

Teorie přežití
Bylo krásné ráno. Elizabeth se ve své posteli protáhla a zjistila, že Simon už odešel. To bylo zvláštní, obvykle to byla ona, kdo odcházel první. Ale pak se usmála. Simon přišel, v ruce tác se snídaní a ve tváři měl kouzelný úsměv, který si schovával jen pro ni. Chtěla vstát a pomoct mu, ale nemohla se zvednout a taky jí došlo, že se vlastně se Simonem rozešli…a pak jí hlavou projela prudká bolest a na chvíli se jí zatmělo před očima. Bolestí je zavřela a pak, když je po pár vteřinách znovu otevřela, uviděla mlhu a slyšela vzdálený hlas. Nervózní hlas, na hranici paniky. Velmi dobře známý hlas.
„Rodney? Co se stalo?“ Mlha z jejích očí nezmizela, viděla všechno rozmazaně.
„Nevstávej. Jsi zraněná.“ Hlas Rodneyho McKaye se jí tentokrát rozdrnčel v hlavě jako zvon a opět jí projela ostrá bolest. Znovu si promnula oči a když je otevřela, uviděla vědce v celé své kráse. No, kráse….Byl špinavý, jeho uniforma ani zdaleka nebyla v celku a na čele měl velkou ránu a pořád se nervózně rozhlížel kolem sebe.
„Co je? Kde to jsme?“ Polkla a přece jen se byla schopná zvednout aspoň s pomocí loktů.
„Nemám ponětí Elizabeth. Zaútočili na nás hned, jakmile jsme proletěli bránou.“
„Zaútočili? Kdo, Loriané?“ Rodney zakroutil zamítavě hlavou.
„Ne, byl to Wraithský Dart. Dokázal jsem ho sestřelit, ale dost ošklivě nás zasáhl, takže jsem musel nouzově přistát. Jestli se tomu tedy říkat přistání.“ Podíval se směrem, kde byla jejich loď.
„Inerciální tlumiče hodně pomohly, ale to je tak všechno. Loď je úplně na padrť. Měli jsme štěstí, že jsme byli sami a vepředu. Zadní část by kohokoliv úplně rozmačkala.“ Elizabeth zkusmo zvedla hlavu a natočila ji tam, kam Rodney ukazoval. Jumper byl opravdu úplně zničený. Zbyla z něj jen přední část, v níž předtím seděli. Byl rozlomený a zadní část byla podivně pokroucená. Podle toho poznala, kam dostali zásah. Opravdu byli klikaři. Ale otázka byla-jak dlouho jim štěstí vydrží?
„Je zázrak, že jsme to přežili.“ Zašeptala. Rodney si nervózně projel rukou vlasy. Tohle nebylo dobré.
„Nemůžeme ani vyslat signál. Asi bude nejlepší, když zůstaneme tady. Až nás budou hledat, tak nás lépe najdou.“ Nejistě se podíval na Elizabeth, jakoby čekal na její souhlas.
„Jak jsme daleko od Lorianského města?“
„Daleko. Jsme na úplně opačné straně planety. Nikam nedojdeme, musíme počkat na záchranu.“ Elizabeth mu to odkývala. Neměli moc na výběr. Jejich lidé je budou hledat a rozhodně uvidí spíš Jumper než dva maličké lidi.
„Co vysílačky?“ Snažila se začít jasně uvažovat. Řešení problému bylo to nejlepší na bolení hlavy.
„Ne, a stejně, aby tyhle věci fungovaly, musí být někdo na druhém konci.“ Elizabeth se na něj jen trochu káravě podívala.
„Pomoz mi vstát.“ Začala se zvedat na kolena.
„Počkej, neměla bys vstávat. Nemáš k tomu důvod.“ Elizabeth se pokusila vstát, ale při tom pohybu na její hlavu někdo zaútočil kladivem, tak si znovu lehla.
Bylo to lepší než pobíhat okolo s hlavou, která se jí při každém prudším pohybu točila jako na kolotoči. Rezignovaně se tedy položila zpět na zem a na bundu, kterou pod ní McKay sroloval.
Jakmile zavřela oči, slyšela, jak se Rodney zvedl a začal procházet kolem….pak se jí ale všechno začalo rozplývat a ona usnula.
xxxx
Podplukovník John Sheppard přecházel po kanceláři Elizabeth jako rozzuřený tygr zavřený v kleci. Ztratili s Jumperem kontakt už před dvěma hodinami a oni ještě nebyli schopni dát dohromady ani záchranný tým. Čekal na zprávu od Lorianů, kteří z nějakého důvodu odmítali pustit Atlanťany na své území s Jumpery. Teyla tam šla tedy sama aspoň monitorovat situaci. Její diplomatické schopnosti v tuhle chvíli pomáhaly víc než Rononova horká krev. Ten byl ihned po ohlášení ztráty Jumperu s Rodneym a Elizabeth ochotný vyrazit a vystřílet všechno živé i neživé.
Jako kdyby brána četla jeho myšlenky, se její modré symboly rozsvítily a červí díra se aktivovala spolu se štítem. Doběhl do kontrolní místnosti, kde mu operační důstojník nahlásil obvyklé věci jako „příchozí červí díra“ a „přijímáme IDC“.
„Teyla, pane.“ Vypnul štít a Athosianka prošla bránou v doprovodu kancléřky Lorianů, Mahlie a jejího strážce. Sheppard seběhl ze schodů, přičemž kancléřku naprosto ignoroval, a podíval se na Teylu. Ta mu věnovala jen krátký pohled a zakroutila hlavou jakoby chtěla říct: „Tady ne“ a pak nasadila nucený úsměv a podívala se na Mahliu.
„Paní kancléřko, vítejte v Atlantis.“ Řekla a podívala se vyzývavě na Shepparda. Ten její pohled pochopil, i když nerad.
„Ano, vítejte. Oceňuji, že jste si udělala čas. Vážíme si také vaši pomoci při hledání našich lidí.“ Diplomacie nikdy nebyla jeho silná stránka a tak jeho úsměv vypadal spíš jako vystřižený z časopisu o zdravé výživě, kde se snaží nějaká perfektní modelka předstírat, že jí ten nízkotučný jogurt opravdu chutná. Kancléřka jeho křečovitost buď nepostřehla nebo ji prostě ignorovala. Tahle starší a odměřená dáma byla zvyklá na podivné reakce lidí ve své blízkosti. Nemohla se jim divit, za dvacet let práce v politice se kolem ní vytvořila aura nepřístupnosti a tak nemohla očekávat že voják, jímž byl Sheppard především, bude kolem ní skákat radostí. Následovala jeho pozvání do kanceláře, kde se před měsícem poprvé setkala s doktorkou Weirovou.
Sheppard uvedl kancléřku do kanceláře a jen velmi váhavě si sedal za stůl, který patřil jejich velící. Elizabeth byla pryč jen pár hodin. Trochu nejistě se podíval na Mahliu a snažil se napodobit chování doktorky Weirové. Naštěstí mu na pomoc přispěchala Teyla, která dorazila do kanceláře jen pár vteřin za ním.
„Paní kancléřko, doktor McKay a doktorka Weirová jsou pryč sice jen dvě hodiny, ale my oba víme, co všechno se v téhle galaxii může stát během dvou minut, natož hodin. Kdybyste nám dovolila vzít Jumpery, určitě bychom je za chvíli našli. Nechápu vaše důvody.“
„Plukovníku, věřte mi, ráda bych vám to dovolila, ale jak jistě víte, my jsme začali naši bránu používat teprve nedávno. Leží mimo město a je dost daleko. Přesto je to užitečná věc, která nám pomohla získat přátele. Ale naše město je, jak víte, chráněné štítem, které nám jako dědictví zanechali Předkové. Funguje už tisíce let, ale teď, když jsme dosáhli podobné technologické úrovně, na jaké jste vy, chceme tuto technologii i pochopit. Doktor McKay to dobře věděl a taky dobře věděl, že nesmí opouštět bezpečí města nebo se vydávat od brány příliš daleko. Nechápu proč letěl pryč od města a brány. Byli na cestě k nám, když se ztratili.“
Sheppard se na Mahliu chvíli díval. Právě mu shrnula to, co věděl a neodpověděla mu na jeho otázku.
„Dobře, ale to jste mi neodpověděla. Proč nesmíme my vzít zbytek Jumperů a letět tam?“ Mahlia se na chvíli zarazila. Věděla, že vojenské mozky přemýšlejí jinak. Přímo, bez vytáček a nikdy se nedaly snadno oklamat. A i když k Atlanťanům cítila úctu, nesměla jim říct, co se stalo, ani proč.
„Nevíme, co je na druhém kontinentu. Nikdy jsme neměli potřebu se tam dostat. Naše město leží v podstatě jen na větším ostrově, tak aby bylo snadněji chránitelé štítem, a proto je na něm také brána. Sice už vlastníme prostředky, které by nás tam dopravili, a máme i přístroje, které nám umožňují průzkum. Víme, jak je pevnina velká, kde přesně je a že je to jeden velký les. Víc vědět nepotřebujeme. Nemůžu dovolit vám, jako naším přátelům a spojencům, aby se vám něco stalo. To, že se vaše loď dostala do těchto míst je mi líto a jsem ochotná, i za cenu toho nebezpečí, poslat tam naše lidi, našimi prostředky.“
„Paní kancléřko, vy mi nerozumíte. Naše Jumpery mají maskování, takže i kdyby tam byli třeba sami Wraithové, tak nás neobjeví. Navíc máme detektory života. Najít je by pak byla otázka pár hodin. Vám to bude trvat dny. Kdoví v jakém jsou stavu. Mohou být zranění, s potřebou okamžité pomoci.“ Nasadil ten nejdiplomatičtější tón, ten nejtrpělivější jakého byl schopen a zdálo se, že Mahlia je přece jen trochu obměkčena. Na vteřinu se jí v očích mihlo porozumění. Ale byl to opravdu jen mžik.
„Plukovníku, já vás chápu. Ale vy zase musíte pochopit mně. V našem městě žijí tisíce lidí. A mezi spoustou z nich se najdou nespokojenci, pro které jsme použitím brány pošpinili památku Předků. A to, že jsme pak přivedli vás a dovolili jsme doktoru McKayovi a jeho vědcům zkoumat náš štít, je pro ně vrchol. Sílí hlasy, že by se měla brána zase zavřít. Prý bychom měli žít pod štítem jako dřív a neopouštět jeho bezpečí. Pak se ale zase objevují názory mladých lidí, kteří chtějí opak. Odletět na jiný kontinent, začít tam stavět. Jenže štít nás chrání před Wraithy. Mimo něj jsme velmi zranitelní. Nemůžu vám teď dovolit letět vašimi loděmi na naši planetu a zkoumat oblast, kde jsme my ani nebyli.“ Nasadila neutrální, diplomatický tón. Její hlas ale postupně sílil a změnil se v téměř výhružný.
„Je mi líto.“ Dodala ještě. John se podíval na Teylu, nevěděl, jak má argumentovat.
„Kancléřko, naše lodě mohou být neviditelné. Nikdo o nás nemusí vědět.“ Řekla tedy, ale byl to chabý pokus.
„A co až budete odcházet a brána se sama od sebe aktivuje? Ne, ne, situace u nás je velmi nestabilní. Teylo, můžete jít se mnou, jen vy a sledovat naše pokroky, radit. Jste z této galaxie a ctíte Předky,“podívala se směrem k plukovníkovi,“vaši lidé, plukovníku, nejsou z naší galaxie a mnoha mým lidem to vadí. Je mi to líto. Vyslali jsme průzkumné lodě. Nejsou tak rychlé ani pohyblivé jako vaše, ale slibuji, že je najdeme. Riskují pro doktorku Weirovou a doktora McKaye život. Doktorky Weirové si velmi vážím, během našich setkáních uměla být i velmi neformální a toho si cením. Prosím, snažte se mě pochopit.“ Sheppard se jen chvíli díval Loriance do očí. Zdálo se, že mluví upřímně. Ale něco mu vadilo, něco….
„Dobrá. Akceptuji to. Teyla bude sledovat váš postup. Moc vám děkuji, že jste přišla.“
Až ho zarazilo, jak dokázal být klidný a byl rád, že tam Ronon není. Netěšil se na to, až mu řekne, že se záchranná akce ruší. Mahlia se tedy zvedla a u dveří pokynula svému strážci, který s ní vykročil směrem k bráně. Teyla ale zůstala.
„Teylo, potřebuju váš úsudek. Co jste zjistila?“ Athosianka se zatvářila velmi zamyšleně, hledala správná slova.
„Nejsem si jistá, jestli budu schopná dát vám odpověď. Loriané se v mé přítomnosti chovali velmi zdvořile a mile, ale zdálo se mi, že jsou nějak napjatí. Možná to je z toho důvodu, který uvedla Mahlia.“
„To se mi nezdá. Je to nejvyšší představitelka svého lidu. Klidně bychom s ní mohli projít bránou, aniž by o tom někdo věděl. Spíš to byla jen krycí historka. Zkuste se ptát, nebo jen trochu…čmuchat.“ Teyla naklonila hlavu, jak to dělala vždycky, když něčemu nerozuměla.
„Čmuchat. Šmejdit. Slídit.“ Sheppard pokračoval a kdyby nebyli v tak tísnivé situaci, býval by se i bavil. Takhle se jen trochu pobaveně usmál.
„Myslel jsem tím, abyste pátrala. Nenápadně samozřejmě.“
„Chápu. Plukovníku, a co Daedalus? S tím bychom byli schopni je najít okamžitě a než by Loriané stihli zareagovat, byli bychom pryč.“
„Máte pravdu. Ale poslední zpráva od Caldwella je dva dny stará a říká v ní, že Daedalus je stále na Zemi, kde se opravuje. I kdyby byly opravy hotovy zítra, nikdy se sem nedostanou dřív jak za dva týdny. A navíc…i když je mi to proti srsti, nechci přijít o spojence jako jsou Loriané, hlavně potom, co jsme objevili naše nové milé přátele Asurany.“ Vzpomněl si na událost před pár týdny, kdy potkali nové nepřátele. Téměř zabili Elizabeth…tehdy ji zachránili…jenže to s nimi byl Rodney. Ztráta dvou nejbližších lidí ve městě ho velmi zasáhla, ale nerad se vzdával a také musel racionálně uvažovat a nesměl se nechat unést emocemi. To by se daleko nedostal.
„Rozumím. Poptám se, tak nejvíc nenápadně jak to půjde. Držte se, Johne.“ Na odchodu se ještě usmála a plukovník ji sledoval celou cestu k bráně. Těsně předtím než prošla skrz se na něj otočila a tentokrát se zatvářila jen velmi odhodlaně. Bylo to jen na ní. A Sheppard jí věřil.
Červí díra se po pár vteřinách deaktivovala a on v ten samý moment vyletěl ze židle jakoby ho pálila. Nechtěl tam být. Najdou je a pak bude všechno jako dřív. Ale už teď, jen pár hodin potom, co zjistili, že se Jumper ztratil, nastalo ve městě napjaté ticho. Chyběl jim pocit klidu a jistoty, který dávala Elizabeth. A chyběl jim Rodney, který dokázal být všude a všechny nutil k lepším výkonům. On ani zdaleka neměl takovou energii. I kontrolní místnost se zdála ospalejší, lidé v ní byli otupělí a neustále se dívali směrem k bráně. Vypadalo to, jakoby čekali na aktivaci zvenčí a na to, že se jejich ztracení lidé vrátí. Vždycky bylo těžké hledat ztracené členy týmu a o někoho přijít. Sheppard ale věděl, že pokud by přišli o tyhle dva, město by se ze šoku možná už neprobralo. A to nechtěl dovolit. Vydal se tedy za Rononem, aby mohli zuřit spolu a aby si připravili možný plán, kdyby Loriané opravdu Rodneyho s Elizabeth nenašli.
xxxx
Elizabeth probudil protivný zvuk. Znělo to jako kdyby někdo vysypal na tvrdou zem tisíce kovových příborů. Rychle vyskočila a zapomněla při tom, že má pravděpodobně otřes mozku. Následkem prudkého pohybu se jí zmocnila nevolnost, až myslela, že bude zvracet a hlava se jí zamotala tak ošklivě, až upadla na všechny čtyři. Ale nevolnost jí postupně opouštěla a po chvíli byla schopná se pomalu zvednout. Rozhlédla se opatrným pohybem hlavy kolem a všimla si, co způsobilo ten zvuk. Zadní část Jumperu se sesypala úplně a pod ní se z bláta hrabal McKay.
„Rodney? Co to děláš? Zbláznil ses?“ Kolíbavým krokem se blížila k vědci, který za sebou vláčel dva batohy.
„Vzal jsem to, co jsem pobral. Nestihl jsem vzít všechno.“ Lapal po dechu a těžké batohy hodil před sebe. Elizabeth jeden odtáhla a sedla si, aby si prohlédla, co vlastně Rodney zachránil.
„Je tam hlavně jídlo a voda. Ta tu asi někde bude, ale s jídlem… řekněme, že lovení večeře nikdy nebyl můj koníček.“ Přesunul se vedle ní a začal vyndávat věci i z druhého batohu.
„Taky jsem vzal zbraně, které jsem našel. U téhle dlouhé věci ani nevím, jak se jmenuje, ani jak se používá. Ale s P-90…no dobře, nejsem zrovna dobrý střelec a doufám, že je potřebovat nebudeme, ale můžou tu žít i nějaká zvířata. Já jsem nikdy neměl rád výlety do přírody a táta mě tam pořád tahal a nutil mě stanovat a …“
„Rodney?“ Elizabeth zastavila jeho příval slov. McKay moc mluvil, když byl ve stresu a jí to obvykle nevadilo. Ale její hlava, i když už bolela méně, snesla jen omezený počet jeho řečí.
„Promiň. Moc mluvím. Je ti dobře?“ Rodney se podíval na Elizabeth, která byla v obličeji bílá, ale přesto se na něj usmála.
„Už je to lepší. Co ty? Ta rána vypadá ošklivě.“ Vytáhla z batohu lékárničku, kde našla co potřebovala. Když se o pár vteřin později natáhla k Rodneyho čelu a dotkla se ho desinfekcí, McKay pochopitelně vykřikl.
„Tohle se nedělá!“ Křičel, ale přesto snášel ošetření se zaťatými zuby.
„Asi by to sneslo šití, ale to tu bohužel nemám.“ Zakroutil hlavou a mávl rukou. Z batohu vytáhl jen dvě beretty a náhradní náboje do P-90…moc toho neměli, ale oba doufali, že to nebudou potřebovat.
„Prohlédl jsem přední část. Sklo kokpitu je sice rozbité, ale myslím, že kdyby přišla nějaká bouřka, tak by nás to tam dokázalo aspoň trochu ochránit.“ Pořád se díval po Elizabeth. Z části proto, aby se ujistil, že neomdlí a z části proto, aby mu schválila jeho plán. Jeho samotného totiž překvapilo, jak racionálně dokázal přemýšlet. To nebyla jeho silná stránka. Ale možná to byla přítomnost Elizabeth. Vždycky se po jejím boku cítil jistější a klidnější.
„Dobrý nápad Rodney.“ Řekla tiše. Začali věci třídit a postupně je dávali zpět do batohů. Rodney si oblékl vestu, aby měl všechno po ruce. Hlavně tedy tyčinky, které si strategicky rozmístil do všech možných kapes.
„Přeneseme to do Jumperu.“ Navrhla Elizabeth, ale ve stejné chvíli se za nimi v lese něco pohnulo. Rodney si automatickým pohybem stoupl před Elizabeth, ale když se asi minutu nic nedělo, uklidnili se.
„Asi zvíře.“ Zašeptala Elizabeth. Oba tedy s očima upřenýma k lesu pomalu couvali ke kabině Jumperu, která skýtala aspoň relativní bezpečí. Dveře, které ji oddělovaly od zadní části, byly zpola zavřené jak je Rodney v návalu adrenalinu zavřel a pravděpodobně tak zabránil jejich ošklivé smrti ještě v atmosféře. Opatrně se do kokpitu naskládali a byli vděční aspoň za něco.
„Proč jsi mě vlastně vynesl ven?“ Zeptala se Elizabeth, kterou namáhavý, několika metrový postup vyčerpal a která teď odpočívala v pilotním křesle.
„Bál jsem se požáru a nevěděl jsem, jestli to tu celé nevyletí do vzduchu.“ Sedl si naproti do sedačky druhého pilota a rezignovaně se na ní podíval.
„Takže plán platí? Zůstaneme tady?“
„Je to to nejlepší, co můžeme udělat. Určitě nás už hledají. Navíc to stejně vypadá, že bude za chvíli tma.“ Rodney jen přikývl, ale neříkal nic. Rána na čele ho po Elizabethině útoku desinfekcí začala nepříjemně pálit a nutilo ho to zavírat oči a vraštět čelo. Nemluvili, a po pár minutách, když to vypadalo, že Elizabeth znovu usnula, se Rodney rozhodl, že vyleze ven a pokusí se o to, co ho obvykle nutil dělat Sheppard, když byli někde na misi přes noc-držet hlídku.
Elizabeth se vzbudila a po pár strašných, zmatených vteřinách si uvědomila, co se stalo. Seděla v křesle, kde usnula a všimla si postavy Rodneyho, který se podivně krčil u pootevřených dveří.
„Co se stalo?“ Zeptala se hlasitě a McKay následkem toho doslova povyskočil. Rychle se ale vzpamatoval a s prstem na rtech naznačil doktorce, aby byla zticha.
„Někdo tu je. A rozhodně to není záchrana.“ Sesunula se k němu a když zahlédla, kdo se k nim blíží, zamrazilo jí. U lesa, poblíž místa kde předtím ležela a kde…zalapala po dechu…byla na zemi její bunda, stáli dva velcí a velmi živí Wraithové.
Bylo krásné ráno. Elizabeth se ve své posteli protáhla a zjistila, že Simon už odešel. To bylo zvláštní, obvykle to byla ona, kdo odcházel první. Ale pak se usmála. Simon přišel, v ruce tác se snídaní a ve tváři měl kouzelný úsměv, který si schovával jen pro ni. Chtěla vstát a pomoct mu, ale nemohla se zvednout a taky jí došlo, že se vlastně se Simonem rozešli…a pak jí hlavou projela prudká bolest a na chvíli se jí zatmělo před očima. Bolestí je zavřela a pak, když je po pár vteřinách znovu otevřela, uviděla mlhu a slyšela vzdálený hlas. Nervózní hlas, na hranici paniky. Velmi dobře známý hlas.
„Rodney? Co se stalo?“ Mlha z jejích očí nezmizela, viděla všechno rozmazaně.
„Nevstávej. Jsi zraněná.“ Hlas Rodneyho McKaye se jí tentokrát rozdrnčel v hlavě jako zvon a opět jí projela ostrá bolest. Znovu si promnula oči a když je otevřela, uviděla vědce v celé své kráse. No, kráse….Byl špinavý, jeho uniforma ani zdaleka nebyla v celku a na čele měl velkou ránu a pořád se nervózně rozhlížel kolem sebe.
„Co je? Kde to jsme?“ Polkla a přece jen se byla schopná zvednout aspoň s pomocí loktů.
„Nemám ponětí Elizabeth. Zaútočili na nás hned, jakmile jsme proletěli bránou.“
„Zaútočili? Kdo, Loriané?“ Rodney zakroutil zamítavě hlavou.
„Ne, byl to Wraithský Dart. Dokázal jsem ho sestřelit, ale dost ošklivě nás zasáhl, takže jsem musel nouzově přistát. Jestli se tomu tedy říkat přistání.“ Podíval se směrem, kde byla jejich loď.
„Inerciální tlumiče hodně pomohly, ale to je tak všechno. Loď je úplně na padrť. Měli jsme štěstí, že jsme byli sami a vepředu. Zadní část by kohokoliv úplně rozmačkala.“ Elizabeth zkusmo zvedla hlavu a natočila ji tam, kam Rodney ukazoval. Jumper byl opravdu úplně zničený. Zbyla z něj jen přední část, v níž předtím seděli. Byl rozlomený a zadní část byla podivně pokroucená. Podle toho poznala, kam dostali zásah. Opravdu byli klikaři. Ale otázka byla-jak dlouho jim štěstí vydrží?
„Je zázrak, že jsme to přežili.“ Zašeptala. Rodney si nervózně projel rukou vlasy. Tohle nebylo dobré.
„Nemůžeme ani vyslat signál. Asi bude nejlepší, když zůstaneme tady. Až nás budou hledat, tak nás lépe najdou.“ Nejistě se podíval na Elizabeth, jakoby čekal na její souhlas.
„Jak jsme daleko od Lorianského města?“
„Daleko. Jsme na úplně opačné straně planety. Nikam nedojdeme, musíme počkat na záchranu.“ Elizabeth mu to odkývala. Neměli moc na výběr. Jejich lidé je budou hledat a rozhodně uvidí spíš Jumper než dva maličké lidi.
„Co vysílačky?“ Snažila se začít jasně uvažovat. Řešení problému bylo to nejlepší na bolení hlavy.
„Ne, a stejně, aby tyhle věci fungovaly, musí být někdo na druhém konci.“ Elizabeth se na něj jen trochu káravě podívala.
„Pomoz mi vstát.“ Začala se zvedat na kolena.
„Počkej, neměla bys vstávat. Nemáš k tomu důvod.“ Elizabeth se pokusila vstát, ale při tom pohybu na její hlavu někdo zaútočil kladivem, tak si znovu lehla.
Bylo to lepší než pobíhat okolo s hlavou, která se jí při každém prudším pohybu točila jako na kolotoči. Rezignovaně se tedy položila zpět na zem a na bundu, kterou pod ní McKay sroloval.
Jakmile zavřela oči, slyšela, jak se Rodney zvedl a začal procházet kolem….pak se jí ale všechno začalo rozplývat a ona usnula.
xxxx
Podplukovník John Sheppard přecházel po kanceláři Elizabeth jako rozzuřený tygr zavřený v kleci. Ztratili s Jumperem kontakt už před dvěma hodinami a oni ještě nebyli schopni dát dohromady ani záchranný tým. Čekal na zprávu od Lorianů, kteří z nějakého důvodu odmítali pustit Atlanťany na své území s Jumpery. Teyla tam šla tedy sama aspoň monitorovat situaci. Její diplomatické schopnosti v tuhle chvíli pomáhaly víc než Rononova horká krev. Ten byl ihned po ohlášení ztráty Jumperu s Rodneym a Elizabeth ochotný vyrazit a vystřílet všechno živé i neživé.
Jako kdyby brána četla jeho myšlenky, se její modré symboly rozsvítily a červí díra se aktivovala spolu se štítem. Doběhl do kontrolní místnosti, kde mu operační důstojník nahlásil obvyklé věci jako „příchozí červí díra“ a „přijímáme IDC“.
„Teyla, pane.“ Vypnul štít a Athosianka prošla bránou v doprovodu kancléřky Lorianů, Mahlie a jejího strážce. Sheppard seběhl ze schodů, přičemž kancléřku naprosto ignoroval, a podíval se na Teylu. Ta mu věnovala jen krátký pohled a zakroutila hlavou jakoby chtěla říct: „Tady ne“ a pak nasadila nucený úsměv a podívala se na Mahliu.
„Paní kancléřko, vítejte v Atlantis.“ Řekla a podívala se vyzývavě na Shepparda. Ten její pohled pochopil, i když nerad.
„Ano, vítejte. Oceňuji, že jste si udělala čas. Vážíme si také vaši pomoci při hledání našich lidí.“ Diplomacie nikdy nebyla jeho silná stránka a tak jeho úsměv vypadal spíš jako vystřižený z časopisu o zdravé výživě, kde se snaží nějaká perfektní modelka předstírat, že jí ten nízkotučný jogurt opravdu chutná. Kancléřka jeho křečovitost buď nepostřehla nebo ji prostě ignorovala. Tahle starší a odměřená dáma byla zvyklá na podivné reakce lidí ve své blízkosti. Nemohla se jim divit, za dvacet let práce v politice se kolem ní vytvořila aura nepřístupnosti a tak nemohla očekávat že voják, jímž byl Sheppard především, bude kolem ní skákat radostí. Následovala jeho pozvání do kanceláře, kde se před měsícem poprvé setkala s doktorkou Weirovou.
Sheppard uvedl kancléřku do kanceláře a jen velmi váhavě si sedal za stůl, který patřil jejich velící. Elizabeth byla pryč jen pár hodin. Trochu nejistě se podíval na Mahliu a snažil se napodobit chování doktorky Weirové. Naštěstí mu na pomoc přispěchala Teyla, která dorazila do kanceláře jen pár vteřin za ním.
„Paní kancléřko, doktor McKay a doktorka Weirová jsou pryč sice jen dvě hodiny, ale my oba víme, co všechno se v téhle galaxii může stát během dvou minut, natož hodin. Kdybyste nám dovolila vzít Jumpery, určitě bychom je za chvíli našli. Nechápu vaše důvody.“
„Plukovníku, věřte mi, ráda bych vám to dovolila, ale jak jistě víte, my jsme začali naši bránu používat teprve nedávno. Leží mimo město a je dost daleko. Přesto je to užitečná věc, která nám pomohla získat přátele. Ale naše město je, jak víte, chráněné štítem, které nám jako dědictví zanechali Předkové. Funguje už tisíce let, ale teď, když jsme dosáhli podobné technologické úrovně, na jaké jste vy, chceme tuto technologii i pochopit. Doktor McKay to dobře věděl a taky dobře věděl, že nesmí opouštět bezpečí města nebo se vydávat od brány příliš daleko. Nechápu proč letěl pryč od města a brány. Byli na cestě k nám, když se ztratili.“
Sheppard se na Mahliu chvíli díval. Právě mu shrnula to, co věděl a neodpověděla mu na jeho otázku.
„Dobře, ale to jste mi neodpověděla. Proč nesmíme my vzít zbytek Jumperů a letět tam?“ Mahlia se na chvíli zarazila. Věděla, že vojenské mozky přemýšlejí jinak. Přímo, bez vytáček a nikdy se nedaly snadno oklamat. A i když k Atlanťanům cítila úctu, nesměla jim říct, co se stalo, ani proč.
„Nevíme, co je na druhém kontinentu. Nikdy jsme neměli potřebu se tam dostat. Naše město leží v podstatě jen na větším ostrově, tak aby bylo snadněji chránitelé štítem, a proto je na něm také brána. Sice už vlastníme prostředky, které by nás tam dopravili, a máme i přístroje, které nám umožňují průzkum. Víme, jak je pevnina velká, kde přesně je a že je to jeden velký les. Víc vědět nepotřebujeme. Nemůžu dovolit vám, jako naším přátelům a spojencům, aby se vám něco stalo. To, že se vaše loď dostala do těchto míst je mi líto a jsem ochotná, i za cenu toho nebezpečí, poslat tam naše lidi, našimi prostředky.“
„Paní kancléřko, vy mi nerozumíte. Naše Jumpery mají maskování, takže i kdyby tam byli třeba sami Wraithové, tak nás neobjeví. Navíc máme detektory života. Najít je by pak byla otázka pár hodin. Vám to bude trvat dny. Kdoví v jakém jsou stavu. Mohou být zranění, s potřebou okamžité pomoci.“ Nasadil ten nejdiplomatičtější tón, ten nejtrpělivější jakého byl schopen a zdálo se, že Mahlia je přece jen trochu obměkčena. Na vteřinu se jí v očích mihlo porozumění. Ale byl to opravdu jen mžik.
„Plukovníku, já vás chápu. Ale vy zase musíte pochopit mně. V našem městě žijí tisíce lidí. A mezi spoustou z nich se najdou nespokojenci, pro které jsme použitím brány pošpinili památku Předků. A to, že jsme pak přivedli vás a dovolili jsme doktoru McKayovi a jeho vědcům zkoumat náš štít, je pro ně vrchol. Sílí hlasy, že by se měla brána zase zavřít. Prý bychom měli žít pod štítem jako dřív a neopouštět jeho bezpečí. Pak se ale zase objevují názory mladých lidí, kteří chtějí opak. Odletět na jiný kontinent, začít tam stavět. Jenže štít nás chrání před Wraithy. Mimo něj jsme velmi zranitelní. Nemůžu vám teď dovolit letět vašimi loděmi na naši planetu a zkoumat oblast, kde jsme my ani nebyli.“ Nasadila neutrální, diplomatický tón. Její hlas ale postupně sílil a změnil se v téměř výhružný.
„Je mi líto.“ Dodala ještě. John se podíval na Teylu, nevěděl, jak má argumentovat.
„Kancléřko, naše lodě mohou být neviditelné. Nikdo o nás nemusí vědět.“ Řekla tedy, ale byl to chabý pokus.
„A co až budete odcházet a brána se sama od sebe aktivuje? Ne, ne, situace u nás je velmi nestabilní. Teylo, můžete jít se mnou, jen vy a sledovat naše pokroky, radit. Jste z této galaxie a ctíte Předky,“podívala se směrem k plukovníkovi,“vaši lidé, plukovníku, nejsou z naší galaxie a mnoha mým lidem to vadí. Je mi to líto. Vyslali jsme průzkumné lodě. Nejsou tak rychlé ani pohyblivé jako vaše, ale slibuji, že je najdeme. Riskují pro doktorku Weirovou a doktora McKaye život. Doktorky Weirové si velmi vážím, během našich setkáních uměla být i velmi neformální a toho si cením. Prosím, snažte se mě pochopit.“ Sheppard se jen chvíli díval Loriance do očí. Zdálo se, že mluví upřímně. Ale něco mu vadilo, něco….
„Dobrá. Akceptuji to. Teyla bude sledovat váš postup. Moc vám děkuji, že jste přišla.“
Až ho zarazilo, jak dokázal být klidný a byl rád, že tam Ronon není. Netěšil se na to, až mu řekne, že se záchranná akce ruší. Mahlia se tedy zvedla a u dveří pokynula svému strážci, který s ní vykročil směrem k bráně. Teyla ale zůstala.
„Teylo, potřebuju váš úsudek. Co jste zjistila?“ Athosianka se zatvářila velmi zamyšleně, hledala správná slova.
„Nejsem si jistá, jestli budu schopná dát vám odpověď. Loriané se v mé přítomnosti chovali velmi zdvořile a mile, ale zdálo se mi, že jsou nějak napjatí. Možná to je z toho důvodu, který uvedla Mahlia.“
„To se mi nezdá. Je to nejvyšší představitelka svého lidu. Klidně bychom s ní mohli projít bránou, aniž by o tom někdo věděl. Spíš to byla jen krycí historka. Zkuste se ptát, nebo jen trochu…čmuchat.“ Teyla naklonila hlavu, jak to dělala vždycky, když něčemu nerozuměla.
„Čmuchat. Šmejdit. Slídit.“ Sheppard pokračoval a kdyby nebyli v tak tísnivé situaci, býval by se i bavil. Takhle se jen trochu pobaveně usmál.
„Myslel jsem tím, abyste pátrala. Nenápadně samozřejmě.“
„Chápu. Plukovníku, a co Daedalus? S tím bychom byli schopni je najít okamžitě a než by Loriané stihli zareagovat, byli bychom pryč.“
„Máte pravdu. Ale poslední zpráva od Caldwella je dva dny stará a říká v ní, že Daedalus je stále na Zemi, kde se opravuje. I kdyby byly opravy hotovy zítra, nikdy se sem nedostanou dřív jak za dva týdny. A navíc…i když je mi to proti srsti, nechci přijít o spojence jako jsou Loriané, hlavně potom, co jsme objevili naše nové milé přátele Asurany.“ Vzpomněl si na událost před pár týdny, kdy potkali nové nepřátele. Téměř zabili Elizabeth…tehdy ji zachránili…jenže to s nimi byl Rodney. Ztráta dvou nejbližších lidí ve městě ho velmi zasáhla, ale nerad se vzdával a také musel racionálně uvažovat a nesměl se nechat unést emocemi. To by se daleko nedostal.
„Rozumím. Poptám se, tak nejvíc nenápadně jak to půjde. Držte se, Johne.“ Na odchodu se ještě usmála a plukovník ji sledoval celou cestu k bráně. Těsně předtím než prošla skrz se na něj otočila a tentokrát se zatvářila jen velmi odhodlaně. Bylo to jen na ní. A Sheppard jí věřil.
Červí díra se po pár vteřinách deaktivovala a on v ten samý moment vyletěl ze židle jakoby ho pálila. Nechtěl tam být. Najdou je a pak bude všechno jako dřív. Ale už teď, jen pár hodin potom, co zjistili, že se Jumper ztratil, nastalo ve městě napjaté ticho. Chyběl jim pocit klidu a jistoty, který dávala Elizabeth. A chyběl jim Rodney, který dokázal být všude a všechny nutil k lepším výkonům. On ani zdaleka neměl takovou energii. I kontrolní místnost se zdála ospalejší, lidé v ní byli otupělí a neustále se dívali směrem k bráně. Vypadalo to, jakoby čekali na aktivaci zvenčí a na to, že se jejich ztracení lidé vrátí. Vždycky bylo těžké hledat ztracené členy týmu a o někoho přijít. Sheppard ale věděl, že pokud by přišli o tyhle dva, město by se ze šoku možná už neprobralo. A to nechtěl dovolit. Vydal se tedy za Rononem, aby mohli zuřit spolu a aby si připravili možný plán, kdyby Loriané opravdu Rodneyho s Elizabeth nenašli.
xxxx
Elizabeth probudil protivný zvuk. Znělo to jako kdyby někdo vysypal na tvrdou zem tisíce kovových příborů. Rychle vyskočila a zapomněla při tom, že má pravděpodobně otřes mozku. Následkem prudkého pohybu se jí zmocnila nevolnost, až myslela, že bude zvracet a hlava se jí zamotala tak ošklivě, až upadla na všechny čtyři. Ale nevolnost jí postupně opouštěla a po chvíli byla schopná se pomalu zvednout. Rozhlédla se opatrným pohybem hlavy kolem a všimla si, co způsobilo ten zvuk. Zadní část Jumperu se sesypala úplně a pod ní se z bláta hrabal McKay.
„Rodney? Co to děláš? Zbláznil ses?“ Kolíbavým krokem se blížila k vědci, který za sebou vláčel dva batohy.
„Vzal jsem to, co jsem pobral. Nestihl jsem vzít všechno.“ Lapal po dechu a těžké batohy hodil před sebe. Elizabeth jeden odtáhla a sedla si, aby si prohlédla, co vlastně Rodney zachránil.
„Je tam hlavně jídlo a voda. Ta tu asi někde bude, ale s jídlem… řekněme, že lovení večeře nikdy nebyl můj koníček.“ Přesunul se vedle ní a začal vyndávat věci i z druhého batohu.
„Taky jsem vzal zbraně, které jsem našel. U téhle dlouhé věci ani nevím, jak se jmenuje, ani jak se používá. Ale s P-90…no dobře, nejsem zrovna dobrý střelec a doufám, že je potřebovat nebudeme, ale můžou tu žít i nějaká zvířata. Já jsem nikdy neměl rád výlety do přírody a táta mě tam pořád tahal a nutil mě stanovat a …“
„Rodney?“ Elizabeth zastavila jeho příval slov. McKay moc mluvil, když byl ve stresu a jí to obvykle nevadilo. Ale její hlava, i když už bolela méně, snesla jen omezený počet jeho řečí.
„Promiň. Moc mluvím. Je ti dobře?“ Rodney se podíval na Elizabeth, která byla v obličeji bílá, ale přesto se na něj usmála.
„Už je to lepší. Co ty? Ta rána vypadá ošklivě.“ Vytáhla z batohu lékárničku, kde našla co potřebovala. Když se o pár vteřin později natáhla k Rodneyho čelu a dotkla se ho desinfekcí, McKay pochopitelně vykřikl.
„Tohle se nedělá!“ Křičel, ale přesto snášel ošetření se zaťatými zuby.
„Asi by to sneslo šití, ale to tu bohužel nemám.“ Zakroutil hlavou a mávl rukou. Z batohu vytáhl jen dvě beretty a náhradní náboje do P-90…moc toho neměli, ale oba doufali, že to nebudou potřebovat.
„Prohlédl jsem přední část. Sklo kokpitu je sice rozbité, ale myslím, že kdyby přišla nějaká bouřka, tak by nás to tam dokázalo aspoň trochu ochránit.“ Pořád se díval po Elizabeth. Z části proto, aby se ujistil, že neomdlí a z části proto, aby mu schválila jeho plán. Jeho samotného totiž překvapilo, jak racionálně dokázal přemýšlet. To nebyla jeho silná stránka. Ale možná to byla přítomnost Elizabeth. Vždycky se po jejím boku cítil jistější a klidnější.
„Dobrý nápad Rodney.“ Řekla tiše. Začali věci třídit a postupně je dávali zpět do batohů. Rodney si oblékl vestu, aby měl všechno po ruce. Hlavně tedy tyčinky, které si strategicky rozmístil do všech možných kapes.
„Přeneseme to do Jumperu.“ Navrhla Elizabeth, ale ve stejné chvíli se za nimi v lese něco pohnulo. Rodney si automatickým pohybem stoupl před Elizabeth, ale když se asi minutu nic nedělo, uklidnili se.
„Asi zvíře.“ Zašeptala Elizabeth. Oba tedy s očima upřenýma k lesu pomalu couvali ke kabině Jumperu, která skýtala aspoň relativní bezpečí. Dveře, které ji oddělovaly od zadní části, byly zpola zavřené jak je Rodney v návalu adrenalinu zavřel a pravděpodobně tak zabránil jejich ošklivé smrti ještě v atmosféře. Opatrně se do kokpitu naskládali a byli vděční aspoň za něco.
„Proč jsi mě vlastně vynesl ven?“ Zeptala se Elizabeth, kterou namáhavý, několika metrový postup vyčerpal a která teď odpočívala v pilotním křesle.
„Bál jsem se požáru a nevěděl jsem, jestli to tu celé nevyletí do vzduchu.“ Sedl si naproti do sedačky druhého pilota a rezignovaně se na ní podíval.
„Takže plán platí? Zůstaneme tady?“
„Je to to nejlepší, co můžeme udělat. Určitě nás už hledají. Navíc to stejně vypadá, že bude za chvíli tma.“ Rodney jen přikývl, ale neříkal nic. Rána na čele ho po Elizabethině útoku desinfekcí začala nepříjemně pálit a nutilo ho to zavírat oči a vraštět čelo. Nemluvili, a po pár minutách, když to vypadalo, že Elizabeth znovu usnula, se Rodney rozhodl, že vyleze ven a pokusí se o to, co ho obvykle nutil dělat Sheppard, když byli někde na misi přes noc-držet hlídku.
Elizabeth se vzbudila a po pár strašných, zmatených vteřinách si uvědomila, co se stalo. Seděla v křesle, kde usnula a všimla si postavy Rodneyho, který se podivně krčil u pootevřených dveří.
„Co se stalo?“ Zeptala se hlasitě a McKay následkem toho doslova povyskočil. Rychle se ale vzpamatoval a s prstem na rtech naznačil doktorce, aby byla zticha.
„Někdo tu je. A rozhodně to není záchrana.“ Sesunula se k němu a když zahlédla, kdo se k nim blíží, zamrazilo jí. U lesa, poblíž místa kde předtím ležela a kde…zalapala po dechu…byla na zemi její bunda, stáli dva velcí a velmi živí Wraithové.