Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

dneska nikam nepospíchám, mám v plánu přečíst celou tvou povídku od začátku po tu současnou, snad mi to vystačí do těch třech ráno, než začne SGU

DAVE!: Máš smysl pro humor. Povídka Stargate: Last Ancient má v PDF

1011 stran (písmo Times 12)

tak další povídka...se omlouvám, ale včera jsem sotva našla postel

V síle je slabost

„Neplánovaná aktivace zvenčí!“křikl Chuck a sledoval právě otevřenou bránu. Právě jí proběhl Rodney a jako poslední George s Mac.
„Nějak brzo, ne?“křikl John ze shora. Mackenzie se na něho jenom naštvaně podívala a sykla něco naštvaně směrem k Georgovi. Pevně ji chytl za ruku a otočil ji k sobě. Za paži si ji přitáhl k sobě a něco jí zavrčel přímo do obličeje.
„Podplukovníku!“zavrčel John a seběhl dolů. „Co se děje?“
„To se zeptejte tady svojí přítelkyně! Málem jsme tam kvůli ní všichni zařvali!“štěkl George a naštvaně se díval na svoji velící.
„Mac?“otočil se na ni Sheppard. Jenom se na něho podívala a vyškubla se Wintersonovi. Zamířila pryč. Cestou doslova vrazila zbraň jednomu seržantovi do náručí a zmizela za rohem. John vrhl tázavý pohled na podplukovníka.
„Zamrzla.“pokrčil rameny. „Prostě jen tak. Začala přestřelka a ona tam jenom stála a zírala.“
„Stála a zírala?“vydechl.
„Jo.“přikývl a promnul si čelo. „Nevím, co se stalo.“
„Jsem rád, že jste všichni v pořádku. Pošlu ji na ošetřovnu. Je možné, že jsme to hodně uspěchali.“povzdechl si. „Woolsey bude chtít hlášení co nejrychleji.“dodal ještě.
„Jasně.“přikývl George a vydal se do sprchy.

„Tady jsi.“pousmál se John, když našel Mac na balkoně. Přišel k ní a objal ji. Pak si ale všiml sklenky whisky vedle ní a skleničky v její ruce. „Zase si pila?“zamračil se.
„Trošku.“přikývla a dopila obsah skleničky.
„A před, anebo až po misi?“rýpl si.
„Co tím myslíš?“zavrčela a otočila se k němu.
„Winterson mi řekl, co se tam stalo.“odpověděl jí.
„A?“opáčila naprosto nezúčastněně.
„A? Ginny, mohli jste tam všichni umřít.“
„Všichni ne, jenom já. To já tam zůstala stát, jenom já! Nikdo jiný.“prskla.
„Co to do tebe vjelo?“zavrčel a chytl ji pevně za paži.
„Pusť mě!“vyjekla a podařilo se jí vykroutit.
„Chci jenom vědět, co se tam stalo. Nic víc.“řekl už jemněji.
„To hlavní ses dozvěděl.“odsekla a prošla dovnitř pokoje.
„Mac…chci ti jenom pomoct.“sedl si na postel. „Možná jsi ten návrat uspěchala.“řekl potichu.
„Nemyslím si.“zavrtěla hlavou. „Jsem v pohodě.“prskla. Rychle se otočila, a jak tak máchla rukou, shodila zbytek flašky s pitím, kterou předtím přinesla dovnitř. „Do háje!“štěkla a chtěla to zvednout. John byl ale rychlejší.
„Sedni si a zůstaň chvilku sedět.“povzdechl si a šťouchl ji na postel. Mezitím zvedl láhev a položil ji na skříňku. Potom zaběhl pro hadr a šel setřít vylitý obsah. U louže už byl ale Ray a snažil se ji sprovodit ze světa. Mac si ho nevšímala. „Rayi, vystřel!“prskl Sheppard a chytl ho za obojek. Potáhl ho pryč. Pes jenom zavrčel, ale šel se stočit do košíku. „Řekneš mi, co se tam stalo?“zeptal se opatrně. Mac jenom zakroutila hlavou a setřela si slzy. John si jenom povzdechl. „Dobře, tak mi to řekneš zítra. Běž se sprchnout a jdem spát.“
„Mamí…“zavolala Sarah a přišla k Mac. „Pojď mě uložit.“
„Půjdu já.“nabídl se Sheppard a vzal ji do náručí. Odešel s ní do pokoje. Položil ji do postele a přikryl do postýlky.
„Co je mamince?“zajímala se a přitulila se k jednomu z plyšáků.
„Je smutná a trošičku unavená. Nic víc. Zítra to bude dobrý.“pohladil ji po hlavičce.
„Aha.“
„Už spinkej. Povykládám ti pohádku.“pousmál se a začal jí vykládat pohádku o Sněhurce. Sarah za chvilku usnula. Sheppard jí dal pusu a zavřel dveře.

„Plukovníku, posaďte se.“pokynul Woolsey Mac, která se ráno objevila v zasedačce. Jenom přikývla a posadila se naproti Johna a vedle George. „Právě jsme se bavili o tom, co se dělo na té planetě. Podplukovník nám to už trošku vylíčil. Ve zkratce.“
„A po mně chcete, abych to rozvedla?“hádala. „Sloh mi nikdy nešel.“zavrtěla hlavou.
„Plukovníku, nechte toho.“zamračil se.
„Fajn.“povzdechla si. „Dorazili jsme na MX8 P88…“

„Další dokonale stejná planeta.“zabručel George okamžitě potom, co prošli bránou, a nasadil si sluneční brýle.
„No já si nestěžuju.“zívla Mac.
„Jak daleko je to městečko?“zajímal se Rodney.
„Pár kilometrů odsud.“odpověděl mu Winterson a zamířil do lesa.
„Definujte mi někdo pár kilometrů!“zabručel a přešlápl jeden kmen.
„Asi pět.“houkla Mac zepředu a pokračovala dál, aniž by se otočila.
„Spíš tři.“křikl George.
„Anebo tři.“pokrčila rameny. „Není to jedno.“zabručela.
„Ta vesnice…už jsme tam byli, že?“vyzvídal Rodney dál.
„Jo, byl tu tým doktora Changa.“odpověděl George. „Proč jdeme tak rychle?!“křikl na Mac, která byla několik metrů před nimi.
„Nejdeme rychle! Jdeme normálně.“odpověděla. „Nebo ne?“
„Ne.“zafuněli jednohlasně oba muži. Mac jenom protočila oči a zastavila se. Když ji dohnali, rozešla se zase stejným tempem dál. Za pár minut se dostali na vrchol kopce, pod kterým se rozkládalo menší městečko. Zamířili k němu. Jakmile sešli z kopce, narazili na pěšinku, která vedla přímo k městečku. Cestou začali potkávat nějaké lidi. Především různé farmáře, kteří šli vedle povozu s koňmi. V klidu došli do města. Přibližně uprostřed bylo menší náměstí s kašnou a několika obchůdky kolem. Podle vystaveného zboží to byly krámky s oblečením, nějakými potravinami, naproti byl nějaký obchodník s koňmi a v dalším to snad vypadalo na přísady do nějakých lektvarů. Odhadovali to podle zdechlých myšek pověšených za ocas, různých kulatých věcí, co vypadali jako čísi oči a několik dalších neidentifikovatelných věcí. Prodavači vykřikovali ze všech směrů.
„Mají tu něco užitečného?“podrbal se na hlavě Rodney a rozhlížel se kolem.
„Vy dva se poptejte u těch tykví,“mávla rukou Mac k jednomu krámku, před kterým byly nakupené dýně, tykve, cukety a podobné věci, „a já jdu ke koním.“ kývla hlavou k ohradě.
„Kdyby něco, volejte.“pousmál se George. Mac jenom přikývla a vydala se k ohradám. George s Rodneym se vydali do krámku s tykvemi.
„Ahoj.“pozdravil podplukovník. Malý muž vystrčil hlavu zpoza pultu a překvapeně zamrkal.
„Jdete si koupit tykev?“vyjekl.
„Ne.“zavrtěl hlavou George.
„Dýni?“
„Ne, chceme…“
„Cuketu?“
„Ne, chceme jenom vědět, jestli…“
„Nepřišli jste sem pro tykev?“zamručel zklamaně.
„Ne…“
„Ani pro dýni?“
„Ne, ale…“
„Ani pro cuketu?“zeptal se s nadějí v hlase.
„Ne, opravdu ne, chtěli jsme jenom vědět…“snažil se dostat ke slovu Winterson.
„Tak proč jste přišli?“
„Probůh!“nevydržel to Rodney.
„Chtěli jsme se jenom zeptat…“hlesl George.
„Jste si jistí, že…“vyhrkl obchodník.
„NE, NECHCEME KOUPIT ANI TYKEV, ANI DÝNI, ANI CUKETU! Díky.“vykřikl bezradně George a porval Rodneyho za límec. Odtáhl ho k vedlejšímu odchodu.

„Co tady děláte?!“křikl nějaký muž a zamířil k Mac, která si hladila jednoho grošovaného koně.
„Co byste řekl, že dělám?“odsekla a poplácala koně po šíji.
„Jste voják.“prskl a sjel ji pohledem.
„No a? Podle vás mají být vojáci necitelní?“opáčila nevzrušeně, ale pak kývla ke koni. „Je nádherný. Sprinter. Má krásné dlouhé nohy a je štíhlý. Na závody jako dělaný. Pro práci ale ne.“pousmála se a ukázala na hnědáka skoro vzadu. „Je podsaditější a nebude tak moc rychlý, ale do terénu se hodí víc. Na nahánění nebo svážení dřeva.“bezmyšlenkovitě hladila grošáka po čele.
„Vyznáte se.“zamrkal muž. Mac jenom přikývla.
„Jste zdejší?“zajímala se.
„Ne, zdejší tady není skoro nikdo. Tahle planeta je jenom neutrální území. Ty domy okolo nejsou obytné, jsou to hostince, ubytovny a…nevěstince.“odpověděl.
„Aha. Takže tady tohle je v podstatě jeden velký obchod, ano?“
„Ano.“přikývl.
„Skvělý, vždycky jsem chtěla poznat Wall Mart na jiné planetě.“ušklíbla se. Najednou se z cesty, odkud přišli, vynořila skupinka vojáků. Jakmile vešli do města, začali všechno převracet. Z jednoho stojanu vzali louči a podpálili všechno, kolem čeho šli. Lidi začali panikařit a utíkat. Za chvíli se začaly ozývat i výstřely. George s Rodneym se schovali za jeden z pultů. Mac se jenom podívala tím směrem, ale nic neudělala. Zůstala stát přesně tam, kde byla.
„Co to dělá?“vyjekl Rodney, když vykoukl.
„A do kelu!“vyhrkl George. „Zůstaňte tu, doktore!“pleskl ho po ramenu a vyběhl ven. Rychle přeběhl okolo domů. Viděl, jak jeden z vojáků namířil zbraň směrem na Mac. Zrychlil. Strhl ji na zem setinu vteřiny před tím, než se ozval výstřel. „V pohodě?“zeptal se. Jenom přikývla. „Fajn.“hlesl. „TAK CO SI TO SAKRA DĚLALA?!!“zatřásl s ní.
„Pusť mě!“zavrčela a snažila se setřást jeho ruce ze svojí vesty.
„Nepustím! Přeskočilo ti?“
„Podplukovníku, dejte ty pracky pryč!“zavrčela znova. Nepustil ji. Jenom ji vytáhl na nohy.
„Jdem pro Rodneyho a vrátíme se.“štěkl.
„Kdo ti dal právo velet?“zajímala se naštvaně.
„Ty ve chvíli, kdy jsi tam stála, jak tvrdé Y!“prskl. Oba se rozběhli za Rodneym, který se pořád krčil za nějakým pultem.
„Jste v pořádku?“zajímal se. Oba jenom zadýchaně přikývli.
„Jdeme! Dokud jsou otočení!“pobídl je George a vyběhl. Rychle proběhli uličkou mezi domy a dostali se pod kopec. S námahou se na něho vyškrábali stejně jako několik dalších lidí. Rozběhli se k bráně.

„To je vše?“ujišťoval se Woolsey.
„To je vše.“přikývla Mac.
„Plukovníku,“ podrbal se na hlavě, „to, co se tam stalo, je velmi vážné. Uvědomujete si, že jste tím ohrozila svůj tým?“
„Vím to.“přikývla.
„Navrhuji…psychologické vyšetření.“
„Co když odmítnu?“zavrčela a postavila se.
„Mac.“hlesl John. „Sedni si.“
„Když odmítnete, stáhnu vás ze služby.“odpověděl klidně.
„Kdy tam mám zajít?“protočila oči.
„Zítra.“odpověděl. „Můžete jít.“přikývl.

Další den se Mac ráno vzbudila dřív než obvykle. Oblékla se a vydala se na snídani. Po snídani zkontrolovala hodinky. Měla tak akorát čas na to, aby se doploužila k psychologovi. Jakmile se dostala před dveře a zaklepala.
„Dále.“ozvalo se. Poslechla a vešla. „Á, plukovníku. Posaďte se.“ukázal na jedno ze starých antických křesel. Jenom přikývla a sedla si. „Slyšel jsem, co se včera stalo na té planetě.“
„Ano?“opáčila nevzrušeně a sledovala oceán.
„Proč jste se neutíkala schovat? Proč jste tam zůstala stát?“
„Nevím, asi proto, že se mi tam líbilo?“pokrčila rameny.
„Líbilo se vám tam?“zamrkal překvapeně.
„Jo.“přikývla.
„Hm.“zamručel a něco napsal do papírů.
„Poslouchejte, tohle je ztráta času. Nemůžu jít?“zabručela otráveně.
„Potřebuju vás lépe poznat.“
„Ne, vy potřebujete zjistit, jestli jsem normální, nebo ne.“ušklíbla se. „Vím, jaký názor na to máte. Taky vím, jak to skončí. Tak proč si to komplikovat?“pokrčila rameny a postavila se.
„Já neskončil.“
„Ale já ano.“zavrčela.
„Dobře. V tom případě posudek odešlu panu Woolseymu.“ Jenom přikývla a odešla.

Mac seděla za stolem ve svojí kanceláři a koukala na obrazovku u notebooku. Měla před sebou prázdnou stránku Wordu. Povzdechla si a začala psát. Potom soubor vytiskla a naškrábala tam svůj podpis. Přeložila ho na půl, pak znova na půl a dala ho do obálky, kterou zalepila. Vstala a zamířila k Woolseymu do kanceláře.
„Můžu, pane?“zaklepala na dveře.
„Samozřejmě.“pousmál se Richard. Mac vešla. „Co se děje?“zajímal se. Jenom nervózně přešlápla a poklepala obálkou o ruku.
„Něco jsem přinesla.“hlesla a podala mu bílou obálku. „Byla bych ráda, kdybyste to neprotahoval a podepsal co nejrychleji.“
„Plukovníku? Není to to, co si myslím, že je, že ne?“ujišťoval se.
„Pravděpodobně je to ono. Ale to zjistíte sám.“
„Můžeme přijít na jiné řešení.“řekl.
„Žádné jiné není.“zavrtěla hlavou.
„Pokud je to kvůli tomu posudku…“
„Oba víme, že se to jindy nestalo. Ale teď ano. A to není dobře. Musím jít, mám ještě nějakou práci.“obrátila se a odešla pryč.

Okamžitě zamířila do svého pokoje. Otevřela dveře a vešla dovnitř.
„Dala jsem výpověď.“hlesla Mac a odhodila bundu na postel. Měla sto chutí se zahrabat pod peřinu a tak tisíc let nevylézt.
„Vý…CO?“vyhrkl John a otočil se od skříně. „Mac…proč… proč jsi mi neřekla, že to chceš udělat? Mohli jsme to probrat.“
„Tady není co probírat, Johne. Přemlouval bys mě a já už nemůžu. Nemůžu dělat tuhle práci. Už delší dobu ne.“
„Jsi jenom přetažená. Nic víc.“
„Johne…poslouchej…Po tom, co se stalo na té planetě…uvědomila jsem si jednu věc. Já tuhle práci už nedělám ráda. Už je to povinnost a ne zábava.“ Hlas se jí začal třást.
„Mac….“
„Víš co? Když jsme se vrátili z té mise a Woolsey se dozvěděl, co se stalo, poslal mě k Hallifaxovi. Jemu se splnil sen a mně noční můra.“
„Co ten idiot zjistil? Že jsi cvok?“pousmál se.
„Jo.“přikývla zcela vážně. „Že jsem labilní. To napsal do posudku. Ale ten jeho výraz stál za to.“na moment se usmála. „Jsem rozhodnutá.“
„A nic, co řeknu, to nezmění?“ujišťoval se. Mac udělala jeden jediný bezradný pohyb a pak přešla k nočnímu stolku a ze šuplíku vytáhla nějakou lahvičku a hodila ji po Johnovi.
„Co to je?“
„Antidepresiva.“odpověděla. „Beru je od toho cvokhausu.“
„Proč?“
„Já nevím…prostě už nemůžu, Johne. Já…je toho moc. Podívej se, co se stalo za tu dobu, co jsem tady. Naše dcera se narodila, když útočili Wraithové. Já několikrát umřela, mučili mě, nesčetněkrát postřelili, měli jsme tady infekce, my jsme se rozešli, ty jsi umřel….a já…já už prostě dál nemůžu. Nemůžu žít s pocitem, že kdykoliv projdu bránou, je to možná naposled. A tentokrát opravdu naposled.“ Po tváři jí začaly stékat slzy. Jako tolikrát za posledních několik týdnů. „Chci vidět svoji dceru vyrůstat….chci s ní stát před školou v její první školní den, chci poznat jejího prvního kluka a se s ní ládovat zmrzlinou, když se rozejdou. Chci tady pro ni být, tak jako jsem byla pro Abby… já chci, aby moje holky měly lepší život, než měla já. Chci tady pro ně být a to půjde při téhle práci dost těžko.“chrlila ze sebe a utřela si slzy. „Podívej se na mě. Už zase brečím. Poslední dobou je to skoro každý den. Mám toho po krk. Jde to všechno jako by mimo mě. Vůbec nevnímám, co se děje a já nevím, čím to je.“
„Tak si vem jenom volno.“skoro zaprosil.
„Volno nepomůže, Johne.“
„Takže výpověď.“povzdechl si.
„Rezignace na post vojenského velícího tohohle města a výpověď z Letectva.“přikývla.
„Jseš si tím jistá? Je to to, co chceš?“objal ji. Jenom kývla. „Co budeš dělat?“
„Nevím.“pokrčila rameny. „Začnu zase jezdit. Rodeo, cross country, trénink…nic jiného neumím.“ špitla a objala ho pevněji.

„Pane Woolsey, chtěl jste se mnou mluvit.“hlesla Mac další den ráno a vešla do jeho kanceláře.
„Jistě.“přikývl a usmál se. „Sedněte si.“pokynul ke křeslu.
„O co jde?“zamračila se a sedla si.
„Mám řešení.“
„Řešení čeho?“
„Vaší výpovědi. Je to jednoduché. Sarah jsou teprve dva roky. Máte ještě nárok na jeden rok mateřské dovolené.“řekl jí.
„Mateřská.“vydechla Mac. „Ale to je jenom rok.“
„Ano. A jak vás znám, za měsíc vám to tu bude chybět.“mrkl na ni.
„No…ehm…“
„Zkusme to takhle. Když vám to nepomůže, tak vám pak už bránit nebudu. Slibuju.“
„Dobře.“pousmála se Mac. „Nechci…nechtěla jsem se toho vzdát, ale na tohle jsem nepomyslela.“ přiznala.
„To jsem si všiml.“přikývl. „Kdy chcete odejít?“zajímal se.
„Dodělám jenom papírování a věci, abych předávala čistý stůl.“hlesla a podívala se dolů.
„Dobře.“přikývl.

Mac se toulala městem. Venku se dávno setmělo, ale zatím se vracet nechtěla. Věděla, že John dneska hraje karty. Ostatně jako vždycky v úterý. Došla do jeho pokoje. Neobtěžovala se zaklepat a vešla. Bylo tam s ním dalších pět chlapů a hráli karty. Na stole byly rozložené peníze, flašky od piva a karty.
„Johne?“špitla Mac a nervózně přešlápla.
„Vydrž momentík, ano?“zvedl ruku a zahleděl se do karet. Vypadalo to, že nad něčím uvažuje.
„Johne…potřebuju s tebou mluvit.“hlesla skoro se slzami na krajíčku. Přitáhla si bundu těsněji k sobě.
„Ještě chvilku, zlato, ano?“znova ji odbyl a napil se. Mac ještě chviličku čekala, ale když jí nezačal věnovat pozornost, odešla. Cestou si setřela slzy.

„Tak brzo?“hlesl Sheppard další den ráno.
„Jo.“přikývla Mac. „Vezmu to hned při jednom, ať vám moc neplýtvám energií.“hlesla. „Papírování budeš mít dodělané. Služby a mise napsané. Začneš s čistým stolem.“
„Bude mi po tobě smutno.“
„Jo.“povzdechla si. „Mně taky. Ale co mám dělat.“pokrčila rameny. „Hlášení jsou řazené podle názvu planety. Stejně tak osobní spisy jsou podle jména. Ještě něco jsem zapomněla?“ podrbala se na hlavě.
„Zapomněla jsi, že chceš zůstat.“
„Ne, Johne. Nech toho.“zavrtěla hlavou.
„Asi sebou bereš i Sáru, že?“špitl.
„Jo. Co by tady dělala? Ty bys na ní čas stejně neměl.“pousmála se.
„Co tu budu bez vás dělat?“povzdechl si.
„Zvykneš si. Budeš muset.“řekla.
„Takže mám dva dny, kdy vás tady obě budu mít, ano?“ujišťoval se.
„Dva dny.“přikývla. Musela se otočit, aby neviděl, že jí po tváři stékají slzy.

„Tak pojď, zlato. Půjdeme.“povzdechla si Mac a podala Sáře plyšového pejska, který jí spadl.
„Za dědečkem?“usmála se.
„Jo.“přikývla a rozhlédla se po svém pokoji. Potom si hodila přes rameno tašku a vyšla ven. Věděla, že pokud by neodešla hned, tak by tam vydržela stát na věky. Natáhla k Sáře ruku a ta se jí chytla. Obě se vydaly k transportéru. Mackenzie slyšela, jak se dveře jejího pokoje zavřely. Vešly do transportéru. Mac jenom na chvilku zavřela oči. Když je otevřela, byly v kontrolní místnosti. Pořádně se nadechla.
„Madam.“přikývl Chuck. „Potřeboval bych podepsat tohle to.“strčil jí pod nos nějakou složku. Jako vždycky mu tam naškrábala podpis. Došla až ke schodům, kde jenom překvapením vydechla. U brány byla nastoupená celá její jednotka v čele s Johnem. Jenom se na něho prosebně podívala. Pousmál se. Znova se zhluboka nadechla a sešla pomalu dolů. Došla až před Johna.
„Madam.“přikývl a postavil se do pozoru. „Jednotko POZOR!“ křikl. Ozvalo se jednotné dupnutí, jak se všichni vojáci svorně narovnali.
„Co blbneš?“hlesla potichu.
„Plukovníku, chci vám za všechny, co jsou tady, říct, že nám budete chybět!“řekl tónem přesně podle předpisů. „A mně budete chybět nejvíc!“dodal a objal ji.
„Nech toho.“zašeptala. „Prosím. Nechci začít brečet před ostatníma.“
„Nebudeš.“pohladil ji a políbil. Mac ho pevně objala.
„Nechci odejít.“zašeptala a po tváři jí slzy tekly přímo proudem.
„Já vím.“hlesl. Brána se otevřela. Oba se podívali na modrou hladinu. „Musíš jít.“ Přikývla a zvedla ze země tašku. „Mám tě rád.“
„Já tebe taky.“dala mu pusu na tvář. Pak se naposledy ohlídla. Chtěla si zapamatovat všechno. Každý detail, každou prasklinu, každý flek na zdi, všechno. Její jednotka stála pořád v pozoru. Cítila, jak jí po tváři stekly další slzy. Nechala je tak. Neotřela je. Jenom se maličko nuceně pousmála a prošla bránou. Tohle brala jako svoji největší životní prohru.

tak doufám,že se povídka líbila, jinak pro ty, kteří budou říkat, že odchází už po x-té...

Toto je spoiler!!!:

Mac nezmizí úplně

Díl byl dobrý. I když se mi moc nelíbí, že to vypadá, že Mac pomalu ale jistě míří do penze.

PS:Jinak, co to bylo za vojáky. (Vojáci Bohů byli přece do jednoho zabiti Mac. )

velmi zajímavé jen nevím co mám očekávat od dalšího dílu ale stejně se na něj těším

Táto časť je písaná v pesimistickej forme , ale skôr ako následok prístupu vedenia k jej osobe a JEJ zásluhám (obeti) k výsledku vojny. ( )
Moje vyjadrenie k Návratu Mac som napísal k predchádzajúcej časti.
Teraz reagujem skôr na to, že ZEM (vojsko, vláda, IOA.....) sa zachovali k Mac, ako sa zachovali (strčili ju do cvokhauzu) a ani sa nesnažili jej pomôcť (skôr sa jej chceli zbaviť).
Osobne som rád, že si zobrala voľno (vďaka Woosleymu ) a pravdepodobne (nakoľko skončilo prímerie s Wraithami a Eagermi ((dúfam, že som to napísal správne )) budú na Atlantis potrebovať aj jej pomoc).

Som VEĽMI zvedavý akým smerom sa včulejky (teraz) uberie smerovanie deja (ani neodhadujem)

sgcatlantis: vojaci Bohov sú preč, ale ostali staronoví: Eagerovia a Wraithovia.


( )

a máme tu další povídku ....jsem se první hodinu ve škole (IVT - kompy) nudila, tak jsem povídku opravila tam

„Jo, jenom to dodělám.“pousmál se a dál hřebelcoval koně uvázaného mezi boxy.
„Nepočká to?“hlesla.
„Zítra má velký den a musí vypadat úžasně. Ale už jsem skoro hotový. Ještě ocas, hřívu a upravit kopyta.“zhodnotil situaci a pohladil leklého hnědáka po šíji. Začal se věnovat kopytům.
„Aha.“špitla. Tohle byla práce tak na hodinu. Povzdechla si a zamířila do domu. Z baru v tátově kanceláři vytáhla láhev whisky. Vzala si ji a zamířila za stáj. Sedla si do tmavého neosvětleného koutku a pořádně si lokla. Zavřela oči a hlavu si opřela o studenou zeď.

George se ráno zavrtěl a nespokojeně zamručel. Rukou se snažil zastavit ten protivný budík. Omylem ho shodil na zem, ale aspoň sklapl. Podplukovník se protáhl a konečně otevřel oči. Koukl z okna. Venku bylo zataženo a pršelo. Jenom zamručel a přehodil si peřinu přes hlavu. Tak zoufale se mu nechtělo vstávat. Další zazvonění budíku ho ale donutilo vylézt z postele. Zvedl ho ze země, zaklapl ho a položil ho na stolek. Podrbal se na hlavě a zamířil si to do koupelky. Dal si ranní sprchu a oholil se. Oblékl si uniformu a vyšel si ulovit něco k jídlu.

„Podplukovníku.“zamručel někdo nad Georgovou hlavou. George neochotně odlepil pohled od svojí opečené slaninky a míchaných vajíček. „Můžu si přisednout?“zeptal se Sheppard.
„Jistě.“přikývl a pokynul rukou. „Děje se něco?“broukl a pokračoval v jídle.
„Za pár hodin dorazí Daedalus i s hlášením, co se stalo tehdy na té planetě. A pomaličku se dostáváme i ke konečnému číslu přeživších Bohů a sečetli jsme ztráty.“zamručel.
„Ano? Jak to dopadlo?“naložil si další sousto.
„Woolsey chce briefing. Jakmile přiletí loď, máme sraz v zasedačce.“
„Dobře. Budu tam.“přikývl. „Jak se má Mac?“zajímal se.
„Chystal jsem se na Zem, ale nějak to nevyšlo.“povzdechl si. „Moc práce.“ George jenom přikývl a dál se cpal.
„No nic, uvidíme se na poradě.“broukl Winterson po chvilce a vstal. Odnesl tác s jídlem a vydal se dopsat hlášení. Maličko si povzdechl, když si uvědomil, že to dělá z vlastní vůle.

„Máš zase týden zpoždění.“broukla Mac a podívala se vyčítavě na George.
„Jo, já vím.“zahučel. „Ale slibuju, že ho do večera dopíšu.“hodil na ni psí pohled číslo tři, vyhrazený speciálně pro tyhle příležitosti.
„Hele, tyhle zpoždění znamenají míň času se Sarah a Johnem.“podívala se na něho vyčítavě.
„Omlouvám se.“zamručel a koukal na špičky svých bot.
„Víš, Georgi, my dva jsme si celkem podobní.“usmála se.
„Cože?“rozesmál se.
„No dobře, ne stejní, ale podobní.“
„Proboha v čem?“smál se.
„V papírování. Nenávidíme ho.“rozesmála se.
„Jsi blázen, opravdu.“rozcuchal jí vlasy.
„Héééj!“zaprotestovala. „Mazej už.“

O pár hodin později se všichni sešli v zasedačce. Plukovník Caldwell byl pohodlně přenesený přímo do zasedačky, aby jeho důstojnické nožičky nemusely chodit moc daleko. Chvilku po něm došel i Woolsey a porada mohla začít.
„Vítejte zpátky, plukovníku.“kývl Richard směrem k veliteli Daedala.
„Děkuji.“přikývl s úsměvem Steven.
„Takže, podělíte se s námi o to, co se dělo nahoře?“zeptal se Woolsey.
„S radostí.“přikývl Caldwell a napil se. Dal se do vyprávění.

Daedalos čekal na smluvených souřadnicích.
„Plukovníku, právě se otevřelo hyperprostorové okno a vystupuje z něho…vystupuje z něho 14 lodí.“
„Přátelé, nepřátelé?“broukl Caldwell a sedl si do křesla.
„Eagerové.“zahučel. „A další…Wraithské Hive ship.“oznámil.
„Dobře, dejte jim vědět, že vyrážíme. A oznamte to na stanoviště delta.“zamručel.
„Rozkaz, pane.“přikývl Marks a vyslal zprávu. Za pár minut, jakmile obdrželi potvrzení od všech lodí, vyrazily všechny lodě na cestu.

„Pane, k planetě dorazíme za 2 minuty.“ohlásil Marks.
„Jakmile vystoupíme z hyperprostoru, štíty na maximum a zahajte palbu na nepřátelské lodě.“
„Rozkaz, pane.“usmál se. Caldwell zapnul interkom.
„Všem pilotům. Buďte připraveni ve svých letounech. Za pár vteřin budeme na místě.“
Za pár chvil vystoupili z hyperprostoru. Jakmile jejich senzory zachytily nepřátelské lodě, spustili palbu. Spojenecké lodě si rozdělili ty nepřátelské. Okamžitě po vyskočení z hyperprostoru lodě Bohů vypustily stíhače a zapnuly štít. Přece jenom je ale několik asgardských paprsků zasáhlo. „Vyšlete stíhače.“dal povel Steven. Z panelů za ním se vyvalil roj jisker.
„Štíty na 80%. A…stíhači jsou venku.“broukl.
„Tady Tygr 2, mám ho za zadkem, sejměte ho někdo!“zakřičel nějaký mužský hlas.
„Hned jsem tam.“ozval se další hlas, tentokrát ženský.
„Taylorová, zůstaňte na pozici!“křikl Caldwell, když uviděl, jak se jedna stíhačka řítí skrz všechno a všechny.
„V klidu, pane. Mám to pod kontrolou.“uslyšel pobavený hlas. Stíhačka cestou sestřelila další tři.
„No moc v klidu to teda ani nebylo.“zabručel Caldwell.
„Pane, Taylorová sejmula dalších osm.“řekl udiveně Marks. „Vyřadili nám hyperpohon a štíty jsou na 50%.“
„Další dobré zprávy?“zabručel Steven.
„Ne, pane.“omluvně se pousmál.
„Všem stíhačům, vyřadili nám hyperpohon, zůstaňte ještě venku. Jak je na tom zbytek?“
„Je jich trošku moc, pane.“odpověděla Taylorová. „Přidali se k nám i Wraithové a Eagerové, ale i tak to nestačí. Několik z nich míří k planetě, Modrá a Červená letka se mnou.“zamručela a odklonila se od ostatních. Zamířili k planetě.
„Tady Orel, blíží ke k vám kamikadze nálet!“ozvalo se ve vysílačce. Steven vyskočil ze svého velitelského trůnu a vrhl se k oknu. Viděl, jak se k nim blíží dvě nepřátelské stíhačky.
„Úhybné manévry! Hned!“křikl. V tu chvíli se loď dala do pohybu, ale stíhačky se blížily moc rychle.
„Jsem hned u vás!“ozvalo se z vysílačky.
„Taylorová, vy jste snad všude!“uchechtl se Caldwell. V tu chvíli se před sklem rozprskla jedna nepřátelská stíhačka a vzápětí druhá. V další chvíli těsně kolem přeletěla jedna 302.
„Všude úplně ne.“dostala se mu odpověď.
„Pane, z planety přišla zpráva, že se stahují. A hyperpohon se podařilo nahodit.“
„Dobře.“přikývl Caldwell a pozoroval právě vybuchující wraithskou hive ship a jednu nepřátelskou loď. „Dejte vědět zbytku lodí, pokud o to budou stát.“zamručel. „Stáhněte stíhačky. Jakmile budou na palubě, skočte do hyperprostoru.“
„Jistě, pane.“přikývl Marks a dal vědět stíhačkám. Okamžitě bylo vidět, že se stíhačky začínají stahovat zpět do hangárů.
„Jsem poslední, pane.“ozvala se Taylorová.
„Skočte.“křikl Steven.

„Taky jste měli co dělat, jak to tak poslouchám.“broukl Sheppard.
„Omlouvám se, podplukovníku, jestli jste si myslel, že jsme se jenom flákali.“uchechtl se.
„Pršeli nám na hlavu ty vaše zbytky.“zamručel George.
„Za to se poníženě omlouvám.“ušklíbl se Caldwell.
„A co bylo dál?“zajímal se Woolsey.
„Dál?“pousmál se Steven.

„Podplukovníku Taylorová, přes Atlantis nám přišla zpráva z Pentagonu.“pousmál se Caldwell a napil se.
„Poslouchám.“přikývla podplukovník.
„Jde o vaše povýšení za zásluhy.“
„Moje povýšení?“vyvalila oči.
„Co se tak divíte, Vanesso?“broukl a zakousl se do broskve.
„No…víte, jsem překvapená.“hlesla a sedla si vedle něho.
„Nemáte proč. A…mám jeden návrh.“
„Poslouchám.“přikývla.
„Co byste řekla převelení na Atlantis?“
„Atlantis? Vždyť ti přece plukovníků mají až až, ne?“zamručela.
„Post hlavního vojenského velitele je teoreticky volný. Plukovník Blacková odešla na mateřskou.“
„Ten Antik?“zeptala se nepříliš nadšeně.
„Ano, znáte ji?“
„Zběžně. Moc jsme si do oka nepadly.“
„Víte, Atlantis by byla v dobrých rukou.“pousmál se.
„Celkem pravidelné jídlo, postel a normální pokoj, sem tam mise… Jo, beru to.“broukla.
„Skvěle. Dám vědět Atlantis.“usmál se Steven. „A rád bych vás povýšil ještě před tím, než tam dorazíte. Máte zítra čas?“
„Jistě, v kolik?“
„Řekněme…v pět odpoledne? Svolám posádku.“

„Takže budeme mít nové velení?“zavrčel George.
„Ano.“přikývl Steven. „Je to milá holka.“
„Jistě.“zamručel John.
„Za chvilku tady vlastně bude.“usmál se Caldwell, když koukl na hodinky. V tu chvíli se v místnosti objevil transportní paprsek. Jakmile zmizel, u dveří stála mladá pěkná žena s dlouhými černými vlnitými vlasy.
„Pánové.“přikývla a trošku se pousmála.
„To je kus.“vydechl potichu George. John se jenom uchechtl.
„Jsem plukovník Vanessa Taylorová.“představila se.
„Madam.“zasalutovali oba.
„Pohov, pánové.“přikývla. „Takže ráda bych jako první viděla všechny hlášení z misí, pak svůj pokoj, následně jídelnu a potom tělocvičnu. A následně by mě někdo tady mohl pořádně provést.“řekla. „Co třeba vy, podplukovníku Shepparde?“otočila se na Johna.
„Promiňte, madam, musím ještě dodělat několik věcí. Ale tady podplukovník Winterson by se toho mohl ujmout.“ukázal na George. Ten jenom polkl.
„S radostí.“hlesl přiškrceným hlasem.
„Výborně, tak jdeme.“pousmála se. George vstal a otevřel dveře. Pustil ji první a pak hodil zoufalý pohled na Shepparda. Ten jenom pokrčil rameny.

„Tak co na ni čistě profesionálně říkáte, podplukovníku?“zajímal se John další den a pustil do dveří jednu doktorku.
„Na Taylorovou?“broukl George.
„Přesně na tu.“přikývl Shepp.
„Můžu mluvit otevřeně, pane?“
„Jinak bych se neptal.“pousmál se John. George se jenom rozhlédl okolo. Nikde nikdo nebyl.
„Moc vás prosím, přemluvte Mac, aby se vrátila. Taylorová je strašná husa. Včera večer po službě mě sjela, že mám prý špinavé boty. Chci zpátky Mac a její jezení čokoládové zmrzliny ve službě.“zakňučel zoufale.
„Souhlasím. Vypadá tak už od pohledu.“zamručel.
„Donutila mě dokonce napsat a odevzdat hlášení během dvou hodin po misi. Když jsem jí ukazoval město a představoval lidi, ke každému měla hned nějakou výtku. Chrlila ze sebe jednu změnu za druhou. Samé vyhlášky, zákazy, příkazy…ona přemýšlela a vymýšlela to už za pochodu. Není normální.“stěžoval si dál. John se jenom uchechtl.
„Jo, je plukovník sotva týden a už si vyskakuje.“zavrčel.
„Mi to povídejte.“skoro fňukl.
„Co byste řekl partičce pokeru večer?“zamručel John.
„Jo, můžem.“přikývl a koukl na něho. „Je vám po ní smutno?“zeptal se. Sheppard chvilku neodpovídal, ale potom pomalu přikývl.
„Víte, když jsem se vždycky vracel do pokoje, byla tam ona a Sára. Pokaždé jsme si večer povídali. U skleničky nebo u nějaké dobrotky. Vždycky měla něco v zásobě.“pousmál se. „Tyhle večery mi chybí.“povzdechl si. „Anebo čtení pohádky Sáře večer.“
„Věřím.“přikývl George. Městem se najednou rozezněl Chuckův hlas.
„Podplukovník Sheppard do kontrolní místnosti, podplukovník Sheppard do kontrolní místnosti.“ozývalo se městem. John koukl na Wintersona. Ten jenom pokrčil rameny. John se tam rozeběhl.

„Pane, přišla vám zpráva ze Země.“podotkl Chuck, když John vyběhl nahoru po schodech následovaný Wintersonem. Jenom přikývl a přešel k jednomu z prázdných notebooků. Zadal heslo a otevřel si poštu. Maličko se zamračil, když viděl, kdo mu píše.
„Děje se něco?“zajímal se George.
„Píše otec od Mac.“odpověděl a zprávu otevřel. Najednou zbledl. „Proboha.“vydechl.
„Co se stalo?“
„Mac se pokusila o sebevraždu.“hlesl John.

tak doufám, že se povídka líbila

sgcatlantis: prostě vojáci, není řečeno jací, mohli to být Eagerové, wraithové, anebo vojáci z jakékoliv jiné rasy ...je jedno jaké, prostě vojáci
puk: o spojenectví bude určitě ještě řeč

a kdyby někoho napadl název...vy víte, že máte dát vědět

DOST DOBRÝ.Povídka se začíná nádherně vyhrocovat do příštího týdne to asi nepřežiju

Jen jsem asi našla chybku

„Mi to povídejte.“

řekla bych že by tam mělo být spíš

„Mě to povídejte."

Je to moje první nalezenná chyba tak doufám že správně

bindina: když už tak MNĚ (3. pád) ...a MI může být taky

Druhá mierne smutná poviedka za sebou , ale veľmi dobre napísaná.
Teším na pokračko.

Mackenzie: Přečetl jsem si teď poslední 2 povídky a jsem moc smutný . Mac na Atlantys mě bude chybět. No doufám, že se z toho všeho dostane a vrátí se zpět.

Tak co Co další díl

další díl , další díl ja vím trpělivost ale nemužu se dočkat

už, už, uŽ, UŽ!!!

Sheppard přijel na ranč a vystoupil z auta. Okamžitě k němu přiběhl hnědý pes. John ho podrbal za ušima a vydal se najít otce Mac. Našel ho ve stáji, jak drhne podlahu. S hrůzou zjistil, že je to krev.
„Ahoj.“hlesl. Chris zvedl hlavu a unaveně se na něho podíval. „Jak je na tom?“
„Žije.“zavrčel. „Husa pitomá. Ona je jak neřízená střela!“ulevil si a hodil kartáčem na zem.
„Co se stalo?“zajímal se John.
„Nemám tušení, ale našel jsem ji tady v kaluži krve a kolem ní byly střepy. Podle mě se opila a pak se pořezala.“vrčel.
„Chcete pomoct?“nabídl se.
„Ne, dík. Záchranářům jsem řekl, že jsme slavili a ona to asi přehnala s pitím a že pak nejspíš spadla a omylem se pořezala. Nehodlám připustit, aby skončila ve cvokhausu. I kdybych jí měl osobně dvacet čtyři hodin denně sedět za zadkem. Bude něco dělat od rána do večera, aby neměla hlavu na takové krávoviny!“prskal. John se jenom pousmál.
„Budu moct za ní?“zajímal se.
„Jistě. Byl jsem tam s nimi. Řekli mi, že mám přijít zítra, ale nechám to tobě.“pousmál se a poplácal Johna po rameni.
„Dík.“
„Je na tom hodně špatně, když už udělala tohle to.“povzdechl si Chris.
„Na Atlantis se několikrát sesypala, ale…asi toho bylo moc.“zamračil se. „Jenom ona je taková trubka, že to nikdy nikomu neřekne.“
„Hm.“povzdechl si Chris. „Jedeš teda za ní?“
„Jo, pojedu.“přikývl. „Mám jí něco vzít?“staral se.
„Já nevím, jak na tom je. Když tak ti řekne.“
„Dobře.“přikývl. „Dám pak vědět.“
„Tak se potom ještě stav. A dej jí za mě pusu, ano?“
„Nebojte se, dám.“maličko se pousmál a vyšel ze stáje.

John zaklepal a vešel do pokoje. Mac ležela na posteli. Byla hodně pobledlá a levou ruku měla obvázanou. Hlavu měla otočenou ode dveří.
„Ahoj.“pozdravil potichu a zamířil k ní. Přišel až k ní a dal jí pusu na tvář. Jenom koukala z okna ven. „Táta ti posílá pusu.“hlesl. Neodpověděla mu. „Cos prováděla?“zajímal se a pohladil ji po vlasech. „Mac!“dodal už důrazněji. Konečně se na něho otočila.
„Co tu děláš?“zeptala se.
„Co tu dělám?“zopakoval nechápavě.
„Jo. Nemáš být na Atlantis?“zašeptala.
„Mac…“
„Máš důležitější věci na práci, než jsem já. Tak se k nim vrať a o mě se nestarej.“odsekla a otočila hlavu zase zpátky. Zavřela oči. John ji pohladil po tváři. Ucukla. Jenom si povzdechl a vydal se ke dveřím. Tam se ještě otočil a zadíval se na ni. Potom odešel.

Na Atlantis se John vrátil o pár hodin později. Koukl na hodinky. Bylo devět. Správný čas pro hru pokeru. Zamířil do pokoje k Georgovi. Už z dálky slyšel tlumený hovor a sem tam smích. Zaklepal a vešel. Všichni se po něm otočili, ale když viděli, kdo to je, zase se dali do hovoru.
„Podplukovníku!“zajásal George. „Posaďte se.“přitáhnul mu židli.
„Dík.“broukl a sedl si. Chvilku pozoroval hru.
„Co plukovník?“zajímal se Winterson.
„Jo, je jí…fajn.“broukl John. „Co jste dneska všichni tak potichu?“
„Taylorová.“broukl Lorne. „Dneska nás všechny sjela jak malé.“
„Nelíbí se jí x milion věcí.“zabručel Cooper. „Má pořád nějaké výhrady.“
„Jo, jednou z věcí jsou naše hlášení. Chce dokonce popis věcí, se kterými jsme se setkali.“ zavrtěl hlavou George. „Nechce se Mac vrátit?“broukl zoufale.
„Zatím to tak nevypadá.“zavrtěl Sheppard zamyšleně hlavou. „Spíš uvažuju, že bych se nechal převelet na Zem. Abych mohl být víc se Sarah a Ginny. Takhle je vidím sotva jednou týdně.“povzdechl si.
„O ne, ne, ne, ne, ne, ne…někdo tu musí zůstat a postavit se té příšeře!“vyjekl zděšeně George.
„Vy byste to zvládl, podplukovníku.“pousmál se a složil karty na stůl. Napil se piva.
„Hm.“broukl. „Nemyslím si.“
„Ještě to není jisté, uvidím, jak se bude vyvíjet situace. Jak to bude zvládat a tak…“
„Jasně.“pochopil George.

„Madam, máme příchozí červí díru.“oznámil jako vždycky Chuck.
„Kdo to je?“zeptala se Taylorová.
„Delroy, madam.“broukl. „Přijímáme audio záznam.“
„Pusťte to.“
„Rád vidím, že jste v pořádku.“ozval se pobavený hlas.
„Promiňte.“skoro zavrčela Vanessa.
„Oh.“houkl překvapeně. „My se ještě neznáme. Jsem Delroy.“
„Plukovník Vanessa Taylorová.“představila se neochotně.
„Moc mě těší, plukovníku.“pousmál se. „Rád bych mluvil s Pallas.“zamručel. Taylorová se zmateně podívala na Chucka.
„Plukovník Blacková.“špitl. Jenom přikývla.
„Nahradila jsem ji.“
„Skvěle, a kdy se vrátí?“
„Za pár měsíců. Anebo nikdy.“uchechtla se. Nastalo rozpačité ticho.
„Aha.“zamručel. „Ono jde o smlouvu, která byla ujednána s ní…o spojenectví.“
„O té smlouvě vím. O co jde?“zajímala se.
„O spojenectví. Měli jsme dohodu. Dokud existují Bohové, jsme spojenci. A vzhledem k tomu, že jsme je zničili…“
„Chápu.“
„Takže kdy a kde?“zajímal se. „Jenom si promluvíme.“
„Dobrá. Tak hned. Projděte.“zamručela.
„Je štít dole?“staral se. Nerad by skončil jako placka. Vanessa kývla a Chuck štít vypnul.
„Je dole.“zabručela a šla oznámit Woolseymu neočekávanou návštěvu. Delroy mezitím prošel a rozhlédl se. Automaticky si to namířil za doprovodu bezpečnostního týmu do zasedačky. Pohodlně se uvelebil na jedné ze židlí. Když dlouho nikdo nešel, nalil si čaj a vzal si nějaké pečivo, co bylo na stolečku. Sedl si zase zpátky. Za pár minut se dveře otevřely a dovnitř vešel Woolsey, Sheppard a plukovník Taylorová. Delroy se jenom trošku nadzvedl a znalecky si prohlížel Vanessu.
„Vy budete plukovník Taylorová. Je mi ctí vás poznat osobně.“usmál se a jemně ji políbil na hřbet ruky.
„Těší mě.“řekla ledově a ruku mu vytrhla. Delroy jenom zamrkal a sedl si zpátky.
„Už jsem se obsloužil, pokud to nevadí.“zamručel a ukázala na hrnek.
„Jistě, jako doma.“zabručel Sheppard a sedl si na svoje obvyklé místo.
„Tak co byste rád?“zajímal se Woolsey.
„Jak víte, s Pall…budiž, s plukovníkem Blackovou jsme měli určitou dohodu. Spojenectví, chcete – li.“
„Vím o něm.“přikývl Richard. „Schvaloval jsem ho. Musím říct, že se mi to zpočátku moc nelíbilo, ale přiznávám, že jsem byl mile překvapen. Váš lid nám velice pomohl.“
„Jistě, byla to část dohody. Vy jste nám taky čas od času zachránili – jak to říkáte? – zadek?“ Sheppard se jenom pousmál a přikývl. „Překvapuje mě, že tady Pallas není. Nevypadala na to, že by chtěla tohle místo někdy opustit.“podotkl.
„Chtěla, aby naše dcera měla život jako ostatní děti. Rozhodla se jí věnovat více času.“rychle odpověděl John. Delroy se na něho podezřívavě podíval.
„Sarah tady vypadala šťastná.“podotkl a koukal na něho. Sheppard jenom pokrčil rameny.
„Přestaneme tady rozebírat rodinnou situaci a popovídáme si tedy o tom spojenectví, ne?“ přerušila je Taylorová.
„To jenom žertuješ.“vydechl Delroy a překvapeně zamrkal.
„Jakým právem!“zavrčel Sheppard a vyskočil na nohy.
„Podplukovníku?“sykl Woolsey.
„ALE…“zaprotestoval John.
„Bez ale.“broukl Richard.
„Omlouvám se.“broukl Delroy. „Ale prostě jsem nemohl uvěřit, že by se Pallas vzdala tady toho všeho.“broukl.
„Tak ses musel přesvědčit, co?“zavrčel Sheppard. „Je to tvoje vina.“
„To si nemyslím.“zavrtěl hlavou klidně.
„Já ano.“prskl John. Delroy jenom pokrčil rameny.
„Dobře, pokud jste si vyříkali rodinné problémy, mohli bychom přejít k tomu, proč je pán tady?“ zavrčela Taylorová.
„Samozřejmě.“přikývl Delroy. „Jak jsem již řekl, měli jsme dohodu. Vzhledem k tomu, že hlavní důvod dohody je zničen, otázka je, jak budeme pokračovat my.“začal.
„Co navrhujete?“zajímal se Woolsey.
„To já nevím.“pokrčil rameny Delroy. „Co vy?“ Ani jeden nic neřekl a každý chvilku uvažoval o nejlepší volbě. „Víte, Pallas měla pravdu.“broukl Delroy po pár minutách.
„V čem?“zajímal se Richard.
„Nedokážu vás zabít.“zamručel. „Nějak by se mi příčilo vydat rozkaz k vašemu zničení.“ povzdechl si a trošku sklopil oči. Sheppard se jenom uchechtl. „Něco bych navrhoval.“
„Ano?“podíval se na něho Woolsey.
„Uzavřeme mírovou smlouvu. Nebudeme se vyhledávat, ale v případě, že se potkáme, se nebudeme se ani vraždit.“
„To zní fér.“přikývl po chvilce Richard.
„To jsem rád.“pousmál se Delroy a maličko přikývnul. „Měl bych jít. Nečekal jsem, že to půjde takhle rychle.“ Vstal a vydal se ke dveřím.
„To my také ne.“zavrčel Sheppard.
„Dobrá. V tom případě mi bylo ctí. Až uvidíte Pallas, pozdravte ji.“trošku se uklonil.
„To určitě.“sykl John.
„Snad se ještě někdy uvidíme.“broukl Delroy.
„Byla bych radši, kdyby ne.“zamručela Vanessa.
„To vám věřím, plukovníku.“ušklíbl se na ni muž. „Sbohem.“mávl a prošel dveřmi.
„S takovým jsme spolupracovali?“zajímala se. „To je snad vtip.“otřepala se.
„Co se vám nelíbí, madam? Bez nich by tahle galaxie byla pod nadvládou Bohů.“
„Vždyť už od pohledu vypadají jako podrazáci.“namítla.
„To možná jo, ale je fakt, že celkem pomohli.“pokrčil rameny Woolsey.
„Chm.“nafoukla se Taylorová.
„Naštěstí to nezáleželo na vás.“uchechtl se Richard a vyšel ven. John jenom pokrčil rameny a následoval ho. U brány narazil na George.
„Viděl jsem odcházet Delroye.“podotkl Winterson. „Vypadal celkem spokojeně.“pousmál se.
„Jo? Evidentně se mu naše dohoda líbí.“uchechtl se Sheppard.
„Na čem jste se nakonec dohodli?“
„Mírová smlouva. Necháme se na pokoji.“pousmál se.
„To je dobře. Jenže proti komu teď budeme válčit?“zamručel.
„Teď si dáme zasloužený oddech.“uchechtl se.

O pár dní později:
„Musela jsi být strašně hodná, že tě pouští tak brzo.“podotkl John, když přišel vyzvednout Mac do nemocnice.
„Jo, asi jsem byla.“pokrčila rameny bezvýrazně. Sheppard si jenom povzdechl.
„Mluvila jsi s doktorem?“
„Myslíš, že utíkám?“ušklíbla se. „Neboj.“zavrčela. John radši ani neodpověděl. Vzal jí jenom tašku a zamířili ven k autu.
„Nestavíme se někam na oběd?“pousmál se na ni.
„Ani ne. Nemám hlad.“zavrtěla hlavou a koukala z okýnka. „Jsem unavená.“zamručela.
„Tak si vlezeš hned do postele.“pohladil ji. „A dospíš se.“ Beze slova přikývla. Asi za půl hodiny dojeli k ranči. Hned se k nim vrhl Chris a objal svoji dceru. Prohlídl si ji.
„Jak ti je?“staral se a pohladil ji.
„Fajn.“odpověděla stroze a zamířila do domu a do postele. Chris se jenom podíval na Johna, který pokrčil rameny a povzdechl si.

Další ráno Mac seděla na židli na verandě stočená v klubíčku a drbala mezi ušima Raye a taky tátova psa Diesela. Chris si četl noviny a John se právě přiloudal se snídaní.
„Bré ráno.“broukl.
„Dobré.“pousmál se Chris. Mac neodpověděla.
„Už jsi jedla?“zajímal se Sheppard. Jenom prudce vstala. „Mac, co se děje?“
„Nic. Jenom se pořád divím, že jednoho z vás ještě zajímám!“prskla.
„Co tím chceš říct?“zavrčel její táta.
„Oba dva jste měli něco důležitějšího, než jsem byla já. Já si chtěla jenom promluvit! Potřebovala jsem si promluvit! Jednou jsem to sama nezvládla a oba jste měli důležitější práci, než byla vaše přítelkyně anebo dcera!“zakřičela a po tvářích jí stékaly slzy.
„Chceš říct, že za to vlastně můžeme my?“vydechl John. „Tos přehnala.“

tak děkuju za komentáře a další povídka zase tak nějak za týden

tak napínavé to děláš asi schválně .Jinak se to začíná opět přiostřovat moc se těším na další dil