
19.Pojistka
„Antikové byli tak laskavi, že nám našli planetu s Branou, kam se můžeme přestěhovat.“ Teyla mírně sklonila hlavu, aby skryla výraz nevole, který se jí objevil kolem rtů. Athosiané, kteří ji v kruhu obstoupili, se po sobě zaraženě podívali.
„Předci žádají své město zpět. I s celou planetou,“ řekl Halling. „Odejdeme, kam si budou přát.“ Se sklopenou hlavou se otočil a zamířil zpátky ke svému přístřeší.
„Mám také další zprávu,“ pokračovala Teyla. „Erin a Andoriel požádaly, aby se k nám mohly připojit. Pomohou s přestěhováním, a jestli budeme souhlasit, zůstanou s námi v našem novém domově.“
„Ája!“ vypískl Jinto nadšeně.
„Erin,“ rozeznělo se hned několik hlasů od lidí, kterým spolu s doktorem Beckettem pomohla. Někteří si také vzpomněli na úlovek, který přitáhla do jejich vesnice jenom několik dní potom, co se zde usadili. Maso ze Sekky považovali stále za jednu z největších lahůdek.
Halling se zarazil a otočil se zpět ke shromáždění. Pohledem se zastavil u Teyly. „Budou vítány,“ řekl. Ostatní přikyvovali a začali se usmívat. I Teyla se usmála. Odchod snad nebude tak bolestivý, jak se obávala. Navíc obě knihovnice měly antický gen a mohly by si od Antiků vyžádat jeden z Jumperů, které tak dokonale ovládaly.
Vystoupily jsme s Erin ze stínu nejbližšího stanu, kde jsme čekaly, jestli nás Athosiané přijmou mezi sebe.
„Děkujeme za přijetí,“ řekla Erin a s úsměvem se rozhlédla po okolních tvářích. Všechny znala, stejně jako já. V athosianské vesnici jsme trávily hodně času. Za ten rok a půl, co jsem byla uvězněná na geniiské základně, se mnoho nezměnilo. Děti byly trochu starší a dospělí se mi zdáli vážnější. Možná to bylo tím, že se změnil můj pohled na život. Ale pořád to byli přátelé a my s nimi chtěly zůstat. Velení SG se trochu rozmýšlelo, ale nakonec jsme dostaly povolení zůstat. Všichni stále doufali, že se jednou do galaxie Pegas vrátí. Nás dvě na Zemi nikdo nečekal. Moje rodina byla seznámena s tím, že jsem nezvěstná, hned, jak expedice získala spojení se Zemí, a od té doby se nic nezměnilo. Pro sestru jsem byla ztracená někde na druhém konci světa. A Erinin syn Nathan moc dobře věděl, kde je jeho matka a co tam dělá.
Antikové, kteří se vrátili na Atlantis, nechtěli ve Městě nikoho cizího, a tak se celá pozemská expedice vracela zpět na Zemi. Na Atlantis zůstával jenom generál O’Neill a doktor Woolsey. Dokud zde byli oni, mohly jsme zůstat také.
I Ronon Dex se připojil k Athosianům. Odmítl opustit galaxii Pegas, dokud v něm Wraithové sklízejí lidskou úrodu. Postával mezi vesničany a lišil se snad ještě víc než my dvě.
Do Města nám povolili vstup už jenom proto, abychom si tam vzaly své věci. Posledních pár dní jsme bydlely ve vesnici na pevnině. Pomáhaly jsme balit skromný majetek Athosianů. Přesun na novou planetu byl rychlý. Antikové se nemohli dočkat, až všichni opustíme jejich Město a zařídili rychlý odchod nejen pozemské expedici, ale i obyvatelům pevniny.
Na novém místě jsme pomáhaly stavět tábor a prozkoumávaly okolí. Jumper jsme, bohužel, nezískaly. Antikové prohlásili, že budou potřebovat každý, který na Atlantis zůstal.
Brána na nové planetě stála u pobřeží malého moře v kopcích, ve kterých jsme budovali naši novou osadu. Kopci protékala široká mělká řeka, která se do moře vlévala malou deltou.
Milovala jsem večery na pobřeží, když oheň pomalu dohoříval a vleže na zádech jsem viděla nespočetně hvězd. Toho pohledu jsem se nemohla nabažit. Šum moře a Erinin tichý hlas, kterým postupně převyprávěla snad všechny knihy, které na Zemi vyšly, mne někdy ukolébal až do spánku a pak jsem se ráno budila mokrá od rosy a běžela se ohřát do tábora k prvnímu zapálenému ohni.
Konečně byla postavena všechna přístřeší a my se s lovci vydávaly do okolních lesnatých kopců a učily se lovit ryby v řece. Čas ubíhal příjemně a nepozorovaně, než jsem zjistila, že si povzdechnu při každém pohledu na oblohu. Stýskalo se mi. Po záchvatech Rodneyho geniality, po Radkových vtipných poznámkách, po Aceově tiché společnosti a dokonce i po Johnových jízlivostech. Chyběl mi ruch Atlantidy a neustálé změny, které nás provázely od našeho vstupu do Města. Klidný život v athosianské vesnici mne vyháněl samotnou stále hlouběji do vnitrozemí. Bloudila jsem po lesích, přecházela pláně a hledala něco, co na této planetě zřejmě nebylo k nalezení.
Na planetě ne, ale po obloze se už přibližovala nečekaná událost. Velká wraithská loď tiše plula na oběžné dráze a její Šipky se vydaly na cestu k osadě.
Stála jsem na vrcholu nejvyššího kopce, který neustálý vítr ohladil do rovné plochy bez stromů i keřů. Krátká polehlá tráva mi šustila pod nohama a za každým mým krokem se zvedl obláček prachu. Už dlouho tady nepršelo a obyvatelé vesnice si začínali stěžovat na sucho.
Šipky mi proletěly nad hlavou a zamířily přímo nad osadu. Přistihla jsem se, že křičím a mávám rukama, abych všechny varovala, ale tak daleko můj hlas nedoletěl. Zapátrala jsem v myšlenkách po Erin. Mezi dovednosti, které před ostatními pečlivě skrývala, patřila i telepatie. Zřejmě jako jediná jsem trochu pronikla do jejích neuvěřitelných nových schopností, které dostala od wraithského kněze a které ji měly zničit. Místo toho se je k velkému překvapení a nelibosti Wraithů naučila používat.
Nenašla jsem ji. Ale moje poskakování na vrcholu kopce přilákalo pozornost Šipek. Nestačila jsem doběhnout k lesu a ztratit se mezi stromy. Přenesly mě do lodi a wraithská stráž mě odvedla do vězení.
Erin se na mě zašklebila z jednoho kouta a pak se protáhla mezi Athosiany, aby se dostala k mřížoví, kterého jsem se chytila. Rozhlížela jsem se a krčila čelo.
„Jsou všechny wraithské lodě stejně stavěné nebo rostlé?“ otočila jsem se k ní, sotva se dostala na doslech.
Pokrčila rameny. „Jak to mám vědět?“ Pátravě se na mě zadívala a čekala nějaké vysvětlení mé otázky.
Než jsem stačila říct něco dalšího, objevila se Teyla v závěsu s Jintem.
„Neviděla jsi Hallinga a Kanaana?“ ptala se. Jinto zamrkal a popotáhl. Objala jsem ho a nenápadně setřela slzičku, která se mu objevila pod okem.
„Neviděla, ale podívám se po nich,“ slíbila jsem a poslala Jinta k zadní stěně. Nechtěla jsem, aby byl moc na očích wraithského důstojníka, který právě přicházel.
Když jsem k Wraithovi zvedla pohled, můj pocit, že buď vypadají všechny Úly úplně stejně, včetně posádky, nebo že jsem v tomto už byla, ještě vzrostl. Zůstala jsem stát co nejblíže vchodu a s nádechem se narovnala. Teyla se snažila dostat přede mne jako správná vůdkyně svého lidu, ale Erin, která mě stále ještě pozorovala, ji zachytila a odtáhla trochu stranou. Něco jí při tom šeptala, ale nestačila jsem postřehnout co, protože jsem se upřeně zadívala do očí přicházejícího Wraitha. Moje drzost byla úspěšná a já byla odvedena k veliteli lodi.
Velitel se na mě ani nepodíval. Jenom pokynul rukou na místo, kam jsem si měla stoupnout, a dál něco vyťukával na displeji terminálu.
Nepohnula jsem se dostatečně rychle, tak mě strážný, který stál za mnou, postrčil. Sykla jsem nevolí. Velitel znovu pokynul rukou, aniž by zvedl hlavu, a stráž odešla. Počkala jsem, až se za ní zavřou dveře a objala jsem velitele, který se právě narovnal, kolem pasu. Zabořila jsem mu obličej do kabátu a začala se smát.
„Neuvěřitelné,“ zamumlala jsem.
„Ani ne,“ řekl Ace, chytil mě za ramena a odtáhl od sebe. Než mě pustil, přejel mě zkoumavým pohledem. „Málem nás sestřelili noví obyvatelé Atlantis. Naštěstí jste zůstali dost blízko od původní planety.“
„Hledal jsi nás?“ Rychle jsem pátrala v jeho obličeji po nějakých známkách toho, že náš rituální souboj neproběhl podle pravidel a přece jenom bude muset nejméně jeden z nás zemřít.
Vycenil na mě zuby. „Měl jsem hlad.“
Už jsem se zase usmívala. „A to jsi tak vybíravý?“
„Možná,“ pustil mě a otočil se zpět k displeji.
„Co bude dál? Doufám, že nechceš všechny mé přátele, co zbyli v této galaxii…“ nedopověděla jsem.
„Všechny tvé přátele co zbyli?“
Začala jsem vysvětlovat, jak Antikové převzali zpět svoje město, ale v půlce věty jsem zmlkla. „Ace? Můžeš mi říct, co s námi se všemi zamýšlíš?“
Naposledy se dotkl displeje a konečně se ke mně otočil. „Musel jsem najít jinou planetu na doplnění zásob,“ řekl krátce. Pokynul rukou k východu a odvedl mě na chodbu. „Chceš si přepočítat všechny své přátele?“ zeptal se ironicky.
„Jeden jde vedle mě,“ řekla jsem v duchu tak, aby to zachytil jenom on.
Ušklíbl se a zastavil před velkými dveřmi, u kterých postával Wraith na stráži. Na Aceův pokyn se dveře otevřely.
Ve veliké místnosti byli shromážděni všichni Athosiané, Ronon i Erin. Kanaan se držel poblíž Teyly a pomáhal jí uklidňovat několik vyděšených žen. Jinto se spokojeně smál s otcovou rukou položenou na rameni.
Když se dveře otevřely, všichni se k nim obrátili.
Viděla jsem, jak Ronon zatnul zuby, aby ovládl nutkání vrhnout se na Wraitha. Teyla se na něj podívala s tichým varováním a postavila se tak, aby byla mezi svými lidmi a Acem. Erin si stoupla vedle ní a zamyšleně se na mě podívala. Nad mým nepatřičným úsměvem povytáhla obočí a začala si Ace klidně prohlížet. Předtím se potkali jenom krátce při naší záchraně z geniiského vězení a to měla jiné starosti, než si dopodrobna prohlížet Wraitha. Stejně tak i on tehdy sice zaznamenal drobnou dívku, která byla v záchranné skupině pozemšťanů, ale na bližší seznámení nezbyl čas.
Když k němu teď zvedla oči prosvětlené stříbrnými žilkami, jenom zalapal po dechu a pozorně se na ni zadíval. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jsem Erin,“ řekla klidně.
Ace si ji ještě chvíli prohlížel, pak ustoupil stranou a pokynul jí, aby vyšla z místnosti. Následoval ji, aniž by se podíval ještě na někoho jiného. Dveře se za nimi zavřely.
Teyla ke mně přišla a objala mě. „Báli jsme se o tebe.“ Přitom se ohlédla po dveřích, kterými zmizela Erin s Wraithem.
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi vysvětlovat, že nám nejspíš nic nehrozí. Ještě jsem si nebyla jistá. Navíc jsem měla obavy o Erin. Věděla jsem, že si dokáže poradit v každé myslitelné situaci, ale Ace znala jenom z mého letmého vyprávění. Nevěděla, čeho všeho je schopen. A já tehdy ještě stále nevěděla, čeho je schopná ona.
„Jak jste se sem dostali?“ zeptala jsem se a nechala si vyprávět, jak je postupně převedli z vězení do této jediné místnosti. S patrným odporem mi ukázali jídlo na nízkém stolku. Nechtěli jíst něco, co vyrobil ten, kdo byl jistě sám nedávno sněden. Ale já měla hlad. Po krátkém váhání jsem sáhla po kousku pečiva. Bylo čerstvé a křupavé. Ronon mě chvíli pozoroval a pak si vzal také. Někteří Athosiané nás stále sledovali s nechutí, ale nebránili dětem, aby se najedly s námi.
Jejich tázavé pohledy se obracely z Teyly ke mně a zpět. Nikdo z nás neznal odpověď na nejdůležitější otázku – co bude dál. Hlasy Athosianů postupně utichaly. Posadili se v zamlklých hloučcích co nejblíže k sobě.
Potřebovala jsem chvíli klidu, abych se přesvědčila, že je Erin v pořádku. Nenápadně jsem se přesunula ke zdi, také si sedla a opřela se o ni. Když jsem zavřela oči, vrátila jsem se ve vzpomínce zpátky pod okno, které dělilo dvě dlouho obývané cely. Sedala jsem tam tak často a vzpomínka byla tak živá, že jsem hlasitě vyjekla, když jsem vedle sebe ucítila pohyb. Několik Athosianů mi chtělo dělat společnost. Po mém výkřiku se stáhli kousek dál a polekaně se po mě dívali. Jenom Jinto se nenechal odradit a sedl si vedle mě. Automaticky jsem ho jednou rukou objala a opřela si tvář o temeno jeho hlavy. Jeho otec si sedl z druhé strany.
„Potřebuješ si odpočinout,“ řekl. To nebyla otázka, přesto jsem přikývla. „Nikdo tě nebude rušit,“ prohlásil polohlasem, ale rozhodně. Lidé v okolí ztichli a zahleděli se na nás. Tolik pozornosti jsem ani mít nemusela.
Znovu jsem zavřela oči a doufala, že je sledování mé nehybné postavy brzy přestane bavit. Chvíli trvalo, než jsem uklidnila myšlenky a mohla se vydat na astrální pouť po wraithské lodi.
Erin jsem objevila téměř okamžitě. Její smích se rozléhal můstkem a zamračený Ace se na ni díval se zlostným překvapením.
„Tím mne chceš získat? Nebo snad zmást?“ vrtěla hlavou. Cítila jsem Wraithův údiv a počínající vztek a věděla jsem, že Erin to vnímá také.
„Nechci tě zmást,“ řekl vážně. „Ty neznáš legendy o Proroctví nejstarších Wraithů. Bylo jich osm a předpověděli hlavní body života každého Wraitha, který se vyskytne v této galaxii. Jsem jedním z mála, který zná svůj osud.“ Jeho pohled na okamžik zaletěl směrem k místnosti plné Athosianů a hned se vrátil k Erininým stříbrným očím. „Lidská žena s očima, jako máš ty, mne bude provázet od okamžiku, kdy se potkáme. Bude mi pomáhat v mém úsilí. Moje zájmy se stanou jejími. Už jsem myslel, že tě nikdy nepotkám,“ dodal tiše.
„Lžeš,“ ušklíbla se Erin. „Rozhodně s tebou nehodlám sdílet tvé zájmy. Dokonce bych řekla, že naše zájmy jsou naprosto rozdílné,“ Naklonila se blíž k němu a zadívala se tak, že o krok ustoupil.
„Ahoj Ájo, jdeš právě včas,“ uslyšela jsem ji. Věděla o mé přítomnosti a uvědomila jsem si, že zároveň brání Aceovi, aby mne zachytil.
„Navíc v tom Proroctví je něco jiného, než mi tvrdíš,“ pokračovala v rozhovoru s Wraithem.
„Nemůžeš ho znát,“ odporoval.
„Nemusím znát Proroctví o tobě, ale poznám, když se mě někdo pokouší oklamat.“ Potřásla hlavou. „Musel by ses mnohem víc snažit, abych to neobjevila. Není pro mě nic jednoduššího, než se o znění Proroctví přesvědčit.“ Rozhlédla se po lodi. „Ale ne tady.“
Erin byla v pořádku. S Wraithem neměla nejmenší problémy a já jsem si připadala provinile, že jsem jim zasahovala do soukromí. Vpád mého vědomí se dal vysvětlit obavou o Erinino bezpečí, ale kdybych zůstala déle, bylo by to neomluvitelné.
Erin se usmála, když jsem se rychle stahovala z můstku. „Zůstaň, tohle je zajímavé,“ poslala mi.
„Povíš mi o tom, až přijdeš.“
Vrátila jsem se zpět do místnosti s Athosiany a zamrkala, abych zaostřila na postavy stojící okolo mě. „Co se stalo?“
Místo, aby si mě přestali všímat, všechny hlavy byly otočené mým směrem. Tichý hovor zmlknul. Teyla klečela proti mně a Ronon byl připraven na mě skočit při každém podezřelém pohybu.
„Kde jsi byla?“ zeptala se Teyla hlasem plným napětí.
Nechápavě jsem na ni pohlédla.
„Tvé tělo tady zůstalo, ale ty jsi byla někde jinde,“ vysvětlila a upřeně se na mě dívala.
Nepatrně jsem přikývla. „Měla jsem starost o Erin,“ řekla jsem. „Je v pořádku,“ doplnila jsem na její tázavý pohled. Viditelně si oddechla.
„Tak jsi to nakonec dokázala,“ řekla a zvedla se. Ronon se trochu uklidnil, ale pořád mě zamračeně pozoroval.
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla na naše dávné pokusy s meditací. „Jenom na krátkou vzdálenost,“ kývla jsem. Po mém návratu z geniiského vězení jsme v našich sezeních nepokračovaly a já se před Teylou nikdy nezmínila o svých pokrocích v této oblasti.
Netrpělivě jsem čekala na návrat Erin. Doufala jsem, že kdyby potřebovala pomoc, dokáže si o ni říct stejně, jako jsem ji já dokázala najít.
Když se o mě Athosiané přestali zajímat, ulevilo se mi. Znovu jsem zavřela oči a tentokrát chtěla opravdu odpočívat, když jsem těsně u ucha uslyšela Hallingův hlas.
„Proč tě královna propustila a nás odvedli sem? Nemá hlad? Nebo se rozhodla ušetřit tě? Ušetří nás všechny nebo jenom tebe? Jaký by k tomu měla důvod?“
Pootočila jsem k němu hlavu a zadívala se mu zblízka do obličeje. „Tato loď nemá královnu, ale velitele.“ Rychle jsem přemýšlela, co ještě můžu prozradit. „Trochu se známe,“ dodala jsem váhavě. „Doufám…,“ nechala jsem větu nedopovězenou. Ještě pořád jsem nevěděla, co s námi Ace zamýšlí. Kromě toho, že se pokouší přesvědčit Erin, aby s ním zůstala a pomohla mu v jeho dalekosáhlých a sebestředných wraithských plánech.
„Doufáš?“ Halling mírně zavrtěl hlavou. „Tváří v tvář Wraithům všechna naděje, doufání a víra ztrácí význam.“
Dotkla jsem se prstem sponky, kterou jsem měla ve vlasech a usmála se. „Naděje je vždycky.“ Opět jsem zavřela oči a nechala tělo i hlavu odpočívat. Tentokrát se mi to povedlo. Aspoň chvíli.
Dveře se otevřely a Ace vstoupil. Přejel nás pohledem, zastavil se u Teyly a pokynul. „Pojďte. Všichni.“ Zachmuřeně si Athosiany měřil, jak procházeli kolem něho. Wraithská stráž je doprovázela lodí k rampě v hangáru.
Zamíchala jsem se mezi hlouček žen, ale Aceova ruka mě neomylně chytila za zápěstí. „Ty zůstaneš se mnou.“
Stáli jsme u dveří a čekali, až všichni vyjdou. Pak jsme se vydali za Kanaanem, který šel poslední. Proud lidí pomalu postupoval lodí do místa, kde se všichni zarazili a nechtěli jít dál. V chodbě, kudy nás vedli, bylo několik zamřížovaných otvorů, ze kterých na nás vztahovali ruce neznámí lidé. Volali o pomoc a prosili, abychom je pustili ven.
„Pokračujte!“ řekl Ace dostatečně hlasitě, aby ho bylo slyšet přes prosebné hlasy.
Teyla se prosmýkla k nám a s očima rozšířenýma hrůzou ukázala k celám. „Vezmeme je s sebou do naší vesnice. Postaráme se o ně.“
Ace se k ní obrátil. „To nebude třeba. Běžte nebo se k nim přidejte.“
Teyla zbledla, ale stále opakovala „Nechte je jít s námi.“ Ronon se postavil vedle ní a zuřivě si Ace měřil. Ten pohlédl na jednoho z Wraithů a před vyděšenými Athosiany se otevřela další prázdná v řadě místností, opatřených mříží.
„Nebudu vám dávat na výběr dvakrát. Běžte!“ zazněl příkrý pokyn.
Teyla se ohlédla po Athosianech a po lidech za mřížemi. Otočila se a bez dalších protestů vykročila chodbou dál. Ostatní ji tiše následovali. I lidé v celách zmlkli. Ruce jim klesly, když pochopili, že je nikdo nezachrání.
Nemohla jsem odtrhnout oči od malé kudrnaté holčičky, která stála hned u mříží a beze strachu si nás prohlížela. Až Aceovo trhnutí za zápěstí mě probralo. Podívala jsem se na něj. Jen zavrtěl hlavou a táhl mě pryč.
U vchodu do hangáru na nás čekala Erin. Ace se postavil vedle ní, prsty pořád obemknuté kolem mé ruky. Athosiané vyšli na rampu, kde se obvykle vykládal náklad Šipek, a zastavili se. Dál cesta nevedla, pokud by se nechtěli vrhnout do propasti pod sebou.
Tři Šipky nám těsně za sebou proletěly nízko nad hlavami a všichni na rampě zmizeli.
Wraith se otočil k Erin. „Vyloží je ve vesnici, jak jsem slíbil.“
Erin přikývla a vykročila na prázdnou rampu.
„Počkej,“ vyhrkla jsem a otočila se k Aceovi. Pořád jsem před očima viděla tvář toho děvčátka. „Pošli ji s Erin, půjdu na její místo.“ Věděl, o kom mluvím.
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
Erin se k nám vrátila a tázavě se na mě podívala. Jedinou krátkou větou jsem jí vysvětlila situaci. Trochu nešťastně se na mě podívala. „Proč musíš všechno komplikovat?“ Otočila se k Aceovi. „Vezmu ji.“
Mračil se, ale vykročil bez protestů zpátky.
V cele všichni ztichli, když jsme se před ní zastavili. Kudrnatá hlavička byla schovaná mezi ostatními, ale brzy jsem jí objevila. Ace beze slova otevřel mříž a Erin natáhla ruku k dítěti.
„Pojď,“ řekla tiše. Zvedla oči a zaměřila se pohledem na její matku. „Odvedu ji odtud pryč.“
Když děvče vyšlo, chtěla jsem se vmísit mezi zajatce, ale Ace mi pořád svíral zápěstí a nehodlal je pustit. Mříž se zavřela. Doprovodili jsme Erin s děvčátkem na rampu a sledovali, jak je Šipka přenesla do úložného prostoru a odletěla.
Podívala jsem se na svou ruku, která okolo kloubu na zápěstí získávala namodralý nádech. „Nepotřebuju vodítko,“ řekla jsem. „Půjdu sama.“
Ani se po mně neohlédl a odvedl mě do jedné z prázdných cel. Zarazila jsem se před ní a začala vrtět hlavou. „Ne. Mříže už ne,“ šeptala jsem a odtahovala se. Kdyby mě pořád nedržel, utekla bych. Představa prázdného zamřížovaného prostoru ve mně vzbuzovala odpor a hrůzu, které jsem si do té doby neuvědomila.
„Chceš raději společnost?“ zeptal se Ace a odvedl mě o kousek dál. Byla to ta samá místnost, kterou otvírali před Athosiany, když se snažili pomoci uvězněným lidem. A nebyla prázdná. Halling seděl v koutě s hlavou v dlaních. Když se mříž rozjela do stran, zvedl se.
S pohledem upřeným na něho jsem pomalu vešla dovnitř. Sevření mé ruky konečně povolilo. Slyšela jsem, jak se mi mříž zaklapla za zády. Neotočila jsem se, dokud jsem nedošla až k protější stěně. Ace stál na chodbě a zamyšleně se na nás díval.
„Proč?“ zeptala jsem se ho s rychlým pohledem na Hallinga.
„Dva lidi jako pojistka, aby se Erin vrátila s odpovědí. Tak zní dohoda,“ řekl mi myšlenkou, otočil se a odešel.
„Všichni ostatní jsou pryč. Kde je teď tvá naděje?“ Halling se posadil zpět na místo, odkud se zvedl.
„Ostatní…,“ začala jsem vysvětlovat, ale pak jsem se zarazila. Sedla jsem si vedle něj a prohlížela si otlaky na zápěstí.
„Už jsou nejspíš mrtví. I můj syn,“ dořekl a sklopil hlavu.
„Věřím, že ne,“ odporovala jsem.
„Víra!“ skočil mi podrážděně do řeči.
Zmlkla jsem. Objala jsem si kolena rukama a zadívala se před sebe nepřítomným pohledem. Vedle mě se ozval jenom občasný tichý povzdech.
„Jak můžeš spát?“ ozvalo se nade mnou.
Ještě trochu omámeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Ležela jsem stočená do klubíčka na zemi v Úlu a od zbytku lodi mě oddělovala hustá mříž. Halling chodil sem a tam a každou chvíli se netrpělivě podíval ke dveřím.
„Někoho čekáš?“ zeptala jsem se a posadila se.
„Ten Wraith, který tě přivedl,“ začal a znovu vrhl rychlý pohled na chodbu, „už tady několikrát byl. Vždycky sem nahlédl a zase odešel. Jsem z něho nervózní.“
Přešel pár kroků a zastavil se. „A křik odvedle,“ pohnul rukou směrem, kde byly místnosti s vězni. „Ozýval se téměř nepřetržitě, ale pak začal slábnout a teď je už dlouho ticho.“
Dalšími několika kroky přešel až ke mně. Zastavil se, podíval se na mě dolů a pak si sedl vedle na zem.
„Pořád myslím na Jinta,“ přiznal tiše.
„Já taky,“ zamumlala jsem. „A nejenom na něj.“
Ace vstoupil do dveří. Halling seděl vedle mě se skloněnou hlavou a já ho objímala kolem ramen. Wraithovi se zablesklo v očích a přistoupil k nám.
„Pojď,“ ukázal na mě.
Chtěla jsem se zvednout, ale Halling se vymrštil dřív. „Už jsi mi vzal syna!“ vykřikl. „To ti nestačí?“
Překvapeně jsem se na něho podívala. Takovou reakci jsem nečekala. Wraith se zatvářil spokojeně a natáhl ke mně ruku. Chytila jsem se jí a vstala. Zatočila se mi hlava, zapotácela jsem se a opřela se o Ace. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Halling k nám napřáhl ruce, jako by mne chtěl Wraithovi vytáhnout z náruče.
Wraith mě chytil v pase, o krok ustoupil a zasyčel.
„Co to děláte?“ zeptala jsem se překvapeně.
Chtěla jsem se odtáhnout, ale Ace mě držel pevně. Jeho žluté oči byly tak blízko, že jsem viděla světýlka potěšení z našeho, pro něj zřejmě zábavného, chování. Odtáhl mě o kus dál, zůstal stát tak, aby na nás Halling dobře viděl a výsměšně se na něj zadíval. Pak přiblížil svůj obličej k mému.
Kousla jsem se do rtu, abych nevyprskla smíchy.
„Co to zkoušíš?“ Odvrátila jsem hlavu, abych neviděla Hallinga, jak se na nás dívá s úžasem a odporem zároveň.
„To jsou jeho představy,“ Ace se pobaveně šklebil, když mi nos téměř strkal do ucha.
„Prosím tě, už dost.“ Nahlas jsem se rozesmála. „Takhle to vypadá, když se Brouček dobře nají a chce se bavit?“ zeptala jsem se. Ani jsem nevěděla, jestli jsem to neřekla nahlas.
Konečně mě pustil a pokynul nám oběma ke dveřím.
Halling si nás měřil nedůvěřivým pohledem. Pokrčila jsem směrem k němu rameny a šla za Acem chodbou na můstek. Halling se pomalu a nerozhodně vydal za námi. Otočila jsem se k němu.
„Říkala jsem, že se trochu známe. Měl to být vtip.“ Pohled mu klouzal ze mě na Ace a zpátky a pořád se tvářil znechuceně, ale přidal do kroku, aby nás dohonil.
Na můstku na nás čekala Erin. Stála uprostřed místnosti s rukama založenýma před sebou a trochu pohrdavě si Ace změřila, když jsme vešli. Kývla jsem na Hallinga a odvedla ho stranou.
Mezi Erin a Wraithem vládlo napjaté ticho. Ace zůstal stát blízko dveří a ruce se mu sevřely v pěst. Vnímala jsem, že mezi nimi dochází k rychlé komunikaci, ale nerozuměla jsem jí. Ani jsem se o to nesnažila. Jenom jsem se ještě víc stáhla a přesunula se tak, abych měla ústupové dveře na dosah. Halling se držel u mě.
„Tak já ti to řeknu nahlas,“ řekla Erin s očima upřenýma do Wraithových zúžených zornic. „Znám Proroctví o tobě. Vím, co chceš, a taky vím, proč se mne tak snažíš získat. Ale s mojí pomocí svých cílů nedosáhneš. Drž se slov Proroctví. My dva se máme pouze potkat. O spolupráci nebo pomoci tam není ani slovo.“
Ace zavrčel. „Můžeš mi pomoci. Musíš!“
Erin zavrtěla hlavou. „Já ne. Ty víš, kdo ti pomůže. Proč si to nepřiznáš?“
Ace udělal pomalý dlouhý krok ke středu můstku, pak další. Už byl nepříjemně blízko mne a Hallinga. Pohnul se tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Halling odletěl a zůstal ležet na zemi. Mě Ace chytil za vlasy a přitáhl před Erin.
„Čím tě přesvědčím?“ Držel mě tak, abychom byli oba k Erin čelem. Jeho prsty se dotkly mého krku, pak sjely níž. Zastavily se až tam, odkud Wraithové čerpali lidskou energii. Jejich lehký dotek jsem přestala vnímat. Když jsem sklopila oči, uviděla jsem, jak se chvějí kousek od mé kůže.
Erin pokrčila rameny. „Dělej si, co chceš. Nemohu ti pomoci.“ Ani náznakem nedala znát, kolik toho ví o našem rituálním souboji a jeho důsledcích.
Ace si to vyložil po svém, prudce mě obrátil čelem k sobě a rozpřáhl se. Než stačil zaútočit, Halling, který se mezitím zvedl ze země, se s výkřikem vrhl mezi nás. Zůstala jsem stát a vyděšeně sledovala nerovný zápas, odehrávající se těsně přede mnou.
Halling držel Wraitha za pravé zápěstí a kroutil mu s ním, jako by mu chtěl utrhnout ruku. Wraith s ním mával ze strany na stranu, ale ani to Hallinga nepřinutilo ruku pustit. Když si ho Ace přitáhl k sobě a chytil ho levačkou za krk, Erin se zamračila.
„To stačí,“ řekla ostře.
Oba se na ni zadívali. Přistoupila k nim a jediným pohybem je odtrhla od sebe. Nechápala jsem, kde se v ní vzalo tolik síly. Halling ustoupil ke mně a mnul si pochroumaný krk.
„Další wraithský vtip?“ syknul na mě rozzlobeně.
Ace se nechtěl vzdát tak snadno. Udělal půlkrok směrem k nám, ale tentokrát ho za ruku chytila Erin. Zasyčel a chtěl pokračovat. Malým nenápadným pohybem mu ruku otočila tak, že se ocitl před ní na kolenou, dlaň stočenou do nepřirozeného úhlu. Sklonila se k němu a něco mu neslyšně šeptala. Viděla jsem, jak mu napětí v těle povoluje. Erin pustila jeho zkroucenou ruku a Wraith vstal. S nádechem se co nejvíce narovnal a se zřejmým sebezapřením důstojně pokynul.
„Můžete odejít.“
Erin na nás kývla a jako první vykročila k rampě v hangáru Šipek.
Mezi dveřmi jsem se s tázavým pohledem otočila. Erin tiše sykla a její netrpělivé gesto mě popohnalo chodbou. Možná se dozvím někdy jindy, koho Ace hledal mezi obyvateli Atlantis, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Erin se podařilo přesvědčit ho, že opravdu zná Proroctví a dokáže ho jako jedna z mála pochopit. Nezbývalo mu nic jiného, než dodržet slib a všechny nás propustit, ale to neznamenalo, že je to pro něj jednoduché.
Vyložili nás na blízké louce. Zadívala jsem se do míst, kde Šipka zmizela v mracích. Zůstal po ní jenom drobný vír, který se rychle rozplynul.
„Otče!“ ozval se výkřik směrem od vesnice. Jinto se k nám hnal svou nejvyšší rychlostí. Sotva se s otcem přivítal, táhl ho za sebou do osady. „Pojď, chci ti někoho ukázat.“
Za prvním stanem vykukovala malá hlavička plná vlásků stočených do kaštanových ruliček. Když děvčátko uvidělo Erin, zavýskalo a rozběhlo se k ní.
„Giney,“ napřáhla k ní Erin ruce. Giney ji objala, ale hned na to se připojila k Jintovi. Vzala ho za ruku a s vážným výrazem se vydala ke stanu, který obýval společně s Hallingem. Jinto se ohlédl po otci a spokojeně se zazubil.
„Vždycky si přál malou sestřičku,“ usmál se Halling. „To je jedna z těch lidí z lodi?“ obrátil se na nás.
„Jediná, co přežila,“ přikývla Erin. „Díky Andoriel,“ dodala ještě s nepatrným zavrtěním hlavy. Věděla jsem, že jsem jí tím přidělala další starosti v i tak dost napjaté situaci, ale nelitovala jsem. Jinto byl šťastný, Halling se usmíval a Athosiané byli zpátky ve své vesnici. Erin nezůstala ve wraithské lodi a já si zase chvíli budu vážit klidného života.
Když nás čekal ten klid, věděla jsem, že potřebuji od Erin několik odpovědí, kterým se jí zatím dařilo vyhýbat. Ucítila jsem její rychlý pohled. Odhadovala, jak dlouho ještě vydržím čekat. Dlouho ne. Bylo příliš mnoho otázek a jen málo uspokojivých odpovědí.
Dotazy počkaly, než jsme se za pár dní vydaly na dlouhou cestu do neznáma neobydlené planety. Když jsme se vrátily, byla moje zvědavost uspokojená a úžas a obdiv k mé nejlepší přítelkyni nezměrný. I já jsem měla pár věcí na vysvětlování, ale proti jejím zážitkům a zkušenostem jsem si připadala bezvýznamná. Už jsem chápala, proč Ace v její přítomnosti zapomněl na všechno ostatní, a chtěl ji získat na svou stranu.
Po našem návratu nám Kanaan sdělil, že se vrátil plukovník Sheppard s doktory Weirovou, McKayem a Beckettem. Vzali s sebou Ronona a Teylu a letěli zachránit Atlantis před vpádem replikátorů. Začalo to vypadat, že se brzy vrátíme do našeho Města na hladině oceánu a budeme pokračovat v průzkumu galaxie Pegas.
„Antikové byli tak laskavi, že nám našli planetu s Branou, kam se můžeme přestěhovat.“ Teyla mírně sklonila hlavu, aby skryla výraz nevole, který se jí objevil kolem rtů. Athosiané, kteří ji v kruhu obstoupili, se po sobě zaraženě podívali.
„Předci žádají své město zpět. I s celou planetou,“ řekl Halling. „Odejdeme, kam si budou přát.“ Se sklopenou hlavou se otočil a zamířil zpátky ke svému přístřeší.
„Mám také další zprávu,“ pokračovala Teyla. „Erin a Andoriel požádaly, aby se k nám mohly připojit. Pomohou s přestěhováním, a jestli budeme souhlasit, zůstanou s námi v našem novém domově.“
„Ája!“ vypískl Jinto nadšeně.
„Erin,“ rozeznělo se hned několik hlasů od lidí, kterým spolu s doktorem Beckettem pomohla. Někteří si také vzpomněli na úlovek, který přitáhla do jejich vesnice jenom několik dní potom, co se zde usadili. Maso ze Sekky považovali stále za jednu z největších lahůdek.
Halling se zarazil a otočil se zpět ke shromáždění. Pohledem se zastavil u Teyly. „Budou vítány,“ řekl. Ostatní přikyvovali a začali se usmívat. I Teyla se usmála. Odchod snad nebude tak bolestivý, jak se obávala. Navíc obě knihovnice měly antický gen a mohly by si od Antiků vyžádat jeden z Jumperů, které tak dokonale ovládaly.
Vystoupily jsme s Erin ze stínu nejbližšího stanu, kde jsme čekaly, jestli nás Athosiané přijmou mezi sebe.
„Děkujeme za přijetí,“ řekla Erin a s úsměvem se rozhlédla po okolních tvářích. Všechny znala, stejně jako já. V athosianské vesnici jsme trávily hodně času. Za ten rok a půl, co jsem byla uvězněná na geniiské základně, se mnoho nezměnilo. Děti byly trochu starší a dospělí se mi zdáli vážnější. Možná to bylo tím, že se změnil můj pohled na život. Ale pořád to byli přátelé a my s nimi chtěly zůstat. Velení SG se trochu rozmýšlelo, ale nakonec jsme dostaly povolení zůstat. Všichni stále doufali, že se jednou do galaxie Pegas vrátí. Nás dvě na Zemi nikdo nečekal. Moje rodina byla seznámena s tím, že jsem nezvěstná, hned, jak expedice získala spojení se Zemí, a od té doby se nic nezměnilo. Pro sestru jsem byla ztracená někde na druhém konci světa. A Erinin syn Nathan moc dobře věděl, kde je jeho matka a co tam dělá.
Antikové, kteří se vrátili na Atlantis, nechtěli ve Městě nikoho cizího, a tak se celá pozemská expedice vracela zpět na Zemi. Na Atlantis zůstával jenom generál O’Neill a doktor Woolsey. Dokud zde byli oni, mohly jsme zůstat také.
I Ronon Dex se připojil k Athosianům. Odmítl opustit galaxii Pegas, dokud v něm Wraithové sklízejí lidskou úrodu. Postával mezi vesničany a lišil se snad ještě víc než my dvě.
Do Města nám povolili vstup už jenom proto, abychom si tam vzaly své věci. Posledních pár dní jsme bydlely ve vesnici na pevnině. Pomáhaly jsme balit skromný majetek Athosianů. Přesun na novou planetu byl rychlý. Antikové se nemohli dočkat, až všichni opustíme jejich Město a zařídili rychlý odchod nejen pozemské expedici, ale i obyvatelům pevniny.
Na novém místě jsme pomáhaly stavět tábor a prozkoumávaly okolí. Jumper jsme, bohužel, nezískaly. Antikové prohlásili, že budou potřebovat každý, který na Atlantis zůstal.
Brána na nové planetě stála u pobřeží malého moře v kopcích, ve kterých jsme budovali naši novou osadu. Kopci protékala široká mělká řeka, která se do moře vlévala malou deltou.
Milovala jsem večery na pobřeží, když oheň pomalu dohoříval a vleže na zádech jsem viděla nespočetně hvězd. Toho pohledu jsem se nemohla nabažit. Šum moře a Erinin tichý hlas, kterým postupně převyprávěla snad všechny knihy, které na Zemi vyšly, mne někdy ukolébal až do spánku a pak jsem se ráno budila mokrá od rosy a běžela se ohřát do tábora k prvnímu zapálenému ohni.
Konečně byla postavena všechna přístřeší a my se s lovci vydávaly do okolních lesnatých kopců a učily se lovit ryby v řece. Čas ubíhal příjemně a nepozorovaně, než jsem zjistila, že si povzdechnu při každém pohledu na oblohu. Stýskalo se mi. Po záchvatech Rodneyho geniality, po Radkových vtipných poznámkách, po Aceově tiché společnosti a dokonce i po Johnových jízlivostech. Chyběl mi ruch Atlantidy a neustálé změny, které nás provázely od našeho vstupu do Města. Klidný život v athosianské vesnici mne vyháněl samotnou stále hlouběji do vnitrozemí. Bloudila jsem po lesích, přecházela pláně a hledala něco, co na této planetě zřejmě nebylo k nalezení.
Na planetě ne, ale po obloze se už přibližovala nečekaná událost. Velká wraithská loď tiše plula na oběžné dráze a její Šipky se vydaly na cestu k osadě.
Stála jsem na vrcholu nejvyššího kopce, který neustálý vítr ohladil do rovné plochy bez stromů i keřů. Krátká polehlá tráva mi šustila pod nohama a za každým mým krokem se zvedl obláček prachu. Už dlouho tady nepršelo a obyvatelé vesnice si začínali stěžovat na sucho.
Šipky mi proletěly nad hlavou a zamířily přímo nad osadu. Přistihla jsem se, že křičím a mávám rukama, abych všechny varovala, ale tak daleko můj hlas nedoletěl. Zapátrala jsem v myšlenkách po Erin. Mezi dovednosti, které před ostatními pečlivě skrývala, patřila i telepatie. Zřejmě jako jediná jsem trochu pronikla do jejích neuvěřitelných nových schopností, které dostala od wraithského kněze a které ji měly zničit. Místo toho se je k velkému překvapení a nelibosti Wraithů naučila používat.
Nenašla jsem ji. Ale moje poskakování na vrcholu kopce přilákalo pozornost Šipek. Nestačila jsem doběhnout k lesu a ztratit se mezi stromy. Přenesly mě do lodi a wraithská stráž mě odvedla do vězení.
Erin se na mě zašklebila z jednoho kouta a pak se protáhla mezi Athosiany, aby se dostala k mřížoví, kterého jsem se chytila. Rozhlížela jsem se a krčila čelo.
„Jsou všechny wraithské lodě stejně stavěné nebo rostlé?“ otočila jsem se k ní, sotva se dostala na doslech.
Pokrčila rameny. „Jak to mám vědět?“ Pátravě se na mě zadívala a čekala nějaké vysvětlení mé otázky.
Než jsem stačila říct něco dalšího, objevila se Teyla v závěsu s Jintem.
„Neviděla jsi Hallinga a Kanaana?“ ptala se. Jinto zamrkal a popotáhl. Objala jsem ho a nenápadně setřela slzičku, která se mu objevila pod okem.
„Neviděla, ale podívám se po nich,“ slíbila jsem a poslala Jinta k zadní stěně. Nechtěla jsem, aby byl moc na očích wraithského důstojníka, který právě přicházel.
Když jsem k Wraithovi zvedla pohled, můj pocit, že buď vypadají všechny Úly úplně stejně, včetně posádky, nebo že jsem v tomto už byla, ještě vzrostl. Zůstala jsem stát co nejblíže vchodu a s nádechem se narovnala. Teyla se snažila dostat přede mne jako správná vůdkyně svého lidu, ale Erin, která mě stále ještě pozorovala, ji zachytila a odtáhla trochu stranou. Něco jí při tom šeptala, ale nestačila jsem postřehnout co, protože jsem se upřeně zadívala do očí přicházejícího Wraitha. Moje drzost byla úspěšná a já byla odvedena k veliteli lodi.
Velitel se na mě ani nepodíval. Jenom pokynul rukou na místo, kam jsem si měla stoupnout, a dál něco vyťukával na displeji terminálu.
Nepohnula jsem se dostatečně rychle, tak mě strážný, který stál za mnou, postrčil. Sykla jsem nevolí. Velitel znovu pokynul rukou, aniž by zvedl hlavu, a stráž odešla. Počkala jsem, až se za ní zavřou dveře a objala jsem velitele, který se právě narovnal, kolem pasu. Zabořila jsem mu obličej do kabátu a začala se smát.
„Neuvěřitelné,“ zamumlala jsem.
„Ani ne,“ řekl Ace, chytil mě za ramena a odtáhl od sebe. Než mě pustil, přejel mě zkoumavým pohledem. „Málem nás sestřelili noví obyvatelé Atlantis. Naštěstí jste zůstali dost blízko od původní planety.“
„Hledal jsi nás?“ Rychle jsem pátrala v jeho obličeji po nějakých známkách toho, že náš rituální souboj neproběhl podle pravidel a přece jenom bude muset nejméně jeden z nás zemřít.
Vycenil na mě zuby. „Měl jsem hlad.“
Už jsem se zase usmívala. „A to jsi tak vybíravý?“
„Možná,“ pustil mě a otočil se zpět k displeji.
„Co bude dál? Doufám, že nechceš všechny mé přátele, co zbyli v této galaxii…“ nedopověděla jsem.
„Všechny tvé přátele co zbyli?“
Začala jsem vysvětlovat, jak Antikové převzali zpět svoje město, ale v půlce věty jsem zmlkla. „Ace? Můžeš mi říct, co s námi se všemi zamýšlíš?“
Naposledy se dotkl displeje a konečně se ke mně otočil. „Musel jsem najít jinou planetu na doplnění zásob,“ řekl krátce. Pokynul rukou k východu a odvedl mě na chodbu. „Chceš si přepočítat všechny své přátele?“ zeptal se ironicky.
„Jeden jde vedle mě,“ řekla jsem v duchu tak, aby to zachytil jenom on.
Ušklíbl se a zastavil před velkými dveřmi, u kterých postával Wraith na stráži. Na Aceův pokyn se dveře otevřely.
Ve veliké místnosti byli shromážděni všichni Athosiané, Ronon i Erin. Kanaan se držel poblíž Teyly a pomáhal jí uklidňovat několik vyděšených žen. Jinto se spokojeně smál s otcovou rukou položenou na rameni.
Když se dveře otevřely, všichni se k nim obrátili.
Viděla jsem, jak Ronon zatnul zuby, aby ovládl nutkání vrhnout se na Wraitha. Teyla se na něj podívala s tichým varováním a postavila se tak, aby byla mezi svými lidmi a Acem. Erin si stoupla vedle ní a zamyšleně se na mě podívala. Nad mým nepatřičným úsměvem povytáhla obočí a začala si Ace klidně prohlížet. Předtím se potkali jenom krátce při naší záchraně z geniiského vězení a to měla jiné starosti, než si dopodrobna prohlížet Wraitha. Stejně tak i on tehdy sice zaznamenal drobnou dívku, která byla v záchranné skupině pozemšťanů, ale na bližší seznámení nezbyl čas.
Když k němu teď zvedla oči prosvětlené stříbrnými žilkami, jenom zalapal po dechu a pozorně se na ni zadíval. „Kdo jsi?“ zeptal se.
„Jsem Erin,“ řekla klidně.
Ace si ji ještě chvíli prohlížel, pak ustoupil stranou a pokynul jí, aby vyšla z místnosti. Následoval ji, aniž by se podíval ještě na někoho jiného. Dveře se za nimi zavřely.
Teyla ke mně přišla a objala mě. „Báli jsme se o tebe.“ Přitom se ohlédla po dveřích, kterými zmizela Erin s Wraithem.
Jenom jsem zavrtěla hlavou. Nechtělo se mi vysvětlovat, že nám nejspíš nic nehrozí. Ještě jsem si nebyla jistá. Navíc jsem měla obavy o Erin. Věděla jsem, že si dokáže poradit v každé myslitelné situaci, ale Ace znala jenom z mého letmého vyprávění. Nevěděla, čeho všeho je schopen. A já tehdy ještě stále nevěděla, čeho je schopná ona.
„Jak jste se sem dostali?“ zeptala jsem se a nechala si vyprávět, jak je postupně převedli z vězení do této jediné místnosti. S patrným odporem mi ukázali jídlo na nízkém stolku. Nechtěli jíst něco, co vyrobil ten, kdo byl jistě sám nedávno sněden. Ale já měla hlad. Po krátkém váhání jsem sáhla po kousku pečiva. Bylo čerstvé a křupavé. Ronon mě chvíli pozoroval a pak si vzal také. Někteří Athosiané nás stále sledovali s nechutí, ale nebránili dětem, aby se najedly s námi.
Jejich tázavé pohledy se obracely z Teyly ke mně a zpět. Nikdo z nás neznal odpověď na nejdůležitější otázku – co bude dál. Hlasy Athosianů postupně utichaly. Posadili se v zamlklých hloučcích co nejblíže k sobě.
Potřebovala jsem chvíli klidu, abych se přesvědčila, že je Erin v pořádku. Nenápadně jsem se přesunula ke zdi, také si sedla a opřela se o ni. Když jsem zavřela oči, vrátila jsem se ve vzpomínce zpátky pod okno, které dělilo dvě dlouho obývané cely. Sedala jsem tam tak často a vzpomínka byla tak živá, že jsem hlasitě vyjekla, když jsem vedle sebe ucítila pohyb. Několik Athosianů mi chtělo dělat společnost. Po mém výkřiku se stáhli kousek dál a polekaně se po mě dívali. Jenom Jinto se nenechal odradit a sedl si vedle mě. Automaticky jsem ho jednou rukou objala a opřela si tvář o temeno jeho hlavy. Jeho otec si sedl z druhé strany.
„Potřebuješ si odpočinout,“ řekl. To nebyla otázka, přesto jsem přikývla. „Nikdo tě nebude rušit,“ prohlásil polohlasem, ale rozhodně. Lidé v okolí ztichli a zahleděli se na nás. Tolik pozornosti jsem ani mít nemusela.
Znovu jsem zavřela oči a doufala, že je sledování mé nehybné postavy brzy přestane bavit. Chvíli trvalo, než jsem uklidnila myšlenky a mohla se vydat na astrální pouť po wraithské lodi.
Erin jsem objevila téměř okamžitě. Její smích se rozléhal můstkem a zamračený Ace se na ni díval se zlostným překvapením.
„Tím mne chceš získat? Nebo snad zmást?“ vrtěla hlavou. Cítila jsem Wraithův údiv a počínající vztek a věděla jsem, že Erin to vnímá také.
„Nechci tě zmást,“ řekl vážně. „Ty neznáš legendy o Proroctví nejstarších Wraithů. Bylo jich osm a předpověděli hlavní body života každého Wraitha, který se vyskytne v této galaxii. Jsem jedním z mála, který zná svůj osud.“ Jeho pohled na okamžik zaletěl směrem k místnosti plné Athosianů a hned se vrátil k Erininým stříbrným očím. „Lidská žena s očima, jako máš ty, mne bude provázet od okamžiku, kdy se potkáme. Bude mi pomáhat v mém úsilí. Moje zájmy se stanou jejími. Už jsem myslel, že tě nikdy nepotkám,“ dodal tiše.
„Lžeš,“ ušklíbla se Erin. „Rozhodně s tebou nehodlám sdílet tvé zájmy. Dokonce bych řekla, že naše zájmy jsou naprosto rozdílné,“ Naklonila se blíž k němu a zadívala se tak, že o krok ustoupil.
„Ahoj Ájo, jdeš právě včas,“ uslyšela jsem ji. Věděla o mé přítomnosti a uvědomila jsem si, že zároveň brání Aceovi, aby mne zachytil.
„Navíc v tom Proroctví je něco jiného, než mi tvrdíš,“ pokračovala v rozhovoru s Wraithem.
„Nemůžeš ho znát,“ odporoval.
„Nemusím znát Proroctví o tobě, ale poznám, když se mě někdo pokouší oklamat.“ Potřásla hlavou. „Musel by ses mnohem víc snažit, abych to neobjevila. Není pro mě nic jednoduššího, než se o znění Proroctví přesvědčit.“ Rozhlédla se po lodi. „Ale ne tady.“
Erin byla v pořádku. S Wraithem neměla nejmenší problémy a já jsem si připadala provinile, že jsem jim zasahovala do soukromí. Vpád mého vědomí se dal vysvětlit obavou o Erinino bezpečí, ale kdybych zůstala déle, bylo by to neomluvitelné.
Erin se usmála, když jsem se rychle stahovala z můstku. „Zůstaň, tohle je zajímavé,“ poslala mi.
„Povíš mi o tom, až přijdeš.“
Vrátila jsem se zpět do místnosti s Athosiany a zamrkala, abych zaostřila na postavy stojící okolo mě. „Co se stalo?“
Místo, aby si mě přestali všímat, všechny hlavy byly otočené mým směrem. Tichý hovor zmlknul. Teyla klečela proti mně a Ronon byl připraven na mě skočit při každém podezřelém pohybu.
„Kde jsi byla?“ zeptala se Teyla hlasem plným napětí.
Nechápavě jsem na ni pohlédla.
„Tvé tělo tady zůstalo, ale ty jsi byla někde jinde,“ vysvětlila a upřeně se na mě dívala.
Nepatrně jsem přikývla. „Měla jsem starost o Erin,“ řekla jsem. „Je v pořádku,“ doplnila jsem na její tázavý pohled. Viditelně si oddechla.
„Tak jsi to nakonec dokázala,“ řekla a zvedla se. Ronon se trochu uklidnil, ale pořád mě zamračeně pozoroval.
Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněla na naše dávné pokusy s meditací. „Jenom na krátkou vzdálenost,“ kývla jsem. Po mém návratu z geniiského vězení jsme v našich sezeních nepokračovaly a já se před Teylou nikdy nezmínila o svých pokrocích v této oblasti.
Netrpělivě jsem čekala na návrat Erin. Doufala jsem, že kdyby potřebovala pomoc, dokáže si o ni říct stejně, jako jsem ji já dokázala najít.
Když se o mě Athosiané přestali zajímat, ulevilo se mi. Znovu jsem zavřela oči a tentokrát chtěla opravdu odpočívat, když jsem těsně u ucha uslyšela Hallingův hlas.
„Proč tě královna propustila a nás odvedli sem? Nemá hlad? Nebo se rozhodla ušetřit tě? Ušetří nás všechny nebo jenom tebe? Jaký by k tomu měla důvod?“
Pootočila jsem k němu hlavu a zadívala se mu zblízka do obličeje. „Tato loď nemá královnu, ale velitele.“ Rychle jsem přemýšlela, co ještě můžu prozradit. „Trochu se známe,“ dodala jsem váhavě. „Doufám…,“ nechala jsem větu nedopovězenou. Ještě pořád jsem nevěděla, co s námi Ace zamýšlí. Kromě toho, že se pokouší přesvědčit Erin, aby s ním zůstala a pomohla mu v jeho dalekosáhlých a sebestředných wraithských plánech.
„Doufáš?“ Halling mírně zavrtěl hlavou. „Tváří v tvář Wraithům všechna naděje, doufání a víra ztrácí význam.“
Dotkla jsem se prstem sponky, kterou jsem měla ve vlasech a usmála se. „Naděje je vždycky.“ Opět jsem zavřela oči a nechala tělo i hlavu odpočívat. Tentokrát se mi to povedlo. Aspoň chvíli.
Dveře se otevřely a Ace vstoupil. Přejel nás pohledem, zastavil se u Teyly a pokynul. „Pojďte. Všichni.“ Zachmuřeně si Athosiany měřil, jak procházeli kolem něho. Wraithská stráž je doprovázela lodí k rampě v hangáru.
Zamíchala jsem se mezi hlouček žen, ale Aceova ruka mě neomylně chytila za zápěstí. „Ty zůstaneš se mnou.“
Stáli jsme u dveří a čekali, až všichni vyjdou. Pak jsme se vydali za Kanaanem, který šel poslední. Proud lidí pomalu postupoval lodí do místa, kde se všichni zarazili a nechtěli jít dál. V chodbě, kudy nás vedli, bylo několik zamřížovaných otvorů, ze kterých na nás vztahovali ruce neznámí lidé. Volali o pomoc a prosili, abychom je pustili ven.
„Pokračujte!“ řekl Ace dostatečně hlasitě, aby ho bylo slyšet přes prosebné hlasy.
Teyla se prosmýkla k nám a s očima rozšířenýma hrůzou ukázala k celám. „Vezmeme je s sebou do naší vesnice. Postaráme se o ně.“
Ace se k ní obrátil. „To nebude třeba. Běžte nebo se k nim přidejte.“
Teyla zbledla, ale stále opakovala „Nechte je jít s námi.“ Ronon se postavil vedle ní a zuřivě si Ace měřil. Ten pohlédl na jednoho z Wraithů a před vyděšenými Athosiany se otevřela další prázdná v řadě místností, opatřených mříží.
„Nebudu vám dávat na výběr dvakrát. Běžte!“ zazněl příkrý pokyn.
Teyla se ohlédla po Athosianech a po lidech za mřížemi. Otočila se a bez dalších protestů vykročila chodbou dál. Ostatní ji tiše následovali. I lidé v celách zmlkli. Ruce jim klesly, když pochopili, že je nikdo nezachrání.
Nemohla jsem odtrhnout oči od malé kudrnaté holčičky, která stála hned u mříží a beze strachu si nás prohlížela. Až Aceovo trhnutí za zápěstí mě probralo. Podívala jsem se na něj. Jen zavrtěl hlavou a táhl mě pryč.
U vchodu do hangáru na nás čekala Erin. Ace se postavil vedle ní, prsty pořád obemknuté kolem mé ruky. Athosiané vyšli na rampu, kde se obvykle vykládal náklad Šipek, a zastavili se. Dál cesta nevedla, pokud by se nechtěli vrhnout do propasti pod sebou.
Tři Šipky nám těsně za sebou proletěly nízko nad hlavami a všichni na rampě zmizeli.
Wraith se otočil k Erin. „Vyloží je ve vesnici, jak jsem slíbil.“
Erin přikývla a vykročila na prázdnou rampu.
„Počkej,“ vyhrkla jsem a otočila se k Aceovi. Pořád jsem před očima viděla tvář toho děvčátka. „Pošli ji s Erin, půjdu na její místo.“ Věděl, o kom mluvím.
„Ne,“ zavrtěl hlavou.
Erin se k nám vrátila a tázavě se na mě podívala. Jedinou krátkou větou jsem jí vysvětlila situaci. Trochu nešťastně se na mě podívala. „Proč musíš všechno komplikovat?“ Otočila se k Aceovi. „Vezmu ji.“
Mračil se, ale vykročil bez protestů zpátky.
V cele všichni ztichli, když jsme se před ní zastavili. Kudrnatá hlavička byla schovaná mezi ostatními, ale brzy jsem jí objevila. Ace beze slova otevřel mříž a Erin natáhla ruku k dítěti.
„Pojď,“ řekla tiše. Zvedla oči a zaměřila se pohledem na její matku. „Odvedu ji odtud pryč.“
Když děvče vyšlo, chtěla jsem se vmísit mezi zajatce, ale Ace mi pořád svíral zápěstí a nehodlal je pustit. Mříž se zavřela. Doprovodili jsme Erin s děvčátkem na rampu a sledovali, jak je Šipka přenesla do úložného prostoru a odletěla.
Podívala jsem se na svou ruku, která okolo kloubu na zápěstí získávala namodralý nádech. „Nepotřebuju vodítko,“ řekla jsem. „Půjdu sama.“
Ani se po mně neohlédl a odvedl mě do jedné z prázdných cel. Zarazila jsem se před ní a začala vrtět hlavou. „Ne. Mříže už ne,“ šeptala jsem a odtahovala se. Kdyby mě pořád nedržel, utekla bych. Představa prázdného zamřížovaného prostoru ve mně vzbuzovala odpor a hrůzu, které jsem si do té doby neuvědomila.
„Chceš raději společnost?“ zeptal se Ace a odvedl mě o kousek dál. Byla to ta samá místnost, kterou otvírali před Athosiany, když se snažili pomoci uvězněným lidem. A nebyla prázdná. Halling seděl v koutě s hlavou v dlaních. Když se mříž rozjela do stran, zvedl se.
S pohledem upřeným na něho jsem pomalu vešla dovnitř. Sevření mé ruky konečně povolilo. Slyšela jsem, jak se mi mříž zaklapla za zády. Neotočila jsem se, dokud jsem nedošla až k protější stěně. Ace stál na chodbě a zamyšleně se na nás díval.
„Proč?“ zeptala jsem se ho s rychlým pohledem na Hallinga.
„Dva lidi jako pojistka, aby se Erin vrátila s odpovědí. Tak zní dohoda,“ řekl mi myšlenkou, otočil se a odešel.
„Všichni ostatní jsou pryč. Kde je teď tvá naděje?“ Halling se posadil zpět na místo, odkud se zvedl.
„Ostatní…,“ začala jsem vysvětlovat, ale pak jsem se zarazila. Sedla jsem si vedle něj a prohlížela si otlaky na zápěstí.
„Už jsou nejspíš mrtví. I můj syn,“ dořekl a sklopil hlavu.
„Věřím, že ne,“ odporovala jsem.
„Víra!“ skočil mi podrážděně do řeči.
Zmlkla jsem. Objala jsem si kolena rukama a zadívala se před sebe nepřítomným pohledem. Vedle mě se ozval jenom občasný tichý povzdech.
„Jak můžeš spát?“ ozvalo se nade mnou.
Ještě trochu omámeně jsem se rozhlížela kolem sebe. Ležela jsem stočená do klubíčka na zemi v Úlu a od zbytku lodi mě oddělovala hustá mříž. Halling chodil sem a tam a každou chvíli se netrpělivě podíval ke dveřím.
„Někoho čekáš?“ zeptala jsem se a posadila se.
„Ten Wraith, který tě přivedl,“ začal a znovu vrhl rychlý pohled na chodbu, „už tady několikrát byl. Vždycky sem nahlédl a zase odešel. Jsem z něho nervózní.“
Přešel pár kroků a zastavil se. „A křik odvedle,“ pohnul rukou směrem, kde byly místnosti s vězni. „Ozýval se téměř nepřetržitě, ale pak začal slábnout a teď je už dlouho ticho.“
Dalšími několika kroky přešel až ke mně. Zastavil se, podíval se na mě dolů a pak si sedl vedle na zem.
„Pořád myslím na Jinta,“ přiznal tiše.
„Já taky,“ zamumlala jsem. „A nejenom na něj.“
Ace vstoupil do dveří. Halling seděl vedle mě se skloněnou hlavou a já ho objímala kolem ramen. Wraithovi se zablesklo v očích a přistoupil k nám.
„Pojď,“ ukázal na mě.
Chtěla jsem se zvednout, ale Halling se vymrštil dřív. „Už jsi mi vzal syna!“ vykřikl. „To ti nestačí?“
Překvapeně jsem se na něho podívala. Takovou reakci jsem nečekala. Wraith se zatvářil spokojeně a natáhl ke mně ruku. Chytila jsem se jí a vstala. Zatočila se mi hlava, zapotácela jsem se a opřela se o Ace. Koutkem oka jsem zahlédla pohyb. Halling k nám napřáhl ruce, jako by mne chtěl Wraithovi vytáhnout z náruče.
Wraith mě chytil v pase, o krok ustoupil a zasyčel.
„Co to děláte?“ zeptala jsem se překvapeně.
Chtěla jsem se odtáhnout, ale Ace mě držel pevně. Jeho žluté oči byly tak blízko, že jsem viděla světýlka potěšení z našeho, pro něj zřejmě zábavného, chování. Odtáhl mě o kus dál, zůstal stát tak, aby na nás Halling dobře viděl a výsměšně se na něj zadíval. Pak přiblížil svůj obličej k mému.
Kousla jsem se do rtu, abych nevyprskla smíchy.
„Co to zkoušíš?“ Odvrátila jsem hlavu, abych neviděla Hallinga, jak se na nás dívá s úžasem a odporem zároveň.
„To jsou jeho představy,“ Ace se pobaveně šklebil, když mi nos téměř strkal do ucha.
„Prosím tě, už dost.“ Nahlas jsem se rozesmála. „Takhle to vypadá, když se Brouček dobře nají a chce se bavit?“ zeptala jsem se. Ani jsem nevěděla, jestli jsem to neřekla nahlas.
Konečně mě pustil a pokynul nám oběma ke dveřím.
Halling si nás měřil nedůvěřivým pohledem. Pokrčila jsem směrem k němu rameny a šla za Acem chodbou na můstek. Halling se pomalu a nerozhodně vydal za námi. Otočila jsem se k němu.
„Říkala jsem, že se trochu známe. Měl to být vtip.“ Pohled mu klouzal ze mě na Ace a zpátky a pořád se tvářil znechuceně, ale přidal do kroku, aby nás dohonil.
Na můstku na nás čekala Erin. Stála uprostřed místnosti s rukama založenýma před sebou a trochu pohrdavě si Ace změřila, když jsme vešli. Kývla jsem na Hallinga a odvedla ho stranou.
Mezi Erin a Wraithem vládlo napjaté ticho. Ace zůstal stát blízko dveří a ruce se mu sevřely v pěst. Vnímala jsem, že mezi nimi dochází k rychlé komunikaci, ale nerozuměla jsem jí. Ani jsem se o to nesnažila. Jenom jsem se ještě víc stáhla a přesunula se tak, abych měla ústupové dveře na dosah. Halling se držel u mě.
„Tak já ti to řeknu nahlas,“ řekla Erin s očima upřenýma do Wraithových zúžených zornic. „Znám Proroctví o tobě. Vím, co chceš, a taky vím, proč se mne tak snažíš získat. Ale s mojí pomocí svých cílů nedosáhneš. Drž se slov Proroctví. My dva se máme pouze potkat. O spolupráci nebo pomoci tam není ani slovo.“
Ace zavrčel. „Můžeš mi pomoci. Musíš!“
Erin zavrtěla hlavou. „Já ne. Ty víš, kdo ti pomůže. Proč si to nepřiznáš?“
Ace udělal pomalý dlouhý krok ke středu můstku, pak další. Už byl nepříjemně blízko mne a Hallinga. Pohnul se tak rychle, že jsem to skoro nepostřehla. Halling odletěl a zůstal ležet na zemi. Mě Ace chytil za vlasy a přitáhl před Erin.
„Čím tě přesvědčím?“ Držel mě tak, abychom byli oba k Erin čelem. Jeho prsty se dotkly mého krku, pak sjely níž. Zastavily se až tam, odkud Wraithové čerpali lidskou energii. Jejich lehký dotek jsem přestala vnímat. Když jsem sklopila oči, uviděla jsem, jak se chvějí kousek od mé kůže.
Erin pokrčila rameny. „Dělej si, co chceš. Nemohu ti pomoci.“ Ani náznakem nedala znát, kolik toho ví o našem rituálním souboji a jeho důsledcích.
Ace si to vyložil po svém, prudce mě obrátil čelem k sobě a rozpřáhl se. Než stačil zaútočit, Halling, který se mezitím zvedl ze země, se s výkřikem vrhl mezi nás. Zůstala jsem stát a vyděšeně sledovala nerovný zápas, odehrávající se těsně přede mnou.
Halling držel Wraitha za pravé zápěstí a kroutil mu s ním, jako by mu chtěl utrhnout ruku. Wraith s ním mával ze strany na stranu, ale ani to Hallinga nepřinutilo ruku pustit. Když si ho Ace přitáhl k sobě a chytil ho levačkou za krk, Erin se zamračila.
„To stačí,“ řekla ostře.
Oba se na ni zadívali. Přistoupila k nim a jediným pohybem je odtrhla od sebe. Nechápala jsem, kde se v ní vzalo tolik síly. Halling ustoupil ke mně a mnul si pochroumaný krk.
„Další wraithský vtip?“ syknul na mě rozzlobeně.
Ace se nechtěl vzdát tak snadno. Udělal půlkrok směrem k nám, ale tentokrát ho za ruku chytila Erin. Zasyčel a chtěl pokračovat. Malým nenápadným pohybem mu ruku otočila tak, že se ocitl před ní na kolenou, dlaň stočenou do nepřirozeného úhlu. Sklonila se k němu a něco mu neslyšně šeptala. Viděla jsem, jak mu napětí v těle povoluje. Erin pustila jeho zkroucenou ruku a Wraith vstal. S nádechem se co nejvíce narovnal a se zřejmým sebezapřením důstojně pokynul.
„Můžete odejít.“
Erin na nás kývla a jako první vykročila k rampě v hangáru Šipek.
Mezi dveřmi jsem se s tázavým pohledem otočila. Erin tiše sykla a její netrpělivé gesto mě popohnalo chodbou. Možná se dozvím někdy jindy, koho Ace hledal mezi obyvateli Atlantis, ale teď na to nebyla vhodná chvíle. Erin se podařilo přesvědčit ho, že opravdu zná Proroctví a dokáže ho jako jedna z mála pochopit. Nezbývalo mu nic jiného, než dodržet slib a všechny nás propustit, ale to neznamenalo, že je to pro něj jednoduché.
Vyložili nás na blízké louce. Zadívala jsem se do míst, kde Šipka zmizela v mracích. Zůstal po ní jenom drobný vír, který se rychle rozplynul.
„Otče!“ ozval se výkřik směrem od vesnice. Jinto se k nám hnal svou nejvyšší rychlostí. Sotva se s otcem přivítal, táhl ho za sebou do osady. „Pojď, chci ti někoho ukázat.“
Za prvním stanem vykukovala malá hlavička plná vlásků stočených do kaštanových ruliček. Když děvčátko uvidělo Erin, zavýskalo a rozběhlo se k ní.
„Giney,“ napřáhla k ní Erin ruce. Giney ji objala, ale hned na to se připojila k Jintovi. Vzala ho za ruku a s vážným výrazem se vydala ke stanu, který obýval společně s Hallingem. Jinto se ohlédl po otci a spokojeně se zazubil.
„Vždycky si přál malou sestřičku,“ usmál se Halling. „To je jedna z těch lidí z lodi?“ obrátil se na nás.
„Jediná, co přežila,“ přikývla Erin. „Díky Andoriel,“ dodala ještě s nepatrným zavrtěním hlavy. Věděla jsem, že jsem jí tím přidělala další starosti v i tak dost napjaté situaci, ale nelitovala jsem. Jinto byl šťastný, Halling se usmíval a Athosiané byli zpátky ve své vesnici. Erin nezůstala ve wraithské lodi a já si zase chvíli budu vážit klidného života.
Když nás čekal ten klid, věděla jsem, že potřebuji od Erin několik odpovědí, kterým se jí zatím dařilo vyhýbat. Ucítila jsem její rychlý pohled. Odhadovala, jak dlouho ještě vydržím čekat. Dlouho ne. Bylo příliš mnoho otázek a jen málo uspokojivých odpovědí.
Dotazy počkaly, než jsme se za pár dní vydaly na dlouhou cestu do neznáma neobydlené planety. Když jsme se vrátily, byla moje zvědavost uspokojená a úžas a obdiv k mé nejlepší přítelkyni nezměrný. I já jsem měla pár věcí na vysvětlování, ale proti jejím zážitkům a zkušenostem jsem si připadala bezvýznamná. Už jsem chápala, proč Ace v její přítomnosti zapomněl na všechno ostatní, a chtěl ji získat na svou stranu.
Po našem návratu nám Kanaan sdělil, že se vrátil plukovník Sheppard s doktory Weirovou, McKayem a Beckettem. Vzali s sebou Ronona a Teylu a letěli zachránit Atlantis před vpádem replikátorů. Začalo to vypadat, že se brzy vrátíme do našeho Města na hladině oceánu a budeme pokračovat v průzkumu galaxie Pegas.
Příště (18.7.): Labyrint - pokus o usmíření Andoriel s některými jejími nočními můrami