Stargate Vendetta III Epilog.

Doufam že nějaký lehký křižník bude hrát trochu roli v záchraně rodnyho dcer i jako zbraně ne jenom jako nějaký vlak protože by třeba mohli nepřitele vylákat a smézt z oblohy

[Patas25]

Bohužel odstřelování z vesmíru tam nemám. Jsem si vědom, že jsou to takové zatím nic moc díly, proto je dávám tak rychle po sobě. Ale je zde právě něco důležitého pro následující díly.

Díl 16- Doktorova naděje

Na několika monitorech v řídícím centru byly pouze hodiny s odpočtem do prvního bodu. Ten oznamoval, kdy bude křižník hotový.

Zbývalo ještě něco přes dva dny a Rodney právě namontoval DNA senzory a s letkou jumperů se chystal na nový detailní průzkum jeskyň. Právě šel v plné polní výpravě do svého jumperu, když vyšel na přistávací plochu. Stálo tam několik desítek vojáků a ještě několik desítek domorodců, kteří se všichni dobrovolně přihlásili na pátrání.

„Generál mi povolil šest jumperů. Tolik lidí se do toho nevleze,“ řekl Rodney.
„Doktore, unesli vám dcerky, nyní máme konečně naději je najít a všichni tady šli dobrovolně, protože ví, že vy byste to udělal taky pro ně,“ řekl major Seabrook.
„Jo udělal,“ odvětil po chvíli zaváhání Rodney.
„Navíc ty senzory jsou v pěti jumperech, a za každým takovým poletí další dva plné vojáků.“ řekl Seabrook a doprovodil Rodneyho do jumperu.
Rodney vešel dovnitř, když se v zadní části zastavil, otočil se na vojáky a řekl jenom.
„Děkuji,“ a poté vešel do kabiny lodi.

Pár desítek sekund na to se zvedl jako první jeho jumper následován dalšími čtrnácti. Celá tato mini flotila vyrazila do jeskyň.

O deset minut později

„Rodney, neřekl bych do vás, že jste až tak dobrý pilot. Ulítáte zbytkům lodí,“ řekl Seabrook, který seděl na místě navigátora.
„Bude jim trvat tak minutu než nás doženou a to se ve výchozím bodu prohodíme. Já od té doby budu sledovat, co se ukáže na senzorech,“ řekl vědec a pár vteřin později se i tak stalo.

Poté již formace jumperů pročesávala podzemní prostory a zkoumala každý kousek tunelů.

Přibližně o čtyřicet minut později

Rodney sledoval obrazovku, aby mu sebemenší detail neunikl. Když najednou se ozvala vysílačka.

„Tady letka tři, voláme vedoucí letku,“ ozvalo se.
„Máte něco?“ zeptal se Rodney.
„Ano pane, máme něco. Dva pozitivní signály ve velmi skryté jeskyni. Zdá se, že tam není vchod,“ řekl hlas z vysílačky. Ale to už se slova chopil Seabrook.
„Všechny jednotky na jejich pozici. Všechny letouny zapněte maskování.“

O pět minut později

Patnáct zamaskovaných antických lodí se vznášelo v dlouhé a protáhlé jeskyni. První jumper, co tam byl, vyslal ultrazvukový signál a podařilo se jim zmapovat skrytou jeskyni.
Podle výsledků byla rozdělena na dvě půlky. Větší část zabíralo podvodní jezero, u kterého bylo pár chatrčí a na druhém konci jeskyně byla temná věž, nebo nějaký druh pevnosti.

Seabrook poté aktivoval konferenci a zahájil asi pětiminutovou poradu. Během níž Rodney objevil pomocí normálních senzorů elektromagnetické rušení v oné jeskyni.

„Takže budeme beze spojení?“ řekl voják na obrazovce.
„Ne nebudeme. Tuto oscilaci jsme už viděli. Byla na rozhraní dilatace času,“ řekl Rodney.
„To znamená, že tam mají rychlejší běh času?“ zeptal se Seabrook.
„Ano. Bohužel to takhle nemůžu změřit. Ale pomocí nových senzorů zjistím stáří svých dcer a podle toho můžu vypočítat zpomalení,“ odpověděl Rodney a začal mlátit do klávesnice.

O dalších pár minut později

„Ono to fakt fungovalo. Dálkově jsem prozkoumal jejich DNA profil a podle ní jim obou je sedmnáct let,“ řekl fascinovaně Rodney a pak se zarazil, když si uvědomil, o kolik zážitků, příležitostí a rodičovských věcí přišel.
„Rodney. Možná jsi přišel o sedmnáct let s dětmi, ale už o další hodinu nepřijdeš,“ řekl Seabrook a vydal pokyn.

Každý jumper vystřelil dva drony do křehké skály a nechal je tam vybuchnout. Jakmile poslední střela vybuchla, všech patnáct lodí vypnulo maskování a aktivovalo štíty pro bezpečný let skrz hranici dilatace času. Jakmile byla cesta volná, tak jumpery začaly s útokem.
Pět jumperů letělo obsadit vesnice u vody a zbývajících deset zamířili k věži, ve které se nacházely děti.

„Dveře co jsou v přízemí, musíme otevřít,“ řekl Seabrook a jako první vystřelil dron.

Celkově deset střel zasáhlo svůj cíl a to bytelné okované vrata. Ta se ovšem skoro ani nepohnula. Pouze se její pokování zase trochu víc rozzářilo.

„Tak to je pěkně v prdeli,“ řekl Rodney.
„Je to, to co si myslím?“ zeptal se Seabrok.
„Bohužel jo, bude docela zajímavé, jak se tam dostat,“ odvětil Rodney.

Seabrook potom na nic neváhal a rozhodl.

„Tři jumpery hlídkujte okolo věže. Zbytek přistane vedle nás a zajistí pozemní oblast.“

O pět minut později

Rodney stál před vraty a přemýšlel, jak by se tam mohl dostat. Zatím ten prvek našel v také formě, že nebyl třeba těžit, tak si s tím nelámal hlavu. Ale tady domorodci jej zvládli vytěžit, a zpracovat na primitivní cihly. A samozřejmě, když to zvládli oni, musí na to přijít taky.

Seabrook pak dostal hlášení, že ve vesnici bylo jen několik desítek primitivních obyvatel, ale všichni měli na sobě mnišské róby. Ale jinak byli beze zbraní a nechali se bez odporu zajmout.

„Rozdělte je do malých skupin a hlídejte je. Také zjistěte, jak se dostat do věže,“ řekl Seabrook a poté se obrátil na Rodneyho.
„Už jste něco vykoumal, doktore?“
„Zavolejte nahoru, a pošlete pro chobotnici. Jinak pokud to chcete zkusit, přemluvte ty vevnitř, ať sami otevřou,“ řekl Rodney a větu dokončil s lehkým sarkasmem.

O pár hodin později

Chobotnice se snažila vytěžit tyto cihly, a dokonce se prokopat pod budovu, ale nepodařilo se. Tak Rodney přišel s nápadem, ale musel poslat jeden jumper zpět k povrchu, aby dovezl určité zařízení. Jumper letěl nejkratší cestou, a jakmile mohl navázat spojení, ihned zkontaktoval základnu na povrchu. Carterová se po chvíli nechala přesvědčit a vyžádala si převoz zařízení z vesmírného doku.

Když se nakonec naložený jumper vrátil zpět do okupované jeskyně, tak Rodney již připravil napájení a provedl podrobný průzkum interiéru uzavřené věže.

„Myslíte, že se trefíte?“ zeptal se Seabrook.
„Já nemyslím. Já vím.“ odpověděl Rodney a aktivoval asgardský transportní paprsek.

No né, po dlouhé době nový díly

Musím říct, že je to celkem zajímavý, ale všechno se to zdá takový hrozně uspěchaný... ale určitě budu číst dál

[Patas25]

Je to trochu uspěchaný z jednoho důvodu, sámm si už přesně nepamatuju, co se přesně událo tak se chcu přesunout do další etapy děje, kde už na tom nebude tak záležet.

Já sem nemyslel odstřelování z vesmíru ale že by pod atmosférou byla loď ale je to škoda mohlo to být lepší na to jak dlouho se čekalo

Napriek niektorým komentárom, osobne si nemyslím, že je to až tak rýchle, aj keď sa určite dalo podrobnejšie rozpísať dej.
Som rád, že si znovu medzi "živými" a sa na pokračovania. Dúfam, že nasledujúce časti budú v kvalite deja znovu na predošlej úrovni.

[Patas25]

Je tu poslední "urychlený díl", je hodně kraťučký, ale vynahradím vám to tak, že další hodím kdyžtak večer, jen co ještě doladím pár věcí s jakopem.

Díl 17- Shledání
Z katakomb vyletěla trojice jumperů, které zamířili na přistávací v zónu v základně. Jakmile motory ztichly, ihned se otevřela zadní vrata lodi a z ní vystoupil Rodney a v rukou nesl náctiletou blondýnku a téměř totožná šla za nimi s pouty na rukou.

Naproti vyběhla Jennifer, která jak doběhla, ihned prohlédla dívku v bezvědomí, což neocenil Rodney, který ji celou dobu držel.

„Odnes ji na ošetřovnu,“ řekla a přistoupila ke druhé dívce, kterou popadla do náručí a vášnivě objala.
„Bože, jak jste nás vyděsili,“ řekla Jennifer a nepouštěla ji z obětí.

Její dcera ale na objetí reagovala chladně a nic neříkala. Jennifer nakonec povolila a bez odmítání dovedla dceru do nitra budovy.

O pár hodin později

Obě dcery byly na soukromých ubikačních pokojích každá zvlášť a každá měla na pokoji jednoho ze svých rodičů.

„Jak na tom jsou?“ zeptal se generál, který se na záznam kamer díval ve své kanceláři.
„Nejsou agresivní a většinu času tráví poklidnou meditací nebo spánkem jí jednou denně, a když na ně rodiče mluví, tak jakoby do zdi,“ řekla Sam.
„Jsou náctileté, možná ještě i v pubertě. Pošli za nimi mladého Pospíšila, není o moc starší a podle těch nových kadetek i velice atraktivní,“ řekl Jack.
„Od kdy se ty zajímáš o mladé kadetky?“ pozdvihla obočí Sam.
„Copak tys to neslyšela, když jsme byly zavření v té sprše u jezera?“
„Ty nanity ti fakt zlepšili také sluch,“ řekla Sam a se šibalským úsměvem odešla.

O pár desítek minut později

Desátník Pospíšil procházel chodbou základny, v rukou měl ten malý tenký tablet o tloušťce několika milimetrů s velkou paměťovou kapacitou. Právě tam načrtával další ze svých návrhů, ale moc se nemohl soustředit, protože také ho samotného překvapilo, jakou si tady na planetě získal reputaci.
Začínal jako vojín, který dostal tu čest a šanci být členem vesmírného programu a to jenom díky tomu, že byl na palubě Atlantis, když navštěvoval svého otce. Pravděpodobně mu tato návštěva zachránila život před nepřítelem dosti obávaným.
Furlingové z aliance pěti ras, tak posvátná rasa, kterou při svých cestách navštívili, měla své vlastní problémy. Občanská válka tuto rasu rozdělila na dvě poloviny a ta agresivnější bohužel získala navrch a rozhodla se porazit a preventivně neutralizovat vzdálené civilizace.
Díky automatickému systému Atlantis se dostali do neznámé galaxie, hodně daleko pryč od svých domovů a bez toho aniž by věděli, jak dopadla jejich domovina. Lidé tu začali znovu a každý dostal druhou šanci jak se vypracovat. Toho právě využil Jan, který se prosadil jako precizní sniper, důmyslný technik, a disciplinovaný voják. Ihned získal oblibu u vedoucích důstojníků a dokonce i vědců. Když právě procházel tou chodbou, vojáci na něj s obdivem pohlíželi, protože slyšeli o jeho nasazení v mnoha bojích, kde se spoléhal na svůj instinkt, co udělal jenom proto, aby z toho tým vyšel v pořádku. Sám si toho ani nevšiml, ale Sam, která mu mířila vstříc, to moc dobře zpozorovala.

„Jane, měl byste chvilku?“ zastavila jej.
„Pro vás Sam i dvě chvilky.“ odvětil mladý Pospíšil.
„S generálem jsme se dohodli na dvou věcech, které po vás chceme. Jedna je žádost, druhý je rozkaz o převelení. Obě věci vás potěší.“ řekla Sam a Pospíšil zpozorněl.

Mezitím ve vesmíru se v gigantickém doku dokončoval lidský výtvor. Bitevní loď která byla ještě rozestavěná, dosahovala téměř konečných rozměrů a inženýr Pospíšil s hrdostí sledoval tento impozantní výtvor, který změní tolikero věcí.

Krátký já vím, ale stejnak mi to vytmavíte.

Super jen se obávám, že než bude další díl tak už nebudu vědět o čem byl tento. Ale vyplatilo se počkat

Hezké ale chudák pospíšili ten mladej bejt sniper furt vzadu

Chudák Jan, bude musieť rozhýbať mladé.
A začína čakanie na ďalší dej.

Hele to musí mít radost ne? ale spíš je chudák prtotože je furt vzadu a sám na akci

Patas25: Na korekci dělám a to jsi ani nezmínil, jak jsem ti u tvého svatyně zamotal hlavu.

[Patas25]

Zamotal hlavu je slabý výraz.

Patas25: Jak si to říkal? Že jsem ti vrazil brouka do hlavy? Nebo tak nějak, že??

Šel jsem dnes na toto forum prohlásit ho za mrtvé... příjemné překvapení