Upozornění! Kapitola obsahuje erotický obsah lehce incestního rázu, je umístěn do Spoileru! 18+
Stargate Ancients: Relativity temporis
26. Kapitola
300 PA
Jsi velmi vnímavý Ethane.“ Poznamenal. „Neodpověděl jsi na otázku…“ Upozornil ho. „Ano, jsem tady z jistého důvodu… Jak jistě všichni víte, čelíme velmi mocnému nepříteli, zatím to jsou jen pohraniční potyčky, nicméně před nedávnem početná flotila prorazila hluboko do našeho území k soustavě Vedra. A tisíce kadetů na to doplatilo. Jejich jednotky jsou, podle odhadů, tisíckrát početnější než naše.“
Všichni u stolu teď zaujatě poslouchali rozhor Ethana a Frixe. „Ale to není zas až takový problém.“ Namítl Ethan. „V početní nevýhodě jsme byly i během první mezigalaktické války, ale naše technologická nadřazenost, síly vyrovnávala.“ „Jenže tenhle nepřítel, není technologicky podřadný. Je téměř na stejném stupni technologického rozvoje jako mi. Bohužel disponuje nám doposud neznámou zbraní, díky které téměř instantně ničí naše lodě.“ Vysvětlil mu Frix trpělivě.
„Dobře, ale co chceš od nás?“ Ethan to sice už tušil, ale zajímalo ho, zda se mýlil, či nikoliv. „Máme v plánu vybudovat velkou flotilu bezpilotních lodí. Poté co nás Nanity málem vyhladily, nemáme dostatek lidí, pro obsazení takového počtu lodí. Ale nedaří se nám vytvořit stabilní subprostorové spojení pro ovládání lodí. A vy, jakožto zástupci geneticky nadřazené rasy, vůči nám, oplýváte mnoha schopnostmi, o kterých se nám, Parléncům, nemůže ani zdát, patří mezi ně i telepatie na astronomické vzdálenosti. A právě proto bychom vás chtěli využít a zjistit, jak vaše mentální spojení funguje a pokusit se ho aplikovat na naše lodě.“
Všichni zamyšleně hleděli do prázdna a přemítali o Frixově návrhu. Byl to nakonec Matt, kdo promluvil. „Ne…“ Pronesl klidně. „Je mi to líto Frixi, ale znáš nás postoj v téhle věci. Odmítli jsme účast na expedici Veritatem a odmítáme i tuto žádost. Uvolili jsme se misi financovat, ale to je tak všechno. Musíš pochopit, že pokud by se případná vyvinutá technologie dostala do cizích rukou, tak by to byla katastrofa galaktických rozměrů…“
„Takže nám nevěříš?“ Zeptal se ho Frix klidně a zklamaně zároveň. „O to tu nejde Frixi…“ Vložila se do toho Less. „Jde o to, že kdyby jednu takovou loď zajali, tak by získali tuto technologii a vytvořili by armádu, jež nemá obdoby. Je to příliš riskantní.“ Vysvětlila mu laskavě.
„Pokuste se s nimi vyjednávat…“ Navrhla z ničeho nic Abbie. „Vesmír je dostatečně velký, pro ně i pro vás. Domluvte se s nimi, udělejte kompromis, abyste si nelezli navzájem do písečku. Nemusíte všechno řešit válkou, při které umírají lidé.“ Frix překvapivě zamrkal. „Tohle nás nikdy nenapadlo… Děkuji ti Abbie.“
Tank se téměř neslyšně pohyboval po pláži, pod rouškou noci. Prozrazující skřípění pásů, se ztrácelo v šumu vylévajícího se oceánu. „Scotte?“ Zeptala se ho po chvíli Kate. „Hm?“ Zamručel neurčitě. „Kam vůbec jedeme?“ Scott se na chvíli zamyslel. „Musíme se dostat z pláže, než přijde rozbřesk. Přes val se nedostaneme, musíme ho objet. Na samém kraji pláže jsou pak strmá skaliska, není tam téměř žádná obrana, protože si nejspíše myslí, že tudy nikdo nevyšplhá. Od tam taď už budeme muset pěšky. Vyšplháme po skalách, a jakmile se dostaneme za linii, budeme mít částečně vyhráno…“
„A jak se dostaneme z planety?“ „To jsem ještě nedomyslel, ale na pláži zůstat nemůžeme.“ Rozhodl. Kate jen pokrčila rameny. Po chvíli jí něco napadlo. „Ty Scotte? Jak si myslel, to: ‚Tak nějak nevím, jak se vaše tanky řídí…‘, snad naše tanky ne? Nechceš mi náhodou něco říct?“ Zeptala se ho.
Scott si povzdechl. „Ve skutečnosti se nejmenuji Scott Markus, ale Scott Cooper, mno ve skutečnosti mám jméno mnohem delší, ale používám zkrácenou variantu. A vůbec nejsem pilotem Restrijského letectva, ale voják speciálních jednotek Parlénského impéria.“ Odpověděl jí klidně. Kate na něj šokovaně hleděla. „A z jakého důvodu jsi tu?“ „Z toho samého, ze kterého jsem tě ujišťoval, že tu rozhodně nejsem. Mým úkolem je tě chránit a co nejdříve dostat na Parlén.“
„Proč?“ Zeptala se nechápavě. „Protože jsi moc důležitá. Tvoje genetická informace je jedinečná, obsahuje totiž prvky neznámého druhu, které ti propůjčují různé schopnosti, pokud jsi již na ně připravená. Musela bys podstoupit náročný trénink, abys je v sobě probudila, ale jsou v tobě. A pokud bys souhlasila, budeš přeřazena do super tajné polovojenské expedice s cílem hledání pravdy o našem původu.“ Kate se na něj zašklebila. „A víc mi neřekneš?“ „Ne dokud nepotvrdíš svou účast.“ Zavrtěl rezolutně hlavou Scott.
Kate chvíli přemýšlela. „Dobře tedy, udělejme dohodu. Pokud odsud vyvázneme oba živý a zdravý, tak s tebou poletím na ten podělaný Parlén a zúčastním se, dobře?“ „To zní dobře.“ Přikývl Scott. „Takže domluveno.“
Během několika hodin trvající jízdy se konečně dostali z pláže. Když vystupovali u skalnatého útesu, začínalo svítat.
Mohutné vlny rozbouřeného oceánu narážely do malé skalnaté plošinky, oddělující útes od hlubokého temně modrého oceánu. Tříštili se o skalnaté výstupky a máčely temný kamenný povrch. Dál už tank jet nemohl, museli po svých. Pracně vylezli z tanku, Scott otevřel nákladový prostor a vytáhl soustavu na šplhání.
„Co hlava?“ Optal se jí. „Bolí…“ Odpověděla popravdě. „Zvládneš to?“ „Musím…“ Odpověděla prostě. Scott si přehodil přes záda batoh se zásobami a zajistil si přezky kolem pasu a hrudi.
Opatrně přelezli přes mokré kluzké skalisko a dostali se až přímo pod útes. Scott vytáhl z poza pasu harpuně podobnou zbraň, zamířil na vršek útesu a vystřelil. Harpuna vysokou rychlostí opustila hlaveň, táhnouc za sebou desítky metrů dvou uhlíkových lezeckých nano-lan. Harpuna přeletěla vrchol útesu a zabodla se do tvrdé skály. Ze špice vyjela sada malých vrátčků, které se spojily do jednoho, vytvářejíc tak vrtný závit. Malý, ale výkonný servomotor, uvnitř harpuny, začal pracovat, a zavrtal tělo harpuny ještě o dobrý půl metru hlouběji. Poté dala kontrolka na zbrani Scottovi vědět, že je pevně uchycená a že je bezpečné šplhat.
Oba dva si navlékli lezecké postroje, přičemž do Katenýho jí musel Scott trošku pomoc a připnuli se na lano, pomocí ergonomických blokantů a stupaček. Scott lezl první, se vším vybavením, hledajíc nejideálnější cestu. Stoupali polovičatě, jedni chvíli šplhali po laně, další chvíli se zase drápali po skalách.
Po téměř půl hodině pracného drápání se konečně Scott dostal na malou skalnatou římsu, přesně v půlce útesu. Na dálku zapnul naplno vyrovnávací blokant v harpuně a pak se odepl z jištění. Blokant, půlící lano v harpuně na dvě poloviny, visící dolů, se kousl a nedovolil proklouznout Scottově polovině, která se zbavila zátěži, směrem ke Kate. Ta byla kousek za ním. Bylo na ní znát, že už leze z posledních sil. Už byla téměř na úrovni římsy. Pustila ruční blokant a začala se sápat po římse. Scott jí vyšel vstříc a natáhl ruku přes okraj. V tom v Harpuně praskl hlavní blokant a lano kompletně povolilo. Kate se s jekotem začala řítit dolů. Scott drapl po navíjející se polovině jeho lana, obmotal si ho kolem předloktí a zapřel se o skalní převis. Lano se ještě chvíli odvíjelo, než se kompletně napnulo a cuklo. Servalo mu kůži na rukou, zarylo se do masa a nejspíše vykloubilo celou ruku, ale držel ji.
Bolestí téměř nevnímal okolí. S povzbuzujícím řevem chytl lano pravou rukou a přitáhl dobrého půl metru k sobě a pak zase levou, pravou, levou, pravou, levou… Podařilo se mu ji vytáhnout až k okraji římsy, na kterou se z posledních sil, celá potlučená a vyčerpaná vydrápala.
Unaveně se sesunula k zemi. Scott úlevně povolil lano a taktéž se sesunul na zem a hluboce oddechoval. Kate se pochvíli zvedla na všechny čtyři a doplazila se ke Scottovi. Celou levou ruku měl zkrvavenou, lano zařízlé hluboko do masa, dlaně spálené.
„Je to moje chyba…“ Vysoukal ze sebe po chvíli. „Co?“ „Kdybych se býval neodpojil od lana, nemuselo se to vůbec stát…“ „Scotte, ty za nic nemůžeš, nemohli jsme tušit, že ten blokant je špatný… A teď už toho nech a řekni mi, kde je lékárnička.“ Poručila mu. „Z boku na krosně.“ Rozhlédla se, batoh ležel kousek od ní. Drapla po něm a z boku oddělala přenosnou sumku s vyšitým křížem.
„Nevypadá to vůbec dobře.“ Poznamenala, když si ruku prohlédla. „Budu v pohodě…“ „Ne to teda nebudeš!“ Utrhla se na něj. Opatrně odmotala zařízlý provaz z ruky, za což si vysloužila jeho bolestné zasyčení. „No tak…“
Z lékárničky vytáhla lahvičku s oranžovou tekutinou, desinfekci, a ránu mu vyčistila. Potom vyndala tubu s kovově šedou mastí, tou samou, co měla na hlavě a pořádně mu ji do ruky vmasírovala. Bolestně zasyčel. „No to si děláš-“ „Není to sice ideální, ale zafixuje ti to kůži a zabrání to krvácení.“ Spálené dlaně mu namazala hojivou mastí a obvázala obinadlem, stejně jako zbytek ruky.
„Co dál?“ Zeptala se ho, když uklízela věci zpět do lékárničky. „Nevím… Hlavní blokant je v háji. Tudíž budeme muset lézt po skále. Už jsme za půlkou lana, takže i kdyby to mě podklouzlo a ty vyjela nahoru, nerozbiju se o zem.“ „To zní jako plán.“ Usmála se.
„Hodně špatný, rád bych podotknul.“
Specter se hnala hyperprostorem ohromnou rychlostí vpřed. Will seděl ve velitelském křesle, nervózně bubnoval prsty do opěradla a horečně přemýšlel. Doháje! Takhle jsem to ještě nikdy nepodělal… Jak mohla Clarin pracovat pro MIC, aniž bych o tom věděl? Zpět na velení nemůžu, kdyby to zjistili, tak…
„Je po tobě…“ Ozval se lehce pobavený ženský hlásek v jeho hlavě. „Sakra, Specter, můžeš toho prosím nechat?“ „A čeho?“ Ozvalo se tentokrát z reproduktorů. „Číst my myšlenky…“ „Snažím se ti pomoct…“ Namítla.
Než mohl odpovědět. Zazvonil telefon. Podíval se na display a pak ho zvedl.
„Ahoj lásko, jak bylo v práci?“ Ozval se Clarinin starostlivý hlas, ale hluboko pod ním rozpoznal nebezpečný, vražedný tón. „Nic moc, obyčejný tuctový den…“ Přistoupil na její hru. „Nezapomeň, že dnes večer, jdeme k tvojí matce…“ Připomněla mu. „Málem bych zapomněl, stavím se doma převléct.“ „Já se převlékat nepotřebuji, sejdeme se u ní.“ „Dobře.“ Souhlasil Will. „Pa…“ Rozloučil se. „Ahoj...“ A s tím utnula konverzaci.
Vyčerpaně se svalil zpět do křesla. Tohle bude rozhodně zajímaví večer… „To rozhodně.“ „Sakra, co jsem ti říkal, o lezení lidem do hlavy!“
Specter už byla dávno v hangáru a autonomní systémy prováděly rutinní kontrolu, když si Will, čerstvě vysprchovaný, oblékal slušnější oblečení. Na bílou košili s kosočtvercovým svetrem si navlékl černý kabát, s límcem, sahající až po kolena. Rukou si ještě před zrcadlem prohrábl vlasy a zamířil do doku.
Tentokrát si však nevzal Specter, nýbrž plně automatickou luxusní jachtu. Necestoval jí velmi rád. Byla to nuda. Stačilo zadat jenom cíl a loď vše obstarala automaticky. Dosedl na pohodlnou vypolstrovanou židli a zaktivoval naváděcí systém. „Zdravím vás, můj pane.“ Pozdravila ho z reproduktoru umělá inteligence. „Odvez mě k matce.“ Sdělil jí.
Somnia proletě VIP portem hyperbrány a po vytyčených koridorech zamířila do orbitálních doků. Sada mechanických ramen se připojila k trupu a z hangáru vyletěl malý člun a začal sestupovat do atmosféry. Bělostně modrá příď člunu prořízla mraky a zamířila k povrchu Parlénu.
26. Kapitola
300 PA
Jsi velmi vnímavý Ethane.“ Poznamenal. „Neodpověděl jsi na otázku…“ Upozornil ho. „Ano, jsem tady z jistého důvodu… Jak jistě všichni víte, čelíme velmi mocnému nepříteli, zatím to jsou jen pohraniční potyčky, nicméně před nedávnem početná flotila prorazila hluboko do našeho území k soustavě Vedra. A tisíce kadetů na to doplatilo. Jejich jednotky jsou, podle odhadů, tisíckrát početnější než naše.“
Všichni u stolu teď zaujatě poslouchali rozhor Ethana a Frixe. „Ale to není zas až takový problém.“ Namítl Ethan. „V početní nevýhodě jsme byly i během první mezigalaktické války, ale naše technologická nadřazenost, síly vyrovnávala.“ „Jenže tenhle nepřítel, není technologicky podřadný. Je téměř na stejném stupni technologického rozvoje jako mi. Bohužel disponuje nám doposud neznámou zbraní, díky které téměř instantně ničí naše lodě.“ Vysvětlil mu Frix trpělivě.
„Dobře, ale co chceš od nás?“ Ethan to sice už tušil, ale zajímalo ho, zda se mýlil, či nikoliv. „Máme v plánu vybudovat velkou flotilu bezpilotních lodí. Poté co nás Nanity málem vyhladily, nemáme dostatek lidí, pro obsazení takového počtu lodí. Ale nedaří se nám vytvořit stabilní subprostorové spojení pro ovládání lodí. A vy, jakožto zástupci geneticky nadřazené rasy, vůči nám, oplýváte mnoha schopnostmi, o kterých se nám, Parléncům, nemůže ani zdát, patří mezi ně i telepatie na astronomické vzdálenosti. A právě proto bychom vás chtěli využít a zjistit, jak vaše mentální spojení funguje a pokusit se ho aplikovat na naše lodě.“
Všichni zamyšleně hleděli do prázdna a přemítali o Frixově návrhu. Byl to nakonec Matt, kdo promluvil. „Ne…“ Pronesl klidně. „Je mi to líto Frixi, ale znáš nás postoj v téhle věci. Odmítli jsme účast na expedici Veritatem a odmítáme i tuto žádost. Uvolili jsme se misi financovat, ale to je tak všechno. Musíš pochopit, že pokud by se případná vyvinutá technologie dostala do cizích rukou, tak by to byla katastrofa galaktických rozměrů…“
„Takže nám nevěříš?“ Zeptal se ho Frix klidně a zklamaně zároveň. „O to tu nejde Frixi…“ Vložila se do toho Less. „Jde o to, že kdyby jednu takovou loď zajali, tak by získali tuto technologii a vytvořili by armádu, jež nemá obdoby. Je to příliš riskantní.“ Vysvětlila mu laskavě.
„Pokuste se s nimi vyjednávat…“ Navrhla z ničeho nic Abbie. „Vesmír je dostatečně velký, pro ně i pro vás. Domluvte se s nimi, udělejte kompromis, abyste si nelezli navzájem do písečku. Nemusíte všechno řešit válkou, při které umírají lidé.“ Frix překvapivě zamrkal. „Tohle nás nikdy nenapadlo… Děkuji ti Abbie.“
Tank se téměř neslyšně pohyboval po pláži, pod rouškou noci. Prozrazující skřípění pásů, se ztrácelo v šumu vylévajícího se oceánu. „Scotte?“ Zeptala se ho po chvíli Kate. „Hm?“ Zamručel neurčitě. „Kam vůbec jedeme?“ Scott se na chvíli zamyslel. „Musíme se dostat z pláže, než přijde rozbřesk. Přes val se nedostaneme, musíme ho objet. Na samém kraji pláže jsou pak strmá skaliska, není tam téměř žádná obrana, protože si nejspíše myslí, že tudy nikdo nevyšplhá. Od tam taď už budeme muset pěšky. Vyšplháme po skalách, a jakmile se dostaneme za linii, budeme mít částečně vyhráno…“
„A jak se dostaneme z planety?“ „To jsem ještě nedomyslel, ale na pláži zůstat nemůžeme.“ Rozhodl. Kate jen pokrčila rameny. Po chvíli jí něco napadlo. „Ty Scotte? Jak si myslel, to: ‚Tak nějak nevím, jak se vaše tanky řídí…‘, snad naše tanky ne? Nechceš mi náhodou něco říct?“ Zeptala se ho.
Scott si povzdechl. „Ve skutečnosti se nejmenuji Scott Markus, ale Scott Cooper, mno ve skutečnosti mám jméno mnohem delší, ale používám zkrácenou variantu. A vůbec nejsem pilotem Restrijského letectva, ale voják speciálních jednotek Parlénského impéria.“ Odpověděl jí klidně. Kate na něj šokovaně hleděla. „A z jakého důvodu jsi tu?“ „Z toho samého, ze kterého jsem tě ujišťoval, že tu rozhodně nejsem. Mým úkolem je tě chránit a co nejdříve dostat na Parlén.“
„Proč?“ Zeptala se nechápavě. „Protože jsi moc důležitá. Tvoje genetická informace je jedinečná, obsahuje totiž prvky neznámého druhu, které ti propůjčují různé schopnosti, pokud jsi již na ně připravená. Musela bys podstoupit náročný trénink, abys je v sobě probudila, ale jsou v tobě. A pokud bys souhlasila, budeš přeřazena do super tajné polovojenské expedice s cílem hledání pravdy o našem původu.“ Kate se na něj zašklebila. „A víc mi neřekneš?“ „Ne dokud nepotvrdíš svou účast.“ Zavrtěl rezolutně hlavou Scott.
Kate chvíli přemýšlela. „Dobře tedy, udělejme dohodu. Pokud odsud vyvázneme oba živý a zdravý, tak s tebou poletím na ten podělaný Parlén a zúčastním se, dobře?“ „To zní dobře.“ Přikývl Scott. „Takže domluveno.“
Během několika hodin trvající jízdy se konečně dostali z pláže. Když vystupovali u skalnatého útesu, začínalo svítat.
Mohutné vlny rozbouřeného oceánu narážely do malé skalnaté plošinky, oddělující útes od hlubokého temně modrého oceánu. Tříštili se o skalnaté výstupky a máčely temný kamenný povrch. Dál už tank jet nemohl, museli po svých. Pracně vylezli z tanku, Scott otevřel nákladový prostor a vytáhl soustavu na šplhání.
„Co hlava?“ Optal se jí. „Bolí…“ Odpověděla popravdě. „Zvládneš to?“ „Musím…“ Odpověděla prostě. Scott si přehodil přes záda batoh se zásobami a zajistil si přezky kolem pasu a hrudi.
Opatrně přelezli přes mokré kluzké skalisko a dostali se až přímo pod útes. Scott vytáhl z poza pasu harpuně podobnou zbraň, zamířil na vršek útesu a vystřelil. Harpuna vysokou rychlostí opustila hlaveň, táhnouc za sebou desítky metrů dvou uhlíkových lezeckých nano-lan. Harpuna přeletěla vrchol útesu a zabodla se do tvrdé skály. Ze špice vyjela sada malých vrátčků, které se spojily do jednoho, vytvářejíc tak vrtný závit. Malý, ale výkonný servomotor, uvnitř harpuny, začal pracovat, a zavrtal tělo harpuny ještě o dobrý půl metru hlouběji. Poté dala kontrolka na zbrani Scottovi vědět, že je pevně uchycená a že je bezpečné šplhat.
Oba dva si navlékli lezecké postroje, přičemž do Katenýho jí musel Scott trošku pomoc a připnuli se na lano, pomocí ergonomických blokantů a stupaček. Scott lezl první, se vším vybavením, hledajíc nejideálnější cestu. Stoupali polovičatě, jedni chvíli šplhali po laně, další chvíli se zase drápali po skalách.
Po téměř půl hodině pracného drápání se konečně Scott dostal na malou skalnatou římsu, přesně v půlce útesu. Na dálku zapnul naplno vyrovnávací blokant v harpuně a pak se odepl z jištění. Blokant, půlící lano v harpuně na dvě poloviny, visící dolů, se kousl a nedovolil proklouznout Scottově polovině, která se zbavila zátěži, směrem ke Kate. Ta byla kousek za ním. Bylo na ní znát, že už leze z posledních sil. Už byla téměř na úrovni římsy. Pustila ruční blokant a začala se sápat po římse. Scott jí vyšel vstříc a natáhl ruku přes okraj. V tom v Harpuně praskl hlavní blokant a lano kompletně povolilo. Kate se s jekotem začala řítit dolů. Scott drapl po navíjející se polovině jeho lana, obmotal si ho kolem předloktí a zapřel se o skalní převis. Lano se ještě chvíli odvíjelo, než se kompletně napnulo a cuklo. Servalo mu kůži na rukou, zarylo se do masa a nejspíše vykloubilo celou ruku, ale držel ji.
Bolestí téměř nevnímal okolí. S povzbuzujícím řevem chytl lano pravou rukou a přitáhl dobrého půl metru k sobě a pak zase levou, pravou, levou, pravou, levou… Podařilo se mu ji vytáhnout až k okraji římsy, na kterou se z posledních sil, celá potlučená a vyčerpaná vydrápala.
Unaveně se sesunula k zemi. Scott úlevně povolil lano a taktéž se sesunul na zem a hluboce oddechoval. Kate se pochvíli zvedla na všechny čtyři a doplazila se ke Scottovi. Celou levou ruku měl zkrvavenou, lano zařízlé hluboko do masa, dlaně spálené.
„Je to moje chyba…“ Vysoukal ze sebe po chvíli. „Co?“ „Kdybych se býval neodpojil od lana, nemuselo se to vůbec stát…“ „Scotte, ty za nic nemůžeš, nemohli jsme tušit, že ten blokant je špatný… A teď už toho nech a řekni mi, kde je lékárnička.“ Poručila mu. „Z boku na krosně.“ Rozhlédla se, batoh ležel kousek od ní. Drapla po něm a z boku oddělala přenosnou sumku s vyšitým křížem.
„Nevypadá to vůbec dobře.“ Poznamenala, když si ruku prohlédla. „Budu v pohodě…“ „Ne to teda nebudeš!“ Utrhla se na něj. Opatrně odmotala zařízlý provaz z ruky, za což si vysloužila jeho bolestné zasyčení. „No tak…“
Z lékárničky vytáhla lahvičku s oranžovou tekutinou, desinfekci, a ránu mu vyčistila. Potom vyndala tubu s kovově šedou mastí, tou samou, co měla na hlavě a pořádně mu ji do ruky vmasírovala. Bolestně zasyčel. „No to si děláš-“ „Není to sice ideální, ale zafixuje ti to kůži a zabrání to krvácení.“ Spálené dlaně mu namazala hojivou mastí a obvázala obinadlem, stejně jako zbytek ruky.
„Co dál?“ Zeptala se ho, když uklízela věci zpět do lékárničky. „Nevím… Hlavní blokant je v háji. Tudíž budeme muset lézt po skále. Už jsme za půlkou lana, takže i kdyby to mě podklouzlo a ty vyjela nahoru, nerozbiju se o zem.“ „To zní jako plán.“ Usmála se.
„Hodně špatný, rád bych podotknul.“
Specter se hnala hyperprostorem ohromnou rychlostí vpřed. Will seděl ve velitelském křesle, nervózně bubnoval prsty do opěradla a horečně přemýšlel. Doháje! Takhle jsem to ještě nikdy nepodělal… Jak mohla Clarin pracovat pro MIC, aniž bych o tom věděl? Zpět na velení nemůžu, kdyby to zjistili, tak…
„Je po tobě…“ Ozval se lehce pobavený ženský hlásek v jeho hlavě. „Sakra, Specter, můžeš toho prosím nechat?“ „A čeho?“ Ozvalo se tentokrát z reproduktorů. „Číst my myšlenky…“ „Snažím se ti pomoct…“ Namítla.
Než mohl odpovědět. Zazvonil telefon. Podíval se na display a pak ho zvedl.
„Ahoj lásko, jak bylo v práci?“ Ozval se Clarinin starostlivý hlas, ale hluboko pod ním rozpoznal nebezpečný, vražedný tón. „Nic moc, obyčejný tuctový den…“ Přistoupil na její hru. „Nezapomeň, že dnes večer, jdeme k tvojí matce…“ Připomněla mu. „Málem bych zapomněl, stavím se doma převléct.“ „Já se převlékat nepotřebuji, sejdeme se u ní.“ „Dobře.“ Souhlasil Will. „Pa…“ Rozloučil se. „Ahoj...“ A s tím utnula konverzaci.
Vyčerpaně se svalil zpět do křesla. Tohle bude rozhodně zajímaví večer… „To rozhodně.“ „Sakra, co jsem ti říkal, o lezení lidem do hlavy!“
Specter už byla dávno v hangáru a autonomní systémy prováděly rutinní kontrolu, když si Will, čerstvě vysprchovaný, oblékal slušnější oblečení. Na bílou košili s kosočtvercovým svetrem si navlékl černý kabát, s límcem, sahající až po kolena. Rukou si ještě před zrcadlem prohrábl vlasy a zamířil do doku.
Tentokrát si však nevzal Specter, nýbrž plně automatickou luxusní jachtu. Necestoval jí velmi rád. Byla to nuda. Stačilo zadat jenom cíl a loď vše obstarala automaticky. Dosedl na pohodlnou vypolstrovanou židli a zaktivoval naváděcí systém. „Zdravím vás, můj pane.“ Pozdravila ho z reproduktoru umělá inteligence. „Odvez mě k matce.“ Sdělil jí.
Somnia proletě VIP portem hyperbrány a po vytyčených koridorech zamířila do orbitálních doků. Sada mechanických ramen se připojila k trupu a z hangáru vyletěl malý člun a začal sestupovat do atmosféry. Bělostně modrá příď člunu prořízla mraky a zamířila k povrchu Parlénu.
| Toto je spoiler!!!: |
| Abbie se s lehkým povzdechnutím začala svlékat ze svého oblečení. Byla připravená na odjezd a místo toho, musel přiletět její strýc. Svlékla se do naha a v replikátoru si syntetizovala bílou osušku. Zabalila se do ní a vyrazila do koupelny, co byla jen o pár desítek metrů dál. Vyhřívaná podlaha ji krásně hřála do bosých nohou. Dohopkala až ke koupelně, prostou myšlenkou vyslala podvědomě AI povel a ta otevřela dveře. Místnost nebyla příliš velká, ani příliš malá. Byla to jedna z nejmenších koupelen v domě, nicméně svojí velikostí si nezadala s malými lázněmi. Nebyla zde sice vana, ale ohromný sprchový kout, se stěnami z čirého triniového skla. Nevnímala lehkou páru, při zemi, ani zvuky padajících kapek. Došlo jí to, až když zahnula za roh, směrem ke sprchovému koutu. Problém byl, že nebyl prázdný. Ethan dostal stejný nápad jako ona a teď stál pod sprchovou hlavicí a dopřával si sprchy. Rychle se zacouvala zpátky za roh, naštěstí nezahlédl. Nejdříve chtěla co nejrychleji odejít, ale nějaká neviditelná síla ji tam táhla. Vystrčila hlavu z poza rohu. Ethan se zrovna mydlil modrým sprchovým gelem. Jako v transu pozorovala jeho svaly, které jen tančily, jak si roztíral gel po těle. Musela uznat, že tohle opravdu nečekala. Její bratr byl vždy trošku hubený, ale ne moc. Svaly by na něm člověk dříve hledal těžko, byl to typický hračičkář, kterého nikdy cvičení, nebo sport. Ale teď? Nestačila se divit, jak se za těch pár měsíců, co byl pryč, změnil. Vypracované svaly se rýsovaly pod kůží a na vyrýsovaném břichu by nenašla ani kousek tuku. I přesto stále působil štíhle a hbitě. Pochvíli se začal oplachovat a Abbie nepřítomně pozorovala kapky vody bičující jeho svalnaté tělo. Jedna kapka dopadla na rameno, sledovala ji pohledem. Kapka sjela, po klíční kosti až na svalnatou hruď, kde kopírovala obrysy břišáků, stékajíc až dolů k pánské chloubě… Nevypadá vůbec špatně… Ozval se hlásek v její hlavě. Cože?! Zhrozila se nad vlastními myšlenkami. Navzdory tomu se jí duhovky toužebně zbarvili do ruda a panenky roztáhly. Jak říkám. Horlivě přikyvoval hlásek. Je to můj bratr! Zděsila se. Sexy Bratr Doplnil ten hlásek v její hlavě. To není pravda! Ohradila se v duchu, ale vhlouby duše dala tomu hlásku zapravdu. Že není? Podivil se hlásek. Není, protože je šíleně sexy! Najednou si s hrůzou uvědomila, že už ze sebe pouze oplachuje gel. Rychle vycouvala z koupelny, když se za ní s tichým zasyčením zavřely dveře, úlevně se opřela o stěnu a zhluboka dýchajíc se snažila uklidnit. Problém však byli její duhovky, pořád byly toužebně rudé. Uklidnila se, co nejvíce to šlo a usilovně myslela na změnu barvy svých očí. Zevnitř se ozval zvuk otvírání sprchového koutu a pak captavé kroky. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Oči jí naštěstí nezradily, byly pomněnkově modré a nevinné, přesně jako se teď tvářila. Ethan už stačil vylézt ze sprchy a omotat si kolem pasu ručník, který si přidržoval rukou. Celou svojí holou svalnatou hruď jí teď dával na obdiv. Oči jí rudě probleskly, ale hned se ovládla. „Ahoj.“ Pozdravila ho a zamířila ke koutu, který právě uvolnil. Když kolem ní procházel, plácl jí přes zadek. „Je neslušné šmírovat lidi, když se sprchují…“ Vysvětlil jí. Celá strnula a otočila se na něj, u srdce ji bodnul záchvěv paniky. On o ní věděl?! Jenom se na sestru usmál a odešel z koupelny. Chvíli stála na místě, jako přimražená, nakonec si však stáhla ručník a nahá vlezla do sprchy. Snažíc se smýt vodou veškeré hříšné myšlenky na svého bratra. |


To nesmí nikdo vědět... 