SG: ZDP - druhá série bude - asi :)

[andoriel]

posedlíku - děkuju

28.Hračkářství

„Opravdu věříš, že se jí nic nestane?“ Radek Zelenka seděl na stole se zkříženýma nohama a sledoval barevné blesky, které se Erin míhaly nad hlavou kolem zvednutého zápěstí.
„Musím,“ zavrčela Erin a zastavila pohyb pravé ruky. Držela v ní silnou tyč asi pětadvacet centimetrů dlouhou. Z obou konců zářilo barevné světlo, z jedné červené, z druhé modré. Celé to vypadalo jako dvoustranný světelný meč rytířů Jedi.
Erin držela meč stále nad hlavou, natáhla druhou ruku a dotkla se malé obliny uprostřed tyče. S lupnutím v tom místě a také naproti vyjely kovové nástavce a z každé se vysunula další čepel – žlutá a zelená. Zatočila s křížem, ve který se tyč změnila. Potěšeně se usmála, že se barevný vír nad její hlavou rozšířil o další barvy.
„To už by mohlo stačit.“ Radek ťukl do tabletu a uložil poslední data. „Ještě bych potřeboval zjistit, jakou mají ve skutečnosti sílu.“
Erin lehce změnila pohyb zápěstím. Jeden z mečů projel rohem stolu, na kterém Radek seděl. Meč nezpomalil a Erin necítila v ruce žádný odpor. Znovu se rukojeti dotkla prstem druhé ruky a všechny čepele i nástavce zmizely. Odložila tyč na stojan, kde byla původně umístěna, a zatřásla rukou, aby ji uvolnila.
Radek se naklonil nad roh označený mečem a s výkřikem se zřítil na podlahu.
Hrana stolu byla čistě oddělená od jeho zbytku i s kusem nohy, jak šla rána šikmo. Při Radkově pohybu kus nábytku, který držel jenom setrvačností, ztratil poslední zbytek stability a sesunul se k zemi.
Doktor Zelenka před dopadem nechránil sebe, ale tablet s celým jejich výzkumem, takže jeho let byl zakončen mohutným bouchnutím, které tak úplně neodpovídalo jeho drobné postavě.
„Co se tu děje?“ John Sheppard vběhl do laboratoře a zarazil se při pohledu na Radka válejícího se ve zbytcích rozpadlého stolu. Pak jeho oči upoutaly police plné nejrůznějších malých předmětů. „Co to tady máte?“ zeptal se podezřívavě. Chytil Radka pod ramenem a pomohl mu na nohy.
„No,“ začala Erin opatrně, „na to, co tady máme, se právě snažíme přijít.“
„Opravdu?“ John přejel po Erin přimhouřenýma očima a pak je sklopil k tabletu v Radkových rukou. „Ukažte mi tohle,“ poklepal prstem na jeden řádek, když si v rychlosti pročetl pár zápisů.
„Vyzkoušej to sám,“ ušklíbla se Erin a ukázala mu, co si má vzít.
„Opatrně,“ dodal Radek. Pod Johnovým znechuceným pohledem se jenom ohlédl po zbytcích stolu a pokrčil rameny.
John vzal nízký kužel a palec přitiskl zespodu na jeho základnu. Přístroj byl velký tak právě do lidské dlaně. Z jeho vrcholu vytryskl stříbřitý paprsek.
„Tady,“ natáhla Erin ruku. Měla na ní drobné poranění z pokusů se zacházením s meči.
John namířil paprsek na ránu. Kužel se mu mezi prsty zachvěl, ale Erinina kůže zůstala poškozená.
„Trochu soustředění,“ zamumlal Radek. Mohl radit jenom teoreticky. Jemu se antický gen vyhnul a Radek se občas cítil trochu vytržený a příliš závislý na pomoci těch šťastnějších. V Erin a Andoriel našel spolehlivé pomocnice při manipulaci s antickými udělátky. Navíc mu ani jedna z knihovnic nedávala najevo tu jemnou rozladěnost a nadřazenost, se kterou se setkával, když žádal o asistenci někoho jiného.
Sheppard zavrčel, vzal Erininu ruku a zamračil se na drobnou ranku na jejím předloktí. Kužel se mu mezi prsty znovu zachvěl a paprsek začal fungovat. Kůže se rychle zacelovala, až nezůstala ani jizva. John povolil stisk a naklonil hlavu na stranu.
„Kam až to působí?“ zeptal se. „Jak velká poranění se tím dají vyléčit?“
Radek pokrčil rameny. „Ruku nebo nohu to asi zpátky nepřišije, a jestli to působí na viry a bakterie zatím nevíme.“
„Vezmu to na příští misi,“ řekl si pro sebe John a obracel kužel v dlani.
Erin přeběhl přes rty úsměv. „Chceš to použít na replikátory nebo na Wraithy? V tom případě to schovej před Rodneym nebo to už neuvidíš.“
Radek se jenom zašklebil. Rodneyho opatrnost a starost o vlastní zdraví byla až chorobná. Taková hračka by mu jistě nedala spát, dokud by ji nezískal.
„A co ten zbytek?“ John se otáčel dokola v místnosti plné polic a stojanů. „Není o tom někde záznam?“ ptal se dál a pohled mu sjel na panel v jednom ze vzdálenějších rohů.
„Tam je to, bohužel, nefunkční,“ povzdechl si Radek. „Ale jestli chceš, můžeš to zkusit sám,“ pokynul k panelu.
John nezaváhal a položil na panel ruku. Několik symbolů bliklo a znovu se ponořilo do tmy.
„Dohodli jsme se, že bude jednodušší vyzkoušet přístroje jednotlivě, než se pokoušet panel opravovat,“ vysvětloval Radek a zamrkal na Erin.
„Nepamatuju se,“ začal pomalu John a obrátil se zpátky k nim, „že bych četl hlášení o nálezu nové laboratoře.“
„Zato já jsem četla o nějakých krystalech,“ převáděla Erin řeč jinam.
„Jo,“ podrbal se John ve vlasech. „A od té doby se dějí divné věci.“
„To jsem taky slyšela,“ pokývla Erin hlavou. „Můžeme ti nějak pomoci?“
John se na ni zadíval. Ze své přeměny na iratuského brouka si mnoho nepamatoval, ale byl si jistý, že Erin na jeho návratu do původní formy měla velkou zásluhu. Doktor Beckett ji tehdy trápil ještě víc nežli plukovníka. A to už bylo co říct.
„Nejsem si jistý. Zkoumá to Jennifer,“ pokrčil rameny. „Jestli chceš něco udělat, domluv se s ní a s místní psycholožkou.“
Erin přikývla. Bez předchozího varování se najednou sesunula se k zemi.
„Co se ti stalo?“ vyjekl Radek a vrhl se k ní.
„To nic,“ zašeptala Erin, když se jí podařilo popadnout dech. „Jenom se mi zatočila hlava.“
John odložil kužel a sehnul se, aby jí pomohl se zvednout.
„Vážně jsi v pořádku?“ ujišťoval se.
Erin kývala hlavou a zmohla se i na malý úsměv.
John ji ještě chvíli sledoval, ale na jejím chování se nic nezměnilo. Když se pod jeho upřeným pohledem začala červenat, usoudil, že to nebylo víc, než dočasná slabost. Znovu se zaměřil na zkoumání přístrojů, vyskládaných podél stěn laboratoře.
„Jestli chcete, pomůžu vám,“ nabídl se. „Jako kluk jsem hračkářství miloval.“

Erin seděla ve svém pokoji a sledovala Radka, jak chodí ode dveří k oknu a zpátky.
„Tak už mi to konečně řekni,“ trochu na ni zvedl hlas.
„Dobře,“ rezignovala. „Jedná se o Andoriel. Cítila jsem, jak jí najednou vypověděly síly. Ne,“ zarazila Radka, než se stačil nadechnout k poznámce, „s Wraithy to nemá nic společného. Teď jí zrovna velitel pomáhá se vzpamatovat. Jenom neodhadla čas na odpočinek.“ Chvíli o tom přemýšlela s hlavou na stranu. „Odpočinek neodhaduje už nějakou dobu,“ povzdechla si.
„Mám se ptát, jak to víš?“ Radek přimhouřil oči a zastavil se uprostřed pokoje.
„Raději ne,“ řekla lehce Erin. „Rozhodně už je Ája v pořádku a já taky.“
„Víš, co si myslím?“ doktor Zelenka se usadil ve druhém křesílku, pošoupl se až na kraj a temeno hlavy si opřel o vrch opěrky zad. „Myslím si, že si to celé Andoriel představuje jako nějakou pohádku.“
Erin stiskla rty, aby nevyprskla smíchy. Sice už to bylo před nějakou dobou, ale právě si jasně vzpomněla na jeden Ájin pohádkový sen.
„Jakou pohádku máš na mysli?“ zeptala se.
Radek se tak upřeně zadíval do stropu, že i Erin k němu zvedla hlavu. Nic zvláštního tam neobjevila. A pak začal Radek vyprávět:

Pohádka o prasátkách
Na konci vesnice stál krásný starý statek. Žil v něm divný tvor Wraith a houf malých prasátek. Každé ráno tvor vyšel na dvůr a zavolal:
„Prasátka moje, pojďte sem. Mám vás moc rád.“
A prasátka přiběhla a radostně kolem něho skákala.
Wraith je hladil po strakatých hlavičkách a mluvil na ně.
„Ty jsi taková moje hodná malá Ája, viď? A ty taky. Samozřejmě. I ty jsi moje malá Ája. Copak budeme dneska dělat, prasátka moje? Půjdeme se projít.“
A Wraith se pomalým krokem vydal kolem dvorku. Prasátka Áji poslušně capala za ním a byla celá šťastná, že si jich ten velký tvor všiml.
Procházka dvorkem skončila a Wraith se znovu sklonil k prasátkům.
„Mám hlad, co s tím uděláme?“ zeptal se smutně.
Prasátka se na něj dívala a nerozuměla mu.
Jedno z houfu vytáhl a odnesl si ho do domu. Ostatní o něm už nikdy neslyšela. Ale jistě se mělo dobře. Vždyť ho naposledy viděla, jak si hoví ve Wraithově náruči.

Erin se rozesmála.
„Netušila jsem, že jsi tak dobrý vypravěč.“ Při posledním slově zívla. „A tvoje pohádky mají dokonce vliv na potřebu spánku,“ pokračovala.
Radek se zvedl. „Taková legrace to není, ale jsem rád, že i já mám nějaké schopnosti,“ povytáhl obočí.
„Máš schopností, až to hezké není,“ ušklíbla se na něj Erin a vyprovodila ho ze dveří.

Sotva Radek odešel, bezstarostný výraz z tváře Erin zmizel. Zamyšleně stála uprostřed svého pokoje a mračila se do zdi. Ta náhlá slabost při vzpomínce na Andoriel se už neobjevila, ale to neznamenalo, že by byla Ája v úplném pořádku. Erin to sice stálo trochu sil navíc, ale snažila se udržet aspoň náznak spojení se svojí bláznivou kamarádkou, která se rozhodla, že měsíc na wraithské lodi není nic, co by v okolí mohlo vyvolat obavy. Erin si byla sice celkem jistá, že od velitele té lodi Andoriel nic nehrozí, ale tím větší starosti jí dělal zbytek posádky.
Ještě chvíli zkoumala své pocity, aby nakonec s hlasitým heknutím dopadla na postel. Ještě jí blesklo hlavou, jak dlouho utají to krásné Johnovo „hračkářství“, když o něm ví stále více lidí, a usnula.

Stála před kamennou věží, ve které čas otevřel okna z vypadlých kamenů. Namodralý měsíc se schovával v potrhaných mracích a stíny se jeho světlem ještě prohlubovaly. Rozhlédla se a pak zvedla hlavu. Strach jí sevřel plíce, že se skoro nedokázala nadechnout. To místo bylo a nebylo stejné, jako ve chvíli, kdy ho před nedávnem uviděla poprvé. Jako by mezitím uběhly tisíce let.
„Ale no tak, Erin,“ ozval se za ní hlas. I ten skoro nepoznala. Prudce se otočila.
John Sheppard se na ni díval žlutýma očima a úsměv na jeho modré tváři odhalil špičaté zuby.
„Přece jsi čekala na velmistra, ne?“ pokračoval změněný John. „Konečně ses ho dočkala.“ Pokročil k ní a zvedl levou ruku. Neměl v dlani krmný otvor. Nebo si ho Erin aspoň nevšimla. A také po něm nepátrala, pohlcená scénou, která se před ní odvíjela. John mezi sevřenými prsty svíral krk bílé kočky s velikýma ušima. Kočka se kroutila a poulila na Erin oči s prosbou o pomoc.
„Takový hezký mazlíček,“ pokračoval John, otočil kočičí hlavu k sobě a zálibně mlaskl. „Snad se ti po něm nebude moc stýskat.“ Sledoval, jak tělo malé šelmy ztrácí zbytky sil a zoufalé pokusy o únik se mění v jemné poškubávání končetin.
„Ale ty nejsi…,“ vydechla Erin s očima přilepenýma ke kočce, která si tuto chvíli vybrala na to, aby zůstala nehybně viset z Johnovy dlaně.
„Co nejsem, Erin?“ zeptal se John a s pokrčením ramen odhodil malé bílé tělíčko do trávy.
Knihovnice potřásla hlavou ve snaze si ji pročistit a s přemáháním odtrhla pohled z bílé hromádky u paty věže. Zvedla k Johnovi oči.
„Nejsi John,“ řekla jasným hlasem. „A nejsi ani žádný velmistr. Jsi nějaká pokroucená představa, která v mé mysli nemá co dělat.“ Už když vyslovovala poslední slova té věty, přemýšlela, kde je vlastně vzala. Byla to okamžitá myšlenka? Vnuknutí? Nebyla si jistá.
Modrý John se znovu usmál. Vypadal jako příšerná karikatura čehosi, co nikdy nemělo vzniknout.
„Tady se toho dá tolik najít,“ řekl si pro sebe potěšeně a zadíval se k lesu.
Erin tím směrem pohlédla také a vyděšeně couvla. Sekka, která se k ní blížila, se nesnažila maskovat a byla dvakrát větší než ta, se kterou se Erin setkala při své procházce lesem.
Zvíře podobné kanci nabíralo stále větší rychlost a jeho malá krvavá očka se s hladem upírala na Erin. Knihovnice stála jako socha, neschopná pohybu, a jenom s hrůzou sledovala, jak se k ní Sekka rychle blíží. Cítila na tváři Johnův pohled a pak ostré drápky na lýtku své pravé nohy. To ji probralo. Na poslední chvíli uskočila a velké zvíře s rachotem narazilo do věže. Zůstalo ležet omráčené a John se na Erin mračil přes jeho hřbet.
Nevšímala si ho. Sklopila pohled a s překvapením a úlevou sledovala ušatou bílou kočku, jak se jí šplhá po kalhotách a triku, až se hlavou zavrtala Erin pod bradu.
„Rád tě vidím,“ zavrněla.
„I já tebe, kočičáku,“ zašeptala Erin a pohladila kočku po malém tělíčku. Krev z drobných ranek způsobených kočičími drápy jí lepila oblečení k tělu, ale nevšímala si toho.
„Už víš, co se tady děje?“ ptala se kočka dál a přelezla Erin za krk. Celá se schovala pod jejími vlasy, jenom hlava jí vykukovala u Erinina ucha.
„Ne tak docela,“ zamumlala Erin a zvedla oči k Johnovi. Nepřekvapilo ji, že tělo omráčené Sekky zmizelo.
John se stále mračil, ale když se jejich oči setkaly, tváří se mu rozlil spokojený úsměv.
„Jen tak něco tě nevyděsí, co?“ prohodil.
„Něco třeba ano,“ ozvalo se za ní. Kočka z jejího krku zmizela a zezadu ji objaly něčí ruce. Pootočila hlavu a zahlédla pramen neposlušných rezavě zlatých vlasů.
„Louisi?“ vydechla.
„Další polibek?“ zašeptal jí do vlasů a pevně jí přitiskl zápěstí k bokům.
Sheppard se nepřestal usmívat. Přistoupil k Erin.
„Raději bys něco jiného, než polibek?“ zeptal se a zvedl ruce.
„Ne!“ Erin se snažila vyprostit ze sevření a zabránit Johnovi, aby jí kolem čela uvázal černý šátek.
„Nebraň se tomu,“ šeptal za ní Louis. „Pak spolu budeme konečně propojeni na té správné úrovni.“
„Ne!“ Erin se zády opřela o Louise a prudce vykopla nohu proti Johnovi.
Zavrávoral a ustoupil. Ruce s šátkem mu klesly. Erin na něm zahlédla namalované velké oko. Rychle oddechovala a stále se pokoušela vykroutit ze sevření Louisových paží.
„Když nepřijmeš oko, musím tě opustit. Navždy,“ pokračoval Louis. „Rozmysli si to.“
„Ne!“ z Erinina hlasu zazněla stopa zoufalství.
„Sbohem, Erin...“

Probudila se s pláčem. Stočila se do klubíčka, přetáhla si pokrývku přes hlavu a mokrý obličej schovala do dlaní.
„Ne,“ šeptala si pořád dokola.
Vydýchaný vzduch pod dekou ji za chvíli přinutil pokrývku odhodit. Hluboký nádech přinesl úlevu a křečovitě napjaté svaly se uvolnily.
Za pár minut stála pod sprchou, dlaní se opírala o jednu z šedých dlaždic a v zamyšlení do ní ťukala dlouhým nehtem.
„Říkal, že už se neobjeví,“ mumlala si pro sebe. „Proč by to zrovna teď porušil? Co tam dělal John? A jak věděl...? Ne. Tady mi něco chybí. Něco důležitého.“ Po paměti sáhla na ovládání sprchy a zastavila vodu. Odtahovala ruku a zdálo se jí, že jí prsty zazářily. Stříbrný výboj kratší než mžik oka se mihnul mezi lesklým panelem a její dlaní.
Pomalu se oblékala a sledovala při tom vlastní projevy, náhle jemně odlišné od zaběhnutých rituálů před odchodem z pokoje. Než otevřela dveře do vnějšího světa, zhluboka se nadechla.

„Máš zpoždění. Začali jsme bez tebe,“ vykřikoval Radek, sotva se objevila v „Hračkářství“.
John k stál k Erin zády. Jenom se letmo ohlédl a zazubil se.
Erin potlačila vyděšené vyjeknutí. Noční můra se jí vrátila v plné síle.
„Ještě pořád je ti špatně?“ Radek si všiml, jak Erin zbledla a pozorně se na ni zadíval. Přemýšlel, jak je na tom Andoriel u Wraithů.
„Ale ne,“ zavrtěla Erin hlavou. Áju zatím vypustila. Měla vlastních starostí nad hlavu. Věřila, že ji znovu najde, až se srovná s vlastními problémy. „Jenom jsem měla trochu divokou noc,“ pokusila se o úsměv.
„Ty taky?“ podivil se John a konečně se k ní obrátil čelem. „Už jsi několikátá. Řekni, zdálo se ti o někom známém?“ Při čekání na její odpověď stiskl v dlani malou kovovou kuličku, až začala pískat.
„Jo,“ povzdechla si Erin a nešťastně se na Johna podívala. „Dalo by se říct, že můj sen byl plný známých tváří.“
„Byl jsem tam já,“ řekl John pomalu a důrazně. „A prováděl jsem ti něco hodně ošklivého.“
Erin jenom přikývla. Pod sprchou došla k závěru, že Dar v jejím snu byl opravdu jenom snem. S Johnem si tak jistá nebyla. Na jeho zlém snovém dvojčeti bylo něco, co mu dodávalo reálnosti. Navíc si byla jistá, že ten John celý její sen ovládal.
Trhla sebou, když k ní Radek natáhl ruku.
„Raději ne,“ zamračila se. Hlavou jí projela vzpomínka na zajiskření ve sprše.
„Co to máš?“ zeptala se Johna a kývla hlavou k jeho ruce s pískající kuličkou.
„Ještě pořád nevím,“ podíval se do vlastní dlaně. „Někdy píská hned, jak se jí dotknu prstem, a někdy jí můžu mačkat, jak chci, a nic.“
Kulička v jeho ruce ztichla.
„Co ti John v noci prováděl?“ chtěl vědět zvědavý Radek.
Plukovník Sheppard se na něj znechuceně podíval. Opravdu netoužil slyšet další děsuplný příběh se svou vlastní osobou v hlavní roli.
„Máš další oběť?“ Rodney McKay stál ve dveřích, které Erin zapomněla zavřít. „To už je kolikátá? Třetí? Čtvrtá?“ Vešel do místnosti a než Erin stačila uhnout, zavadil o ni, když procházel kolem ke stojanu se čtyřramenným barevným mečem.
„Přinesli z té planety další krystal,“ informoval všechny jen tak mimochodem a natáhl ruku, aby ze stojanu sundal tu divnou tyčku.
Zamítavý pokřik ze tří úst ho přinutil s rukou ucuknout. Nasupeně se na ně podíval.
„O co tady jde?“ zeptal se podezřívavě. „Johne? Něco tu přede mnou tajíte? Radku, zapomněl jsi, kdo je tady hlavní vědecký pracovník? Jak to, že o tomhle nevím? Kde je nějaké hlášení? Informace, prosím!“
„Hlášení dostaneš hned, jak bude co hlásit,“ odbyla ho nervózně Erin. Právě přemýšlela, jestli se jí jenom dělaly mžitky před očima, nebo se opravdu nějaká entita projevující se zábleskem energie před chvílí dotykem přenesla z ní na Rodneyho.
„Hele, Rodney, právě to připravuju,“ snažil se Radek zklidnit svého nadřízeného. Pozvedl tablet a s krátkým zaváháním ho doktoru McKayovi podal.
„No tohle,“ vydechl Rodney, když si pročetl pár stránek záznamů. „Kdo to tady mohl…?“
„Myslíme si, že nejspíš Janus.“ Radek už rezignoval na tajemství. „Vchod byl maskovaný. Nebýt výpadku energie, nikdy bychom to nenašli,“ pokračoval ve vysvětlování.
„Paráda! Skvělé! Nádhera!“ jásal Rodney každou chvíli a očima těkal z tabletu na police a zpátky. „Tomu říkám zakopnout o poklad. Jak dlouho jste si to chtěli nechat pro sebe?“ vypálil na Radka.
Doktor Zelenka se nenechal zaskočit.
„Chtěli jsme tě seznámit s prvními výsledky hned, jak bychom je dali dohromady,“ řekl klidně.
„Jen aby,“ zamručel Rodney. „Tady,“ poklepal prstem na tablet, „už je toho víc než dost, aby to vydalo na počáteční hlášení.“
„Ale to by nebylo žádné překvapení.“ John mrkl na Erin a Radka. „Chtěli jsme ti předat komplet hračkářství i s návodem k použití. Máš přece příští měsíc narozeniny, ne?“
„Co? Narozeniny? Ovšemže mám příští měsíc narozeniny. A to jsem měl dostat k narozeninám – hračkářství?“ Rodney se tvářil zmateně. Rozhlížel se po Erin a Radkovi, ale ti se jen usmívali a kývali hlavami.
„No tak dobře,“ rezignoval Rodney. „Váš dárek přijímám, ale o zbytek už se postarám sám. Nemůžete si tady jen tak zkoumat tajnou laboratoř a nikomu o tom neříct. Tohle,“ pozvedl tablet, „ odnesu Sam. A pak vytvořím tým na prozkoumání toho, hmm, hračkářství.“
Otočil se k odchodu. Mezi dveřmi se ohlédl.
„Děkuju za dárek. Dobře to tady zavřete, než se vrátím. A na nic nesahat!“

„A máme po srandě,“ konstatoval Radek, jakmile Rodney zmizel z dohledu i doslechu.
„Johne?“ Erin měla mezi obočím vrásku hodnou Grand Canyonu. „Můžeš mi říct víc o těch krystalech a ‚obětech‘, jak je nazval Rodney?“
„Hmmm,“ zahučel plukovník. „Na jedné z prozkoumávaných planet jsme našli zářící krystaly. Docela hezké,“ usmál se. „Než jsme jeden pronesli Branou na Atlantis, zblízka jsem si ho prohlédl. A pak se tady začaly dít divné věci. Spousta lidí tvrdí, že je pronásledují noční můry, ve kterých hraju hlavní roli. Lékařská sekce si myslí, že za to může ten krystal.“
Při řeči vyšli z laboratoře a pečlivě za sebou zavřeli.
„Lékařská sekce si je jista,“ ozvalo se z chodby. Jennifer Kellerová prošla okolo a se skrývanými obavami se podívala na Johna. Obešla ho širokým obloukem.
„Ona byla první,“ povzdechl si John. „Zdálo se jí něco o Teyle a iratuských broucích a pak…“
Jeho proslov přerušil výkřik z terasy. Doktorka Heyghtmeyerová, místní psycholožka, stála na zábradlí a s hrůzou se dívala do hlubiny pod sebou.
K Johnovu úžasu u ní na terase stál další plukovník Sheppard.
Než stačili doběhnout, doktorka ztratila rovnováhu.
Erin se nešla dívat podél hlavní věže dolů na tvrdý základ Města. Netoužila zjišťovat, co se s Kate Heyghtmeyerovou stalo. Věděla to moc dobře. Nechala ostatní, aby se nahrnuli k zábradlí, a zatím sledovala dvojníka Johna Shepparda.
S malým zlým úsměvem odstoupil a pozoroval děs všech okolo, včetně své předlohy. Cuknul sebou, když se očima setkal s Erin, ale úsměv mu z tváře nezmizel. Jenom ještě o kousek ustoupil tak, aby se mezi něj a Erin dostal hlouček lidí. Vrhla se za ním. Pozdě. Po druhém Sheppardovi se slehla země.
„Před chvilkou jsem s ní mluvil,“ šeptal vyděšeně Rodney.
„Tohle musí přestat,“ mračila se Sam Carterová. „Nemůžeme tady nechat ožívat noční můry, které vraždí i ve skutečnosti. Doktorko, Rodney, Johne, vymyslete, jak se toho zbavit. Hned!“
Zatímco tři jmenovaní odcházeli, Erin se ještě jednou rozhlédla, jestli někde neuvidí Johnova dvojníka. Ztratil se.
„Erin, mohla bys?“ oslovil ji Radek. „I když už nesmíme do hračkářství, tvůj gen by se mi hodil. Našel jsem další nefunkční panely v suterénu. Aspoň na mě nereagují.“
„Jasně,“ přikývla nepřítomně Erin. Naposledy přejela očima po rozcházejícím se hloučku na terase a vydala se za doktorem Zelenkou.

„Vážně je ta věc zpátky?“ ptal se za pár hodin Rodney a nedůvěřivě se díval na rozzářený krystal. „Už žádné obří ryby? Žádní klauni?“ otočil se na Johna.
Plukovník Sheppard byl po předchozí bitvě se svým horším já ještě pobledlý, ale o jejím výsledku nepochyboval.
„Už nikoho neohrozí. Aspoň, dokud se do nich zase někdo zblízka nepodívá. Odneseme je zpátky,“ kývl hlavou směrem ke krystalům a sledoval, jak je zdravotnický tým opatrně balí na cestu Branou. Energetické bytosti živící se strachem v nich byly uzavřeny a plukovník doufal, že ještě dlouho budou.
Při zdlouhavém oblékání do ochranného obleku před cestou na planetu s krystaly mu blesklo hlavou, jestli by jeden z krystalů neměli poslat darem na některou z wraithských lodí. Představoval si, jaké noční můry by mohly Wraithy pronásledovat, a za speciálně tvrzenou průhlednou umělou hmotou přilby se usmíval.

„Tak povídej,“ vybídl za dva dny Radek Erin, sotva se oba sklonili nad dalším z nefunkčních panelů. „Jak je to s tou Ájou? Už je v pořádku?“
„Ája,“ zašeptala Erin. Ruce se jí zarazily nad sadou ovladačů. Usmála se. „Ája má dovolenou.“

A jak bude vypadat Dovolená, kterou Andoriel prožije na neznámé planetě, to se dozvíte 8.10. Protože je to na delší povídání, asi to rozdělím na dvě části.

super díl kde stojí to hračkářství? doufám že použiješ meč

[andoriel]

Díky posedlíku - to byla rychlost
Hračkářství je na Atlantis. Bohužel, ho zabavil Rodney
Budu se muset zeptat Erin, jestli se ještě někdy k meči dostane. Neznám všechny její plány s povídkami.
Andoriel zažije jenom dohru s válečkem a obrazem, který se jí podařilo vytvořit jako první věc. O ničem jiném nevím. Ale - kdo ví

Zdravím.
Ted jsem přečetl prvních pět částí a musím uznat, že je to hodně dobře napsané. Líbí se mi hlavně jiný pohled na Atlantis, dění ve městě, pocity postav, touhy apod a to si mi právě líbí. Na rozdíl od ostatních povídek, válka probíhá tak v pozadí. Příběh se zajímavě vyvijí. Celkově i atmosféra je místy tajemná, část o pohřebišti mě úplně pohltila. Líbí se mi používání témat Astrálu a podobného cestování, geopatogení zony, negativní enegetické bytosti, vše je pěkně propojené. Už se těším až si najdu zase nějaký klidný večer a počtu si další díly.

I já děkuji za pozitivní ohlas, s prastarým pohřebištěm se čtenáři nevidí naposledy. V závěrečném dílu o Erin a Daru se znovu vrátí na Velétos, kde proroctví dojde naplnění a uzavře tím jednu velkou kapitolu Erininy životní poutě.
Co se meče týče, Erin s ním žádné plány nemá a asi mít nebude, nicméně si oblíbí jinou sečnou zbraň a té se dostane hojného využití

[andoriel]

I já děkuji Azanyrmuthovi za komentář. Potěšil

A protože už je zase datum s osmičkou, je tady první část slíbené Dovolené
Bavte se

29.Dovolená
1.
Wraithská loď se jenom zvolna pohybovala vesmírem. Na ovládacích panelech se míhaly údaje o její poloze vůči ostatním tělesům v okolí, o trase a zvláštnostech, které zachytily senzory, a mnoho dalších dat, která jsem nedokázala určit.
„Tam,“ ukázala jsem na jeden řádek.
Ace se naklonil, aby mi viděl přes rameno. Krátce jsem na něj pohlédla a udělala krok stranou. Nezvedl oči, jenom se víc přiblížil k ovladači, u kterého jsem svým pohybem uvolnila místo, aby mohl lépe sledovat data. Nechal si zobrazit ještě několik upřesňujících údajů a přikývl. „Zdá se vhodná.“ Přešel k dalšímu pultu, zadal pokyny pro přiblížení a nastavení stabilní orbity kolem vybrané planety.
Otočila jsem se a chtěla vykročit ke svému pokoji, ale mezi dveřmi stál Aceův zástupce. Cenil na mě zuby. Pozvedla jsem bradu a přimhouřila oči.
„Co chceš?“ zavrčela jsem na něj.
Jeho škleb se ještě prohloubil a on mírně sklonil hlavu. Ace se otočil a pozoroval nás.
„Jenom jsem přišel oznámit, že nám docházejí zásoby,“ řekl. Šlehl po mně hladovým pohledem, pak se zadíval do tváře svého nadřízeného. Ace pootočil hlavu k jednomu z ovladačů a rychle na něj vyťukal několik pokynů.
Jeho zástupce už zase zíral na mě a ruce stiskl do pěstí. Udržela jsem kamennou tvář a nehybný pohled do jeho očí.
„Tady,“ řekl Ace.
Zástupce k němu otočil hlavu. Vykročil k panelu a naklonil se nad něj. „Ano, to bude dostatečné,“ řekl pomalu, jak procházel data.
Ace stál a díval se na něj. Očekával ještě něco. Zástupce se narovnal. „Samozřejmě se postaráme o všechny zásoby,“ řekl významně a znovu po mě šlehl očima. Kdyby to byl bič, jsem samý šrám.
„Očekávám vás za tři dny,“ řekl Ace a naznačil Wraithovi že má odejít. Sotva zástupce zmizel, otočil se ke mně. Připravila jsem se na další výtky ke svému chování, ale nepřišly. „Tohle bylo lepší,“ řekl. Znělo to skoro jako pochvala.
Potřásla jsem hlavou. „Stejně pořád nechápu, proč se celá tvá posádka nebouří proti tomu, že tady pobíhá jídlo, které se nesmí sníst a ještě se chová arogantně.“
Zatvářil se pobaveně a vykročil k hangáru.

Stála jsem na rampě a čekala, až mě nabere Šipka. Planeta, na kterou jsme měli namířeno, nebyla obydlená, ani na ní nebyla Brána. Dny neustálého výcviku v jednání s Wraithy konečně přinesly nějaké ovoce, tak jsme kontaktovali několik předem vybraných Úlů a dohodli s nimi setkání. Mělo se konat další týden a já jsem si vysloužila pár hodin volna. Nakonec se pár hodin změnilo na tři dny. V tolik jsem ani nedoufala. Ale už jsem se těšila na zem pod nohama, vítr na tváři a také na vodopád, který jsem našla při snímání povrchu planety. Musel být obrovský. Planeta měla vysoké hory a neprostupné lesy, pár velikých jezer a jeden oceán. Žádná větší zvířata jsem neobjevila. Pro Wraithy by možná byly zajímavé jeskyně, které prostupovaly celé malé jižní pohoří od Velkého vodopádu až k útesům, spadajícím do oceánu.
Na tak dlouhou dobu na planetě jsem si s sebou vzala aspoň několik věcí, o kterých jsem předpokládala, že je budu potřebovat. Byly teď uložené v batohu, který mi visel na zádech. Nepromokavá plachta zabírala nejvíc místa. Ace neprotestoval. Pokrčil rameny s myšlenkou – když se s tím chceš vláčet, je to tvoje věc.

Konečně jsem stála na pevné zemi a vdechovala vzduch prosycený vůní lesa a vody. Malá oválná loučka se mírně svažovala do údolí. Ze všech stran ji obklopoval vysoký, převážně jehličnatý les. Na vyšším konci byl přerušený skalkou, ze které padala voda do malého jezírka s jemným bílým pískem. Ten zasahoval ještě asi dva metry okolo, než začala hustá tráva. Potok z jezírka protínal louku a mizel v porostu, aby si našel cestu hlouběji do údolí. Kolem skalky se půda lesa prudce zvedala a nad skalkou les končil na plošině, porostlé řídkou travou. S hustým trávníkem pod ní se vůbec nedala srovnávat.
Šipka se obloukem vrátila a dosedla na dolní konec louky. Ještě kousek klouzala pod první stromy a zůstala stát u hustého trnitého křoví, které vypadalo jako pozemské ostružiní. Kokpit se otevřel a Ace lehce vyskočil na zem. Po prvním rozhlédnutí trochu nakrčil nos a tázavě se na mě podíval. Seděla jsem u potůčku a zkoumala barevné oblázky. Voda je vyhladila do kuliček. Duhově se blýskaly ve slunci, které zářilo příjemně žlutým světlem. Batoh už dávno ležel pod nejbližším stromem.
„Dokonalé,“ vydechla jsem, když jsem zvedla hlavu a znovu se rozhlédla. Wraith se podíval na oblohu a couvnul dál do stínů lesa.
Zvedla jsem se od potůčku a pomalu došla na malou pláž u jezírka. Namočila jsem si ruce až po lokty. Voda byla příjemně vlažná, osvěžující a průzračná, že bylo vidět dno. Od vodopádu po ní běžely drobné vlnky a vpíjely se do písku okolo. Tomu nešlo odolat. Stáhla jsem vestu i s trikem, odkopla boty a málem upadla, když jsem se snažila co nejdříve zbavit kalhot. A pak už jsem vběhla do té tekuté nádhery - a ztratila půdu pod nohama. Jezírko bylo hluboké už dva kroky od břehu. Vykřikla jsem. Ne z obavy, že bych se utopila, ale překvapením. Hlavu mi zalila voda. Mávala jsem rukama kolem sebe a snažila se dostat zpátky na vzduch. Voda vedle mě zavířila a nějaká síla mě vyhodila na břeh. Ležela jsem na písku obličejem dolů, trochu prskala a snažila se pochopit, co se stalo. Nějaká podivná reakce vody, která vyvrhuje předměty, co do ní spadnou? Nebo vodní tvor, který si hájí svoje území? Otočila jsem se na záda a zůstala zírat s ústy dokořán. Voda v jezírku se vařila. Její proud vyrazil jako fontána vzhůru, a na vzduchu se zalesklo dlouhé, hladké a bílé tělo neznámého tvora. Než jsem se stačila pohnout, tvor se vymanil z vodní masy a pružně dopadl do písku vedle mě. Z jeho mokrých vlasů se na mě snesla sprška vody.
„Měla jsi pravdu. Dokonalé,“ řekl. Nezmohla jsem se na slovo. Ležela jsem v písku a sledovala toho tvora - Ace, jak si obléká kabát a natahuje boty. Když byl hotov, zůstal nade mnou stát. „Topení se a povalování v písku patří k lidskému odpočinku?“ zeptal se s mírným posměchem v hlase.
„Netopila jsem se,“ zavrčela jsem a zavřela oči, abych neviděla, jak se baví.
„Křičela jsi,“ ozvalo se od nejbližšího stromu, kam se odešel skrýt před sluncem. „A taky jsi sebou hodně, „ zarazil se, jak hledal vhodné slovo, „plácala,“ dodal nakonec.
„A co jsi dělal ty?“ vzpomněla jsem si na proud vody vržený k nebi.
„Zachraňoval tě. Už zase.“ Jeho hlas byl tichý. Odpočíval. „A vykoupal jsem se,“ povzdychl si.
Neodolala jsem a podívala se na něj. Ležel ve stínu pod stromem se zavřenýma očima, ruce i nohy rozhozené do stran a tvářil se spokojeně. Zvedla jsem se, sebrala triko a natáhla si ho. Cestou k němu ze mě opadával písek, který mi uschnul na těle.
„Kolem je bezpečno, kdybys to chtěla vědět,“ zamumlal Ace.
„Děkuju,“ řekla jsem.
Ušklíbl se, ale nijak to nekomentoval. Kupodivu. Takhle bych se jako vyslanec na misi za Wraithy určitě neměla chovat. Ale mám přece dovolenou. Překročila jsem ho, zvedla batoh a začala se rozhlížet po místě vhodném na noční přístřešek. Kraj lesa nad jezírkem se mi moc líbil. Mezi dva stromy jsem natáhla provaz a přehodila přes něj plachtu. Pod ní jsem roztáhla deku a splasklý batoh složila místo polštáře. Posbírala jsem věci rozházené v písku a odnesla je ke stanu. Noc mohla přijít. Vzhlédla jsem k obloze, kde se slunce začalo pomalu sunout k obzoru. Když jsem uviděla na východní straně hradbu tmavých mraků, neubránila jsem se úsměvu. Vzpomněla jsem si na jednu bouřlivou noc, kdy jsem se snažila dostat k Bráně při útěku z geniiského vězení. Tehdy to skončilo kulkou v rameni a návratem do cely hned vedle Wraitha.
Ten samý Wraith se ještě pořád povaloval pod stromem. Došla jsem k němu a začala zkoumat satelitní snímky planety, které jsem vytáhla z kapsy své vesty. Seděla jsem s nohama zkříženýma pod sebou, rozkládala fotky na průhledných membránách všude kolem a třídila je podle oblastí. Chtěla jsem se podívat po okolí, navštívit Velký vodopád, prozkoumat pár jeskyní a nakonec se vydat k oceánu. Na dva dny to bude docela dost zábavy. Velký vodopád byl vzdálený asi deset kilometrů vzdušnou čarou, ale cesta se nejspíš díky terénu protáhne.
Mračila jsem se, skloněná nad snímkem s Velkým vodopádem, a posunovala ho, abych co nejlépe viděla, když na něm přistála Aceova ruka. Černé nehty přejely po natažené membráně s nepříjemným skřípáním. Ve svém zaujetí jsem se dostala až k němu a fotku si opřela o jeho rameno. Vzal ji a zvedl před obličej.
„Zítra je zase na programu topení se?“ zeptal se.
Začala jsem mu vysvětlovat své plány a snažila se je zároveň ukázat na snímku. Poslouchal bez připomínek. Když jsem skončila, odložil fotku, posadil se a zadíval se na mě. „Nechtěla jsi odpočívat?“
„Tohle bude odpočinek,“ usmívala jsem se při představě, jak padám ze skal, topím se v každém potoku a bloudím jeskyněmi. „Kdybych chtěla spát, mohl jsi mi zajistit teplé hnízdečko ve své lodi.“
Při vzpomínce na „skladiště“ pro wraithskou potravu mi přejel mráz po zádech. Honem jsem ji zahnala. Přesvědčila jsem sama sebe, že stačilo, když jsem díky tréninku ve sledování wraithských myslí dokázala včas zjistit, kdy mi od nich hrozí nebezpečí.

Slunce se dotklo hor na západě a všechno kolem zčervenalo. Mraky se rozplývaly v šarlatové cáry. Z deště nebude nic. Zabalila jsem se do deky a doufala, že noc nebude příliš chladná. Než jsem to stačila zjistit, usnula jsem. Poslední, co mi projelo hlavou, byla vzpomínka na můj výcvik ve wraithském protokolu.

„Znovu,“ vrčel na mě Ace. „A jestli nechceš, abychom všichni přišli o život, ještě než začneme s jednáním, musí to být mnohem lepší.“ Prudkým pohybem mě zvedl z křesla královny a postrčil ke vchodu. Jeho trpělivost byla na pokraji zhroucení.
Cvičeni ve wraithském protokolu bylo náročné. Hledání kompromisů by mi šlo rozhodně lépe, než lpění na čemkoli, co jsem kdy řekla. Myslela jsem, že vím, jak se Wraithové chovají, ale podle Ace jsem se nemohla řídit. Dlouhý pobyt ve vězení i jeho naučil určitým kompromisům. A teď se mi snažil vysvětlit, jak jedná správný Wraith.
Hra. Ber to jako hru, říkala jsem si, když jsem se znovu pomalu a důstojně blížila ke křeslu. Ace stál stranou a přísně hodnotil každý můj pohyb. A když hra, tak dokonalá, trochu jsem se pro sebe ušklíbla a otočila se k němu. Udělal ke mně dva kroky a výhrůžně se nade mnou tyčil. Neustoupila jsem. Přejela jsem ho pohrdavým pohledem a pokynula rukou.
„Odstup!“ řekla jsem a vyzývavě se mu zahleděla do očí. Rty se mu zvlnily do úsměšku. HRA, pořád jsem si opakovala. Rázně jsem překonala ten poslední krok, co nás dělil a zvedla jsem ruku k jeho obličeji. Pomalu jsem mu přejela nehty po tváři a v hlavě mu zněl můj telepatický příkaz. Ještě chvíli se šklebil, ale pak s ostrým výdechem klesl na kolena a sklonil hlavu. Toto byla jedna z mála chvil, kdy jsem měla povoleno chvilkové užití telepatie.
„Dodržuj bezpečnou vzdálenost,“ zašeptala jsem mu do ucha, když jsem se nad ním skláněla a pokládala mu ruku na rameno.
Zvedl hlavu. „Lepší,“ zamumlal. Chtěl se zvednout, ale moje ruka byla ještě pořád na jeho rameni a jemně, ale důrazně mu v tom bránila.
„Tohle bych si měla užít.“ Mluvila jsem pořád tiše, ale moje oči ho varovaly, že ještě není konec. Pochopil a zůstal klečet. Jenom zatnuté čelisti mi napověděly, že s mojí hrou není tak docela srozuměn. Přešla jsem ke křeslu a plynulým pohybem do něj usedla. Ruce na opěradlech, nohu přes nohu. Dlouhé šaty kolem mě zašustily a poskládaly se do úhledných záhybů.
„A teď,“ podívala jsem se na něj, „můžeš vstát.“
Vzhlédl, rychle se postavil a přistoupil k mé levé ruce na opěradle křesla. Trochu jsem pozvedla bradu. „Neřekla jsem, že se smíš přiblížit.“

Divný zvuk, který vydal, se mi rozléhal v uších bublavou ozvěnou. Zamrkala jsem a trochu zatřásla hlavou. Zvuk se ozval znovu. Zavřela jsem oči, a když jsem je po pár vteřinách otevřela, ležela jsem pod improvizovaným stanem na louce u jezírka. Bylo časné ráno. Malé stádo tvorů, podobných kozám, se páslo kolem vody. Jejich chroupání trávy a zurčení potůčku byl ten zvuk, který mě probudil. Ace pořád seděl pod stromem. Jeho žluté oči líně sledovaly pasoucí se zvířata. Přestože jsem se zvedala pomalu, vyplašila jsem je. Rozběhli se několikametrovými plavnými skoky a v okamžiku zmizeli v údolí.
Skočila jsem do jezírka. Ace se mě tentokrát nepokoušel zachraňovat, tak jsem si mohla trochu zaplavat a na suchou zem jsem se dostala sice pomaleji, ale zato vlastní silou. Probrala jsem potraviny a něco málo posnídala. Nad jablkem jsem se zamyslela a pak jsem s ním natáhla ruku k Aceovi.
„Chceš chvilkové potěšení?“ zeptala jsem se. Chvíli se na něj díval, pak otočil oči ke mně. Nebyl to příjemný pohled. Pokrčila jsem rameny a jablko schovala.
Slunce už se vyšplhalo na kopec a zahřívalo dolní okraj louky, když jsme se vydali na cestu k Vodopádu.
Pokud jsem si přála odpočinek formou pohybu, dostalo se mi ho po libosti. Než jsme došli pod obrovský převis, ze kterého padala voda, byla jsem špinavá, potrhaná a unavená, že jsem se stěží držela na nohou. Téměř všechny moje představy z předchozího dne se splnily. Spadla jsem do trnitého křoví, které musel Ace nakonec celé vysekat, abych se z něj vůbec dostala, noha mi zůstala zapříčená v díře vymleté uprostřed potoka a skok přes hlubokou trhlinu pro mě málem skončil na jejím dně s přelámanými kostmi.
Přes všechny nehody, které mě cestou potkaly, jsme k vodopádu došli za necelé čtyři hodiny. Ace celou dobu putování vypadal jako na nedělní procházce. Bez problémů překonával všechny překážky, přes které jsem klopýtala a padala. Ale také byl vždycky nablízku, když jsem potřebovala jeho pomoc. Dobře se u toho bavil.
Poslední dva kilometry všechny ostatní zvuky přehlušil hukot padající vody. Až k vodopádu jsme se nedostali. Studený vítr, letící od něj, byl plný ostrých jehliček vodní tříště, které se mi zabodávaly do kůže a téměř mě oslepily. Ani Wraithovi to nebylo příjemné. Zůstali jsme za skupinou velikých kamenů a jenom občas vyhlédli, abychom z vodopádu přece jenom něco viděli. Naštěstí jsme nepotřebovali hlasitou komunikaci. Telepatie pro nás byla nejenom veliká výhoda, ale současně také jediný možný způsob, jak se tady dorozumět. Stočila jsem se do klubíčka v měkké suché prohlubni mezi dvěma kameny a požádala Ace, ať mě nechá chvíli odpočívat. Než jsem zavřela oči, pozorovala jsem ho, jak obchází kameny a odhaduje možná nebezpečí. Přece jenom jsme byli na neprozkoumané planetě.

Vzpomněla jsem si na své poslední jídlo před odletem do wraithské lodi. Všichni se mi v jídelně opatrně vyhýbali, jako bych už byla mrtvá. Seděla jsem sama u malého stolku, když přišel plukovník Sheppard. Po mém svolení si přisedl a starostlivě se na mě zadíval.
„Johne? Co se děje?“ zeptala jsem se, když mi začalo jeho významné mlčení vadit.
Na okamžik sklopil oči k nedefinované kaši, kterou si v zamyšlení vytvořil na talíři. „Nechci, abys letěla,“ vypadlo z něj.
Neovládla jsem malý ironický úsměv. Nešlo mu o moji bezpečnost. Chtěl se toho zúčastnit sám. „Je rozhodnuto,“ připomněla jsem mu.
„Je to nebezpečné. Nevíš, co všechno se ti může na wraithské lodi stát. Jsou nevypočitatelní, arogantní. A hladoví,“ dodal, když viděl, jak se můj úsměv prohlubuje.
„Vím naprosto přesně, co všechno se mi může na wraithské lodi stát,“ ujistila jsem ho.
„Stejně bych měl raději letět já. Mám s nimi víc zkušeno….“
Nenechala jsem ho dokončit větu. Rozesmála jsem se nahlas. „To nemyslíš vážně,“ zavrtěla jsem hlavou.
Zarazil se. „Tak dobře. Nějak se ti podařilo spřátelit se s jedním z nich, i když to moc nechápu. Ale pořád je to Wraith. Je nebezpečný.“
„Což mi neopomene připomenout on sám při každé příležitosti,“ přikývla jsem. „A na tom, kdo poletí, se nic nemění,“ dodala jsem, když jsem viděla, že se nadechuje k další námitce. Jeho ustaraný výraz by mě při jiné příležitosti pobavil, ale měla jsem plnou hlavu nadcházející mise a moje trpělivost měla své hranice. Pokusila jsem se ho uklidnit a položila mu ruku na předloktí. „Neboj se, všechno je promyšlené, zabezpečené tak, jak nejlépe to šlo. Bez trochy riskování by to přece nebyla žádná zábava. Víš sám, že mi toho zase tolik nehrozí.“
Můj povzbudivý úsměv ani uklidňující slova neměly žádoucí účinek. John s cinknutím odložil vidličku vedle talíře, na kterém už by ani zkušené oko odborníka na gastronomii nedokázalo rozeznat, jaké jídlo původně obsahoval. „Měl bych letět já,“ trval dál na svém.
Rozzlobeně jsem se zvedla a popadla svůj tác s téměř nedotčeným jídlem. „Jsem svéprávná, samostatná a nejsem žádný masochista,“ zasyčela jsem na něj z výšky. „Jestli se máme pohnout z místa, budeš muset připustit, aby se některých věcí účastnil i někdo jiný než ty, Johne“ Otočila jsem se a odcházela. „Třeba se mi podaří nebýt pořád na kolenou, jako někdo,“ vypadlo ze mě ještě polohlasem. Doufala jsem, že to neslyšel. Tahle poslední poznámka nebyla zrovna moc fér, ale také nebyla daleko od pravdy.

Jídelna se se mnou zatřásla. Zašátrala jsem rukama po tácu, který se mi vysmekl, ale pod prsty jsem ucítila jenom jemný písek, na kterém jsem odpočívala u Velkého vodopádu.
Ace klečel vedle mě na jednom koleni a třásl mi ramenem. „Vstávej,“ zaznělo mi v hlavě. „Nejsme tu sami.“

Po večerech jsem se dostal až k dílu 18. Hodně se mi líbí jak se rozvedlo používání schopností jako telepatie, pasáže o astrálním cestování mě doslova pohltily. Perfektní jsou vstahy mezi postavami, jejich vývoj. Nemám výhrad. Opravdu dlouhé dílo, neuvažujete o knižním vydání?

[andoriel]

Děkujeme Azanyrmuthe. Moc nás těší, když se někomu naše psaní líbí.
Dlouhé dílo... teprve bude . Toto není ještě ani polovina napsaného a stále doplňujeme
Knižní vydání nás nenapadlo vzhledem k tomu, že vycházíme ze seriálu.

užasný díl jako vždy samozřejmě asi jsem se zamiloval

[andoriel]

Děkujeme našemu věrnému čtenáři posedlíkovi za stálou přízeň a milé komentáře

Tak jsem se už dostal až k Daledonu. Tahle povídka mě opravdu hodně chytla a večery věnuju k čtení. Hodně se mi líbil díl 20 Labirint - děj odehrávající ve snech, astrálu a dalších sférám mám nejraději a vyžívám se v tom. Doufám, že něco podobného ještě bude.
Pohádka taky pobavila a zároveň i něco předvídala.
Další hladový krk dobré přirovnání. Vůbec se tam čas od času objeví výborné přirovnání.

[andoriel]

Azanyrmuthe, děkujeme
V popisu astrálu apod. se víc vyžívá Erin, ale drobnosti z těchto oblastí se objevují skoro v každé naší povídce. Je nám to bližší, než velké vesmírné bitvy
Ještě jednou díky

[andoriel]

A dneska skončí Dovolená

30.Dovolená

2.
Zvedla jsem se do dřepu a tázavě se na Ace podívala. Kývl hlavou ke skalní stěně vedle vodopádu. Chvíli mi trvalo, než jsem objevila černý otvor mezi hromadami kamení a křovisky u paty skály. Vypadalo to, že se pomalu pohybuje směrem k nám a mění tvar.
Ace se zvedl, ale zůstal přikrčený, připravený na útok. Konečně jsem rozeznala důvod podivného pohybu.
Z otvoru ve skále se k nám blížily dvě veliké kočky. Černé kožichy měly poseté skvrnami a pruhy v různých odstínech šedé a béžové, takže byly v ústí jeskyně téměř neviditelné. Hlavy měly nízko u země a jejich tlapy, veliké v poměru ke štíhlému tělu, dokázaly na drolivém kamení našlapovat s naprostou jistotou. Nosy jim jezdily u země a občas se zablesklo jantarové oko.
Asi pět metrů od nás zůstaly stát. Špičky ocasů se jim nervózně pohybovaly do stran. Na mě vycenily zuby, ale dál si mě nevšímaly. Zaměřily se na Ace. Jedna z nich nás začala pomalu obcházet, druhá se blížila z původního směru. Ace mě vtlačil co nejdál do škvíry mezi kameny, sám couvl kousek stranou a opřel se zády o nejvyšší balvan. Kočky ho obstupovaly, až přesáhly jeho pomyslnou hranici bezpečí. Ace se vymrštil a jediným skokem se ocitl na vrcholu balvanu. Trochu zavrávoral, jak se do něj opřel vítr z vodopádu. Kočky nezaváhaly. Každá z jedné strany skákaly vzhůru po menších kamenech, aby na něj dosáhly.
Vyprostila jsem se z úzké škvíry, i když jsem tím získala další tržnou ránu na ruce a moje oblečení se už nehodilo ani pro strašáka na pole. Viděla jsem Ace, jak odrazil útok jedné z koček a vyhnul se druhé. Nemohla jsem ho tam nechat samotného proti přesile. Oběhla jsem vyčnívající kámen, vyskočila a pověsila se kočce, která se ocitla nade mnou, na ocas. Její zaječení bylo slyšet i přes burácení vody.
Ace se po mě ohlédl a málem se mu to stalo osudným. Druhá kočka se odrazila a letěla přímo na něj.
„Dolů!“ vykřikla jsem v duchu. Naštěstí poslechl, sehnul se a kočka ho přeletěla. Ocas v mé ruce se zuřivě mrskal. Chycená kočka se otočila a máchla po mě tlapou. Trhla jsem s ní, jak jsem se snažila vyhnout drápům. Obě jsme ztratily rovnováhu. Dopadla jsem na záda, kočičí ocas pořád v rukou a vyrazila jsem si dech. Kočka dopadla na bok. Nemohla se v pádu přetočit, když jsem jí pořád držela. Ale na zemi už jí nic nebránilo se otočit a zaútočit na mě.
V hlavě jsem slyšela Aceův varovný výkřik. Ale nevypadalo to, že by patřil útoku koček. Překvapilo mě to a ocas se mi vysmekl z rukou. Kočka se přikrčila, odrazila a přistála těsně vedle mé hlavy. Mezi drápy velikých tlap jí něco zakřupalo.
„Zůstaň, kde jsi!“ slyšela jsem Ace. Odolala jsem pokušení odvalit se od šelmy a začít utíkat. Zavřela jsem oči, pomalu se nadechla a ještě pomaleji vydechovala. Srdce mi tlouklo tak, že se mi z toho určitě škubaly i palce na nohou.
Když jsem otevřela oči, kočka ležela spokojeně vedle mě a lízala si tlapy. Druhá přicházela, celá mokrá, jak spadla do vodopádu, a oklepávala se. Ace seděl v podřepu na balvanu a ostražitě je pozoroval, dokud spolu neodešly zpět do jeskyně. Když zmizely, lehce dopadl vedle mě. Ještě jednou se ohlédl po jeskyni a pak se podíval na mě.
„Ani nevíš, jaké jsi měla štěstí,“ ukázal těsně vedle mého ucha. Vůbec se mi nechtělo, ale nakonec jsem otočila hlavu. V tom okamžiku jsem seděla a odsunovala se co nejdál od zbytků iratuského brouka. Aceovy oči už prozkoumávaly okolí, aby včas odhalil své případné další předky.
Stálý opar, který se zvedal z vodopádu, vytvářel spolu s komplexem jeskyní ideální podmínky pro obtížný hmyz, kterým se iratusští brouci stali v galaxii Pegas. A našli jsme tu také jejich přirozeného nepřítele – velikou kočku, dokonale přizpůsobenou k životu v jeskyních.
„Tenhle - geopard,“ plácla jsem první, co mě napadlo. „Setkal ses s ním už někdy?“ Ace zavrtěl hlavou. Ještě stále sledoval okolí.
Mračila jsem se. Něco mi pořád nechtělo v hlavě zapadnout na správné místo. Oči mi jezdily ze zbytků brouka k jeskyni, k vodopádu a na oblohu, která nebyla pod vodní tříští vůbec vidět. Nepřetržitý rachot padající vody mi znemožňoval soustředit se. Vstala jsem, obloukem jsem obešla pozůstatky brouka a zamířila k jeskyni. Cestou jsem z kapsy vesty vytáhla baterku. Doufala jsem, že jí voda nepoškodila. Po krátké zastávce na naplnění lahve vodou z malého potůčku, který tekl kolem skály, jsem se zastavila u vchodu do jeskyně a ohlédla se po Aceovi. Stál těsně za mnou.
„Půjdeme do jámy lvové?“ pousmála jsem se a cvakla s vypínačem baterky. Rozsvítila se. Kužel světla přejel po kamenech u vstupu do jeskyně, dotkl se každé stěny a oblého stropu. Po kočkách a broucích nebyla ani stopa.
Postoupila jsem několik kroků dovnitř, zastavila se a zhluboka se nadechla. Někdy jsem potřebovala trochu času, abych zvládla svoje klaustrofobické pocity. Ace mi byl pořád v patách. Když jsem se zastavila, obešel mě, vzal mi baterku a začal zkoumat stěny jeskyně o pár metrů dál. K jedné přistoupil tak blízko, že se jí skoro dotýkal nosem. Jezdil po ní rukou a baterku přibližoval a oddaloval, jak se snažil zahlédnout něco, co jsem já neviděla.
Po dalším hlubokém nádechu jsem byla schopná pokračovat dál. Došla jsem k Aceovi a snažila se poznat, co tak pečlivě zkoumal. Neviděla jsem nic, kromě několika nevýrazných světlejších čar. Poodstoupila jsem a znovu zalapala po dechu. Tentokrát překvapením. To nebyly náhodné rýhy, ale písmo. Písmo Antiků a také Wraithů. Nápis se táhl v jedné řádce ve velice starém wraithském dialektu, který jsem na Atlantis viděla jenom zřídka. To, co jsme našli u vstupu do jeskyně, byl jeho konec. Začátek se ztrácel v dálce podzemního labyrintu.
Naštěstí měla moje vesta tolik kapes, a že se do ní vešlo všechno, co jsem si mohla přát. Teď jsem si moc přála zápisník a tužku, které jsem ve vestě samozřejmě objevila. Postupovali jsme s Acem podle stěny a hledali začátek nápisu. Byli jsme hlouběji, než kam jsem se kdy chtěla v nějaké jeskyni dostat, a zápis stále pokračoval. Buďto byla jeskyně neuvěřitelně rozsáhlá, nebo to nebyla jeskyně, ale spíš chodba, vedoucí do neznámých hlubin jižního pohoří. Ani jedna představa se mi nezamlouvala.
Sledovala jsem řádek záznamu a Ace prověřoval okolí. Žádné nebezpečí od šelem ani hmyzu nám zatím nehrozilo. Ztratila jsem pojem o čase a šla bych pořád dál a dál, kdyby mě Ace nezarazil. Ztuhla jsem připravená bojovat nebo utíkat, ale jenom mi vzal baterku a posvítil na protější stěnu. Nebyl tam nápis. A nebyla to ani skála. Položila jsem na ni ruku. Ze stejného organického materiálu byly wraithské lodě.
Vodopád už dávno utichl, ale stále jsme zachovávali ticho a domlouvali se jenom v myšlenkách. Teď jsme byli oba zmatení. Co to má všechno znamenat? Otočila jsem se zpátky ke stěně s nápisem a posvítila baterkou dopředu, kam až její světlo dosáhlo. Řádek zápisu neměl konce. Ace mi baterku znovu vzal a zhasl. Chtěla jsem protestovat, ale moje oči, neoslněné ostrým kuželem světla, zahlédly světlý bod kdesi v dálce vepředu. Baterka blikla a rozsvítila se nám pod nohama. Vykročili jsme tak rychlým krokem, jak mi nerovná skála dovolovala. Teď už bylo jisté, že jsme v chodbě. S největší pravděpodobností v chodbě vytvořené uměle.
Cesta ke světlu na konci tunelu trvala ještě nejméně tři hodiny. Už jsem si začala pomalu zoufat. Ace chvílemi světlo baterky obracel ke stěně, kde stále pokračoval nápis, a k té druhé, kde se po pár kilometrech blanitá struktura změnila zase ve skálu, občas přerušenou různě velkým vchodem do další jeskyně. Za celé naše putování jsme nezahlédli ani nezaslechli jediného živého tvora. Chodba byla několik kroků široká, její strop se nikde nesnižoval pod tři metry a byla víceméně rovná. Neklesala, nestoupala, nezatáčela. Divila jsem se, že jsem si jí nevšimla na snímcích pohoří, ale spleť okolních jeskyní mohla být tak složitá, že ji skryla.
Světlo před námi se zvětšovalo a zároveň matnělo. Konečně jsme došli k jeho zdroji. Vysoký klenutý východ nás vyvedl na plošinu v útesu nad oceánem. Chodba protnula celé jižní pohoří.
Slunce bylo schované za skalami a pomalu zapadalo. Proto se mi zdálo světlo matnější. Otočila jsem se zpátky do chodby a podívala se na nápis. Ano - tady byl začátek. Antické datum, které mi po přepočítání na náš čas připadalo neuvěřitelné. Hned jsem ho napsala do zápisníku i několika prvními slovy, abych cestou zpátky ušetřila trochu času. Měli jsme štěstí. Moje vesta v kapsách ukrývala i velké množství náhradních baterií do svítilny.
Při pomyšlení na zpáteční cestu se mu udělalo skoro špatně. Sedla jsem si na plošinu, kam ústila chodba, přitáhla si pokrčené nohy co nejvíc k sobě, objala je rukama a položila si na ně hlavu.
Ace zkoumal okolní skálu a tiše si pro sebe vrčel. Snažil se najít cestu dál. Nedávalo smysl, aby každý, kdo projde pohořím, skočil do oceánu.
Nechala jsem ho jeho hledání. Zavřela jsem oči a dovolila únavě přenést mě zpátky na Atlantis.

Jedním z mála lidí, kteří se se mnou přišli rozloučit, byl Radek Zelenka. Nikdy se moc hlasitě neprojevoval, kromě okamžiků, kdy se snažil Rodneymu vysvětlit nějakou jednoduchou věc, kterou McKayův geniální mozek nebyl ochotný akceptovat. To potom Radek zvyšoval hlas až do nepřeslechnutelného jekotu. Většinou se mu tak podařilo rozmluvit Rodneymu nápad, který by připravil o život nejen jeho, ale i daleké okolí. Když ho Rodney neposlouchal, vybuchovaly sluneční soustavy.
Balila jsem se na měsíční pobyt ve wraithské lodi a dveře do pokoje jsem nechala dokořán. Erin každou chvíli přišla a přinesla nějakou další nezbytnost, na kterou bych určitě zapomněla. Myslela jsem, že je to ona a nese mi jednu z mála knížek beletrie, která se ve Městě vyskytovala a ještě jsem ji nečetla. Otočila jsem se a v otevřených dveřích uviděla Radka. Tvářil se rozpačitě a nervózně si mnul ruce. Váhavě udělal ještě dva kroky do pokoje a zůstal stát.
„Přišel jsem se rozloučit,“ řekl pohřebním hlasem.
„Radku!“ Byla jsem ráda, že ho vidím. Byl to jeden z mála lidí, se kterými jsem mohla mluvit česky. „To je od tebe hezký. Pojď dál.“
Udělal další krok, zaváhal, pak došel až ke mně a objal mě. „Šťastnou cestu. Drž se,“ zamumlal a rychle odešel. Zbyl mi po něm v ruce malý kovový váleček. Překvapeně jsem ho otáčela v prstech, než jsem si vzpomněla, že je to kousek z tajné antické laboratoře, kterou nedávno objevila Erin. Schovala jsem ho do kapsy.
Erin se vracela s náručí knížek a povídala si s Teylou, kterou potkala cestou ke mně. I ta mi přišla dát sbohem a popřát štěstí. Prosila mě, abych ještě zaletěla na pevninu za ostatními Athosiany. Měla jsem Atlantis opustit až další den, tak jsem ráda souhlasila.
Na pevnině se se mnou loučili všichni. Po hodině objímání a všech možných variant na přání brzkého návratu, jsem se vracela zpátky k Jumperu.
„Andoriel,“ ozvalo se za mnou téměř obřadním hlasem. Takhle vážně mě nikdo neoslovil už tak dlouho, že jsem hned nepochopila, že to někdo volá na mě. Halling mě vzal za ramena a sklonil hlavu, aby se svým čelem dotkl mého.
„Budeš nám scházet,“ řekl. A já si až v té chvíli uvědomila, že nebyl mezi těmi, kteří se se mnou loučili ve vesnici. Povinnosti ho nejspíš odvedly jinam, ale udělal si aspoň na okamžik čas a dohonil mě, než jsem odletěla.
Usmála jsem se na něj. „Za měsíc mě tu máte zpátky,“ slíbila jsem. Stále mě držel za ramena a začal se mnou třást, až mi zuby cvakaly o sebe. Nedokázala jsem je zastavit, ani když mě pustil.
Vzal mě jednou rukou za ramena, druhou pod koleny a zvedl mě do náruče. Byla jsem tak překvapená, že jsem se začala bránit
„Tady nemůžeš spát,“ říkal mi dutým hlasem. „Na člověka je tu moc chladno.“

Probudila jsem se do tmy, která nastala po západu slunce. Zuby mi pořád cvakaly - zimou. Ace mě nesl dovnitř do chodby. Viděla jsem jenom jeho žluté oči. Cestou vrtěl hlavou „Vidím, že jsem měl o lidském odpočinku mylné představy,“ bručel.
Snažila jsem se dostat nohama na zem a pokračovat sama, ale jen mě pevněji stiskl. Při tom pohybu jsem strnula a už se raději o nic nepokoušela. Co kdyby mu přes všechny podvědomé příkazy „ujela“ ruka?
Posadil mě na místo alespoň trochu chráněné před studeným větrem od oceánu. Než se narovnal, podíval se mi do tváře. „Příště žádná dovolená. Nedělá ti dobře.“
Wraith měl starosti o mé pohodlí? Tady bylo něco v nepořádku. Zamračeně jsem se za ním dívala, dokud nezmizel ve tmě přicházející noci na druhé straně chodby. Bylo to pouhých několik kroků, ale viděla jsem jenom neproniknutelnou tmu. Spánek mě přešel, i když únava zůstala. Přivřela jsem oči a ostatními smysly pátrala po okolí. Ace seděl naproti a sledoval chodbu podobně jako já. „Odpočiň si,“ poslala jsem mu myšlenkou. „Budu chvíli hlídat.“
Noc plynula klidně. Několikrát jsem v dálce směrem k vodopádu vytušila pohyb geoparda. Kradl se z jedné jeskyně do druhé v honbě za iratuskými brouky a chodbu přebíhal tak rychle, jak jen to šlo. Pod útesy si v oceánu hrály vodní příšery. Cákaly, když se dostaly na hladinu, a pískaly na sebe tajné signály. Žádná nevyšplhala na plošinu a nešla zkoumat tunel. Tři hodiny mé chůze daleko v tunelu se na organické hmotě vytvořilo několik dalších záhybů. Dosáhly až ke stropu, ale tam se s mlasknutí odlepily od skály a dopadly na nerovnou podlahu. Dlouho jim pak trvalo, než se přes kamení dostaly zpátky, aby se spojily se zbytkem hmoty, pevně přichyceným ke stěně.
Moje tiché sledování začalo něco rušit. Něco, co nepatřilo do nočního světa. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že rušivým elementem je světlo. Noc skončila a svítání kreslilo do tunelu stíny. Vstala jsem, připojila se s Aceovi a společně jsme zamířili na plošinu. Slunce vycházelo nad oceánem stejným způsobem jako na Zemi. Nejdřív vystavělo stupňovitou pyramidu, zaoblilo se, a než se odrazilo od vln, stala se z něj žlutozlatá koule. Když jsme se otočili, čekalo nás další překvapení. Duha z Velkého vodopádu byla viditelná skrz celé pohoří jako zářivý barevný bod.
Při zpáteční cestě jsme tolik světla z baterky nepotřebovali. Než slunce vystoupalo tak vysoko, aby přestalo osvětlovat vchod tunelu a odrážet se na všech rovných ploškách skal, byli jsme daleko. Rychle jsem překreslovala nápis do bloku a zatím jsem se nezabývala jeho významem. Text začínal archaickými antickými výrazy, ale jak jsme postupovali blíž k vodopádu, začala se mezi slovy objevovat wraithská označení.
I bez zkoumání a překladu nápisu nám cesta trvala mnohem déle. V zapisování jsme se střídali a než jsme došli k organické hmotě, začala jsem mít obavy, že mám malý zápisník. Víc jsem jich po kapsách neměla. Baterka už zase byla jediným světlem, ve kterém jsme viděli. Od oceánu byla znatelná jenom světlejší šmouha, která ve čtení ani psaní nijak nepomáhala.
Než jsme došli zpátky do vlhka a rámusu Velkého vodopádu měla jsem zápisník popsaný ze všech stran. Poslední slovo záznamu jsem vmáčkla na okraj desek notesu a doufala, že se v té čáranici vyznám, až ji budu přepisovat do počítače.
Vyklopýtala jsem ven z tunelu a zůstala stát jako přimražená. Všude kolem se táhly jemné pavučiny iratuských brouků a blokovaly nám jakoukoli cestu pryč. Nikde mezi nimi nebyl otvor natolik veliký, abychom se mohli protáhnout skrz.
„Musím přiznat, že tahle tvoje příbuzenská větev mi jde pěkně na nervy,“ otočila jsem se na Ace. Přes rachot vodopádu už zase fungovalo jenom telepatické spojení.
Ušklíbl se. „Mně taky,“ odpověděl stejným způsobem.
Otočila jsem se zpátky k chodbě a hlasitě i myšlenkou zavolala: „Čičí! Kočičky, kde jste? Mňau!“
Ace se na mě znepokojeně podíval. Ne, nezbláznila jsem se. Jestli měli mít hody brouci, ať je mají taky kočky. Se svýma jantarovýma očima, tmavými kožichy a složením stravy se mi geopardi moc líbili. Zoologové na Atlantis z nich budou nadšení.
Když jsem se otáčela od vchodu do jeskyně, noha mi uklouzla po vlhkém kamení. Zavrávorala jsem, zamávala rukama, a než mě Ace chytil a pomohl mi získat zpátky rovnováhu, zavadila jsem o jednu z pavučin. Okamžik jsme stáli proti sobě a bez dechu čekali, kdy se přivalí roj brouků, pak se Ace rozmáchl a pokusil se pavučiny zpřetrhat. Pořezal se o ně, ale nepovolily. Ani nůž, který jsem vytáhla z opasku, nepomohl. Couvli jsme tak daleko, jak nám pavučiny dovolily. Nechtěli jsme mít nad hlavou strop, ze kterého by na nás mohli padat.
A brouci na sebe nenechali dlouho čekat. Objevili se v jeskyni, zaváhali na jejím okraji, ale dlouho jim to nevydrželo. Stáli jsme s Acem vedle sebe a byli připravení bojovat až do konce.
Zbývaly dva kroky k prvním kusadlům, když se brouci rozprchli, prolezli pavučinou a mizeli mezi kameny a ve křoví. Na scénu vkráčela geopardí rodina. Dva dospělí a tři mláďata. Rodiče šli pomalu a rozvážně, koťata poskakovala a honila poslední brouky, kterým se nepodařilo včas zmizet. Opatrně jsem postrčila Ace, abych stála mezi ním a kočkami. Jediné máchnutí jejich tlapy uvolnilo cestu skrz pavučinu. Jeden z dospělých geopardů se zarazil než prošel do otevřeného prostoru, přiblížil se až ke mně a zavětřil. Z nedalekého křoví se ozvalo zlostné zamňoukání mláděte. Kočka proti mně ještě jednou natáhla vzduch, obrátila se a vyběhla za ostatními. Kotě couvalo z křoví a na nose mu visel zakousnutý brouk. Vztekle házelo hlavou, dokud ho jeden z dospělých nepřidržel u země, sklonil se nad ním a brouk mu zachřupal mezi čelistmi. Rozkousnutý na dva kusy dopadl před mládě, které se do něj hned s chutí pustilo. Nezdálo se, že by mu brouk nějak ublížil.
Protáhli jsme se otvorem v pavučině a postupovali podél skalní stěny do bezpečné vzdálenosti. Já dávala pozor na kočky, Ace na brouky.
Cesta zpátky na louku s jezírkem se mi zdála skoro nudná. Začala jsem si opakovat wraithský protokol. Jejich jednání mohla být nepříjemně složitá. Pokud ovšem nedali přednost rychlému řezu – nožem po krku – před vyjednáváním. Ohlédla jsem se. Možná by nám pomohlo několik přítulných kočiček, pomyslela jsem si. Ace se zasmál. Ještě pořád jsme byli telepaticky spojení. Odehnala jsem ho a spojení přerušila. Chtěla jsem být se svými myšlenkami zase chvíli sama. Měla jsem o čem přemýšlet.
Pochopila jsem jenom část z toho, co jsem opisovala ze stěny tunelu, ale i to málo stačilo, aby pár věcí dostalo smysl. Opuštěná planeta v bezvýznamné sluneční soustavě, bez Brány, bez záznamů v antických nebo wraithských databázích. A přece zrovna pro Wraithy mohla mít neuvěřitelný význam. Kdysi dávno ji osídlili lidé. Ať už přímo Antikové nebo společnost Antiky dovezená. Jejich setkání s místní populací brouků byla fatální. Geopardi nemohli vážně ohrozit mutanty, ale nejspíš jim způsobovali velké potíže. Když se vznikající rasa naučila používat organickou hmotu z tunelu ke stavbě vesmírných lodí, vydala se na pouť celou galaxií. Část původních brouků vzala s sebou na planetu s Branou - Iratus.
Něco jsem pochopila při přepisu, něco jsem si domyslela, ale ať už byly podrobnosti jakékoli, text zprávy z tunelu u Velkého vodopádu stál za trochu času a zamyšlení. Proč tam Antikové nepostavili Bránu? Našli první mutanty dřív, než se stavbou začali a domnívali se, že se jim bez Brány nepodaří vstoupit do vesmíru? Nemohla jsem se dočkat, až text přepíšu a pustím překladač.

Na loučku jsme došli navečer. Aceova loď ještě nepřiletěla, tak jsem využila čas k další koupeli. Šrámy z předchozích dvou dnů mě pálily, jak se z nich vyplavovala špína. Čisté oblečení, nad kterým se Ace před odletem z jeho lodi ušklíbal, jsem si natahovala s takovým požitkem, že se zašklebil znovu. Lehla jsem si na plachtu na břicho a začala se probírat blokem. Všechno ostatní už bylo složené v batohu.
Ace rozvážně vkráčel do jezírka, celý se potopil a zase pomalu vykráčel ven. Zastavil se nade mnou. Znovu na mě dopadla sprška vody z jeho vlasů. „Je čas,“ prohlásil.
Zastrčila jsem blok do kapsy batohu, sbalila plachtu a než jsem se stačila narovnat, Šipka mě vysadila v lodi na orbitě.

V místnosti, kterou mi přidělili, čekala hostina. Aceův zástupce se trochu křivě usmíval, když rozmáchlým gestem ukazoval na stůl. Krátce jsem přikývla, vytáhla zápisník z batohu, zbytek jsem hodila do kouta a bez ohlédnutí mávla rukou, že může odejít. Po krátkém zaváhání zmizel i se svým kyselým výrazem.
Odsunula jsem nějaké mísy a poháry, které mi překážely, otevřela jsem notebook a začala přepisovat text z chodby. Pospíchala jsem, dokud jsem si pamatovala, jakým způsobem jsme postupovali při zápisu.
Napsala jsem poslední znak, spustila překladač a sáhla do mísy pro kousek neznámého ovoce. Ace stál ve dveřích a čekal, až si ho všimnu. Usmála jsem se na něj. „Až to bude hotové, dostaneš kopii,“ řekla jsem mu.
Sedl si proti mně ke stolu, zamyšleně v prstech obracel jeden z pohárů a díval se na mě. „Nemusím tě ani žádat?“ zeptal se.
„Je to společný objev. A navíc se zdá, že pro vás bude důležitější.“
Odložil pohár a zvedl se. „Za dvě hodiny budeme u nejbližší Brány, abys mohla podat hlášení,“ řekl a odešel.
Natáhla jsem se na lůžko a rozhodla se, že ty dvě hodiny prolenoším. Dovolená byla úspěšně za mnou.

Tak. Moje nejoblíbenější povídka už odešla do světa celá

28.10. úspěšně i neúspěšně uzavřu misi. Rozhodně se v ní setkáte s Nibiru

Ufffff..... Konečne som dočítal aj zatiaľ poslednú časť a zajtra sa teším na pokračovanie.
Všetko čo som od vás doteraz prečítal bolo výborné a myslím, že aj ten nápis bude podstatný v nadchádzajúcom jednaní.
Dúfam, že konečne bude kľud a užijem si pokojné voľno a aj pokračovanie príbehu.

[Aiwendill]

tie mačky sa mi pačia, chcem jednu alebo aj dve. nepredaš?