Plaváčci, part 1
„Co se děje?“zajímal se Sheppard, když Mac jednoho večera přišla do pokoje a práskla sebou na postel. V ruce držela obálku.
„Parker poslal rozsudek ohledně té nehody s Georgem.“hlesla.
„A?“vyhrkl a sedl si k ní.
„Sára už spinká?“zajímala se.
„Jo. A nezamlouvej to.“zabručel.
„Takže.“odkašlala si a papír rozložila. „Seškrtali mi plat. Do háje šli veškeré přesčasy, a že jich nebylo tenhle měsíc málo, diety za vícedenní mise a veškeré osobní odměny. Bydlet na Zemi, tak zaplatím nájem a na víc nemám. Přišla jsem o víc jak polovinu platu!“prskla a otočila se na břicho. Objala polštář.
„Pokud potřebuješ…“
„Nepotřebuju půjčit, ani nic takového!“naježila se. „Promiň.“dodala omluvně. „Krom toho mám…řekněme podmínku.“
„Podmínku?“nechápal.
„Jo.“přikývla. „Ještě jeden přešlap, jedna jediná chyba a degradujou mě.“zavrčela. „Vím já, co je malá chyba?“pokrčila rameny.
„Degradujou?“vydechl.
„Jo. S mým štěstím někde pod vojína. To se rovná roznášení jídla v jídelně.“zavrčela znova.
„Co berou jako chybu?“
„Nevím, možná to, kdybych si do George chtěla střelit znova! Dorazit ho, víš?“
„Na jak dlouho?“
„Půl roku.“zavrčela. „Ty peníze jsou naštěstí jenom na tenhle měsíc, ale dalšího půl roku budu bez odměn.“zahučela. „Ale taky bych se jim mohla z vysoka vykašlat na nějaké přesčasy. Ksakru, vždyť to byla nehoda!!“
„Já vím.“pohladil ji.
„I Winterson jim to řekl!“ Posadila se a sundala si tričko. Pak pokračovala kalhotami. „Jdu se utopit.“oznámila a zapadla do koupelky.
„Ten zápas nemůžeme vyhrát.“povzdechl si John další den odpoledne a hodil basketbalovým balónem, který poslušně prolétl košem na jednom z mol.
„Při nejhorším budeme podvádět. Telekinezí tam ten balón hodím vždycky.“pousmála se Mac, která seděla na lavičce a maličko nepřítomně koukala na moře.
„Tak to bude velice nenápadné, když to někdo hodí a bude to jasné, že to letí mimo a
najednou se to stočí do koše.“prskl. „Vždyť celý Lornův tým je větší jak my.“
„No, promiň, ale já nemůžu za to, že mám jenom metr pětašedesát!“naježila se.
„To jsem neřekl, ale jakmile se nám takový dvoumetrový Cooper postaví pod koš, jsme
v háji.“povzdechl si. Mac se na něho jenom dlouze zadívala a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Pak se maličko pousmála.
„Jak dobře umíš zvedačky?“zeptala se.
„Co….?“maličko nechápal a zadíval se na koš. „Ty…“ Rukama naznačil pohyb nahoru. Mac jenom přikývla. „Jdeme trénovat.“vyhrkl.
„Tady ne. Pojďme když tak do tělocvičny, tam nás nikdo neuvidí.“
„Jasně, jdeme!“vyhrkl a přehodil si ji přes rameno.
„Co to děláš! Pusť mě na zem!“zapištěla.
„Nepustím a nemel sebou!“pleskl ji přes zadek.
„Chm.“ To byla celá odpověď.
Jakmile dorazili do tělocvičny, Sheppard zamkl a shodil Mac na žíněnky. Sedl si vedle ní a oba začali zkoumat protější zeď.
„Kolik má koš?“
„No, my máme nastavený na dvě padesát.“
„Fajn.“přikývla a vstala. Přešla ke stěně, ale pak se rozhlídla a vzala jeden z klacků, se kterýma s Rononem čas od času cvičili. „To je padesát.“protočila s ním v ruce. Třikrát ho přiložila na stěně, ale jakmile došlo ke dvoum metrům, nastal problém.
„Dovolíš?“pousmál se John a vzal od ní klacek. Mac mezitím přitáhla lavičku, a tak se snadno už dostali s měřením do požadované výšky, kde udělali tužkou čáru. „To bychom měli.“promnul si ruce.
„Jo.“přikývla.
„Teď to už jenom natrénovat a je to.“pousmál se.
„Jo.“přikývla znova. „Ale k tomu, abych tam dosáhla, mě budeš muset chytit až pod zadkem, jinak jsme tam, kde jsme byli.“
„Bez problému.“zavrněl.
„Pod zadkem, ne na, ano? To si pamatuj.“zdůraznila.
„Neboj.“ Mac se postavila na konec místnosti a po chvilce se rozběhla zpátky k němu. Jakmile byla skoro u něho, odrazila se a skočila. John ji bez problémů chytil a vyzvedl nahoru, kde se rukou dotkla čáry. Maličko ovšem podcenil situaci a oba skončili na zemi. Rozesmáli se.
„Ale jinak by to šlo.“zahýkal smíchy Sheppard.
„To dopilujeme. Máme čas.“mávla rukou a s heknutím se postavila. „Měli bychom jít balit. Ať si zítra můžeme přispat. “
„Jasně. Dneska jsem viděl jednoho z vědců a málem skákal nadšením.“
„Škoda, že se to nedá říct i o ostatních. Jinak Lorne a jeho tým jde s náma.“
„Aspoň máme víc lidí na poker.“
„Budu muset dopsat pár hlášení a pár jich založit.“povzdechla si.
„Ale no tak. Budeme tam více jak tři dny. Záleží na tom, za jak dlouho jsou ti inteligenti schopni odtrhnout.“
„Nechci nic říkat, ale tvoje IQ je skoro stejně vysoké jako jejich.“rýpla si.
„Ale já přece nefotím každý šutr, který není oblý ani kulatý.“pousmál se a zatlačil ji ke zdi.
„Podplukovníku, brzděte.“ Snažila se ho od sebe maličko odstrčit.
„Nebo co?“
„Johne, fakt dneska ne.“
„Ale no tak. Kdy to bylo naposledy.“zaprotestoval. Mac maličko zauvažovala.
„Minulý týden.“
„Vidíš to! Minulý týden! Minulý týden ve středu a dneska je čtvrtek!“
„Víš ty co? Nějak se nebojím, že i když si dáme chvilku pauzu, spadneme pod průměr.“prskla a definitivně ho od sebe odstrčila. „Jdu nachystat věci.“oznámila chladně.
Mac došla do zbrojnice a ze stojanu vzala velký batoh. Položila ho na stůl a začala do něho skládat potřebné věci. Moc u toho nepřemýšlela, protože to dělala už skoro automaticky. Jakmile tam sbalila vše potřebné, hodila batoh na zem a zamířila ke stojanům se zbraněmi. Vybrala si jako vždycky P 90 a do svojí vesty si zastrkala náhradní zásobníky. To samé udělala s devítkou. Potom obě zbraně položila na svoji vestu, kterou dala ke kraji stolu. Potom vzala něco, co vypadalo jako pytel a prošla dveřmi do další místnosti, kde bylo plno poliček. Do vaku nacpala s heknutím tři těžké stany. Na chodbě ulovila několik vojáků a ti jí pomohli nachystat nějaké spacáky, deky a polštáře. Promnula si unaveně čelo a vydala se směrem k bráně. Těsně před vchodem k ní ale zabočila do jedněch dveří. Objevila se v místnosti, kde byly uskladněné MALPy. Věci už ležely u nich.
„Ale naskládat je, nebo aspoň počkat tu, nemohli.“prskla a z poličky vzala jeden z ovladačů. Zapla ho a posunula joystickem dopředu. Jedna ze sond, která byla ve přední řadě se posunula. Mac se jenom pousmála a ovládání dala na MALPa. Pak na něho vytáhla pytel s věcmi. Jakmile byl nahoře, upevnila ho popruhy. Když skončila, byla úplně zpocená. Oddechla si. Zhasla světlo a vyšla ven. Zamířila na ošetřovnu.
„Ahoj.“pozdravila doktorku.
„Ahoj.“pousmála se Jennifer, ale pak se na ni zkoumavě zadívala. „Není ti nic?“
„Mělo by?“opáčila a sedla si na jednu postel.
„Jsi nějaká…“zamračila se Kellerová. „Hm…“
„Jsem jenom unavená.“mávla rukou a zívla. „Potřebovala bych připravit první pomoc.“
„Ta třídenní mise. Jasně. Dej mi chvilku.“vyhrkla a na chvilku zmizela za rohem. Vrátila se s velkým batohem. „Mělo by tady být všechno, co byste mohli potřebovat.“
„Jsi zlato. Díky moc.“usmála se Mac.
„Nemáš zač. Užij si to.“popřála jí.
„No nevím teda.“zapochybovala.
„A dej mi pozor na Rodneyho.“
„Tak to se neboj. Jako na vlastního.“slíbila Mac. „Ráda bych si povídala, ale zítra vyrážíme brzo. Půjdu do postele.“
„Jasně. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Mac se ráno probudila a přetočila se na bok. Zabloudila rukou k Johnově straně, ale nic nenahmatala. Otevřela oči a uviděla vedle sebe prázdnou postel. Protřela si oči. Postel byla ustlaná.
„Ksakru.“zavrčela a vyhrabala se z peřiny. Podívala se na budík a zjistila, že má ještě asi hodinu času. Po nezbytné ranní hygieně na sebe navlíkla uniformu, namalovala se a pomaličku se vydala do jídelny.
Už z dálky cítila vůni jídla. Nějak ale neměla hlad. Automaticky si vzala nějaké pečivo a nalila si džus. Rozhlédla se po jídelně a v koutě uviděla sedět Johna. Nervózně přešlápla a vydala se k němu.
„Ahoj, můžu?“zeptala se potichu, když k němu došla.
„Jistě, ale už odcházím.“odpověděl chladně a pomalu se zvedl.
„Johne, počkej.“zarazila ho. „Co jsem udělala tak strašného?“
„Co? Ale no tak.“odfrkl si.
„Nelíbí se ti, že se mi včera nechtělo?“
„O to nejde, ale už to je dlouho.“
„Ale no tak. Moc jsem tě rozmazlila, co?“pousmála se.
„Asi.“odtušil.
„Promiň.“hlesla. „Ale vážně se mi včera nechtělo.“
„Fajn, beru to. Uvidíme se u brány.“
„Počkej! Kde si dneska spal?“zajímala se.
„To je snad jedno, ne?“odsekl a odešel. Mac si jenom unaveně promnula čelo a nechala chvíli hlavu ve dlaních.
„Jste v pořádku?“ozvalo se nad ní.
„Dobré ráno, majore.“maličko se pousmála.
„Můžu?“ukázal George na prázdnou židli. Jenom přikývla. „Stalo se něco?“
„Ani ne.“špitla a snažila se nenápadně si otřít slzy. Winterson dělal, že nic nevidí.
„Mně to můžete říct. Nerad bych strávil další minimálně tři dny se šíleně smutnou princeznou.“pousmál se.
„Jde o Sheppa. Zase jsme se pohádali, i když to spíš byla menší výměna názorů.“
„Kvůli čemu?“
„To je jedno.“mávla rukou. Winterson se na ni zkoumavě zadíval.
„Ono když nejsou uspokojeny základní potřeby, tak dokážou být mužští docela protivní.“
„Ale vždyť mu skoro pokaždé vyhovím. Tohle není vůči mně fér.“zamručela.
„To není. Měla byste se ale najíst. Deset kilometrů není nejkratší cesta.“pobídl ji a pošťouchl k ní talíř s nějakou houskou.
„Nemám hlad.“zamračila se a vstala. „Jak jsme na tom s jídlem?“
„Už jsem ho nachystal. Máme zásoby na celý týden.“
„Šikulka.“přikývla a zkontrolovala hodinky. „Jdu si pro věci. Zatím nashle.“
Planeta byla jako mnoho jiných. Brána byla umístěna v lese, odkud vedla menší vyšlapaná cestička hlouběji. Tak akorát po ní projel MALP. Skupinka asi dvaceti lidí šla pěkně spořádaně vpřed. Krom týmu Mac a Lorna mezi nimi pobíhal ještě Ray a zbylí vědci se zvesela bavili. Nechyběli mezi nimi geologové, archeologové a biologové. Mac šla vepředu a házela nějaký klacek Rayovi. Rodney ovládal MALPa a na něco si stěžoval zrovna procházejícímu vědci. Bohužel museli co pár kilometrů zastavovat a čekat, až si nevojenská část odpočine. Mackenzie se celou dobu držela dál od celé skupiny. Nějak neměla náladu být v něčí společnosti.
„Jdu se podívat, jak to vypadá vepředu.“oznámila a máchla rukou někam dopředu. Zvedla se a i s Rayem se vydali za zatáčku. Po pár minutách ji došel zbytek skupiny. Takhle cesta pokračovala až k místu, které si vyhlédli jako tábor. Byla to louka krytá ze všech stran lesem a kousek od ní byl potok. Sundali z MALPa stany a za pár minut je rozložili. Byly to menší stany pro dva tři lidi. Zároveň taky postavili plátěný přístřešek, který je chránil shora a z dalších třech stran. Rozložili tam stolek a pár židlí. Pod přístřešek naskládali různé přístroje a zásoby.
„Jdu se podívat okolo.“křikla Mac a hvízdla na Raye.
„A co my?“podrbal se na hlavě Rodney.
„Počkáme. Nikam vás nepustíme.“odpověděl mu Sheppard.
„Ale po tady těch troskách se podívat můžeme, ne?“zeptal se celkem drze jeden archeolog.
„Jak je libo.“pokrčil rameny John a zadíval se na pár metrů vysoké a zpola zbořené zdi.
Mac se vrátila až skoro za hodinu.
„Tak co?“zajímal se Rodney dychtivě.
„Potkala jsem Yetiho.“
„Fakt?“zeptal se.
„Ne, v okolí sto metrů není živé duše. Budeme v pohodě.“pousmála se a automaticky hodila Rayovi klacek, který jí chvilku předtím pustil k nohám. Pak si unaveně sedla na jeden spadlý kmen a zadívala se do dálky.
„Jsi naštvaná, nebo spíš dneska se mnou?“ozvalo se potichu za ní a ucítila kolem pasu Johnovu ruku. Chvilku na to jí dal pusu na krk.
„Mám na výběr?“maličko se pousmála.
„Ani ne.“zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, choval jsem se jako…“
„Nadržená stepní koza?“
„Tak nějak.“přikývl.
„Začíná se stmívat.“kývla hlavou dopředu na červenající západ slunce. „Jsem unavená. Půjdu si už lehnout.“vstala a cestou ke stanu ho pohladila po hlavě. Jenom se pousmál a sledoval ji, dokud nedošla do stanu a nezmizela v něm. Za pár minut se rozešli spát všichni až na majora Lorna, který si vzal první hlídku.
Vědci už od časného rána vydávali podivné zvuky jako klepání různých nástrojů a velice silné ometání něčeho od prachu. Vzbudilo to většinu sladce spícího vojenského osazenstva.
„Dobré ráno, madam.“pozdravil George a se zahýkáním se protáhl.
„Dobré.“zívla Mac, která měla hlídku až k ránu.
„Tak teď to ale neukecáš. Co je ti?“vyjel na ni naštvaně John, když se zvedla, že se zajde převléct a musela se ho chytit, protože se jí zamotala hlava.
„Nic. Jenom…“
„Nelži!“prskl a chytil ji za ruku.
„Fakt mi nic není.“
„Úplně hoříš.“podotkl a sáhl jí na čelo. Vyškubla se mu. „Nedělej scény a přines lékárničku.“
„Nic to není.“zavrtěla hlavou, ale než stačila cokoliv udělat, tak se Ray objevil s brašnou první pomoci.
„Zrádče.“zavrčela. Její pes na ní udělal jenom smutné oči. Sheppard vyhrabal odněkud zespod teploměr a druhou rukou jí bleskurychle odepnul vestu. Rezignovaně si sedla a rozepnula si bundu a vysvlíkla si i svetr, který měla na sobě. Přitom venku bylo celkem teplo. John jí podal teploměr, který si strčila pod paži. Asi po minutě zapípal a ona ho vytáhla ven. Sheppard jí ho vyrval z ruky.
„37,9.“zkonstatoval.
„Vidíš, nic to není.“
„Pořád je to zvýšené.“namítl.
„Fajn. Přiznávám!“zamručela.
„Tak proč jsi šla?“
„Tak není jedno, kde budu ležet? Jestli tady, anebo u sebe v posteli?“opáčila.
„Co z toho je na teplotu?“zeptal se a rozprostřel v dlani sáčky s léky. Mac ukázala na jeden z nich. Roztrhl ho a nasypal jí ho do čaje. Se znechuceným výrazem ho vypila. „Teď půjdeš pěkně zpátky do postele a pořádně se vyspíš.“poručil. Nic nenamítala a poslušně se odploužila do stanu. „Rayi, hlídej ji, a jestli vystrčí jenom špičku nosu, kousni ji.“otočil se k němu. Pes jenom štěkl a odběhl ke stanu, kde se stočil na všechny čtyři. Sheppard po chvilce nakoukl dovnitř. Vypadalo to, že Mac dříme. „Spíš?“zeptal se potichu. Jenom zavrtěla hlavou. „Uděláme dohodu, dobře? Jakmile ti začne být hůř, řekneš.“navrhl. Přikývla.
„Myslela jsem, že to je jenom únava z předchozího týdne. Že to přejde.“
„Vždycky, když se tak moc unavíš, skončíš s nějakou virózou.“podotkl.
„Hm.“
„Pošlu zprávu Jennifer, ale řeknu jí, že chceš zůstat. Když se to ale zhorší, volám jumper.“
„Rozkaz.“zamručela.
„Kde je Mac?“zajímal se Rodney o pár hodin později.
„Nebylo jí moc dobře. Zase něco chytla.“odpověděl mu Sheppard a znechuceně odhodil karty na stůl.
„Je nemocná?“zeptal se vyděšeně jeden z vědců.
„Nebojte, nejsou to pravé neštovice.“pousmál se George.
„Ale ta nákaza může zmutovat a všechny nás zabít.“vyjekl. „Co když to je něco nového nebo…“
„Ježiši, chlape, uklidněte se trošku.“zarazil ho Evan. „Je to jenom obyčejná viróza. Jen teplota a kašel. Nic víc. Teď si jděte odhrabávat ty svoje poklady.“odbyl ho. Muž se jenom zamračil a uraženě odešel.
„Máš postupku.“ozvalo se potichu za Johnem.
„Díky. Teď to všichni ví.“prskl a nafoukl se. „Co tu děláš?“vyjel na ni.
„Stojím vedle tebe a koukám ti do karet.“pousmála se a obalená spacákem si sedla na kmen vedle.
„Mac.“povzdechl si.
„Je mi fajn. Jenom se mi maličkou klepou nohy a jsem ospalá. Nic nového.“mávla rukou.
„Hrajete s námi, madam?“zeptal se Evan. Mackenzie jenom přikývla a vzala do ruky první dvě karty.
„Nechce se ti jít na procházku?“zeptala se Mac po pár hodinách nepřetržitého hraní karet.
„Nemyslím si, že…“začal.
„JOHNE!“zavrčela.
„Fajn.“
„Nechce se mi jít samotné.“zamručela.
„Vždyť nic neříkám, jdeme se projít.“pokrčil rameny. Vyrazili do okolního lesa. „V pořádku?“
„Jistě.“přikývla a chytla ho za ruku. „Jenom chci být chvilku sama s tebou.“pousmála se a zastavila se.
„A simulování nemoci je skvělý způsob, co?“
„Tak trošku. Jsem jenom unavená víc, než obvykle. Nic víc.“
„Ale máš horečku.“
„To ano.“souhlasila. „Ale s tím se jít projít můžu. Nevíš, jak pokročili ti naši vědátoři?“
„Odhrabali velkou část toho, co objevil sken jumperu. Jsou jako malý, nad každým šutrem hopkají, jak kdyby našli Eldorado. Když už jsme tady…mohla by ses prosím otočit.“dodal a stoupl si ke stromu.
„Bože, chlape.“protočila oči a zadívala se jinam. Chvilku jenom těkala očima po okolí, než se zaměřila na něco, co tam podle ní rozhodně nepatřilo. Přitlačila Johna k zemi.
„Co je?“zaprskal naštvaně. Beze slova ukázala dopředu. Pár set metrů před ně.
„Máš dalekohled?“ Sheppard se nenamáhal odpovědět a vytáhl z kapsy vesty maličký dalekohled.
„A sakra.“hlesl.
„A sakra? Dej mi to.“vytrhla mu ho z ruky a zadívala se tím směrem. „A sakra.“vydechla. „Pojď!“potáhla ho za ruku a v podřepu, pěkně nízko u země se rozběhli zpátky.
„Okamžitě všeho nechte! Sbalte nejnutnější věci, externí hardisky, flashky a jdeme! Notebooky tu nechte a vymažte je!“křikla Mac zadýchaně, jakmile se dostali zpátky do tábora. „Máme návštěvu!“
„Nemůžeme to tady nechat.“namítl jeden vědec.
„Máte fotky?“štěkla Mac.
„Ano, ale…“
„Tak se sbalte a jdeme.“zopakovala.
„Bohové?“hádal Lorne.
„Podle uniformy ano.“odpověděl mu Sheppard, protože Mac zrovna lovila ve stanu zbytky svojí uniformy a výbavy.
„Co když tu jsou jenom náhodou?“nadhodil George.
„No to nevím.“zavrtěl hlavou John. „U nich není nic náhodou.“
„Můžeme?“křikla Mac, jakmile na sebe dostala zbytek výstroje.
„Ani ne.“hlesl Rodney.
„Zase jste si zadřel třísku, doktore?“uchechtl se Evan a otočil se. „Ksakru!“ Jeden z postarších vědců mířil na McKaye.
„Ale no tak. Co to děláte? Taky bych ho nejradši někdy zastřelila, ale to se manželům svých kamarádek nedělá. Ale tohle je moc. A zrovna teď. Vyřídíte si to s ním doma.“zaprskala Mac a vytáhla zbraň.
„Vy to nechápete. Všichni tady pěkně počkáme na hlídku.“křikl ten vědec.
„Proč?“zeptala se. „Pochybuju, že mají dolary.“
„Slíbili mi moc.“
„Prokrista.“protočila oči. „Myslela jsem, že se u vás předpokládá jisté IQ, ale tohle je projev největší debility. Přestaňte blbnout!“
„Je mi líto. Zašlo to příliš daleko.“namítl.
„Pravda.“přikývla a v tu ránu vystřelila. Kulka jenom těsně minula Rodneyho rameno a trefila se do ramene vědce.
„Skvěle. To teď poneseme raněného?“zaprskal McKay.
„Nemáš zač, Rodney. A ne, on tady zůstává.“zavrtěla hlavou a pořád se maličko nechápavě dívala na zraněného muže.
„Dobrá trefa.“pochválil ji John.
„Ani ne. Mělo to být do hlavy. Nějak jsem to neudržela.“zamračila se a devítku schovala.
„Nemůžete mě tu nechat!“vyjekl vědec.
„Ale můžem.“zavrčela Mac.
„Tak jo, pohyb, lidi, jdeme! Mac, nech ho tak. Vyřídí si to s ním Woolsey.“křikl Sheppard. Vojáci se roztáhli okolo vědců a všichni se vydali zpátky směrem k bráně.
„Zvládneš to?“staral se John, když viděl, že se Mac už poněkolikáté zastavila.
„Mám na výběr?“vydechla a opřela se o strom. „Pokud si mám vybrat mezi utíkáním a chycením… myslím, že je to jasné, ne?“
„Můžeme si chvilku vydechnout.“nabídl jí.
„Ne, dokud nepřejdeme ten lanový most.“zavrtěla hlavou. „Už je to jenom kousek, ne?“
„Tak pět minut.“přikývl a znova se rozešli. Na dohled už měli provazový most.
„Sakra!“vykřikl Lorne zepředu a skočil za první strom, který viděl. U mostu bylo nezalesněné místo, kde byly dva velké balvany a za nimi vedl přes propast lanový most. Na plácku stálo pět vojáků.
„Coopere, zůstaňte se zbytkem! Ostatní palte!“křikla Mac a okamžitě zaklekla. Lesem se ozývaly výstřely. Vojáci bránící most byli za chviličku zneškodněni. „Přes ten most. Rychle!“
Vědci vyběhli zpoza stromů a běželi k mostu.
„Za námi!“zakřičel George a znova zaklekl. Ze strany, odkud přišli, se blížili další vojáci. Najednou se ozval výkřik.
„Coopere?“vyjekla Mac, když ho uviděla ležet na zemi. „Kryj mě!“pleskla Johna po ramenu.
„Jenom škrábanec, madam.“mávl rukou. Z paže druhé ruky mu tekla krev. Mac mu to rychle zavázala. „Běžte s vědci přes most. Honem.“pobídla ho. Rychle vstal a běžel přes vratký most. Za Mac se přesunul Evan a těsně za ním i Swanson.
„Mac! Utíkej!“houkl Sheppard. Jenom přikývla a rozběhla se k nejbližšímu balvanu, za který se skryla. Těsně za ní doběhl Winterson a skryl se za vedlejším balvanem. Znova začali střílet. V tu chvíli vyběhl Sheppard. Vojáci se přiblížili na kritickou vzdálenost. John proběhl přes most.
„Co to…?“vyhrkl George, když se k nim přikutálela větší kulatá věc.
„Do prdele.“hlesla Mac, a než si stačila uvědomit, co dělá, vyběhla a odkopla to pryč. Zamířila zpátky za balvan, ale než to stihla, vybouchlo to. Všechno se otřáslo, Mac i s Georgem odletěli dozadu a země, na které stáli, se propadla. Můstek se zřítil a všechno se propadlo do propasti. Zbytek, který byl na druhé straně, tlaková vlna odhodila pár metrů dozadu. Jakmile se maličko vzpamatovali, rozhlídli se kolem sebe. Na straně, kde ještě před chvílí byl druhý konec mostu, který teď zůstal viset o stěnu naproti, byla obrovská díra. Vojáci zmizeli a zmizely i balvany a lidé, kteří za nimi byli. Sheppard jenom vyvalil oči a vrhl se k okraji propasti. Dole tekla divoká řeka.
„Ginny!“zavolal a znělo to celkem zoufale. „Gino!“
„Georgi!“přidal se Lorne a taky koukal dolů. „Wintersone!“
„Musíme…musíme na Atlantis. Pro jumper.“potáhl je Swanson. „Majore, pane, pojďte.“
„Co se děje?“zajímal se Sheppard, když Mac jednoho večera přišla do pokoje a práskla sebou na postel. V ruce držela obálku.
„Parker poslal rozsudek ohledně té nehody s Georgem.“hlesla.
„A?“vyhrkl a sedl si k ní.
„Sára už spinká?“zajímala se.
„Jo. A nezamlouvej to.“zabručel.
„Takže.“odkašlala si a papír rozložila. „Seškrtali mi plat. Do háje šli veškeré přesčasy, a že jich nebylo tenhle měsíc málo, diety za vícedenní mise a veškeré osobní odměny. Bydlet na Zemi, tak zaplatím nájem a na víc nemám. Přišla jsem o víc jak polovinu platu!“prskla a otočila se na břicho. Objala polštář.
„Pokud potřebuješ…“
„Nepotřebuju půjčit, ani nic takového!“naježila se. „Promiň.“dodala omluvně. „Krom toho mám…řekněme podmínku.“
„Podmínku?“nechápal.
„Jo.“přikývla. „Ještě jeden přešlap, jedna jediná chyba a degradujou mě.“zavrčela. „Vím já, co je malá chyba?“pokrčila rameny.
„Degradujou?“vydechl.
„Jo. S mým štěstím někde pod vojína. To se rovná roznášení jídla v jídelně.“zavrčela znova.
„Co berou jako chybu?“
„Nevím, možná to, kdybych si do George chtěla střelit znova! Dorazit ho, víš?“
„Na jak dlouho?“
„Půl roku.“zavrčela. „Ty peníze jsou naštěstí jenom na tenhle měsíc, ale dalšího půl roku budu bez odměn.“zahučela. „Ale taky bych se jim mohla z vysoka vykašlat na nějaké přesčasy. Ksakru, vždyť to byla nehoda!!“
„Já vím.“pohladil ji.
„I Winterson jim to řekl!“ Posadila se a sundala si tričko. Pak pokračovala kalhotami. „Jdu se utopit.“oznámila a zapadla do koupelky.
„Ten zápas nemůžeme vyhrát.“povzdechl si John další den odpoledne a hodil basketbalovým balónem, který poslušně prolétl košem na jednom z mol.
„Při nejhorším budeme podvádět. Telekinezí tam ten balón hodím vždycky.“pousmála se Mac, která seděla na lavičce a maličko nepřítomně koukala na moře.
„Tak to bude velice nenápadné, když to někdo hodí a bude to jasné, že to letí mimo a
najednou se to stočí do koše.“prskl. „Vždyť celý Lornův tým je větší jak my.“
„No, promiň, ale já nemůžu za to, že mám jenom metr pětašedesát!“naježila se.
„To jsem neřekl, ale jakmile se nám takový dvoumetrový Cooper postaví pod koš, jsme
v háji.“povzdechl si. Mac se na něho jenom dlouze zadívala a vypadalo to, že o něčem přemýšlí. Pak se maličko pousmála.
„Jak dobře umíš zvedačky?“zeptala se.
„Co….?“maličko nechápal a zadíval se na koš. „Ty…“ Rukama naznačil pohyb nahoru. Mac jenom přikývla. „Jdeme trénovat.“vyhrkl.
„Tady ne. Pojďme když tak do tělocvičny, tam nás nikdo neuvidí.“
„Jasně, jdeme!“vyhrkl a přehodil si ji přes rameno.
„Co to děláš! Pusť mě na zem!“zapištěla.
„Nepustím a nemel sebou!“pleskl ji přes zadek.
„Chm.“ To byla celá odpověď.
Jakmile dorazili do tělocvičny, Sheppard zamkl a shodil Mac na žíněnky. Sedl si vedle ní a oba začali zkoumat protější zeď.
„Kolik má koš?“
„No, my máme nastavený na dvě padesát.“
„Fajn.“přikývla a vstala. Přešla ke stěně, ale pak se rozhlídla a vzala jeden z klacků, se kterýma s Rononem čas od času cvičili. „To je padesát.“protočila s ním v ruce. Třikrát ho přiložila na stěně, ale jakmile došlo ke dvoum metrům, nastal problém.
„Dovolíš?“pousmál se John a vzal od ní klacek. Mac mezitím přitáhla lavičku, a tak se snadno už dostali s měřením do požadované výšky, kde udělali tužkou čáru. „To bychom měli.“promnul si ruce.
„Jo.“přikývla.
„Teď to už jenom natrénovat a je to.“pousmál se.
„Jo.“přikývla znova. „Ale k tomu, abych tam dosáhla, mě budeš muset chytit až pod zadkem, jinak jsme tam, kde jsme byli.“
„Bez problému.“zavrněl.
„Pod zadkem, ne na, ano? To si pamatuj.“zdůraznila.
„Neboj.“ Mac se postavila na konec místnosti a po chvilce se rozběhla zpátky k němu. Jakmile byla skoro u něho, odrazila se a skočila. John ji bez problémů chytil a vyzvedl nahoru, kde se rukou dotkla čáry. Maličko ovšem podcenil situaci a oba skončili na zemi. Rozesmáli se.
„Ale jinak by to šlo.“zahýkal smíchy Sheppard.
„To dopilujeme. Máme čas.“mávla rukou a s heknutím se postavila. „Měli bychom jít balit. Ať si zítra můžeme přispat. “
„Jasně. Dneska jsem viděl jednoho z vědců a málem skákal nadšením.“
„Škoda, že se to nedá říct i o ostatních. Jinak Lorne a jeho tým jde s náma.“
„Aspoň máme víc lidí na poker.“
„Budu muset dopsat pár hlášení a pár jich založit.“povzdechla si.
„Ale no tak. Budeme tam více jak tři dny. Záleží na tom, za jak dlouho jsou ti inteligenti schopni odtrhnout.“
„Nechci nic říkat, ale tvoje IQ je skoro stejně vysoké jako jejich.“rýpla si.
„Ale já přece nefotím každý šutr, který není oblý ani kulatý.“pousmál se a zatlačil ji ke zdi.
„Podplukovníku, brzděte.“ Snažila se ho od sebe maličko odstrčit.
„Nebo co?“
„Johne, fakt dneska ne.“
„Ale no tak. Kdy to bylo naposledy.“zaprotestoval. Mac maličko zauvažovala.
„Minulý týden.“
„Vidíš to! Minulý týden! Minulý týden ve středu a dneska je čtvrtek!“
„Víš ty co? Nějak se nebojím, že i když si dáme chvilku pauzu, spadneme pod průměr.“prskla a definitivně ho od sebe odstrčila. „Jdu nachystat věci.“oznámila chladně.
Mac došla do zbrojnice a ze stojanu vzala velký batoh. Položila ho na stůl a začala do něho skládat potřebné věci. Moc u toho nepřemýšlela, protože to dělala už skoro automaticky. Jakmile tam sbalila vše potřebné, hodila batoh na zem a zamířila ke stojanům se zbraněmi. Vybrala si jako vždycky P 90 a do svojí vesty si zastrkala náhradní zásobníky. To samé udělala s devítkou. Potom obě zbraně položila na svoji vestu, kterou dala ke kraji stolu. Potom vzala něco, co vypadalo jako pytel a prošla dveřmi do další místnosti, kde bylo plno poliček. Do vaku nacpala s heknutím tři těžké stany. Na chodbě ulovila několik vojáků a ti jí pomohli nachystat nějaké spacáky, deky a polštáře. Promnula si unaveně čelo a vydala se směrem k bráně. Těsně před vchodem k ní ale zabočila do jedněch dveří. Objevila se v místnosti, kde byly uskladněné MALPy. Věci už ležely u nich.
„Ale naskládat je, nebo aspoň počkat tu, nemohli.“prskla a z poličky vzala jeden z ovladačů. Zapla ho a posunula joystickem dopředu. Jedna ze sond, která byla ve přední řadě se posunula. Mac se jenom pousmála a ovládání dala na MALPa. Pak na něho vytáhla pytel s věcmi. Jakmile byl nahoře, upevnila ho popruhy. Když skončila, byla úplně zpocená. Oddechla si. Zhasla světlo a vyšla ven. Zamířila na ošetřovnu.
„Ahoj.“pozdravila doktorku.
„Ahoj.“pousmála se Jennifer, ale pak se na ni zkoumavě zadívala. „Není ti nic?“
„Mělo by?“opáčila a sedla si na jednu postel.
„Jsi nějaká…“zamračila se Kellerová. „Hm…“
„Jsem jenom unavená.“mávla rukou a zívla. „Potřebovala bych připravit první pomoc.“
„Ta třídenní mise. Jasně. Dej mi chvilku.“vyhrkla a na chvilku zmizela za rohem. Vrátila se s velkým batohem. „Mělo by tady být všechno, co byste mohli potřebovat.“
„Jsi zlato. Díky moc.“usmála se Mac.
„Nemáš zač. Užij si to.“popřála jí.
„No nevím teda.“zapochybovala.
„A dej mi pozor na Rodneyho.“
„Tak to se neboj. Jako na vlastního.“slíbila Mac. „Ráda bych si povídala, ale zítra vyrážíme brzo. Půjdu do postele.“
„Jasně. Dobrou noc.“
„Dobrou.“
Mac se ráno probudila a přetočila se na bok. Zabloudila rukou k Johnově straně, ale nic nenahmatala. Otevřela oči a uviděla vedle sebe prázdnou postel. Protřela si oči. Postel byla ustlaná.
„Ksakru.“zavrčela a vyhrabala se z peřiny. Podívala se na budík a zjistila, že má ještě asi hodinu času. Po nezbytné ranní hygieně na sebe navlíkla uniformu, namalovala se a pomaličku se vydala do jídelny.
Už z dálky cítila vůni jídla. Nějak ale neměla hlad. Automaticky si vzala nějaké pečivo a nalila si džus. Rozhlédla se po jídelně a v koutě uviděla sedět Johna. Nervózně přešlápla a vydala se k němu.
„Ahoj, můžu?“zeptala se potichu, když k němu došla.
„Jistě, ale už odcházím.“odpověděl chladně a pomalu se zvedl.
„Johne, počkej.“zarazila ho. „Co jsem udělala tak strašného?“
„Co? Ale no tak.“odfrkl si.
„Nelíbí se ti, že se mi včera nechtělo?“
„O to nejde, ale už to je dlouho.“
„Ale no tak. Moc jsem tě rozmazlila, co?“pousmála se.
„Asi.“odtušil.
„Promiň.“hlesla. „Ale vážně se mi včera nechtělo.“
„Fajn, beru to. Uvidíme se u brány.“
„Počkej! Kde si dneska spal?“zajímala se.
„To je snad jedno, ne?“odsekl a odešel. Mac si jenom unaveně promnula čelo a nechala chvíli hlavu ve dlaních.
„Jste v pořádku?“ozvalo se nad ní.
„Dobré ráno, majore.“maličko se pousmála.
„Můžu?“ukázal George na prázdnou židli. Jenom přikývla. „Stalo se něco?“
„Ani ne.“špitla a snažila se nenápadně si otřít slzy. Winterson dělal, že nic nevidí.
„Mně to můžete říct. Nerad bych strávil další minimálně tři dny se šíleně smutnou princeznou.“pousmál se.
„Jde o Sheppa. Zase jsme se pohádali, i když to spíš byla menší výměna názorů.“
„Kvůli čemu?“
„To je jedno.“mávla rukou. Winterson se na ni zkoumavě zadíval.
„Ono když nejsou uspokojeny základní potřeby, tak dokážou být mužští docela protivní.“
„Ale vždyť mu skoro pokaždé vyhovím. Tohle není vůči mně fér.“zamručela.
„To není. Měla byste se ale najíst. Deset kilometrů není nejkratší cesta.“pobídl ji a pošťouchl k ní talíř s nějakou houskou.
„Nemám hlad.“zamračila se a vstala. „Jak jsme na tom s jídlem?“
„Už jsem ho nachystal. Máme zásoby na celý týden.“
„Šikulka.“přikývla a zkontrolovala hodinky. „Jdu si pro věci. Zatím nashle.“
Planeta byla jako mnoho jiných. Brána byla umístěna v lese, odkud vedla menší vyšlapaná cestička hlouběji. Tak akorát po ní projel MALP. Skupinka asi dvaceti lidí šla pěkně spořádaně vpřed. Krom týmu Mac a Lorna mezi nimi pobíhal ještě Ray a zbylí vědci se zvesela bavili. Nechyběli mezi nimi geologové, archeologové a biologové. Mac šla vepředu a házela nějaký klacek Rayovi. Rodney ovládal MALPa a na něco si stěžoval zrovna procházejícímu vědci. Bohužel museli co pár kilometrů zastavovat a čekat, až si nevojenská část odpočine. Mackenzie se celou dobu držela dál od celé skupiny. Nějak neměla náladu být v něčí společnosti.
„Jdu se podívat, jak to vypadá vepředu.“oznámila a máchla rukou někam dopředu. Zvedla se a i s Rayem se vydali za zatáčku. Po pár minutách ji došel zbytek skupiny. Takhle cesta pokračovala až k místu, které si vyhlédli jako tábor. Byla to louka krytá ze všech stran lesem a kousek od ní byl potok. Sundali z MALPa stany a za pár minut je rozložili. Byly to menší stany pro dva tři lidi. Zároveň taky postavili plátěný přístřešek, který je chránil shora a z dalších třech stran. Rozložili tam stolek a pár židlí. Pod přístřešek naskládali různé přístroje a zásoby.
„Jdu se podívat okolo.“křikla Mac a hvízdla na Raye.
„A co my?“podrbal se na hlavě Rodney.
„Počkáme. Nikam vás nepustíme.“odpověděl mu Sheppard.
„Ale po tady těch troskách se podívat můžeme, ne?“zeptal se celkem drze jeden archeolog.
„Jak je libo.“pokrčil rameny John a zadíval se na pár metrů vysoké a zpola zbořené zdi.
Mac se vrátila až skoro za hodinu.
„Tak co?“zajímal se Rodney dychtivě.
„Potkala jsem Yetiho.“
„Fakt?“zeptal se.
„Ne, v okolí sto metrů není živé duše. Budeme v pohodě.“pousmála se a automaticky hodila Rayovi klacek, který jí chvilku předtím pustil k nohám. Pak si unaveně sedla na jeden spadlý kmen a zadívala se do dálky.
„Jsi naštvaná, nebo spíš dneska se mnou?“ozvalo se potichu za ní a ucítila kolem pasu Johnovu ruku. Chvilku na to jí dal pusu na krk.
„Mám na výběr?“maličko se pousmála.
„Ani ne.“zavrtěl hlavou. „Omlouvám se, choval jsem se jako…“
„Nadržená stepní koza?“
„Tak nějak.“přikývl.
„Začíná se stmívat.“kývla hlavou dopředu na červenající západ slunce. „Jsem unavená. Půjdu si už lehnout.“vstala a cestou ke stanu ho pohladila po hlavě. Jenom se pousmál a sledoval ji, dokud nedošla do stanu a nezmizela v něm. Za pár minut se rozešli spát všichni až na majora Lorna, který si vzal první hlídku.
Vědci už od časného rána vydávali podivné zvuky jako klepání různých nástrojů a velice silné ometání něčeho od prachu. Vzbudilo to většinu sladce spícího vojenského osazenstva.
„Dobré ráno, madam.“pozdravil George a se zahýkáním se protáhl.
„Dobré.“zívla Mac, která měla hlídku až k ránu.
„Tak teď to ale neukecáš. Co je ti?“vyjel na ni naštvaně John, když se zvedla, že se zajde převléct a musela se ho chytit, protože se jí zamotala hlava.
„Nic. Jenom…“
„Nelži!“prskl a chytil ji za ruku.
„Fakt mi nic není.“
„Úplně hoříš.“podotkl a sáhl jí na čelo. Vyškubla se mu. „Nedělej scény a přines lékárničku.“
„Nic to není.“zavrtěla hlavou, ale než stačila cokoliv udělat, tak se Ray objevil s brašnou první pomoci.
„Zrádče.“zavrčela. Její pes na ní udělal jenom smutné oči. Sheppard vyhrabal odněkud zespod teploměr a druhou rukou jí bleskurychle odepnul vestu. Rezignovaně si sedla a rozepnula si bundu a vysvlíkla si i svetr, který měla na sobě. Přitom venku bylo celkem teplo. John jí podal teploměr, který si strčila pod paži. Asi po minutě zapípal a ona ho vytáhla ven. Sheppard jí ho vyrval z ruky.
„37,9.“zkonstatoval.
„Vidíš, nic to není.“
„Pořád je to zvýšené.“namítl.
„Fajn. Přiznávám!“zamručela.
„Tak proč jsi šla?“
„Tak není jedno, kde budu ležet? Jestli tady, anebo u sebe v posteli?“opáčila.
„Co z toho je na teplotu?“zeptal se a rozprostřel v dlani sáčky s léky. Mac ukázala na jeden z nich. Roztrhl ho a nasypal jí ho do čaje. Se znechuceným výrazem ho vypila. „Teď půjdeš pěkně zpátky do postele a pořádně se vyspíš.“poručil. Nic nenamítala a poslušně se odploužila do stanu. „Rayi, hlídej ji, a jestli vystrčí jenom špičku nosu, kousni ji.“otočil se k němu. Pes jenom štěkl a odběhl ke stanu, kde se stočil na všechny čtyři. Sheppard po chvilce nakoukl dovnitř. Vypadalo to, že Mac dříme. „Spíš?“zeptal se potichu. Jenom zavrtěla hlavou. „Uděláme dohodu, dobře? Jakmile ti začne být hůř, řekneš.“navrhl. Přikývla.
„Myslela jsem, že to je jenom únava z předchozího týdne. Že to přejde.“
„Vždycky, když se tak moc unavíš, skončíš s nějakou virózou.“podotkl.
„Hm.“
„Pošlu zprávu Jennifer, ale řeknu jí, že chceš zůstat. Když se to ale zhorší, volám jumper.“
„Rozkaz.“zamručela.
„Kde je Mac?“zajímal se Rodney o pár hodin později.
„Nebylo jí moc dobře. Zase něco chytla.“odpověděl mu Sheppard a znechuceně odhodil karty na stůl.
„Je nemocná?“zeptal se vyděšeně jeden z vědců.
„Nebojte, nejsou to pravé neštovice.“pousmál se George.
„Ale ta nákaza může zmutovat a všechny nás zabít.“vyjekl. „Co když to je něco nového nebo…“
„Ježiši, chlape, uklidněte se trošku.“zarazil ho Evan. „Je to jenom obyčejná viróza. Jen teplota a kašel. Nic víc. Teď si jděte odhrabávat ty svoje poklady.“odbyl ho. Muž se jenom zamračil a uraženě odešel.
„Máš postupku.“ozvalo se potichu za Johnem.
„Díky. Teď to všichni ví.“prskl a nafoukl se. „Co tu děláš?“vyjel na ni.
„Stojím vedle tebe a koukám ti do karet.“pousmála se a obalená spacákem si sedla na kmen vedle.
„Mac.“povzdechl si.
„Je mi fajn. Jenom se mi maličkou klepou nohy a jsem ospalá. Nic nového.“mávla rukou.
„Hrajete s námi, madam?“zeptal se Evan. Mackenzie jenom přikývla a vzala do ruky první dvě karty.
„Nechce se ti jít na procházku?“zeptala se Mac po pár hodinách nepřetržitého hraní karet.
„Nemyslím si, že…“začal.
„JOHNE!“zavrčela.
„Fajn.“
„Nechce se mi jít samotné.“zamručela.
„Vždyť nic neříkám, jdeme se projít.“pokrčil rameny. Vyrazili do okolního lesa. „V pořádku?“
„Jistě.“přikývla a chytla ho za ruku. „Jenom chci být chvilku sama s tebou.“pousmála se a zastavila se.
„A simulování nemoci je skvělý způsob, co?“
„Tak trošku. Jsem jenom unavená víc, než obvykle. Nic víc.“
„Ale máš horečku.“
„To ano.“souhlasila. „Ale s tím se jít projít můžu. Nevíš, jak pokročili ti naši vědátoři?“
„Odhrabali velkou část toho, co objevil sken jumperu. Jsou jako malý, nad každým šutrem hopkají, jak kdyby našli Eldorado. Když už jsme tady…mohla by ses prosím otočit.“dodal a stoupl si ke stromu.
„Bože, chlape.“protočila oči a zadívala se jinam. Chvilku jenom těkala očima po okolí, než se zaměřila na něco, co tam podle ní rozhodně nepatřilo. Přitlačila Johna k zemi.
„Co je?“zaprskal naštvaně. Beze slova ukázala dopředu. Pár set metrů před ně.
„Máš dalekohled?“ Sheppard se nenamáhal odpovědět a vytáhl z kapsy vesty maličký dalekohled.
„A sakra.“hlesl.
„A sakra? Dej mi to.“vytrhla mu ho z ruky a zadívala se tím směrem. „A sakra.“vydechla. „Pojď!“potáhla ho za ruku a v podřepu, pěkně nízko u země se rozběhli zpátky.
„Okamžitě všeho nechte! Sbalte nejnutnější věci, externí hardisky, flashky a jdeme! Notebooky tu nechte a vymažte je!“křikla Mac zadýchaně, jakmile se dostali zpátky do tábora. „Máme návštěvu!“
„Nemůžeme to tady nechat.“namítl jeden vědec.
„Máte fotky?“štěkla Mac.
„Ano, ale…“
„Tak se sbalte a jdeme.“zopakovala.
„Bohové?“hádal Lorne.
„Podle uniformy ano.“odpověděl mu Sheppard, protože Mac zrovna lovila ve stanu zbytky svojí uniformy a výbavy.
„Co když tu jsou jenom náhodou?“nadhodil George.
„No to nevím.“zavrtěl hlavou John. „U nich není nic náhodou.“
„Můžeme?“křikla Mac, jakmile na sebe dostala zbytek výstroje.
„Ani ne.“hlesl Rodney.
„Zase jste si zadřel třísku, doktore?“uchechtl se Evan a otočil se. „Ksakru!“ Jeden z postarších vědců mířil na McKaye.
„Ale no tak. Co to děláte? Taky bych ho nejradši někdy zastřelila, ale to se manželům svých kamarádek nedělá. Ale tohle je moc. A zrovna teď. Vyřídíte si to s ním doma.“zaprskala Mac a vytáhla zbraň.
„Vy to nechápete. Všichni tady pěkně počkáme na hlídku.“křikl ten vědec.
„Proč?“zeptala se. „Pochybuju, že mají dolary.“
„Slíbili mi moc.“
„Prokrista.“protočila oči. „Myslela jsem, že se u vás předpokládá jisté IQ, ale tohle je projev největší debility. Přestaňte blbnout!“
„Je mi líto. Zašlo to příliš daleko.“namítl.
„Pravda.“přikývla a v tu ránu vystřelila. Kulka jenom těsně minula Rodneyho rameno a trefila se do ramene vědce.
„Skvěle. To teď poneseme raněného?“zaprskal McKay.
„Nemáš zač, Rodney. A ne, on tady zůstává.“zavrtěla hlavou a pořád se maličko nechápavě dívala na zraněného muže.
„Dobrá trefa.“pochválil ji John.
„Ani ne. Mělo to být do hlavy. Nějak jsem to neudržela.“zamračila se a devítku schovala.
„Nemůžete mě tu nechat!“vyjekl vědec.
„Ale můžem.“zavrčela Mac.
„Tak jo, pohyb, lidi, jdeme! Mac, nech ho tak. Vyřídí si to s ním Woolsey.“křikl Sheppard. Vojáci se roztáhli okolo vědců a všichni se vydali zpátky směrem k bráně.
„Zvládneš to?“staral se John, když viděl, že se Mac už poněkolikáté zastavila.
„Mám na výběr?“vydechla a opřela se o strom. „Pokud si mám vybrat mezi utíkáním a chycením… myslím, že je to jasné, ne?“
„Můžeme si chvilku vydechnout.“nabídl jí.
„Ne, dokud nepřejdeme ten lanový most.“zavrtěla hlavou. „Už je to jenom kousek, ne?“
„Tak pět minut.“přikývl a znova se rozešli. Na dohled už měli provazový most.
„Sakra!“vykřikl Lorne zepředu a skočil za první strom, který viděl. U mostu bylo nezalesněné místo, kde byly dva velké balvany a za nimi vedl přes propast lanový most. Na plácku stálo pět vojáků.
„Coopere, zůstaňte se zbytkem! Ostatní palte!“křikla Mac a okamžitě zaklekla. Lesem se ozývaly výstřely. Vojáci bránící most byli za chviličku zneškodněni. „Přes ten most. Rychle!“
Vědci vyběhli zpoza stromů a běželi k mostu.
„Za námi!“zakřičel George a znova zaklekl. Ze strany, odkud přišli, se blížili další vojáci. Najednou se ozval výkřik.
„Coopere?“vyjekla Mac, když ho uviděla ležet na zemi. „Kryj mě!“pleskla Johna po ramenu.
„Jenom škrábanec, madam.“mávl rukou. Z paže druhé ruky mu tekla krev. Mac mu to rychle zavázala. „Běžte s vědci přes most. Honem.“pobídla ho. Rychle vstal a běžel přes vratký most. Za Mac se přesunul Evan a těsně za ním i Swanson.
„Mac! Utíkej!“houkl Sheppard. Jenom přikývla a rozběhla se k nejbližšímu balvanu, za který se skryla. Těsně za ní doběhl Winterson a skryl se za vedlejším balvanem. Znova začali střílet. V tu chvíli vyběhl Sheppard. Vojáci se přiblížili na kritickou vzdálenost. John proběhl přes most.
„Co to…?“vyhrkl George, když se k nim přikutálela větší kulatá věc.
„Do prdele.“hlesla Mac, a než si stačila uvědomit, co dělá, vyběhla a odkopla to pryč. Zamířila zpátky za balvan, ale než to stihla, vybouchlo to. Všechno se otřáslo, Mac i s Georgem odletěli dozadu a země, na které stáli, se propadla. Můstek se zřítil a všechno se propadlo do propasti. Zbytek, který byl na druhé straně, tlaková vlna odhodila pár metrů dozadu. Jakmile se maličko vzpamatovali, rozhlídli se kolem sebe. Na straně, kde ještě před chvílí byl druhý konec mostu, který teď zůstal viset o stěnu naproti, byla obrovská díra. Vojáci zmizeli a zmizely i balvany a lidé, kteří za nimi byli. Sheppard jenom vyvalil oči a vrhl se k okraji propasti. Dole tekla divoká řeka.
„Ginny!“zavolal a znělo to celkem zoufale. „Gino!“
„Georgi!“přidal se Lorne a taky koukal dolů. „Wintersone!“
„Musíme…musíme na Atlantis. Pro jumper.“potáhl je Swanson. „Majore, pane, pojďte.“
Takže pokračování bude...další pátek (nejspíš)
....odkaz na stažení v DOC a PDF - tímto děkuju jakopovi
- je na první straně pod seznamem dílů a Pokud to chcete hodit ještě někam jinam, klidně napište kam. Není problém
jakop: překvapený?


starověkém Římě