SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Shano

Vždyť mě znáš - trocha legrace, i když popisuju katastrofu, a na druhou stranu nikomu nic nedaruju... čímž jsi mě přivedla na nápad, který si budu muset promyslet
Díky

vynikající díl jsem rád že jsi zpět

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Právě dneska jsem říkala Erin, jak se mi stýská po Tvém plácajícím smajlíkovi - a už je tady
Díky

[andoriel]

Bavte se

72. Co se skrývá

Na odvrácené straně Měsíce dvě wraithské lodi i s posádkami přecházely z bojového nasazení k částečné hibernaci. Hlídky ztenčené na jednoho vojáka procházely chodbami v dlouhých intervalech, většina posádky odpočívala, jen pár vědců a důstojníků obsluhovalo senzory. Neměli žádný jiný úkol, než nenechat se chytit a čekat na přílet wraithské flotily. Nenápadnost znamenala využívat minimum energie, nechat se zanést měsíčním prachem a vůbec se tvářit balvanovitěji, než kdejaký šutr, který povaloval okolo. Monitorování pohybu nepřátel kolem planety bylo jednoduché. Na orbitě stále hlídkovala pouze jedna jediná loď. Aspoň tak se důstojníci domnívali podle nepatrných známek, které dokázaly senzory zachytit. Větší starosti začínaly jedné z lodí dělat vnitřní senzory. Zpočátku byly zapojené jen některé okrajové, ale postupně jich vědci zapojovali víc a víc a na bledých čelech se jim tvořily starostlivé vrásky. Údaje, které z vnitřních senzorů dostávali, nedávaly žádný smysl, protože podle nich začaly selhávat nepoužívané systémy stejně, jako ty plně vytížené. Nakonec poškození dosáhlo takových rozměrů, že museli odpojit hibernaci, aby při jejích nečekaných výpadcích nepřicházeli o vojáky.
Velitel rozpačitě zaklepal na dveře královny, aby jí seznámil s nejnovější situací. Její reakce byla ještě horší, než očekával. Nebyla rozzuřená, dokonce ani rozzlobená, byla apatická. Odešel od ní po pár minutách a ruce svíral před sebou, aby se mu netřásly. Po jeho hlášení královna ani nepootočila hlavu a řekla, ať se o to postará sám, že ji takové maličkosti nezajímají. Na jeho další vysvětlení ani prosby nereagovala vůbec a jen ukázala ke dveřím.
Šel chodbou a usilovně přemýšlel, kde najít řešení. Oči mu automaticky jezdily sem a tam, zastavovaly se na drobnostech a pokračovaly dál, když vše vypadalo tak, jak bylo obvyklé. Tiché písknutí skoro přeslechl, ale nohy se mu samy od sebe zastavily a Wraith zvedl hlavu a rozhlédl se jako větřící pes. Písknutí se neopakovalo a žádný zvuk ani pohyb nerušil klid odpočívající lodi. Přesto v ní pocítil nezvyklé napětí. Obracel hlavu a pátral po sebemenší anomálii. Nic nedokázal zachytit.
„Pozor, pane!“ hlavou se mu rozezněl výkřik a vnitřním zrakem uviděl vědce u jednoho u terminálů, jak zvedá ruce k ramenům s výrazem bezmoci. V sekci, kde se právě velitel nacházel, začal do vesmíru unikat vzduch. V trupu se objevila mikroskopická trhlina a hrozilo, že každým okamžikem povolí celá stěna.
Velitel se rozběhl k nejbližšímu uzlu chodeb. V ústí té, kterou běžel, se už začala stahovat blanitá uzávěra. Proskočil jí a těsně za ním sklapla jako velká hladová ústa. Otočil se zpátky, aby zkontroloval stav trhliny, ale blána se pokryla žilkováním a zneprůhlednila. Položil na ni ruku a ucítil pravidelné záchvěvy, už chtěl ruku odtáhnout, když se přepážka vyboulila do uzavřené chodby, napnula se a velitel pod prsty ucítil tlak, kterému se snažila odolat. Trhlina v trupu se rozšířila a vypustila najednou zbytek vzduchu v uzavřené části lodi.
Velitel se přesvědčil, že organická přepážka vydrží, a vydal se poklusem na můstek.
Na velkém hologramu uprostřed můstku byla vidět část plavidla, ze které právě unikl všechen vzduch, a nad ní se vznášela tvář velitele druhé lodi. Zak, říká se mu Zak, napadlo velitele, když vstoupil a uviděl kolegův starostlivý výraz.
„Máte potíže? Můžeme vám pomoci?“ zeptal se Zak, jakmile uviděl velitele.
Velitel rozhodil ruce a zatvářil se rozpačitě. Vlastní královna ho poslala pryč a teď mu pomoc nabízí Wraith z jiné frakce? V této galaxii snad neplatila žádná pravidla!
„Ano,“ řekl po krátkém zaváhání. „Pomoc by se hodila.“
Zak mlčel a čekal, až se velitel poškozené lodi rozhodne, o jakou pomoc má zájem.
Ani velitel nevěděl, co má vlastně chtít. Přešel po můstku sem a tam a se zoufalým úšklebkem požádal o pár vědců. Doufal, že jiný pohled na nakupené problémy snad najde jednoduchou příčinu.
Zak trpělivě čekal, než se velitel vymluví, pokývl hlavou a s ujištěním, že malá přepravní loď s několika vybranými Wraithy přistane co nejdřív, zmizel z holoobrazovky.
Velitel hlasitě vydechl. Jeho zástupce mezitím poslal opravářskou četu na místo uniku vzduchu a potrhaný kousek lodi se začal zacelovat. Než se zatáhl úplně, povolily dvě přepážky mezi patry. Naštěstí se v jejich okolí nikdo nepohyboval.
Vědci z druhé lodi prošli všechna místa, která jim velitel byl ochotný ukázat, a tváře se jim chmuřili nejenom nad stavem lodi, do níž se dostali, ale také nepříjemnými pocity vycházejícími přímo ze stěn plavidla. Jejich diagnostické přístroje velitel nikdy předtím neviděl a z několika poznámek pochopil, že pocházejí od lidí. Od těch, které nenápadně hlídali u jejich planety. Snažil se potlačit překvapení, ale věděl, že se mu to moc nedaří. Cizí vědci jeho rozpaky zaznamenali a nijak na ně nereagovali. Stáli uprostřed uzlu chodeb a rozhlíželi se.
„Tam,“ ukázal jeden z vědců do temného kouta. Všichni otočili hlavy a ti nejrychlejší zahlédli blýsknutí malých oček.
„Co to bylo?“ vyjekl velitel.
„To nevím,“ řekl pomalu jeden z vědců a dřepl si, aby získal jiný úhel pohledu. Položil dlaně na podlahu, naklonil hlavu na stranu a upřeně se zadíval do rohu. Žádný pohyb tam nezpozoroval, přesto se mu zdálo, že nevidí to, co by měl. Zvedl se, přešel až k místu, které předtím sledoval, a přejel po něm rukou. Do výše jeho kolen byla stěna hladká, ale čím níže se dlaní dostával, tím víc se mu pod ní otvíraly díry po okrajích vystouplé, jakoby byly zanícené. U podlahy byla stěna roztřepená do ztvrdlých zubatých cárů, ze kterých při pevnějším stisku vytékala hustá kapalina. Wraith zajel prsty do jednoho z větších otvorů a s výkřikem je vytrhl ven. Na prostředníčku se mu houpala zakousnutá myš. Než se stačila pustit, chytil ji druhou rukou za dlouhý ocas a zvedl ji do výšky. Myška jeho prst pustila a s pískotem se houpala sem a tam.
Velitel se opatrně přiblížil a znechuceně si prohlížel malého škůdce, když se ozval mnohem hlasitější pískot a pod wraithskýma nohama se vyrojilo velké hejno hlodavců všech velikostí. Někteří Wraithové znepokojeně přešlápli, když se jim přes špičky bot hnala chlupatá horda myší a krys, někteří sáhli k opasku po zbraních, aby si vzápětí uvědomili, že nejsou ozbrojeni. Nad pískotem se vznášel vysoký hysterický křik.
Záplava hlodavců prořídla, pískot odezníval a řev pokračoval dál. Velitel se tiskl ke stěně, zatínal do ní prsty tak, až mu z jejích konečků tekla černá krev, celé jeho tělo se křečovitě svíjelo, na obličeji mu vyskákaly temné skvrny a z otevřených úst se stále ozýval jekot.
Velká krysa, která zůstala poslední v dohledu, se uprostřed chodby otočila, posadila se na zadní tlapky a podívala se na křičícího velitele. Dvěma rychlými pohyby předních končetin si očistila čenich a utekla.
Vědec stále držel myš za ocas a se zájmem se díval jak na prchající hlodavce, tak na ječícího velitele.
„Asi vím, kde je váš problém,“ řekl klidně, když velitel na okamžik zmlkl, aby zalapal po dechu.

Andělín se skrýval hluboko v jeskyni a tiše mezi zuby trousil ty nejhorší nadávky, které znal. Skoro se nechal chytit.
Wraithka, která se před ním najednou objevila, vypadala tak lákavě, že všeho nechal a vrhnul se k ní, ale dokázala mu utíkat a odváděla ho dál a dál od ostatních. Chvíli si toho nevšímal, pak se zarazil, otočil a rozběhl se pryč. Za sebou uslyšel vzteklý výkřik a ještě přidal.
Maya stála na kraji lesa a rozzlobeně se dívala za prchajícím rusálem. Stačilo už jen pár kroků a byl by v dostřelu Michaelových zbraní, místo toho se mu doslova prášilo za patami, jak uháněl úplně opačným směrem, než kde ho Maya chtěla mít.
Založila si ruce před sebou a vzteky kopla do vyčnívajícího kořene stromu.
„Nejsem tak žádaná, jak jsem si myslela,“ řekla, ani neotočila hlavu. Věděla, že Michael k ní právě došel. Odpověděl jí pobaveným uchechtnutím.
„Půjdeme za ním?“ zeptala se a natáhla ruku pro zbraň.
Michael jí podal jednu ze tří pistolí, které měl zastrkané za opaskem a pokývl.
Nasadili ostřejší tempo, ale nerozběhli se. Rusál se sice pohyboval rychle, ale na wraithský krok byl krátký, a i když jim mezitím zmizel z dohledu, za pár okamžiků ho znovu uviděli, jak vbíhá mezi skály a rozhlíží se po úkrytu.
Michael se dotkl Mayina ramene a usmál se. Vrátila mu úsměv, zkontrolovala pistoli a vykročila přímo k otvoru ve skalní stěně, kde Andělín zmizel. Jeho hledání nebylo dlouhé.
„Tak tady jsi,“ usmála se Maya na Andělína skrčeného v krátkém slepém rameni jeskyně. „Pojď ven.“ Malý kulatý předmět v její ruce vydával ostré světlo a v úzkém paprsku ukazoval přímo na rusála.
Andělín se pomalu vztyčil a zaváhal, když uviděl Michaela.
„Vy dva,“ začal trochu ochraptěle a rozhlížel se kolem. Nikdo jiný v jeskyni nebyl. Vrátilo se mu sebevědomí, se dvěma Wraithy si poradí bez problémů. Jestli ho naháněli jen tihle, jeho tajná obava, že Wraithové zjistili slabinu rusálů, se rozplynula. Na tak důležitý úkol by jistě bylo potřeba víc než ti dva.
„Vy dva jste jiní. Trochu.“ Začal si je prohlížet a mhouřil oči do světla.
„Nemám tu signál,“ zavrčel Michael a zatřásl krabičkou komunikace, jakoby si myslel, že jí tak může přimět k činnosti.
„Nepotřebuješ ho,“ řekli Maya i Andělín ve stejném okamžiku. Andělínovi se tvář rozzářila úsměvem a lehce se vyhoupl na kámen, který z větší části přehrazoval vstup do slepého ramene.
„Věděl jsem, že si budeme rozumět hned, jak jsem tě uviděl,“ řekl procítěně a natáhl k ní ruku.
Maya se dívala na prsty s dlouhými trochu zahnutými nehty a opatrně couvla. Nechtěla rusála polekat. Zároveň pohnula světlem v ruce a jeden ostrý paprsek zmatněl a roztáhl se, takže osvítil větší prostor. Odložila svítící kouli do výklenku ve skalní stěně a stále sledovala blížícího se rusála.
„Ale ne,“ zarazil se Andělín a přeletěl pohledem z Mayi na Michaela. Tu Wraithku si nechá na později. Vrhl se na Michaela.
Wraith odskočil, zakopl na nerovném podloží a rozhodil paže, aby získal rovnováhu. Andělín ho za jednu ruku chytil a strhl ho k sobě. Maya zvedla pistoli, pečlivě zamířila a stiskla spoušť.
Trefila se. Skoro. Střela škrtla o Michaelovo rameno a zasáhla rusála do paže. Druhá, vypálená ihned po první, zasáhla rusálův ocas v místě, kde hustá srst přecházela ve spirálu chápavého konce, a přerazila ho.
Andělín vykřikl bolestí a místo, aby Wraithovi začal trhat končetiny a krmit se jimi, zkroutil mu ruku tak, aby jeho tělem vytvořil štít mezi sebou a Wraithkou se zbraní.
„Nemůžeš se dočkat?“ zamumlal polohlasně.
„Nemůžu.“ Maya stála s napřaženou pistolí a čekala na jistou ránu.
Andělín cítil, jak se mu poraněná ruka začíná třást a ustřelený konec ocasu pálil skoro k nevydržení. Takhle Wraitha dlouho neudrží. Zdravou paží chytil Wraitha pod krkem a přitáhl ho ještě blíž k sobě. Všiml si při tom, že Michael má za pasem stejné zbraně, jakou držela Wraithka. Jednu vytrhl a namířil s ní na wraithskou hlavu.
„Hned to polož nebo ho zabiju,“ poručil.
Maya se ušklíbla. „To určitě,“ odsekla a dál mířila na Andělína. Zmáčknout spoušť si zatím netroufla. Michael se snažil vykroutit a mohla by ho nechtěně trefit tak nešťastně, že by mu wraithský regenerační proces nepomohl.
Rusál se zadíval na Mayinu pistoli a pomalu pohyboval prsty tak, aby ji držel stejně, jako Wraithka. Všimla si, co dělá, pokrčila rameny a zvedla koutek úst.
„To je na nic. Nemáš odjištěno.“
Jestli doufala, že se rusál zarazí a začne zbraň zkoumat, spletla se. Andělín se sice na okamžik zarazil, ale pak rychle přesunul úchop tak, že pistoli držel za hlaveň a byl připravený rukojetí praštit Michaela po hlavě.
Maya lehce pohybovala rukama s pistolí nahoru a dolu, jak se snažila najít místo, kde mi mohla rusála trefit bez toho, aby ohrozila Michaela.
„Tak už střílej,“ zasyčel Michael.
Viděla na něm, že je připravený schytat kulku, pokud zároveň s ním zasáhne i rusála. Potřásla hlavou.
Michael se znovu zamlel. Andělín ho chtěl pevněji chytit za krk, ale prsty mu sklouzly. Michael se pootočil, chňapl po pistoli a sotva se jí dotkl, začal z ní střílet. Přitom couval, aby po něm rusál nemohl znovu sáhnout. Maya vystřelila ve stejný okamžik jako Michael a chvíli se jeskyní rozléhal ohlušující rachot střel.
Andělín stál sám mezi dvěma Wraithy, kterým se kouřilo z hlavní prázdných zbraní. Kymácel se ze strany na stranu stále víc, ale pořád se držel na nohou, i když mu v hlavě mokvaly dvě velké rozšklebené díry a horní polovinu těla měl mnohokrát rozstřílenou. Žádná kulka neminula cíl.
Rusál se zhoupl k Michaelovi tak daleko, až Wraith ještě couvl, ale umírající tělo se zarazilo a vrátilo zpátky do rovného stoje, pak se naklonilo na druhou stranu. Maya před sebou pořád držela prázdnou pistoli. Když se k ní rusál naklonil, automaticky začala mačkat spoušť a vůbec jí nevadilo, že úderník cvaká na prázdno.
Andělín VeselýŘezáč se jí složil k nohám. Ještě pár vteřin ho pozorovala, ale nepohnula se mu ani špička dlouhého ucha.
„Hotovo?“ zeptala se. „Můžeme vypadnout a skoncovat s ostatními?“
Michael neochotně sklonil pistoli a zamnul si škrábnutí na rameni, které se mezitím změnilo v nepatrnou jizvičku. Došel k rusálovi a strčil do něj špičkou boty.
„Můžeme,“ souhlasil.
„Maya se naklonila a podívala se do slepého ramene skalní chodby. „Hezký úkryt,“ ocenila Andělínův výběr místa. Vzala svítící kouli z výklenku a jako první se vydala na krátkou cestu za denním světlem, aby mohli dát pokyn k likvidaci zbytku rusálů.quote]

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

73. Virtuální procházka a jiné práce

Doktor Radek Zelenka ležel na zádech na posteli s rukama za hlavou a střídavě se mračil a usmíval. Mračil se proto, že Ann stále ještě nenašli, i když už viděl tolik lidí ve wraithských zásobárnách, že se mu z toho celkem pravidelně zvedal žaludek. A usmíval se proto, že přes všechna očekávání a obavy se mu na Toddově lodi prostě líbilo. Lépe řečeno na Aceově lodi, ale takto na ni myslel jen úplně tajně. Nikdo neměl vědět, že zná pravé Wraithovo jméno. Na celé Zemi ho včetně Radka znali jenom tři lidé, a tak to mělo zůstat.
„Jsme u další lodi. Je žádána tvoje přítomnost,“ oznámil mu mladičký wraithský voják a uctivě couvnul ze dveří.
Radek nereagoval hned. Tuhle lekci dostal jako jednu z prvních. Všechno má svůj čas a přetrhnout se není znakem přátelské ochoty, pokud na tom nezávisí život přítele. Ještě chvilku poležel, pak se posadil a rozhlédl se po své opravářské brašně. Vstal, zkontroloval její obsah, s hlasitým cvaknutím ji zavřel a chytil za ucho.
„Moje přítomnost je žádaná,“ zamumlal si pro sebe a sklonil hlavu, aby skryl úsměv.
Po příchodu na wraithskou loď mu trvalo jenom krátkou dobu, než přišel na to, že Wraith vlastně žádné opravy nepotřebuje ani nevyžaduje. Konkrétně jeho loď na tom byla tak dobře, že by jí Radek každým zásahem spíš ublížil. Ostatní lodě, které postupně navštěvoval, takové štěstí neměly. Vždy se našla nějaká závada nebo problém a lidský technik začínal být vyhledávaný.
Návštěvy na prvních plavidlech byly velice mírně řečeno nepříjemné. Radek nebyl u toho, když velitel vyjednával o jeho přístupu. Nejprve se ošíval, když ho před vstupem na cizí loď obstoupila silná ochranka wraithských vojáků s rukama významně položenýma na pažbách omračovačů, které vedl sám velitel, ale během chvíle pochopil, že jinak by dlouho nepřežil. Jeho pomoc byla sice přijata, ale jakmile ji dokončil, stal se jenom součástí potravního řetězce.
Nejhorší bylo, když procházeli kolem zásobáren s vysvětlením, že nejvíc problémů se skrývá právě při uchovávání potravy. Doktor Zelenka se brzy naučil přehlížet lidské tváře jenom zběžně. Byl si jistý, že Ann by poznal na první pohled, a ostatní uskladněnou potravu se snažil vnímat co nejméně. Na práci se skoro nesoustředil, přesto se mu vždycky podařilo odhalit důvod poruchy a buď opravu provést okamžitě, nebo s ní alespoň začít a udělit přesné instrukce k jejímu zdárnému dokončení.
Po prvních dvou pracovních návštěvách seděl v Aceově lodi v koutě místnosti, kterou dostal přidělenou k užívání, klepal se a z očí mu kapaly slzy. Netušil, jak děsivě na něj bude pobyt mezi Wraithy působit.
Ace vešel jako vždy bez ohlášení a zadíval se na drobného vědce.
„Jsi schopný pokračovat?“ zeptal se ho věcně.
„Netušil jsem, jak složité to bude,“ zajektal Radek zuby.
Ace se zamračil.
„Jestli ses rozhodl, že dál nechceš pokračovat, zůstaneš v této místnosti. Nemohu tě dopravit zpátky na Zemi, když si zrovna vzpomeneš.“
Radek si zakryl rukama obličej a promnul si ho, aby se zbavil vlhkosti na tvářích. Pomalu zvedl hlavu a zadíval se na Wraitha.
„Nechci zpátky na Zemi, vždyť jsem ještě nenašel svoji ženu. A nechci tady sedět a nic nedělat. Proto tady nejsem.“ Mluvil ostřeji, než bylo jeho uším příjemné, ale nedokázal ani nechtěl své emoce moc ovládat.
Ace spokojeně kývl. „V tom případě si odpočiň, k další lodi, kde by mohla tvoje Ann být, to bude trvat pár hodin.“ Nečekal na odpověď a odešel.
Radek si opřel lokty o pokrčená kolena a dlaněmi si podepřel čelo. Potřeboval se uklidnit a srovnat si myšlenky.
Další návštěvy byly lepší. Pověst o jeho technické zručnosti se rozletěla mezi wraithskými plavidly a netrvalo dlouho, než je sami velitelé i některé nižší královny začali vyhledávat.
Radek se naučil, na které dotazy, poznámky a připomínky má odpovídat, na které to není žádoucí a kdy si může dovolit jedůvku, a jeho silná ochranka se postupně smrskla na tři vojáky a jednoho z nižších důstojníků. Pokud tedy velitel neusoudil, že by jeho přítomnost na cizí lodi mohla být něčím přínosná.
Ve spánku doktora Zelenku začaly strašit tváře lidí v zámotcích. Probouzel se zmáčený potem a blahořečil komukoli, kdo dokázal na wraithské lodi zařídit pokoj se sprchou. Až když stál poněkolikáté pod jemným proudem teplé vody, uvědomil si, že ten někdo byla asi Andoriel. Usmál se a přejel rukou po narůžovělé stěně.
„Moc dobrý nápad,“ zašeptal si pro sebe.
Dotyk cizího vědomí ho zasáhl bez varování. Nejdřív se v něm skoro utopil, pak pochopil, že s ním komunikuje sama loď. Byla to tak nová zkušenost, že jí v první chvíli skoro odmítl, ale jeho přirozená zvědavost to nedovolila a za chvíli se k ní přidal i vědecký zápal, když zjistil, že se díky takovému spojení může o organických lodích dozvědět takové věci, za jaké by třeba Rodney dal pár let živo… Rodney už žádný život nemá, blesklo mu hlavou a raději se soustředil na virtuální procházku s tím nejzasvěcenějším průvodcem – samotnou lodí.
Nevěděl, jak dlouho stál pod sprchou s rukou přilepenou ke zdi. Voda na něj tekla stále stejným proudem a stále stejně příjemně teplá. Jediný ukazatel času v prvním okamžiku byla Radkova rozmáčená scvrklá kůže.
Dalším pomocníkem v dlouhých dnech čekání a bezesných nocích se stal terminál zabudovaný do jednoho z panelů obkládajících stěny pokoje. Radek mohl buď stát u něho, nebo ho přemístit na stůl opřený o nedalekou zeď a pohodlně si k němu sednout. Po prvním otevření mu to trochu připomnělo krátkou dobu, kdy měli na Atlantis wraithskou databázi. Brzy zjistil, že jeho přístupy jsou omezené, přesto se dozvěděl spoustu nových věcí. Zvlášť vesmírné anomálie byly pečlivě popsány i s místy, kde se vyskytují. Pročítal je a napadlo ho, že mu je styl popisu povědomý. Tentokrát na jméno tvůrce přišel brzy. Andoriel. Narazil na její zápisky, proto mu připadaly známé. Její způsob vyjadřování si pamatoval moc dobře.
Po návratu z další pracovní návštěvy, kdy sice opravil recyklaci odpadních látek, ale Ann nenašel, se u něj znovu zastavil Ace.
„Brzy budeme hotovi s plavidly, která tvoje opravy požadují. Pokud nenajdeš, co hledáš, bude to složitější. Připrav se na to, že počet vojáků doprovodu se zase rozšíří a na některé lodě se vůbec nedostaneš.“
Radek si povzdechl. „Děkuju,“ vypravil ze sebe. Právě přemýšlel o tom, kolik bezesných nocí ho ještě čeká, a jestli se ještě někdy v životě pořádně vyspí, i kdyby Ann našel hned na dalším plavidle.
„Brzy mě čeká setkání s nejvyšší královnou. Na její loď nepůjdeš v žádném případě. Ani by o tobě neměla vědět,“ pokračoval Ace. „Pokusím se tam i na ostatních lodích, kam se nedostaneš, po Ann poohlédnout sám.“
Radek otevřel ústa a zůstal na Ace civět. Wraith si dovolil malý úsměv. Malého nervózního vědce jen tak něco nepřekvapilo, ale jemu se právě povedlo, že ztratil řeč.
„Teď zůstaň tady, jsme nad planetou, která není bezpečná,“ otočil se velitel k odchodu.
Doktor Zelenka se chtěl zeptat, od kdy je sklizeň nebezpečná a jestli náhodou nejsou u Země, ale Ace se po něm ve dveřích otočil a Radek pochopil, že nebezpečí je skutečné a se Zemí nemá nic společného. O to zvědavější byl. Co by mohlo Wraithům nahánět hrůzu?
Stoupnul si těsně za dveře a zaposlouchal se do tlumených zvuků v nejbližším okolí. Už to chtěl vzdát, protože čekání bylo dlouhé a všude vládl klid, když se najednou povyk strhl snad přímo u jeho dveří. Neodolal a otevřel je. Pokud před nimi byl nějaký hlídač, zmizel. Křik a dupot se ozýval za nejbližší zatáčkou a rychle se blížil. Radek couvl zpátky do pokoje, dveře nechal otevřené a jen opatrně vykukoval, aby mu nic zajímavého neuniklo.
V ohybu chodby se objevil divný tvor. Doktor si všiml dlouhých uší svázaných fialovou mašlí, silného copu, visícímu přes rameno a huňatého pruhovaného ocasu s holým spirálovým koncem. Přesto ani na okamžik nezapochyboval, že tvor je mužského pohlaví, pokud nějaké pohlaví měl. Těsně za ním se hnali wraithští vojáci a snažili se ho chytit. Radek zahlédl jednoho, který ho často doprovázel na lodích. Pamatoval si ho jako kliďase připraveného zasáhnout, jakmile by cokoli ohrožovalo „chráněnou osobu“. Přikrčil se ve dveřích, a když tvor probíhal okolo, podrazil mu nohy. Připadal si jako na základní škole, kde se podobnými vtípky často bavil.
Tvor udělal kotrmelec a rozplácl se pod nohama Aceovi, který se objevil na druhé straně chodby. Velitel ukročil stranou a vojáci se na tvora sesypali. Radek stál ve dveřích a díval se, jak tvora pevně spoutávají, pak zvedl oči a couvnul, aby se před ním vchod zavřel. Ace spokojeně kývl. Doktor zareagoval naprosto správně.
Radek Zelenka se za dva dny protahoval a kroutil na všechny strany. Pohybu nikdy moc nedal, ale zůstat tak dlouho v jediné místnosti, to bylo i na něj trochu moc.
„Jak to tady mohla Ája vydržet?!“ vykřikl vztekle, když mu zalupalo v rameni, až měl pocit, že se mu do něj někdo dostává příborovým nožem.
Ode dveří se ozval veselý smích.
„Ája celé dny neseděla. Pěkně si s ní tady užili, co jsem slyšela,“ řekla Maya a zastavila se u vstupu, aby počkala, jestli jí Radek pozve dál.
„Je vůbec někdo, kdo by ji neznal?“ zavrčel Radek a opatrně se narovnával. Mávl přitom rukou, že Maya může vejít. „Co jsi slyšela? A kdo vůbec jsi?“ zeptal se, jakmile vešla a zvědavě se rozhlédla.
Maya nakoukla do sprchového koutu a zastavila se, aby si prohlédla obraz nad lůžkem. Radek pořád čekal, jestli mu odpoví na některou z otázek.
„Jo, jo,“ pronesla zamyšleně, a pak ho stručně informovala, kde se spolu mohli setkat. Sotva zpozorovala, že mu události zapadly do sebe, přešla k ještě stručnější zprávě o Andoriel. Tiše se bavila tím, jak jen zalapal po dechu, když zjistil, že se Ája proháněla po lodi a z nějakých zákazů a příkazů si nic nedělala. Ještě nějakou dobu odpovídala na Radkovy otázky a sama se ptala na všechno, co jí napadlo. Přerušil je až příchod jednoho z vojáků s něčím, co Radek označoval za večeři, i když podle jeho vnímání času bylo teprve odpoledne.
Maya se podívala na tác a s úšklebkem odešla. Taková strava už jí dávno nic neříkala.
Další den ale byla u Radka znovu a odcházela po dlouhé době.
Radek se díval na dveře, které se za ní zavřely, a usmíval se. Tak dobře si už dlouho nepopovídal. Ale nevadilo mu, že se pak už neobjevila. Pochopil, že nemá čas, protože se loď začala připravovat na setkání s nejvyšší královnou. Anat, jak se vyjádřil Ace, byla náročná, panovačná a nepředvídatelná. Některá místa v lodi bylo potřeba dobře zabezpečit před její případnou zvědavostí.
„Asi poslední pracovní návštěva před příletem na pozici Anat,“ řekl Ace Radkovi, když ho vedl na další wraithskou loď.
Radek se mdle usmál. Další procházka zásobárnou v něm vzbuzovala tak rozporné pocity, že by ji nejraději odvolal.
„Je tady!“ otočil se za dvě hodiny přeskakujícím šepotem k jednomu ze svých strážců. „Dej vědět veliteli, že jsem ji našel.“ Voják nijak nereagoval a Radek jen doufal, že se jeho objev k Aceovi dostane. Snažil se pokračovat v opravě, ale ruce se mu začaly tak třást, že si je opřel o stěnu a pak je spustil podél těla a sbalil do pěstí.
„Je něco v nepořádku? Žádáš přístup z jiného místa?“ chtěl vědět místní důstojník. Postával opodál a napůl nevraživě, napůl zvědavě sledoval lidského vědce, který toho o jejich lodi věděl víc, než celá posádka včetně velitele a královny dohromady.
„Přemýšlím,“ zavrčel doktor Zelenka a klouby na rukou mu zbělaly.
„Jsi hotový?“ zeptal se Ace. Objevil se z ničeho nic vedle Zelenky a zachmuřeně zíral na obnažený přívod energie. „Musíme co nejrychleji odletět.“
„Ale…,“ protestoval Radek vyděšeně. Velitelské gesto ho umlčelo a v čele ucítil drobné mravenčení a uslyšel nesrozumitelný mumlavý hlas. Potřásl hlavou. Nechápal, co se děje. Přitiskl částečně odříznutý plát lodní stěny přes spojené vedení, počkal pár vteřin, než se organická vlákna spojí a odstranil svorku, aby energie mohla volně proudit. Tiché pípnutí nedalekého terminálu potvrdilo, že oprava se podařila.
„Půjdeme,“ pobídl ho Ace. Jeden z vojáků vzal doktora za loket a odváděl ho do přepravní lodě, kterou používali při návštěvách cizích plavidel.
Nechal se vést bez protestů. Cítil se divně otupěle. V lodi se sesunul na sedačku u zdi a zůstal sedět s očima nepřítomně upřenýma před sebe. Uslyšel, jak velitel blízko něj něco říká, ale nevěnoval tomu pozornost, ani když si jeden z vojáků sedl vedle něj.
„To je ale milé přivítání,“ řekl najednou ženský hlas.
Radek vyskočil a divoce se rozhlédl. „Ann!“ vykřikl.
Vedle něj neseděl jeden z vojáků, ale jeho dlouho hledaná žena.
„Ann,“ vydechl Radek a natáhl k ní ruce.
Ann se zvedla a chytila ho kolem krku. Přitiskla se k němu a rozplakala se. Když pro ni před chvíli přišli a odváděli ji nekonečně dlouhými chodbami někam do neznáma, byla přesvědčená, že je to její poslední cesta. Místo smrti se potkala nejdřív s Wraithem, který se k ní choval jako k člověku, a pak i s Radkem. Mezi vzlyky to šeptala Radkovi do ucha, skoro se lekla, když se rozesmál, a trochu se od něj odtáhla.
„Jako k člověku?“ opakoval po ní vesele. Přejel jí rukou po tváři, uhladil jí vlasy na krku a palcem přejel po stružkách slz. „To už bys byla mrtvá,“ řekl s úlevným povzdechem. Pootočil se, aby viděl na Ace.
„Děkuju. Jsem tvým dlužníkem,“ řekl procítěně. Sice mu tichý hlásek našeptával, že všechny ty cizí lodě, co velitel navštívil spolu s ním, určitě Aceovi slouží k nějakému tajnému záměru, ale rozhodl se hlásek ignorovat. Wraith splnil, co slíbil – našel Ann. A co víc, Radek si rozšířil vědomosti a znalosti o wraithských lodích do takové míry, že po návratu na Zemi snad budou moci vymyslet účinnou obranu.
„Budu na to pamatovat,“ pokynul Ace rukou a s trochou ironie pokračoval: „Platba za technickou výpomoc byla standardní a královna se moc nezabývala pár kousky z přeplněných zásobáren. Ví, že jsme se nemohli zúčastnit sklizně na Zemi a ostatní planety jsou dost pusté.“
Radek začal blednout, ale velitel ho nenechal moc dlouho přemýšlet:
„Připravte se na dlouhý pobyt v pokoji. Budete potichu a dveře zůstanou v každém případě zavřené. K Anat nám zbývá necelý den letu, už se nebudu dál zdržovat, je třeba skoncovat s rusály jednou provždy.“
Radek si vzpomněl na divného tvora s dlouhýma ušima, kterého pomohl zadržet, když se proháněl po lodi, vzal Ann za ruku a odvedl ji Aceovou lodí, kde mezitím přistáli, do pokoje.

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[Aiwendill]

a copak asi dělali, až došli do teho pokoje?

[andoriel]

Děkuju, Aiwe

No, to už popisovat nebudu, nechám to na nich a na Vaší fantazii

[andoriel]

Bavte se

74. Domácí boje

Andoriel se pomalu soukala do čistých šatů a upíjela přitom z velkého hrnku silný bylinný čaj s medem. Cítila, jak se jí postupně vrací síla a připadala si z toho dost unavená. S přemáháním zvedla koutky úst k úsměvu. Slyšela, jak ve vedlejším pokoji netrpělivě přechází John Sheppard a čeká, až se Ája konečně rozhodne, že je čas na přesun.
„Tak můžeme?“ přivítal ji, jakmile se objevila ve dveřích. V ruce svíral vysílačku připravený dát pokyn na Celeste Grey, že je může asgardským paprskem přenést na palubu a vzápětí do Cheyennské hory.
„Spěcháš někam?“ zamračila se na něj Andoriel. Dopila poslední zbytek čaje a odložila hrnek do dřezu. Zůstala stát zády k Johnovi s rukama opřenýma o pult a zhluboka se nadechla. Vůbec se jí nechtělo naskočit znovu do toho šíleného vlaku skrývajícího se za jednoduchou značkou SG.
John povytáhl obočí. „Mám Nathanovi říct, že má s lodí počkat, až… až co? Uděláš si make-up?“ Mluvil ostře, ale pohled, kterým Andoriel sledoval, byl ještě pořád dost vyděšený. Když ji konečně našel, měl neodbytný pocit, že byla na hranici smrti. Opatrně se o tom zmínil a ona mu to nevyvrátila, jen pokrčila rameny a začala se vyptávat na to, jak se dostal zpátky ke staré práci.
Ája se zasmála a otočila se k němu. „Nemyslím, že by to pomohlo, ale jestli myslíš -,“ ušklíbla se na něj. Neodpověděl a pohledem ji poháněl, když se vydala po bytě a házela do objemné tašky všechno, co jí přišlo pod ruku. Nějakou dobu trvalo, než se začala z různých místností vracet s prázdnýma rukama, až nakonec zůstala stát nad otevřenou poloprázdnou taškou.
„Tak jestli to musí být,“ povzdechla si, „ to je všechno.“
John něco krátce zamumlal do vysílačky a než se Ája rozkoukala, stála na chodbě před kanceláří velitele SG. John sotva kývl na rozloučenou a někam zmizel. Nelitovala, boj se svou neochotou dělit se o poznatky o Wraithech stejně bude muset vybojovat sama a ošklivé prostředí SG jí v tom určitě nepomůže. Věděla, že jako vždy se toho od ní lidstvo moc nedozví.
„Ahoj, Paule, doufám, že pro mě máš…,“ začala hned, jak krátce zaklepala a bez vyzvání otevřela dveře do kanceláře. „Och, promiňte,“ zamumlala. Za stolem neseděl generál Paul Davis, ale někdo neznámý. Už chtěla zase zavřít, když ji neznámý muž pozval dál.
„Čekala jste někoho jiného,“ konstatoval. „Nejste první a nejspíš ani poslední. Generál Davis odešel ze zdravotních důvodů do důchodu a teď je to na mně. Paní Norová, vítám vás v SGC.“ Podal Andoriel ruku, pevně stiskl a zároveň se představil: „Thomas Hidllet. Nový velitel SGC. Dosadilo mě sice vojsko, ale hodnost žádnou nemám. Váš pokoj je připravený, ukážou vám ho. Až se zabydlíte, někdo vás odvede do laboratoře, kde se schází protiwraithská skupinka. Nebo víte co? Doprovodím vás do pokoje sám.“
Přes Ájinu snahu chopit se svých zavazadel, popadl její tašku a hodil si ji na rameno. „Moc toho nemáte,“ poznamenal a mávl rukou ve směru, kterým se měli dát.
Andoriel šla vedle něho a neodolala, aby po něm každou chvíli po očku nekoukla. Vzbuzoval v ní rozpaky a ani nejdřív nevěděla proč. Vypadal docela příjemně. V černém oblečení vynikla jeho bílá pleť a zářivě modré oči s výrazem, který se měnil z pobaveného na potměšilý a zpátky, i když se snažil tvářit vážně, jí připadaly milé. Delší černé vlasy se mu pod ušima začínaly kroutit a jejich konečky se lehce dotýkaly ramen.
Zadívala se před sebe a ušklíbla se. Stará stodola dobře chytá, napadlo ji staré přísloví. Až když se zasmála nahlas, uvědomila si, že to asi bylo nevhodné, ale pohodila hlavou a zašklebila se na fešáka vedle sebe.
„No, nový veliteli SGC Thomasi Zatímnevímjakdál, aspoň něco pozitivního v těhle ošklivých šedých chodbách,“ řekla vesele.
Podíval se na ni trochu zaraženě a to ji znovu rozesmálo. Poděkovala, když jí otevřel dveře do pokoje, sebrala mu svoji tašku a nekompromisně mezi nimi zavřela. Bude si muset na ty jeho zářivě modré oči v úzkém obličeji chvíli zvykat.

Ace si prohlížel Anat a nemohl se zbavit myšlenky, že takhle přepadlou ji ještě neviděl. Pohybovala se trhaně a v řeči i myšlenkách přeskakovala bez souvislostí mezi různými tématy. Nedostatkem potravy to být nemohlo. Cestou na můstek si všiml, že zásobárny praskají pod tíhou uskladněných lidí. Přesto měla Anat propadlé tváře a tenké paže, kterými pohybovala jako raněný pták. Znovu ji ujistil, že s rusály na povrchu planety s bývalou líhní si poradí i bez její pomoci, a bez protestů strpěl její nedůvěru vyjádřenou nejen slovně, ale i telepaticky. Chladně se uklonil a ukázal na hoobrazovku uprostřed můstku. Michael právě ohlásil splnění úkolu a vojáci Aceovy posádky začali s likvidací rusálů.
Anat se na to chvíli roztržitě dívala, pak se otočila ke dveřím a pokynula, že ji má velitel následovat.
Ace se po straně podíval na Krabata. Černý pramen vlasů nad čelem královnině prvnímu muži prokvetl šedými proužky a vypadal podobně strhaně, jako královna, přesto ani mrknutím oka Aceovi nenaznačil, co se na jejich lodi děje.
Anat Ace vedla do svých pokojů. Před vstupem se zarazila a podívala se na Wraitha skoro omluvně.
„Moje dcera si přeje se s tebou seznámit. Prosím, buď trpělivý.“ Otevřela dveře.
Ace zaváhal, než vešel dovnitř. Nikdy neslyšel o tom, že by se královna takto vyjadřovala o své dceři. Jeho první tiché nadšení, že se setká s Ana-al nebo s Baanan vzalo rychle za své, když v místnosti potažené tmavým suknem uviděl malou osůbku s rukama založenýma před sebou. Měla nepochybně wraithské rysy, ale zároveň nevypadala jako žádný jiný Wraith včetně Michaela a Mayi.
„Své dcery už nikdy nepotkáš,“ řekla mu na uvítanou. „Jedna doplatila na svou pýchu a stala se potravou pro rusály a druhá bojovala o své tělo, dokud ji nezničila katastrofa, která zasáhla celou jednu solární soustavu.“
Ace cítil, jak se mu rozbušilo srdce, a stiskl prsty do pevných pěstí. Ani ho nenapadlo, že by jí neměl věřit. Věděl, že mluví pravdu.
„Děkuji ti za pozdrav, i já tobě přeji příjemný den,“ řekl, když se mu podařilo uvolnit zaťaté zuby.
„Alexis,“ vzdychla královna, přešla kolem velitele, stoupla si před dceru a pohladila ji po ramenou. „Proč jsi to neřekla mně, Sisi? Jsou to – byly to i moje dcery,“ opravila se a v hlase jí zazněl ublížený tón.
„Já jsem tvoje dcera,“ usmála se na ni Alexis, pak se jí tvář vrátila k vážné masce a královna sebou cukla, jako by ji někdo odstrčil.
Ace zaznamenal krátký zápas myslí, ve kterém starší podlehla až překvapivě rychle, a Anat se stáhla do kouta místnosti.
Alexis si Ace prohlížela jako nový mírně zajímavý exponát, pak na něj zaútočila myšlenkou. Wraith se nesnažil jí nějak bránit, jen ji odrazil stranou a nechal rozplynout. Sisi se zamračila a pohodila hlavou, až se jí různobarevné prameny vlasů rozletěly do všech stran. Zkusila to znovu se stejným výsledkem.
Wraith se na ni díval s pohrdavým znechucením. Byla silná. Silnější, než ostatní Wraithové, a kdyby nebylo Andoriel, která se pod Aceovým vedením naučila odvracet mentální útoky mnohem silnějších telepatů, byl by jí podlehl stejně, jako se to stalo Anat. Taková moc ale měla být usměrněna hned, než začne páchat škody na vlastním druhu. Že tuto výchovu Anat zanedbala, bylo neomluvitelné.
„Tyyy!“ zasyčela na něj Alexis a přetrhla mu další myšlenky.
Nový útok byl mnohem horší, a než se Aceovi podařilo ho zvládnout, na čele se mu třpytily drobné kapičky potu.
Sisi vztekle dupla nohou do země, rozpletla ruce spojené před tělem a ukázala ke dveřím.
„Vypadni!“ zaječela. Takhle jí ještě nikdo neodolával.
Ace jí věnoval poslední zamyšlený pohled a odešel z místnosti. Anat se snažila vyplížit s ním, ale rozkazovačný hlas dcery ji zarazil. Wraith se ohlédl, ale nesnažil se pomoci. To bylo mezi královnami, ať už měly jakýkoli věk. Letmo pohlédl na Krabata a napadlo ho, že mu nezávidí. Být velitelem na takové lodi bylo jako bojovat se svou rodinou o holý život. Krabat stále nereagoval, i když Ace nechal svoji myšlenku volně plynout. Až když viděl jenom Aceova záda, naznačil malou úklonu jeho směrem.
„Počkej!“ zarazil Ace výkřik Anat, než stačil nastoupit do malé přepravní lodi a odletět. Ustoupil jí z cesty a pevně za nimi zavřel vstup.
Anat se zapotácela, dosedla na jednu ze sedaček u stěny, opřela si hlavu a se zavřenýma očima prudce oddechovala.
Přepravní loď vyletěla do vesmíru a zakroužila, aby nabrala kurz k mateřskému plavidlu.
Sotva přistáli, Ace sdělil pilotovi, že odlétají na opačnou stranu planety. Sledoval přitom Anat, která se očividně vzpamatovávala. Odvedl ji do své kajuty a snažil se, aby měla pohodlí. Byla to pořád nejvyšší královna a on nemohl převzít její místo. Skoro zalitoval, že nemá po ruce Teylu s jejím wraithským genem, kterou by mohl zmanipulovat, aby Anat zabila a zbavila se pak i Alexis. Všechno by bylo jednodušší, kdyby měl moc ve svých rukou.
„Můžeš tu zůstat, jak dlouho budeš chtít,“ nabídl královně neochotně. Byla jen otázka času, kdy se Anat vrátí ke svým starým způsobům a začne bojovat o nadvládu.
„Nemůžu se zdržet moc dlouho,“ odpověděla těžce. „Nezvládnou ji. Nikdo ji nezvládne, ani já ne, ale když jsem u ní, nechá loď na pokoji a posádka může fungovat, jak je zvyklá.“
„Kdo…?“ začal Ace. Pak si uvědomil, že takové dotazy jsou nad rámec jeho pravomocí.
Anat rezignovaně mávla rukou. Užívala si toho, že se jí nikdo nepřehrabuje v hlavě, a docela ráda ústně odpověděla:
„Baal. Ten – ten tvor, co -,“ zamnula si rukou zátylek a ztěžka polkla.
„Baal,“ opakoval tiše Ace. „Aha.“ Pamatoval se, jak královnu ovládl tvor podobný hadovi, který si říkal Anat, a snažil se převzít nejenom vládu nad Wraithy, ale také do galaxie Pegas pozvat svého druha Baala. Nebyli si tehdy jisti, jestli se hadovi-Anat podařilo odeslat Baalovi zprávu a dlouho čekali, kdy se objeví nějaká přízračná loď plná hadů odhodlaných obsadit celou galaxii. Nikdo nepřiletěl a Ace na Baala skoro zapomněl.
„Ty potvory mají genetickou paměť,“ pokračovala Anat. „Alexis si pamatuje všechno nejenom jako gout, nebo jak si to její otec vlastně říkal, ale také jako Wraith.“ Poslední slova skoro vzlykla a z očí jí vypadly dvě velké slzy.
Ace si pomyslel, že vzniku Alexis musela být přítomna i Anat, ale nahlas nic neřekl. Spoléhal na to, že královna odložila telepatii jako příliš často používaný doplněk, kterého se ráda na chvíli zbaví.
Anat se pomalu zhluboka nadechla a narovnala se. „Bude z ní dokonalá královna,“ řekla. „Bude nejsilnější, ovládne všechny a všechno. Nikdo proti ní neobstojí. Moje krev.“ Oči se jí zamžily představou všech možností. Ramena jí postupně klesla a nakonec svěsila hlavu. „Ale kdo s ní vydrží? Kdo podpoří moji holčičku? Nemůže zůstat sama.“ Už jen šeptala.
Ace stiskl rty, aby nepronesl něco o nutnosti kázně. Rozhodování nebylo na něm.
Královna se usadila do pohodlného křesla, zavřela oči a pohnula prsty rukou na znamení, že si chce odpočinout.
„Až budu chtít odejít, zavolám tě,“ řekla.
Ace naznačil úklonu a odešel. Procházel loď a kontroloval, jestli jsou všechny důležité dveře náležitě zabezpečeny. V celém plavidle vládl klid přesně, jak si to přál. Došel na můstek, oběma rukama se opřel o středový pult s hoobrazovkou a svěsil hlavu. Také si potřeboval odpočinout po setkání s Alexis a nečekanou návštěvou Anat. Mimochodem zaznamenal, že boj s rusály byl úspěšný a výsadek se vrátil z planety, ale zkoumání podrobností odsunul na dobu, kdy bude královna pryč.
Odpočinek netrval dlouho. Anat se objevila na můstku, aniž by jí kdo doprovázel, a ledovým hlasem se začala ptát na několik uzavřených vstupů. Ace ji klidně informoval o opravách a nebezpečích, která za zamčenými dveřmi číhají, a vzápětí chtěl sám vědět, jestli si královna přeje návrat na svoji loď. Dočkal se tvrdého pohledu a strohého přikývnutí.
Ke královnině plavidlu se na Aceův příkaz vraceli oklikou, kterou přijala sotva znatelným úlevným povzdechem. Jak se blížili k Alexis byla královna zase nervóznější a zmatenější, a když měla nastoupit do přepravní lodi, kterou pro ni poslal Krabat, napadlo ji, že by pro její psychické zdraví bylo lepší lodičku otočit a odletět někam do neznáma. Ta slabost ji ale hned přešla, a když vstupovala na svou mateřskou loď, tvářila se zase tak, jak se na nejvyšší královnu patří.
„To je dobře, že jsi tady,“ ozval se jí okamžitě v hlavě hlásek Sisi. „Jsme tady moc dlouho, a jak jsem zjistila, nechala jsi za sebou nějakou nedodělanou práci. Svolej celou flotilu, letíme skoncovat s tou planetou, kde jsi nechala spoustu potravy ladem.“

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Ještě jsem si vzpomněla, že tu někdo psal o použití Niči-Tele. Tehdy jsem nevěděla, o co jde. Teď už vím! Tyhle Marvelky jsou skvělé Líbí se mi čím dál víc, i když moji nejoblíbenější postavu v posledním filmu zabili ale už se mu to stalo, tak to snad přežije jako vždycky

Pekné časti.
Andoriel, pokračuj v započatom diele.