SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Puk! PUK se vrátil

Děkuju, Púčik

Puk nikam neodišiel , len nekomentuje.

[Aiwendill]

tvoju najobľúbenejšiu postavu v poslednom filme z dielne Marvelu zabili? A kto to je, len tak čisto zo zvedavosti...

Ja mám totižto marvelovky veľmi rád a myslím, že ste už zistili, že postavu Forlinovej asistentky doktorky Jacobsenovej som napísal podľa agentky Hillovej, pravej ruky Nicka Furyho...

[andoriel]

Padlo jich tam hodně, viď Aiwe?
Hned jsem mu přidělila roli ve svém světě, takže ho najdeš v 'Domácích bojích' a pak dál a dál a dál až do konce. Rozhodně pro něj chystám pár zajímavých věcí

[andoriel]

Bavte se

75. Kdo z koho

„Nevyhneme se jí,“ zavrčel pilot a ruce mu pořád létaly po panelu.
Jennifer Keller se líně pootáčela, ale bylo jasné, že nemá šanci uniknout před rychle se blížícím kusem planetky.
„Kde je nějaká sonda? Potřebuju lepší pohled,“ pokračoval pilot v samomluvě do naprostého ticha, které zavládlo na můstku.
„Posílám obraz,“ odpověděl někdo ze zadní části.
„Jo, jo,“ mumlal pilot. „Řekněte posádce, ať vyklidí dolní paluby.“
Evan Lorne se na něj díval s očekáváním, že z něj snad konečně vypadne, co vymyslel, ale pilot mlčel. „Pane Michalsi, co máte v plánu?“ zeptal se, když se mu čekání zdálo moc dlouhé.
„Ještě chvíli,“ odbyl ho Lugh Michals a předklonil se, aby lépe viděl.
„Máme chvíli?“ zeptal se Evan, opřel se v křesle a rukama sevřel postranice. Planetka už zabírala většinu pohledu a bylo vidět, jak se pomalu otáčí, aby Jennifer Keller nastavila svoji nejostřejší část. Aspoň tak to Evanovi připadalo.
„Celé posádce: Připravte se dosednout,“ řekl najednou Lugh. Pozemská loď se dostala spodní částí proti planetce a vysunula vzpěry. „Přistání za pět… čtyři…,“
Trysky jely naplno, aby pomohly částečně pracujícím podsvětelným motorům a oddálily a změkčily pád lodi tak, aby bylo možné ho označit za „trochu tvrdší přistání“. Roztřepený kus vesmírného tělesa už zaplňoval celou obrazovku a Evan si všiml malé rovné plošiny u jednoho z bezedných srázů. Netroufl si odhadnout, jestli je plošina dost velká, aby se tam vešla jejich loď, ale rozhodl se věřit úsudku Lugha Michalse.
„Tři… dva… jedna – kontakt.“
Jennifer Keller se otřásla, nahnula na bok, něco prasklo a něco se se strašlivým skřípáním trhalo. Loď klouzala a zároveň v ní vibroval každý šroubek. Evan cítil, jak mu klepou o sebe zuby a nedokázal stisknout čelist tak, aby cvakání zastavil. Rukama svíral opěrky a nohama se vzpíral, aby se udržel v křesle. Podlaha pod ním se prudce zhoupla. Už se mu zdálo, že přes všechnu svoji snahu skončí na zemi, když všechno přestalo.
Každý z posádky zůstal strnule stát nebo sedět a čekal, jestli bude rozpad lodi po nárazu do planetky pokračovat. Pak se ozval tichý výdech, nervózní zakašlání a klepnutí, jak upuštěná propiska dopadla na podložku.
„Pane Michalsi, paní Becceová, hlášení.“ Evan se posunul v křesle a rozhlédl se po můstku. Žádné škody na první pohled neviděl, ale to nemuselo nic znamenat.
„Sedíme na celkem rovné ploše. Přišli jsme o tři vzpěry. Dvě jsou pryč úplně a jedna se vlámala dovnitř lodě. To byl ten ošklivý zvuk před chvílí,“ ujal se slova Lugh Michals. „Zbývající jsem zatáhl, takže sedíme na břiše. Odlepit se by byl v současnosti problém. Navrhuju, abychom takhle zůstali, pokud to půjde.“
„Spodní část lodi je poškozená. Vlámaná vzpěra roztrhla předěl mezi poslední a předposlední palubou, přerušila vedení, prorazila chladící systém a ťukla do strojovny. Podsvětelné motory jsou úplně mimo provoz,“ navázala na něj Monique Becceová u vnitřních senzorů. „Z ošetřovny hlásí raněné, devět lidí se pohřešuje. Zatím se mi nepodařilo zachytit jejich podkožní čipy. Moment, rozšířím pátrání -,“ přejela prsty po obrazovce a potřásla hlavou. „Nic. Opravářské čety se vrátily ke své práci. Štíty drží. Nejdou na plný výkon, ale k běžnému provozu to stačí. Dálková komunikace zmizela. Ztratili jsme ji asi někde cestou. Na spojení se Zemí můžeme zapomenout. Technici mají teď o hodně víc práce a už přicházejí první žádosti o převedení všech, kromě nezbytné obsluhy, aby byly opravy co nejdříve hotovy.“ Mluvila s očima přilepenýma k monitoru a přejížděla po něm prsty, jak třídila nová data. Nadechla se k pokračování, když jí do řeči skočil další důstojník.
„Určitě by se měli oprav účastnit všichni. Už známe trajektorii úlomku, na kterém sedíme, a není to dobré.“ Zvedl oči a ujistil se, že ho všichni poslouchají. Rozhodně takovou zprávu nechtěl říkat víckrát, než bude nezbytně nutné.
„Trosky solární soustavy se chovají dost chaoticky, ale mají jedno společné – všechny pomaleji nebo rychleji míří ke zbytku slunce. Našemu kousku bude trvat jen pár dní, než nám začne být horko. Otázka je, jestli nám bude na opravy stačit pár dní.“ S očekáváním odpovědi zvedl hlavu.
Evan Lorne si mnul čelo a všichni ostatní na můstku se dívali na svoje monitory a zamračeně studovali informace, které stále nabíhaly.
„Spolupracujte na harmonogramu oprav, hlídejte pohyb toho ‚našeho kousku‘,“ Evan mluvil volně do prostoru a při posledních dvou slovech se pousmál. Hned zase zvážněl a pokračoval: „Nechte obsazené jenom základní pozice. Všichni ostatní budou k dispozici opravářským týmům. Rozpis prací chci co nejdřív. Najděte těch devět ztracených. Teď jdu na ošetřovnu.“ Vstal.
Doktor Geoffrey Xang byl ještě nepříjemnější než kdy dřív. Ošetřovna byla plná a lidé s lehčími úrazy čekali na ošetření v přilehlé chodbě. Evan se snažil s každým prohodit aspoň pár slov a postupně se propracoval až za doktorova záda. Naklonil se a zjistil, že právě probíhá akutní operace. Pacientka byla jen v lokální anestezii a k Evanovu zděšení se pokusila o úsměv, který vyšel do děsivého šklebu, když velitele lodi uviděla vykukovat zpoza doktorova ramene.
„Když už jste tady, generále,“ zavrčel Xang aniž se otočil, „vemte támhle tampón a můžete mi otřít čelo.“
Evan se rozhlédl, na nenápadné mrknutí sestry vzal velký chomáč gázy a připlácl ho doktorovi na čelo.
Xang zafuněl, když se chomáč nasáklý potem odloupl z jeho čela. „Děkuju,“ zamumlal a dál si generála nevšímal.
Evan couvnul, pak se otočil a při odchodu zahodil gázu do koše. Vracel se na můstek a spokojeně sledoval, jak ho míjejí hloučky lidí, některé zuřivě diskutující o nejlepším postupu při opravách.
Na můstku s generálem zůstali jenom dva důstojníci, aby sledovali a koordinovali probíhající práce.
Ze ztracených devíti členů posádky se podařilo zaměřit jeden lokátor kdesi hluboko v propasti, u které Jennifer Keller seděla, a ostatní našli při opravách namačkané v malém skladu na toxický odpad. Zámek u dveří se nárazem poškodil, takže nešly otevřít zevnitř, a jeho stěny byly důkladně odstíněné, aby nic nemohlo proniknout. V tomto případě bohužel neunikl ani náznak toho, že ve skladu někdo je, a než jednoho z procházejících napadlo otevřít dveře, tři z osmi zemřeli na zranění a s nimi spojenou dehydrataci.
Evan si pro sebe opakoval, že to mohlo být daleko horší, ale stejně mu připadalo, že na zmínky o čtyřech obětech jejich ‚přistání‘ naráží při sebemenší příležitosti.
Po pěti dnech byl povrch celé lodi opravený, většina vedení fungovala tak, jak měla, a také bylo jasné, že podsvětelné motory v dohledné době prostě pracovat nebudou. Kus planetky se přiblížil ke slunci a část pracně nastřádané energie chladila prostory u vnějšího pláště.
Šéf strojovny Erik Savelli s kruhy pod očima hlubokými jako Grand Canyon na Evanův dotaz jen bezmocně rozhodil rukama.
„Jestli někdo nepřijde se zázračným nápadem, jak se odlepit od toho kusu skály a dostat se dost daleko, než nás nějaký jeho zoubek rozpárá, tak jsme v háji.“
V dalších dnech se ve strojovně vystřídala řádka lidí z různých oborů, ale žádný „zázračný nápad“ se nekonal.
Hlavní inženýr už nepoužíval termín ‚v háji‘, ale mnohem hrubší a hutnější výrazy, ale ani to nebylo nic platné. Stálé propočítávání úhlů, pod kterými by loď hnaná jenom tryskami mohla opustit zubatý úlomek, nevedlo k žádnému výsledku, na konci kterého by plavidlo zůstalo v jenom kuse, a nepomohl ani nápad se zapřažením stíhaček a Jumperů na dlouhá lana a řetězy.
Čím víc se úlomek planetky blížil ke slunci, tím větší byly teplotní rozdíly na jeho povrchu a tím častěji se skalní jehly nad Jennifer Keller lámaly a ohrožovaly plavidlo. Také se začal bortit rovný kus skály, na kterém loď seděla, a nečekané pohyby malé plošiny prověřovaly opravený trup. Skupina techniků ve skafandrech, která se pokoušela zvenčí k plavidlu připevnit provizorní vzpěry, kdyby se Jennifer Keller přece jenom pokusila o odlet, musela být celou pracovní dobu připoutaná, aby je nepostihl stejný osud jako jediného člena posádky, který se při improvizovaném přistání dostal mimo loď a skončil v hluboké propasti. Úlomkotřesení vyvolané blízkostí slunce bylo stále silnější a celá posádka při každém z nich očekávala, že se loď sveze do propasti. Padaly i temné vtipy o cestě do pekel na tobogánu. Hlavního inženýra musel doktor Xang osobně postavit mimo službu, protože Erik Savelli odmítl odejít ze strojovny, dokud se nezhroutil uprostřed třístého padesátého devátého pokusu o opravu podsvětelných motorů.
„Štíty drží, ale je jenom otázka času, než se na nás zřítí tak velký kus skály, že to nezvládnou, nebo než nás zasáhne náhlý výron kolabujícího slunce,“ řekla bezbarvým hlasem Monique. Při dvoučlenných hlídkách na můstku museli mít oba důstojníci celkový přehled a většina z možných kandidátů se raději připojila k pracujícím skupinám, než by nečinně seděla a sledovala, jak pomalu jdou opravy a jak rychle se loď na kusu planetky blíží k hranici zkázy, kam zasahovala destrukční činnost nestabilní hvězdy, která byla schopná letící úlomek i s lodí jediným malým prsknutím zničit. Hranici vytyčili hned zpočátku a její okraj se za relativně krátkou dobu sledování znatelně rozšířil.
Evan seděl s čelem podepřeným dlaní a po Moničině hlášení nezvedl ani oči. Nezbývalo jim než pracovat a doufat v zázrak.

„Ano, zaútočíme na Zemi!“ vykřikla Anat z plných plic. Už měla dost Alexis a jejího věčného dožadování se pozornosti a prosazování dětských nápadů. Královna nebyla zvyklá ustupovat a přizpůsobovat své plány nikomu, natož malé holce, i když to byla její dcera a byla ta nejsilnější osobnost, se kterou se Anat kdy setkala.
Po královnině výkřiku konečně nastalo ticho a Wraithka se s úlevou opřela v křesle.
„Zaútočíme na Zemi,“ zopakovala důrazně. „Nejdřív svolám flotilu, a to bude nějakou dobu trvat. Ale útok na Zemi bude,“ zdůrazňovala pořád, aby předešla dalšímu vydírání, vyhrožování a prosbám. „Než se flotila shromáždí K ÚTOKU NA ZEMI! najdeme hezkou planetu s ideálními podmínkami pro další líheň. Až převezmeš vládu, budeš potřebovat vojáky i důstojníky, aby plnili tvé rozkazy.“ Zmlkla a čekala na reakci Sisi.
Malá královnička vypadala jako osmiletá dívenka s velkýma hnědýma očima v bledé tvářičce a různobarevnými vlásky, které ztratily svou dětskou kučeravost a začaly se rovnat a protahovat. V bílých volných šatech by ji každá pozemská matka nazvala andílkem, ale Anat od začátku věděla, jaký ďábel se v ní skrývá, a přistihla se, že tají dech v očekávání odpovědi.
„Vojáky a důstojníky?“ Alexis se nad královniným návrhem hluboce zamyslela a na sytě růžových rtech se jí pomaličku rozlil úsměv. „Ano, to bude hezké,“ souhlasila. „Najdeme těch planet víc, aby bylo hodně vojáků. Tahle galaxie je velká a ovládnout ji, k tomu bude potřeba obrovská armáda. Apokalyptické armády královny Alexis,“ zašeptala zasněně.
Anat se také usmála a cítila, jak jí klesají stresem zvednutá ramena, prsty zaťaté do opěrek křesla se uvolňují a kroutí je křeč z přílišné námahy.
„Začneme hned!“ vykřikla Sisi nadšeně. Vyskočila a myšlenkou zvedla na nohy i královnu. „Jdi to zařídit. Chci ty planety vidět. Hned,“ rozkazovala. Nadšením poskakovala a všechny opatrné námitky Anat, že vyhledání takové planety, natož několika planet, nebude tak jednoduché, odbyla mávnutím ruky.
„Tak to bys už měla začít. Máš tady toho svého kamaráda, toho Ace, tak ať je aspoň trochu užitečný a ty planety najde,“ zašklebila se. Ten protivný Wraith se jí nechtěl podrobit, a to bylo něco, co mu Alexis nemohla odpustit. Bude jenom správné, když ho využije, než ho pošle do wraithských pekel. Napadlo ji, jak asi takové wraithské peklo vypadá, ale hned tu myšlenku opustila a soustředila se na představu velkých líhní chrlících dokonalé vojáky a poslušné důstojníky, všechny pod její laskavou vládou.
„Na co čekáš?“ vyjela na Anat. Královna sotva došla ke dveřím. Prudce se tam otočila a ostře se podívala na dceru.
„Na nic,“ ujistila ji chladným hlasem. Byla nadšená, že Země byla zapomenuta, a chvíle odpočinku jí dodala sílu k novému střetu. „Jdu předat tvůj příkaz tomu mému kamarádovi.“
Sisi naklonila hlavu na stranu a vzápětí se rozesmála. „Ano, mami, to udělej,“ řekla vesele a Anat cítila, jak jí při Alexiných slovech znovu začíná dloubat v hlavě.
„A hlavně nezapomeň svolat flotilu, protože jakmile vyberu vhodné planety, asi čtyři,“ počítala na prstech,“ tak povedu útok na Zemi.“
„Ty? Ty budeš vybírat planety – čtyři – a povedeš útok?“ zeptala se Anat posměšně. Sáhla na ovládání dveří a zhroutila se vedle nich téměř bez sebe bolestí, za kterou, jak dobře věděla, mohla její dcera.
„Jistě,“ řekla Alexis potichu. „Vyberu čtyři planety a povedu útok na tu odpornou planetu, co jí říkají Země.“ S opovržením se podívala na matku a odešla do zadního pokoje, aby si odpočinula před prvními velkými úkoly, které ji čekaly při dobývání planety, soustavy, galaxie, vesmíru…

[Aiwendill]

Jak ja tu malu drzu holku nemam rad...

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

Tu malou potvoru Sisinu nemá rád nikdo. Je to snad jediná vysloveně záporná postava, o které píšu, a nic hezkého na ní nemůžu najít. Už se ani nepokouším

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

76. Mimo dosah

„Cože budeme potřebovat?“ Alexisin hlas zazněl výhrůžně, ale Anat byla moc unavená na to, aby ji to zajímalo.
„A jak si myslíš, že vzniknou noví vojáci?“ zeptala se a použila podobný tón jako dcera.
Sisi se zarazila a chvíli přemýšlela. „Vylíhnou se z kokonů!“ řekla s vítězoslavným úsměvem.
„Správně. A jak se tam ty kokony dostanou, kdo je bude hlídat, opatrovat, a kdo do nich umístí zárodek nového života?“ ptala se dál královna. Aspoň na pár okamžiků si mohla připadat jako matka s dcerou.
Alexis se na ni podívala a Anat si uvědomila, že to na ni celou dobu hrála. Sisi z tváře zmizel úsměv: „To je mi úplně jedno. Zařiď, ať tam jsou a vyklubou se co nejdřív. Letíme najít poslední planetu.“
Malá suita doprovodných plavidel kolem královského Úlu se semkla blíž k sobě a skočila do hyperprostoru, aby navštívila další slibně vypadající solární soustavu. Jedna z menších lodí zůstala na místě a vyslala signál, aby navedla dvě lodi s královnami a poškozené plavidlo určené jako inkubátor, na planetu, která se měla stát třetí základnou s wraithskou líhní.
Poškozená loď měla co dělat, aby zvládla poslední cestu. Na její palubě zůstal jenom pilot. Ostatní členové posádky byli odsunuti na jiná plavidla a čekala je dlouhá služba strážců líhní. Po posledních událostech už to nebyla tak klidná práce, jako bývala v galaxii Pegas.
Ace sledoval pohyb wraithských lodí na dálkových senzorech a praly se v něm protichůdné pocity. Cítil nadšení ze vzniku nových líhní a obavy z moci Alexis, které se pomalu měnily v nenávist, protože se mladá královnička určitě bude pokoušet ovládnout i jeho. Navíc se mu podařilo poznat některé Alexisisny plány při její snaze proniknout do jeho mysli, a teď se mu pořád vracelo, že by měl varovat Zemi, což považoval za zradu, ale myšlenky na varování lidstva se nemohl zbavit. Sisi nechtěla sklizeň, její cíle ohledně Země byly jiné než pouhé získání potravy. S přihlédnutím k novým líhním bylo její řešení krátkozraké. Možná by bylo vhodné Zemi varovat.
Než se stačil rozhodnout, co bude pro něj nejlepší, vyrušil ho signál. Volání lodi, na které předal velení Zakovi, znělo naléhavě.
Zak svého velitele informoval o tom, že posádka druhé lodi na hlídce byla přesunuta k nim a plavidlo samo se rozpadlo po napadení hlodavci.
„Cože?“ Ace nedůvěřivě poslouchal hlášení o tom, že hejno myší a krys dokázalo rozkousat wraithskou loď tak, až vnější stěny nevydržely a plavidlo se rozpadlo. Důstojník žádal o pomoc nebo radu, protože obě posádky měly téměř plný stav a jedna loď nedokáže pro dvojnásobek Wraithů vytvořit přijatelné životní prostředí.
„Jediná dobrá věc je, že při zničení lodi byli eliminováni i všichni hlodavci. Přesto jsem určil speciální hlídky, které monitorují podezřelé anomálie a kontrolují každý temný kout plavidla,“ uzavřel Zak své hlášení a s očekáváním se zadíval na Ace.
„Dobře,“ pochválil ho velitel a podíval se stranou, aby určil přesný čas, kdy může doletět k Zemi. „Odešlu žádost na základnu stavitelů lodí a dohodnu s nimi nejlepší a nejrychlejší předání náhradního plavidla.“
Po dalších strohých instrukcích přerušil spojení a zhluboka se nadechl. Dilema, jak pokračovat dál, se vyřešilo pomocí tlupy hlodavců a jejich hladových zubů.

Ann se celé noci budila s křikem a mávala kolem sebe rukama tak, že jich Radek Zelenka pokaždé pár chytil, než se Ann probudila úplně a uklidnila se. Pobyt v zámotku na ní nechal stopy v podobě děsivých nočních můr a pobyt na Aceově lodi, kde se bála opustit jedinou místnost a při pohledu do kterékoli bílé nebo maskované tváře propadala panice, jí na klidu moc nepřidal. Nechápala, jak se Radek může tak jednoduše a přátelsky bavit s démony, kteří je věznili. Nepomohlo jí vysvětlování, že ji posádka tohoto plavidla zachránila. Hlava to byla schopná pochopit, ale všechno se v ní vzpíralo, aby tomu opravdu uvěřila.
Velitel za nimi chodil často, aby se ujistil, že mají všechno, co potřebují, a každý den některý z důstojníků přinesl tác plný jídla a další věci, o které požádali, ale Ann vždycky skončila v tom nejvzdálenějším koutě, stočená do vystrašeného uzlíku. Radek se před ní snažil co nejvíc s Wraithy mluvit, aby ji ujistil, že jim nic nehrozí. Ann to sledovala vyděšenýma očima, a když to podle ní trvalo moc dlouho, zakrývala si uši.
Po pár dnech jí Radek řekl, že ji na pár hodin opustí, protože musí splnit slib, který Wraithům dal, a Ann celý čas o samotě proplakala. Byla přesvědčená o tom, že se jí už manžel nevrátí a pro ni co nejdřív přijdou také.
„Jak můžeš? Jak s nimi můžeš mluvit, natož spolupracovat?“ zeptala se ho po jeho návratu, když ho konečně pustila z objetí. „Musel jsi vidět, co dělají lidem,“ dodala tiše.
Radek se na ni usmál. Měl pár hodin času při jednoduché opravě další wraithské lodi, aby promyslel, jak Ann uklidnit. Taky se už potřeboval vyspat bez přerušování. Začal trochu klopýtavě, ale postupně se rozpovídal a začal Ann vyprávět o svých zkušenostech s wraithskými útoky, o uspořádání jejich společnosti, o Andoriel, která okázala najít cestu k jednomu z nich – a on k ní, o tom, co vypozoroval na Atlantis i za poslední týdny na lodi, když ji hledali. Skončil tím, jak se velitel plavidla snažil ji najít sám tam, kam Radek z bezpečnostních důvodů nemohl, a poukázal na servis, kterého se jim dostává, dokud se nedostanou zpátky na Zemi.
Ann se mu do monologu snažila několikrát vpadnout, ale nedal jí prostor, tak nakonec jen sklonila hlavu a tiše poslouchala a doktor Zelenka sledoval, jak se postupně uvolňuje.
„Dodržel slib a našel tě. Sám bych to nezvládl. O kolika lidech můžeš říct, že by udělali to samé?“ zeptal se na úplný závěr.
Nastalo ticho. Ann přemýšlela. Věděla, že o části Radkova života měla dosud jenom kusé informace, a teď se prázdná místa zaplnila. Zvedla hlavu, aby mu řekla, že se pokusí nehodnotit všechny Wraithy stejně, když se otevřely dveře a vešel velitel.
„Letíme k Zemi,“ oznámil jim. „Musím tam vyřešit drobný problém,“ pousmál se. Chtěl dodat, že problém je s hlodavci, ale rozmyslel si to. Nebylo jisté, na kolika lodích se smečky myší a krys prohánějí, a ze snadno řešitelné ztráty jedné lodě se mohl zakrátko stát problém mnohem vážnější. „Žádné opravy už nebudou. Vrátíte se domů, ale…,“ zarazil se. Pořád ještě nebyl rozhodnutý, jestli má Pozemšťany varovat, nebo nechat Alexis, ať se Zemí naloží podle svého. Zadíval se na Radka, pak přeskočil očima na Ann a všiml si, že se pod jeho pohledem neošívá a nesnaží se nenápadně zmizet. To byl příjemný posun v jejích pocitech vůči Aceovi. Další dvě duše do malého kroužku lidských oblíbenců ho přesvědčily, aby pokračoval: „…dávejte si pozor. Něco se chystá a nebudu vás chránit. Nemůžu vás chránit,“ opravil se.
Radek se zamračil a pokývl hlavou. Ann zamumlala něco nesrozumitelného. Ace nečekal na jejich reakci a odešel. Jeho loď se chystala na dlouhou cestu hyperprostorem. Zastávky je třeba naplánovat do přívětivého okolí. Plavidlo poháněné ZPM sice vydrželo letět hyperprostorem mnohem delší dobu, než klasické wraithské lodě, ale velitel ho nechtěl příliš vyčerpávat. V Mléčné dráze platilo ještě mnohem víc než v Pegasu, že nikdy nevěděl, co ho může čekat.

Andoriel ležela na zádech na posteli a házela si nad hlavu víčkem z lahve s vodou. Plast byl pořád nedostatkové zboží a měla by víčko vrátit zpátky na stolek, aby ho mohli znovu použít, ale už dlouho se nikdo neobjevil a Ája byla ráda, že jí dali pokoj. Možná za to mohlo i její chování při poslední návštěvě nějaké vojandy, která se jí pokoušela odvést do laboratoře. Andoriel ji poslala do háje a nebrala si zrovna servítky. Taška ležela otevřená ale nevybalená uprostřed podlahy. Víčko se v nejvyšším bodě svého letu otočilo a padalo zpátky. Andoriel nastavila ruku, jak to udělala už aspoň stokrát. Tentokrát víčko nedopadlo tak, jako vždycky předtím. Odrazilo se jí od hrany palce a odletělo, aby dopadlo to tašky. Nadechla se, aby začala nadávat, ale pak zůstala potichu. Jestli dobře odhadla čas, bylo odpoledne a také bylo načase, aby se připojila k tomu cirkusu, kam ji John dostal. Neochotně vstala a loudavým krokem se vydala ke dveřím. Za nimi našla stráž, která ji bez zbytečných řečí dovedla, kam si řekla.
Před vstupem do laboratoře počkala, až voják projede otvírání svou kartou a nakoukla dovnitř. Pět mužů a tři ženy seděli u dlouhého stolu, který do laboratoře očividně nepatřil, každý na jiné židli, a právě se nad něčím zuřivě dohadovali.
„Fakt cirkus,“ povzdechla si Andoriel a pomalu došla až jedné z žen za záda.
„Nerada vám skáču diskuze, ale prý se k ní mám přidat,“ řekla nahlas, jakmile nastala vteřina ticha.
„Andoriel!“ vykřikl jeden z mužů a vyskočil ze svého místa.
„Ahoj, Johne,“ ušklíbla se na něj Ája. „Kam jsi mě to dostal?“
Johnovu odpověď neslyšela. Začalo jí hučet v uších a hlava se jí točila tak, že neudržela rovnováhu, a sesunula se k zemi. Zůstala ležet a mezi rty jí pisklavě unikal vzduch při každém namáhavém výdechu.
John poplašeně vyjekl, převrhl židli, jak se k Áje hnal, a chytil ji za ruku. Právě včas, protože žena, za kterou Andoriel stála, se odsunula a noha její židle s hlasitým klapnutím dopadla na místo, kde ještě před vteřinou leželo Ájino zápěstí.
„Zdravotník!“ zaječel John. Andoriel měla sice otevřené oči, ale nereagovala, a když jí Sheppard vzal za ramena a přizvedl ze země, hlava se jí volně klinkala sem a tam.
Probudila se na ošetřovně. Nechápala, kde je, jak se tam dostala a co se s ní stalo. Pootevřela oči, ale tlumené světlo ji oslepovalo, tak je raději zase zavřela a soustředila se na další smysly. Uslyšela mumlavé hlasy. Postupně se projasňovaly a sílily, jak se hovořící blížili, až se zastavili snad přímo nad ní.
„Nechápu, co se jí stalo, ale její celkový stav není moc dobrý. Vypadá to, že je na hranici podvýživy a…“
„Podvýživy? Viděl jste, jak vypadá? Takhle vypadá podvýživa?“
„Ano, viděl. Neříkám, že tomu rozumím. Je vyčerpaná. Potřebuje odpočívat.“
„Koho jste to dovedl, Johne? K čemu nám bude? Nejsme pečovatelský ústav. A když jsme u toho, ani domov důchodců.“
Poslední slova zněla tlumeně, jak si je jejich původce mručel pro sebe.
John? Kdo je John? Napadlo ji, ale to už hlas jménem John reagoval na poslední poznámku.
„Tenhle domov důchodců jsou jediní lidé, kteří aspoň trochu vědí, co dělat, Tome. Neříkejte, že jste na to při svém věku zapomněl?“ Hlas John zněl sarkasticky, ale Andoriel za tím slyšela únavu a náznak netrpělivosti. Hlas Tom se začala bránit a třetí hlas, ten, který předtím mluvil o vyčerpání, je zarazil a poslal je s jejich dohady pryč. Andoriel slyšela, jak se vzdalující se hlasy stále dohadují a občas některý z nich vykřikne jako při počínající hádce.
„Jak se cítíte?“ ozvalo se jí těsně u ucha. Škubla sebou leknutím. Úplně zapomněla, že třetí hlas nejspíš zůstal někde poblíž.
„Klid. Jste na ošetřovně v SGC. Přišla jste do laboratoře a tam jste omdlela,“ pokračoval hlas, aby jí dal možnost se uklidnit. „Jsem doktor Darkson. Postarám se o vás.“
„Děkuju, doktore,“ zamumlala a pokusila se znovu otevřít oči. „Nechápu, co se se mnou děje. Nikdy jsem na takové věci netrpěla.“
„Našel jsem nějaké změny ve vašem těle, se kterými jsem se začal seznamovat až v nedávné době. Lékařské záznamy expedice z Pegasu jsou jich plné Má to něco společného s těmi tvory, kteří vás tam napadali? S těmi Wraithy? To jsou ti samí, kteří nedávno útočili na Zemi?“
„Doktore?“ Andoriel přes slzící oči z lékaře viděla jenom bledý ovál obličeje se světlými vlasy a plnovousem, takže nedokázala odhadnout, jak vlastně vypadá. „Kde jste v poslední době byl?“
Doktor se uchechtnul, ale v odpovědi byla neskrývaná hořkost. „Pořád tady. Pořád jsem jenom tady. Nikam se nedostanu.“
„Moc často vás ven nepouštějí? To si dovedu představit,“ pousmála se. „Můžu už jít? Nic mi není.“ Tvářila se jako nevinnost sama, aby si doktor neuvědomil, že se vyhnula odpovědi na jeho dotaz ohledně Wraithů, ale neošálila ho. Dostala striktní zákaz opouštět lůžko a slib, že o Wraithech si ještě popovídají podrobně, až bude mít doktor víc času.
„Kdo to tady mluvil?“ zeptala se, než stačil zmizet v jiné části ošetřovny.
„Slyšela jste nás? Generál Hidllet chtěl informace o vašem stavu. Nebyl moc nadšený, že jste skončila tady dřív, než jste stačila začít s prací. John Sheppard vás bránil zuby nehty. Aby ne, když tlačil na všechny, aby vás sem mohl přivést.“ Doktor na ni povzbudivě kývl a odešel.
Chtěla vstát a odejít, ale nějakým omylem se jí podařilo zavřít oči. V tu chvíli usnula.

Ace na můstku své lodi se zamračil. Už dlouho se snažil telepaticky spojit s Andoriel, aby mu vyjednala bezpečný průlet pro Radka a Ann, ale nedařilo se mu to. Když už se zdálo, že ji konečně chytil, její mysl se mu rozpadla před očima. Vyrazil ze sebe napůl rozzlobený a napůl vyděšený výdech. Připomněla mu poslední stádia života některých velice aktivních uctívačů, a jestli se nemýlil, jejich život po takovém kolapsu nebyl ani moc dlouhý ani moc aktivní. Někde v lodní databázi o tom byly jistě záznamy, stejně jako o možnostech léčby. O určité významné uctívače se Wraithové dobře starali. Snad bude léčba vhodná i pro Andoriel.
„Pane, část cizí posádky je na naší lodi. Pohybují se ve vyhrazených prostorách. Žádné pokusy dostat se jinam, jsme nezaznamenali. Jsou rádi, že žijí,“ hlásil důstojník v odlehlé části Aceova plavidla. „Zak vzkazuje, že se zbytkem už si poradí,“ doplnil po krátké odmlce a vypnul komunikaci.
Ace přimhouřil oči. Andoriel musí počkat.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Pekné.
Takže sa nám podarilo "objaviť" new zbraň


P.S.: Ešte raz dík za adresu.

[andoriel]

Děkuju, Puk

Tou novou zbraní myslíš hlodavce? Jo, to byl super nápad



P.S. Není zač
ája

[Aiwendill]

dvojnásobná gratulácia! Andoriel všetko najlepšie k narodeninám a aj k povýšeniu na moderátorku...