Stargate : Conection I
Jednoho dne se na Atlantis aktivovala hvězdná brána a odhalila obyvatelům tohoto města něco, co by nikdy nečekali.
Bylo krásné letní brzké ráno na Atlantis. Slunce pomalu začínalo oslňovat obyvatele odrazky od věží na městských molech a plukovník Mackenzie Blacková právě vcházela do kontrolní místnosti v hlavní věži. Jako pokaždé podepsala převzetí služby od právě končícího velitele směny a rovnou si to zamířila do kanceláře pana Woolseyho, který jí předal stoh papírů a složek. Většinou se jednalo o hlášení z misí, denní rozvrh a jiné výkazy k pročtení a podepsání. Následně odešel směrem do svého pokoje a přenechal svou kancelář plukovníkovi, aby měla místo a klid k vyřízení svého už tak zanedbávaného papírování.
Asi tak po dvou hodinách neustálého probírání se složkami se Mac rozhodla dát si přestávku a vykročila z kanceláře směrem k jídelně. Asi v polovině cesty se k ní zpoza rohu přidal její přítel, podplukovník John Sheppard, s jejich dcerou Sarah, kterým přes vysílačku dala vědět, že jde do jídelny a ať se k ní připojí na snídani. Když všichni tři vkročili do jídelny, nalezli tam u jednoho stolu sedět pana Woolseyho, Rodneyho a jeho ženu Jennifer, Ronona, Teylu, a zbytek jejího týmu, tvořený dvěma podplukovníky, kterým po včerejším povedeném žertíku na její osobu nemohla přijít ani na jméno. (Vždyť ono se jen tak nezapomíná, když vás někdo ve spánku přilepí vteřinovým lepidlem ke kolečkové židli, a zanechá v nejodlehlejším a nejspodnějším patře jednoho z mol, pouze v nočním pyžamu, s cedulkou: ).
„Nezapomeňte se včas dostavit do služby, madam.“ 
Po asi půlhodinové snídani se městem ozval alarm oznamující příchozí červí díru a všichni v místnosti se rozeběhli na svá místa. Mac s ostatními doběhli do kontrolní místnosti a hned se ptali Chucka, co se děje. Ale než jim stačil odpovědět, deaktivoval se na bráně štít. Bezpečnostní jednotky nečekaly na rozkaz, odjistily své zbraně a čekaly, co se bude dít. Nečekaly však dlouho, když z brány vypochodovali čtyři vojáci ve stříbrných brněních s dlouhými meči a rozestavili se před bránou. Bezpečnostní jednotky neváhaly a hned na nově příchozí spustily palbu ze svých zbraní, ale bez jakéhokoli účinku, jelikož byli vojáci chráněni nejenom svým brněním, ale i osobními štíty zlatavé barvy.
Asi po pěti vteřinách neustálé palby se jejich štíty spojily v jeden, a tak chránily celý prostor před bránou. Následně jeden z nich odpojil od opasku svého brnění válcovitý předmět, podržel jej v ruce a zmáčkl tlačítko na jednom jeho vrchu. Z válce jakoby explodovala vlna energie, šíříce se všemi směry, která prošla celou místností s bránou a následně i kontrolní místností a přilehlými prostory. Tato vlna nezanechala na nikom z přítomných ani známku po zranění, nýbrž ustala jakákoli palba ze všech zbraní. Jelikož vlna neměla zasáhnout nebo omráčit nikoho z přítomných, ale vyřadit a zneškodnit všechny zbraně v jejím okolí, bez zranění jejich majitelů. Po tomto žádná ze zbraní, ani ta Rononova, nemohla uškodit nikomu z následně příchozích. Poté se jeden z vojáků dotkl své přilby v oblasti levého ucha a asi po dvou vteřinách vykročila z brány postava zahalená ve zlatém plášti s kapucí přes hlavu. Postava ušla asi dva kroky, načež se před ní vysunul ze země panel, ke kterému natáhla svou pravou ruku a položila na něj svou dlaň. Městem se rozezněl karanténní alarm a všechny dveře a místnosti ve městě se uzavřely a uzamkly, taktéž počítače znemožnily přístup komukoliv z operátorů. Dále z brány vypochodovalo dalších dvanáct vojáků v brněních a dvě další postavy ve zlatých pláštích, načež se brána uzavřela.
Mac to celé sledovala z ochozu v kontrolní místnosti, ale když zjistila, že vlna ze zařízení, které jeden z těch neznámých spustil, vyřadila jí i jejím vojákům zbraně, rozhodla se pro strategický ústup, aby o nich zjistili co nejvíce informací přes městské senzory a kamery v Rodneyho laboratoři. Vydala tedy rozkaz k evakuaci, popadla Sarah a spolu s ostatními v místnosti se vydala k nejbližším dveřím. Jenže než jimi stačila proběhnout, rozezněl se karanténní alarm a dveře před ní se téměř okamžitě zavřely, aniž by z místnosti propustily jediného člověka. Mac se ani nesnažila ty dveře otevřít násilím, jelikož věděla, co ten alarm znamená, a tušila, že by je neotevřela ani svými schopnostmi. Předala proto Sarah Johnovi a vyšla vstříc nově příchozím s úmyslem je velmi „vřele“ přivítat. Seběhla dolů ze schodů směrem k nově příchozím.
„Kdo jste?“zeptala se a zastavila se na posledním schodu. Nikdo jí neodpověděl. „Ptám se podruhé a naposledy. Kdo jste?“zavrčela. Když se jí ani tentokrát nedostalo odpovědi, povzdechla si: „Fajn. Tak to půjde po zlém,“ a vypálila proti nim oheň stejným způsobem, jako to dělá i starý dobrý plamenomet. Bohužel pro ni, vojáky jejich štíty ochránily i před tímto druhem útoku. Jenom zamrkala a rozhodla se vyzkoušet telekinezi s úmyslem, že nezvané hosty vyhodí vitrážovým oknem ve tvaru ZPM za nimi z věže dolů, do oceánu. Ono v tuhle dobu měl oceán velice příjemnou teplotu. Jenže k jejímu překvapní to s vojáky, ani s osobami v kápích, které stály za nimi, nic neudělalo, jelikož se nikdo z nich nepohnul ani o milimetr. Bohužel pro ni, tento tah zjevně naštval příchozí, jelikož jeden z vojáků jejím směrem natáhl ruku. A jaké bylo její překvapení, když jí pomocí telekineze vyzvedl asi o dva metry do vzduchu, načež ji jeden z ostatních vojáků chtěl střelit, zjevně nějakým druhem omračovací zbraně. Jak si myslela, nebo spíše doufala.
„Dobře, asi jsme uvítací proces maličko podcenili. Nemohli bychom začít znova? A to nejlépe tím, že mě dáte dolů?“ Než voják však stačil něco udělat, muž v kápi, který přišel po vojácích jako první, mu položil levou ruku na rameno a voják pochopil, že má složit svou zbraň, a tak také udělal, načež muž kývl na vojáka, který ji držel ve vzduchu a ten ji opatrně položil na zem. Mac, nyní již pevně na svých, se rozhodla, že bude nejlepší pro ni i pro celé město nevzdorovat početnějším a jak technicky, tak schopnostně vyspělejším návštěvníkům a začít od nich slušně a podle předpisů (pro jednou
) zjišťovat, co by rádi. A tak spustila směrem k muži v kápi, který byl zjevně velitelem všech těch vojáků:
„Jsem plukovník Mackenzie Blacková, vojenská velitelka Atlantis.“rozhodla se pro diplomatické uvítání. „Vím, že jsem se už na to ptala, ale jsem zvědavý tvor, takže kdo jste a co žádáte? Jo a mimochodem, díky že jste mě nenechal zastřelit.“
Muž v kápi, jenž se jako i zbylí dva díval zřejmě do země, a tudíž mu nebylo vidět do tváře, se nad posledními slovy zjevně, podle pokývání hlavy, pousmál a pohyby rukou přikázal vojákům vykonat již zřejmě předem vydané rozkazy, načež se vojáci postavili po jednom před každé dveře v obou místnostech, i podél schodů a zbytek zůstal chránit osoby v kápích. Po tom, co jeho vojáci vykonali patřičné rozkazy, se dotázaný rozhodl promluvit:
„Hm, o vás jsem nikdy neslyšel. Na vašem místě jsem očekával někoho jiného… A rozhodně ne někoho s vašimi schopnostmi.“ Mac, kterou toto prohlášení zjevně trochu vyhodilo z míry, se už-už chystala promluvit, ale uslyšela kroky za sebou na schodech a nabíjení zbraní a rozhodla se otočit.
Po schodech scházeli opatrně všichni ti, se kterými sem přišla z jídelny, přičemž, když na ně vojáci namířili své zbraně, rozhodli se zastavit. Muž v kápi jen kývl na vojáky na schodech hlavou a ti ihned složili zbraně a dovolili jim volný průchod. Když přišli až k nim, chopil se slova Woolsey:
„Jsem Richard Woolsey, velitel Atlantis. Co byste rádi?“
Mac se k němu jen naklonil a řekla: „Dobrá otázka, ale na to jsem se ho už ptala. Asi tak…pět krát?“ Woolsey na to jen řekl:
„Aha.“ Po tomto se muž v kápi pootočil směrem k Woolseymu a řekl:
„Tak vás jsem zde, a navíc na téhle pozici, opravdu nečekal.“ Woolseyho i Mac tato odpověď velmi zaskočila, načež se Mac naštvala a rozzuřeně se znovu zeptala:
„Mohl byste mi konečně říct, proč jste nás ráčili poctít svou návštěvou?!“ Jenže muž znovu neodpověděl na vyřčenou otázku a pohybem ruky nařídil osobám v kápích za ním, ať se pustí do práce.
Obě dvě osoby v pláštích v doprovodu dvou vojáků vyrazily pomalu po schodech nahoru do kontrolní místnosti, kde se pod ochranou vojáků usadily k ovládacím pultům a za pomoci připojených notebooků a samotných terminálů se nerušeně začaly nabourávat do městské databáze. To se ovšem nelíbilo Rodneymu, který za nimi po schodech vyrazil nahoru, a k jeho překvapení se ho vojáci nesnažili zastavit. Přišel ke dvěma postavám ovšem tak blízko, že se to přestalo líbit jejich strážcům a ti Rodneyho zastavili asi dva metry za nimi. I tak ale Rodney viděl na obrazovku jednoho z notebooků, které používali, a zjistil, že se jim nedaří obejít jeho zabezpečení, která vytvořil pro ochranu městské databáze i celého systému, načež mu stouplo ego na dvojnásobek a rozhodl se nahlas a s úsměvem pochválit svou práci:
„Přes můj firewall se nedostanete, i na vás je příliš složitý!“ Jaké ovšem bylo pro něj i pro ostatní v místnosti překvapení, když se na obrazovce notebooku, který sledoval, objevila spolu s obvyklým zvukovým znamením hláška, že uživateli byl povolen přístup do systému a následně i do městské databáze. To stálo Rodneyho ego život, které spadlo i s jeho bradou skoro až na podlahu. Následně jedna z osob v kápích u panelu vyndala jednu krystalovou destičku z jejího slotu, aby tam mohla strčit svoji, téměř stejnou, ale na první pohled vyspělejší destičku, do které následně stáhla ohromné množství souborů, které Rodney nezaznamenal, jelikož ukládání dat proběhlo mnohokrát rychleji, než je to i u antické technologie možné.
Po dokončení zadaného úkolu vrátily osoby v kápích všechno na panelu tak, jak to bylo před jejich příchodem, a v doprovodu svých strážců a Rodneym v závěsu se vydaly zpět k bráně. Po příchodu se postavily tam, kde předtím stály a Rodney si stoupl mezi Mac a Woolseyho a oběma řekl:
„Zkopírovali si z naší databáze ohromné množství dat.“
„Jak velké množství je ohromné, doktore?“ zeptal se Woolsey.
„Nevím, stáhli to tak rychle, že jsem ani nepostřehl, co si vzali. Já ani neví, jak se tak rychle dostali přes můj firewall!“ divil se Rodney.
„Tak už tedy víme, pro co tu jste, ale mohl byste mi konečně říci, KDO jste?“ řekla už poměrně naštvaná Mac.
„Ne.“ řekl muž, vyhrnul si svůj rukáv na pravé ruce a namačkal něco na zařízení, ne moc odlišného od antického detektoru známek života. Vtom se aktivovala hvězdná brána. Bez jakéhokoli vytáčení nebo zobrazení symbolů adresy. Vojáci hlídající dveře a schody se stáhli zpět do blízkosti svého velitele a jeho „pobočníků“, kteří za dobu svého pobytu nevyslovili jediné slovo.
Poté, co se vojáci stáhli, se velitel otočil k bráně a popošel asi pět kroků k ní. Načež se náhle zastavil, otočil a zeptal se:
„A kdo jste vlastně vy? Vás já neznám.“ Podplukovníku Wintersonovi se zřejmě nechtělo moc mluvit, a tak jen pohrdavě zkřížil ruce přes hruď. Zato Jennifer to nedalo, a tak odpověděla:
„Jennifer McKayová, hlavní lékařka.“ Na to se osoby v kápích zatvářily nanejvýš překvapeně a jedna z nich na chvíli pozvedla hlavu, načež ji sklonila zpět.
„McKayová?“ divil se muž, „zajímavé…a kde je Carson Beckett?“
„On zemřel při výbuchu, je to už několik let.“ odpověděla zaraženě Jennifer.
„Aha, pardon. Mou upřímnou soustrast vám všem i jeho rodině.“ řekl sklesle muž, přičemž jeho „pobočníci“ se na sebe podívali, ale stále mlčeli.
„A doktorka Weirová?“ zeptal se znovu velitel.
„Tu zajali a zabili replikátoři před několika lety při ofenzivní misi na Asuru poté, co na město zaútočili satelitem, jako odplatu za zničené lodě a doky na jejich planetě, pomocí kterých chtěli zaútočit na Zem.“ odpověděl tentokrát Woolsey.
„Jak já ty replikátory nesnáším,“ řekl naštvaně velitel, „ještěže jsme se jich zbavili už dávno.“ Na to jeho „pobočníci“ jen souhlasně zakývali.
„A kdopak jsi vlastně ty, maličká?“ řekl a podíval se při tom na Sarah v Johnově náručí. Mac se na neznámého jenom zamračeně podívala a automaticky si stoupla trošku před Johna a Sarah.
„To je Sarah, naše dcera.“ řekl zaraženě, ale přitom pyšně John a stoupl si vedle Mac.
„Moment, vy dva máte dceru? Podle příjmení nejste manželé a sloužíte u stejné jednotky jako podřízený a nadřízený?“ zeptal se tentokrát pro změnu zaražený velitel.
„No, ano.“ řekl John. Mac jenom mlčela. Neměla ráda, když se někdo mimo Zemi a Atlantis vyptával na Sarah.
„V tom případě gratuluji vám oběma, já sám budu mít za chvíli se svou ženou chlapce.“ Jeho „pobočníci“ se tentokrát na sebe nepodívali, jen nevěřícně zakroutili hlavami nad tím, jak se jejich velitel opět vychloubá, že bude brzy otcem. Velitel se otočil směrem k bráně a nařídil vojákům odchod. Zůstali jen dva vojáci jako osobní stráž a oba muži v kápích. Když už se chystali projít i oni, zastavila je Mac slovy:
„Nechali jsme vás, abyste si vzali, co jste chtěli! Odpověděli jsme vám na vaše otázky! Byla by slušnost, kdybyste nám ukázali alespoň vaše tváře! Když už nám nechcete říci, kdo vlastně jste!“
Na to jen muž rukou naznačil svým „pobočníkům“, aby prošli a následně se otočil se slovy:
„Ano, plukovníku, to opravdu máte.“ načež oběma rukama chytil svou kapuci za zpevněné a tvarované rohy a prudce si ji přehodil za hlavu. Následně letmo rukou naznačil zasalutování a s úsměvem v doprovodu svých vojáků prošel horizontem událostí. Všichni v místnosti jen nevěřícně a s otevřenou pusou zírali. Když se brána zavřela, tak asi po půl minutě se jako první vzmohla Mac, když řekla:
„To byl přece…“
„Jo to byl.“ potvrdil jí jednohlasně zbytek.
Velitelem vojáků, kteří nakrátko a mírumilovně, bez jediné oběti, obsadili Atlantis, nebyl nikdo jiný než …
(Pokračování příště
)
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
MOŽNOST ZMĚN VYHRAZENA AUTOREM 
zjednodušená 
). Ovšem upozorňuji, že :
pokračování příště 
