Plaváčci, part 2
„Potřebujeme jumper!“křikl Lorne, jakmile proběhli domů.
„Co se stalo?“zajímalo Woolseyho.
„Překvapili nás vojáci. Hodili granát a odtrhl se kus skály, na které plukovník Blacková a major Winterson stáli. Spadli do vody.“informoval ho Cooper.
„Chucku, sežeňte ještě jeden tým a vyšlete dva jumpery!“rozkázal Woolsey. Chuck jenom přikývl.
„Takže co víme?“položil řečnickou otázku Woolsey.
„Spadli do vody po výbuchu granátu.“odpověděl Evan.
„Dobře, z toho plynou možné zranění. Zlomeniny, šok, u Mac je to komplikované virózou. Dále je možný otřes mozku, tonutí, popřípadě krvácení z různých ran.“vypočítala Jennifer.
„Takže když je najdeme, tak hlavně opatrně.“ukončil to Lorne.
Winterson pomaličku otevřel oči a nechápavě se zadíval. Nad sebou viděl jenom koruny vysokých stromů. Maličko se pohnul. Vypadalo to, že všechny části těla jsou na svém místě. Překulil se na břicho a pomalu si sedl. Rozhlédl se kolem sebe. Nikde nebylo nic víc než les a řeka, která ho nejspíš vyplavila.
„PLUKOVNÍKU!“zakřičel. „MAC!“ Nikdo se neozýval a nikoho neviděl. „Do háje.“ povzdechl si a vstal. Rozhodl se, že se vydá zjistit, jak vypadá okolí. Krom toho když zůstane sedět, kde je, těžko něco zjistí. Zamířil do lesa. Šel pomalu a po pár minutách ztratil přehled o čase. Jeho hodinky měly rozbit displej a voda jim taky moc nepomohla. Začalo se stmívat. George se prodíral hustým křovím a snažil si najít něco k přespání. Najednou uslyšel nějaké hlasy a zvuk kopyt, a než se stačil vzpamatovat, stálo okolo něho několik lidí s napřaženým kopím. Chtěl něco říct, ale než to stihl, něco ho štíplo do krku a on ztratil vědomí.
Mac se maličko zavrtěla. Oči se jí otevírat moc nechtěly. Cítila, že leží v nějaké teplé a měkké posteli. Všechno jí bolelo. Uslyšela zvuk otevírajících a zavírajících se dveří. Uvědomila si, že na Atlantis obyčejné dveře nejsou. Otevřela oči a rozhlídla se. Byla v nějakém pokoji s nějakou malbou na zdi. Na podlaze byly staré koberce a v rohu jedna skříň, která vypadala, že už dost zažila. Vedle velké postele s nebesy byl malý noční stolek a vedle něho psací stůl se starožitnou židlí. U něho stál zády k ní muž a něco tam dělal.
„Už jsi vzhůru. Konečně.“pousmál se, jakmile si všiml, že ho pozoruje. Nemohlo mu být více jak 30 let, byl menší postavy, měl tmavší pleť a černé vlasy.
„Kdo jsi?“zeptala se potichu.
„Ramses.“odpověděl. „Ty?“
„Mac.“odpověděla. Muž mezitím nabral do kelímku nějakou tekutinu, která byla v nádobě na stolku.
„Vypij to.“pobídl ji.
„Co je to?“zajímala se opatrně a nedůvěřivě se na kelímek dívala.
„Proti bolesti.“vysvětlil. Teprve teď si uvědomila, že se cítí nějak moc dobře na to, že kousek od ní vybouchl granát. „Dříve jsem ti to lil přímo na rány, ale když jsi vzhůru, hodně by tě to pálilo, takže tenhle způsob je snadnější. Nechutná to sice nic moc, ale účel to splní.“ Jenom přikývla. Ramses si sedl na okraj postele a maličko jí nadzvedl hlavu. Trošku si upila a rozkašlala se. Tekutina nejenže měla barvu dobře zakaleného močálu, ale byla nesnesitelně hořká. Ramses ale nekompromisní a nalil to do ní celé.
„Jak dlouho jsem spala?“zeptala se potom, co se jí podařilo aspoň trošku zbavit té hořké pachuti.
„Dva dny.“
„A…nenašli jste ještě někoho?“
„Ne.“zavrtěl hlavou. Mac jenom přikývla a skousla si ret.
„Kde to jsem?“
„V mém pokoji. Jsem král této říše a je mi ctí mít u sebe tak krásnou cizinku.“odpověděl s úsměvem.
„Král? Copak se král stará o někoho, o kom nic neví?“
„Jsi tak vyčerpaná, že mi stejně neublížíš.“pousmál se. „Líbíš se mi.“
„Jasně.“ Nehodlala připustit, aby se rozhovor stočil někam jinam. „Jak daleko je…nevím, jak tomu říkáte. Je to taková velká kruhová věc.“
„Ty myslíš portál.“
„Třeba.“pokrčila rameny.
„Dva dny cesty na koni.“
„Dva dny?“vyvalila oči. „Dva dny jak? Tryskem, cvalem, klusem, krokem?“
„Cvalem a z části krokem, protože nějaké části cesty nejsou dobře sjízdné.“odpověděl.
„Ježiši Kriste, to je…to je něco okolo 100 kilometrů.“zamručela vyděšeně. „To je v pytli.“
„Nechám tě odpočívat. Měla bys spát. Tvoje zranění nejsou zrovna nejlehčí. Rány jsme ti sešili, ale jsi hodně potlučená a plná modřin.“řekl a s těmito slovy odešel.
„Skvěle, sešili. Ať žije infekce.“hlesla. Nějak pochybovala o tom, že tady jim dezinfekce nebo hygiena něco říká. Ale než se stačila podívat, co jí vlastně sešili, usnula.
„Obletíme to ještě jednou.“zamručel unaveně John a otočil jumper nad lesem k dalšímu obletu.
„Už jsme to oblétali, kdo ví kolikrát.“namítl Rodney. „Není tady v okolí nikdo. Vraťme se domů a počkejme, než sem doletí Daedalos.“
„Co když je při dalším obletu najdeme?“prskl.
„Pane, obletěli jsme to znova a nic.“ozval se ve vysílačce Lorne.
„Tak znova!“
„Podplukovníku…“
„Hned!“
„Ano, pane.“povzdechl si a otočil jumper znovu nad les.
„Dobré ráno.“pozdravil další den Ramses.
„Dobré.“protáhla se maličko Mac. Muž jí podal skleničku s pitím. Mackenzie si pomalu sedla. Maličko usykla a chytla si žebra.
„Můžu ti zkontrolovat rány?“zeptal se. Mac jenom pokrčila rameny a lehla si zpátky. Pomalu jí vyhrnul tenkou bílou bavlněnou košilku. Na břiše měla několik hlubokých jako by řezných ran, které měla podivně sešité, což vypadalo ještě hůř, než kdyby to nechali tak.
„Vypadá to celkem slušně.“poznamenal.
„Fakt?“podivila se. Podle ní slovo slušně nebylo na místě. Ona by to nazvala přinejmenším děsivým.
„Troufám si říct, že by ti zítra neuškodila malá procházka.“
„Fakt?“podivila se znova. S tím chlapem se evidentně rozcházela v názorech na všechno.
„Jistě. Nebo se na to ještě necítíš?“
„Já nevím.“pokrčila rameny.
„Chci ti ukázat své království.“
„V tom případě si to nenechám ujít.“pousmála se. „Kde jste mě vůbec našli?“
„Na břehu jedné řeky. Dala jsi nám hodně práce.“
„Pokud ti to nebude vadit, spala bych.“
„Jistě. Přijdu zase za pár hodin.“
George se bezmocně rozhlížel po malé cele. V rohu byla jenom nějaká lavice, jinak všude kolem byly mříže. Zoufale procházel okolo nich tam a zase zpátky. Po schodech, které byly skoro naproti, scházel zástup nějakých lidí v čele s Ramsesem.
„Kdo jste?“vypálil hned.
„Otázka je, kdo jsi ty.“odvětil Ramses. George se napřímil.
„Jsem major Winterson!“prskl.
„Našli jsme tě v Ďáblově lese. Musíš se očistit.“
„Po tom hukotu v řece jsem čistý až až.“ušklíbl se.
„Tvůj očistec se bude konat za úplňku.“oznámil mu Ramses.
„Pardon, ale vypadl mi kalendář. Kdy že to je?“
„Za tři dny.“
„Fajn, budu tu.“uchechtl se, ale pak zvážněl. „Nenašli jste taky někoho jiného?“
„Ano, našli.“
„A?“
„Nemohli jsme nic dělat. Je mi to líto.“hlesl s předstíraným smutkem.
„Cože?“vyštěkl vyděšeně.
„Teď se s námi pomodli.“vybídl ho a všichni přítomní otevřeli maličké knížečky, které vytáhly z kapes svých hábitů, a začali něco nesrozumitelně mumlat.
„Kde jsem se to hergot ocitl?“povzdechl si a zcela klidně si sedl na lavičku a bez zájmu je pozoroval.
„Tak honem, vstávej!“zahalekal Ramses další den ráno už ode dveří. Přihrnul se k oknu a prudkým trhnutím odhrnul závěsy. Dovnitř začalo pronikavě svítit slunce. Mac jenom nesouhlasně zamručela a zakryla si oči rukama. „Jde se ven!“
„Je to nutné?“
„Samozřejmě. Nemůžeš jenom ležet v posteli.“namítl a shrnul z ní peřinu. Potom ji chytl za ruku a potáhl ven.
„Nešlo by to něžněji?“zaprotestovala, ale pomalu vstala. Ramses ji podepřel a dovedl na balkon u okna. Naskytl se jí pohled na město, které se hodně podobalo starověkému Římu. Mělo to dokonce i koloseum. Mac jenom vyvalila oči.
„Úžasné, viď.“hrdě se nafoukl.
„Zajímavé.“přikývla.
„Chtěla bys, aby se ti toto město klanělo?“
„Ehm…“zarazila se. Ramses si to bohužel vyložil špatně.
„Už delší dobu hledám svou vyvolenou.“
„Asi jsem ti špatně rozuměla.“hlesla a zbledla.
„Ty jsi dokonalá.“podíval se na ni zálibně.
„Věř mi, nejsem. Vůbec se k tobě nehodím. Co o mně víš?“
„Jsi krásná a to mi stačí.“pousmál se a chytl ji za ruku. Vytrhla mu ji.
„To ti teda stačí málo.“prskla. „Promiň, ale někoho mám.“
„Ale ten tady teď není. A určitě má spoustu jiných žen, takže se bez tebe obejde.“
„To teda nemá!“naježila se.
„Jak si tím můžeš být tak jistá?“
„Protože kdyby měl, zastřelím ho. Teda nejdřív je a potom ho.“zavrčela.
„Možnost máš. Rozmysli se. Máš čas do zítřka.“řekl chladně a odešel.
„Šašek.“prskla a zalezla zpátky do postele.
„Takže?“ S těmito slovy vtrhl Ramses další den ráno do pokoje.
„Takže co?“zabručela ospale.
„Jak ses rozmyslela?“
„Nic se nezměnilo.“zavrčela a posadila se.
„Fajn, v tom případě si obleč tohle.“hodil k ní nějaký chuchvalec nějakého oblečení. Byly to černé dlouhé šaty s dlouhými rozevlátými rukávy. Okolo pasu měli pásek.
„Aspoň v tomhle se shodneme.“pomyslela si Mac, když si je navlékla.
„Skvěle.“zavrčel Ramses. „Pojď sem.“ukázal před sebe. Mac poslechla. V tu chvíli jí vrazil takovou facku, až skončila na zemi. Maličko se otřepala. Vzal ji jemně za bradu a setřel jí krev ze rtu.
„Měla ses stát mou paní. Budeš litovat. Teď půjdeš do stájí a uklidíš je. Dále vyhřebelcuješ koně, až se budou lesknout. Potom půjdeš do kuchyně a pomůžeš s večeří.“zavrčel jí těsně u ucha.
„Večeří? Teď? Vždyť je brzo ráno.“namítla. Stiskl ji pevněji.
„Čekám hosty.“zasyčel a prudce ji vytáhl na nohy. Přede dveřmi čekali dva muži v částečném brnění. Chytli ji za paži a vedli palácem někam dolů. Za pár minut ucítila zápach hnoje. Stráže ji strčili do stájí a zlomyslně se uchechtli. Mac se rozhlídla kolem. O nějakých boxech nemohla být ani řeč. Koně byli rozděleni jenom dřevěným prknem a hnůj se házel do nějaké díry ve stěně. Dřevěné vidle stály opodál. Povzdechla si a vyvedla prvního koně do uličky, aby měla aspoň kousek místa. Přivázala ho a vešla do zpátky. Jindy by jí to nevadilo, ale dneska se na to nějak necítila. Vyhovovalo jí ale, že je v celé stáji sama. Nemusela nikam spěchat. Jakmile skončila s hnojem, začala se věnovat příjemnější věci – hřebelcování. Koně spokojeni drželi. Potom je zavedla zpátky. Chtěla se nějak dostat ven, ale závora na dveřích byla pevně zajištěná, stejně jako dveře, kterýma přišla. Když nikde nenašla žádný východ, zamířila zpátky ke koním. Za pár minut se ve dveřích objevili zase dva muži. Přelítli pohledem stáj. Když zjistili, že všechno vypadá dle jejich představ, chytli ji za ruku a zase táhly někam jinam. Ve velké hale zabočili do jedné tmavé chodby a prošli jí až na konec, kde otevřeli masivní dveře, za kterými byla velká kuchyně. Uvnitř bylo plno žen a dívek. Stráže ji vstrčili dovnitř a zavřely dveře. Mac se rozhlédla. Všude bylo plno nádobí – pánví, hrnců, talířů, pekáčů a nožů.
„Pojď sem.“potáhla ji za ruku jedna dívka. „Co ti to udělal?“povzdechla si.
„Kdo?“nechápala Mac.
„Ramses.“
„Ale mně nic není.“namítla.
„Neviděla ses v zrcadle?“ Teprve teď si uvědomila, že zrcadlo celé tři dny neviděla. Dívka k ní přisunula maličké zrcadlo.
„Aha.“hlesla Mac, když se v něm uviděla. Na tváři měla dlouhý šrám a na čele velkou odřeninu. Na krku měla plno malých škrábanců. „To muselo vypadat.“povzdechla si.
„Jsem Elena.“představila se dívka.
„Mac.“přikývla. „To neudělal Ramses. Spadla jsem do vody. Našli mě a on mě vzal k sobě.“
„Odsud se nedostaneš. Já tady jsem už deset let.“
„Nezkusila si utéct?“zajímala se Mac a obhlížela si kuchyň.
„Zkoušela.“přikývla Elena. „Tohle mi udělal.“otočila se k ní zády a trošku si shrnula halenku. Na zádech měla dlouhé jizvy.
„Au.“hlesla, když to uviděla. „Promiň. Víš, co se tady děje?“
„V podstatě.“přikývla.
„Nenašli ještě někoho?“
„Muže.“
„Má takovou hranatější postavu, kratší vlasy a je celkem pěkný? Možná má na sobě černou uniformu se jmenovkou a na paži znak okřídleného koně.“
„Toho jsem viděla.“
„KDE?“vykřikla.
„Ve vězení. Čeká na očistec.“
„Na co?“zamračila se Mac.
„Očistec. Našli ho v Ďáblově lese. Nesmí se tam. Očistec spočívá ve splnění nějakého úkolu vymyšleného Ramsesem. Většinou k jeho pobavení.“
„Potřebuju s ním mluvit.“
„Ještě jsem mu nenesla jídlo. Můžeš tam zajít se mnou.“nabídla jí.
„Díky.“ Elena mezitím naskládala jídlo na tác jídlo a společně se vydaly ven. Prošli přes nějaké nádvoří a po schodech dolů maličkou uličkou. Objevili se ve vězení. Po dalších schodech seběhly ještě níž.
„Wintersone!“vykřikla Mac, když ho uviděla sedět za mřížemi.
„Řekli mi, že…řekli mi, že…“vyhrkl George a vrhnul se k mřížím. Neměl daleko k slzám.
„Jsem v pořádku.“pousmála se.
„Vypadáte strašně, ale strašně rád vás vidím.“podotkl. Znova se jenom usmála. Chytl ji skrz mříže za ruku, kterou pevně stiskla. „Zítra chcou udělat nějaký očistec.“
„Slyšela jsem.“přikývla. „Eleno, byla bys tak laskavá a na chvilku nás nechala?“požádala ji Mac.
„Budu hlídat.“
„Děkuju.“řekla. „Pokud se odtud dostaneme, budeme si muset nějak opatřit koně. K bráně je to přes sto kilometrů.“
„A to jsme ještě naživu?“podivil se Winterson.
„Jestli nás budou hledat, a to budou, tak nemají šanci. Nenapadne je hledat tak daleko.“ povzdechla si.
„To nevadí. Když seženeme dopravní prostředek, bude to pohoda.“pousmál se.
„Optimisto.“ušklíbla se.
„Jsem rád, že jste v pořádku. Nic mi nechtějí říct.“
„Mně řekl, že jste mrtvý. Ráda bych se dostala domů už jenom kvůli sobě. Mám několik hodně ošklivých ran, které mi sešili, ale vypadá to jako bych si to dělala sama. Možná hůř.“
„Bojíte se infekce?“
„Tady nevím, co bych s tím dělala. Nemáme sebou nic.“
„Fajn. Dostaneme se domů. Slibuju.“usmál se.
„Jdou vojáci!“přiběhla s křikem Elena.
„Utíkej!“zavolal George. Mac na nic nečekala a vyběhla po schodech nahoru. Bohužel u vchodu narazila na dva strážné, kteří ji šťouchli zpátky. Noha jí podklouzla a ona spadla ze schodů dolů, kde zůstala ležet.
„Mac?!“vyjekl Winterson. Muži došli až k ní, chytli ji v podpaží a odtáhli po schodech pryč.
„Kam ji vedou?“zajímal se a držel se mříží.
„Pryč.“
„Víš kam?“
„Ano.“přikývla Elena.
„Dostaň mě odsaď.“zavrčel.
„Zkusím to. Ona je…“
„Jen kamarádka.“dodal.
Mac se probrala a zmateně se rozhlédla kolem sebe. Ležela v nějaké malé zatuchlé místnosti. Na stěnách byly hořící pochodně. Zjistila, že leží na něčem, co se podobalo velkému písmenu X. V tu chvíli dovnitř vešlo šest lidí v kápích a hábitech se svíčkami v ruce. Jeden z nich si kápi sundal. Byl to Ramses. Došel až k ní a z nohou jí shrnul dolů látku od šatů. Totéž udělal u rukou. Šaty byly na břiše zapnuté na několik knoflíků, které taky rozepnul a látku odhrnul stranou, aby bylo břicho holé.
„Co to sakra děláš?!“vyjekla Mac a snažila se z pout dostat. Zrychleně dýchala a cítila, jak se jí provazy zařezávají do zápěstí.
„Mluvila jsi s člověkem, který se nacházel v Ďáblově lese. Teď je ďábel i v tobě.“řekl.
„Co to meleš? Když už, tak je snad ďábel jenom jeden, ne?“
„Má moc se rozdvojit. Musíš být očištěna. Nejdříve ohněm a poté vodou, které se tak bojí.“ osvětlil jí Ramses a maličko naklonil svíčku. Horký vosk jí ukápl na stehno. Cukla sebou.
„Já tě varuju!“zavrčela.
„Nic mi neuděláš.“uchechtl se. Naneštěstí měl celkem pravdu. Mac od té doby, co tu byla, nemohla použít žádnou ze svých schopností. Zbylí lidé se postavili okolo ní a i také naklonili svíčky, ze kterých kapal vosk. Mac ze sebe dostala vzteklé zabručení.
„Ty klíče nemám, ale myslím, že tímhle by to šlo!“zašeptala naléhavě Elena, když se objevila zase zpátky ve věznici. V ruce měla kus jakéhosi drátu, se kterým hned zamířila do širokého zámku. Za chvíli se cela otevřela.
„Díky, ale utíkej pryč, ať nemáš problém.“pobídl ji Winterson a chvilku počkal, když odešla. Vyběhl schody a opatrně vyhlédl ven. V ulici nikdo nebyl, a tak se hned rozběhl cestou, kterou mu popsala Elena. Nebylo to daleko, takže za chviličku už viděl ten dům. Pomyslel si, že je to celkem nepraktické. Už z dálky slyšel nadávat Mac. Od nějakého domu ukradl vidle a vyrazil dveře. Všichni se otočili na něho. George na nic nečekal a nejbližšího zakuklence vzal vidlemi po hlavě. Ten okamžitě skončil na zemi. Podobně dopadli všichni kromě Ramsese. Ten statečně prchnul nějakými postraními dveřmi. Major přiskočil k Mac.
„V pořádku?“zeptal se a snažil se ji dostat z provazů. Pohledem přejel její břicho, paže a nohy. To všechno bylo pokapané voskem.
„Přiměřeně situaci.“přikývla. „Nejde to rychleji?“zavrčela netrpělivě.
„Nemám nůž.“pokrčil bezradně rameny a rozhlédl se po místnosti. Z jedné ze stěn vzal louči. „Ne, to ne. Žertujete?!“vyjekla Mac.
„Nemelte sebou.“sykl a přiložil louči opatrně k provazům.
„Začíná to pálit!“zaprotestovala.
„Už to je!“ Provaz na jedné ruce povolil.
„Musí tam být někde nůž!“zavrčela Mac. Winterson zamířil k jednomu z omráčených a prohrabal mu hábit. Po chvilce se obrátil zpátky s vítězoslavným úsměvem a nožem v ruce. Rychle rozřezal i další provazy a pomohl Mac dolů. Ta si rychle zapla knoflíky na šatech a oba vyběhli ven. Městem se už ozývalo poplašné troubení. Kličkovali malými úzkými uličkami a doufali, že se jim podaří vymotat.
„Ne že bych nebyla vděčna za záchranu, ale co když se nám podaří dostat za hradby? Jak se dostaneme k bráně? Nemáme koně!“podotkla zadýchaně.
„K tomuhle bodu jsem se nedostal.“přiznal major a oba prudce zabočili za roh. Bohužel špatný, protože se ocitli na náměstí, kde se shromažďovali vojáci.
„Do hajzlu.“vydechli.
„Za nima!!“ozvalo se. Vojáci se za nimi vyřítili rychlostí světla. Rychle se otočili a utíkali, kudy přišli. U jedné z uliček ale zahnuli špatně a ocitli se ve slepé. Obrátili se nazpět, že se ještě vrátí, ale vojáci je dohnali. Oba nervózně přešlápli.
„Vzdejte se.“zahřměl jeden muž, nejspíš velitel.
„Jak moc se chceš dostat domů?“zeptala se Mac.
„Dneska je na večeři řízek…takže hodně.“odpověděl jí George.
„Tak mi dej ruku.“řekla, a aniž by čekala na nějaký souhlas, drapla ho za ruku a zavřela oči. Z dálky slyšela výkřik, jak někteří vojáci proletěli vzduchem a zastavili se až o protější stěnu.
„Vstávej!“vykřikl zoufale George, když se z ničeho nic sesula k zemi. „No tak.“zatřásl s ní. Nebylo to k ničemu. Vojáci je obklíčili.
„Neboj se, až se tvoje přítelkyně probere, bude se dívat.“pronesl zlomyslně Ramses a pozoroval George přecházejícího po cele tam a zpátky. Místo toho, aby ho předtím odvedli do stejné cely, jako byl, dovedli ho do kolosea. „Vyber si zbraně.“pokynul mu rukou směrem ke stolu, kde byly rozloženy různé zbraně. Od luků a šípů, přes meče a kopí, až ke kuším. Major si povzdechl a rukou ukazoval na zbraně, které si sebou vezme. V tom dovnitř strčil hlavu nějaký malý muž.
„Vzbudila se, pane.“oznámil.
„Dobře. Přiveďte ji do mojí lóže.“poručil a pak se znova otočil na George. „Očistec může začít.“ušklíbl se zlomyslně. Po těchto slovech odešel a Wintersona odvedli do jiné místnosti. Byla větší, ale úplně prázdná. Na jedné stěně byly mohutné vrata, které se pomalu otevíraly. Slyšel mohutný povyk lidí. Mezitím ho navlékli do nějakého brnění, které mu chránilo hruď, nohy a lokty. Vrata se otevřely úplně a on vstoupil do arény. Jako gladiátor. Došel až před Ramsese, který seděl na vyvýšeném místě. Celé koloseum bylo zaplněné. Lidé křičeli a něco skandovali. U Ramsese stála Mac, která se na majora se strachem v očích dívala. Jenom se na ni sebevědomě pousmál. Maličko se taky pousmála.
„Očistec může začít.“rozesmál se Ramses. Publikum začalo být ještě hlasitější. Winterson se jenom se rozhlédl a uviděl, že se k němu blíží asi dvacet po zuby ozbrojených vojáků. George polkl, ale protočil v ruce meč a maličko začal kroužit okolo nich. Vojáci zaútočili. Winterson slyšel, jak jeho velící něco vykřikla, a domyslel si, že to asi bylo varování. To už ale musel odrazit útok prvních vojáků. Sekl mečem a zabil první dva útočníky. Vojáci útočili vytrvale a Georgovi docházely síly. V jednu chvíli skončil na zemi. Pořád ještě odrážel útoky, ale začínal cítit, že už dlouho nevydrží. Meč mu při dalším útoku vypadl z ruky. Stačil si už jenom pažemi chránit obličej. Když už čekal poslední ránu, vojákův meč se zastavil těsně nad ním. Rozhlédl se a uviděl Mac, která se na něho dívala. Jakmile postřehla jeho pohled, přikývla. Winterson rychle chňapl po meči a sekl. Přestalo ho to bavit. Už zbývalo jenom pár vojáků, se kterými si za chviličku poradil. Jakmile padl poslední voják, koloseem to překvapeně zahučelo. Ramses naštvaně vstal. George se vyčerpaně opřel o kolena. Okolo něho leželi mrtví vojáci. Sám krvácel na paži a na boku.
„Vyhrál jsem!“zakřičel Winterson.
„To ano.“přiznal neochotně Ramses. „Jsi volný a jako důkaz mé velkorysosti můžeš mít jedno přání.“
„Chci ji sebou.“ukázal na Mac.
„To bohužel nepůjde.“zavrtěl hlavou. „Cokoliv jiného.“
„Chci jenom ji. Nic víc.“trval na svém.
„Proč? Je to jenom žena. A hodně tvrdohlavá.“
„Není to JENOM žena.“prskl major. „Měli jsme se brát.“řekl. Mac jenom vyvalila oči, ale za chvilku se vzpamatovala a tvářila se, jako by to nebyla žádná novinka.
„Dokaž to!“vyzval ho Ramses.
„Má znamínko na levé paži a jizvu na vnitřní straně pravého stehna a nad zadečkem.“ vypočítal. Mackenzie jenom zbledla. Ramses zauvažoval. Věděl, že má pravdu, protože když ji ošetřoval, všiml si toho.
„Dobrá. Když myslíš, ale tímto přijdeš o jednu z výhod. Dám vám náskok půl hodiny. Když vás i potom chytím, nic vás nezachrání. Jasné?“
„Vcelku.“přikývnul major. Ramses pokynul Mac a ta sešla dolů k Georgovi.
„Východ je támhle.“ukázal na vrata mezi hledištěm. „Čas se vám počítá od teď.“uchechtl se. George na nic nečekal, drapl Mac za ruku a táhl ji za sebou k východu.
„Díky.“zafuněla. Vyběhli do města a kličkovali uličkami směrem, kde tušili východ.
„Musíme sehnat koně.“podotkl George.
„Jo. Jsme na konci města!“ukázala Mac na hradby.
„Slyším koně.“upozornil Winterson.
„Támhle!“ukázala Mac. Zamířili k velké ohradě, kde se páslo několik desítek koní.
„Tenhle nevypadá špatně.“ukázal George na štíhlého vysokého hnědáka.
„Nevypadá.“souhlasila Mac. „Ale je to sprinter. Nevydrží moc dlouho. Vyberte si radši nějakého menšího a podsaditého.“dodala a zamířila k jednomu černému jako noc. Na ohradě byly nějaké postroje, takže ho za chvilku měla osedlaného. Potom pomohla i majorovi, který si vybral tmavého hnědáka.
„Čas?“zeptala se. George se podíval na hodinky.
„Vypršel.“řekl. Mac na nic nečekala a pobídla koně. Rychle vyjeli z města a po cestičce zamířili směrem, kde doufali, že je brána. Jakmile narazila na řeku, byli si směrem stoprocentně jistí.
„Pojďme po řece. Ať nás tak snadno nemůžou stopovat.“navrhla Mac a pobídla koně dolů z kopce.
„Stmívá se.“podotkl George.
„Musíme si něco najít. Nejlépe jeskyni.“podrbala se Mac na hlavě a maličko v sedle poposedla. Jeli tak rychle, jak jim to hustý les dovolil. Chvílemi šli jenom krokem, aby nesklouzli, ale když byl dostatek místa, cválali. Za pár hodin, když sotva viděli na pár metrů před sebe, našli komplex jeskyní, kam se vlezli i koně. Odstrojili je a sami si sedli na tvrdou zem. Neodvažovali se rozdělat oheň, takže když se setmělo úplně, byla jim celkem zima. Mac se schoulila do klubíčka. Winterson se na ni zkoumavě zadíval.
„Je vám zima?“zajímal se.
„Trošku.“přikývla. Major se zvedl a zamířil k ní. Nejistě se k ní postavil.
„Zahřeju vás, jestli chcete.“nabídl se. Jenom pokrčila rameny. Bral to jako ano. „Úplně hoříte.“
„Mám teplotu už asi dvě hodiny.“řekla.
„Ukažte.“pobídl ji a jemně otočil na záda. Odepnul jí knoflíky na šatech a podíval se na rány na břiše. Byly zarudlé a vypadalo to, že se zanítily. „Infekce.“
„Nejspíš.“přikývla. „Jak jste věděl o těch jizvách?“zeptala se zvědavě.
„Já…viděl jsem je. A to znamínko jde vidět, když máte tričko bez rukávu.“hlesl a maličko zčervenal. „Můžu vědět, jak jste k nim došla?“
„Paradoxně to mám všechno od koní. Tu na stehně mám z rodea. Trošku mě nabral býk. Teda zapíchl mi tam roh. Naštěstí to o kousek minulo tepnu, takže jsem byla za pár dní v pořádku. Ale táta tehdy zuřil.“pousmála se při té vzpomínce. „No a tu druhou mám z tréninku jednoho divočejšího koně. Splašil se, já ho nezvládla, on zacouval až k ohradě a já bohužel spadla přímo na ni. Ohrada nebyla nejnovější, takže se pode mnou prolomila a já si tam zapíchla několik třísek.“
„U koní je to asi nebezpečné, co?“
„Já nevím. Když si nedáte pozor, přijdete k úrazu, ale myslím si, že teď už trošku vím, co od nich očekávat. Nedovedu si představit, že bych nemohla jezdit. Je to jako droga a pro mě je to skvělé odreagování.“
„Měli bychom už spát, ať to zítra zvládneme.“podotkl.
„Dobrou noc.“zašeptala Mac a zavřela oči.
„Dobrou.“řekl George a objal ji kolem pasu, aby jí bylo tepleji.
„Vzbuďte se, madam.“zatřásl s ní. Nevěděla, jak dlouho spala, ale nepřipadala si vůbec odpočatá. George si toho všiml. „Je to horší?“ Beze slova přikývla.
„Musíte osedlat koně. Přehoďte přes ně to sedlo a utáhněte popruh dole. Major přikývl a hodil na jejího koně sedlo. Sehnul se a zapnul popruh.
„Nejde to tak daleko, jak to bylo včera.“houkl.
„Nafoukl se. Chviličku počkejte, musí vydechnout. Zatím běžte na toho druhého. Rádi to dělají, protože nechcou sedlo.“vysvětlila. Winterson se jenom pousmál a hodil sedlo na druhého koně.
„Hotovo.“ohlásil vítězoslavně, pomohl Mac na nohy a posléze i do sedla. Venku teprve začalo svítat, ale oni už vyjeli na cestu. Dohodli se, že se zastaví někde u vody, aby se mohli napít jak oni tak koně. Po krátké pouze se vydali dál. Když byla možnost, hnali koně tryskem. Netušili, jestli je vojáci opravdu pronásledují, ale nehodlali to zjišťovat. Po vodě projeli skrz nějakou soutěsku.
„Není to to místo, odkud jsme spadli?“ukázal George do dálky. Kus skály chybělo.
„Jo, to je ono.“přikývla potichu.
„Můžeme si udělat pauzu.“navrhl. „Je to ještě daleko.“
„Můžeme zpomalit, ale ne zastavit. Já bych na toho koně už zase nevylezla.“řekla.
„Dobře.“souhlasil. „Vezmeme to do tábora? Třeba najdeme něco na jídlo.“
„Nebylo by to špatné. Protože já asi za chvilku omdlím hlady.“
„Už jsme skoro doma.“
Pobídli koně do cvalu a vyjeli na cestu, kterou tady přišli před pár dny. V tu chvíli se na ně vyřítili vojáci na koních. Mac strhla svého koně tak moc, až se postavil na zadní. Chvilku na nich poskakoval, ale pak se nechal vést. Mac ho pobídla a prokličkovala mezi vojáky, kteří je začali svírat. Cestou chytla za uzdu i Wintersonova koně a táhla je za sebou. Za chviličku začal kůň běžet sám. Doběhli na louku, kde na konci byla brána. Cestou k ní byly popadané stromy.
„Neumím skákat!“zakřičel George.
„Ale ten ale kůň jo!“křikla Mac a sama se dostala už za dva kmeny. Major pobídl koně k rychlejšímu tempu a navedl ho na překážku, přes kterou dokonale skočil. Doskákali tahle skoro až k bráně. Těsně před ovládacím panelem kůň od Mac zařehtal, skácel se k zemi a ona mu s výkřikem přeletěla přes hlavu.
„Mac!“křikl George a sklouzl ze svého koně dolů. Doběhl k ní. „Dobrý?“
„Asi mám něco s rukou.“hekla a držela si levou ruku. Winterson jí pomohl na nohy a dotáhl ji k DHD. Vojáci se rychle blížili.
„Elena mi přinesla i vysílačku.“zamával s ní ve vzduchu.
„Skvěle, adresu.“zavrčela a zhroutila se na zadávací panel. George rychle zadal adresu a brána se otevřela. Major si přehodil jednu její ruku kolem ramen a druhou ji podpíral.
„Jak jsou na tom?“zeptal se John další den ráno, když přišel na ošetřovnu.
„Vcelku dobře. Oba jsou sice vyhladovělí a dehydrovaní, u Mac se k tomu navíc přidala infekce, ale za pár dnů budou v pohodě.“pousmála se Jennifer.
„Můžu dovnitř?“
„Jistě.“přikývla. „Mimochodem, pěkná kytka.“kývla ke kytici lilií v Johnově ruce.
„Dobré ráno.“pozdravil a sedl si k posteli.
„Ahojky.“pozdravila unaveně. „Cos proved?“zajímala se, když si všimla květin.
„Nic. To ti nemůžu jenom tak přinést kytky?“
„Je ti jasné, že jsi je odsoudil k záhubě, viď?“pousmála se.
„Chudinky.“rozesmál se.
„Potichu. Winterson ještě spí.“sykla.
„Jasně. Jak je ti?“staral se.
„Jennifer mi ty rány znova zašila, ale v nějakých našla ještě pár šrapnerů. Kromě toho mám naražené rameno i s klíční kostí z toho pádu z koně. Jinak vypadám jako bych proběhla ostružinami.“
„Stihneš ten zápas?“
„Snad jo, maximálně by se odložil.“
„Lorne by zase bručel.“namítl John.
„Nějak se to vyřeší.“
„Pravidla jsou jasné?“zeptal se Evan.
„Naprosto.“přikývl zbytek.
„Tak jdeme na to.“ Bylo sice zamračeno, ale celkem teplo. Akorát pro hraní basketbalu. Cooper vyhodil balon do vzduchu. Okamžitě ho chytl Swanson a zamířil s ním ke koši. Winterson ho zablokoval a vzal mu míč, který přihrál Mac. Sheppard se mezitím přesunul pod koš. Mackenzie zamířila k němu. Oběhla Coopera, potom Lorna a těsně před Johnem se odrazila, on ji chytl a zvedl ji skoro až ke koši. Mac se do něho trefila.
„Co to sakra bylo?!“zaprotestoval Evan.
„No co no? Nějak si musím kompenzovat svoji výšku, ne?“pousmála se Mac.
„Ale…“chtěl namítnout Cooper.
„Hele, pánové, není to zakázané, tudíž je to dovolené.“usmála se a hodila míč Swansonovi. Lornův tým jenom zakroutil hlavou a všichni se rozesmáli.
tak doufám, že se to zase líbilo...
momentálně se snažím napsat silvestrovskou povídku, ale nějak nevím, co tam mám psát