SG: Teorie přežití

[Klenotka]

Po dlouhé úvaze jsem se rozhodla, že sem první kapitolu své nové povídky dám. Nemám ponětí, jak s tím pokračovat, i když kostru děje bych měla. Je to hrozně klišovité a vůbec ne originální Aspoň já si to myslím. Takže buď te hodní, není to perfektní.

Teorie přežití

Bylo krásné ráno. Elizabeth se ve své posteli protáhla a zjistila, že Simon už odešel. To bylo zvláštní, obvykle to byla ona, kdo odcházel první. Ale pak se usmála. Simon přišel, v ruce tác se snídaní a ve tváři měl kouzelný úsměv, který si schovával jen pro ni. Chtěla vstát a pomoct mu, ale nemohla se zvednout a taky jí došlo, že se vlastně se Simonem rozešli…a pak jí hlavou projela prudká bolest a na chvíli se jí zatmělo před očima. Bolestí je zavřela a pak, když je po pár vteřinách znovu otevřela, uviděla mlhu a slyšela vzdálený hlas. Nervózní hlas, na hranici paniky. Velmi dobře známý hlas.
„Rodney? Co se stalo?“ Mlha z jejích očí nezmizela, viděla všechno rozmazaně.
„Nevstávej. Jsi zraněná.“ Hlas Rodneyho McKaye se jí tentokrát rozdrnčel v hlavě jako zvon a opět jí projela ostrá bolest. Znovu si promnula oči a když je otevřela, uviděla vědce v celé své kráse. No, kráse….Byl špinavý, jeho uniforma ani zdaleka nebyla v celku a na čele měl velkou ránu a pořád se nervózně rozhlížel kolem sebe.
„Co je? Kde to jsme?“ Polkla a přece jen se byla schopná zvednout aspoň s pomocí loktů.
„Nemám ponětí Elizabeth. Zaútočili na nás hned, jakmile jsme proletěli bránou.“
„Zaútočili? Kdo, Loriané?“ Rodney zakroutil zamítavě hlavou.
„Ne, byl to Wraithský Dart. Dokázal jsem ho sestřelit, ale dost ošklivě nás zasáhl, takže jsem musel nouzově přistát. Jestli se tomu tedy říkat přistání.“ Podíval se směrem, kde byla jejich loď.
„Inerciální tlumiče hodně pomohly, ale to je tak všechno. Loď je úplně na padrť. Měli jsme štěstí, že jsme byli sami a vepředu. Zadní část by kohokoliv úplně rozmačkala.“ Elizabeth zkusmo zvedla hlavu a natočila ji tam, kam Rodney ukazoval. Jumper byl opravdu úplně zničený. Zbyla z něj jen přední část, v níž předtím seděli. Byl rozlomený a zadní část byla podivně pokroucená. Podle toho poznala, kam dostali zásah. Opravdu byli klikaři. Ale otázka byla-jak dlouho jim štěstí vydrží?
„Je zázrak, že jsme to přežili.“ Zašeptala. Rodney si nervózně projel rukou vlasy. Tohle nebylo dobré.
„Nemůžeme ani vyslat signál. Asi bude nejlepší, když zůstaneme tady. Až nás budou hledat, tak nás lépe najdou.“ Nejistě se podíval na Elizabeth, jakoby čekal na její souhlas.
„Jak jsme daleko od Lorianského města?“
„Daleko. Jsme na úplně opačné straně planety. Nikam nedojdeme, musíme počkat na záchranu.“ Elizabeth mu to odkývala. Neměli moc na výběr. Jejich lidé je budou hledat a rozhodně uvidí spíš Jumper než dva maličké lidi.
„Co vysílačky?“ Snažila se začít jasně uvažovat. Řešení problému bylo to nejlepší na bolení hlavy.
„Ne, a stejně, aby tyhle věci fungovaly, musí být někdo na druhém konci.“ Elizabeth se na něj jen trochu káravě podívala.
„Pomoz mi vstát.“ Začala se zvedat na kolena.
„Počkej, neměla bys vstávat. Nemáš k tomu důvod.“ Elizabeth se pokusila vstát, ale při tom pohybu na její hlavu někdo zaútočil kladivem, tak si znovu lehla.
Bylo to lepší než pobíhat okolo s hlavou, která se jí při každém prudším pohybu točila jako na kolotoči. Rezignovaně se tedy položila zpět na zem a na bundu, kterou pod ní McKay sroloval.
Jakmile zavřela oči, slyšela, jak se Rodney zvedl a začal procházet kolem….pak se jí ale všechno začalo rozplývat a ona usnula.

xxxx

Podplukovník John Sheppard přecházel po kanceláři Elizabeth jako rozzuřený tygr zavřený v kleci. Ztratili s Jumperem kontakt už před dvěma hodinami a oni ještě nebyli schopni dát dohromady ani záchranný tým. Čekal na zprávu od Lorianů, kteří z nějakého důvodu odmítali pustit Atlanťany na své území s Jumpery. Teyla tam šla tedy sama aspoň monitorovat situaci. Její diplomatické schopnosti v tuhle chvíli pomáhaly víc než Rononova horká krev. Ten byl ihned po ohlášení ztráty Jumperu s Rodneym a Elizabeth ochotný vyrazit a vystřílet všechno živé i neživé.
Jako kdyby brána četla jeho myšlenky, se její modré symboly rozsvítily a červí díra se aktivovala spolu se štítem. Doběhl do kontrolní místnosti, kde mu operační důstojník nahlásil obvyklé věci jako „příchozí červí díra“ a „přijímáme IDC“.
„Teyla, pane.“ Vypnul štít a Athosianka prošla bránou v doprovodu kancléřky Lorianů, Mahlie a jejího strážce. Sheppard seběhl ze schodů, přičemž kancléřku naprosto ignoroval, a podíval se na Teylu. Ta mu věnovala jen krátký pohled a zakroutila hlavou jakoby chtěla říct: „Tady ne“ a pak nasadila nucený úsměv a podívala se na Mahliu.
„Paní kancléřko, vítejte v Atlantis.“ Řekla a podívala se vyzývavě na Shepparda. Ten její pohled pochopil, i když nerad.
„Ano, vítejte. Oceňuji, že jste si udělala čas. Vážíme si také vaši pomoci při hledání našich lidí.“ Diplomacie nikdy nebyla jeho silná stránka a tak jeho úsměv vypadal spíš jako vystřižený z časopisu o zdravé výživě, kde se snaží nějaká perfektní modelka předstírat, že jí ten nízkotučný jogurt opravdu chutná. Kancléřka jeho křečovitost buď nepostřehla nebo ji prostě ignorovala. Tahle starší a odměřená dáma byla zvyklá na podivné reakce lidí ve své blízkosti. Nemohla se jim divit, za dvacet let práce v politice se kolem ní vytvořila aura nepřístupnosti a tak nemohla očekávat že voják, jímž byl Sheppard především, bude kolem ní skákat radostí. Následovala jeho pozvání do kanceláře, kde se před měsícem poprvé setkala s doktorkou Weirovou.
Sheppard uvedl kancléřku do kanceláře a jen velmi váhavě si sedal za stůl, který patřil jejich velící. Elizabeth byla pryč jen pár hodin. Trochu nejistě se podíval na Mahliu a snažil se napodobit chování doktorky Weirové. Naštěstí mu na pomoc přispěchala Teyla, která dorazila do kanceláře jen pár vteřin za ním.
„Paní kancléřko, doktor McKay a doktorka Weirová jsou pryč sice jen dvě hodiny, ale my oba víme, co všechno se v téhle galaxii může stát během dvou minut, natož hodin. Kdybyste nám dovolila vzít Jumpery, určitě bychom je za chvíli našli. Nechápu vaše důvody.“
„Plukovníku, věřte mi, ráda bych vám to dovolila, ale jak jistě víte, my jsme začali naši bránu používat teprve nedávno. Leží mimo město a je dost daleko. Přesto je to užitečná věc, která nám pomohla získat přátele. Ale naše město je, jak víte, chráněné štítem, které nám jako dědictví zanechali Předkové. Funguje už tisíce let, ale teď, když jsme dosáhli podobné technologické úrovně, na jaké jste vy, chceme tuto technologii i pochopit. Doktor McKay to dobře věděl a taky dobře věděl, že nesmí opouštět bezpečí města nebo se vydávat od brány příliš daleko. Nechápu proč letěl pryč od města a brány. Byli na cestě k nám, když se ztratili.“
Sheppard se na Mahliu chvíli díval. Právě mu shrnula to, co věděl a neodpověděla mu na jeho otázku.
„Dobře, ale to jste mi neodpověděla. Proč nesmíme my vzít zbytek Jumperů a letět tam?“ Mahlia se na chvíli zarazila. Věděla, že vojenské mozky přemýšlejí jinak. Přímo, bez vytáček a nikdy se nedaly snadno oklamat. A i když k Atlanťanům cítila úctu, nesměla jim říct, co se stalo, ani proč.
„Nevíme, co je na druhém kontinentu. Nikdy jsme neměli potřebu se tam dostat. Naše město leží v podstatě jen na větším ostrově, tak aby bylo snadněji chránitelé štítem, a proto je na něm také brána. Sice už vlastníme prostředky, které by nás tam dopravili, a máme i přístroje, které nám umožňují průzkum. Víme, jak je pevnina velká, kde přesně je a že je to jeden velký les. Víc vědět nepotřebujeme. Nemůžu dovolit vám, jako naším přátelům a spojencům, aby se vám něco stalo. To, že se vaše loď dostala do těchto míst je mi líto a jsem ochotná, i za cenu toho nebezpečí, poslat tam naše lidi, našimi prostředky.“
„Paní kancléřko, vy mi nerozumíte. Naše Jumpery mají maskování, takže i kdyby tam byli třeba sami Wraithové, tak nás neobjeví. Navíc máme detektory života. Najít je by pak byla otázka pár hodin. Vám to bude trvat dny. Kdoví v jakém jsou stavu. Mohou být zranění, s potřebou okamžité pomoci.“ Nasadil ten nejdiplomatičtější tón, ten nejtrpělivější jakého byl schopen a zdálo se, že Mahlia je přece jen trochu obměkčena. Na vteřinu se jí v očích mihlo porozumění. Ale byl to opravdu jen mžik.
„Plukovníku, já vás chápu. Ale vy zase musíte pochopit mně. V našem městě žijí tisíce lidí. A mezi spoustou z nich se najdou nespokojenci, pro které jsme použitím brány pošpinili památku Předků. A to, že jsme pak přivedli vás a dovolili jsme doktoru McKayovi a jeho vědcům zkoumat náš štít, je pro ně vrchol. Sílí hlasy, že by se měla brána zase zavřít. Prý bychom měli žít pod štítem jako dřív a neopouštět jeho bezpečí. Pak se ale zase objevují názory mladých lidí, kteří chtějí opak. Odletět na jiný kontinent, začít tam stavět. Jenže štít nás chrání před Wraithy. Mimo něj jsme velmi zranitelní. Nemůžu vám teď dovolit letět vašimi loděmi na naši planetu a zkoumat oblast, kde jsme my ani nebyli.“ Nasadila neutrální, diplomatický tón. Její hlas ale postupně sílil a změnil se v téměř výhružný.
„Je mi líto.“ Dodala ještě. John se podíval na Teylu, nevěděl, jak má argumentovat.
„Kancléřko, naše lodě mohou být neviditelné. Nikdo o nás nemusí vědět.“ Řekla tedy, ale byl to chabý pokus.
„A co až budete odcházet a brána se sama od sebe aktivuje? Ne, ne, situace u nás je velmi nestabilní. Teylo, můžete jít se mnou, jen vy a sledovat naše pokroky, radit. Jste z této galaxie a ctíte Předky,“podívala se směrem k plukovníkovi,“vaši lidé, plukovníku, nejsou z naší galaxie a mnoha mým lidem to vadí. Je mi to líto. Vyslali jsme průzkumné lodě. Nejsou tak rychlé ani pohyblivé jako vaše, ale slibuji, že je najdeme. Riskují pro doktorku Weirovou a doktora McKaye život. Doktorky Weirové si velmi vážím, během našich setkáních uměla být i velmi neformální a toho si cením. Prosím, snažte se mě pochopit.“ Sheppard se jen chvíli díval Loriance do očí. Zdálo se, že mluví upřímně. Ale něco mu vadilo, něco….
„Dobrá. Akceptuji to. Teyla bude sledovat váš postup. Moc vám děkuji, že jste přišla.“
Až ho zarazilo, jak dokázal být klidný a byl rád, že tam Ronon není. Netěšil se na to, až mu řekne, že se záchranná akce ruší. Mahlia se tedy zvedla a u dveří pokynula svému strážci, který s ní vykročil směrem k bráně. Teyla ale zůstala.
„Teylo, potřebuju váš úsudek. Co jste zjistila?“ Athosianka se zatvářila velmi zamyšleně, hledala správná slova.
„Nejsem si jistá, jestli budu schopná dát vám odpověď. Loriané se v mé přítomnosti chovali velmi zdvořile a mile, ale zdálo se mi, že jsou nějak napjatí. Možná to je z toho důvodu, který uvedla Mahlia.“
„To se mi nezdá. Je to nejvyšší představitelka svého lidu. Klidně bychom s ní mohli projít bránou, aniž by o tom někdo věděl. Spíš to byla jen krycí historka. Zkuste se ptát, nebo jen trochu…čmuchat.“ Teyla naklonila hlavu, jak to dělala vždycky, když něčemu nerozuměla.
„Čmuchat. Šmejdit. Slídit.“ Sheppard pokračoval a kdyby nebyli v tak tísnivé situaci, býval by se i bavil. Takhle se jen trochu pobaveně usmál.
„Myslel jsem tím, abyste pátrala. Nenápadně samozřejmě.“
„Chápu. Plukovníku, a co Daedalus? S tím bychom byli schopni je najít okamžitě a než by Loriané stihli zareagovat, byli bychom pryč.“
„Máte pravdu. Ale poslední zpráva od Caldwella je dva dny stará a říká v ní, že Daedalus je stále na Zemi, kde se opravuje. I kdyby byly opravy hotovy zítra, nikdy se sem nedostanou dřív jak za dva týdny. A navíc…i když je mi to proti srsti, nechci přijít o spojence jako jsou Loriané, hlavně potom, co jsme objevili naše nové milé přátele Asurany.“ Vzpomněl si na událost před pár týdny, kdy potkali nové nepřátele. Téměř zabili Elizabeth…tehdy ji zachránili…jenže to s nimi byl Rodney. Ztráta dvou nejbližších lidí ve městě ho velmi zasáhla, ale nerad se vzdával a také musel racionálně uvažovat a nesměl se nechat unést emocemi. To by se daleko nedostal.
„Rozumím. Poptám se, tak nejvíc nenápadně jak to půjde. Držte se, Johne.“ Na odchodu se ještě usmála a plukovník ji sledoval celou cestu k bráně. Těsně předtím než prošla skrz se na něj otočila a tentokrát se zatvářila jen velmi odhodlaně. Bylo to jen na ní. A Sheppard jí věřil.
Červí díra se po pár vteřinách deaktivovala a on v ten samý moment vyletěl ze židle jakoby ho pálila. Nechtěl tam být. Najdou je a pak bude všechno jako dřív. Ale už teď, jen pár hodin potom, co zjistili, že se Jumper ztratil, nastalo ve městě napjaté ticho. Chyběl jim pocit klidu a jistoty, který dávala Elizabeth. A chyběl jim Rodney, který dokázal být všude a všechny nutil k lepším výkonům. On ani zdaleka neměl takovou energii. I kontrolní místnost se zdála ospalejší, lidé v ní byli otupělí a neustále se dívali směrem k bráně. Vypadalo to, jakoby čekali na aktivaci zvenčí a na to, že se jejich ztracení lidé vrátí. Vždycky bylo těžké hledat ztracené členy týmu a o někoho přijít. Sheppard ale věděl, že pokud by přišli o tyhle dva, město by se ze šoku možná už neprobralo. A to nechtěl dovolit. Vydal se tedy za Rononem, aby mohli zuřit spolu a aby si připravili možný plán, kdyby Loriané opravdu Rodneyho s Elizabeth nenašli.

xxxx

Elizabeth probudil protivný zvuk. Znělo to jako kdyby někdo vysypal na tvrdou zem tisíce kovových příborů. Rychle vyskočila a zapomněla při tom, že má pravděpodobně otřes mozku. Následkem prudkého pohybu se jí zmocnila nevolnost, až myslela, že bude zvracet a hlava se jí zamotala tak ošklivě, až upadla na všechny čtyři. Ale nevolnost jí postupně opouštěla a po chvíli byla schopná se pomalu zvednout. Rozhlédla se opatrným pohybem hlavy kolem a všimla si, co způsobilo ten zvuk. Zadní část Jumperu se sesypala úplně a pod ní se z bláta hrabal McKay.
„Rodney? Co to děláš? Zbláznil ses?“ Kolíbavým krokem se blížila k vědci, který za sebou vláčel dva batohy.
„Vzal jsem to, co jsem pobral. Nestihl jsem vzít všechno.“ Lapal po dechu a těžké batohy hodil před sebe. Elizabeth jeden odtáhla a sedla si, aby si prohlédla, co vlastně Rodney zachránil.
„Je tam hlavně jídlo a voda. Ta tu asi někde bude, ale s jídlem… řekněme, že lovení večeře nikdy nebyl můj koníček.“ Přesunul se vedle ní a začal vyndávat věci i z druhého batohu.
„Taky jsem vzal zbraně, které jsem našel. U téhle dlouhé věci ani nevím, jak se jmenuje, ani jak se používá. Ale s P-90…no dobře, nejsem zrovna dobrý střelec a doufám, že je potřebovat nebudeme, ale můžou tu žít i nějaká zvířata. Já jsem nikdy neměl rád výlety do přírody a táta mě tam pořád tahal a nutil mě stanovat a …“
„Rodney?“ Elizabeth zastavila jeho příval slov. McKay moc mluvil, když byl ve stresu a jí to obvykle nevadilo. Ale její hlava, i když už bolela méně, snesla jen omezený počet jeho řečí.
„Promiň. Moc mluvím. Je ti dobře?“ Rodney se podíval na Elizabeth, která byla v obličeji bílá, ale přesto se na něj usmála.
„Už je to lepší. Co ty? Ta rána vypadá ošklivě.“ Vytáhla z batohu lékárničku, kde našla co potřebovala. Když se o pár vteřin později natáhla k Rodneyho čelu a dotkla se ho desinfekcí, McKay pochopitelně vykřikl.
„Tohle se nedělá!“ Křičel, ale přesto snášel ošetření se zaťatými zuby.
„Asi by to sneslo šití, ale to tu bohužel nemám.“ Zakroutil hlavou a mávl rukou. Z batohu vytáhl jen dvě beretty a náhradní náboje do P-90…moc toho neměli, ale oba doufali, že to nebudou potřebovat.
„Prohlédl jsem přední část. Sklo kokpitu je sice rozbité, ale myslím, že kdyby přišla nějaká bouřka, tak by nás to tam dokázalo aspoň trochu ochránit.“ Pořád se díval po Elizabeth. Z části proto, aby se ujistil, že neomdlí a z části proto, aby mu schválila jeho plán. Jeho samotného totiž překvapilo, jak racionálně dokázal přemýšlet. To nebyla jeho silná stránka. Ale možná to byla přítomnost Elizabeth. Vždycky se po jejím boku cítil jistější a klidnější.
„Dobrý nápad Rodney.“ Řekla tiše. Začali věci třídit a postupně je dávali zpět do batohů. Rodney si oblékl vestu, aby měl všechno po ruce. Hlavně tedy tyčinky, které si strategicky rozmístil do všech možných kapes.

„Přeneseme to do Jumperu.“ Navrhla Elizabeth, ale ve stejné chvíli se za nimi v lese něco pohnulo. Rodney si automatickým pohybem stoupl před Elizabeth, ale když se asi minutu nic nedělo, uklidnili se.
„Asi zvíře.“ Zašeptala Elizabeth. Oba tedy s očima upřenýma k lesu pomalu couvali ke kabině Jumperu, která skýtala aspoň relativní bezpečí. Dveře, které ji oddělovaly od zadní části, byly zpola zavřené jak je Rodney v návalu adrenalinu zavřel a pravděpodobně tak zabránil jejich ošklivé smrti ještě v atmosféře. Opatrně se do kokpitu naskládali a byli vděční aspoň za něco.
„Proč jsi mě vlastně vynesl ven?“ Zeptala se Elizabeth, kterou namáhavý, několika metrový postup vyčerpal a která teď odpočívala v pilotním křesle.
„Bál jsem se požáru a nevěděl jsem, jestli to tu celé nevyletí do vzduchu.“ Sedl si naproti do sedačky druhého pilota a rezignovaně se na ní podíval.
„Takže plán platí? Zůstaneme tady?“
„Je to to nejlepší, co můžeme udělat. Určitě nás už hledají. Navíc to stejně vypadá, že bude za chvíli tma.“ Rodney jen přikývl, ale neříkal nic. Rána na čele ho po Elizabethině útoku desinfekcí začala nepříjemně pálit a nutilo ho to zavírat oči a vraštět čelo. Nemluvili, a po pár minutách, když to vypadalo, že Elizabeth znovu usnula, se Rodney rozhodl, že vyleze ven a pokusí se o to, co ho obvykle nutil dělat Sheppard, když byli někde na misi přes noc-držet hlídku.

Elizabeth se vzbudila a po pár strašných, zmatených vteřinách si uvědomila, co se stalo. Seděla v křesle, kde usnula a všimla si postavy Rodneyho, který se podivně krčil u pootevřených dveří.
„Co se stalo?“ Zeptala se hlasitě a McKay následkem toho doslova povyskočil. Rychle se ale vzpamatoval a s prstem na rtech naznačil doktorce, aby byla zticha.
„Někdo tu je. A rozhodně to není záchrana.“ Sesunula se k němu a když zahlédla, kdo se k nim blíží, zamrazilo jí. U lesa, poblíž místa kde předtím ležela a kde…zalapala po dechu…byla na zemi její bunda, stáli dva velcí a velmi živí Wraithové.

No povidka nema spatnej namet,ale rychle bych udelal dalsi dil at vim co bude dal...

Pěkné, tomu říkám týmovka, i Teyla se zapojila

Dobrý. Jelikož jsem četl jen dvě tvé povídky, tak tohle je ... jedna z nejlepších. Že bych taky něco napsal? U mě by tam ale nutně musela umřít nějaká důležitá postava. A taky ti ostatní by sotva vyvázli.

pěkná povídka už se těšim na pokračování

Klenotko dobrý! Zrovna jsem přemýšlela cestou do práce, že bych si o SGA strašně ráda něco přečetla - abych vyplnila mezery mezi díly atd.. Zkrátka neprožívala tak dlouhý absťák. Trochu mě to nakoplo - díky.

Klenotko, je to super, a ze stejného důvodu jako Mrs. Shepard díky moc...
Jinak, asi jsem moc nepochopila, když Loriané nedovolují Atlanťanům letět s Jumpery na jejich území, jaktože Rodney a Elisabeth tam letěli v Jumperu ... Promiň, neber to jako kritiku, spíš myslím, že jsem nechápavá já ...
Pak taky, Rodney na začátku říká, že je Wraithi napadli, jakmile proletěli bránou, ale ta kancléřka pak říkala, že Rodeny a Elisabeth letěli směrem z Lorianského města a od brány a byli na cestě na Atlantis(???), tudíž vlastně bránou nemohli proletět... ale podle toho, co říkal Rodney, tak právě proletěli bránou odněkud na planetu, kde žijí Loriané..., zkrátka mám v tom guláš, tudíž právě teď nevím, kde vlastně jsou:-). Ledaže by si Kancléřka vymýšlela, no dobře, ale ten Jumper....
Už se těším na pokračování:-)

Dobrá povídka, Klenotko. Myslím, že je o trochu horší, než ostatní tvé příběhy. I tak je ale vzhledem k jiným povídkám na výši.
Ten začátek se mi zdál moc hezky zpracovaný (přechod do reálného světa je sice trochu kostrbatý, ale i tak dobře provedený), když jsem však "zaslechla" Rodneyho hlas, předpokládala jsem, že jich bude víc než jen dva. Skvěle se tam vyloupla tvá oblíbená postava. McKay s Elizabeth v sutinách rozbitého Jumperu, to tu ještě nebylo. (Eh? Co jsem to napsala za nesmysl? )

Souhlasím s Fazulinou, jestli se klubko děje v pokračování aspoň trochu nerozplete, budou mít někteří problémy s pochopením dějové linie. Zjednoduš to! (A sakra, zase jsem napsala blbost. )
Hlavně piš dál!

No, mě se ta povídka líbí dost, rozhodně převyšuje hodně toho, co jsem na zdejšímu fóru četla ... jen trochu mě uniká to s tím Jumperem a bránou, ale třeba s tím má Klenotka nějaké úmysly do dalších dílů ...
A souhlasím s Rossetou, Rodney a Elisabeth, zápletku s touhle dvojkou jsme tu ještě neměli (ani v seriálu:-) ), takže jsem zvědavá, co se z toho vyklube...

[Klenotka]

Oceňuju kritiku a díky za ní. Ten váš zmatek je opodstatněný a já jsem slepá. Ve wordu jsem měla. Byli na cestě k nám, ale jak jsem to tu pak ještě opravovala (vyměňovala spojky že, a omezovala počet některých slov), tak jsem to blbě zkopírovala a naprosto nepochopitelně jsem to opravila z nám k vám Ale ten zbytek....no, už to mám promyšlené, dost se to zamotá, jak jste odhadli a to proč je kancléřka nechce pustit na jejich území se taky dozvíte. A některé z vás nepoteším...chci taky trochu rozepsat postavu Teyly, štve mě, co s ní vyvádějí.

Jo, že rozepíšeš postavu Teyly, vůbec nevadí, protože když už jí to blbě napsali scénáristi, zaslouží si to aspoň od Tebe, takže nevadí. Třeba k ní díky Tobě získám kladnější vztah:-) ... jinak díky za vysvětlení, snad se to vysvětlí víc, protože pořád tápu a tak:-) Ale to je dobře, tím překvapivější bude zbytek:-) Jinak právě jsem dočetla tu Tvoji povídku Domácí mazlíček, teda musím říct, že je to fakt skvělý ... vážně... byl by to super díl (i tohle), škoda, že nejsi jedna ze scénáristů seriálu ...

no možno ak spíšeme anketu tak Klenotku vezmu medzi seba
musim povedať, že som poviedok celkovo prečítala dosť- niektoré su také, že hned neviem, o čom boli, lebo nestáli za to, niektoré skončím po pár riadkoch divného blabotania, ale u teba vydržím vždy napäto do konca a štve ma jediná vec! že to ma koniec a ja neviem čo je dalej
ale, ako som už niekde písala, len tak dalej!! a moc nás nenaťahuj čakaním !

Bude teda pokračování?Já už řeším dopředu co se stane jako bych se díval na SGA

[Klenotka]

Bude asi zítra. Dneska jsem teda něco napsala, ale pracně jsem se prokousávala tím, jak napsat dialog pro Teylu. Takže snad zítra večer.

No doufám že to bude do neděle večer a ne moc pozdě porotže nám některým začíná škola

[Klenotka]

Další kapitolka. Omlouvám se za prodlevu, ale včera večer mi hladina alkoholu v krvi přesáhla přípustnou normu a vzhledem k tomu, že normálně nepiju, to zanechalo následky Tahle kapitola...no, možná vám pár věcí vysvětlí a nebo taky ne. Už mám rozuzlení a věřte mi, že to určitě nečekáte I když se to z těch náznaků tady může zdát Přiznávám, nejtěžší část byla hned ta úvodní, s Teylou. Špatně se pro ni píše, když nemá pořádnou postavu v seriálu a tak prosím odpusťte nedotaženost některých dialogů.
A kdybyste si všimli chyb, gramatických, překlepů nebo i některých věcí, které vám třeba nedávají smysl, ozvěte se.

Teylin pokoj byl s velmi pěkným výhledem na Lorianské město. Ubytovali jí blízko kancléřky, aby mohla sledovat pokroky v hledání. Pokoj byl velmi prostorný a na poměry, které viděla v jiných částech města, téměř až moc královsky vybavený. Než se ale stihla pořádně rozhlédnout, ozvalo se zaťukání na dveře.
„Ano?“ Otočila se ke dveřím, v nichž se objevila hlava, brzy následovaná tělem mladého, uhlazeného muže v obleku.
„Slečno Emmagan? Jsem Bellyn a pracuji jako asistent kancléřky.“ Podala mu s úsměvem ruku a čekala, až bude pokračovat.
„Kancléřka mi řekla, abych se o vás postaral a zavedl vás do místnosti, kde můžete sledovat postup našeho hledání. Také mám dohlédnout na to, až půjdete k bráně podávat hlášení vašim lidem. Jak už vám Mahlia jistě řekla, lidé tu nejsou z vaší přítomnosti nadšeni a mohli by se pokusit vám v tom zabránit.“
„Ano, řekla mi to. A prosím, jsem Teyla.“ Usmál se a přikývl. Také jí rukou naznačil, aby ho následovala. Vyšli na chodbu, která byla opět naprosto odlišná od toho, co Teyla viděla jinde ve městě. Útulnost budovy byla neuvěřitelná.
„Bellyne, tohle je opravdu pozoruhodná vládní budova. Byla jsem tu s týmem plukovníka Shepparda předtím jen jednou, a to ještě dole, v přijímací místnosti.“
„Naše kancléřka si potrpí na pohodlí. Co vím, tak za jejího předchůdce tu byly jen holé stěny.“
„Jak je to dlouho?“ Teyla se snažila vést rozhovor, dávat pozor na cestu, aby něco neshodila a zároveň zdvořile sledovat kancléřina asistenta. Bylo těžké dělat všechno najednou.
„Myslíte, co tu byl předchůdce? Moc si ho nepamatuji, byl jsem malý. Naše kancléřka tu vládne už třicet let.“ Teyla se zastavila, tohle číslo jí dost ohromilo. U některých národů, jako byl ten její, bylo zvykem, že někdo vládl, dokud nezemřel nebo dokud ho někdo nenahradil. Ale byla si vědoma toho, že jiní lidé, jako třeba zrovna ti ze Země, dávali přednost demokracii a politice.
„Třicet let? Nemáte stanovenou nějakou dobu vlády? Podle toho co vím, tak u vyspělých národů jako jste vy, se vláda omezuje zákony.“ Bellyn se také zastavil a vypadalo to, že přemýšlí, co odpovědět.
„My jsme spokojení. Jistě, kdybychom chtěli, tak ji naše vláda může odvolat. Ale nemáme k tomu důvod. Mahlia, ačkoliv udělala pár chyb, kterých se dopouští každý vůdce, vládne spravedlivě. Jsem jí po boku od začátku její vlády.“
„Jak to? Říkal jste, že jste ještě hodně malý, když kancléřka nastoupila do úřadu.“ Bellyn se usmál.
„Promiňte, měl jsem vám to říct. Mahlia je má matka.“ S tímto prohlášením pokračoval dál chodbou, kde Teyla chvíli zůstala stát a pak ho doběhla. Chtěla ještě něco dodat, ale to ji Bellyn už otevíral dveře do kancléřiny pracovny.
„Teylo.“ Uvítala Athosianku, a s přehnaným nadšením a úsměvem se k Teyle vrhla.
„Jak se vám líbí ubytování?“
„Je velmi pěkné. Děkuji. Jsem zvyklá na mnohem skromnější podmínky.“ Kancléřka se opět usmívala zdvořilým úsměvem. Zdálo se, že už ani nebyla upřímného výrazu schopná.
„Chtěla jsem, abyste se tu cítila dobře. Pojďte, vezmu vás do centra, odkud monitorujeme postup našich lodí, které letí k místu, kde by měli být vaši lidé.“ Za Mahliou se otevřely dveře, kterých si Teyla předtím nevšimla a kancléřka do nich vstoupila. Teyla ji tedy v doprovodu Bellyna následovala do místnosti, která byla plná počítačů a monitorů a lidí, kteří je obsluhovali. Už na první pohled to nebyly počítače na úrovni jako měli na Atlantis, ale svému účelu zřejmě sloužily velmi dobře.
„Naši piloti vyrazili hned, jakmile se nám doktorka Weirová s doktorem McKayem ztratili z našich obrazovek. Proletěli bránou, ale pak se z ničeho nic vydali jiným směrem.“ Kancléřka to řekla jakoby nic, ale Teylou projel mráz.
„Jiným směrem? Říkala jste, že zmizeli na cestě k vám.“
„To ano, ale jak jsem řekla, naše město leží na ostrově a tady nejsou. Ale naši piloti nám nahlásili, okamžitě potom, co se vaši lidé ztratili, že zachytili něco na jižním kontinentu. Proto jsme si také jistí, že jsou tam. Ale ztratili jsme je, takže teď je musíme hledat pouze tak, že se zkrátka piloti budou muset dívat z okna.“ Zasmála se svému nepovedenému vtipu, a Teyla ji vůbec nevnímala.
„Když tedy víte jistě, že tam jsou, jen nevíte, kde přesně, není to důvod proto, abyste nám dovolila vzít Jumpery a letět tam? Našli bychom je rychleji.“
„Své důvody jsem vám už řekla. Moji lidé tu Atlanťany nechtějí a já se musím řídit veřejným míněním.“
„Ale tohle by jistě pochopili, přece…“ Ale nedořekla, protože Mahlia kývla na svého syna.
„Jak vidíte, zatím pátráme. Až budeme vědět víc, dáme vám vědět. Zatím byste si určitě ráda odpočinula, byl to náročný den pro nás všechny.“ Bellyn vzal Teylu jemně za rameno, ta se mu ale trochu prudčeji než zamýšlela, vyškubla a vzdorně se podívala na političku.
„Já bych ale ráda zůstala tady. A pokud budete vysílat další lodě, mohla bych být na palubě.“
Mahlia se na Teylu zamračeně podívala a kývla přitom i na stráž, která stála u dveří.
„Teylo, naše lodě jsou jednomístné stroje a cesta na jižní kontinent trvá dlouho. A tohle je tajné zařízení. Dovolila jsem vám sem přijít jen proto, že jste slíbila spolupráci. Prosím, jděte s Bellynem.“ Teyla byla zmatená, zmatenější než předtím. Ale nechtěla vyvolat konflikt. Přikývla tedy a sama se vydala ke dveřím. Mahlia pohledem poslala svého syna za ní. Ten Teylu doběhl zrovna když vycházela ven z pracovny.
„Bellyne, nechápu to? Proč nemůžu s vašimi lidmi? A proč nemůžu zůstat tady? Co všechny ty tajnosti?“
„Má matka vám to řekla. Do lodě se nevejdete a dokud nevíme nic dalšího, nemá cenu, abyste trávila nepohodlí v monitorovací místnosti. Jakmile se něco dozvíme, okamžitě to budete vědět.“ Došli k jejímu pokoji a Teyla se přede dveřmi zastavila.
„Víte, Bellyne, tohle je složité. Oba ti lidé jsou mi velmi blízcí. Už jen být tady mě aspoň trochu uklidňuje. Neumím si představit, jak se musí cítit plukovník s Rononem. Proto tu nechci jen tak sedět a nic nedělat.“ Bellyn se na ní ale velmi mile usmál. Tak mile, že by to ani nečekala.
„Já vás chápu. Ale věřte mi, je pro vás lepší, když zůstanete tady. Má matka je už léta v politice a je pro ni těžké jednat s někým na jiné než diplomatické a odměřené úrovni. Ale myslí to dobře, věřte mi.“ Ale Teyla mu nevěřila. Tedy, nevěřila tomu, co říkal. Bellyn sám jí byl velmi sympatický a všechno, co jí říkal, se očividně učil dlouho nazpaměť. Rozhodně nebyl politik jako jeho matka a lži mu opravdu moc dobře nešly. Pořád se jí zdálo, že se lidé okolo ní chovali křečovitě. Přesně jako někdo, kdo úmyslně neříká pravdu. Ale Bellyna, přestože cítila, že by mu snad mohla říct, co cítila, znala přece jen pár minut. A tak neřekla nic.
„Dobrá. Zůstanu tady a budu čekat na zprávy.“ Bellyn se v tu chvíli zatvářil jakoby mu zavedli vánoce.
„Výborně. Pošlu vám sem někoho s jídlem a jestli vám stačí záznamy, které máme zatím z pátrání, pošlu vám i ty.“ Teyla na to neřekla nic, jen podle Athosianského zvyku přikývla. Bellyn se na ní naposledy usmál a zmizel ve dveřích.
Teyla se usadila na pohovku a čekala na záznamy. A pak se jí, na malou chvíli, zmocnil chlad a nevolnost. Tenhle pocit znala až moc dobře, zažívala ho už odmalička a nikdy se s ním nemýlila.

xxxx


Elizabeth s Rodneym v Jumperu zapomněli dýchat. Sledovali oba Wraithy, jak sledují okolí. Děsivé bylo, že spolu vůbec nemluvili. Ale poté, co jeden zvedl bundu, která ležela na zemi a rozhlédl se kolem, se oba Wraithové vydali zpět do lesa. Rodney si vydechl nahlas, Elizabeth se zmohla i na: „Díky bohu.“
Rodney ale zničehonic začal hledat něco v batohu a poté, co vyházel několik věcí, nahmatal vestu, kterou podal Elizabeth.
„Co s tím mám dělat?“ Zeptala se zmateně, když od něj vestu brala.
„Odcházíme.“ Řekl jen McKay a sám se začal přehrabovat ve druhém batohu.
„Musíme vybrat jen to nejdůležitější.“ Začal si pro sebe přeříkávat věci, které potřebuje, přičemž si třesoucími prsty cpal zásobníky do P-90 pod vestu a všechny tyčinky, co našel, do kapes.
„Rodney! Rodney, zpomal! Proč bychom odcházeli, nic nám tu nechybí.“ McKay slyšel její hlas, který mu pronikl do jeho panikařícího vědomí.
„Viděla jsi je? Wraithové Elizabeth.“ A s tím konstatováním začal dávat věci, které tak pracně vyházel, zpět do jednoho z batohů.
„Rodney, neviděli nás.“ Řekla Elizabeth klidně. Rodney na chvíli přestal a podíval se na ní,
„Oni se sem vrátí. Viděli náš Jumper, určitě se sem přijdou podívat, co se stalo.“ Elizabeth musela uznat, že na tom něco je. Nejistě se rozhlédla. Nechtělo se jí odcházet.
„Já nevím. Pořád nás spíš najdou takhle, než když se budeme plahočit někde po lesích.“
Rodney se ale k jejímu překvapení vytasil s jedním ze svých triumfálních úsměvů.
„Nevýhoda hlídky je v tom, že je to strašná nuda. Samozřejmě pokud se nic nestane.“
A vytáhl malou vysílačku.
„Našel jsem ji v batohu a opravil, takže když nás budou hledat, zachytíme je.“ Elizabeth se taky nemohla ubránit úsměvu. Pak ale zvážněla, protože jí vrtala hlavou jiná věc.
„Já ale pořád nechápu, co tu ti Wraithové dělají. Jak to, že když jsou tady, tak Loriané jsou pořád naživu. A taky, proč na nás zaútočili, když jsem proletěli bránou.“ Podívala se na Rodneyho, který měl v obličeji zvláštní výraz.
„Rodney? Něco jsi mi neřekl?“ Astrofyzik si projel rukou vlasy a pak si promnul dlaně, jako kdyby se chystal na nějaký dlouhý proslov.
„Nevím, možná je to kvůli mně. Tedy, nechci znít moc arogantně,“ Elizabeth se té poznámce zasmála, “ale když jsme minule odcházeli, něco se mi nezdálo. Totiž, ten jejich štít…oni nemají ZPM. Podle toho, co říkali, je ten štít už zapnutý dlouhou dobu, ale bez ZPM, to je nemožné. Nedovolili mi ani ten jejich způsob napájení prozkoumat. Je téměř nemožné, aby civilizace, která je od nás o přece jen technologicky pozadu, udržovala takový štít Elizabeth.“
V jeho hlase zazněla naléhavost a taky zmatenost. Nedávalo to smysl.
„A řekl jsi to někomu?...Když už ne mně?“ Doktorku to trochu rozhodilo, neměla ráda, když jí obcházeli.
„Nebyl jsem si jistý. Dovezl jsem svoje poznámky na Atlantis, že se na ně dnes podívám. Ale myslím, že jsem se na to ptal toho inženýra, co to tam obsluhoval. Přesně takhle. Řekl mi, že jejich technologie štítu je přísně tajná a že potřebuje povolení od kancléřky.“
„Dobře, ale to pořád nevysvětluje, proč nás napadl Wraithský dart a proč ti Wraithové nenapadli město.“ Dívali se na sebe a nenacházeli odpovědi. Nedávalo to prostě smysl.
„Měli bychom vážně jít.“ Řekla doktorka konečně a Rodney si tedy nasadil batoh na záda. Jako kdyby si to perfektně načasovali, v okně kokpitu se právě v tu chvíli objevily hlavy dvou Wraithy, kteří předtím zmizeli v lese.
„Rodney!“ Zaječela Elizabeth a skočila za sedačku přesně ve chvíli, kdy po ní jeden z nich vystřelil stunnerem. McKay tedy začal střílet, a ke svému překvapení jednoho z Wraithy trefil přímo do hlavy. Druhý se na pár cenných vteřin zarazil, jakoby byl překvapený.
„Utíkej!“ Zakřičel Rodney a Elizabeth na nic nečekala, vylezla ven z Jumperu a utíkala do lesa. McKay byl těsně za ní, i když pořád trochu zmrazený šokem z nepříjemně blízkého setkání s Wraithem a hlavně z takové škodolibé, ješitné radosti, že jednoho zabil.
Elizabeth se zastavila po několika desítkách metrů, v nízkém podrostu a čekala, až ji Rodney doběhne. Snažila se popadnout dech. Uřícený vědec ji doběhl a když se chtěla v tu chvíli zase rozeběhnout, jeho udýchané.“Počkej.“ ji zastavilo.
„Musíme dál.“ Řekla prostě, ale pak jí došla bláhovost jejich počínání.
„Aha. Nemůžeme naslepo běhat po lese, když to tu neznáme. Asi bychom se přece jen měli pokusit držet se Jumperu na dohled, jak to půjde. Rodney? Jsi v pořádku?“ Podívala se starostlivě na McKaye, který se jí snažil v předklonu něco říct.
„Právě jsem někde ztratil plíce a na zádech táhnu těžký batoh. Co je to za hloupou otázku?!“ Elizabeth si podrážděně odfrkla.
„To si myslíš, že já nejsem udýchaná a vyděšená? Rozhodně si pro tohle líp připravený než já. Pořád jen sedím v kanceláři.“ Jakkoli by jindy Rodney přijal kritiku, adrenalin v krvi mu zatemnil mozek.
„Co? To si představuješ, že běhám každý večer před spaním?“ Popošel k ní blíž, aby na sebe nemuseli řvát. Jejich hlasy byly pořád jen hlasitější šepot.
„No, možná by to neškodilo! Pro změnu bys někdy mohl Johna poslechnout a zúčastnit se fyzických cvičení, která podstupují všichni členové týmů a nad něž jsi ty z nějakého důvodu povznesený!“ Stála těsně u něj, skoro mu dýchala do tváře.
„Tak hele, nejsem v týmu, abych…“ V tom ale za nimi něco zapraskalo. Nebyl to Wraith, ale těžko to mohli nazývat úlevou. Zpoza stromu se vyloupla Wraithská sonda, která už jistě posílala signál ke svým majitelům.
Rodney popadl Elizabeth za ruku a oba začali znovu utíkat. A jak tak udýchaně klopýtali, padali a zase utíkali, oba je napadala jen jedna myšlenka-jsme mrtví.


xxxx

Sheppard s Rononem stáli v kontrolní místnosti, kde měli na monitoru Teylu.
„Tohle není pravda, přece mi slíbili, že s vámi budou spolupracovat.“ Říkal zrovna naštvaný podplukovník. Athosianka mu právě říkala o „pokroku“, který udělala. Sheppard jen zuřil, Ronon přecházel sem a tam.
„A řekli proč?“ Zeptal se John.
„Řekla mi totéž co vám. Plukovníku, vím, že byste teď nejradši vzal všechny Jumpery a letěl sem, ale Lorianské lodě zatím sotva dorazili na místo. Dejme jim šanci. A i když je kancléřka tajemná a očividně mi v něčem lže, nevěřím, že by nám nechtěla pomoci najít Rodneyho a Elizabeth.“ Ronon se zastavil a zavrčel cosi o pomýlenosti diplomacie.
„Ronone, taky se mi to nelíbí. Ale nátlakem se nic nevyřeší. Dejte mi ještě den. Bellyn vypadá, že by mi mohl říct víc, jen ho musím správně nasměrovat.
Sheppard vzdychl. Nesnášel to. Nebylo snadné být v roli Elizabeth a teprve teď si uměl živě představit, jak je pro ní těžké ustát tlaky ze všech stran. Všichni ve městě by ho podpořili, kdyby chtěl okamžitě vyrazit s jejich loděmi a zachránit je. Jenže s Loriany měli alianci, i když zatím dost křehkou a najít spojence pro ně bylo velmi důležité. Elizabeth by mu nikdy neodpustila, kdyby kvůli ní zničil takhle důležité spojenectví. Sám pro sebe se usmál, když si představil Rodneyho, který by se spoustou řečí a stížností nakonec řekl úplně to samé. Rezignovaně vzdychl.
„Teylo, nechci zničit tuhle alianci. Loriané jsou pro nás důležití. Ale přátelé, kteří něco důležitého tají, nejsou přátelé. Držte se toho a snažte se zjistit, o co vlastně jde. Zelenka si tady zatím studuje plány jejich planety a taky těch záznamů, co včera přinesl Rodney. Nezapomeňte se mi za 6 hodin znovu ohlásit.“
„Udělám to. Ronone?“ Teyla přes sondu neviděla, co se děje na druhé straně.
„Jo?“ Sateďan se zastavil, když zaslechl své jméno.
„Přestaň tam plukovníkovi přecházet sem a tam, znervózňuje ho to.“ Ronon i Sheppard se museli usmát. Přesně to totiž řekl plukovník Rononovi těsně před tím, než Teyla zavolala. Moc dobře je oba znala.
„Dobře, ale ty na sebe dávej pozor. Nelíbí se mi to.“
„Ozvu se za 6 hodin. Teyla konec.“ Na obrazovce se objevilo zrnění a Sheppard se vrátil do kanceláře, čekat na hlášení od kohokoliv, kdo něco zjistí. A Ronon se vrátil k přecházení po kontrolní místnosti.

Teyla se v doprovodu stráže vracela do města. Neřekla plukovníkovi, co už teď věděla jistě. Kdyby jim to řekla, určitě by sem vtrhli všichni po zuby ozbrojení. Pořád doufala, že se to nějak vysvětlí. Ale čím víc se blížila k městu, tím víc v ní sílil pocit chladu. A s tím i přesvědčení, že Loriané, kteří se jí zpočátku zdáli čestní a dobří spojenci, tají něco velkého. A že to má naprosto jistě něco společného s Wraithy.

Skvělé, opravdu... jsem napnutá k prasknutí, co bude dál. Je to jako by v USA neměli přestávku a dávali normální díl..., problém s tím nastane ve chvíli, kdy se mi to začne plést:-) a budu přemýšlet, které události se opravdu staly v seriálu a které jsem četla.

Jedna věc mi stále zůstává nezodpovězená... , a to jaktože byli Rodney a Elisabeth v Jumperu, ale buď to není důležité nebo to bude vysvětleno později:-)

Už se těším na další...

1.Děkuji že si to stihla.
2.Fakt pěkné
3.Jestli ted přídeš s řešením které nečekám tak si u mne mistr scénarista

To je to fakt dost dobrý...

Povídka je vážně skvělá:) Už mám i svou teorii, jak to bude dál, ale ty mě určitě překvapíš něčím jiným Těším se na pokračování:))

som fakt zvedavá ako to bude pokračovať... toto vždy cvičí moju trpezlivosť, ale však to patrí k tomu, ked sa môže človek dozvediet koniec hned, už to nie je ono
len tak dalej...

Mno tak ani přes noc mě nenapadlo žádné konstruktivní hodnocení... takový normální, no Však mě znáš, nebýt to tvoje povídka, tak bych to nejspíš nečetla, ale líbí se mi, že tam jsou přízraci alias Wraith, takže doufám, že tam budou mít nějakou větší roli, hoho Jo, Ronon je dobrej, trochu oživuje tu hroznou politiku

[Klenotka]

Takže...tohle bude delší...tahle kapitolka není zdaleka tak dlouhá a po přečtení pochopíte proč. Je tam část, s níž jsem velmi váhala a nevěděla jsem jestli a jak ji napsat. Psala jsem to dvě hodiny a třikrát jsem to předělávala. A taky jsem se nechala trochu unést...po přečtení pochopíte proč Předem se omlouvám, jestli se vám to třeba nebude líbit, ale ve svých povídkách ráda bořím zavedené pořádky, jak jste si určitě stihli všimnout. Jak říkám, je to krátké a ještě vám nezodpovím vaše otázky. Ale jsem "takhle" blizoučko Samozřejmě to, co se stalo v téhle kapitloce, dořeším, nechci být jako naši slavní scénáristé. Chyby a překlepy mi hlaste. Je pozdě a já nemám sílu číst to po sobě víc jak jednou.
Takže si to užijte a ....kameny házejte později

Rodney a Elizabeth se krčili pod stromem. Dvakrát je míjeli Wraithové, přičemž Rodney začal vést debatu, jak se pozná jeden Wraith od druhého. Elizabeth se do jeho teorií ale nezapojila, a tak seděli v tichu a sledovali okolí, které začaly kropit kapky deště. Obezřetně se rozhlíželi, aby s k nim někdo nepřiblížil a nepřekvapil je. McKay svou spolutrosečnici sledoval a nemohlo mu ujít, že jí opravdu není dobře.
„Elizabeth? Je ti zima? Bolí tě hlava?“ Doktorka se chabě usmála. Pobíhat s otřesem mozku po lese nebyla její představa ideálně stráveného dne.
„Obojí. Moje bunda zůstala u Jumperu.“ Ještě to ani nedořekla, a Rodney se už začal soukat z vesty a svlékal si bundu.
„Tu máš, mě hřejí svaly.“ Elizabeth se nahlas zasmála a jeho to potěšilo, že ji dokázal rozesmát i navzdory situaci. Svaly nebyly zrovna to, čím se mohl pyšnit.
„No dobře, tak svaly ne, ale můj mozek dokáže zázraky, takže mi třeba namluví, že neprší, není mi zima a nemám hlad.“ Před pár hodinami prošli svoje zásoby jídla. Od jejich nehody to bylo necelých 24 hodin a snažili se šetřit, ale neustálý útěk lesem je vyčerpával a museli doplňovat energii.
„No, aspoň jsme našli vodu.“ Řekl Rodney a ukázal směrem k potoku, který protékal pár metrů za jejich zády.
„Myslím, že v tuhle chvíli máme vody víc než dost.“ Odpověděla mu suše Elizabeth, jíž zrovna spadla na hlavu velká dešťová kapka, která se zákeřně schovávala na listu těsně nad její hlavou. Objala se rukama, ale teplo nepřicházelo. Bolela jí hlava, byla jí zima a navíc jí tahle situace připomněla nepříjemné vzpomínky, když město přepadl Kolya se svými muži a ona byla s Rodneym nucena trávit v dešti několik hodin. A stejně jako tehdy, i teď ji rozklepaný astrofyzik chytil kolem ramen a snažil se je oba zahřát. Moc to ale nefungovalo, protože McKay se třásl zimou, jak jen v tričku seděl opřený o strom a držel ji za mokrou bundu.
„Nemáš v batohu aspoň přikrývku? Už modráš.“ Řekla Elizabeth napůl v žertu.
„Vážně? Modrá je má oblíbená barva, to nevíš?“ Odpověděl s drkotajícími zuby a nuceným úsměvem.
„Možná bychom se spíš měli hýbat. Kdo ví kdy ten déšť přestane.“ Rodney přikývl a pracně se zvedl a pomohl na nohy i Elizabeth.
„Víš, nesnášel jsem chlad, když jsem sem přišel. Teď nesnáším i vodu. Tady v té galaxii je jí plno a taky se mrcha všude dostane.“ Elizabeth to nekomentovala, pokud mohl mít někdo averzi na chlad a vodu, pak to byl Rodney a těžko ho mohla vinit.
„Podívej, tamhle to vypadá, že je les hustší.“ Ukazovala na hustý les, do něhož by ani jeden z nich normálně nevstoupil.
„Nemyslím, že je to dobrý nápad. Už takhle jsme se ztratili. Ten potok je jediný pevný bod, kterého se můžeme držet.“ Namítl Rodney.
“Odkdy je z tebe stopař?“ Zeptala se nechtěně posměšně Elizabeth.
„Jsem Kanaďan, máme to v krvi.“ Zazubil se na ní těžko definovatelným úsměvem. Nebyl v něm ani náznak po aroganci. Jen nejistota a neobvyklá hřejivost.
„Nevíme, co v tom lese je. Ale možná…“ sáhl do batohu a vytáhl jednu ze dvou zachráněných ručních zbraní.
„Umíš to používat?“ Připadalo mu absurdní, že on, který měl problém trefit dveře od stodoly, se snaží vnutit pistoli zrovna Elizabeth.
„Já…ano, ale nerada.“ Vrazil jí pistoli i s pouzdrem do ruky.
„Tak teď si ji vezmi.“ Elizabeth se nelíbilo, jak se choval. Byla zvyklá na kousavé poznámky a aroganci. A i když věděla, že to je pro McKaye často jen přetvářka, vidět tuhle masku spadnout, bylo dost strašidelné. Šla tiše za ním do lesa a jak vstupovali hlouběji do hustého podrostu, déšť ustával. Jeho protivné kapky se zachycovaly vysoko nad nimi a na zem nikdy nedorazily. Ale taky bylo kolem nepříjemné ticho.
„Rodney?“ Zašeptala dopředu a on jen naznačil, že jí slyší a pak se oba zastavili.
„Nemyslím si, že to byl moc dobrý nápad.“ Řekla znovu tiše.
„Můj nápad to nebyl.“ Odpověděl kousavě a jí to zamrzelo. Nevěděla, jestli má raději kousavého, panikařícího a věčně si stěžujícího astrofyzika, anebo zda jí víc vyhovoval tenhle téměř vojensky zadumaný muž. Připadalo jí, že se tak chová jen v její přítomnosti. Byla si skoro jistá, že kdyby tu s nimi byl ještě někdo jiný, tak by to byl zase ten starý McKay.
„Rodney, co se děje? Chováš se divně.“ Zmateně se na ní otočil a očima pořád těkal po okolí.
„Proč myslíš? Jen nechci, aby se ti něco stalo, to je celé.“ Chvíli ho sledovala, jak mu osychala mokrá tvář, ale z vlasů mu pořád odkapávala voda. Oba byli mokří od hlavy až k patě a jí projel mráz. Najednou pocítila, že se potřebuje někoho chytit a Rodney byl jediný nablízku. Spadla na něj a on ji podepřel a opatrně si sedl na zem, s Elizabeth pořád v náručí. Jak se ho držela, tak jí pomalu docházelo, že Rodney o těch svalech zase tak žertoval nemusel. Rozhodně se neměl za co stydět. Jak nevědomky projížděla po jeho pažích, přivinul ji blíž. Podívala se mu do očí a viděla něco, co by u něj nikdy neviděla. Tolik něhy a bolesti zároveň. Nemohli to udělat. Bolestně si to oba uvědomovali. Ale taky věděla, že pro ně třeba žádný zítřek nebude. Byli tady a teď. Nic jiného neplatilo. Opatrně, téměř jako by se bál, se k ní naklonil a jemně ji políbil. Ona mu polibek vrátila a když se na sebe na vteřinu znovu podívali, projel jimi osten, který je popohnal dál. Vzala ho kolem krku a tentokrát to nebyl jen lehký polibek. Začali se zoufale, hladově líbat, jakoby nic jiného nebylo….a pak za nimi něco zapraskalo a kouzelná chvíle byla pryč. Než se na cokoliv zmohli, zasáhli je stunnery a oni zůstali ležet vedle sebe, a nevnímali už vůbec nic, ani jeden druhého.

xxxx

Teyla si natáhla nohy na gauč. Už počtvrté se chystala jít ohlásit plukovníkovi stejnou zprávu.
Tenhle pokoj si moc neužila a byla strašně unavená od napětí a neustálého chození sem a tam k bráně. Nedivila se, že Rodney trval na tom, že bude létat Jumperem. Jeho averze k pohybu jí občas vadila, ale teď se cítila podobně. Brána byla od města vzdálena pár mil, což pro ni nepředstavovalo problém. Teď jich ale měla v nohách mnohem víc. Ale také věděla, že nesmí sedět a nechat svaly ustrnout. Znovu si tedy stoupla a popošla k oknu. Město bylo osvětlené jemným světlem západu slunce. Dny tu měly delší než na Atlantis, což jí dávalo naději, že by mohli oba ztracené doktory najít ještě za světla. Těsně potom, co se ztratili, se ujišťovala, že pokud přežili nehodu, tak jsou v relativním bezpečí. Ale to, co cítila několik posledních hodin ji tenhle klid vzalo a byla víc a víc nervózní. Jestli byli na jižním kontinentě Wraithové, rozhodně by neměla jen tak sedět tady. Ale Mahlia si pořád nedala říct s Jumpery a Bellyn byl stále nervóznější. Párkrát se už zdálo, že jí chce něco říct, ale pokaždé si to rozmyslel.
Nevěděla, co dělat. Musela zjistit, co se tu dělo a nesměla dlouho otálet. Rodney a Elizabeth byli nejspíš ve velkém nebezpečí a tak se rozhodovala, jak na Bellyna verbálně zaútočit, aby ho neodstrašila.
Město vypadalo v západu slunce zvláštně. Dívala se z okna a přemýšlela. Tahle civilizace byla tak zvláštní. Nepřipomínalo to ani zdaleka Antické město. Bylo chladné a kamenné. Lidé v jeho zdech byli odměření a často velmi chudí. Nejvyšší budova byla ta vládní a přesně v ní se nacházela. Pořád tolik věcí nechápala. Podle slov všech, s nimiž se tu setkali, byl štít města antický a chránil je před Wraithy. Ale ti tu podle všeho byli, teď už si tím byla jistá. Takže proč štít nebyl zapnutý? A co ti Wraithové dělali? Proč nezaútočili?
Ze zamyšlení ji vytrhl hukot zvenku. Přešla ke dveřím, tiše je otevřela a zahlédla kancléřku a Bellyna, jak běží do monitorovací místnosti.
„Co se děje? Našli jste je?“ Vykřikla Teyla. Ale k jejímu překvapení ji Bellyn zatlačil zpět do pokoje.
„Teď už tu nesmíte zůstat.“ Řekl naléhavě a rychle zavřel dveře. Teyla ho nechápavě sledovala. Chodil po místnosti, jakoby nevěděl, co dělat. A po chvíli se ukázalo, že to opravdu neví.
„Teylo, slíbíte mi pomoc našim lidem, když vám teď řeknu pravdu?“ Chytil jí za ruce a díval se na ní takovým prosebným výrazem, že by těžko mohla odmítnut.
„Bellyne, my vždycky pomáháme lidem v nouzi. Ale musíte mi říct, co se děje.“
Přikývl, ale pak začal rychle hledat její věci a házet je na jedno místo.
„Ale vy musíte pryč. Nejste v bezpečí.“ Teyla se nezdržovala kladením otázek a těch pár věcí nacpala do svého vaku. Bellyn ji potom odvedl na chodbu, kde ale ihned otevřel jedny z bočních dveří.
“Tohle je zadní východ. Řeknu vám všechno cestou k bráně.“ A tak běžela za ním a poslouchala ho. Neustále se ohlížela, zda je někdo nesleduje, ale v tom zmatku, o němž netušila, co znamená, si jejího zmizení zřejmě ještě nikdo nevšiml. Pospíchala s Bellynem a když opustili město a vydali se pěšinou k bráně, začal znovu utíkat.
„Rychle, tady jsme moc na ráně.“
„Na ráně? Co to znamená?“ Pořád mlel něco nesrozumitelného. Dávalo to děsivý smysl až když jí jeho příběh řekl podruhé. A když došli k bráně, byla tak překvapená, že nebyla ani schopná zadat adresu.
„Ale já…tohle je šílené. Proč celá ta přetvářka? Co jste tím sledovali?“ Chvíli se na ní díval, přemýšlel, co odpověděl.
„Chtěli jsme přežít. A kontakt s vámi nám dal aspoň naději. Ale teď…“ Odmlčel se a pohledem plným bolesti se podíval k městu.
“Bellyne, pojďte se mnou. Řekněte to plukovníkovi. Jsem si jistá, že pošle pomoc. Už kvůli našim lidem. Jestli jsou teď uvězněni na wraithské lodi, jak říkáte, tak potřebují rychle pomoc.“ Kancléřin syn ale ustoupil pár kroků zpět a kroutil přitom hlavou.
„Co tady teď zmůžete? Jen naše rychlá reakce zachrání vaše i naše lidi. A rozhodně tomu nepomůžete tím, že se vrátíte zpátky po bok vaší matky.“ Chvíli se na ní díval, a pak přikývl. Teyla si viditelně oddychla a začala zadávat adresu. Potom, co vyslala signál a provedla vyděšeného Bellyna bránou, čekali na ní na druhé straně Sheppard s Rononem, v těsném závěsu se Zelenkou.
„Teylo. Co se děje? Zjistili jsem ze záznamů dost divné věci a chtěl jsem to s vámi probrat. Očividně jste mě předběhla.“ Shepparda sotva vnímala, když tohle říkal. Neměli čas.
„Johne, je spousta věcí, které musíte vědět a máme málo času.“ Naléhavost, s jakou mluvila, nepřipouštěla žádné námitky a tak je oba zavedl do kanceláře, aby si poslechl co se děje a pak, jak doufal, mohl konečně začít něco dělat.

Proč ty omluvy na začátku, být to Lorne, tak bych možná taky neodolala A podle mého názoru jsi to klidně mohla ještě rozvést, aby to nebylo takové strohé, víc vaty okolo a tak, když už bořit konvence, tak pořádně Ale podle mě to bylo moc pěkné, hlavně to s těmi stunnery... Wraithové - mravnostní policie V téhle kapitole se mi taky moc líbily Rodneyho hlášky, nevím, jestli byly autentické, to jako u Rodneyho posoudit nedokážu, ale rozhodně byly sympatické A taky nebyla tak dlouhá a to já vždycky ocením

Teda Klenotko nezapřeš svoji přízeň k Mc Kayovi Ale je to zajímavé rozuzlení - ještě by mohl začít žárlit Shepperd - který by si náhle uvědomil , jak vlastně strašně miluje Elizabeth - tváří v tvář lásce, která teď vzplanula mezi ní a Rodneyem. Ale je to dobře napsané - a docela jsem se u toho vzrušila a teď musím jít pracovat Pokračuj!!!