Děkuji Jakopovi za korekci a také za hlášku, kterou v dílu řekne John. Myslím, že po přečtení zjistíte, jakou mám na mysli.
Díl 17- Návrat z podsvětí
14:58, 3. Den
Na okraji jeskynního města
„Sakra, ta voda je studená. Z toho bude rýma, nebo jiná infekce.“ Řekl Rodney, když jako poslední vylezl na břeh těsně u stěny jeskyně.
„Chceš se radši vrátit do toho vězení?“ Poznamenal Ronon a ukázal na palác, u kterého bylo vidět několik stráží, kteří ukazovali jejich směrem.
John se otřepal, prohrábl vlasy a ukázal na šachtu.
„Musíme jít tudy. Díky bohu, za ty lana.“ Řekl a ukázal na ně. Bylo tam asi třicet lan, se smyčkou na spodu. Asi o padesát metrů výše bylo umístěno závaží.
„Každý jedno lano.“ Řekl John a jako první se do smyčky zachytil Jan, a Ronon mu odvázal lano. Mladý Čech s pouzdrem vyletěl rychle vzhůru a na jeho místě se za nedlouho objevilo závaží.
„Tak co?“ Zařval John a podíval se nahoru.
„Je tu další jeskyně, mírně stoupá vzhůru.“ Řekl Jan, zhoupl se k jeskyni a za chvíli dal signál baterkou.
Jako další na řadě byla Sam, za ní Seabrook. Poté následoval s hlasitým křikem Rodney, kterému jako naschvál dělalo problém se zhoupnout. Úplně nakonec jel Ronon a John zároveň. Kdyby jim to došlo, nikdy by nejeli zároveň. Oba dva se při jízdě několikrát praštili o toho druhého.
„Jste v pohodě?“ Zeptala se Sam, když se oba dva dostali do tunelu.
„Praštil jsem se do hlavy a ztratil jeden zásobník. Ale nyní doufám už nenarazíme na problémy.“ Řekl John, rozsvítil svoji baterku a vydal se jako první vpřed. Za ním šel Ronon, pak Rodney, Sam a úplně vzadu zůstal Jan.
Jan už se chystal nadechnout a něco, říct, pak mávl rukou, sáhl si do kapsy, vytáhl kostku C4, dal na ní rozbušku a celou trhavinu umístil asi čtvrt metru do výtahového tunelu.
Pak pevně chopil svou zbraň a doběhl pomalu pochodující skupinu.
Krokem se srovnal Sam, a ta na něj mlčky kývla a usmála se. Jan jí podal svoji zbraň a ta ji vzala se zmateným výrazem. Mladý voják poté vytáhl ze své kapse detonátor a v poslední chvíli zařval.
„Pozor výbuch!“ A sekundu nebo dvě na to se tunelem ozval hlasitý výbuch a sekundu na to se tunelem prohnala slabší tlaková vlna.
„Ty vole, sem si málem nadělal do kalhot!“ Zařval Rodney a při tom klopýtl.
„Chceš chvíli času na výměnu spodků??“ ušklíbl se John. Rodney mu to oplatil zamračeným pohledem.
Ronon se krátce zasmál a poté řekl Johnovi, který kráčel vedle něj.
„Ten kluk se mi začíná líbit.“
„Je fajn, ale příště to fakt řekni dříve, i když Rodneyho remcání nikdy neomrzí.“ Řekl John a debatu utnul.
Příští dvě hodiny šla skupina přímo za nosem, protože jediná další cesta byla otočit se vzad, nebo jít až do příliš prudkých cest.
16:15, 3. Den
Záchranný jumper
V záchranném jumperu byl pouze Mitchell, Jennifer a další dva mariňáci. Jejich úkolem bylo infiltrovat se do podzemního města a zjistit, co se stalo s prvním týmem.
„Vážně impozantní.“ Řekla Jennifer, když se jumper vynořil v obří jeskyni.
„To ano. Ale je tu nějak moc živo.“ Řekl Mitchell. Už jen pouhým okem bylo vidět, jak po městě pobíhají stovky domorodců a na vodní hladině byly dva hloučky domorodců na dřevěných člunech.
„Podíváme se na obě skupiny.“ Řekl Mitchell a nejdříve se podíval na tu u stěny jeskyně. Stály u zříceného vchodu do tunelu a napadané kameny odklízeli.
Během pár vteřin byly u druhé skupiny, která lovila z vody žluté a černé kufry a kusy vraku.
„Sakra, to jsou trosky z jumperu.“ Řekl Mitchell.
„Ach Rodney, je mu něco?“ Řekla spíše pro sebe Jennifer.
„Moment, aktivuji senzory a zkusím najít jejich subprostorové signály.“ Řekl Mitchell a aktivoval obrazovku. Po pár vteřinách zjistili nulovou odezvu. Když tu se náhle jeden z mariňáků natáhl a praštil pěstí do antického panelu. Náhle se na obrazovce objevila větší oblast a tam několik slabých signálů.
„Sakra desátníku, co jste to udělal?“ Položil spíše řečnickou otázku Mitchell.
„Ať je to americký, ruský, nebo čínský, tak toto je univerzální oprava.“ Řekl mariňák.
„Ale to je antický.“ Ohnal se slovně Mitchell.
„Jenže musíte uznat, že to funguje.“ Řekl desátník a od plukovníka se mu na to dostalo pouze uznalého kývnutí.
Posádka jumperu využila část zmapovaného podzemí a tak se co nejrychleji dostala k uprchlické skupině. Všichni byli tak nadšení, že našli tým, že ignorovaly zbytek mapy a soustředili se jen na nalezené signály.
17:33, 3. Den
Sheppardův tým, hluboko v podzemních chodbách
„Ten tunel je snad nekonečný.“ Začal si stěžovat Rodney.
„Už zase kňouráš?“ Podotkl John, který se už taky unaveně sunul vpřed.
„No, tentokrát mu to nemůžeme vytýkat. Už jsme pár hodin nic nejedli a napili jsme se naposledy v tom jezeře, když jsme plavali.“ Řekla Sam.
„Cože? Ty ses zároveň napila?“ Zeptal se Rodney.
„Byla jsem z vězení vyprahlá, a došlo mi, že když budeme utíkat, tak si těžko odskočíme někam do bistra.“ Řekla Sam.
„Ale víš kolik je v tom bakterií?“ Řekl Rodney.
„Buď prosím tě z ticha a chytej.“ Řekl Jan, který byl vlastně jako jediný v plném polním. To znamená, že měl u sebe nouzový balíček s jídlem a hlavně láhev s vodou.
„Díky, konečně si dostal rozum a dal si nám napít.“ Řekl Rodney.
„Rodney, Jan udělal dobře, že vodu šetřil. I když je ta cesta únavná, rozhodně není moc namáhavá.“ Zastal se Jana John.
„Není moc namáhavá? Sem zpocený jak prase před kastrací.“ Řekl Rodney a dal si hluboký doušek.
„Kam na ty svoje přirovnání chodíš.“ Řekla Sam spíše řečnicky.
John se náhle zarazil, protože něco zaslechl. Zaslechl dva různé zvuky.
„Jane, zkus vysílačku.“ Řekl John.
Mladý Čech se chopil svojí vysílačky a promluvil.
„Tady Jan Pospíšil. Identifikační kód A2TB1.“
„Pospíšile, slyšíme vás. Tady plukovník Mitchell, velitel záchranného týmu. Prosím skrčte se a připravte se na výbuch.“ Ozvalo se ve vysílačce.
„Takhle se varuje před výbuchem.“ Řekl Rodney a pár vteřin na to se všichni skrčili a kryli si hlavy.
„Per to tam Camerone.“ Řekl John, který si vzal od Pospíšila vysílačku.
Mitchell se v jumperu začal soustředit a vystřelil tři drony, které se zaryly do kusu skály, a proletěli skrz. Objevili se v malém tunelu, asi deset metrů za skupinkou lidí. Mitchell se hodně soustředil a drony obrátil o 180° a otvor do tunelu ještě zvětšil. Poté drony deaktivoval a ty spadly na zem asi dvacet metrů od vznášejícího se jumperu.
„Pěkný plukovníku. Nyní víme, že je lze silou mysli donutit, aby explodovaly.“ Řekl Rodney, když prolézal otvorem a přeskakoval do jumperu, který se nyní otočil a nacouval k otvoru.
„To jste zjistil až nyní doktore?“ Řekl jeden z vojáků, který mu pomáhal do lodi.
„No, teoreticky jsme o tom věděli, ale nikdo z velení nechtěl plýtvat drony na testy. A když jsme jich konečně měli dostatek, měl jsem důležitější věci na práci.“ Řekl Rodney, vešel do přední části jumperu, kde se na něj vrhla Jennifer a objala jej.
„Bože, měla jsem takový strach. Už jsem myslela, že děti budou bez otce.“ Řekla Jennifer, chvíli jej pevně objímala a poté mu ošetřila několik odřenin.
Ostatní členové uprchlické skupiny se taky dostali do jumperu, ale na rozdíl od Rodneyho se jim nedostalo tak vřelého přivítání.
Ještě než odletěli pryč, vyzvedli ty vystřelené drony a pak zamířili co nejrychleji na povrch.
Jennifer cestou ošetřila menší povrchová zranění. Jedině Ronon měl větší tržnou ránu a za letu ji nebylo možné zašít.
21:02, 3. Den
Někde mezi přístřešky
Jeden z přístřešků patřil Johnovi. Byla to pouhá deka a nad ní plachta podepřená dvěma metrovými větvemi. Nebylo to ideální přístřeší, dost tam foukalo, ale v dešti to alespoň krylo před největším deštěm.
Sám se obětoval, aby civilisté měli lepší úkryt. Například bedny seskládané do Učka, nebo dokonce i stany. Ale John se potřeboval jen na hodinku vyspat, aby zahnal největší únavu. Po deváté hodině se již začalo stmívat, ale základna dostávala nyní jiný vzhled.
Jakmile se John probudil, obul se a vydal se směrem na jih. Cestou potkal Rodneyho, který vycházel z transportérů, a oba se dali do řeči.
„Ty jsi to vážně neviděl? Rigix dal konečně povolení, a stavba se rozjela.“ Řekl Rodney.
„Promiň, byl jsem dost unavený a věděl jsem, že se rozhlédnu později. To přeci nikam neuteče.“ Odpověděl John.
„To je fakt. Ale počkej, až to uvidíš.“ Řekl Rodney a pomalu se rozeběhl. Mezi rozestavěnou základnou a plochou s přístřešky stály dva transportéry a tak zabraňovaly ve výhledu. Sotva to, ale obešli, tak ten pohled doslova vyrazil dech.
Tam, kde předtím byly základy a pár traverz nyní bylo již rozestavěných několik budov. Dělníci, vojáci, Jaffové, ti všichni se míhali po staveništi a byli až moc sehraní. Jelikož se už začalo stmívat, tak bylo na vyvýšeninách rozmístěno několik silných reflektorů. Další osvětlení zajišťovalo asi pět jumperů a posledním zdrojem světla byly ruční svítilny a občas i oheň.
„Předtím to bylo impozantní, ale teď je to nádherně osvětlené.“ Řekl Rodney.
„To máš pravdu. Pojď, jdeme ke generálovi, za deset minut je tam porada a já chci slyšet, co je v základně.“ Řekl John a rychlým krokem vyrazil k nedalekým jumperům.
O deset minut později
„Plukovníku, nyní po vás nechci písemné hlášení, ale můžete podat hlášení ústně.“ Řekl generál, který seděl v antické lodi spolu se Zelenkou a svým asistentem Kudláčkem.
John se zhluboka nadechl a spolu s Rodneym začali vykládat celý příběh. Nakonec se jim to povedl zestručnit na několik minut povídání a první generálova slova byla.
„Po kolikátý to je, co je po smrti? Po třetí?“
„Asi pane, on umírá a vrací se jak na běžícím pásu.“ Odpověděl John.
„To je pravda.“ Řekl Jack a poté se podíval někam nahoru a řekl.
„Danieli k noze!“ Počkal chvíli, ale nic se nestalo a poté znovu pravil.
„Když jsme byli poprvé na Abydosu, tak jsem se vyspal s tvojí ženou.“ Řekl, ale opět se nic nestalo. Jediný důsledek této věty bylo zdvižené obočí všech lidí v jumperu.
„No co, to ho vždycky vyhecuje a on se objeví.“ Řekl generál, aby uvedl věci na pravou míru a poté předal slovo Zelenkovi.
Zelenka se postavil, opřel se o DHD panel a spustil.
„Jsem rád, že jste zpátky. Určitě vás oba fascinoval pohled na rostoucí základnu.“ Řekl úvodem a pomocí řídícího panelu otevřel zadní dveře jumperu, aby je provedl po staveništi.
Generál a jeho asistent zůstali uvnitř lodi, a začali řešit další věci.
„Radku, od kdy stavíte?“ Zeptal se John, když vcházely do dobře prosvíceného staveniště.
„Začali jsme asi před dvěma hodinami. Nyní něco řeknu o základních budovách, jako jsou například ubytovny, jídelna a sociální zařízení.“ Řekl Radek a přistoupil k jedné z větších budov.
„Toto je jedna z desítek prvních ubytoven. Jako první dáváme z vnitřní strany traverz plech. Mezi traverzami se pokládá izolace a poté další plech a mezery mezi nimi se utěsní. Jakmile jsou takto hotové stěny a střecha, vykope se zevnitř pár centimetrů hlíny, zarovná se to a na to se položí izolace a linoleum.“ Řekl Zelenka a svou přednášku doprovázel ukázkou rozestavěné stěny.
„Dobrý, ale jak je to uvnitř, to bude jako kasárny?“ Zeptal se John.
„Ne, vnitřek je rozdělen na několik menších místností. V každé z nich sou různé palandy. Pro manželé je připravená postel a také další palanda pro děti. Pro svobodné vojáky jsou dvě palandy nad sebou. Je to rozestavěné tak, že každý pokoj má svoje okno a Také v každé ubytovně je rozestavěné potrubí pro vodu. Ta se bude brát z jezera, jakmile se dostaví čistička.“ Řekl Zelenka.
„Dobrá a co záchody a sprchy.“ Zeptal se Rodney.
„Na dvě ubytovny připadá jedna budova s takovýmto sociálním zařízením. Asi dva tucty toalet a sprch pro dámy a další dva tucty pro pány. Také tam plánujeme sestavit větší pračky a sušičky, a proto se na začátku zavedou obleky ze stejných materiálů a v několika základních barvách.“ Řekl Zelenka.
„Sakra, to se musíme až takhle snížit?“ Řekl Rodney.
„Sice to je jako za komunistů v česku, ale je to nezbytné. Nemáme prostě čas vyrábět stovky praček, aby si každý mohl prát svoje osobní věci podle svého. Své oblečení, které si můžete ponechat. Pak dostanete několik triček, kalhot a bot, které se v prvních týdnech budou prát. Později máme v plánu pro rodiny postavit domky a pro samotné lidi něco na typ bytů v paneláku.“ Řekl Zelenka.
„Celou dobu jsem žil na Atlantis a měl sem jeden pokoj, balkón a toaletu s koupelkou. Taky mi to nevadilo.“ Řekl John.
„A já si budu zvykat na domek.“ Odpověděl Rodney a mírně se ušklíbl.
Radek je poté zavedl do vnitřku ubytovny, kde si John s Rodneym všimli několika děr, pro komíny.
Poté jim ukázal další ubytovnu, která byla rozestavěná, a ihned na to navštívili rozestavěné záchody a sprchy. Tady byl mírný rozdíl v tom, že tu byl větší přívod vody a také se kopala díra pro přenosný septik. Jakmile by měl být plný, tak jej jumper odveze a vyprázdní dost daleko.
Také místo linolea a plechu byly sprchy obloženy kachličkami, nebo jiným keramickým obkladem.
Radek jim pak ukázal rozestavěnou jídelnu, různé sklady, laboratoře, velitelskou budovu, která byla jedna z největších a v neposlední řadě také speciální laboratoř.
„U této laboratoře jsem si konečně prosadil hermetické uzavření. Její stavba potrvá trochu déle. Zeď tvoří z venku plech, pak izolace a potom betonové bloky a znovu hladký plech. Místnost je bez oken a dokonale uzavřená. U vchodu do samotné laboratoře je přetlaková komora a před tou se nachází šatna s čistými oděvy.“ Řekl Zelenka.
„Počkejte, proč je tam ta přetlaková komora?“ Zeptal se John.
„Je to dokonalé pracovní prostředí pro počítače. V laboratoři se nastaví tlak například 1,2 atmosféry. Když je místnost uzavřená, přetlak zajistí, že do ní nebude vnikat prach, pyl a jiné nečistoty.“ Řekl Rodney a díval se na dost tlusté stěny laboratoře.
P.S. Má někdo výtky k rychlé stavbě?