila se zpátky. Hodila ji majorovi.
„A máte zakázáno utíkat do té doby, dokud si to nepřečtete. Aspoň to, co platí právě nám.“ zavrčela. Major poslušně zabořil hlavu do papírů.
„Jsou tady.“hlesl Radek.
„Nech město zamaskované.“řekla Mac potichu, jako by se bála, že je uslyší.
„Nabíjí zbraně.“
„Štít, rychle!“pobídla ho.
„Dej mi chvilku.“
„Dám ti i dvě, ale pochybuju, že tolik máme. Majore, jak jste na tom se čtením?“
„Skoro na konci, madam.“
„Hotovo! Zapínám štít.“vykřikl Zelenka. Skoro ve stejnou chvíli se město otřáslo.
„A co nějaké varování!“prskla Mac. „Nějaké škody?“
„Ne.“zavrtěl doktor hlavou. „Zasáhlo to část města s už zvednutým štítem.“
„Aspoň něco.“oddechl si Lorne.
„Vy čtěte.“zavrčela.
„Už to mám, plukovníku.“pousmál se a papíry jí vrátil.
„Skvěle. Doufám, že si toho pamatujete víc jak já.“povzdechla si a papíry podpálila. Za chviličku z nich zůstala jenom černá zkroucená hromádka. Město se znova otřáslo.
„Štít zatím drží.“oznámil Zelenka.
„Mac, co se děje?“ozvala se z vysílačky vyděšeně Jennifer.
„Jsou tady.“
„A co s tím budeme dělat?“
„Doufat, že je to přejde, vzali si málo jídla a odletí si domů pro další, anebo že se jim pokazí kanalizace. Bohužel ani jedna možnost ale není pravděpodobná.“
„Takže?“
„Takže se uklidni a dělej, co jsi dělala doteď.“řekla Mac. Město se opět otřáslo, tentokrát silněji než předtím. Za okamžik nastal další otřes. Tak to šlo asi dalších deset minut.
„Ehm…tohle nevypadá dobře.“hlesl Radek a zíral na monitor.
„Jako co?“otočila se na něho Mac.
„ZPM. Štít to dlouho neudrží.“
„Ale…maličko to nechápu.“hlesla.
„Tím se nezabývejte! Podstatné je, že o štít za chvilku přijdeme.“mávl rukou Radek. Další otřes. Z panelů okolo nich se vyvalily jiskry a obrovský dým. Všechno bylo cítit spáleninou. Evan i Mac se po Zelenkovi tázavě podívali. Ten běhal od jednoho panelu k druhému. „Ne, tohle je špatně….tohle je hodně špatně…“bručel si pro sebe ve své rodné řeči. „Chtějí se s námi spojit.“řekl jako by mimochodem.
„Vždyť ty panely jsou…“
„Komunikace je jinde.“mávl rukou.
„Aha.“hlesla Mac. I s majorem byli naprosto mimo.
„Tady bůh Asklépios. Vzdejte se, nebo budete zničeni!“ozvalo se najednou celým městem.
„Tos to musel pouštět tak nahlas?“prskla Mac.
„To já ne.“bránil se Radek. Oba vojáci nervózně přešlápli. „Asi se k nám nabourali.“ Mac zapnula svoji vysílačku.
„Co chcete? Možná se můžeme dohodnout.“ Ve skutečnosti o tom dost pochybovala, ale potřebovali čas. Většina ještě vnímajících obyvatel zatajila dech. S bytostí, na které závisel jejich život, mluvil nejhorší vyjednavač, kterého měli.
„Pusťte nás do města.“ozvala se odpověď.
„Co za to nabízíte?“
„Ušetříme vás.“
„Co když vám nevěřím?“zeptala se.
„Potom budete zničeni.“pronesl Asklépios. Město se znova otřáslo.
„Šlo to vedle!“křikl Radek. „Ne o moc a asi budeme dost zatopení, ale šlo to vedle.“ Další střela. Město se kymácelo ze strany na stranu.
„Takže? Pořád čekám.“ozvalo se znova.
„Cokoliv jiného…zbraně, zásoby, cokoliv jenom ne město!“prskla Mac.
„Vzdejte se. Nebudu to opakovat vícekrát.“
„Ne.“ Okolo Atlantis doslova pršely střely, které padaly do vody. Z pak rostly obrovské vlny, které se přelévaly přes mola a mezi přilehlými věžemi.
„Plukovníku…“hlesl Evan. Mac jenom zakroutila hlavou. „Nemáme jinou možnost.“
„A co budeme asi tak dělat, když se nám sem nakvartýrujou?“vyjela na něho.
„Jsme tři…“
„Ó ano, to je fakt hodně.“
„Máme krizový plán, pamatujete.“maličko se usmál. Střely se blížily k městu.
„Mac…“špitl Radek.
„Sakra!“zavrčela. Jedna ze střel trefila molo. Tenhle otřes byl nejhorší ze všech. Většina věcí, která nebyl přidělaná, spadla na zem. Lorne musel chytit Mac za vestu, aby nespadla ze schodů. Všichni tři zůstali přikrčení, dokud se to neuklidnilo. Mackenzie se na Evana podívala. Jenom maličko přikývl.
„Nemáme na výběr.“hlesl. Ani jemu se to nelíbilo.
„Dobře!“křikla do vysílačky. „Vzdáváme se, hlavně už nestřílejte!“
„Chytrá holka!“uchechtl se Asklépios.
„Je to správné rozhodnutí.“přikývl Evan a pomohl jí na nohy.
„Tak jdeme, rychle. Někde se schováme.“pobídla je roztřeseně. Seběhli ze schodů a než proběhli dveřmi, přemístila se k bráně první skupina vojáků.
„Pořád je plán se schovat?“zafuněl Radek.
„Rozhodně.“přikývli oba vojáci.
„Ale kam?“zoufale rozhodil rukama, když se před nimi objevila další skupina. Rychle změnili směr.
„Ventilace.“vydechla Mac.
„Ne.“zamručel Zelenka. Mezitím už major rychle otevíral jedny dveře ve stěně.
„Hele, klaustrofobik jsem tady já.“prskla.
„Fakt?“vydechl překvapeně Evan a sundal žebřík. Rychle tam všichni vlezli. Jakmile zavřeli dveře. Mac se na něho chviličku dívala. Nějak nechtěla, aby to někdo věděl, ale když už se tak prořekla. Přikývla.
„Ale nic mi není, když na to jsem připravená.“pousmála se. „Nebo když předtím nějak nepanikařím nebo tak.“zašeptala. Když ji i po tomhle ujištění Evan úzkostlivě pozoroval, jenom protočila oči.
„Víte co? Zapomeňte na to. Nic mi není vážně. Jsem v pohodě. Už dlouhou se mi nestalo, že mi v takových prostorách něco bylo. Teda až na…to je jedno. Fakt, přešlo mě to, když jsem spadla z koně do rokle a byla jsem tam celou noc. Prvních pár hodin bylo děsivých, ale pak se to uklidnilo. Taková léčba šokem.“vychrlila ze sebe.
„Ale je tu strašné horko.“vydechl Zelenka.
„To jo.“souhlasil major. Mac se opřela o zeď a vytáhla detektor známek života.
„Počkáme chviličku, než se to uklidní.“hlesla a pozorovala šest červených teček, která se přehnaly okolo nich.
„Co pak?“zajímal se Radek.
„Potom půjdeme vyřadit vnitřní senzory.“odpověděl mu Evan. Mac se jenom pousmála a přikývla.
„Kdo to je ten Asklépios?“zajímal se Radek. „Nic mi to neříká.“
„Ještě jsme ho nepotkali, co vím.“zamručel Evan.
„Tak to se právě změnilo. Moc toho o něm taky nevím.“pokrčila Mac rameny.
„Rozhodně víc než my.“pousmál se Lorne.
„V Řecku to je bůh lékařství a prý vychází z pravdivé postavy žijící ve 13. století. Byl prý potrestán Diem za to, že křísil mrtvé lidi. Někde se píše, že byl zabit.“
„Evidentně ne.“přerušil ji major. Jenom přikývla.
„Měl prý hůl, na níž byl obtočený had. Což dneska můžeme vidět ve znaku nemocnic. Podle pověsti, aby bylo jeho léčení účinné, musel do každého léku přidat trošku jedu toho hada.“ pokračovala. „Dále měl tři pro nás bezvýznamné dcery, které symbolizují čistotu, léčení a hojení. Jo a ještě má prý psa. Víc nevím.“
„I to je víc než dost. Když nad tím zauvažujeme, je celkem logické, že je tady.“podrbal se na hlavě Radek.
„Ano?“podivil se Evan s Mac zároveň.
„Jistě. Máme tady epidemii.“
„Pardon, ale nebylo v hlášení, že jste tam viděli něco od Área?“namítl Evan.
„Mohli se dát do kupy. Dělají to.“odpověděla mu Mac.
„Aha. No dobře. Ale i tak. Hodili sem nějaké svinstvo, a jak jste říkala, tak je to bůh lékařství, takže aleluja.“
„Třeba z nás chtěl udělat obrovskou laboratoř.“navrhl Lorne.
„Jak humánní.“prskla Mac.
„Ale může se stát, že třeba naše lidi vyléčí.“pokrčil rameny Radek.
„Ale já tam mám přítele a dceru. Nestojím o žádné pokusy. Pochybuju, že by to na nás pustili a pak to z čiré dobroty duše zase uzdravili.“
„Jak to vypadá venku?“zajímal se Evan. Mac se podívala na detektor.
„Okolo nás je prázdno. Tak jdeme. Vy dva si vezmete severní a východní část města a já si vezmu jih a západ. Sejdeme se potom u ZPM.“rozdělila místa. „Když vás chytnout, tak nikdo jiný tady není. A pokud by to chtěli zjistit telepatií, tak myslete na něco hezkého.“poradila.
„Jako co?“chtěl vědět Radek.
„Les, louka, moře, pláž, slunce, cihlová zeď, hřbitov. Cokoliv.“pokrčila rameny. Otevřeli dvířka a opatrně vylezli ven. Při nejbližší odbočce se rozdělili.

„Jaká je šance, že nás objeví?“zajímal se Zelenka.
„Rozhodně bude menší, když budete potichu, doktore.“sykl Evan a nakoukl za roh. Potichoučku vklouzli k prvnímu panelu s krystalem pro vnitřní senzory. Radek ho vyndal a podal majorovi, který si ho strčil do tajné kapsičky ve vnitřní straně kalhot. Zamířili k dalším dvěma.

Mac se podařilo celkem bez problémů vyndat první dva krystaly, i když ji u jednoho skoro viděli. Vydala se vytáhnout poslední, který bohužel byl v kontrolní místnosti. Podle detektoru tam bylo celkem plno. Odepnula si od pásku dva slzné granáty, vytáhla si mikinu tak, aby ji měla přes nos a pusu, a otevřela dveře. Skoro v tu samou chvíli tam hodila oba granáty, které po odjištění začaly poslušně dýmit. Jeden spadl ke schodům a další dohodila skoro až k bráně. Vojáci se začali dusit a něco křičeli. Rychle proběhla až k jedné z konzolí a vytáhla poslední krystal. Rychle se zvedla a rozeběhla se ke dveřím, kterými přišla. Najednou kolem ní proletěla střela. Přikrčila se, ale běžela dál. Jakmile probíhala okolo schodů, jeden z vojáků ji srazil na zem. Oba se skutáleli dolů. Mac se rychle překulila a vytáhla devítku. Útočníka střelila a ten jenom zakřičel. Všude ještě bylo plno kouře, a tak jí začaly slzet oči. Couvala tam, kde tušila druhé dveře. Narazila na stěnu.
„Ale tak…“zavrčela a snažila se dveře nahmatat. Mezitím se k ní přihnali vojáci. Začala střílet.

„Slyšíte to?“vyhrkl Radek a zastavil se.
„To je P 90. A kruci.“vyhrkl Evan a zapnul vysílačku. „Plukovníku! Madam, slyšíte?“

Konečně našla po hmatu dveře. Přejela rukou po panelu a doslova propadla na druhou stranu. Rychle vstala a rozběhla se pryč.

tak a další pokračování bude zase za týden
jinak doufám, že tenhle týden napíšu další povídky...máme ve škole chřipkové prázdniny

Ach jo, Středočeský kraj , co já bych za takový prázdniny dal

krása moc se těším na pokračování

no aj bych za ne dal docela dost...
a jako vzdy super dil

Hmm... zajímavé, jenom bych tam přidala nějaká fakta, nízká realističnost ......











co to melu prostě skvělý!