SG:ZDP -111. Na Věčných Časech - KONEC (+PDF za Obsahem)

[andoriel]

Děkuju, Ondro

Antický gen nemá na pandemii žádný vliv

vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku

[andoriel]

Bavte se

12. Šla Pravda Světem

Samantha vzala do ruky další zkumavku s krví Ann a zamrkala, aby ji přestala vidět několikrát. Nemohla si dovolit přestat pracovat a jít si odpočinout, vždyť právě teď snad konečně docházelo k tomu průlomu, který při každé příležitosti pořád dokola omílal Jay Felger.
„Doktorko Carterová,“ oslovil ji jeden z lékařů. Leknutím pustila ten kousek skla, který v jejích očích právě získal správný tvar, o krok ustoupila a beze slova se dívala, jak se ve střepech na zemi rozlévá tmavočervená kapalina.
„Odejděte,“ řekl jí přísně další z lékařů a přes průhled masky se na ni zamračil.
Sam couvla o další krok, aby nepřekážela úklidu, a opřela se o nejbližší stůl.
„Opatrně,“ ozvalo se za ní vyděšeně a jedna z bílých postav v posledním okamžiku zachytila stojan, do něhož Sam neopatrně strčila.
„Myslím to vážně, běžte. Vraťte se, až se vyspíte, takhle tu nejste nic platná.“ Doktor Winkler neměl čas na omdlévající doktorky. Těsně před směnou se dozvěděl, že Cynthii odvezli do nemocnice. Dům s velkou terasou zůstal prázdný a Cynthie v zářivě žluté noční košili teď leží někde v přeplněném pokuji a poslouchá vzdychání ostatních pacientů. Napadlo ho, že jestli ještě může mluvit, nejspíš si zpívá. Byla tak zatraceně optimistická! Většinou se mu to líbilo, ale teď by byl mnohem raději, kdyby všechno brala trochu víc vážně.
„Pojďte, plukovníku, odvedu vás do odpočinkové místnosti,“ řekl jí tiše Carson Beckett. „Je nás tady dost. Na chvíli se obejdeme bez vás. Musíte být silná, jinak…,“ zmlkl a zatvářil se rozpačitě.
Za dveřmi laboratoře pomohl Samanthě stáhnout neforemný oblek a doprovodil ji až ke dveřím místnosti určené pro odpočinek. Celou cestu jí vyprávěl o tom, že Ann je ještě pořád ve WEC. Včera volala domů do Anglie a až na úřadě hlavního města se dozvěděla, že z více než šesti tisíc obyvatel městečka, kde žila, jich přežilo stěží padesát. Z její rodiny nikdo. Zbytek dne tehdy proseděla zavřená v pokoji a nechtěla k sobě nikoho pustit. Dnes hned brzy ráno zašla za ředitelem WEC a požádala o další testy a svoji přímou účast. Testy ředitel ochotně potvrdil, ale s účastí byl problém. Nechtěl, aby se vědcům někdo pletl pod nohy, i kdyby to měla být Ann.
„Tak je teď s Radkem a pomáhá mu s tříděním informací,“ uzavřel trochu nesouvislé vyprávění.
Samantha se na něho unaveně usmála. „Děkuju, doktore. Brzy se vrátím do práce…,“
„Odpočítejte. Všechno bude v pořádku.“ Carson ji lehce plácal po rameni a počkal, až se za ní zavřou dveře.
Sotva se domotala k lůžku, zavřela oči ještě předtím, než si na něj položila hlavu, a ani nevěděla, jestli se jí podařilo vytáhnout nohy nahoru.
Zdálo se jí to jako okamžik, než jí vzbudil křik. Zněl tak hrozně ztraceně, až jí vyrazil na čele studený pot. Zoufalé volání přestalo, sotva se jí podařilo otevřít oči. Nechápavě se rozhlédla kolem sebe. Už neležela v odpočinkové místnosti, ale v lůžkové části WEC mezi ostatními pacienty, a kolem ní postávalo několik nezřetelných postav v ochranných oblecích.
„Co to se mnou děláte?“ chtěla vykřiknout, ale bolest v krku jí dovolila jen ochraptěle zašeptat. „Proč jsem tady? Přece nejsem…,“ vyděšeně se rozhlédla kolem sebe.

Doktor Joao Langis dokončil pitvu. U té mladé ženy nebylo jisté, jestli ji postihla pandemie, jako skoro každého v Lisabonu a ve zbytku světa, nebo jestli ji zabil její bývalý manžel. Většinu takových případů už nikdo nevyšetřoval, přežívající zbytky policie se soustředily hlavně na blázny střílející všechno živé, co uviděli, a na skupinky rabujících. Žena byla sestra jeho známého a pitva a zjištění příčiny její smrti bylo to jediné, co Joao mohl pro Netuna udělat.
Vyšel na chodbu před pitevnu a otřel si čelo.
„Pandemie,“ řekl prostě. „Federico, její muž, je…,“
„Mrtvý,“ dořekl Netuno. „Umřel ráno také na pandemii.“
Joao na to neodpověděl. Nebylo co.
„Doktore.“ Do chodby strčil hlavu Joaův asistent, který měl za úkol sešití mrtvoly. „Pojďte se na něco podívat.“
Joao pozvedl obočí a vrátil se do pitevny. Jorge se tvářil tak, jako vždycky, když se mu podařilo přijít na něco divného.
„Co máš?“ zeptal se ho Joao, jakmile za nimi zaklaply dveře.
„Trochu jsem tady uklízel a našel jsem tohle srdce. Původně bylo připravené pro transplantaci, ale teď už není k ničemu. Ta pandemie propukla právě uprostřed operace. Aspoň mám takový pocit,“ ušklíbl se Jorge. Od chvíle, kdy mu během jediného dne vymřela celá rodina, byl dost cynický. Joao se pamatoval, že to srdce patřilo jedné z prvních obětí pandemie v době, kdy se i v jejich nemocnici pokoušeli najít příčinu náhlých úmrtí. Pak už bylo mrtvých tolik, že na pitvy nebyl čas. Pitvami se zaobírala vybraná skupina někde uprostřed Evropy a snad také v Asii. Doktor Langis po pár dnech ztratil přehled, protože se musel soustředit na místní problémy. Právě si uvědomil, že to nejsou měsíce, co pandemie řádí ve světě. Jsou to jenom týdny.
Sklonil se nad srdcem a nechápavě zavrtěl hlavou. „Nic zvláštního nevidím.“
„A co tohle?“ Jorge okázal na malou jizvičku na srdeční stěně.
„Nejspíš chyba při vyjímání,“ zavrčel Joao, ale přesto sáhl pro lupu, aby si ranku prohlédl pozorněji.
Za hodinu cestovalo srdce pečlivě uložené v boxu na přenos orgánů do WEC i s průvodním dopisem doktora Joaa Langise.

Doktor Beckett se od Samanthy skoro nehnul. Po prvním šoku, že pandemie postihla i ji, se snažil ze všech sil, aby ji udržel naživu. Neodbytný hlásek mu sice šeptal, že je to zbytečné a marné, protože všichni, u koho se projevily náznaky nějaké nemoci nebo slabosti, skončili dříve či později stejně.
Druhý den seděl u jejího lůžka a za zavřenými víčky mu tančily barevné hvězdičky únavy. Už dlouho se dostatečně nevyspal a navíc ho trápily rozpolcené pocity. Nechtěl Samanthu opustit. Pronásledovalo ho, že jakmile ji spustí z očí, něco hrozného se stane. Ale také chtěl pomoci kolegům s pátráním po vakcíně. Příchod Ann se zpočátku zdál jako zázrak, ale ten rychle vystřídalo rozčarování. Neměla v sobě žádní speciální látky a pár uschlých květů, které přinesla, nevykazovalo žádné zvláštní vlastnosti. Doktor Winkler jejich účinek po prvních testech nazval velice šetrným čistidlem, nebo ještě lépe rozpouštědlem. Na lidský organismus neměly žádný účinek.
„Carsone,“ zašeptala Samantha. Dosud ji drželi pod mírnými sedativy a jejich účinek pomaličku přestával působit.
„Jsem tady,“ zareagoval okamžitě. „Potřebujete něco, Sam?“ zeptal se starostlivě.
„Lék,“ zachrčela Samantha.
Carson si povzdechl a Sam se bolestně usmála.
„Něco mě trápí,“ pokračovala v namáhavém šepotu. „Potřebovala bych mluvit s Jackem O’Neillem. Přivedete ho?“
„Ano,“ řekl Carson s ulehčením. „Hned mu pošlu zprávu.“

„Tak už je to tady.“ Radek Zelenka se zatvářil spokojeně a podal Ann tlustou obálku. Na okamžik se zarazila, než ji převzala. Věděla, co obsahuje. Potvrzení o bezpečnostní prověrce, díky kterému bude moci Radkovi koukat přes rameno i do přísně tajných zpráv. Na poslední chvíli ji napadlo, že jí prověrku nepotvrdí, a pošlou ji pryč. Nevěděla, co by dělala, kdyby se to stalo.
„Tady,“ ukázal jí Radek na úzký proužek s perforací. Věděl, proč se zarazila, a nechtěl, aby byla v nejistotě delší dobu, než bylo nezbytně nutné.
Ann rychle odtrhla perforaci a na stůl vysypala hromádku papírů. Prohrábla je a zvedla si jeden z nich před oči.
„Jo!“ vykřikla nadšeně. Natáhla ruku s papírem k Radkovi a se smíchem mu připlácla list na obličej. „A teď mluv,“ řekla rozhodně.
Radek mluvil. Mluvil dlouho a snažil se na nic nezapomenout. Ann ho poslouchala a pusa se jí otvírala čím dál víc. Od objevení Brány, poznání jejího účelu, prvních kontaktů s mimozemšťany, zkoumání galaxie, pak další galaxie, setkání s hrozivými nepřáteli… bylo toho na ni najednou skoro moc. Poslední informace o Shermaal, nalezení zajatců a pandemii ji přinutily si sednout a složit hlavu do dlaní.
„Jsi v pořádku?“ zeptal se Radek, když skončil a místností se rozhostilo dlouhé ticho.
„Jo,“ hlesla Ann po chvilce. Zvedla hlavu a zadívala se na doktora Zelenku. „Jak jste to dokázali utajit? Je toho tolik…“
Radek pokrčil rameny. Ještě chvíli ji nechal přemýšlet o tom, co jí právě řekl, a pak se netrpělivě rozhlédl.
„Měli bychom se do toho pustit. Čekáme spojení se stanovištěm Alfa. Jestli tam teda Alec ještě je,“ povzdechl si. „No tak, Ann,“ šťouchl jí do ramene, „dělej. Zapni si svůj počítač a můžeš začít s nejnovější statistikou počtu nových obětí pandemie ze Země. Pak můžeš udělat i rozšířenou,“ Mrknul na ni.
Ann přestala zírat do jednoho místa a bez dotazů nebo protestů se posadila k práci. Měla přesně to, co si přála. Věděla, co se děje, a mohla se toho zúčastnit.
„Víš, co mě napadlo?“ otočila se Radkovi asi po hodině pracovního ticha. „Jestli už na Atlantis ten… ten inteligent prověřil tvoji teorii o vzniku pandemie.“
„To by mě taky zajímalo,“ kývl Radek a dál se díval na nejnovější zprávy. Aspoň z jedné věci mohl mít radost. Alec zatím přežíval.

„Plukovníku, co jsem to slyšel?“ spustil generál O’Neill mezi dveřmi soukromého pokoje, který Samantha dostala.
Carson se nijak netajil tím, že je to protekční pacient a vymohl pro ni oddělenou místnost. Vlastně to byl původně sklad použitého nemocničního materiálu hned vedle velké místnosti s asi třiceti lůžky pro ostatní pacienty, kde se pod ‚soukromím‘ skrývalo zatažení závěsu. Samanthě stále omámené prášky to bylo celkem jedno, ale Carson se cítil aspoň o chloupek lépe.
Sam pootevřela oči a čelo se jí stáhlo nevolí, nad tak velkým hlukem.
„Jacku,“ vydechla. „Konečně. Co ti tak dlouho trvalo?“
„Přijel jsem nejrychleji, jak to šlo. Moc to teď nejde.“ V generálově hlase zazněla omluva. Kdyby mu neřekli, že na té posteli leží plukovník Carterová, nevěřil by jim. Ztrácela se před očima a zestárla nejméně o dvacet let.
„Sam, jak ti je?“ zeptal se a sklonil se nad její tvář. Odmítl jakékoli ochranné pomůcky, takže jeho výhled nebyl omezený a pokroucený průzorem kukly. Skoro si teď přál, aby byl, a on měl na co svést svoje zděšení a lítost, když se na ni díval.
„Sedni si,“ řekla a počkala, až si přisune židli a usadí se na ni tak, aby Sam pořád viděl do bledého obličeje.
„Je to špatný, tak mě nepřerušuj,“ začala, ale hned se zarazila a čekala, až se její plíce rozhodnou, že si přece jenom ještě dají lůček vzduchu. Jack neřekl ani slovo. Čekal.
„Pamatuješ se, jak jsem nastoupila do SGC?“ Úsměv v její propadlé tváři vypadal spíš jako škleb. „Chtěla jsem na tebe udělat dojem.“
„Povedlo se ti to,“ nevydržel Jack.
„Já vím,“ povzdechla si Sam tak nešťastně, že Jack jen vyvalil oči. Nechápal, kam jejich vyžádaný pohovor směřuje.
„Dostala jsem to rozkazem. Měli strach, že s tím sekneš. Nechtěli, abys odešel. Měla jsem tě udržet v SGC za každou cenu a využít… všeho, co by tě přimělo zůstat.“
„Neodešel bych,“ řekl Jack zaraženě. Hlavou se mu honily vzpomínky na tu dávnou dobu, kdy ho znovu povolali do SGC a chtěli na Abydos poslat atomovku. Před poradou do podzemní tmavé místnosti vstoupila Samantha, tehdy jako kapitán, a Jackovi se zdálo, že s sebou přinesla slunce. Při prvním rozhovoru ho dokázala urazit, rozesmát a nápadně upozornit na to, že je žena.
„Nebylo to za každou cenu,“ pousmál se. Některá jeho přání zůstala jen v nejtajnějších myšlenkách. Předtím si to někdy vyčítal, teď byl rád.
„Naštěstí. Ale to na věci nic nemění. Stalo se to,“ přerušila ho a v hlase jí ozvala netrpělivost. Nevěděla, kolik má ještě času. „Musela jsem ti to říct, abych mohla… abych… Promiň,“ vypravila ze sebe těžce.
„A teď?“ Ani nevěděl, proč se ptá, jen cítil, že to pro něj jednou bude důležité.
„Teď nic. Je konec.“ Odvrátila hlavu.
Jack seděl na židli shrbený jako stařec, díval se a ženu, která mu na smrtelné posteli řekla, že celý jejich složitý vztah byla jedna velká předem pečlivě naplánovaná lež, a říkal si, proč jí tedy z očí tečou tiché slzy.
„Nemůžu ti odpustit,“ řekl bezvýrazně. „Není co. Moje rozhodnutí byla – jenom moje a vy,“ automaticky přešel do oficiálního tónu, „vy jste byla pro náš tým přínos, ať už jste tam byla z jakéhokoli důvodu. Bylo mi ctí s vámi… Sam?“ Při řeči se dotkl její ruky a zjistil, že je bez vlády a chladne. Židle odletěla stranou, jak se prudce zvedl.
„Zatraceně! Doktore!“ vykřikl Jack směrem ke dveřím. „Sam, teď ne, slyšíš? Jsem tady, tak tady musíš zůstat taky. To je rozkaz, plukovníku!“ pokračoval otočený k Sam. Její ruku pořád držel ve své a nechtěl ji pustit, ani když přiběhl Carson a Matt a snažili se ho odtáhnout, aby se k Samanthě dostali.
Po minutách horečné činnosti se doktor Winkler s nádechem narovnal a položil Carsonovi ruku na rameno. Podívali se po sobě a oba současně smutně potřásli hlavou.
„Je mi to líto, generále,“ řekl Carson smutně. „Snad jste si aspoň stačili říct to, kvůli čemu vás sem plukovník Carterová volala.“
Jack se na něj podíval jako na obludu se třemi hlavami a beze slova vyšel z místnosti.

nu bylo to velice smutné

[andoriel]

Já vím, Ondro
Zase bude líp. Pandemie už bude končit.

protože už nebude mít koho zabíjet až na zabití Sam vynikající díl

[andoriel]

Děkuju, posedlíku
Nemůžu nechat všechny hlavní hrdiny naživu, co by to pak bylo za pandemii?

mírná

Po dlouhé době jsem se do toho opět pustil.
(poznámka: Alec nemá s Aiweho Aničkou nic společného. Rozhodně se v něm neskrývá antický taťka, nebude mít v sobě žádnou bakterii a ani se nesetká Keránci.) Tohle mě vždycky pobaví

Pěknej masakr, téměř polovina světa mrtvá. Bude někde nějaká statistika?
Někdy si říkám, že by si to lidstvo zasloužilo, ale pak si zase říkám, že by tak ztratil většinu přátel, příbuzných, plno oblíbených muzikantů by též zemřelo a s nimi i kapely.

[andoriel]

Děkuju, Azany

Je fajn, že jsi zase tady.
Na dovětek k Alecovi se taky vždycky usměju
Masakr bude ještě chvíli pokračovat. Polovina světa je málo Ale tahle část už se chýlí ke konci. Tak mě napadlo - někteří muzikanti a skupiny skončí, jiní se objeví...

[andoriel]

Ten Tvůj masakr Země jsem si představila jinak, Azany. Asi takhle:

Mimoňka o masakru Země

Šla jich celá řada a nikdo je nespočítal, protože na to nikdo neměl čas. Vysocí svalnatí muži se širokými meči.
Lidé ve městech se zastavovali a očekávali vystoupení.
Muži postoupili o krok vpřed.
Pospíchal a tou řádkou divných barbarů nenechal rušit. Zamířil přímo k jejich řadě a chtěl mezi nimi projít. Švih meče byl tak rychlý, že ho málokdo zaznamenal, ale měl okamžitý účinek - pospíchající muž se sesunul k zemi rozpůlený od pravého ramene k levé kyčli.
Řada mužů udělala krok vpřed.
Chlapec na skejtu kličkoval mezi lidmi a mužů s meči si všiml na poslední chvíli. Prudce zabrzdil a vyjeveně se zadíval na ruku v kožené rukavici chráněnou záštitou meče, která se zastavila až u jeho hrudi. Ze zad mu trčela špička zbraně. Chlapec se pomalu narovnal a jak přepadával dozadu, sjel z meče. Stačil lehký pohyb zápěstím muže a všechna krev zmizela z dokonalého ostří, takže bylo zase čisté.
Řada mužů udělala krok vpřed.
Kolem nich se strhl pokřik. Lidé v panice pobíhali a hledali úkryt nebo se snažili utéct co nejdál. Muži i ženy ječeli a razili si cestu mezi ostatními, aby se dostali z dosahu krvežíznivých mečů.
Řada mužů udělala krok vpřed.
Za ní zůstávala mrtvá a umírající těla. Nikdo nebyl ušetřen.
Řada mužů prošla městem, zemí, světadílem... světadíly. Nikdo se před nimi nedokázal skrýt, nikdo před nimi neutekl.
Poslední člověk přerušil svůj jásavý výkřik, že dosáhl Jižního pólu, bublavým zvukem krve ženoucí se do proseknuté plíce. I vleže svíral vlaječku již neexistujícího státu.
Muži se zastavili a sklonili zbraně. Hluboce vydechli, až se zvedl vítr a rozfoukal je i s jejich zbraněmi do bělostných vloček.
Země byla očištěna.

Prostě okamžitý nápad

Veľmi zaujímavý nápad

Zajímavé

dobrý