Stargate Vendetta III Epilog.

[Patas25]

No to je fakt. Ale nyní to házím na Jakopa, jelikož čekám na korekci.

Přiznávám, je to moje chyba. Byl jsem o těd na LAN party a tak jsem neměl čas, na dnešek jsem spal jen 3 hodiny. Korekce je ale už hotová, takže až si Patas dohraje hru, tak to sem snad dá

[Patas25]

Tu hru jen tak nedohraji, je to multiplayer.

Jinak tady je další díl a opět děkuji hrdému LANařovi za korekci.

Díl 15- To není nehoda, to je Rodney

10:02, 3. Den
Hluboko v jeskyních, Palác

Daniel jako první vstoupil do dlouhé chodby v paláci. Na stropě se už objevili jednoduší barevné kresby, ale ne příliš určité. Spíše představovali modrou oblohu, nebo západ slunce. Pod zemí se jim slunečního světla nedostávalo, a tak jej aspoň měli zakreslený.
Jejich doprovázející sluha je zavedl do prostého salónku, v jehož středu se nacházel masivní kamenný stůl a okolo něj rozestavěné dřevěné židle. Všechno bylo pečlivě vyřezáno a určitě to bylo pár let staré.

„Omluvte mne. Regent přijde za okamžik. Zatím si udělejte pohodlí.“ Řekl sluha a odešel.

10:02, 3. Den
Výstupek u stropu jeskyně

„Majore Seabrooku, tým vešel do paláce. Ztratil sem vizuální kontakt. “ Řekl Pospíšil do vysílačky.
„A nejsou vidět ani v termovizním pohledu?“ Zeptal se Seabrook, který byl v jumperu.
„Negativní. Zdi paláce jsou příliš tlusté. Zkoušel jsem antický detektor, ale ten tam nedosáhne.“ Řekl Pospíšil a díval se objektivem do různých oken.

„No dobrá. Jumper by měl zachytit jejich podkožní lokátory. Poletím blíže.“ Řekl Seabrook a opustil své stanoviště.

10:10, 3. Den
V paláci

Sheppard si sedl ke stolu, a i když to na to nevypadalo, židle byli celkem pohodlné. Daniel se bavil se Sam a Rodney procházel nervózně po místnosti.

„Mně se to nelíbí, mám zase divný pocit.“ Řekl Rodney a stále chodil po místnosti.
„Ty máš pocity pořád. Jsi horší než malé dítě.“ Řekl John a pohodlně seděl na křesle.
„To by nás, ale tady nezavřeli a nenechali o samotě.“ Pokračoval dál Rodney.
„Škoda, že tu nemám Zat.“ Řekl John a zadíval se na strop.

Daniel ho zaslechl a podíval se na něj.

„Proč, oni nám ho přece vzali.“ Řekl.
„Že bych ho střelil a byl by na chvíli klid.“ Odpověděl John a pár vteřin poté se otevřely dveře. Všichni tam upřeli pohled a John navíc vyskočil ze židle a postavil se.

Do místnosti vstoupil starší domorodec v masivní černo-bílé tunice. Za ním stáli dva sluhové, kteří mu ihned připravili židli a pomohli mu se usadit.

„Jsem regent Ogramského království.“ Řekl muž a naznačil sluhům, ať odejdou pryč.
„Jsme poctěni, že jste nás tak brzo přijal. Jsem doktor Daniel Jackson, toto je plukovník Samantha Carterová, plukovník John Sheppard a Rodney McKay.“ Řekl Daniel a při představování ukázal na jednotlivé členy týmů.
„Doktor Rodney McKay.“ Dodal Rodney, aby věci uvedl na pravou míru.

„Co nám můžete nabídnout?“ Zeptal se regent.
„Nejprve bychom si chtěli ujasnit situaci, a poznat vaši historii. Ale věřím, že se později nějak dohodneme.“ Řekl Daniel a sedl si blízko regenta.
„Když je to vaše přání, tak vás seznámím se základem naší historie.“ Řekl Regent a poté začal vyprávět.

„Kdysi dávno před stovkami cyklů nás stovky tisíců žilo na povrchu planety. Vítr, sluneční svit i déšť pro nás byl samozřejmostí. Jednoho dne k našim osadám přišel posel, že usedlosti na jihu zničily mocné hurikány doprovázené výboji z nebes.“ Řekl Regent a pohodlněji se usadil.
„Většina obyvatel se díky varování stáhla do jeskyní a ti odvážnější se vydali hlouběji, za účelem teplejších vod a většího prostředí. Desítky cyklů jsme se rozrůstaly, dokud se několik z nás neodhodlalo prozkoumat povrch. Když už byly téměř na dosah, ostrý světelný svit je oslnil a dobrodruhové se stáhli do mělkých hloubek, aby svému zraku ulevili. Tam se potkaly s dávnými bratry, kteří zůstali u povrchu a neodvážili se dále. Bez váhání většinu zabili a poté začala dlouhá válka mezi našimi národy. Přesto, že jsme kdysi bývali bratři, tak nás začali napadat bez důvodu. Bojujeme o to, abychom se jednou prošli po planetě.“ Řekl Regent a dovyprávěl svůj příběh.

„A jak si ve válce vedete?“ Zeptal se John.
„Chvíli vyhráváme, a chvíli jsme nuceni se stáhnout. Momentálně se zotavujeme po bitvách a stále zbrojíme. Toto město je často pod útoky, protože jen odtud je přístup k hlavní části naší civilizace.“ Řekl Regent.
„To znamená, obranu jen v jednom bodě. Celkem výhodné, ale nemůžete se k nim dostat do zad.“ Odpověděl John.

Regent se postavil a vyzval čtveřici.

„Provedu vás po paláci a mezitím si vás vyslechl.“ Řekl Regent a zamířil do dveří.

Na chodbě vedle něj šel Daniel a vykládal mu, o jejich příhodách na planetě. Regent na oplátku vykládal historické zajímavosti o vybavení různých sálů, což ostatní nudilo, jen Daniela vzrušovalo.

„Nyní se nacházíme v místnosti věnované mému dědovi. To on vedl úspěšné tažení a dobil jednu ze základen u povrchu. Neudržel ji ovšem dlouho, ale i tak získal několik majetků a toto zařízení.“ Řekl Regent a ukázal na předmět v rohu místnosti.

11:15, 3. Den
Jumper, v jeskyním městě

Major Seabrook už dvacet minut kroužil okolo paláce v maskovaném jumperu. Chvílemi zachytil signál, ale po chvíli je opět ztratil. Zkoušel také třikrát cvaknout vysílačkou, ale Johnův tým se neozval.

11:16, 3. Den
V paláci

Jakmile se Regent zmínil o zařízení, vzbudilo to pozornost hlavně v Rodneym a v Sam.

„Můžeme se na něj podívat?“ Zeptala se Sam, ale Rodney už jistým krokem zamířil k zařízení.
„Pokud to nezničíte.“ Odpověděl Regent a kývl hlavou na znamení souhlasu.

Rodney se podíval na zařízení z více směrů a už jen od prvního pohledu bylo jasné, že se jedná o kus vyspělejší technologie.

„Našim nejlepším badatelům se podařilo sundat kryt. Ale pod ním se nachází část zařízení, která je mnohem křehčí.“ Řekl Regent a ukázal, jak se kryt sundává.

Zapotřebí k tomu byl speciální klíč, ale jeden vyřezaný ze dřeva ležel vedle na stolku. Rodney se ho chopil a snažil se povolit šrouby.

„Můžu to zkusit?“ Zeptal se John, vzal Rodneymu klíč a zkusil povolit. Také mu to nešlo. Regent, který je pozoroval, se už chystal pomoci, když se do toho vložila Sam a klíč si vzala ona. Ta ale zkusila povolit na druhou stranu a přitom jemně zatlačila.

„Ach ti muži.“ Podotkla Sam, když odšroubovala oba šrouby a oddělala kryt.
„Já vím, ale nejdřív sem to chtěl zkusit takhle.“ Řekl John a předstíral, že jej to také napadlo.
„Podíváme se na to.“ Řekl Rodney, odstrčil John a začal zkoumat vnitřek zařízení.

Zařízení uvnitř bylo plné tmavých krystalů, drátů a jiných vodičů. Rodney vytáhl svůj kapesní skener, který mu byl ponechán, začal prozkoumávat zařízení a Sam se mu bedlivě dívala přes rameno.

„Obvody jsou přerušené.“ Řekla Sam, která se dívala na jeho ruční antický senzor.
„To ano. Tento černý velký krystal bude zdroj napájení.“ Řekl Rodney, a ukázal asi na největší černý krystal, který v přístroji byl.
„No, nebo může být zdroj vybitý.“ Řekla Sam, když si krystal bedlivěji prohlédla.
„Ne, určitě v sobě má nějakou energii. Problém bude někde v obvodech.“ Řekl Rodney a strčil ruku do přístroje.

Zatímco se ti chytřejší hrabali v zařízení, Daniel opět zavedl konverzaci na historii podzemního národa.

10:20, 3. Den
Výstupek u stropu jeskyně

Ronon neustále skákal a snažil se v jeskyním komínu něco zahlédnout. Mladý Pospíšil skrz optiku sledoval vchod do paláce, nebo se díval do jednotlivých oken. Jednou za čas oddálil pohled a díval se na celý palác. Přesně, když měl tento výhled, se najednou něco stalo, co nebylo v plánu.
Mezi ním a palácem se najednou odmaskoval jumper a za silného hukotu motorů upoutal pozornost okolo.

„Majore, sakra co to děláte?“ Zeptal se Jan do vysílačky.
„Nevím, něco se děje. Nejdřív mi to rušilo senzory, ale nyní nereaguje ani ovládání.“ Řekl Seabrook.
„Majore, levý motor začal hořet.“ Řekl Jan, který jeho antickou loď neustále pozoroval.
„Ztrácím stabilní výšku, nic co zkouším, nereaguje!“ Řval už nyní Seabrook.

Mezitím v paláci.

John, který byl upoután zvukem motorů, šel k nejbližšímu oknu. Za ním stál Regent a vedle něj Daniel a všichni sledovali jumper, ze kterého se linul černý kouř.

„Rodney vypni to!“ Zařval John.
„Co je to?“ Zeptal se Regent, ale sotva to dořekl, ozval se výbuch jednoho z motorů a jumper se prudce roztočil.
„Sakra Rodney.“ Zakřičel John, doběhl k přístroji a odstrčil vědce pryč.
„Schovejte se!“ Křikl, vzal svůj granát a odjištěný jej hodil do prázdné dutiny přístroje.

Daniel to viděl a svým tělem kryl Regenta. Ostatní členové týmu se schovali sami, výbuch rozhodil hodně trosek po místnosti, ale ne všichni se stihli dokonale schovat.

Stejný čas
Výklenek u stropu jeskyně

„Nemůžeš nic udělat?“ Zeptal se Ronon, který byl netrpělivý a chtěl nějak pomoci.
„Zatím ne, nemůžu mu nějak pomoct a střílet domorodce by nebyl dobrý nápad.“ Řekl Jan a v krvi se mu bouřily stejné hormony.
„Počkat, něco se děje.“ Řekl Jan a stále sledoval jumper.

Seabrook neměl v úmyslu zařvat v hořícím jumperu, proto i když se loď točila, tak se dobelhal k zadním dveřím, otevřel je a předvedl ukázkovou šipku do vody. V pravý čas, protože pár vteřin na to jumper explodoval a trosky jej následovaly do vody.

Uvnitř paláce

„Všichni v pořádku?“ Zařvala Sam, která se jako první vzpamatovala po výbuchu.
„Cože?“ Zeptal se Rodney, kterému stále pískalo v uších.

John si stoupl na nohy. Rozhlédl se po místnosti a zamířil k oknu. Jediný, kdo se ještě válel na zemi, byl Regent a na něm položený Daniel. John už se jim chystal pomoct, ale najednou se místnost naplnila vojáky, kteří mířili na všechny cizince.

Někde v jeskyni

Seabrook se po téměř neuvěřitelné době vynořil poblíž jednoho z ostrůvků a naneštěstí u nohou velitele vojáků.

Nejnovější PDF od všemocného Jakopa.

PDF dílu 15.PDF dílu 15.

až na pár chybiček, které Vám ušli dobrý..

Zeptal se Rodney, kterému stále pískalo v očích.

tady asi v uších, ale jak říkýám menší chybičky.. Rodney opět nezklamal..

[Patas25]

xD jn chybka opravena.. píská mu v nose

Patas25: To jsem přehlídl. Jinak proč tam není PDF? to jsem ti přece posílal, na ICQ to mám i že jsi mi psal, že ti to nejde nahrát na net

[Patas25]

Za korekci opět děkuji Jakopovi.

Díl 16- Následky

13:00, 3. Den
Prostá cela někde v jeskyni

„Já říkal, že to byl blbý nápad.“ Řekl John, který seděl ve vězení podzemních domorodců.
„Ne, to si rozhodně neříkal.“ Odpověděl rázně Rodney, který byl schoulený v koutě.
„Rozhodně jsem si to myslel!“ Řekl John.

Celou jejich zbytečnou hádku pozoroval velitel, který je jako první uvítal v tomto podzemním městě. Velitel se díval skrz okno, které bylo vysoko u stropu cely, a udiveně poslouchal. Jeho zajatci mluvili opět svou řečí.

Po chvíli ticha se dveře rozrazili a velitel si šel promluvit se zajatci.

„Co to mělo znamenat? Zavázali jste se, že jste přišli v míru a pak jste zabili našeho Regenta a ke všemu se nám tady zjevil stroj a naboural do několika domů.“ Řekl velitel a v jeho očích byl znát chlad.
„Byla to nehoda. Nikdo z mých lidí nechtěl vašeho regenta zranit, natož zabít.“ Řekl John, který se vymrštil, aby začal hájit členy této mise.
„Tak co tu v tom případě dělala ta létající věc? Kdybyste neměli nepřátelské úmysly, tak se tu ten stroj neobjeví.“ Řekl velitel.
„Víte jak je to vůbec daleko? Od povrchu sem k vám dolů?“ Položil spíše řečnickou otázku Rodney.
„Naším transportním systémem je to jen pár hodin cestování.“ Odpověděl velitel.
„Ten Jumper byl zase náš transportní prostředek. Chceme vidět pilota a zbytky mého týmu.“ Řekl John a nyní spíše zvýšil hlas.
„Myslíte, že bychom vám mohli věřit? Potom, co jste nás zradili?“ Řekl otázku velitel, ale již na nic nečekal a odešel pryč a zcela ignoroval křik dvou zajatců.

Velitel zamířil dlouhou chodbou, na jejímž konci byla další cela. Nyní nečekal a rovnou vešel dovnitř, kde byla uvězněna další dvojice.

„Podívejte se, to co se stalo je velké nedorozumění.“ Řekla Sam ihned, jakmile velitel vstoupil.
„Nedorozumění? Jasně vím, že jste nás zradili a svou zbraní zničili náš vítězný triumf. Při tom jste i zabili našeho Regenta a tím jste si nepolepšili.“ Řekl velitel.
„Víte co? Řeknu vám to stručně. Válčíme s domorodci, kteří žijí u povrchu. Neútočíme, pouze se bráníme. Přišli jsme za vámi kvůli možnému spojenectví proti společnému nepříteli. Dolů jsme letěli tím strojem, který zrychlil naši dobu cesty. Rozdělili jsme se a tady major měl zůstat na místě setkání.“ Řekla Sam a ukázala na druhého muže v cele.
„Vletěl jsem do jeskyně, abych zjistil, proč jsme s vámi ztratili spojení.“ Řekl major Seabrook.
„Jsme? Je vás tu víc?“ Všiml si malého přeřeknutí velitel domorodců.
„Ta loď má komunikační systém, který nás spojoval se základnou na povrchu.“ Odpověděla hbitě Sam, aby tak utajila další dva účastníky mise. Major Seabrook si byl vědom chyby, kterou udělal a jedním pohledem se Sam omluvil, která tento pohled pochopila.

Velitel je oba sledoval a nakonec promluvil.

„Možná bychom se mohli proti Selanům spojit, kdyby náš regent nezemřel. O vašem osudu rozhodne jeho nástupce, ale kdy to bude, to nevím ani já. Do té doby můžete setrvat v této prosté cele.“ Řekl velitel a už se chystal odejít.

„Počkejte! Kde jsou naši přátelé?“ Vyhrkla na ně Sam.
„V druhé cele.“ Řekl velitel a šlo vidět, že se Sam viditelně ulevilo. „Ale musím vám říct, že toho třetího už neuvidíte. Pohřbíme ho dle našich zvyklostí a NE, nesmíte ho vidět.“ Řekl velitel a nechal obyvatele cely v naprostém šoku. Ale těsně předtím, než odešel, se otočil a řekl.
„Řekněte jeho ženě, že v poslední chvíli na ni myslel.“
„Cože?“ Řekla Sam, otřela si slzy a podívala se na velitele.
„Několikrát něco říkal ve vašem jazyku, ale pouze jméno se opakovalo. Oma.“ Řekl velitel a odešel.

13:22, 3. Den
Základna na povrchu

„Doktore Zelenko, ozval se někdo z našich?“ Zeptal se O´Neill, který přišel za českým vědcem do jednoho z jumperů.
„U vchodů do jeskyní jsou senzory. Přeprogramoval jsem to na přijímač, a kdyby se vraceli a volali nás, tak bychom je měli slyšet.“ Řekl Radek.
„Něco se mi na tom nelíbí. Pokud se do hodiny neozvou, vyšlu jumper.“ Řekl Jack a odešel pryč.

13:45, 3. Den
Někde v jeskyním tunelu

„Sem moc rád, že tu sebou mám tebe a ne Rodneyho.“ Řekl Ronon a po čtyřech se plazil v tunelu.
„Proč?“ Zeptal se Jan, který byl za ním a na zádech měl kufr se svou zbraní.
„Ten by nadával, kňoural a stěžoval si po prvních metrech.“ Řekl Ronon, zrovna když dosáhl konce tunelu a vešel do větší jeskyně, kde se už mohl postavit.
„To je pravda. Ale jsi si jistý, že bychom měli jít k nim do toho paláce?“ Zeptal se Jan, který už také dosáhl jeskyně.
„Sám si viděl, že Seabrooka odvedli vojáci a rozhodně na něj nebyli přátelští. Také v paláci byl jeden výbuch, tak musíme předpokládat, že jsou živí, ale někde ve vězení.“ Řekl Ronon a hledal cestu dál.
„No dobrá, ale co potom, dokážeš se v té změti tunelů vyznat? Co když zabloudíme. Podle mě, by bylo ideální, kdybychom….ÁÁÁÁÁ“ Nestihl doříct větu, protože Jan, který taktéž hledal východ v tmavé jeskyni, najednou spadl. Ronon ihned namířil kužel světla tam, odkud se ozval křik, ale nikde nikdo.

„JANE!“ Zařval a okamžitou odpovědí mu byla ozvěna, která vznikla v jeskyni.
„Tady dole!“ Odpověděl po chvíli. Ronon šel podle hlasu, a konečně si všiml malého prudkého tunelu, který vedl neznámo kam.
„Jsi v pořádku? Jak to tam dole vypadá.“ Zeptal se Ronon do díry.
„Jsem jen trochu odřený. Ale myslím, že jsme nezabloudili. Pod za mnou!“ Odpověděl Jan a Ronon neváhal a skočil za ním. Jízda tunelem trvala sotva pár sekund a končila v malé kruhové místnosti. Naneštěstí naproti tunelu byla asi metr a půl vzdálená zeď, do které před chvíli narazil Jan a nyní se tam rozplácl i Ronon.

„To si nemohl zařvat, ať brzdím?“ Řekl Ronon a setřel si krev z rozkousnutého rtu.
„Stejnak bys to neubrzdil.“ Řekl Jan a poté ukázal na další otvor a pokračoval.
„Podívej se. Tady v rohu je dlouhé opravdu dlouhé lano přivázané ke krápníku. Vede tou dírou a hádej kam.“ Řekl Jan.
„Nekecej.“ Řekl Ronon a podíval se dolů. To lano vedlo asi třicet metrů dolů ze stropu jeskyně a přímo pod ním byla jedna z věžiček paláce. Když poprvé prolétaly jeskyní, všimli si několika obřích kamenných krápníků, které trčely přímo ze stropu, ale rozhodně nešla vidět ta lana.

„Pořádně si upni pouzdro se zbraní.“ Řekl Ronon a začal si stahovat vlasy do culíku, aby měl přehled při jízdě nebo aby mu nepřekáželi při záchranné operaci.
„Sakra kde si?“ Zeptal se Ronon, když se konečně rozhlédl po kruhové jeskyni.
„Ale ne. Já chtěl jet první.“ Řekl, když spatřil mladého Čecha, který už jel po laně dolů.

Jan jakmile dopadl, vytáhl pistol ráže 9mm a zajistil oblast. Poté rozsvítil svou baterku a dal světelný signál Rononovi, který už byl stejně na cestě a za pár vteřin stál vedle něj.

„Příště jedu první já.“ Řekl Ronon, když měl pevnou půdu pod nohama.
„Kdybys nežvanil, mohl bys jet první.“ Odpověděl Jan a začal si skládat svoji Žanetku. Dal si na ní tlumič a optiku nastavil na minimální přiblížení. Přeci jenom, na co by mu bylo v chodbě několika násobné zoom.

Po chvíli měl svou zbraň v ruce a pouzdro pevně upnuté na zádech. Dvojčlenný tým vyrazil k nedalekým dveřím a za pomoci detektoru se potichu plížili palácem. Jenom jednou narazili na nějakého sluhu, ale jedna rána pažbou do hlavy jej omráčila a sluha skončil spoutaný v tmavém malém kumbálu.

„Počkej, zachytávám jejich lokátory.“ Řekl Jan.
„Kde jsou.“ Zeptal se Ronon.
Jan si sundal antický detektor z nástavce, díky němuž byl přidělaný z levé strany vedle optiky. (Call of Duty Modern Warfare 2).
„Sedm pater pod námi a více na sever.“ Řekl Jan a poté pokračoval. „Spustím ultrazvukový průzkum. Měl by nám na displeji, ukázat cestu.“ Dodal Jan a začal ťukat do přístroje. Po chvíli ukázal rukou směr a detektor si připnul opět na zbraň.

Po chvíli chůze našli schody a sestoupili o čtyři patra níže. Tam už se jejich postup komplikoval. V této části začínala vojenská sekce a bylo stále těžší se schovat před procházející stráži.

„Je jiný cesta?“ Zeptal se Ronon.
„Ne, půjdeme rovně a dvakrát vpravo. Tam jsou dvě cely jedna na konci chodby a druhá hned za rohem.“ Řekl Jan.
„Takže se musíme probít.“ Řekl Ronon.
„Ne tak docela.“ Řekl Jan a začal mu vysvětlovat plán.

14:32, 3. Den
Cela v paláci

„... už by měli poslat záchranu. Nemůžou nás tu přeci nechat.“ Vykládal své obavy Rodney.
„Ticho!“ Okřikl ho John, který až do teď ležel na lavičce, ale nyní se postavil.
„Co, snad mám nárok si stěžo…“ Rodney, ale větu nedokončil, protože v tu chvíli zadní stěn explodovala a Rodney odletěl dva metry. John pomalým krokem došel k díře a dal dovnitř ruku. Osoba z druhé strany mu dala 9mm pistoli a dva zásobníky. Poté se zpoza dveří ozvala střelba.

„Chcete zachránit?“ Zeptal se Jan, který vešel dovnitř dírou a do dveří dal svářecí prášek a zápalnou šňůru. Zapalovačem ji zapálil a svářecí prášek rozehřál zámek na tři tisíce stupňů. Ozvalo se cvaknutí, a dveře se otevřely.

„Teď tu druhou celu.“ Promluvil Ronon, který stál za dveřmi. Využil hlasitého výbuchu a díky nepozornosti hlídačů je snadno zneškodnil.

Stejným způsobem otevřely dveře druhé cely, kde byla Sam a Seabrook.

„Jak jste se sem dostali? Vysadil jsem vás dost vysoko a ten skok by byl sebevražda.“ Řekl major.
„Byl tam tunel. Díky němu jsme se dostali nad palác do jednoho z krápníků, kde už bylo připravené lano.“ Řekl Jan.

Sam nemluvila a měla zarudlé oči. Ronon dal svou zbraň Seabrookovi a sám si vytáhl svůj meč. Rodney dostal detektor a Sam delší nůž od mladého Pospíšila.

„Sam, co se stalo?“ Zeptal se Rodney, který si všiml jejich očí.
„Ten velitel říkal, že je Daniel mrtvý.“ Řekla Sam.
„Ale možná se povznesl.“ Dodal major.
„Tak to je jasné. Jak by řekl generál, ten parchant je zas světluška.“ Připojil se do hovoru John.

„Zvýšil jsem dosah detektoru. Danielův signál není v dosahu. V paláci už není, ale my bohužel jo.“ Řekl Rodney a ťukal do malého přístroje.
„Dobrá, jak se dostaneme pryč?“ Zeptal se John.
„Když mě odváděli, nejdřív mě dali do provizorní cely na jednom z ostrovů. Kde jsem měl nádherný výhled na šachtu, která měla primitivní výtah.“ Řekl Seabrook.
„No díky bohu. Už jsem se lekl, že to budeme muset šlapat pěšky.“ Řekl Rodney.
„To si piš, že budeme. Ta šachta půjde maximálně sto, dvě stě metrů do výšky.“ Ujistil jej John.

Během jejich plánování se ozval křik a v chodbě se vyrojilo pět vojáků v naleštěném brnění. Jednalo se zřejmě o palácovou stráž, která šla prozkoumat zdroj hluku.

Dříve než se někdo vzpamatoval, tak se ozvala hlasitá rána a jeden voják spadl s dírou v hlavě k zemi. Další výstřely na sebe nenechaly dlouho čekat a dříve než bitva začala, tak taky skončila. Jediné ohrožení týmu bylo hozené kopí, které naštěstí nikoho nezasáhlo.
Skupinka vyrazila vpřed a Rodneymu se pomocí ultrazvuku podařilo najít nejbližší východ. Cestou k němu potkali další dvě hlídky palácových stráží, kteří proti poloautomatickým zbraním neměli šanci.
Po chvíli stáli na malém molu a Seabrook ukázal na ústí jeskyně ve kterém byla šachta. Naskytl se jeden problém. Mezi ní a skupinkou byla větší část podzemního jezera.

„Musíme tudy? Zeptala se Sam.
„Nějakou cestu určitě najdeme.“ Řekl Rodney a přehraboval se v detektoru.

Za nimi v chodbě se ozval další křik a skupinka si přejela navzájem po očích. Všem bylo jasné, že musí skrz tu vodní překážku. Pospíšil ještě do chodby hodil dýmovnici a poté všichni skočili šipku do vody. Všichni až na Rodneyho, kterému se povedl hlasitý placák. Dýmovnice nakonec splnila svůj efekt a dala jim pár vteřin navíc.

Oznámení pro všechny, ale nejvíce pro rigixe. Kvůli škole a pozdnímu dojíždění dávám interval vydávání dílů na neurčito. Ale budu se snažit dávat minimálně jednou týdně.

ten parchant je zas světluška

Dobrá časť, ale Ronon ich mohol len omračovať. Teraz sa im bude ťažšie vyjednávať spojenectvo.
A toto ma veľmi nepotešilo:

dávám interval vydávání dílů na neurčito

aj keď to samozrejme viem pochopiť.

[Patas25]

Děkuji Jakopovi za korekci a také za hlášku, kterou v dílu řekne John. Myslím, že po přečtení zjistíte, jakou mám na mysli.

Díl 17- Návrat z podsvětí

14:58, 3. Den
Na okraji jeskynního města

„Sakra, ta voda je studená. Z toho bude rýma, nebo jiná infekce.“ Řekl Rodney, když jako poslední vylezl na břeh těsně u stěny jeskyně.
„Chceš se radši vrátit do toho vězení?“ Poznamenal Ronon a ukázal na palác, u kterého bylo vidět několik stráží, kteří ukazovali jejich směrem.

John se otřepal, prohrábl vlasy a ukázal na šachtu.

„Musíme jít tudy. Díky bohu, za ty lana.“ Řekl a ukázal na ně. Bylo tam asi třicet lan, se smyčkou na spodu. Asi o padesát metrů výše bylo umístěno závaží.
„Každý jedno lano.“ Řekl John a jako první se do smyčky zachytil Jan, a Ronon mu odvázal lano. Mladý Čech s pouzdrem vyletěl rychle vzhůru a na jeho místě se za nedlouho objevilo závaží.

„Tak co?“ Zařval John a podíval se nahoru.
„Je tu další jeskyně, mírně stoupá vzhůru.“ Řekl Jan, zhoupl se k jeskyni a za chvíli dal signál baterkou.

Jako další na řadě byla Sam, za ní Seabrook. Poté následoval s hlasitým křikem Rodney, kterému jako naschvál dělalo problém se zhoupnout. Úplně nakonec jel Ronon a John zároveň. Kdyby jim to došlo, nikdy by nejeli zároveň. Oba dva se při jízdě několikrát praštili o toho druhého.

„Jste v pohodě?“ Zeptala se Sam, když se oba dva dostali do tunelu.
„Praštil jsem se do hlavy a ztratil jeden zásobník. Ale nyní doufám už nenarazíme na problémy.“ Řekl John, rozsvítil svoji baterku a vydal se jako první vpřed. Za ním šel Ronon, pak Rodney, Sam a úplně vzadu zůstal Jan.

Jan už se chystal nadechnout a něco, říct, pak mávl rukou, sáhl si do kapsy, vytáhl kostku C4, dal na ní rozbušku a celou trhavinu umístil asi čtvrt metru do výtahového tunelu.
Pak pevně chopil svou zbraň a doběhl pomalu pochodující skupinu.

Krokem se srovnal Sam, a ta na něj mlčky kývla a usmála se. Jan jí podal svoji zbraň a ta ji vzala se zmateným výrazem. Mladý voják poté vytáhl ze své kapse detonátor a v poslední chvíli zařval.

„Pozor výbuch!“ A sekundu nebo dvě na to se tunelem ozval hlasitý výbuch a sekundu na to se tunelem prohnala slabší tlaková vlna.

„Ty vole, sem si málem nadělal do kalhot!“ Zařval Rodney a při tom klopýtl.

„Chceš chvíli času na výměnu spodků??“ ušklíbl se John. Rodney mu to oplatil zamračeným pohledem.

Ronon se krátce zasmál a poté řekl Johnovi, který kráčel vedle něj.
„Ten kluk se mi začíná líbit.“
„Je fajn, ale příště to fakt řekni dříve, i když Rodneyho remcání nikdy neomrzí.“ Řekl John a debatu utnul.
Příští dvě hodiny šla skupina přímo za nosem, protože jediná další cesta byla otočit se vzad, nebo jít až do příliš prudkých cest.

16:15, 3. Den
Záchranný jumper

V záchranném jumperu byl pouze Mitchell, Jennifer a další dva mariňáci. Jejich úkolem bylo infiltrovat se do podzemního města a zjistit, co se stalo s prvním týmem.

„Vážně impozantní.“ Řekla Jennifer, když se jumper vynořil v obří jeskyni.
„To ano. Ale je tu nějak moc živo.“ Řekl Mitchell. Už jen pouhým okem bylo vidět, jak po městě pobíhají stovky domorodců a na vodní hladině byly dva hloučky domorodců na dřevěných člunech.

„Podíváme se na obě skupiny.“ Řekl Mitchell a nejdříve se podíval na tu u stěny jeskyně. Stály u zříceného vchodu do tunelu a napadané kameny odklízeli.
Během pár vteřin byly u druhé skupiny, která lovila z vody žluté a černé kufry a kusy vraku.

„Sakra, to jsou trosky z jumperu.“ Řekl Mitchell.
„Ach Rodney, je mu něco?“ Řekla spíše pro sebe Jennifer.
„Moment, aktivuji senzory a zkusím najít jejich subprostorové signály.“ Řekl Mitchell a aktivoval obrazovku. Po pár vteřinách zjistili nulovou odezvu. Když tu se náhle jeden z mariňáků natáhl a praštil pěstí do antického panelu. Náhle se na obrazovce objevila větší oblast a tam několik slabých signálů.

„Sakra desátníku, co jste to udělal?“ Položil spíše řečnickou otázku Mitchell.
„Ať je to americký, ruský, nebo čínský, tak toto je univerzální oprava.“ Řekl mariňák.
„Ale to je antický.“ Ohnal se slovně Mitchell.
„Jenže musíte uznat, že to funguje.“ Řekl desátník a od plukovníka se mu na to dostalo pouze uznalého kývnutí.

Posádka jumperu využila část zmapovaného podzemí a tak se co nejrychleji dostala k uprchlické skupině. Všichni byli tak nadšení, že našli tým, že ignorovaly zbytek mapy a soustředili se jen na nalezené signály.

17:33, 3. Den
Sheppardův tým, hluboko v podzemních chodbách

„Ten tunel je snad nekonečný.“ Začal si stěžovat Rodney.
„Už zase kňouráš?“ Podotkl John, který se už taky unaveně sunul vpřed.
„No, tentokrát mu to nemůžeme vytýkat. Už jsme pár hodin nic nejedli a napili jsme se naposledy v tom jezeře, když jsme plavali.“ Řekla Sam.
„Cože? Ty ses zároveň napila?“ Zeptal se Rodney.
„Byla jsem z vězení vyprahlá, a došlo mi, že když budeme utíkat, tak si těžko odskočíme někam do bistra.“ Řekla Sam.
„Ale víš kolik je v tom bakterií?“ Řekl Rodney.
„Buď prosím tě z ticha a chytej.“ Řekl Jan, který byl vlastně jako jediný v plném polním. To znamená, že měl u sebe nouzový balíček s jídlem a hlavně láhev s vodou.
„Díky, konečně si dostal rozum a dal si nám napít.“ Řekl Rodney.
„Rodney, Jan udělal dobře, že vodu šetřil. I když je ta cesta únavná, rozhodně není moc namáhavá.“ Zastal se Jana John.
„Není moc namáhavá? Sem zpocený jak prase před kastrací.“ Řekl Rodney a dal si hluboký doušek.
„Kam na ty svoje přirovnání chodíš.“ Řekla Sam spíše řečnicky.

John se náhle zarazil, protože něco zaslechl. Zaslechl dva různé zvuky.

„Jane, zkus vysílačku.“ Řekl John.

Mladý Čech se chopil svojí vysílačky a promluvil.

„Tady Jan Pospíšil. Identifikační kód A2TB1.“
„Pospíšile, slyšíme vás. Tady plukovník Mitchell, velitel záchranného týmu. Prosím skrčte se a připravte se na výbuch.“ Ozvalo se ve vysílačce.
„Takhle se varuje před výbuchem.“ Řekl Rodney a pár vteřin na to se všichni skrčili a kryli si hlavy.
„Per to tam Camerone.“ Řekl John, který si vzal od Pospíšila vysílačku.

Mitchell se v jumperu začal soustředit a vystřelil tři drony, které se zaryly do kusu skály, a proletěli skrz. Objevili se v malém tunelu, asi deset metrů za skupinkou lidí. Mitchell se hodně soustředil a drony obrátil o 180° a otvor do tunelu ještě zvětšil. Poté drony deaktivoval a ty spadly na zem asi dvacet metrů od vznášejícího se jumperu.

„Pěkný plukovníku. Nyní víme, že je lze silou mysli donutit, aby explodovaly.“ Řekl Rodney, když prolézal otvorem a přeskakoval do jumperu, který se nyní otočil a nacouval k otvoru.
„To jste zjistil až nyní doktore?“ Řekl jeden z vojáků, který mu pomáhal do lodi.
„No, teoreticky jsme o tom věděli, ale nikdo z velení nechtěl plýtvat drony na testy. A když jsme jich konečně měli dostatek, měl jsem důležitější věci na práci.“ Řekl Rodney, vešel do přední části jumperu, kde se na něj vrhla Jennifer a objala jej.
„Bože, měla jsem takový strach. Už jsem myslela, že děti budou bez otce.“ Řekla Jennifer, chvíli jej pevně objímala a poté mu ošetřila několik odřenin.

Ostatní členové uprchlické skupiny se taky dostali do jumperu, ale na rozdíl od Rodneyho se jim nedostalo tak vřelého přivítání.
Ještě než odletěli pryč, vyzvedli ty vystřelené drony a pak zamířili co nejrychleji na povrch.

Jennifer cestou ošetřila menší povrchová zranění. Jedině Ronon měl větší tržnou ránu a za letu ji nebylo možné zašít.

21:02, 3. Den
Někde mezi přístřešky

Jeden z přístřešků patřil Johnovi. Byla to pouhá deka a nad ní plachta podepřená dvěma metrovými větvemi. Nebylo to ideální přístřeší, dost tam foukalo, ale v dešti to alespoň krylo před největším deštěm.
Sám se obětoval, aby civilisté měli lepší úkryt. Například bedny seskládané do Učka, nebo dokonce i stany. Ale John se potřeboval jen na hodinku vyspat, aby zahnal největší únavu. Po deváté hodině se již začalo stmívat, ale základna dostávala nyní jiný vzhled.

Jakmile se John probudil, obul se a vydal se směrem na jih. Cestou potkal Rodneyho, který vycházel z transportérů, a oba se dali do řeči.

„Ty jsi to vážně neviděl? Rigix dal konečně povolení, a stavba se rozjela.“ Řekl Rodney.
„Promiň, byl jsem dost unavený a věděl jsem, že se rozhlédnu později. To přeci nikam neuteče.“ Odpověděl John.
„To je fakt. Ale počkej, až to uvidíš.“ Řekl Rodney a pomalu se rozeběhl. Mezi rozestavěnou základnou a plochou s přístřešky stály dva transportéry a tak zabraňovaly ve výhledu. Sotva to, ale obešli, tak ten pohled doslova vyrazil dech.

Tam, kde předtím byly základy a pár traverz nyní bylo již rozestavěných několik budov. Dělníci, vojáci, Jaffové, ti všichni se míhali po staveništi a byli až moc sehraní. Jelikož se už začalo stmívat, tak bylo na vyvýšeninách rozmístěno několik silných reflektorů. Další osvětlení zajišťovalo asi pět jumperů a posledním zdrojem světla byly ruční svítilny a občas i oheň.

„Předtím to bylo impozantní, ale teď je to nádherně osvětlené.“ Řekl Rodney.
„To máš pravdu. Pojď, jdeme ke generálovi, za deset minut je tam porada a já chci slyšet, co je v základně.“ Řekl John a rychlým krokem vyrazil k nedalekým jumperům.

O deset minut později

„Plukovníku, nyní po vás nechci písemné hlášení, ale můžete podat hlášení ústně.“ Řekl generál, který seděl v antické lodi spolu se Zelenkou a svým asistentem Kudláčkem.

John se zhluboka nadechl a spolu s Rodneym začali vykládat celý příběh. Nakonec se jim to povedl zestručnit na několik minut povídání a první generálova slova byla.

„Po kolikátý to je, co je po smrti? Po třetí?“
„Asi pane, on umírá a vrací se jak na běžícím pásu.“ Odpověděl John.
„To je pravda.“ Řekl Jack a poté se podíval někam nahoru a řekl.
„Danieli k noze!“ Počkal chvíli, ale nic se nestalo a poté znovu pravil.
„Když jsme byli poprvé na Abydosu, tak jsem se vyspal s tvojí ženou.“ Řekl, ale opět se nic nestalo. Jediný důsledek této věty bylo zdvižené obočí všech lidí v jumperu.
„No co, to ho vždycky vyhecuje a on se objeví.“ Řekl generál, aby uvedl věci na pravou míru a poté předal slovo Zelenkovi.

Zelenka se postavil, opřel se o DHD panel a spustil.

„Jsem rád, že jste zpátky. Určitě vás oba fascinoval pohled na rostoucí základnu.“ Řekl úvodem a pomocí řídícího panelu otevřel zadní dveře jumperu, aby je provedl po staveništi.
Generál a jeho asistent zůstali uvnitř lodi, a začali řešit další věci.

„Radku, od kdy stavíte?“ Zeptal se John, když vcházely do dobře prosvíceného staveniště.
„Začali jsme asi před dvěma hodinami. Nyní něco řeknu o základních budovách, jako jsou například ubytovny, jídelna a sociální zařízení.“ Řekl Radek a přistoupil k jedné z větších budov.
„Toto je jedna z desítek prvních ubytoven. Jako první dáváme z vnitřní strany traverz plech. Mezi traverzami se pokládá izolace a poté další plech a mezery mezi nimi se utěsní. Jakmile jsou takto hotové stěny a střecha, vykope se zevnitř pár centimetrů hlíny, zarovná se to a na to se položí izolace a linoleum.“ Řekl Zelenka a svou přednášku doprovázel ukázkou rozestavěné stěny.

„Dobrý, ale jak je to uvnitř, to bude jako kasárny?“ Zeptal se John.
„Ne, vnitřek je rozdělen na několik menších místností. V každé z nich sou různé palandy. Pro manželé je připravená postel a také další palanda pro děti. Pro svobodné vojáky jsou dvě palandy nad sebou. Je to rozestavěné tak, že každý pokoj má svoje okno a Také v každé ubytovně je rozestavěné potrubí pro vodu. Ta se bude brát z jezera, jakmile se dostaví čistička.“ Řekl Zelenka.
„Dobrá a co záchody a sprchy.“ Zeptal se Rodney.
„Na dvě ubytovny připadá jedna budova s takovýmto sociálním zařízením. Asi dva tucty toalet a sprch pro dámy a další dva tucty pro pány. Také tam plánujeme sestavit větší pračky a sušičky, a proto se na začátku zavedou obleky ze stejných materiálů a v několika základních barvách.“ Řekl Zelenka.
„Sakra, to se musíme až takhle snížit?“ Řekl Rodney.
„Sice to je jako za komunistů v česku, ale je to nezbytné. Nemáme prostě čas vyrábět stovky praček, aby si každý mohl prát svoje osobní věci podle svého. Své oblečení, které si můžete ponechat. Pak dostanete několik triček, kalhot a bot, které se v prvních týdnech budou prát. Později máme v plánu pro rodiny postavit domky a pro samotné lidi něco na typ bytů v paneláku.“ Řekl Zelenka.
„Celou dobu jsem žil na Atlantis a měl sem jeden pokoj, balkón a toaletu s koupelkou. Taky mi to nevadilo.“ Řekl John.
„A já si budu zvykat na domek.“ Odpověděl Rodney a mírně se ušklíbl.

Radek je poté zavedl do vnitřku ubytovny, kde si John s Rodneym všimli několika děr, pro komíny.

Poté jim ukázal další ubytovnu, která byla rozestavěná, a ihned na to navštívili rozestavěné záchody a sprchy. Tady byl mírný rozdíl v tom, že tu byl větší přívod vody a také se kopala díra pro přenosný septik. Jakmile by měl být plný, tak jej jumper odveze a vyprázdní dost daleko.
Také místo linolea a plechu byly sprchy obloženy kachličkami, nebo jiným keramickým obkladem.

Radek jim pak ukázal rozestavěnou jídelnu, různé sklady, laboratoře, velitelskou budovu, která byla jedna z největších a v neposlední řadě také speciální laboratoř.

„U této laboratoře jsem si konečně prosadil hermetické uzavření. Její stavba potrvá trochu déle. Zeď tvoří z venku plech, pak izolace a potom betonové bloky a znovu hladký plech. Místnost je bez oken a dokonale uzavřená. U vchodu do samotné laboratoře je přetlaková komora a před tou se nachází šatna s čistými oděvy.“ Řekl Zelenka.
„Počkejte, proč je tam ta přetlaková komora?“ Zeptal se John.
„Je to dokonalé pracovní prostředí pro počítače. V laboratoři se nastaví tlak například 1,2 atmosféry. Když je místnost uzavřená, přetlak zajistí, že do ní nebude vnikat prach, pyl a jiné nečistoty.“ Řekl Rodney a díval se na dost tlusté stěny laboratoře.

P.S. Má někdo výtky k rychlé stavbě?

k rychlej stavbe nic nemam ale myslím ze tam je mensi preklep

„Ty jsi to vážně neviděl? Rigix dal konečně povolení, a stavba se rozjela.“ Řekl Rodney.
„Promiň, byl jsem dost unavený a věděl jsem, že se rozhlédnu později. To přeci nikam neuteče.“ Řekl Rodney.
„To je fakt. Ale počkej, až to uvidíš.“ Řekl Rodney a pomalu se rozeběhl.

ze by hovoril 3 krat zasebou

inak dobry diel

[Patas25]

jj měl si pravdu, to mi proklouzlo. Unavený byl John.

Patas25 :
1) Děkuji za poděkování. Jsem zvědav, kdo tu mojí věc objeví. Jinak, jsem rád, že jsi vzal i název, myslím že je výstižný. Už se těším na díl : "Opět v pekle"

Toto je spoiler!!!:

Víš, co mám na mysli a ostatní si počkají.

2) Té chyby jsem si vůbec nevšiml, já to pochopil z kontextu, že unavený byl John a přehlídl jsem chybu v textu

Patas25

„Ať je to americký, ruský, nebo čínský, tak toto je univerzální oprava.“ Řekl mariňák.

Bezva přirovníná k scénce z Armagedonu.

Jinak asi sem jedinej, kdo se bude ptát, ale kde sakra vzali kachličky, pračky, plechy, lino... Pochybuju že tohle se najde na antický mimozemský základně a vejde se to do toho transportu. (Když sem to přehlíd ta sorry.)

[Patas25]

No, ještě než opustili město, jsem se zmínil, že za pomoci úpravy antického transportéru si nadělali zásoby jídla, ale i stavebního materiálu. Moc jsem to nerozepisoval, ale ty kachličky, lino, plechy jsou stavební materiál.. no a pračky jsem tam sice nezmínil, ale vzít se museli, aby byla alespoň nějaká životní úroveň.

Dobré. A:

„Danieli k noze!“ Počkal chvíli, ale nic se nestalo a poté znovu pravil.
„Když jsme byli poprvé na Abydosu, tak jsem se vyspal s tvojí ženou.“ Řekl, ale opět se nic nestalo. Jediný důsledek této věty bylo zdvižené obočí všech lidí v jumperu.
„No co, to ho vždycky vyhecuje a on se objeví.“

.

[Patas25]

No, omlouvám se, další díl jsem již chtěl dát včera, ale nakonec mě přemluvila ospalost a já to tak sem nedal.
Každopádně jako obvykle musím poděkovat Jakopovi za jeho korekci dílu. (A že tam bylo oproti jindy hodně červené.)

Díl 18- Katastrofa na jezeru

4:02, 4. Den
Rozestavěná základna

„Tak jo lidi, vím, že jste unavení a nyní, co si zasloužíte, je teplé jídlo a kvalitní odpočinek. Nahradí vás druhá směna dělníků. Musím říct, že to, co jste dokázali přes noc, je opravdu dobrá práce.“ Řekl Pospíšil do vysílačky, která byla napojena na několik reproduktorů po celém staveništi.

Pavel Pospíšil se díval, jak odchází stovky dělníků. Mezi nimi byli stovky civilistů, co se starali o pozemské nářadí a další stovky jaffů, kteří pomáhali nosit, nebo přidržovat těžké věci. Každý, kdo odcházel, byl dost unavený od nepřetržité práce na stavbě.
Přes tu noc se jim povedlo postavit stěny a dokonce i střechu na 60% budov. Prioritou byly ubytovny a sociální zařízení. Druhá směna, která měla nastoupit přibližně za půl hodiny, byla plná energie a připravená dostavět budovy a začít s jejich vybavováním uvnitř.

„Pavle, postarej se, ať pořádně vyrovnají podlahy a dodělají ty střechy.“ Řekl Zelenka, jakožto vědec zodpovědný za první směnu.
„Neboj se. Pokud vydrží pěkné počasí, tak do konce dne pokryjeme všechny budovy a většinu už vybavíme. Typuji, že po poledni se civilisti mohou začít stěhovat.“ Řekl český inženýr.
„Dobrá. Tak si jdu užít poslední spánek pod nebem.“ Řekl Zelenka a odešel pryč ze stavby.

7:02, 4. Den
Pár metrů Severo-západně od staveniště, přistávací oblast jumperů

John, který se konečně pořádně vyspal, právě bloudil mezi zaparkovanými jumpery. Jeho nálada byla už od pohledu veselá, protože věděl, že by se měl už večer vyspat na palandě, v teplé a suché místnosti, kde jej nebude budit studený vítr.
Pomalým krokem zamířil k jedné z konkrétních antických lodí, do které později vešel.

„Dobré ráno, Rodney.“ Pozdravil John.
„Ahoj Johne. Užil sis poslední spánek pod noční oblohou?“ Zeptal se Rodney.
„Pro mě to nebylo zas tak neobvyklé. Na výcviku jsme normálně spali oblečení a v botách. Ale lhal bych, že se netěším na tu ubytovnu.“ Odpověděl John.
„Tak trochu doufám, že to nebude nutný.“ Podotkl Rodney.
„Počkej, co tím myslíš?“ Zeptal se John.
„Ty si zapomněl?“ Spíše podotkl Rodney, přešel do přední části jumperu, kde aktivoval obrazovku. Na její ploše se objevila planeta a část přilehlé soustavy. Bylo tam asi dvacet menších teček představující kluzáky, které prozkoumávají solární systém a také jeden větší bod. Doktor si na něj najel a objevila se tam silueta města Atlantis.
„Jo vlastně, kdy má být v kontaktu?“ Zeptal se John, ale dostalo se mu trochu jiné odpovědi. Senzorový obraz zmizel a na jeho místě se objevila umělá inteligence města.
„Už jsem v kontaktu. Plánovaný přílet na orbitu 7:38, následně je naplánován vlet do atmosféry a poté přistání.“ Řekla žena představující umělou inteligenci.
„Dobrá, mám se před přistáním nalodit a ovládat město pomocí křesla?“ Zeptal se John.
„Nemyslím, že je to příliš moc moudré. Kondenzátory jsou sice skoro na své plné kapacitě, ale pořád se jedná o experimentální technologii.“ Řekla UI.
„To je fakt. A je tu také jisté nebezpečí. Umělá inteligence byla určena k takovému ovládání, pokud bude dostatek energie, tak štít vydrží a můžeme se ubytovat ve městě.“ Řekl Rodney.
„Pokud bude dostatek energie?“ Podotkl John.
„No, při vstupu do atmosféry je hodně proměnných. Vstupní úhel, rychlost, a …“ Začal vykládat Rodney.
„Jo dobře, chápu. Ale pokud bude vstupovat do atmosféry, tak tření na štít může dobíjet kondenzátory.“ Řekl John.
„Ty nejsi tak tupý, jak vypadáš.“ Řekl Rodney a na Johnův uražený výraz se nervózně usmál.

7:35, 4. Den

Chladným vesmírem letěla Atlantis. Její kurz byl nastaven na orbitu planety a město letělo pouze svojí setrvačností a beze štítů. Jediné, co bylo ve městě spuštěné, byl hlavní počítač.
Město se po chvíli konečně dostalo na oběžnou dráhu a přesně v ten okamžik se zapnul štít a motory, které ihned navedli město do atmosféry.

V jednom z jumperů

„Město zahájilo sestup. Zasílám souřadnice pro přistání. To jest tohle jezero.“ Řekl Rodney.
„Dobrá.“ Řekl generál a vyšel z jumperu s dalekohledem v ruce. Za chvíli by se na jasně modré obloze měla objevit ohnivá koule.
Také se tak po chvíli stalo a ta ohnivá koule si to namířila přímo k nim. Kdyby lidé nebyli informováni o tom, že je to Atlantis a má kurz na jezero, tak by si určitě mysleli, že se jedná o meteor, který míří přímo na ně.

„A je to! Město to dokázalo, je v atmosféře, už může stáhnout štít a dát energii do motorů.“ Řekl radostně Rodney a šel se podívat také ven z jumperu.

Štít města se skutečně jakoby na pokyn Rodneyho stáhl a veškerá energie začala proudit do jasně modrých motorů, které začali brzdit.

„Teďka se ukáže, kdo umí lépe přistávat.“ Řekl Rodney Johnovi, který stál vedle něj.

Město bylo už na dohled, ohnivá skvrna zmizela a Atlantis byla zbarvena opět do šedo-modra. Když už byla téměř nad základnou, objevil se ve spodní části města menší výbuch. Strukturu města moc nepoškodil, ale zřejmě přerušil dodávku energie k motorům a ty vzápětí zhasly.
Atlantis tudíž přestala brzdit a opět nabrala trochu na rychlosti, dokud nenarazila do vodní hladiny. Město se trochu ponořilo, ale vzápětí jej voda opět vyhoupla na hladinu.

Stovky lidí a Jaffů běželi k jezeru, aby se podívali na to majestátné město, které se mělo znovu stát jejich domovem. Ale ani ne minutu po přistání se ozval ohromný pískot a vrzání namáhané konstrukce. Poté se ozvala menší rána, která byla osudná. Tam, kde dříve byla záplatovaná prasklina, se město rozlomilo na dvě půlky. Menší část, do které patřila dvě mola, se naklonila asi o třicet stupňů, kdežto větší část zůstala relativně kolmo vůči vodní hladině. Město se pak pomalu ponořilo, dokud nezůstalo trčet asi deset nejvyšších věží, a to dvě z nich byly ty nakloněné.
Radost přihlížející lidi náhle opustila. Jejich naděje na pohodlný život zmizela v jezerní hladině a první, kdo vůbec promluvil byl John.

„No, řekl bych, že umím přistávat lépe.“ Poznamenal John a poté odešel pryč.

Stovky lidí se stále dívalo na těch pár věží a na ohromné bubliny vzduchu, které se ještě stále vynořovaly z hladiny.

8:30, 4. Den
Rodneyho jumper

Ještě před hodinou radostný a veselý vědec, měl nyní pobledlou tvář. Netrápilo ho to, že přišli o tak skvělou střechu nad hlavou, ale to, že ztratili vůbec nejmodernější a nejvyspělejší technologii, která kdy Zemi patřila.

„Je to moje vina.“ Řekl po několikáté Rodney zíraje na protější stěnu jumperu.
„No dobrá, proč je to tvoje vina?“ Zeptal se Ronon, který se za ním přišel podívat.
„Byl to můj nápad na ty kondenzátory, to já si myslel, že je možné přistání. Kdyby ne, bylo by město na oběžné dráze a my bychom do něj mohli jumperem.“ Řekl a stále zíral na tu tak úchvatnou, leč prázdnou stěnu.

Do jumperu přišel i Mitchell, ale v jeho tváři se nedalo poznat, zda jej to rozhodilo.

„Slyšel jsem vás. Doktore, není to vaše chyba. Nepracoval jste na tom sám…“ Začal Mitchell, ale přerušil jej Rodney.
„To je pravda, pracoval jsem na tom se Zelenkou.“ Podotkl a konečně odtrhl oči od stěny. Mitchell jeho poznámku ignoroval a pokračoval dál.
„… a všichni si mysleli, že je lepší přistát, než mít město s omezenou energií na orbitě. Ale generál zhodnotil situaci a už vydal pokyny.“ Na to se na něj Ronon podíval a svým zaujatým pohledem dával jasně najevo, že chce vědět jaké pokyny.
„Plukovník Carterová našla dvě čerpadla. Také máme dva potápěčské obleky a několik kyslíkových bomb. Poletím s týmem do centrální věže. Místnost s bránou bude sice bez energie, ale neměla by být zcela zaplavená. Já a Carterová se ponoříme, utěsníme místnost a vyčerpáme vodu. Pokud vše půjde podle plánu, možná se ještě projdete po své staré laboratoři a pokud to půjde skvěle, dostaneme se i do rozvodny.“ Řekl Mitchell.
„No, ale to nebude tak jednoduché. Musíte zacelit každou mikroskopickou trhlinku, já půjdu také.“ Řekl Rodney.
„Tak za prvé. To neznamená, že nemám doktorát, tak že nevím, něco málo o tlaku. A za druhé, nepůjdete s námi. Generál chce, abyste se pokusil navázat kontakt s umělou inteligencí.“ Řekl Mitchell.
„Neboj, já taky nikam nejdu.“ Řekl Ronon, který se chtěl vyhnout tak nudné misi.
„Ale ne, tomu se jen tak nevyhneš. Teal´c jde taky. Nikdo z vás dvou nemá představu, jak jsou ty čerpadla těžké. Za deset minut u břehu jezera.“ Řekl Mitchell a odešel pryč.

O deset minut později

Mitchell pilotoval jumper jedna a vedle něj seděl Ronon a vzadu byl mladý Pospíšil a další mariňák. V druhém jumperu pilotovaný Samanthou Carterovou byl Teal´c a další dva mariňáci.

V zadní části lodí byli čerpadla, které se jako jediné zachránili při evakuaci. Poté tam byla potápěčská výstroj, kyslíkové bomb y a taky svářečky určené pro práci pod vodou.

Během pár vteřin byly obě dvě lodě nad centrální věží. Ta jako jedna z mála stála kolmo nad hladinou zbytek byl šikmo nakloněný a čouhaly sotva špičky z věží.

„Sakra.“ Řekl Carterová.
„Je tu nějaký problém?“ Řekl svým způsobem Teal´c.
„Obvykle v této části letu, převzal kontrolu autopilot. Nyní to nereaguje, a když chci hangárová vrata otevřít manuelně, tak nulová odezva.“ Řekla Sam.
„Dalo se to očekávat. Když je město bez energie.“ Řekl Teal´c.
„No pořád jsem trochu doufala.“ Řekla Sam.

Sam svůj jumper ponořila pod hladinu, aby obhlédla škody města. Mitchell svým jumperem zkušeně zaparkoval na zavřená hangárové vrata. Zadní dveře se otevřely a z nich jako první vyšel Jan, ovšem nyní bez svojí Žanetky.

„Co budeme dělat?“ Zeptal se Ronon, který se procházel po zavřených vratech.
„To je jasný. Tady mladej nám ukáže, jestli má svářečské nadání v krvi po svém otci.“ Řekl Mitchell a díval se na Jana, který již zkušeně připravoval nářadí.
„Svařovat umím od osmi let. Nyní ovšem nebudu svařovat, ale spíše řezat plamenem. Mitchelle buďte té dobroty a označ sprejem body pro C4.“ Řekl Jan a Mitchell jen kývl hlavou a dal se do práce.

Mezitím v druhém jumperu

Posádka lodi byla téměř bez dechu. Větší část města včetně centrální věže stála na podvodní planině. Další část města byla zlomená a vysela na svahu z té planiny.
Naštěstí tento svah nebyl dost strmý a tak vychýlení města bylo maximálně 35%. Ovšem už jen na první pohled bylo jasné, že další vesmírný let je v podstatě vyloučen.

Na vrcholu centrální věže

Jan Pospíšil zkušeně se svářečkou v ruce řezal masivní hangárové vrata. Naneštěstí byly asi dvacet centimetrů tlusté a tak řezání šlo pomalu.
Asi po deseti minutách práce se k řezání připojila Sam s druhou svářečkou. Oba dva řezali na místě, která nebyla označená oranžovou barvou. Tam kde již byla oranžová barva, se dával dlouhý pás C4.
Byl to sice násilný vstup, ale byla to asi jediná možnost, jak se dostat do hangárů a při tom nepoškodit strukturu věže.

O tři hodiny později

„Mám to.“ Zařval Jan a za pomoci Ronona donesl svářečku do jumperu.
„Pěkně načasované, taky jsem skončila.“ Odpověděla Sam a mariňáci jí pomohli s nářadím.
„Dobrá, rozbušky jsou na místě. Všichni do lodí.“ Řekl Mitchell a rukama všechny pobízel k pohybu.

Nikdo dvakrát nelenil a během minuty byly oba jumpery v dostatečné vzdálenosti. Mitchell ze své vesty vytáhl detonátor a hodil jej Janovi. Ten se usmál, odjistil a stiskl.

Tak jo, jsem připraven nést následky.

Něco mě napadlo ale radši to sem psát nebudu. Je to fakt strašně uchylný

Jeeee ja jsem fakt nechutnej... dělá se mi z toho špatně

Já v tom problém nevidím, stačí jen vysušit rozvodnu a laboratoř s výrobníkem na Asuranský replikátory. Ty pak bude (pokud je v celku) ovládat UI nebo budou sami jako FRAN a pak počkat pár dní dokud město neslepí dohromady a nepřipraví na cestu. A pak vualá odstartovat, nebo si jít lehnout.

Já si myslím, že dobrý.

Patas25 Ale většinou to byli jen čárky a pak moje přípomínky k ději, takže to nebylo noc tak hrozného.

sgcatlantis:

Toto je spoiler!!!:

Já navrhoval vybudování hráze a vysušení vody kolem ATL .

rigix :

Toto je spoiler!!!:

Jen to napiš. Celkem mě zaujalo, co tě mohlo napadnout

jakop:

Toto je spoiler!!!:

Tím ale nevyřešíš to, že je město na 3 +/- části To mý replikátoři zvládnou

sgcatlantis:

Toto je spoiler!!!:

Tak bude v celku, ale bez energie, bez štítu a nijak se k němu nedostanou , u mé možnosti ho mohu opravovat a aspoň to nebude tak rychlé Vem si, že jsou teď na planetě tak 3 dny

jakop:

Toto je spoiler!!!:

E=m*c2 Naniti můžou vodu přeměnit rovnou na energii nebo na naguadah do generátorů, ve kterejch určitě ještě něco bude. Dvě mouchy jednou rannou: Voda fuč a energie v kondenzátorech. A jinak, ty bys chtěl trčet na planetě plný né moc sousedsky naladěnejch domorodců víc jak tejden, já teda ne

[Patas25]

Tohle sou teda debaty. Oba dva jste něco nakousli, co se možná s městem stane.

P.S. Rozhodně tam budou dýle než týden.

mohl by si už udělat nějaký BC305 a začít trošku odhalovat galaxii. K vzhledem tomu že je to mladá galaxie, tak by tam lidé měli být nejvyspělejší, leč ohrožený druh, předpokládám že jim chceš udělat roly podobnou asgardům