Stargate: Aldeneerin Calanirmyan

Zdravím.
Aldeneerin žije dál. Tentokrát píšu takovu malou minisérii, která se odehrává v období Aldeneerinu 1, konkrétně po dílu 8. Předpoklad je cca 8 dílů o délce 4 stran, takže je to mnohem kratší než klasické díly.
Ohledně budoucího Barda to berte jako součást všech cyklů Aldeneerinu.

Stargate Aldeneerin 1
Kap.1 Pevnost Nazgaran
Kap.2 Mysl a světlo
Kap.3 Viděno neviděné
Kap.4 Co kdyby
Kap.5 Dvacátý sedmý
Kap.6 Přicházející hrozba
Kap.7 Válečná sekera vykopána
Kap.8 Rebelové
Kap.9 Bitva o Angren
Kap.10 Sabotáž
Stargate Aldeneerin 2
Stargate Aldeneerin 3
Stargate Aldeneerin 4

Úvod
Druhý směr

Jen pár dní roku 323 uplynulo a v reakci na množství neúspěchů zasedala rada kruhu společně s královskou radou. Ten zimní den se jednalo celý den, protože se řešilo ožehavé téma. Ve hře byl další osud výprav. Aldeneerin si za tříleté období cestování nadělal mnoho nepřátel a užitek z cest byl minimální.

Po prvních konfrontacích s nepřátelskými kulturami vznikly dva odlišné pohledy na cestování. Ten první nabádal k opatrnosti a snaze vyjít místním vstříc. Druhý pro změnu doporučoval podstupovat přijatelné riziko ve snaze získat užitečné artefakty, zbraně a další mocné předměty. Tyto dva úhly pohledu v podstatě tvořily hlavní témata celého jednání. Zaznělo mnoho pro a proti, avšak nakonec rozhodlo hlasování.

Ve velkém jednacím sále byli již všichni přítomní včetně krále s radou. Jakmile nastal klid, dal se do řeči: „Takže jsme se definitivně rozhodli co dál. Hlavní cíl výprav bude svět Darendaara, kde se bude pokračovat v obnově těžby. Ohledně dalších výprav. Jejich počet bude omezen, a aby se předešlo předchozím problémům, cíle budou projednávány i s královskou radou. Zařízení slunečního štítu na Avnilu necháme budoucím generacím, kdy dostatečně porozumíme magii starých Aldeřanů. Samozřejmě se tak může stát i mnohem dříve. Vyloženě nebezpečné výpravy, jako na Calugh, Minoju nebo Gorgoronu se nebudou v žádném případě připravovat. Stačilo, že jsme si nadělali dost nepřátel. A tím bych celé toto jednání uzavřel.“
V sále to nejdříve začalo hlučet. Někteří byli spokojení, jiní zklamaní a někteří i naštvaní. Calanirmyan byl přímo nepříčetný, klel a hrozil, ale to bylo tak vše, co proti tomu mohl udělat.

Calanirmyan, člen rady kruhu byl někdy považován za podivína. Už samotné ostré rysy v obličeji, pobledlá tvář a rovné černé dlouhé vlasy, z něj dělaly někoho opředeného rouškou tajemství. Jeho šatníku dominovala především černá, či tmavé barvy. Mezi jeho nejoblíbenější oblečení patřily černé pláště, kterých měl hned několik. Fascinovalo ho temné umění stejně jako černá magie, v níž nespatřoval zas tolik špatného, jako tomu bylo u zbytku rady.

„Je konec,“ naštvaně pravil Calanirmyan sotva se vrátil do svých komnat.
„Z tvého výrazu tuším, že rada ukončila výpravy,“ zklamaně konstatoval jeho dobrý pomocník Gerlioz.
„Dá se to tak říct. Budou se obnovovat jen nějaké ty jejich doly na Darendaaře a pár drobností, které nestojí za řeč.“
„To jsme asi skončili,“ smutně prohlásil alchymista Aarstad.
„My se jen tak nevzdáme,“ odhodlaně pravil Calanirmyan. „Počkáme nějaký měsíc, než celý ten humbuk utichne, a pak budeme pokračovat v našich plánech.“
„Chceš říct, že podnikneme výpravy neoficiálně?“ ujišťoval se Gerlioz, že jeho slova správně pochopil.
„Jasně. Když vidím, jak tu někteří přistupují ke stráži. Navíc mám pár známých, jejichž pomoc nám přijde vhod. Počkáme si nějaký čas a půjdeme do toho.“ Po těchto slovech Calanirmyanovo přátelé odešli do svých komnat a nyní sám spřádal plány do budoucna.

Jak dny plynuly, život v Severní čtvrti postupně utichal. Výpravy se omezily pouze na to nejnutnější a nikdo neměl moc důvodů, trávit zde čas. Krčma: „U kruhu světů“ stále častěji zela prázdnotou, protože bojovníci a cestovatelé se přesunuli jinam. Azanyrmuth se vrátil domů, kde se věnoval rodině a procházky severní čtvrtí stále častěji připomínaly cesty mrtvým městem. To se právě líbilo Calanirmyanovi. Protože tu už přebývala jen hrstka místních, strážní hlídali Kruh světů stále nedbaleji. Běžně se stávalo, že celé hodiny se nikdo z nich u Kruhu vůbec neobjevil.

Začátkem léta Calanirmyan uskutečnil první ze svých tajných výprav. Jeden z válečníku se také těžce smiřoval s ukončením výprav na nové světy. Jmenoval se Augelius, silnější muž vyšší postavy často oděn do zelené tuniky. Nějakou dobu se s čarodějem znal, a tak přijal výpravu na nebezpečný svět Calugh, kam ho poslal pátrat po artefaktech, které vlastnil tamější nekromant Chaldanyrn.

Po dvou dnech se Augelius vrátil s několika velice zajímavými předměty o jejichž významu zatím nikdo neměl ani ponětí. I další tajná výprava do opuštěné pevnosti Goa'uldů Livnris přinesla ovoce. Do zimy Calanirmyan organizoval další čtyři tajné výpravy na dosud neprozkoumané světy, ale ty nepřinesly cokoliv užitečného.

Jak šel čas, vytvořila se kolem čaroděje nemalá skupinka přívrženců. Scházeli se v tajné části podzemí pod bývalým sídlem mágů. Ve volných chvílích zkoumali záhadné předměty, staré Aldeřanské knihy, a nebo plánovali tajné výpravy. Bylo mnohem těžší naplánovat správnou dobu k výpravě a ještě těžší návrat, tak aby nedošlo k odhalení. Z toho důvodu se hledal vhodný svět, kde by mohli založit tajnou Aldeřanskou pevnost.

Než se nadáli, byl tu rok 324. Calanirmyan připravil další akci. Svět, kam se měli vydat, nesl název Nazgaran. Údajně tam Staří Aldeřané měli jednu z menších pevností, tudíž by mohla být i bezpečná, na rozdíl od mnoha velkých.

Jakmile první jarní paprsky pronikly na zasněžené ulice zpustlé Severní čtvrtě, tajné společenství připravilo průzkumnou výpravu na Nazgaran. Vydal se tam válečník Augelius a průzkumník Astennu, další čarodějovo nejvěrnější společník.

Výprava tentokrát trvala krátce. Když Calanirmyan zaslechl otevření Kruhu, hned se k němu vydal. Oba dva cestovatelé měli dobrou náladu. Ihned se všichni tři z nádvoří vypařili a o výpravě si povídali až v jejich úkrytu.

„Tak co?“ nedočkavě se čaroděj vyptával. „Jak to tam vypadá?“
„Perfektní místo. Svět je sice téměř pustý, zato stará pevnost je v perfektním stavu. Dokonce tam po starých Aldeřanech mnohé zůstalo. Co se týče vody a potravy, není problém ji získávat z blízkého údolí, kde je ji dostatek pro nás všechny.“
„Výborně. To se mi líbí,“ radoval se Calanirmyan. „Začneme tedy připravovat náš tajný plán. Přeneseme tam všechny naše objevy, nějaké další artefakty a knihy ze zdejších knihoven. Je jich tu tolik, že si toho nepatrného rozdílu nikdo nevšimne. Jak bude vše na svém místě, část z nás se tam natrvalo přesune a už se nebudeme muset přizpůsobovat zdejším. Budeme si moct chodit, kdy chceme a kam chceme.“

[andoriel]

Hurá, hurá! Pokračování!
Calanirmyan (kde bereš ty děsný názvy?) vypadá moc dobře.

Supeeeer . Ale předpokládám, když jsme o nich neslyšeli ve dvojce tak moc slavně nedopadli, nebo budou mít zásadní roli ve trojce? No nemužu se dočkat :write:

andoriel:
S Calanirmyananem jsem si vyhrál
Názvy. Ty prostě vymyslím. někdy to přijde samo, jindy modifikuju už nějaký jméno. Někdy se to povede, jindy ho zahodím. Názvy světů a míst kolikrát hledám na mapě světa a samozřejmě je trochu zmodifikuju.

forton:
To ještě musím vymyslet, ale už těď vím, že se v dalších dílech stanou zajímavé šílenosti. Sám jsem na to zvědav.

rozhodně to vypadá zajímavě

Zdar. Dávám sem první díl. Ať se líbí

1
Pevnost Nazgaran

Jaro roku 324 vládlo v plné síle a tajné Calanirmyanovo společenství dokončilo přípravy na jeho přesunutí na Nazgaran. Jednoho večera strážní pořádali malou oslavu narozenin, a tak se v ten den naskytla výborná příležitost uskutečnit jejich plán. Potřebné vybavení, zásoby jídla, tajemné předměty z výprav a staré knihy zabalili do připravených beden, které den před útěkem schovali do opuštěných komnat paláce, kde dříve nocovali cestovatelé.

Když konečně padla noc, strážní se začali scházet v krčmě: „U Kruhu světů“ a téměř celá čtvrť zůstala nehlídaná. Celé tajné společenství čítající dvacet šest členů se skrytě přesunulo na nádvoří s Kruhem. Průzkumník Astennu opatrně prohlédl okolí, aby se přesvědčil, zda je vzduch čistý. Když nepotkal jediného strážného, dal ostatním signál, že můžou začít s přesunem výbavy.

Calanirmyan zadal adresu Nazgaranu, zatímco ostatní přenášeli na nádvoří množství beden s výbavou. Hned jak se portál ustálil, ostatní popadli množství beden a prošli s nimi na druhou stranu. Protože věcí k přesunu bylo mnoho, museli přesun provést natřikrát. A tak, jak se Kruh uzavřel, složili bedny v sále pevnosti a hned otevřeli průchod zpět na Aldeneerin.

Mezitím oslava v blízké krčmě vrcholila, někteří oslavující poněkud neodhadli správnou míru a končili na podlaze, nebo usnuli přímo na stolech. Po dlouhé době to zde alespoň na jednu noc žilo. Ačkoliv služba v severní čtvrti patřila mezi velmi klidné a jen výjimečně zde něco hrozilo, dva ze strážců se vydali na rychlou obchůzku čtvrtí.

Cestou potemnělou a prázdnou čtvrtí si povídali, probírali oslavu a při tom vzpomněli na zdejší život v čase výprav. V tom jeden z nich uslyšel známý zvuk otevření Kruhu.
„Slyšel jsi to taky?“ překvapeně se zarazil jeden z dvojice.
„Ten zvuk, jako by někdo otevřel bránu?“
„Jasně.“
„Takže se mi to nezdálo. Ale co to má znamenat, vždyť tu skoro nikdo nezůstal. Pojďme tomu přijít na kloub.“
Oba se urychleně vydali na nádvoří. Když tam dorazili, spatřili mihotající světlo otevřeného portálu a skupinku neznámých lidí, jak přenášejí bedny kamsi pryč.
„Hej vy!“ zakřičeli strážní. „Co tu pohledáváte?“
„Rychle! Pospěšte!“ pobídl Calanirmyan své druhy. „Já je zdržím.“
Z jedné bedny vzal velký kus hrubého hnědé plátna, který přehodil přes zadávací panel, aby adresa cíle jejich útěku zůstala skryta, sám pak zamumlal jakési zaklínadlo a tlaková vlna odhodila strážné zpět.

Když bylo veškeré vybavení přeneseno, Calanirmyan prošel na Nazgaran jako poslední. Strážní se rychle zvedli ze země a než stačili doběhnout ke Kruhu, ten se uzavřel.
„Zatraceně! Nestihli jsme adresu,“ postěžoval si strážný, když odhodil plátno z již pohaslého panelu. „Teď nevíme, kam odešli.“
„Co to bylo za skupinku?“
„Ten vysoký byl Calanirmyan, člen rady kruhu.“
„Co ten tu dělal?“
„Už delší dobu se o něm říká, že něco chystá. Máme podezření, že někdo tajně používal Kruh světů. Teď je mi to jasné. Že nás to nenapadlo dřív. Calanirmyan vždy působil tajemně a zahrával si s věcmi a magií, které mají blízko k silám temnot.“
„A co teď?“
„Musíme to hned ohlásit. Ode dneška bude nutné Kruh světů nepřetržitě střežit. Určitě to nebyli všichni, co chtěli projít.“

Mezitím se v pevnosti Nazgaran postupně zabydlovali noví obyvatelé. Celkem dvacet šest členů mělo Calanirmyanovo společenství, avšak toto číslo nebylo konečné, protože někteří se při přesunu zdrželi a už se na Nazgaran nedostali, když se celá věc prozradila. Společenství mělo před sebou mnoho práce. Nejprve uklidily bedny s vybavením do skladů, jídlo a další zásoby do sklepů, a potom si mnozí vybrali pokoje, jenž začali zvelebovat k pohodlnému bydlení. Bylo štěstí, že mnohé po starých Aldeřanech zůstalo zachováno.

Tato obytná část pevnosti měla celkem čtyři patra. Kruh světů společně s uvítacími sály a
pokoji se nacházel ve druhém patře. Nad ním ve třetím patře byly další pokoje, jídelna, jednací sál
a komnaty vůdce. Úplně nahoře se nacházela velká observatoř a knihovny. A na podlaží pod Kruhem světů připadly kuchyně, sklepy, sklady, zásobárny a studny.

Když byly pokoje připraveny k přenocování, mnozí toho využili. Našlo se však mnoho těch, kteří chtěli prozkoumat jejich nový domov. Samotný Calanirmyan chtěl co nejrychleji odhalit všechna tajemství pevnosti. Spolu s ním se na průzkum vydal válečník Dariusz. Vysoký a nejurostlejší válečník společenství, jako mnozí válečníci i on nosil dlouhé hnědé vlasy. Další byl průzkumník Astennu byl spíše štíhlé a hbité postavy, nosil bradku a kratší hnědé vlasy. Jeden z mágů, který se vydal na průzkum, se jmenoval Gerlioz. Ten byl menší postavy, měl černé vlasy stažené do culíku. Poslední z průzkumné skupinky byl alchymista a výzkumník Aarstad.

Pětice se po nezbytných přípravách vydala na průzkum. Pevnost byla postavená ze tvrdého kamene běžným pro podobné místa a tvořily ji dvě části. První, obytná, kde se nacházely pokoje, kuchyně, jídelna, sklady, sklepy a další obytné komnaty, stála na skále, odkud byl výborný výhled do širokého okolí. Při jejich příchodu však byla noc a jediné co viděli bylo hvězdné nebe poseté miliony hvězd. Druhá část pevnosti, která byla schovaná v podzemí v žulové skále, skrývala laboratoře, dílny a další místa, o nichž zatím nemělo Calanirmyanovo společenství potuchy.

Průzkumníci kráčeli po širokém kamenném schodišti spojující horní obytnou část se spodkem. Na cestu si svítili Gerliozovou magickou holí. Podzemní část byla chladná, vlhká a úplně tmavá. „To jsem zvědav, jak je ta pevnost velká a co tu všechno najdeme,“ těšil se průzkumník Astennu na možné objevy. Schodiště je zavedlo k velké dvoukřídlé kamenné bráně. Astennu se pokusil se ji pokusil otevřít avšak na běžné zatlačení nereagovala. Hledal nějaká otevírací mechanismus, avšak marně. To mág Gerlioz se zaměřil na přítomnost magie. Netrvalo dlouho, aby pocítil její slabé zbytky. Brána se otevírala pravděpodobně pomocí magie.

Astennu zjistil, že křídla brány se otevírají do stran, a tak se pětice rozhodla použít sílu k jejímu otevření. Všichni se zapřeli o podlahu a prsty se pokoušeli rozevřít křídla. Stálo to hodně námahy než se jedno křídlo posunulo alespoň o malý kousek. Potom to už šlo mnohem lépe. Když vytvořili dostatečně široký průchod, protáhli se do druhé části pevnosti.

Mág holí posvítil do hlavní široké chodby, kde po staletí vládla naprostá tma. Podzemí bylo vlhké, tiché a zatuchlé. „Buďte opatrní,“ šeptal Calanirmyan. „Můžou tu být pasti a pozůstatky starých pokusů.“ Pětice se pustila do opatrného průzkumu.

První patro nebylo nějak rozsáhlé, v podstatě ji tvořila široká chodba zakončená schodištěm do spodních pater a dvě desítky větších sálů sloužící převážně jako dílny a skladiště. Po Starých Aldeřanech tu zůstalo mnoho použitelných nástrojů a vybavení včetně užitečných surovin, které se Calanirmyanovo společenství budou hodit.

Když se rozhodli k průzkumu dalšího patra, uprostřed sálu se schodištěm si všimli čtyř opracovaných čtvercových kamenů s podivnými geometrickými obrazci na vrchu. Každý kámen měřil na každé straně přesně jeden sáh a na výšku jednu stopu. Všichni se k nim postavili a dohadovali se o jejich významu. Gerlioz zde pocítil přítomnost magie, však netušil jaké.

Pokračovali průzkumem druhého podzemního patra, které bylo o poznání rozlehlejší. Chodeb zde bylo o poznání víc, stejně tak místností, jenž sloužily jako laboratoře. Některé obsahovaly vybavení spíše pro alchymisty, jiné pro pokusy s látkami a materiály a v některých byla neznámá zařízení. Při průzkumu patra zde našli další podobné kameny jako o patro víš. Vzhledem k jejich umístění vždy na křižovatkách chodeb a ve velkých sálech mág Gerlioz usoudil, že by se mohlo jednat o portály. Přítomnost magie v jejich blízkosti tomu nasvědčovala.

Po hlavním schodišti sestoupili do třetího patra, kde schody končily. Toto podlaží bylo o něco menší než druhé, zato zde bylo mnoho zajímavého. V speciálních laboratořích se nacházela podivná zařízení, sloužící k neznámým účelům. Další místnosti sloužily dle mága k pokusům s magií. Pětice zde našla také cely, klece a dokonce jednu mučírnu. „Tady to vypadá velice zajímavě,“ pochvaloval si Calanirmyan, když si představoval možnosti nabízené touto opuštěnou pevností. V duchu si říkal, jak dobře udělali, že se vydali zrovna sem.

V odlehlé části patra nalezli další schodiště pokračující dále dolů. Bylo o poznání delší a následná chodba končila kamennou bránou, která byla o něco menší než vstupní, a tak si její otevření nevyžádalo tolik námahy.

Sotva se vytvořil úzký průchod, jasné namodralé světlo vycházející z velkého sálu narušilo letitou tmu podzemí. Jakmile vstoupili dovnitř, nalezli zdroj světla. Byl jím velký zářící krystal uschovaný v prosklené skříni. Mág ihned poznal, že se jedná o zdroj energie a dal se do podrobného průzkumu velkého sálu. Uprostřed se nacházel velký podstavec a spousta podivných předmětů kolem.

„Z toho krystalu cítím velmi silnou magickou sílu,“ pravil Gerlioz „A když ho umístíme tady na ten podstavec, určitě obnovíme fungování celé pevnosti.“
„Něco podobného jsem dosud neviděl,“ užasle prohlásil Calanirmyan. Cítil, jak je blízko velkému objevu, a tak pokynul: „Budu ti věřit.“
Aarstad z ochranné skříně vyjmul dvě stopy velký krystal, jenž umístil na podstavec. Následně se cívky a další podivné věci s bzučením rozzářily. Po kopulovitém stropě chvíli poletovaly blesky než se energie krystalu ustálila. „Zdá se, že to funguje,“ radostně vykřikl Calanirmyan.

Pětice se hned na to vrátila o patro výš. Chodby už nebyly potemnělé, ale osvětlovaly je modré krystaly umístěné na stropech podobně jako v Goa'uldské pevnosti Livnris. Slabé namodralé světlo se vždy rozsvítilo, když průzkumníci vstupovali do jednotlivých komnat. Mág si ihned vzpomněl na kameny, které podle něj sloužily k rychlým přesunům a vydal se k prvnímu z nich. Když vstoupil na bravurně opracovaný kámen, pohltila ho bílá záře doprovázený bzučením a následně se mu na chvíli zatmělo před očima. Jasná záře ustala a Gerlioz se octl v chodbě prvního patra pevnosti.

„Výborně,“ zajásal a chtěl se vrátit, jenže se objevil v místě, kde rovna žádný portál nebyl. Vrátil se ke schodišti spojující jednotlivá patra, kde otestoval jeden ze čtyř portálů. Zkusil náhodně jeden z nich. Opět ho pohltila bílá záře doprovázená bzučením a následně se objevil u v sále třetího patra. To ho už ostatní volali.
„Tady jsem!“ ozval se jim.
„Funguje to?“ nedočkavě se vyptával Calanirmyan.
„Ano. Přeneslo mě to do prvního patra. Avšak ten systém je celkem zajímavý. První portál mě přenesl do chodby mimo portál, další fungoval tak, jak jsem předvídal. Budeme muset ozkoušet všechny varianty.“
„To snad nebude problém,“ pokračoval Calanirmyan. „Podobné kameny jsem viděl i v komnatách horní části pevnosti. Dnes už je načase jít spát. Zítra promyslím naše další činnosti.“
Pětice se navrátila do již připravených pokojů, kde se každý uložil ke spánku. Ačkoliv zde byl poměrně chlad, spánek přišel brzy.

Druhý den všechny probudily paprsky vycházejícího slunce, jenž pronikaly přes dávno vysklená okna. Teprve teď se jim naskytl pohled na svět. Malá pevnost ve starobylém Aldeřanském stylu stála nad zeleným údolím s bohatou vegetací a jezírky průzračné vody. Okolí však bylo pusté. Nekonečné rudé písčité planiny, pahorky i vysoké pohoří. Okny do komnat vál příjemně teplý vítr.

Ten den si všichni prohlíželi pevnost i její nejbližší okolí. Krátce po poledni byla svolána průzkumná výprava, která měla za cíl propátrat údolí. Opět se ji zúčasnil válečník Dariusz a průzkumník Astennu. Kromě nich se vydali na cestu ještě válečník Ted Skjellum a průzkumník Sanrabb.

Čtveřice vyrazila na cestu. Od pevnosti klesalo do údolí dlouhé kamenné schodiště. Astennu se pokoušel počítat schody, ale při počtu dvě stě se zamotal, a tak jejich počet odhadl na dvě stě šedesát. Jakmile dorazili do údolí a pokračovali v cestě starou zarostlou dlážděnou cestou, zjistili, že je mnohem živější, než se na první pohled zdálo. Působilo to jako uměle vytvořený ráj, který poskytoval dostatek potravy pro osádku malé pevnosti. Našli tu naprosto vše. Husté lesy bohaté na různé rostliny, bylinky, ovocné keře a stromy, mnoho dřevin vhodných pro další zpracování, po lesích se prohánělo spoustu zvěře a říčka byla bohatá na ryby.

Údolím se čtveřice procházela téměř dvě hodiny, přičemž si Sanrabb vedl pečlivé poznámky. Během té doby prozkoumali velkou část údolí, přesto spoustu zákoutí a nalezených jeskyň prozatím neprozkoumali. Následoval návrat do pevnosti. Zde již Calanimyan svolal první jednání, kde se sešlo celé osazenstvo pevnosti.

„Á. Už jste tady! Právě včas,“ pravil vůdce. „Co jste objevili?“ zajímal se, sotva usedli na volné židle.
„Dobré zprávy. V údolí je dostatek všeho, co potřebujeme k životu,“ odpověděl průzkumník Sanrabb a předal své zápisky Calanirmyanovi. Ten si je se zaujetím pročítal a přitom několikrát souhlasně pokyvoval hlavou se slovy: „Výborně.“ Když si vše pročetl, předal poznámky k nahlédnutí ostatním.

„Co tedy budeme dělat v dalších dnech?“ přerušil ticho mág Gerlioz.
„Především zjistíme základní obživu,“ pravil Calanirmyan. „Průzkum údolí ukázal, že je tu dost potravy pro všechny, avšak musíme se chovat zodpovědně, žádné obžerství. Dále je třeba natěžit dřevo, které využijeme k výrobě potřebného vybavení a nábytku. Také musíme spravit okna ať nám sem netáhne.“
„To by bylo tedy k základním potřebám,“ konstatoval výzkumník a alchymista Aarstad a vše si pečlivě zapisoval. „Co případné výpravy?“
„Máme seznam světů, které bychom mohli v příštích dnech navštívit. Nejprve se podíváme znovu na Calugh. Vezmeme se odtamtud několik těch Temnorozených, co tam chová.“
„Cože? Vždyť ti jsou pozměněni Chaldanyrnovo zvrácenými experimenty,“ namítal Aarstad.
„To nevadí. Podstata bude určitě podobná. Navíc tam zůstal jeden z původních Temnorozených zapomenut ve vězení, především toho mi přiveďte.“
„Dobrá. Vybereme vhodné průzkumníky,“ pokračoval alchymista. „Co dál?“
„Vybral jsem několik zajímavých světů,“ procházel Calanirmyan možnosti z poznámek. „Melekeab, svět kde Staří Aldeřané prováděli nějaké zajímavé experimenty s myslí. Dále bychom mohli navštívit Sehel Koy, kde podle knih stojí další z mnoha Aldeřanských laboratoří. Rád bych se znovu podíval do pevnosti na Samré-Ager. Nedávná výprava odhalila spoustu zajímavého, ovšem rada další výpravy a výzkum nepovolila, takže je to na nás. Objevy za námi nepřijdou samy od sebe. Musíme jim jít naproti. Tím bych naši poradu zakončil a teď všichni do práce. Máme toho hodně.“
Členové společenství se po slovech vůdce rozešli za svými úkoly.

Následujících deset dní se neslo ve znamení zvelebování pevnosti. Opraveny byly poškozené části vybavení, vyroben další nový nábytek a pomalu se práce přenesly do úprav laboratoří. Potom se pomalu mohlo začít s průzkumem předmětů donesených z Aldeneerinu a dosavadních tajných výprav. Rovněž se určená parta chystala na Calugh pro zajatce.

[andoriel]

Pevnost vypadá příjemně. Místní teleporty a údolí se mi asi líbilo nejvíc.
A teď už se těším na návštěvy planet

Přesněěěě

Ahoj. A už se vydáme na nějakou výpravu.

2
Mysl a světlo

Calanirmyanovo společenství už Nazgaran obývalo třicet dní. Výprava na Calugh přinesla ovoce v podobě tří zajatců. Kromě nich přinesli i nějaké maso z tvorů, jenž byli chováni jako potrava upravených Temnorozených.

„Na kolik dní máme pro ně potravu?“ pravil Calanirmyan, když si fascinovaně prohlížel dvojici Temnorozených v cele na třetím podzemním patře.
„Asi na šedesát dní,“ odpověděl mu alchymista Aarstad. „Donesli jsme toho celkem dost, ale jsou poměrně hladoví.“
„To nevadí. Nejprve provedeme pár pokusů a potom je máme v plánu stejně pitvat. Chci vědět, jakou mají strukturu těla, v čem se od nás liší, kde jsou slabiny a podobně.“
„A co s tím třetím?“
„Toho si zatím necháme. Evidentně mu už dávno hráblo, ale na nějaké pokusy se bude hodit.“
„Dobrá. Dám vědět ostatním,“ udělal si alchymista výzkumník poznámky. „Jak to vypadá s výpravou na Melekeab? Už se vrátila?“
„Zatím ne. Už jsou pryč celý den. Něco se muselo stát,“ starostlivě pravil vůdce. „Půjdu svolat poradu.“

Pár minut poté, už probíhala porada v jednacím sále. Calanirmyan v rychlosti vysvětlil situaci a hledal tři dobrovolníky, kteří by se s ním vydali na záchranou výpravu. Poměrně rychle se přihlásila celá řada odvážlivců, a tak si vůdce mohl vybírat. Zvolil válečníka Ted Skjelluma, průzkumníka Sanrabba a mága Siegmara. Ti se následně připravili na cestu a zbytek se vrátil k povinnostem.

Hodinu po poradě se připravená čtveřice sešla v sále s Kruhem. Calanirmyan přítomné upozornil na možný střet s možným nepřítelem, ačkoliv se knihy o žádné hrozbě nezmiňovaly. Vůdce pak zadal adresu Melekeabu a výprava připravená na střet, vběhla do otevřeného průchodu.

Když vyběhli na druhé straně, každý si rychle našel vhodné místo za sloupy a připraven k boji. Kruh se za nimi záhy uzavřel a sále se rozhostilo ticho. Nikde ani náznak nebezpečí. Všichni schovali zbraně a rozhlédli se kolem. Kruh se nacházel ve velkém chrámu ve východním čínském stylu, jenž byl částečně ovlivněn i jinými slohy.

„Nezdá se, že by nám něco hrozilo“ oddechl si Ted Skjellum.
„Necítím tu přítomnost něčeho nebezpečného,“ doplnil ho Sanrabb.
„Dá se předpokládat, že se jim něco přihodilo mimo palác,“ uvažoval vůdce. „Pojďme je najít.“

Čtveřice se nejprve vydala prozkoumat rozlehlý a výborně zachovaný palác. Sotva prošli pár velmi pěkně upravených komnat, zaujalo je jasné světlemodré světlo. Vstoupili do menší zdobné místnosti s kovovou fontánou, z níž vycházel jasný paprsek světla, jenž se potom rozplýval po celém členitém stropě. Překrásná barevná hra upoutávala pozornost příchozích tak intenzivně, že si až po chvíli všimli členů předchozí výpravy jak zcela omámeně zírají do světelné hry.

„Tady jste. Už jsme vás hledali,“ zavolal na ně blonďatý válečník. Odpovědi se však nedočkal. To už k nim přistoupil Calanirmyan a z každým lehce zatřásl.
„Co je?“ dočkalo se mu odpovědi. „Kde se tu berete?“ zmateně pravil průzkumník Mustin, když zahlédl vůdce a další členy společenství.
„Jste tu už více jak den. Nekoukali jste snad celou tu dobu do tohohle světla?“ ptal se Calanirmyan a sám se přistihl, jak se jeho pozornost zaměřuje na světelnou fontánu.
„Probuďte se!“ volal Mustin na Sanrabba a Siegmara, kteří se právě dostali do transu.
„Ah. Nějak jsem se zakoukal, je to překrásné,“ nedokázal mág skrýt ohromení.
„Všichni hned ven, nebo tu zůstaneme civět navždy!“ rozkázal vůdce, přičemž probouzel další společníky, kteří opětovně upadli do transu.

„Je to hrozně návykové,“ konstatoval urostlý holohlavý zvěd Teloch. „To se jeden zadívá, a pak zcela přestane vnímat čas.“
„To jsem viděl,“ souhlasil vůdce. „Proto se od toho držme dál.“
„Co jste zjistili?“ vyptával se na průběh výpravy.
„Něco málo jo,“ začal vyprávět Mustin. „Našli jsme zmínky o tom podivném světle a prý sloužilo k napravování pochroumané mysli. Ovšem údajně způsobovalo závislost. Aldeřané to zkoušeli vyřešit, ale nevíme, jak dopadli.“
„To jsme viděli, takže to asi nevyřešili,“ skočil mu do řeči Dariuz.
„Snad jsme tomu nebyli vystaveni moc dlouho,“ pokračoval Teloch. „Pak bychom měli problém.“
„Co jste ještě zjistili?“
„Ještě něco o tomto světě, avšak nic moc určitého. Zmínky o podivném měsíci.“
„Měsíci?“ znovu se zeptal Calanirmyan, aby se ujistil, že rozuměl správně.
„Přesně nevím co se tím myslelo, ale prý nějak ovlivňuje mysl. Co kdybychom se podívali ven,“ navrhl Teloch.

Skupina sedmi cestovatelů prošla chrámem do velkého sloupového vstupního sálu. Venku vládl zrovna pochmurný zatažený den. Ovzduší bylo chladné a vlhké. Chrám, kde byl umístěn Kruh světů, patřil mezi největší stavbu. Okolní domy patrně sloužily k běžnému bydlení a byly stále v dobrém stavu. Celou vesnici obklopovaly husté tmavé a podivně tiché lesy. Vůbec celý svět Melekeab působil tiše, ponuře a opuštěně.

Hned jak zběžně obhlédli okolí, pátrali na obloze po nějakém měsíci, ale hustá tmavá mračna jim bránila ve výhledu. Calanirmyan rozhodl nějakou dobu zde zůstat, proto nařídil průzkum okolí a Sanrabba vyslal se zprávou na Nazgaran.

Po hodině průzkumu okolí odhalili necelou míli vzdálené moře a další záhadu tohoto místa. Řasami a chaluhami zanesené pobřeží lemovalo několik zachovalých sfing.
„Co to může být?“ divil se válečník Dariusz. „Nebo kdo to tu postavil?“
„Napadá vás to co mě?“ uvažoval nad mnoha možnostmi Mustin.
„Myslíš na Goa'uldy?“ pravil mág Siegmar.
„Přesně.“
„Viděl bych to taky tak,“ souhlasil s nimi vůdce. „Tenhle svět jistě dávno Goa'uldi ovládali, a pak je Staří Aldeřané zřejmě vyhnali. Několik světů má podobnou historii. Z knih se dá vyčíst mnohé.“
„Myslíš, že by Goa'uldi mohli být pro nás hrozbou, když Aldeřané odešli?“ pokračoval v úvahách mág.
„To nedovedu posoudit. Staří Aldeřané vybudovali mocné impérium, osídlili stovky světů a s mnohými národy byli spojenci. To představovalo obrovskou vojenskou sílu, a není tedy divů, že dokázali porazit kdysi mocného nepřítele. Ovšem zůstává otázka, co se stalo potom. Před rokem a půl jsme navštívili velkou podzemní pevnost Livnris. Potom se tam vydal ještě Augelius, který z toho místa přinesl pár zajímavých předmětů. Dle jeho slov je pevnost plná podivných věcí, avšak je to tam nebezpečné. Pasti dosud fungují a bytosti z experimentů si tam žijí vlastním životem. Když by se našel někdo dostatečně mocný, získal by obrovskou výhodu. Je možné, že se Goa'uldi mohou vrátit a to by bylo pro nás špatné, proto musíme být rychlí a odvážní. Mrzí mne, že se Aldeneerin vydal cestou strkání hlavy do písku.“
„To je nás víc,“ souhlasil s jeho názorem Siegmar, zatímco se pomalu pomalu procházeli po pobřeží.
„Měli bychom se vrátit, zdá se, že se každou chvíli rozprší,“ navrhl Dariusz, když se všichni zastavili u poslední sochy stojící na poloostrově a podíval se na chmurnou oblohu. Válečník Ted Skjellum popošel k moři a zadíval se do zkalené vody. Díval se, zda zde neuvidí nějaké živočichy, ale skrz rozvířený písek neměl příliš nadějí.

Šestice se vrátila zpět chrámu, kde pokračovali v pátrání. Sanrabb mezitím dorazil z Nazgaranu, aby mohl pomáhat s průzkumem starých knih. Mnohé z nich byly psány ve starém Aldeřanském jazyce. Většinou se jednalo o volnočasovou literaturu, která pomáhala ukrátit dlouhou chvíli, avšak našla se i nějaká ta popisující dění na tomto místě. Staré deníky i zápisy s pokusy.

Zatímco bádali v knihách, venku padla noc a rozpršelo se. Po hodinách se Calanirmyan zeptal ostatních: „Co jsme zjistili?“
„Na pročtení je toho na celé dny, avšak základ bychom měli,“ pravil Siegmar „Tím jak Aldeřanské impérium rostlo, přibývaly i problémy. Projevovalo se to i na mysli, a proto hledali způsoby, jak choroby mysli léčit. Zkoušeli řadu věcí, ale až světelná fontána dokázala úspěšně léčit všechny ty deprese, traumata a další neduhy mysli, jenž Aldeřany trápily stále víc a víc. Fungovala výborně až na jednu věc. Mnozí se na ní stávali závislí a dokázali celé dny zírat na nádherné světlo, dokud hlad a další tělesné potřeby nebyly silnější. Našli jsme i zmínku, že někteří u ní zemřeli žízní a hladem.“
„Pozoruhodné,“ spokojeně se zamyslel vůdce. „A něco o tom měsíci?“
„Zatím nic určitého, ale přijdeme na to.“
„Dobrá. To by pro dnešek stačilo. Musíme se vyspat, zítra je taky den.“

Průzkumník Sanrabb se v noci probudil. Když vykoukl z okna, zjistil, že už neprší a dokonce i obloha se vyjasnila. Vzpomněl si na zmínky o podivném měsíci, a tak ihned vyrazil ven. Obloha zářila hvězdami a průzkumník hledal onen měsíc. Nevyžadovalo to příliš námahy, protože tak zvláštní měsíc se jen tak nevidí. Vysoko nad jeho hlavou zářila zelenožlutá koule mlhoviny. Těžko se dalo poznat, zda má pevný základ, nebo je to pouze shluk energie. Sanrabb se ihned vrátil do chrámu probudit zbytek výpravy.

„Co je? Vždyť je ještě noc,“ rozespale brblal Teloch. Ani ostatním se z pohodlných postelí příliš nechtělo.
„To musíte vidět! Pojďte hned ven!“ Ostatní ho nakonec následovali. Když spatřili zvláštní úkaz na obloze, všichni se náhle probrali jakoby je někdo polil studenou vodou.
„Tak to je ten podivný měsíc, o němž se deníky zmiňovaly,“ užasle pravil Calanirmyan.
Mnozí se dlouho dívali na krásnou noční podívanou. Teprve až chlad noci je zahnal zpět do vyhřátých postelí.

Druhý den ráno diskutovali o zdejším měsíci a v dalších dnech pokračovali v pátrání. Kromě nekončícího prohrabávání deníků, listin, zápisků a knih se občas někdo z nich vydal na prohlídku okolí. Mnohé zajímalo, zda se v okolí nachází další podobné chrámy, avšak nenacházeli zde vůbec žádné náznaky, že by tu kdysi někde vedly cesty.

Po šesti dnech zjistili mnoho nového o světelné fontáně. Dal se ovládat jas i barva světla, dokonce ji bylo možné zcela vypnout, což také udělali, aby náhodou někdo z výpravy nepodlehl pokušení a netrávil u světla příliš času. Dokonce bylo možné závislost odstranit postupným snižováním intenzity světla. Na co však nemohli stále přijít, byl efekt měsíce o němž se zápisky zmiňovaly jen okrajově a neurčitě.

Po obědě se Mustin a Siegmar vydali na procházku podél soch. Po tak dlouhé době strávené v knihách si potřebovali trochu pročistit hlavu. Pobřeží vypadalo stejně pochmurně jako každý jiný den. Šedá obloha, chlad, vlhko a šelest mořského příboje.
„Včera večer jsem přemýšlel o tom, kam jsme se dostali,“ začal řeč mág. „Uvědomil jsem si, že se už možná nikdy nevrátíme na Aldeneerin. Kruh bude po tom incidentu určitě dobře hlídanej.“
„Taky mě to trápí,“ smutně souhlasil s jeho slovy Mustin. „Nechali jsme doma rodiny, ženy, děti, další příbuzný, kamarády.“
„Já doufám, že nemají kvůli nám problémy.“
„Snad ne, ale v podstatě jsme pro ně už dávno mrtví,“ povzdechl si průzkumník.
„Šance na návrat pořád existuje, ale mám obavu, že někdo v radě rozhodne o trvalém uzavření Kruhu světů. Někdo z rady to navrhoval.“
„To by bylo zlé, a potom bychom tu zůstali navždy. Celé společenství v malé pevnosti uprostřed pustiny. Můžeme si sice najít nějaký klidný svět, ale všichni zestárneme a zemřeme.“
„Problém je v tom, že z dvaceti šesti je nás dvacet chlapů a šest žen. Už teď se obávám, jaké budou vztahy za rok.“
Oba potom dlouho mlčeli a z malého útesu pozorovali nekonečné moře a šedou oblohu. Cítili se smutně, teprve až teď si uvědomovali odloučenost od místa, kterému dřív říkali domov, Aldeneerinu.

„Je to zvláštní,“ pokračoval Mustin, „ale až tady jsem si uvědomil, jak mi mnozí schází. Mrzí mě, jak jsem se pár dní před naším odchodem pohádal s Azanyrmuthem. Často do mě ryl s tím, jak jsem si před rokem ostříhal vlasy. Pořád ty jeho narážky, až jsem se jednou neudržel a pohádali se. Od té doby jsem se mu vyhýbal. Přitom to nemyslel nijak zle, ale já si to nějak moc vzal,“ smutně vyprávěl.
„Takový on zkrátka byl, i když i mě to nemile překvapilo. Měl jsi mnohem hezčí vlasy než já.“
„Ano. Až po pás a takovou nádhernou černou barvu.“

„Zatraceně, co to s námi je?“ otřel si slzy Siegmar. „Že by nás tak rozesmutněla vzpomínka na tvoje vlasy.“
„Možná je to tímhle místem. Je takové ponuré a smutné.“
„Na tom něco bude, už pár dní mám takové záchvěvy smutku a je to každým dnem silnější. Možná by nám pomohla světelná fontána.“
„To myslíš vážně? Vždyť si na ní můžeme vypěstovat závislost,“ nesouhlasil Mustin.
„Ale krátký pobyt nevadí. Pamatuješ, co bylo psáno v knihách?“

Mustin nakonec souhlasil a oba se vrátili zpět do chrámu. Když mág viděl zbytek výpravy, všiml si v jejich tváří smutných výrazů, ačkoliv k tomu nebyl zdánlivý důvod. Něco zde skutečně nebylo v pořádku.

„Kde je Calanirmyan?“ zeptal se zbytku mág, když nemohl najít vůdce.
„Před chvíli odešel zpět na Nazgaran. Cítil se nějak nesvůj,“ vysvětlil mu situaci válečník Dariusz.
„Nesvůj?“ podivil se Siegmar.
„Nechtěl o tom moc mluvit, ale viděl jsem v jeho tváři náznak smutku. Nikdy jsem ho tahového nezažil, a to ho znám už mnoho let.“
„Popravdě ti řeknu, že i mě přepadají podobné myšlenky a Mustina taky. Něco na to musí mít vliv.“
„Jsme tu už sedm dní. Asi máš pravdu,“ souhlasil posmutnělý Sanrabb.
„Co vyzkoušet to světlo?“ navrhl Siegmar. „Mohlo by nám to pomoct, ale musíme být opatrní.“
„No nějak se mi to nezdá,“ uvažoval Teloch. „Na druhou stranu, jak jinak otestovat to zařízení. Když si dáme pozor, tak se snad nic vážného nestane.“

Každý se k této záležitosti ještě vyjádřil až se nakonec rozhodli světelnou fontánu zapnout. Siegmar se rozhodl, že účinky vyzkouší jako první. Zkusili základní nastavení v jakém byla při jejich příchodu. Jakmile sál zaplavila nádherná bílomodrá záře, Siegmar se zahleděl do světla a přestal vnímat okolí.

Po půlhodině ho ostatní probrali a vyvedli ze sálu a v očekávání ho vyzpovídali: „Tak co. Jak se cítíš?“
„Je to o dost lepší. Pocity smutku jsou pryč. Zdá se, že to funguje.“
„Výborně. A teď i my ostatní.“

Každý u světla strávil přibližně stejnou dobu a všem se ulevilo od smutných nálad. Snadno si ověřili fungování světelné fontány. Ovšem si nikdo nedokázal vysvětlit, proč všichni měli pocity smutku, ačkoliv k tomu někteří neměli zjevný důvod.
„Jsem si jist, že je to tím světem, akorát jsme na to nepřišli,“ konstatoval Sanrabb. „Musí to být v těch knihách. Dokud na to nepřijdeme, vezmeme všechny knihy a vrátíme se hned domů.“
Všichni to považovali jako dobrý nápad, a tak sbalili veškeré své věci, k tomu přidali množství starých písemností a Kruhem se vrátili zpět na Nazgaran.

[andoriel]

Světelnou fontánu mám moc ráda. Dokázala bych u ní prostát věky ...
Měsíc byl úžasný a doufám, že o něm bude ještě nějaká zmínka.
Moc dobrá kapitola
Těším se na další

oba dva díli se ti moc povedly

Ouu posedlíku jiný komentář???? Jinak Paci tvé povídky jsou opravdu kvalitka, nemůžu se dočkat dalšího dílu....

Díky všem za komenty a chválu. Na Melekeab ještě zavítáme v takovém malém doplňku ke 2 kapitole.

Podíváme se krátce ještě jednou na Melekeab. Cosi se změnilo.

2.1
Strach

Uplynulo přesně dvacet dní od návratu z Melekeabu. Calanirmyan právě připravoval cesty na další vybrané světy, především vybíral vhodné adepty k výpravě na Sehel Koy. Mezitím výzkumníci pozorovali zajaté Temnorozené, avšak příliš nového nezjistili. Calanirmyan se rozhodl znovu navštívit Melekeab. Vybral průzkumníky Sanrabba a Astennu. V plánu byla pouze krátká výprava, jenž měli za cíl zjistit současnou situaci.

Po poledni už byli oba připravení před Kruhem světů kde jim vůdce dal poslední instrukce a cesta mohla začít. Když vystoupili z Kruhu na druhé straně, chrám vypadal naprosto stejně jako prve. Postupovali opatrně, protože si nikdy nemohli být zcela jistí, zda jsou v okolí sami. Po zběžné prohlídce chrámu vyšli ven.

Obloha i tentokrát byla zcela zatažená. Těžké černé mraky zlověstně pokrývaly oblohu a působily zlověstně až jednoho přepadla bázeň. Zvláště hrozivě vyniklo, když Sanrabb a Astennu dorazili k moři. Sanrabb cítil, že od poslední návštěvy se cosi změnilo. Nedokázal však říct co, ale doufal, že tomu brzy přijde na kloub.

Oba se prošli několik mil podél pobřeží severně, a potom i na jih. Strávili tak čtyři hodiny. Astennu po dlouhé cestě dostal hlad, a tak pojedl trochu sušeného masa. Potom si opláchl mastné ruce v mořské vodě. Ačkoliv věděl, že moře na všech dosud navštívených světech byla slaná, zkusil vodu ochutnat. Jakmile to udělal, kysele se zašklebil. Voda zde nebyla slaná, ale kyselá. Žádný div, že se v něm živočichům nedařilo.

Když se vrátili zpět do vesnice, měli v nohách více jak deset mil, a tak zapadli do jednoho z domů, které byly také zcela neporušené a pohodlně vybavené. Pohověli si v pohodlných čalouněných křeslech, jejichž zdobení dávní obyvatelé mistrně vyvedli.
„Co jsme tedy zjistili?“ začal sumarizovat Astennu.
„Až na to, že moře je tu kyselé, tak v podstatě nic.“
„Tak se asi ještě porozhlédneme po okolí. Co ty na to?“
„Za chvíli bude večer a měli bychom se vrátit. Ale můžeme se sem klidně zítra vrátit. Tady s tím není problém na rozdíl od Aldenerinu, kde se každá cesta musela sáhodlouze schvalovat,“ neodpustil Sanrabb si rýpnutí do rady Kruhu.
„Pořád mi vrtá v hlavě, jak to že je to tu tak zachovalé. Dřevěné domy, pohodlný nábytek, knihy a to vše naprosto neporušené. Magie dokázala plno věcí zachovat na dlouhá staletí, ale zub času se podepisoval i na chráněných stavbách.“
„Třeba odešli teprve nedávno.“
„To si nemyslím, vždyť Staří Aldeřané odešli před více jak šesti sty lety.“
„Možná ne všude. A nebo,“ najednou se Sanrabb zarazil.
„Nebo co?“ všiml si Astennu jeho vystrašeného výrazu v obličeji.
„A nebo tu někdo stále žije.“
„Na tom něco je,“ souhlasil s ním, přičemž najednou dostal z čehosi neznámého strach.

Oba se následně úzkostlivě rozhlíželi po okolí. Opatrně, tak aby si jich nikdo nevšiml, pozorovali okolí z oken. To už venku pomalu padala tma. Náhle je pronásledovala myšlenka, že se po okolí pohybují nepřátelé. Úzkostlivě sledovali každý temný stín. Astennu se potichu plížil do předsíně a co možná nejnenápadněji zavřel dveře, které zůstaly pootevřené. Potom se schovali do ložnice a hlavou se jim honilo mnoho děsivých myšlenek. Nedokázali přestat myslet na skrytou hrozbu ani na to, co je v následujících okamžicích čeká. To se Sanrabb vzchopil a dodal si odvahy: „Co tady blbneme? Vždyť jsme průzkumníci a pod příkrovem noci jsme jako doma. Pojď, vrátíme se domů.“

Jakmile nastala chladná tmavá noc, potichu se přesunuli do hlavního chrámu. Cestou si všimli, že se obloha znovu rozjasnila a měsíc byl tentokrát zbarven tmavě modře. Když za sebou zavřeli dveře, oddychli si, avšak pocity strachu neustupovali. Nebyli si jistí, zda do chrámu před nimi už někdo nevkročil. Pro jistotu se dál pohybovali skrytě, dokud se nedostali do velkého sloupového sálu s Kruhem světů.
„Doufám, že nás tu někdo nepřistihne,“ obával se Astennu.
„Je tu klid, ale nezdržujme se. Zadej adresu a hned přes panel přehoď plášť, ať nikdo neodhalí Nazgaran.“
Astennu zadal příslušnou adresu a sotva se průchod ustálil, ihned vběhli do horizontu, jakoby jim byla v patách nepřátelská armáda.

Když se vrátili domů, strach z nich částečně opadl, avšak čehosi se obávali dál.
„Co že jste tak vyděšení?“ podivoval se Calnirmyan, který právě dorazil do sálu s Kruhem sotva uslyšel jeho otevření.
„Měli jsme dojem, že po nás něco šlo.“
„Cože? Někoho jste viděli?“
„Právě že ne, ale ty pocity přítomnosti něčeho nepřátelského nastaly v podvečer, kdy jsme přemýšleli nad tím, proč je ta vesnice tak skvěle zachovaná.“
„Zatraceně, to není dobré, měli jsme s tím světem plány,“ zabrblal vůdce. „Hlavně nevíme, vůči čemu stojíme a kolik jich je. Nemáme zrovna početnou armádu. Zjistili jste ještě něco zajímavého?“
„V podstatě nic, až na to, že ten měsíc teď zářil takovou tmavě modrou barvou.“
„Hm,“ zamyslel se vůdce nad čímsi. „Běžte si zatím odpočinout a zítra to probereme na poradě. Mustin má o tom měsíci jistou teorii.“

Potom oba průzkumníci po večeři ulehli do postelí, avšak spánek dlouho nepřicházel. Pořád měli z čehosi strach.

výborné