Tak, nekonečné čekání přineslo ovoce, jen tak pro zajímavost, tohle jsem napsal až na první cca čtyři řádky dneska, tj. 8.7.2009 za asi dvě hodiny...
23. Životní síly
„Je jich pět, plukovníku,“ Oaklandův obličej měl barvu jemného popela, „pět hive shipů, obklíčily nás.“
„A zjevně si to náramně užívají,“ Deakinse opět na zlomek vteřiny ovládlo zoufalství, ale nepoddal se tomu. Nesměl. Jeho mozek musí až do poslední vteřiny pracovat na vymyšlení způsobu, jak dostat své lidi z téhle situace.
„Pokuste se je ještě kontaktovat,“ řekl do rádia seržantu Hooverovi, „nabídněte kapitulaci. Hlavně ať přestanou střílet.“
„A co potom? To se od nich necháme zajmout?“ V hlasu doktora Knighta zaslechl Deakins záblesk hysterie. Každý člen této expedice dobře věděl, co by to znamenalo.
„Potom,“ řekl plukovník naprosto klidně, „potom něco vymyslíme.“
* * *
„Patnáct vteřin,“ zahlásil Smith, „všichni připravit!“ Rychlý pohled stranou jej přesvědčil. Každý na můstku Persea věděl, jaká je jeho úloha v příštích vteřinách a minutách. Ušklíbl se.
„Teď už vím, co to znamená,“ vyslovil nahlas myšlenku, která mu prolétla hlavou, „když jsem jednou v nějaké knize četl, že ´odhodlání bylo cítit ve vzduchu´.“ Přelétl očima nechápavé pohledy ostatních.
„Byl to šestákovej western,“ řekl na vysvětlenou.
* * *
Pět hive shipů kroužilo kolem Medusy za neustávající střelby. Trup archaické lodi se téměř ztrácel v oblacích žhavých plynů, které se uvolňovaly při dopadu energetických projektilů, avšak stále držel, obavy Deakinse a jeho vědců byly opodstatněné jen zčásti.
Rasa, která tuto loď před tisíciletími postavila, odvedla dobrou práci, a wraithští mrchožrouti, kteří loď o staletí později objevili, ji ještě vylepšili. Výsledkem byl téměř nezničitelný trup, navržený tak, aby v něm organická vrstva čerpala energii k neuvěřitelně rychlé regeneraci z vnitřních kovových vrstev, které ji absorbovaly přímo z energetických bank v nitru lodi. Dvacet hive shipů by muselo soustředit palbu na jedno místo, aby dokázalo takový trup najednou prorazit.
Ale i když bylo protivníků jen pět a jejich střelba byla víceméně chaotická, jen málo střel minulo trup a organický obal, ačkoliv dorůstal ohromující rychlostí, nemohl vydržet věčně. Loď jen zdánlivě bez odezvy snášela nepřátelské útoky. Lodní počítač měl, řekněme, svých starostí dost. Řetězec navigačních příkazů z wraithského satelitu byl stále v platnosti, a po selhání chladícího systému nastala v mozku lodi doslova bouře. Miliardy příkazů miliónům menších i větších systémů po celé lodi byly vedeny jedinou snahou – opravit závadu a uposlechnout navigačního příkazu, který měl prioritu. Netrvalo dlouho a hlavní počítač došel k závěru, že přečerpání chladicí kapaliny, oprava narušeného potrubí nebo kterýkoliv z tisícovky dalších možných scénářů není možný. Zbývalo jediné: pokračovat v cestě podsvětelnou rychlostí.
Fatální selhání jádra hyperpohonu nebylo možno odvrátit ani oddálit, proto se jím počítač přestal zabývat. Třicet minut nebo třicet tisícin vteřiny, pro stroj čas nehrál roli, neznal pud sebezáchovy. Musí pokračovat.
Senzory krátkého dosahu převzaly navigační sekvenci.
Hlavní počítač samozřejmě o útočnících celou dobu věděl, jen je nepovažoval za důležité. Jeho, byť omezená, umělá inteligence vsázela na kartu opětovného skoku do hyperprostoru a únik hive shipům, jejichž konstrukci znal, a o nichž věděl, že jim dokáže uniknout, protože organický obal Medusy mohl být vyživován zevnitř a nepotřeboval tak čas od času vyskočit z hyperprostoru k regeneraci. Teď pětice nepřátel představovala nebezpečí pro podsvětelné motory, které nebyly nezničitelné. Pokud dojde k jejich poškození, prioritní příkaz nebude moci být splněn. Priorita se tedy musí – dočasně – změnit.
Hlavní počítač Medusy znal konstrukci hive shipů.
Jejich slabiny.
Vyslal příkaz k zahájení úhybných manévrů, podsvětelné motory na plný výkon.
Vyslal příkaz k aktivaci hlavní lodní zbraně.
* * *
Taavig, polomrtvý bamorský vědec přidělený k týmu kapitána Condrona, poslouchal štěkání výstřelů, znějící jen několik metrů od něj.
Umřou kvůli tobě, protože ti pomáhali. Ta myšlenka se neodbytně proháněla jeho mozkem, oslabeným po wraithském útoku. Máš jedinou možnost, jak jim pomoct. S námahou otočil hlavu vzhůru. Ve výklenku, v němž ležel, se nacházel zhruba ve výši pasu kulatý panel, lišící se od ostatních, které tvořily stěny chodeb a sálů uvnitř Medusy. Nebyl z kovu, ani neměl stejnou barvu. Bamořan natáhl ruku a dotkl se pružného povrchu panelu, na omak připomínajícího hladkou kůži nějakého živočicha. Taavig znal ten pocit dobře. Bylo to „krmítko“, místo, kde mohl Wraith doplnit energii přímo ze zásob lodi, aniž by potřeboval živou oběť.
Taavig se nadechl a přitiskl svůj krmící orgán na dlani k povrchu panelu. Okamžitě pocítil, jak se mu tělem rozlévá vlna energie. Jeho uměle vyvolané stáří mizelo, vracel se do své původní fyzické podoby. Odtrhl ruku od panelu. Na jeho povrchu zůstala malá ranka, z níž vytékala jedna dvě kapky husté zelenožluté kapaliny. Krev lodi.
Výstřely v ústí chodby ustaly, Condron sprostě nadával, jak zápolil s nábojem zaseklým v komoře, Lanphier přebíjel svou zbraň, vsouval do komory poslední zásobník, posledních čtrnáct nábojů. Taavig se zhluboka nadechl.
Teď můžeš utéct a nechat je tu umřít. Ale ty víš, jak jim pomoct. Pohlédl na svou ruku s krmícím orgánem.
Tak to udělej.
Přitiskl dlaň znova k pružné bláně panelu.
„Tak si pro to pojď, hajzle!“ Lanphier zasáhl dalšího Wraitha třikrát přímo do hlavy, bylo to už hodně na blízko. Neztrácel čas kocháním se, jak jeho cíl padá a hned se zaměřil na dalšího. Condron konečně něco udělal se svou zbraní a složil dalšího útočníka, ale chodba jich byla skoro plná, zbývaly jim jen vteřiny. Oba se v duchu modlili, aby to stačilo. Aby zbytek týmu získal dostatečný náskok na to, aby se dostal ke svým, k někomu, kdo bude mít ještě nabito.
CVAK! Ostrý kovový zvuk utvrdil Condrona v tom, že i vteřiny, které ještě měl, právě došly. Mrštil nepotřebnou pistolí po nejbližším Wraithovi. Lanphier vystřelil poslední náboj. Dva nejbližší Wraithové se vrhli na oba kapitány. Condron se rozmáchl levačkou, ačkoliv dobře věděl, že pěstní souboj s Wraithem může mít jen jeden výsledek.
To je konec.
Mihlo se to mezi nimi směrem do chodby rychlostí absolutně nepřirozenou pro živého tvora. Wraith, který držel Condrona pod krkem prostě zmizel. Kapitán si uvědomil, že vidí jen jakou si rozmázlou nažloutlou skvrnu. Všechno kolem něj jakoby se najednou neuvěřitelně zpomalilo. Jeden tep jeho divoce bijícího srdce jako by trval celé roky. Vnímal všechno rozmazaně a přitom tak jasně.
Gejzír wraithské krve, který pocákal stěnu chodby.
Paže s krmícím orgánem, utržená u ramene, na jeden úder srdce visící ve vzduchu pod stropem jako zrůdná ozdoba.
Další Wraith, hroutící se k zemi s obrovskou mokvavou ránou, zející tam, kde měl původně obličej.
A mezi tím vším tvor v cárech bamorské kombinézy, rozedrané gigantickou muskulaturou, před kterou by zezelenal závistí i Mr. Olympia, deroucí se z jejích zbytků, tvor, který rozdával s nelidskou rychlostí a silou rány, po nichž se wraithští útočníci káceli jeden po druhém mrtví k zemi.
Nevzdávali to, nebyli zbabělci, neutíkali z boje. Jen neměli moc šancí. Jeden z nich chytil tvora, který byl dříve Taavigem, za levé zápěstí, pokoušeje se odtáhnout Bamořanovu paži stranou, aby mohl zaútočit krmícím orgánem na jeho hruď. Taavig jeho ruku setřásl téměř ledabylým pohybem, a druhým mu urazil hlavu, zatímco se již zabýval dalším protivníkem.
Lanphier chytil Condrona, který na ta jatka téměř fascinovaně zíral, za rameno. Jeho posunek byl jednoznačný: pryč odsud! Condron jen pomalu zavrtěl hlavou a otočil se zpátky. Taavig právě pozvedl jednoho z Wraithů pod krkem do vzduchu. Oči Wraitha a člověka se setkaly. Ten pohled způsobil u kapitána Condrona jen to, že tento vysoce disciplinovaný a špičkově trénovaný příslušník zvláštních sil vycenil zuby v divokém, barbarském záchvěvu zadostiučinění.
V očích umírajícího Wraitha spatřil Condron něco, co u této rasy ještě nikdy nezažil, ačkoliv se s jejími příslušníky dříve jako člen expedice na Atlantis dostal několikrát do křížku.
Byl to výraz čiré hrůzy.
TO BE CONTINUED