...
„Aschenové!“ vyhrkl Lorne z ničeho nic tak hlasitě, až polovina osazenstva velitelského můstku nadskočila leknutím.
Zavládlo ticho a kdo měl odvahu, ten se otočil na velitele s nechápavým výrazem ve tváři. Lorne si toho všiml až po chvíli. Rozhlédl se po ostatních a pak jako by nic dodal: „Taky mají lodě.“
V tu chvíli to konečně všem došlo a začali si znovu hledět svých povinností.
„Zadejte kurz k nejbližší planetě Aschenů!“ poručil Lorne.
„Myslíte, že je to dobrý nápad?“ odvážil se vyjádřit pochybnost Zelenka.
Od doby, co bloudili vesmírem na palubě „poslední archy Tauri“, jak se občas přezdívalo Orionu, nebyla s Lornem moc řeč. Změnil se. Vlastně se změnila většina posádky, ale u Lorna byla ta změna nejvíce patrná. Byl teď vůdcem, nejvyšším a jediným, a proto se odnaučil smlouvat o svých rozkazech. Co řekl, to platilo jako zákon. Nemusel se bát vyšších autorit ani špatných rozhodnutí, neměl už co ztratit. Posádka to přijala a zařídila se podle toho. Nikdo neodmlouval, nikdo se nedohadoval, jen občas někdo opatrně vyjádřil svůj názor. Většinou to býval Zelenka, vycvičený od McKaye.
„Proč by neměl být?“ podivil se Lorne.
„Co jsem slyšel, Země neměla s Ascheny příliš dobrou zkušenost,“ vysvětlil Zelenka důvod svých obav.
Lorne si ani na chvilku nepřipustil, že by Aschenové mohli být proti vyhnání Wraithů z Mléčné dráhy, ani že by odmítli využít jakýchkoli prostředků.
„Však je taky neletíme pozvat na grilování,“ odsekl velitel Zelenkovi a začal si připravovat řeč, která by Ascheny přiměla ke spolupráci bez zbytečných průtahů. Po hodinách rozhovorů s nejvyšší kancléřkou Tollánů ztratil na mluvení náladu. Vlastně si stále ještě nebyl jistý, co kancléřčina odpověď znamenala. Má s nimi v bitvě počítat? To se dozví za několik dnů na Dakaře. Tolláni. Vždycky kolem každé dohody nadělali zmatků. Vždycky bylo něco, co si nechali pro sebe, nějaký odstavec malým písmem, to, co se druhá strana neměla dozvědět před zpečetěním smlouvy. Lorne naštěstí tohle všechno věděl, než Orion „zakotvil“ na oběžné dráze Tollány. Nenechal jim žádný prostor pro vyjednávání, dal jim prosté dvě možnosti – buď bojovat budou, nebo nebudou, žádná jiná alternativa.
Podobný přístup si vyžádalo i jednání s Tok´ry. Tihle tajní agenti. Lorne je nikdy neměl rád. S tím jejich přístupem „my zničíme Goauldy zevnitř“ se mohli jít bodnout. Co za ty tisíce let svého působení v galaxii vlastně dokázali? Podle Lorna nebyli o nic lepší než Goauldi. Na obyčejných lidech jim vůbec nezáleželo. Byli ochotní obětovat cokoli a kohokoli pro vyšší dobro. Ale na tom, co je vyšší dobro, se poněkud neshodovali se zbytkem galaxie. Nezáleželo jim ani na spojencích. O co se nemuseli podělit, to si nechali pro sebe.
Tolláni i Tok´rové ztělesňovali přístup, z něhož se Lornovi vždycky dělalo špatně. Ta arogance, s níž vedli jednání, ho přiváděla na pokraj zuřivosti. Teď se rozhodl porazit je jejich vlastními zbraněmi. A podařilo se. Tedy přinejmenším u Tok´rů.
...
„Zelenko!“
Major Lorne se díval na obraz promítaný před něho a nemohl uvěřit vlastním očím.
„Nemůžu se zbavit dojmu, že dole něco chybí. Kde, sakra, je Atlantis?“
V jeho hlase zněl strach. Téměř smrtelný strach. Neopodstatněný strach, protože to, čeho se bál, se přece nemohlo stát.
„To není možné,“ vydechl Zelenka po chvíli skenování povrchu planety pod nimi.
„Nemožného je spousta, buďte konkrétní!“
„Planeta je zamořená radiací - ,“ Zelenkovi selhal hlas.
„To tak nemožné není. Kde je Atlantis?“ trval Lorne na dotazu.
„Vidíte ty malé neidentifikovatelné objekty všude možně po oceánu? To je Atlantis.“
Zelenka na holografické obrazovce ukázal desítky malých i větších kusů čehosi, o nichž skenery nedokázaly říci nic určitého. Lornovo srdce a stejně tak srdce všech ostatních členů posádky se na malý okmažik zastavilo. Tohle skutečně nemohla být pravda. Přiletěli pozdě.
„Známky života?“ zeptal se pak Lorne sotva slyšitelně.
„Žádné. Tam dole je tolik radiace, že by to nic živého nemohlo vydržet.“
„Určitě se evakuovali. Musíme - ,“ Lorna náhle přerušil komunikační operátor.
„Pane, přijímáme vysílání.“
„Odkud?“
„Z maskovaného jumperu,“ nahlásil Zelenka a zároveň přidal souřadnice.
„Tady je major Evan Lorne, velitel Orionu,“ ohlásil se Lorne do komunikačního kanálu.
„Majore, mysleli jsme, že nepřiletíte,“ oddechl si hlas ve vysílačce. „Tady je poručík Graham Taylor, velitel jumperu osm.“
Lorne Taylora znal. Dobrý voják, jak o něm vždycky soudil. Věřil, že jednoho dne to někam dotáhne a vida, dotáhl to až na velitele jumperu trčícího na oběžné dráze. Lorne se té myšlence pousmál, avšak jen na zlomek chvíle, pak už mu to tak vtipné nepřišlo.
„Taylore, co tam, sakra...no nevadí, povíte mi to osobně, otevíráme hangár. Lorne končí.“
„Pane!“ zarazil ho Taylor. „Měly by tu ještě někde být přinejmenším tři jumpery.“
V tu chvíli se jako na rozkaz přesně tři jumpery odmaskovaly. Všechny okamžitě začaly volat Orion. Lorne jim nechal poslat zprávu, ať přistanou v hangáru. Pak předal velení a šel osobně přivítat hosty.
Když do hangáru dorazil, uviděl v něm dvacet pohublých vyčerpaných a silně otřesených lidí. Rychle našel Taylora. Mladý poručík, který se na Atlantis těšil zájmu většiny ženské populace, nevypadal o nic lépe než ostatní zachránění. Byl bledý, pohublý, s kruhy pod očima. Jakmile spatřil Lorna, zasalutoval.
„Nechte si to, Taylore, a raději mi povězte, co se stalo,“ zpražil ho Lorne nedočkavě.
Poručík dlouho hledal slova. Nakonec však začal dávat dohromady příběh.
„Čekali jsme do poslední chvíle na váš přílet,“ začal. „Ale když už tu Wraithové skoro byli, doktorce Wierové došlo, že to nestihnete a nařídila evakuaci. Jenomže pozdě. Oni se najednou vynořili kdo ví odkud a my nemohli použít bránu. Tak jsme se připravovali na obranu. Bylo nám jasné, že s jedním ZPM a minimem dronů nemáme šanci, ale pořád jsme čekali, že se udržíme do doby, než přiletíte. Ale jich bylo nepočítaně. Jak se vynořili z hyperprostoru, okamžitě začali střílet. Neustálý nápor na štít rychle odčerpával energii. Brzo došly i drony a my zůstali skoro bezbranní. Za každou zničenou hive se vynořily dvě další. Bylo to šílené. Došlo nám, že to nestihnete, že jsme v háji. Doktorka Wierová nařídila evakuaci v jumperech. Našlo se jen pár lidí, kteří se do jumperu vysloveně drali, ostatní chtěli bránit Atlantis do posledního dechu. To vědomí, že se do jumperu dostane jen hrstka lidí, protože míst bylo málo, o spoustu jumperů jsme přišli v boji, a ostatní zůstanou a zemřou, málokdo to dokázal strávit. Nakonec odletělo devět jumperů každý s pěti pasažéry. Pět byl limit, aby měli uprchlíci vůbec šanci vydržet, ať už se rozhodnou letět na nejbližší planetu nebo čekat na oběžné dráze. Tři Wraithové dostali dřív, než se stihly zamaskovat, a dvěma se nepodařilo prokličkovat střelbou na oběžnou dráhu. Pak už jsme jen sledovali, jak Atlantis umírá. Chvíli po našem odletu museli spustit autodestrukci a pak -,“ poručík náhle zmlkl a zavrávoral. Lorne ho podepřel a zavolal někoho, aby Taylora dopravil na ošetřovnu.
Pak jen stál v hangáru, díval se na jumpery a snažil se nemyslet na nic. Snažil se probudit ze zlého snu, ale ani jedno se mu nedařilo. Trvalo dlouho, než si uvědomil, že je v hangáru už sám. Těkal pohledem z jednoho jumperu na druhý. Náhle zoufale zakřičel: „Proč, sakra, lítáme všude pozdě?!“
Sedm miliard lidí. Jeho chybou zemřelo sedm miliard lidí a další budou přibývat. Tahle myšlenka ho pronásledovala, kamkoli se hnul. Kdyby tu myšlenku vyslovil nahlas, určitě by se našel někdo, kdo by mu řekl, že to nebyla jeho chyba, že to zradil Orion, ale on nahlas nic neřekl, a tak zůstalo při tom, že za to mohl jen on sám a nikdo jiný. No, vlastně to tak pravda nebyla, vůči Orionu začal pociťovat zášť, zášť za to, že je nechal na holičkách.
„Majore,“ zaslechl za sebou hlas Zelenky. „Co dál?“
Doktor očividně tlumočil otázku celé posádky. I Lornovi vyvstala v mysli, jenže na rozdíl od ostatních, on měl být tím, kdo na ní má odpověď.
„Nastavte kurz do Mléčné dráhy!“ dal první rozkaz, který ho napadl.
...
Před přídí Orionu se vynořil bitevní křižník Aschenů. Od té doby, co se Mléčnou dráhou proháněli Wraithové, si své planety pečlivě chránili. U každé hlídkovala minimálně jedna loď. Aschenové netolerovali cizincům vstup na své území. O to více cenili zuby, když těmi cizinci byli Tauriové. Jejich historie se nenesla zrovna v přátelském duchu.
Aschenský křižník vysunul štíty a nabil zbraně. Posádka Orionu se okamžitě připravila na útok. Hladina adrenalinu pomalu stoupala a atmosféra na velícím můstku by se dala krájet. Jen major Lorne zůstával klidný, nebo tak alespoň působil. Vesele se usmíval a z hrozby útoku jedné z nejvyspělejších lodí v galaxii si, jak to vypadalo, vůbec nic nedělal. Několik minut nechal nervy všech pracovat, pak rozkázal, aby zavolali Ascheny.
„Okamžitě odleťte! Zde nemáte co pohledávat!“ rozkázal nesmlouvavě kapitán aschenské lodi.
„Ale prosím vás, kapitáne. Děláte, jako byste nás mohl nějak ohrozit. Ta vaše směšná plivátka nám ani nepoškrábou štíty. Buďte hodný, chceme si s vámi jen promluvit.“ Lorne se stále vlídně usmíval. Až se tomu osazenstvo můstku divilo. Poslední dobou se více mračil, usmívat se ho dlouho nikdo neviděl.
„S vámi nemáme o čem mluvit. Přivedli jste sem Wraithy a ještě máte tu drzost vpadnout na naše území? Okamžitě odleťte, nebo zahájíme palbu!“ Kapitánův hlas zněl nekompromisně. Aschenové se před Pozemšťany už dávno přestali přetvařovat a vydávat se za mírumilovnou rasu.
„Chtěl jsem vám jen nabídnout možnost vykopat Wraithy z naší galaxie, ale když nechcete, tak teda máte první ránu.“ Lorne pokrčil rameny a čekal, jak aschenský kapitán na výzvu zareaguje. Kdesi v odlehlejších částech můstku zašumělo cosi o tom, že veliteli už opravdu přeskočilo.
Aschenové skutečně vypálili. Orion dostal zásah přímo do předních štítů. Loď se trochu otřásla, ale zdálo se, že jiný efekt zásah neměl.
„Škody?“ zeptal se Lorne.
„Žádné, štíty drží na devadesáti osmi procentech,“ zazněla odpověď.
„Cože? O dvě procenta po jednom zásahu? Vždyť jsou to jen aschenské flusačky. Zelenko!“ zakřičel Lorne na doktora, který zrovna utíkal jednou chodbou k nejbližšímu panelu a hlasitě v rodném jazyce nadával na Lornovo zcela evidentně nalomené duševní zdraví.
„Co je?!“ štěkl Zelenka do vysílačky a měl co dělat, aby nepřidal ještě nějaké nelichotivé oslovení.
„Máme slabé štíty. Proč?!“
Než doktor stačil dát dohromady slušně formulovanou odpověď, Orion dostal další zásah. Opět do předních štítů. Jejich síla klesla o další jedno procento. Lorne uhodil pěstí do opěradla křesla. Že to neměl dělat, si uvědomil až ve chvíli, kdy křeslo zazářilo a o štíty nepřátelského křižníku se otřel dron. Lorne se nejdřív zatvářil provinile, ale pak mávnul rukou a znovu se věnoval užitečnější činnosti, řvaní na Zelenku ohledně síly štítů.
„Zelenko, sakra, co ty štíty?!“
„Zvedám přívod energie. Ještě máme v systému několik much a většina jich je v rozvodu energie. Příště byste nás mohl alespoň upozornit, než uděláte z lodi terč.“
Další zásah. Tentokrát se loď zatřásla víc.
„Zelenko další dvě procenta dole. Takhle by to nešlo. Chci ty štíty silnější. Takhle bychom nevydrželi ani kdyby se na nás vykadila moucha. Neletíme odtud, dokud nebudu mít silnější štíty.“
Tentokrát už Zelenkovi několik ne zrovna slušných pojmenování uniklo. Jestli chtěl velitel silnější štíty, stačilo to říct, nemusel kvůli tomu provokovat už tak dost rozladěné Ascheny.
Na obrazovce se objevila další loď, další křižník. Jakmile se dostal na dostřel, zahájil palbu. Major sledoval, jak si štíty se zvýšenou zátěží poradí, když se však z hyperprostoru vynořil ještě třetí křižník, ztratil trpělivost a vyslal ke dvěma novým lodím několik dronů. Nechtěl je zničit, mířil na pohon a zbraně. Obojí se po chvilce podařilo zničit. Měl pravdu, aschenské lodě nebyly pro antickou soupeři.
„Víc z toho nevyždímu!“ ozval se náhle rozčilený Zelenka. „Spokojený? Nebo tu počkáme, až sem přiletí celá jejich flotila?“
Lorne se samolibě usmál.
„No, ne že bychom celou jejich flotilu nezvládli, ale letíme odtud.“
Pilot dlouho nečekal a okamžitě po rozkazu vstoupil do hyperprostoru. Zatímco všichni si oddechli, Lorne se už zase spokojeně usmíval.
„To šlo dobře, nemyslíte?“ prohlásil hrdě.
…
Orion letěl už týden směrem do Mléčné dráhy jako jedna velká rakev. Přinejmenším na něm bylo tak živo. Každý, kdo zrovna neměl službu, trávil čas ve své kajutě. Většinou jen tak seděl a díval se do prázdna, přemýšlel o životě a smrti a vyčítal si, že právě on přežil. Když lidé byli ve službě, soustředili se plně na svou práci a snažili se nemyslet na nic. Chodili chodbami jako mátohy, jako zombie. Bezmyšlenkovitě pracovali, bezmyšlenkovitě jedli a pili. Nikomu nebylo do řeči.
Major věděl, že se s tím musí něco udělat. Přestože ani on na tom nebyl s morálkou lépe, musel něco dělat, jinak celá cesta skončí hromadnou sebevraždou. Zpočátku si sice řekl, proč vlastně ne. Nebylo by lepší loď navést přímo doprostřed nejbližšího asteroidu? Ne, nebylo. Orion má důležité poslání, které musí splnit, a to nemůže dokázat bez posádky. Takže se musí udělat něco pro zvednutí morálky.
Celá posádka už čtvrt hodiny čekala v hangáru, než jim velitel sdělí, proč je nechal nastoupit. Davem šuměl tichý rozhovor. Lorne si tu scénu užíval. Konečně známka toho, že jeho posádka je ještě naživu. Od chvíle, kdy se dozvěděli o zkáze Atlantis neslyšel nikoho promluvit více než „Ano, pane“. Nakonec však požádal o ticho a začal s proslovem.
„Tohle jsem se snažil co nejvíc odkládat, ale jednou to přijít muselo. Ptáte se, proč tu jsme. Ne, proč jsme v tomhle hangáru, to vám jistě došlo, že kvůli kázání, ale proč jsme tady, na Orionu, proč jsme přežili. Ptám se na totéž. Proč? Proč jsme nezemřeli při obraně Země nebo Atlantis? Máme být poslední archou? Archou, která zachová lidský rod? Ne. Já říkám ne. Žádné zachovávání rodu. Ty odporné pijavice, co zmasakrovaly naše rodiny a přátele, se teď beztrestně prohánějí naší galaxií, naším domovem, a myslí si, že vyhrály. To jim nesmí projít. Ukažme jim, že válka ještě neskončila. Můžou nám vzít domov, můžou nám vzít rodiny, můžou nám vzít přátele, ale my jsme Pozemšťané, my jsme lidé z Tauri, my jsme osina v zadku nepřátel ve třech galaxiích, my máme něco, co nám nikdy nikdo nemůže vzít, našeho ducha, naše odhodlání a naši touhu po pomstě. Možná si říkáte, co zmůžeme proti takové přesile? Hodně. Jsme totiž lidé z Tauri. Je nás tady přesně třista dvacet osm a všichni do jednoho jsme naštvaní. Je tu třista dvacet osm naštvaných lidí z Tauri, toužících po čertsvé wraithské krvi. A co víc, máme loď. Možná mají Orionu mnozí za zlé, že zklamal v nouzi nejvyšší. Ano, já sám mu to nikdy neodpustím, ale je to loď a když se opraví, bude to sakra dobrá loď. Víte, co to znamená? Víte, co znamená, když se na jedné zatraceně dobré lodi sejde třista dvacet osm zatraceně naštvaných lidí z Tauri? Znamená to, že nakopeme Wraithy, co zničili náš domov, do zadků tak silně, že si po zbytek života nesednou. Uděláme jim takový ohňostroj, že si vesmír bude myslet, že nastal druhý Velký třesk. Žádné zachraňování rodu, ale pomsta. Pomsta! POMSTA!!!“
Během Lornova proslovu by člověk slyšel spadnout špedlík, jaké bylo v hangáru ticho. Každý poslouchal se zatajeným dechem. Konečně se dozvěděli, co bude dál. Když potom major zakončil svůj proslov výkřikem slova „pomsta“, celé posádka se k němu sborově přidala. Kdyby v tu chvíli letěla kolem wraithská loď, musela by její posádka ten hluk slyšet v každičké díře, co jich na lodi mají. Bylo rozhodnuto. Major Lorne byl přijat jako velitel, který povede poslední hrstku Pozemšťanů za pomstou.
...
Cestou na Dakaru už zbývala jen poslední zastávka a poslední schůzka. Zřejmě nejtěžší schůzka ze všech, a to včetně incidentu s Ascheny. Když Lorne posílal Luciánské alianci zprávu s prosbou o setkání, čekal, že ho rovnou pošlou kamsi. Po kladné odpovědi se však jeho očekávání poněkud změnilo. Místo odmítnutí teď čekal past. Nevěřil, že by s ním Luciánská aliance chtěla jednat o možnosti porážky Wraithů, myslel si, že je spíš zaujala vidina zajetí antické válečné lodi. Na místo setkání proto dorazil už o několik hodin dříve a rozmístil po okolí maskované jumpery. Jen pro jistotu. Luciánské alianci se nedalo věřit.
„A jsou tu,“ řekl s očekáváním Lorne, když se vynořily z hyperprostoru dva ha´taky.
Na velitelském můstku Orionu zavládlo ticho. Kapitán obsluhující zbraňový systém se chystala pro jistotu nabít zbraně, ale Lorne ji zarazil. Pokud má vůbec k nějakému jednání dojít, nesmí u alinace vzbudit nedůvěru. Právě z toho důvodu nechal dole i štíty.
Dlouho se nic nedělo. Lodě se jen tak vznášely ve vakuu a vzájemně se skenovaly. Bylo to jako když se potkají dva psi, v tomhle případě tři psi, a začnou se vzájemně očichávat. Obě strany si dávaly velmi záležet na tom, aby nebyly tím prvním, kdo vycení zuby. Ocitly se ve velmi křehkém tichu před bouří.
„Volají nás,“ ohlásil komunikační operátor.
„Tak nás spojte, popovídáme si.“
Jakmile operátor poslechl rozkaz, na holografické obrazovce se objevila tvář samotného vůdce Luciánské alinace.
Lorne byl rád, že se na jednání dostavil on osobně, neboť s ním se dalo dohodnout. Jen si nebyl jistý, kolik lodí je mu loajálních. V rámci aliance Netan ztrácel své postavení a ochota k dohodě s Pozemšťany mu zřejmě moc nepřilepšila. Snad by bylo lepší, kdyby Lorne jednal s někým, kdo platí za silnějšího.
„Netane, to je překvapení. Nečekal jsem vás osobně,“ začal Lorne konverzaci v přátelském duchu.
„Čekám na vaši nabídku!“ odsekl Netan příkře. Zřejmě neměl chuť se dlouho vybavovat.
„No, moji nabídku jste více méně slyšeli. Nabízíme vám místo ve flotile, která vykope Wraithy tak daleko, že Pegasus nenajdou ani za tisíc let.“ Lorne stále mluvil odlehčeně.
„Co za to?“ projevil se Netan jako pravý obchodník.
Lorne zkrabatil čelo, aby to vypadalo, že přemýšlí.
„Hm, Wraithové vás přestanou vycucávat jako kuličky hrozna.“
„Nedostatečné.“
„Snad nečekáte, že vám zaplatím za to, že se postavíme Wraithům?“
Teď už Lorna klid pomalu opouštěl. Neměl na tohle náladu.
„Vlastně ano, čekáme,“ přitakal Netan.
„No, tak to vás zklamu. Jestli nechcete, seďte na zadku a nechte se zabít. Sbohem!“ Lorne dal pokyn k ukončení koverzace.
„Počkat!“ vykřikl Netan.
„Vaše loď je nejlepší v galaxii...“
„Ano, to je a taky je naše,“ přerušil Netana Lorne.
„A já nejsem hlupák, abych se vám jí pokusil sebrat,“ souhlasil Netan. „Chci vám vlastně udělat nabídku. Budeme bojovat, ale až bitva skončí, vy se se svou lodí přidáte k Luciánské alianci.“
Lorna nabídka doopravdy překvapila. Čekal by cokoli, jen ne tohle.
„Dobře,“ řekl prostě.
„Co?“ Netan se musel ujistit, zda dobře slyšel.
„Řekl jsem dobře. Po bitvě se Orion a jeho posádka přidají do služeb Luciánské aliance.“
„Jestli mi ale lžete a pak...“ pokusil se Netan o výhružku, ale Lorne ho znovu přerušil.
„Já své slovo držím, Netane.“
„I já. Přidáme se k flotile.“
„Výborně,“ pochválil si výsledek Lorne. „Pošlu vám souřadnice setkání.“
Na to byla konverzace ukončena.
„Zbláznil jste se?“ obrátil se k majorovi Zelenka.
„Trochu ano, proč?“ zeptal se Lorne.
„Přidat se k Luciánské alianci, to myslíte vážně?“ ujišťoval se doktor.
„Jo,“ potvrdil Lorne.
…
Když se Orion vrátil do Mléčné dráhy, Wraithové už stihli zničit desítky dalších planet. Většinou to byly planety s primitivními kulturami, bývalé goauldské državy. Ke dvěma hnízdům, která přežila útok na Zemi a následné setkání s Orionem, se přidalo dalších šest. Velmi brzy se Orionu podařilo z komunikace mezi nimi zjistit, že je to konečný počet lodí, které do Mléčné dráhy mířily. Všechny lodě patřily k jedné frakci Wraithů. K nekonečnému štěstí obyvatel okupované galaxie se frakce o informace vedoucí k Zemi nepodělila s nikým dalším.
Major zároveň každý den přemítal o tom, proč tak náhle Wraithové napadli Atlantis plnou silou. Mohli to přece udělat už dávno, ale neudělali to, tak proč teď? Musel to být nějaký úskok od frakce, která teď okupovala Mléčnou dráhu. Snad rozšířili fámu o nějaké tajné zbrani, kdo ví? To už teď vlastně nebylo důležité. Co však důležité bylo, to bylo první z mnoha setkání, která teď na Orion čekala.
Major Lorne se chtěl s Asgardy záměrně setkat jako s prvními. Měli sice svých starostí dost, ale doufal, že vděčnost za pomoc v minulosti by je mohla přimět poslat do nadcházející bitvy několik lodí. Přinejmenším Thor by mohl být vstřícný.
...
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Ok, ok, já se uklidním 
Když pominu tu povídku s Michaelem, tak bych byla 
Vín že to nevíš přesně ale jen tak zhruba hrozně se totiž těším 
dalej 
Zem zničená, ľudia v ..., ale aj tak príbeh vynikajúúúúúci a tá dĺĺĺĺžka 
. Napriek tomu, že ľudia (Pozemšťania) ako takí prestali existovať, je príbeh z môjho pohľadu uchvacujúci. 
), odkaz pre ostatné národy (rasy) bol jednoznačný. Radšej neexistovať vôbec, ako žiť v neslobode (v prípade Wraithov ako potrava). 
