SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

No, já bych si dovolila trochu nesouhlasit.
Pro mě je psaní (a čtení) hlavně o emocích, a když Radek hledá očima Toddovu loď nebo Sheppard kouká na hvězdy a bolí ho při tom na duši... tý jo! To jsou (aspoň pro mě ) emoce jako sviňa!
Takže za mě palec nahoru! Minimálně za tyhle části.

[andoriel]

Děkuju, Shano

otázka, kolik lidí přežilo útok na Zemi?
dále, jak to vypadá s Oregonem?

[andoriel]

Děkuju, Ondro.
Moc lidí neubylo. Wraithové utekli před Celeste Grey a Erin Velenskou předčasně a lidi nebyli tam, kde si Anat myslela:
Kapitola 55. V první linii

Lidí nebylo na Zemi tolik, kolik původně předpokládala. Nějakou představu získala při návštěvě Baala, ale že se ty miliardy životů smrsknou na pár tisícovek, které zatím dokázali najít, to bylo velké zklamání.

A Oregon? Jestli myslíš Olivera Martense, Nicholase Montgomeryho a Shawna se Zacharym, ti jsou na Dakotě a užívají si jiných radovánek Bude o tom příští kapitola

Ehm Dakota, já myslel že je to Oregon

[andoriel]

Oregon byl zničený, Ondro, Olie a spol. dostali na odlákání pozornosti Dakotu. Ale taky se mi to plete

Bavte se

61. Dcera Kumesy

„Já tu nejsem!“ zařval Shawn Hopkins a zaběhl za nejbližší roh. Collin smutně zavrtěl hlavou. Dlouhé odloučení se na čtyřech trosečnících v pozemské vesmírné lodi Dakota podepisovalo nejrůznějšími způsoby. Už tahali Zacharyho Powela z přechodové komory, když si usmyslel, že venku ve vesmíru mu bude lépe, Oliver se zavřel v kajutě, kterou si vybral jako svůj soukromý pokoj, a měsíc se k němu nedostali. A teď se Shawn proháněl chodbami plavidla a schovával se před každým, kdo se objevil v jeho zorném poli. Collin začal mít obavy, že až jednou tohle šílenství postihne jeho, bude to ještě daleko horší než u ostatních.
Více jak čtyři měsíce letěli prázdným prostorem s mlhavou nadějí, že v nejbližší solární soustavě, na kterou narazí, najdou funkční Bránu a budou moci projít na Zemi. Zatím jim nezbývalo na práci nic jiného, než čekat a šetřit energií.
„Colline, přijď na můstek,“ ozval se Oliverův hlas z interkomu.
Loď sice letěla setrvačností v přímce a senzory byly nastavené tak, aby každou překážku ohlásily nepřeslechnutelným signálem, ale plukovník Martens hned na začátku cesty rozhodl, že jeden z posádky bude na můstku sledovat cestu, a nic na tom nezměnila ani jeho měsíční nepřítomnost.
„Kapitáne?“ Collinův hlas zněl trochu ochraptěle, už dlouho ho nepoužil.
Oliver kývl na jednu obrazovku, aniž z ní spustil oči. „Blíží se. A rychle,“ komentoval jasný bod uprostřed monitoru.
Collinovi kdoví proč vytanula na mysli představa, jak se k nim temnou nocí žene motocykl s rozsvíceným světlem. Vesmírný motocykl.
„Snad i tady znají přednost zprava,“ vypadlo z něj dřív, než si uvědomil, co říká.
Olie na něj vrhl rychlý pohled, ale hned se zase vrátil ke sledování přenosu ze senzorů.
„Neměli bychom třeba uhnout?“ navrhl po chvíli Nicholas, když počítač po několikáté spočítal pravděpodobnou trajektorii neznámého zářícího objektu a pokaždé vyšlo, že se střetne s Dakotou.
„Ještě,“ začal Oliver s prstem připraveným nad řízením. Soustředěním mhouřil oči, jak upřeně sledoval ukazatel vzdálenosti, „ne,“ dořekl a změnil směr.
Collin se nervózně zasmál. Světlo je minulo sotva o pár desítek metrů a nechalo po sobě slabou plynovou stopu.
„Ale co to bylo?“ ozval se jim za zády Zachary. „Kometa ne, slunce za námi je moc daleko na takovou záři,“ uvažoval nahlas.
Olie chvíli sledoval obrazovky, pak pokrčil rameny. „Brzdit a obracet nebudeme, to bychom se nikam nedostali.“
„Nedostaneme se ani tak,“ neodpustil si Collin při odchodu z můstku. Plukovník Martens ho zřejmě neslyšel nebo se tak aspoň tvářil, aby předešel zbytečné hádce. Přemýšlel, jestli ho Shawn přijde za půl hodiny vystřídat.
„Brzdí!“ vykřikl Olie, ještě než se Collin dostal ke dveřím. „To… ta věc se světlem vepředu zpomaluje a otáčí se,“ vydechl skloněný nad obrazovkou se záběry ze zádi. Sáhl po ovládání a Collin a Zach se po sobě podívali. ‚Brzdit a obracet nebudeme‘ přestalo platit. Přinejmenším aspoň první z řečeného, protože Dakota zpomalovala a nechávala světlo, které předtím bez rozpaků minula, aby se přiblížilo.
Zach přešel k jednomu z panelů, sedl si do křesla a bez pokynu nebo dotazů aktivoval zbraně. Collin dosedl nedaleko od něj a vyvolal přenos ze zadních senzorů na hlavní obrazovku. Zároveň pustil analýzu tělesa.
„O ou,“ ujelo mu, když přišla první data. Těleso téměř určitě nebylo přírodní útvar.
„Ale, ale, kohopak to tu máme?“ zachraplaly reproduktory.
Oliver se k nim otočil. Za celou dobu jejich cesty k domovu nevydaly ani hlásku a teď na ně mluvily zastřeným ženským hlasem.
„Cože?“ nechápavě zavrtěl hlavou.
„Tady, brouku, na obrazovce.“ Hlas zněl pobaveně a tak trochu výsměšně.
Oliver, Nicholas a Zachary najednou zvedli obličeje, vypoulili oči a poklesly jim brady.
Na obrazovce v čele můstku se na ně v nadživotní velikosti usmívala dívka. Její stříbřitě lesklý upnutý overal nedával fantazii moc prostoru a zároveň ji vytáčel do obrátek, protože pro muže na Dakotě odhaloval křivky blížící se dokonalosti.
„No? Už jste se vynadívali?“ dala si dívka ruce v bok a trochu se na ně zamračila. Pak teprve zvedli oči k její tváři. Ani té se nedalo nic vytknout a navíc byla lemovaná hustou hřívou zářivě blond vlasů, které dívce v divokých prstencích spadaly po ramenou až skoro k pasu.
„K - kdo…,“ pokusil se Oliver o otázku, ale hned na začátku se zakoktal a zmlkl.
„Kdo jste?“ vyštěkl Shawn. Právě přišel na můstek, aby velitele vystřídal na hlídce, a našel tam celou posádku, jak slintá nad obrázkem hezký holky.
„No, konečně někdo, kdo umí mluvit,“ zajásala dívka. „Ale neměli byste se představit nejdřív vy?“ mrkla na Zacha.
Oliver se pomalu narovnal. Rozum mu opakoval, že se nemá nechat rozptylovat a tělo plné hormonů mělo úplně jiný názor. Chvilku bojoval a pak představil všechny členy posádky.
„Jenom čtyři?“ protáhla dívka obličej.
„A vy jste?“ zeptal se tichým hlasem Collin. Připadalo mu hloupé ptát se té bohyně na jméno, ale zvědavost mu nedala.
Dívka se na něj usmála. „Jsem Raydan, dcera Kumesy, nechť ji trojhlavá bohyně Nolar ochraňuje.“ Její hlas zněl obřadně, jakoby byla dveřníkem u dvora krále a představovala princeznu z vážené cizí země.
Zachary sklonil hlavu, Oliver se prsty pravé ruky dotkl srdce a Collin se chytil opěradla křesla, aby před ní nepadl na kolena. Shawn se zašklebil.
„A co tu chceš, Rajdo?“ vyjel na Raydan ještě bojovnějším tónem než poprvé.
Dívka se na něj podívala s nekonečnou bolestí ve velkých hnědých očích. „Hledám pomoc,“ vzlykla. „Naši planetu postihla krutá rána, kterou mohou odvrátit jen muži ušlechtilého srdce.“ Zadívala se na Olivera, pomaličku sklopila dlouhé řasy a pokračovala. „Pět se nás vydalo různými směry, abychom našli pomoc. Už osm dlouhých let bloudím temnotou vesmíru v marné snaze nalézt světlo a zoufala jsem si, že nesu domů zlé zprávy o cestě bez slávy úspěchu, ale teď mi možná svítá naděje. Nám všem svítá naděje.“
Collin poslouchal její hlas a připadalo mu, že slyší stříbrné zvonky rozechvělé slabým vánkem. Dojem úžasné dokonalosti byl rázně přerušen Shawnovou pěstí, která Nicholasovi přistála na zádech.
„To sou ale pěkný žvásty, Rajdo. Copak za ně chceš? Tak už se vyžvejkni,“ zahalekal Shawn rozjařeně.
Raydan ztichla a zmateně zamrkala. Žádný muž s ní ještě nikdy takto nemluvil, ani nevěděla, že je to možné.
„Omluv našeho přítele, není zcela zdráv,“ vypravil ze sebe Oliver. Měl vztek, že se s Raydan pořád baví Shawn. Oliver Martens byl přece kapitán lodi, on by měl zastupovat všechny na palubě a mluvit za ně.
Raydan povytáhla obočí a lehce se na Olieho pousmála.
„Naše planeta není daleko,“ neurčitě mávla rukou. Zach tiše zaúpěl. „Za vaši pomoc vám budeme neskonale vděčné,“ pokračovala a laškovně přivřela jedno oko.
„Nevíme, co chceš,“ pokrčil Shawn rameny. Zdálo se, že jeho nepochopitelná rozjařená nálada pomalu opadává.
„Ještě jsem vám to neřekla?“ podivila se Raydan. „Chceme vás. Všechny čtyři. Pouhá vaše přítomnost nás může zachránit. Naši muži… zmizeli. Už je to mnoho let, vlastně se na ně ani nepamatuji. Naše rasa bez nich vymírá.“
„Nemáte chlapy? Tak to potřebujete něco jiného, než ušlechtilá srdce, ne?“ Shawn se zase začal chechtat, ale smích ho v mrazivém tichu, které nastalo, postupně přecházel. „A kolik vás je, zlatíčko?“
Raydan přemýšlením svraštila čelo. „Nevím,“ snažila se odpovědět. „Když jsem odlétala, bylo nás několik miliónů. Snad. Opravdu se nepamatuji.“
„Miliónů?“ vydechl Zach a zatočila se mu hlava.
„Máme svoji misi,“ namítl bezbarvě Collin. Cítil, že tu musí říct, i když mu ta slova vázla v krku, až se málem udusil. Oliver a Zachary se na něj nechápavě podívali.
„A to jste za celou tu dobu nenašly žádné muže?“ Shawn se snažil tvářit vážně, ale koutky úst mu cukaly.
„Naše technologie není tak vyspělá, abychom se mohly vydat daleko,“ potřásla Raydan vlnami svých vlasů. „ Za těch osm let jsem našla jen tři obyvatelné světy. Jeden byl na pokraji vyhynutí, a těch pár mužů, kteří přežívali, nám nemohli pomoci kvůli chorobě, co je zabíjela. Další svět byl příliš mladý, aby na něm žila lidská populace, a ten třetí postihla nějaká strašlivá zhouba, která část obyvatel zabila a zbytek unesla. Snad měly mé sestry větší štěstí.“ Přejela muže na palubě Dakoty hodnotícím pohledem, který jasně říkal, že tohle stačit nebude. „Poleťte za mnou,“ řekla a vypnula obrazovku. Vzápětí se na monitorech Dakoty ukázaly souřadnice planety, kam měla Raydan namířeno.
„Ani se nezeptala, jestli vůbec chceme,“ zabručel nespokojeně Shawn.
Oliver už zadával kurz podle Raydaniných instrukcí a Zachary kontroloval stav motorů. Nechtěl, aby jim v půli cesty vypadly a oni se nedostali tam, kam je dcera Kumesy vedla.
Přesun na Raydaninu planetu trval skoro tři neděle a pro čtveřici mužů byl k nepřečkání. Raydan se jim na obrazovce už neukázala a Collin marně hledal závadu, kterou by mohl opravit, aby se s dívčiným plavidlem mohli spojit sami. Obrazovka nefungovala stejně jako měsíce předtím a komunikace sice přijímala písemné pokyny druhé lodi, ale jinak si ani neškrtla.
„Aby ne,“ skřípal zuby Shawn, „když kus lodi, kde byly původně antény a celé komunikační centrum, odfičelo s částí vzduchu do vesmíru a místo ní jsou tam jenom svařené plechy, abychom nemuseli pořád hlídat silová pole. Stejně by mě zajímalo, jak to dělá, že sem dokáže něco poslat.“
Na poslední větu mu nikdo nedokázal odpovědět. Vidina cíle je udržovala v pohotovosti, ale bez přímého zrakového stimulu se zase dokázali ovládat a vyvstávala před nimi spousta otázek, na které chtěli znát odpovědi ještě předtím, než přistanou.
Další možnost byla pokusit se přeletět z jedné lodi do druhé. Vzhledem k tomu, že plavidlo Raydan nebylo nijak rychlé ani v porovnání se šnečím tempem Dakoty bez hyperpohonu, se to jevilo jako dobrý nápad. V hangárech Dakoty zbyly dvě stíhačky a Jumper, všechno původně poškozené, ale za dlouhého letu se Zachovi podařilo Jumper opravit a se zaváháním přiznal, že i jedna ze stíhaček by se dala v případě nouze použít. S rozpaky se na sebe všichni čtyři podívali. Rozhodnout, kdo by se měl vydat za Raydan, bylo ošemetné. Cesta sama nebyla těžká, ale nikdo nevěděl, jestli na jejím konci bude něco jako přistávací port nebo bude zakončena potupným návratem. A ještě důležitější bylo, koho vybrat, aby se ostatní tři necítili poškození. Oliver vážně přemýšlel, že by jako kapitán Dakoty měl zdvořilostní návštěvu vykonat sám, ale Zach ho rychle vyvedl z omylu, když prohlásil, že kapitán musí zůstat ve své lodi, i když jde ke dnu uprostřed moře, což teprve uprostřed vesmíru. Námitky, že Dakota přece nejde ke dnu, nebyly Oliemu nic platné.
Než se dohodli, obrazovka zase zablikala a Raydan se na ně usmívala, jakoby celou dobu věděla, o co se snaží.
„Už tam budeme,“ řekla vesele. „Držte se přímo za mnou, proudy vás mohou zanést daleko z kurzu.“
„Proudy?“ Collin nezvedl oči od pilotního stanoviště, protože se bál, že ztratí koncentraci a zabloudí v pásu asteroidů, které se kolem nich hnaly v těžko předvídatelném zmatku. Jejich pás byl naštěstí úzký a Dakota z nich vyklouzla bez poškození.
„Nevidím planetu,“ začal Zach sedící u senzorů. Přerušil ho jásavý výkřik Raydan a její malá loď najednou zmizela.
„Stop!“ zařval Oliver a vrhl se ke Collinovu stanovišti. Nemusel. Nicholas Montgomery už stál na pomyslných brzdách a přední trysky prskaly před plavidlo, jak se snažily ho zastavit. Zároveň osvětlily to, co mělo zůstat co nejdéle skryto: Poloprůhledný výběžek natažený přímo k lodi. Collin pootočil zadní trysky a dokázal se divné překážce vyhnout, aniž by o ni Dakota zavadila.
„Co to, u všech vesmírných nestvůr, je?“ zasyčel Shawn.
„Vypustím trochu chladící kapaliny,“ navrhl zdánlivě klidně Zach. „Její oblak by mohl vnést jasno do toho, kam nás ta Rajda odvedla.“ Automaticky převzal Shawnovo zkomolení dívčina jména. Už to nebyla bohyně nabízející nekonečné potěšení, ale zlá čarodějnice lákající oběti do svých sítí.
Oliver kývl a sledoval, jak ze zadní části lodi vytryskl proud chladící směsi, aby se vzápětí rozptýlil a ukázal část svíjející se masy, která proti černému pozadí vesmíru nebyla rozeznatelná ani lidským okem, ani senzory pozemské lodi. Po Raydan a jejím plavidle nezbyla ani stopa.
Mrak kapaliny se pomalu rozptyloval a poslední, co Oliver uviděl, bylo chapadlo namířené na místo, odkud kapalina vytryskla.
„Pryč. Leť pryč. Hned,“ otočil se na Collina. Pilot už měl plné ruce práce, aby ve správném úhlu vletěl zpátky do pásu asteroidů. Kratinké zaváhání, kdy nechal těsně kolem proletět velký kámen, mělo za následek, že se o ně konec chapadla lehce otřel. Dakota poskočila a roztočila se jako káča. Vletěla do pásu kamení a gravitační síly ji vtáhly do divokého tance.
„Zatracená rajda!“ vykřikl zoufale Zachary. Collin neměl na křik čas, neměl čas skoro ani na dýchání. Snažil se loď ovládnout a dostat ze smrtelného sevření. Částečně se mu to povedlo. Loď se přestala točit a nechala se volně unášet. Na únik nebylo dost prostoru.

Líbí se mi myšlenka s vypuštěním kapaliny, která ukáže, co mělo zůstat skryto.
Ale uvítala bych dozvědět se, do jaké že to pasti lákala Rajda naše chlapce a hlavně proč... když už to nebyl sex s milionem nadržených samiček. Nebo se to ještě dozvíme?

Jak se ukazuje, ve chvíli, kdy chlapi začnou přemýšlet tím, co mají v kalhotách, je to malér. Ale to platí i na Zemi.
I když teda: asi bych škodolibě pokukovala zpovzdálí i v případě, kdyby se chlapci mezi ten milion krasavic dostali. To by mi jich nakonec bylo snad i líto.

[andoriel]

Děkuju, Shano

No, přemýšlela jsem, jestli chlapce mezi krasavice pošlu nebo ne, ale nakonec vyhrála vesmírná obluda O ní a Rajdě ještě nějaká zmínka bude. Přišlo mi líto nechat Dakotu plácat se na nekonečné cestě domů bez nějakého dobrodružství

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

No to bylo velice překvapující, Rajda? hm nevím jestli bych v takové situaci něco podobného řekl

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Co jiného bys řekl, kdyby se kráska představila jako Raydan? Teda kromě vzdychání, na které zmohli Olie, Collin a Zachary

[andoriel]

Bavte se

62. Pomsta

Erin věděla, že spí, ale nedokázala se svým stavem nic udělat. Žádné lucidní snění se nekonalo, byla jen bezmocný pozorovatel snu, kde se kromě stupňujícího se mrazu nic nedělo. Ani myšlenky nedokázala ovládnout, aby se zabavila a přestala tolik vnímat zimu. Mráz a nuda, dvě nejhorší věci, které ji mohly potkat.
„Kohopak si zavoláš na pomoc?“ zeptal se jí po nekonečně dlouhé době hlas ledovější, než všechen mráz, který ji obklopoval. Snažila se stáhnout ústa do úšklebku, ale led je pevně tiskl k sobě a nedovolil jim se pohnout.
„Nestojím ti za odpověď?“ pokračoval hlas. „Jak si přeješ,“ s poslední větou se vytrácel a zanechal po sobě jen závan ledového vzduchu.
Erin zamrkala a překvapilo ji, že to zmrzlýma očima dokáže. I rty se pohnuly a dovolily ji jedno krátké slovíčko: „Louisi,“ zašeptala neslyšně.
Ruka hladící ji po rameni se zarazila a pomalu odtáhla. Uslyšela tichý vzdech někde nad svou hlavou. Mráz zmizel a nechal po sobě jen ledový pocit ztráty. Na zkoušku stiskla ruku v pěst a přejela klouby po hladkém teplém povrchu, na kterém předtím její dlaň odpočívala. Slabé vyjeknutí ji přimělo zvednout hlavu.
Carson Beckett se šklebil.
„Lechtáš,“ řekl jí, ale nesnažil se odtáhnout ani uhnout před jejím dotykem.
Erin se nadzvedla, překonala přání zabalit se do peřiny a spustila nohy na studenou podlahu. Když vstala a otočila se, zjistila, že Carson leží s rukou nataženou na prostěradle směrem k ní a tváří se rozpačitě. Usmála se na něj.
„Jsem ráda, že jsi přijel,“ řekla a přejela mu rty po tváři. Sotva se od něj odvrátila, obličej se jí stáhl bolestí. Věděla, kdo může za to prázdno, co cítila. Letmý pohled z okna ji přesvědčil, že to, co jí ve snu připadalo jako nekonečno, bylo sotva pár desítek minut.
Wraithi! Napadlo ji pod vlažnou sprchou. Začala pátrat po nepřátelských lodích, ale všechny zmizely. Zůstaly jen dvě, skryté a nehybné v měsíčním údolí na odvrácené straně zemské oběžnice. Téměř všechny systémy měly vypnuté nebo stažené na minimum. Nebezpečí od nich nehrozilo. Ušklíbla se nad tím, jak rychle brouci zdrhli po její návštěvě, a vzápětí jí po tváři stekla slza, když si vzpomněla, co všechno od té doby ztratila.
Erin wraithské lodě opustila těsně předtím, než se v jedné z nich začaly zevnitř párat tři zámotky s uskladněnou potravou.
„Připravím večeři,“ strčil do dveří koupelny hlavu Carson. Nečekal na potvrzení a než se Erin utřela a oblékla, slyšela, jak rachotí s nádobím a brouká si přitom nějakou melodii. Opřela se o rám dveří tak, aby na ni nebylo vidět, a přivřela oči.
Do těla ji udeřil mráz a ledový vichr se kolem ní prohnal tak, že jí pronikl pod každý kousek oblečení a mrazil jí krev. Stiskla zuby a udělala krok vpřed. Špičkou nohy narazila do neviditelné překážky, nestačila se zastavit a přitiskla se na ni celým tělem, jen hlava jí trhla dozadu, tak byla ušetřena bolestivé rány do nosu.
Překážka byla hladká a průhledná jako polámané sklo a chladná jako kus ledu. Erin se odtáhla a zamžourala skrz, protože tam viděla nějaký pohyb. Podařilo se jí najít místo, kde se přes mírné pokřivení dal obraz rozeznat, a hlasitě zaskřípala zuby.
Na mírném svahu vzrostlé louky rostl jediný vysoký, košatý strom s větvemi, které dosahovaly až skoro k zemi a poskytovaly příjemný pocit soukromí. Skrz ně prosvítalo slunce a u bližší straně kmene tvořilo zlatavé louže na rozprostřené velké kostkované dece s pečlivě urovnanými střapci po celém svém obvodu. Na jednom jejím rohu byl postavený veliký proutěný koš, ze kterého vykukovalo hrdlo lahve s vínem. Nic jiného Erin v koši neviděla, ale stejně jí bylo jasné, že je naplněný vybranými pochoutkami a skvostným nádobím. Zpoza stromu vystoupil štíhlý tmavovlasý muž v pohodlných kalhotách barvy saharského písku a rozhalené černé košili. Usadil se na dece, pak se napůl položil a hrábl do koše, aby si vybral malý sladký kousek pečiva. Strčil si ho do úst a labužnicky si olízl prst, na kterém zůstala trochu cukru. Pootočil hlavu a zamrkal na zkoprnělou Erin za mrazivým sklem. Hned zase hlavu odvrátil a usmál se někam stranou. Erin viděla, jak k němu přichází mladičká dlouhovlasá dívka v krátkých šatech posetých růžemi. Klekla si vedle koše, vytáhla láhev a nalila víno do broušeného poháru. Podala ho muži a nalila i sobě. Přiťukli si a Erin zaťala nehty do skleněné desky, když viděla, jak po malém doušku muž postavil obě sklenice stranou a sklonil se nad dívkou pohodlně ležící na dece. Chtěla vykřiknout, ale nedokázala ze sebe vypravit žádný zvuk. Muž se na ni znovu významně podíval a pak už se věnoval své společnici.
„Kde máš cibuli?“ vyrušil Erin z pozorování Carsonův hlas.
„Cože?“ trhla sebou a roztřásla se v teple svého domku.
„Cibuli,“ opakoval trpělivě Carson, ale jeho oči zaznamenávaly každé Erinino hnutí a pomalu si o svoji dávnou kamarádku začal dělat starosti stejně, jako kdysi na Atlantis. Také byla pořád duchem nepřítomná, a když se jí zeptal, na co myslí, tvářila se, jakoby ji chytil při nějaké velké nepřístojnosti.
Erin se zpola omámeně rozhlédla a zamířila do kuchyně, aby sáhla pod pult a vytáhla krabici plnou cibule.
„Pomůžu ti,“ rozhodla se. Nechtěla se dívat, jak se Dar zajímá o někoho jiného. Otočila se ke dřezu a zastavila se uprostřed pohybu. Mráz ji zalil jako ledová sprcha. Hekla a otočila se dokolečka, jak se rozhlížela. Jestli uvidí Dar, řekne mu hezky od plic, co si o jeho legráckách myslí.
„To není žádná odpověď,“ řekl vedle ní hlas, který ji oslovil už dřív.
Nadechla se a ucítila, jak jí mrazem tuhnou plíce.
„Prostě toho nech,“ vypravila ze sebe.
„Uprostřed vaření?“ podivil se Carson. Cibule už byla nakrájená a prskala na pánvi a hromádky zeleniny rozložené na talířích Erin vehnaly do úst sliny. Usmála se na doktora.
„Pracuj rychleji, mám hlad,“ naklonila se, aby sebrala kousek okurky, a odešla si sednout ke stolu.
Carson po ní pokukoval a čekal, kdy se zase zarazí a od úst jí půjde pára. Připadala mu jako drak těsně před tím, než začne chrlit oheň.
„Máš hlad? Bude to ještě chvíli trvat, tak mi zatím řekni, co se to s tebou děje,“ navrhl. V nastalém tichu solil kousky masa. Hodil je ke sklovaté cibulce a zvedl oči. Erin seděla s lokty položenými na stole a dívala se před sebe nepřítomným pohledem.
„Holka, holka,“ povzdechl si Carson věda, že ho Erin neslyší. „Do čeho jsi to spadla?“

V jedné z wraithských lodí v blízkosti Země se začaly zevnitř párat tři zámotky s uskladněnou potravou.
„Je tu někdo?“ šeptl mužský hlas. „Fénix,“ dodal, když nikdo neodpověděl.
„Fénix,“ odpověděli mu zároveň žena a další muž.
Tři hlavy vykoukly ze zámotků, rozhlédly se a kývly na sebe.
„Tak tři? To je dobré. Máte…?“ ptal se ten, kdo promluvil první.
„Jasně, Tony, proč jinak bychom tu byli,“ ušklíbl se druhý muž, vykročil ze zámotku na chodbu a znovu se rozhlédl, tentokrát ne, aby zjistil, kdo z Fénixu je přítomen, ale aby se přesvědčil, že je nevyruší žádný Wraith. Spokojeně kývl, že je kolem klid, a sáhl do pečlivě zapnuté bundy.
„Tady jsou kamarádky,“ usmál se na dvojici dlouhoocasých krys, opatrně je postavil na zem a díval se, jak zvědavě čenichají kolem a rozbíhají se chodbou pryč.
„A tady jsou moje,“ připojila se žena. Z kapes pohodlné vesty začala tahat hejno myší a dalších malých hlodavců. S tichým pískotem všichni zmizeli, sotva se jim drápkaté tlapky dotkly země.
Muž i žena se otočili na Tonyho. Pokrčil rameny a strčil si ruce do kapes. „Sebrali mě moc brzy,“ řekl omluvně. „Ale vím, jak se odsud dostaneme,“ mrkl na ženu. „Pojďte.“
Vedl je chodbou na křižovatku a zastavil se u jednoho z wraithských terminálů. Zůstal na něj zírat, jak se snažil pochopit, co s ním.
„Nevíš, jak dál?“ zeptala se ho ironicky žena, když předtím nahlédla do každé z chodeb a přesvědčila se, že jim zatím nehrozí žádné nebezpečí.
„Jsi nějaká chytrá, Ester, tak to zkus sama,“ zamračil se na ni Tony a ustoupil, aby jí uvolnil místo.
Ester se rozběhly prsty po panelu a na pružné bláně se objevil průřez lodi s vyznačením jejich pozice. Další sérií pokynů přiblížila jejich sekci a našla nejkratší cestu ke stanovišti Šipek.
„Můžeme jít?“ zeptala se, aniž by čekala na odpověď, nakoukla do jedné z chodeb, jestli je stále prázdná, a rozběhla se. Muži se na sebe podívali, pokrčili rameny a běželi za ní.
„Umíš to i s tímhle?“ kývl Tony hlavou k hangáru plnému wraithských stíhaček. Nedokázal zabránit, aby mu v hlase nezazněl uražený tón.
Ester se zamyslela. Nechtěla si hrát na hrdinku a nemohla za to, že jí na rozdíl od jejích mužských kolegů bavily takové věci, jako bylo fungování vesmírných lodí. Věděla, že Tony neuznával nic, co nebyl boj, a Brendon se rád nimral v podružnostech, ale celek mu unikal. Ukázala na jednu z cest vybíhajících do otevřeného prostoru, kde se vykládal a nakládal náklad uložený v Šipkách. „Počkejte tam,“ řekla krátce, nečekala na jejich odpověď a zmizela za nejbližším rohem.
Tony a Brendon se svěšenými rameny došli skoro na konec cesty a čekali, jestli se Ester objeví ve stíhačce nebo přizná neúspěch.
„Zatraceně!“ vyjelo z Brendona, který se právě díval k ústí cesty do Úlu.
Objevila se tam partička wraithských vojáků. Nejdřív to vypadalo, že projdou bez zastavení, ale jeden z nich se pootočil tak nešťastně, že si postávající dvojice mužů všiml a upozornil ostatní. Wraithská hlídka se vydala po cestě a chystala si zbraně.
„Kruci, Ester, doufám, že jsi někde zalezlá,“ zavrčel Tony, zalovil ve svém oblečení a vytáhl malý zavírací nůž.
Brendon se na něj podíval a povytáhl obočí. „To jako fakt?“ zašklebil se na perořízek v Tonyho ruce, a pak se dotkl pohledem omračovačů, které se k nim blížily.
„Lepší než nic,“ ujistil ho Tony a přikrčil se v očekávání útoku.
Brendon se neskrčil. Postavil se do bojového postoje s nohama rozkročenýma pro lepší rovnováhu, rozpřáhl ruce, přes jednu se podíval na Wraithy a rychle pokrčil a natáhl prsty ve všeobecně známém pokynu k začátku boje.
Dva z vojáků schovali zbraně a i přes masky bylo vidět, že se na boj muže proti muži (muže proti Wraithům?) těší.
Tony nečekal, až k němu nepřátelé dojdou a vyrazil jim naproti, nůž napřažený před sebou. Stačila jedna rána, Tony vyletěl do výšky, přeplachtil nad Brendonem a dopadl na zem daleko za ním. Omráčený zůstal ležet na hraně cesty, takže každou chvíli hrozilo, že přepadne a jeho rozbité tělo zůstane někde v hlubinách organické lodi.
Brendon nikam nespěchal. Nechal vojáky přijít až k sobě a využíval toho, že cesta byla natolik úzká, aby ho nemohli obstoupit a vždy mohl útočit jenom jeden. Vojáci zůstali stát a sledovali, jak se jejich druh potýká s bojovnou potravou.
Brendon věděl, že Wraithové jsou silnější a odolnější, takže se snažil uhýbat, aby ho žádná rána nezasáhla přímo. Dařilo se mu to, ale přes všechnu svoji snahu musel každou chvíli couvnout.
Wraith útočil a pod maskou tiše supěl. Už dávno měl toho člověka skolit a nakrmit se na něm. Místo toho ho nedokázal ani pořádně zasáhnout a sám utržil pár nepříjemných ran. Byl čím dál tím víc rozladěný a dělal zbytečné chyby. Ustoupil a přenechal své místo dalšímu vojákovi.
Brendon si v duchu gratuloval, že se mu podařilo zastavit neustálý tlak, když se Wraithové vyměnili a před ním stanul nový bojovník. Stačily tři rány, aby Brendon musel zase couvnout. Noha se mu zarazila o překážku a zavrávoral. Při ústupu se dostal až k tělu Tonyho a skoro se mu podařilo ho shodit z cesty. Další ráně se nedokázal včas vyhnout. Prohnul se do oblouku a o dva metry dál dosedl na zadek. Než se vzpamatoval, Wraith stál nad ním a napřahoval krmnou ruku. Další z vojáků vytáhl Tonyho do kleku a chystal se na něm nakrmit.
Brendon nedokázal ubránit sebe, natož přítele. Zoufalstvím zařval.
Svist Šipky jeho křik přehlušil a sběrný paprsek bez výběru sebral oba muže i tři Wraithy. Stíhačka udělala prudký obrat, vyhnula se střelám zbývajících vojáků a probořila se z mateřské lodi ven.
Ester v kokpitu byla bílá jako stěna. Doufala, že se jí podařilo zasáhnout předtím, než Tony a Brendon přišli k větší úhoně. Na Zemi si snad s trojicí Wraithů poradí.
Hnala stroj na nejvyšší stupeň a postupně se uklidňovala. Jejich mise byla splněna.
Ve wraithské lodi se skupina myší pustila do ohlodávání sloupku jednoho z počítačů. Už si našli domov v prázdném zámotku a začali hledat potravu pro své budoucí potomstvo.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku