SG Ancients: Relativity temporis 32. kapitola - Drunken children

[Strýček Forďa]

Tak tu máme další díl.
Upozornění! Kapitola obsahuje erotický obsah lehce incestního rázu, je umístěn do Spoileru! 18+

Stargate Ancients: Relativity temporis

26. Kapitola

300 PA

Jsi velmi vnímavý Ethane.“ Poznamenal. „Neodpověděl jsi na otázku…“ Upozornil ho. „Ano, jsem tady z jistého důvodu… Jak jistě všichni víte, čelíme velmi mocnému nepříteli, zatím to jsou jen pohraniční potyčky, nicméně před nedávnem početná flotila prorazila hluboko do našeho území k soustavě Vedra. A tisíce kadetů na to doplatilo. Jejich jednotky jsou, podle odhadů, tisíckrát početnější než naše.“
Všichni u stolu teď zaujatě poslouchali rozhor Ethana a Frixe. „Ale to není zas až takový problém.“ Namítl Ethan. „V početní nevýhodě jsme byly i během první mezigalaktické války, ale naše technologická nadřazenost, síly vyrovnávala.“ „Jenže tenhle nepřítel, není technologicky podřadný. Je téměř na stejném stupni technologického rozvoje jako mi. Bohužel disponuje nám doposud neznámou zbraní, díky které téměř instantně ničí naše lodě.“ Vysvětlil mu Frix trpělivě.
„Dobře, ale co chceš od nás?“ Ethan to sice už tušil, ale zajímalo ho, zda se mýlil, či nikoliv. „Máme v plánu vybudovat velkou flotilu bezpilotních lodí. Poté co nás Nanity málem vyhladily, nemáme dostatek lidí, pro obsazení takového počtu lodí. Ale nedaří se nám vytvořit stabilní subprostorové spojení pro ovládání lodí. A vy, jakožto zástupci geneticky nadřazené rasy, vůči nám, oplýváte mnoha schopnostmi, o kterých se nám, Parléncům, nemůže ani zdát, patří mezi ně i telepatie na astronomické vzdálenosti. A právě proto bychom vás chtěli využít a zjistit, jak vaše mentální spojení funguje a pokusit se ho aplikovat na naše lodě.“
Všichni zamyšleně hleděli do prázdna a přemítali o Frixově návrhu. Byl to nakonec Matt, kdo promluvil. „Ne…“ Pronesl klidně. „Je mi to líto Frixi, ale znáš nás postoj v téhle věci. Odmítli jsme účast na expedici Veritatem a odmítáme i tuto žádost. Uvolili jsme se misi financovat, ale to je tak všechno. Musíš pochopit, že pokud by se případná vyvinutá technologie dostala do cizích rukou, tak by to byla katastrofa galaktických rozměrů…“
„Takže nám nevěříš?“ Zeptal se ho Frix klidně a zklamaně zároveň. „O to tu nejde Frixi…“ Vložila se do toho Less. „Jde o to, že kdyby jednu takovou loď zajali, tak by získali tuto technologii a vytvořili by armádu, jež nemá obdoby. Je to příliš riskantní.“ Vysvětlila mu laskavě.
„Pokuste se s nimi vyjednávat…“ Navrhla z ničeho nic Abbie. „Vesmír je dostatečně velký, pro ně i pro vás. Domluvte se s nimi, udělejte kompromis, abyste si nelezli navzájem do písečku. Nemusíte všechno řešit válkou, při které umírají lidé.“ Frix překvapivě zamrkal. „Tohle nás nikdy nenapadlo… Děkuji ti Abbie.“


Tank se téměř neslyšně pohyboval po pláži, pod rouškou noci. Prozrazující skřípění pásů, se ztrácelo v šumu vylévajícího se oceánu. „Scotte?“ Zeptala se ho po chvíli Kate. „Hm?“ Zamručel neurčitě. „Kam vůbec jedeme?“ Scott se na chvíli zamyslel. „Musíme se dostat z pláže, než přijde rozbřesk. Přes val se nedostaneme, musíme ho objet. Na samém kraji pláže jsou pak strmá skaliska, není tam téměř žádná obrana, protože si nejspíše myslí, že tudy nikdo nevyšplhá. Od tam taď už budeme muset pěšky. Vyšplháme po skalách, a jakmile se dostaneme za linii, budeme mít částečně vyhráno…“
„A jak se dostaneme z planety?“ „To jsem ještě nedomyslel, ale na pláži zůstat nemůžeme.“ Rozhodl. Kate jen pokrčila rameny. Po chvíli jí něco napadlo. „Ty Scotte? Jak si myslel, to: ‚Tak nějak nevím, jak se vaše tanky řídí…‘, snad naše tanky ne? Nechceš mi náhodou něco říct?“ Zeptala se ho.
Scott si povzdechl. „Ve skutečnosti se nejmenuji Scott Markus, ale Scott Cooper, mno ve skutečnosti mám jméno mnohem delší, ale používám zkrácenou variantu. A vůbec nejsem pilotem Restrijského letectva, ale voják speciálních jednotek Parlénského impéria.“ Odpověděl jí klidně. Kate na něj šokovaně hleděla. „A z jakého důvodu jsi tu?“ „Z toho samého, ze kterého jsem tě ujišťoval, že tu rozhodně nejsem. Mým úkolem je tě chránit a co nejdříve dostat na Parlén.“
„Proč?“ Zeptala se nechápavě. „Protože jsi moc důležitá. Tvoje genetická informace je jedinečná, obsahuje totiž prvky neznámého druhu, které ti propůjčují různé schopnosti, pokud jsi již na ně připravená. Musela bys podstoupit náročný trénink, abys je v sobě probudila, ale jsou v tobě. A pokud bys souhlasila, budeš přeřazena do super tajné polovojenské expedice s cílem hledání pravdy o našem původu.“ Kate se na něj zašklebila. „A víc mi neřekneš?“ „Ne dokud nepotvrdíš svou účast.“ Zavrtěl rezolutně hlavou Scott.
Kate chvíli přemýšlela. „Dobře tedy, udělejme dohodu. Pokud odsud vyvázneme oba živý a zdravý, tak s tebou poletím na ten podělaný Parlén a zúčastním se, dobře?“ „To zní dobře.“ Přikývl Scott. „Takže domluveno.“
Během několika hodin trvající jízdy se konečně dostali z pláže. Když vystupovali u skalnatého útesu, začínalo svítat.
Mohutné vlny rozbouřeného oceánu narážely do malé skalnaté plošinky, oddělující útes od hlubokého temně modrého oceánu. Tříštili se o skalnaté výstupky a máčely temný kamenný povrch. Dál už tank jet nemohl, museli po svých. Pracně vylezli z tanku, Scott otevřel nákladový prostor a vytáhl soustavu na šplhání.
„Co hlava?“ Optal se jí. „Bolí…“ Odpověděla popravdě. „Zvládneš to?“ „Musím…“ Odpověděla prostě. Scott si přehodil přes záda batoh se zásobami a zajistil si přezky kolem pasu a hrudi.
Opatrně přelezli přes mokré kluzké skalisko a dostali se až přímo pod útes. Scott vytáhl z poza pasu harpuně podobnou zbraň, zamířil na vršek útesu a vystřelil. Harpuna vysokou rychlostí opustila hlaveň, táhnouc za sebou desítky metrů dvou uhlíkových lezeckých nano-lan. Harpuna přeletěla vrchol útesu a zabodla se do tvrdé skály. Ze špice vyjela sada malých vrátčků, které se spojily do jednoho, vytvářejíc tak vrtný závit. Malý, ale výkonný servomotor, uvnitř harpuny, začal pracovat, a zavrtal tělo harpuny ještě o dobrý půl metru hlouběji. Poté dala kontrolka na zbrani Scottovi vědět, že je pevně uchycená a že je bezpečné šplhat.
Oba dva si navlékli lezecké postroje, přičemž do Katenýho jí musel Scott trošku pomoc a připnuli se na lano, pomocí ergonomických blokantů a stupaček. Scott lezl první, se vším vybavením, hledajíc nejideálnější cestu. Stoupali polovičatě, jedni chvíli šplhali po laně, další chvíli se zase drápali po skalách.
Po téměř půl hodině pracného drápání se konečně Scott dostal na malou skalnatou římsu, přesně v půlce útesu. Na dálku zapnul naplno vyrovnávací blokant v harpuně a pak se odepl z jištění. Blokant, půlící lano v harpuně na dvě poloviny, visící dolů, se kousl a nedovolil proklouznout Scottově polovině, která se zbavila zátěži, směrem ke Kate. Ta byla kousek za ním. Bylo na ní znát, že už leze z posledních sil. Už byla téměř na úrovni římsy. Pustila ruční blokant a začala se sápat po římse. Scott jí vyšel vstříc a natáhl ruku přes okraj. V tom v Harpuně praskl hlavní blokant a lano kompletně povolilo. Kate se s jekotem začala řítit dolů. Scott drapl po navíjející se polovině jeho lana, obmotal si ho kolem předloktí a zapřel se o skalní převis. Lano se ještě chvíli odvíjelo, než se kompletně napnulo a cuklo. Servalo mu kůži na rukou, zarylo se do masa a nejspíše vykloubilo celou ruku, ale držel ji.
Bolestí téměř nevnímal okolí. S povzbuzujícím řevem chytl lano pravou rukou a přitáhl dobrého půl metru k sobě a pak zase levou, pravou, levou, pravou, levou… Podařilo se mu ji vytáhnout až k okraji římsy, na kterou se z posledních sil, celá potlučená a vyčerpaná vydrápala.
Unaveně se sesunula k zemi. Scott úlevně povolil lano a taktéž se sesunul na zem a hluboce oddechoval. Kate se pochvíli zvedla na všechny čtyři a doplazila se ke Scottovi. Celou levou ruku měl zkrvavenou, lano zařízlé hluboko do masa, dlaně spálené.
„Je to moje chyba…“ Vysoukal ze sebe po chvíli. „Co?“ „Kdybych se býval neodpojil od lana, nemuselo se to vůbec stát…“ „Scotte, ty za nic nemůžeš, nemohli jsme tušit, že ten blokant je špatný… A teď už toho nech a řekni mi, kde je lékárnička.“ Poručila mu. „Z boku na krosně.“ Rozhlédla se, batoh ležel kousek od ní. Drapla po něm a z boku oddělala přenosnou sumku s vyšitým křížem.
„Nevypadá to vůbec dobře.“ Poznamenala, když si ruku prohlédla. „Budu v pohodě…“ „Ne to teda nebudeš!“ Utrhla se na něj. Opatrně odmotala zařízlý provaz z ruky, za což si vysloužila jeho bolestné zasyčení. „No tak…“
Z lékárničky vytáhla lahvičku s oranžovou tekutinou, desinfekci, a ránu mu vyčistila. Potom vyndala tubu s kovově šedou mastí, tou samou, co měla na hlavě a pořádně mu ji do ruky vmasírovala. Bolestně zasyčel. „No to si děláš-“ „Není to sice ideální, ale zafixuje ti to kůži a zabrání to krvácení.“ Spálené dlaně mu namazala hojivou mastí a obvázala obinadlem, stejně jako zbytek ruky.
„Co dál?“ Zeptala se ho, když uklízela věci zpět do lékárničky. „Nevím… Hlavní blokant je v háji. Tudíž budeme muset lézt po skále. Už jsme za půlkou lana, takže i kdyby to mě podklouzlo a ty vyjela nahoru, nerozbiju se o zem.“ „To zní jako plán.“ Usmála se.
„Hodně špatný, rád bych podotknul.“


Specter se hnala hyperprostorem ohromnou rychlostí vpřed. Will seděl ve velitelském křesle, nervózně bubnoval prsty do opěradla a horečně přemýšlel. Doháje! Takhle jsem to ještě nikdy nepodělal… Jak mohla Clarin pracovat pro MIC, aniž bych o tom věděl? Zpět na velení nemůžu, kdyby to zjistili, tak…
„Je po tobě…“ Ozval se lehce pobavený ženský hlásek v jeho hlavě. „Sakra, Specter, můžeš toho prosím nechat?“ „A čeho?“ Ozvalo se tentokrát z reproduktorů. „Číst my myšlenky…“ „Snažím se ti pomoct…“ Namítla.
Než mohl odpovědět. Zazvonil telefon. Podíval se na display a pak ho zvedl.
„Ahoj lásko, jak bylo v práci?“ Ozval se Clarinin starostlivý hlas, ale hluboko pod ním rozpoznal nebezpečný, vražedný tón. „Nic moc, obyčejný tuctový den…“ Přistoupil na její hru. „Nezapomeň, že dnes večer, jdeme k tvojí matce…“ Připomněla mu. „Málem bych zapomněl, stavím se doma převléct.“ „Já se převlékat nepotřebuji, sejdeme se u ní.“ „Dobře.“ Souhlasil Will. „Pa…“ Rozloučil se. „Ahoj...“ A s tím utnula konverzaci.
Vyčerpaně se svalil zpět do křesla. Tohle bude rozhodně zajímaví večer… „To rozhodně.“ „Sakra, co jsem ti říkal, o lezení lidem do hlavy!“
Specter už byla dávno v hangáru a autonomní systémy prováděly rutinní kontrolu, když si Will, čerstvě vysprchovaný, oblékal slušnější oblečení. Na bílou košili s kosočtvercovým svetrem si navlékl černý kabát, s límcem, sahající až po kolena. Rukou si ještě před zrcadlem prohrábl vlasy a zamířil do doku.
Tentokrát si však nevzal Specter, nýbrž plně automatickou luxusní jachtu. Necestoval jí velmi rád. Byla to nuda. Stačilo zadat jenom cíl a loď vše obstarala automaticky. Dosedl na pohodlnou vypolstrovanou židli a zaktivoval naváděcí systém. „Zdravím vás, můj pane.“ Pozdravila ho z reproduktoru umělá inteligence. „Odvez mě k matce.“ Sdělil jí.
Somnia proletě VIP portem hyperbrány a po vytyčených koridorech zamířila do orbitálních doků. Sada mechanických ramen se připojila k trupu a z hangáru vyletěl malý člun a začal sestupovat do atmosféry. Bělostně modrá příď člunu prořízla mraky a zamířila k povrchu Parlénu.

Toto je spoiler!!!:

Abbie se s lehkým povzdechnutím začala svlékat ze svého oblečení. Byla připravená na odjezd a místo toho, musel přiletět její strýc. Svlékla se do naha a v replikátoru si syntetizovala bílou osušku. Zabalila se do ní a vyrazila do koupelny, co byla jen o pár desítek metrů dál. Vyhřívaná podlaha ji krásně hřála do bosých nohou. Dohopkala až ke koupelně, prostou myšlenkou vyslala podvědomě AI povel a ta otevřela dveře. Místnost nebyla příliš velká, ani příliš malá. Byla to jedna z nejmenších koupelen v domě, nicméně svojí velikostí si nezadala s malými lázněmi. Nebyla zde sice vana, ale ohromný sprchový kout, se stěnami z čirého triniového skla. Nevnímala lehkou páru, při zemi, ani zvuky padajících kapek. Došlo jí to, až když zahnula za roh, směrem ke sprchovému koutu. Problém byl, že nebyl prázdný. Ethan dostal stejný nápad jako ona a teď stál pod sprchovou hlavicí a dopřával si sprchy. Rychle se zacouvala zpátky za roh, naštěstí nezahlédl. Nejdříve chtěla co nejrychleji odejít, ale nějaká neviditelná síla ji tam táhla. Vystrčila hlavu z poza rohu. Ethan se zrovna mydlil modrým sprchovým gelem. Jako v transu pozorovala jeho svaly, které jen tančily, jak si roztíral gel po těle. Musela uznat, že tohle opravdu nečekala. Její bratr byl vždy trošku hubený, ale ne moc. Svaly by na něm člověk dříve hledal těžko, byl to typický hračičkář, kterého nikdy cvičení, nebo sport. Ale teď? Nestačila se divit, jak se za těch pár měsíců, co byl pryč, změnil. Vypracované svaly se rýsovaly pod kůží a na vyrýsovaném břichu by nenašla ani kousek tuku. I přesto stále působil štíhle a hbitě. Pochvíli se začal oplachovat a Abbie nepřítomně pozorovala kapky vody bičující jeho svalnaté tělo. Jedna kapka dopadla na rameno, sledovala ji pohledem. Kapka sjela, po klíční kosti až na svalnatou hruď, kde kopírovala obrysy břišáků, stékajíc až dolů k pánské chloubě… Nevypadá vůbec špatně… Ozval se hlásek v její hlavě. Cože?! Zhrozila se nad vlastními myšlenkami. Navzdory tomu se jí duhovky toužebně zbarvili do ruda a panenky roztáhly. Jak říkám. Horlivě přikyvoval hlásek. Je to můj bratr! Zděsila se. Sexy Bratr Doplnil ten hlásek v její hlavě. To není pravda! Ohradila se v duchu, ale vhlouby duše dala tomu hlásku zapravdu. Že není? Podivil se hlásek. Není, protože je šíleně sexy! Najednou si s hrůzou uvědomila, že už ze sebe pouze oplachuje gel. Rychle vycouvala z koupelny, když se za ní s tichým zasyčením zavřely dveře, úlevně se opřela o stěnu a zhluboka dýchajíc se snažila uklidnit. Problém však byli její duhovky, pořád byly toužebně rudé. Uklidnila se, co nejvíce to šlo a usilovně myslela na změnu barvy svých očí. Zevnitř se ozval zvuk otvírání sprchového koutu a pak captavé kroky. Zhluboka se nadechla a vešla dovnitř. Oči jí naštěstí nezradily, byly pomněnkově modré a nevinné, přesně jako se teď tvářila. Ethan už stačil vylézt ze sprchy a omotat si kolem pasu ručník, který si přidržoval rukou. Celou svojí holou svalnatou hruď jí teď dával na obdiv. Oči jí rudě probleskly, ale hned se ovládla. „Ahoj.“ Pozdravila ho a zamířila ke koutu, který právě uvolnil. Když kolem ní procházel, plácl jí přes zadek. „Je neslušné šmírovat lidi, když se sprchují…“ Vysvětlil jí. Celá strnula a otočila se na něj, u srdce ji bodnul záchvěv paniky. On o ní věděl?! Jenom se na sestru usmál a odešel z koupelny. Chvíli stála na místě, jako přimražená, nakonec si však stáhla ručník a nahá vlezla do sprchy. Snažíc se smýt vodou veškeré hříšné myšlenky na svého bratra.

[Strýček Forďa]

Stargate Ancients: Relativity temporis

27. Kapitola

65 mil. PA

Kdesi v Paralelní Realitě

USA - SGC Prostor brány

Místností se začal rozléhat zvuk vytáčející brány a z interkomu se nesl Walterův hlas. „Neplánovaná aktivace! Všechny teamy do prostoru brány!“ Vojáci strážící bránu si rychle nasadili helmy a popadly zbraně. „Přijímáme kód SG-26… Jsou pod těžkou palbou!“ „Otevřete Iris!“ Vykřikl generál O‘Neill, který právě přiběhl.
Na jeho rozkaz se rozevřeli masivní, leč stále elegantní pláty iris a odhalili tak překrásnou modř horizontu událostí. Panensky neporušenou, vlnící se blánu, však ihned narušili prolétávající energetické výboje z druhé strany. Pulzy procházely horizontem, jako nůž máslem a s hlasitým „bzzsst“ prořízly vzduch prostoru brány. Následně se lehkým zapraskáním zastavily o betonové stěny. Několik vojáků, před nimi muselo uskočit, neb namodralý pulz o vysoké energetické hodnotě, byly sice krásné na pohled, ale smrtící na dotek, nicméně stále drželi obrannou linii, před bránou.
Po pár vteřinách, které všem připadali jako věčnost, proběhl team SG-26, neustále pálíce. Major Cartman, velící SG teamu, rozmáchlím gestem rozkázal uzavřít iris. Pláty opět zajeli do sebe a bzučení výstřelů nahradilo, na několik sekund, rezonanční dunění, jak se pulzy rozbíjely o iris, než se brána kompletně odpojila. Major chňapl po jednom ze svého teamu a přirazil ho k zábradlí.
„Ještě jednou neuposlechnete rozkaz poručíku a namístě vás zastřelím!“ Zasyčel Cartman. Poručík se však nedal a odstrčil svého velícího. „Neměli jsme jí tam nechávat! Stačilo jen chvíli počkat. Chtěl jste si jen zachránit vlastní kůži!“ Major zrudl vzteky. „Jak se opovažujete!“ Zaryčel. „Za tohle vás nechám degradovat do fuseklý!“ S tím se otočil na patě a vyšel z místnosti. Poručík si serval helmu a mrskl s ní o zem, dále, po vzoru majora, opustil místnost.

O pár hodin dříve

SG-26 prošel bránou na první pohled nezajímavou planetu, rutinní mise. Vydali se po prašné cestičce vedoucí od, na louce umístěné, brány, směrem k nedaleké vesnici. Primitivní zemědělská společnost.
Vesnice byla tvořena kamennými a dřevěnými domy. Některé honosnější stavby byly postaveny z jednoduchých pálených cihel. Celé vesnici vévodilo tržiště, které sloužilo zároveň i jako náměstí. Po celou dobu pobytu ve vesnici, jim nikdo převážně nevěnoval pozornost. Tedy, až do chvíle, než narazily na mladou hnědovlasou dívku, která právě prodávala, jablku podobné, ovoce.
„Zdravím, nechcete si koupit „kolmažky? Jsou sladké…“ Usmála se na ně. „Co?“ Trhl sebou poručík Stark. „Ne díky, bohužel nemáme peníze…“ V tom si dívka všimla jejich uniforem. „Vy nejste zdejší, že?“ „Ne, přišli jsme zdaleka, přes velký kruh, říkáme tomu hvězdná brána.“ „Vy jste přišli přes Chaapa'aj?“ „Chaapa'aj… To je Goualdsky…“ „Ano byly tu po staletí. Ale jednoho dne prostě zmizely…“ Jack se podivil. „Jen tak?“ Dívka smutně zavrtěla hlavou. „Odešli poté, co je porazila bohyně ohně. Ztělesnění ďábla…“
Jejich rozhovor přerušila trojice ohnivých koulí, které prolétly vzduchem a zapálili několik stánků a budov. Když Jack znovu pohlédl na místo, kde předtím dívka stála, nebyla tam. Zdálo se mu, že zahlédl její hnědé vlasy, někde v prchajícím davu, ale nemohl být si jistý. Otočil se zpět za zdrojem. Na kraji náměstí stála Adria.
Team po ní ihned začal střílet, ale kulky se zastavovaly desítky metrů před ní. Z poza rohu začaly na tržiště vstupovat desítky křižáků, pálících po všem živém. „Ústup!“ Zavelel Major a začal střílet po křižácích. Jednotka se začala stahovat směrem k bráně, když v tom desátník King, statný černoch, dostal zásah do prsou a zhroutil se k zemi. „King, to dostal, pane!“ Zakřičel poručík Stark. „Vezměte ho!“ Rozkázal Cartman. Poručík si ho přehodil přes rameno, pod jeho váhou zaúpěl. „Pohyb, pohyb, pohyb!“ Řval na ně Major.
Když se dostaly k bráně, úlevně ze sebe poručík shodil bezvládné tělo, desátníka Kinga. Rychle zadal adresu na Zemi a major poslal identifikační kód. To vše při neustálém ostřelování křižáky. Po chvíli přišlo potvrzení o deaktivaci Iris.
Poručík najednou zahlédl postavu běžící po cestě z vesnice k nim. Byla to ta dívka, se kterou se bavil na tržnici. Běžela jako o život a za ní celá tlupa křižáků. „Pane! Civilista!“ Upozornil velitele. „Nemáme čas! Jdeme!“ Stark ho ignoroval a vyrazil jí vstříc, střílejíc po jejích pronásledovatelích. „Zpátky poručíku!“ Zařval na něj. Ten však stále střílel po křižácích, snažíc se dívce koupit náskok.Major k němu přiskočil, ránou pažbou ho přizabil a doslova provlekl bránou.

01:00 AM

Christopher se naposledy rozmýšlel, ještě jednou zvažoval všechny alternativy a možnosti. Nebyla jiná možnost, nemohl se sebou dále žít, při vědomí, že nechal bezbrannou dívku na pospas křižákům. Nakonec se rozhodl, oblékl si uniformu a zamířil do zbrojnice. Tu hlídali dva vojáci, noční službou již velmi unavených. Jakožto bývalý příslušník Specnaz, neměl nejmenší problém a oba vojáky rychle vyřídil, aniž by spustil poplach. Navlékl si vestu a připnul zbraňové pouzdro. Následně sebral svojí Berettu, zastrčil jí do pouzdra. Do sumek na vestě nacpal tolik zásobníků, kolik se tam jen vešlo. Popadl batoh s nouzovou zásobou potravin a nacpal do něj zásobníky navíc. Pušku si zavěsil na taktický tříbodý popruh a do ruky popadl Zat spolu s antickým detektorem známek života.
Vyšel zpět na chodbu, zkontroloval, jestli jsou oba vojáci stále omráčení a pak vyrazil směrem k řídící místnosti. Neustále sledoval detektor známek života, nebylo jich sice mnoho, ale i tak mu cestu poměrně prodlužovalo, když hledal okliky. Nakonec se však dostal až ke schodišti k řídící místnosti. Zhluboka se nadechl a vyběhl nahoru. Zatem v mžiku všechny omráčil, deaktivoval Iris a zadal adresu. Pažbou pak ještě zničil ovládací rozhraní. Vběhl do prostoru brány a překvapené vojáky omráčil. Brána se vytočila a vystříkl nestabilní vertex energie, když se otevřela pancéřová vrata a dovnitř vběhla četa vojáků, vedená Majorem Cartmanem. Chris mu jenom drze zasalutoval a proběhl bránou.
To, co však nedomyslel, bylo, že křižáci budou hlídat bránu. O čemž se nemile přesvědčil, když prošel. U Brány čekalo v pohotovosti tucet křižáků a ihned začali pálit, když prošel. Tři zabil, ale než se dostal k nějakému krytí. Dostal zásah do stehna. Vykřikl a do nosu ho praštila vůně škvařícího se masa. Skočil za DHD a přebil zbraň. Vytáhl granát a hodil ho do houfu přibíhajících křižáků. Ten explodoval a střepiny pokosily všechny v dosahu. Stoupl si, jak jen mu to jeho noha dovolila a postřílel zbytek zraněných a otřesených křižáků.
Musel jednat rychle, ta jejich přestřelka byla slyšet na míle daleko, určitě jsou již na cestě z vesnice posily. Rozeběhl se směrem k lesu, přičemž zraněné stehno, začalo ihned protestovat. Doháje! Zaklel v duchu. Zalezl do přilehlého křoví, sto metrů od brány. Vytáhl z batohu lékárničku a ošetřil si spáleninu, nakonec si ji zavázal obvazem. Zkusmo se na ni postavil. Sice to pálilo jako čert, ale bylo to již o poznání lepší.
Popadl dalekohled a podíval se směrem k vesnici, bylo to půl druhého kilometru. Přesně jak očekával, celá rota křižáků vypochodovala z vesnice, směrem k bráně. Proti takové přesile by neměl šanci, ale může využít toho, že vytáhli k bráně a oklikou se dostat do vesnice.
Po čtvrthodině se již protahoval škvírou mezi dvěma krajními domy. Z natažené šňůry stáhl hnědý plášť, navlékl si ho a přetáhl kapuci přes hlavu. Působil tak mnohem méně nápadně, než v černé blůze a kalhotách. Většina křižáků vytáhla k bráně, ale i tak jich zbylo ve vesnici dost. Lidé si na ně již za ty roky zvykli, ale bylo na nich znát, že se báli. Nikdy jich nebylo ve vesnici tolik. Pomalu se s davem přesunul až na tržiště. To co uviděl, mu vyrazilo dech. Uprostřed tržnice stála kamenný symbol počátku a ta dívka na něm přikovaná. Nenápadně přišel blíž. Visela za ruce, zhroucená v okovech. Rozhlédl se, nikde nebylo vidět žádného křižáka.
Došel až k ní. „Hej…“ Zašeptal. Žádná reakce „Hej… dostanu tě od sut.“ Řekl jí znova a lehce ji pohladil po tváři. Slabě zasténala. Řetězy nebyly nijak zamknuté, byly jen zaháknuté tak, aby na ně sama nedosáhla. Nenápadně se natáhl nahoru a povolil je, byla volná…
„Pojď, jdeme.“ Vybídl jí a pomohl na nohy. Vmísili se mezi lidi a nenápadně vyklouzli z vesnice. U brány bylo jen pár křižáků. Když byli skoro u ní, všimli se rozsvěcejících se symbolů, po chvíli vystříkl vertex energie a bránou začali proudit zástupy křižáků.
Chris tiše zaklel. Změnili směr a zamířili spět do lesa. Pod jedním skalním převisem se nacházela malá jeskyně. Vpotáceli se dovnitř. Pomohl dívce se posadit, byla vyčerpaná a dehydratovaná. Vytáhl z jištění hadičku hydratačního vaku a nabídl jí. Vděčně ji přijala a začala ji hltavě sát jako o život. Vypila více jak polovinu vaku, a to měl tři litry. Vrátila Hadičku Chrisovi a ten se také napil. Sedl si vedle ní a lehce zaúpěl. Zraněná noha se znovu ozvala. Opatrně si odvázal obvaz a odhalil ránu. Nevypadala moc dobře, seškvařené maso a kůže začali mokvat. Vytáhl lékárničku a začal se v ní přehrabovat. Hledal desinfekci a Antibiotika.
Dívka chvíli nad něčím přemýšlela a vypadala nerozhodně. Nakonec však položila své ruce na zraněné stehno a její dlaně se oranžově rozzářili. Chris to udiveně sledoval, po chvíli nebylo po ráně ani stopy. Najednou jakoby její tělo ztratilo tvar, rysy se rozmazaly a již nebyly patrné. Po chvilce, která trvala pár vteřin, se všechno vrátilo do normálu. Ale vedle něj už seděla jiná osoba. Adria…

O hodinu později.

„Neplánovaná Aktivace!“ Ohlásil Walter. „Přijímáme kód poručíka Starka.“ „Už bylo na čase, to si s ním ještě vyřídíme… Otevřete Iris.“ Rozkázal Jack. Bránou prošel Chris a sním ještě jedna, osoba, žena, ale nebyla to ta dívka. Všichni v místnosti pozvedli zbraně. „To je v pořádku, nemůže nám ublížit.“ Uklidnil je Poručík a vytáhl z batohu aktivní protipřevorské zařízení. Vojáci se uklidnili. Adria se jen ušklíbla. „Pohyb.“ Rozkázal jí Chris a dloubl jí pistolí mezi lopatky. Neochotně se dolů po můstku.
V ten okamžik dovnitř vešel generál. „Poručíku! Doufám, že pro mě máte hodně přesvědčivou historku, protože jinak jdete sedět.“ Upozornil ho. Chris přikývl. „Mám, ale nejdříve bychom měli vyslechnout našeho zajatce.“ Řekl a kývl směrem k Adrii, která se nepěkně zašklebila.
O čtvrt hodiny později již všichni byli v zasedačce. Adria v jednom čele, generál Jack O’Neill v druhém, v ostatních křeslech vyšší důstojníci a byrokrati z IOA a u stěn postávala skupina vojáků, jako stráž. Chris se nezaujatě opíral o vstupní dveře za Adriou. Už se stačil umýt a převléct, měl na sobě čistou černou uniformu a ve stehenním pouzdře pistoli.
„Takže, přejděme rovnou k věci.“ Začal Jack. „Jste naprosto v naší moci a nemůžete s tím nic udělat. Takže budete spolupracovat a pravdivě zodpovíte několik otázek.“ „Kolik mají Oriové v této galaxii lodí?“ Zeptala se Carterová.
Adria se srdečně rozesmála. „Ve vaší moci…“ Smála se dál. „To naopak vy jste v mojí. Neměli byste věřit, ani vlastním lidem… Že Chrisi?“ Otočila se na něj. Kývl, jeho duhovky zažhnuly orijským plamenem vymrštil se od zdi. Vytasil pistoly a zastřelil všechny vojáky v místnosti, než stačili vůbec sáhnout po zbraních. Postupně pak popravil všechny byrokraty a důstojníky, až zbyla jen Sam a O’Neill. Namířil na Jacka pistoly a čekal.
„Jak věci vypadají, a jaké ve skutečnosti jsou, není vždy totéž. Vidíte, vypadalo to, že jsem ve vaší moci, ale ve skutečnosti, jste celou dobu vy v mojí.“ Poučila je s úsměvem Adria. „Ale- Ale- to protipřevroské…“ Koktala Carterová. „Na mě nikdy nefungovalo a fungovat nebude. Sehráli jsme malé divadélko a vy nám ho uvěřili. Ach bože, jak jste vy človíčkové naivní…“ Povzdechla si afektově.
V tom se otevřely dveře a dovnitř vešel Daniel, nosem zabořeným v nějakém spisu. Chris se blesku-rychle otočil a vystřelil. Danielovo bezvládné tělo se sesunulo k zemi, brýle spadly z obličeje a rozbily se o podlahu. Sam si zděšeně zakryla rukou ústa a Jack sebou trhl. Chris se nezájmem otočil spět na O’Neilla.
„Poručíku…“ Oslovil ho tiše Jack. „Proč? Proč, synku? Co ti slíbila, že jsi nás zradil?“ „Darovala mi svobodu… Odpuštění… Možnost stát se něčím víc…“ Odpověděl klidně. Jeho výraz byl jiný. Byl tvrdý, bez emocí… Ani nemrkl, když povraždil všechny lidi v místnosti. Teď v něm plápolal oheň Ori, byl stejný krutý a bezcitný, jako oni.
„A proto jí děláš poskoka?“ „Není můj poskok…“ Vložila se do toho Adria. „Je to poněkud nudné být jediná nejmocnější bytost na nižší sféře bytí. Byla jsem osamělá, potřebovala jsem společnost… A Chris byl zrovna taková hezká tvářička, líbil se mi, byl roztomilý.“ Usmála se Adria. Chris nehnul brvou, jeho výraz byl ledový, neustále na ně mířil. „Udělala jsem z něj bytost, mě rovnou, víc než člověka, více než převora, více než Antika. Ztělesnění Ori, jejich schopnosti, v lidském těle.“
„Ale, co chcete od nás?“ Zeptala se Carterová, která se už trošku vzpamatovala z šoku. „Copak to není zřejmé?“ Podivil se Chris. Jack i Sam svorně zavrtěli hlavami. „Z vaší databáze jsme stáhli všechny informace o technologiích Země i jejich spojenců, adresy planet vhodný ke konvertování, počty vašich jednotek, vaše postupy taktiky…“ Sam jenom němě otevírala ústa, jako ryba na suchu. Nechápala, jak to stihli, vždyť to byli miliony a miliony Terabajtů dat!
„Docela se nám zalíbila ta BC-305, kterou jste právě dostavěli.“ Ušklíbla se Adria. Jack zaúpěl, doufal, že se mu podaří její existenci před nimi utajit. „Vyvinuli jste ji proti našim křižníkům a je plná Asgardské a Antické technologie, však?“ Konstatoval Chris. Jack neochotně přikývl.
„Máme, co jsme chtěli, už vás nepotřebujeme…“ Kývla Adria na Chrise. Ten ani nezaváhal a do O‘Neilla s Carterovou vyprázdnil zásobník. O’Neillovo mrtvé tělo se zhroutilo v křesle a Samantin obličej dopadl na stůl. Ještě chvíli dýchala. „Děkujeme za spolupráci…“ Utrousil směrem k ní Chris. Adria na něj kývla a oba se rozplynuli v plamenech. Samanta naposledy vydechla a její víčka se zavřely.

O hodinu dříve.

Chris chňapl po zbrani, ale Adria byla rychlejší, jenom cukla hlavou a zbraň odlétla někam do kouta. Zkusil nůž, ale ten dopadl stejně jako pistole. Nakonec se na ní pokusil vrhnout, ale nebylo mu to nic platné. Okamžitě ho telepatií, trošku nešetrně, posadila zpátky na zadek. „Uklidni se…“ Vyzvala ho mírně. Chris pochopil, že nic nezmůže, a tak trucovitě složil ruce na prsou a okázale koukal jinam.
Je tak sladký, když trucuje… Pomyslela si Adria pobaveně. Ale tohle muselo počkat. „Nechci ti ublížit…“ „Ne! Vážně?!“ Odvětil jí ironicky Chris. Adria se povzdechla, bude to s ním těžší, než předpokládala. „Vážně. Kdybych ti chtěla ublížit, už bych to dávno udělala a nenamáhala se s léčbou tvého zranění.“ Chris na chvíli ztuhnul, ač to nerad přiznával, měla pravdu.
„Otázkou zůstává- proč?“ Otázal se nakonec. „Chci tě na svojí straně.“ Odpověděla prostě. „Z jakého důvodu?“ Podivil se. „Sice ovládám největší armádu v několika galaxiích a sice jsem nejmocnější bytost na nižší sféře, ale jsem osamělá, nudím se, nejraději, bych s tím skoncovala, s Ori, křížovou výpravou, ale nemohu, je to totiž jediný důvod mé existence. Kvůli tomu jsem se narodila. Ale kdybych měla někoho, kdo by stál po mém boku, někdo mě rovný, podělila bych se s ním o svou moc a mohli bychom společně očistit galaxii od bezvěrců a nastolit jedinou pravdu počátku.“
Chris na ni udiveně hleděl. „Děkuji, ale nemám zájem.“ Adria se trošku pousmála. „S tím jsem počítala, něco ti ukážu, potom dozajista změníš názor.“ Položila mu ruku na tvář. Jakmile ucítil její dlaň na svém obličeji, pohltil ho proud myšlenek a vzpomínek.
Míhali se strašnou rychlostí, že je stačil vnímat jen letmo.

Byly mu čtyři, pouštěli s otcem draka. * Bylo mu šest, spadl ze stromu a zlomil si nohu, maminka ho kejška, aby neplakal. * Jel s rodiči autem do Disneylandu, bylo mu dvanáct, cítil se jako nešťastnější chlapec pod sluncem. Najednou se z protisměru vyřítilo auto, otec nestačil zareagovat a srazili se. * Dostal se do dětského domova, nikdo ho nechtěl, byl moc starý. * Dostal se na prestižní školu v Petrohradě. * Vyhrál mezinárodní fyzikální soutěž, podíval se do CERNU, poprvé od smrti rodičů pocítil radost. * Začala Válka, Evropská unie Napadla Rusko, Petrohrad byl srovnán se zemí, stejně jako Moskva. * Coural se pobořenými ulicemi Petrohradu a snažil se nevnímat mrtvá těla. * Byl přijat do speciálního výcvikového programu pro diverzní operace v nitru Evropy. * Stal se nejlepším absolventem a byl přijat do Specnaz Alfa. * Toužil po pomstě, chtěl se pomstít za to, že Evropa zničila jeho nový domov. * Válka skončila a jeho družstvo bylo rozpuštěno, cítil se zrazený, odešel do Spojených států, kde se později dostal SGC. *
Skupina postav v temně šedých pláštích se radila, jak ovládnout mléčnou dráhu. * Tak moment! To nejsou jeho vzpomínky! * Jedna z postav se proměnila na temně rudý plamen energie a sestoupila ke spící černovlasé ženě. * Narodil se, ale hned byl matce odebrán. Rostl neuvěřitelně rychle. * Podíval se do zrcadla, ale neviděl svoji tvář. * To byly Adriiny vzpomínky. * Obrovské množství informací mu zahlcovalo mozek, trvalo mu týdny, než si na to zvykl. * S celou křižáckou armádou napadl mléčnou dráhu. * Obsazoval a konvertoval jednu planetu po druhé. * Neustále se cítil osaměle, chyběla mu společnost. Nahrazoval si to pohráváním si se Zemí. * Proud myšlenek přestal být konkrétnější a přešel spíše do abstraktních pocitů, pociťoval moc Ori, byla mnohem vetší než Antiků.* jejich hněv na Antiky, ten pocit zrady. * Zároveň cítil i dobro, mír a porozumění. * V tom mu došlo, že Oriové nejsou jen špatní, jsou to lidé, jako všichni ostatní, někteří dobří, jiní špatní. *

Vyděl-by toho mnohem víc, ale mozek nezvládl takovou zátěž a upadl do sladkého bezvědomí. Když se probudil a uviděl nad sebou Tvář Adrii, málem leknutím vyskočil z kůže. Rychle se však uklidnil. Něco bylo v její tváři jiné… Takhle ji ještě nikdy neviděl. Zračila se v ní starost a obavy. Když uviděla, že se probral, ulevilo se jí a trošku se pousmála. „Takže?“ Zeptala se ho. Chris s námahou posadil. „Otevřela jsi mi oči…“ Adria se lehce pousmála. „Teď mi tvoje nabídka nezní tak špatně.“ Prohlásil nakonec. „To znamená, ano?“ Zeptala se ho se zatajeným dechem. „Ano…“ Po tváři se jí rozlil široký úsměv. Přitáhla si ho a políbila. Chris byl zezačátku poměrně překvapen, ale pochvíli se podvolil, začal jí polibek oplácet a užíval si její měkké horké rty.
Adriiny oči zažhnuly plamenem Celestis, a plamen začal se šířit po celém těle, po chvíli přeskočil i na Chrise. Po chvíli byli oba pohlceni plamenem Ori. Adria přerušila polibek a mírně se odtáhla. Chrisovi duhovky žhnuly oranžovým plamenem, stejně jako ty její…

Ne, tak to fakt nemusels, postřílet všechny v SGC a tak dále a tak dále. Trochu přitažený za hlavu nemyslíš?

Je to teda dost drsný jak je všechny zabil v SGC ale i tak je to celkem pěkný

[Strýček Forďa]

No... to se občas stává... člověk píše, píše, píše A najednou někdo umře... A ejhle ona vybouchla planeta... hups...

Ale dopříště se polepším

[andoriel]

Do příště se polepšíš? Vybuchne víc než jedna planeta? Chceš trumfnout Rodneyho? Tak jo, to už se těším



Vytlučení SGC se mi moc líbilo

[Strýček Forďa]

Andoriel: Pssst! To nesmí nikdo vědět...

Rodneyho jsem trumfl už dávno... Jen o tom ještě nevíte...

Jojo... vyvraždění SGC, byla srdcovka... a úplně náhodná... Původně neměla SG1 vůbec umřít, měl umřít jen generál Landry a byrokrati z IOA. Ale pak mi došlo, že SGC vede vlastně už O'neill, tak jsem se rozhodl. že zabiju jeho... Pak šla Sam... no a už to jelo...

Jinak díl, bude možná ještě dneska v nočních hodinách, uvidíme jak mi půjde závěrečná korekce... A dojde i na věc, na kterou se *KUCK* *KUCK* všichni *KUCK* těšíte... (Ne nebojte, vybuchují země to nebude)

Nu, bude to ta kapitola cos mi poslal?

[Strýček Forďa]

Ne e. Ta přijde později... možná až v 3. Sérii... Uvidím jak to vyjde.

[Strýček Forďa]

Well, tak z pár hodin se vyklubaly dva dny, ale je to konečně tu!
UPOZORŇUJI, ŽE SE ZDE VYSKYTUJE VELKÉ MNOŽSTVÍ SEXUÁLNÍHO OBSAHU.

Stargate Ancients: Relativity temporis

28. Kapitola

65 mil. PA

Kdesi v Paralelní Realitě

Orbita Země - BC-305 Independence

Oba dva se v záblesku plamenů zhmotnili na můstku nejmodernější ho křižníku pozemské flotily, BC-305, Independence. Můstek zel prázdnotou, konzole byly zakryty plachtami, sedadla oblepena ochrannou fólií, na některých terminálech se ještě válely kousky nářadí, co zde zbyly po technicích a nikdo je nestačil uklidit. Díky své velikosti, bezmála osmi set metrů, byla „Třistapětka“ stavěna na orbitě, na rozdíl od svých menších sourozenců.
Z tohoto důvodu, taktéž nesměl Independence vstupovat do atmosféry planet, z důvodu hrozby sežehnutí atmosférického ozonu. Při sestupu do atmosféry, by lodní štít, takové velikosti, mohl jednoduše zapálit vzduch v ozonové vrstvě a tak způsobit řetězovou reakci, která by rozložila ozon - 03 na kyslík 02 a volné radikály (0-0). Zvýšená hladina 02 by pak prudce zareagovala s třecím teplem štítu a okamžitě by vzplála. Následovala by mohutná řetězová reakce, která by přeměnila veškerý atmosférický ozon na kyslík, který by následně shořel a volné radikály, by se navázaly na Atmosférický dusík za vzniku NO- oxidu dusnatého.
Loď měla dva můstky, podobně jako její předchůdci. Zadní, umístěný v nástavbě na ochranné štítové desce, který sloužil jako velín, pro navádění stíhačů, díky své strategické poloze a hlavní můstek, nacházející se v přední části lodi, v místech, kde setkával primární trup s ochranným štítem zádi. A v něm právě teď byli.
Chris odtrhl ochrannou fólii ze sedadla a stáhl plachtu z konzole. „Pomocný zdroj běží, spouštím naqadahové reaktory. Aktivuj generátory hyperpole.“ Adria se posadila do druhého křesla. „Parabola se nabíjí, zadávám kurs k superbráně.“ V tom zapípala senzorická konzole. „Trojice pozemských křižníků před námi.“ Chriss kývl.
Konzole na druhé straně můstku se rozsvítila, plachta sjela k zemi a tlačítka se začala sama od sebe mačkat. „Taktické systémy funkční. Štíty na 130% své nominální kapacity. Přední baterie odjištěny. A- ááále copak to tu máme!“ Ušklíbl se vědoucně Chriss. „Našel jsi něco zajímavého?“ Mrkla nevině Adria. „Strategické hlavice Mk. XVI…“ „K čemu by asi mohli být?“ Hrála hloupou Adria. „Nemám tušení, jdeme to prubnout…“ Pokrčil rameny Chriss.
V ten samý okamžik, se otočily oba jistící zámky. Šestnáct raketových sil se otevřelo a vzduch se zasyčením unikl do vesmíru. Nakonec neviditelná síla stiskla velké červené tlačítko: „ODPÁLIT“. Šestnáct raket opustilo loď a s jasným plamenným ohonem zamířilo k povrchu.
Než stačily pozemské lodě zareagovat, vstoupili do atmosféry jako velké hořící ohnivé koule. Následný výbuch, při kontaktu s povrchem sežehl celou atmosféru a z planety se stala explodující supernova.
Jak? To nikdo neví. Možná za to mohlo nadměrné množství železa a niklu, které se šokovou přeměnou změnili na volné nestabilní radikály. Nebo prostě vesmír nevydržel tak velké narušení. To už se nedozvíme. Supernova po chvíli smetla celou sluneční soustavu, včetně Slunce. Sfoukla ho jako svíčku. Independence se pokusil uniknout do hyperprostoru, ale byl zasažen šokovou vlnou.
Lodí cukla mohutná vlna energie. Můstek se zatřásl, zajiskřilo několik vedení a alarmy se rozječeli. Adria se sice udržela v křesle, ale dvojice kovových střepin právě bez hnutí levitovala dvacet centimetrů od její hlavy. „To bylo o fous…“ vydechla si. „To mi povídej…“ vymáčkl ze sebe Chriss, kterého to hodilo přes celou místnost.
„Adri? Mohla bys mi pomoct? Jsem v dost prekérní situaci…“ Chriss ležel na vzduchovém polštáři a nosem málem brousil o zem. Adria se proti své vůli rozesmála. „Hele, ty se směješ, ale já si málem přerazil nos…“ Adria stále marně přemáhajíc smích luskla prsty a Chriss dopadl na obličej na zem. „Kdybych chtěl spadnout na nos, tak to udělám sám.“ nespokojeně zamručel, vstal a oprášil si oblečení.
„Ale bylo to nejrychlejší.“ smála se dál. Chriss složil ruce na prsou a okázale se koukal jinam. „Ale notáák… Nebuď uraženej.“ přemlouvala ho. Lehce si povzdechla a objala ho, stále ji okázale ignoroval. „Koukni na mě.“ přikázala mu a prsty ho donutila pohlédnout na ni. Prohlédla si ho zkoumavým pohledem.
„Nos křivej, pusa taky, nemožnej účes, špatně oholená tvář, divný oči, nohy křivý, ruce levý… Nechápu, co na tobě vidím…“ shrnula se smíchem. Chriss se zatvářil dotčeně, ale nenechal si to líbit. „Díky za kritiku, ale s tebou to taky není zrovna výhra…“ „Rozmysli si, co řekneš.“ varovala ho nebezpečným hlasem.
„Máš hodně špatnej vkus. Nosíš brnění a vypadáš v něm jako chlap. Měla bys začít nosit kontaktní čočky, protože na tvých duhovkách by se dalo péct kuře. Vlasy máš jako po zásahu elektrickým proudem, nejspíš se neumíš ani kloudně učesat. Vypadáš, jako připečený krocan, nohy máš do O a šilháš.“
Adria jenom dotčeně otevřela pusu. „Nešilhám! Co je to za nesmysl!“ Rozkřikla se. „Ale šilháš…“ Ujistil jí sladce Chriss. „Tohle odvoláš!“ ujistila ho a vrhla se na ně. Převalovali se po zemi a snažili se přeprat jeden druhého. Nakonec se Adrii podařilo uvěznit Chrissovi ruce podél těla a klekla si na ně. Sklonila se k němu a černé pramínky vlasů ho zašimrali na tváři. „Stejně nám nikdo neuvěří, že spolu chodíme, když se pořád pereme.“ Rozesmál se Chriss.
Adria se lehce ušklíbla. „Nikdy nevím, jestli ti mám jednu ubalit, nebo-“ nedokončila větu a políbila ho. „Radši bych to nebo.“ ujistil jí. „Jak si přeješ.“ a jemně ho kousla do nosu. „Au! Ty bestie!“ Cukl sebou Chriss a pokusil se dostat z jejího držení. Adria se jen rozpustile usmála a dál mu klečela na rukou. „Jen si nestěžuj. To máš za to šilhání.“
Najednou zapípala jedna z konzolí. Adriina pozornost na chvíli polevila a Chriss toho hned využil. Bleskově vystartoval, jako had se vyvlíkl z jejího držení. Chňapl jí po rukou a přetočil se přes ni. V mžiku si tak vyměnili pozice. Uvěznil jí ruce nad hlavou a s vítězným výrazem jí pohlédl do tváře. „Ale… ale… to je mi, ale zvrat…“ Zasmál se. S kritickým výrazem si prohlédl její úbor a zakroutil hlavou. „Tak takhle by to nešlo…“ Konstatoval a mrkl na části brnění. „Budeme s tím muset něco udělat.“ Kožený nákrčník povolil a sjel z Adriina krku. Jemně se vlníc, přeplachtil až k jejím zápěstím, které přivázal ke křeslu za nimi. „Co to, sakra?“ Pokusila se marně bránit Adria.
„Nerad ti to říkám, Adri, ale vypadá to, že mám bohužel navrch.“ Usmál se Chriss pobaveně. „K čemu nárameníky a plášť? Nejsme ve středověku.“ Zakroutil nad tím hlavou. Oba nárameníky odpadly a odletěly kamsi do rohu můstku. Černý plášť sjel z ramen, natáhl se a narovnal a vytvořil pohodlnou měkkou deku, pod nimi oběma. „Nepřeháníš to trošku?“ Zeptala se ho ztrápeně Adria. „Teprve začínám.“ Ujistil ji sladce a povolil přezku jejího opasku.
„Co to děláš?“ Zeptala se varovně. „Přesně to co myslíš, rozepínám přezku tvých kalhot.“ Usmál se pohledem hladové šelmy. Během mžiku byli kalhoty u kolen a odhalily decentní černé kalhotky.
„Nepřesuneme se na lepší místo?“ Zeptal se jí nevině. „To bys mě musel nejdříve odvázat.“ Pronesla s lehkým nádechem sarkazmu. „Vidíš a v tom se právě pleteš.“ Na Adriině tváři se mihl soustředěný výraz, jak se snažila rozkódovat obsah jeho sdělení. Oba najednou pohltili plameny a objevili se na široké pohodlné posteli v kapitánově kajutě.

Toto je spoiler!!!:

„Začínáš být, v schopnostech povznesených, více zběhlí než já. A to se mi vůbec nelíbí…“ Zamračila se Adria. „Ale, ale, tady se nám válí někdo v posteli a je ještě k tomu oblečenej! S tím musíme něco udělat.“ Rozhodl Chriss a začal si hrát se zipem koženého topu. A zároveň začal Adrii za pomoci telekineze zouvat boty. Kalhoty jí nechal schválně u kotníků, aby se nemohla moc bránit. Konečně se mu podařilo rozepnout zadřený zip topu a Adriu vysvléknout, dávajíc tak světu na obdiv, dvě perfektní dvojčata, zatím skryté v černé krajkové podprsence. Lehce se usmál a dal jí lehkou pusu. Potom rty pokračoval na krk, přes klíční kost sjel až do dolíku mezi pahorky. Adria lehce zasténala a malinko se propnula. Pokračoval přes ploché bříško, obkroužil pihu, smyslně umístěnou vedle pupíku a sjel až k vnitřní straně stehna. „Noták… nech toho…“ zakňourala mezi vzdychy Adria. Chriss ji ignoroval a chytil šňůrku kalhotek mezi zuby. „Chrisi…“ Stéle ignoroval a začal pomalým tahem, kalhotky stahovat ke kotníkům. „Christiane Starku!“ Varovala ho důrazněji, ale její autoritativní tón, trošku rušili jejím vzdycháním. Stáhl je až ke kotníkům a pak se vrátil spět k místu zaslíbenému. Rty se pomalu přibližoval a začínal cítit teplo sálající z té studánky rozkoše. Přejel rty po hladké kůži, bez jediného chloupku a zlehka se přisál k tomu nejcitlivějšímu místu, ženského těla. „Zmetku…“ Vydechla nakonec a svázanýma rukama, mu prohrábla vlasy. Z nenadání, ji lehce kousl. Adria vyjekla a stehny uvěznila mu hlavu ve svém klíně. Začal pomalu přejíždět jazykem po narůžovělých okrajích a cítil, jak se začíná uvolňovat a vláčnět. Po chvíli stisk jejích nohou povolil a tak rty absolvoval stejnou cestu směrem nahoru. Za pomoci telekineze osvobodil obě dvojčata a přisál se na levou třešničku. Byla růžová, citlivá a krásně slaďoučká. Cítil, jak pomalu začíná tuhnout, po chvíli se přesunul na druhou a aplikoval stejný postup. Najednou z něj sklouzlo všechno oblečení a odplachtilo pryč. Překvapeně pohlédl na Adriu, která se jen nevině usmála. Po krátkém uvažování, se natáhl a rozvázal Adrii ruce a přisál se na její červené rty. Donutil jí pootevřít pusu a jazykem vklouzl dovnitř a začal prozkoumávat její ústní dutinu. Adrii si to nenechala líbit, a tak se z lehkého polibku, po chvíli stal souboj jazýčků, na život a na smrt; vítěz bere vše. Po chvíli se od ní odtrhl a významně se jí zadíval do tváře. V jeho očích se zračila jasná otázka. Po lehkém zaváhání téměř neznatelně kývla. Pomalu do ní začal pronikat, až po chvíli narazil na překážku. Zadíval se jí do očí a tvrdě přirazil. Překážka povolila a boky se dotkl jejího zadečku. Bolestně vyjekla a zorničky se jí jako kočce roztáhly. Křečovitě ho objala, po tváři se jí koulely slzy a celá se třásla. Jemně ji políbil a zašeptal, že už bude všechno v pořádku. Poševní svaly se začaly roztahovat a Adriino tělo si zvykalo. Po chvíli se v ní začal lehce pohybovat. Poševní svaly sice povolily, ale pořád byla velmi těsná a doslova ho doháněla k šílenství. Pohyboval se v ní ze začátku pomalu, protože její šíleně těsná kundička nedovolovala nějaké extra rychlé pohyby. Po chvíli se, ale přeci jen trošku přizpůsobila a Chriss mohl přidat na tempu. Po po chvíli se Adria přestala třást a začala mu svými pohyby vycházet vstříc. Bolest postupně ustoupila jediné, co pociťovala, byla nekonečná slast. Adria, leč nezkušená, brzy chytla rytmus a jejich těla se v dokonalé harmonii pohybovala proti v sobě, v rytmu vášně. Adriina těsná kundička ho stimulovala na maximu, a tak se po necelých patnácti minutách začal blížit vrcholu. Chtěl však, aby z toho měla i něco Adria, a tak zvolnil a začal si s ní spíše hrát. Vyhledal Adriiny rty a spojil je se svými v hlubokém polibku. Po chvíli vycítil, že už ani Adria nemá daleko k vyvrcholení. Zvýšil tedy tempo na maximum a začal finišovat. Adriiny lehké vzdychy se změnily na hlasité sténání. Během polibku chytil její jazyk mezi zuby a začal ho sát. To byla pro Adriu poslední kampka, stejně tak i pro něj. Oba vyvrcholily v návalu vášnivé extáze, a jejich těla sílu výbuchu pohltila. Přestal se pomalu pohybovat a vytáhl z Adriina těla svojí měknoucí chloubu. Chvíli se spolu ještě mazlili, než, vzájemném objetí, oba usnuli. Chriss se probudil dalšího dne, časně ráno. Popravdě, nevím, jestli to bylo ráno a jestli vůbec další den… Inu, řekněme: „O osm hodin později.“ To zní logicky ne? Já si myslím… Takže: Chriss se probudil o osm hodin později. Opatrně se posadil, aby neprobudil Adriu. To se mu však nepovedlo. Ospale zamručela. Lehce se usmál a dal jí pusu. „Dobré ráno…“ „Hm… dobrý… dobrý…“ Zívla ospale a znovu si lehla nazpět do postele a otočila se k němu zády. Nevědomky na něj špulíc svůj překrásný zadeček, čouhající z pod deky. V hlavě se mu v tu chvíli zrodil ďábelský nápad. Temný rytíř, jako vždy nenechal parťáka v bryndě a samo sebou povstal. Rádoby nevině se k ní zezadu přitulil a pečlivě zamířil… Bleskovou rychlostí vklouzl do Adriiny těsné kundičky a zajel do ní až na doraz. Překvapeně vyjekla a pak slastně vydechla. „Blbiny, blbiny, blbiny… Na to tě užije…“ Postěžovala si, zatímco začal lehce přirážet, proti jejímu krásně tvarovanému zadečku. „To by jsi se jinak ukousala nudou, ne?“ Zasmál se a kousl ji lehce do odhaleného ramene. Po ránu měl chuť spíše na mazlení, než na tvrdý sex. „Pane Starku, můžete mi prosím vysvětlit, jak můžete být nadržený, i takhle brzo po ránu?“ Chriss nahodil zahloubaný výraz. „Já vám nevím, slečno Mal Doran. Možná to je tím, že jsem se probudil vedle vás…“ Adria se proti své vůli rozesmála.

Konzole senzorického odrazu zapípala. Ani jeden z nich to neměl šanci do kajuty slyšet, ale vycítili to. „Pět minut! Pět minut klidu! To toho chci moc?!“ Zanadával Chriss a vstal z postele. Adria také vstala a začala sbírat kusy oblečení. Navlékla si kalhotky a zapnula podprsenku. Potom začala shánět zbytek. Chriss jí rázným gestem zastavil. Vypadalo to komicky, protože stál jen ve spodkách. „Tamtu hrůzu, si na sebe už nevezmeš.“ Zamítl její pokus.
„To tu mám chodit nahá?“ „To není vůbec špatný nápad.“ Ocenil Chriss. „TO je hodně špatný nápad!“ Zchladila ho Adria. Jen se smířlivě usmál. „Počkej, něco vymyslím.“ Rozhlédl se kolem a zrak mu padl na Adriin plášť. Oči mu zažhnuly plamenem a plášť se smírným vlněním vznesl ze země.
Začal pomalu měnit tvar a konzistenci, až připomínal hodně husté cosi. Připomínalo to spíše dým, než pevnou látku. Klubko černého čehosi začalo postupně blednout, než získalo béžovo-bílou barvu. Potom z klubka vylétly paprsky bílé a béžové a začali se obmotávat kolem adriina těla. Pochvíli nabrali určitý tvar a ustálily se.
Adria jen stála s otevřenou pusou a se zájmem si prohlížela svůj nový outfit. „Jak tohle děláš, to mi je záhadou…“ Chriss se jenom usmál. „Stáčí představivost a nápad, pak to jde samo.“ „Antický úbor, sice není úplně můj šálek čaje, ale…“ „Ty musíš furt stěžovat, že jo?“ Protočil oči v sloup. Adria se jen usmála a objala ho kolem krku. „Jen tě tahám za nos. Jsou nádherné, děkuju.“ Řekla a políbila ho.
„Jenže co teď s tebou?“ Zeptala se ho a nenápadně mu připomněla, že stojí jen v trenýrkách. „Málem bych zapomněl.“ Luskl prsty a jeho oblečení se změnilo na klubko bílého čehosi a hned se rozprostřelo po jeho postavě a téměř okamžitě se zformovalo do uniformy. „Takhle rychle?“ Podivila se Adria. Pokrčil rameny. „Teď jsem věděl jak na to.“
„Vážně? Uniforma důstojníků?“ Zasmála se Adria. Chriss jen pokrčil rameny. „Vypadá dobře a je pohodlná.“ Bránil se. Adria jen protočila oči. „Jdeme se radši podívat, kde jsme to vůbec zůstali viset.“ „To jsme měli udělat už včera, než jsme se začali prát.“ Ušklíbl se. „To ti neberu.“
Na můstku byli během okamžiku, však byl hned vedle. „Zajímalo by mě, kde jsme…“ Nadhodila Adri. Chriss silně zavětřil. „Jsme v Alteránské galaxii…“ Potom si oblízl ukazováček a vystrčil ho do prostoru, jakoby zkoušel směr větru. „Řádově před 14 miliardami let.“
Adria ohromeně otevřela ústa. „To vážně dokážeš takhle zjistit?“ „Ehm… vlastně ne. Telepaticky jsem se napojil na astrometrickou konzoli a z ní to odvodil.“ Rozesmál se. „Podfukáři…“ Ušklíbla se Adria. „Nechceš třeba ještě vyčuchat, naši přesnou polohu?“ Zasmála se. „To bych mohl.“ Souhlasil a pořádně zavětřil. „Cítím podivný zápach… Možná Rothera, planeta skunků.“ Adria na něj koukala a nevěděla, co si o tom má myslet. „NE, počkat!“ Vyhrkl najednou. „To takhle hrozně smrdíš TY!“ Prohlásil nakonec, popadajíc se smíchy za břicho.
„No dovol! Nesmrdím!“ Rozkřikla se. „Ale smrdíš.“ Ujistil ji sladce. „Jako tchoř.“ „To není pravda!“ Rozkřikla se znovu a skočila po něm a povalila ho na zem. Chvilku se po sobě převalovali, než se Chrisovi podařilo chytit Adrii ruce. Vztekle se vykroutila, pak vstala, urovnala si oblečení, založila ruce a začala trucovat.
Chris také vstal. Objal ji zezadu kolem pasu a položil si hlavu do jejích vlasů. „Ale notak, Adri, netrucuj, já to tak nemyslel…“ Přemlouval ji a kousl do ucha. Vyjekla a usmála se. Chrissovi se po tváři mihnul vítězoslavný výraz. Otočila se k němu čelem a objala ho.
„Proč musíš pořád vymýšlet takové kraviny.“ Zeptala se ho tiše po chvíli. „Protože tě miluju a taky proto, že by ses jinak uhryzala nudou.“ Vysvětlil jí a políbil. Konzole znovu zapípala. Chriss rezignovaně svěsil hlavu. „Pět minut…“ Zašeptal. „To toho chci tolik?“ „Běž se na to kouknout.“ Řekla Adria a dala mu pusu. Vymanil se z jejího obětí a hupsnul do křesla.
„Jsme na orbitě Terra Alterus. Na nižší orbitě je nějaká stanice. Značně primitivní. Technologická úroveň Země v 21. Století. Na planetě je celkem živo. 4 miliardy obyvatel.“ „Zvláštní, ta planeta by ještě několik miliard let neměla existovat, natož být takhle stabilní.“
Chriss se ušklíbl. „Nějak se vyznáš, na náboženskou fanatičku.“ Adria ho počastovala nepříjemným pohledem. „Říká hloupej zelenej mozek.“ „Já se nehádám…“ Pousmál se. Adria Protočila oči. „Sestupujeme na nižší orbitu. Ať si je můžeme pořádně prohlédnout…“
Independence sestoupil na nejnižší možnou orbitu. Spodním štítem škrtali o atmosféru. „Velká města, čistý zdroj energie, zachovalá příroda… To se nevidí zas až tak často.“ Ocenil Chriss.
Najednou celou lodí projelo silné škubnutí, rozeřvali se alarmy. „Vypadl hlavní zdroj energie! Nemáme motory a štíty!“ Zakřičel Chriss, aby přehlušil rámus. Loď začala pomalu ztrácet výšku a čím dál tím víc klouzat směrem k povrchu. „Sedni si a připoutej se!“ Rozkázal Adrii a zároveň se sám posadil do křesla pilota a připoutal se. Adria si sedla na místo navigátora, vedle něho.
Loď nabírala čím dál tím strmější pád, až padala téměř kolmo. Chriss se marně pral s řízením a pokoušel se systém nahodit. „10 000 metrů!“ Ohlásila Adria. „Snažím se, ale ten krám nechce fungovat!“ „6 000 metrů!“ „No tak sakra funguj!“ „2 000 metrů!“ Chriss se přestal snažit, pohlédl Adri do očí a chytil ji za ruku. Ta stisk křečovitě opětovala.
O pár sekund později se Independence zřítil do městské zástavby. Zarazil se do jednoho z mrakodrapů, který srovnal se zemí. Udělal tři kotrmelce a smetl dalších deset budov, nakonec se rozlomil napůl a dopadl na velké oválné koloseum.

[Aiwendill]

A že ja som zvrhlík...

Každopádne sú to pekné časti...

[Strýček Forďa]

Díky Aiwe... Well, trošku jsem načerpal inspiraci... Původně to měla být jen naznačená rychlovka a najednou jsou to tři stránky.
Ale jsem rád, že se líbilo, akorát jen čučím, jak rychle jsi to přelouskal.

Myslím si, že teď je na místě hláška: "It's faping time!"

Tak to je hustý

[Strýček Forďa]

Díky...


Vy jste, ale nemravníci... Asi začnu vydávat takovéhle kapitoly častěji.

Tohle by mělo většinově patřit do 18+