
jo a nazev se asi jeste párkrát zmení protoze me opravdu nic lepsiho nenapadlo

upi píše:
Part 1
"Proč tohle děláme?" řekl muž v černé kápi a namíříl svoji zbraň na jiného muže před sebou. Kapuce mu padala hluboko do obličeje a plášt s rukávy, na ni navazující, se těsně dotýkal země. V ruce svíral nový model laserové pušky, zbraň se s každou vteřinou více třásla, ale nebylo to nervozitou muže, ale tím že se v ní kumulovalo čím dál více energie. Muž, který stál proti střelci se pousmál a s ledovým klidem aniž by nějak reagoval na první otázku, zeptal se: "Četl si už dneska noviny?"
"Noviny už nečtu dost dlouho, problémy tohohle světa už mě moc nezajímají, mým jediným cílem je zrušit kletbu a pak už jenom odejít z tohohle světa." odpověděl ten v černém.
"A co potom? Co tě tám čeká? Většina lidí se smrti bojí! Co kdyby sis to zkusil užít a ne se jenom zběsile hnát za mnou. Kletbu nejde zrušit, naše síly jsou velmi vyrovnané a ty to víš, já tě zabít nechci, ale sám zamřít také nechci, držím tě v šachu a čekám, až ti dojde, že můžes žít normálně, i když budeš žít trochu déle než ostatní."
"Ne, ty se nebojíš o mě, to ty máš jenom strach ze smrti, a mě to už nebaví, jak dlouho po tobě už jdu? Osm stovek let?"
"Proto sem se tě ptal, jestli si už dneska četl noviny. Už je to devětsetčtyřicetosm let pět měsíců a dva dny nesmyslného vraždění nevinných."
"Kdyby ses nechal zabít hned na začatku nemusel zemřít nikdo jiný, ale ty se za někoho vždycky schováš a pak to ten chudák odnese za tebe. Pamatuješ na Slavkov? Vlezl si za hromadu rakouských vojáků a já se pak musel skoro dvě hodiny prosekávat s jedním mečem skoro celou armadou, abych se k tobě dostal a nakonec si stejně zdrhnul. Jediné k čemu to vedlo bylo to, že sem nechal Napoleona vyhrát."
"Jo, to byla nuda celou dobu sledovat, jak se snažíš přes ně dostat, ale kdybys pak svůj meč po mě nehodil a normalně se mnou bojoval, možná už by si tu kledbu zrušil dávno."
Muž v černém to nevydržel a povolil spoušť své zbraně, okamžitě vystřelila. Laser zasáhl plášť protivníka, který se sám stihl střele za letu vyhnout. Ani se nezadýchal, jediná jeho reakce byl pošklebný úsměv. Podíval se na svůj plášť "Dej tomu ještě třista let a naučíš se i střílet, s tím mečem ti to šlo líp."
V střelci tenhle výsměch vyvolal vztek a začal po své oběti zběsile pálit. Netrefil nic jiného než zeď za ním a občas se do cesty střele připletl i plášť, ale to byl vrchol snažení. Muž ještě chvíli střílel, než si uvědomil, že jeho oběť stojí za ním. Udeřil ho do boku a střelec se sunul v agonii k zemi.
"Někdy si přečti noviny, ať víš, jak se tahle společnost mění, začíná být stejně divoká jako doba, ze které pocházíme. Na draky už asi nenarazíme, ale v hlubokém vesmíru bude možná i něco užasnějšího" Muž se narovnal na svou oholenou hlavu si nasadil červenou kapuci a na zem hodil nějakou minci. Odešel. Odešel tak rychle, že to muž na zemi ani nepostřehl. Prostě najednou byl pryč. Muž na zemi se pokusil vstát, ale bolest v boku ho znovu složila k zemi. Omdlel.
"Neboj se, nic to není" řekl krásný ženský hlas. Muž otočil hlavu, stála tam v bílých šatech. Usmál se na ni, věděl, že tu není, ale ten pohled na svou ženu vyvážil všechnu bolest. Věděl, že je už skoro devětset let mrtvá, ale on je rád, že se k němu stále vrací. Je to totiž jediná osoba, která ho odkáže odvést od bolesti, kterou způsobuje uzdravování kletby. Ta jej nenechá zemřít. Bude ho stále hnát dopředu dokud nedosáhne svého cíle. Mohl si s ní povídat, byl to přímo hlas ze záhrobí ,ale nemohl se jí dotknout, bylo to poze v jeho mozku, opatření proti probuzení, léčba by byla velmi nebezpečná, kdyby byl při vědomí. Ale byla to ona, ne jenom nejaká vzpomínka. Jediní oni dva mohli prolomit bariéru mezi životem a smrtí a dočasně se za ni postavit, bohužel realita si je po čace vzala zpět, proto se těšil, až dosáhne cíle a může z tohohle světa zmmizet a dostat se ke své ženě, kterou mu ten parchant zabil. Bavili se dlouho, znovu probírali celý svůj život, až se dostali k onomu dni. V tu chvíli se rozplynula, reality se od sebe odtrhly a on procitnul, procitnul v místnosti, ve které omdlel. Byla celá z kamene, hluboko pod zemí starého hradu. Rozhlídl se kolem. Strop místností měl velký rozpon, a proto jej podepíraly sloupy. Muž vstal, nahmatal si ránu na svém boku, již nic necítil. Přišel k jednomu ze sloupů, na první pohled celý z kamene a bez nějakých značek, ale většina takových míst měla své tajemství, schováno nějakým kouzlem. Sedl si doprostřed místnosti a začal vnímat okolí a různé poryvy moci, některé mohli patřit zvířatům, jiné lidem v hradě, ale kouzlo a trošičku jinou stopu, a proto se dá při větší pozornosti vypátrat.
"Sakra" zařval muž v červené kápi, když vstoupil do svého domu. Strhal ze sebe prostřílený plášť a prohlídnul si spáleninu na svém stehnu, kterou tam zanechala střela ze zbraně.
Je čím dál tím lepší, už na něho nestačím, budu se ho muset zbavit jinak, zabít ho ještě nechci, tenhle svět mě baví a začíná být čím dál zajímavější, tohle jejich dobývaní vesmíru. Asi na chvíli uteču na nějakou právě kolonizovanou planetu. Někam mimo Sluneční soustavu. Protože jestli za mnou bude chtít, tak bude muset najít způsob, jak se ke mně dostat, a to ho dovede k objevováni tohohle světa a téhle doby.
Mezitím co se mu hlavou honily myšlenky o změně myšlení svého pronásledovatele, proběhl domem do prvního patra a v koupelně našel malou pistoli, připojil k ní zespoda malou lahvičku a pistolkou si na spáleninu nanesl bílou pěnu.
Škoda, že se mi zranění jím způsobená nehojí jako ostatní.
Sešel do haly domu. Na sobě měl jenom tričko, protože rána na noze potřebovala vzduch. Sebral ze země noviny a začal si je číst. Byla to nuda jako vždy, ale stále je četl. Nevěděl proč. Nakonec ho zaujal článek o odměně za prozkoumání nové soustavy, kterou vědci z univerzity vytipovali. Nešlo mu o prachy, šlo mu o to vypadnout odsud, aby nemusel pořád bojovat s tím parchantem, co se ho už devět set let snaží zabít a de mu to stále lépe. Musím někde sehnat loď a posádku. Jako za Kolumba, ale tentokrát budu kapitánem já. Už mi žádný tlustoprd nebude rozkazovat.
Usmál se. Podíval se na nohu, rána už byla zatáhlá, pěna se rozpustila. Skočil do kalhot a ze skříně vytáhl nový plášť. Vyrazil ven sehnat loď.
"Proč tohle děláme?" řekl muž v černé kápi a namíříl svoji zbraň na jiného muže před sebou. Kapuce mu padala hluboko do obličeje a plášt s rukávy, na ni navazující, se těsně dotýkal země. V ruce svíral nový model laserové pušky, zbraň se s každou vteřinou více třásla, ale nebylo to nervozitou muže, ale tím že se v ní kumulovalo čím dál více energie. Muž, který stál proti střelci se pousmál a s ledovým klidem aniž by nějak reagoval na první otázku, zeptal se: "Četl si už dneska noviny?"
"Noviny už nečtu dost dlouho, problémy tohohle světa už mě moc nezajímají, mým jediným cílem je zrušit kletbu a pak už jenom odejít z tohohle světa." odpověděl ten v černém.
"A co potom? Co tě tám čeká? Většina lidí se smrti bojí! Co kdyby sis to zkusil užít a ne se jenom zběsile hnát za mnou. Kletbu nejde zrušit, naše síly jsou velmi vyrovnané a ty to víš, já tě zabít nechci, ale sám zamřít také nechci, držím tě v šachu a čekám, až ti dojde, že můžes žít normálně, i když budeš žít trochu déle než ostatní."
"Ne, ty se nebojíš o mě, to ty máš jenom strach ze smrti, a mě to už nebaví, jak dlouho po tobě už jdu? Osm stovek let?"
"Proto sem se tě ptal, jestli si už dneska četl noviny. Už je to devětsetčtyřicetosm let pět měsíců a dva dny nesmyslného vraždění nevinných."
"Kdyby ses nechal zabít hned na začatku nemusel zemřít nikdo jiný, ale ty se za někoho vždycky schováš a pak to ten chudák odnese za tebe. Pamatuješ na Slavkov? Vlezl si za hromadu rakouských vojáků a já se pak musel skoro dvě hodiny prosekávat s jedním mečem skoro celou armadou, abych se k tobě dostal a nakonec si stejně zdrhnul. Jediné k čemu to vedlo bylo to, že sem nechal Napoleona vyhrát."
"Jo, to byla nuda celou dobu sledovat, jak se snažíš přes ně dostat, ale kdybys pak svůj meč po mě nehodil a normalně se mnou bojoval, možná už by si tu kledbu zrušil dávno."
Muž v černém to nevydržel a povolil spoušť své zbraně, okamžitě vystřelila. Laser zasáhl plášť protivníka, který se sám stihl střele za letu vyhnout. Ani se nezadýchal, jediná jeho reakce byl pošklebný úsměv. Podíval se na svůj plášť "Dej tomu ještě třista let a naučíš se i střílet, s tím mečem ti to šlo líp."
V střelci tenhle výsměch vyvolal vztek a začal po své oběti zběsile pálit. Netrefil nic jiného než zeď za ním a občas se do cesty střele připletl i plášť, ale to byl vrchol snažení. Muž ještě chvíli střílel, než si uvědomil, že jeho oběť stojí za ním. Udeřil ho do boku a střelec se sunul v agonii k zemi.
"Někdy si přečti noviny, ať víš, jak se tahle společnost mění, začíná být stejně divoká jako doba, ze které pocházíme. Na draky už asi nenarazíme, ale v hlubokém vesmíru bude možná i něco užasnějšího" Muž se narovnal na svou oholenou hlavu si nasadil červenou kapuci a na zem hodil nějakou minci. Odešel. Odešel tak rychle, že to muž na zemi ani nepostřehl. Prostě najednou byl pryč. Muž na zemi se pokusil vstát, ale bolest v boku ho znovu složila k zemi. Omdlel.
"Neboj se, nic to není" řekl krásný ženský hlas. Muž otočil hlavu, stála tam v bílých šatech. Usmál se na ni, věděl, že tu není, ale ten pohled na svou ženu vyvážil všechnu bolest. Věděl, že je už skoro devětset let mrtvá, ale on je rád, že se k němu stále vrací. Je to totiž jediná osoba, která ho odkáže odvést od bolesti, kterou způsobuje uzdravování kletby. Ta jej nenechá zemřít. Bude ho stále hnát dopředu dokud nedosáhne svého cíle. Mohl si s ní povídat, byl to přímo hlas ze záhrobí ,ale nemohl se jí dotknout, bylo to poze v jeho mozku, opatření proti probuzení, léčba by byla velmi nebezpečná, kdyby byl při vědomí. Ale byla to ona, ne jenom nejaká vzpomínka. Jediní oni dva mohli prolomit bariéru mezi životem a smrtí a dočasně se za ni postavit, bohužel realita si je po čace vzala zpět, proto se těšil, až dosáhne cíle a může z tohohle světa zmmizet a dostat se ke své ženě, kterou mu ten parchant zabil. Bavili se dlouho, znovu probírali celý svůj život, až se dostali k onomu dni. V tu chvíli se rozplynula, reality se od sebe odtrhly a on procitnul, procitnul v místnosti, ve které omdlel. Byla celá z kamene, hluboko pod zemí starého hradu. Rozhlídl se kolem. Strop místností měl velký rozpon, a proto jej podepíraly sloupy. Muž vstal, nahmatal si ránu na svém boku, již nic necítil. Přišel k jednomu ze sloupů, na první pohled celý z kamene a bez nějakých značek, ale většina takových míst měla své tajemství, schováno nějakým kouzlem. Sedl si doprostřed místnosti a začal vnímat okolí a různé poryvy moci, některé mohli patřit zvířatům, jiné lidem v hradě, ale kouzlo a trošičku jinou stopu, a proto se dá při větší pozornosti vypátrat.
"Sakra" zařval muž v červené kápi, když vstoupil do svého domu. Strhal ze sebe prostřílený plášť a prohlídnul si spáleninu na svém stehnu, kterou tam zanechala střela ze zbraně.
Je čím dál tím lepší, už na něho nestačím, budu se ho muset zbavit jinak, zabít ho ještě nechci, tenhle svět mě baví a začíná být čím dál zajímavější, tohle jejich dobývaní vesmíru. Asi na chvíli uteču na nějakou právě kolonizovanou planetu. Někam mimo Sluneční soustavu. Protože jestli za mnou bude chtít, tak bude muset najít způsob, jak se ke mně dostat, a to ho dovede k objevováni tohohle světa a téhle doby.
Mezitím co se mu hlavou honily myšlenky o změně myšlení svého pronásledovatele, proběhl domem do prvního patra a v koupelně našel malou pistoli, připojil k ní zespoda malou lahvičku a pistolkou si na spáleninu nanesl bílou pěnu.
Škoda, že se mi zranění jím způsobená nehojí jako ostatní.
Sešel do haly domu. Na sobě měl jenom tričko, protože rána na noze potřebovala vzduch. Sebral ze země noviny a začal si je číst. Byla to nuda jako vždy, ale stále je četl. Nevěděl proč. Nakonec ho zaujal článek o odměně za prozkoumání nové soustavy, kterou vědci z univerzity vytipovali. Nešlo mu o prachy, šlo mu o to vypadnout odsud, aby nemusel pořád bojovat s tím parchantem, co se ho už devět set let snaží zabít a de mu to stále lépe. Musím někde sehnat loď a posádku. Jako za Kolumba, ale tentokrát budu kapitánem já. Už mi žádný tlustoprd nebude rozkazovat.
Usmál se. Podíval se na nohu, rána už byla zatáhlá, pěna se rozpustila. Skočil do kalhot a ze skříně vytáhl nový plášť. Vyrazil ven sehnat loď.
no na korekci sem to poslal Applovi...( pry to delal ce spěchu a usinal, tak ho pls nesezerte...) moje LMD se porad zhorsuje

cekam na ohlasy.... doufam ze budou pozitivni
ps.: nijak to nenavazuje na LS