SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Třikrát děkuju

[Aiwendill]

hmmm...
a co bylo pak?

[andoriel]

Pak byl klid a mír, který nikdo nerušil, Aiwe

[Aiwendill]

hmmm... a nikde nikoho...

[andoriel]

Ano, Aiwe, krásná představa

Bavte se

13. Sólo pro Rodneyho

„Děkuji, doktoru Zelenkovi, že nám umožnil propojení přes WEC a nemusíme to každému oznamovat jednotlivě. Tak tedy: nejnovější zprávy ze Země a přilehlé galaxie.“ Doktor Rodney McKay stál v zasedací místnosti na Atlantis před obrazovkou rozdělenou na několik polí a v každém byla jiná tvář. Sklopil pohled k hromádce papírů před sebou na stole a zase ho zvedl. Nepotřeboval nápovědu.
„Asi bych to měl vzít popořadě. Doktor Zelenka přišel s teorií vzniku a šíření té záhadné nemoci, která postihla celou Mléčnou dráhu. Po doplnění a rozšíření jeho grafu jsme došli k závěru, že jeho teorie je správná. Za celou tuto katastrofu jsou zodpovědní Shermaal. Nejspíš už netrpělivě čekali, až konečně najdeme zajatce v nákladní lodi a odvezeme je na jejich planety. Sice prošli delší či kratší karanténou, ale nebylo to k ničemu, protože ta nákaza, kterou nikdo nedokázal určit, se začala projevovat, až když každý z původních zajatců strávil ve svém původním prostředí zhruba sto hodin, a to v přirozeném prostředí, ne v uměle vytvořeném pro karanténu. Pak teprve začali být vysoce nakažliví a spustili celogalaktickou pandemii. Zelenkovi se podařilo vysledovat posádky Kutuzova a Daedala po celém světě a určit, kde byli jednotliví členové těchto dvou lodí v době, kdy se tam objevily první známky nemoci. Vždy v centru dění. A protože měl přístup k informacím z dalších světů, mohl totéž s nějakými odchylkami, udělat také na jiných planetách. Tam sice nejsou informace úplné, ale z toho, co víme, jasně vyplývá, že je to stejné na každé planetě, kam se bývalí zajatci dostali. Bohužel, jakmile nositelé začali nemoc šířit, už nezáleželo na tom, na které planetě se nacházejí, někteří vesele cestovali Branou na jiné planety, a nákazu zanesli i tam. Pandemie vypukne kdekoli, kde je humanoidní život. Bylo potřeba několikrát údaje ověřit z různých zdrojů, ale všechno dokonale sedí. Pandemii v Mléčné dráze způsobili Shermaal. Tento závěr podporuje i to, že od nalezení zajatců se neobjevila ani jedna jejich loď. Zřejmě čekají, až naše galaxie vymře, aby udělali… cokoli, co mají v úmyslu. O dalších plánech Shermaal nemáme žádné informace, takže nyní se jimi dál zabývat nebudeme.“
Rodney se odmlčel, upil trochu vody z připravené sklenice, znovu se podíval na papíry před sebou a pokračoval:
„Vlastně máme štěstí, že se nemoc šíří jenom od skupinky zajatců. Kdyby měl nákazu šířit každý, kdo s ní přijde do styku, už bychom tady nebyli. I tak se některé oblasti Země úplně vylidnily,“ povzdechl si, na okamžik se zarazil a po hlubokém nádechu pokračoval:
„Další zprávy jsou o nemoci samotné. Jak jistě všichni víte, léčba se přes všechno úsilí nedaří, a to ani takovým rasám, o kterých víme, že jsou lékařsky velmi vyspělé. Nositele jsme sice nakonec odhalili, ale způsob nám unikal.“ Odmlčel se a výhrůžně se podíval na Jacka O’Neilla, který si na jedné z výsečí obrazovky neodpustil pohrdlivé odfrknutí.
Rodney se spokojil s významnou odmlkou. Nechtěl generála dráždit, protože i jeho pořád ještě bolela zpráva o smrti plukovníka Carterové. Přesunul dva listy na stole, aby z nich vznikl vějíř, a pokračoval:
„Doktor Joao Langis se svým asistentem Jorgem Tanlisem před třemi dny poslali do WEC srdce z jedné z prvních pitev po objevení pandemie. Pracují v Lisabonu na patologii místní nemocnice, a když likvidovali nepotřebný materiál, všimli si drobnosti – téměř neznatelné nesrovnalosti – na srdeční stěně. Zřejmě šlo o profesní zvědavost, za kterou můžeme být vděční, protože udělali ještě doplňkovou pitvu srdce a zjistili, že se na jeho stěně nalézá miniaturní zvláštní útvar. Je organický a tolik podobný okolní tkáni, že by ho nejspíš každý označil za drobný kaz, nic neznamenající miniaturní výrůstek nebo, jako původně v tomto případě, za neopatrnost při vyjímání orgánu.
Doktoři Beckett a Winkler hned po obdržení onoho srdce udělali vlastní zhodnocení a závěry potvrdili několika dalšími pitvami různých orgánů různých zemřelých na pandemii. Jejich odhalení je totožné s původním zjištěním doktora Langise a pana Tanlise,“ nadechl se, aby pokračoval, ale Carson mu jemně ale důrazně skočil do řeči:
„Když dovolíš, Rodney, vysvětlení bych raději podal sám.“ Omluvně se usmál a pokračoval:
„Jak již uvedl doktor McKay, provedli jsme několik dalších pitev a živé pacienty v různé fázi nemoci jsme prohlédli na CT. Hledání nebylo tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát, protože onen útvar, kterého si patologové z Lisabonu všimli, nebyl pokaždé na stejném místě. Dokonce nebyl ani na stejném orgánu,“ Carson si povzdechl. Matt se na něj podíval a pokračoval sám: „Jedná se o…,“
„Když dovolíte,“ skočil mu Rodney do řeči. „Pokusím se to vysvětlit tím nejjednodušším způsobem. Bývalí zajatci si s sebou přinesli něco, co se začalo uvolňovat až po déledobějším setkání s původní atmosférou planety každého jedince. Ty částečky jsou natolik miniaturní a podobné lidské tkáni, že si jich prostě nikdo nevšiml. V neaktivní formě obalily orgány přenašeče stejně, jako to dělají lipidy, až na to, že je tím nechránily. Jen čekaly, až přijde jejich čas. Nikdo neměl šanci si toho všimnout, protože se zdánlivě připojily k původní lipidové bariéře. Po aktivaci se uvolnily a nechaly se postupně vyloučit. Vzduch, voda, to bylo jedno. Jakmile se dostaly k nezasaženému hostiteli, nechaly mu malý dárek ve formě kousku svého okouzlujícího já.“
Rodney si všiml, jak se několik tváří na obrazovce zamračilo, a vrátil se k podstatě vysvětlovaného jevu:
„Ten kousek se usadil na některém životně důležitém orgánu a z nanometrů se staly mikrometry. Zvětšil se,“ upřesnil a přeletěl pohledem tváře, jestli ho všechny sledují. Sledovaly.
„Ani tak ho nebylo snadné nalézt, protože se pořád choval jako… třeba jako mikroskopická tuková bulka. Nijak nedala najevo, co je zač, nic zvláštního a rozpoznatelného nevylučovala. Když dosáhla patřičné velikosti a dalo by se říci, že dozrála, udeřila. Přesný mechanismus nám zatím není znám, ale jisté je, že ten maličkatý útvar dokáže zastavit všechny procesy v těle.“ Rodney se narovnal a spustil ruku podél těla, v zápalu vysvětlování se předtím přikrčil a před obličejem si držel palec a ukazováček levé ruky, aby názorně ukázal jak malý ten útvar je.
„Pak, samozřejmě, nastává smrt. U některých citlivějších jedinců dochází k bolestivým stavům ještě před vypnutím, když se v nich částečky zabydlují a rostou – to jsou naši pacienti. A jestli se ptáte, jak to všechno víme, na to je jednoduchá odpověď. Sotva se doktoři zmínili, že vědí, co hledat, a že by snad bylo možné s tou nemocí skoncovat, měli jsme tolik dobrovolníků ke zkoumání, že jsme si mohli vybírat. Ano. Skoncovat,“ zdůraznil ještě jednou. Krátkou odmlku využil k dalšímu loku ze sklenice s vodou. Už dlouho nevedl před větší společností tak dlouhý monolog a začalo ho vyvádět z míry, že všichni mlčky poslouchají. Nikdo se na nic neptal, nikdo neměl připomínky, poznámky, dodatky…
„Tak tedy přikročme k léčbě,“ ujal se Rodney znovu slova. „Jak všichni víte, nedařila se. Statisíce, milióny lidí umíraly. Umírali naši nejbližší a nebyla žádná pomoc.“ Prohlédl si tváře na obrazovce a po chvilce uvažování dodal: „Nebyla pomoc ani pro nás, ani pro žádný ze světů, kde se pandemie objevila také. Pokud víme, nikde si s ní neporadili, i když Noxové ve spojení s Tollánci k tomu byli blízko.
A pak se objevila Ann. Vyšla z brazilského pralesa a přinesla něco, co jsme zpočátku nedokázali ocenit. Pár kytiček bez větších léčebných účinků, aspoň na první pohled, které ji údajně měly zachránit. Ani mně se tomu nechtělo věřit,“ zavrtěl hlavou.
„Pohni, Rodney,“ zavrčel Carson.
„Jistě,“ ušklíbl se na něj doktor McKay. „Tak tedy: květy z pralesa. Bylo jich jen pár, a než se dostaly do WEC, skoro se rozpadly. V krvi Ann jsme nenašli žádný ‚zázrak‘, který by byl schopný tu, tehdy ještě neznámou nákazu, vyléčit.
Po zjištění, jak vlastně dochází k onemocnění a následné smrti, se naši nejlepší lékaři z WEC,“ kývl hlavou ke Carsonovi a Mattovi, „znovu podívali na výsledky Anniných testů a také na rozbor květů. To rozpouštědlo, které objevili už napoprvé a původně označili za sice ne zcela běžné, ale bez účinku, najednou získalo na důležitosti. Jen ono totiž dokáže rozpustit ‚vypínač‘. Dokonce ho dokáže rozpustit v jakémkoli stádiu vývoje, od několika původních částeček až po samotný uzrávající objekt. Takto se to alespoň jeví na počátku.
Samozřejmě probíhají intenzivní testy a laboratoř ve WEC začala s výrobou léku v syntetické podobě. Pokud vím, ještě tam vychytávají nějaké mouchy…“
„Hodně velké mouchy, Rodney,“ skočil mu Carson do řeči. „Syntetický výrobek zatím nemá ty správné účinky. Budeme muset zjistit, co tomu ještě schází nebo přebývá. Máme k dispozici cokoli, na co si vzpomeneme, takže by hledání nemělo trvat dlouho. Datum rozšíření léku vám zatím neřeknu, nechci nic slibovat bez ověřených pozitivních výsledků.“
„Jen aby bylo komu lék podat, až s ním budete hotovi,“ neodpustil si nedávno povýšený plukovník Davis. Některé kariéry začaly s úbytkem konkurence prudce stoupat a Davis byl jedním těch šťastných, kteří zatím neonemocněli a dostávali se na uvolněná místa. Trochu mu to stouplo do hlavy, nebo tak mohla okolí připadat jeho snaha o co nejlepší práci v krizové situaci na trochu nejisté nové pozici.
„Děláme, co je v našich silách,“ ujistil ho doktor Winkler.
„To jistě všichni rádi slyší,“ vzal si Rodney slovo zpátky. „Máme zprávy z některých planet, které ta nákaza vyhladila téměř dočista. Na Madroně z celé populace zbyly tři ženy, jeden stařec a jeden chlapec, a, abych nechodil moc daleko, na našem stanovišti Alfa přežívá jen Alec Colson. Alespoň zatím jsme od něj dostávali celkem pravidelně hlášení, i když to jeho „Nic nového,“ se dá těžko považovat za vrchol řečnického umění.“
„Je tam úplně sám a nesmí pryč,“ řekl Carson jemně. „Já bych těch pár slov za vrchol považoval. Chtít po něm víc…“
„Nikdo po něm víc nechce,“ zamračil se na něj Rodney. „Dokud nebude lék, nikdo nikam nesmí. Alec to ví a všichni jsme moc rádi, že se mu podařilo nějakým způsobem přežít, i když se pokaždé tváří jako kdyby právě žvýkal citrón,“ zašklebil se.
Radek si neodpustil pokřivený úsměv. Rodneyho alergie na citrusové plody byla všeobecně známá a koloval o ní bezpočet vtipů. Že se o žert na toto téma pokusil i doktor McKay byla překvapivá a vítaná změna.
„Je možné, aby se zdroj vyčerpal před tím, než Aleca napadl?“ otočil se Rodney ke Carsonovi.
„Možné,“ připustil váhavě doktor Beckett, „ale vysoce nepravděpodobné. Pokud víme, žádný zdroj se zatím nevyčerpal.“
„A to je další informace,“ přikývl Rodney. „Všichni bývalí zajatci Shermaal jsou zpátky v izolaci, takže by se dalo říct, že Zemi ohrožuje jenom to, co se ještě neuchytilo.“
„To je skoro zbytečné,“ zavrtěl hlavou Matt. „K největšímu, abych tak řekl – výdeji, došlo hned v počátku. To, co v přenašečích zbývá, jsou už jen nepatrné zbytky.“
„Bude lék fungovat i na ně?“ zeptal se Davis. V posádkách Daedala i Kutuzova bylo mnoho dobrých důstojníků, kteří výrazně chyběli na klíčových pozicích.
„Pokud myslíte, jestli se zbytky té látky rozpustí také v nositelích, tak to zatím nevíme,“ vložila se do rozhovoru doktorka Kellerová-McKayová. Seděla v zasedací místnosti SGC s generálem O’Neillem a střídavě se dívala na hodinky a vrhala letmé úsměvy na Rodneyho. Byl pryč už moc dlouho a Jennifer si při pohledu na něj uvědomila, jak moc jí chybí. Že jsou ty pocity vzájemné, bylo nejvíc znát, když promluvila a Rodney uchváceně sledoval každý její pohyb. Předtím se snažil se na svoji ženu nedívat, ale teď ho všechna rozhodnutí opustila a už z Jennifer nedokázal odtrhnout pohled.
„Všechny osoby z Shermaalské lodi máme v jednom zařízení. Naštěstí jsou zvyklí na omezené prostory, tak nedochází k žádným závažným nedorozuměním, přesto bychom byli rádi, kdyby tam nemuseli zůstat do konce svých životů,“ řekl Jack a jeho našedlá tvář získala přísný výraz. Po odchodu z lůžkového oddělení WEC se nevrátil do Pentagonu, ale objevil se v Cheyennské hoře. Na své původní místo poslal jen krátký vzkaz, že než vyberou nového velitele SGC zůstane u Brány a zastoupí Hanka Landryho.
„Všichni se snažíme, aby tato přechodná doba byla co nejkratší,“ zamumlal Rodney nepřítomně. Oči měl stále přilepené k Jennifer.
„Máte ještě něco důležitého, doktore?“ zeptal se Jack. Měl těch řečí právě dost. Všechny přišly pozdě. Moc pozdě. Podle posledního sčítání doktora Zelenky a Ann zbyla na Zemi z necelých osmi miliard obyvatel ani ne polovina. A řeči o tom, že je to vlastně úspěch, protože to mohlo dopadnout mnohem hůř, nebyly nic platné.
„Ehhh, co?“ trhnul sebou Rodney po šťouchanci od Evana Lornea. „Ne, už nic. Všechno důležité jste slyšeli: způsob nákazy, rozšíření, nové poznatky o nemoci a její možné léčbě. Všechno,“ zopakoval monotónně.
„Je nám líto, že nemáme lepší zprávy o léku,“ rozhodil Matt Winkler rukama.
„Pokud je to všechno…,“ začal významně Jack O’Neill.
„Ano, ano, končím tuto mimořádnou poradu.“ Rodney obřadným gestem shrnul rozložené papíry na jednu hromadu a postavil na ni prázdnou sklenici. „Hodně štěstí všem,“ dodal ještě a pohled mu zůstal přilepený k obrazovce, dokud z ní Jennifer nezmizela.
„Dobrá práce,“ poplácal ho Evan po zádech a odešel ze zasedačky.
Rodney stál se skloněnou hlavou nad dlouhým stolem a hlavou mu běžel průběh celé dlouhé prezentace. Po pár minutách zamrkal, sebral ze stolu papíry a stále zamyšleně se vydal do dlouhých atlantských chodeb.

Omlouvám se všem biologům

Dobréé

[andoriel]

Děkuju, Davide

vynikající díl

Tohle je pěkný díl. Poprvé svítá naděje.

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

a děkuju, Azany

Pohádka může pokračovat

No konečně lék se téměř objevil

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Ještě to bude chvíli trvat, jak říkal Carson, ale vypadá to, že přece jenom nějaký lék časem bude

[andoriel]

Po dopsání sóla pro Rodneyho jsem celé pandemie měla už plné zuby, tak jsem si dala na chvilku oddech.

14. Dobré a zlé sny

Jehličnatý les na úpatí vysokých skal se sněhovými čepicemi, které nechtěly mizet ani v nejteplejším létě, klidně odpočíval a nevyrušil ho ani noční vánek každou chvíli se snažící rozhoupat větve těžké nákladem šišek.
V malém srubu na plošině kousek nad úpatím jedné z hor se ozval hluboký povzdech a zašustění deky, jak se unavené tělo přetáčelo do příjemnější pozice.
Ze spící ženy byly vidět jen zmuchlané prameny prošedivělých vlasů a kousek čela, jinak byla celá pečlivě zakrytá pokrývkou a na ruce skrčené pod hlavou měla položený malý polštářek, který společně s velkým polštářem a loktem poskytoval dostatečnou výšku k uložení hlavy.
Žena znovu vzdychla a prsty druhé ruky, položené pod dekou volně před tělem, se jí zaťaly v pěst. Od té doby, co sama sobě zakázala jezdit do blízkého městečka v údolí, se sice cítila víc v bezpečí před divnou nemocí, která řádila po celém světě, ale příliš dlouhá samota se na ní podepisovala mnoha nepříjemnými způsoby. Třeba divnými sny. Kdyby byla schopná většinu z nich napsat, byla by z ní za chvíli slavná spisovatelka hororů. Nechtěla psát horory a těšila se na každý trochu normální sen, i když v jejím případě bylo slovo ‚normální‘ značně zavádějící.

V obrovské hale byly pásy poskládaného materiálu oddělené širokými ulicemi, aby se tam dalo bez potíží nejenom chodit, ale také jezdit s různými vozítky a nakladači.
„Brzy to tady vyklidí,“ řekl jí generál Hammond. Oba se zatvářili smutně. Ten materiál byl z velitelství SG v Cheyennské hoře. Vlastně tam bylo vyskládané úplně všechno, co se na té základně kdy nalézalo a také většina zařízení z lodí a planet, se kterými někdy SG týmy přišly do styku. I Brána byla rozebraná na kusy a uložená tak, aby její hrany nepřesahovaly do uliček.
„To je ale škoda,“ povzdechla si.
„Nezoufejte,“ usmál se na ni, vzal ji kolem ramen a pomalu ji vedl dál do haly. „Třeba si to ještě rozmyslí. Vždyť není všemu konec. Dáme si pauzu a…“
Jeho tichý hlas přerušil bojový pokřik. Zpoza nejbližšího roku se vyřítil Jack O’Neill ověšený zbraněmi. Udělal dva velké skoky a zřítil se k zemi, když se mu jeden popruh zamotal mezi nohy. Vzápětí se za ním objevil Teal’c s tyčovou zbraní připravenou k výstřelu.
„Vzdávám se! Vzdávám se! Nevidíš, že se vzdávám?!“ křičel Jack a na dlaních a chodidlech se pozpátku snažil zacouvat za generála Hammonda.
Jaffa zaváhal, pak vyrazil nový pokřik a vrhnul se za ním.
Jackovi ta chvilka stačila, aby se zvedl a rozběhl se ulicí pryč. Teal’c lehce kývnul hlavou na pozdrav generálovi a jeho doprovodu a s dalším výkřikem Jacka následoval.
George Hammond zavrtěl hlavou a stále s rukou na ženiných ramenou pokračoval v cestě.
„Mají štěstí, že to jsou všechno atrapy, jinak se už dávno pozabíjeli,“ komentoval honičku s chápavým úsměvem. Bylo vidět, že ho jejich hra vlastně baví.
Žena se také usmívala a říkala si, jaké má štěstí, že dostala takového průvodce. Generál George Hammond už byl sice několik let po smrti, ale neztratil nic ze svého nenápadného kouzla.
„Podívejte,“ ukazoval právě rukou za roh, ze kterého před chvílí vyběhli oba muži. „Prostě si nedá pokoj a musí něco organizovat. Taková pracovitost!“
V průhledu do další široké ulice stála Samantha Carterová a úspornými posunky naváděla nakládací stroj, aby správně uchopil kus původního obložení stěn ha’taků. V dohledu se jí objevila parta dělníků, kterým hned přidělila práci.
George protočil oči, vedl ženu dál a vysvětloval: „Daniel tady není, musel něco zařídit. Je to škoda, protože by nám hodně pomohl.“
„Pomáhám pořád,“ ozval se za nimi další hlas.
Daniel se blížil rychlým krokem a po očku sledoval Jacka s Teal’cem, kteří se právě objevili v jeho zorném poli. Zřejmě nechtěl být zapojen do jejich honičky.
„Právě jsem dojednal pokračování. Tady sice nebudeme,“ rozmáchlým gestem ukázal kolem sebe. „Přestěhují nás někam jinam, ale pokračujeme a to je přece důležité, ne?“ Sebevědomý výraz mu naráz spadl z obličeje a zatvářil se jako rozpačitý kluk.
Žena se nechápavě podívala z Daniela na George a zpátky. Ani jeden z nich neměl pocit, že by jí měl změnu Danielovy nálady vysvětlovat, tak se rozhodla, že bude také mlčet.
„To je báječná zpráva!“ ujistil Daniela nadšeně George. „Ale to se tedy budu muset rozloučit,“ obrátil se k ženě a tvář mu zjihla. „Moc rád jsem vás viděl. Opravdu. Stýská se mi po tom všem, víte? A teď,“ kouknul se po Danielovi, „vám tak trochu závidím. Zase jste všichni ve hře.“
Chtěla namítnout, že on nikdy ze hry neodešel, ale slova se jí zadrhla v krku. Generál Hammond zmizel a s ním i Daniel, Sam, hala…

Žena ve srubu se probudila a přes slzy se usmála. Tak hezký sen se jí už dlouho nezdál. Následující den si nepřipadala tolik sama a odpoledne se zase po více jak měsíci vypravila do městečka. Zastavila hned na okraji a podezřívavě se rozhlížela kolem sebe. Když odtamtud naposledy odjížděla, byla polovina obyvatel pohřbená. Obávala se, v jakém stavu město najde.
Strach v ulicích ležel jako těžká houně, ale zbývající lidé se snažili fungovat v rámci svých možností. Malý krámek se základními potravinami byl otevřený a v několika málo regálech byl obvyklý sortiment. Muž za pultem u vchodu ženu vítal nevěřícím úsměvem.
„Mysleli jsme… když jste tady tak dlouho nebyla… moc rád vás vidím,“ koktal a šel jí pomoci naložit mouku a cukr do auta.
Poděkovala a rychle odjela. Cestou na poštu si vyčítala, že s takovou reakcí nepočítala. Cítila se zaskočená a rozpačitá nad tím, že žije, když ji místní v duchu už pochovali.
Pošta také fungovala a slečna za přepážkou se nijak překvapeně netvářila. Jedinou starost měla o možnou letošní úrodu a termíny dodávek.
Žena ji ujistila, že muchovníky na louce u jejího srubu jsou obsypané květy a pokud se jim už letos podaří dozrát, je slečna první na seznamu odběratelů. Prohlédla si při tom dvě obálky, které jí slečna podala, a usmála se na známé písmo na jedné z nich. Poděkovala a s pohledem upřeným na dopis vyšla na ulici.
„Paní Norová, slyšel jsem, že jste přijela. Moc rádi vás vidíme.“ Místní policista se dotkl prstem čepice na pozdrav a prohlížel si ženu před sebou, jakoby se nemohl rozhodnout, jestli má mít radost, že ji vidí, nebo starost, co mu v nejbližších chvílích provede. Paní Andoriel Norová bývala před vpádem nemoci na svět trochu potměšilá osoba a dělat drobné legrácky místnímu zástupci zákona ji až nemístně těšilo. Alespoň tak to Christopheru Pawelovi připadalo. Andoriel by na to asi odpověděla, že jenom důrazně ale zdvořile odmítala jeho pokusy o bližší seznámení.
Teď už policista Pawel o bližší seznámení nestál. Andoriel za poslední půlrok zestárla nejméně o deset let. Vypadala spíš jako jeho matka než jako možná přítelkyně a o to rozhodně neměl zájem. Navíc zůstal na celý okrsek sám. Všichni jeho kolegové podlehli pandemii a jeho nechali ve štychu. Nechtěl jim to vyčítat, ale když jezdil z jedné samoty na druhou, neodpustil si při zvlášť dlouhých trasách rozladěný povzdech. Také se necítil právě nejlépe, ale rozhodl se, že si toho nebude všímat a zatím se mu to dařilo.
„Děkuju, šerife,“ zamumlala Andoriel nepřítomně. Ani se na něj nepodívala, nasedla do auta, hodila poštu na vedlejší sedadlo a nastartovala. V městečku už vyřídila všechno, co potřebovala. Lidí v něm znatelně ubylo, ale nějak fungovalo dál. To bylo všechno, co potřebovala vědět.
Šlápla na plyn a po pár kilometrech zatočila z okresky na cestu zpevněnou jen kamením nasypaným do největších děr. Ta ji bezpečně odvedla zpět ke srubu u paty hory.
Složila nákupy, donesla do pokoje proutěný koš plný dřeva a zatopila v krbových kamnech. Dny ještě stále nebyly moc teplé a v noci teplota klesala pod bod mrazu. Teplo z kamen bylo příjemné a stačilo pro celý srub. Navíc ji pohled do plamenů uklidňoval.
Vzala oba dopisy a usadila se s nimi ve velkém křesle. Nohy si natáhla na stoličku a přes ramena si přehodila černý háčkovaný pléd. Jako první roztrhla oficiálně vypadající dopis a tiše si oddechla. Přísně tajné SGC ještě pořád fungovalo. Sice v omezeném režimu, ale v podzemních prostorách kolem Hvězdné Brány byl stále život a někdo dbal na to, aby formality byly vyřizovány v předem daných termínech. Jako každého půl roku jí přáli hodně zdraví (tentokrát to červeně podtrhli), sdělovali jí datum připsání renty na její účet a připomínali slib mlčenlivosti. Zašklebila se. Jako by někoho v této době zajímala nějaká Brána. Určitě nevede nikam, kde by nemoc neřádila. Nevěděla, jak to ví, ale pokaždé, když si na pandemii vzpomněla, a v posledních dnech to bylo až příliš často, měla vizi stejně zasažených světů, o kterých slyšela nebo o nich četla v hlášeních z misí, co z SGC posílali na Atlantis jako vzory pro řešení různých zvláštních situací. Byla přesvědčená o tom, že všechny lidem podobné rasy v celé jejich galaxii jsou na tom stejně jako Země.
Rukou psaný dopis, na který se usmívala už na poště, si nechala jako perličku nakonec. Daniel jí líčil postup boje s nemocí proložený vlastními postřehy a Carson připojil pár řádků, aby ji informoval o smrti Samanthy a dalších známých. Dopis byl vlastně plný divně znějících a nesouvisejících vět, ale Andoriel se dobře naučila klíčovat používaný kód. Mimo jiné se dozvěděla také to, že její tušení o nemoci mimo jejich svět bylo správné. Žádnou radost z toho neměla. Přes mírný optimismus ve znění dopisu na ni po jeho přečtení dýchla beznaděj. Nevěděla, jestli se má radovat, že ji Daniel a Carson čas od času nenápadně informují o dění v galaxii, nebo jestli by bylo lepší, kdyby o ničem z toho nevěděla. Vstala a uložila dopis do přihrádky s pár časopisy. Zítra si ho přečte ještě jednou a pak ho spálí.
Přistihla se, že znovu sedí v křesle a ztracená v myšlenkách se dívá do plamenů. Vstala a rozhlédla se po domě. Ztrácení se ve vlastní hlavě si přísně zakázala hned po příchodu na toto místo, protože jinak by byl zbytek jejího života promarněný vzpomínkami na něco, co nešlo vrátit. Žít dál ji stálo spoustu sil, ale rozhodla se, že to nevzdá.
Natáhla se pro bundu a vyšla do sychravého pozdně jarního večera. O létě se zatím nedalo mluvit, i když podle kalendáře už mělo načase.
Podél srubu se dostala až k jeho zadní části a tam teprve odbočila. Prošla úzkým pásem lesa, tvořeným zhruba pěti řadami stromů, a dostala se na louku s asi dvoumetrovými vysokými keři plnými odkvétajících bílých květů.
Když loni přišla s nápadem pěstovat drobné tmavomodré plody podobné borůvkám, ťukala si většina místních na čelo a nevěřícně kroutila hlavami. Andoriel se nedala odradit, na podzim koupila pár už vzrostlých keříků a celou první zimu se o ně bála. Přežily a po krátkém rozmýšlení vykvetly jak na svatbu.
Prošla se mezi nimi, zkontrolovala škůdce a sáhla do hlíny, jestli je vlhká. Poslednímu úkonu se musela usmát. Pršelo tak často, že by sucho snad musela vyčarovat.
Pozdě večer se zabalila do deky a se vzpomínkou na krásný sen minulého rána zavřela oči.

Srdce jí bilo až v krku a stěží zvedala nohy z blátivé pasti. Všude, kam se podívala, se převalovala divná béžová hmota a zaplavovala svět. Béžová hmota měla kašovitou strukturu, stoupala a klesla ve vlnách a byla stále výš a výš, až v ní zmizely i špičky nejvyšších hor. Nic se na hmotě nedokázalo udržet. Skupinky lidí přebíhaly z jednoho pevnějšího místa na druhé a stejně byly pohlcovány a mizely v nenávratnu.
V jedné takové skupince byla i ona. Běžela a zastavovala se na pokyn těch, kdo hledali cestu, pátrala po pevné půdě pod nohama, když k tomu byla určena, a snažila se nezvedat hlavu a nedívat se na utopený svět.
„Je pozdě!“ vykřikl vedle ní někdo hystericky. Nějaký neznámý muž ji chytil za ruku a přitáhl k ostatním. Zadívala se do místa, kam hleděli všichni kolem ní, a dech se jí zadrhl v hrdle.
Celou planetu pokrývala kaše a přímo nad nimi se tyčila její nejvyšší vlna. Na samém vrcholku se odporná béžová měnila v jasně bílou. Připomínalo to hřebeny zpěněných vln moře. Ale tahle břečka nebyla moře. Nedalo se v ní plavat, nenadnášela na slaných rukou.
Vlna na ně začala přepadat.

Vykřikla a tím se probudila. Byla schoulená do klubíčka a ruce měla zkřížené před obličejem, jak se chránila před tou divnou kaší. Zalapala po vzduchu, vymotala nohy ze zauzlované pokrývky a roztřeseně se postavila. Krásný pocit ze včerejšího setkání s dávnými přáteli zůstal zapomenut, zůstala jen hrůza z blízkosti šílenství a smrti.
Až po chvíli si uvědomila, že z vedlejšího pokoje slyší divné zvuky. Přetáhla si přes sebe župan a šla se tam podívat.
Dlouho mlčící rádio prskalo a v jeho šumu byla slyšet vzdálená hudba. Nepatrně pohnula ladícím knoflíkem a hudba zesílila. Než stačila poznat skladbu, přerušil ji unavený hlas:
„Všichni se zítra odpoledne dostavte k nejbližšímu shromažďovacímu místu. Budete informováni o postupu při léčbě a prevenci záhadné nemoci, která nás postihla. Další informace se dozvíte na shromažďovacím místě.“
Andoriel stála s rukou na malém rádiu, které promluvilo na vlnách určených pro stav nouze. Naladila ho hned, jak se nastěhovala a trochu zabydlela, čistě pro případ, že by se jednou mohlo hodit. Zapomněla, že ho nechala puštěné, protože se v něm zatím ozývalo jen ticho.
Otřásla se chladem, vrátila se do ložnice a schovala nohy pod deku. Nepříjemné pocity z katastrofického snu nahradila zvědavost.

Příště už bude zase na prvním místě pandemie

vynikající díl ty si tu pandemii vyloženě užíváš

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

Když jsem dopsala Rodneyho sólo, měla jsem celé pandemie tak akorát dost, proto jsem si napsala malou milou vsuvku ze snů, které se mi skutečně zdály. Navíc se docela hodily k dění v ZDP 2. V příští kapitole, už bude s pandemií konec, i když její dozvuky budou ještě chvíli trvat