SG:Paralelní vesmír II: 14. Společný zájem

vynikají díl ty dva si se Sisi pěkně užijí to je jasná karma

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

No, nejen ti dva. Eristea a Ortalay jsou dost chytří, aby se o starost podělili A Sisina to taky nebude mít tak jednoduché, jak si myslí.


¨

[andoriel]

Bavte se

3. Pygmalion

Kapitola druhá

Ace stál na můstku a mračil se na údaj, který na něj blikal z monitoru. Podle něj se v hangáru na střední palubě objevilo poškozené plavidlo. Ale hangár měl zablokovaná vrata a Lyn se zatím dostal jen k tomu, aby prověřil, že neuniká vzduch, a nechal všechna malá plavidla přemístit. Ta nejmenší, která prošla chodbami, do jiných hangárů, a ta větší k té nejvzdálenější stěně, aby bylo kolem vrat dost místa na opravu. Na opravu, která se stále nekonala.
Velitel myšlenkou poslal do hangáru skupinu strážných s jedním nižším důstojníkem, aby zjistili, jak se tam poškozené plavidlo dostalo a jestli bude třeba pomoci posádce. Plavidlo bylo wraithské, to bylo jasné na první pohled. Jedna z malých osobních lodí, které s oblibou používaly královny k přesunu na menší vzdálenosti, když nehrozilo žádné nebezpečí.
„To je něco neuvěřitelného!“ Ozval se za velitelem rozzlobený hlas. Ace se přikrčil, otočil se a sáhl po ručním omračovači. Od té doby, co se Lyn stal jeho zástupcem, ho beze zbraně po ruce vidělo jen velice málo tvorů. Proti Lynovi ho zatím použít nemusel, ale právě teď byl rád, že ho neodložil na nepoužívaný pult, jak se mu občas stalo, když byl na můstku sám.
„Už takovou dobu, čekáme, až se někdo přijde podívat, co vám to přistálo v lodi, a pořád nic. Už jsme si říkala, jestli jste se někam neztratili.“ Eristea vypadala jinak, než jak ji Ace poznal. Malá nevýrazná žena s ulíznutými vlasy a rukama přenýma v bok se s plavovlasou kráskou nedala srovnávat, přesto byl Ace přesvědčený, že je to ona. Unaveně vypadající starší muž byl jistě Ortalay. Dítě mezi nimi zaznamenal jen letmo. Ti dva si nejspíš tentokrát vzali posilu.
„Co tu chceš?“ zeptal se. Na jeho neslyšný pokyn už na můstek klusalo pár hlídek a další byly připravené zasáhnout na sebemenší popud.
„Tomu říkám přivítání,“ odfrknul si Ortalay. „Nemůžeme navštívit staré přátele?“
„Můžete,“ pokrčil velitel rameny, „ale co děláte tady?“
Eristea pozvedla ruku. „Potřebujeme klidné místo. Tvá loď byla nejblíž a navíc je vhodná,“ řekla a snažila se, aby její oznámení nevyznělo tak chladně, jak ho cítila.
„Vhodná? Moje loď je jistě to nejnevhodnější místo v celém vesmíru, ať už vy dva chystáte cokoli,“ ujistil ji Wraith. „A teď – vypadněte,“ dodal tichým výhrůžným tónem.
„Nebo co? Nebuď směšný.“ Eristea se na něj pohrdavě podívala.
„Co tady děláš?“ zeptala se velitele Alexis. „Myslela jsem, že jsem v jiné dimenzi, kde jsou úplně jiní tvorové. Tebe bych tu nečekala.“ Poslední věta zněla trochu rozpačitě.
Ortalay se usmál. „Pro začátek jsem ti zablokoval telepatické schopnosti. Zatím si nejsem jistý, jestli na stálo,“ dodal zamyšleně a po straně mrkl na Eristeu.
Ace se na to dítě zamračil. Netušil, co je zač, a nechtěl se znovu pouštět do peripetií s Eristeou a jejím druhem.
„Jiných bytostí je v našem vesmíru určitě dost a jsou hodně daleko, měla bys je jít najít,“ řekl odměřeně.
Sisi se rozesmála. „Už vím, proč pro tebe měla matka slabost. Chybí ti představivost. Jste… byli jste oba stejní.“
Ortalay se podíval na Eristeu. Alexis znala toho Wraitha?
Děvčátko ztichlo a zadumaně se zadívalo do ztracena. Poznámka o matce ho zasáhla víc, než si připouštělo.
Ace se znechuceně odvrátil a netrpělivě zaklepal prsty na ovládací pult. Přemýšlel, jak se nezvané návštěvy co nejdříve zbavit.
Eristea se zhluboka nedechla. „Veliteli, potřebujeme místo, kde bychom mohli být s touto mladou dámou. Nedokáže zůstat bez vzduchu a ochrany před otevřeným vesmírem. Tvoje loď pro ni byla nejbližší příjemné místo. Prosím, nech nás tady. Stačí jedna přiměřená kajuta. Jakmile najdeme jejího otce, zbavíš se nás.“
Ace zůstal otočený zády a doufal, že si nikdo nevšiml, jak překvapený byl z jednoho prostého slůvka - prosím.
„Nebudete měnit loď, nebudete zasahovat do povinností posádky a nebudete se nikomu přehrabovat v hlavě. Prostě se budete chovat tak, aby o vás nikdo nevěděl,“ řekl tichým hlubokým hlasem. „Všichni zůstanou tam, kde sami chtějí být, a s nezměněným vědomím,“ doplnil při vzpomínce na nedávné zkušenosti.
„Jistě,“ kývla Eristea. Ortalay si zamyšleně mnul bradu a Alexis si na oko znuděně prohlížela můstek.
„Možná budeme potřebovat pomoc,“ ozval se Ortalay. Vedle velitele se objevila Andoriel. Tiše vyjekla a ustoupila, když si všimla, že na můstku není Ace sám. Podezřívavě jezdila očima z Ortalaye na Eristeu. Alexis si všimla jen letmo, ta wraithská holka jí nebyla povědomá. Ortalay se na Andoriel usmál a pokračoval směrem k veliteli: „Mohli bychom požádat o pomoc tebe a Andoriel? Jste pro Alexis nejblíž tomu, čemu by se ve vašem pojetí dalo říkat rodina.“
Sisi k němu zvedla pohoršený pohled. „Rodina? Jaká rodina? Nepotřebuju rodinu, potřebuju…,“ zarazila se a s odporem se podívala na lidskou ženu. „Potravu,“ dokončila s potměšilým úšklebkem. „Jo, ta by se hodila.“
Andoriel si zakázala jakkoli reagovat. S princeznami se ještě nesetkala, ale věděla, že arogance a povýšenost je pro wraithské královny přirozená od narození. Tato obojím skoro přetékala.
„Můj zástupce tě odvede do zásobáren,“ ukázal Ace k východu z můstku, kde Lyn tiše čekal na pokyny.
„Chm!“ pohodila Alexis hlavou a otočila se k Lynovi zády.
„Bylo by vhodné, abys načerpala trochu energie. Budeš ji potřebovat,“ řekla Eristea ledově. Musela se hodně přemáhat, aby tu obtížnou osůbku nerozmázla jako dotěrný hmyz.
Sisi zvedla bradu a pomalým důstojným krokem následovala zástupce do útrob lodi.
„Co to na nás zase šijete?“ zamračila se Andoriel.
„Také ti přeji hezký den.“ Ortalay se před ní uklonil s přehnanou uctivostí. „Stýskalo se ti? Zahrada bez tebe chřadne.“
Ája na něj chvíli zírala a pak se rozesmála. „Myslím, že tohle už nepůjde,“ řekla. Došlo jí, že kdyby ti dva měli tu moc, na nic by se jich neptali a znovu je využili k nějaké své kratochvíli. „Tak co vás přivádí?“ zeptala se.
„Jak už jsme vysvětlili veliteli, potřebujeme místo, kde může Alexis žít, než najdeme jejího otce. A také možná trochu času na výuku.“ Ortalay se přestal pitvořit a mluvil docela věcně. „To děvče by se mělo naučit dobrým způsobům.“
Eristea se musela hodně ovládat, aby se na něj nevrhla a nezačala do něj bušit. „Najít otce by možná stačilo,“ řekla ledově.
„To chceš pořád snášet tohle?“ zeptal se jí. „Já ne.“
„Proč tady? Najděte si nějakou hezkou malou planetu s milým obyvatelstvem, určitě vám rádi pomohou,“ navrhla Andoriel okamžitě.
„To není možné,“ potřásla Eristea hlavou. „Zničila by je během pár dní.“
Ája vytřeštila oči. Nikdy by ji nenapadlo, že od některého z těch dvou uslyší, že by něco nedokázali.
„Hlavně musíme najít toho otce a předat ji. To by ze sebehezčí planety šlo mnohem hůř,“ řekl Ortalay.
„Kdo je její otec?“ zeptal se wraithský velitel. Čím dřív ho najdou, tím dřív celá tahle šaškárna skončí.
Po krátké odpovědi spojené s chichotáním při vyslovení titulu se Andoriel opřela o nejbližší stěnu a schovala obličej do dlaní. Ace z ní ucítil strach. Bylo to zvláštní, protože se bála jenom zřídka.
Trvalo to sotva pár vteřin, pak ruce odtáhla a povzdechla si. „To jsme nejspíš v jiné galaxii, než bychom měli být.“

Alexis stála u stěny jedné z místností, které jim přidělil velitel lodi, a mračila se na Eristeu.
„Nebudu to dělat,“ opakovala aspoň potřetí.
Eristea zašilhala k otevřeným dveřím, za kterými před chvílí zmizel Ortalay.
„Nedokážeš to?“ zeptala se, když pochopila, že je na Sisi sama.
„Pch,“ ušklíbla se Alexis. Za jinou odpověď jí to nestálo.
Eristea sotva znatelně pohnula prstem. Alexis si toho všimla a oči se jí rozšířily v očekávání trestu. S pevně semknutým rty přešla ke stolu a začala prostírat.
„Ale?“ prohodila Eristea, když Sisi skončila. „Takže to je ve tvých možnostech?“
Dívka na ni upřeně zírala, než si uvědomila, že je od telepatie pořád ještě odstřihnutá. Pak sklopila hlavu a ustoupila zpátky ke stěně.
„Najíš se s námi?“ zeptala se Eristea. Rozhlížela se přitom po Ortalayovi a přivolala Andoriel.
Ája překvapeně zvedla hlavu, když jí křeslo v jejím pokoji zmizelo pod zády a skoro se svalila na zem přímo před Alexis v jiné části lodě. Eristea ji vytáhla uprostřed studování dalšího vesmírného jevu ve wraithské databázi. Už měla na jazyku štiplavou poznámku, když si všimla Sisi a prostřeného stolu. Narovnala se a s očekáváním vysvětlení přejela očima z Alexis na Eristeu a zpátky.
Stříbrně oděná žena chvíli počkala, a když se od Sisi ničeho nedočkala, promluvila sama: „Dovol, abychom tě pozvaly k malému občerstvení, které připravila tato mladá dáma,“ kývla k Alexis. „Doufám, že se k nám připojí i Ortalay,“ dodala a znovu se podívala ke dveřím.
„Jistě, moc rád,“ řekl Ortalay. Přešel ke stolu, přidržel židli Eristee, Andoriel a nakonec i Alexis, aby si mohly pohodlně sednout. „Omluvte mé zdržení,“ mumlal přitom polohlasně. „Byl jsem na můstku a plánoval s velitelem nejrychlejší cestu do galaxie, které lidé říkají Mléčná dráha. Jestli si to správně pamatuji, je to galaxie, ze které jsme tě do paralelního vesmíru vytáhli. Návrat domů bude jistě příjemný,“ usmál se na Sisi a nastavil jí šálek, aby mu do něj mohla nalít čaj.
Alexis seděla s rukama v klíně a bezvýrazným pohledem zírala někam skrz něj.
Andoriel se pohnula, ale Eristea ji chytila za ruku a zavrtěla hlavou. „Dnešní čaj o páté má na starosti Alexis, nezasahuj do jejích pravomocí,“ řekla klidně.
Andoriel se zarazila, pak se opřela a podívala se na Sisi. Dívka se na Eristeu zamračila, ale vzala konvici a začala pomalu a opatrně nalévat vroucí tekutinu do šálků. Nad svým se zarazila a vrátila konvici na její původní místo.
„Když mě omluvíte, dnes se čaje vzdám. Nedělá mi dobře.“ Zářivě se usmála na Ortalaye, vstala a než ji mohl zadržet, zmizela ve vedlejší místnosti.
Andoriel položila zpátky šálek, který právě nesla ke rtům, a podezřívavě se na něj podívala.
Ortalay na ni mrkl a ze svého upil. Eristea s povzdechem sáhla po koláčku a začala ho drobit mezi prsty.
„Jak dlouho poletíme do té Mléčné dráhy?“ zeptala se Ortalaye.
„Dlouho,“ povzdechl si. „Pokoušel jsem se najít nějakou zkratku, ale žádná není. Budeme si to muset protrpět celé.“
Andoriel se chtěla zvednout a odejít, ale s pohledem na pootevřené dveře do místnosti, ke zmizela Alexis, se místo toho obrátila na Eristeu: „Děkuji za pozvání na čaj, bylo to od vás velmi milé. Doufám, že vám budu moci oplatit podobně.“
„Ale drahoušku, to přece nestojí za řeč,“ rozesmála se Eristea a mrkla na Áju. „Jaká škoda, že s námi slečna Alexis nemohla pobýt delší dobu,“ uzavřela vážně.
„Opravdu. Jaká škoda.“ V Ortalayově hlase nebyl slyšet ani náznak posměchu.
Ještě nějakou dobu hovořili na podobné téma, pak se rozloučili, Ortalay vyprovodil Andoriel ke dveřím, na rozloučenou jí políbil ruku a sotva přešla na chodbu, ocitla se zpátky ve svém pokoji.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

3. Pygmalion

Kapitola třetí

„Moc podařený čaj o páté,“ usmál se Ortalay na Eristeu a sledoval, jak na její pokyn ze stolu zmizelo všechno nádobí a jeho deska zůstala prázdná a dokonale čistá.
Eristea se posadila do malého křesílka a složila ruce na kolenou. Chránila se podívat k vedlejší místnosti, kde u pootevřeného vchodu šmírovala Alexis.
„Andoriel je docela milá společnice,“ nadhodila po chvíli ticha. „Když má možnost se rozhodnout sama.“ Přes rty jí přeletěl malý úsměv. Vzpomněla si na nedávnou dobu, kdy si ona sama zahrávala s Acem a Ortalay se snažil přesvědčit Áju, že život s ním je to nejlepší, co ji mohlo potkat.
Ortalay se nadechl k souhlasu, ale neřekl nic. Nebyl si jistý, jak by byla jeho reakce přijata.
Alexis potichu ustoupila dál do místnosti, založila si ruce a sama pro sebe se zamračila. Vůbec se jí nelíbilo, že byla vyčleněná ze společnosti, která se očividně dobře bavila, a nejhorší na tom bylo, že z ní odešla sama. V tu chvíli to považovala za svůj triumf, ale s odstupem zjistila, že by raději zůstala. Nikdy nepotkala nikoho jako Eristea a Ortalay. Děsili ji a přitahovali zároveň.
Další den prostřela na ‚čaj o páté‘ bez vyzvání a snažila se nevnímat Eristeino zdvižené obočí. Židle u připraveného stolu zůstaly neobsazené, dokud Alexis sama neoslovila Eristeu a Ortalaye a nenabídla jim pohoštění. Podívali se po sobě a s díky usedli. Že pominula čtvrtou osobu, to nekomentovali, ale zábava vázla a Sisi zjistila, že jí ta předchozí svačina připadala zajímavější, i když ji sledovala zpovzdálí.
Žena cítila chvilkové uspokojení, že se princeznička chytila na to nejjednodušší, na co dokázali s Ortalayem přijít, ale stačilo nahlédnout do Alexisiných myšlenek, aby poznala, že to byla marná naděje. Jediné, v co ten malý spratek doufal, bylo, že získá zpátky svoji schopnost manipulace. Eristea na sobe nedala nic znát, jen sdělila Ortalayovi, že jejich snaha se minula účinkem, přesto se budou tvářit, že na Sisinu hru přistupují.
Ortalay se brzy omluvil a vrátil se na můstek, aby s velitelem probral, jaké zásoby bude loď potřebovat na cestu mezi galaxiemi.
„Proč tady Andoriel nikdy není?“ zeptal se polohlasem uprostřed prohlížení monitoru se seznamem.
Ace nereagoval, jen se otočil ke svému zástupci s němým rozkazem.
Lyn se otočil a odešel, rozzlobený, že mu velitel pořád připomíná jeho povinnosti.
Ace počkal, až bude jeho zástupce bezpečně z doslechu, a sáhl po černém prstenu. Ortalay zavtěl hlavou.
„To není nutné, nikdo nás neslyší,“ řekl polohlasně.
Ace kývl, ale stejně znovu pohledem zkontroloval, že na můstku ani v jeho bezprostředním okolí není žádný člen posádky.
„Když jsme byli pryč, vznikla tady taková malá vzpoura,“ začal vysvětlovat. „Můj původní zástupce byl sesazen a na jeho místo přišel tento ne příliš pracovitý a ne příliš chytrý důstojník. Nicméně má silnou podporu některých dalších. Potřebuji zjistit přesnou situaci každého jednotlivce, abych si byl jistý, že jsem odstranil všechny vzbouřence a přitom nepoškodil nikoho jiného.“ Podíval se na Ortalaye. „Zatím na to nemám dost času,“ řekl zamračeně.
Ortalay tiše vzdychl.
„Lyn pozici Andoriel nechápe. Nemám v úmyslu mu vysvětlovat nic, co není nezbytně nutné. Je lepší, když si myslí, že je to jen hračka. Momentální kratochvíle,“ odpověděl Ace na jeho dotaz.
„A není?“ vypadlo z Ortalaye. Zarazil se, ale velitel se ani neurazil, ani nerozzlobil. Vypadal nešťastně.
„Prožili jsme toho spolu hodně, přesto…,“ zavrtěl hlavou.
Ortalay ho chvíli pozoroval a pak se vrátil k seznamu. Velitelovo váhání bylo celkem jasné: ať se oba budou snažit jakkoli, Andoriel nebude žít dlouho a za pár stovek let po ní Aceovi zůstane jen vzpomínka zastřená tím, jak krátkou dobu celé setkání trvalo.
„Můžeme vyletět,“ řekl místo všech dalších úvah. „Do té Mléčné dráhy bychom se měli dostat za pár měsíců.“
„Možná dřív,“ ozval se z komunikace hlas Eristey. „Stačí upravit zdroj energie.“
„Modul nulového bodu?“ zeptal se překvapeně Ace. Myšlenky na Andoriel se mu vykouřily z hlavy. Dotkl se prsty omračovače za pasem a rychle se vydal k energetickému centru. Lyn odešel uražený, bylo třeba dávat pozor, aby ho nenapadlo vyměnit i velitele lodi.
Eristea držela ZPM mezi prsty a lehce s ním otáčela. Při tom pohybu se soustava krystalů s tichým cinkáním prodlužovala.
Loď se svého zdroje energie žárlivě držela tenkým úponkem, ale proti úpravám modulu neprotestovala.
„Stačilo málo. Nechápu, proč to nedodělali,“ okomentovala sama pro sebe Eristea zásah do modulu, když ho vkládala zpátky.
Loď se kolem něj hned sevřela a po jejím blanitém povrchu se od ZPM rozběhlo znatelné chvění.
Úponek volně visící ze zdi se začal zkracovat, pak se zarazil a natáhl se, aby Eristee lehce přejel po hřbetu ruky. Teprve potom zmizel ve stěně.
Ortalay nad tím povytáhl obočí. „Tak se zdá, že tě nakonec vezme na milost,“ mrkl.
Eristea raději mlčela. Plavidlo jí od jejich příchodu dělalo jednu zlomyslnost za druhou. Zřejmě nezapomnělo na její předchozí návštěvu a snažilo se jí pobyt co nejvíc znepříjemnit.
Ace stál u počítačového panelu a kontroloval, co ta bytost s jeho lodí vlastně provedla. Umělému mozku chvíli trvalo, než přepočítal nová data, a výsledky, které z něj padaly, si vysloužily velitelovo uznalé kývnutí. „Naše cesta se zkrátí téměř na polovinu,“ zamumlal. Ještě jednou zkontroloval koncové informace a otočil se k Eristee. „Děkuji.“ Bylo to trochu váhavé a nedostatečné, ale stejně jako jeho loď se nedokázal jen tak přenést přes Eristein první vpád.
„Kdepak je naše malá diktátorka?“ zeptal se Ortalay. Právě ho napadlo, že malou wraithskou princeznu nikdo nehlídá.

Alexis stála uprostřed pokoje a z očí jí sršely blesky. Jak si ta podřadná bytost dovoluje bydlet lépe, než ona!?
Andoriel seděla v pohodlném křesílku a v prstech otáčela sklenkou průzračné tekutiny. Právě jí napadlo, jestli by ze Sisi vyrazil oblak páry, kdyby na ni vodu vylila.
„Posadíš se?“ zeptala se s úsměvem.
Alexis se na ni zamračila. Už chtěla vykročit k druhému křeslu, když si uvědomila, že kdyby si sedla, bude menší než lidská žena, a zůstala stát.
„Tak ne,“ pokrčila Ája rameny. „Můžu pro tebe něco udělat?“ Nejraději by se vzápětí kousla do jazyka, takhle si naběhnout, ale na druhou stranu trocha slušnosti neuškodí.
Sisi se nadechla, aby tomu šuntovi řekla, co všechno by měla udělat, pak zase vydechla a přece jenom si sedla.
Andoriel k ní posunula sklenici plnou vody a s očekáváním se na ni zadívala. V jejích představách teď pára tryskala z Alexiných uší a vydávala ostrý pískot. Kousla se do spodního rtu, aby se nezačala smát nahlas.
Sisi se podívala na sklenici, jako by to byl jedovatý had, a složila ruce do klína. Přemýšlela, jak se zeptat a přitom nedat najevo zvědavost.
„Svého otce jsem nikdy neviděla,“ začala nakonec na rovinu. „Vypadalo to, že ho znáš.“
„Četla jsem o něm.“ Odpověď byla více než stručná.
„Řekneš mi, co jsi četla?“ nezbylo princezničce, než se zeptat.
Andoriel si tiše povzdechla. Napadlo ji, že takový dotaz padne, jen doufala, že to nebude tak brzy. Znovu se zadívala na Alexis a uvědomila si, že některé její rysy nejsou čistě wraithské, ať už šlo o užší nos nebo oči, kde jantar při určitém osvětlení přecházel až do temně hnědé. Objevoval se v nich stejný výraz, který viděla v instruktážních videích na Atlantis i na fotkách přiložených k hlášení o setkání s tím goa’uldem.
„Baal,“ začala pomalu.
„Lord Ba‘al,“ opravila ji okamžitě Alexis.
Andoriel stiskla rty a po nádechu pokračovala, jako by ji nikdo nepřerušil: „Baal je parazit. Snad to víš,“ podívala se na Alexis. Dívenka se na ni dívalo se špatně skrývanou zvědavostí a zmatkem.
„Asi nevíš,“ pochopila Ája. Vysvětlování bude ještě těžší, než si původně myslela. Poznatky ze života goa‘uldů shrnula v pár jednoduchých větách a podobně naložila i se životem samotného Baala.
„Když chce, umí být i příjemný a projevuje smysl pro humor,“ ukončila malou přednášku, při které ji, k jejímu velikému překvapení, Sisi ani jednou nepřerušila.
Alexis tiše seděla a poslouchala, jak Andoriel pomlouvá jejího otce. Poslední věta na tom nic nezměnila. Tak tohle si myslí o tom, kdo je vládcem soustavy? O posledním z největších panovníků v celé galaxii? Ten hmyz, který by dokázala rozšlápnout špičkou svého střevíčku, si dovoluje soudit něco, co absolutně přesahuje jeho rozum?
Sisi se mile usmála, vstala a beze slova odešla.
Andoriel se dívala na zavřené dveře a čím dál víc v ní rostl pocit, že má mezi lopatkami nasazenou špičku nože a neví, kdy jí vjede do těla.
„No, přetvařovat už se umí dobře,“ ohodnotila celý výstup Eristea. Stáli s Ortalayem v zadní části Ájina pokoje neviditelní pro lidské, wraithské i goa’uldí oči. Sotva Alexis odešla, zhmotnili se a každý z jedné strany si stoupli nad Andoriel.
Žena překvapením hekla a snažila se zvednout. Ortalay jí položil ruku na rameno, aby jí zabránil v tom zbytečném pohybu a klekl si před ní na koleno. Ája se zoufale ohlédla ve snaze najít únikovou cestu.
„Přestaň panikařit,“ zavrčela Eristea, usadila se v křesle, kde ještě před pár vteřinami seděla Alexis, a pohodlně se opřela.
„Nenecháme to dítě, aby zasahovalo do chodu lodi a jejích obyvatel,“ ujistil Andoriel Ortalay. „To se týká i tebe.“
Po Ájině nedůvěřivém pohledu potřásl hlavou. „Můžeš už zapomenout na to, co bylo? Tohle je úplně jiná situace.“
„To jde dost těžko,“ mračila se Ája.
„Sice má genetickou paměť goa’uldů i Wraithů, ale je dost hloupoučká. A poslouchá za dveřmi!“ Ortalay se před poslední větou zvedl a prudce otevřel vchod. Alexis vpadla dovnitř. Odnesla to její kolena a dlaně. Andoriel viděla, že má obojí sedřené do krve, a skoro jí bylo Sisi líto. Poraněná kůže se ale hojila před očima a dívenka nedala najevo jiný pocit, než dotčenou uraženost.
Andoriel sklonila hlavu a přemýšlela, co jí na situaci bylo divné. Něco se stalo. Něco proběhlo kolem, dotklo se jejího vědomí a zmizelo. Měla nejasný pocit, že to bylo důležité, ale ztratilo se to dřív, než si uvědomila, co to bylo.

[andoriel]

Bavte se

3. Pygmalion

Kapitola čtvrtá

„Nemrzí mě to, není o co stát,“ pokrčila rameny Eristea. „Čaj o páté s Alexis byla ztráta času a zatracená nuda.“ Ohlédla se, aby se ujistila, že Sisi nestojí za dveřmi a neposlouchá. Podle denního rozvrhu právě s jedním z důstojníků kontrolovala dráhu letu u terminálu na druhém konci plavidla. Eristea se ještě pořád divila, že k pracím týkajícím se chodu lodi nemá princeznička žádné připomínky a vypadá to, že ji baví.
Ortalay stál s rukama v kapsách a zavřenýma očima uprostřed kajuty. Nuda nebyla jen „čaj o páté“, nuda byla celá tahle cesta. Ani jejich nenápadná pomoc s energetickým modulem a zásobami nemohla zkrátit cestu do jiné galaxie na únosnou dobu. Pamatoval si, že Andoriel prohodila něco o šesti nedělích. I před všechny snahy byly nutné tři zastávky na regeneraci plavidla, aby se příliš nevyčerpalo a po doletu mohlo hned pokračovat v hledání tajemného lorda Baala.
Tři lehké údery na zavřené dveře je oba otočily směrem ke vchodu.
„Co to je?“ mračila se Eristea. Někdo se rozhodl, že je bude rozčilovat rámusem? Klepání se po pauze ozvalo znovu, tentokrát dva údery rychle za sebou.
„Aha!“ vykřikl Ortalay a otevřel dveře.
Na prahu stála Andoriel, ruku zvednutou k dalšímu zaklepání.
„Dobrý den,“ pozdravila způsobně. „Už jsem si myslela, že tu nikdo není.“ Podívala se z Ortalaye a Eristeu a přešlápla.
„Dobrý den i tobě,“ usmál se Ortalay. „Pojď dál.“ Ustoupil a rozmáchlým gestem pozval Andoriel dovnitř.
„Děkuji,“ zamumlala.
Sotva se za ní zavřely dveře, zpoza rohu na chodbě vyhlédla Alexis. Klepání? Pozvání a díky? Ušklíbla se. Jestli takhle vypadalo to „slušné chování“, tak si ho mohou nechat. Wraithská královna vchází, kam se jí zlíbí, bez pozvání. O goa’uldech ani nemluvě. Došla ke dveřím, zastavila se a stiskla zoubky. Nechápala, kde se v ní bere tolik síly, že se dokáže přetvařovat snad v každé vteřině svého života, aby jí dali pokoj. A taky, aby jí konečně vrátili její schopnosti. Slovně někoho přesvědčovat, že má něco udělat, bylo neskutečně vyčerpávající, zvlášť když byla zvyklá jen pomyslet a ostatní dělali, co si zamanula.
Natáhla ruku k otvírání, zarazila se a rázně zabušila na dveře.
Andoriel skoro nadskočila, Eristea protočila oči a Ortalay se zvedl, aby se opět ujal role dveřníka.
„Ty tady bydlíš, nemusíš klepat,“ zavrčel na Alexis a nechal ji projít dovnitř.
Sisi sklopila pohled k zemi a rychle se vydala k vedlejšímu pokoji, kde měla malou ložnici.
„Vítám tě,“ zamumlala Andoriel a vysloužila si kratičký pohled plný zášti.
Eristea Alexis sledovala, dokud jim nezmizela z dohledu a pak se obrátila k Andoriel: „Takže myslíš, že ho dokážeš najít rychle?“ zeptala se.
Andoriel kývla. „Myslím, že ano. S trochou pomoci ze Země by to mělo jít. Většinou mají aspoň tušení, kde se jaký had nachází.“
„A jistě nám to ochotně řeknou, až jim sdělíme, že tomu pánovi vezeme dceru, kterou si upletl s Wraithkou v jiné dimenzi,“ zašklebil se Ortalay.
Andoriel se rozesmála. „To asi ne. Aspoň ne oficiálně. Ale třeba bude stačit malé přátelské popovídání s někým, kdo má informace.“
„Dobrá, tak tedy k Zemi,“ pokývala Eristea hlavou.
„Jenomže,“ začala Andoriel a zaváhala, než pokračovala. „Bylo by víc než vhodné, kdyby se Wraithové k Zemi nepřiblížili blíž než na pár světelných let a neměli o ní ani tušení. Nechci ohrozit ani je, ani pozemšťany.“
Ortalay protočil oči a Eristea se s povzdechem opřela dozadu do křesla.
„Nějak si poradíme,“ řekla.
Áje se zdálo, že to znělo dost nedbale, ale doufala, že než doletí do Mléčné dráhy, její návrh se ujme.
„Jak ses sem vůbec dostala?“ zeptal se Ortalay. „Pokud vím, nevycházíš ze své kajuty, aby tě některý z těch milých broučků nepřekousl.“
„Měla jsem doprovod,“ pokrčila Andoriel rameny. „Někdy je fajn protáhnout si nohy. Nedělám to často, jsem raději, když na mě někteří brouci zapomenou.“
V tu chvíli se otevřely dveře a její doprovod – Wraith s maskou – na ni kýval, že má odejít.
„Tohle je děs,“ zamumlala Ája a zvedla se.
Eristea chtěla poskytnout dobře míněnou radu o nezbytnosti takové pozice, Ortalay ji zarazil dřív, než se stačila nadechnout. Andoriel neměla na mysli, že ji trápí stálý dohled, vadilo jí, že Wraith na hlídce má masku. Byl to její oblíbenec Zak.
Ája se rychle rozloučila a skoro vyběhla na chodbu, když si všimla, že Zak netrpělivostí přešlapuje.
„Zakrátko bude další pauza na cestě,“ zamumlal jí nenápadně do ucha. „A střídání vojáků z hibernace.“
„Ach,“ ujelo Andoriel. Víc neřekla. Střídání vojáků v sobě vždycky mělo nádech nebezpečí, protože právě probuzení byli hladoví a brali nejbližší, co se jim dostalo pod ruku.

Alexis přecházela po své kajutě a mračila se. Cesta se jí zdála nechutně dlouhá a pobyt v lodi, kde neměla absolutní kontrolu, skoro nesnesitelný. Navíc jí pořád vnucovali tu lidskou nicku, i když poslední dobou už to nebylo tak intenzivní, jako zpočátku. S Ortalayem neměla velké spory. Sice mu nezapomněla, že jí zbavil jejích schopností, ale dovedla si ho představit v různých pro ni prospěšných situacích a přistihla se, že se snaží na něj udělat dojem. Eristeu nenáviděla a obdivovala ji. Pro posádku lodi včetně jejího velitele měla jenom pohrdání. Někteří, jako třeba zástupce velitele, se jí snažili vlichotit, ale nepotřebovala telepatii na to, aby poznala, že v ní vidí jenom prostředek k uskutečnění nějakých svých pochybných cílů. Ace ji přehlížel. Většinu času byl na můstku a snažil se co nejvíc zkrátit dobu letu do Mléčné dráhy nebo mizel v tom krásném pokoji, který měla k užívání Andoriel. Sisi často spřádala plány, jak ji z té komnaty vystrnadit a ubytovat se tam sama. Ideální by bylo, kdyby Andoriel získala nové místo k pobytu na lodi, nejlépe v jednom ze zámotků na skladování potravy. Bohužel se jí o tom nepodařilo přesvědčit ani podlézavého Lyna, takže na velitele to ani nezkusila.
„Alexis?“ Eristea stála u dveří na chodbu ve druhém pokoji a nemluvila nijak nahlas, přesto ji Sisi slyšela tak zřetelně, jako by stála hned vedle ní. „Mléčná dráha.“
Alexis se prudce otočila a rozběhla se na můstek, kde byla největší obrazovka. Ace a Ortalay stáli vedle sebe a ukazovali na jednotlivá seskupení hvězd, která se před nimi objevovala ve stále lepším rozlišení.
Sisi se prodrala před ně, zvedla obě ruce k obrazovce a pak se jimi chytila za ústa.
Ortalay a Ace si nad její hlavou vyměnili pohled, ale nahlas neřekli nic. Alexisino zaujetí vesmírem bylo stále hlubší. Nikdo v jejím okolí nechtěl, aby se na tom třeba jen neopatrnou poznámkou něco změnilo.
Ortalay pootočil obraz a ukázal na jednu solární soustavu. „Tady to bude dobré,“ řekl nevýrazně.
Ace kývl.
„Tam je můj otec?“ zeptala se Alexis a vytáhla se na špičky, aby lépe viděla.
„Ne. Myslím, že ne. Ale můžeme se tam o něm něco dozvědět.“ Ortalay mluvil jen neochotně. Nechtělo se mu prozradit, že v tom systému je Hvězdná Brána, kterou se Andoriel může spojit se Zemí. Pořád mu nebylo jasné, jak se hodlá neoficiálně ptát na oficiální lince.
Andoriel to také nebylo jasné. Když mluvila o spojení se Zemí, neměla na mysli Hvězdnou Bránu. Vlastně neměla na mysli nic konkrétního, chtěla se zařídit podle situace. Ortalayovo sdělení, že za pár dní budou v blízkosti Stargate, ji překvapilo a lehce rozladilo. Půl dne chodila po pokoji a lámala si hlavu, jak s Hvězdnou Branou naložit, než se rozhodla, že pořád platí rozhodnutí podle situace.

Situace se začala vyjasňovat, sotva se dostali nad planetu a velitel se svým zástupcem vybrali nejbezpečnější místo pro přistání, aby bylo možné dokončit opravu hangárových vrat. O pravém důvodu přistání věděli jen Ace, Ortalay, Eristea a Andoriel. Alexis měla o přistání zkreslené informace, které jí nikdo nevyvracel. Kolem kajut, kde pobývala, velitel vztyčil silové pole, takže se nemohla dostat ven. Zdůvodnil to strachem o její bezpečnost v neznámém prostředí a tiše si oddechl, že princeznička konečně přestane courat po lodi a rušit posádku.
Lyn se dvěma nižšími důstojníky a četou vojáků začali uvolňovat vzpříčená vrata, ke kterým se kvůli poškozené lodi Alexis nemohli dostat.
Andoriel počkala, až se práce rozběhnou, a v doprovodu Zaka a Eristey se vypravila přes nejbližší kopec k Bráně.
Sotva se dostali za vrchol, obstoupila je pětice lidí s pozvednutými zbraněmi.
„Stůjte!“ štěkl rozkaz jeden z těch pěti.
Andoriel se k němu otočila a na tváři se jí pomalu rozlil úsměv.
„Ahoj Johne,“ řekla tiše.
„Cože?“ John Sheppard se na ni zamračil.
„Nikdo nemládne,“ prohodila lehce. Z Johna se stal vyžilý starší muž s propadlými tvářemi a tvrdým pohledem, ale něco v jeho výrazu zůstalo, zvlášť když si začal Andoriel pozorně prohlížet.
Ája stála a čekala, až s tou prohlídkou končí. Cítila úlevu, že pozemský tým nezačal střílet hned, jak uviděl Zaka, a byla překvapená vlastní reakcí, protože v první chvíli měla chuť se Johnovi vrhnout kolem krku. Nenapadlo ji, že by v blízkosti Brány mohli potkat Pozemšťany, Bran bylo tolik, že to bylo krajně nepravděpodobné. A ještě větší překvapení byl John.
„Kolik vás tu je?“ zeptal se. Nedal nijak najevo, jestli Andoriel poznal nebo ne.
„Tři,“ řekla s nechápavým pohledem. Moc dobře věděla, na co se ptá, a neměla v úmyslu říct víc, než bylo nezbytně nutné.
„Cha cha,“ pronesl temně. „Kde jste se tady vzali?“
Ája si povzdechla. Pomyslela na to, že by bylo dobré skrýt wraithskou loď před každým zvědavým pohledem, a dostalo se jí od Eristey němého souhlasu. Už na tom s Ortalayem pracovala. Pak Andoriel napadlo ještě něco. Eristea zaváhala, ale nakonec na to přistoupila.
John a jeho tým stále pečlivě mířili na tři vetřelce, když najednou dva zmizeli.
„Co to je? Co se děje?“ odsekával John a pevněji sevřel zbraň, aby měl Andoriel lépe na mušce.
„Johne, prosím, můžeme si v klidu promluvit?“ zeptala se. Ani se nepohnula, aby nevyprovokovala nějaký nepředložený čin.
John po nezbytném prskání kývnul stranou a všichni se vydali pomalým krokem do údolí k Bráně. Zbývající členové Johnova týmu nijak nezasahovali, dělali přesně to, co po nich John chtěl, a nikdo z nich nepromluvil. Ája to chvíli pozorovala a pak se na Johna obrátila s otazníkem v očích.
„Ani se neptej,“ zavrtěl hlavou a mávl rukou. „Tady se budu ptát jenom já,“ doplnil hned.
Andoriel nad tím zakoulela očima, ale rozhodla se, že s hlasitými poznámkami začne, až dojdou k Bráně nebo někam, kde se John rozhodne zastavit.

oba dva díly vynikající

[andoriel]

Děkuju a děkuju, posedlíku

Pekné pokračovanie.

[andoriel]

Děkuju, Puk
Jsem moc ráda, že jsi zase zavítal

Konečně jsem se dostal ke čtení. Přečetl jsem celou Amébal. Hned začátek slibuje zajímavou pointu. Améba a zvláštní svět v zahradě. Hatmatilové, to mě pobavilo. Díry v kajutě, že tam pozemské komando zkoušelo různé druhy palných zbraní - to si dovedu představit. Ale taky by to jistě zajímavě dopadlo, kdyby ji tam nechali volně se rozrůstat. Pěkná likvidace a podřízení si odstatních frakcí. Až tak jednoduše to šlo. Velice zajímavé prolínání světů a sfér. Loď, která neposlouchala Eristea a myšlenky o nepřátelství je dobrý zdroj inspirace pro příběhy, až z toho děsí, co se může stát. Stařena a rozhovor ohledně pletení se do příběhu a o bezradnosti je super. Ankonec se vše vyřešilo a dalo na správné místo. Kdo ví jaké další osudy se budou dít kolem Ortalay a Eristea. Tohle mě opravdu bavilo. Opět se vrátit do některých známých prostředí.
Brzy dočtu i další díly. Teď je na to spoustu času, když každým dnem ubývají možnosti, jak se bavit. Snad budeme moct, ještě do přírody a lesů.
PS: Našli jsme nějaký ztracený příběh z Blashyrovo cesty. Ukázalo se, že Čepel konce se zkládala s více částí. Musíme to akorát upravit a přeložit do našeho známého jazyka.

[andoriel]

Děkuju, Azany
Taky jsem si myslela, že bude spousta času na čtení i na psaní, a zatím se místo všeho vztekám u šicího stroje, abych mohla ven

Ale je 18. a zatím je co posílat, tak tady je další kapitolka.
Bavte se

3. Pygmalion

Kapitola pátá

„Šlo to snáze, než jsme čekali,“ usmíval se Ortalay a mnul si ruce. Zak stál smutně stranou a Eristea se mračila.
Ace stěží ovládal zlost. „Doufám, že ji dokážete sledovat a včas přemístit zpátky,“ řekl ledově.
Eristea se něj znechuceně podívala. „Samozřejmě.“
Velitel se podíval na nejbližší ovládací panel a nepatrně zkřivil rty. „Možná byste mohli uklidnit tu vaši princeznu. Jestli bude dál takhle vyvádět, je oprava hangárových vrat k ničemu, protože z lodi nic nezbude.“
Ortalay zaskřípal zuby a oba s Eristeou zmizeli.
Zak přešlápl a odešel za svými dalšími povinnostmi. Lyn dohlížel na to, aby jich měl bývalý zástupce velitele vždycky dost, a zlobilo ho, že Zak neprotestoval. Ještě víc ho zlobilo, že si Zaka velitel vybral jako stálou stráž ke dveřím té lidské samice, ale v tomto případě neprotestoval on, jen si slíbil, že jakmile se jí velitel nabaží, postará se o ni i o toho vojáka osobně.
Ace i Zak věděli, co se Lynovi honí hlavou, když si myslí, že jsou jeho myšlenky dobře odstíněné, a hlídali každý jeho pohyb.
Ace osaměl na můstku.

Andoriel si nenápadně prohlížela členy Johnova týmu. Dva mladí vojáci na ni civěli s očima navrch hlavy, postarší vážný muž z její přítomnosti očividně nebyl nadšený a Ája ho nedokázala zařadit. Co dělá při průzkumu nové planety? Nebyl to vědec, spíš si ho dovedla představit jako advokáta, politika, soudce… Poslední člen byla žena. Nervní a roztěkaná, pořád se rozhlížela kolem sebe, zvedala kameny a zase je nechávala spadnout na zem, utrhla list ze stromu a žmoulala ho mezi prsty, až z něj zůstala jen velká tmavě zelená skvrna na její dlani. Nepřítomně si ji mnula a rozhlížela se kolem, aby občas letmo zavadila pohledem o Áju.
Při pozorování jeden druhého došli do malého tábora poblíž Brány. Tři vojenské stany byly naložené krabicemi a ve čtvrtém bylo vybudované zázemí pro pětičlennou výpravu.
Došli k němu právě včas, než začalo pršet. Na plátno bubnovaly velké kapky a slévaly se do pramínků, které za pár vteřin začaly téct z boků stanu. Bubnování přešlo v uspávající šum.
Johnovi stačilo mrknout a vojáci zatopili v malých kamínkách a začali chystat kávu.
„Nemáme moc času,“ otočil se John k Andoriel.
„Nemáme vůbec žádný čas!“ skočil mu do řeči starší muž. „Budou tu každou chvíli. Jste si jistý, že je to tady bezpečné?“
John se s tázavě pozvednutým obočím zadíval na Andoriel.
„No?“ zeptal se. „Je?“
Prvotní nadšení, že vidí starého známého, už ji přešlo. Posadila se na nejbližší židli, natáhla nohy ke kamínkům a zívla.
„Ahoj Johne, jak se máš? Ráda tě vidím,“ řekla s úsměvem.
Sheppard měl co dělat, aby se na ni nevrhl a nechytil ji za krk. Jestli se dobře pamatoval, stejně by to nepomohlo.
„Máme hodně málo času,“ řekl klidně.
„Není čeho se bát. Naše setkání je neuvěřitelná náhoda,“ ujistila ho.
„Může mi někdo říct, o co se jedná?“ zeptal se starší muž.
John zakoulel očima tak, aby to viděla jen Andoriel. „Promiňte,“ otočil se k muži a hned na to zpátky k Áje. „Dovol, abych ti představil pana Roberta Mosu. Pan Mosu je diplomat. Má za úkol vyjednat příměří mezi Zemí a… mimozemšťany.“
Andoriel se zvedla, aby panu Mosu potřásla rukou. Při Johnově posledním slovu se trochu zarazila. Tolik mlžení kvůli nové rase?
„Paní Andoriel Norová,“ představil i druhou stranu. „možná jste o ní četl v některém hlášení z galaxie Pegas.“
„Knihovnice!“ vzpomněl si pan Mosu. „Ale vy jste mrtvá.“
Andoriel se ušklíbla, „Ano, pane diplomate, to už mi párkrát říkali.“
„A teď povídej. Kde ses tady vzala? Kdo byli ti dva? Je jich tady víc? Jak jste se sem dostali? Co tu chcete?“ pálil John jeden dotaz za druhým.
Andoriel se kratičce zamyslela. „Hledáme Baala. Máme s ním nevyřízený účet. Jakmile ho najdeme, zase zmizíme. Víš, kde je?“ rozhodla se pro velice opatrnou pravdu. Lhát Johnu Sheppardovi se nevyplácelo.
Mračil se. „Možná vím,“ připustil. „Zmizíte pak? Teď není vhodná doba na další nepříjemnosti. Wraitha jsem poznal, ale kdo byla ona?“
„Zmizíme,“ ujistila ho. „Jde nám jen o Baala. Ta žena mu má předat něco, z čeho nebude mít žádnou velkou radost,“ pousmála se.
„Hmmm,“ poškrábal se na bradě. „Tak to by asi šlo. Ale jestli začnete sklízet…“ začal výhrůžně.
„Není to v plánu, jenže, to víš, čím déle se zdržíme, tím hůř pro lidi,“ rozhodila rukama.
John se na ni dlouze zadíval. Už měl na jazyku, co je ona, když mluví o lidech skoro jako o jiném druhu, ale raději to spolkl. Nebyl si jistý, jestli to chce vědět.
„Dám ti souřadnice,“ řekl nakonec.
„Nemáme čas!“ zaječel pan Mosu. „Jestli Shermaal přiletí a nebudeme připraveni, tak se můžeme se vším rozloučit.“
„No jo,“ zabručel John. Výbuch diplomata nechal bez povšimnutí.
„Shermaal?“ vypadlo z Andoriel. „Andělé smrti?“ Byla si jistá, že vypadá stejně zmateně, jako se cítila.
„To jsou ti emzáci, nejsou odtud,“ podal neurčité vysvětlení směrem k Andoriel.
„Rasa Shermaal pochází z jiné dimenze. Objevují se a mizí, jak se jim zlíbí, a páchají značné škody na majetku i životech, A tím majetkem jsou míněny celé planety, dokonce solární soustavy. Naštěstí jsme zjistili, co na ně platí. Od té doby vedeme opatrná jednání.“ Žena z týmu si stoupla před Áju a mluvila naprosto klidně a věcně. Po její dřívější roztěkanosti nezbyla žádná památka. „Doktorka xenobiologie Amanda Timian,“ představila se nakonec.
„A pojmenovala je Samantha Carterová,“ doplnila Ája. „Kdy mají přiletět? Nechci vám narušovat program.“
„Jo,“ souhlasil John se Samanthou. „Už by tady měli být.“ Rozhlížel se.
„Třeba nemají rádi déšť,“ navrhla Andoriel.
Pan Mosu po ní hodil vraženým pohledem. Vynoří se bůhví odkud a hned toho ví nejvíc, říkal si rozzlobeně.
„Tak mi zatím pověz, co ty,“ navrhl John. „Už máš těch… dost a vracíš se.“
Andoriel povytáhla obočí. Neznělo to jako dotaz, ale jako oznámení. „Ne,“ odmítla okamžitě. „Nevracím se.“
John na to nic neřekl, otočil se a stoupl si na hranici deště. Voda z boku stanu mu padala přímo před obličej.
„Ty opravdu žiješ na lodi těch upírů?“ zeptala se Amanda. „To je nebezpečné. Ráda bych je viděla.“
Andoriel se k ní otočila s mírně pobaveným výrazem. Další zvědavá žena? Natáhla se a vzala si od jednoho z vojáků oprýskaný plecháček plný horké kávy. Sevřela ho oběma rukama a s blaženým výrazem nasála vůni, která se nad ním vznášela. Někdo jí šťouchl do lokte a druhý voják jí podával velký sáček plný kávových zrn.
„Máme dost,“ špitl skoro neslyšně a spiklenecky na Áju mrkl. Mrkla zpátky a pokývnutím poděkovala.
„Můžeš mi o nich říct něco, co není v záznamech a hlášeních?“ pokračovala v načatém tématu Amanda.
„Pokud má víc lodí jednu královnu, části posádek se střídají, aby na její lodi mohli aspoň chvíli sloužit všichni. U důstojníků je to přímo povinné,“ řekla Ája po chvíli váhání. Jednou rukou svírala dar v podobě kávy a druhou držela hrnek plný horké tekutiny. Začalo se jí ve stanu líbit.
„Aha,“ zamyslela se Amanda. „A když loď nemá žádnou královnu jako třeba ta, na které jsi? Nemá žádnou, že ne?“
„Ne, ale někteří důstojníci i vojáci žádají o službu ve spřátelených Úlech. Seznámí se s jiným způsobem velení a s dalšími příslušníky svého druhu.“
„Musí to pro ně být důležité, když nemají planetu, kde by k takovým setkáním mohlo docházet,“ řekla Amanda zadumaně.
„Nemáme teď jiné starosti?“ zeptal se pan Mosu. „Přestalo pršet,“ dodal a zamračil se na Andoriel.
John přešel ke stolku, něco načmáral do bloku a papír vytrhl.
„Tady,“ podal ho Andoriel. „Tam byl naposledy.“
„Baal?“ Ája odložila hrnek s kávou, aby si mohla prohlédnout papír popsaný znaky Hvězdné brány.
„Jo. Můžeš zmizet.“ John se k ní otočil zády.
„No, tak děkuju,“ podařilo se jí zklamaně zašeptat. Svět kolem ní se zavlnil a místo v otevřeném stanu stála ve svém pokoji Aceovy lodi. Znovu se podívala na papír v ruce a zkontrolovala, že v druhé stále pevně svírá dar od vojáka.
John uslyšel Amandino zalapání po dechu a otočil se zpátky. Andoriel se ztratila. Nečekal, že to udělá, aspoň ne hned, a ucítil smutek větší, než by si pomyslel. Zůstal po ní jen hrneček se zbytkem kouřící kávy.
„Jsou tady,“ přerušil jeho myšlenky pan Mosu. John zvedl hlavu a uviděl, jak před stanem neslyšně přistávají pětimístná plavidla tajemné rasy Shermaal. Rokování mohlo začít.

Andoriel si s papírem v ruce sedla k wraithskému terminálu a snažila se z paměti vydolovat, co se kdysi učila o symbolech na Branách.
„Je tam?“ zeptal se jí přímo u ucha Ortalay. Nakukoval jí přes rameno a zkoumal znaky.
„Doufám,“ odpověděla a kousek se odtáhla, aby jí přestal dýchat na tvář.
„A co je tohle?“ šťouchl prstem do balíku kávy.
„Nejsem si jistá, jestli bys to pochopil,“ mrkla na něj. „A taky si nejsem jistá, jestli jsem všechno nezapomněla,“ krčila čelo nad Johnovými znaky.
„Divný systém,“ ohodnotil je Ortalay. „Tohle je tady,“ ukázal na část Mléčné dráhy. „Úplně přesně,“ přiblížil náhled na monitoru, „úplně přesně tady ta soustava.“ Poklepal prstem. „Tam letíme?“
„Ano. Jen bych ráda počkala, až budeme na této planetě sami. Zatím by bylo lepší zůstat skrytí.“
„Takže nemusíme na Zemi? To jsem rád,“ viditelně si oddechl.
„Máš něco proti Zemi?“ zeptala se Andoriel překvapeně. „Nebo se Zemí?“ naklonila hlavu na stranu.
„Ani ne,“ odpověděl krátce. „Opravy se chýlí ke konci a ti divní tvorové právě odlétají. Nevšimli si nás. Za chvíli už bude klid.“

[andoriel]

P.S.
Opravdu bude víc částí Čepele? No, to je skvělé! už se moc těším, Azany.

Ona bude zatím jen jedna + malé povídání k tomu, ale když budu mít nějaký zajímavý nápad, opět něco přibyde.
Pokračuju ve čtení a vyprávění o černých prstýncích bylo pěkné. Líbí se mi tu pohled, že Antikové nebyli tak kladní, jak se často poukazuje. Škoda jen těch Kaneanů.