Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Opravdu skvělá povídka, vždy sem věděl ža Salimitr je hrozná mrcha, ale to že je to hrozná EAGERSKÁ mrcha sem opravdu nečekal

Jinak se už nemůžu dočkat dalšího dílu a hlavně Vánočního a Silvestrovského speciálu

Tak jsem si přečetl 2 díly za sebou. A docela mě šokovalo, jakou má Mac rodinku .

No už se těším na další díl.

další povídka?

Já ti nevim Mac, ale podle mě je dneska už Pátek

já vím...omlouvám se

Střelba do vlastních

„Identifikační kód plukovníka Blackové.“křikl seržant od brány. „Hlásí, že potřebují lékařský tým.“
„Pusťte je.“přikývl John a seběhl k bráně. Na Atlantis proběhla skupina lidí. „Co se stalo?“ zajímal se.
„Kde je ten doktor?!“křikla Mac a rukou silně tlačila na krvácející ránu na břiše majora Wintersona. Lékařský tým se právě objevil ve dveřích. Mac uhla stranou a projela si rukou vlasy.
„No tak, co se stalo?“pobídl ji John.
„Střelila jsem ho.“hlesla a otřela si slzy.
„Cože?“
„Střelila…prostě….on tam najednou byl…a pak ležel na zemi….a…“chrlila ze sebe.
„Uklidni se. Pojď si sednout.“pomohl jí na schody a pevně ji objal. „Neplač, bude to dobrý. Teď mi řekni, co se přesně stalo.“
„Přišli,“nadechla se, „přišli jsme na tu planetu….všechno probíhalo, jak mělo, ale když jsme se vraceli k bráně, odněkud na nás začali střílet.“
„Bohové?“
„Nejspíš.“přikývla a znova si setřela slzy. „Zaklekli jsme a palbu opětovali, ale …. Já nevím, jak se to stalo, ale George byl najednou přede mnou a pak byl na zemi.“
„Nemůžeš si být jistá, že jsi to byla ty.“
„Byla jsem to já. Ta kulka prošla skrz. Jako kdyby pod paží. Je tam takové to nechráněné místo.“
„Vím, co myslíš.“přikývl a objal ji pevněji, protože se celá třásla. „Měla by sis zajít na ošetřovnu.“
„Je mi fajn.“
„Je to protokol.“připomněl jí. Maličko zmateně se na něho podívala, než si to uvědomila.
„Jo, jasně.“

„Tak co?“zajímal se John, když Mac našel u skleněné části, odkud se dívala na operační sál.
„Pořád ho operujou.“hlesla a začala zase přecházet tam a zpátky.
„A co ty?“
„Jsem v pořádku.“odpověděla rychle.
„Třeseš se.“poznamenal a objal ji.
„Je to moje vina, Johne. Kdybych si dávala lepší pozor….“
„Tohle se může stát každému.“
„Ale ne mě. Jsem…“
„Velící, jasně, ale jsi především jenom člověk.“
„Díky.“šeptla.
„Za co?“
„Za toho člověka.“pousmála se.
„Řekneš mi konečně, co ti tvoje matka a Chris řekli?“
„Teď ne.“zavrtěla hlavou. Po schodech nahoru se právě vyřítila majorova přítelkyně Chelsea. Mac se jenom zatvářila překvapeně a sklopila oči.
„Jak se opovažujete tady být?“zavrčela Chelsea.
„Jsem jeho velící. Musím vědět, co s ním je.“odpověděla Mac tak klidně, jak mohla.
„Ale čí je to vina, že je tady, co?“vyprskla. Najednou se ozval pleskanec a Mac se chytla za tvář. „Jestli umře, zastřelím vás.“pohrozila Chelsea a odešla.
„Ta má ránu.“hlesla Mac a masírovala si zarudlé místo.
„Ukaž mi to.“ Sheppard jí jemně natočil hlavu do světla. „Nic tam nemáš.“
„Jdu do sprchy, kdyby něco.“oznámila, vytrhla se mu a zmizela.

Mac se snažila z rukou smýt majorovu krev. Ať je drhla jakkoliv, krev tam pořád byla.
„Ginny!“zavolal zpoza dveří John.
„Co?“křikla zpátky.
„Jsi v pořádku?“staral se.
„Proč by ne?“
„Už jsi tam přes půl hodiny.“odpověděl. Žádné odpovědi se mu nedostalo. „Mac?“ Když mu ani tentokrát neodpověděla, otevřel dveře. Seděla na okraji vany a nějakým kartáčem si drhla dlaň. „Co to děláš?“
„Nejde to dolů.“hlesla. „Ta krev nejde smýt.“
„Ukaž.“vzal její dlaň do svojí. „Dej mi ten kartáč. Už tam nic nemáš. Máš to zarudlé od toho drhnutí.“poznamenal. V tu chvíli ho pevně objala a rozvzlykala se. „No tak…ššt….bude to dobrý.“hladil ji po vlasech. „Winterson to nevzdá. Dostane se z toho.“
„Ale střelila jsem ho já.“špitla.
„Poslouchej, je pozdě, co kdyby sis zalezla do postele a trošku se prospala.“navrhl John.
„Woolsey chtěl se mnou ještě mluvit. Měla bych za ním zajít.“
„Bude chtít vědět, co se stalo. Jestli se na to necítíš, řeknu mu, že jsi usnula.“
„To je dobrý.“mávla rukou.
„A zajdi za Jennifer, ať ti to znova přelepí.“kývl směrem k její ruce. Na vnější straně její dlaně se táhla asi pět centimetrů dlouhá rána. Jenom přikývla. Mýdlo ji tam právě začalo nesnesitelně štípat.

„Chtěl jste se mnou mluvit, pane?“zaklepala na dveře Woolseyho kanceláře.
„Ano, pojďte.“přikývl velitel a zvedl hlavu od nějakých složek. „Posaďte se.“ Mac si sedla.
„O co jde?“
„Doktorka mi právě oznámila, že úspěšně dokončila operaci majora Wintersona. Kulka, kterou našla…“
„Byla moje.“přikývla Mac. „Bude v pořádku?“
„Za pár dnů. Jistě víte, co by mělo následovat.“
„Vím.“znova přikývla. „Musíte to nahlásit.“
„Ano, plukovníku. Už o tom bohužel ví i IOA. Dorazí zítra. Potřebují vaši výpověď. Prozatím to hodnotí jako střelbu do vlastních řad.“
„Chcete moji zbraň?“zeptala se.
„Ne, Mac, já věřím, že to byla nehoda. Ale podle protokolu vás musím postavit mimo aktivní službu.“
„Chápu. Měla jsem pozítří letět do Washingtonu.“
„Věřte mi, že se to vyřídí i bez vás. Teda spíš vaši žádost zamítnou. Mimochodem, viděla jste noviny ze středy?“zeptal se. Zakroutila hlavou. Vytáhl ze šuplíka noviny a hodil je na stůl. Titulek hlásal: „Zakázaný poměr v armádě! Generál svedl mladou pilotku!“
„To je snad vtip.“povzdechla si a zírala na obrázek, kde sedí s Jackem v parku. A pak vylízají mokří z kašny. „Bulvár.“ prskla.

„Idioti jedni pitomý.“zavrčela Mac a společně s Jackem odcházela po chodníku vedoucího od krásně osvětleného Pentagonu. „Sobě si zvýší plat a to tam jenom sedí a popíjí drahou balenou vodu. A co my? Sakra! Vždyť ten plat je i tak trošku mizerný…teda za to, co děláme. A oni nám to o 1000 dolarů zase srazí.“
„Ale i tak to je dost.“namítl Jack.
„No to ano, ale ta práce by mohla být lépe hodnocená. Vždyť normální piloti nemají o moc míň než my.“
„Já vím, Mac. Ale co mám dělat.“
„Pomoct mi. Víš, jaká ta práce je.“
„Snažím se, ale oni ty peníze nepustí.“povzdechl si. Za nimi se ozývalo zběsilé cvakání fotoaparátů. Právě vycházeli ostatní účastníci diskuze.
„Měl by ses jít taky vyfotit.“ušklíbla se.
„Sklapněte, plukovníku.“usmál se. „Máš hlad?“
„Celkem.“přikývla a podívala se na hodinky. „Už šest hodin jsem jídlo ani neviděla. A to je jedna ráno.“
„Napravíme to. Kousek odsud je jeden fast food.“
„Mňami.“oblízla se.

„Je to dobrý, budu si tu muset něco dávat častěji.“zamručela Mac a utřela si ruce do ubrousku.
„Tohle bývá většinou můj oběd.“
„Jo, jo, zdravá strava.“rozesmála se.
„Sedneme si?“pokynul k lavičce s výhledem na Pentagon a zároveň na Arlingtonský hřbitov.
„Jistě.“usmála se a sedla si na lavičku. „Bože, tohle je skvělé.“mlsně se oblízla, když se znova zakousla do gyrosu v pita chlebu.
„Ty mi něco říkej o zdravém životním stylu.“uchechtl se Jack. „Ládovat se v jednu ránu tímhle jídlem.“
„Ale no tak.“rozesmála se. Během noční svačinky se vesele bavili o všem možném i nemožném. „Jsem unavená.“zamručela a položila mu hlavu na rameno.
„Doprovodím tě do hotelu.“pousmál se a pohladil ji po hlavě.
„Vždyť je jenom tady kousek.“mávla rukou.
„To nevadí. Potřebuju vychodit to jídlo. Měl bych totiž něco zhubnout.“
„Přestal jsi utíkat, a tak to dopadá.“rozesmála se. V mezidobí došli až k hotelu, před kterým byla tryskající fontána. Mac si sundala lodičky, vlezla na okraj a párkrát projela nohou přes vodu. „Studí.“otřásla se. „No tak, generále, uvolni se trošku.“pobídla ho a vytáhla ho na okraj.
„Přestaň blbnout.“zamručel.
„No šup, dělej! Vyzouvej boty a nohy do vody. Je to úžasně osvěžující!“pobízela ho a šťouchala ho k vodě. Najednou ztratil rovnováhu a stáhl ji sebou do vody. S vypísknutím tam skončila. Jakmile se vynořila, strašně se rozesmála.
„Jak budeme vypadat?“staral se Jack.
„Jako dva mokří unavení vojáci?“odhadovala a vylezla ven. Mokří přešli přes parkoviště a rovnou do hotelové haly, která byla skoro prázdná. Zamířili si to k recepci.
„Pokoj?“zeptal se recepční.
„Sto dvacet osm a dvě stě osmdesát tři.“řekla Mac a do levé ruky si vzala kartu od svého pokoje, protože v pravé ruce měla lodičky. Recepční si je zvědavě prohlížel. „No co? Venku prší?“usmála se na něho a zamířila s Jackem k výtahům. Recepční vykoukl ven, kde svítil měsíc. Jenom zakroutil hlavou.
„Zítra ráno se pro tebe stavím.“rozloučil se Jack a pokračoval do dalšího patra.
„Dobrou noc.“usmála se a zapadla do pokoje.


„Takhle to teda bylo?“ujišťoval se Woolsey.
„Proboha, vždyť mám přítele a dceru. A Jacka znám kdo ví, jak dlouho. Měli jsme za sebou oba těžký den a tohle byl jenom relax. Pozval mě na pozdní večeři, ale nic víc. Opravdu.“
„Věřte mi, že to pro IOA bude jenom bod navíc. Neměl bych vám to říkat, ale chtějí se vás zbavit.“
„Nepovídejte. Tohle je skvělá příležitost.“prskla.
„Já vím, a proto jim nedejte šanci nebo záminku, aby to udělali.“pousmál se.
„Budu se snažit.“přikývla. „Můžu jít.“
„Samozřejmě.“

Mac zamířila na ošetřovnu. Jednak chtěla zjistit, jak je na tom Winterson a za druhé si potřebovala nechat znova přelepit ruku. Vzala to nejdřív přes lůžkovou část. U George seděla Chelsea. Jakmile zmerčila Mac, vyskočila a zamířila k ní.
„Co tady děláte?“vyprskla.
„Tohle je veřejné místo.“ohradila se Mac.
„Nemáte…“zavrčela Chelsea a chytla ji za paži.
„Tohle je ošetřovna, mladá dámo.“ušklíbla se. „Chodí sem nemocní a zranění.“zvedla svoji poraněnou ruku. Přes náplast teď prosakovala krev. „To, že jsem šla tudy, je jenom náhoda, je to mnohem kratší.“
„Máte tu drzost sem ještě přijít.“
„Hele, jestli mi okamžitě nepustíte tu ruku, nechám vás vyvézt.“pohrozila. Chelsea ji pustila a naštvaně odešla. Mac si jenom povzdechla. Všimla si, že major je celou dobu vzhůru. „Jak je vám?“
„Žiju.“pousmál se.
„Strašně se omlouvám.“hlesla.
„Kolikrát jsem vám už řekl, že je to v pohodě?“zeptal se.
„Prostě….tohle…nemělo se to stát.“zašeptala.
„To nemělo. Ale všichni jsme relativně v pořádku.“
„Jsem mimo aktivní službu. IOA to chce vyšetřovat.“
„Jestli se bojíte toho, že vás potopím, tak se můžete spolehnout, že ne.“ujistil ji George.
„Díky moc. Teď to vypadá, že jsem přišla jenom kvůli tomu.“sklopila hlavu.
„Ale ne. Víte o tom, že vaše ruka krvácí, že?“změnil téma.
„Jo.“přikývla. „To je bod číslo dva, proč tu jsem. Měla bych už jít. Jinak už jsem řekla, že se strašně omlouvám?“
„Tuhle minutu ještě ne.“usmál se. „Koupíte mi za to flašku něčeho dobrého.“
„Cokoliv.“přikývla Mac.
„Od čeho máte tu modřinu?“zeptal se zvědavě a podíval se na modrající část čelisti.
„Vaše přítelkyně.“odpověděla. „Jsem ráda, že budete v pořádku.“
„To já taky. Zatím.“rozloučil se. Jenom se pousmála a zabočila za roh.
„Jenny.“
„Cos zase prováděla?“zeptala se přísně, když Mac zvedla ruku.
„Snažila se smýt krev.“odpověděla.
„Drž pevně.“poručila a na ránu jí dala nějakou hnědou břečku, která strašně štípala. Zároveň zjistila, že tu část a malíček necítí. Jennifer jí to znova sešila a zalepila. „Zkus s ní tak dvě hodiny nehýbat.“
„Je to pravá ruka, tu já potřebuju.“
„Nepotřebuješ, protože teď zalezeš do postele a pořádně se vyspíš. Máš strašné kruhy pod očima.“
„Jasně, ty jsi doktor. Tak dobrou noc.“pokrčila rameny a odešla. Tentokrát šla opravdu poslušně do postele. Měla co dělat, aby tam vůbec došla. Byla strašně unavená, a tak když lehla, okamžitě usnula.

„Jsou tady z IOA.“pohladil Mac po zádech John ráno u snídaně. Ta jenom polkla.
„Už jdu.“hlesla.
„Bude to v pohodě, Mac. George nebude proti tobě. Sám ti to řekl.“
„Ale oni čekají na každou mou chybu. Krouží kolem jako supi a čekají, že si budou moct kus mě odklovnout.“zaprskala a vztekle bodla do kousku rajčete. „A já udělala hodně velkou chybu.“
„Ale nemá následky.“
„Ale mohla mít.“namítla. „Já jdu. Drž mi palce.“
„Neboj.“objal ji. Otočila se k odchodu. „Hej, na něco jsi zapomněla.“křikl a chytl ji za ruku. Přitáhl si ji. „Takhle se odchází?“zeptal se a políbil ji.
„Ehm…jo…no…teda ne…“vysoukala ze sebe.
„Hodně štěstí.“popřál jí. Mac se jenom zmateně vypotácela z jídelny. Nevěděla jak, ale za chvilku se ocitla před zasedací místností.
„Plukovníku, posaďte se.“pokynul jí Parker.
„To je tak ušlechtilé, že si můžu sednout ve svém vlastním městě.“měla sto chutí říct, ale nakonec se udržela. Jenom kývla a sedla si.
„Takže začneme. Jste plukovník Mackenzie…“chopil se řeči Parker.
„Víte, já nemám tolik času, jak by se mohlo zdát a vzhledem k tomu, že mě znáte, tak bych tuhle část přeskočila.“přerušila ho netrpělivě.
„Dobrá, přejdeme k vaší výpovědi. Uvedla jste, že vás někdo napadl a vy jste opětovali střelbu. Je to tak?“
„Ano.“přikývla.
„Dále jste uvedla, že se majore George Winterson nějak dostal před vás a vy jste ho omylem střelila.“
„Ano.“znova přikývla.
„Potvrdí major vaši výpověď?“
„To se zeptejte jeho.“pokrčila rameny.
„To uděláme.“přikývl. „Proč jste ho střelila?“zeptal se rychle.
„Cože? Nebylo to schválně. Připletl se tam. Proč bych si střílela na vlastní lidi?“
„Vím, že jste měli určité rozepře.“
„Ale to není důvod, abych ho zastřelila.“
„Skvělá příležitost. Uhrát to na nehodu…“
„Vždyť je naživu.“vydechla nevěřícně. „Tak co z toho asi mám? Kdyby nepřežil, tak mám akorát hromadu papírování navíc.“prskla.
„Plukovníku, do konce vyšetřování jste postavena mimo službu.“rozhodl samosoudce Parker.
„Fajn.“přikývla Mac. „Je to vše?“
„Ano, plukovníku. Vyslechnu ještě zbytek vašeho týmu a náhodně pár lidí. Potom se rozhodnu.“
„Nemůžu se dočkat.“ušklíbla se, kývla směrem k Woosleymu, který seděl na okraji stolu. „Jestli vám to nebude vadit, pane, pojedu do Washingtonu.“
„Jistě. Je mi to líto, ale opravdu to musíte být vy. Já už mám schůzku s náčelníkem.“
„Chápu, pane.“přikývla a povzdechla si.
„Myslím, že jednu světlou stránku to má. Bude vás tam čekat i generál O´Neill.“

po téhle části budou následovat ještě další dvě...nebude se v nich jednat o žádnou akci

původně jsem chtěla dávat dva díly týdně, ale vzhledem k tomu, že jsem 14 dní nenapsala skoro ani řádku z určitých, bohužel ne zrovna šťastných důvodů, důvodů a taky se nějak nemůžu soustředit na vymyšlení nových dílů a tak vůbec, tak to zůstane při starém...to znamená, že další část bude zase za týden...anebo možná ve čtvrtek...uvidím

jakop: odkazy na stažení v PDF a DOC tady přidám příště, promiň

doufám, že se povídka aspoň rošku líbila

Pěkný díl.

Toto je spoiler!!!:

A to že je tam opět Parker je fakt neočekávaný. A i to s tím postřelením a s tím bulvárem mě překvapilo, ale já překvapění rád. Už se těším na další díly a na to, jak to celé dopadne.

Mackenzie Ty umíš věštit. Kvůli PDF bych ti psal , protože si ho slíbila už před týdnem.

supr

jedním slovem skvělé

a Mackenzie ať už je ten neveselý důvod jakýkoliv (nebudu šťourat) tak na kvalitu tvých povídek to nemá vliv

Toto je spoiler!!!:

ráda bych řekla je mi to líto nebo nic si z toho nedělej ale to se asi nehodí

Skvělé jako vždy
Co další díl, bude už dnes

super diel!! uz sa tesim na dalsi

Ano, dneska bude další povídka Jenom od toho nečekejte moc akce čí čehokoliv ....je to taková oddechovka, kterou jsem se snažila napsat, jak nejlíp jsem dovedla ... no posuďte sami...

Před komisí

„Vítej ve Washingtonu.“přivítal ji Jack na letišti další den.
„Díky.“pousmála se Mac.
„Připravena na boj?“
„Dej mi samopal a můžeme jít na to, ale v tomhle si vůbec nevěřím.“povzdechla si.
„Jak to vypadá s tím obviněním?“zajímal se a přidržel jí dveře od nachystané limuzíny.
„Parker si hraje na samosoudce. Má poslat posudek a já jsem mimo službu. Takže mám zkusit něco spravit aspoň tady.“
„Poslouchej, jeden člověk ti připravil projev. Párkrát si ho pročti.“podal jí hromádku papírů. Mac se na to zcela zoufale podívala. „Máme ještě asi dvě hodiny. Minule to jenom odflákli. Bylo to takové předběžné jednání.“
„Vím, vysvětloval jsi mi to. Pak se nedivím, že i schválení zákonů trvá tak dlouho.“ povzdechla si.
„Za pár minut budeme v hotelu. Bude nás tam čekat David. Napsal ti to.“řekl a kývl ke spisu.
„Jasně.“přikývla. Zbytek cesty strávili povídáním o všem možném i nemožném.

„Tohle je poručík David Roberts.“představil jí Jack menšího muže v uniformě, který je čekal v hotelové hale.
„Těší mě.“pousmál se. Nemohlo mu být více než 25 let.
„Pomůžu ti s věcmi.“nabídl se Jack a vzal její jeden malý kufřík. Jenom se pousmála a následovala ho do výtahu. Zavedl ji do jejího pokoje. „Počkám vás v Pentagonu. Davide, vysvětli ji, prosím, co a jak.“požádal ho. Mladík jenom přikývl. Mac jenom vyvalila oči, ale to už Jack zmizel.
„Mohl byste se…nějak nedívat? Potřebuju se převléct do uniformy.“požádala ho rozpačitě.
„Samozřejmě, madam.“přikývl a decentně se otočil. Mac se převlékla do parádní uniformy.
„Měli bychom jít.“poznamenal, když zkontroloval hodinky. Jenom přikývla a vyšla za ním.
„Ten projev je dokonale připravený. Držte se ho a vyhrajete.“radil jí Roberts.
„David, že?“ujišťovala se, zatímco si ve výtahu připínala frčky. „Vždyť tohle nejsem já. Takhle bych to nikdy neřekla.“povzdechla si a listovala ve štosu papírů.
„Ale ano. Jenom se do toho musíte vžít.“uklidňoval ji. Vyšli z hotelu a zamířili přímo k Pentagonu. Prošli spletí chodeb. Před velkými dveřmi je čekal Jack.
„Připravená?“pousmál se.
„Ne.“zavrtěla hlavou a nervózně klepala celým spisem o dlaň. Za chvíli vešli dovnitř. Sál byl obrovský. Všude byly stupňovité křesla jako v divadle. Mac s Jackem šli až dolů a posadili se k jednomu ze stolů. Za pár minut dorazilo pár nevyšších generálů a zasedání začalo.
„Ví o bráně, že?“ujišťovala se Mac.
„Mají bezpečnostní prověření a většina z nich dělala někdy v nějakém tajném programu. A někteří jsou členové IOA. Vědí o současné situaci. A byli tady minule. Většina.“
„Některé z nich znám. Teda matně.“zamračila se. Prvních pár desítek minut se mluvilo o nezásadních věcech. Pak přišly na řadu body programu.
„Budu tě někdy muset vytáhnout na nějakou misi.“zívla Mac. „Jinak tady nejspíš zakrníš.“
„Teď přejdeme k tématu číslo 326 týkající se úpravy platů.“ozval se jeden muž.
„Hlavně v klidu.“zašeptal Jack. Mac jenom přikývla a srovnala papíry. Chviličku přejížděla prstem po jedné straně. Potom papíry pustila na stůl a vstala.
„Většina z vás mě už zná. Pro ty, kteří ne, jmenuji se plukovník Mackenzie Blacková. Jsem pilot U.S. Air Force a hlavní vojenský velící antického města Atlantis. Abychom tady nebyli do večeře, tak přejdu přímo k věci.“ Tady se odmlčela a sledovala muže, kteří na ni upírali zrak. Maličko ji to znervózňovalo. Teda pokud to ještě šlo. Nadechla se a pokračovala. „Chápu, že se těžko dobrovolně vzdáte svých právě zvýšených platů, ale zauvažujte trošku. Zasloužíte si je vůbec?“ David jenom zakňučel.
„Ten projev byl dokonalý a ona jede po svém.“povzdechl si.
„Není diplomat.“pousmál se Jack, ale napjatě ji sledoval a doufal, že si dá aspoň tentokrát trošku pozor. Trošku čekal, že tohle udělá.
„Chcete nám říct, že si náš plat nezasloužíme?“vykřikl jeden z mužů.
„Možná.“přikývla nevzrušeně. „Moji lidé nasazují svůj život každý den, který jsou i nejsou ve službě, a vy nám ty platy strhnete jenom proto, abyste si ty svoje mohli zvýšit. Zvažte to, že většina mužů má tady na Zemi rodiny, jejichž jediným příjmem je jejich plat. Ono ani ten předchozí popravdě řečeno nebyl nic moc, ale abyste ho o skoro tisíc dolarů srazili, to mi připadá padlé na hlavu. Jsem tady, abych na tom zkusila něco změnit. Máme společný zájem. Chceme získávat nové technologie pro obranu Země, chceme získávat nové poznatky z vědy a medicíny, ale to nepůjde, když na to nebudeme mít prostředky. Na Atlantis lidé zůstávají dnem i nocí. Za svými rodinami chodí akorát tak o víkendu na pár hodin. Pokud jim vezmete část platu, nevyplatí se jim na Atlantis zůstávat. Tím pádem budeme mít méně možností na prozkoumávání nových planet a déle budou trvat vědecké závěry ohledně nových technologií.“
„Vyhrožujete?“zeptal se jiný muž. Mac se k němu otočila.
„Ne.“zavrtěla mírně hlavou. „Varuju. Když nebudu mít lidi, budu nucena zrušit jakékoliv mise a vojenskou ochranu. Prostě si uděláme jednu velkou párty na jednom z mol. Myslím, že bychom si to i zasloužili. Chcete si vzít na triko přes dvě stovky životů, které byste tímto ohrozili? Které byste ohrozili, kdyby město zůstalo bez ochrany?“zeptala se a chvilku mlčela. „To je ode mě vše. Děkuji.“přikývla a šla zpátky.
„Pěkně. Jenom to maličko hraničilo s vyhrožováním.“usmál se Jack.
„Jak se to vezme.“pokrčila rameny. „Myslela jsem to vážně. Pokud ty platy nedají na stejnou úroveň, jako byly, končíme. Chápu, že je finanční krize, ale zas tak špatně na tom nebudou, když sobě přidají. Mám toho dost. Zkracují nám rozpočet čím dál víc. Kdyby někdo zaútočil, dlouho bychom nevydrželi, protože podle IOA tolik zbraní nepotřebujeme, takže to radši dá do nějakého nového Armani obleku.“
„Mac, ale uvědom si, že bys z tohohle mohla mít průšvih.“upozornil ji.
„Nejsme ve svobodné zemi? Tohle je můj názor. Můj a mých lidí. Jacku, vždyť ty peníze jsou…je to směšné.“
„To je.“souhlasil. „Ale pokud si vážíš kariéry, dávej si pozor na pusu.“poradil ji.
„Jacku, já nejsem diplomat. Nemám tušení, co tady dělám. Měl tady být Woolsey a ne já. Jenomže on má nějaké jednání na jiné planetě. Chtěla jsem si to prohodit, ale já v politice a diplomacii totálně plavu. Usadit nějakého tupého vesničana mi nedělá problém, ale tihle lidé mají Harvard a na něm vystudovanou politologii, sociologii a další prkotiny. Umím být v tomhle ohledu jenom sarkastická, stejně jako v mnoha dalších.“povzdechla si.
„Kdybyste přečetla ten můj projev, co jsem vám napsal.“rýpl si David. „Oni neskočí na pravdivé řeči. Potřebují čísla, fakta a statistiky. Nezajímá je to, že nějaká manželka se čtyřmi dětmi nebude mít na jídlo. To nikoho nezajímá. Napíšu vám nový projev. Zítra svolají nové zasedání, protože žádné z dnešních témat nedospělo ke konci. Bude se to celé opakovat.“
„Mám ho přečíst?“zeptala se nejistě.
„Ne, musíte mluvit, jako by to bylo z vaší hlavy.“
„Potom, co jsem dneska předvedla? To mi nikdo neuvěří.“vyprskla.
„Věřte mi. Musíte se to jenom přesvědčivě naučit.“
„Naučit?“vyděsila se. „Já se neumím učit. Neučila jsem se víc jak…patnáct let.“
„Máte na to asi deset hodin, než sesbírám ty informace. To zvládnete.“pousmál se, popleskal ji po ramenu a odběhl pryč.
„Jacku.“vydechla.
„Zvládneš to. Hlavně klid.“
„Klid?“uchechtla se. „Můj bože. Kousek je most, že?“zeptala se.
„Proč?“
„Že bych zkrátila svoje trápení.“odsekla a vydala se k východu.
„Zvládneš to.“
„Nezvládnu!“prudce se otočila. „Já nejsem diplomat, Jacku, kolikrát ti to mám ještě říkat? Nejradši bych je všechny poslala do hajzlu. Oni si tam jenom tak sedí a nemají ponětí o ničem, co se venku děje. Udělala bych nejlépe, kdybych se vrátila domů.“
„Neblázni.“
„No co? Oni stejně mají jasno dopředu. Tak co bych se tu ještě zdržovala?“odsekla.
„Mac.“
„Budu v hotelu.“řekla a spěšně odešla.

„Co tady děláš?“zeptal se John překvapeně, když se Mac objevila na Atlantis.
„Ještě pořád tu dělám, ne?“
„Já myslel, co děláš jako….nemělas být ve Washingtonu?“
„Jack to zvládne.“mávla rukou a zabočila za roh.
„Tak co se stalo, hergot?“zastavil ji.
„Nic. Já na to nemám, Johne.“povzdechla si. „Úplně jsem to podělala. Tohle…to není pro mě.“
„Pořád to nechápu.“
„Co na tom nechápeš?“vyjela na něho. „Prostě nemám na to, abych se postavila před nějaké lidi a škemrala o prachy.“
„Takže jsme v háji?“
„Já nevím. Já ani nevím, co jsem jim řekla. Sotva jsem mohla mluvit a strašně se mi třásly nohy. Něco jsem ze sebe vychrlila a…podělala jsem to.“
„Zas tak hrozné to být nemohlo.“namítl a otevřel dveře pokoje, kam za hovoru došli.
„Neměla jsem tam být. Moje práce je starat se o bezpečnost města a ne o tohle!“štěkla a spadla na postel, kde zůstala ležet. „Utekla jsem.“

„Nějaké vzkazy, Arnie?“zeptal se Jack, když se k večeru vrátil do hotelu a recepční mu podal klíče.
„Plukovník Blacková vám tady něco nechala.“odpověděl oslovený a vylovil zpoza stolu velkou obálku.
„Dík.“poděkoval rozpačitě a netrpělivě ji roztrhl. Vytáhl ven secvaknuté papíry a přeletěl první stranu. „To žertuješ.“hlesl a posadil se na nejbližší židli. Zalovil znova v obálce a vytáhl menší papír složený na půl. Rozložil ho.

Můj nejmilejší generále,

je mi strašně líto, co jsem udělala, ale musela jsem. Nedokážu se postavit před všechny ty lidi a veřejně škemrat o peníze. Vím, že dneska jsem to podělala na celé čáře, ale ten projev, co napsal David (že mu tímto děkuju), ani trošku nevystihoval podstatu celého problému. Doufám, že to pochopíš a při nejbližší příležitosti mě nezastřelíš nebo nenecháš převelet někam jinam. Posílám ti ten nový projev a nezbývá mi, než doufat, že budeš úspěšnější, než já. Pokud se budou ptát, kde jsem, řekni jim, co uznáš za vhodné. Klidně i pravdu.
Mac


„Sakra.“prskl a všechny papíry vecpal zpátky do obálky. Rychle vyběhl po schodech nahoru. Zabouchl dveře a zamířil k baru. Nalil si skleničku a vyšel na balkon. Zadíval se na Pentagon a povzdechl si. Nerad si to přiznával, ale chápal ji. Kdysi na tom byl stejně. Ať chtěl, nebo ne, za tu dobu, co opustil SGC, se změnil. Dříve neuměl jednat s lidmi, kteří byli v IOA, ale teď mu to připadalo jako samozřejmost. Dopil skleničku a dal se do čtení projevu. Bylo v něm plno čar, které něco někam přesouvaly, plno hvězdiček, zakroužkovaných slov, podtrhaných vět a skoro zoufalého čmárání po stranách papíru. Musel se pousmát. Vzpomněl si, že když Mac s někým mluvívala po telefonu, vždycky si někde něco čmárala. Vypadalo to podobně. Teprve teď pochopil, jak moc se u toho musela nudit. Konečně se do toho začetl.

„Řekneš mi už konečně, co to s tebou je?“zajímal se John večer. Mac seděla na balkoně a vedle sebe měla láhev s vodkou.
„Co by bylo?“odsekla a napila se.
„Od té doby, co se stala ta nehoda, jsi úplně mimo.“podotkl a sedl si vedle ní.
„Asi mám depresi. Teď jsem si uvědomila pár věcí.“povzdechla si.
„Povídej.“pobídl ji.
„Na kolik vypadám?“zeptala se a otočila se na něho.
„Na…třicet?“pousmál se.
„No právě.“
„Ty trubko, co si stěžuješ?“podivil se.
„Víš, kolika se dožívali Antikové? Nebo Eagerové, když už jsme u toho?“
„No hodně.“odpověděl. Maličko zauvažoval, kam míří.
„O to jde. Pokud mě nezabijou, tak bych teoreticky měla žít mnohem déle než všichni ostatní. A to je pro mě nepředstavitelné.“
„Ty máš fakt normálně depresi.“souhlasil John a objal ji. Položila mu hlavu na rameno.
„Moje matka mi…mi tehdy řekla, že se mě chtěla zbavit. Zkoušela všechno, ale nic nezabralo. Oni jsou oba Eagerové, ale moje DNA je antická. Je to chyba. Měla jsem být Eager, ale…“
„Eager, nebo Antik. Není to jedno?“odfrkl si. „Jaký by byl mezi tím rozdíl? V tom, že bys uměla dělat energy koule místo ohně? Oheň je praktičtější.“
„Táta mi říkal, že opravdu nepoznal, že je moje matka Eager. Věřím mu, ale přijde mi to zvláštní. Ona to věděla prý mnohem dřív. Tátu brali jako zrádce, kterého je třeba potrestat. Proto, když zjistila, kdo doopravdy je, mě nechtěla. Nechtěla dítě s někým, koho celá její rasa nenávidí. Vrátila se stejně jako táta. Řekla mi, že chtěla ovládnout Zemi.“tady si znechuceně odfrkla. „Jak ambiciózní a hlavně jednoduché, že? Ovládnout šest miliard lidí.“
„Kolik jí je?“
„Něco málo přes dvě stě let.“povzdechla si.
„Zajímavé.“pousmál se.
„Vidíš tam tu hvězdu?“ukázala znenadání Mac nahoru na oblohu.
„Jo.“přikývl a sledoval nejjasnější hvězdu na nebi.
„Ta je naše.“pousmála se a přitulila se k němu.
„Víš, že ve hvězdách můžeš číst příběhy?“
„Fakt?“
„No jasně.“přikývl zcela přesvědčivě. „Třeba támhle.“ukázal na kupu hvězd. „Říká se tam, že trpaslíci snědli Sněhurce všechno jídlo, když přišli do její chaloupky.“
„Kecáš.“rozesmála se.
„Ne, fakt to tam je.“tvrdil.
„No to těžko. Ta pohádka byla přesně naopak.“usmála se.
„Tak snaha byla.“rozesmál se.
„Měla bych se Jackovi omluvit. Teda jako osobně.“
„To bys měla.“souhlasil.
„Napíšu Abby, aby mi zamluvila letenku.“

„Takže máme tady pokračování ze včerejška. Je tady plukovník Blacková?“zvolal jeden z mužů, kteří mluvili včera.
„Není, generále.“ozval se Jack. „Musela se vrátit.“dodal na vysvětlenou.
„Škoda, myslel jsem, že se zase pobavím.“ušklíbl se nějaký muž ve stínu.
„Nechala mi tady ale svoji řeč.“namítl Jack a sešel o pár schodů níž, a aniž by čekal na odpověď, pokračoval: „Věděli jste, že skoro každý pátý voják – pilot - živí sám celou svoji rodinu? Což je skoro dvacet tisíc mužů.“
„To je pěkné, generále, ale jde tady především o to, že nemají dostatek nalítaných hodin, aby si zasloužili toto platové ohodnocení.“
„Dostatek hodin?“podivil se Jack. „Vždyť jsou v jiné galaxii. Kde mají asi tak vzít dostatečný počet hodin. Nedostanou se k normálním stíhačkám.“
„Pokud se nemýlím, mají je k dispozici.“namítl další muž.
„Jenže provoz je příliš drahý. Teď když dovolíte, rád bych se vrátil k pointě. Za minulý rok byly utraceny miliardy dolarů na…“

Mac dojela před Jackův byt, zaplatila taxikáři a vyběhla po schodech nahoru. Byla celkem překvapená, že bydlí v domě v centru města. V domě bez zahrady, bez rybníčku a podobných věcí. Chvilku přešlapovala přede dveřmi, než zaklepala. Slyšela, jak vevnitř něco šustí. Dveře se otevřely.
„Ahoj.“hlesla.
„Ahoj.“pozdravil upjatě.
„Já…neomlátíš mi to o hlavu, že ne?“zeptala se a ukázala mu láhev whisky, kterou měla za zády. Jenom pokynul rukou. Vešla dál.
„Posaď se.“řekl.
„Ne, dík.“zavrtěla hlavou. „Omlouvám se, Jacku.“hlesla a dala láhev na stůl.
„Za co?“ušklíbl se.
„Já….prostě promiň. Jak to dopadlo?“
„Co bys řekla?“opáčil.
„Já nevím.“
„Schválili to.“
„Schválili?“vyjekla nadšeně. „Skvěle!“vykřikla a objala ho. „Děkuju, děkuju, děkuju!!“
„Máš zač. Kvůli tomu jsem celou noc nespal. Co se to s tebou děje? Bylo to nezodpovědné! To se k tobě vůbec nehodí.“
„Já vím. V tu chvíli jsem na to ale neměla. Nějak toho za poslední týden bylo moc. Byla jsem nervózní, vystresovaná a já nevím co ještě.“
„Kdybys to řekla…“
„Tak by se nic nezměnilo. Musela bych tady tak jako tak. Bylo to Woolseyho nařízení.“
„Máš problém?“
„Ne, sice chviličku měnil barvy, ale vzal to.“
„Aspoň že tak.“
„Odpustíš mi to?“zeptala se potichu.
„Když si se mnou zopakuješ půlnoční gyros a koupání ve vodotrysku.“usmál se. Jenom přikývla a brala to jako ano.

mno tak teď mě můžete kamenovat
další povídka bude ve čtvrtek anebo v pátek a bude maličko akčnější...

mám jenom dotaz: Čtete někdo ty dodatky (vzkazy, či co to je, co píšu pod povídku?...celkem by mě to zajímalo

a jinak kdyby vás napadl nějaký název, tak šup sem s ním, že jakope

pěkný (jsem nemocná tak muži číst povídky a nikdo mi nenadává at se du učit ) jinak teším se na pokračování jo a ty vzkazy čtu

Mackenzie píše:

mám jenom dotaz: Čtete někdo ty dodatky (vzkazy, či co to je, co píšu pod povídku?...celkem by mě to zajímalo

já jo a dokonce i reaguju, ale ty mě stejně neposloucháš

Jasně že čtu vzkazy
Ale myslím že prokované kamenovaní se nekoná Serial bez pouzy by byl nudnej. Jen mi připadá že puvodni namět(střelba do Geroge) byl v tehle dvou částech dost potlačenej, taková omáčka co se do pobytu na zemi moc nehodila. Jasně že musela mít duvod pro depku, ale stejnak...
Název. tentokrát by mě mohlo něco napadnut, jistě! Přáteké a platy.. al je to hodně střelený(do její smrti všichni její přatele zemřou, bobuje za jejich platy a jednoho střelila)

pěkná pauzička jinak dodatky si čtu vždycky... no a musím říct že už jsem začínala mít obavy že an jají stáří nenarazíš eště že tak