....bohužel není nějaká speciální, ale tak já doufám, že se vám i tak bude líbit....
Pallas Athéna
„No nazdar, holka. Tebe je těžké zastihnout.“ozval se za Mac rozverný hlas. Otočila se.
„Hm. Ahoj.“pozdravila bezvýrazně – vlastně stejně jako za posledních několik týdnů. Jennifer zmizel z tváře úsměv.
„Promiň….asi….“
„Ne, to je dobrý. Toho si nevšímej.“mávla rukou a zabočila za roh chodby.
„Nechceš jít do mého království?“navrhla Kellerová.
„Můžem.“pokrčila lhostejně rameny. Za pár minut došly na ošetřovnu.
„Kafe?“nabídla doktorka.
„Ani ne.“zavrtěla hlavou Mackenzie a vyhoupla se na jednu z postelí. Jennifer se usadila naproti ní a nasadila vážnou tvář.
„Sára spinká?“ zeptala se. Přikývla. „Jak to zvládáš?“
„Nezvládám.“zavrtěla hlavou Mac. Doktorka na ni vrhla tázavý pohled. „Jsem strašně unavená a nevím, čím to je. Možná jsem už zapomněla, jaké to je být sama s malým dítětem. Jsem ráda, když ráno vylezu z postele. Nebýt Sáry, tak tam zůstanu celý den.“povzdechla si.
„Vím, co teď řekneš, ale psycholog by ti pomohl.“
„Jennifer, psychologa moje problémy zajímají asi tolik, co mě zajímá pěstování ozimé pšenice. To už i Raye moje problémy zajímají víc než Hallifaxe. A stejný účinek by mělo, kdybych se postavila k nějakému pilíři a začla mu něco vyprávět.“
„Dobře…“
„Změnilo se toho strašně moc a já mám pocit, jako by to šlo všechno mimo mě. Nejsem málem schopna napsat ani rozpisy služeb a misí. Nedokážu u toho přemýšlet a soustředit se a pak zjistím, že jsem tam napsala nějakou blbost. V noci, když náhodou usnu, se budím častěji, než když jsem byla těhotná a chtělo se mi věčně na záchod.“
„Dám ti nějaké prášky na spaní.“
„Jenže to se zase v noci nevzbudím, kdyby Sára něco potřebovala.“zavrtěla hlavou Mac a chvilku se dívala do prázdna. „Podívej.“řekla Kellerové a vypadalo to, jako by jí ukazovala dlaň.
„Nic nevidím.“
„No právě.“povzdechla si a spustila ruku dolů. „Měl tam být oheň. Jenže není. Telepatie, telekineze, pyrokineze….všechno je pryč.“
„S tímhle by ti pomohl táta, ne já.“
„Chová se, jako kdybych byla malá holka. Vím, že má o mě strach, ale trošku to přehání. Potom, co se mu narodil Jacob, je jak šílený.“
„Nejsem expert, upřímně řečeno, nevím o tom skoro nic, ale nemohlo by to být tím, co se stalo?“
„Možná. To nevím. Věříš mi, že mi to je úplně jedno.“zamračila se Mac.
„Je ti jedno víc věcí. Včetně toho, jak se chovají vojáci.“
„Co tím myslíš?“nechápala.
„Jsou úplně rozjetí. Vždycky jsi měla perfektně srovnanou jednotku, ale ta je teď jak utržená ze řetězu.“
„Něco s tím udělám.“přikývla, slezla z postele dolů a zapla si vysílačku. „Chucku, byl byste tak laskav a svolal jednotku. Chtěla bych se všemi vojáky mluvit.“
„Ano, madam.“
„Dík.“
„Pořád se snažíš něco najít?“zastavila ji ještě Jennifer, když už byla na odchodu. Beze slova přikývla a odešla.
Mac dorazila do kontrolní místnosti. Celý prostor u brány byl zaplněn lidmi, kteří se vesele bavili. Došla až k zábradlí.
„Mohli byste mi prosím chvilku věnovat pozornost?!“upozornila na sebe. Kupodivu všichni ztichli. „Děkuji. Všichni víte, že…poslední dva týdny mi není nejlíp, ale to neznamená, že se nějak mění pravidla. Pravidla zůstala, jen vy jste se změnili. Chybí vám připravenost a disciplína a proč? Protože jste zjistili, že já s tím nic nedělám. Že vás nechám na pokoji, protože nemám sílu na to, abych něco řešila. To, že některý tým dříve něco sem tam zapomněl, se dalo omluvit, ale to, že teď skoro pokaždé zapomínáte základní věci je neodpustitelné. Nejhorší je, když máte službu a přijdete v civilu. Kde jste k tomu přišli, lidi? Přijít nějaká neočekávaná inspekce, tak letím okamžitě. Věřte mi, že od teď se vše vrátí do starých kolejí. Vy budete chodit upravení, na mise budete chodit nachystaní a ve svém volném čase se budete chovat civilizovaně a ne jak tlupa opic nebo parta zhulených puberťáků! Je vám to jasné?“zvýšila hlas. „Pokud na vás přijde jakákoliv stížnost, pokud vás já uvidím, jak porušujete nějaké předpisy nebo pokud bude vaše chování neúnosné, přijdou na řadu tresty.“
„A jaké?“vykřikl nějaký odvážlivec z davu. George, který stál dole pod schody se otočil a vrhl po troufalci nepěkný pohled.
„Myslím, že mytí prostoru brány, škrábání brambor nebo čištění bot je dostačující. A je mi jedno, jestli půjde o poručíka, seržanta nebo majora. Chci tady mít zase svoji dokonalou starou spolehlivou jednotku. To je vše. Rozchod.“ Mac se otočila a zhluboka úlevou vydechla. Vrchol dnešního dne měla za sebou.
„Madam.“doběhl ji George. „Pěkná řeč.“
„Doufám, že zabere.“povzdechla si.
„Díval jsem se do rozpisu služeb.“nadhodil.
„Ano, jdu zase hlídat nějaké vědce.“přikývla, aniž to dořekl.
„Na to je vás škoda. Proč….“
„Protože jsem přišla o svoje schopnosti a netroufnu si na novou neprozkoumanou plantu. Proto!“vyjela na něho. Tvářil se, jako by do něho uhodil blesk.
„To jsem nevěděl.“špitl.
„Tak teď to víte a určitě si o mně myslíte, že jsem zbabělec.“
„To ne. Ani náhodu.“zavrtěl rezolutně hlavou. „Nikdo vás nemůže považovat za zbabělce.“
„Jenže já se za něho považuju.“smutně se pousmála a odešla.
„Sáro, sněz to. Já jsem ta, která tady nejí.“přemlouvala ji Mac a snažila se do ní nacpat kuře.
„Ne.“zavrtěla hlavou. Mac si povzdechla a dojedla její oběd. Svého se ani nedotkla.
„Ahoj, můžu?“ozvala se za nima Jennifer.
„Ajoj.“pozdravila Sarah. Mac jenom kývla. Kellerová sjela pohledem talíř, kde byla malá kupka brambor a pár kousků nějakého masa.
„Pořád nejíš?“zeptala se přísně.
„Jím.“odbyla ji.
„To vidím. Prosím, udělej mi laskavost a sněz aspoň trošku. Za poslední měsíc jsi se třikrát zhroutila a z toho dvakrát vyčerpáním. Nedělej mi to ještě horší.“ Mackenzie po ní vrhla naštvaný pohled a nabodla si brambory. Doktorka se zatvářila potěšeněji. „Co budeš dělat odpoledne?“
„Jdu ven s nějakým týmem vědců.“odpověděla. „Woolsey dneska hlídá.“
„Aha. Jestli se na to necítíš, napíšu ti neschopenku.“
„Tohle snad zvládnu.“vyštěkla.
„Promiň.“
„Ne, ty promiň. Nějak mi to ujelo.“omluvila se. „Musím něco dělat, jinak bych se zbláznila. Hlídat nějaké vědce zvládnu. Sednu si na nějaký pěkný, mechem obrostlý kámen a budu čučet do blba.“
„Dobrá. Kdybys cokoliv potřebovala, dej vědět. i kdyby byly dvě ráno.“
„Děkuju.“přikývla vděčně.
„Nemáš zač.“
„Všichni se ke mně chováte naprosto úžasně a já nejsem schopna se k vám chovat aspoň mile.“
„Dá se to pochopit. Aspoň ještě chvíli. Za pár měsíců se tady začne tvořit skupina lidí, kterým budeš vadit. Zatím se to neděje, tak se dej do kupy, abys k tomuhle bodu nedošla.“
„Rozkaz, madam.“maličko se pousmála.
„Musíš jít dál. Ne zapomenout, ale jít dál.“
„Pořád hledám způsob….oni jsou přece bohové a ti uměli život vracet. Na netu na Zemi jsem hledala něco víc. Není tam nic konkrétního.“povzdechla si.
„Chtělo by to vymlátit přímo ze zdroje.“
„Udělala bych to strašně ráda. Jenom že je tady problém. Oni si nechodí jenom tak po planetách. A chytat je jako ryby?... No nevím no.“ Jennifer se usmála.
„Ani sis nevšimla, žes to celé snědla.“poznamenala. Mac přikývla.
„Tak pánové. Teď mě dobře poslouchejte. Budete dělat, co vám řeknu. Když řeknu běžte, tak poběžíte, i kdybyste objevili sklep se ZPM. Budete poslouchat, je vám to jasné?“zavrčela Mac a zapla si zbraň. Pod schody stála skupinka obrýlených vědců s kufry a nějakými udělátky. Všichni rozpačitě přikývli. Mac se podezřívavě zamračila. Slyšela drby, že se o ní říká, že jí přeskočilo a není schopna zvládat svou práci. Podle ní to byla blbost, i když si musela připustit, že se jí věci začínají sypat pod rukama. Povzdechla si a zavázala si boty. Chuck mezitím zadal adresu a oni prošli. Na planetě si vědci rozdělali svoje nástroje a přístroje a začali pracovat. Vojáci, kteří šli s nima obhlídli okolí a když nezjistili žádné nebezpečí, sedli si na kmen a začali hrát karty. Mac šla stranou a posadila se na jeden balvan. Nepřítomně házela malé kamínky do dálky. Tohle byly nenáročné mise. Stačilo jen dohlídnou na to, aby se vědci moc nerozvášnili a neudělali nějakou hloupost. S Johnem vždycky dělali nějaké blbosti. Hráli piškvorky, lodě, něco jako stolní tenis bez stolu nebo si třeba jenom povídali o všem možném i nemožném. Ale dneska se nudila. Neměla se s kým bavit. Vlastně ani nechtěla. Poslední dobou byla nejradši sama.
„Plukovníku, plukovníku!“ volal jeden z vědců. Zpozorněla. Tohle nevěstilo nikdy nic dobrého. Zpoza stromů vyběhl muž.
„Děje se něco?“
„Našli jsme něco úžasného!“vyhrkl. Oddechla si.
„Ano?“
„Ano. Je to dokonalé.Je to nádherná květina. Má okrasné lístky jako červánky. A ta vůně…“
„Úžasné, doktore.“protočila oči a sedla si zpátky. „Měl byste se vrátit zpátky, aby vám nezvadla.“ Vědec nadšeně přikývl a odběhl zpátky. Zase se usadila zpátky na kámen.
„Plukovníku, plukovníku!“zaznělo opět z dálky. Mac si povzdechla a ani se neobtěžovala seslézt z kamenu. Zavolání se ozvalo znovu. Tentokrát znělo vyděšeně. Neochotně vstala a šla se podívat, co se děje. Najednou se ozvala střelba. Zrychlila. Mezi stromy bylo vidět pár vojáků, kteří se marně snažili odrazit útok. Zdálo se, že Bohové zjistili, kde budou a vyslali své vojsko. Mac zaklekla a začala střílet.
„Potřebuju, abyste ty vědce odsud dostali!“křikla do vysílačky.
„Ano, madam.“
„Postarám se o zbytek.“dodala ještě. „Sice nevím jak, ale na něco určitě přijdu.“zašeptala pro sebe. Chvilku přemýšlela a pak ji něco napadlo. Vyběhla mezi stromy a snažila se odlákat pozornost. Vypadalo to, že si jí vojáci všimli a vydali se za ní.
„Běžte!“křikla do vysílačky.
„Rozkaz.“ozvalo se v odpověď. Za pár set metrů se zastavila. Otočila se, ale nikoho neviděla. Zamračila se. Jindy by použila telepatii, ale teď se musela spolehnout jenom sama na sebe. Najednou ji někdo srazil k zemi. Vykřikla bolestí, protože napadla na pažbu zbraně. Odepla si ji a vstala. Stál před ní voják v uniformě s brněním na ramenech. Vytáhl nůž a zaútočil. Uhla.
„Plukovníku, jsme u brány!“ozvalo se z vysílačky.
„Rozumím, dorazím trošku později.“hekla a nakopla vojáka mezi nohy. Ten se zkroutil dolů a zůstal ležet. Mac si oddechla a otočila se k odchodu. Najednou za sebou uslyšela zašustění. Otočila se a viděla, jak na ni míří zbraní, ale než stačila cokoliv udělat, vystřelil a ona padla k zemi.
„Identifikační kód doktora Wayna.“ohlásila Amélie.
„Otevřete.“přikývl Woolsey. Bránou proběhli mariňáci a vědci.
„Kde je plukovník?“zeptal se George se Sarah na klíně.
„Odlákala pozornost a potom jenom řekla, že dorazí později.“odpověděl mu jeden voják.
„Vy jste ji tam nechali?“vykřikl, až Sarah nadskočila. „Pane, žádám o povolení jít na tu planetu.“
„Zjistíme, jaké jsou podmínky. Pak můžete.“
Mac se probrala v nějaké šeré kamenné místnosti. Pomalu se posadila. Strašně ji bolela hlava.
„No konečně.“ozvalo se za ní. Otočila se a viděla nad sebou stát menšího zarostlého muže.
„Kdo jste?“
„Mě jméno je Talos.“
„Těší mě. Kde jsme?“
„Těžko říct. Ale odsud není úniku.“
„Já bych to tak černě neviděla.“zamrčela a postavila se, ale vzápětí spadla zpátky.
„To nebyl dobrý nápad.“
„Taky jste si všiml?“odsekla a přesunula se do nejtmavšího kouta, protože ji ze světla bolely oči. „Tak jinak. Co o tomhle místě víte?“zeptala se a rozhlížela se po ostatních lidech sedících v opačném koutě.
„Moc ne. Ale jedno je jasné. Nikdy se odsud nedostaneme.“
„Vždycky je cesta.“prohlásila přesvědčeně.
„Ne, když vás odvedou.“zavrtěl hlavou.
„A co se děje?“
„Mám tam venku syna. Jako stráž. Nepamatuje si, kdo jsem.“
„To je mi líto.“
„Máte děti?“
„Dvě dcery. Jedna je ještě malinká.“ Vzpomněla si na Sarah a cítila se trošku provinile. Poslední týdny dělala všechno proto, aby aspoň na chvíli zapomněla a aby si připomněla, že vůbec ještě žije a má pro co žít. „Jak jste se sem dostali?“
„Unesli nás. Z naší domovské planety.“
„Víme o nich, že na lidech provádí různé pokusy….“nechala větu nedokončenou.
„To by vysvětlovalo, co se stalo mému synovi.“
„Pravděpodobně.“přikývla. „Znáte ty lidi?“
„Ne, ale někteří jsou tady déle než já.“
„Když mě omluvíte, budu se snažit potlačit ten strašný pocit viny, co mám poslední čtyři týdny.“hlesla. Muž jenom vyjeveně stál, ale pochopil, že dál s ním zatím nechce mluvit.
„Nenašli jsme žádné stopy, pane.“oznámil zklamaně George, když se vrátil o pár hodin později z planety.
„Tak to je špatné. Myslíte, že bychom ji našli přes vysílač?“navrhl Woolsey.
„Ty podkožní vysílače nemají takový dosah. A pokud ji zajali Bohové, myslím, že ji ten vysílač vyndali, nebo aspoň vyřadili.“namítl Rodney.
„Tak jak ji najdeme?“zamračil se Richard.
„Kdyby mohla používat telepatii, našla by ona nás, ale takhle….“povzdechl si major.
„Telepatii? Co?“nechápal McKay.
„Nemůže používat svoje schopnosti.“objasnil jim Winterson.
„O-ou.“hlesl doktor.
„Tak to je průšvih.“přidal se Woolsey.
„Myslím, že to zvládne. Kolik let byla bez schopností a taky přežila.“prohlásil přesvědčeně George.
Dveře cely se otevřely a dovnitř vešli dva vojáci.
„Naše bohyně chce mluvit s tebou!“ukázal jeden z nich na Mac.
„Jsem poctěna.“ušklíbla se a vstala. „Ale já nechci mluvit s ní.“
„Nejsi v postavení, abys mohla vyjednávat.“
„Já nevyjednávám, oznamuju.“maličko se pousmála.
„Pojď.“pobídl ji voják a potáhl ji za ruku.
„No jo, tahat mě nemusíš.“zavrčela a doprovázená pohledy ostatního osazenstva cely, vyšla ven. Vojáci ji vedli dlouho chodbou lemovanou starými antickými sloupy. Mezi jednotlivými z nich byly louče, které osvětlovaly prostor kolem nich a sem tam před nějakými dveřmi stály stráže. Dorazili před honosné zdobené dveře.Stráž dvakrát zabouchala a dveře se otevřely. Strčili ji dovnitř. Místnost byla stejná jako u Deimose. Okolo stěn byly zdobené sloupy a na zemi mezi nimi nádoby s ohněm. V místnosti bylo pološero. Na opačném konci seděla na něčem, co se hodně podobalo trůnu, postava. Vstala, jakmile vešli. Stráže si ihned klekli.
„Děkuji.“řekla postava. Stráže se uklonili a postavili se ke dveřím. „Jak se jmenuješ?“zeptala se.
„A jak ty?“opáčila Mac.
„Mé jméno je Pallas Athéna.“
„Pallas? Další? To snad není pravda. Doufám, že to je všechno. Nemám totiž ráda, když se moc lidí jmenuje stejně jako já.“
„Ty tohle jméno stejně nepoužíváš.“namítla žena a přešla kousek k ní. V jedné ruce měla kopí a v druhé štít a na hlavě přilbici.
„Co chceš?“zeptala se Mackenzie.
„Chci se o vás dozvědět víc.“
„Víc? Tím, že na nás budete dělat pokusy?“
„Nejsem jako ostatní.“namítla.
„Opravdu? Na mojí domovské planetě o tobě a tvém původu kolují různé mýty. Co je pravda?“
„Jaké mýty?“zajímala se zvědavě.
„No třeba o tom, kdo že je vlastně tvůj otec. Někdo tvrdí, že jsi adoptovaná, někdo zase, že tvůj otec je kozí obr…..“
„Můj otec je Zeus! Vládce všeho živého i neživého, přemožitel Krona a manžel Héry…“
„O otec dalších minimálně 46 dětí…“přerušila ji.
„Můj otec…“
„Si rád užije. To je lidské, ale doufám, že platí alimenty.“
„Alimenty?“nechápala.
„To je jedno.“mávla rukou.
„Odkud jsi?“zeptala se Athéna.
„Z daleka.“odpověděla neurčitě.
„Nejsi jako většina lidí. Nevzdoruješ.“
„Měla bych?“
„Myslíš si, že nemáš co ztratit….ale to není pravda. Můžeš ztratit víc, než si myslíš.“řekla potichu.
„Jako co?“odsekla Mac a rozhlížela se kolem sebe.
„To musíš vědět sama nejlépe.“
„Máte všichni stejné vybavení lodí. Stejné zařízení. Nenudí vás to trošku?“změnila téma.
„Ne.“
„Potkali jsme někoho jako ty. Jmenoval se Deimos. Utekli jsme mu. Byl trošku labilní.“
„Ano, dělá se silnějším, než doopravdy je.“
„Jsi bohyně moudrosti, že ano?“zeptala se pomalu.
„Ano.“přikývla.
„Fajn, to je moc fajn.“přikývla. Celý rozhovor se nenápadně přesouvala ke dveřím. „Četla jsem, že prý provádíte pokusy na lidech.“
„Snažíme se o vás zjistit něco víc.“
„Pokusy? Jak lidské…to se nemůžete prostě jenom zeptat?“
„Jste důvěřivá rasa a my potřebujeme armádu.“
„Armádu? Pro co?“
„Pro ovládnutí této galaxie.“
„Nic tady není. Kromě tří ras, které vás tady nechcou a které jste dohnali tak daleko, že uzavřeli spojenectví.“
„My potřebujeme armádu proto, abychom byli silní.“zavrčela.
„A na co potřebujete armádu, když nebudete mít s kým bojovat? Kvůli moci?“vyprskla trošku opovržlivě Mac a praštila jednoho ze dvou vojáků po hlavě. Padl k zemi omráčený. Athéna na ni vyslala jeden z nožů, který se zapíchl do zdi. Mac uhla vytáhla ho a zabila jím druhého strážného. Rychle se schovala do stínu a snažila se dostat za Athénu, která ji neviděla.
„Odsud neutečeš!“vrčela Bohyně. „Jsem bůh. Vím, kde jsi.“ Mac se kousek přesunula, aby viděla její záda. Když se otočila ještě kousek, Mac vyrazila a přimáčkla ji ke zdi s nožem u krku.
„Boha nemůžeš zabít!“zavrčela Athéna.
„To říkali i Goal´di. A jak dopadli. Řekni mi, co chci vědět a já tě možná nezabiju.“zavrčela.
„Ale já potom zabiju tebe.“
„Kecy! Kdybys byla bůh, poznáš, že chci zaútočit! Věř mi, že mě nezabijěš. Pokud jsi opravdu bůh, tak mi řekni, co chci vědět.“
„Takhle to nefunguje.“
„Dobrá, napovím ti. Nedávno mi zabili přítele a já chci vědět, jak ho vrátit zpátky.“
„To není možné.“
„Jste přece bohové, ne?“zavrčela a stiskla ji pod krkem víc.
„Nemůžeš mě zabít.“
„To si nemyslím, všechno jde zabít. Tak povídej.“znova zavrčela a nůž jí přitiskla tak, že jí z krku začal téct krev. „Řekni mi, jak ho dostanu zpátky! Pokud si ceníš života, tohle ti ho může zachránit.“
„Musíš…musíš najít Eróse a Kybelé. Jsou to bohové…lásky a Kybelé je dárkyně života…. Pokud ho ovšem zabili bohové smrti a oni u toho nebyli, nepomůžou ti.“
„Proč?“
„Při vraždě musí být přítomni dva bohové smrti a Erós a Kybelé. popřípadě…vždycky stejný počet.“
„Chápu…kde je najdu?“
„To já nevím.“
„KDE?!“
„Žijí už po tisíciletí v horách. V jeskyních.“
„Adresu planety!“
„Já ji neznám. Přísahám!“řekla Athéna. Mac se na ni chvilku dívala a potom ji praštila po tváři. K jejímu údivu zůstala ležet na zemi. Vyšla ze dveří. Nikde nikoho neviděla, a tak pokračovala směrem k celám. Jenom tam narazila na dva strážné, které během pár chvil zneškodnila. Vykopla dveře.
„Vy?“vyjekl Talos.
„Jdete, nebo tam budete jenom tak sedět?“zeptala se. On a asi dalších patnáct lidí vstali a vydali se za ní. Cestou si ještě vzala zbraň od stráží a něco, v co doufala, že to je vysílačka.
„Jak jste se odtamtaď dostala?“
„Jsem dobrá.“odpověděla a nakoukla za roh. Když viděla, že nikde není ani noha, šla dál. Pár minut se motali po paláci nebo kde to vlastně byli, ale nakonec našli východ. V momentě, kdy vyšli ze dveřích a objevili se na louce, se rozezněl alarm.
„Honem, rychle!“křikla Mac. Lidé se rozutíkali do lesa.
„Běží za námi!“křikl Talos.
„Je tu brána?“zeptala se Mac.
„Co to je?“
„Kruh předků? Taková ta velká kulatá věc.“
„Ano, přivedli nás tím.“
„Kde je?“
„Pár kilometrů.“
„Tak pojďme.“pobídla je. Celá skupina se rozběhla do lesa. Po chvilce se ozýval alarm blíž.
„Zrychlete!“zakřičela.
„Kam půjdeme?“
„K nám, pokud nás pustí.“povzdechla si.
„Brána je za tím kopcem.“ukázal Talos na zarostlý kopec. Skupina jím proběhla a viděla v údolí bránu. Běželi k ní, jak nejrychleji mohli. Na obloze se objevily stíhačky. Mac už doběhla k DHD a zadávala adresu Atlantis. Brána se otevřela.
„Tady plk. Blacková. Identifikační kód Alfa, Bravo, Whisky, X-ray, Sierra, Tango, sedm.“ řekla do vysílačky.
„Tady Atlantis. Rozumím. Otvírám štít.“ozval se dobře známý hlas Woolseyho.
„Přijde ještě pár lidí.“oznámila a popohnala lidi do brány. „Řekněte jim, že půjdu poslední a ať hned potom zavřou bránu.“
„Ano.“přikývl Talos a proběhl bránou. Najednou se začala ozývat střelba. Lidé začali panikařit.
„Běžte, honem!“pobízela je. Nad nimi začali létat stíhačky a bombardovat je. „Zrychlete!“
Většina lidí už proběhla a Mac se chystala taky. Jenom se ještě podívala, jestli jsou všichni. V tu ránu kousek od ní dopadla střela ze stíhačky a odhodila ji přímo do brány.
„Nehýbej se!“slyšela, jak jí někdo tohle říká. Poslechla a jenom si držela ruku přes oči. Někdo se jí to snažil odtáhnout. Povedlo se mu to. Rychle zavřela oči. Jakékoliv světlo pro ni bylo nemyslitelné. Potom už nevěděla nic.
„Jsi vzhůru?“zeptala se Jennifer o pár hodin později.
„Jo.“přikývla, ale oči nechala zavřené.
„Nikdo tady není, tak zhasnu světla.“řekla doktorka a zhasla. Mac otevřela oči. Byla na ošetřovně.
„Dík. To je lepší. Musí to být tou explozí.“
„Mělo by to přejít. Skener nic neukázal. Máš jenom naražené žebra a pár dalších modřin.“
„Kde je Sarah?“
„S Georgem. Večeří.“
„Aha. Mohla by tady dneska přespat?“
„Jistě.“
„Co ti lidé?“
„Už jsou doma. Moc ti děkují.“pousmála se. Mac jenom přikývla. „Večer ti přivedu Sáru, dobře?“
„Díky moc.“
„Mami.“zavolala Sarah, když s objevila ve dveřích s majorem Wintersonem, a rozběhla se k ní. Mac se trošku posunula a Sára si vlezla k ní do postele. Přikryla ji.
„Jsem rád, že jste v pořádku.“usmál se George.
„To já taky.“přikývla.
„Jennifer mi říkala, co jste zjistila. Hodláte je začít hledat?“zeptal se spíš jenom pro jistotu, protože odpověď dávno znal.
„Jistěže.“přikývla.
„Chci, abyste věděla, že vám kdykoliv pomůžu.“
„Děkuju.“
„Už půjdu. Dobrou noc.“rozloučil se. Mac se zachumlala pod peřinu a přikryla Sarah. Ta se k ní přitulila. Začala ji hladit po zádech a Sarah za chviličku usnula. Mac ji chytla za ručku a za pár minut usnula taky.
No nevím, kdo si to kdysi stěžoval, že se ty povídky nějak zkracují...dovolím si nesouhlasit...teď mi to naopak přijde čím dál delší
A vzhledem k tomu, že tady máme povídku číslo 100, tak vám tady všech sto částí hodím na stažení....za dání všeho do PDF a Wordu děkuji
...pokud to budete chtít hodit někam jinam, klidně napište....
a doufám, žen se sgcatlantis zase tak pěkně rozepíše...copž samozřejmě neznamená, že ostatní by nemohli, že?
Jinak jsem ráda, že díky vítězství (ne kterém máte podíl především vy) v soutěži se objevilo pár dalších lidí, kteří si povídky přečtou...já osobně doufám, že se budou líbit