Následující povídka se odehrává v universu, o kterém jste téměř jistě nikdy neslyšeli. Jediné, co stačí vědět, je, že se tu vede válka.
Jakákoliv podobnost postav, míst, pojmenování či událostí s čímkoliv, o čem jste slyšeli, co jste kdy viděli nebo četli, je čistě náhodná.
Posel války
První část
Říšský těžký křižník Valdorh se poklidně vznášel nad měsícem, který si ani nevysloužil vlastní jméno. V databankách byl označen pouze katalogovým číslem podle své planety a její hvězdy. PK 12 c6. A přitom by si vlastní jméno zcela jistě zasloužil. Prudké bouře v jeho azurové atmosféře vytvářely obrazce, za které by se nemusel stydět žádný špičkový malíř.
Hlášení taktického důstojníka vytrhlo velitele Halmara ze zasněného obdivu.
„Sonda tři zachytila gravitační vír, pane.“
Halmar odvrátil pohled od průzoru, za nímž se azurový měsíc pomalu otáčel, a pohlédl na poručíka Nurkhose.
„Z víru se vynořují dva objekty,“ pokračoval Nurkhos. „Bitevní středisko je vyhodnocuje jako dvojici voronských fregat.“
Halmar zamířil ke svému křeslu. „Jsme ve vhodné pozici k útoku?“
„Bohužel, pane. Jsou na opačné straně měsíce a navíc mimo gravitační stín. Sotva bychom se objevili a nasadili k nim vektor, mohli by ustoupit zpět do hyperprostoru.“
Halmar přikývl. Takovou odpověď očekával. Postavení, na kterém Valdorh vyčkával, nebylo vůbec vhodné k bezprostřednímu útoku na dorazivší lodě.
„Voronské fregaty nasazují vektor do nitra soustavy,“ ohlásil poručík Nurkhos a na Halmarově panelu se vykreslila žlutá křivka. Halmar vycenil zuby, přesně v tuto situaci doufal.
„Bitevní poplach. Kormidlo, manévr dakhel dva.“ Žluté osvětlení můstku potemnělo a lodí se rozezněl důvěrně známý zvuk. Azurový měsíc, který byl vidět po levé straně, začal uhýbat dozadu, jak se těžký křižník otáčel do protisměru. O několik okamžiků později se objevil na pravé straně jeho rotace se zdánlivě zrychlila, když se hlavní motory Valdorhu daly do práce.
Halmarův taktický panel nabízel pouze dvourozměrnou reprezentaci situace, ale pro velitelovy potřeby to bylo dostačující. Většina vesmírných bitev se stejně vedla v soustavách, obvykle v těsné blízkosti roviny ekliptiky. V okolním prázdném vesmíru většinou nebylo o co bojovat a navíc bylo velmi snadné se boji vyhnout. Kde nejsou žádné hvězdy, planety či asteroidy, tam není gravitační stín a lodím nic nebrání uniknout do hyperprostoru.
Valdorh již den vyčkával u tohoto měsíce, který obíhal plynného obra, a čekal na kořist. Jelikož důležitou součástí této léčky byl moment překvapení, byl křižník schovaný na té straně měsíce otočené k jeho planetě a ke hvězdě. Informace o dění na vnější straně měsíce zajišťovaly čtyři senzorové sondy.
Voronské fregaty se vynořily z hyperprostoru v úctyhodné vzdálenosti od všech zdrojů gravitace v soustavě, jak se na obezřetného kosmoplavce slušelo. Jejich vektor do nitra soustavy ale procházel gravitačním stínem plynného obra, přímo kolem měsíce, za kterým se Valdorh schovával.
A tak zatímco fregaty vlétaly do pasti, z níž nebudou moci snadno uniknout, říšský křižník nabíral rychlost okolo druhé strany měsíce a za několik hodin se jim objeví v zádech.
Časomíra odpočítávala poslední okamžiky. Voronské fregaty se už podařilo identifikovat jako třídu Kerak. To byla špatná zpráva. Pokud bude voronský velitel doufat v jakoukoli šanci přežít nadcházející střetnutí, bude muset před Valdorhem prchat a spoléhat na to, že vyletí z gravitačního stínu dřív, než bude zcela rozstřílen na kousky. To omezí jeho možnosti v boji pouze na záďovou výzbroj, ale právě třída Kerak ji měla poměrně silnou.
Navíc měly voronské lodě značnou výhodu v rychlosti. Valdorh je ovšem předčil akcelerací a podle výpočtů mu nemůžou uniknout z dostřelu. Střílet se ale bude na velkou vzdálenost, začnou roli bude hrát štěstí.
Časomíra doběhla na nulu a zapípala. O zlomek vteřiny později se ozval poručík Nurkhos. „Lodní senzory již zachycují nepřátelská plavidla. Zaměřuji příďovou výzbroj.“
Halmar opět vycenil zuby. Jestli čekal na vhodný moment, aby nepřítele zcela překvapil, je to teď. Voronské fregaty jeho křižník téměř určitě ještě nezachytily, nacházel se příliš blízko měsíci. A co nevidí, to jen těžko zaměří.
„Zahájit palbu.“
Všechna těžká a střední děla příďové výzbroje současně vypálila salvu protilodních granátů. Elektřinou nabité kolejnice v dělech a magnetické pole jimi vytvořené dodalo projektilům takovou úsťovou rychlost, že překonání více než sta tisíc kilometrů prázdnoty jim trvalo jen něco přes minutu.
Minutová reakční doba dávala válečné lodi víc než dost času, aby vyhodnotila vektor střel a snadno se vyhnula. Nepřítel ale podle Halmarových předpokladů neměl o hrozícím nebezpečí ani tušení a jeho první reakce by mohly být pomalé a neohrabané. Právě této příležitosti musí využít, aby prvními salvami dosáhl co nejvíce zásahů. Jakmile se fregaty vzpamatují a zahájí úhybné manévry, bude nutné přejít na prostorové ostřelování, kde může očekávat jen minimální úspěšnost.
Za první várkou střel rychle následovala druhá, třetí a pak čtvrtá. Tak rychle, jak se jen děla stíhala dobíjet.
Snažit se zahlédnout nepřítele venkovními průzory na takovou vzdálenost zcela zbytečné, Halmar proto letící dělostřelecké přehrady sledoval na svém taktickém panelu. První z nich dělily od cílů už jen poslední vteřiny.
„První salva dosáhla cíle,“ ohlásil taktický důstojník, zatímco naprogramovaný počítač už automaticky vystřelil šestou. „Druhá salva dosáhla cíle. - Třetí salva.“
Když křižník vypálil desátou sadu granátů, Halmar nařídil další palbu zastavit. Voronské lodě už dávno zahájily úhybné manévry a snažit se o koncentrovaný zásah by už bylo jen plýtvání municí. Nějaké poškození nepochybně obdržely, ale na druhou stranu také nasadily plné zrychlení, takže o jeho rozsahu se mohl Halmar jen dohadovat.
Na taktickém zákresu se objevily žluté tečky mířící od fregat k říšské lodi. Nepřítel konečně zapojil do boje i vlastní zbraně.
„Přejít na ostřelovací schéma palby. Kormidlo, úhybné manévry.“
Po krátké odmlce kanóny Valdorhu znovu ožily. Tentokrát ale střílely nezávisle na sobě a v náhodných intervalech. Navíc se zapojila i lehká děla a rychlopalná hnízda. Projektilům z nich sice bude trvat déle, než doletí k nepříteli, ale i tak mohou dosáhnout náhodného zásahu. Pro každou jednotlivou hlaveň kalkuloval palební počítač vektor zvlášť podle odhadovaného manévrování nepřátelské lodi. Mnoha granátům se sice nepřátelské lodě, nepochybně také řízené především počítačem, vyhnou, ale rozhodně ne všem. Na to byla střelecká smršť Valdorhu příliš divoká.
Halmar si nevrle škrábal šupiny na krku. Tahle přestřelka už trvala příliš dlouho, aniž by přinesla viditelný výsledek. Valdorh si od svých nepřátel zatím udržoval patřičný odstup, Halmar se nechtěl pouštět do boje na krátkou vzdálenost.
Voronská plavidla by každou chvíli měla přejít do hyperprostoru. Vlastně už do něj klidně přejít mohla. Gravitační stín neměl žádnou pevně vymezenou hranici. Platilo pouze, že čím blíže zdroji gravitačního stínu se loď pokusila přejít do hyperprostoru, tím mohly být následky ničivější. Anomálie v gravitačním víru poblíž planety nebo hvězdy mohly lodí jen mírně zatřást, ale také ji mohly doslova roztrhat na kusy.
Halmar věděl, že voronské námořnictvo administrativně určilo, jakou minimální vzdálenost od zdroje gravitace lze považovat za bezpečnou k přechodu. Podobné opatření učinilo i říšské námořnictvo. Šlo ale jen o pouhé číslo. Neznamenalo to, že kilometr za touto hranicí projde loď bez problémů a kilometr před ní se stane neforemným kusem šrotu. A žádný kapitán hodný svého postavení by se neohlížel na nějaké administrativní regule, kdyby měl možnost dostat svou loď z boje o několik minut dřív.
Velitelé voronských fregat však podle všeho takovou iniciativu neprojevovali. Za několik okamžiků se ale dostanou na předpisovou vzdálenost od plynného obra a bez ohledu na to, jak striktně se drží předpisů, tam už jednoduše do hyperprostoru přejdou a z boje uniknou.
Pokud ovšem nemají poškozené hypergenerátory, pomyslel si Halmar, ale věděl, že to je jen zbožné přání. Kdyby neměly fregaty funkční generátory gravitačních vírů, dávno by boj vzdaly.
Časomíra, která tentokrát měřila čas, kdy voronská plavidla dosáhnou předpisové hranice gravitačního víru, opět dosáhla nuly a zapípala. Halmar upřeně hleděl na taktický nákres a už se nadechl, aby vydal rozkaz k zastavení palby.
Po půl minutě opět vydechl. Fregaty stále letěly normálním prostorem, nezměněným kurzem dál do nitra soustavy. Valdorhu se buď opravdu podařilo poškodit jejich hypergenerátory, nebo jim velel sebevražedný šílenec.
Na tom, zda to je jedno nebo druhé, už ale brzy nebude záležet.
„Stav munice v příďových zbraních?“ zeptal se.
„Celkově 23 procent, pane.“
„Přesuňte třetinu munice ze záďových baterií do příďových. Připravit torpédomety. Kormidelníku, plné zrychlení. Když se tu chtějí zdržet, tak prosím, ale nemáme celý den.“
Pokračování příště
Jakákoliv podobnost postav, míst, pojmenování či událostí s čímkoliv, o čem jste slyšeli, co jste kdy viděli nebo četli, je čistě náhodná.
Posel války
První část
Říšský těžký křižník Valdorh se poklidně vznášel nad měsícem, který si ani nevysloužil vlastní jméno. V databankách byl označen pouze katalogovým číslem podle své planety a její hvězdy. PK 12 c6. A přitom by si vlastní jméno zcela jistě zasloužil. Prudké bouře v jeho azurové atmosféře vytvářely obrazce, za které by se nemusel stydět žádný špičkový malíř.
Hlášení taktického důstojníka vytrhlo velitele Halmara ze zasněného obdivu.
„Sonda tři zachytila gravitační vír, pane.“
Halmar odvrátil pohled od průzoru, za nímž se azurový měsíc pomalu otáčel, a pohlédl na poručíka Nurkhose.
„Z víru se vynořují dva objekty,“ pokračoval Nurkhos. „Bitevní středisko je vyhodnocuje jako dvojici voronských fregat.“
Halmar zamířil ke svému křeslu. „Jsme ve vhodné pozici k útoku?“
„Bohužel, pane. Jsou na opačné straně měsíce a navíc mimo gravitační stín. Sotva bychom se objevili a nasadili k nim vektor, mohli by ustoupit zpět do hyperprostoru.“
Halmar přikývl. Takovou odpověď očekával. Postavení, na kterém Valdorh vyčkával, nebylo vůbec vhodné k bezprostřednímu útoku na dorazivší lodě.
„Voronské fregaty nasazují vektor do nitra soustavy,“ ohlásil poručík Nurkhos a na Halmarově panelu se vykreslila žlutá křivka. Halmar vycenil zuby, přesně v tuto situaci doufal.
„Bitevní poplach. Kormidlo, manévr dakhel dva.“ Žluté osvětlení můstku potemnělo a lodí se rozezněl důvěrně známý zvuk. Azurový měsíc, který byl vidět po levé straně, začal uhýbat dozadu, jak se těžký křižník otáčel do protisměru. O několik okamžiků později se objevil na pravé straně jeho rotace se zdánlivě zrychlila, když se hlavní motory Valdorhu daly do práce.
Halmarův taktický panel nabízel pouze dvourozměrnou reprezentaci situace, ale pro velitelovy potřeby to bylo dostačující. Většina vesmírných bitev se stejně vedla v soustavách, obvykle v těsné blízkosti roviny ekliptiky. V okolním prázdném vesmíru většinou nebylo o co bojovat a navíc bylo velmi snadné se boji vyhnout. Kde nejsou žádné hvězdy, planety či asteroidy, tam není gravitační stín a lodím nic nebrání uniknout do hyperprostoru.
Valdorh již den vyčkával u tohoto měsíce, který obíhal plynného obra, a čekal na kořist. Jelikož důležitou součástí této léčky byl moment překvapení, byl křižník schovaný na té straně měsíce otočené k jeho planetě a ke hvězdě. Informace o dění na vnější straně měsíce zajišťovaly čtyři senzorové sondy.
Voronské fregaty se vynořily z hyperprostoru v úctyhodné vzdálenosti od všech zdrojů gravitace v soustavě, jak se na obezřetného kosmoplavce slušelo. Jejich vektor do nitra soustavy ale procházel gravitačním stínem plynného obra, přímo kolem měsíce, za kterým se Valdorh schovával.
A tak zatímco fregaty vlétaly do pasti, z níž nebudou moci snadno uniknout, říšský křižník nabíral rychlost okolo druhé strany měsíce a za několik hodin se jim objeví v zádech.
Časomíra odpočítávala poslední okamžiky. Voronské fregaty se už podařilo identifikovat jako třídu Kerak. To byla špatná zpráva. Pokud bude voronský velitel doufat v jakoukoli šanci přežít nadcházející střetnutí, bude muset před Valdorhem prchat a spoléhat na to, že vyletí z gravitačního stínu dřív, než bude zcela rozstřílen na kousky. To omezí jeho možnosti v boji pouze na záďovou výzbroj, ale právě třída Kerak ji měla poměrně silnou.
Navíc měly voronské lodě značnou výhodu v rychlosti. Valdorh je ovšem předčil akcelerací a podle výpočtů mu nemůžou uniknout z dostřelu. Střílet se ale bude na velkou vzdálenost, začnou roli bude hrát štěstí.
Časomíra doběhla na nulu a zapípala. O zlomek vteřiny později se ozval poručík Nurkhos. „Lodní senzory již zachycují nepřátelská plavidla. Zaměřuji příďovou výzbroj.“
Halmar opět vycenil zuby. Jestli čekal na vhodný moment, aby nepřítele zcela překvapil, je to teď. Voronské fregaty jeho křižník téměř určitě ještě nezachytily, nacházel se příliš blízko měsíci. A co nevidí, to jen těžko zaměří.
„Zahájit palbu.“
Všechna těžká a střední děla příďové výzbroje současně vypálila salvu protilodních granátů. Elektřinou nabité kolejnice v dělech a magnetické pole jimi vytvořené dodalo projektilům takovou úsťovou rychlost, že překonání více než sta tisíc kilometrů prázdnoty jim trvalo jen něco přes minutu.
Minutová reakční doba dávala válečné lodi víc než dost času, aby vyhodnotila vektor střel a snadno se vyhnula. Nepřítel ale podle Halmarových předpokladů neměl o hrozícím nebezpečí ani tušení a jeho první reakce by mohly být pomalé a neohrabané. Právě této příležitosti musí využít, aby prvními salvami dosáhl co nejvíce zásahů. Jakmile se fregaty vzpamatují a zahájí úhybné manévry, bude nutné přejít na prostorové ostřelování, kde může očekávat jen minimální úspěšnost.
Za první várkou střel rychle následovala druhá, třetí a pak čtvrtá. Tak rychle, jak se jen děla stíhala dobíjet.
Snažit se zahlédnout nepřítele venkovními průzory na takovou vzdálenost zcela zbytečné, Halmar proto letící dělostřelecké přehrady sledoval na svém taktickém panelu. První z nich dělily od cílů už jen poslední vteřiny.
„První salva dosáhla cíle,“ ohlásil taktický důstojník, zatímco naprogramovaný počítač už automaticky vystřelil šestou. „Druhá salva dosáhla cíle. - Třetí salva.“
Když křižník vypálil desátou sadu granátů, Halmar nařídil další palbu zastavit. Voronské lodě už dávno zahájily úhybné manévry a snažit se o koncentrovaný zásah by už bylo jen plýtvání municí. Nějaké poškození nepochybně obdržely, ale na druhou stranu také nasadily plné zrychlení, takže o jeho rozsahu se mohl Halmar jen dohadovat.
Na taktickém zákresu se objevily žluté tečky mířící od fregat k říšské lodi. Nepřítel konečně zapojil do boje i vlastní zbraně.
„Přejít na ostřelovací schéma palby. Kormidlo, úhybné manévry.“
Po krátké odmlce kanóny Valdorhu znovu ožily. Tentokrát ale střílely nezávisle na sobě a v náhodných intervalech. Navíc se zapojila i lehká děla a rychlopalná hnízda. Projektilům z nich sice bude trvat déle, než doletí k nepříteli, ale i tak mohou dosáhnout náhodného zásahu. Pro každou jednotlivou hlaveň kalkuloval palební počítač vektor zvlášť podle odhadovaného manévrování nepřátelské lodi. Mnoha granátům se sice nepřátelské lodě, nepochybně také řízené především počítačem, vyhnou, ale rozhodně ne všem. Na to byla střelecká smršť Valdorhu příliš divoká.
Halmar si nevrle škrábal šupiny na krku. Tahle přestřelka už trvala příliš dlouho, aniž by přinesla viditelný výsledek. Valdorh si od svých nepřátel zatím udržoval patřičný odstup, Halmar se nechtěl pouštět do boje na krátkou vzdálenost.
Voronská plavidla by každou chvíli měla přejít do hyperprostoru. Vlastně už do něj klidně přejít mohla. Gravitační stín neměl žádnou pevně vymezenou hranici. Platilo pouze, že čím blíže zdroji gravitačního stínu se loď pokusila přejít do hyperprostoru, tím mohly být následky ničivější. Anomálie v gravitačním víru poblíž planety nebo hvězdy mohly lodí jen mírně zatřást, ale také ji mohly doslova roztrhat na kusy.
Halmar věděl, že voronské námořnictvo administrativně určilo, jakou minimální vzdálenost od zdroje gravitace lze považovat za bezpečnou k přechodu. Podobné opatření učinilo i říšské námořnictvo. Šlo ale jen o pouhé číslo. Neznamenalo to, že kilometr za touto hranicí projde loď bez problémů a kilometr před ní se stane neforemným kusem šrotu. A žádný kapitán hodný svého postavení by se neohlížel na nějaké administrativní regule, kdyby měl možnost dostat svou loď z boje o několik minut dřív.
Velitelé voronských fregat však podle všeho takovou iniciativu neprojevovali. Za několik okamžiků se ale dostanou na předpisovou vzdálenost od plynného obra a bez ohledu na to, jak striktně se drží předpisů, tam už jednoduše do hyperprostoru přejdou a z boje uniknou.
Pokud ovšem nemají poškozené hypergenerátory, pomyslel si Halmar, ale věděl, že to je jen zbožné přání. Kdyby neměly fregaty funkční generátory gravitačních vírů, dávno by boj vzdaly.
Časomíra, která tentokrát měřila čas, kdy voronská plavidla dosáhnou předpisové hranice gravitačního víru, opět dosáhla nuly a zapípala. Halmar upřeně hleděl na taktický nákres a už se nadechl, aby vydal rozkaz k zastavení palby.
Po půl minutě opět vydechl. Fregaty stále letěly normálním prostorem, nezměněným kurzem dál do nitra soustavy. Valdorhu se buď opravdu podařilo poškodit jejich hypergenerátory, nebo jim velel sebevražedný šílenec.
Na tom, zda to je jedno nebo druhé, už ale brzy nebude záležet.
„Stav munice v příďových zbraních?“ zeptal se.
„Celkově 23 procent, pane.“
„Přesuňte třetinu munice ze záďových baterií do příďových. Připravit torpédomety. Kormidelníku, plné zrychlení. Když se tu chtějí zdržet, tak prosím, ale nemáme celý den.“
Pokračování příště



.

.
ľahkosťou

