SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

Děkuji a děkuji
Puk - s tím směřováním Tě asi ještě chvíli zklamu, ale příběhy do sebe časem začnou zapadat i z jiných konců
posedlíku - jsem ráda... ne. Jsem nadšená, že to nejenom čteš, ale taky mi o tom napíšeš

[andoriel]

Omlouvám se ze drobné zdržení. Pohádala jsem se s modemem.
A tady už je slíbené pokračování příběhu Mayi:
Bavte se.

24.Maya 2
Maya se probudila z dlouhé noční můry. S pocitem úlevy, že byl všechno jenom zlý sen, se posadila a s očima ještě zavřenýma sáhla vedle sebe. Šátrala rukou a začínala se mračit. Nic nebylo na svém místě.
„Doktorko, probudila se,“ uslyšela tichý ženský hlas poblíž. Doktorko? Je nemocná? Nebo… nebo to všechno nebyl jenom sen?
Oči už měla dokořán, ale nebylo jí to nic platné. Tma jako v Bedratonské jeskyni ji obklopovala ze všech stran.
„Haló!“ dovolila si polohlasný výkřik a pak vyjekla naplno. Něco se dotklo jejího ramene.
„V pořádku. Klid. Jste u přátel. Bude to dobré.“ Cizí ruce ji pokládaly zpět na měkké lůžko, nebo na čem to předtím ležela.
„Nerozumím tomu,“ mumlala a neochotně se pokládala. „Jak vidíte v takové tmě?“
Přes šustění lůžkovin zaslechla tichý povzdech.
„Je tady světla dost, ale vy,“ hlas se zarazil, než pokračoval, „jste zraněná.“
„Cože?“ Mayiny ruce vyletěly k hlavě a zarazily se na obrovském turbanu, který obklopoval celou její hlavu s jedinou malou výjimkou – sotva znatelným otvorem, kterým mohla dýchat.
„Jak moc zraněná?“ zeptala se. Raději se všechno chtěla dozvědět hned. Otálení ji rozčilovalo. „Budu vidět? A kdy?“ pokračovala v dotazech jedním dechem.
„Budete vidět. Zítra ráno vám odstraníme obvazy a uvidíme, co uvidíte.“ Hlas se snažil o optimistický tón, ale moc se mu to nedařilo.
„Zítra ráno,“ opakovala si Maya pro sebe. „A to je za jak dlouho?“ usmála se, i když to nikdo nemohl přes obvazy vidět.
„No, jednou se vyspíte. Předtím ještě dostanete umělou výživu do žíly a Teyla vám bude dělat chvíli společnost.“
„Teyla?“ Maya pohnula hlavou, jakoby se rozhlížela.
„Jsem tady,“ ozval se hlas, který uslyšela hned po probuzení. „Jste v naší vesnici.“
„A James?“ zeptala se Maya. Potřebovala vědět, jestli se jí poslední zhruba rok nezdál.
Jestli myslíte toho -,“ doktorka váhala, jak nejlépe označit tvora, který se díky kdysi vytvořené vakcíně měnil z Wraitha v člověka a naopak. „James,“ přijala nakonec Mayino označení, „je na tom hůř, než vy. Převezli jsme ho někam, kde bude mít lepší péči.“
„Někdy je těžké s ním vyjít,“ řekla Maya opatrně. Do ticha, které nastalo po její poslední větě, s povzdechem dodala: „Je nebezpečný.“
„Ano. My víme.“ Doktorka jí stiskla rameno a odešla. Maya slyšela Teylu, jak se ještě chvíli pohybuje po místnosti a pak ji opustila i ona.
Maya ležela v teple a pohodlí a teprve v nastalém klidu si uvědomila, jak ji bolí hlava. Trhaně se nadechla. Bolest vystřelovala z jednoho místa na temeni do celého těla a křížila se s blesky menších bolestí, rozesetých po zádech, hrudi a nohou. Stiskla zuby, aby zadržela hlasitý vzdech a obvazy kolem očí vsákly slzu, kterou nedokázala uhlídat. Další trhaný nádech a Maya se rozhodla, že raději v myšlenkách uteče. Za víčky, stisknutými bolestí, se jí rozběhly poslední chvíle, na které se pamatovala.

......................................................................................

„Jamesi!“ Maya stála u vstupu do Mojmíra s rukama v bok. „To nemyslíš vážně,“ pokračovala už tišeji, když se James objevil za nejbližší chatrčí domorodců.
„Promiň,“ řekl zkroušeně, ale v očích se mu zablesklo, když kolem ní procházel do vnitřku lodi. „Trochu jsem se zapomněl,“ dodal. Nahlédl do nákladového prostoru, kde už bylo všechno zboží pečlivě srovnáno, a posadil se na své místo vlevo od Mayina pilotního křesla. „Můžeme letět?“ zeptal se s nevinným výrazem.
Maya zaskřípala zuby, než zavřela vchod, a otočila se k němu.
„Neměl jsi svou dávku?“ sykla na něj.
„Měl. Poloviční.“ James trochu trhl rameny. Lhal a bál se, že to na něm Maya pozná. Retrovirus, který ho udržoval v lidské podobě, povážlivě docházel. Šetřil si ho na delší cesty a na planetách, kde přistávali, občas vyrazil na lov do vzdálených oblastí. Napadlo ho, že ho Maya z něčeho takového podezírá, ale všechny svoje dohady si zatím nechávala pro sebe. Až se ho jednou přímo zeptá, bude chtít přímou odpověď.
Když ho před necelým rokem s trochou rozpaků vzala na Mojmíra jako mechanika, slíbil, že ji nikdy neohrozí. Ale léků nebylo tolik, v kolik doufal, když vyplenil celý doktorův stan, a zastávka na Atlantidě, aby si doplnil zásoby, se jim zdála nebezpečná. Jeho wraithská stránka se chvílemi projevovala až příliš jasně.

Bez dalších slov vzlétli nad planetu a Maya zadala souřadnice jejich další zastávky. Nad potvrzením trochu zaváhala a několik údajů změnila. Navedla Mojmíra do hyperprostoru a pohodlně se opřela v křesle.
„Tak,“ řekla pomalu, „a teď si můžeme promluvit.“ Otočila se i s křeslem k Jamesovi a založila si ruce. „Co se děje?“ zeptala se rovnou.
Věděl, že už se pravdě nevyhne. Vstal a začal přecházet v omezeném prostoru lodi. Jak mluvil, snažil se zároveň si rovnat myšlenky. Pořád se vyhýbal wraithské aroganci, ale bylo to pro něj stále obtížnější.
„S vakcínou jsem na dně. Zbývá mi tak na týden. Když budu hodně šetřit, na čtrnáct dní.“ Zvedl k ní oči, ale hned je zase sklopil a pokračoval: „Moje wraithská část se prosazuje čím dál víc. Na cestách mezi planetami si nedovolím zůstat bez dávky. Když se někde zdržíme déle, musím pryč, abych neublížil někomu z blízkého okolí.“ Podíval se na Mayu skoro vyčítavě. „Snažím se, ale bez dalších zásob léku -.“ Obrátil se čelem k přechodové komoře a zamračil se na ni. „Bez zásob léku se budu muset vrátit do Úlu. Nechci tam. Zvykl jsem si rozhodovat sám za sebe.“ Otočil se k Maye a zadíval se jí do očí. „Asi je načase zaletět za doktorem. Jestli mě teda raději nechceš vyhodit z lodi.“ Stál za svým křeslem a sevřel jeho opěradlo, až mu zbělely klouby na prstech.
Maya se od něj odvrátila a ještě jednou zkontrolovala letové údaje.
„Nad Atlantis budeme pozítří,“ řekla klidně.
James si s výdechem sedl ke svému pultu. Byl dost tvrdohlavý, aby trval na tom, pro co se jednou rozhodl. Kdyby to záleželo jenom na něm, už by o svém výběru nikdy nemluvil. Bohužel, jeho současná existence byla svázána s látkou, kterou zatím žádný lékař na navštěvovaných planetách nedokázal ani napodobit, natož vyrobit.
Druhý den ráno stáli oba nad prázdnou otevřenou skříňkou a zlostí nemohl ani jeden z nich promluvit. James v duchu vyčítal Maye, že lépe nehlídala jejich soukromé prostory na planetě, která byla známá jako hnízdo zlodějů, a Maya proklínala Jamese, protože zmizel a nechal ji na všechnu práci kolem vykládání a nakládání lodi samotnou, takže mohl kdokoli přijít a vybrat jim ledabyle ukrytou lékárničku.
Po třetím hlubokém nádechu se k Jamesovi obrátila: „Jak velký máme problém?“
„Velký,“ zaskřípal zuby. Večer předtím použil ‚záchrannou‘ dávku, kterou nosil stále u sebe. Do skříňky, kde byl uložený zbytek jeho skromných zásob vakcíny, se ani nepodíval. A záchranná dávka vystačí tak na dvanáct hodin velkého sebeovládání. Už dlouho předtím dávky snižoval na sotva udržitelnou mez. Měli velký problém.
Maya ho sledovala zachmuřeným a podezřívavým pohledem.
„Mám tě někam zavřít?“ zeptala se rovnou.
„Ještě chvíli vydržím,“ zahučel.
Maya se otočila a odešla ze soukromých prostor. Prudce dosedla do pilotního křesla a sevřela jeho opěrky.

......................................................................................

„Možná byste chtěla vědět, jak jste se tady ocitla,“ ozvalo se blízko Mayi. Teylin hlas zněl trochu váhavě. Nevěděla, jestli Maya spí nebo ne. Ležela bez hnutí a jenom občasný záškub ve svalech značil, že bojuje s narůstající bolestí.
Teyla věděla, že další uklidňující léky může pacientka dostat až k večeru a do toho bylo zatím daleko. Přisunula si k lůžku sedátko a na stolek vedle položila hrnek s kouřícím čajem. I on měl uklidňující účinky a Teyla doufala, že Maye trochu pomůže aspoň jeho vůně. Složila si ruce do klína a začala mluvit.
„Právě přiletěla vesmírná loď našich přátel, když jste se objevili na orbitě. Na první pohled bylo jasné, že potřebujete pomoci, ale na volání se nikdo neozýval. Vaše plavidlo se začalo rozpadat. Plukovník Caldwell neměl jinou možnost, než vás transportovat do své lodi a pak hned na povrch planety. Tak jste se ocitla v naší osadě. Vašeho – James jste říkala? – převezli na místo, které se dá lépe střežit. Také jeho zranění byla mnohem vážnější, než vaše.“
Maya ležela a prsty se jí zarývaly do pokrývek.
„Co moje loď?“ zeptala se napjatým hlasem.
„Shořela v atmosféře. Je mi to líto.“ Teyla jí vzala za ruku a lehce ji stiskla.
„Kde jsem? Kam jsme doletěli?“ ptala se Maya dál.
„Jste v Athosianské vesnici.“
„Zatraceně,“ procedila Maya mezi zuby a pod vrstvou obvazů se zašklebila. Bolest se stupňovala.
„Kam jste letěli?“ zeptala se Teyla.
„Na Atlantis,“ povzdechla si Maya. „Myslela jsem, že už jsme na místě. James nebyl k udržení.“ Hlas ji začal zrazovat, tak se raději odmlčela.
„To chápu,“ zašeptala Teyla.
„Opravdu?“ zapochybovala Maya. Nedovedla si představit, že by v nějaké vesnici mohli vědět něco o přeměně Wraithů v lidi a naopak. Pokud to tedy nebyla vesnice natolik spřízněná s hledaným Městem, aby její obyvatelé věděli, co se na Atlantis odehrává. „Řekněte mi, prosím, ještě jednou, kde to jsem.“
V Teylině odpovědi byl cítit úsměv. „Jste v Athosianské vesnici. Na planetě, kterou jste hledali.“ Na chvíli se odmlčela, než pokračovala: „Proč jste vlastně letěli k Atlantis?“
„Kvůli Jamesovi a jeho vakcíně. Žádnou už nemá.“
Teyle přeletěl přes rty překvapený vzdech. „On byl v té wraithské lodi, kterou jsme asi před rokem infikovali doktorovým retrovirem,“ řekla si zamyšleně spíš sama pro sebe. „Mysleli jsme, že všichni odletěli.“
„Odletěli,“ potvrdila Maya. „Ale James nechtěl odletět s Wraithy. Sebral v doktorově stanu všechnu zbývající vakcínu. Vydržela mu docela dlouho. Netušila jsem, jak moc se nechce vrátit ke svým. Asi mu na mě opravdu zále…“ i Maya mluvila napůl jen pro sebe. Bylo snadné přestat myslet na to, že vedle ní ještě někdo sedí, když nic neviděla.
V lehkém stanu se rozhostilo ticho.
Teyla přemýšlela nad nevyzpytatelností některých jedinců ve wraithském rodu. Výjimky se opravdu našly všude. Michael byl zuřivostí bez sebe, když zjistil, že ho změnili z Wraitha na člověka, a na druhé straně James dal vědomě přednost lidskému životu před wraithským. Jeho rozhodnutí se vůbec neslučovalo s přirozenou wraithskou arogancí. Nad třetím Wraithem, který se občas vyskytoval v blízkosti Antlantis, odmítla přemýšlet ve chvíli, kdy jeho loď sklidila celou jejich vesnici a on, wraithský velitel, zase všechny její obyvatele vrátil bez sebemenší újmy. Dokonce jim tehdy někdo přibyl. Malá Giney. Okamžitě si vybrala náhradní rodinu a její nevlastní bratr Jinto by pro ni udělal první poslední. Teyla se usmála. Gineyina živost a veselá povaha byla nakažlivá. Jak tehdy Erin s Andoriel dokázaly přesvědčit toho třetího Wraitha, aby ji pustil, to pro všechny ve vesnici zůstalo záhadou.
Maya se snažila připomenout si některé Jamesovy světlé chvilky, ale před očima jí pořád běžely poslední dva dny na Mojmírovi.

......................................................................................

Znovu a znovu kontrolovala údaje o letu a přemýšlela nad zkrácením cesty. Žádné neexistovalo.
James byl ve strojovně a snažil se z motorů vymáčknout ještě něco navíc. Už tak běžely na sto patnáct procent. Přišel po dvou hodinách a z ramene si otíral sliz ze slimáků. Mračil se.
„Víc toho nesvedu,“ zavrčel vztekle, hodil špinavý hadr ke dveřím přechodové komory a dopadl do svého křesla.
Maya se zhluboka nadechla a otočila se k němu. „Mohl bys mi říct, co můžu čekat?“ zeptala se.
„Nikdy ses osobně nesetkala s Wraithem?“ odpověděl otázkou James. Hned si i sám odpověděl: „Asi ne. Kdybys nějakého potkala, už tady nejsi. S tebou je problém. Jsi tak plná života, že mi to občas bere dech i přes vakcínu.“ Zadíval se na ni, až se ošila a uhnula očima. „Pro Wraithy jsou lidé ještě méně, než podřadný druh. Je to jenom zdroj energie. Wraithové jsou natolik silní, že běžný odpor skoro nezaznamenají a se silnějším si rychle poradí. Nenechávají lidské společnosti dosáhnout takové úrovně, aby je dokázaly ohrozit.“ Pokrčil rameny. „Někdy vývoj nezachytí včas. Pak přijde na řadu téměř úplné vyhlazení.“ Nedíval se už na Mayu, oči upíral někam stranou na zem.
„Takže se z tebe stane nepřemožitelný arogantní zmetek, který nebude mít jiný zájem, než se na mě nakrmit?“ shrnula to Maya. Když neodpověděl, pokračovala: „Kolik mám času, než z tebe bude tak milý společník?“
„Asi pět hodin.“
„A co s tebou mám potom dělat?“
James se rozesmál. „Pak už se mnou nebudeš moct dělat vůbec nic, Mayo.“ Sevřel rty. Věděl, jak sám sobě zabránit v ohrožení Mayi, ale vůbec se mu nechtělo jí to prozrazovat. Nemusel. Maya ho ještě chvíli pozorovala a pak pozvedla ruku se zbraní. Kdy ji vzala z tajné přihrádky, to James nezaznamenal. Maya nemluvila. Jenom hlavní pokynula k přechodové komoře.
„Ještě to není třeba,“ začal se automaticky bránit.
„A na co mám podle tebe čekat?“ řekla hořce. Věděla, že tahle chvíle musela přijít, ale nebyla o to méně bolestivá. Zvykla si na Jamesovu přítomnost a měla ho ráda, proto se ale ještě nenechá zabít.
James pomalu vstal a zvedl ruce do výše ramen.
„Podívej. Ještě se se mnou nic neděje.“ Pohledem se dotkl své ruky s neporušenou kůží.
Maya jenom smutně potřásla hlavou. „Pak už bude pozdě. Běž.“
James se šouravě vydal ke dveřím přechodové komory.

......................................................................................

Teyla sledovala nehybnou postavu Mayi, ležící na širokém lůžku. Obdivovala její sebeovládání. Bolesti musely být na hranici snesitelnosti a štíhlá žena, kromě občasného škubnutí svalů, na sobě nedala nic znát.
Slunce se kutálelo k západu a stín lesa se dotkl prvních stanů osady. Lovci, pohybující se v blízkosti tábora, se vraceli domů a volali na své blízké. Dnešní úlovek nebyl zvláštní, ale stačil na zpestření athosianského jídelníčku. Byl pomalu čas na Mayiny uklidňující léky.
Teyla položila dlaň na její předloktí. „Teď dostanete léky a výživu. Bude se vám lépe spát. Slunce už zapadá a až se zítra objeví, doktorka vám odstraní obvazy.“
Maya neodpověděla. Byla ráda, že má hlavu celou zakrytou a není vidět, s jakou námahou přemáhá sílící bolest. Lék, který jí pomalu proudil do krevního oběhu, jí přinesl úlevu a bezesný spánek. Nevěděla, že celou noc někdo bděl u jejího lůžka. Teyla se střídala s dalšími obyvateli vesnice a hlídali její klidný dech.

Ráno se Maya probudila do tichého šumění. Pokud mohla sluchem odhadnout – pršelo. Déšť dopadal na nataženou plachtu a vyhloubenými stružkami stékal do hlubokého koryta potoka. Natáhla ruce daleko za hlavu, aby se protáhla. Slastně si u toho povzdechla.
„Už vyšlo slunce?“ zeptala se nahlas. Nevěděla, jestli je ve stanu někdo s ní, ale za pokus přece nic nedá.
„Už před docela dlouhou dobou,“ odpověděl jí neznámý hlas. „Ale není vidět.“
„Já vím. Prší,“ pronesla a připadala si jako věštkyně. Hned se zase srazila z vlastního piedestalu, když se ptala dál: „Už je tady doktorka? A kde je Teyla?“
„Teyla spí. Většinu noci vás hlídala. A doktorka přiletí každou chvíli.“ Hlas nezněl nepřátelsky, ale byl odměřený. Člověk, kterému patřil, měl jiné povinnosti a ty čekaly, až bude moci odejít od nemocné.
Maya zmlkla a soustředila se na šumění deště. Už dlouho neměla čas na takové drobnosti, jako byl déšť bušící do střechy nad hlavou nebo sílící zurčení potoka, plněného vodou z širokého okolí. Při poslouchání těch obyčejných uklidňujících zvuků znovu usnula.
Probudil ji dotyk na ruce.
„Sundáme vám tu helmu,“ slyšela doktorčin hlas. „Sice vám sluší, ale asi se bez ní budete cítit lépe.“ Doktorčin smysl pro humor byl pro Mayu trochu matoucí.
Důležité bylo, že cítila, jak se jí bolavá hlava uvolňuje ze sevření obvazů a pod víčky jí začalo prosvítat matné světlo zamračeného dopoledne. Poslední metry gázy byly odstraněny a malé polštářky, chránící její oči zmizely v něčí dlani.
Maya zamrkala. Po temnotě obvazů byl i ten šedivý uplakaný den nepřirozeně jasný.
„Jak se cítíte?“ ptala se doktorka. „Vidíte něco?“
„Vidím.“ Maya se opatrně rozhlédla kolem sebe. „Všechno je tak jasné, až mě z toho bolí oči.“ Zvedla ruku k obličeji a přejela si po tváři. Pak sáhla dozadu a nahmatala bouli, pečlivě přelepenou náplastí a kryjící nejcitlivější místo její ubohé hlavy.
„Je to lepší, než jsem doufala,“ přiznala doktorka.
Maya si ji zvědavě prohlížela. Drobná štíhlá dívka jistými pohyby zkoumala Mayina další zranění a spokojeně pokyvovala hlavou.
„Takže jsem v pořádku?“ ujistila se ještě Maya.
Doktorka váhavě přikývla. „Všechno vypadá dobře.“
„Chci vidět Jamese,“ pokračovala Maya okamžitě. Spustila nohy na zem a při vstávání trochu zavrávorala. Nic to nezměnilo na jejím rozhodnutí vědět, co se stalo s mužem, který jí celý minulý rok dělal společnost, a na vlastní oči se přesvědčit, že je v pořádku.
Doktorka k ní natáhla ruku, aby jí pomohla. Jeden z vesničanů byl rychlejší. Podepřel Mayu a pomalu ji vedl k východu ze stanu.
Déšť se lil z černých mraků v silných provazcích. Špičky Mayiných nohou se zarazily na hranici mezi suchem stanu a čvachtavým nepohodlím venkovního světa.
„Tady,“ ozvalo se za ní. Teyla jí podávala velký kus celtoviny. Její vážný pohled přiměl Mayu se otočit.
„Děkuju za všechnu péči, které se mi tady dostalo,“ řekla a pohledem se dotkla každé osoby ve stanu. Na Teylu mírně pokývla. V Teylině tváři se konečně objevil náznak úsměvu a pokynula Maye, aby vyšla ze stanu.
„Dopravní prostředek je blízko,“ ujistila ji doktorka. Objevila se vedle ní a vzala cíp plachty, aby se i ona ochránila před deštěm.
Maya vyšla do deště a rozhlížela se, kam až jí záplava vody dovolovala proniknout pohledem.
Malé vznášedlo odklopilo zadní část a otevřelo tím vstup, sotva se ocitly v jeho blízkosti.
„Ahoj,“ ozvalo se zevnitř. Šedomodré oči a záplava vlnitých kaštanových vlasů patřily pilotce. Usmála se na doktorku a Mayu přejela zkoumavým pohledem.
„Jsem Andoriel, říkej mi Ája. Sedněte si,“ dodala, zavřela za nimi vstup a vznášedlo se odlepilo od země.
„Jak daleko poletíme?“ ptala se Maya.
„Moc daleko ne. Za pár minut jsme na místě.“ Andoriel vystoupala se vznášedlem nad mraky a kabinu zaplavilo sluneční světlo.
Maya si rukou přikryla oslněné oči. Než se vzpamatovala, znovu se vnořily do hustých oblaků a vzápětí přistály v hangáru.
„Vítej na Atlantis,“ otočila se k ní Ája. Vstala z pilotního křesla a netrpělivě čekala, až obě její pasažérky opustí vznášedlo.
Na Mayu čekal další zdravotnický personál s kolečkovým křeslem, aby ji pohodlně dopravil do útrob Města. Tolik péče se jí nedostalo za celý její život. Usazená na vozítku si prohlížela šedé stěny chodeb, uniformy vojáků, procházejících okolo, a nahlížela do místností s otevřenými dveřmi, za kterými jistě probíhaly podivné věci.
„Elizabeth,“ oslovila doktorka ženu, postávající u průhledné přepážky, oddělující místnost o patro níž. „Vedeme ji.“
Elizabeth se otočila k Maye. „Vítejte na Atlantis,“ řekla. „Jsem Elizabeth Weirová. Co vás k nám přivedlo?“
Maya pohlédla dolů do místnosti oddělené přepážkou a pokývla k ní hlavou. „On.“
James byl upoutaný na úzkém lehátku, trhal rukama i nohama a na tváře za sklem cenil špičaté zuby. Dlouhé vlasy mu vlály kolem bílého obličeje, jak se nažil vyprostit z pout. Byl z něj Wraith.
Maya ho takhle ještě nikdy neviděla. Vstala z křesla a pevně se chytila tyče, vedoucí kolem pozorovatelny. Tvář jí zbledla skoro stejně jako Jamesovi.
Všiml si jí a přestal sebou házet. Zadíval se jí do očí s takovou intenzitou, že sebou trhla a o krok ustoupila. I tak si stačila uvědomit, že pokud utrpěl nějaká zranění, nezůstala po nich ani stopa.
S tázavým pohledem se obrátila k doktorce a Elizabeth.
Doktorka smutně potřásla hlavou. „Nemáme retrovirus doktora Becketta. Celý jeho výzkum odvezli na Ze – na jinou planetu. Nemůžeme ho změnit zpátky.“
Jeden z vojáků se k nim tiše připojil, kývl na pozdrav Elizabeth a s chmurným zadostiučiněním se díval dolů na Wraitha.
„Johne, co máš?“ zeptala se ho Elizabeth.
Maya si všimla, jak se podíval po Andoriel, než Elizabeth odpověděl.
„Máme další návštěvu. Dorazil neobyčejně rychle.“ Teď už se na Áju díval přímo výsměšně. „Tvůj kamarád,“ řekl jí a přimhouřil oči nad nějakou společnou vzpomínkou.
Andoriel prudce zvedla hlavu. „Kde je?“
„Vedou ho sem. Dorazí – už je tady.“ Otočil se ke dveřím, kterými právě vcházela vojenská hlídka a mezi nimi další Wraith.
Maya zatěkala očima mezi Jamesem, Andoriel, Johnem a neznámým Wraithem.
Nově příchozí stál zdánlivě netečně. Ruce měl připoutané do silného koženého opasku. Bezvýrazným pohledem přejel osoby v místnosti a na obličeji Andoriel se zarazil o zlomek vteřiny déle, než na všech ostatních. Maya cítila, jak mezi nimi proběhlo něco neidentifikovatelného. Nezdálo se, že by si toho všiml někdo jiný. Wraith se hned zase odvrátil a zadíval do místnosti pod nimi.
„Proto jste mě přivedli?“ zeptal se hlubokým hlasem. „Abych viděl, jak týráte jednoho z mého druhu?“
Elizabeth pokynula doktorce a ta Wraitha stručně seznámila s fakty.
„Chci mluvit s Jamesem,“ řekla Maya, jakmile doktorka skončila.
Wraith se na ni podíval. „Už není tím, koho jsi znala jako Jamese. Retrovirus, se kterým si zde zahrávají, ho změnil. Teď je z něj zpátky Wraith. Nebude se tebou zabývat, pokud se na tobě nebude moci nakrmit.“
„Stejně s ním chci mluvit,“ trvala Maya na svém.
Elizabeth se mezi obočím objevila jemná vráska. „Nejsem si jistá, jestli tě tam můžu pustit. Je to nebezpečné.“
„To vím.“ Maya se na ni trochu zamračila. „Ale byla jsem s ním v jedné místnosti skoro rok a ne vždy to bylo bezpečné.“ Zmateně se podívala na Andoriel. Áje se na tváři objevil nepatřičně široký úsměv a nedokázala ovládnout postranní pohled směrem k Wraithovi.
John to všechno znechuceně pozoroval. „Vezmu ji tam,“ otočil se k Elizabeth. „a pohlídám je,“ dodal.
Voják u dveří izolace počkal na potvrzení od Johna, než netrpělivé Maye otevřel.
James ležel a očima probodával nově příchozí.
„Hej, hej, hej! Kam se ženeš?“ zavolal John a natáhl ruku, aby Maye zabránil v přístupu k Jamesovu lůžku.
Proklouzla kolem něj, zastavila se až u Jamese a zadívala se mu od obličeje.
„Jak se cítíš?“ zeptala se.
„Hladově,“ vycenil na ni zuby. Dívali se na sebe a Jamesova tvář ztrácela svůj výsměšný výraz. „Promiň. Slíbil jsem, že tě neohrozím.“
Maya potřásla hlavou. „Nemůžeš za to, co jsi. Oba jsme přežili – to je důležité.“
„Ale tvoje loď. Mojmír. Je pryč.“ Jamesovi se o očích mihla stopa lítosti, ale hned byla přehlušena jinou představou. Maya byla pořád tak krásně plná života…
James ležel s očima napůl zavřenýma. Neotevřel je, ani když se dotkla jeho čela. Zhluboka se nadechl a pomalu vydechoval.
Maya nad ním stála a pátravě si ho prohlížela. Věděla, že jsou pozorováni a při sebemenším pokusu o její napadení začne John střílet a dovnitř vtrhnou vojáci.
Wraith na pozorovatelně se otočil k Elizabeth.
„Co si s ním tady počnete? Přiletěl sem, aby získal retrovirus doktora Becketta a mohl dál zůstat člověkem. Odmítá se vrátit do svého původního Úlu.“ Zadíval se dolů, kde se James zvedl na lokty, aby se přiblížil k Mayinu obličeji. Něco přitom neslyšně šeptal. John podezřívavě přistoupil blíž.
„I když je to k neuvěření,“ pokračoval Wraith a oči pořád upíral dolů, „zdá se, že ti dva jsou spolu propojeni.“
Maya si sedla k Jamesovi a vzala ho za spoutanou ruku. Nespustil oči z její tváře, když pokládal hlavu zpátky na polštář.

„Je mi líto, že jsem tě tam musela nechat,“ řekla Maya. Nemusela vysvětlovat, že mluví o přechodové komoře. Při výstupu z hyperprostoru sebou Mojmír začal házet. Motory, dotlačené na svůj nejvyšší výkon, vypovídaly službu. Přídavný motor zahučel, zapraskalo v něm a otvorem, vzniklým z přílišné námahy materiálu, se vyvalil slimáčí sekret. Všechno v okolí zalepil a na rozpálených součástkách vztekle bublal a prskal. Maya stála u přechodové komory místo toho, aby se snažila loď stabilizovat. Za zády se jí rozpadal celý její dosavadní svět a ona očima hypnotizovala divného tvora, ve kterého se James postupně měnil.
„Neměla jsi jinou možnost. Kdybys mě tehdy pustila do lodi, nepřežila bys to. A já nejspíš taky ne.“
Maya zavřela oči. Dnes ráno si zakázala myslet na bolest, která už zase vystřelovala všemi směry a kroutila jí svaly do křečí. Toužila po odpočinku a věděla, že v tom divném Městě se ho nedočká. Dokud tady bude James i ona a budou je hlídat na každém kroku, nedokáže odpočívat.
„Potřebuju nápad,“ zašeptala si pro sebe.
„Johne,“ ozvala se z reproduktoru Elizabeth. „Přijďte nahoru.“
Maya jenom neochotně pustila Jamesovu ruku a odešla s Johnem na pozorovatelnu. Když dorazili, doktorka byla uprostřed věty.
„…a všechny vzorky, které jsme mohli získat, už máme. Vlastně ho na nic nepotřebujeme,“ uzavřela.
„Pak by mohl být užitečný jako mechanik v mé lodi,“ řekl Wraith.
„No, to určitě,“ prskl po něm John. „Další hladový krk. Nebo vlastně hladová ruka. Na to zapomeň.“
„A ty zapomínáš, Shepparde, že i já jsem vědec. Jestli o to bude stát, mohu mu pomoci.“
Maya se obrátila k Johnovi. „Jestli to dobře chápu vy a vy,“ ukázala také na Elizabeth, „tady máte hlavní slovo. Pak tedy žádám, abyste Jamese nechali jít. Nechtěl se vrátit do Úlu, ale jinou možnost pro něj nevidím.“ Otočila se a zadívala se na Wraitha. „Půjdu s ním,“ prohlásila jednoduše.
Vlna odporu, která se zvedla po její poslední větě, si nezadala s tou největší tsunami, která kdy byla k vidění v amerických katastrofických filmech. Maya ji nechala proudit kolem sebe a dál si stála na svém.
Jediná Andoriel a Wraith se k jejímu proslovu nevyjádřili. Stáhli se stranou a dívali se na Jamese, ležícího na izolaci. Maya přestala vnímat všechny námitky a sledovala ty dva. Něco v jejich postoji jí připomnělo rok strávený společně s Jamesem. Ája zvedla pohled k Wraithově tváři a trochu povytáhla obočí. V jeho výrazu se číst nedalo, přesto si všimla drobounké vlnky kolem rtů a mrknutí, které mohlo a nemuselo být jenom automatickou reakcí na suchý vzduch v místnosti. Docela ráda by věděla, co se těm dvěma honí v hlavách.
„Tak dobrá,“ ozval se James hlasitě, aby ho nahoře slyšeli v reproduktorech. „Nechte mě jít s ním. Tady vám nebudu nic platný.“
„Chcete ho na pozorování, doktorko?“ zeptala se Elizabeth.
„Ne.“ Doktorka Jamese sledovala s trochou lítosti v očích. „Jestli se o něj dokáže postarat někdo z jeho druhu, bude to pro něj nejlepší. Abych byla přesnější,“ dodala trochu váhavě, „moc dlouho se o něj nebudou muset starat.“ Znovu se podívala na tablet, který jí před několika minutami přinesla jedna z ošetřovatelek. „Umírá.“
„Vezměte si ho,“ řekla Elizabeth směrem k Wraithovi. „A odleťte. Hned.“
Wraith s pobavenou ironií v očích naklonil hlavu ke straně na znamení souhlasu.
„Odletíme okamžitě,“ řekl klidně.
Andoriel se otočila k Maye. „Nenechají tě letět s nimi. Chtěla bys zpátky na pevninu? Za Teylou?“
„To je dobrý nápad,“ usmála se doktorka. „Čerstvý vzduch a trocha pohybu ti udělají dobře. A Teyla je dobrá hostitelka. Bude ti tam lépe, než tady.“
„Vezmu ji tam.“ Andoriel se otočila, vzala Mayu za loket a odváděla ji z pozorovatelny. Maya se chtěla ještě rozloučit s Jamesem, ale John už jí nedovolil se k němu přiblížit. Ani Andoriel se po Wraithovi neotočila, když s Johnem a ochrankou odcházel na místo, odkud se společně s Jamesem dostanou na wraithskou loď.
„Rychle,“ zašeptala Ája a vlekla Mayu atlantskými chodbami. V hangáru skočila do prvního vznášedla a prosmýkla se otevírající se střechou ve chvíli, kdy byl otvor v ní dost veliký, aby se tam vešly.
Nepřistála na okraji athosianské vesnice, ale stranou, za hustým pásem lesa.
Maya za celou cestu nepromluvila ani slovo. Nebyla zvyklá na to, že by někdo rozhodoval za ni. Svírala opěradlo svého křesla a k bolesti těla se přidala i mnohem hlubší bolest.
Andoriel vyběhla ze vznášedla a zadívala se k obloze.
„Pospěš si,“ šeptala.
Maya za ní vyšla trochu zmatená. „Co to má znamenat?“ ptala se.
„Nemohla jsem ti nic vysvětlovat tam.“ Ája pohodila hlavou směrem k Městu. „Jestli chceš být s Jamesem, tak budeš. Pokud do toho budu mít co mluvit, už nikdo nikoho nerozdělí. A rozhodně ne bez rozloučení.“
Maya poodešla kousek od vznášedla a také pohlédla k nebi. Ostrý svist Šipky jim zazněl přímo nad hlavou, paprsek sebral Mayu a pilot wraithské stíhačky proletěl těsně nad zemí. Střetl se s Ájou očima a vyletěl kolmo vzhůru z jejího dohledu.

„Vítej na mé lodi,“ řekl Maye Wraith, kterého potkala na Atlantis. „Mám pro tebe návrh.“
Maya ho zvědavě následovala do laboratoří. James už tam ležel a do žíly mu proudila tmavá kapalina.
Wraithův návrh Maya zvažovala přesně tak dlouho, než se zadívala do Jamesovy tváře. Mojmír neexistoval. Co se týkalo jejího předchozího života, jakoby taky neexistoval. Proč tedy nezačít úplně znovu a úplně jinak.
„Souhlasím,“ otočila se k Wraithovi. „Začneme hned?“
S náznakem úsměvu jí pokynul na místo vedle Jamese.
Maya na něj naposledy pohlédla, lehla si a zavřela oči. Jestli se všechno povede tak, jak má, bude za pár dní stejná, jako celá posádka této lodi. A hlavně - bude stejná jako James.

Opět děkuji za všechny komentáře.
Teď chronologicky následuje Daledon, který najdete v mém druhém otevřeném tématu tady.
A 8.9. někdo vznese "Nesmyslný požadavek"

vinikájící díl jako obvikle ale přidat další hladoví krk si nemusela

[andoriel]

posedlíku - děkuju
A - musela. Dala jsem Maye vybrat a ona si zvolila hladovou ruku Jenom to časem Maye i Jamesovi trochu zkomplikuju
Ještě jednou díky

Daledon

Seděla jsem s hlavou v dlaních a nechtěla jsem s nikým komunikovat. Atlantis pomalu plula neznámým vesmírem a její štít každou chvíli hrozil kolapsem. Replikátoři si mohli k dnešnímu dni namalovat do kalendáře hvězdičku jako symbol vítězství nad pozemskou expedicí. Satelit splnil svůj úkol. Kdyby se nepodařilo jeho paprsek aspoň na chvíli zarazit jedním z měsíců nad planetou, byla by jejich výhra úplná. John s Městem odletěl v posledním okamžiku. Vlastně až po něm.
Elizabeth ležela na ošetřovně v kritickém stavu a nikdo nevěděl, jestli se ještě probudí. Vědci a technici se snažili udržet aspoň nezbytné minimum přístrojů v chodu, lékařský tým měl tolik práce, že nevěděl, kam dřív skočit a jedna ztracená knihovnice v současné době nikoho příliš netrápila. Nikoho kromě mě. Erin zůstala někde na pusté planetě sama. Záchranný oddíl, který se ji vypravil hledat, byl odvolán kvůli útoku na Město.
John si našel pět vteřin, aby mi řekl, že jakmile se dostaneme z nejhoršího, rozjede pátrání znovu. Věřila jsem mu. Jeden debakl v záchraně knihovnic mu úplně stačil.
Našla jsem si místo, kde jsem překážela co nejméně a snažila se na sebe moc neupozorňovat.
…………........................................................................…………………………

Erin se probudila pod útesem ve velice divné poloze. Obličej měla zabořený do trsu kapradí, ruce rozhozené, jednu nohu zkroucenou pod tělem a druhou nataženou za sebou. Zamrkala a pokusila se vzepřít na rukách, aby se mohla rozhlédnout. Hlavou se jí honily nesouvislé útržky vzpomínek na něco, čemu nerozuměla.
Nohou, kterou měla pod sebou, jí projela ostrá bolest. Sykla, ale přetočila se na záda a čekala, až se vlny bolesti, přecházející z nohy do zbytku těla, uklidní. Očima zatím jezdila po okolí. Vysoké stromy nad její hlavou byly pocuchané a objevila na nich několik zlomených větví. Zřejmě jimi proletěla před svým dopadem. Nad stromy se tyčila skála. Vysoká šedá stěna proti modrému nebi.
Zvedla ruce a prohlédla si je, přejela si jimi po těle a očima zkontrolovala, jestli se jí podařilo zahýbat palci u nohou. Zatím se zdálo, že kromě jedné nohy bude v pořádku. Ještě si prsty pohrábla vlasy. Když se dotkla zátylku, tvář se jí zkroutila bolestí. Na prstech jí zůstala krvavá šmouha. Ušklíbla se na ní a sáhla po jedné ze zlámaných větví, které ležely kolem.
Zvedala se pomalu, a když se s pomocí větve dostala do stoje, chvíli zůstala v klidu a nechala hlavu, aby si zvykla na změnu pozice. Vlevo od ní lesem probleskovala světlá skvrna. Doufala, že je to konec lesa nebo aspoň mýtina a po jedné noze se za pomoci ulomené větve začala posunovat ke světlu.
Trvalo jí to dlouho. Cestu volila opatrně, aby předešla pádu. Bála se, že by se znovu nemusela zvednout. Konečně se ocitla mezi posledními stromy a zůstala stát. Nebyl to konec lesa. Jenom malá paseka, na které ležel povalený strom. Jeho kmen byl celý porostlý mechem, a pod pásy odchlíplé kůry se hemžil hmyz.
Když vyšla na slunce, uvědomila si, jaká zima jí byla pod korunami lesa. Vyhlédla si velký kámen, do kterého se opíraly sluneční paprsky a s úlevou si na něj sedla. Zraněnou nohu měla nataženou před sebou. Nohavice se napínala, jak se pod ní rozrůstal otok.
Erin se zadívala před sebe. Útržky vzpomínek, které se jí občas mihly hlavou, nevysvětlovaly vůbec nic. Nevěděla, kdo je, jak se sem dostala, ani kam patří.
Rozzlobeně upírala oči na jednotlivé body v krajině, které měla na dohled, a pokoušela se přesvědčit sama sebe, že je zná. Hlava jí rozbolela tak, že si ji musela stisknout mezi dlaněmi. V okamžiku, kdy zavřela oči, se svezla vedle balvanu a ztratila vědomí. Slunce pražilo do jejího bezvládného těla a pomalu putovalo oblohou, až se dotklo horizontu. Po nástupu noci se ochladilo a Erininy mdloby přešly do těžkého spánku. Stočená do klubíčka se tiskla ke kameni, dokud se v něm držel zbytek slunečního tepla.
Ráno ji probudil pramínek vody, stékající jí před pootevřené rty. Nový den měl snový tyrkysový odstín. Pokoušela se víc otevřít oči a zaostřit na svět kolem sebe, ale byla příliš vyčerpaná. Chladná voda jí po kapkách stékala do krku a nutila ji polykat. Když přestala proudit, Erin znovu usnula.
Probudila se k večeru. S nově získanými silami nejen otevřela oči, ale také se posadila. Všechno bylo stále zahaleno v tyrkysovém příšeří. Jako závoj tenký baldachýn zelenomodré barvy chránil místo, kde odpočívala. Vedle sebe našla hromádku neznámého ovoce a misku, vyrobenou z půlky skořápky, podobné velikému kokosovému ořechu, plnou vody. Sáhla po kousku ovoce a opatrně ochutnala. Vzala si další a nepřestala, dokud místo vedle ní nebylo prázdné. Vypila vodu z misky a rozhlédla se s nadějí, že se objeví další jídlo a pití.
Zraněná noha ležela natažená a omotaná růžovou poloprůsvitnou látkou. Když se Erin chtěla pohnout, látka působila jako dlaha – zabránila noze se ohýbat. Erin zároveň cítila, jak jí do zranění z obvazu proudí svědivý pocit, který znamenal uzdravování. Ještě dotykem zkontrolovala ránu na hlavě. Čtverec látky držel na místě poranění pásek tak jemný, že si ho na čele uvědomila, až když se tam při jeho zkoumání posunuly její prsty.
Léčba se sice zdála úspěšná, ale paměť se jí nevrátila. Marně tápala v těch útržcích vzpomínek, které jí táhly hlavou, jestli tam objeví něco o růžové látce s hojivými účinky nebo o tyrkysové kopuli.
Při přemýšlení se pohodně uložila a spánek, který tentokrát přišel, byl hluboký a posilující, i když netrval dlouho.
O půlnoci se probudila hlasitým prasknutím. Ještě zahlédla, jak se růžový obvaz z její nohy zkroutil jako had a rozplynul se. Po kusu látky s páskem přes čelo nezbyla ani památka. Pohnula nohou. Nejprve opatrně, pak ji skrčila, přitáhla koleno co nejvíc k sobě a zase ho natáhla. Po bolesti nezůstala ani stopa. Přesunula se do dřepu a pokoušela se vstát. Tyrkysová kopule byla o pár centimetrů vyšší než ona a vydávala tlumené světlo posílené svitem hvězd. Erin se pomalu narovnávala a postupně zatěžovala zraněnou nohu stále víc.
„Ještě bys měla ležet,“ ozval se příjemný hluboký hlas. „Kosti byly roztříštěné a jejich úlomky se dostaly do svalů, když jsi sem šla. Všechny už jsou na svém původním místě, ale ještě nedrží tak pevně u sebe, jako předtím.“
Erin si při prvním zvuku sedla na kámen a rozhlédla se kolem. Zpočátku neviděla nic, ale pak se kopule zachvěla a rozplynula se stejně jako předtím růžová látka. S úžasem se dívala na podivuhodnou bytost, která stála před ní. Nejméně dva metry vysoká štíhlá postava byla zahalena v dlouhém rouchu tyrkysové barvy, přepásaném širokým tmavomodrým pásem. Dlouhé tmavé vlasy jí splývaly po zádech a kolem skrání byly některé prameny složitě spleteny. Oči měla bytost stejně tmavě modré jako pás. Erin se mihla hlavou představa hladiny moře za jasné noci. Nevěděla, kde k ní přišla, ale hodila se na popis barvy, kterou právě tiše obdivovala. Přes křehkost bytosti nebylo pochyb, že vládne značnou silou. Ve volných záhybech pláště se chvílemi mihly ruce s dlouhými prsty, ale poměrně velkými dlaněmi. Erin nepochybovala, že před ní stojí muž. Nejzvláštnější byl široký pruh zelenomodré látky, který měl na zádech. Začínal nad cizincovou hlavou a dosahoval mu až téměř k patám. Byl jeho součástí stejně jako úzký nos, přecházející na konci do sotva znatelné skoby nebo smetanově bílá špička boty, která vykoukla z roucha, když k ní udělal pomalý krok, jako by ji nechtěl svou blízkostí vyděsit.
„Kdo jsi?“ zeptala se.
„Jmenuji se Marcus,“ usmál se cizinec a udělal před tělem rukou složité znamení, při kterém se jemná látka jeho pláště zavlnila ve výrazných křivkách. „Uslyšel jsem tvé volání.“
Erin se na něj trochu nechápavě podívala. „Já jsem křičela?“
Marcus se dotkl čela a zadíval se jí do očí. „Tvůj křik slyšeli všichni obyvatelé Daledonu. Byl tak hlasitý, že jsme nemohli určit přesný směr. Měl jsem štěstí, že jsem tě našel.“
Erin odvrátila pohled. V modři jeho očí by se brzo utopila a ona potřebovala posbírat všechny síly a vzpomenout si. Na cokoli. Jméno Daledon jí nic neříkalo. Tyrkysově oděný muž jí připadal jak ze snu, ale jeho vzhled byl pro ni naprosto neznámý. Rychle pohlédla na své špinavé zelenohnědě strakaté oblečení s nevzhlednými rourami na ruce a nohy a zamračila se nevolí.
„Kdo jsem já?“ zeptala se Marcuse.
Položil jí ruku na tvář. „Tvé vzpomínky jsou zastřené, ale spoje se uvolní a vypustí je, až přijde čas.“ Zavřel oči a tváří mu přešel zamyšlený výraz. „Jmenuješ se Erin.“
Potřásla hlavou. Jméno Erin jí také nic neříkalo. Povzdechla si a smutně se na Marcuse podívala. Ruku jí nechával na tváři a zkoumavě se na ni díval.
„Jestli se cítíš dost silná, vezmu tě domů,“ řekl. „Na Daledon,“ doplnil, když viděl zmatek v jejím obličeji.
Přikývla a vstala. Uvědomila si, jak je proti němu malá a drobná. Musela by zvednout ruce až nad hlavu, aby mu je položila na ramena. A to také na jeho pokyn udělala. Tyrkysový plášť je oba celé zahalil, když objal i on ji, a jemná látka vytvořila kolem nich ochrannou vrstvu. Erin s úžasem sledovala, jak se pás na Marcových zádech rozkládá do stran i do výšky a mění se v pár křídel, která je vynesla na oblohu a pak i do hlubin vesmíru. Křídla nevydávala žádný slyšitelný zvuk, jenom slabou záři. Stejně jako plášť byla tyrkysová a jejich okraje měly růžový nádech.
„Zavři oči,“ řekl jí Marcus. Poslechla. Cítila, jak ji k sobě přitiskl a jeho tělo se napjalo. Neodolala a malinko pootevřela jedno oko. Okolo Marcusova pláště se jiskřilo, křídla měl bez pohybu roztažená do stran a hlavu zvrácenou nahoru, jak se díval směrem, kterým letěli. Ne. Neletěli. Řítili se pro Erin neuvěřitelnou rychlostí. Když si uvědomila, že ta duha, která je obklopovala, je vlastně světlo hvězd, rychle oko zase zavřela a přitiskla obličej Marcusovi pod rameno.

„Už tam budeme,“ ozval se jeho hluboký hlas těsně u Erinina ucha, když se let začínal zdát příliš dlouhý a ona zjistila, že v Marcusově náručí tiše usíná.
Pomalu zvedla hlavu a opatrně otevřela oči.
Jejich rychlost se zmírnila a oni se vznášeli u jasné dvojhvězdy. Rudý obr majestátně plul vesmírem a jeho obrovská, ale řídká hmota matně zářila v tyrkysových a růžových odstínech. Hvězda tvořila kapku Rocheova laloku, jejíž hrot se dotýkal oslepujícího bílého trpaslíka. Malá hvězdička lačně nasávala hmotu obra. Pomalu kolem sebe kroužili, jako malý pán v oslnivě bílém obleku v tanci s dámou, kolem které vlály barevné závoje.
Erin jen povzdechla. Pro takovou nádheru nenacházela slov.
„Krásný pohled, že?“ usmál se Marcus. „Škoda, že tu nejsi v období, kdy si naše slunce mění své role. Dale se oblékne do tyrkysu a šarlatu a Don se změní v bělostnou nenasytnou vločku.“ Lehce mávl křídly a zachytil sluneční vítr z lepšího úhlu pro jejich další, tentokrát už pomalou cestu.
Erin nevycházela z úžasu. Pomalu se přibližovali k něčemu, co vypadalo jako široký prstenec kolem dvojhvězdy. Množství planet – přirozených i umělých - s měsíci a satelity, tvořilo hustou síť, někde propojenou do neprostupné hmoty, jinde s velkými rozestupy mezi sebou.
„Toto je můj domov,“ řekl Marcus s rozzářenýma očima a zamířil k jedné z osamocených planet.
Erin sledovala, jak se přibližují k oběžnici a postupně rozeznávala její barvy. Převládala zelená. Výhled jí na chvíli přerušila ohnivá stěna při vstupu do atmosféry planety, ale když se oheň rozptýlil, rozeznávala mírné kopce i vysoké hory, většinou porostlé travou nebo lesy, s širokými řekami. Nikde nebylo vidět osídlení.
Marcus letěl nad povrchem a šťastně se usmíval. Směřoval k nejvyššímu pohoří, které bylo v jejich zorném poli.
Jak se přibližovali, Erin poznala, že se vlastně nejedná o pohoří, ale o kráter jediné sopky. Byla tak obrovská, že její okraj vypadal jako vysoké rozeklané pohoří. Nad kráterem Marcus zpomalil a začal se snášet dolů. Vstříc se jim blížila louka, občas přerušená skálou nebo osamělým stromem. Erin stále neviděla nic, co by nasvědčovalo, že na planetě někdo žije.
Zůstali stát v trávě. Poloprůhledná tyrkysová látka, která je halila a chránila cestou k Daledonu, zmizela. Erin přenesla váhu z nohy na nohu, aby se přesvědčila, že ji opravdu udrží obě a zahojení tříštivé zlomeniny nebyl jenom sen. Tříštivá zlomenina – zvláštní výraz, napadlo ji. Rozhlížela se kolem sebe, ale stále se ještě jednou rukou držela Marcuse kolem krku.
„Marcu!“ ozvalo se volání a loukou k nim od nejbližší skalky běžela vysoká štíhlá dívka. Měla stejný plášť jako Marcus, ale ten její byl růžový. „Našel jsi ji,“ řekl další hlas. Najednou byli obklopeni lidmi. Někteří přicházeli, jiní se snášeli. Všichni byli vysocí a štíhlí, měli různobarevné pláště a křídla. V barvách převládala tyrkysová, modrá a růžová.
„Caio,“ usmál se Marcus a natáhl ruku k dívce, která na něj volala. Druhou měl pořád obtočenou kolem Erinina pasu. Erin se chtěla odtáhnout, aby se s dívkou mohl přivítat, ale držel ji pevně.
„Zůstaň u Marcuse,“ oslovil Erin jeden z mužů. Jako jediný měl plášť zářivě bílý a kolem očí a úst se mu táhly jemné vrásky. „V našem světě není vše tak jasné a jednoduché, jak se návštěvníkům na první pohled jeví.“ Pak se obrátil na Marcuse, který se k Erinině překvapení s Caiou přivítal tak, že se navzájem dotkli prsty. „Vítej zpátky,“ řekl mu. „Jsme rádi, že se ti ji podařilo najít tak rychle.“ Znovu se obrátil k Erin. „Tak hlasitý křik jsme tu neslyšeli už věky. Máš mimořádný dar.“
DAR. Erin zamrkala, potřásla hlavou a na čele se jí usadily vrásky. To slovo pro ni bylo z neznámého důvodu velice důležité.
„Jsi unavená. Možná jsme měli ještě počkat s odletem, až nabereš víc sil.“ Marcus ji starostlivě pozoroval.
„Jsem v pořádku,“ odporovala. „Jenom bych se ráda umyla a převlékla.“ Mezi těmi zářícími barvami a lidmi, kteří jí připadali dokonalí, se cítila trochu nejistě.
Caia se na ni usmála. „Samozřejmě. Hned to zařídím.“ Její růžová křídla se stříbrným lemováním se roztáhla a v okamžiku ji odnesla někam mimo Erinin dohled. Erin obrátila tázavý pohled k Marcusovi. Ještě pořád jí připadal jako jediná skutečná bytost v celém vesmíru.
Usmál se na ni a několika slovy dopověděl, jak ji našel zraněnou na louce uprostřed lesa a po ošetření jejích ran se hned vydali na cestu k Daledonu. „Měl jsem velké štěstí, že jsem ji našel. Bohužel si nic nepamatuje. Rána do hlavy ji zbavila všech vzpomínek na to, kým byla,“ dokončil a rozhlédl se po ostatních, kteří ho pozorně poslouchali.
„Hlavně, že je tady s námi,“ pokýval hlavou muž v bílém. „Už nic nehrozí,“ dodal, pro Erin trochu nesrozumitelně. Mírně pozvedl hlavu a oči mu na okamžik ustrnuly v nepřítomném pohledu. „Caia ti připravila koupel a nové šaty,“ otočil se k Erin.
Marcus ji sevřel pevněji a roztáhl křídla. Kratičký let k jedné z blízkých skal vyvolal v Erin další příval nesmyslných obrazů a pocit, že něco podobného zažívala kdysi často.

Když přistáli, Marcus jí přestal objímat v pase, sundal její ruku ze svého krku, ale stále ji za ní držel. Vedl ji do nitra hory širokými chodbami plnými barevného světla. Došli do prostorné jeskyně, jejíž půlku zabírala vodní hladina. Přirozené výstupky skal byly doplněny nenápadnými kovovými i látkovými závěsy, které celý prostor dělily do menších částí a daly se posunovat podle potřeby.
„Jste tady!“ ozval se hlas Caii. Vynořila se u jednoho z růžových závěsů. Vzala Erin za druhou ruku a vedla je blíž k vodní hladině. Marcus se před posledním předělem zastavil.
„Půjdu si promluvit s Arelem.“ Stiskl Erin prsty, než ji pustil, a když viděl její zmatený pohled, dodal: „Vrátím se. Než se upravíš, budu na tebe čekat u východu.“ Neochotně ho pustila a dívala se za ním, dokud jí nezmizel z očí.
„Marcuse je jednoduché milovat,“ řekla Caia. Otočila se a odhrnula poslední jemný pruh látky. „Tady se můžeš vykoupat. Šaty si vyber podle svého vkusu. Budu hned vedle,“ pokynula k další zástěně a zmizela za ní.
Erin došla na břeh z mramorových desek. Odkopla boty a stoupla si na vyhřátý kámen. Z vody u jejích nohou stoupala pára. Klekla si a ponořila do ní ruku po zápěstí. Pak už neváhala. Rychlými pohyby se zbavila šatů a vklouzla po několika schůdcích do příjemně teplé lázně. Voda mírně perlila a v barevném světle nechávala na její kůži kapky jako démanty. Plavala a potápěla se tak dlouho, až se na břehu objevila Caia a mávala na ni. Než se dostala ke schodům na břeh, Caia zmizela, ale Erin objevila několik různobarevných plášťů, rozložených na vystouplých kamenech, které zřejmě nahrazovaly sedátka. Hned sáhla po tyrkysovém. Ta barva jí uklidňovala. V její přítomnosti měla pocit bezpečí. Sotva si připnula stříbřitě modrý pás, ucítila, jak se jí plášť přizpůsobuje a halí ji přesně tak, jak si to představovala. A také se trochu změnila jeho barva. Už nebyl pouze tyrkysový, ale při každém pohybu se jeho barva pozměnila. Než udělala pár kroků, byl sytě modrý, pak, přešel do růžové a bílé s nádechem zlata, aby se zase proměnil na zelenomodrou nádheru.
K plášti patřily i jednoduché smetanové střevíce. Jenom křídla Erin scházela. Ale ke svému překvapení po nich ani netoužila. Ta patřila k jejímu zachránci. Než došla k východu ze skalních lázní, hrál její plášť všemi barvami duhy, ale stále na něm převládal tyrkys.

Marcus na ni čekal, jak slíbil. Hlavu mě sklopenou k zemi, a když ji po příchodu Erin zvedl, všimla si, jak jsou jeho oči vážné a zadumané. Opatrně se na něj usmála a chytila ho za ruku, kterou k ní natáhl.
„Co se stalo?“ zeptala se při chůzi nízkou hebkou travou. Tentokrát neletěli a Erin byla ráda. Cítila, že trocha pohybu jí udělá dobře.
„Dale nám dělá starosti. Jeho hmotnost se zvyšuje příliš rychle a degenerační tlak přestává být schopen odolat gravitaci. I přes naše zásahy se brzy změní v supernovu. Zatím se nám tomu vždycky podařilo zabránit, ale obávám se, že tentokrát jsme vhodnou chvíli propásli.“ Smutně potřásl hlavou. „Budeme si muset najít jiný domov. A to co nejdřív. Než se nám podaří vybudovat další prstenec kolem vybrané hvězdné dvojice, bude to trvat…,“ podíval se na Erin, „na tvé chápání času velmi, velmi dlouho.“
Erin se zastavila. „Supernova? Jak dlouhá doba nám zbývá do výbuchu?“
„Převedeno na tvůj čas – snad několik dní.“
„To není moc,“ zašeptala Erin a vykročila na další cestu.
Marcus se usmál. „Čas je velice relativní pojem.

Arel se objevil u skupinky vysokých stromů právě, když k nim došli. „Máme práci,“ řekl Marcusovi. „Promiň,“ oddal k Erin. „Můžeš tady zůstat?“
„Poslední pokus,“ zašeptal Marcus, když usazoval Erin na mechový polštář pod stromy. Společně s Arelem odletěli tak rychle, že to Erin skoro nepostřehla.
Chvíli se rozhlížela kolem sebe, ale její oči neupoutalo nic tak dlouho, aby to stálo za bližší prozkoumání. Svezla se vedle kamene, zkřížila nohy do tureckého sedu, položila si ruce na kolena a zavřela oči. Tato pozice jí byla velice příjemná. Seděla a nechala myšlenky odplout k obzoru. Byly jako malé papírové lodičky, které se houpaly u břehu moře a vlny je posouvaly dál a dál, až zmizely. Hladina moře se uklidnila a splynula s oblohou. Barva postupně světlala, až skončila v zářivém bílém světle. Erin prudce otevřela oči.

Krajina kolem ní se změnila. Po trávě a stromech nezbyla ani stopa. Vysoké rozeklané skály se tyčily k nebi a na jejich úpatí se hromadila černočerná tma. Červeně lemované tmavé mraky se valily kolem hor a otíraly se o jejich boky. Ozvalo se vzdálené zahřmění a přineslo poryv studeného větru. Erin se otřásla zimou a vstala ze studeného vlhkého kamení.
Od jedné z blízkých skal k ní letěl kulový blesk. Těsně před ní se zastavil a v jeho tichém prskání zaslechla hlas, který patřil Caie.
„Nedokážeme už udržet iluzi. Všechny síly dáváme do odvrácení zkázy. Zůstaň tady.“
Erin kývla, rozhlédla se a vybrala si to nejvíce suché místo k usednutí. Znovu zkřížila nohy, položila ruce na kolena a zavřela oči. Uklidnění nepřicházelo. Studený vítr na ni útočil ze všech stran a pocit ohrožení se jí usadil v zátylku jako nepříjemné brnění. Navíc ji rušil vzdálený křik, kterému nerozuměla.
„Erin,“ ozval se vedle ní známý hlas. Marcus se vznášel několik centimetrů nad zemí a natahoval k ní ruce. „Musíme hned pryč.“
Zvedla se a zadívala se na něj. „Nezměnil ses,“ řekla překvapeně.
„Jsem takový, jakého si mě přeješ. Jsem tu pro to, abych tě chránil.“
Mračila se. „A kde jsi byl, když jsem ležela mezi střepy v knihovně a Wraith se snažil mě zabít? Nebo když mi předávali Dar?“
„Nechráním tě před tvým osudem ale před nehodami,“ vrtěl hlavou Marcus a chytil ji za ruku. „Pojď už.“
„Co tu ještě děláte?“ vykřikl malý holohlavý človíček s hnědými blanitými křídly, který se hnal kolem nich. „Zmizte!“
„Už jdeme, Arele,“ zašeptal Marcus a položil si Erininu ruku na rameno. „Prosím,“ otočil se k ní, „pojď.“
Erin se ohlédla za Arelem a zvedla druhou ruku, aby ji ovinula kolem Marcusova krku. „Proč jste každý jiný?“ zeptala se.
„Vypadáme tak, jak si náš představují tvorové, které chráníme.“ Vznesli se nad pohoří, proletěli mraky plnými vody a rychle se vzdalovali od dvojhvězdné soustavy.

Erin se ohlédla. Bílý trpaslík Dale se zhroutil do sebe. Napadlo ji, že se vlastně nic neděje, že se jen čas na okamžik zastavil. Pak se Dale rozzářil mohutnou explozí, která na všechny strany vyslala destruktivní rázovou vlnu. Marcusův plášť je ochránil před nejhorším. Ale Erin stejně cítila, jak se jí škvíří vlasy a podrážky bot měla přilepené ke kůži chodidel.
Marcus se vzdaloval od supernovy a využíval k tomu i sílu výbuchu. Okraje křídel měl rozpálené do ruda a Erin cítila, jak se jí v náručí chvěje námahou. Posunula trochu ruce, aby měla dlaně k Marcusovi přitisknuté celou plochou, pomalu a zhluboka se nadechla a s výdechem nechala energii proudit ze svých dlaní do Marcova těla. Přitiskl ji k sobě blíž a jejich let se zrychlil.

Trvalo dlouho, než je přestal zahalovat oblak ohně a rázová vlna si s nimi přestala pohazovat. Konečně se jejich let uklidnil.
Ochranný obal Marcusova pláště stále fungoval a chránil je před zářením, které Dale vyslal v posledním výdechu své ztracené existence. Mračno, vytvořené těžkými prvky z dvojhvězdy, se vydalo na dlouhou pouť, aby pomohlo ke vzniku nového života v dalekých koncích vesmíru.
Marcus zpomalil a sklonil hlavu k Erin. „Zachránila jsi nás,“ řekl jí. „Nebýt tvé pomoci - tvé síly - nedokázali bychom uniknout.“
Erin se rozesmála. Celou dobu Marcuse svírala v pažích se strachem, jestli se jim podaří odletět dost daleko, a teď právě jí potvrdil, že to dokázali. „Jak by mohl Anděl strážný zemřít?“ zeptala se.
„Anděl strážný?“ vrtěl Marcus hlavou. „To si mě s někým pleteš.“ Posunul trochu ruce, kterými ji objímal, aby jí dlaní mohl přejet po tváři. „Strážný, to ano, ale Anděl nejsem.“
Erin přivřela oči. „V tom případě,“ řekla zastřeným hlasem, „by sis měl dávat větší pozor na blízké supernovy.“ Zašklebila se na Marcusovo rameno, které měla přímo před očima a pak si o ně opřela čelo. „Vezmi mě prosím domů,“ zašeptala unaveně. „Na Atlantidu,“ dodala ještě.
„Tam nemohu, ale na planetu, kde jsme se potkali, zítra přijdou tvoji lidé, aby tě našli. Počkám tam s tebou.“ Jeho ruka ji pořád hladila po tváři a vlasech.

……………………………………………………………………............................……………….

„Johne!“ volala jsem přes celou jídelnu, a co největší rychlostí se proplétala mezi ostatními strávníky. „Johne!“ Dopadla jsem oběma rukama na stůl, kde seděl plukovník Sheppard se ztraceným výrazem v obličeji. Jeho neholená tvář vypadala ztrhanější, než jsem ji kdy pamatovala „Prý našli Erin,“ vyrazila jsem ze sebe mezi rychlými nádechy.
Zvedl ke mně krví podlité oči. „Je na ošetřovně,“ řekl tiše a zadíval se před sebe nepřítomným pohledem.
„Johne,“ opakovala jsem. „Je mi to moc líto.“ Ztráta Elizabeth ho zasáhla asi nejvíc z celé Atlantidy. Jejich přátelství přerostlo v něco, co ani jeden z nich nijak nekomentoval ani nespecifikoval, ale co bylo patrné na první pohled.
Položila jsem mu ruku na zápěstí.
Pokýval hlavou. „Díky. Jdi za Erin.“
„Já děkuju, že jsi nezapomněl.“ Ještě jednou jsem mu stiskla ruku a vydala se přímou cestou na ošetřovnu.

Erin ležela s rukama za hlavou a tiše se pro sebe usmívala.
„Takhle vypadá ztracená a znovu nalezená knihovnice?“ použila jsem její slova z dávné minulosti. Vlastně ani ne z tak dávné, jak mi to občas připadalo.
„Takhle vypadá někdo, kdo potkal svého Anděla strážného,“ řekla.
Ohlédla jsem se po pootevřených dveřích, kde právě lelkovalo několik vojáků a čekalo, až na ně přijde řada v pravidelném očkování. Někteří z nich byli v záchranném týmu, který Erin přivedl zpět.
„Tyhle rozhodně nemyslím,“ řekla Erin důrazně, ale pořád se usmívala.
Doktorka Kellerová přišla, aby zkontrolovala Erinin stav a nekompromisně mě vyhnala. Zatáhla závěs kolem Erinina lůžka a skryla nejen moji nejlepší přítelkyni, ale i ustaraný a trochu trpký výraz vlastní tváře.

Cestou do knihovny jsem si nalila kávu a doufala, že Erin brzy pustí a já se dozvím něco víc o Andělu strážném.

[andoriel]

Je 8.9. a já můžu jenom dodat: Bavte se

26.Nesmyslný požadavek
„To je od vás velmi pozorné, Johne,“ řekla plukovník Samantha Carterová a přijala mísu s ovocem. John se potěšeně zašklebil a mrkl na mě.
Jenom jsem stiskla rty. Až se to Rodney dozví, bude zuřit. Byl to původně jeho nápad a John mu ho rozmluvil. Zjevně, aby ho mohl použít sám.
Přivítání nové velitelky základny Atlantis se konečně dostalo do další fáze. Plukovník Carterová si šla prohlédnout svůj pokoj a my ostatní jsme se mohli rozejít po práci.
„Ájo,“ oslovila mě doktorka Kellerová, než jsem stačila zmizet za nejbližším rohem. „Mohla bys jít se mnou?“
Trochu neochotně jsem ji následovala. V knihovně v přísném utajení probíhala velice zajímavá akce. Věděla o ní Erin, Radek Zelenka a já. Chtěla jsem vidět průběžné výsledky co nejdříve.
Doufala jsem, že půjde o nějakou drobnost v mých zdravotních záznamech, která bude rychle vyřízená. Ale jenom do té doby, než jsem si všimla pohledu plukovníka Carterové směrem k doktorce, ještě než zmizela v chodbách Města.

Jennifer Kellerová mě nevedla na ošetřovnu, ale do suterénu k vězení. Můj údiv se stupňoval každým krokem. Přede dveřmi jsme se zastavily, než voják na hlídce projel magnetickou kartu vstupním zařízením.
„Je ti něco?“ zeptala se doktorka. Všimla si, jak jsem zbledla.
Jenom jsem zavrtěla hlavou a vstoupila do rozlehlé místnosti jako první.
„Otevřete, prosím,“ řekla jsem směrem k dalšímu vojákovi a přistoupila k mřížím cely. Vězně oddělovaly nejen silné tyče, ale také silové pole. Voják se tázavě podíval na Jennifer a po jejím přikývnutí vyťukal složitý kód. Pole zmizelo a přede mnou se otevřel otvor. Bez váhání jsem vešla. Nevšímala jsem si strážných, kteří vstoupili zároveň se mnou, a zamířila přímou cestou k vězni.
„Co tu děláš? Jak ses tady ocitl?“ ptala jsem se v duchu a zastavila jsem se na krok od Ace. Pokřik, který se ozýval za mnou, nebyl důležitý. Zvedla jsem ruku a dotkla se jeho ramene.
Opatrně, tak, aby byl jasný jeho sebemenší pohyb, Ace zvedl levou ruku, ukázal ji vojákům a pak stiskl tu mou, položenou na jeho kabátu.
„Pozemšťané mi očividně nedůvěřují,“ řekl. Tenké bledé rty se na mě usmívaly, ale oči měl vážné a jeho hluboký hlas zněl mým uším smutně.
„Kdo by se divil?“ snažila jsem se o lehký tón. „Taková nečekaná návštěva.“
Jeho pohled zalétl směrem k doktorce a vojákům. Jennifer na nás vyděšeně zírala a všichni vojáci měli zbraně připravené k výstřelu. Nemohla jsem jim vysvětlit, že mi nic nehrozí, protože tahle malá výjimka platila právě jenom pro mě. A Ace z ní vůbec nebyl nadšený. Imunitu jsem získala jako bonus ke svému vítězství v rituálním souboji a Wraith ji ještě pořád považoval za podvod a trestuhodné omezení jeho osobní svobody.
„Nečekaná návštěva?“ Pohledem stále probodával doktorku. Po úsměvu mu už ve tváři nezůstala ani památka a stisk jeho prstů sílil, jak přemáhal vzrůstající hněv. „Sheppard si dal tu práci, aby mě našel a osobně mi vyřídil, že se mnou potřebujete mluvit a zve mě na Atlantis.“ Rozhlédl se kolem sebe. „Pěkné pozvání,“ utrousil a trochu překvapeně povolil stisk, kterým mi drtil dlaň. Rychle jsem ruku spustila a snažila se nenápadně rozhýbat prsty, které na poslední chvíli ušly rozmačkání.
„Když dovolíte,“ Jennifer udělala opatrný krok vpřed. „Pozvali jsme vás, abychom vám udělali nabídku na spolupráci, která by mohla pomoci oběma našim rasám. S pomocí hoffanského výzkumu a antické technologie se nám podařilo vyvinout sérum, díky kterému byste se mohli přestat krmit na lidech.“ S očekáváním se zadívala na Ace.
„Přestat krmit?“ opakoval posměšně. „A čím bychom se pak živili?“
„Jedli byste to, co lidé,“ pokrčila Jennifer rameny.
Wraith se krátce zasmál. „Ale to nás nenasytí. Vaše ubohé jídlo nám nedá sílu k regeneraci. Náš život by byl krátký a bolestivý. Na to žádný Wraith nepřistoupí.“
„Pokud vím,“ ozval se další ženský hlas a do vězení vešli plukovníci Carterová a Sheppard, „probudili jste se předčasně, boje o potravu jsou vysilující a většinou vás při nich mnoho zemře.“
Vojáci ustoupili, aby jejich velitelé mohli projít. Samantha se zastavila asi dva metry před Acem s rukama založenýma za zády.
„To je ten Wraith z geniiského vězení,“ řekl John Samanthě a otočil se k Aceovi. „Plukovník Samantha Carterová. Převzala velení na Atlantis po odchodu doktorky Weirové.“
Ace kývl hlavou na pozdrav a obrátil se k Johnovi: „Jak už jsem říkal – moc hezké pozvání Shepparde. Budu ti ho někdy muset oplatit.“ Obrátil se k Samanthě a pokračoval: „Wraithové mezi sebou vždy bojovali o úrodné planety. To není nic nového. Ani to, že při tom někteří zemřou. Ostatně – proto byli stvořeni.“
Stála jsem za Acem a přestávala chápat, co tady vlastně dělám. Wraithovi moje myšlenky nemohly uniknout.
„Neznáš plány svých nadřízených? Jak nepochopitelné!“ poslal mi výsměšně.
„Už vím, co tu dělám. To, co ty,“ nenechala jsem se zaskočit. „Taky mě pozvali. Zase se scházíme ve vězení? Směšné.“
Otočil se ke mně a v očích mu zablýskalo. Ostatní přítomní zaraženě sledovali jeho ne zcela pochopitelné chování.
„Přesto,“ pokračoval, když se obrátil zpátky, „bych rád viděl výsledky vaší práce.“ Zadíval se na doktorku. „Přestěhujete laboratoř sem nebo mohu jít s vámi?“
Jennifer vypadala zaskočeně.
„Půjdeme nahoru,“ rozhodla Samantha, kývla na Johna a odešla.

Následovala jsem Aceovu suitu ze suterénu s odstupem několika kroků. První šel John Sheppard, pak dva vojáci, mezi nimi Wraith a za ním další tři vojáci. Ace navíc dostal široký opasek s pevným koženým poutem na ruku z obou stran. Krátký pohled, který mi věnoval, když ho do něj poutali, nepotřeboval komentář. Tolik mi to připomnělo kovovou rukavici v geniiském vězení, až se ve mně všechno zastavilo. John spoutaného Wraitha pozoroval se zřejmým uspokojením.
Samantha Carterová zmizela ve své nové pracovně a doktorka Kellerová šla napřed připravit laboratoř na příchod návštěvy.
Přemýšlela jsem o tom, že se odpojím a půjdu zpátky do knihovny, když se z postranní chodby vynořila Erin, mrkla a vykročila vedle mě.
„Všechno běží,“ špitla mi. „Radek hlídá.“ Pozorně se mi zadívala do očí. „Vypadalo to, že potřebuješ podporu.“ Neodpověděla jsem, jen jsem odvrátila pohled a trochu přidala do kroku, abych dohonila skupinu, mířící do zdravotnické laboratoře.
Nepomohlo nám, že jsme vkročily do dveří těsně za posledními vojáky, jenom se otočili a zabránili nám vstoupit. Vchod se mi zaklapl před nosem. Moje služby, ať měly být jakékoli, už zřejmě nebyly zapotřebí.
Erin se podívala na zavřené dveře, přimhouřila oči a přes tvář jí přeletěl úsměšek. I ona byla s Wraithem v lehkém telepatickém kontaktu od chvíle, kdy jsme opustili vězení. Otočila se, zamířila ke knihovně a kontakt přerušila. Šla jsem za ní a z našeho spojení jsem si nechala jenom vědomí, kde se Ace nachází, a jeho hlavní emoce.

Radek se na našem knihovnickém území pohyboval jako doma. Přinesl si vlastní práci s jednoduchou výmluvou, že potřebuje hodně různých dat, hlídal náš tajný společný projekt a ještě stačil vyřídit pár knihovnických požadavků na vyhledání dokumentace.
„Ty jsi malý zázrak,“ řekla jsem obdivně. „Je tě tady škoda,“ potřásla jsem hlavou a naložila si plnou náruč tabletů, ze kterých bylo potřeba uložit nová data na pevné disky a roztřídit je.
Erin mě doprovodila pohledem do oddělené části, kde jsem se mohla zahloubat do práce bez zbytečného vyrušování, a šla vyzpovídat Radka o nejnovějších pokrocích.

Při nedávné večerní procházce po odlehlých částech Města Erin narazila na tajné dveře, které měly na další skrývání málo energie. Jejich maskování vypadlo právě v okamžiku, kdy šla okolo. Místnost za nimi vypadala jako antická laboratoř nějakého hodně bláznivého vědce. Ničeho se raději nedotkla, ale po společné poradě jsme se dohodly, že před jejím bližším prozkoumáním budeme potřebovat pomoc přinejmenším s přísunem energie. Jediná přijatelná osoba, které bychom objev mohly svěřit, byl Radek Zelenka. Byl to odborník na energii a kamarád. Zajásal, když jsme mu sdělily důvod, proč musel přísahat mlčenlivost aspoň do doby, než zjistíme, co se kdysi v tajné laboratoři dělo.

Odpoledne se vleklo hlemýždím tempem. Zpracovala jsem neuvěřitelné množství nových poznatků a pohrála si s jejich odkazy. Wraith byl stále v laboratoři. Výzkum ho proti všem předpokladům zaujal. Byl na světelné roky vzdálen možnosti zkoušet něco z toho, co mu ukazovali, na sobě nebo na posádce své lodi, ale uvažoval o jiných možnostech. Bavil se mou zvědavostí a párkrát mi poslal vlastní postřeh z jednání. Opakovaně jsem se přistihla, že se dívám skrz monitor počítače do neznáma a jednou jsem se rozesmála tak hlasitě, že ke mně všichni v knihovně udiveně zvedli hlavy a Erin významně zakoulela očima.
Navečer jsem chodila po terasách a nastavovala tvář zapadajícímu slunci. Přítomnost Wraitha na Atlantis mi bzučela v hlavě jako podrážděná včela. Ještě neopustil laboratoř a se skrývaným opovržením sledoval stále větší únavu doktorky Kellerové při dalších a dalších testech, které požadoval.
Opřela jsem se o zábradlí a dívala se pod sebe do vln oceánu. Spojení zesílilo, když se plukovník Carterová přišla podívat na výsledky prezentace a dohodnout další postup. Musela jsem obdivovat její klid. Bylo to její první setkání s Wraithem potom, co si o jejich druhu přečetla desítky hlášení. Přesto se chovala přiměřeně přátelsky a jediné, co z ní Ace vycítil, byla lehká zvědavost. Dohoda o zkoušce retroviru šla celkem lehce až do okamžiku, kdy Wraith předložil poslední požadavek. Ten byl rázně odmítnut a Ace odvedli zpátky do vězení.
Stála jsem na terase, křečovitě svírala zábradlí a s napětím čekala, jestli se ozve můj komunikátor. Ozval. Rychle jsem došla do kanceláře velitelky základny. Než jsem stačila zaklepat, mávla na mě plukovník Carterová, ať vstoupím.
„Plukovníku,“ řekla jsem a sedla si na připravenou židli.
„Myslím, že si tady většina osazenstva říká jmény,“ usmála se. „Říkej mi Sam.“
„Ráda. Já jsem Ája.“ Všimla jsem jejího zaraženého pohledu a doplnila: „To je zkratka Andoriel.“
„Stejně mám pocit, že ve tvých dokladech je něco jiného,“ mračila se Sam.
„Jiného?“ zamyslela jsem se. „Máš na mysli Sunny? Svoje první jméno nepoužívám. Ája úplně stačí.“
Jenom přikývla a pokračovala. „Teď se mi bude mluvit snadněji. Tomu Wraithovi se náš výzkum nakonec líbil, ale má nesmyslné požadavky. Přesto si myslím, že bys o nich měla být informovaná.“ Pozorně se na mě podívala. „Chce retrovirus vyzkoušet v několika dalších wraithských lodích. Bude to vyžadovat dlouhé diplomatické jednání s královnami vybraných Úlů a ten Wraith požaduje prostředníka. Lidského prostředníka z Atlantis, který by spolu s ním a s královnami absolvoval složitý wraithský protokol při počátečních jednáních. Prostředník by musel být plně obeznámen nejen s retrovirem, ale také s wraithským protokolem. Wraith slíbil, že ho naučí všechno, co bude potřeba. A trval na tom, že tím prostředníkem máš být ty.“
S čekáváním se na mě zahleděla. Neodpovídala jsem. Věděla jsem, že to nebyl důvod pro prudké odmítnutí Aceova návrhu na zkoušku retroviru. ‚Nesmyslný požadavek‘, jak ho Sam nazvala, jsem od ní ještě neslyšela. Místo odpovědi jsem položila rozpačitou otázku:
„A v čem je problém?“
„Podle něj bys musela strávit asi měsíc v jeho lodi, než by ses o wraithském protokolu naučila všechno, co budeš potřebovat k jednání. Sama, bez ochrany. A to ani nemluvím o tom, že nevíš nic o retroviru. Proto tato varianta nepřipadá v úvahu. Vůbec si nedovedu představit, že bych někoho pustila na takovou misi samotného,“ uzavřela. Nesmyslný požadavek zazněl.
Opřela jsem se a zadívala se před sebe. Od chvíle, kdy jsem se z Aceovy mysli dozvěděla o možnosti pobytu v jeho lodi, jsem tu nabídku v hlavě převracela ze všech stran.
„Vzala jsi v úvahu to, že jsme spolu byli dlouhou dobu ve vězení, a že jsem stále naživu?“ zeptala jsem se opatrně. „A že bych díky tomu mohla mít nějaké zkušenosti v jednání s Wraithy? Protokol by pro mě nemusel být tak složitý. A co se ochrany týká, tu by mi měl zajistit ten Wraith.“
„Ty bys s tím souhlasila?“ vyhrkla překvapeně.
„Nebudou se tam ke mně chovat hůř, než se tady chováme my k němu,“ vypadlo ze mě. „Promiň,“ řekla jsem rychle. „Někdy mluvím dřív, než myslím.“
Zamračila se, ale přikývla, že omluvu bere na vědomí.
„Stejně je nemyslitelné, abys něco takového podstoupila,“ rozváděla dál své odmítavé stanovisko.
„Vím, jak moc se Jennifer snažila, aby retrovirus fungoval. A taky vím, že bez…,“ trochu jsem zaváhala, „bez pokusných subjektů nic víc nezjistí. Asi proto je třeba vybrat jiné lodi, než tu jeho. Aby byl virus testován zároveň i na královnách. Řekni mi, prosím, v čem vidíš pro další fázi největší problém?“
„Pobyt prostředníka na nepřátelské lodi. I kdyby se dokázal ovládnout on,“ kývla hlavou neurčitě někam stranou, „bude tam ještě příliš mnoho dalších. A ve skutečnosti nevěřím ani jemu. Nevěřím, že by dokázal odolat dostupné potravě, byť jen na jeden jediný den.“
Znovu jsem se zamyslela a pak pomalu řekla:
„Pokud jsem obeznámena s fungováním wraithských lodí, jsou všichni na palubě bezpodmínečně podřízeni své královně. V tomto případě svému veliteli, protože královnu nemají. Když dostanou příkaz, že určité osoby nejsou určeny ke konzumaci, měli by se jím řídit. Neměl by to být takový problém, zvlášť, jestli ta osoba bude jenom jedna. Určitě budu mít nějaký vyhrazený prostor, kde se budu moci bez velkých obav pohybovat. Jistě se v jejich společenství mohou objevit výjimky. Potom by musela nastoupit moje intuice a výcvik. Měla bych vycítit, který z Wraithů se mnou má špatné úmysly,“ pousmála jsem se. „A také bych se měla aspoň chvíli ubránit. K tomu by možná mohla něco říci Teyla a ostatní, se kterými chodím trénovat. A ke tvé poslední pochybnosti – tady je odpověď jednoduchá. Jenom si na ni budeme muset ten jeden den počkat.“
„To nemyslíš vážně,“ zatřásla hlavou. „Nenechám tě zavřít do jedné cely s Wraithem.“
„Nenechávej. Půjdu tam dobrovolně,“ pokrčila jsem rameny a sledovala, jak se výraz její tváře mění. Zmatený, nevěřící, zděšený, podezřívavý, udivený, zamyšlený. Mlčky jsem čekala na její rozhodnutí.
„Tak moc na tu misi chceš?“ zeptala se tiše.
„Moc ne,“ jemně jsem zavrtěla hlavou, „ale, jestli ten retrovirus funguje, stojí to za trochu riskování.“ Po krátkém zaváhání jsem dodala: „A asi jsem opravdu nejvhodnější na to, aby mě něco učil. Po všem, co jsem mu dřív prováděla, získal dostatek praxe v ovládání se při mých divných nápadech a pokusech, kterými jsem ho obtěžovala. Dalo by se říci, že se známe. To je možná důvod, proč si řekl o mě. Ví, co ode mě může čekat.“
Znovu rozvažovala všechna pro a proti, než položila poslední otázku:
„Opravdu mu tak věříš, že bys s ním zůstala celý den v jedné místnosti?“
Tady byla moje odpověď krátká a jednoznačná. „Ano.“
„Dobrá,“ řekla. „Nezavřu tě k němu do vězení. Ale musím si být jistá aspoň tím, že se na tebe nevrhne při první příležitosti. Sbal si věci na jeden den. Až budeme připraveni na zkoušku, zavoláme tě.“
S tím mě propustila.

Slunce už dávno zmizelo za obzorem a světla Atlantis matně prosvítala mlhou, která se objevila odnikud, a stále houstla.
Šla jsem do svého pokoje a otevřela skříň. Očima jsem procházela jednotlivé police a ramínka. Došla jsem asi do půlky a začala se smát. Vytáhla jsem malý batůžek, naskládala do něj knížku a láhev s vodou, kterou jsem si přinesla z jídelny. Po krátkém zaváhání jsem ještě sáhla po kartáči na vlasy.
„Dvacet čtyři hodin,“ zašeptala jsem si pro sebe a přidala tablet, kde jsem měla uloženou oblíbenou hudbu a pár filmů.
Batůžek jsem postavila ke dveřím, hodila na něj polštář z postele a při čekání jsem usnula.

Před svítáním mě probudil signál ode dveří.
„Dobré ráno,“ mžourala jsem na chodbu. Na její druhé straně, pár metrů stranou, byly otevřeny dveře do pokoje, který byl dosud prázdný.
„Tudy,“ kýval na mě z jejich rámu John. „Jsi blázen,“ zašeptal mi do ucha, když jsem kolem něj prošla dovnitř. Jenom jsem se usmála a očima přejela zařízení místnosti.
Malý stůl, dvě židle, nízká skříň. Povytáhla jsem obočí nad jediným lůžkem, přiraženým k zadní stěně. Otočila jsem se ve chvíli, kdy se dveře za mnou zavřely. Batoh se sbalenými věcmi zůstal v mém pokoji. Udělala jsem pár kroků a nahlédla do vedlejší místnosti. Umyvadlo a toaleta. Pohled mi zabloudil na zdi a strop. Dva hloupé obrázky na stěnách a velká květina v rohu místnosti skrývaly kamery a mikrofony. Povzdechla jsem si. To bude mít Ace ze zkoušky radost.
Vstupní dveře se otevřely a něčí ruka zpoza rohu postavila dovnitř můj připravený batoh i s polštářem a navíc velký papírový sáček. Než jsem ke dveřím došla, zase se zavřely.
Polštář jsem hodila na lůžko, vytáhla jsem tablet, pustila na něm směs starých písniček, kterou jsem měla nejraději, a sáhla po knížce. V sáčku byl sendvič s krůtím masem, pití a ovoce. Vylovila jsem jablko a zbytek nechala na zemi u dveří.
Lehla jsem si na postel, bradu podložila polštářem a pustila se do čtení a konzumace jablka. Při dalším otevření dveří jsem ani nezvedla hlavu.
„Ahoj,“ řekla jsem.
„Co to má znamenat?“ Ace stál uprostřed pokoje a rozhlížel se.
„To bys neuhodl,“ ušklíbla jsem se, odložila knihu a vstala. Došla jsem k němu a s nevěřícím zavrtěním hlavy jsem rozepnula pouta na jeho rukou. S potěšením si je protáhl a pohled mu přitom bloudil po pokoji. Nedal na sobě nic znát, ale oči se mu zastavily na stejných místech, která jsem předtím zkoumala i já. Nakonec je obrátil ke mně. Mlčky jsem mu sebrala pás s pouty, který mačkal mezi prsty a hodila ho ke dveřím.
„Budeš tady se mnou muset chvíli vydržet,“ pokrčila jsem rameny. „Pořád lepší než dole, ne?“ Rozhlédla jsem se po pokoji. „Škoda, že jsem s sebou nevzala karty. Nebo Člověče, nezlob se,“ rozesmála jsem se nad jeho zaraženým pohledem. „Skvělá hra pro Wraithy. Nebo,“ zvážněla jsem, „můžeš hned začít s výukou.“
V přimhouřených očích se mu zablesklo. Pochopil, jakou zkoušku pro něj lidé připravili, a hned mi to dal telepaticky znát. Dnešní den se mám na co těšit.
Začal mě učit základy wraithského jednání. Držení těla, tón hlasu, témata diskuzí, zapovězená slova, možné výjimky i vhodný oděv a přijatelné účesy. Celé dopoledne jsem si sedala a vstávala a procházela se po pokoji a Ace pořád nebyl spokojený. Syčel na mě s tváří tak blízko u mé, že bych se ho při mrknutí dotkla řasami, a já na něj ječela přes celý pokoj, když mě znovu za rameno zvedl ze židle tak prudce, až jsem ve snaze udržet rovnováhu doklopýtala k protější stěně. V poledne jsme si dali pauzu. Ace se svalil na postel a zavřel oči na mém polštáři, já se zakousla do sendviče.
Po jídle jsem zůstala sedět na židli a užívala si chvíli klidu.
„Bude to delší, než jsem si myslel,“ ozvalo se z lůžka. „Nevím, jestli ti bude měsíc stačit.“
Ztěžka jsem vstala a došla k němu.
„Tak co se tady válíš?“ zavrčela jsem na něj, chytila ho za ruku a snažila se ho zvednout. Moje marná snaha v něm vyvolala záchvat smíchu. Když se uklidnil, významně se podíval na naše spojené dlaně a ke dveřím. Byly otevřené a v nich stáli vojáci s připravenými pistolemi.
„Zbláznili jste se?“ vyhrkla jsem překvapeně.
„My mysleli, že…,“ vypadali zaraženě a couvali zpátky do chodby.
„Mysleli?“ zeptala jsem se. Pustila jsem Wraithovu ruku a šla ke dveřím. Osobně jsem za nimi zavřela a ještě jsem je doprovodila znechuceným pohledem.
„Energie máš dost, můžeme pokračovat,“ řekl Ace a přesunul se ke stolu.
Celé odpoledne jsme debatovali o wraithské potravě, její výživné hodnotě a možných náhražkách. Pokud jsem mohla soudit sama sebe, šlo mi to ještě hůř, než dopoledne. Mluvit o lidských bytostech jako o článku v potravinovém řetězci, který není na jeho vrcholu, bylo matoucí a urážlivé. Nesnášel, když jsem se pokusila navrhnout kompromis a nutil mě obhajovat každý názor, který jsem jednou vyslovila, i kdyby byl sebevíc scestný.
Za zpola zataženými žaluziemi se setmělo a naši společnou místnost ozářil světelný panel na jedné ze stěn. Seděla jsem na židli a ruce svírala v klíně, aby se mi netřásly. Na ramenou mi ležela únava, jako těžká černá křídla. Už chvíli bylo v pokoji ticho.
„To by pro dnešek stačilo,“ řekl Ace polohlasem a pokynul mi k posteli. Na můj tázavý pohled jenom zavrtěl hlavou.
„Když chtějí zkoušku, měli by ji mít - úplnou,“ řekla jsem myšlenkou.
„Zase sem vrazí se zbraněmi,“ namítl, ale v očích mu zajiskřilo pobavení.
Rozesmála jsem se a natáhla k němu ruku, když jsem se zvedala.
Uložili jsme se, jak nejpohodlněji to v omezeném prostoru lůžka šlo. Předtím, než mě odnesl spánek, jsem se usmívala nad představou, jak se asi tváří Sam a John u obrazovek, kde nás sledují.

S prvním slunečním paprskem jsem otevřela oči. Wraith ležel bez hnutí a díval se do stropu.
„Dobré ráno.“ pozdravila jsem polohlasem.
Stočil ke mně pohled. „Dobré ráno?“ opakoval pozdrav jako něco nepatřičného.
Zvedla jsem se a zmizela v koupelně. Po návratu jsem našla dveře dokořán a Ace už zase spoutaného uprostřed vojáků.
„Ájo,“ Erin nahlédla do místnosti. „Samantha chce s tebou mluvit.“
Než jsem stačila reagovat, zase zmizela.
Popadla jsem do náruče těch pár věcí, které jsem včera stačila vyndat z batohu, hodila je u sebe v pokoji na postel a běžela nejkratší cestou do Samanthiny kanceláře.
Čekala na mě s kruhy nevyspání pod očima. Na židli před jejím stolem už seděla Jennifer a hladila notebook, položený na kolenou.
„Dobré ráno,“ řekla jsem a sedla si vedle doktorky.
Samantha se jenom pousmála a Jennifer, s tváří bledou jako křída, se nezmohla ani na to.
Sam se nejdříve obrátila k ní.
„Jsi si jistá?“
Jennifer mlčky přikývla a prsty na notebooku ji zbělely, jak ho sevřela pevněji.
Potom se Samantha zadívala na mě.
„To včerejší představení bylo působivé. O noci ani nemluvě. Jennifer byla připravená na ošetřovně k okamžitému zásahu, John tě chtěl zachraňovat při každém bezděčném pohybu a já – jsem překvapená. Znovu jsem si přečetla zápis o vašem souboji a tvé dopisy z vězení. Asi nebylo lehké prožít to všechno při psaní znovu. Zřejmě proto také velitelství souhlasilo s takovou netradiční formou hlášení.“
Dívala jsem se na ni a snažila se ovládnout náhlou touhu hlasitě polknout. V mých dopisech pro velitelství SG nebylo zdaleka všechno, co se ve vězení dělo. Neměla jsem potřebu vysvětlovat některé nepodstatné detaily pobytu. Mohly by vyvolat zbytečnou zvědavost. Úplnou „zprávu“ formou dopisů dostala jenom Erin.
„A teď,“ pokračovala Sam a oči jí přeskakovaly mezi mnou a Jennifer, „mi nezbývá nic jiného, než dát ti předběžný souhlas k misi na získání pokusných subjektů, jak ses hezky vyjádřila. Doktorka připravila základní údaje o složení a účincích retroviru. Takovou akci musí schválit i velitelství SG na Zemi a Mezinárodní komise, ale moje doporučení máš.“ Znovu se na mě zamyšleně podívala a kývla, že můžu odejít.

Do knihovny jsem to vzala přes svůj pokoj. Rychlá sprcha a čisté šaty mi pozvedly náladu. Erin se mi smála a Radek byl upřímně vyděšený z možnosti, že bych měla být tak dlouho mezi Wraithy.
„Ještě to všichni neschválili,“ řekla jsem nakonec a vydala se s Radkem na obhlídku tajné laboratoře. Její maskování opět fungovalo a uvnitř to vypadalo tak zajímavě, že jsem skoro začala litovat své dlouhé cesty s retrovirem. Byly tam police s neuvěřitelným množstvím malých přístrojů. Každý vypadal jinak a očividně plnil i jiný úkol, než všechny ostatní. Představila jsem si, kolik času nám zabere, než všechny vyzkoušíme a uklidnila jsem se. O nic nepřijdu. Než se dostanou k prozkoumání desetiny toho, co tam bylo uloženo, budu z mise už dávno zpátky.

Stála jsem před Branou a dívala se, jak Ace, konečně zbavený pout, prochází na planetu, kde měla čekat jeho loď. Samantha nemusela Zemi nijak přesvědčovat o nutnosti vyzkoušet retrovirus na „pokusných subjektech“. Obzvlášť členové IOA byli nadšení z možnosti sérum vyzkoušet a s mojí misí souhlasili více než ochotně.
Za tři dny přiletí Aceova loď k Atlantis a moje role prostředníka při jednání začne.

Děkuji za všechny komentáře, připomínky a poznámky

A 18.9. Andoriel ve wraitshké lodi najde Obraz (mimo jiné )

Prečítané obe posledné časti a ako vždy veľmi kvalitne napísané s dobrým a pútavým dejom.
Tak kritika je za mnou a ostáva čakanie na ďaľší príbeh.

[andoriel]

Puk - děkuju. To měla být kritika? Jestli ano, tak se budu červenat ještě hodně dlouho

Ještě jednou děkuju

Ahoj všem.

Tenhle díl mám jako jeden z nejoblíbenějších.
Vracím se k němu a vychutnávám si ho. Jsem ráda, že se líbí i jiným.
Emoce takhle nadupané na relativně malou plochu fakt můžu!
Nádhera! Jedeme dál!

[andoriel]

Dašo znovu díky. Všechno mi chválíš dvakrát. Nejméně

andoriel píše:

Puk - děkuju. To měla být kritika? Jestli ano, tak se budu červenat ještě hodně dlouho

Ještě jednou děkuju

Chválím, co si chválu zaslouží.
Ale Tetka Rejpalka je tu se mnou a nikdy nespí!
Víš sama, že když si vezme slovo, je nepříjmně otevřená. Už jsi to taky zažila...

úžasný díl jako obvykle bude ta laboratoř důlažitá?

[andoriel]

Ahoj posedlíku, děkuju
Laboratoř bude důležitá jenom trochu. Jenom tak, aby o ní (nebo o něčem, co v ní bylo) byla zmínka v další povídce a aby se jedna z dalších povídek zhruba z poloviny odehrávala právě v této laboratoři Pak už ne, nebo o tom zatím nevím

[andoriel]

Snad si svoje čtenáře najde i:

27.Obraz

Stála jsem na můstku wraithské lodi a rozhlížela se kolem sebe. Ace odvolaly povinnosti do jiné části plavidla a já tu zůstala bez povšimnutí. Nechtělo se mi zpátky do místnosti, kterou mi přidělili po příchodu. Těch pár věcí, které jsem si přinesla s sebou, jsem dávno vybalila a nic mě nelákalo zůstávat v přiděleném pokoji na místě, které jsem neznala.
Přesunula jsem se ke stěně a rozhodla se, že budu sledovat dění na můstku. Ne, že by se toho dělo moc. Po půl hodině jsem vyklouzla na chodbu, protože sledování dvou nehybných postav u konzol v červeném přítmí mě skoro ukolébalo ke spánku.
Vydala jsem se namátkou vlevo a několikrát zatočila. Hlídala jsem si jenom jednu věc – hranici, kterou Ace vytyčil v okamžiku, kdy jsem vstoupila do jeho lodi. Přes ni jsem nesměla. Zakázala jsem si myslet na to, co se asi skrývá v těch pár zapovězených chodbách. Aspoň do doby, než prozkoumám všechny ostatní.
Život na wraithské lodi měl poklidné tempo. Na chod všech přístrojů a hlídání jejich funkcí stačilo zanedbatelné množství vojáků, stejně jako na hlídky, sem tam procházející chodbami. Pár vědců pod Aceovým vedením provádělo pokusy, jejichž smysl mi unikal, a všichni ostatní odpočívali v hibernaci.
Byla jsem na lodi už třetí den a kromě několika hodin hned po svém příchodu jsme se k wraithskému protokolu ještě nedostali. Volný čas jsem využívala ke zkoumání přístupných chodeb a místností.
Druhý den jsem narazila na „zásobárny“. Většina zámotků pečlivě tajila svůj obsah a já po něm nepátrala. Jakmile jsem si uvědomila, na co se dívám, utekla jsem co nejdál. Skončila u dveří svého pokoje s rukama na kolenou a prudce jsem oddechovala po úprku plném paniky. Když se mi podařilo popadnout dech, ušklíbla jsem se. Tolik k potravinovému řetězci a jeho vrcholovým článkům. Těm místům jsem se napříště pečlivě vyhýbala.
Mátlo mě, že po zničujícím začátku výuky wraithského protokolu na Atlantis, měl Ace najednou dost času s jejím pokračováním.
Čtvrtého dne ráno (řídila jsem se pozemským vnímáním dne a noci) jsem se rozhodla, že je pro mě pobyt mezi Wraithy zajímavý jako holandský psychologický film bez titulků, a vydala jsem se hledat Ace.
Sestoupila jsem o dvě patra níž a rozhlédla se. V těchto končinách jsem ještě nebyla. Chodby vypadaly stejně jako kolem mého pokoje a můstku.
Šla jsem namátkou vybranou chodbou a trochu si tančila do rytmu, který mi zněl v malých sluchátkách. Hlídku jsem uviděla, až když se objevila přede mnou. Zarazila jsem se uprostřed kroku. Mířili na mě zbraněmi. Zvedla jsem pomalu ruce a stáhla sluchátka z uší.
„Pánové,“ řekla jsem tiše. Zasyčeli. Zdálo se mi nepravděpodobné, že by nevěděli, kdo jsem, ale rozhodně se tak chovali. Pohyby zbraní mi ukazovali, kam mám jít. Šla jsem. U prvního prázdného zámotku jsme se zastavili.
„Tak to ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Tam mě dobrovolně nedostanete.“ S tím jsem skočila do boční chodby, která byla hned u výklenku. Utíkala jsem a kličkovala. Kolem mě proletělo pár střel a za mnou se ozýval dusot dvou párů těžkých bot.
Zatáčela jsem do další chodby, když jsem před sebou uviděla vysokou postavu neznámého Wraitha. Leknutím jsem zakopla a zřítila se mu k nohám. Než jsem stačila udělat další pohyb, objevili se i moji pronásledovatelé. Převalila jsem se ke stěně a přikrčeně se zvedla, připravená na další úprk.
Vojáci zůstali stát a dívali se na Wraitha. Ten jenom pokynul rukou a hlídka se vydala na další obchůzku. Po mně se ani neohlédla.
Pomalu jsem se narovnala a očima pořád sledovala postavu před sebou. Rozhodně to nebyl voják. Vypadal jako vědec nebo některý z Aceových důstojníků. Obrátil se ke mně a zašklebil se.
„Ty jsi ta velitelova hračka?“ řekl s posměchem v hlase.
Přimhouřila jsem nevolí oči. „Zato já tebe neznám. Kdo jsi?“
„Já jsem -,“ zarazil se. Něco v tónu mého hlasu se mu nelíbilo. Neubránila jsem se úsměvu při sledování, jak mu dochází moje malá ironie. Zcela neznámý Wraith rovná se zcela bezvýznamný Wraith. Zasyčel vzteky a jediným krokem se ocitl až u mě.
Zvedla jsem bradu a zadívala se mu do očí. Po úsměvu mi ve tváři nezbyla ani stopa. Zároveň jsem se soustředila na jeho myšlenky, abych odhadla poměr jeho zuřivosti a sebeovládání. Nemohla jsem s ním komunikovat tak lehce, jako s Acem, ale základní pocit jsem dokázala rozeznat.
„Jak jsi řekl – velitelova,“ řekla jsem hodně pomalu. Sledovala jsem, jak se mu napínají svaly na čelistech a odhadovala nejlepší okamžik k dalšímu útěku. Tentokrát bude mnohem složitější. Wraith se nade mnou tyčil jako hora, jeho oči mě probodávaly a skrz zatnuté zuby ke mně pořád doléhalo syčení. Odmítla jsem uhnout pohledem a zatím se chránila jakéhokoli pohybu.
Koutkem oka jsem zahlédla Ace. Vyšel ze směru, kterým odešla hlídka, a zastavil se, když uviděl dvě sochy stojící proti sobě ve vzdálenosti sotva pár centimetrů.
Wraith se pomalu odtáhl, ukročil stranou, pokývl hlavou směrem k Aceovi a odešel.
Opřela jsem se o stěnu a sklopila hlavu.
„Co tady děláš?“ mračil se na mě Ace.
Zamrkala jsem, abych uvolnila bolavé svaly kolem očí.
„Hledám tě,“ řekla jsem klidně. Pak jsem se usmála. „A hraju si na honěnou s tvými hlídkami. Trocha pohybu nám všem jenom prospěje.“ Naklonila jsem hlavu na stranu. Ace se pořád mračil, tak jsem pokračovala: „Jak jinak mám získat nějaké zkušenosti v jednání s Wraithy?“
Jeho ruka tvrdě dopadla těsně vedle mé hlavy. Úsměv mi ztuhnul na rtech, ale pohledem jsem neuhnula. Zíral na mě a v očích mu doutnalo.
„Nudíš se?“ zeptal se.
„Ani ne, ale mám divný pocit z toho, že ještě pořád nic nevím,“ pokoušela jsem se trochu zmírnit napětí, které jsem z něj cítila. „Kdo byl ten –?“ kývla jsem hlavou stranou, kam odešel vysoký Wraith.
„Můj zástupce. To on ti chystal pokoj. Je s ním všechno v pořádku?“
„Jistě. Pokoj je skvěle zařízený. Nic nechybí. Děkuju,“ opatrně jsem se znovu usmála.
Pátravě se na mě zadíval. „Slyšel jsem ho,“ řekl krátce.
Pokrčila jsem rameny. „Nemůžu doufat, že celá tvoje posádka bude nadšená z mé přítomnosti. Nevadí mi to, pokud mě to neohrožuje.“
Dívala jsem se na něj. Vrásky starostí mu kreslily stíny po čele a únava tmavé kruhy pod očima.
„Pořád platí, že jsem tě hledala,“ pokračovala jsem. „Chtěla jsem se zeptat na protokol, ale jak je vidět, nemáš čas. Vrátím se nahoru.“ S obavami v očích jsem zvedla ruku a dotkla se jeho tváře. „Měl by sis odpočinout.“ Doufala jsem, že jsem si nedovolila příliš. Pořád jsem nevěděla, jak se k němu chovat v jeho prostředí. Ve vězení jsme na tom byli oba dva stejně, na Atlantis jsem si musela dávat pozor spíš na své chování před ostatními členy pozemské expedice, ale tady jsem si pořád nebyla jistá.
„Pojď,“ řekl, otočil se a vykročil chodbou do pro mě neznámých míst. Cestou jsme potkali hlídku. Stejní Wraithové, kteří mě honili, prošli kolem nás jako párek duchů. Za maskou jednoho z nich jsem na okamžik zahlédla třpyt očí. Dojem, že na mě zamrkaly, mě zmátl a přinutil mě se za nimi otočit.
Aceovo pobavené odfrknutí mě popohnalo k rychlejší chůzi.
Nevedl mě do žádné laboratoře nebo jiné tajné místnosti, jenom k mému pokoji. Byl blíž, než jsem si myslela.
Otevřel dveře a ustoupil, abych mohla projít.
Než je zase zavřel – z venku – otočila jsem se k němu.
„Můžu si zase někdy hrát s tvými hlídkami?“ pousmála jsem se. „Prosím. Tvému zástupci se vyhneme.“
Pohled, se kterým beze slova zavřel dveře, jsem si chtěla zarámovat a pověsit nad postel. Podívala jsem se nad ní a řekla si, že by mu to tam slušelo.
„Obrázek,“ zabručela jsem si a pohled mi padl na polici vedle lůžka. Hned vedle bloku a tužky byl postavený malý váleček s několika výčnělky a prohlubněmi - jeden malý kousek tajné antické laboratoře, který jsem s sebou dostala od Erin a Radka. Vzala jsem ho do ruky a obtočila kolem něj prsty. Výčnělky je přesně navedly tak, aby zapadly do prohlubní. Otáčela jsem ho zamyšleně na všechny strany. Na jednom konci jsem si všimla další prohlubně. Otočila jsem ji proti sobě, abych se na ni podívala zblízka. Vykřikla jsem a hodila váleček na postel. Oči jsem měla oslepené jasným světlem. Zavřela jsem je a zatřásla hlavou.
„Krucinál!“ Zamrkala jsem, aby přede mnou přestaly tančit černé tečky.
„Co se stalo?“ Ace mě k sobě prudce otočil. Můj výkřik ho zastihl na chodbě ještě stále u dveří a obrátil ho zpět.
„To nevím. Co?“ Pořád jsem měla co dělat, abych na něj dokázala zaostřit, ale oči se postupně dostávaly do normálu.
„Myslel jsem, že tě někdo vraždí, jak jsi křičela,“ mračil se na mě.
„Na tvé lodi?“ povytáhla jsem obočí. „A bez tvého vědomí?“
Než stačil reagovat, otočila jsem se zpátky k lůžku a sebrala váleček.
„Udělala jsem tohle,“ řekla jsem rychle a tentokrát prohlubní zamířila na jinou stranu – nad postel.
Chvíli bylo ticho. Překvapené zalapání po dechu byl jediný zvuk, který se ozval poté, co světelný paprsek dopadl na stěnu nad lůžkem.
„Jo,“ řekla jsem tichounce. „Přesně takhle jsem si to představovala.“
Na zdi se chvěl obraz Ace ve starém rámu. Na malbě stál mezi napůl otevřenými dveřmi z těžkého tmavého dřeva a tvářil se přísně a povýšeně. Hradní pán, obhlížející své léno. Celý výjev měl patinu starobylosti a dávných lepších časů.
„Co to je? Co máš v ruce?“ Ace stál za mnou a podezřívavě si mě měřil.
„Dárek,“ hlesla jsem. Rozevřela jsem dlaň a ukázala mu váleček. Natáhl ruku, ale rychle jsem ucukla a schovala ho za záda. Vrtěla jsem přitom důrazně hlavou. „Raději ne. Je to antické. Ještě nevím, jaká má zabezpečení proti vetřelcům.“
Obraz na stěně začal mizet. Opatrně jsem váleček položila zpátky na polici a otočila se s tázavým pohledem k Wraithovi. Pokýval hlavou.
„Ano. Je čas na učení. Nemůžu tě tady nechat pobíhat bez dozoru,“ ušklíbl se. „Rušíš moje hlídky při práci. Adaptace na nové prostředí u tebe proběhla nad očekávání rychle.“
„Adaptace?“ nechápavě jsem se na něj podívala. „Co je tady k adaptování?“
„Pro většinu lidí je toto prostředí nepřátelské.“ Zamračil se, když jsem se usmála. „Vadí jim tlumené světlo, struktura stěn,“ pokračoval, přestože jsem se nepřestávala smát.
„Dost, prosím,“ zvedla jsem ruku. „Nemyslím si, že by tvoje loď mohla za to, že se tady lidé necítí dobře.“ Můj smích se změnil v hysterické chichotání, tak jsem ho raději utnula. „Pravda je, že tlumené světlo ve mně vzbuzuje pocit únavy, ale stěny tvé lodi…“ došla jsem k jedné a přejela po ní rukou, „Zdá se mi báječná.“
Pod dlaní jsem cítila lehké chvění. Letěli jsme hyperprostorem a já mohla vnímat námahu, s jakou se lodička držela pohromadě v tak divném prostředí. Ještě jednou jsem ji pohladila a otočila se k Aceovi.
„Lépe se už neadaptuji. Můžeme začít? Zřejmě nás toho čeká hodně.“
Dívala jsem se, jak odsunuje židli a pokynem ruky mě zve k usednutí. S povzdechem jsem se narovnala a vykročila. Ani jsem si nestačila sednout a už mě začal opravovat.
Po dvou hodinách jsem tiše zatínala zuby a říkala si, že pomalejší adaptace by možná byla lepší. Každý můj pohyb byl podroben takovému zkoumání a kontrole, že mě bolely všechny svaly. Dokonce jsem našla i několik dalších, o kterých jsem do té doby nevěděla.
Ace projevoval až nečekanou trpělivost. Znovu a znovu jsem chodila, sedala si, i moje pohledy byly vystavené stálé kritice. A přitom jsem nahlas opakovala všechny poznatky, které jsem získala při tvrdém jednodenním tréninku na Atlantis.
Ještě další dvě hodiny mě nechal se trápit, než lekci ukončil a zamyšleně se podíval po místnosti.
„Odpočiň si, pak budeme pokračovat. Nevím, jestli jsi vůbec schopná to zvládnout.“ Obrátil ke mně pohled. „Asi jsem měl všechny vaše návrhy odmítnout hned na začátku. Takto budeme za měsíc mrtví.“
Oči se mi zúžily vzteky. Rázně jsem došla k židli a sedla si. Než jsem sáhla po poháru se šťávou z neznámého ovoce, začal se Ace smát. Na můj tázavý pohled neodpověděl a odešel z místnosti.
Mračila jsem se do pití.
Prázdnou sklenici jsem postavila zpátky na stůl a přešla k polici s válečkem. Vzala jsem ho do ruky a namířila s ním na zeď.
Chtělo to trochu víc soustředění, ale výsledek stál za to. Nejenom, že se na zeď promítaly moje představy. Dokázala jsem je na okamžik přimět i k tomu, aby byly trojrozměrné a hýbaly se.
Únava mě nakonec přiměla váleček odložit. Usnula jsem napříč postele a nenechala se vyrušit ani Aceovým návratem. Věděla jsem, že přišel, ale choval se tiše a nebudil mě. Pomocí nějakého ručního přístroje zkoumal antický váleček.

Otevřela jsem oči, až když seděl pohodlně na židli a odpočíval.
„Dobré ráno,“ řekla jsem a posadila se.
„Už zase?“ pobaveně se na mě podíval.
„Milý pozdrav je mezi lidmi slušnost,“ pokrčila jsem rameny.
„Mezi Wraithy ne.“
„Mám se stát Wraithem?“ ušklíbla jsem se.
„Bylo by to vhodné, pokud s nimi chceš jednat. Můžeš zůstat, kde jsi, budeme pokračovat jinak.“
Do pokoje vstoupil Aceův zástupce.
Okamžitě jsem vstala a nepřátelsky si ho změřila. Zástupce otočil posměšný pohled k Aceovi. Ten jenom přikývl a jeho zástupce zase odešel.
„Proč jsi vstávala?“ vyštěkl na mě Ace. „Lépe řečeno – JAK jsi vstávala? Co jsi tady dělala celou dobu cvičení? Neovládáš ani základy! Před kterýmkoli Wraithem se musíš chovat podle protokolu. Žádné výjimky neexistují, pokud netoužíš spáchat sebevraždu.“
Svalila jsem se zpátky na lůžko a oči upřela do stropu.
„Máš pravdu,“ řekla jsem. „Nezvládám to, ani když jsi mi dal čas na odpočinek a rekapitulaci. Musím –„
Nenechal mě domluvit.
„Vstaň!“
Tentokrát jsem si dala záležet.
Ukázal na židli a zdržel se všech poznámek. Další cvičení se skládalo z diskuze o tom, proč je pro Wraithy výhodnější krmení na lidech oproti jiným způsobům obživy. Nejprve jsem obhajovala lidský názor, pak wraithský. Zaškaredila jsem se nad tím, jak se mi zdál wraithský postoj jednoduchý, a tiše žasla nad skvělou Aceovou argumentací v obou protikladných pozicích.
Podle mého chápání času byla hluboká noc, když se Ace vydal ke dveřím. Neřekl předtím ani slovo o konci cvičení. Nechala jsem ho dojít až k ovládacímu panelu u vstupu.
„Stůj. Kam si myslíš, že jdeš?“ řekla jsem ostře.
Zarazil se a pomalu se otočil.
„Nemáš dost?“
Soustředila jsem se, aby moje tvář zůstala chladná. Pokud se musím protokolem řídit já, měl by to samé dělat i Ace. A ukončení výuky muselo být řádně oznámeno.
„Nikdo neřekl, že by měl být konec. Vrať se, budeme pokračovat.“
Došel ke mně a naklonil se, až měl obličej blízko mého. Moje sebeovládání se zhroutilo. Sesunula jsem se na zem v záchvatu smíchu. Narovnal se a sledoval mě se směsicí opovržení a pobavení. Utřela jsem si uslzené oči a zvedla se. Tolik k wraithskému protokolu, pomyslela jsem si. Ace kupodivu můj náhlý výpadek nekomentoval. Stál a čekal, až se vzpamatuji.
„Můžeme pokračovat,“ škytla jsem. Pak se mi podařilo nasadit vážný výraz a jen občasné cuknutí v koutku oka ještě naznačovalo můj boj s nutkáním se smát.
Pokračovali jsme až do rána, dokud jsem neusnula uprostřed dlouhé věty.

Následující dny měly zhruba stejný průběh. Ráno jsem se honila se zakukleným Wraithem z hlídky. Poprvé jsem se ho trochu lekla, ale brzy jsem přišla na to, že to Wraith považuje za hru. Možná to pro něj bylo zpestření stále stejné činnosti, kterou na lodi vykonával, možná to dostal příkazem od svého velitele, abych měla každý den trochu pohybu. V každém případě jsem si po pár dnech uvědomila, že se na naše honičky těším. I Zakuklenec projevoval přiměřenou spokojenost. Nikdy nezapomněl a nikdy místo něj nepřišel někdo jiný. A také se nesnažil mi dát jakkoli najevo svoji očividnou převahu. V pronásledování jsme se poctivě střídali a vyhýbali se všem ostatním obyvatelům lodi. Ace se o naší ranní rozcvičce ani jednou nezmínil, i když o ní musel vědět, ať už jako její iniciátor nebo náhodný pozorovatel.
Zbytek dne probíhal tvrdý výcvik pod Aceovým vedením. Někdy se k nám připojili ještě další Wraithové, abych si zvykala na několikanásobný útok a sledování více myslí najednou. Večer jsem padala únavou a usínala dřív, než jsem se dotkla hlavou polštáře.
Vzpomínka na první tři dny nicnedělání byla stejně vzdálená jako vzpomínka na některý předešlý život.
Po dvou týdnech jsem se začala vzpamatovávat. Cítila jsem nový příliv energie a ta mi vystačila i na další experimenty s antickým válečkem. Dlouho jsem ho zkoušela v přísném utajení a pak s ním vyrazila do terénu. Procházela jsem chodbami a hledala někoho, na kom bych si mohla vyzkoušet dosah svých nových schopností.
Trochu jsem doufala v přátelského Zakuklence, ale když jsem narazila na Aceova zástupce, neodolala jsem.
Pečlivě odstíněná, aby nezachytil moji přítomnost, jsem namířila paprsek hologramu do jedné z příčných chodeb, které při chůzi míjel, a nechala zhmotnit mladou ženu plnou života.
Zástupce se k ní vrhl, aby se nakrmil, a žena mu na poslední chvíli unikla. Nechala jsem ji zmizet v další postranní chodbě a holoemitor vypnula. Tiše jsem se bavila zástupcovým zmateným výrazem. Když jsem se otočila k nenápadnému odchodu, narazila jsem na Ace. Stál hned za mnou a jistě už chvíli sledoval, co se děje.
Schovala jsem váleček do kapsy.
Beze slova prošel kolem mě a jenom kývl, abych ho následovala. Několika kroky jsem ho dohonila a pokračovala - ne za ním, ale vedle něj. Zástupce jsme minuli současně. Jeho zachmuřený pohled už ve mně nevzbuzoval smích, jenom nejasnou obavu. Jeho nepřátelství bylo jiného druhu, než některých dalších členů Aceovy posádky. Byla to nenávist tak osobní, až mě z toho mrazilo.
Ace se zastavil u dveří mého pokoje a otočil se ke mně.
„Máš mnoho elánu, kterého by bylo potřeba jinde, než k malicherné pomstě,“ řekl a v hlase mu zazněl podtón smutku.
S připomenutím jeho vlastních slov o pochopení rozdílného názoru mezi Wraithy jsem zvedla oči a vážně se na něj zadívala.
„Nemusím ti nic vysvětlovat,“ řekla jsem odměřeně.
Otevřel dveře, chytil mě za rameno a postrčil mě dovnitř. Dveře se za námi zavřely a on stanul nade mnou. Snažila jsem se zachovat podle wraithských pravidel, ale jeho přílišná blízkost a upřený pohled mě nutily couvat, dokud jsem nenarazila koleny o postel. Sledoval mně krok za krokem.
Už nebylo kam couvnout. S nádechem jsem se ještě trochu vytáhla, abych zmenšila náš výškový rozdíl. Těch pár centimetrů ve skutečnosti nehrálo žádnou roli, ale trochu sebevědomí mi dodalo.
Zůstal stát tak blízko, že by stačil hlubší nádech, abychom se dotkli jeden druhého.
„Nemusíš mi vysvětlovat svou averzi k mému zástupci, ale vysvětli mi, proč marníš čas, který bys měla věnovat důležitějším věcem. Myslel jsem, že Ti na použití retroviru záleží mnohem víc, než mě.“
„Vlastně,“ zaváhala jsem s odpovědí, ale nakonec jsem se rozhodla pro pravdu. Stejně by si ji časem z mých myšlenek přečetl sám. „Je mi celkem jedno, v jaké formě se budeme vyskytovat my dva. Ale pro lidstvo jako celek bude rozhodně lepší, když Wraithové přejdou na nějakou přijatelnější stravu, než dosud. Pokud k tomu mohu nějakým způsobem přispět, ráda to udělám.“
Dotkla jsem se jeho vědomí. Telepatické spojení jsme přerušili po mém příchodu do lodi. Musela jsem se všechno naučit sama, bez cizího zásahu. Při jednáních nebyla telepatie mezi námi dvěma možná ani náznakem, proto jsem musela znát všechno od začátku. Jakmile se setkáme se zástupci dalších wraithských plavidel, nemohu spoléhat na žádnou pomoc. I tentokrát jsme si dovolili jenom krátké setkání k ujasnění toho, co bylo zřejmé. Jak moc nám záleží na úspěšnosti mise.
„Ukaž mi ten přístroj,“ požádal Ace a ustoupil stranou.
Vytáhla jsem z kapsy váleček a namířila s ním do prostoru. Postava ženy byla trochu rozmazaná, ale životní síla z ní tryskala stejně, jako když se zjevila před zástupcem.
„Chceš zkusit ji chytit?“ mrkla jsem po něm.
Pomalu udělal dva kroky stranou, podíval se na mě, na ženu a zavrtěl hlavou.
„Potřebuješ vyřešit nějaký svůj osobní problém s útěky?“ zarazil se už, když vyslovoval poslední slovo. Pokusy o odchod z geniiského vězení jsme si stále oba moc dobře pamatovali.
„Ty ne?“ Přerušila jsem projekci hologramu a odložila váleček na jeho místo na polici. „Ale je to dobré, co?“ kývla jsem hlavou k místu, kde ještě před chvílí stála holografická žena.
„Vskutku. Jak jsi dosáhla té živosti, která z ní vyzařuje?“
Jenom jsem se na něj zadívala.
„Ach,“ uniklo mu. Ten pocit života byl můj.
„Tak dobrá,“ povzdechla jsem si. „Dost her, zpátky k práci. Jaká je další lekce?“
„Co opakování?“ navrhl a přešel doprostřed místnosti.
„Už zase?“ protočila jsem oči a pomalu se vydala kolem pokoje. Opakovala jsem přitom všechno, na co jsem si vzpomněla, dokud mě nezarazil doplňujícími otázkami, které se brzy proměnily v diskuzi ve wraithském stylu.

Od mého vstupu na Aceovu loď uplynulo osmnáct dnů. Z toho celé dva pozemské týdny jsem cvičila bez odpočinku, kromě pár hodin spánku každý den. Honičky se Zakuklencem, cvičení s Acem a hry s antickou technologií mě nenápadně vyčerpaly ani ne tak fyzicky, jako psychicky. Uvědomila jsem si to, až když jsem se ráno nedokázala zvednout z lůžka. Hlava mi třeštila a stálý pocit nedostatku kyslíku mě nutil dýchat otevřenými ústy. Ace stál nade mnou a sledoval mi na zápěstí puls.
„Víš, co děláš?“ zeptala jsem se mezi dvěma hlubokými nádechy.
Neobtěžoval se odpovědí a zadal něco na wraithskou podobu tabletu – poloprůhlednou blánu. Sledoval údaje, které se tam začaly objevovat a které jsem viděla jenom matně z druhé strany. Zadíval se na mě a znovu na blánu.
„Zůstaň ležet,“ řekl a odešel.
„Ráda,“ zašeptala jsem. Pocit, že se snažím dýchat ve vodě plné bublin, mě přiváděl do stavu blízkého mdlobám. Stejný pocit jsem zažívala po uklidňujících injekcích, které mi dávali na Zemi po prodělaných operacích. Až u těch posledních jsem si řekla o jiný přípravek na zmírnění bolesti, a lapání po dechu i černé moře plné vysokých nepřátelských vln zmizelo.
Ace se vrátil po pár minutách s injekcí v ruce.
„To ne,“ zavrtěla jsem hlavou. „Co to je?“
„Pořád nedůvěřivá?“ zeptal se a zabodl mi jehlu do předloktí.
„Proč to děláš?“ chtěla jsem se ještě zeptat, ale nejspíš to neslyšel, protože jsem usnula.

Po probuzení jsem ležela s očima ještě stále pevně zavřenýma a užívala si klid a pohodu, kterou jsem už dlouho nezažila. Divná pachuť v ústech mě trochu rušila, ale nebylo to nic, co by mě přinutilo se rozhlédnout a začít fungovat.
„Pokud se dobře pamatuju, říkala jsi tomu Lísková Růženka,“ ozval se blízko hlas.
„Lísková?“ překvapením jsem otevřela oči. „Měl jsi na mysli Šípkovou Růženku?“
Ace seděl na okraji mého lůžka a pozoroval mě.
Zvedla jsem ruce nad hlavu a natáhla prsty co nejdál. „To jsem přece jenom v lese vyprávěla pohádky pro lidské děti a –„ přestala jsem se protahovat, „- jak jsem se probudila?“
„Po dlouhé době,“ odpověděl vážně. „Prospala jsi dva dny. Proč jsi neřekla, jak moc jsi unavená?“
„Unavená?“ nakrčila jsem čelo. Důvod svého probuzení jako ‚Lískové Růženky‘ jsem raději vyhnala z hlavy. „Ano. Potřebuji dovolenou. Dlouhou dovolenou plnou nových zážitků úplně jiného druhu. Aspoň pár hodin na nějaké neznámé neobydlené planetě v lese a na pláži.“ Přivřela jsem oči nad tou představou. „To by bylo skvělé.“
„A ne zcela nemožné. Zatímco jsi spala, kontaktoval jsem královny čtyř Úlů, které by mohly být přístupné jednání. Za osm dní se s námi setkají na dohodnutých souřadnicích.“ Vstal a otočil se k odchodu. „Když ti půjde dobře opakování protokolu, najdeme nějakou hezkou opuštěnou planetu na tu tvoji dovolenou. Pár hodin snad najdeme.“ S tím zmizel za dveřmi.
Ještě chvíli jsem se povalovala a pak se s elánem vrhla pod sprchu, kterou jsem si vyprosila na lodičce. Výklenek krytý ze všech stran, kde ze stropu a stěn tryskaly pramínky teplé vody. Tak dlouho jsem si ho od svého příchodu na loď představovala, až se jednou odpoledne objevil v rohu mé místnosti. A pak, že wraithské lodě nejsou vnímající bytosti. Opřela jsem se o stěnu a přejela po ní rukama.
„Děkuju,“ zašeptala jsem.

Díky za všechny komentáře
Další povídka bude asi dříve. 26. nebo 27.9., protože 28. budu s největší pravděpodobností mimo dosah netu. Vrátíme se v ní zpátky na Atlantis za Erin a Radkem a do Hračkářství.

užasný díl jako obvikle už se těším do hračkářstvý