
Bavte se

61. Dcera Kumesy
„Já tu nejsem!“ zařval Shawn Hopkins a zaběhl za nejbližší roh. Collin smutně zavrtěl hlavou. Dlouhé odloučení se na čtyřech trosečnících v pozemské vesmírné lodi Dakota podepisovalo nejrůznějšími způsoby. Už tahali Zacharyho Powela z přechodové komory, když si usmyslel, že venku ve vesmíru mu bude lépe, Oliver se zavřel v kajutě, kterou si vybral jako svůj soukromý pokoj, a měsíc se k němu nedostali. A teď se Shawn proháněl chodbami plavidla a schovával se před každým, kdo se objevil v jeho zorném poli. Collin začal mít obavy, že až jednou tohle šílenství postihne jeho, bude to ještě daleko horší než u ostatních.
Více jak čtyři měsíce letěli prázdným prostorem s mlhavou nadějí, že v nejbližší solární soustavě, na kterou narazí, najdou funkční Bránu a budou moci projít na Zemi. Zatím jim nezbývalo na práci nic jiného, než čekat a šetřit energií.
„Colline, přijď na můstek,“ ozval se Oliverův hlas z interkomu.
Loď sice letěla setrvačností v přímce a senzory byly nastavené tak, aby každou překážku ohlásily nepřeslechnutelným signálem, ale plukovník Martens hned na začátku cesty rozhodl, že jeden z posádky bude na můstku sledovat cestu, a nic na tom nezměnila ani jeho měsíční nepřítomnost.
„Kapitáne?“ Collinův hlas zněl trochu ochraptěle, už dlouho ho nepoužil.
Oliver kývl na jednu obrazovku, aniž z ní spustil oči. „Blíží se. A rychle,“ komentoval jasný bod uprostřed monitoru.
Collinovi kdoví proč vytanula na mysli představa, jak se k nim temnou nocí žene motocykl s rozsvíceným světlem. Vesmírný motocykl.
„Snad i tady znají přednost zprava,“ vypadlo z něj dřív, než si uvědomil, co říká.
Olie na něj vrhl rychlý pohled, ale hned se zase vrátil ke sledování přenosu ze senzorů.
„Neměli bychom třeba uhnout?“ navrhl po chvíli Nicholas, když počítač po několikáté spočítal pravděpodobnou trajektorii neznámého zářícího objektu a pokaždé vyšlo, že se střetne s Dakotou.
„Ještě,“ začal Oliver s prstem připraveným nad řízením. Soustředěním mhouřil oči, jak upřeně sledoval ukazatel vzdálenosti, „ne,“ dořekl a změnil směr.
Collin se nervózně zasmál. Světlo je minulo sotva o pár desítek metrů a nechalo po sobě slabou plynovou stopu.
„Ale co to bylo?“ ozval se jim za zády Zachary. „Kometa ne, slunce za námi je moc daleko na takovou záři,“ uvažoval nahlas.
Olie chvíli sledoval obrazovky, pak pokrčil rameny. „Brzdit a obracet nebudeme, to bychom se nikam nedostali.“
„Nedostaneme se ani tak,“ neodpustil si Collin při odchodu z můstku. Plukovník Martens ho zřejmě neslyšel nebo se tak aspoň tvářil, aby předešel zbytečné hádce. Přemýšlel, jestli ho Shawn přijde za půl hodiny vystřídat.
„Brzdí!“ vykřikl Olie, ještě než se Collin dostal ke dveřím. „To… ta věc se světlem vepředu zpomaluje a otáčí se,“ vydechl skloněný nad obrazovkou se záběry ze zádi. Sáhl po ovládání a Collin a Zach se po sobě podívali. ‚Brzdit a obracet nebudeme‘ přestalo platit. Přinejmenším aspoň první z řečeného, protože Dakota zpomalovala a nechávala světlo, které předtím bez rozpaků minula, aby se přiblížilo.
Zach přešel k jednomu z panelů, sedl si do křesla a bez pokynu nebo dotazů aktivoval zbraně. Collin dosedl nedaleko od něj a vyvolal přenos ze zadních senzorů na hlavní obrazovku. Zároveň pustil analýzu tělesa.
„O ou,“ ujelo mu, když přišla první data. Těleso téměř určitě nebylo přírodní útvar.
„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ zachraplaly reproduktory.
Oliver se k nim otočil. Za celou dobu jejich cesty k domovu nevydaly ani hlásku a teď na ně mluvily zastřeným ženským hlasem.
„Cože?“ nechápavě zavrtěl hlavou.
„Tady, brouku, na obrazovce.“ Hlas zněl pobaveně a tak trochu výsměšně.
Oliver, Nicholas a Zachary najednou zvedli obličeje, vypoulili oči a poklesly jim brady.
Na obrazovce v čele můstku se na ně v nadživotní velikosti usmívala dívka. Její stříbřitě lesklý upnutý overal nedával fantazii moc prostoru a zároveň ji vytáčel do obrátek, protože pro muže na Dakotě odhaloval křivky blížící se dokonalosti.
„No? Už jste se vynadívali?“ dala si dívka ruce v bok a trochu se na ně zamračila. Pak teprve zvedli oči k její tváři. Ani té se nedalo nic vytknout a navíc byla lemovaná hustou hřívou zářivě blond vlasů, které dívce v divokých prstencích spadaly po ramenou až skoro k pasu.
„K - kdo…,“ pokusil se Oliver o otázku, ale hned na začátku se zakoktal a zmlkl.
„Kdo jste?“ vyštěkl Shawn. Právě přišel na můstek, aby velitele vystřídal na hlídce, a našel tam celou posádku, jak slintá nad obrázkem hezký holky.
„No, konečně někdo, kdo umí mluvit,“ zajásala dívka. „Ale neměli byste se představit nejdřív vy?“ mrkla na Zacha.
Oliver se pomalu narovnal. Rozum mu opakoval, že se nemá nechat rozptylovat a tělo plné hormonů mělo úplně jiný názor. Chvilku bojoval a pak představil všechny členy posádky.
„Jenom čtyři?“ protáhla dívka obličej.
„A vy jste?“ zeptal se tichým hlasem Collin. Připadalo mu hloupé ptát se té bohyně na jméno, ale zvědavost mu nedala.
Dívka se na něj usmála. „Jsem Raydan, dcera Kumesy, nechť ji trojhlavá bohyně Nolar ochraňuje.“ Její hlas zněl obřadně, jakoby byla dveřníkem u dvora krále a představovala princeznu z vážené cizí země.
Zachary sklonil hlavu, Oliver se prsty pravé ruky dotkl srdce a Collin se chytil opěradla křesla, aby před ní nepadl na kolena. Shawn se zašklebil.
„A co tu chceš, Rajdo?“ vyjel na Raydan ještě bojovnějším tónem než poprvé.
Dívka se na něj podívala s nekonečnou bolestí ve velkých hnědých očích. „Hledám pomoc,“ vzlykla. „Naši planetu postihla krutá rána, kterou mohou odvrátit jen muži ušlechtilého srdce.“ Zadívala se na Olivera, pomaličku sklopila dlouhé řasy a pokračovala. „Pět se nás vydalo různými směry, abychom našli pomoc. Už osm dlouhých let bloudím temnotou vesmíru v marné snaze nalézt světlo a zoufala jsem si, že nesu domů zlé zprávy o cestě bez slávy úspěchu, ale teď mi možná svítá naděje. Nám všem svítá naděje.“
Collin poslouchal její hlas a připadalo mu, že slyší stříbrné zvonky rozechvělé slabým vánkem. Dojem úžasné dokonalosti byl rázně přerušen Shawnovou pěstí, která Nicholasovi přistála na zádech.
„To sou ale pěkný žvásty, Rajdo. Copak za ně chceš? Tak už se vyžvejkni,“ zahalekal Shawn rozjařeně.
Raydan ztichla a zmateně zamrkala. Žádný muž s ní ještě nikdy takto nemluvil, ani nevěděla, že je to možné.
„Omluv našeho přítele, není zcela zdráv,“ vypravil ze sebe Oliver. Měl vztek, že se s Raydan pořád baví Shawn. Oliver Martens byl přece kapitán lodi, on by měl zastupovat všechny na palubě a mluvit za ně.
Raydan povytáhla obočí a lehce se na Olieho pousmála.
„Naše planeta není daleko,“ neurčitě mávla rukou. Zach tiše zaúpěl. „Za vaši pomoc vám budeme neskonale vděčné,“ pokračovala a laškovně přivřela jedno oko.
„Nevíme, co chceš,“ pokrčil Shawn rameny. Zdálo se, že jeho nepochopitelná rozjařená nálada pomalu opadává.
„Ještě jsem vám to neřekla?“ podivila se Raydan. „Chceme vás. Všechny čtyři. Pouhá vaše přítomnost nás může zachránit. Naši muži… zmizeli. Už je to mnoho let, vlastně se na ně ani nepamatuji. Naše rasa bez nich vymírá.“
„Nemáte chlapy? Tak to potřebujete něco jiného, než ušlechtilá srdce, ne?“ Shawn se zase začal chechtat, ale smích ho v mrazivém tichu, které nastalo, postupně přecházel. „A kolik vás je, zlatíčko?“
Raydan přemýšlením svraštila čelo. „Nevím,“ snažila se odpovědět. „Když jsem odlétala, bylo nás několik miliónů. Snad. Opravdu se nepamatuji.“
„Miliónů?“ vydechl Zach a zatočila se mu hlava.
„Máme svoji misi,“ namítl bezbarvě Collin. Cítil, že tu musí říct, i když mu ta slova vázla v krku, až se málem udusil. Oliver a Zachary se na něj nechápavě podívali.
„A to jste za celou tu dobu nenašly žádné muže?“ Shawn se snažil tvářit vážně, ale koutky úst mu cukaly.
„Naše technologie není tak vyspělá, abychom se mohly vydat daleko,“ potřásla Raydan vlnami svých vlasů. „ Za těch osm let jsem našla jen tři obyvatelné světy. Jeden byl na pokraji vyhynutí, a těch pár mužů, kteří přežívali, nám nemohli pomoci kvůli chorobě, co je zabíjela. Další svět byl příliš mladý, aby na něm žila lidská populace, a ten třetí postihla nějaká strašlivá zhouba, která část obyvatel zabila a zbytek unesla. Snad měly mé sestry větší štěstí.“ Přejela muže na palubě Dakoty hodnotícím pohledem, který jasně říkal, že tohle stačit nebude. „Poleťte za mnou,“ řekla a vypnula obrazovku. Vzápětí se na monitorech Dakoty ukázaly souřadnice planety, kam měla Raydan namířeno.
„Ani se nezeptala, jestli vůbec chceme,“ zabručel nespokojeně Shawn.
Oliver už zadával kurz podle Raydaniných instrukcí a Zachary kontroloval stav motorů. Nechtěl, aby jim v půli cesty vypadly a oni se nedostali tam, kam je dcera Kumesy vedla.
Přesun na Raydaninu planetu trval skoro tři neděle a pro čtveřici mužů byl k nepřečkání. Raydan se jim na obrazovce už neukázala a Collin marně hledal závadu, kterou by mohl opravit, aby se s dívčiným plavidlem mohli spojit sami. Obrazovka nefungovala stejně jako měsíce předtím a komunikace sice přijímala písemné pokyny druhé lodi, ale jinak si ani neškrtla.
„Aby ne,“ skřípal zuby Shawn, „když kus lodi, kde byly původně antény a celé komunikační centrum, odfičelo s částí vzduchu do vesmíru a místo ní jsou tam jenom svařené plechy, abychom nemuseli pořád hlídat silová pole. Stejně by mě zajímalo, jak to dělá, že sem dokáže něco poslat.“
Na poslední větu mu nikdo nedokázal odpovědět. Vidina cíle je udržovala v pohotovosti, ale bez přímého zrakového stimulu se zase dokázali ovládat a vyvstávala před nimi spousta otázek, na které chtěli znát odpovědi ještě předtím, než přistanou.
Další možnost byla pokusit se přeletět z jedné lodi do druhé. Vzhledem k tomu, že plavidlo Raydan nebylo nijak rychlé ani v porovnání se šnečím tempem Dakoty bez hyperpohonu, se to jevilo jako dobrý nápad. V hangárech Dakoty zbyly dvě stíhačky a Jumper, všechno původně poškozené, ale za dlouhého letu se Zachovi podařilo Jumper opravit a se zaváháním přiznal, že i jedna ze stíhaček by se dala v případě nouze použít. S rozpaky se na sebe všichni čtyři podívali. Rozhodnout, kdo by se měl vydat za Raydan, bylo ošemetné. Cesta sama nebyla těžká, ale nikdo nevěděl, jestli na jejím konci bude něco jako přistávací port nebo bude zakončena potupným návratem. A ještě důležitější bylo, koho vybrat, aby se ostatní tři necítili poškození. Oliver vážně přemýšlel, že by jako kapitán Dakoty měl zdvořilostní návštěvu vykonat sám, ale Zach ho rychle vyvedl z omylu, když prohlásil, že kapitán musí zůstat ve své lodi, i když jde ke dnu uprostřed moře, což teprve uprostřed vesmíru. Námitky, že Dakota přece nejde ke dnu, nebyly Oliemu nic platné.
Než se dohodli, obrazovka zase zablikala a Raydan se na ně usmívala, jakoby celou dobu věděla, o co se snaží.
„Už tam budeme,“ řekla vesele. „Držte se přímo za mnou, proudy vás mohou zanést daleko z kurzu.“
„Proudy?“ Collin nezvedl oči od pilotního stanoviště, protože se bál, že ztratí koncentraci a zabloudí v pásu asteroidů, které se kolem nich hnaly v těžko předvídatelném zmatku. Jejich pás byl naštěstí úzký a Dakota z nich vyklouzla bez poškození.
„Nevidím planetu,“ začal Zach sedící u senzorů. Přerušil ho jásavý výkřik Raydan a její malá loď najednou zmizela.
„Stop!“ zařval Oliver a vrhl se ke Collinovu stanovišti. Nemusel. Nicholas Montgomery už stál na pomyslných brzdách a přední trysky prskaly před plavidlo, jak se snažily ho zastavit. Zároveň osvětlily to, co mělo zůstat co nejdéle skryto: Poloprůhledný výběžek natažený přímo k lodi. Collin pootočil zadní trysky a dokázal se divné překážce vyhnout, aniž by o ni Dakota zavadila.
„Co to, u všech vesmírných nestvůr, je?“ zasyčel Shawn.
„Vypustím trochu chladící kapaliny,“ navrhl zdánlivě klidně Zach. „Její oblak by mohl vnést jasno do toho, kam nás ta Rajda odvedla.“ Automaticky převzal Shawnovo zkomolení dívčina jména. Už to nebyla bohyně nabízející nekonečné potěšení, ale zlá čarodějnice lákající oběti do svých sítí.
Oliver kývl a sledoval, jak ze zadní části lodi vytryskl proud chladící směsi, aby se vzápětí rozptýlil a ukázal část svíjející se masy, která proti černému pozadí vesmíru nebyla rozeznatelná ani lidským okem, ani senzory pozemské lodi. Po Raydan a jejím plavidle nezbyla ani stopa.
Mrak kapaliny se pomalu rozptyloval a poslední, co Oliver uviděl, bylo chapadlo namířené na místo, odkud kapalina vytryskla.
„Pryč. Leť pryč. Hned,“ otočil se na Collina. Pilot už měl plné ruce práce, aby ve správném úhlu vletěl zpátky do pásu asteroidů. Kratinké zaváhání, kdy nechal těsně kolem proletět velký kámen, mělo za následek, že se o ně konec chapadla lehce otřel. Dakota poskočila a roztočila se jako káča. Vletěla do pásu kamení a gravitační síly ji vtáhly do divokého tance.
„Zatracená rajda!“ vykřikl zoufale Zachary. Collin neměl na křik čas, neměl čas skoro ani na dýchání. Snažil se loď ovládnout a dostat ze smrtelného sevření. Částečně se mu to povedlo. Loď se přestala točit a nechala se volně unášet. Na únik nebylo dost prostoru.
„Já tu nejsem!“ zařval Shawn Hopkins a zaběhl za nejbližší roh. Collin smutně zavrtěl hlavou. Dlouhé odloučení se na čtyřech trosečnících v pozemské vesmírné lodi Dakota podepisovalo nejrůznějšími způsoby. Už tahali Zacharyho Powela z přechodové komory, když si usmyslel, že venku ve vesmíru mu bude lépe, Oliver se zavřel v kajutě, kterou si vybral jako svůj soukromý pokoj, a měsíc se k němu nedostali. A teď se Shawn proháněl chodbami plavidla a schovával se před každým, kdo se objevil v jeho zorném poli. Collin začal mít obavy, že až jednou tohle šílenství postihne jeho, bude to ještě daleko horší než u ostatních.
Více jak čtyři měsíce letěli prázdným prostorem s mlhavou nadějí, že v nejbližší solární soustavě, na kterou narazí, najdou funkční Bránu a budou moci projít na Zemi. Zatím jim nezbývalo na práci nic jiného, než čekat a šetřit energií.
„Colline, přijď na můstek,“ ozval se Oliverův hlas z interkomu.
Loď sice letěla setrvačností v přímce a senzory byly nastavené tak, aby každou překážku ohlásily nepřeslechnutelným signálem, ale plukovník Martens hned na začátku cesty rozhodl, že jeden z posádky bude na můstku sledovat cestu, a nic na tom nezměnila ani jeho měsíční nepřítomnost.
„Kapitáne?“ Collinův hlas zněl trochu ochraptěle, už dlouho ho nepoužil.
Oliver kývl na jednu obrazovku, aniž z ní spustil oči. „Blíží se. A rychle,“ komentoval jasný bod uprostřed monitoru.
Collinovi kdoví proč vytanula na mysli představa, jak se k nim temnou nocí žene motocykl s rozsvíceným světlem. Vesmírný motocykl.
„Snad i tady znají přednost zprava,“ vypadlo z něj dřív, než si uvědomil, co říká.
Olie na něj vrhl rychlý pohled, ale hned se zase vrátil ke sledování přenosu ze senzorů.
„Neměli bychom třeba uhnout?“ navrhl po chvíli Nicholas, když počítač po několikáté spočítal pravděpodobnou trajektorii neznámého zářícího objektu a pokaždé vyšlo, že se střetne s Dakotou.
„Ještě,“ začal Oliver s prstem připraveným nad řízením. Soustředěním mhouřil oči, jak upřeně sledoval ukazatel vzdálenosti, „ne,“ dořekl a změnil směr.
Collin se nervózně zasmál. Světlo je minulo sotva o pár desítek metrů a nechalo po sobě slabou plynovou stopu.
„Ale co to bylo?“ ozval se jim za zády Zachary. „Kometa ne, slunce za námi je moc daleko na takovou záři,“ uvažoval nahlas.
Olie chvíli sledoval obrazovky, pak pokrčil rameny. „Brzdit a obracet nebudeme, to bychom se nikam nedostali.“
„Nedostaneme se ani tak,“ neodpustil si Collin při odchodu z můstku. Plukovník Martens ho zřejmě neslyšel nebo se tak aspoň tvářil, aby předešel zbytečné hádce. Přemýšlel, jestli ho Shawn přijde za půl hodiny vystřídat.
„Brzdí!“ vykřikl Olie, ještě než se Collin dostal ke dveřím. „To… ta věc se světlem vepředu zpomaluje a otáčí se,“ vydechl skloněný nad obrazovkou se záběry ze zádi. Sáhl po ovládání a Collin a Zach se po sobě podívali. ‚Brzdit a obracet nebudeme‘ přestalo platit. Přinejmenším aspoň první z řečeného, protože Dakota zpomalovala a nechávala světlo, které předtím bez rozpaků minula, aby se přiblížilo.
Zach přešel k jednomu z panelů, sedl si do křesla a bez pokynu nebo dotazů aktivoval zbraně. Collin dosedl nedaleko od něj a vyvolal přenos ze zadních senzorů na hlavní obrazovku. Zároveň pustil analýzu tělesa.
„O ou,“ ujelo mu, když přišla první data. Těleso téměř určitě nebylo přírodní útvar.
„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ zachraplaly reproduktory.
Oliver se k nim otočil. Za celou dobu jejich cesty k domovu nevydaly ani hlásku a teď na ně mluvily zastřeným ženským hlasem.
„Cože?“ nechápavě zavrtěl hlavou.
„Tady, brouku, na obrazovce.“ Hlas zněl pobaveně a tak trochu výsměšně.
Oliver, Nicholas a Zachary najednou zvedli obličeje, vypoulili oči a poklesly jim brady.
Na obrazovce v čele můstku se na ně v nadživotní velikosti usmívala dívka. Její stříbřitě lesklý upnutý overal nedával fantazii moc prostoru a zároveň ji vytáčel do obrátek, protože pro muže na Dakotě odhaloval křivky blížící se dokonalosti.
„No? Už jste se vynadívali?“ dala si dívka ruce v bok a trochu se na ně zamračila. Pak teprve zvedli oči k její tváři. Ani té se nedalo nic vytknout a navíc byla lemovaná hustou hřívou zářivě blond vlasů, které dívce v divokých prstencích spadaly po ramenou až skoro k pasu.
„K - kdo…,“ pokusil se Oliver o otázku, ale hned na začátku se zakoktal a zmlkl.
„Kdo jste?“ vyštěkl Shawn. Právě přišel na můstek, aby velitele vystřídal na hlídce, a našel tam celou posádku, jak slintá nad obrázkem hezký holky.
„No, konečně někdo, kdo umí mluvit,“ zajásala dívka. „Ale neměli byste se představit nejdřív vy?“ mrkla na Zacha.
Oliver se pomalu narovnal. Rozum mu opakoval, že se nemá nechat rozptylovat a tělo plné hormonů mělo úplně jiný názor. Chvilku bojoval a pak představil všechny členy posádky.
„Jenom čtyři?“ protáhla dívka obličej.
„A vy jste?“ zeptal se tichým hlasem Collin. Připadalo mu hloupé ptát se té bohyně na jméno, ale zvědavost mu nedala.
Dívka se na něj usmála. „Jsem Raydan, dcera Kumesy, nechť ji trojhlavá bohyně Nolar ochraňuje.“ Její hlas zněl obřadně, jakoby byla dveřníkem u dvora krále a představovala princeznu z vážené cizí země.
Zachary sklonil hlavu, Oliver se prsty pravé ruky dotkl srdce a Collin se chytil opěradla křesla, aby před ní nepadl na kolena. Shawn se zašklebil.
„A co tu chceš, Rajdo?“ vyjel na Raydan ještě bojovnějším tónem než poprvé.
Dívka se na něj podívala s nekonečnou bolestí ve velkých hnědých očích. „Hledám pomoc,“ vzlykla. „Naši planetu postihla krutá rána, kterou mohou odvrátit jen muži ušlechtilého srdce.“ Zadívala se na Olivera, pomaličku sklopila dlouhé řasy a pokračovala. „Pět se nás vydalo různými směry, abychom našli pomoc. Už osm dlouhých let bloudím temnotou vesmíru v marné snaze nalézt světlo a zoufala jsem si, že nesu domů zlé zprávy o cestě bez slávy úspěchu, ale teď mi možná svítá naděje. Nám všem svítá naděje.“
Collin poslouchal její hlas a připadalo mu, že slyší stříbrné zvonky rozechvělé slabým vánkem. Dojem úžasné dokonalosti byl rázně přerušen Shawnovou pěstí, která Nicholasovi přistála na zádech.
„To sou ale pěkný žvásty, Rajdo. Copak za ně chceš? Tak už se vyžvejkni,“ zahalekal Shawn rozjařeně.
Raydan ztichla a zmateně zamrkala. Žádný muž s ní ještě nikdy takto nemluvil, ani nevěděla, že je to možné.
„Omluv našeho přítele, není zcela zdráv,“ vypravil ze sebe Oliver. Měl vztek, že se s Raydan pořád baví Shawn. Oliver Martens byl přece kapitán lodi, on by měl zastupovat všechny na palubě a mluvit za ně.
Raydan povytáhla obočí a lehce se na Olieho pousmála.
„Naše planeta není daleko,“ neurčitě mávla rukou. Zach tiše zaúpěl. „Za vaši pomoc vám budeme neskonale vděčné,“ pokračovala a laškovně přivřela jedno oko.
„Nevíme, co chceš,“ pokrčil Shawn rameny. Zdálo se, že jeho nepochopitelná rozjařená nálada pomalu opadává.
„Ještě jsem vám to neřekla?“ podivila se Raydan. „Chceme vás. Všechny čtyři. Pouhá vaše přítomnost nás může zachránit. Naši muži… zmizeli. Už je to mnoho let, vlastně se na ně ani nepamatuji. Naše rasa bez nich vymírá.“
„Nemáte chlapy? Tak to potřebujete něco jiného, než ušlechtilá srdce, ne?“ Shawn se zase začal chechtat, ale smích ho v mrazivém tichu, které nastalo, postupně přecházel. „A kolik vás je, zlatíčko?“
Raydan přemýšlením svraštila čelo. „Nevím,“ snažila se odpovědět. „Když jsem odlétala, bylo nás několik miliónů. Snad. Opravdu se nepamatuji.“
„Miliónů?“ vydechl Zach a zatočila se mu hlava.
„Máme svoji misi,“ namítl bezbarvě Collin. Cítil, že tu musí říct, i když mu ta slova vázla v krku, až se málem udusil. Oliver a Zachary se na něj nechápavě podívali.
„A to jste za celou tu dobu nenašly žádné muže?“ Shawn se snažil tvářit vážně, ale koutky úst mu cukaly.
„Naše technologie není tak vyspělá, abychom se mohly vydat daleko,“ potřásla Raydan vlnami svých vlasů. „ Za těch osm let jsem našla jen tři obyvatelné světy. Jeden byl na pokraji vyhynutí, a těch pár mužů, kteří přežívali, nám nemohli pomoci kvůli chorobě, co je zabíjela. Další svět byl příliš mladý, aby na něm žila lidská populace, a ten třetí postihla nějaká strašlivá zhouba, která část obyvatel zabila a zbytek unesla. Snad měly mé sestry větší štěstí.“ Přejela muže na palubě Dakoty hodnotícím pohledem, který jasně říkal, že tohle stačit nebude. „Poleťte za mnou,“ řekla a vypnula obrazovku. Vzápětí se na monitorech Dakoty ukázaly souřadnice planety, kam měla Raydan namířeno.
„Ani se nezeptala, jestli vůbec chceme,“ zabručel nespokojeně Shawn.
Oliver už zadával kurz podle Raydaniných instrukcí a Zachary kontroloval stav motorů. Nechtěl, aby jim v půli cesty vypadly a oni se nedostali tam, kam je dcera Kumesy vedla.
Přesun na Raydaninu planetu trval skoro tři neděle a pro čtveřici mužů byl k nepřečkání. Raydan se jim na obrazovce už neukázala a Collin marně hledal závadu, kterou by mohl opravit, aby se s dívčiným plavidlem mohli spojit sami. Obrazovka nefungovala stejně jako měsíce předtím a komunikace sice přijímala písemné pokyny druhé lodi, ale jinak si ani neškrtla.
„Aby ne,“ skřípal zuby Shawn, „když kus lodi, kde byly původně antény a celé komunikační centrum, odfičelo s částí vzduchu do vesmíru a místo ní jsou tam jenom svařené plechy, abychom nemuseli pořád hlídat silová pole. Stejně by mě zajímalo, jak to dělá, že sem dokáže něco poslat.“
Na poslední větu mu nikdo nedokázal odpovědět. Vidina cíle je udržovala v pohotovosti, ale bez přímého zrakového stimulu se zase dokázali ovládat a vyvstávala před nimi spousta otázek, na které chtěli znát odpovědi ještě předtím, než přistanou.
Další možnost byla pokusit se přeletět z jedné lodi do druhé. Vzhledem k tomu, že plavidlo Raydan nebylo nijak rychlé ani v porovnání se šnečím tempem Dakoty bez hyperpohonu, se to jevilo jako dobrý nápad. V hangárech Dakoty zbyly dvě stíhačky a Jumper, všechno původně poškozené, ale za dlouhého letu se Zachovi podařilo Jumper opravit a se zaváháním přiznal, že i jedna ze stíhaček by se dala v případě nouze použít. S rozpaky se na sebe všichni čtyři podívali. Rozhodnout, kdo by se měl vydat za Raydan, bylo ošemetné. Cesta sama nebyla těžká, ale nikdo nevěděl, jestli na jejím konci bude něco jako přistávací port nebo bude zakončena potupným návratem. A ještě důležitější bylo, koho vybrat, aby se ostatní tři necítili poškození. Oliver vážně přemýšlel, že by jako kapitán Dakoty měl zdvořilostní návštěvu vykonat sám, ale Zach ho rychle vyvedl z omylu, když prohlásil, že kapitán musí zůstat ve své lodi, i když jde ke dnu uprostřed moře, což teprve uprostřed vesmíru. Námitky, že Dakota přece nejde ke dnu, nebyly Oliemu nic platné.
Než se dohodli, obrazovka zase zablikala a Raydan se na ně usmívala, jakoby celou dobu věděla, o co se snaží.
„Už tam budeme,“ řekla vesele. „Držte se přímo za mnou, proudy vás mohou zanést daleko z kurzu.“
„Proudy?“ Collin nezvedl oči od pilotního stanoviště, protože se bál, že ztratí koncentraci a zabloudí v pásu asteroidů, které se kolem nich hnaly v těžko předvídatelném zmatku. Jejich pás byl naštěstí úzký a Dakota z nich vyklouzla bez poškození.
„Nevidím planetu,“ začal Zach sedící u senzorů. Přerušil ho jásavý výkřik Raydan a její malá loď najednou zmizela.
„Stop!“ zařval Oliver a vrhl se ke Collinovu stanovišti. Nemusel. Nicholas Montgomery už stál na pomyslných brzdách a přední trysky prskaly před plavidlo, jak se snažily ho zastavit. Zároveň osvětlily to, co mělo zůstat co nejdéle skryto: Poloprůhledný výběžek natažený přímo k lodi. Collin pootočil zadní trysky a dokázal se divné překážce vyhnout, aniž by o ni Dakota zavadila.
„Co to, u všech vesmírných nestvůr, je?“ zasyčel Shawn.
„Vypustím trochu chladící kapaliny,“ navrhl zdánlivě klidně Zach. „Její oblak by mohl vnést jasno do toho, kam nás ta Rajda odvedla.“ Automaticky převzal Shawnovo zkomolení dívčina jména. Už to nebyla bohyně nabízející nekonečné potěšení, ale zlá čarodějnice lákající oběti do svých sítí.
Oliver kývl a sledoval, jak ze zadní části lodi vytryskl proud chladící směsi, aby se vzápětí rozptýlil a ukázal část svíjející se masy, která proti černému pozadí vesmíru nebyla rozeznatelná ani lidským okem, ani senzory pozemské lodi. Po Raydan a jejím plavidle nezbyla ani stopa.
Mrak kapaliny se pomalu rozptyloval a poslední, co Oliver uviděl, bylo chapadlo namířené na místo, odkud kapalina vytryskla.
„Pryč. Leť pryč. Hned,“ otočil se na Collina. Pilot už měl plné ruce práce, aby ve správném úhlu vletěl zpátky do pásu asteroidů. Kratinké zaváhání, kdy nechal těsně kolem proletět velký kámen, mělo za následek, že se o ně konec chapadla lehce otřel. Dakota poskočila a roztočila se jako káča. Vletěla do pásu kamení a gravitační síly ji vtáhly do divokého tance.
„Zatracená rajda!“ vykřikl zoufale Zachary. Collin neměl na křik čas, neměl čas skoro ani na dýchání. Snažil se loď ovládnout a dostat ze smrtelného sevření. Částečně se mu to povedlo. Loď se přestala točit a nechala se volně unášet. Na únik nebylo dost prostoru.

