28.Hračkářství
„Opravdu věříš, že se jí nic nestane?“ Radek Zelenka seděl na stole se zkříženýma nohama a sledoval barevné blesky, které se Erin míhaly nad hlavou kolem zvednutého zápěstí.
„Musím,“ zavrčela Erin a zastavila pohyb pravé ruky. Držela v ní silnou tyč asi pětadvacet centimetrů dlouhou. Z obou konců zářilo barevné světlo, z jedné červené, z druhé modré. Celé to vypadalo jako dvoustranný světelný meč rytířů Jedi.
Erin držela meč stále nad hlavou, natáhla druhou ruku a dotkla se malé obliny uprostřed tyče. S lupnutím v tom místě a také naproti vyjely kovové nástavce a z každé se vysunula další čepel – žlutá a zelená. Zatočila s křížem, ve který se tyč změnila. Potěšeně se usmála, že se barevný vír nad její hlavou rozšířil o další barvy.
„To už by mohlo stačit.“ Radek ťukl do tabletu a uložil poslední data. „Ještě bych potřeboval zjistit, jakou mají ve skutečnosti sílu.“
Erin lehce změnila pohyb zápěstím. Jeden z mečů projel rohem stolu, na kterém Radek seděl. Meč nezpomalil a Erin necítila v ruce žádný odpor. Znovu se rukojeti dotkla prstem druhé ruky a všechny čepele i nástavce zmizely. Odložila tyč na stojan, kde byla původně umístěna, a zatřásla rukou, aby ji uvolnila.
Radek se naklonil nad roh označený mečem a s výkřikem se zřítil na podlahu.
Hrana stolu byla čistě oddělená od jeho zbytku i s kusem nohy, jak šla rána šikmo. Při Radkově pohybu kus nábytku, který držel jenom setrvačností, ztratil poslední zbytek stability a sesunul se k zemi.
Doktor Zelenka před dopadem nechránil sebe, ale tablet s celým jejich výzkumem, takže jeho let byl zakončen mohutným bouchnutím, které tak úplně neodpovídalo jeho drobné postavě.
„Co se tu děje?“ John Sheppard vběhl do laboratoře a zarazil se při pohledu na Radka válejícího se ve zbytcích rozpadlého stolu. Pak jeho oči upoutaly police plné nejrůznějších malých předmětů. „Co to tady máte?“ zeptal se podezřívavě. Chytil Radka pod ramenem a pomohl mu na nohy.
„No,“ začala Erin opatrně, „na to, co tady máme, se právě snažíme přijít.“
„Opravdu?“ John přejel po Erin přimhouřenýma očima a pak je sklopil k tabletu v Radkových rukou. „Ukažte mi tohle,“ poklepal prstem na jeden řádek, když si v rychlosti pročetl pár zápisů.
„Vyzkoušej to sám,“ ušklíbla se Erin a ukázala mu, co si má vzít.
„Opatrně,“ dodal Radek. Pod Johnovým znechuceným pohledem se jenom ohlédl po zbytcích stolu a pokrčil rameny.
John vzal nízký kužel a palec přitiskl zespodu na jeho základnu. Přístroj byl velký tak právě do lidské dlaně. Z jeho vrcholu vytryskl stříbřitý paprsek.
„Tady,“ natáhla Erin ruku. Měla na ní drobné poranění z pokusů se zacházením s meči.
John namířil paprsek na ránu. Kužel se mu mezi prsty zachvěl, ale Erinina kůže zůstala poškozená.
„Trochu soustředění,“ zamumlal Radek. Mohl radit jenom teoreticky. Jemu se antický gen vyhnul a Radek se občas cítil trochu vytržený a příliš závislý na pomoci těch šťastnějších. V Erin a Andoriel našel spolehlivé pomocnice při manipulaci s antickými udělátky. Navíc mu ani jedna z knihovnic nedávala najevo tu jemnou rozladěnost a nadřazenost, se kterou se setkával, když žádal o asistenci někoho jiného.
Sheppard zavrčel, vzal Erininu ruku a zamračil se na drobnou ranku na jejím předloktí. Kužel se mu mezi prsty znovu zachvěl a paprsek začal fungovat. Kůže se rychle zacelovala, až nezůstala ani jizva. John povolil stisk a naklonil hlavu na stranu.
„Kam až to působí?“ zeptal se. „Jak velká poranění se tím dají vyléčit?“
Radek pokrčil rameny. „Ruku nebo nohu to asi zpátky nepřišije, a jestli to působí na viry a bakterie zatím nevíme.“
„Vezmu to na příští misi,“ řekl si pro sebe John a obracel kužel v dlani.
Erin přeběhl přes rty úsměv. „Chceš to použít na replikátory nebo na Wraithy? V tom případě to schovej před Rodneym nebo to už neuvidíš.“
Radek se jenom zašklebil. Rodneyho opatrnost a starost o vlastní zdraví byla až chorobná. Taková hračka by mu jistě nedala spát, dokud by ji nezískal.
„A co ten zbytek?“ John se otáčel dokola v místnosti plné polic a stojanů. „Není o tom někde záznam?“ ptal se dál a pohled mu sjel na panel v jednom ze vzdálenějších rohů.
„Tam je to, bohužel, nefunkční,“ povzdechl si Radek. „Ale jestli chceš, můžeš to zkusit sám,“ pokynul k panelu.
John nezaváhal a položil na panel ruku. Několik symbolů bliklo a znovu se ponořilo do tmy.
„Dohodli jsme se, že bude jednodušší vyzkoušet přístroje jednotlivě, než se pokoušet panel opravovat,“ vysvětloval Radek a zamrkal na Erin.
„Nepamatuju se,“ začal pomalu John a obrátil se zpátky k nim, „že bych četl hlášení o nálezu nové laboratoře.“
„Zato já jsem četla o nějakých krystalech,“ převáděla Erin řeč jinam.
„Jo,“ podrbal se John ve vlasech. „A od té doby se dějí divné věci.“
„To jsem taky slyšela,“ pokývla Erin hlavou. „Můžeme ti nějak pomoci?“
John se na ni zadíval. Ze své přeměny na iratuského brouka si mnoho nepamatoval, ale byl si jistý, že Erin na jeho návratu do původní formy měla velkou zásluhu. Doktor Beckett ji tehdy trápil ještě víc nežli plukovníka. A to už bylo co říct.
„Nejsem si jistý. Zkoumá to Jennifer,“ pokrčil rameny. „Jestli chceš něco udělat, domluv se s ní a s místní psycholožkou.“
Erin přikývla. Bez předchozího varování se najednou sesunula se k zemi.
„Co se ti stalo?“ vyjekl Radek a vrhl se k ní.
„To nic,“ zašeptala Erin, když se jí podařilo popadnout dech. „Jenom se mi zatočila hlava.“
John odložil kužel a sehnul se, aby jí pomohl se zvednout.
„Vážně jsi v pořádku?“ ujišťoval se.
Erin kývala hlavou a zmohla se i na malý úsměv.
John ji ještě chvíli sledoval, ale na jejím chování se nic nezměnilo. Když se pod jeho upřeným pohledem začala červenat, usoudil, že to nebylo víc, než dočasná slabost. Znovu se zaměřil na zkoumání přístrojů, vyskládaných podél stěn laboratoře.
„Jestli chcete, pomůžu vám,“ nabídl se. „Jako kluk jsem hračkářství miloval.“
Erin seděla ve svém pokoji a sledovala Radka, jak chodí ode dveří k oknu a zpátky.
„Tak už mi to konečně řekni,“ trochu na ni zvedl hlas.
„Dobře,“ rezignovala. „Jedná se o Andoriel. Cítila jsem, jak jí najednou vypověděly síly. Ne,“ zarazila Radka, než se stačil nadechnout k poznámce, „s Wraithy to nemá nic společného. Teď jí zrovna velitel pomáhá se vzpamatovat. Jenom neodhadla čas na odpočinek.“ Chvíli o tom přemýšlela s hlavou na stranu. „Odpočinek neodhaduje už nějakou dobu,“ povzdechla si.
„Mám se ptát, jak to víš?“ Radek přimhouřil oči a zastavil se uprostřed pokoje.
„Raději ne,“ řekla lehce Erin. „Rozhodně už je Ája v pořádku a já taky.“
„Víš, co si myslím?“ doktor Zelenka se usadil ve druhém křesílku, pošoupl se až na kraj a temeno hlavy si opřel o vrch opěrky zad. „Myslím si, že si to celé Andoriel představuje jako nějakou pohádku.“
Erin stiskla rty, aby nevyprskla smíchy. Sice už to bylo před nějakou dobou, ale právě si jasně vzpomněla na jeden Ájin pohádkový sen.
„Jakou pohádku máš na mysli?“ zeptala se.
Radek se tak upřeně zadíval do stropu, že i Erin k němu zvedla hlavu. Nic zvláštního tam neobjevila. A pak začal Radek vyprávět:
Pohádka o prasátkách
Na konci vesnice stál krásný starý statek. Žil v něm divný tvor Wraith a houf malých prasátek. Každé ráno tvor vyšel na dvůr a zavolal:
„Prasátka moje, pojďte sem. Mám vás moc rád.“
A prasátka přiběhla a radostně kolem něho skákala.
Wraith je hladil po strakatých hlavičkách a mluvil na ně.
„Ty jsi taková moje hodná malá Ája, viď? A ty taky. Samozřejmě. I ty jsi moje malá Ája. Copak budeme dneska dělat, prasátka moje? Půjdeme se projít.“
A Wraith se pomalým krokem vydal kolem dvorku. Prasátka Áji poslušně capala za ním a byla celá šťastná, že si jich ten velký tvor všiml.
Procházka dvorkem skončila a Wraith se znovu sklonil k prasátkům.
„Mám hlad, co s tím uděláme?“ zeptal se smutně.
Prasátka se na něj dívala a nerozuměla mu.
Jedno z houfu vytáhl a odnesl si ho do domu. Ostatní o něm už nikdy neslyšela. Ale jistě se mělo dobře. Vždyť ho naposledy viděla, jak si hoví ve Wraithově náruči.
Erin se rozesmála.
„Netušila jsem, že jsi tak dobrý vypravěč.“ Při posledním slově zívla. „A tvoje pohádky mají dokonce vliv na potřebu spánku,“ pokračovala.
Radek se zvedl. „Taková legrace to není, ale jsem rád, že i já mám nějaké schopnosti,“ povytáhl obočí.
„Máš schopností, až to hezké není,“ ušklíbla se na něj Erin a vyprovodila ho ze dveří.
Sotva Radek odešel, bezstarostný výraz z tváře Erin zmizel. Zamyšleně stála uprostřed svého pokoje a mračila se do zdi. Ta náhlá slabost při vzpomínce na Andoriel se už neobjevila, ale to neznamenalo, že by byla Ája v úplném pořádku. Erin to sice stálo trochu sil navíc, ale snažila se udržet aspoň náznak spojení se svojí bláznivou kamarádkou, která se rozhodla, že měsíc na wraithské lodi není nic, co by v okolí mohlo vyvolat obavy. Erin si byla sice celkem jistá, že od velitele té lodi Andoriel nic nehrozí, ale tím větší starosti jí dělal zbytek posádky.
Ještě chvíli zkoumala své pocity, aby nakonec s hlasitým heknutím dopadla na postel. Ještě jí blesklo hlavou, jak dlouho utají to krásné Johnovo „hračkářství“, když o něm ví stále více lidí, a usnula.
Stála před kamennou věží, ve které čas otevřel okna z vypadlých kamenů. Namodralý měsíc se schovával v potrhaných mracích a stíny se jeho světlem ještě prohlubovaly. Rozhlédla se a pak zvedla hlavu. Strach jí sevřel plíce, že se skoro nedokázala nadechnout. To místo bylo a nebylo stejné, jako ve chvíli, kdy ho před nedávnem uviděla poprvé. Jako by mezitím uběhly tisíce let.
„Ale no tak, Erin,“ ozval se za ní hlas. I ten skoro nepoznala. Prudce se otočila.
John Sheppard se na ni díval žlutýma očima a úsměv na jeho modré tváři odhalil špičaté zuby.
„Přece jsi čekala na velmistra, ne?“ pokračoval změněný John. „Konečně ses ho dočkala.“ Pokročil k ní a zvedl levou ruku. Neměl v dlani krmný otvor. Nebo si ho Erin aspoň nevšimla. A také po něm nepátrala, pohlcená scénou, která se před ní odvíjela. John mezi sevřenými prsty svíral krk bílé kočky s velikýma ušima. Kočka se kroutila a poulila na Erin oči s prosbou o pomoc.
„Takový hezký mazlíček,“ pokračoval John, otočil kočičí hlavu k sobě a zálibně mlaskl. „Snad se ti po něm nebude moc stýskat.“ Sledoval, jak tělo malé šelmy ztrácí zbytky sil a zoufalé pokusy o únik se mění v jemné poškubávání končetin.
„Ale ty nejsi…,“ vydechla Erin s očima přilepenýma ke kočce, která si tuto chvíli vybrala na to, aby zůstala nehybně viset z Johnovy dlaně.
„Co nejsem, Erin?“ zeptal se John a s pokrčením ramen odhodil malé bílé tělíčko do trávy.
Knihovnice potřásla hlavou ve snaze si ji pročistit a s přemáháním odtrhla pohled z bílé hromádky u paty věže. Zvedla k Johnovi oči.
„Nejsi John,“ řekla jasným hlasem. „A nejsi ani žádný velmistr. Jsi nějaká pokroucená představa, která v mé mysli nemá co dělat.“ Už když vyslovovala poslední slova té věty, přemýšlela, kde je vlastně vzala. Byla to okamžitá myšlenka? Vnuknutí? Nebyla si jistá.
Modrý John se znovu usmál. Vypadal jako příšerná karikatura čehosi, co nikdy nemělo vzniknout.
„Tady se toho dá tolik najít,“ řekl si pro sebe potěšeně a zadíval se k lesu.
Erin tím směrem pohlédla také a vyděšeně couvla. Sekka, která se k ní blížila, se nesnažila maskovat a byla dvakrát větší než ta, se kterou se Erin setkala při své procházce lesem.
Zvíře podobné kanci nabíralo stále větší rychlost a jeho malá krvavá očka se s hladem upírala na Erin. Knihovnice stála jako socha, neschopná pohybu, a jenom s hrůzou sledovala, jak se k ní Sekka rychle blíží. Cítila na tváři Johnův pohled a pak ostré drápky na lýtku své pravé nohy. To ji probralo. Na poslední chvíli uskočila a velké zvíře s rachotem narazilo do věže. Zůstalo ležet omráčené a John se na Erin mračil přes jeho hřbet.
Nevšímala si ho. Sklopila pohled a s překvapením a úlevou sledovala ušatou bílou kočku, jak se jí šplhá po kalhotách a triku, až se hlavou zavrtala Erin pod bradu.
„Rád tě vidím,“ zavrněla.
„I já tebe, kočičáku,“ zašeptala Erin a pohladila kočku po malém tělíčku. Krev z drobných ranek způsobených kočičími drápy jí lepila oblečení k tělu, ale nevšímala si toho.
„Už víš, co se tady děje?“ ptala se kočka dál a přelezla Erin za krk. Celá se schovala pod jejími vlasy, jenom hlava jí vykukovala u Erinina ucha.
„Ne tak docela,“ zamumlala Erin a zvedla oči k Johnovi. Nepřekvapilo ji, že tělo omráčené Sekky zmizelo.
John se stále mračil, ale když se jejich oči setkaly, tváří se mu rozlil spokojený úsměv.
„Jen tak něco tě nevyděsí, co?“ prohodil.
„Něco třeba ano,“ ozvalo se za ní. Kočka z jejího krku zmizela a zezadu ji objaly něčí ruce. Pootočila hlavu a zahlédla pramen neposlušných rezavě zlatých vlasů.
„Louisi?“ vydechla.
„Další polibek?“ zašeptal jí do vlasů a pevně jí přitiskl zápěstí k bokům.
Sheppard se nepřestal usmívat. Přistoupil k Erin.
„Raději bys něco jiného, než polibek?“ zeptal se a zvedl ruce.
„Ne!“ Erin se snažila vyprostit ze sevření a zabránit Johnovi, aby jí kolem čela uvázal černý šátek.
„Nebraň se tomu,“ šeptal za ní Louis. „Pak spolu budeme konečně propojeni na té správné úrovni.“
„Ne!“ Erin se zády opřela o Louise a prudce vykopla nohu proti Johnovi.
Zavrávoral a ustoupil. Ruce s šátkem mu klesly. Erin na něm zahlédla namalované velké oko. Rychle oddechovala a stále se pokoušela vykroutit ze sevření Louisových paží.
„Když nepřijmeš oko, musím tě opustit. Navždy,“ pokračoval Louis. „Rozmysli si to.“
„Ne!“ z Erinina hlasu zazněla stopa zoufalství.
„Sbohem, Erin...“
Probudila se s pláčem. Stočila se do klubíčka, přetáhla si pokrývku přes hlavu a mokrý obličej schovala do dlaní.
„Ne,“ šeptala si pořád dokola.
Vydýchaný vzduch pod dekou ji za chvíli přinutil pokrývku odhodit. Hluboký nádech přinesl úlevu a křečovitě napjaté svaly se uvolnily.
Za pár minut stála pod sprchou, dlaní se opírala o jednu z šedých dlaždic a v zamyšlení do ní ťukala dlouhým nehtem.
„Říkal, že už se neobjeví,“ mumlala si pro sebe. „Proč by to zrovna teď porušil? Co tam dělal John? A jak věděl...? Ne. Tady mi něco chybí. Něco důležitého.“ Po paměti sáhla na ovládání sprchy a zastavila vodu. Odtahovala ruku a zdálo se jí, že jí prsty zazářily. Stříbrný výboj kratší než mžik oka se mihnul mezi lesklým panelem a její dlaní.
Pomalu se oblékala a sledovala při tom vlastní projevy, náhle jemně odlišné od zaběhnutých rituálů před odchodem z pokoje. Než otevřela dveře do vnějšího světa, zhluboka se nadechla.
„Máš zpoždění. Začali jsme bez tebe,“ vykřikoval Radek, sotva se objevila v „Hračkářství“.
John k stál k Erin zády. Jenom se letmo ohlédl a zazubil se.
Erin potlačila vyděšené vyjeknutí. Noční můra se jí vrátila v plné síle.
„Ještě pořád je ti špatně?“ Radek si všiml, jak Erin zbledla a pozorně se na ni zadíval. Přemýšlel, jak je na tom Andoriel u Wraithů.
„Ale ne,“ zavrtěla Erin hlavou. Áju zatím vypustila. Měla vlastních starostí nad hlavu. Věřila, že ji znovu najde, až se srovná s vlastními problémy. „Jenom jsem měla trochu divokou noc,“ pokusila se o úsměv.
„Ty taky?“ podivil se John a konečně se k ní obrátil čelem. „Už jsi několikátá. Řekni, zdálo se ti o někom známém?“ Při čekání na její odpověď stiskl v dlani malou kovovou kuličku, až začala pískat.
„Jo,“ povzdechla si Erin a nešťastně se na Johna podívala. „Dalo by se říct, že můj sen byl plný známých tváří.“
„Byl jsem tam já,“ řekl John pomalu a důrazně. „A prováděl jsem ti něco hodně ošklivého.“
Erin jenom přikývla. Pod sprchou došla k závěru, že Dar v jejím snu byl opravdu jenom snem. S Johnem si tak jistá nebyla. Na jeho zlém snovém dvojčeti bylo něco, co mu dodávalo reálnosti. Navíc si byla jistá, že ten John celý její sen ovládal.
Trhla sebou, když k ní Radek natáhl ruku.
„Raději ne,“ zamračila se. Hlavou jí projela vzpomínka na zajiskření ve sprše.
„Co to máš?“ zeptala se Johna a kývla hlavou k jeho ruce s pískající kuličkou.
„Ještě pořád nevím,“ podíval se do vlastní dlaně. „Někdy píská hned, jak se jí dotknu prstem, a někdy jí můžu mačkat, jak chci, a nic.“
Kulička v jeho ruce ztichla.
„Co ti John v noci prováděl?“ chtěl vědět zvědavý Radek.
Plukovník Sheppard se na něj znechuceně podíval. Opravdu netoužil slyšet další děsuplný příběh se svou vlastní osobou v hlavní roli.
„Máš další oběť?“ Rodney McKay stál ve dveřích, které Erin zapomněla zavřít. „To už je kolikátá? Třetí? Čtvrtá?“ Vešel do místnosti a než Erin stačila uhnout, zavadil o ni, když procházel kolem ke stojanu se čtyřramenným barevným mečem.
„Přinesli z té planety další krystal,“ informoval všechny jen tak mimochodem a natáhl ruku, aby ze stojanu sundal tu divnou tyčku.
Zamítavý pokřik ze tří úst ho přinutil s rukou ucuknout. Nasupeně se na ně podíval.
„O co tady jde?“ zeptal se podezřívavě. „Johne? Něco tu přede mnou tajíte? Radku, zapomněl jsi, kdo je tady hlavní vědecký pracovník? Jak to, že o tomhle nevím? Kde je nějaké hlášení? Informace, prosím!“
„Hlášení dostaneš hned, jak bude co hlásit,“ odbyla ho nervózně Erin. Právě přemýšlela, jestli se jí jenom dělaly mžitky před očima, nebo se opravdu nějaká entita projevující se zábleskem energie před chvílí dotykem přenesla z ní na Rodneyho.
„Hele, Rodney, právě to připravuju,“ snažil se Radek zklidnit svého nadřízeného. Pozvedl tablet a s krátkým zaváháním ho doktoru McKayovi podal.
„No tohle,“ vydechl Rodney, když si pročetl pár stránek záznamů. „Kdo to tady mohl…?“
„Myslíme si, že nejspíš Janus.“ Radek už rezignoval na tajemství. „Vchod byl maskovaný. Nebýt výpadku energie, nikdy bychom to nenašli,“ pokračoval ve vysvětlování.
„Paráda! Skvělé! Nádhera!“ jásal Rodney každou chvíli a očima těkal z tabletu na police a zpátky. „Tomu říkám zakopnout o poklad. Jak dlouho jste si to chtěli nechat pro sebe?“ vypálil na Radka.
Doktor Zelenka se nenechal zaskočit.
„Chtěli jsme tě seznámit s prvními výsledky hned, jak bychom je dali dohromady,“ řekl klidně.
„Jen aby,“ zamručel Rodney. „Tady,“ poklepal prstem na tablet, „už je toho víc než dost, aby to vydalo na počáteční hlášení.“
„Ale to by nebylo žádné překvapení.“ John mrkl na Erin a Radka. „Chtěli jsme ti předat komplet hračkářství i s návodem k použití. Máš přece příští měsíc narozeniny, ne?“
„Co? Narozeniny? Ovšemže mám příští měsíc narozeniny. A to jsem měl dostat k narozeninám – hračkářství?“ Rodney se tvářil zmateně. Rozhlížel se po Erin a Radkovi, ale ti se jen usmívali a kývali hlavami.
„No tak dobře,“ rezignoval Rodney. „Váš dárek přijímám, ale o zbytek už se postarám sám. Nemůžete si tady jen tak zkoumat tajnou laboratoř a nikomu o tom neříct. Tohle,“ pozvedl tablet, „ odnesu Sam. A pak vytvořím tým na prozkoumání toho, hmm, hračkářství.“
Otočil se k odchodu. Mezi dveřmi se ohlédl.
„Děkuju za dárek. Dobře to tady zavřete, než se vrátím. A na nic nesahat!“
„A máme po srandě,“ konstatoval Radek, jakmile Rodney zmizel z dohledu i doslechu.
„Johne?“ Erin měla mezi obočím vrásku hodnou Grand Canyonu. „Můžeš mi říct víc o těch krystalech a ‚obětech‘, jak je nazval Rodney?“
„Hmmm,“ zahučel plukovník. „Na jedné z prozkoumávaných planet jsme našli zářící krystaly. Docela hezké,“ usmál se. „Než jsme jeden pronesli Branou na Atlantis, zblízka jsem si ho prohlédl. A pak se tady začaly dít divné věci. Spousta lidí tvrdí, že je pronásledují noční můry, ve kterých hraju hlavní roli. Lékařská sekce si myslí, že za to může ten krystal.“
Při řeči vyšli z laboratoře a pečlivě za sebou zavřeli.
„Lékařská sekce si je jista,“ ozvalo se z chodby. Jennifer Kellerová prošla okolo a se skrývanými obavami se podívala na Johna. Obešla ho širokým obloukem.
„Ona byla první,“ povzdechl si John. „Zdálo se jí něco o Teyle a iratuských broucích a pak…“
Jeho proslov přerušil výkřik z terasy. Doktorka Heyghtmeyerová, místní psycholožka, stála na zábradlí a s hrůzou se dívala do hlubiny pod sebou.
K Johnovu úžasu u ní na terase stál další plukovník Sheppard.
Než stačili doběhnout, doktorka ztratila rovnováhu.
Erin se nešla dívat podél hlavní věže dolů na tvrdý základ Města. Netoužila zjišťovat, co se s Kate Heyghtmeyerovou stalo. Věděla to moc dobře. Nechala ostatní, aby se nahrnuli k zábradlí, a zatím sledovala dvojníka Johna Shepparda.
S malým zlým úsměvem odstoupil a pozoroval děs všech okolo, včetně své předlohy. Cuknul sebou, když se očima setkal s Erin, ale úsměv mu z tváře nezmizel. Jenom ještě o kousek ustoupil tak, aby se mezi něj a Erin dostal hlouček lidí. Vrhla se za ním. Pozdě. Po druhém Sheppardovi se slehla země.
„Před chvilkou jsem s ní mluvil,“ šeptal vyděšeně Rodney.
„Tohle musí přestat,“ mračila se Sam Carterová. „Nemůžeme tady nechat ožívat noční můry, které vraždí i ve skutečnosti. Doktorko, Rodney, Johne, vymyslete, jak se toho zbavit. Hned!“
Zatímco tři jmenovaní odcházeli, Erin se ještě jednou rozhlédla, jestli někde neuvidí Johnova dvojníka. Ztratil se.
„Erin, mohla bys?“ oslovil ji Radek. „I když už nesmíme do hračkářství, tvůj gen by se mi hodil. Našel jsem další nefunkční panely v suterénu. Aspoň na mě nereagují.“
„Jasně,“ přikývla nepřítomně Erin. Naposledy přejela očima po rozcházejícím se hloučku na terase a vydala se za doktorem Zelenkou.
„Vážně je ta věc zpátky?“ ptal se za pár hodin Rodney a nedůvěřivě se díval na rozzářený krystal. „Už žádné obří ryby? Žádní klauni?“ otočil se na Johna.
Plukovník Sheppard byl po předchozí bitvě se svým horším já ještě pobledlý, ale o jejím výsledku nepochyboval.
„Už nikoho neohrozí. Aspoň, dokud se do nich zase někdo zblízka nepodívá. Odneseme je zpátky,“ kývl hlavou směrem ke krystalům a sledoval, jak je zdravotnický tým opatrně balí na cestu Branou. Energetické bytosti živící se strachem v nich byly uzavřeny a plukovník doufal, že ještě dlouho budou.
Při zdlouhavém oblékání do ochranného obleku před cestou na planetu s krystaly mu blesklo hlavou, jestli by jeden z krystalů neměli poslat darem na některou z wraithských lodí. Představoval si, jaké noční můry by mohly Wraithy pronásledovat, a za speciálně tvrzenou průhlednou umělou hmotou přilby se usmíval.
„Tak povídej,“ vybídl za dva dny Radek Erin, sotva se oba sklonili nad dalším z nefunkčních panelů. „Jak je to s tou Ájou? Už je v pořádku?“
„Ája,“ zašeptala Erin. Ruce se jí zarazily nad sadou ovladačů. Usmála se. „Ája má dovolenou.“
„Opravdu věříš, že se jí nic nestane?“ Radek Zelenka seděl na stole se zkříženýma nohama a sledoval barevné blesky, které se Erin míhaly nad hlavou kolem zvednutého zápěstí.
„Musím,“ zavrčela Erin a zastavila pohyb pravé ruky. Držela v ní silnou tyč asi pětadvacet centimetrů dlouhou. Z obou konců zářilo barevné světlo, z jedné červené, z druhé modré. Celé to vypadalo jako dvoustranný světelný meč rytířů Jedi.
Erin držela meč stále nad hlavou, natáhla druhou ruku a dotkla se malé obliny uprostřed tyče. S lupnutím v tom místě a také naproti vyjely kovové nástavce a z každé se vysunula další čepel – žlutá a zelená. Zatočila s křížem, ve který se tyč změnila. Potěšeně se usmála, že se barevný vír nad její hlavou rozšířil o další barvy.
„To už by mohlo stačit.“ Radek ťukl do tabletu a uložil poslední data. „Ještě bych potřeboval zjistit, jakou mají ve skutečnosti sílu.“
Erin lehce změnila pohyb zápěstím. Jeden z mečů projel rohem stolu, na kterém Radek seděl. Meč nezpomalil a Erin necítila v ruce žádný odpor. Znovu se rukojeti dotkla prstem druhé ruky a všechny čepele i nástavce zmizely. Odložila tyč na stojan, kde byla původně umístěna, a zatřásla rukou, aby ji uvolnila.
Radek se naklonil nad roh označený mečem a s výkřikem se zřítil na podlahu.
Hrana stolu byla čistě oddělená od jeho zbytku i s kusem nohy, jak šla rána šikmo. Při Radkově pohybu kus nábytku, který držel jenom setrvačností, ztratil poslední zbytek stability a sesunul se k zemi.
Doktor Zelenka před dopadem nechránil sebe, ale tablet s celým jejich výzkumem, takže jeho let byl zakončen mohutným bouchnutím, které tak úplně neodpovídalo jeho drobné postavě.
„Co se tu děje?“ John Sheppard vběhl do laboratoře a zarazil se při pohledu na Radka válejícího se ve zbytcích rozpadlého stolu. Pak jeho oči upoutaly police plné nejrůznějších malých předmětů. „Co to tady máte?“ zeptal se podezřívavě. Chytil Radka pod ramenem a pomohl mu na nohy.
„No,“ začala Erin opatrně, „na to, co tady máme, se právě snažíme přijít.“
„Opravdu?“ John přejel po Erin přimhouřenýma očima a pak je sklopil k tabletu v Radkových rukou. „Ukažte mi tohle,“ poklepal prstem na jeden řádek, když si v rychlosti pročetl pár zápisů.
„Vyzkoušej to sám,“ ušklíbla se Erin a ukázala mu, co si má vzít.
„Opatrně,“ dodal Radek. Pod Johnovým znechuceným pohledem se jenom ohlédl po zbytcích stolu a pokrčil rameny.
John vzal nízký kužel a palec přitiskl zespodu na jeho základnu. Přístroj byl velký tak právě do lidské dlaně. Z jeho vrcholu vytryskl stříbřitý paprsek.
„Tady,“ natáhla Erin ruku. Měla na ní drobné poranění z pokusů se zacházením s meči.
John namířil paprsek na ránu. Kužel se mu mezi prsty zachvěl, ale Erinina kůže zůstala poškozená.
„Trochu soustředění,“ zamumlal Radek. Mohl radit jenom teoreticky. Jemu se antický gen vyhnul a Radek se občas cítil trochu vytržený a příliš závislý na pomoci těch šťastnějších. V Erin a Andoriel našel spolehlivé pomocnice při manipulaci s antickými udělátky. Navíc mu ani jedna z knihovnic nedávala najevo tu jemnou rozladěnost a nadřazenost, se kterou se setkával, když žádal o asistenci někoho jiného.
Sheppard zavrčel, vzal Erininu ruku a zamračil se na drobnou ranku na jejím předloktí. Kužel se mu mezi prsty znovu zachvěl a paprsek začal fungovat. Kůže se rychle zacelovala, až nezůstala ani jizva. John povolil stisk a naklonil hlavu na stranu.
„Kam až to působí?“ zeptal se. „Jak velká poranění se tím dají vyléčit?“
Radek pokrčil rameny. „Ruku nebo nohu to asi zpátky nepřišije, a jestli to působí na viry a bakterie zatím nevíme.“
„Vezmu to na příští misi,“ řekl si pro sebe John a obracel kužel v dlani.
Erin přeběhl přes rty úsměv. „Chceš to použít na replikátory nebo na Wraithy? V tom případě to schovej před Rodneym nebo to už neuvidíš.“
Radek se jenom zašklebil. Rodneyho opatrnost a starost o vlastní zdraví byla až chorobná. Taková hračka by mu jistě nedala spát, dokud by ji nezískal.
„A co ten zbytek?“ John se otáčel dokola v místnosti plné polic a stojanů. „Není o tom někde záznam?“ ptal se dál a pohled mu sjel na panel v jednom ze vzdálenějších rohů.
„Tam je to, bohužel, nefunkční,“ povzdechl si Radek. „Ale jestli chceš, můžeš to zkusit sám,“ pokynul k panelu.
John nezaváhal a položil na panel ruku. Několik symbolů bliklo a znovu se ponořilo do tmy.
„Dohodli jsme se, že bude jednodušší vyzkoušet přístroje jednotlivě, než se pokoušet panel opravovat,“ vysvětloval Radek a zamrkal na Erin.
„Nepamatuju se,“ začal pomalu John a obrátil se zpátky k nim, „že bych četl hlášení o nálezu nové laboratoře.“
„Zato já jsem četla o nějakých krystalech,“ převáděla Erin řeč jinam.
„Jo,“ podrbal se John ve vlasech. „A od té doby se dějí divné věci.“
„To jsem taky slyšela,“ pokývla Erin hlavou. „Můžeme ti nějak pomoci?“
John se na ni zadíval. Ze své přeměny na iratuského brouka si mnoho nepamatoval, ale byl si jistý, že Erin na jeho návratu do původní formy měla velkou zásluhu. Doktor Beckett ji tehdy trápil ještě víc nežli plukovníka. A to už bylo co říct.
„Nejsem si jistý. Zkoumá to Jennifer,“ pokrčil rameny. „Jestli chceš něco udělat, domluv se s ní a s místní psycholožkou.“
Erin přikývla. Bez předchozího varování se najednou sesunula se k zemi.
„Co se ti stalo?“ vyjekl Radek a vrhl se k ní.
„To nic,“ zašeptala Erin, když se jí podařilo popadnout dech. „Jenom se mi zatočila hlava.“
John odložil kužel a sehnul se, aby jí pomohl se zvednout.
„Vážně jsi v pořádku?“ ujišťoval se.
Erin kývala hlavou a zmohla se i na malý úsměv.
John ji ještě chvíli sledoval, ale na jejím chování se nic nezměnilo. Když se pod jeho upřeným pohledem začala červenat, usoudil, že to nebylo víc, než dočasná slabost. Znovu se zaměřil na zkoumání přístrojů, vyskládaných podél stěn laboratoře.
„Jestli chcete, pomůžu vám,“ nabídl se. „Jako kluk jsem hračkářství miloval.“
Erin seděla ve svém pokoji a sledovala Radka, jak chodí ode dveří k oknu a zpátky.
„Tak už mi to konečně řekni,“ trochu na ni zvedl hlas.
„Dobře,“ rezignovala. „Jedná se o Andoriel. Cítila jsem, jak jí najednou vypověděly síly. Ne,“ zarazila Radka, než se stačil nadechnout k poznámce, „s Wraithy to nemá nic společného. Teď jí zrovna velitel pomáhá se vzpamatovat. Jenom neodhadla čas na odpočinek.“ Chvíli o tom přemýšlela s hlavou na stranu. „Odpočinek neodhaduje už nějakou dobu,“ povzdechla si.
„Mám se ptát, jak to víš?“ Radek přimhouřil oči a zastavil se uprostřed pokoje.
„Raději ne,“ řekla lehce Erin. „Rozhodně už je Ája v pořádku a já taky.“
„Víš, co si myslím?“ doktor Zelenka se usadil ve druhém křesílku, pošoupl se až na kraj a temeno hlavy si opřel o vrch opěrky zad. „Myslím si, že si to celé Andoriel představuje jako nějakou pohádku.“
Erin stiskla rty, aby nevyprskla smíchy. Sice už to bylo před nějakou dobou, ale právě si jasně vzpomněla na jeden Ájin pohádkový sen.
„Jakou pohádku máš na mysli?“ zeptala se.
Radek se tak upřeně zadíval do stropu, že i Erin k němu zvedla hlavu. Nic zvláštního tam neobjevila. A pak začal Radek vyprávět:
Pohádka o prasátkách
Na konci vesnice stál krásný starý statek. Žil v něm divný tvor Wraith a houf malých prasátek. Každé ráno tvor vyšel na dvůr a zavolal:
„Prasátka moje, pojďte sem. Mám vás moc rád.“
A prasátka přiběhla a radostně kolem něho skákala.
Wraith je hladil po strakatých hlavičkách a mluvil na ně.
„Ty jsi taková moje hodná malá Ája, viď? A ty taky. Samozřejmě. I ty jsi moje malá Ája. Copak budeme dneska dělat, prasátka moje? Půjdeme se projít.“
A Wraith se pomalým krokem vydal kolem dvorku. Prasátka Áji poslušně capala za ním a byla celá šťastná, že si jich ten velký tvor všiml.
Procházka dvorkem skončila a Wraith se znovu sklonil k prasátkům.
„Mám hlad, co s tím uděláme?“ zeptal se smutně.
Prasátka se na něj dívala a nerozuměla mu.
Jedno z houfu vytáhl a odnesl si ho do domu. Ostatní o něm už nikdy neslyšela. Ale jistě se mělo dobře. Vždyť ho naposledy viděla, jak si hoví ve Wraithově náruči.
Erin se rozesmála.
„Netušila jsem, že jsi tak dobrý vypravěč.“ Při posledním slově zívla. „A tvoje pohádky mají dokonce vliv na potřebu spánku,“ pokračovala.
Radek se zvedl. „Taková legrace to není, ale jsem rád, že i já mám nějaké schopnosti,“ povytáhl obočí.
„Máš schopností, až to hezké není,“ ušklíbla se na něj Erin a vyprovodila ho ze dveří.
Sotva Radek odešel, bezstarostný výraz z tváře Erin zmizel. Zamyšleně stála uprostřed svého pokoje a mračila se do zdi. Ta náhlá slabost při vzpomínce na Andoriel se už neobjevila, ale to neznamenalo, že by byla Ája v úplném pořádku. Erin to sice stálo trochu sil navíc, ale snažila se udržet aspoň náznak spojení se svojí bláznivou kamarádkou, která se rozhodla, že měsíc na wraithské lodi není nic, co by v okolí mohlo vyvolat obavy. Erin si byla sice celkem jistá, že od velitele té lodi Andoriel nic nehrozí, ale tím větší starosti jí dělal zbytek posádky.
Ještě chvíli zkoumala své pocity, aby nakonec s hlasitým heknutím dopadla na postel. Ještě jí blesklo hlavou, jak dlouho utají to krásné Johnovo „hračkářství“, když o něm ví stále více lidí, a usnula.
Stála před kamennou věží, ve které čas otevřel okna z vypadlých kamenů. Namodralý měsíc se schovával v potrhaných mracích a stíny se jeho světlem ještě prohlubovaly. Rozhlédla se a pak zvedla hlavu. Strach jí sevřel plíce, že se skoro nedokázala nadechnout. To místo bylo a nebylo stejné, jako ve chvíli, kdy ho před nedávnem uviděla poprvé. Jako by mezitím uběhly tisíce let.
„Ale no tak, Erin,“ ozval se za ní hlas. I ten skoro nepoznala. Prudce se otočila.
John Sheppard se na ni díval žlutýma očima a úsměv na jeho modré tváři odhalil špičaté zuby.
„Přece jsi čekala na velmistra, ne?“ pokračoval změněný John. „Konečně ses ho dočkala.“ Pokročil k ní a zvedl levou ruku. Neměl v dlani krmný otvor. Nebo si ho Erin aspoň nevšimla. A také po něm nepátrala, pohlcená scénou, která se před ní odvíjela. John mezi sevřenými prsty svíral krk bílé kočky s velikýma ušima. Kočka se kroutila a poulila na Erin oči s prosbou o pomoc.
„Takový hezký mazlíček,“ pokračoval John, otočil kočičí hlavu k sobě a zálibně mlaskl. „Snad se ti po něm nebude moc stýskat.“ Sledoval, jak tělo malé šelmy ztrácí zbytky sil a zoufalé pokusy o únik se mění v jemné poškubávání končetin.
„Ale ty nejsi…,“ vydechla Erin s očima přilepenýma ke kočce, která si tuto chvíli vybrala na to, aby zůstala nehybně viset z Johnovy dlaně.
„Co nejsem, Erin?“ zeptal se John a s pokrčením ramen odhodil malé bílé tělíčko do trávy.
Knihovnice potřásla hlavou ve snaze si ji pročistit a s přemáháním odtrhla pohled z bílé hromádky u paty věže. Zvedla k Johnovi oči.
„Nejsi John,“ řekla jasným hlasem. „A nejsi ani žádný velmistr. Jsi nějaká pokroucená představa, která v mé mysli nemá co dělat.“ Už když vyslovovala poslední slova té věty, přemýšlela, kde je vlastně vzala. Byla to okamžitá myšlenka? Vnuknutí? Nebyla si jistá.
Modrý John se znovu usmál. Vypadal jako příšerná karikatura čehosi, co nikdy nemělo vzniknout.
„Tady se toho dá tolik najít,“ řekl si pro sebe potěšeně a zadíval se k lesu.
Erin tím směrem pohlédla také a vyděšeně couvla. Sekka, která se k ní blížila, se nesnažila maskovat a byla dvakrát větší než ta, se kterou se Erin setkala při své procházce lesem.
Zvíře podobné kanci nabíralo stále větší rychlost a jeho malá krvavá očka se s hladem upírala na Erin. Knihovnice stála jako socha, neschopná pohybu, a jenom s hrůzou sledovala, jak se k ní Sekka rychle blíží. Cítila na tváři Johnův pohled a pak ostré drápky na lýtku své pravé nohy. To ji probralo. Na poslední chvíli uskočila a velké zvíře s rachotem narazilo do věže. Zůstalo ležet omráčené a John se na Erin mračil přes jeho hřbet.
Nevšímala si ho. Sklopila pohled a s překvapením a úlevou sledovala ušatou bílou kočku, jak se jí šplhá po kalhotách a triku, až se hlavou zavrtala Erin pod bradu.
„Rád tě vidím,“ zavrněla.
„I já tebe, kočičáku,“ zašeptala Erin a pohladila kočku po malém tělíčku. Krev z drobných ranek způsobených kočičími drápy jí lepila oblečení k tělu, ale nevšímala si toho.
„Už víš, co se tady děje?“ ptala se kočka dál a přelezla Erin za krk. Celá se schovala pod jejími vlasy, jenom hlava jí vykukovala u Erinina ucha.
„Ne tak docela,“ zamumlala Erin a zvedla oči k Johnovi. Nepřekvapilo ji, že tělo omráčené Sekky zmizelo.
John se stále mračil, ale když se jejich oči setkaly, tváří se mu rozlil spokojený úsměv.
„Jen tak něco tě nevyděsí, co?“ prohodil.
„Něco třeba ano,“ ozvalo se za ní. Kočka z jejího krku zmizela a zezadu ji objaly něčí ruce. Pootočila hlavu a zahlédla pramen neposlušných rezavě zlatých vlasů.
„Louisi?“ vydechla.
„Další polibek?“ zašeptal jí do vlasů a pevně jí přitiskl zápěstí k bokům.
Sheppard se nepřestal usmívat. Přistoupil k Erin.
„Raději bys něco jiného, než polibek?“ zeptal se a zvedl ruce.
„Ne!“ Erin se snažila vyprostit ze sevření a zabránit Johnovi, aby jí kolem čela uvázal černý šátek.
„Nebraň se tomu,“ šeptal za ní Louis. „Pak spolu budeme konečně propojeni na té správné úrovni.“
„Ne!“ Erin se zády opřela o Louise a prudce vykopla nohu proti Johnovi.
Zavrávoral a ustoupil. Ruce s šátkem mu klesly. Erin na něm zahlédla namalované velké oko. Rychle oddechovala a stále se pokoušela vykroutit ze sevření Louisových paží.
„Když nepřijmeš oko, musím tě opustit. Navždy,“ pokračoval Louis. „Rozmysli si to.“
„Ne!“ z Erinina hlasu zazněla stopa zoufalství.
„Sbohem, Erin...“
Probudila se s pláčem. Stočila se do klubíčka, přetáhla si pokrývku přes hlavu a mokrý obličej schovala do dlaní.
„Ne,“ šeptala si pořád dokola.
Vydýchaný vzduch pod dekou ji za chvíli přinutil pokrývku odhodit. Hluboký nádech přinesl úlevu a křečovitě napjaté svaly se uvolnily.
Za pár minut stála pod sprchou, dlaní se opírala o jednu z šedých dlaždic a v zamyšlení do ní ťukala dlouhým nehtem.
„Říkal, že už se neobjeví,“ mumlala si pro sebe. „Proč by to zrovna teď porušil? Co tam dělal John? A jak věděl...? Ne. Tady mi něco chybí. Něco důležitého.“ Po paměti sáhla na ovládání sprchy a zastavila vodu. Odtahovala ruku a zdálo se jí, že jí prsty zazářily. Stříbrný výboj kratší než mžik oka se mihnul mezi lesklým panelem a její dlaní.
Pomalu se oblékala a sledovala při tom vlastní projevy, náhle jemně odlišné od zaběhnutých rituálů před odchodem z pokoje. Než otevřela dveře do vnějšího světa, zhluboka se nadechla.
„Máš zpoždění. Začali jsme bez tebe,“ vykřikoval Radek, sotva se objevila v „Hračkářství“.
John k stál k Erin zády. Jenom se letmo ohlédl a zazubil se.
Erin potlačila vyděšené vyjeknutí. Noční můra se jí vrátila v plné síle.
„Ještě pořád je ti špatně?“ Radek si všiml, jak Erin zbledla a pozorně se na ni zadíval. Přemýšlel, jak je na tom Andoriel u Wraithů.
„Ale ne,“ zavrtěla Erin hlavou. Áju zatím vypustila. Měla vlastních starostí nad hlavu. Věřila, že ji znovu najde, až se srovná s vlastními problémy. „Jenom jsem měla trochu divokou noc,“ pokusila se o úsměv.
„Ty taky?“ podivil se John a konečně se k ní obrátil čelem. „Už jsi několikátá. Řekni, zdálo se ti o někom známém?“ Při čekání na její odpověď stiskl v dlani malou kovovou kuličku, až začala pískat.
„Jo,“ povzdechla si Erin a nešťastně se na Johna podívala. „Dalo by se říct, že můj sen byl plný známých tváří.“
„Byl jsem tam já,“ řekl John pomalu a důrazně. „A prováděl jsem ti něco hodně ošklivého.“
Erin jenom přikývla. Pod sprchou došla k závěru, že Dar v jejím snu byl opravdu jenom snem. S Johnem si tak jistá nebyla. Na jeho zlém snovém dvojčeti bylo něco, co mu dodávalo reálnosti. Navíc si byla jistá, že ten John celý její sen ovládal.
Trhla sebou, když k ní Radek natáhl ruku.
„Raději ne,“ zamračila se. Hlavou jí projela vzpomínka na zajiskření ve sprše.
„Co to máš?“ zeptala se Johna a kývla hlavou k jeho ruce s pískající kuličkou.
„Ještě pořád nevím,“ podíval se do vlastní dlaně. „Někdy píská hned, jak se jí dotknu prstem, a někdy jí můžu mačkat, jak chci, a nic.“
Kulička v jeho ruce ztichla.
„Co ti John v noci prováděl?“ chtěl vědět zvědavý Radek.
Plukovník Sheppard se na něj znechuceně podíval. Opravdu netoužil slyšet další děsuplný příběh se svou vlastní osobou v hlavní roli.
„Máš další oběť?“ Rodney McKay stál ve dveřích, které Erin zapomněla zavřít. „To už je kolikátá? Třetí? Čtvrtá?“ Vešel do místnosti a než Erin stačila uhnout, zavadil o ni, když procházel kolem ke stojanu se čtyřramenným barevným mečem.
„Přinesli z té planety další krystal,“ informoval všechny jen tak mimochodem a natáhl ruku, aby ze stojanu sundal tu divnou tyčku.
Zamítavý pokřik ze tří úst ho přinutil s rukou ucuknout. Nasupeně se na ně podíval.
„O co tady jde?“ zeptal se podezřívavě. „Johne? Něco tu přede mnou tajíte? Radku, zapomněl jsi, kdo je tady hlavní vědecký pracovník? Jak to, že o tomhle nevím? Kde je nějaké hlášení? Informace, prosím!“
„Hlášení dostaneš hned, jak bude co hlásit,“ odbyla ho nervózně Erin. Právě přemýšlela, jestli se jí jenom dělaly mžitky před očima, nebo se opravdu nějaká entita projevující se zábleskem energie před chvílí dotykem přenesla z ní na Rodneyho.
„Hele, Rodney, právě to připravuju,“ snažil se Radek zklidnit svého nadřízeného. Pozvedl tablet a s krátkým zaváháním ho doktoru McKayovi podal.
„No tohle,“ vydechl Rodney, když si pročetl pár stránek záznamů. „Kdo to tady mohl…?“
„Myslíme si, že nejspíš Janus.“ Radek už rezignoval na tajemství. „Vchod byl maskovaný. Nebýt výpadku energie, nikdy bychom to nenašli,“ pokračoval ve vysvětlování.
„Paráda! Skvělé! Nádhera!“ jásal Rodney každou chvíli a očima těkal z tabletu na police a zpátky. „Tomu říkám zakopnout o poklad. Jak dlouho jste si to chtěli nechat pro sebe?“ vypálil na Radka.
Doktor Zelenka se nenechal zaskočit.
„Chtěli jsme tě seznámit s prvními výsledky hned, jak bychom je dali dohromady,“ řekl klidně.
„Jen aby,“ zamručel Rodney. „Tady,“ poklepal prstem na tablet, „už je toho víc než dost, aby to vydalo na počáteční hlášení.“
„Ale to by nebylo žádné překvapení.“ John mrkl na Erin a Radka. „Chtěli jsme ti předat komplet hračkářství i s návodem k použití. Máš přece příští měsíc narozeniny, ne?“
„Co? Narozeniny? Ovšemže mám příští měsíc narozeniny. A to jsem měl dostat k narozeninám – hračkářství?“ Rodney se tvářil zmateně. Rozhlížel se po Erin a Radkovi, ale ti se jen usmívali a kývali hlavami.
„No tak dobře,“ rezignoval Rodney. „Váš dárek přijímám, ale o zbytek už se postarám sám. Nemůžete si tady jen tak zkoumat tajnou laboratoř a nikomu o tom neříct. Tohle,“ pozvedl tablet, „ odnesu Sam. A pak vytvořím tým na prozkoumání toho, hmm, hračkářství.“
Otočil se k odchodu. Mezi dveřmi se ohlédl.
„Děkuju za dárek. Dobře to tady zavřete, než se vrátím. A na nic nesahat!“
„A máme po srandě,“ konstatoval Radek, jakmile Rodney zmizel z dohledu i doslechu.
„Johne?“ Erin měla mezi obočím vrásku hodnou Grand Canyonu. „Můžeš mi říct víc o těch krystalech a ‚obětech‘, jak je nazval Rodney?“
„Hmmm,“ zahučel plukovník. „Na jedné z prozkoumávaných planet jsme našli zářící krystaly. Docela hezké,“ usmál se. „Než jsme jeden pronesli Branou na Atlantis, zblízka jsem si ho prohlédl. A pak se tady začaly dít divné věci. Spousta lidí tvrdí, že je pronásledují noční můry, ve kterých hraju hlavní roli. Lékařská sekce si myslí, že za to může ten krystal.“
Při řeči vyšli z laboratoře a pečlivě za sebou zavřeli.
„Lékařská sekce si je jista,“ ozvalo se z chodby. Jennifer Kellerová prošla okolo a se skrývanými obavami se podívala na Johna. Obešla ho širokým obloukem.
„Ona byla první,“ povzdechl si John. „Zdálo se jí něco o Teyle a iratuských broucích a pak…“
Jeho proslov přerušil výkřik z terasy. Doktorka Heyghtmeyerová, místní psycholožka, stála na zábradlí a s hrůzou se dívala do hlubiny pod sebou.
K Johnovu úžasu u ní na terase stál další plukovník Sheppard.
Než stačili doběhnout, doktorka ztratila rovnováhu.
Erin se nešla dívat podél hlavní věže dolů na tvrdý základ Města. Netoužila zjišťovat, co se s Kate Heyghtmeyerovou stalo. Věděla to moc dobře. Nechala ostatní, aby se nahrnuli k zábradlí, a zatím sledovala dvojníka Johna Shepparda.
S malým zlým úsměvem odstoupil a pozoroval děs všech okolo, včetně své předlohy. Cuknul sebou, když se očima setkal s Erin, ale úsměv mu z tváře nezmizel. Jenom ještě o kousek ustoupil tak, aby se mezi něj a Erin dostal hlouček lidí. Vrhla se za ním. Pozdě. Po druhém Sheppardovi se slehla země.
„Před chvilkou jsem s ní mluvil,“ šeptal vyděšeně Rodney.
„Tohle musí přestat,“ mračila se Sam Carterová. „Nemůžeme tady nechat ožívat noční můry, které vraždí i ve skutečnosti. Doktorko, Rodney, Johne, vymyslete, jak se toho zbavit. Hned!“
Zatímco tři jmenovaní odcházeli, Erin se ještě jednou rozhlédla, jestli někde neuvidí Johnova dvojníka. Ztratil se.
„Erin, mohla bys?“ oslovil ji Radek. „I když už nesmíme do hračkářství, tvůj gen by se mi hodil. Našel jsem další nefunkční panely v suterénu. Aspoň na mě nereagují.“
„Jasně,“ přikývla nepřítomně Erin. Naposledy přejela očima po rozcházejícím se hloučku na terase a vydala se za doktorem Zelenkou.
„Vážně je ta věc zpátky?“ ptal se za pár hodin Rodney a nedůvěřivě se díval na rozzářený krystal. „Už žádné obří ryby? Žádní klauni?“ otočil se na Johna.
Plukovník Sheppard byl po předchozí bitvě se svým horším já ještě pobledlý, ale o jejím výsledku nepochyboval.
„Už nikoho neohrozí. Aspoň, dokud se do nich zase někdo zblízka nepodívá. Odneseme je zpátky,“ kývl hlavou směrem ke krystalům a sledoval, jak je zdravotnický tým opatrně balí na cestu Branou. Energetické bytosti živící se strachem v nich byly uzavřeny a plukovník doufal, že ještě dlouho budou.
Při zdlouhavém oblékání do ochranného obleku před cestou na planetu s krystaly mu blesklo hlavou, jestli by jeden z krystalů neměli poslat darem na některou z wraithských lodí. Představoval si, jaké noční můry by mohly Wraithy pronásledovat, a za speciálně tvrzenou průhlednou umělou hmotou přilby se usmíval.
„Tak povídej,“ vybídl za dva dny Radek Erin, sotva se oba sklonili nad dalším z nefunkčních panelů. „Jak je to s tou Ájou? Už je v pořádku?“
„Ája,“ zašeptala Erin. Ruce se jí zarazily nad sadou ovladačů. Usmála se. „Ája má dovolenou.“
A jak bude vypadat Dovolená, kterou Andoriel prožije na neznámé planetě, to se dozvíte 8.10. Protože je to na delší povídání, asi to rozdělím na dvě části.



Konečne som dočítal aj zatiaľ poslednú časť a zajtra sa teším na pokračovanie.
