Omlouvám se ze drobné zdržení. Pohádala jsem se s modemem.
Bavte se.
24.Maya 2
Maya se probudila z dlouhé noční můry. S pocitem úlevy, že byl všechno jenom zlý sen, se posadila a s očima ještě zavřenýma sáhla vedle sebe. Šátrala rukou a začínala se mračit. Nic nebylo na svém místě.
„Doktorko, probudila se,“ uslyšela tichý ženský hlas poblíž. Doktorko? Je nemocná? Nebo… nebo to všechno nebyl jenom sen?
Oči už měla dokořán, ale nebylo jí to nic platné. Tma jako v Bedratonské jeskyni ji obklopovala ze všech stran.
„Haló!“ dovolila si polohlasný výkřik a pak vyjekla naplno. Něco se dotklo jejího ramene.
„V pořádku. Klid. Jste u přátel. Bude to dobré.“ Cizí ruce ji pokládaly zpět na měkké lůžko, nebo na čem to předtím ležela.
„Nerozumím tomu,“ mumlala a neochotně se pokládala. „Jak vidíte v takové tmě?“
Přes šustění lůžkovin zaslechla tichý povzdech.
„Je tady světla dost, ale vy,“ hlas se zarazil, než pokračoval, „jste zraněná.“
„Cože?“ Mayiny ruce vyletěly k hlavě a zarazily se na obrovském turbanu, který obklopoval celou její hlavu s jedinou malou výjimkou – sotva znatelným otvorem, kterým mohla dýchat.
„Jak moc zraněná?“ zeptala se. Raději se všechno chtěla dozvědět hned. Otálení ji rozčilovalo. „Budu vidět? A kdy?“ pokračovala v dotazech jedním dechem.
„Budete vidět. Zítra ráno vám odstraníme obvazy a uvidíme, co uvidíte.“ Hlas se snažil o optimistický tón, ale moc se mu to nedařilo.
„Zítra ráno,“ opakovala si Maya pro sebe. „A to je za jak dlouho?“ usmála se, i když to nikdo nemohl přes obvazy vidět.
„No, jednou se vyspíte. Předtím ještě dostanete umělou výživu do žíly a Teyla vám bude dělat chvíli společnost.“
„Teyla?“ Maya pohnula hlavou, jakoby se rozhlížela.
„Jsem tady,“ ozval se hlas, který uslyšela hned po probuzení. „Jste v naší vesnici.“
„A James?“ zeptala se Maya. Potřebovala vědět, jestli se jí poslední zhruba rok nezdál.
Jestli myslíte toho -,“ doktorka váhala, jak nejlépe označit tvora, který se díky kdysi vytvořené vakcíně měnil z Wraitha v člověka a naopak. „James,“ přijala nakonec Mayino označení, „je na tom hůř, než vy. Převezli jsme ho někam, kde bude mít lepší péči.“
„Někdy je těžké s ním vyjít,“ řekla Maya opatrně. Do ticha, které nastalo po její poslední větě, s povzdechem dodala: „Je nebezpečný.“
„Ano. My víme.“ Doktorka jí stiskla rameno a odešla. Maya slyšela Teylu, jak se ještě chvíli pohybuje po místnosti a pak ji opustila i ona.
Maya ležela v teple a pohodlí a teprve v nastalém klidu si uvědomila, jak ji bolí hlava. Trhaně se nadechla. Bolest vystřelovala z jednoho místa na temeni do celého těla a křížila se s blesky menších bolestí, rozesetých po zádech, hrudi a nohou. Stiskla zuby, aby zadržela hlasitý vzdech a obvazy kolem očí vsákly slzu, kterou nedokázala uhlídat. Další trhaný nádech a Maya se rozhodla, že raději v myšlenkách uteče. Za víčky, stisknutými bolestí, se jí rozběhly poslední chvíle, na které se pamatovala.
......................................................................................
„Jamesi!“ Maya stála u vstupu do Mojmíra s rukama v bok. „To nemyslíš vážně,“ pokračovala už tišeji, když se James objevil za nejbližší chatrčí domorodců.
„Promiň,“ řekl zkroušeně, ale v očích se mu zablesklo, když kolem ní procházel do vnitřku lodi. „Trochu jsem se zapomněl,“ dodal. Nahlédl do nákladového prostoru, kde už bylo všechno zboží pečlivě srovnáno, a posadil se na své místo vlevo od Mayina pilotního křesla. „Můžeme letět?“ zeptal se s nevinným výrazem.
Maya zaskřípala zuby, než zavřela vchod, a otočila se k němu.
„Neměl jsi svou dávku?“ sykla na něj.
„Měl. Poloviční.“ James trochu trhl rameny. Lhal a bál se, že to na něm Maya pozná. Retrovirus, který ho udržoval v lidské podobě, povážlivě docházel. Šetřil si ho na delší cesty a na planetách, kde přistávali, občas vyrazil na lov do vzdálených oblastí. Napadlo ho, že ho Maya z něčeho takového podezírá, ale všechny svoje dohady si zatím nechávala pro sebe. Až se ho jednou přímo zeptá, bude chtít přímou odpověď.
Když ho před necelým rokem s trochou rozpaků vzala na Mojmíra jako mechanika, slíbil, že ji nikdy neohrozí. Ale léků nebylo tolik, v kolik doufal, když vyplenil celý doktorův stan, a zastávka na Atlantidě, aby si doplnil zásoby, se jim zdála nebezpečná. Jeho wraithská stránka se chvílemi projevovala až příliš jasně.
Bez dalších slov vzlétli nad planetu a Maya zadala souřadnice jejich další zastávky. Nad potvrzením trochu zaváhala a několik údajů změnila. Navedla Mojmíra do hyperprostoru a pohodlně se opřela v křesle.
„Tak,“ řekla pomalu, „a teď si můžeme promluvit.“ Otočila se i s křeslem k Jamesovi a založila si ruce. „Co se děje?“ zeptala se rovnou.
Věděl, že už se pravdě nevyhne. Vstal a začal přecházet v omezeném prostoru lodi. Jak mluvil, snažil se zároveň si rovnat myšlenky. Pořád se vyhýbal wraithské aroganci, ale bylo to pro něj stále obtížnější.
„S vakcínou jsem na dně. Zbývá mi tak na týden. Když budu hodně šetřit, na čtrnáct dní.“ Zvedl k ní oči, ale hned je zase sklopil a pokračoval: „Moje wraithská část se prosazuje čím dál víc. Na cestách mezi planetami si nedovolím zůstat bez dávky. Když se někde zdržíme déle, musím pryč, abych neublížil někomu z blízkého okolí.“ Podíval se na Mayu skoro vyčítavě. „Snažím se, ale bez dalších zásob léku -.“ Obrátil se čelem k přechodové komoře a zamračil se na ni. „Bez zásob léku se budu muset vrátit do Úlu. Nechci tam. Zvykl jsem si rozhodovat sám za sebe.“ Otočil se k Maye a zadíval se jí do očí. „Asi je načase zaletět za doktorem. Jestli mě teda raději nechceš vyhodit z lodi.“ Stál za svým křeslem a sevřel jeho opěradlo, až mu zbělely klouby na prstech.
Maya se od něj odvrátila a ještě jednou zkontrolovala letové údaje.
„Nad Atlantis budeme pozítří,“ řekla klidně.
James si s výdechem sedl ke svému pultu. Byl dost tvrdohlavý, aby trval na tom, pro co se jednou rozhodl. Kdyby to záleželo jenom na něm, už by o svém výběru nikdy nemluvil. Bohužel, jeho současná existence byla svázána s látkou, kterou zatím žádný lékař na navštěvovaných planetách nedokázal ani napodobit, natož vyrobit.
Druhý den ráno stáli oba nad prázdnou otevřenou skříňkou a zlostí nemohl ani jeden z nich promluvit. James v duchu vyčítal Maye, že lépe nehlídala jejich soukromé prostory na planetě, která byla známá jako hnízdo zlodějů, a Maya proklínala Jamese, protože zmizel a nechal ji na všechnu práci kolem vykládání a nakládání lodi samotnou, takže mohl kdokoli přijít a vybrat jim ledabyle ukrytou lékárničku.
Po třetím hlubokém nádechu se k Jamesovi obrátila: „Jak velký máme problém?“
„Velký,“ zaskřípal zuby. Večer předtím použil ‚záchrannou‘ dávku, kterou nosil stále u sebe. Do skříňky, kde byl uložený zbytek jeho skromných zásob vakcíny, se ani nepodíval. A záchranná dávka vystačí tak na dvanáct hodin velkého sebeovládání. Už dlouho předtím dávky snižoval na sotva udržitelnou mez. Měli velký problém.
Maya ho sledovala zachmuřeným a podezřívavým pohledem.
„Mám tě někam zavřít?“ zeptala se rovnou.
„Ještě chvíli vydržím,“ zahučel.
Maya se otočila a odešla ze soukromých prostor. Prudce dosedla do pilotního křesla a sevřela jeho opěrky.
......................................................................................
„Možná byste chtěla vědět, jak jste se tady ocitla,“ ozvalo se blízko Mayi. Teylin hlas zněl trochu váhavě. Nevěděla, jestli Maya spí nebo ne. Ležela bez hnutí a jenom občasný záškub ve svalech značil, že bojuje s narůstající bolestí.
Teyla věděla, že další uklidňující léky může pacientka dostat až k večeru a do toho bylo zatím daleko. Přisunula si k lůžku sedátko a na stolek vedle položila hrnek s kouřícím čajem. I on měl uklidňující účinky a Teyla doufala, že Maye trochu pomůže aspoň jeho vůně. Složila si ruce do klína a začala mluvit.
„Právě přiletěla vesmírná loď našich přátel, když jste se objevili na orbitě. Na první pohled bylo jasné, že potřebujete pomoci, ale na volání se nikdo neozýval. Vaše plavidlo se začalo rozpadat. Plukovník Caldwell neměl jinou možnost, než vás transportovat do své lodi a pak hned na povrch planety. Tak jste se ocitla v naší osadě. Vašeho – James jste říkala? – převezli na místo, které se dá lépe střežit. Také jeho zranění byla mnohem vážnější, než vaše.“
Maya ležela a prsty se jí zarývaly do pokrývek.
„Co moje loď?“ zeptala se napjatým hlasem.
„Shořela v atmosféře. Je mi to líto.“ Teyla jí vzala za ruku a lehce ji stiskla.
„Kde jsem? Kam jsme doletěli?“ ptala se Maya dál.
„Jste v Athosianské vesnici.“
„Zatraceně,“ procedila Maya mezi zuby a pod vrstvou obvazů se zašklebila. Bolest se stupňovala.
„Kam jste letěli?“ zeptala se Teyla.
„Na Atlantis,“ povzdechla si Maya. „Myslela jsem, že už jsme na místě. James nebyl k udržení.“ Hlas ji začal zrazovat, tak se raději odmlčela.
„To chápu,“ zašeptala Teyla.
„Opravdu?“ zapochybovala Maya. Nedovedla si představit, že by v nějaké vesnici mohli vědět něco o přeměně Wraithů v lidi a naopak. Pokud to tedy nebyla vesnice natolik spřízněná s hledaným Městem, aby její obyvatelé věděli, co se na Atlantis odehrává. „Řekněte mi, prosím, ještě jednou, kde to jsem.“
V Teylině odpovědi byl cítit úsměv. „Jste v Athosianské vesnici. Na planetě, kterou jste hledali.“ Na chvíli se odmlčela, než pokračovala: „Proč jste vlastně letěli k Atlantis?“
„Kvůli Jamesovi a jeho vakcíně. Žádnou už nemá.“
Teyle přeletěl přes rty překvapený vzdech. „On byl v té wraithské lodi, kterou jsme asi před rokem infikovali doktorovým retrovirem,“ řekla si zamyšleně spíš sama pro sebe. „Mysleli jsme, že všichni odletěli.“
„Odletěli,“ potvrdila Maya. „Ale James nechtěl odletět s Wraithy. Sebral v doktorově stanu všechnu zbývající vakcínu. Vydržela mu docela dlouho. Netušila jsem, jak moc se nechce vrátit ke svým. Asi mu na mě opravdu zále…“ i Maya mluvila napůl jen pro sebe. Bylo snadné přestat myslet na to, že vedle ní ještě někdo sedí, když nic neviděla.
V lehkém stanu se rozhostilo ticho.
Teyla přemýšlela nad nevyzpytatelností některých jedinců ve wraithském rodu. Výjimky se opravdu našly všude. Michael byl zuřivostí bez sebe, když zjistil, že ho změnili z Wraitha na člověka, a na druhé straně James dal vědomě přednost lidskému životu před wraithským. Jeho rozhodnutí se vůbec neslučovalo s přirozenou wraithskou arogancí. Nad třetím Wraithem, který se občas vyskytoval v blízkosti Antlantis, odmítla přemýšlet ve chvíli, kdy jeho loď sklidila celou jejich vesnici a on, wraithský velitel, zase všechny její obyvatele vrátil bez sebemenší újmy. Dokonce jim tehdy někdo přibyl. Malá Giney. Okamžitě si vybrala náhradní rodinu a její nevlastní bratr Jinto by pro ni udělal první poslední. Teyla se usmála. Gineyina živost a veselá povaha byla nakažlivá. Jak tehdy Erin s Andoriel dokázaly přesvědčit toho třetího Wraitha, aby ji pustil, to pro všechny ve vesnici zůstalo záhadou.
Maya se snažila připomenout si některé Jamesovy světlé chvilky, ale před očima jí pořád běžely poslední dva dny na Mojmírovi.
......................................................................................
Znovu a znovu kontrolovala údaje o letu a přemýšlela nad zkrácením cesty. Žádné neexistovalo.
James byl ve strojovně a snažil se z motorů vymáčknout ještě něco navíc. Už tak běžely na sto patnáct procent. Přišel po dvou hodinách a z ramene si otíral sliz ze slimáků. Mračil se.
„Víc toho nesvedu,“ zavrčel vztekle, hodil špinavý hadr ke dveřím přechodové komory a dopadl do svého křesla.
Maya se zhluboka nadechla a otočila se k němu. „Mohl bys mi říct, co můžu čekat?“ zeptala se.
„Nikdy ses osobně nesetkala s Wraithem?“ odpověděl otázkou James. Hned si i sám odpověděl: „Asi ne. Kdybys nějakého potkala, už tady nejsi. S tebou je problém. Jsi tak plná života, že mi to občas bere dech i přes vakcínu.“ Zadíval se na ni, až se ošila a uhnula očima. „Pro Wraithy jsou lidé ještě méně, než podřadný druh. Je to jenom zdroj energie. Wraithové jsou natolik silní, že běžný odpor skoro nezaznamenají a se silnějším si rychle poradí. Nenechávají lidské společnosti dosáhnout takové úrovně, aby je dokázaly ohrozit.“ Pokrčil rameny. „Někdy vývoj nezachytí včas. Pak přijde na řadu téměř úplné vyhlazení.“ Nedíval se už na Mayu, oči upíral někam stranou na zem.
„Takže se z tebe stane nepřemožitelný arogantní zmetek, který nebude mít jiný zájem, než se na mě nakrmit?“ shrnula to Maya. Když neodpověděl, pokračovala: „Kolik mám času, než z tebe bude tak milý společník?“
„Asi pět hodin.“
„A co s tebou mám potom dělat?“
James se rozesmál. „Pak už se mnou nebudeš moct dělat vůbec nic, Mayo.“ Sevřel rty. Věděl, jak sám sobě zabránit v ohrožení Mayi, ale vůbec se mu nechtělo jí to prozrazovat. Nemusel. Maya ho ještě chvíli pozorovala a pak pozvedla ruku se zbraní. Kdy ji vzala z tajné přihrádky, to James nezaznamenal. Maya nemluvila. Jenom hlavní pokynula k přechodové komoře.
„Ještě to není třeba,“ začal se automaticky bránit.
„A na co mám podle tebe čekat?“ řekla hořce. Věděla, že tahle chvíle musela přijít, ale nebyla o to méně bolestivá. Zvykla si na Jamesovu přítomnost a měla ho ráda, proto se ale ještě nenechá zabít.
James pomalu vstal a zvedl ruce do výše ramen.
„Podívej. Ještě se se mnou nic neděje.“ Pohledem se dotkl své ruky s neporušenou kůží.
Maya jenom smutně potřásla hlavou. „Pak už bude pozdě. Běž.“
James se šouravě vydal ke dveřím přechodové komory.
......................................................................................
Teyla sledovala nehybnou postavu Mayi, ležící na širokém lůžku. Obdivovala její sebeovládání. Bolesti musely být na hranici snesitelnosti a štíhlá žena, kromě občasného škubnutí svalů, na sobě nedala nic znát.
Slunce se kutálelo k západu a stín lesa se dotkl prvních stanů osady. Lovci, pohybující se v blízkosti tábora, se vraceli domů a volali na své blízké. Dnešní úlovek nebyl zvláštní, ale stačil na zpestření athosianského jídelníčku. Byl pomalu čas na Mayiny uklidňující léky.
Teyla položila dlaň na její předloktí. „Teď dostanete léky a výživu. Bude se vám lépe spát. Slunce už zapadá a až se zítra objeví, doktorka vám odstraní obvazy.“
Maya neodpověděla. Byla ráda, že má hlavu celou zakrytou a není vidět, s jakou námahou přemáhá sílící bolest. Lék, který jí pomalu proudil do krevního oběhu, jí přinesl úlevu a bezesný spánek. Nevěděla, že celou noc někdo bděl u jejího lůžka. Teyla se střídala s dalšími obyvateli vesnice a hlídali její klidný dech.
Ráno se Maya probudila do tichého šumění. Pokud mohla sluchem odhadnout – pršelo. Déšť dopadal na nataženou plachtu a vyhloubenými stružkami stékal do hlubokého koryta potoka. Natáhla ruce daleko za hlavu, aby se protáhla. Slastně si u toho povzdechla.
„Už vyšlo slunce?“ zeptala se nahlas. Nevěděla, jestli je ve stanu někdo s ní, ale za pokus přece nic nedá.
„Už před docela dlouhou dobou,“ odpověděl jí neznámý hlas. „Ale není vidět.“
„Já vím. Prší,“ pronesla a připadala si jako věštkyně. Hned se zase srazila z vlastního piedestalu, když se ptala dál: „Už je tady doktorka? A kde je Teyla?“
„Teyla spí. Většinu noci vás hlídala. A doktorka přiletí každou chvíli.“ Hlas nezněl nepřátelsky, ale byl odměřený. Člověk, kterému patřil, měl jiné povinnosti a ty čekaly, až bude moci odejít od nemocné.
Maya zmlkla a soustředila se na šumění deště. Už dlouho neměla čas na takové drobnosti, jako byl déšť bušící do střechy nad hlavou nebo sílící zurčení potoka, plněného vodou z širokého okolí. Při poslouchání těch obyčejných uklidňujících zvuků znovu usnula.
Probudil ji dotyk na ruce.
„Sundáme vám tu helmu,“ slyšela doktorčin hlas. „Sice vám sluší, ale asi se bez ní budete cítit lépe.“ Doktorčin smysl pro humor byl pro Mayu trochu matoucí.
Důležité bylo, že cítila, jak se jí bolavá hlava uvolňuje ze sevření obvazů a pod víčky jí začalo prosvítat matné světlo zamračeného dopoledne. Poslední metry gázy byly odstraněny a malé polštářky, chránící její oči zmizely v něčí dlani.
Maya zamrkala. Po temnotě obvazů byl i ten šedivý uplakaný den nepřirozeně jasný.
„Jak se cítíte?“ ptala se doktorka. „Vidíte něco?“
„Vidím.“ Maya se opatrně rozhlédla kolem sebe. „Všechno je tak jasné, až mě z toho bolí oči.“ Zvedla ruku k obličeji a přejela si po tváři. Pak sáhla dozadu a nahmatala bouli, pečlivě přelepenou náplastí a kryjící nejcitlivější místo její ubohé hlavy.
„Je to lepší, než jsem doufala,“ přiznala doktorka.
Maya si ji zvědavě prohlížela. Drobná štíhlá dívka jistými pohyby zkoumala Mayina další zranění a spokojeně pokyvovala hlavou.
„Takže jsem v pořádku?“ ujistila se ještě Maya.
Doktorka váhavě přikývla. „Všechno vypadá dobře.“
„Chci vidět Jamese,“ pokračovala Maya okamžitě. Spustila nohy na zem a při vstávání trochu zavrávorala. Nic to nezměnilo na jejím rozhodnutí vědět, co se stalo s mužem, který jí celý minulý rok dělal společnost, a na vlastní oči se přesvědčit, že je v pořádku.
Doktorka k ní natáhla ruku, aby jí pomohla. Jeden z vesničanů byl rychlejší. Podepřel Mayu a pomalu ji vedl k východu ze stanu.
Déšť se lil z černých mraků v silných provazcích. Špičky Mayiných nohou se zarazily na hranici mezi suchem stanu a čvachtavým nepohodlím venkovního světa.
„Tady,“ ozvalo se za ní. Teyla jí podávala velký kus celtoviny. Její vážný pohled přiměl Mayu se otočit.
„Děkuju za všechnu péči, které se mi tady dostalo,“ řekla a pohledem se dotkla každé osoby ve stanu. Na Teylu mírně pokývla. V Teylině tváři se konečně objevil náznak úsměvu a pokynula Maye, aby vyšla ze stanu.
„Dopravní prostředek je blízko,“ ujistila ji doktorka. Objevila se vedle ní a vzala cíp plachty, aby se i ona ochránila před deštěm.
Maya vyšla do deště a rozhlížela se, kam až jí záplava vody dovolovala proniknout pohledem.
Malé vznášedlo odklopilo zadní část a otevřelo tím vstup, sotva se ocitly v jeho blízkosti.
„Ahoj,“ ozvalo se zevnitř. Šedomodré oči a záplava vlnitých kaštanových vlasů patřily pilotce. Usmála se na doktorku a Mayu přejela zkoumavým pohledem.
„Jsem Andoriel, říkej mi Ája. Sedněte si,“ dodala, zavřela za nimi vstup a vznášedlo se odlepilo od země.
„Jak daleko poletíme?“ ptala se Maya.
„Moc daleko ne. Za pár minut jsme na místě.“ Andoriel vystoupala se vznášedlem nad mraky a kabinu zaplavilo sluneční světlo.
Maya si rukou přikryla oslněné oči. Než se vzpamatovala, znovu se vnořily do hustých oblaků a vzápětí přistály v hangáru.
„Vítej na Atlantis,“ otočila se k ní Ája. Vstala z pilotního křesla a netrpělivě čekala, až obě její pasažérky opustí vznášedlo.
Na Mayu čekal další zdravotnický personál s kolečkovým křeslem, aby ji pohodlně dopravil do útrob Města. Tolik péče se jí nedostalo za celý její život. Usazená na vozítku si prohlížela šedé stěny chodeb, uniformy vojáků, procházejících okolo, a nahlížela do místností s otevřenými dveřmi, za kterými jistě probíhaly podivné věci.
„Elizabeth,“ oslovila doktorka ženu, postávající u průhledné přepážky, oddělující místnost o patro níž. „Vedeme ji.“
Elizabeth se otočila k Maye. „Vítejte na Atlantis,“ řekla. „Jsem Elizabeth Weirová. Co vás k nám přivedlo?“
Maya pohlédla dolů do místnosti oddělené přepážkou a pokývla k ní hlavou. „On.“
James byl upoutaný na úzkém lehátku, trhal rukama i nohama a na tváře za sklem cenil špičaté zuby. Dlouhé vlasy mu vlály kolem bílého obličeje, jak se nažil vyprostit z pout. Byl z něj Wraith.
Maya ho takhle ještě nikdy neviděla. Vstala z křesla a pevně se chytila tyče, vedoucí kolem pozorovatelny. Tvář jí zbledla skoro stejně jako Jamesovi.
Všiml si jí a přestal sebou házet. Zadíval se jí do očí s takovou intenzitou, že sebou trhla a o krok ustoupila. I tak si stačila uvědomit, že pokud utrpěl nějaká zranění, nezůstala po nich ani stopa.
S tázavým pohledem se obrátila k doktorce a Elizabeth.
Doktorka smutně potřásla hlavou. „Nemáme retrovirus doktora Becketta. Celý jeho výzkum odvezli na Ze – na jinou planetu. Nemůžeme ho změnit zpátky.“
Jeden z vojáků se k nim tiše připojil, kývl na pozdrav Elizabeth a s chmurným zadostiučiněním se díval dolů na Wraitha.
„Johne, co máš?“ zeptala se ho Elizabeth.
Maya si všimla, jak se podíval po Andoriel, než Elizabeth odpověděl.
„Máme další návštěvu. Dorazil neobyčejně rychle.“ Teď už se na Áju díval přímo výsměšně. „Tvůj kamarád,“ řekl jí a přimhouřil oči nad nějakou společnou vzpomínkou.
Andoriel prudce zvedla hlavu. „Kde je?“
„Vedou ho sem. Dorazí – už je tady.“ Otočil se ke dveřím, kterými právě vcházela vojenská hlídka a mezi nimi další Wraith.
Maya zatěkala očima mezi Jamesem, Andoriel, Johnem a neznámým Wraithem.
Nově příchozí stál zdánlivě netečně. Ruce měl připoutané do silného koženého opasku. Bezvýrazným pohledem přejel osoby v místnosti a na obličeji Andoriel se zarazil o zlomek vteřiny déle, než na všech ostatních. Maya cítila, jak mezi nimi proběhlo něco neidentifikovatelného. Nezdálo se, že by si toho všiml někdo jiný. Wraith se hned zase odvrátil a zadíval do místnosti pod nimi.
„Proto jste mě přivedli?“ zeptal se hlubokým hlasem. „Abych viděl, jak týráte jednoho z mého druhu?“
Elizabeth pokynula doktorce a ta Wraitha stručně seznámila s fakty.
„Chci mluvit s Jamesem,“ řekla Maya, jakmile doktorka skončila.
Wraith se na ni podíval. „Už není tím, koho jsi znala jako Jamese. Retrovirus, se kterým si zde zahrávají, ho změnil. Teď je z něj zpátky Wraith. Nebude se tebou zabývat, pokud se na tobě nebude moci nakrmit.“
„Stejně s ním chci mluvit,“ trvala Maya na svém.
Elizabeth se mezi obočím objevila jemná vráska. „Nejsem si jistá, jestli tě tam můžu pustit. Je to nebezpečné.“
„To vím.“ Maya se na ni trochu zamračila. „Ale byla jsem s ním v jedné místnosti skoro rok a ne vždy to bylo bezpečné.“ Zmateně se podívala na Andoriel. Áje se na tváři objevil nepatřičně široký úsměv a nedokázala ovládnout postranní pohled směrem k Wraithovi.
John to všechno znechuceně pozoroval. „Vezmu ji tam,“ otočil se k Elizabeth. „a pohlídám je,“ dodal.
Voják u dveří izolace počkal na potvrzení od Johna, než netrpělivé Maye otevřel.
James ležel a očima probodával nově příchozí.
„Hej, hej, hej! Kam se ženeš?“ zavolal John a natáhl ruku, aby Maye zabránil v přístupu k Jamesovu lůžku.
Proklouzla kolem něj, zastavila se až u Jamese a zadívala se mu od obličeje.
„Jak se cítíš?“ zeptala se.
„Hladově,“ vycenil na ni zuby. Dívali se na sebe a Jamesova tvář ztrácela svůj výsměšný výraz. „Promiň. Slíbil jsem, že tě neohrozím.“
Maya potřásla hlavou. „Nemůžeš za to, co jsi. Oba jsme přežili – to je důležité.“
„Ale tvoje loď. Mojmír. Je pryč.“ Jamesovi se o očích mihla stopa lítosti, ale hned byla přehlušena jinou představou. Maya byla pořád tak krásně plná života…
James ležel s očima napůl zavřenýma. Neotevřel je, ani když se dotkla jeho čela. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval.
Maya nad ním stála a pátravě si ho prohlížela. Věděla, že jsou pozorováni a při sebemenším pokusu o její napadení začne John střílet a dovnitř vtrhnou vojáci.
Wraith na pozorovatelně se otočil k Elizabeth.
„Co si s ním tady počnete? Přiletěl sem, aby získal retrovirus doktora Becketta a mohl dál zůstat člověkem. Odmítá se vrátit do svého původního Úlu.“ Zadíval se dolů, kde se James zvedl na lokty, aby se přiblížil k Mayinu obličeji. Něco přitom neslyšně šeptal. John podezřívavě přistoupil blíž.
„I když je to k neuvěření,“ pokračoval Wraith a oči pořád upíral dolů, „zdá se, že ti dva jsou spolu propojeni.“
Maya si sedla k Jamesovi a vzala ho za spoutanou ruku. Nespustil oči z její tváře, když pokládal hlavu zpátky na polštář.
„Je mi líto, že jsem tě tam musela nechat,“ řekla Maya. Nemusela vysvětlovat, že mluví o přechodové komoře. Při výstupu z hyperprostoru sebou Mojmír začal házet. Motory, dotlačené na svůj nejvyšší výkon, vypovídaly službu. Přídavný motor zahučel, zapraskalo v něm a otvorem, vzniklým z přílišné námahy materiálu, se vyvalil slimáčí sekret. Všechno v okolí zalepil a na rozpálených součástkách vztekle bublal a prskal. Maya stála u přechodové komory místo toho, aby se snažila loď stabilizovat. Za zády se jí rozpadal celý její dosavadní svět a ona očima hypnotizovala divného tvora, ve kterého se James postupně měnil.
„Neměla jsi jinou možnost. Kdybys mě tehdy pustila do lodi, nepřežila bys to. A já nejspíš taky ne.“
Maya zavřela oči. Dnes ráno si zakázala myslet na bolest, která už zase vystřelovala všemi směry a kroutila jí svaly do křečí. Toužila po odpočinku a věděla, že v tom divném Městě se ho nedočká. Dokud tady bude James i ona a budou je hlídat na každém kroku, nedokáže odpočívat.
„Potřebuju nápad,“ zašeptala si pro sebe.
„Johne,“ ozvala se z reproduktoru Elizabeth. „Přijďte nahoru.“
Maya jenom neochotně pustila Jamesovu ruku a odešla s Johnem na pozorovatelnu. Když dorazili, doktorka byla uprostřed věty.
„…a všechny vzorky, které jsme mohli získat, už máme. Vlastně ho na nic nepotřebujeme,“ uzavřela.
„Pak by mohl být užitečný jako mechanik v mé lodi,“ řekl Wraith.
„No, to určitě,“ prskl po něm John. „Další hladový krk. Nebo vlastně hladová ruka. Na to zapomeň.“
„A ty zapomínáš, Shepparde, že i já jsem vědec. Jestli o to bude stát, mohu mu pomoci.“
Maya se obrátila k Johnovi. „Jestli to dobře chápu vy a vy,“ ukázala také na Elizabeth, „tady máte hlavní slovo. Pak tedy žádám, abyste Jamese nechali jít. Nechtěl se vrátit do Úlu, ale jinou možnost pro něj nevidím.“ Otočila se a zadívala se na Wraitha. „Půjdu s ním,“ prohlásila jednoduše.
Vlna odporu, která se zvedla po její poslední větě, si nezadala s tou největší tsunami, která kdy byla k vidění v amerických katastrofických filmech. Maya ji nechala proudit kolem sebe a dál si stála na svém.
Jediná Andoriel a Wraith se k jejímu proslovu nevyjádřili. Stáhli se stranou a dívali se na Jamese, ležícího na izolaci. Maya přestala vnímat všechny námitky a sledovala ty dva. Něco v jejich postoji jí připomnělo rok strávený společně s Jamesem. Ája zvedla pohled k Wraithově tváři a trochu povytáhla obočí. V jeho výrazu se číst nedalo, přesto si všimla drobounké vlnky kolem rtů a mrknutí, které mohlo a nemuselo být jenom automatickou reakcí na suchý vzduch v místnosti. Docela ráda by věděla, co se těm dvěma honí v hlavách.
„Tak dobrá,“ ozval se James hlasitě, aby ho nahoře slyšeli v reproduktorech. „Nechte mě jít s ním. Tady vám nebudu nic platný.“
„Chcete ho na pozorování, doktorko?“ zeptala se Elizabeth.
„Ne.“ Doktorka Jamese sledovala s trochou lítosti v očích. „Jestli se o něj dokáže postarat někdo z jeho druhu, bude to pro něj nejlepší. Abych byla přesnější,“ dodala trochu váhavě, „moc dlouho se o něj nebudou muset starat.“ Znovu se podívala na tablet, který jí před několika minutami přinesla jedna z ošetřovatelek. „Umírá.“
„Vezměte si ho,“ řekla Elizabeth směrem k Wraithovi. „A odleťte. Hned.“
Wraith s pobavenou ironií v očích naklonil hlavu ke straně na znamení souhlasu.
„Odletíme okamžitě,“ řekl klidně.
Andoriel se otočila k Maye. „Nenechají tě letět s nimi. Chtěla bys zpátky na pevninu? Za Teylou?“
„To je dobrý nápad,“ usmála se doktorka. „Čerstvý vzduch a trocha pohybu ti udělají dobře. A Teyla je dobrá hostitelka. Bude ti tam lépe, než tady.“
„Vezmu ji tam.“ Andoriel se otočila, vzala Mayu za loket a odváděla ji z pozorovatelny. Maya se chtěla ještě rozloučit s Jamesem, ale John už jí nedovolil se k němu přiblížit. Ani Andoriel se po Wraithovi neotočila, když s Johnem a ochrankou odcházel na místo, odkud se společně s Jamesem dostanou na wraithskou loď.
„Rychle,“ zašeptala Ája a vlekla Mayu atlantskými chodbami. V hangáru skočila do prvního vznášedla a prosmýkla se otevírající se střechou ve chvíli, kdy byl otvor v ní dost veliký, aby se tam vešly.
Nepřistála na okraji athosianské vesnice, ale stranou, za hustým pásem lesa.
Maya za celou cestu nepromluvila ani slovo. Nebyla zvyklá na to, že by někdo rozhodoval za ni. Svírala opěradlo svého křesla a k bolesti těla se přidala i mnohem hlubší bolest.
Andoriel vyběhla ze vznášedla a zadívala se k obloze.
„Pospěš si,“ šeptala.
Maya za ní vyšla trochu zmatená. „Co to má znamenat?“ ptala se.
„Nemohla jsem ti nic vysvětlovat tam.“ Ája pohodila hlavou směrem k Městu. „Jestli chceš být s Jamesem, tak budeš. Pokud do toho budu mít co mluvit, už nikdo nikoho nerozdělí. A rozhodně ne bez rozloučení.“
Maya poodešla kousek od vznášedla a také pohlédla k nebi. Ostrý svist Šipky jim zazněl přímo nad hlavou, paprsek sebral Mayu a pilot wraithské stíhačky proletěl těsně nad zemí. Střetl se s Ájou očima a vyletěl kolmo vzhůru z jejího dohledu.
„Vítej na mé lodi,“ řekl Maye Wraith, kterého potkala na Atlantis. „Mám pro tebe návrh.“
Maya ho zvědavě následovala do laboratoří. James už tam ležel a do žíly mu proudila tmavá kapalina.
Wraithův návrh Maya zvažovala přesně tak dlouho, než se zadívala do Jamesovy tváře. Mojmír neexistoval. Co se týkalo jejího předchozího života, jakoby taky neexistoval. Proč tedy nezačít úplně znovu a úplně jinak.
„Souhlasím,“ otočila se k Wraithovi. „Začneme hned?“
S náznakem úsměvu jí pokynul na místo vedle Jamese.
Maya na něj naposledy pohlédla, lehla si a zavřela oči. Jestli se všechno povede tak, jak má, bude za pár dní stejná, jako celá posádka této lodi. A hlavně - bude stejná jako James.
Opět děkuji za všechny komentáře.
.
A 8.9. někdo vznese