2
Mysl a světlo
Calanirmyanovo společenství už Nazgaran obývalo třicet dní. Výprava na Calugh přinesla ovoce v podobě tří zajatců. Kromě nich přinesli i nějaké maso z tvorů, jenž byli chováni jako potrava upravených Temnorozených.
„Na kolik dní máme pro ně potravu?“ pravil Calanirmyan, když si fascinovaně prohlížel dvojici Temnorozených v cele na třetím podzemním patře.
„Asi na šedesát dní,“ odpověděl mu alchymista Aarstad. „Donesli jsme toho celkem dost, ale jsou poměrně hladoví.“
„To nevadí. Nejprve provedeme pár pokusů a potom je máme v plánu stejně pitvat. Chci vědět, jakou mají strukturu těla, v čem se od nás liší, kde jsou slabiny a podobně.“
„A co s tím třetím?“
„Toho si zatím necháme. Evidentně mu už dávno hráblo, ale na nějaké pokusy se bude hodit.“
„Dobrá. Dám vědět ostatním,“ udělal si alchymista výzkumník poznámky. „Jak to vypadá s výpravou na Melekeab? Už se vrátila?“
„Zatím ne. Už jsou pryč celý den. Něco se muselo stát,“ starostlivě pravil vůdce. „Půjdu svolat poradu.“
Pár minut poté, už probíhala porada v jednacím sále. Calanirmyan v rychlosti vysvětlil situaci a hledal tři dobrovolníky, kteří by se s ním vydali na záchranou výpravu. Poměrně rychle se přihlásila celá řada odvážlivců, a tak si vůdce mohl vybírat. Zvolil válečníka Ted Skjelluma, průzkumníka Sanrabba a mága Siegmara. Ti se následně připravili na cestu a zbytek se vrátil k povinnostem.
Hodinu po poradě se připravená čtveřice sešla v sále s Kruhem. Calanirmyan přítomné upozornil na možný střet s možným nepřítelem, ačkoliv se knihy o žádné hrozbě nezmiňovaly. Vůdce pak zadal adresu Melekeabu a výprava připravená na střet, vběhla do otevřeného průchodu.
Když vyběhli na druhé straně, každý si rychle našel vhodné místo za sloupy a připraven k boji. Kruh se za nimi záhy uzavřel a sále se rozhostilo ticho. Nikde ani náznak nebezpečí. Všichni schovali zbraně a rozhlédli se kolem. Kruh se nacházel ve velkém chrámu ve východním čínském stylu, jenž byl částečně ovlivněn i jinými slohy.
„Nezdá se, že by nám něco hrozilo“ oddechl si Ted Skjellum.
„Necítím tu přítomnost něčeho nebezpečného,“ doplnil ho Sanrabb.
„Dá se předpokládat, že se jim něco přihodilo mimo palác,“ uvažoval vůdce. „Pojďme je najít.“
Čtveřice se nejprve vydala prozkoumat rozlehlý a výborně zachovaný palác. Sotva prošli pár velmi pěkně upravených komnat, zaujalo je jasné světlemodré světlo. Vstoupili do menší zdobné místnosti s kovovou fontánou, z níž vycházel jasný paprsek světla, jenž se potom rozplýval po celém členitém stropě. Překrásná barevná hra upoutávala pozornost příchozích tak intenzivně, že si až po chvíli všimli členů předchozí výpravy jak zcela omámeně zírají do světelné hry.
„Tady jste. Už jsme vás hledali,“ zavolal na ně blonďatý válečník. Odpovědi se však nedočkal. To už k nim přistoupil Calanirmyan a z každým lehce zatřásl.
„Co je?“ dočkalo se mu odpovědi. „Kde se tu berete?“ zmateně pravil průzkumník Mustin, když zahlédl vůdce a další členy společenství.
„Jste tu už více jak den. Nekoukali jste snad celou tu dobu do tohohle světla?“ ptal se Calanirmyan a sám se přistihl, jak se jeho pozornost zaměřuje na světelnou fontánu.
„Probuďte se!“ volal Mustin na Sanrabba a Siegmara, kteří se právě dostali do transu.
„Ah. Nějak jsem se zakoukal, je to překrásné,“ nedokázal mág skrýt ohromení.
„Všichni hned ven, nebo tu zůstaneme civět navždy!“ rozkázal vůdce, přičemž probouzel další společníky, kteří opětovně upadli do transu.
„Je to hrozně návykové,“ konstatoval urostlý holohlavý zvěd Teloch. „To se jeden zadívá, a pak zcela přestane vnímat čas.“
„To jsem viděl,“ souhlasil vůdce. „Proto se od toho držme dál.“
„Co jste zjistili?“ vyptával se na průběh výpravy.
„Něco málo jo,“ začal vyprávět Mustin. „Našli jsme zmínky o tom podivném světle a prý sloužilo k napravování pochroumané mysli. Ovšem údajně způsobovalo závislost. Aldeřané to zkoušeli vyřešit, ale nevíme, jak dopadli.“
„To jsme viděli, takže to asi nevyřešili,“ skočil mu do řeči Dariuz.
„Snad jsme tomu nebyli vystaveni moc dlouho,“ pokračoval Teloch. „Pak bychom měli problém.“
„Co jste ještě zjistili?“
„Ještě něco o tomto světě, avšak nic moc určitého. Zmínky o podivném měsíci.“
„Měsíci?“ znovu se zeptal Calanirmyan, aby se ujistil, že rozuměl správně.
„Přesně nevím co se tím myslelo, ale prý nějak ovlivňuje mysl. Co kdybychom se podívali ven,“ navrhl Teloch.
Skupina sedmi cestovatelů prošla chrámem do velkého sloupového vstupního sálu. Venku vládl zrovna pochmurný zatažený den. Ovzduší bylo chladné a vlhké. Chrám, kde byl umístěn Kruh světů, patřil mezi největší stavbu. Okolní domy patrně sloužily k běžnému bydlení a byly stále v dobrém stavu. Celou vesnici obklopovaly husté tmavé a podivně tiché lesy. Vůbec celý svět Melekeab působil tiše, ponuře a opuštěně.
Hned jak zběžně obhlédli okolí, pátrali na obloze po nějakém měsíci, ale hustá tmavá mračna jim bránila ve výhledu. Calanirmyan rozhodl nějakou dobu zde zůstat, proto nařídil průzkum okolí a Sanrabba vyslal se zprávou na Nazgaran.
Po hodině průzkumu okolí odhalili necelou míli vzdálené moře a další záhadu tohoto místa. Řasami a chaluhami zanesené pobřeží lemovalo několik zachovalých sfing.
„Co to může být?“ divil se válečník Dariusz. „Nebo kdo to tu postavil?“
„Napadá vás to co mě?“ uvažoval nad mnoha možnostmi Mustin.
„Myslíš na Goa'uldy?“ pravil mág Siegmar.
„Přesně.“
„Viděl bych to taky tak,“ souhlasil s nimi vůdce. „Tenhle svět jistě dávno Goa'uldi ovládali, a pak je Staří Aldeřané zřejmě vyhnali. Několik světů má podobnou historii. Z knih se dá vyčíst mnohé.“
„Myslíš, že by Goa'uldi mohli být pro nás hrozbou, když Aldeřané odešli?“ pokračoval v úvahách mág.
„To nedovedu posoudit. Staří Aldeřané vybudovali mocné impérium, osídlili stovky světů a s mnohými národy byli spojenci. To představovalo obrovskou vojenskou sílu, a není tedy divů, že dokázali porazit kdysi mocného nepřítele. Ovšem zůstává otázka, co se stalo potom. Před rokem a půl jsme navštívili velkou podzemní pevnost Livnris. Potom se tam vydal ještě Augelius, který z toho místa přinesl pár zajímavých předmětů. Dle jeho slov je pevnost plná podivných věcí, avšak je to tam nebezpečné. Pasti dosud fungují a bytosti z experimentů si tam žijí vlastním životem. Když by se našel někdo dostatečně mocný, získal by obrovskou výhodu. Je možné, že se Goa'uldi mohou vrátit a to by bylo pro nás špatné, proto musíme být rychlí a odvážní. Mrzí mne, že se Aldeneerin vydal cestou strkání hlavy do písku.“
„To je nás víc,“ souhlasil s jeho názorem Siegmar, zatímco se pomalu pomalu procházeli po pobřeží.
„Měli bychom se vrátit, zdá se, že se každou chvíli rozprší,“ navrhl Dariusz, když se všichni zastavili u poslední sochy stojící na poloostrově a podíval se na chmurnou oblohu. Válečník Ted Skjellum popošel k moři a zadíval se do zkalené vody. Díval se, zda zde neuvidí nějaké živočichy, ale skrz rozvířený písek neměl příliš nadějí.
Šestice se vrátila zpět chrámu, kde pokračovali v pátrání. Sanrabb mezitím dorazil z Nazgaranu, aby mohl pomáhat s průzkumem starých knih. Mnohé z nich byly psány ve starém Aldeřanském jazyce. Většinou se jednalo o volnočasovou literaturu, která pomáhala ukrátit dlouhou chvíli, avšak našla se i nějaká ta popisující dění na tomto místě. Staré deníky i zápisy s pokusy.
Zatímco bádali v knihách, venku padla noc a rozpršelo se. Po hodinách se Calanirmyan zeptal ostatních: „Co jsme zjistili?“
„Na pročtení je toho na celé dny, avšak základ bychom měli,“ pravil Siegmar „Tím jak Aldeřanské impérium rostlo, přibývaly i problémy. Projevovalo se to i na mysli, a proto hledali způsoby, jak choroby mysli léčit. Zkoušeli řadu věcí, ale až světelná fontána dokázala úspěšně léčit všechny ty deprese, traumata a další neduhy mysli, jenž Aldeřany trápily stále víc a víc. Fungovala výborně až na jednu věc. Mnozí se na ní stávali závislí a dokázali celé dny zírat na nádherné světlo, dokud hlad a další tělesné potřeby nebyly silnější. Našli jsme i zmínku, že někteří u ní zemřeli žízní a hladem.“
„Pozoruhodné,“ spokojeně se zamyslel vůdce. „A něco o tom měsíci?“
„Zatím nic určitého, ale přijdeme na to.“
„Dobrá. To by pro dnešek stačilo. Musíme se vyspat, zítra je taky den.“
Průzkumník Sanrabb se v noci probudil. Když vykoukl z okna, zjistil, že už neprší a dokonce i obloha se vyjasnila. Vzpomněl si na zmínky o podivném měsíci, a tak ihned vyrazil ven. Obloha zářila hvězdami a průzkumník hledal onen měsíc. Nevyžadovalo to příliš námahy, protože tak zvláštní měsíc se jen tak nevidí. Vysoko nad jeho hlavou zářila zelenožlutá koule mlhoviny. Těžko se dalo poznat, zda má pevný základ, nebo je to pouze shluk energie. Sanrabb se ihned vrátil do chrámu probudit zbytek výpravy.
„Co je? Vždyť je ještě noc,“ rozespale brblal Teloch. Ani ostatním se z pohodlných postelí příliš nechtělo.
„To musíte vidět! Pojďte hned ven!“ Ostatní ho nakonec následovali. Když spatřili zvláštní úkaz na obloze, všichni se náhle probrali jakoby je někdo polil studenou vodou.
„Tak to je ten podivný měsíc, o němž se deníky zmiňovaly,“ užasle pravil Calanirmyan.
Mnozí se dlouho dívali na krásnou noční podívanou. Teprve až chlad noci je zahnal zpět do vyhřátých postelí.
Druhý den ráno diskutovali o zdejším měsíci a v dalších dnech pokračovali v pátrání. Kromě nekončícího prohrabávání deníků, listin, zápisků a knih se občas někdo z nich vydal na prohlídku okolí. Mnohé zajímalo, zda se v okolí nachází další podobné chrámy, avšak nenacházeli zde vůbec žádné náznaky, že by tu kdysi někde vedly cesty.
Po šesti dnech zjistili mnoho nového o světelné fontáně. Dal se ovládat jas i barva světla, dokonce ji bylo možné zcela vypnout, což také udělali, aby náhodou někdo z výpravy nepodlehl pokušení a netrávil u světla příliš času. Dokonce bylo možné závislost odstranit postupným snižováním intenzity světla. Na co však nemohli stále přijít, byl efekt měsíce o němž se zápisky zmiňovaly jen okrajově a neurčitě.
Po obědě se Mustin a Siegmar vydali na procházku podél soch. Po tak dlouhé době strávené v knihách si potřebovali trochu pročistit hlavu. Pobřeží vypadalo stejně pochmurně jako každý jiný den. Šedá obloha, chlad, vlhko a šelest mořského příboje.
„Včera večer jsem přemýšlel o tom, kam jsme se dostali,“ začal řeč mág. „Uvědomil jsem si, že se už možná nikdy nevrátíme na Aldeneerin. Kruh bude po tom incidentu určitě dobře hlídanej.“
„Taky mě to trápí,“ smutně souhlasil s jeho slovy Mustin. „Nechali jsme doma rodiny, ženy, děti, další příbuzný, kamarády.“
„Já doufám, že nemají kvůli nám problémy.“
„Snad ne, ale v podstatě jsme pro ně už dávno mrtví,“ povzdechl si průzkumník.
„Šance na návrat pořád existuje, ale mám obavu, že někdo v radě rozhodne o trvalém uzavření Kruhu světů. Někdo z rady to navrhoval.“
„To by bylo zlé, a potom bychom tu zůstali navždy. Celé společenství v malé pevnosti uprostřed pustiny. Můžeme si sice najít nějaký klidný svět, ale všichni zestárneme a zemřeme.“
„Problém je v tom, že z dvaceti šesti je nás dvacet chlapů a šest žen. Už teď se obávám, jaké budou vztahy za rok.“
Oba potom dlouho mlčeli a z malého útesu pozorovali nekonečné moře a šedou oblohu. Cítili se smutně, teprve až teď si uvědomovali odloučenost od místa, kterému dřív říkali domov, Aldeneerinu.
„Je to zvláštní,“ pokračoval Mustin, „ale až tady jsem si uvědomil, jak mi mnozí schází. Mrzí mě, jak jsem se pár dní před naším odchodem pohádal s Azanyrmuthem. Často do mě ryl s tím, jak jsem si před rokem ostříhal vlasy. Pořád ty jeho narážky, až jsem se jednou neudržel a pohádali se. Od té doby jsem se mu vyhýbal. Přitom to nemyslel nijak zle, ale já si to nějak moc vzal,“ smutně vyprávěl.
„Takový on zkrátka byl, i když i mě to nemile překvapilo. Měl jsi mnohem hezčí vlasy než já.“
„Ano. Až po pás a takovou nádhernou černou barvu.“
„Zatraceně, co to s námi je?“ otřel si slzy Siegmar. „Že by nás tak rozesmutněla vzpomínka na tvoje vlasy.“
„Možná je to tímhle místem. Je takové ponuré a smutné.“
„Na tom něco bude, už pár dní mám takové záchvěvy smutku a je to každým dnem silnější. Možná by nám pomohla světelná fontána.“
„To myslíš vážně? Vždyť si na ní můžeme vypěstovat závislost,“ nesouhlasil Mustin.
„Ale krátký pobyt nevadí. Pamatuješ, co bylo psáno v knihách?“
Mustin nakonec souhlasil a oba se vrátili zpět do chrámu. Když mág viděl zbytek výpravy, všiml si v jejich tváří smutných výrazů, ačkoliv k tomu nebyl zdánlivý důvod. Něco zde skutečně nebylo v pořádku.
„Kde je Calanirmyan?“ zeptal se zbytku mág, když nemohl najít vůdce.
„Před chvíli odešel zpět na Nazgaran. Cítil se nějak nesvůj,“ vysvětlil mu situaci válečník Dariusz.
„Nesvůj?“ podivil se Siegmar.
„Nechtěl o tom moc mluvit, ale viděl jsem v jeho tváři náznak smutku. Nikdy jsem ho tahového nezažil, a to ho znám už mnoho let.“
„Popravdě ti řeknu, že i mě přepadají podobné myšlenky a Mustina taky. Něco na to musí mít vliv.“
„Jsme tu už sedm dní. Asi máš pravdu,“ souhlasil posmutnělý Sanrabb.
„Co vyzkoušet to světlo?“ navrhl Siegmar. „Mohlo by nám to pomoct, ale musíme být opatrní.“
„No nějak se mi to nezdá,“ uvažoval Teloch. „Na druhou stranu, jak jinak otestovat to zařízení. Když si dáme pozor, tak se snad nic vážného nestane.“
Každý se k této záležitosti ještě vyjádřil až se nakonec rozhodli světelnou fontánu zapnout. Siegmar se rozhodl, že účinky vyzkouší jako první. Zkusili základní nastavení v jakém byla při jejich příchodu. Jakmile sál zaplavila nádherná bílomodrá záře, Siegmar se zahleděl do světla a přestal vnímat okolí.
Po půlhodině ho ostatní probrali a vyvedli ze sálu a v očekávání ho vyzpovídali: „Tak co. Jak se cítíš?“
„Je to o dost lepší. Pocity smutku jsou pryč. Zdá se, že to funguje.“
„Výborně. A teď i my ostatní.“
Každý u světla strávil přibližně stejnou dobu a všem se ulevilo od smutných nálad. Snadno si ověřili fungování světelné fontány. Ovšem si nikdo nedokázal vysvětlit, proč všichni měli pocity smutku, ačkoliv k tomu někteří neměli zjevný důvod.
„Jsem si jist, že je to tím světem, akorát jsme na to nepřišli,“ konstatoval Sanrabb. „Musí to být v těch knihách. Dokud na to nepřijdeme, vezmeme všechny knihy a vrátíme se hned domů.“
Všichni to považovali jako dobrý nápad, a tak sbalili veškeré své věci, k tomu přidali množství starých písemností a Kruhem se vrátili zpět na Nazgaran.