Díl 20- Návrat do pekel„Tak jo, zbývá ještě metr vody. To už je dobré.“ Řekla Sam.
„Takže vypínáme čerpadlo a vytahujeme hadici.“ Zařval z horních dveří Mitchell na Sam, která stála na schodišti o dvě patra níže.
Po chvíli řev obou čerpadel utichl a lidé nahoře hadici začali vytahovat.
Jan oblečený pouze v neoprenu vyběhl nahoru a vracel se s bednou, kterou snesl o tři patra níže. Poté znovu vyběhl a vzal jednu kyslíkovou láhev a další tři kyslíkové lahve donesli mariňáci. Ronon a Teal´c vzali dvě, několikrát větší lahve, a položili je vedle bedny.
„Dobrá, běžte nahoru a uzavřete ty dveře tmelem. Pak požádejte Pospíšila, ať vymyslí něco, co nahradí dveře,“ řekl Sam.
„Rozumím. Dejte nám pár minut, než dovřeme dveře a utěsníme je,“ odpověděl Mitchell a poté Sam viděla, jak zavírají dveře.
Jan a Sam si oba navlékli ploutve, na záda připnuli kyslíkovou bombu spolu se zdrojem energie. Poté se Jan dobelhal ke spodním dveřím, které stále lehce prosakovaly a dal na ně C4 spolu s rozbuškou.
Poté opět vystoupal o patro víš, kde čekala Sam u kyslíkových bomb.
„Máš to?“ Zeptala se Sam.
„Jo, co ti nahoře?“ zeptal se Jan.
„Mitchelle, jak to vypadá?“ dotázala se Sam do vestavěné vysílačky ve vodních brýlích.
„Právě jsem vám chtěl volat. Tmel už je nanesený. Můžete začít,“ reagoval Mitchell.
Oba dva dole neváhali a ty dvě velké kyslíkové láhve otevřeli.
Po pár minutách byl už v místnosti se schody přetlak a tak Pospíšil použil detonátor a dveře odpálil.
Ty odletěly a narazily na protější stěnu. Voda se ihned navalila do místnosti a hladina se ustálila ve výši následující chodby. Přetlak zajistil, že se voda nedostala výše do místnosti se schody.
„Dobrá, to by šlo. Nejdříve opravíme všechno v té chodbě a nakonec tu vodu vyčerpáme,“ nastínila postup práce Sam.
„Já vím, tak jdeme na to. Bude to práce na několik hodin, tak čím dříve začneme, tím dříve hotovo.“ odpověděl Jan a pomalu sestoupil do vody.
14:50, 4. Den
Někde v rozestavěné základněPřed čtyřmi dny, teprve lidé přistály na planetě, a nyní už měli dostavěné ubytovny a sociální zařízení, které se začali vybavovat. V jednotlivých ubikacích se přidělával noční stolek ke zdi, dávaly dohromady palandy, nebo přidělávali osvětlení a další nezbytnosti.
O´Neill se zrovna procházel mezi rozestavěnými laboratořemi a sklady, když jej konečně dostihla trojice lidí.
„Generále, prý jste nás volal,“ oslovil ho Rigix.
„Ano. Vy inženýre, přebíráte velení nad momentální směnou místo Pospíšila. Dostavte ubikace a pak se vrhněte na velitelské stanoviště, sklady a nakonec na laboratoře,“ rozkázal Generál.
„Pane, velení směny mám mít na starosti já,“ oponoval Pavel Pospíšil.
„Teď už ne. Plukovník Carterová a váš syn potřebují nějak nahradit dveře. Jan už navrhl něco typu energetických bariér.“
„Zkusím vymyslet nějaké mini energetické štíty. Práci založím na technologii antiků. Měli něco podobného na podvodní vrtné plošině,“ Řekl Pospíšil a ihned se odpojil od generála.
„Vy Kudláčku, najděte Shepparda a řekněte mu, ať si vybere posádku do jumperu. Jejich úkolem bude tajný průzkum podzemního města. Jejich úkolem je zjistit, zda proti nám něco neplánují, a když, tak zjistit co,“ vydal generál pokyny svému asistentovi a dále pokračoval v obchůzce.
„Ano pane,“ odpověděl český důstojník a odešel pryč.
Generál nadále pokračoval pomalou chůzí skrz rozestavěnou základnu, když se obrátil na inženýra.
„Potřebujete ještě něco?“ Zeptal se generál.
„Vlastně ne, pane,“ řekl Rigix a až nyní se vydal vlastní cestou.
15:30, 4. Den
Někde mezi jumpery
Sheppard hrdě kráčel k jednomu z jumperů. Vedle něj šel neoholený major Seabrook svírající svoji MP5tku. Oba dva se zastavili u jedné antické lodi, kde již čekala šestice mariňáků v plné polní výzbroji, navíc jeden z nich byl medik.
„Pánové, jste připraveni?“ zeptal se Sheppard.
„Ano pane!“ ozvalo se sborově od vojáků.
„Naším úkolem je pouhý průzkum. Ale po posledním kontaktu, jsme neodešli v dobrém. Pokud se něco posere, tak my jsme muži na svém místě. Budeme mít větší šanci se dostat pryč, než já a můj tým.“
Vojáci pak už nic neřekli a pouze mlčky nastoupili do jumperu. Sheppard automaticky usedl na místo pilota a po jeho pravici se usadil Seabrook. Poté se už jen začal soustředit a loď se automaticky nastartovala a Sheppard zkušeně vzlétl.
Cesta podzemními tunely trvala asi půl hodiny. Po tom nekonečném letu se konečně jumper vynořil uprostřed podzemního města, a posádce se opět naskytl ten starý a známý pohled. Nyní bylo, ale něco trochu jinak. Z několika míst stoupal kouř a až později si Sheppard na skeneru prohlédl známky života. Největší shromáždění bylo u paláce a stovky domorodců tam stále směřovali. Další shromáždění bylo rozptýlené na několika ostrovech a hlavně u obranné síně.
„Co tu mají za párty?“ řekl Seabrook a pomocí malého dalekohledu začal pozorovat.
„Rozhodně se tam bojuje, a nijak se nešetří,“ řekl Seabrook.
„Kdo na ně útočí?“ ptal se Sheppard.
Seabrook se zaměřil na jednu z bitek a pozoroval přibíhající vojáky, od hlavního vchodu.
„Jejich oděv je jako těch druhých domorodců. Podle mě na ně útočí a obrana zatím moc nevyhrává. Akorát nepřátelský postup zdržují,“ odpověděl mu Seabrook.
„Pokud si vzpomínám, tak Regent říkal, že toto město je poslední obranná linie do další části podzemní říše o něco hlouběji,“ vzpomínal Sheppard.
„Tak to bude to místo vedle paláce, kam míří většina obyvatel,“ upozornil Seabrook.
„Jo no. Když to neubrání, tak budou odříznuti jak od nás, tak od světa na povrchu,“ řekl Sheppard.
„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Seabrook.
Sheppard skousl dolní ret a zamyslel se. Podíval se na Seabrooka, poté na ostatní mariňáky v zadu a už se nemusel rozhodovat. Jejich pevný a odhodlaný pohled učinil to rozhodnutí za něj.
„Majore. Leťte v jumperu pro posily. Já tady s nimi pomůžu v obraně a doufám, že se tu dobu udržíme. Nahoře jděte rovnou za generálem a poté sem doveďte pomoc,“ rozkázal Sheppard a pustil k pilotování majora.
Ten zaletěl k jednomu z ostrovů a asi půl metru nad jedním hliněným domem s plochou střechou vysadil tým sedmi mužů.
Pro domorodé bojovníky se tato sedmice objevila jakoby ze vzduchu. Na protějším domě bylo několik lučištníků, co odstřelovali nepřátele z druhého ostrova. Jeden z nich si nově příchozích ihned všiml a zburcoval své spolubojovníky. Bez váhání proti nim vystřelili několik šípů, které se pak odrazili jakoby od ničeho.
Lučištníci se zatvářili zmateně, ale za pár sekund se jim dostalo odpovědi. Mezi oběma baráky se zjevil jumper pilotovaný Seabrookem, který ještě před svým odletem vystřelil šest dronů na ostrovy plně obsazené útočníky. Poté se motory jumperu ještě jasněji rozžehnuli a antická loď odlétla.
Lučištníci měli opět nabito, ale nevystřelili po výsadku. Na střeše už stáli pouze tři vojáci, co měli zbraň s optikou a zabíjeli tak na dálku útočníky. Tohle jakmile došlo obráncům, přestali si jich všímat a opět se věnovali svým nepřátelům.
Čtyři vojáci pod vedením Shepparda slezli z domu a přes nejbližší most zamířili na sousední ostrov, kde probíhala bitva na nože.
Tito vojáci šli na blízko, protože měli P90, která měla velký rozptyl. Medik měl sice MP5, ale on šel hlavně, aby pomohl zraněným obráncům.
Sheppard šel pouze z jediného důvodu. Před touhle misí měl špatný pocit a tak si vzal něco jiného než oblíbenou P90.

A tak si vzal M249. Samopal se zásobníkem na sto ran, to už dokáže nepříteli zvednout mandle.
I tento malý počet vojáků dokázal zneškodnit desítky útočníků. Obránci se z počátku divili, kde se tu ti vojáci vzali, co mají za zbraně? Moc dobře věděli, že takto ustrojení lidé jim včera pěkně zavařili, ale když se nyní přidávají k obraně, tak se tento konflikt vyřeší později.
Pozemští vojáci pomohli obraně nepřítele zatlačit až k velké ocelové bráně. Pár posledních nepřátel se stihlo stáhnout a utéct někam do temného tunelu.
Sedmičlenný tým pomohl uzavřít bránu a poté se konečně dostavil čas pohovořit si s místní domobranou. Medik se automaticky vydal ošetřit zranění a všichni domorodci okolo s údivem pozorovali nanášení dezinfekce, sešití rány a obvázaní. V některých vážnějších případech podal trochu morfia raněnému a to všichni byly teprve zmatení, když raněný voják například s useknutou rukou najednou přestal křičet, házet sebou a konečně se nechal v klidu ošetřit.
Medikovi pomáhaly i místní ranhojiči, kteří měli samozřejmě tisíce otázek na utěšující léky, moderní styl ošetření…
Několik vojáků si začalo prohlížet moderní zbraně a samopaly. Mariňáci jim potom popisovali funkce, ale také je seznámili s granáty, omračovači a jinými vyspělými vymoženosti.
Sheppard se sám procházel síní, ve které se vojáci připravovali. Někteří ostřili své sekery, jiní vytahovaly z mrtvol šípy, čistili je a schovávali si je.
„Podařilo se nám je zahnat, jindy by se po takovém boji ihned slavilo,“ řekl Sheppard.
„Ze zkušenosti tak brzo neslavíme,“ odpověděl unavený velitel obránců, který byl téměř celý od krve.
„No,…“ chystal se něco říct Sheppard, když tu přiběhl jeden domorodec a řval všude okolo.
„Blíží se druhá vlna nepřátel. Je jich asi třikrát víc než v první vlně,“ oznámil domorodec.
„Proto mi nikdy neslavíme tak brzo. Většinou to není konec,“ řekl velitel a začal organizovat vojáky.
Sheppard se pouze rozhlédl, podíval se na strop a poté vydal své rozkazy, které platili i na domorodce a tak trochu byly v rozporu s velitelovými.
„Všichni vaši lidé se stáhněte ven z místnosti. Můj tým bude na konci místnosti,“ křikl Sheppard nahlas.
„To ne. Největší šanci jich pobít máme, hnedka u vchodu, když budou namačkaní na sebe a nebudou se moct pohybovat,“ chtěl se hádat velitel.
„Nechte to na nás. Když se nám tam nebudete plést, tak jich více zabijeme. Pouze při ústupu nás budete muset krýt,“ ukončil debatu Sheppard a poté vydával rozkazy jen svému týmu, který je ihned začal bez váhání plnit.
O pár minut později Sedmičlenný tým se krčil za barikádou úplně vzadu místnosti. Kovová vrata byla zatarasená hromadou harampádí, aby co nejdéle zadržela nepřítele.
Sedmice lidí pozorovala, jak se hromada každých deset vteřin otřásá a jak při každém otřesu něco z hromady spadne. Trvalo dalších deset minut, dokud se nepříteli nepodařilo bránu rozlomit a proniknout do síně. Jediný, kdo trochu vykukoval, byl John, který je sledoval.
Během chvíle bylo v síni asi sto padesát nepřátelských vojáků, kteří potichu a zmateně postupovali vpřed. Byli zmateni, že nenarazili na žádný odpor. Když už zástup vojáků, který se rozrostl na čtyři stovky, byl v polovině síně, tak si jeden z útočníků všiml zvláštních věcí na stropu síně.
Zburcoval své přátele a ukázal jim, malý čtvereček a na něm blikající světýlko.
Sheppard zrovna v tu chvíli stiskl detonátor a tři nastražené C4 explodovaly. Samotný výbuch zabil nejbližší vojáky, a následný sesuv sutiny stropu zasypal přes stovku vojáků a těm v zadu znesnadnil postup dopředu.
Před zřícením se do bezpečné části dostala asi stovka nepřátel. Když už byli ve vzdálenosti asi patnácti metrů, tak se jejich směrem rozletělo pět granátů. Výbuchy zabili přes třicet vojáků a zbytek byl zasažen dvěma omračovacími granáty. Ti vojáci, kteří ještě stáli na nohou, se nyní chytali za hlavu a mnuli si oči.
V tu chvíli se sedmice vojáků odkryla a spustila plnou palbu a náboji rozhodně nešetřili. Omráčení vojáci se nezmohly ani na slabí odpor a tak z těch pár, co utekly výbuchu podlehly střelným ranám.
„Pěkná práce. To by je mělo zdržet,“ řekl Sheppard, začal si přebíjet zbraň a jako ze síně vyběhl poslední.
Sice takhle zabili hodně nepřátel, ale sutiny neudělaly dostatečný zátaras a už se přes ně brodili další a další útočníci. Jeden z vojáků ještě ve dveřích síně nastražil Claymore poté se všichni rozeběhli s posledními domorodci ke vstupu do tunelu.
http://cs.wikipedia.org/wiki/Claymore_(mina) 
Všichni obyvatelé byly nyní v bezpečí a tak se obrana mohla uchýlit do dobře postavené budovy, namísto chaotických ostrovů.
Asi o hodinu později „Váš plán vyšel dobře. Zabili jste hodně nepřátel s minimálními ztrátami,“ divil se velitel domorodců, kteří bránili toto město.
„Je to fakt, ale spotřebovali jsme veškerou C4ku a já mám poslední zásobník. A pokud vím, můj tým není na tom o mnoho lépe,“ řekl smutně Sheppard.
„To je smůla. Jinak naše vedení vám určitě promine ten včerejší incident, za to jak hrdě bráníte město,“ oznámil velitel, pak se zarazil a něco pošeptal vojákovy stojícího vedle něj. Ten se ihned nato rozeběhl pryč z místnosti.
„No nechtěli jsme, někomu ublížit, ale ten jeden váš stroj v paláci způsobil poškození naší lodi. A tak jsem ho, co nejrychleji zničil,“ vysvětloval Sheppard.
„Jakmile se s útokem vypořádáme, tak v klidu vyřešíme i tento problém,“ řekl velitel.
„Pokud se s ním, vypořádáme. Sice tato budova je vlastně celá opevněná věž, ale nepřítel je v obrovské přesile a nevím, zda přiletí posila včas,“ odpověděl Sheppard a podíval se z okna, kde se k věži již přibližovalo několik set nepřátel.
„Vy nebudete tak dobří v boji tělo na tělo. Ale snad využijete dobře toto,“ mínil velitel a ukázal na několik beden, které pocházely z havarovaného jumperu.
Poté, co se Seabrook zřítil s lodí, tak z ní domorodci vytahali všechno, co šlo. Většinou to byly bedny a přístroje umístěné v zadní části lodi.
„Prosím, prosím, prosím,“ modlil se Sheppard, zavřel oči a otevřel jednu z beden. Poté se podíval a radostně vykřikl.
„JO!“ po výkřiku si vzal P90, a svému týmu rozdal několik zásobníků. Pak se ihned vrhl na další a další bedny a tvářil se přitom jak dítě, které rozbaluje vánoční dárky. V bednách našel několik C4řek, pár granátů, balíčky s jídlem, zdravotnický materiál a v poslední bedně také AT4 se čtyřmi náboji.

„Nyní, to bude zase o něco lehčí,“ usmíval se John a začal si doplňovat výstroj a u toho kousal proteinovou tyčinku, aby si doplnil síly na další boj.