Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Dokončené povídky SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Příspěvek 10.10.2017 15:59:42
Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Nebylo to špatné :)

Příspěvek 10.10.2017 16:03:13
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Ondro :)

:sunny:

Příspěvek 10.10.2017 16:08:56
Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
hlavně aby myši udělali svoji práci řádně, jen ta představa toho úlu jak nemůže odletět, a tak přiletí Anat se na to zeptat, při malé navštěvě na tomtéž úlu se jí do lodi dostanou myšičky a hurá ZPM pro Zemi je tu :D

Příspěvek 12.10.2017 17:01:38
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
Zavítal jsem sem po delší době a koukal, že přibylo pár dílů.
58 - Potešil mě návrat Dara. Stejně tak zabíjení wraithů a cucání energie tak na dálku. To by kdekoho vyděsilo a způsobilo v jeho řadách paniku. Taková dovednost by se občas hodila :twisted:
59 - Rusálové asi něco pěkného chystají. Wraithům se nějak přestává dařit.
60 - Taky pěknej díl, popisující události na různých místech.
Další díly si přečtu zase později. Něchám si něco do zásoby.
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 18.10.2017 05:47:07
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

Bavte se :D

63. Před branou

„Doktore Jacksone? Danieli!“ Hlasité volání se stupňovalo a bouchání na dveře hrozilo, že každou chvíli prorazí tenkou přepážku a vlomí se do Danielova bytu.
„Co se děje?“ mumlal Daniel. Snažil se rychle vstát z postele, ale kyčle ho zrazovaly, tak se kymácel a hledal, čeho by se zachytil. Nakonec prudce dosedl zpátky, až matrace zaprotestovala. Nikdy si nepředstavoval, kolik radostí mu přinese vyšší věk.
„A to jsem Jackovi nevěřil,“ zavrčel si pro sebe při vzpomínce na starého přítele a jeho občasné stížnosti na bolavá kolena.
Další hlučné zabušení ho vytrhlo z myšlenek a přinutilo ho znovu vstát. Tentokrát se mu to povedlo bez větších potíží, přetáhl přes sebe župan a celkem rychle se dostal ke vchodu.
„Rodney?“ vypadlo z něj nedůvěřivě, když prudce otevřel a doktor McKay mu skoro vletěl do náruče, jak se napřahoval k další dunivé ráně.
„Jdeme na Dakaru. Hned!“ vykřikl Rodney Danielovi do ucha.
„Přestaň křičet,“ požádal ho Daniel slušně a ukazováčkem si kvedlal v uchu, aby se vzpamatovalo z nenadálého útoku.
Rodney odstoupil, aby si Daniela prohlédl, usoudil, že nic nepotřebuje, popadl ho za ruku a táhl ho ven.
„Tak dost.“ Daniel se zapřel nohama a Rodney klopýtl, jak se marně snažil ho přinutit k další chůzi. „Co tu děláš, Rodney? Kam mě vedeš a co to má společného s Dakarou?“
Rodney se zastavil a položil si ruku na hlavu, jak se snažil ovládnout. Zavřel oči a přikývl na svou myšlenku.
„Promiň, zapomněl jsem, že není každý tak geniální,“ Nad povytaženým obočím doktora Jacksona začal znovu: „Ahoj Danieli. Víš, jak je na Dakaře ten přístroj, co vyhubil replikátory? Vím, že Jaffové ho brání jak rozzuření sršni, ale určitě je ukecáš, aby nám dovolili ho použít na vyhubení Wraithů.“ Rodney zastrčil ruce do kapes a zhoupl se ze špiček na paty a zpátky. „No?“ nevydržel dlouho čekat na Danielovu reakci.
Daniel zvedl prst a zmizel ve své ložnici. Za chvíli se znovu objevil oblečený v kalhotách a košili místo županu, cestou ke vchodovým dveřím vzal z věšáku objemnou tašku na rameno a přihodil do ní ještě pár věcí.
„Doufám, že máš domluvený průchod Branou,“ řekl, když za nimi zavíral a popoháněl Rodneyho z domu ven.
V autě se Daniel zamračil na prázdnou silnici a mrkl po Rodneym. „Moc se mi to nelíbí,“ řekl.
„Co tím myslíš?“
„Sam měla velké problémy se správným nastavením toho stroje na Dakaře a to jí pomáhala Selmak. Taky šlo o vyhubení druhu, který byl uměle vyrobený a vůbec neměl vzniknout. A v neposlední řadě byl úplně odlišný od biologické podstaty živých tvorů, jako jsou třeba lidé. Seš si jistý, že místo nich nevyhubíš nás?“
„Wraithové byli taky omyl,“ vyhrkl Rodney. „A to pořádný.“
Daniel zahučel něco, čemu nebylo přes zvuk motoru rozumět, ale nesouhlasný výraz v jeho tváři nenechal doktora McKaye na pochybách, že s ním Daniel nesouhlasí.
Rodney svíral volant a klouby mu postupně bělely. „Tak jo,“ zavrčel, zpomalil, zajel až ke krajnici a úplně zastavil. Vypnul motor a podíval se Danielovi do tváře. „Řekni mi, s čím vším máš problém.“ Založil si ruce a čekal.
Daniel se nenechal dlouho prosit. „Tak předně si myslím, že Wraithové vznikli přirozeným vývojem, ať se nám to líbí nebo ne. Aspoň to vyplývá ze záznamů z té planety… Nová Veitona? Pochybuju, že by si dal někdo tolik práce, aby komplex tunelů popisoval pohádkami a výmysly. Tím vzniká pochybnost, jestli máme vůbec nějaké právo chtít je vyhubit. Kdo jsme, abychom –„ Zmlkl uprostřed slova, protože mu Rodney začal mávat rukama před obličejem.
„Vy jste se snad spřáhli s Andoriel!“ ječel, sotva nabral dost vzduchu. „Jako bych slyšel tu wraithomilku.“
Daniel počkal, až se Rodney trochu uklidnil, a pokračoval: „Když už ses zmínil o Áje – pokud se pamatuju, mezi Wraithy je pár jedinců, kteří zase nejsou tak špatní, ne?“ Pár vteřin čekal, ale Rodney tentokrát mlčel.
„Dobře,“ usmál se Daniel, „tak trochu jinak. Sice o mně říkají, že jsem pacifista, ale idiot nejsem a i pro mě platí, že když si mám vybrat, jestli přežijeme my nebo oni, tak jsem určitě pro ‚my‘. Ano, Rodney, půjdeme spolu na Dakaru a pokusíme se Wraithy zlikvidovat. Pokud to půjde tak, abychom neohrozili nikoho jiného,“ trochu zvýšil hlas, aby zdůraznil poslední slova.
Rodney si pohoršeně odfrkl, chopil se volantu a vyjel na silnici. Cesta k Bráně byla ještě dlouhá. A tichá.

Johny postával před vstupem do Cheyennského komplexu a čekal, jestli ho pustí dovnitř. Moc nadějí si nedával, ale nechtěl se vzdát předem, když měl za sebou dlouhou cestu z kanadských hor. Při vzpomínce na svoji poslední práci se zadíval na otevřené dlaně a z jednoho z prstů si vymáčkl podebranou třísku. Po zatroubení auta za zády skoro poskočil. Neuvědomil si, že stojí uprostřed silnice a bude na ní takový provoz. Ustoupil a otočil se, aby viděl na projíždějící. Za tmavými skly toho moc vidět nebylo, tak se odvrátil, aby se podíval ke vchodu, jestli mu někdo nenese verdikt o vstupu.
„Johne!“ výkřik zněl napůl překvapeně a napůl radostně. Auto stálo napříč cesty a zpoza volantu se soukal Rodney McKay. „Johne,“ opakoval už tišeji, když se zastavil proti Johnymu.
„Plukov… pane Shepparde,“ pozdravil Daniel. Vystoupil z auta a došel ke dvěma mužům, kteří si mezitím krátce podali ruce a vzápětí si padli do náruče.
„Netušil jsem, jak rád tě uvidím,“ řekl dojatě Rodney, odtáhl se a nechal Daniela, aby se s Johnem Sheppardem taky přivítal.
„Vypadáte… dobře,“ řekl opatrně Daniel. Poslední zprávy o bývalém plukovníku Sheppardovi naznačovaly, že se už dotkl opileckého dna. Nikdo nevěřil, že by se dokázal zvednout.
„No,“ John si rozpačitě připlácl vlasy na temeni hlavy, „bylo už i líp,“ řekl váhavě. Pořád cítil, že démoni jsou mu v patách a čekají na nejbližší příležitost.
„Co -?“ začal Rodney, ale ani jemu nešla přes rty otázka, co John dělá před SGC. Ani ji nemusel dopovědět, John pochopil a smutně se zašklebil.
„Čekám, jestli mě pustí dovnitř,“ vysvětlil. Daniel kývl. Pamatoval si, jak přísná jsou opatření k ochraně Hvězdné Brány. Rodney tolik pochopení neměl.
„Jdeš s námi,“ prohlásil odhodlaně. Zaparkoval auto kousek dál, aby nepřekáželo dalším přijíždějícím vozidlům a všichni tři vešli do vysoké pruhované brány vojenského komplexu. Formality pro vpuštění sice trvaly trochu déle, ale nakonec seděli v zasedačce – Rodney a John na jedné straně stolu a Daniel naproti nim. Do čela se usadil velitel SGC generál Paul Davis.
„Pořád Dakara?“ zeptal se bez úvodu Daniela. „Víš, že Jaffové s námi stále nemluví?“ Ani nečekal na Danielovo kývnutí a pohledem přeletěl k Rodneymu. „Říkal jste, že máte nějaký plán, týká se nějak Daniela?“
Rodney se nadechl k dlouhému výkladu, ale Daniel mu skočil do řeči hned po první hlásce. „Na Dakaře je antický stroj, který dokáže zničit Wraithy stejně, jako zničil replikátory. Jen je potřeba ho dobře nastavit. Doktor si myslí, že to dokáže.“ Zamračil se. Tato fáze mu pořád dělala velké starosti.
Rodney až poskočil nad tou nedůvěrou. „Nastavím,“ důrazně ujistil Daniela i Paula.
Paul sklonil hlavu, jak přemýšlel. Nejdřív ho napadlo, proč na to nepřišel nikdo jiný. Hned se pousmál. Jak by mohl, když nejgeniálnější je právě doktor McKay, který s tím nápadem přišel.
„Minule to skoro nevyšlo,“ připomněl. „Pokud vím, majoru Carterové tehdy pomáhali nejenom Tok’rové, ale i Baal. Tok’ry už o pomoc požádat nemůžeme a nevíme, jestli je Baalovo území napadeno. Nemáme o něm žádné zprávy, ale jestli už se s Wraithy setkal, mohl by mít zájem na jejich likvidaci.“
„Nebo taky ne,“ zamyslel se John. „Jestli se dobře pamatuju na hlášení od Andoriel, Wraithové a goa’uldi už se setkali. V Pegasu, když Anat ovládla jednu wraithskou královnu,“ doplnil na nechápavé pohledy ostatních.
Daniel zalapal po dechu. Úplně na to hlášení zapomněl, dokud se o něm John nezmínil.
„Jestli se nepletu, něco jako Anat při útoku padlo,“ zamručel Paul. Hlášení z různých částí Země chodila při útoku tak chaoticky, že ne vždy měl čas je pořádně pročíst.
„Jestli si královna nechala jméno Baalovy družky,“ mohl by s ním být problém,“ mračil se Rodney. Nápad, že by jim Baal pomohl na Dakaře, se mu právě začínal líbit.
Paul se rozhlédl a položil ruce dlaněmi na stůl. „Váš návrh pošlu dál i s vlastním doporučením. Kdy přijde odpověď, to vám říct nemůžu. A vás,“ otočil se na Johna, „se to vlastně netýká.“ Zarazil se. „V návrhu uvedu, že jste přispěl informacemi.“ Pokývl si sám pro sebe a přimhouřil oči. „Když už vás tady mám, doufám, že nikam nespěcháte. Všichni tři. Vytvořil se tady takový malý tým, který se zabývá vším, co se týká našeho nejnovějšího nepřítele. Určitě by uvítali vaši pomoc.“
„No jistě,“ prskl Rodney, ale pak zvážněl. Představa, že znovu pracuje v SGC, se mu líbila.
John jen přikývl. V tak dobrý konec ani nedoufal.
Daniel se zamyslel a nakonec souhlasil taky, i když si nebyl jist, čím by ohledně Wraithů mohl přispět. „Mezitím se můžeme pokusit kontaktovat Baala a zjistit, jak se mu noví sousedé pozdávají, a taky sehnat Teal’ca nebo někoho jiného z Dakary,“ navrhl. S goa’uldy a Jaffy to uměl docela dobře.

Anat se dívala do malé svraštělé tvářičky a marně čekala na jméno, které jí mělo vytanout v mysli hned, jak dítě poprvé uvidí. Maličká princeznička po chvíli přestala plakat a doširoka otevřela veliké hnědé oči. Anat se na ni zkusmo usmála. Dalo jí to trochu přemáhání, protože se pamatovala, že všechny nově narozené princezny měly oči modré a průzračné a jejich barva se změnila až po prvním roku života.
„Alexis. Sisi,“ řekla bez přemýšlení. Děvčátko se na ni také usmálo.
„Mama,“ řeklo na oplátku. Dívaly se na sebe, obě překvapené a váhající, co od té druhé mohou čekat.
Anat se vzpamatovala první, pohybem ruky přivolala čekající pomocnice a předala jim Sisi, aby ji nakrmily. Sama se nakrmila vzápětí, jen přešla do vedlejší místnosti, kde na ni čekal sotva odrostlý mladík. Trhal sebou v poutech a z jeho myšlenek bylo jasné, že by královnu s největší radostí zabil. Byl přesně to, co Anat potřebovala: bojovný duch plný životní energie. Nedala mu žádnou šanci na diskuzi, natož na boj. Srazila ho na kolena a jediným plynulým tahem z něj vysála každý kousek života, který se v chlapci skrýval.
Vracela se zpátky k Sisi a říkala si, jak je možné, že dítě nepláče. Vždycky plakaly, než si zvykly, že s nimi někdo manipuluje, aby je přebalil, nakrmil, oblékl, uložil. Alexis, kromě počátečního pláče vyvolaného námahou při porodu, ani nezakňourala. Podívala se, jak s ní pomocnice pohupují po prvním jídle, a Sisi padá hlavička únavou, a přešla do koupelny. Čekala ji speciální očista. Věděla, že po Alexis už žádnou další nástupkyni mít nebude. Sisi bude poslední a jediná, která zůstane. Je ta nejdokonalejší… Zarazila se. Vůbec nevěděla, kde se v ní vzala ta jistota, že víc královen není potřeba. Odpočívala v teplé lázni, nechávala tělo stále zdevastované porodem regenerovat a přemýšlela, odkud se berou myšlenky, které nejsou její. Všechny se týkaly Alexis, ale malá královnička přece nemohla užívat telepatii, navíc tak silnou, že ji Anat zachytila. Wraithské dívenky se přenos myšlenek učily až v dospívání a byly k tomu potřeba pomůcky. Anat se pohledem dotkla černých kovových prstýnků odložených na malém stolku u stěny koupelny. Používali je všichni i v dospělosti. Snáze se s nimi usměrňoval tok myšlenek a byl silnější. Zavřela oči, všechno přemýšlení si zakázala a soustředila se jen na obnovu těla. Celého těla. O dalších nástupkyních rozhodne až podle situace a nenechá se ovlivňovat poporodními stavy.
„Mama?“ ozval se hlásek za dveřmi koupelny.
Anat se usmála, oblékla se a vešla do velkého pokoje za svou nejmladší dcerou.
Sisi se vzpírala pomocnicím v náručí a natahovala se po ní. Anat jen potřásla hlavou, řekla pár uklidňujících slov a usadila se v křesílku, aby na Sisi dobře viděla. Všechna starost byla na pomocnicích. Střídaly se v krátkých cyklech, aby byly vždy odpočinuté a nedělaly chyby. Královna sama se dítěte v prvních dvou letech života sotva kdy dotkla.
Příjemně unavená Anat přivřela oči a odpočívala. Cítila, že i Alexis usíná a pomocnice se snaží pracovat co nejtišeji, aby královnu a její dítě nerušily. V mysli jí vyrostla vysoká tmavá zeď oddělující dvě staré mocné rasy. Zeď rychle stárla a objevovaly se v ní trhliny, až se jedna rozšířila a otevřela mezi světy rozeklanou bránu. Anat se k ní přiblížila, ale nedokázala projít na druhou stranu, i když věděla, že by díky tomu vládla nekonečně vekou mocí. V bráně se objevila malá postavička. Skákala z jedné strany zdi na druhou, jakoby to byla jen hra. ‚Alexis,‘ vypravila ze sebe Anat. Postavička se zarazila a natáhla ke královně ruce. Anat se s vypětím všech sil dokázala dotknout malé ručky. Sisi ji se smíchem popadla za ukazováček a táhla za sebou do brány. Anat vykřikla bolestí a snažila se vykroutit, ale princeznička stisk nepovolila. Její smích se z radostného dětského změnil na cynický chechot a táhla Anat rychleji a rychleji. Královna se zmítala bolestí a ve snaze se vyprostit, ale marně. Těsně předtím, než se Anat dostala na rozhraní obou světů, se k ní Alexis otočila. Bledou tvář měla staženou do divokého šklebu, a když otevřela ústa, místo jazyka se v nich svíjel had. Anat pocítila hrůzu a vzápětí se její tělo i mysl rozletěly na tisíce zářících částeček.
Jedna z pomocnic se ohlédla po královně. Wraithka seděla v křesle jako předtím a její tvář byla neproniknutelná, jen na čele se jí perlily velké kapky potu. Pomocnice se rozhlédla po čistém kousku látky, aby královně otřela čelo, ale zakňourání princezničky ji přimělo jít se podívat, co dítě potřebuje. Na královnu zapomněla.

:bye:

:sunny:
Naposledy upravil andoriel dne 19.10.2017 19:16:57, celkově upraveno 1

Příspěvek 18.10.2017 20:18:35
Paci Azanyrmuth Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 340
Bydliště: Aldeneerin
Pohlaví: Muž

Odpovědět s citací
 
61 - Neměli bychom třeba uhnout :-) to býva obvykle dobrý nápad. Jinak dobré nějaké dobrodružství. Místo milionu nadržených samim, nějaká vesmírná obluda.
62 - Myši ohlodávající terminál. Zajímavá představa :-). To tam nemaj nějakou ochranu proti půzým hlodavcům, hmyzu a dalším věcem?
63 - Parádní díl. Staří znáí opět na scéně. Tvoří se nám tu nový tým?
Starší tvorba: Fantasy román "Dobrodruzi z Antaru" k počtení zde: http://www.psanci.cz/autor.php?trideni=2&id=1404

Příspěvek 18.10.2017 20:31:45
posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

Příspěvek 18.10.2017 20:36:32
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, Azany :)

Co by to bylo za vyprávění bez vesmírné obludy? :D
Proti hlodavcům jsou wraithské lodě bezbranné. Jestli je posádka včas nenajde, bude mít problém.
Nový tým? No... necháme se překvapit.

:sunny:

Příspěvek 18.10.2017 20:37:10
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

Příspěvek 19.10.2017 16:07:04
Ondra Daške Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 851
Bydliště: Atlantis, Bučovice
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
Hm Anat má po srandě :)

Příspěvek 19.10.2017 19:15:43
andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Jj, Ondro :)
Začínat si s Baalem je o hub... ústa, i když to může vypadat jako legrace nebo dobrý nápad. A křížit Wraithy s hady, to musí být průšvih úplně vždycky.
Díky

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D

64. Trochu jiné setkání

Rin vycházel ze svého bytu jen v nejnutnějších případech. Celou dobu se snažil pochopit, co znamená hromada papírů schovaná v podlážce klece s divným broukem. Ten chrastící tvor ho rozčiloval. Nebyl schopný si na jeho přítomnost zvyknout, nevěděl, jak ho má krmit a jestli potřebuje vodu, ale stejně to bylo jedno, protože se přes skleněnou zábranu se nedostal, a když to zkoušel, pokaždé brouk zašustil krovkami a Rin ucuknul, jakoby dostal jedovaté žihadlo.
Po pár probdělých nocích se rozhodl, že klec vrátí staříkovi. Přehodil přes ni látku, pečlivě ji srovnal, aby nikdo nezahlédl, co nese, a rozběhl se na náměstí. Nedošel ani na konec ulice, když ho zastavil shromážděný dav.
„Co se to děje?“ zeptal se ženy v poslední řadě. Přestala natahovat krk, aby viděla dál, a otočila se k němu.
„Kde jste poslední dny byl?“ zeptala se překvapeně. „Přiletěla vesmírná loď s cizinci a na náměstí budou na velkoplošné obrazovce vysílat jejich setkání s Radou.“
Rin se podíval směrem k náměstí a na přikrytou klec.
„Kdy to začne?“ chtěl vědět.
Žena se na něj zamračila, protože ji vyrušil při hledání nejvhodnějšího průzoru ve shromážděném davu.
„Brzy,“ odsekla nerudně a snažila se proklouznout mezi lidmi někam jinam.
Rin rozpačitě přešlápl, ale nakonec se rozhodl a rychle vykročil zpátky. Chtěl odložit klec a pokusit se vrátit k náměstí včas, aby viděl aspoň část ceremoniálu. Z jiné planety k nim už dlouho nikdo nezabloudil. Tak dlouho, že takové setkání Rin nezažil, a starší o něm vyprávěli jenom z doslechu od svých prarodičů.
„Thorinegen Gavrasetar?“ oslovil ho nenápadný muž dřív, než stačil vejít do domu.
Rin váhavě přikývl.
„Půjdete s námi.“ To už nebyla otázka, ale rozkaz. Než se Rin stačil vzpamatovat, obstoupili ho dva vojáci a odváděli ho někam pryč.
„Co to má znamenat?“ začal se bránit, ale nikdo ho neposlouchal. Zatočili s ním za nejbližší roh do opuštěné postranní uličky, kde čekali další tři vojáci a instalovali zařízení, které Rin nikdy předtím neviděl. Tři asi metrové tyčky stály na podstavcích tak, že tvořily malý trojúhelník. Jeden z vojáků právě pootočil poslední volnou tyčí, aby zapadla do stojanu, a horní konce tyček se bíle rozblikaly.
„Stoupněte si, prosím, sem,“ ukázal Rinovi nenápadný muž mezi tyče.
Rin byl tak překvapený prosbou, že ho poslechl. Vkročil do vyznačeného trojúhelníku, muž stiskl tlačítko na malém ručním přístroji, bíle blikající konce tyčí se rozzářily intenzivní modrou a Rin i se zakrytou klecí zmizel.
„Doufám, že to dobře funguje,“ zamumlal si muž pro sebe. Strčil přístroj do kapsy a sledoval vojáky rozebírající přenosné přenášecí zařízení. Bylo zatím jediné a po krátkých testech poprvé použité. Kdyby Radu tolik netlačil čas, testování by probíhalo ještě nejméně půl roku, ale Sehol trval na tom, že se pan Gavrasetar musí zúčastnit oficiálního setkání s cizinci hned po uvítacím ceremoniálu, a vědci se s výhradami dali přesvědčit, že je přenašeč dostatečně spolehlivý na Rinův transport.

Ian Davidson popotáhl sako své parádní uniformy a pokusil se ještě víc narovnat, aby se knoflíková léga přestala krabatit. Po letech nepoužívání se uniforma ve skříni srazila na nějakou odporně malou velikost.
Prošel pár kroků tam a zpátky a při pohledu do zrcadla pokývl hlavou. Všechno bylo tam, kde to mělo být. Žádný knoflík neměl zaječí úmysly a pásek kalhot držel pevně.
„Jsme připraveni, pane,“ strčil do kajuty hlavu první důstojník.
„Děkuji, pane Robertsi,“ zamumlal Ian. Povzdech si raději odpustil, natolik knoflíkům zase nevěřil.
Zatím nevěřil ani tomu, že je jejich hledání u konce, i když tomu všechno nasvědčovalo. Mluvčí Rady Sehol potvrdil všechny indicie, nebo aspoň souhlasil, že o nich slyšel. Rozhodně Pozemšťané dostali předběžný souhlas seznámit se s místními historiky. Teď užší velení Odyssey čekalo přímé setkání s Radou, po kterém jim hned měl být představen nějaký zaručený odborník.
Pětice Pozemšťanů pomalým důstojným krokem vešla do přijímacího sálu Rady a pozdravila se Seholem a jeho společníky. Složitá jména byla příjemně zkrácena a Ian byl upřímně rád, že si nemusí pamatovat Eepanseholdlouhan Potovrtentoněco nebo jak znělo oficiální jméno Sehola. Celé dlouhé uvítání pečlivě zaznamenávaly kamery a obrazem i zvukem přenášely setkání do obrazovek na celé planetě. Ian celou dobu vydržel stát rovně jako pravítko a vysloužil si několik obdivných pohledů od všech přítomných. Kamil Roberts rozdával úsměvy a jen s velkým přemáháním zůstával v klidu. Radost z toho, že brzy poletí domů na Zemi, se snažil maskovat, jak nejlépe uměl, ale moc se mu nedařilo. Další tři členové posádky – dvě ženy a muž – se drželi stranou a většinou do hovoru nezasahovali.
Po krátkém uvítání od Sehola Ian ve stručnosti představil svoji loď, planetu Zemi a její některé úspěchy ve zkoumání vesmíru. Zmínil se o přátelských i nepřátelských rasách, se kterými se pozemšťané setkali, a celé vystoupení uzavřel žádostí o pomoc při pátrání po dávných obyvatelích malé planety v galaxii Pegas, které snad kdysi říkali Nová Veitona.
Rada jednotně a synchronizovaně pokyvovala hlavami, po ukončení Ianova monologu mu poděkovala a na velké plátno u jedné stěny sálu nechala promítnout několik záběrů z vlastní planety s náležitým výkladem.
Po hodině bylo konečně učiněno zadost protokolu i zvědavosti obyvatel planety, obrazovky na náměstích pohasly a obyvatelé se rozcházeli. Vzápětí se začaly shlukovat hloučky a zuřivě debatovat o tom, co po nich ten tvor, který si říká člověk, vlastně chce.

Ian mrzutě snášel kapku potu stékající mu po tváři. Zvednout ruku tak vysoko, aby ji mohl setřít, se neodvážil. V posledních minutách veřejného vystoupení si v uniformě připadal jako ve svěrací kazajce.
Po vypnutí kamer se do sálu nahrnulo mnohem víc lidí, kteří se chtěli s návštěvníky seznámit a měli dost vysoké postavení nebo konexe, aby se dostali do první skupiny. Někteří se shlukli kolem pozemšťanů, jiní využili situace, aby si promluvili s někým z Rady. Všichni Pozemšťané trpělivě odpovídali na otázky a čekali na příchod odborníka na dávnou historii. Sehol postával se dvěma ženami z Rady a potichu se s nimi bavil. Pozvedl hlavu a přátelsky kývl na Iana, ten mu to s trochu kyselým výrazem oplatil. Právě vysvětloval cosi z pozemské etiky maličkému muži a opatrně se ke němu skláněl s celým tělem toporně napjatým, jak dával pozor na příliš malou uniformu. Sehol k ženám prohodil ještě nějakou polohlasnou poznámku a přešel ke kapitánovi Odyssey. Omluvil se znalci etiky a odvedl kapitána kousek stranou.
„Už nemusíte být upnutý v tom vašem obleku. Tady nejsme zvyklí na odlišování profesí nebo hodností oblečením, jestli chcete, můžete si udělat pohodlí.“ Pousmál se na Iana a vrátil se k ženám.
Ian si rozepnul knoflíky saka a tiše zasupěl nad obnoveným přísunem vzduchu.
„Pozor!“ vykřikl někdo v sále. „Začíná přenos.“
Kamil Roberts předtím zvědavě pozoroval trojici mužů, kteří do tří podstavců na zem umísťovali blikající tyče. Dělo se to hned vedle něj, dokonce musel poodstoupit, aby udělal místo na vytvoření trojúhelníku.
Po upozornění na přenos se většina lidí v sále ohlédla po stěně, kde bylo při uvítacím ceremoniálu umístěno velké promítací plátno, ale zeď byla holá až na několik obrazů a pár zaměstnanců před ni právě umísťovalo stoly, pokrývalo je velkými kusy tuhé látky a začalo na ně nosit malé občerstvení.
Trojúhelník z tyček se rozzářil ostrým bílým světlem a Kamil s vyjeknutím uskočil. Zavrávoral a zamával kolem sebe rukama. Tím na sebe upoutal pozornost tvora, který se objevil ve světelném trojúhelníku. Tvor se na Kamila vrhl, srazil ho tváří k zemi a zakousl se mu do zad. První důstojník Odyssey se snažil převalit a čelit útoku, ale dokázal jen křičet a tlouci rukama do země. Po okamžiku, kdy všichni v sále strnuli, se k tvorovi rozběhlo asi pět mužů a snažilo se ho odtáhnout. Sekal po nich dlouhými drápy a zuby měl pořád zaražené v Robertsových zádech.
Kamilův křik se změnil v pískání a sípot, až zmlknul úplně. Tvor ho pustil a zvedl se. Byl víc jak o hlavu vyšší, než nejvyšší člověk v sále, ze široké lidské tváře s placatým nosem se dívaly složené hmyzí oči a z lopatek až po ramena mu nad hlavu vyrůstal pás dlouhých kovových trnů. Z rozedraných šatů mi visely ruce zakončené černými drápy, a když se narovnal, na zem za ním sklouznul dlouhý, na konci rozdvojený ocas.
Kamila si už nevšímal. Poodstoupil od něj a rozhlédl se. Jedna z žen se k napadanému sklonila a převrátila ho na záda, aby zjistila, jak mu může pomoci. Její výkřik přinutil tvora se otočit jejím směrem, ale po krátkém pohledu se vrátil ke sledování shromážděných.
Ian Davidson se ocitnul v první řadě vyděšených lidí couvajících od tvora. Ukročil, aby měl lepší výhled na svého prvního důstojníka, a zalapal po dechu. Z mladého muže plného elánu zůstala jen vysušená kostra bez jediné jiskřičky energie.
Za zády tvora se pootevřely dveře a jimi nenápadně proklouzl vysoký muž. Dveře se zavřely s hlasitým klapnutím, které tvora přinutily se ohlédnout. Muž znehybněl uprostřed pohybu. Tvor si hlasitě odfrkl a pomalu se obracel zpátky. Sotva se muž dostal z jeho zorného pole, dal se znovu do pohybu. Proplétal se mezi uhýbajícími lidmi a nepřestával tvora sledovat. Zůstal stát krytý za Ianem. Položil mu ruku na rameno, aby mu kapitán neskočil do rány a zvedl ruku s přístrojem, který mu zakrýval celé předloktí a za prsty pokračoval dál úzkou trubicí. Namířil ji na tvora a jeho ozbrojená ruka sebou lehce trhla. Tvor udělal půlkrok k jedné skupině lidí a napřáhl k nim drápaté ruce. Zásah ho přistihl uprostřed pohybu a srazil ho na kolena. Tvor vydal rozzlobené zasyčení a pokusil se zvednout, ale druhá rána ho poslala k zemi. Dopadl na ni bokem, přitáhl ruce i pokrčené nohy k tělu a převalil se na záda. Sykot nepřestával a tvor se zahoupal ze strany na stranu a pokusil se zvednout. Třetí rána tvora znehybněla a umlčela.

Rinovi se zatočila hlava. Snažil se zakrýt oči před prudkým světlem. Zvedl ruce, látka z klece spadla a přímo před obličejem se mu zvedala hlava toho divného chrastícího brouka. Vykřikl, pustil klec, ta zmizela, ale brouk zůstal viset před ním. Pokusil se ho odstrčit, ale brouk byl rychlejší. Přitiskl mu hladké břicho na obličej a nohama se pevně chytil v jeho vlasech. Rin propadal panice a světlo sílilo, až začal ztrácet vědomí. Než se to opravdu stalo, brouk zmizel a Rin stál v potemnělé místnosti plné zlatavých blesků. Omámeně se rozhlédl. Jeden z blesků jasně zaplál a upoutal jeho pozornost. Záře blesku byla nádherná a lákala Rina se přiblížit a dotknout se ho. Lákání se změnilo v touhu a touha v hlad. Rin cítil takový hlad, jaký ještě nikdy v životě nepoznal. Prohnul se bolestí a pochopil, že blesk mu pomůže hlad zahnat. Vrhl se k němu a přisál se k jeho zářícímu povrchu. Jeho tušení bylo správné, tělem se mu rozlévalo příjemné teplo a energie proudila bez zakolísání. Blesk zazářil jasněji a začal matnět. Ani tehdy ho Rin nechtěl pustit, dokud v blesku zůstávala nějaká energie. Až když blesk zčernal a nezbylo z něj nic, neochotně ho pustil. Narovnal se, prozkoumal své pocity a rozhodl se, že ukrutný hlad pominul, ale k pocitu nasycení má ještě daleko. Začal vybírat mezi blesky ty nejvíc zářivé. Bylo to obtížné. Jednotlivé blesky matněly, vzplály a hned skoro zhasly, když se k nim otočil. Konečně si vybral a vydal se správným směrem, když mu něco podrazilo nohy. Zřejmě nedostatek energie způsobil, že si v chůzi ještě nebyl jistý. Musí to hned napravit a nakrmit se. Napůl se zvedl a znovu upadl, tentokrát na záda. Zlostně křičel, že potřebuje vstát, že potřebuje utišit ten hlad, který mu už zase hlodal vnitřnosti jako hejno brouků. Brouků? Před očima se mu zatmělo a vědomí se odstěhovalo na neznámou adresu.

„Co to bylo?“ vydechl Sehol. Mluvčí rady byl bledý a hlas se mu třásl.
„Přenos asi něco narušilo,“ řekl zamyšleně jeden z přítomných a s váháním přistoupil k ležícímu tělu. „Jestli se nemýlím, je to pan Thorinegen. Také je to pan Thorinegen,“ opravil se vzápětí. „V paprsku muselo být ještě něco jiného organického, co se během přenosu spojilo s Rinem v tuhle… věc.“
„Vy blázni!“ vykřikl někdo v davu kolem tvora a do popředí se protlačil starý muž. „Co jsi dělal, na co jsi myslel?“ zeptal se ležícího Rina. Rozhlédl se po přihlížejících a zamračil se na Sehola. „Co jste to provedli!? Věděli jste přece, že dostal Klec. Který idiot ho poslal přenašečem?“
„Klec?“ zeptal se Ian. „Klec s čím?“
Stařík se k němu otočil a důkladně si ho prohlédl. Po pár vteřinách usoudil, že přece jenom odpoví.
„Klec s tvorem z naší staré domoviny. V dobách, o kterých se u nás veřejně nemluví,“ zamračil se stařík na Sehola, „nás skoro vyhubili. Pak se s nimi někteří naučili žít, což je ještě tajnější, než sama jejich existence, a nakonec nás z naší původní planety vypakovali.“
Rozhlédl se po rozptýlených členech Rady a pokrčil rameny.
„Myslím, že teď už to klidně můžete říct všechno.“ Pokývl hlavou ke kameramanovi, který se krčil v koutě sálu a pilně zaznamenával všechny události. Malé světélko oznamovalo, že vysílání se nejenom nahrává, ale zároveň i přenáší v živém vysílání.
„A taky si myslím,“ pokračoval stařík a otočil se k Ianovi, „že je to odpověď na vaše otázky. Jste v cíli své cesty. Vašeho muže je mi líto,“ dodal ještě.
Ian Davidson toporně přikývl. Sako mu sice rozepnuté volně viselo z ramen, ale stejně cítil tlak, který mu mačkal vnitřnosti.
Cíl jejich cesty. Veitoňané. A cosi, čemu Pozemšťané říkali iratuský brouk.

:bye:

:sunny:

posedlík Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1061
Bydliště: Atlantis převážně Ústí nad Orlicí
Pohlaví: Muž
Odpovědět s citací
 
vynikající díl :bravo:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Děkuju, posedlíku :)

:sunny:

andoriel Uživatelský avatar
Major
Major

Příspěvky: 1785
Bydliště: Praha
Pohlaví: Žena

Odpovědět s citací
 
Bavte se :D


65. Objevit, prozkoumat, zničit

Nicholas Montgomery seděl v pilotním křesle a pot mu tekl do očí. Neměl čas si ho setřít, protože let v hustém pásu asteroidů si žádal celé jeho soustředění. Oliver Martens přešel několikrát kolem něj, ale neodvážil se ho oslovit. Collin se snažil dostat loď ze sevření mezi kameny a nedařilo se mu. Jakmile se dostal k okraji, nějaký velký balvan zatočil s gravitací a vtáhl Dakotu ještě hlouběji. Collin se rozhodl, že se nezvedne z křesla, dokud nenajde cestu ven, ale po třech hodinách marné snahy cítil jenom beznaděj.
Zachary prolézal plavidlo a zjišťoval škody a Shawn se chvíli ochomýtal kolem a zase někam zmizel.
Collin ustálil loď v proudu a opřel se v křesle. Jeho rozhodnutí z něj nevstat, dokud nebudou pryč, právě vzalo za své.
Olie odtrhl pohled z hlavní obrazovky. „Na druhou stranu by to šlo?“ zeptal se.
„Cože?“ Collin se zarazil napůl zvednutý. „K té obludě?“ Narovnal se, potřásl hlavou a zvedl ruce nad hlavu, aby se protáhl.
„Raydan nebyla…,“ spustil Olie a hned zmlkl, když k němu Collin otočil hlavu. „Jo, tamtu,“ řekl polohlasně.
„Obludy jsou obě a nevím, která větší,“ řekl od vstupu Shawn. Strkal před sebou Zacharyho a na ruce mu visela přepravka s ampulkami plnými čiré tekutiny a sterilně zabalenými injekčními stříkačkami s jehlami. „Provedl jsem nějaké testy,“ oznámil, když se mu podařilo usadit Zacharyho do křesla. „Víte, jak jsem požádal o trochu krve od každého z vás? Byli jsme napadeni. Rajda nás držela na provázku nějakého toxického fujtajblu, který nás pěkně popletl.“
„Raydan ne…!“ vykřikl Zachary a vymrštil se z křesla. Shawn na to byl připravený a rázně ho posadil zpátky.
Collin cítil, jak ho pot štípe v očích. Mnul si je a zároveň se zeptal: „Jak jsi na to přišel? Jestli jsme byli napadeni všichni, můžeš mít pokřivený úsudek.“ Odtáhl ruce od očí a podíval se na Shawna. „Nebo ještě blábolíš jako v posledních dnech často.“
Shawn stáhl obličej do něčeho, co mohl být úsměv stejně jako úšklebek. „Jo, pěkně jste mi lezli na nervy,“ přiznal. „Ale Raydan,“ zdůraznil správně vyslovené jméno a výsměšně se lehce uklonil, „na mě nemohla mít takový účinek jako na vás.“
Olie se zamračil a pak mu svitlo poznání. Shawn vyhledával jinou společnost než ženy. „Jak dlouho to z nás bude vyprchávat?“ zeptal se stručně.
„S tímhle si s tím poradím hned. Malou dávku jsem si vzal taky,“ pozvedl Shawn přepravku s ampulkami. Olie natáhl ruku k injekční jehle jako první a Zachary ho následoval, i když bylo vidět, že by raději utekl, a na místě ho držel jen přísný pohled plukovníka Martense. U Collina se Shawn zarazil. „Raději ti udělám test ještě jednou. Je to silné,“ pokývl hlavou k Oliemu a Zachovi klimbajícími v křeslech, „a ty ses dost vyčerpal, jak ses nás snažil dostat pryč.“ Vyměnil plnou stříkačku za prázdnou a odešel s trochou Nicholasovy krve.
Collin si sedl zpátky do pilotního křesla, odstrčil pohyblivé rameno ovladače a natáhl si před sebe nohy. Ohlédl se po Oliem a Zachovi a zívl. „Prejže testy,“ vrčel si polohlasně. „Jen tu nechtěl hlídat sám, kdybychom byli všichni v limbu.“ Přes vyčerpání a únavu se snažil, aby nechal oči otevřené a hlídal cestu polem asteroidů.

„Útočí na nás!“ vykřikl někdo za dveřmi Paula Davise. Ozval se dusot několika párů těžkých bot. Přehnaly se kolem a jejich lomoz zanikl na nejbližším rozcestí. Paul se zvedl a vyšel na chodbu. Bez rozhlížení se rychle vydal k ovládání Brány v domnění, že se nepřítel pokouší projít horizontem červí díry a napadnout Zemi tímto způsobem.
V řídící místnosti byl relativní klid. Brána odpočívala za minimálního dozoru a nejevila známky nějaké aktivity.
„Tady, pane,“ ukázal technik na obrazovku počítače. Satelity byly zničené po útoku Wraithů, ale pozemní sledování kolem SGC částečně fungovalo a právě ukazovalo přibližující se wraithskou stíhačku.
Paul se zamračil. „Jenom jedna?“ zeptal se.
Technik se na něj vyděšeně podíval. Kolik by jich chtěl? napadlo ho.
„Žádnou jinou jsme nezachytili,“ ujistil velitele. „Pokrytí ale není stoprocentní,“ dodal po chvíli, když Paul mlčel.
„Jenom jedna?“ opakoval generál Davis víceméně sám pro sebe. „To by byla sebevražda. A Wraithové na sebevražedné mise jediné Šipky moc nejsou.“
„Sestřelte ji!“ volal od vstupu Rodney McKay. Ještě pořád v SGC čekal na povolení k odchodu na Dakaru. Volný čas trávil s Johnem Sheppardem a poslední dva dny i s Carsonem Beckettem a Rodney zjistil, že s odchodem nijak nepospíchá. Ještě nikdy si neměl tolik co říct s někým, koho by mohl označit za kamaráda, jako teď. Johnovo vyprávění bylo přes všechny jeho vtípky depresivní a Rodney pořád nechápal, jak se bývalý plukovník a bývalý muzikant dokázal znovu dát dohromady. Nevydržel a nakonec se na to Johna zeptal. Sheppův úsměv byl posmutnělý, když odpovídal:
„Když jsi tak hluboko, až máš pocit, že hlouběji to nejde, vždycky se najde dobrák, který tě zašlápne ještě níž. Ale taky se najde někdo… nebo něco, co ti pomůže.“
„Něco?“ chytil ho za slovo Rodney.
John potřásl hlavou. „Z té doby si toho moc nepamatuju.“ Až po vyslovení poznámky o pomoci si uvědomil, že se mu nechce o tom mluvit. Jak měl vysvětlit, že byl před útokem Wraithů varován a, jak byl skálopevně přesvědčen, přímo jedním z nich. Todd se mu nejspíš nějak dostal do hlavy. V té době to nebylo těžké. John byl přesvědčen, že to byl právě ten Wraith, se kterým se znal od doby jejich společného uvěznění u geniiského velitele Kolyi v galaxii Pegas, kdo ho dokázal zvednout z chodníku, i když pořád nechápal, jak se mu to mohlo podařit.
Carson měl zážitky úplně jiného druhu. Jeho vyprávění o Africe bylo plné emocí. Ale i on měl bolavé místo, o kterém mluvit nechtěl. Všechny dotazy na jeho návštěvu u Erin nechával bez odpovědi a v obličeji se mu střídal zasněný úsměv se strachem. Vyprovodila ho ze dveří hned po jídle a bylo jí úplně jedno, že je večer a Carsona čeká dlouhá cesta. V jednu chvíli ho ujišťovala, že chvíle s ním byly úžasné, a vzápětí ztuhla a od úst se jí linul obláček mrazivého dechu. Carson byl rozhodnutý zůstat s ní třeba jen kvůli starosti o její zdraví, ale byla nekompromisní a ke konci jeho návštěvy vysloveně hnusná, jen aby odešel.
„Na co čekáte?“ zeptal se Rodney, když se podíval na obrazovku, kde se Šipka přibližovala ke vstupu do Hory.
„Něco se mi na tom nelíbí. Máme spojení s Celeste Grey?“ zeptal se Paul.
„Spojení navázáno. Můžete mluvit,“ oznámil technik po pár ťuknutích do klávesnice počítače.
Paul si vyměnil několik slov s komunikačním důstojníkem zatím jediné pozemské provozuschopné lodi a ujistil se, že kolem Země není žádný pohyb a všechna wraithská plavidla schopná letu se stáhla z dosahu.
„Takže ztracená?“ usmál se. „Palte!“

Ester v kokpitu stíhačky proletěla těsně kolem Měsíce a za chvíli už se plášť Šipky rozpaloval, jak vstupovala do atmosféry Země. Vykřikla bolestí, když se začal tavit jeden ze spojů, a jiskry jí popálily ruku, pak teprve zpomalila sestup. Údaje ve wraithštině rychle nabíhající před jejíma očima, jí většinou nedávaly smysl, protože byly jinak řazené, než se učila při ovládání některých systémů velké wraithské lodě. Už zprovoznění Šipky jí dělalo potíže, proto nechala Brendona s Tonym tak dlouho čekat na rampě, až se jim to málem stalo osudným, a teď si uvědomila, že přistání bude ještě mnohem složitější, když automatický naváděcí systém nemůže použít, i kdyby ho našla. Přepadla jí panika a bránila jí se soustředit na řízení a další nezbytné úkony. Třeba přistání! Napadlo ji vyděšeně. Před vnitřním zrakem viděla Šipku rozbitou o skalní stěnu a své ohořelé tělo napůl trčící z trosek. Přejela si rukou oči, jakoby tu vidinu mohla smazat, ale vzápětí ji vystřídala nová – Šipka se potápí do hlubokého oceánu, ztrácí energii a tlak vody po vypadnutí ochranného štítu mačká z Esteriných plic i poslední zbytky vzduchu. Na hladinu je daleko a nikde žádná pomoc. Ester vyjekla a zalapala po dechu. Ostrý pískot přerušil další katastrofické scénáře. Wraithská stíhačka oznamovala, že se velkou rychlostí blíží k pevnému povrchu a za pár minut opravdu dojde ke srážce.
Ester si zaryla nehty do dlaní a přinutila se vnímat okolí. Zhluboka se nadechla, jak ji to Andy učil při tréninku, pomalu vypouštěla vzduch a snažila se uklidnit divoce bijící srdce. Ještě dva pomalé nádechy, a pak už mohla položit ruce na ovládání a začít se stíhačkou jemně manipulovat.
Srovnala let s povrchem, určila svoji polohu a rozhodla se, kde bude nejlepší vyložit náklad a přistát.
Tiché cinknutí ji upozornilo, že byl stroj zaměřen. Panika znovu vystrčila nos a Ester začala kroužit a poletovat ze strany na stranu, protože jí právě došlo, že z pohledu pozemských senzorů se jeví jako nepřítel. Přitom pořád hledala místo, kde by mohla zhmotnit všechny, koho nabrala do paprsku, a co nejblíž od nich přistát, ať už by přistání vypadalo jakkoli.
„Nestřílejte!“ vykřikla, když se ozvalo další cinknutí, tentokrát o pár tónů vyšší než to původní. Vyděšeně uhodila od ovládacího panelu.
„Palte!“ uslyšela mužský hlas.
Trhla řízením a zavyla bezmocí, když jí střela přes všechno její úsilí o únik dostihla.

„Nepřátelská stíhačka byla zničena,“ hlásil technik generálu Davisovi.
„Pošlete tam pár vojáků na průzkum, abychom měli jistotu, že nikdo nepřežil. A kdyby našli neporušené přenášecí zařízení, ať ho vymontují a přinesou. Doktor Zelenka by si s ním mohl vědět rady,“ řekl Paul. Naposledy se podíval na kouřící trosky Šipky na monitoru a odešel zpátky do své kanceláře.
„Pane?“ otočil se komunikační důstojník na Nathana Velenského ve velitelském křesle Celeste Grey. „Poslední údaje z té stíhačky byly trochu jasnější. Vypadá to, že tam nebyl Wraith ale člověk. Není možné, aby…,“ zarazil se a se zoufalou otázkou v očích se zadíval na velitele.
Nathan se krátce zamyslel. „Není,“ prohlásil. „Na lodi stále probíhají opravy a na senzory se nemůžeme spolehnout na sto procent. Byla to nepřátelská stíhačka. Ať už ji řídil kdokoli, pořád to byla nepřátelská stíhačka.“
Terys se na něj ze svého místa zašklebila, ale neřekla nic.
Nathan se odvrátil od posádky a zadíval se před sebe. Snažil se, aby na něm nebyla znát žádná pochybnost, i když se jim neubránil. Pokud někdo ze zajatých obyvatel Země unikl z wraithské lodi v jejich stíhačce a snažil se dostat zpátky domů… pak se nedá nic dělat. Přemýšlení o tom, kdo seděl v kokpitu, nikomu neprospěje. Zhluboka se nadechl.
„Další oblet planety. Vezměte to z větší vzdálenosti, ať máme nadhled,“ řekl nahlas důrazně.
Posádka se zabrala do práce a o malém vyrušení už nikdo nemluvil.

Krysa latinským jménem Cricetomys gambianus si spokojeně olizovala čumák. Na tom novém místě nebyla o potravu nouze. Potravou byly samy stěny, ve kterých žila, a tři nedávno vylíhnutá mláďata byla silná a rostla tak rychle, že už bylo možné se s nimi bez problémů přesunout do dalších prostor. Krysa se protáhla a zavrtěla se, aby si proklepala kožich, pak dala pokyn k odchodu. Mláďata se za ní rozběhla, klopýtala jedno o druhé a rozbíhala se do stran, aby se zase sešla v neuspořádaném houfu. Matka krysa zpomalila a otočila dlouhý pohyblivý nos ke straně. Hejno malých šedých myšek proběhlo kolem a krysí rodince se pečlivě vyhnulo. Jídla bylo všude tolik, že potyčky mezi jednotlivými druhy hlodavců byly minimální.
Poslední myška se zastavila a zvědavě zvedla hlavičku ke krysím mláďatům. Matka na ni výhrůžně zasyčela a myška se dala s vyděšeným jekotem na útěk.
Ve wraithském Úlu, ukrytém před senzory z blízké planety i její jediné vesmírné lodi, se ozvalo tenké zapištění. Hlídka vojáků v kuklách se zastavila na rozcestí chodeb a chvíli natáčela hlavy na všechny strany, aby určila směr, odkud se divný zvuk nese. Wraithové nezjistili nic a zvuk se neopakoval. Vojáci pokračovali v chůzi, stále se rozhlíželi, ale otočit se je nenapadlo. Kdyby to udělali, mohli zahlédnout velkého hlodavce, jak odvádí skupinku svých mladých a hejno myší mizející v temném otvoru prokousaném ve stěně jedné z postranních chodeb.

:bye:

:sunny:

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Dokončené povídky

cron