SG: Teorie přežití

[Klenotka]

Další kapitolka. Omlouvám se za prodlevu, ale včera večer mi hladina alkoholu v krvi přesáhla přípustnou normu a vzhledem k tomu, že normálně nepiju, to zanechalo následky Tahle kapitola...no, možná vám pár věcí vysvětlí a nebo taky ne. Už mám rozuzlení a věřte mi, že to určitě nečekáte I když se to z těch náznaků tady může zdát Přiznávám, nejtěžší část byla hned ta úvodní, s Teylou. Špatně se pro ni píše, když nemá pořádnou postavu v seriálu a tak prosím odpusťte nedotaženost některých dialogů.
A kdybyste si všimli chyb, gramatických, překlepů nebo i některých věcí, které vám třeba nedávají smysl, ozvěte se.

Teylin pokoj byl s velmi pěkným výhledem na Lorianské město. Ubytovali jí blízko kancléřky, aby mohla sledovat pokroky v hledání. Pokoj byl velmi prostorný a na poměry, které viděla v jiných částech města, téměř až moc královsky vybavený. Než se ale stihla pořádně rozhlédnout, ozvalo se zaťukání na dveře.
„Ano?“ Otočila se ke dveřím, v nichž se objevila hlava, brzy následovaná tělem mladého, uhlazeného muže v obleku.
„Slečno Emmagan? Jsem Bellyn a pracuji jako asistent kancléřky.“ Podala mu s úsměvem ruku a čekala, až bude pokračovat.
„Kancléřka mi řekla, abych se o vás postaral a zavedl vás do místnosti, kde můžete sledovat postup našeho hledání. Také mám dohlédnout na to, až půjdete k bráně podávat hlášení vašim lidem. Jak už vám Mahlia jistě řekla, lidé tu nejsou z vaší přítomnosti nadšeni a mohli by se pokusit vám v tom zabránit.“
„Ano, řekla mi to. A prosím, jsem Teyla.“ Usmál se a přikývl. Také jí rukou naznačil, aby ho následovala. Vyšli na chodbu, která byla opět naprosto odlišná od toho, co Teyla viděla jinde ve městě. Útulnost budovy byla neuvěřitelná.
„Bellyne, tohle je opravdu pozoruhodná vládní budova. Byla jsem tu s týmem plukovníka Shepparda předtím jen jednou, a to ještě dole, v přijímací místnosti.“
„Naše kancléřka si potrpí na pohodlí. Co vím, tak za jejího předchůdce tu byly jen holé stěny.“
„Jak je to dlouho?“ Teyla se snažila vést rozhovor, dávat pozor na cestu, aby něco neshodila a zároveň zdvořile sledovat kancléřina asistenta. Bylo těžké dělat všechno najednou.
„Myslíte, co tu byl předchůdce? Moc si ho nepamatuji, byl jsem malý. Naše kancléřka tu vládne už třicet let.“ Teyla se zastavila, tohle číslo jí dost ohromilo. U některých národů, jako byl ten její, bylo zvykem, že někdo vládl, dokud nezemřel nebo dokud ho někdo nenahradil. Ale byla si vědoma toho, že jiní lidé, jako třeba zrovna ti ze Země, dávali přednost demokracii a politice.
„Třicet let? Nemáte stanovenou nějakou dobu vlády? Podle toho co vím, tak u vyspělých národů jako jste vy, se vláda omezuje zákony.“ Bellyn se také zastavil a vypadalo to, že přemýšlí, co odpovědět.
„My jsme spokojení. Jistě, kdybychom chtěli, tak ji naše vláda může odvolat. Ale nemáme k tomu důvod. Mahlia, ačkoliv udělala pár chyb, kterých se dopouští každý vůdce, vládne spravedlivě. Jsem jí po boku od začátku její vlády.“
„Jak to? Říkal jste, že jste ještě hodně malý, když kancléřka nastoupila do úřadu.“ Bellyn se usmál.
„Promiňte, měl jsem vám to říct. Mahlia je má matka.“ S tímto prohlášením pokračoval dál chodbou, kde Teyla chvíli zůstala stát a pak ho doběhla. Chtěla ještě něco dodat, ale to ji Bellyn už otevíral dveře do kancléřiny pracovny.
„Teylo.“ Uvítala Athosianku, a s přehnaným nadšením a úsměvem se k Teyle vrhla.
„Jak se vám líbí ubytování?“
„Je velmi pěkné. Děkuji. Jsem zvyklá na mnohem skromnější podmínky.“ Kancléřka se opět usmívala zdvořilým úsměvem. Zdálo se, že už ani nebyla upřímného výrazu schopná.
„Chtěla jsem, abyste se tu cítila dobře. Pojďte, vezmu vás do centra, odkud monitorujeme postup našich lodí, které letí k místu, kde by měli být vaši lidé.“ Za Mahliou se otevřely dveře, kterých si Teyla předtím nevšimla a kancléřka do nich vstoupila. Teyla ji tedy v doprovodu Bellyna následovala do místnosti, která byla plná počítačů a monitorů a lidí, kteří je obsluhovali. Už na první pohled to nebyly počítače na úrovni jako měli na Atlantis, ale svému účelu zřejmě sloužily velmi dobře.
„Naši piloti vyrazili hned, jakmile se nám doktorka Weirová s doktorem McKayem ztratili z našich obrazovek. Proletěli bránou, ale pak se z ničeho nic vydali jiným směrem.“ Kancléřka to řekla jakoby nic, ale Teylou projel mráz.
„Jiným směrem? Říkala jste, že zmizeli na cestě k vám.“
„To ano, ale jak jsem řekla, naše město leží na ostrově a tady nejsou. Ale naši piloti nám nahlásili, okamžitě potom, co se vaši lidé ztratili, že zachytili něco na jižním kontinentu. Proto jsme si také jistí, že jsou tam. Ale ztratili jsme je, takže teď je musíme hledat pouze tak, že se zkrátka piloti budou muset dívat z okna.“ Zasmála se svému nepovedenému vtipu, a Teyla ji vůbec nevnímala.
„Když tedy víte jistě, že tam jsou, jen nevíte, kde přesně, není to důvod proto, abyste nám dovolila vzít Jumpery a letět tam? Našli bychom je rychleji.“
„Své důvody jsem vám už řekla. Moji lidé tu Atlanťany nechtějí a já se musím řídit veřejným míněním.“
„Ale tohle by jistě pochopili, přece…“ Ale nedořekla, protože Mahlia kývla na svého syna.
„Jak vidíte, zatím pátráme. Až budeme vědět víc, dáme vám vědět. Zatím byste si určitě ráda odpočinula, byl to náročný den pro nás všechny.“ Bellyn vzal Teylu jemně za rameno, ta se mu ale trochu prudčeji než zamýšlela, vyškubla a vzdorně se podívala na političku.
„Já bych ale ráda zůstala tady. A pokud budete vysílat další lodě, mohla bych být na palubě.“
Mahlia se na Teylu zamračeně podívala a kývla přitom i na stráž, která stála u dveří.
„Teylo, naše lodě jsou jednomístné stroje a cesta na jižní kontinent trvá dlouho. A tohle je tajné zařízení. Dovolila jsem vám sem přijít jen proto, že jste slíbila spolupráci. Prosím, jděte s Bellynem.“ Teyla byla zmatená, zmatenější než předtím. Ale nechtěla vyvolat konflikt. Přikývla tedy a sama se vydala ke dveřím. Mahlia pohledem poslala svého syna za ní. Ten Teylu doběhl zrovna když vycházela ven z pracovny.
„Bellyne, nechápu to? Proč nemůžu s vašimi lidmi? A proč nemůžu zůstat tady? Co všechny ty tajnosti?“
„Má matka vám to řekla. Do lodě se nevejdete a dokud nevíme nic dalšího, nemá cenu, abyste trávila nepohodlí v monitorovací místnosti. Jakmile se něco dozvíme, okamžitě to budete vědět.“ Došli k jejímu pokoji a Teyla se přede dveřmi zastavila.
„Víte, Bellyne, tohle je složité. Oba ti lidé jsou mi velmi blízcí. Už jen být tady mě aspoň trochu uklidňuje. Neumím si představit, jak se musí cítit plukovník s Rononem. Proto tu nechci jen tak sedět a nic nedělat.“ Bellyn se na ní ale velmi mile usmál. Tak mile, že by to ani nečekala.
„Já vás chápu. Ale věřte mi, je pro vás lepší, když zůstanete tady. Má matka je už léta v politice a je pro ni těžké jednat s někým na jiné než diplomatické a odměřené úrovni. Ale myslí to dobře, věřte mi.“ Ale Teyla mu nevěřila. Tedy, nevěřila tomu, co říkal. Bellyn sám jí byl velmi sympatický a všechno, co jí říkal, se očividně učil dlouho nazpaměť. Rozhodně nebyl politik jako jeho matka a lži mu opravdu moc dobře nešly. Pořád se jí zdálo, že se lidé okolo ní chovali křečovitě. Přesně jako někdo, kdo úmyslně neříká pravdu. Ale Bellyna, přestože cítila, že by mu snad mohla říct, co cítila, znala přece jen pár minut. A tak neřekla nic.
„Dobrá. Zůstanu tady a budu čekat na zprávy.“ Bellyn se v tu chvíli zatvářil jakoby mu zavedli vánoce.
„Výborně. Pošlu vám sem někoho s jídlem a jestli vám stačí záznamy, které máme zatím z pátrání, pošlu vám i ty.“ Teyla na to neřekla nic, jen podle Athosianského zvyku přikývla. Bellyn se na ní naposledy usmál a zmizel ve dveřích.
Teyla se usadila na pohovku a čekala na záznamy. A pak se jí, na malou chvíli, zmocnil chlad a nevolnost. Tenhle pocit znala až moc dobře, zažívala ho už odmalička a nikdy se s ním nemýlila.

xxxx


Elizabeth s Rodneym v Jumperu zapomněli dýchat. Sledovali oba Wraithy, jak sledují okolí. Děsivé bylo, že spolu vůbec nemluvili. Ale poté, co jeden zvedl bundu, která ležela na zemi a rozhlédl se kolem, se oba Wraithové vydali zpět do lesa. Rodney si vydechl nahlas, Elizabeth se zmohla i na: „Díky bohu.“
Rodney ale zničehonic začal hledat něco v batohu a poté, co vyházel několik věcí, nahmatal vestu, kterou podal Elizabeth.
„Co s tím mám dělat?“ Zeptala se zmateně, když od něj vestu brala.
„Odcházíme.“ Řekl jen McKay a sám se začal přehrabovat ve druhém batohu.
„Musíme vybrat jen to nejdůležitější.“ Začal si pro sebe přeříkávat věci, které potřebuje, přičemž si třesoucími prsty cpal zásobníky do P-90 pod vestu a všechny tyčinky, co našel, do kapes.
„Rodney! Rodney, zpomal! Proč bychom odcházeli, nic nám tu nechybí.“ McKay slyšel její hlas, který mu pronikl do jeho panikařícího vědomí.
„Viděla jsi je? Wraithové Elizabeth.“ A s tím konstatováním začal dávat věci, které tak pracně vyházel, zpět do jednoho z batohů.
„Rodney, neviděli nás.“ Řekla Elizabeth klidně. Rodney na chvíli přestal a podíval se na ní,
„Oni se sem vrátí. Viděli náš Jumper, určitě se sem přijdou podívat, co se stalo.“ Elizabeth musela uznat, že na tom něco je. Nejistě se rozhlédla. Nechtělo se jí odcházet.
„Já nevím. Pořád nás spíš najdou takhle, než když se budeme plahočit někde po lesích.“
Rodney se ale k jejímu překvapení vytasil s jedním ze svých triumfálních úsměvů.
„Nevýhoda hlídky je v tom, že je to strašná nuda. Samozřejmě pokud se nic nestane.“
A vytáhl malou vysílačku.
„Našel jsem ji v batohu a opravil, takže když nás budou hledat, zachytíme je.“ Elizabeth se taky nemohla ubránit úsměvu. Pak ale zvážněla, protože jí vrtala hlavou jiná věc.
„Já ale pořád nechápu, co tu ti Wraithové dělají. Jak to, že když jsou tady, tak Loriané jsou pořád naživu. A taky, proč na nás zaútočili, když jsem proletěli bránou.“ Podívala se na Rodneyho, který měl v obličeji zvláštní výraz.
„Rodney? Něco jsi mi neřekl?“ Astrofyzik si projel rukou vlasy a pak si promnul dlaně, jako kdyby se chystal na nějaký dlouhý proslov.
„Nevím, možná je to kvůli mně. Tedy, nechci znít moc arogantně,“ Elizabeth se té poznámce zasmála, “ale když jsme minule odcházeli, něco se mi nezdálo. Totiž, ten jejich štít…oni nemají ZPM. Podle toho, co říkali, je ten štít už zapnutý dlouhou dobu, ale bez ZPM, to je nemožné. Nedovolili mi ani ten jejich způsob napájení prozkoumat. Je téměř nemožné, aby civilizace, která je od nás o přece jen technologicky pozadu, udržovala takový štít Elizabeth.“
V jeho hlase zazněla naléhavost a taky zmatenost. Nedávalo to smysl.
„A řekl jsi to někomu?...Když už ne mně?“ Doktorku to trochu rozhodilo, neměla ráda, když jí obcházeli.
„Nebyl jsem si jistý. Dovezl jsem svoje poznámky na Atlantis, že se na ně dnes podívám. Ale myslím, že jsem se na to ptal toho inženýra, co to tam obsluhoval. Přesně takhle. Řekl mi, že jejich technologie štítu je přísně tajná a že potřebuje povolení od kancléřky.“
„Dobře, ale to pořád nevysvětluje, proč nás napadl Wraithský dart a proč ti Wraithové nenapadli město.“ Dívali se na sebe a nenacházeli odpovědi. Nedávalo to prostě smysl.
„Měli bychom vážně jít.“ Řekla doktorka konečně a Rodney si tedy nasadil batoh na záda. Jako kdyby si to perfektně načasovali, v okně kokpitu se právě v tu chvíli objevily hlavy dvou Wraithy, kteří předtím zmizeli v lese.
„Rodney!“ Zaječela Elizabeth a skočila za sedačku přesně ve chvíli, kdy po ní jeden z nich vystřelil stunnerem. McKay tedy začal střílet, a ke svému překvapení jednoho z Wraithy trefil přímo do hlavy. Druhý se na pár cenných vteřin zarazil, jakoby byl překvapený.
„Utíkej!“ Zakřičel Rodney a Elizabeth na nic nečekala, vylezla ven z Jumperu a utíkala do lesa. McKay byl těsně za ní, i když pořád trochu zmrazený šokem z nepříjemně blízkého setkání s Wraithem a hlavně z takové škodolibé, ješitné radosti, že jednoho zabil.
Elizabeth se zastavila po několika desítkách metrů, v nízkém podrostu a čekala, až ji Rodney doběhne. Snažila se popadnout dech. Uřícený vědec ji doběhl a když se chtěla v tu chvíli zase rozeběhnout, jeho udýchané.“Počkej.“ ji zastavilo.
„Musíme dál.“ Řekla prostě, ale pak jí došla bláhovost jejich počínání.
„Aha. Nemůžeme naslepo běhat po lese, když to tu neznáme. Asi bychom se přece jen měli pokusit držet se Jumperu na dohled, jak to půjde. Rodney? Jsi v pořádku?“ Podívala se starostlivě na McKaye, který se jí snažil v předklonu něco říct.
„Právě jsem někde ztratil plíce a na zádech táhnu těžký batoh. Co je to za hloupou otázku?!“ Elizabeth si podrážděně odfrkla.
„To si myslíš, že já nejsem udýchaná a vyděšená? Rozhodně si pro tohle líp připravený než já. Pořád jen sedím v kanceláři.“ Jakkoli by jindy Rodney přijal kritiku, adrenalin v krvi mu zatemnil mozek.
„Co? To si představuješ, že běhám každý večer před spaním?“ Popošel k ní blíž, aby na sebe nemuseli řvát. Jejich hlasy byly pořád jen hlasitější šepot.
„No, možná by to neškodilo! Pro změnu bys někdy mohl Johna poslechnout a zúčastnit se fyzických cvičení, která podstupují všichni členové týmů a nad něž jsi ty z nějakého důvodu povznesený!“ Stála těsně u něj, skoro mu dýchala do tváře.
„Tak hele, nejsem v týmu, abych…“ V tom ale za nimi něco zapraskalo. Nebyl to Wraith, ale těžko to mohli nazývat úlevou. Zpoza stromu se vyloupla Wraithská sonda, která už jistě posílala signál ke svým majitelům.
Rodney popadl Elizabeth za ruku a oba začali znovu utíkat. A jak tak udýchaně klopýtali, padali a zase utíkali, oba je napadala jen jedna myšlenka-jsme mrtví.


xxxx

Sheppard s Rononem stáli v kontrolní místnosti, kde měli na monitoru Teylu.
„Tohle není pravda, přece mi slíbili, že s vámi budou spolupracovat.“ Říkal zrovna naštvaný podplukovník. Athosianka mu právě říkala o „pokroku“, který udělala. Sheppard jen zuřil, Ronon přecházel sem a tam.
„A řekli proč?“ Zeptal se John.
„Řekla mi totéž co vám. Plukovníku, vím, že byste teď nejradši vzal všechny Jumpery a letěl sem, ale Lorianské lodě zatím sotva dorazili na místo. Dejme jim šanci. A i když je kancléřka tajemná a očividně mi v něčem lže, nevěřím, že by nám nechtěla pomoci najít Rodneyho a Elizabeth.“ Ronon se zastavil a zavrčel cosi o pomýlenosti diplomacie.
„Ronone, taky se mi to nelíbí. Ale nátlakem se nic nevyřeší. Dejte mi ještě den. Bellyn vypadá, že by mi mohl říct víc, jen ho musím správně nasměrovat.
Sheppard vzdychl. Nesnášel to. Nebylo snadné být v roli Elizabeth a teprve teď si uměl živě představit, jak je pro ní těžké ustát tlaky ze všech stran. Všichni ve městě by ho podpořili, kdyby chtěl okamžitě vyrazit s jejich loděmi a zachránit je. Jenže s Loriany měli alianci, i když zatím dost křehkou a najít spojence pro ně bylo velmi důležité. Elizabeth by mu nikdy neodpustila, kdyby kvůli ní zničil takhle důležité spojenectví. Sám pro sebe se usmál, když si představil Rodneyho, který by se spoustou řečí a stížností nakonec řekl úplně to samé. Rezignovaně vzdychl.
„Teylo, nechci zničit tuhle alianci. Loriané jsou pro nás důležití. Ale přátelé, kteří něco důležitého tají, nejsou přátelé. Držte se toho a snažte se zjistit, o co vlastně jde. Zelenka si tady zatím studuje plány jejich planety a taky těch záznamů, co včera přinesl Rodney. Nezapomeňte se mi za 6 hodin znovu ohlásit.“
„Udělám to. Ronone?“ Teyla přes sondu neviděla, co se děje na druhé straně.
„Jo?“ Sateďan se zastavil, když zaslechl své jméno.
„Přestaň tam plukovníkovi přecházet sem a tam, znervózňuje ho to.“ Ronon i Sheppard se museli usmát. Přesně to totiž řekl plukovník Rononovi těsně před tím, než Teyla zavolala. Moc dobře je oba znala.
„Dobře, ale ty na sebe dávej pozor. Nelíbí se mi to.“
„Ozvu se za 6 hodin. Teyla konec.“ Na obrazovce se objevilo zrnění a Sheppard se vrátil do kanceláře, čekat na hlášení od kohokoliv, kdo něco zjistí. A Ronon se vrátil k přecházení po kontrolní místnosti.

Teyla se v doprovodu stráže vracela do města. Neřekla plukovníkovi, co už teď věděla jistě. Kdyby jim to řekla, určitě by sem vtrhli všichni po zuby ozbrojení. Pořád doufala, že se to nějak vysvětlí. Ale čím víc se blížila k městu, tím víc v ní sílil pocit chladu. A s tím i přesvědčení, že Loriané, kteří se jí zpočátku zdáli čestní a dobří spojenci, tají něco velkého. A že to má naprosto jistě něco společného s Wraithy.

Skvělé, opravdu... jsem napnutá k prasknutí, co bude dál. Je to jako by v USA neměli přestávku a dávali normální díl..., problém s tím nastane ve chvíli, kdy se mi to začne plést:-) a budu přemýšlet, které události se opravdu staly v seriálu a které jsem četla.

Jedna věc mi stále zůstává nezodpovězená... , a to jaktože byli Rodney a Elisabeth v Jumperu, ale buď to není důležité nebo to bude vysvětleno později:-)

Už se těším na další...

1.Děkuji že si to stihla.
2.Fakt pěkné
3.Jestli ted přídeš s řešením které nečekám tak si u mne mistr scénarista

To je to fakt dost dobrý...

Povídka je vážně skvělá:) Už mám i svou teorii, jak to bude dál, ale ty mě určitě překvapíš něčím jiným Těším se na pokračování:))

som fakt zvedavá ako to bude pokračovať... toto vždy cvičí moju trpezlivosť, ale však to patrí k tomu, ked sa môže človek dozvediet koniec hned, už to nie je ono
len tak dalej...

Mno tak ani přes noc mě nenapadlo žádné konstruktivní hodnocení... takový normální, no Však mě znáš, nebýt to tvoje povídka, tak bych to nejspíš nečetla, ale líbí se mi, že tam jsou přízraci alias Wraith, takže doufám, že tam budou mít nějakou větší roli, hoho Jo, Ronon je dobrej, trochu oživuje tu hroznou politiku

[Klenotka]

Takže...tohle bude delší...tahle kapitolka není zdaleka tak dlouhá a po přečtení pochopíte proč. Je tam část, s níž jsem velmi váhala a nevěděla jsem jestli a jak ji napsat. Psala jsem to dvě hodiny a třikrát jsem to předělávala. A taky jsem se nechala trochu unést...po přečtení pochopíte proč Předem se omlouvám, jestli se vám to třeba nebude líbit, ale ve svých povídkách ráda bořím zavedené pořádky, jak jste si určitě stihli všimnout. Jak říkám, je to krátké a ještě vám nezodpovím vaše otázky. Ale jsem "takhle" blizoučko Samozřejmě to, co se stalo v téhle kapitloce, dořeším, nechci být jako naši slavní scénáristé. Chyby a překlepy mi hlaste. Je pozdě a já nemám sílu číst to po sobě víc jak jednou.
Takže si to užijte a ....kameny házejte později

Rodney a Elizabeth se krčili pod stromem. Dvakrát je míjeli Wraithové, přičemž Rodney začal vést debatu, jak se pozná jeden Wraith od druhého. Elizabeth se do jeho teorií ale nezapojila, a tak seděli v tichu a sledovali okolí, které začaly kropit kapky deště. Obezřetně se rozhlíželi, aby s k nim někdo nepřiblížil a nepřekvapil je. McKay svou spolutrosečnici sledoval a nemohlo mu ujít, že jí opravdu není dobře.
„Elizabeth? Je ti zima? Bolí tě hlava?“ Doktorka se chabě usmála. Pobíhat s otřesem mozku po lese nebyla její představa ideálně stráveného dne.
„Obojí. Moje bunda zůstala u Jumperu.“ Ještě to ani nedořekla, a Rodney se už začal soukat z vesty a svlékal si bundu.
„Tu máš, mě hřejí svaly.“ Elizabeth se nahlas zasmála a jeho to potěšilo, že ji dokázal rozesmát i navzdory situaci. Svaly nebyly zrovna to, čím se mohl pyšnit.
„No dobře, tak svaly ne, ale můj mozek dokáže zázraky, takže mi třeba namluví, že neprší, není mi zima a nemám hlad.“ Před pár hodinami prošli svoje zásoby jídla. Od jejich nehody to bylo necelých 24 hodin a snažili se šetřit, ale neustálý útěk lesem je vyčerpával a museli doplňovat energii.
„No, aspoň jsme našli vodu.“ Řekl Rodney a ukázal směrem k potoku, který protékal pár metrů za jejich zády.
„Myslím, že v tuhle chvíli máme vody víc než dost.“ Odpověděla mu suše Elizabeth, jíž zrovna spadla na hlavu velká dešťová kapka, která se zákeřně schovávala na listu těsně nad její hlavou. Objala se rukama, ale teplo nepřicházelo. Bolela jí hlava, byla jí zima a navíc jí tahle situace připomněla nepříjemné vzpomínky, když město přepadl Kolya se svými muži a ona byla s Rodneym nucena trávit v dešti několik hodin. A stejně jako tehdy, i teď ji rozklepaný astrofyzik chytil kolem ramen a snažil se je oba zahřát. Moc to ale nefungovalo, protože McKay se třásl zimou, jak jen v tričku seděl opřený o strom a držel ji za mokrou bundu.
„Nemáš v batohu aspoň přikrývku? Už modráš.“ Řekla Elizabeth napůl v žertu.
„Vážně? Modrá je má oblíbená barva, to nevíš?“ Odpověděl s drkotajícími zuby a nuceným úsměvem.
„Možná bychom se spíš měli hýbat. Kdo ví kdy ten déšť přestane.“ Rodney přikývl a pracně se zvedl a pomohl na nohy i Elizabeth.
„Víš, nesnášel jsem chlad, když jsem sem přišel. Teď nesnáším i vodu. Tady v té galaxii je jí plno a taky se mrcha všude dostane.“ Elizabeth to nekomentovala, pokud mohl mít někdo averzi na chlad a vodu, pak to byl Rodney a těžko ho mohla vinit.
„Podívej, tamhle to vypadá, že je les hustší.“ Ukazovala na hustý les, do něhož by ani jeden z nich normálně nevstoupil.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Už takhle jsme se ztratili. Ten potok je jediný pevný bod, kterého se můžeme držet.“ Namítl Rodney.
“Odkdy je z tebe stopař?“ Zeptala se nechtěně posměšně Elizabeth.
„Jsem Kanaďan, máme to v krvi.“ Zazubil se na ní těžko definovatelným úsměvem. Nebyl v něm ani náznak po aroganci. Jen nejistota a neobvyklá hřejivost.
„Nevíme, co v tom lese je. Ale možná…“ sáhl do batohu a vytáhl jednu ze dvou zachráněných ručních zbraní.
„Umíš to používat?“ Připadalo mu absurdní, že on, který měl problém trefit dveře od stodoly, se snaží vnutit pistoli zrovna Elizabeth.
„Já…ano, ale nerada.“ Vrazil jí pistoli i s pouzdrem do ruky.
„Tak teď si ji vezmi.“ Elizabeth se nelíbilo, jak se choval. Byla zvyklá na kousavé poznámky a aroganci. A i když věděla, že to je pro McKaye často jen přetvářka, vidět tuhle masku spadnout, bylo dost strašidelné. Šla tiše za ním do lesa a jak vstupovali hlouběji do hustého podrostu, déšť ustával. Jeho protivné kapky se zachycovaly vysoko nad nimi a na zem nikdy nedorazily. Ale taky bylo kolem nepříjemné ticho.
„Rodney?“ Zašeptala dopředu a on jen naznačil, že jí slyší a pak se oba zastavili.
„Nemyslím si, že to byl moc dobrý nápad.“ Řekla znovu tiše.
„Můj nápad to nebyl.“ Odpověděl kousavě a jí to zamrzelo. Nevěděla, jestli má raději kousavého, panikařícího a věčně si stěžujícího astrofyzika, anebo zda jí víc vyhovoval tenhle téměř vojensky zadumaný muž. Připadalo jí, že se tak chová jen v její přítomnosti. Byla si skoro jistá, že kdyby tu s nimi byl ještě někdo jiný, tak by to byl zase ten starý McKay.
„Rodney, co se děje? Chováš se divně.“ Zmateně se na ní otočil a očima pořád těkal po okolí.
„Proč myslíš? Jen nechci, aby se ti něco stalo, to je celé.“ Chvíli ho sledovala, jak mu osychala mokrá tvář, ale z vlasů mu pořád odkapávala voda. Oba byli mokří od hlavy až k patě a jí projel mráz. Najednou pocítila, že se potřebuje někoho chytit a Rodney byl jediný nablízku. Spadla na něj a on ji podepřel a opatrně si sedl na zem, s Elizabeth pořád v náručí. Jak se ho držela, tak jí pomalu docházelo, že Rodney o těch svalech zase tak žertoval nemusel. Rozhodně se neměl za co stydět. Jak nevědomky projížděla po jeho pažích, přivinul ji blíž. Podívala se mu do očí a viděla něco, co by u něj nikdy neviděla. Tolik něhy a bolesti zároveň. Nemohli to udělat. Bolestně si to oba uvědomovali. Ale taky věděla, že pro ně třeba žádný zítřek nebude. Byli tady a teď. Nic jiného neplatilo. Opatrně, téměř jako by se bál, se k ní naklonil a jemně ji políbil. Ona mu polibek vrátila a když se na sebe na vteřinu znovu podívali, projel jimi osten, který je popohnal dál. Vzala ho kolem krku a tentokrát to nebyl jen lehký polibek. Začali se zoufale, hladově líbat, jakoby nic jiného nebylo….a pak za nimi něco zapraskalo a kouzelná chvíle byla pryč. Než se na cokoliv zmohli, zasáhli je stunnery a oni zůstali ležet vedle sebe, a nevnímali už vůbec nic, ani jeden druhého.

xxxx

Teyla si natáhla nohy na gauč. Už počtvrté se chystala jít ohlásit plukovníkovi stejnou zprávu.
Tenhle pokoj si moc neužila a byla strašně unavená od napětí a neustálého chození sem a tam k bráně. Nedivila se, že Rodney trval na tom, že bude létat Jumperem. Jeho averze k pohybu jí občas vadila, ale teď se cítila podobně. Brána byla od města vzdálena pár mil, což pro ni nepředstavovalo problém. Teď jich ale měla v nohách mnohem víc. Ale také věděla, že nesmí sedět a nechat svaly ustrnout. Znovu si tedy stoupla a popošla k oknu. Město bylo osvětlené jemným světlem západu slunce. Dny tu měly delší než na Atlantis, což jí dávalo naději, že by mohli oba ztracené doktory najít ještě za světla. Těsně potom, co se ztratili, se ujišťovala, že pokud přežili nehodu, tak jsou v relativním bezpečí. Ale to, co cítila několik posledních hodin ji tenhle klid vzalo a byla víc a víc nervózní. Jestli byli na jižním kontinentě Wraithové, rozhodně by neměla jen tak sedět tady. Ale Mahlia si pořád nedala říct s Jumpery a Bellyn byl stále nervóznější. Párkrát se už zdálo, že jí chce něco říct, ale pokaždé si to rozmyslel.
Nevěděla, co dělat. Musela zjistit, co se tu dělo a nesměla dlouho otálet. Rodney a Elizabeth byli nejspíš ve velkém nebezpečí a tak se rozhodovala, jak na Bellyna verbálně zaútočit, aby ho neodstrašila.
Město vypadalo v západu slunce zvláštně. Dívala se z okna a přemýšlela. Tahle civilizace byla tak zvláštní. Nepřipomínalo to ani zdaleka Antické město. Bylo chladné a kamenné. Lidé v jeho zdech byli odměření a často velmi chudí. Nejvyšší budova byla ta vládní a přesně v ní se nacházela. Pořád tolik věcí nechápala. Podle slov všech, s nimiž se tu setkali, byl štít města antický a chránil je před Wraithy. Ale ti tu podle všeho byli, teď už si tím byla jistá. Takže proč štít nebyl zapnutý? A co ti Wraithové dělali? Proč nezaútočili?
Ze zamyšlení ji vytrhl hukot zvenku. Přešla ke dveřím, tiše je otevřela a zahlédla kancléřku a Bellyna, jak běží do monitorovací místnosti.
„Co se děje? Našli jste je?“ Vykřikla Teyla. Ale k jejímu překvapení ji Bellyn zatlačil zpět do pokoje.
„Teď už tu nesmíte zůstat.“ Řekl naléhavě a rychle zavřel dveře. Teyla ho nechápavě sledovala. Chodil po místnosti, jakoby nevěděl, co dělat. A po chvíli se ukázalo, že to opravdu neví.
„Teylo, slíbíte mi pomoc našim lidem, když vám teď řeknu pravdu?“ Chytil jí za ruce a díval se na ní takovým prosebným výrazem, že by těžko mohla odmítnut.
„Bellyne, my vždycky pomáháme lidem v nouzi. Ale musíte mi říct, co se děje.“
Přikývl, ale pak začal rychle hledat její věci a házet je na jedno místo.
„Ale vy musíte pryč. Nejste v bezpečí.“ Teyla se nezdržovala kladením otázek a těch pár věcí nacpala do svého vaku. Bellyn ji potom odvedl na chodbu, kde ale ihned otevřel jedny z bočních dveří.
“Tohle je zadní východ. Řeknu vám všechno cestou k bráně.“ A tak běžela za ním a poslouchala ho. Neustále se ohlížela, zda je někdo nesleduje, ale v tom zmatku, o němž netušila, co znamená, si jejího zmizení zřejmě ještě nikdo nevšiml. Pospíchala s Bellynem a když opustili město a vydali se pěšinou k bráně, začal znovu utíkat.
„Rychle, tady jsme moc na ráně.“
„Na ráně? Co to znamená?“ Pořád mlel něco nesrozumitelného. Dávalo to děsivý smysl až když jí jeho příběh řekl podruhé. A když došli k bráně, byla tak překvapená, že nebyla ani schopná zadat adresu.
„Ale já…tohle je šílené. Proč celá ta přetvářka? Co jste tím sledovali?“ Chvíli se na ní díval, přemýšlel, co odpověděl.
„Chtěli jsme přežít. A kontakt s vámi nám dal aspoň naději. Ale teď…“ Odmlčel se a pohledem plným bolesti se podíval k městu.
“Bellyne, pojďte se mnou. Řekněte to plukovníkovi. Jsem si jistá, že pošle pomoc. Už kvůli našim lidem. Jestli jsou teď uvězněni na wraithské lodi, jak říkáte, tak potřebují rychle pomoc.“ Kancléřin syn ale ustoupil pár kroků zpět a kroutil přitom hlavou.
„Co tady teď zmůžete? Jen naše rychlá reakce zachrání vaše i naše lidi. A rozhodně tomu nepomůžete tím, že se vrátíte zpátky po bok vaší matky.“ Chvíli se na ní díval, a pak přikývl. Teyla si viditelně oddychla a začala zadávat adresu. Potom, co vyslala signál a provedla vyděšeného Bellyna bránou, čekali na ní na druhé straně Sheppard s Rononem, v těsném závěsu se Zelenkou.
„Teylo. Co se děje? Zjistili jsem ze záznamů dost divné věci a chtěl jsem to s vámi probrat. Očividně jste mě předběhla.“ Shepparda sotva vnímala, když tohle říkal. Neměli čas.
„Johne, je spousta věcí, které musíte vědět a máme málo času.“ Naléhavost, s jakou mluvila, nepřipouštěla žádné námitky a tak je oba zavedl do kanceláře, aby si poslechl co se děje a pak, jak doufal, mohl konečně začít něco dělat.

Proč ty omluvy na začátku, být to Lorne, tak bych možná taky neodolala A podle mého názoru jsi to klidně mohla ještě rozvést, aby to nebylo takové strohé, víc vaty okolo a tak, když už bořit konvence, tak pořádně Ale podle mě to bylo moc pěkné, hlavně to s těmi stunnery... Wraithové - mravnostní policie V téhle kapitole se mi taky moc líbily Rodneyho hlášky, nevím, jestli byly autentické, to jako u Rodneyho posoudit nedokážu, ale rozhodně byly sympatické A taky nebyla tak dlouhá a to já vždycky ocením

Teda Klenotko nezapřeš svoji přízeň k Mc Kayovi Ale je to zajímavé rozuzlení - ještě by mohl začít žárlit Shepperd - který by si náhle uvědomil , jak vlastně strašně miluje Elizabeth - tváří v tvář lásce, která teď vzplanula mezi ní a Rodneyem. Ale je to dobře napsané - a docela jsem se u toho vzrušila a teď musím jít pracovat Pokračuj!!!

Klenotko, super, miluju boření konvencí a zaběhnutých pravidel a párování málo nepravděpodobných osob.... nečekané, o to lepší. Moc se těším na to, jak to skončí a jak to dovedeš do konce, jak jsi slibovala.

To Mrs. Sheppard:
John by nežárlil, porotže je charakter a přál by jim to..., spíš by se sám v tichosti užíral, vždyť přece všichni víme, jaké jsou jeho "socail skills":-).

Líbí se mi, že Klenotka píše to, k čemu se jiní neodváží, jako by milostné pletky byly tabu.

Fakt dobr, ale to ty píšeš vždy čo dodať.
už som čakala čo bude, dalej... a zrazu wraithovia to utnú , ale fakt dobre
čo som našla poviedky tak kolkokrát su nejaké bližšie vzťahy tabu, alebo to je hned "červená kronika", toto je niečo iné a ešte nečakané páriky-párik presnejšie,
som zvedavá na koniec, alebo vieš čo? ešte ho nedávaj, ešte nás potráp, páči sa mi to

Moc ti děkuju za tuhle povídku. Dlouho jsem čekala, jestli najdu něco takového i v češtině, protože anglický povídky s tímhle párem jsou většinou strašně přeromantizovaný, což v poslední době moc nemusím.
Povídka se mi moc líbí, jen tam máš pár chybek, ale teď ti neřeknu přesně kde. Četla jsem to už předevčírem...ale v tvém poutavém líčení se to ztratí, protože to není nic závažného:)
Už se těším na další kapitolu.

[Klenotka]

Tak další část. Omlouvám se za prodlevu,nějak nebyl čas a navíc se mi do té vysvětlovací části moc nechtělo. Proto je to tak krátké. Chtěla jsem to dopsat, ale zase to nevyšlo. Doufám ale, že se mi alespoň povedlo napsat to, co jsem chtěla a taky doufám, že tohle krkolmomné a komplikované řešení nikoho z vás předtím nenapadlo Chyby mi hlaste, je to psané tak trochu na koleně Poslední část zkusím napsat ještě do pátku. Jen otázka....chcete, aby vztah pokračoval nebo ne? Mám v záloze pár ukončení, ale ještě si nejsem jistá. Takže mi poraďte.

Rodney se probudil na tvrdé, studené zemi. Cítil mravenčení v celém těle a to nesnášel. Zvedl hlavu, zkusmo se protáhl a zjistil, že se přece jen může hýbat. A když se podíval podrobněji, všiml si v rohu sedící Elizabeth a jejího okolí, připomínajícího příliš dobře povědomý vnitřek Wraithské lodi.
„Ahoj.“ Řekl a samotnému to znělo hloupě. Jako po opici si začal vybavovat, co se stalo. Ta část, kdy je zasáhli Wraithové byla jasná. To předtím….už tolik ne. Nebyl si jistý, co vlastně provedli ani jak došlo k tomu, že Elizabeth políbil. Ona ale nevypadala, že by na cokoliv z toho zapomněla. Usmála se na něj. Ale byl to zvláštní úsměv, takový, který u ní nikdy neviděl věnovat někomu jinému. Pracně se posadil a znovu si protáhl končetiny a pak se přesunul o ty tři metry dál, k ní.
„Probudila jsi se dřív?“ Zeptal se, když viděl, že je docela dobře uvelebená a opřená o zeď.
„Ani ne. Ale když jsem přišla k sobě, už jsem tu takhle seděla a ty jsi ležel kus ode mě, tváří k zemi.“ Lehký pobavený tón rozhodně neseděl k jejich situaci.
„Jak je ti Rodney?“ Zeptala se, když si všimla nazelenalé barvy v astrofyzikově obličeji.
„Jako vždycky, když mě zasáhne tahle jejich věc. Jako by mě přejel autobus. Ale žádné autobusy jsem v téhle galaxii neviděl, takže můžu mít těžko srovnání. Teda ne, že by mě někdy autobus opravdu přejel, takže srovnání bych neměl stejně, ale je to zajímavé přirovnání a…“ Elizabeth se usmívala a on se musel taky zasmát. Byli ve velkém průšvihu, ale oběma to nějak podivně nevadilo.
„Moc mluvím, promiň. Správná otázka je spíš, proč nejsme v kokonu.“
„Nebo mrtví.“ Dodala Elizabeth. Rodney se odhodlal a sedl si vedle ní. K jeho překvapení se k němu ale přivinula a hlavu si mu položila na rameno.
„Tak myslím, že tohle je jasně ten nejhorší den v životě.“ Řekla tlumeným hlasem.
„No, upřímně…už jsem byl se Sheppardem v horším maléru a z Wraithské lodi jsme se dostali už předtím.“ Neuměl hrát optimistu, ale Elizabeth mu to raději neříkala.
„John nás už určitě hledá.“ Řekla jistě. A to bylo to jediné, co si na dlouhou dobu řekli. Nemohli dělat nic jiného než čekat a tak seděli opřeni o zeď, podpírající jeden druhého. Ale Rodney cítil podivné teplo. Vždycky to byl on, kdo potřeboval uklidnit, koho museli podpírat. Teď tu ale u něj byla Elizabeth a čekala, že on bude ten silný. Přitáhl si ji trochu blíž a ona se nebránila. Takhle, naprosto nevhodně spokojení, seděli a čekali na to, co se bude dít, protože stejně nebylo nic, co mohli v současné situaci dělat.

xxxx

Bellyn seděl v kanceláři, klepal se jako osika a neustále se ohlížel, jestli za ním Teyla ještě stojí. Ronon po něm házel nenávistné pohledy a dával tak jasně najevo, co si o něm myslí. Bellyn mu to nemohl mít za zlé. Cítil se špatně. Z viny, ze zrady vůči Atlanťanům i vůči vlastním lidem a hlavně vůči své vlastní matce, která jim všem svými rozhodnutími tak ublížila.
„Takže Bellyne, co kdybyste tady plukovníkovi zopakoval to, co jste řekl mně?“ Teyla se na něj povzbudivě usmála a doufala, že tak dodá mladému Lorianovi odvahu. Ten se nejistě podíval kolem sebe, jakoby nevěděl, kde začít.
„Nejsem si jistý, jak….dobře, asi od začátku. Ale nemáme moc času, tak se to pokusím zkrátit.“ Když ho nikdo nepřerušil, Bellyn se nadechl a pokračoval.
„Jak jsem nedávno říkal Teyle, má matka vládne už 30 let. Ale už jsem neřekl, že ona je první a jedinou kancléřkou. Bylo mi pět let, když naši planetu napadli Wraithové. Překvapilo nás, kdyř nás nechali naživu a navíc nás ještě vysadili na Lorii. To město….oni ho postavili. Je Wraithské…“ Bellyn se odmlčel a zachytil tak zmatené obličeje plukovníka s Rononem. Teyla položila Bellynovi ruku na rameno a sama pokračovala dál, přesně tak, jak jí to předtím Lorian vyprávěl.
„Oni na Lorii dovezli lidi ze všech koutů galaxie. Jak víme, Wraithové jsou teritoriální a tohle byl nápad nějaké královny. Chtěla si…držet své vlastní lidi. Je to krmná kolonie, plukovníku.“
„Cože? Ale…proč Mahlia? A jak se vlastně dostali Rodney s Elizabeth na tu pevninu?“ John byl zmatený. A měl na to pochopitelně plné právo. Tentokrát se opět ujal slova Bellyn.
„Matka byla politička už v našem světě…moc si toho z něj nepamatuji…Chtěli nám dát pocit bezpečí. Plno lidí ani netuší, že tam v lesích je schovaná Wraithská loď. Původně k nám dovezli několik tisíc lidí. Ti měli děti a tak lidé pod dvacet let nemají ponětí o tom, co se děje. Vaše lidi sestřelil Dart….doktor McKay přišel na to, že náš štít není antický. Má jen tak vypadat zvenku, pro případné návštěvy. Nenapadlo nás, že někdy přijdeme do kontaktu s lidmi, kteří antickou technologii poznají pomalu od pohledu. Tak se to zdálo i u doktora McKaye. Dost se vyptával a když posledně odcházel, říkal, že asi ví, o co jde. Nemohli jsme si dovolit, abyste na to přišli.“
„Tohle je tedy určitě mnohem lepší řešení! A vy vůbec nedáváte smysl. Proč nám tedy pomáháte?!“ Ozval se zezadu Ronon hlasitě až se Bellyn zatvářil vyděšeně.
„Totiž…to je složité. Víte ten štít, ten nám dali Wraithové, aby nás chránil proti ostatním Wraithům. Zvláštní, já vím. Ale žili jsme s nimi v zajímavé…no, symbióza asi není to pravé slovo, když my jsme vlastně jen dobytek na porážku.“ V hlase se mu ozvala hořkost a nenávist. Teyla se znovu dotkla jeho ramene, aby ho ujistila, že tam stále je.
„Jde o to, že když jste přišli, měli jste obrovské štěstí. Wraithové vás totiž neviděli. Matka ucítila šanci, doufala, že byste nám mohli pomoct. Jenže jak vaše návštěvy byly častější, tak váš příchod zachytili. A tak Mahlia začala hrát nebezpečnou hru na dvě strany. Přesvědčila královnu, že si získáme vaši důvěru. Viděli jsme vás používat to zařízení, které otevírá bariéru na vaší straně brány. Nějaký ten kód nebo co to vlastně je. A doktorka Weirová se zmínila, že pokud nám budete důvěřovat, dáte nám náš vlastní kód.“ Ronon v rohu zavrčel, ale plukovník ho ignoroval.
„Tak by se sem Wraithové dostali s pomocí kódu a vy byste jim ještě ochotně pomohli.“ Zatvářil se značně naštvaně a Bellyn znejistěl.
„Tak to není. Mělo to jen tak vypadat…zpočátku. Jenže matka je v posledních pár letech velmi…unáhlená ve svých rozhodnutích. Náš hlavní problém je v tom, že co se Wraithové znovu probudili, tak chodí častěji. Dokud tady byla jen ta jedna loď, tak přišli jednou, dvakrát do roka a odvedli si pár lidí. Většinou to i dělali dost nenápadně, aby si toho mladší Loriané nevšimli. Ale jen během posledního roku přišli čtyřikrát a nás je téměř o tisícovku míň. To byl důvod, proč jsme vymýšleli celé tohle komplikované spiknutí.“
„Ale já nechápu proč se k vám Wraithové chovají tak shovívavě?“ Zeptala se Teyla, která tuhle otázku předtím nestihla položit. Bellyn se jen smutně usmál.
„Není to shovívavost. Vyhovuje jim to. Jsme kolonie, krmná kolonie. Jsme pro ně jen jako kravín. Je pro ně výhodně nechat nás růst a mít děti a žít. Protože když budeme spokojení a budeme mít rodiny, oni budou mít pořád dost jídla.“
„Tohle je ta nejodpornější věc, jakou jsem slyšel. Je mi líto, Bellyne.“ Plukovník náhle zněl docela smířlivě a bylo mu mladého muže líto.
„Díky plukovníku. Ale teď musíme spěchat. Doktor McKay dokázal ten Dart sestřelit a asi věděl, odkud vítr vane, protože letěli nad pevninu, ne nad naše město. To nebyl plán. Měli buď zemřít nebo padnout do rukou Wraithů, ne aby se jim povedlo utéct. Snažil jsem se matku přesvědčit, že ještě není čas to vzdát. Ale ona mě neposlechla. Wraithská královna začala být netrpělivá a tak jí Mahlia slíbila aspoň dva z vašich lidí. Byla vyděšená, bála se, že nás Wraithové nakonec vyhladí. Ani neumím říct, jak velmi mě to mrzí.“ Sklonil hlavu a John netušil, jak reagovat. Zuřil. Byl naštvaný tak moc, že by byl Bellyna zahrnul všemi možnými neslušnými slovy, která znal. Ale vážil si toho, co Lorian udělal.
„Dobrá. Takže teď nezbývá než je najít.“ Začal se zvedat, ale Bellyn ho zastavil.
„Počkejte, ale pomůžete nám? Matka udělala chybu, ale to není důvod, abyste za to potrestal všechny moje lidi. Jsme sice z různých planet, ale třicet let je dlouhá doba na vytvoření národa.“ Sheppard si nebyl jistý, co dělat. Těžko mohli jen s Jumpery zničit celou loď. Ale mohli použít výbušniny. Jenže to bylo těžké.
„Víte, kde je ta loď?“ Zeptal se Bellyna.
„Ano, klidně vás tam navedu.“
„Dobře. Nesmí nás nikdo vidět ani slyšet. Můžeme se pokusit tu loď zničit. Jestli pak zachráníme Elizabeth a Rodneyho, zkusíme něco provést s tím vaším štítem, aby fungoval jako obrana i proti těm ´vašim´ Wraithům. Ale je to jen pokus, takže nemůžu nic slíbit.“ Bellynovi se v očích objevil vděk, pochyby, radost a to všechno se uvnitř slévalo v obrovskou řeku emocí.
„Díky plukovníku. Mně to stačí. Moc si toho vážím.“ Sheppard jen přikývl a vydal se s Rononem a Teylou v patách do hangáru, kde už čekaly připravené Jumpery. Bellyn ho ale ještě doběhl.
„Plukovníku, já jen nechápu…mohli jste vaše lodě vzít už předtím. Zamaskované bychom vás neviděli.“ John se zastavil a promýšlel odpověď.
„Pokud jsem se od doktorky Weirové něco naučil, pak to, že spojenci jsou důležití a má se s nimi jednat se ctí. Slíbil jsem vám, že na vaši planetu nepůjdeme. Věřil jsem vám. Přesně jak to má mezi spojenci fungovat.“ S tím odešel a Bellyn tak zůstal jako opařený stát na místě. Důvěru zklamali a nejen tu. Byl ale odhodlaný to napravit. A udělá to stůj co stůj, i kdyby měl kvůli tomu jít proti vlastní matce.

Klenotko, je to skvělé, jsem zvědavá, jak to dopadne. Že tam bude nějaká dohoda mezi Wraithy a Loriany, me napadlo, ale krmná stanice ... to je docela síla, trošku podobné jako v Condemned....
Jinak, když už teda jsme u těch chyb, nějaké gramatické malinké dvě tři tam jsou, jako např.

"Ta část, kdy je zasáhly(-i) Wraithové(,) byla jasná." ,

ale v té záplavě dost děsných textů je tohle balzám na oči.¨

Jinak co se týče vztahu, bylo by asi zajímavé vidět ho pokračovat, jen je to trochu ošemetná záležitost, lidé v krizových situacích dělají ledasco, nicméně, proč ne, že? Celkem by se mi líbilo si přečíst, jak se na to budou tvářit ostatní:-) a Elisabeth vypadá kupodivu, že z toho vůbec není v rozpacích...

Jinak, moje počáteční otázka, odkud vlastně Elisabeth a Rodney letěli a jakto, že byli v Jumperu, snad bude ještě vyřešena:-).