Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Taky se to dá tak říct, ale nechceš to přepočítat na hodiny? Vypadalo by to ještě líp

Mac: tak teda jo, jsi mladší O
2 448 dní = 58 752 hodin = 3 525 120 minut = 211 507 200 sekund

to si děláš srandu ...tys to fakt udělal? no já se picnu ... určitě ses nudil, co?

vynásobit dvě čísla zvládne každá kalkulačka

ale ja nerikam, ze ne , ale tak ze se mu chce ...mně by se nechtelo... ... ale tak ja jsem strasne lina, takze...

Nemůžu si pomoct ale začíná to tu vypadat jako VĚKOVÁ INFORMAČNÍ KANCELÁŘ

tak se přidej

Narozen 7.8.1992
Na roky,měsíce,dny,hodiny,minuty,a sekndy si to přepočítejte sami,mě by z toho kleplo

sgcatlantis,Mackenzie: já si to hodil do Exelu a spočítal tam

Mac, tak teda gratuluju k dosažení titulu:Povídka roku 2008 a Autor roku 2008
Co to takhle oslavit dalším dílem

jj už jsem tady...

Pohřeb

Bylo krásné slunečné ráno. Obloha byla jasně modrá bez jediného mráčku. Bylo to, jako by se počasí na Atlantis vysmívalo. Takhle krásně nebylo už dlouho. Škoda, že to nedokázalo ocenit pár lidí.

„Vypadám jako idiot.“zavrčel George a obhlížel se v zrcadle. Na sobě měl perfektně vyžehlenou parádní uniformu a naleštěné polobotky.
„Klid, v tom obleku se taky necítím nijak zvláštně.“povzdechl si Rodney.
„Neviděl někdo Mac?“starala se Jennifer, která byla v černých šatech.
„Byla u sebe.“odpověděl jí George.
„Aha.“

„Pojď, holčičko….pomaličku půjdeme.“povzdechla si Mac a natáhla k Sáře ruku. Ta se jí chytla. Ještě na chvilku se zastavila u zrcadla a podívala se do něho. Musela uznat, že vypadá hrozně. Bylo poznat, že není úplně v pořádku a trošku začínala litovat, že ji Kellerová z ošetřovny vůbec pustila. Tmavé kruhy pod očima nedokázal skrýt ani make-up. Při představě, co všechno bude muset při pohřbu udělat a říct, jí zabylo špatně. Zhluboka se nadechla a i se Sárou odešly.

Jakmile došla k bráně, cítila na sobě pohledy ostatních. Došla k závěru, že nejlepší bude, zkoumat svoje boty. Ucítila, jak jí někdo dal ruku na rameno.
„Můžeme?“zeptal se Woolsey v černém obleku. Přikývla. Po schodech scházela Jennifer, George, Rodney, Lorne a Ronon.
„Já….ještě se stavím u táty.“hlesla.
„Dobře.“přikývl George a prošli bránou na Zemi. ´

Mac se od zbytku odpojila asi v půlce cesty a odbočila na tátův ranč. Zaklepala na dveře. Její táta – měl na sobě taky parádní uniformu - otevřel a beze slova ji objal a pustil dál.
„Posaď se.“kývl na židli. Poslechla. „Jak to zvládáš?“
„Nezvládám.“zavrtěla hlavou.
„Jestli chceš, vezmeme Sarah napřed a ty pak můžeš dorazit později.“nabídl jí.
„To by bylo fajn.“přikývla vděčně a neubránila se pocitu, že tuší, co má v plánu. V kuchyni se objevila Sam i s malým Jacobem. Měla na sobě taky černé šaty. Smutně se pousmála.
„Je skoro jedenáct. Pomalu vyrazíme.“povzdechl si Christopher.
„Dej to prosím Lorneovi nebo Wintersonovi.“požádala ho a podala mu bílou obálku.
„Jistě. Uvidíme se na místě.“ Přikývla a odploužila se do svého pokoje. Padla na postel a chvilku hleděla do stropu. Potom si svlíkla uniformu a převlékla se do černého kostýmku. Vyšla ven a sedla do auta. Chvilku jí trvalo, než nastartovala.

„Nevíte někdo, proč jsme tady a ne v Arlingtonu?“zeptal se McKay, když už čekali na hřbitově.
„Jeho matka nechtěla, aby byl tak daleko. I když řekněme si upřímně, že z Floridy to má tak na stejno. Ale prý je tady i jeho otec, takže možná proto.“vysvětlil George. „Hele, to je Chevy od Blacka.“ukázal na parkoviště, kde se právě objevilo tmavé SUV. Z něho za chvilku vystoupil Christopher, Sam a Sarah s malým Jacobem. Vydali se po cestě ke zbytku. Za pár minut se začali sjíždět další smuteční hosté.
„Pane.“přikývl Winterson. „Plukovník s vámi není?“
„Ne, měla by dorazit za chvilku, ale poprosila mě, abych vám předal toto.“řekl Christopher a podal mu obálku. George ji otevřel a rychle papír, který byl uvnitř přečetl.
„To je ta řeč….. Ona nepřijde, že?“hlesl.
„Já nevím.“pokrčil rameny.
„Potřebujeme někoho pro případ, že by se opravdu neobjevila. Evane, kdo z nás dvou je starší?“
„Služebně já.“řekl a v ten okamžik vyfasoval papír s řečí. „Ale…. Nevím, co mám dělat.“
„Řeknu vám to.“ozval se O´Neill, který právě dorazil a i s Christopherem se dali do vysvětlování.

Mackenzie zaparkovala v nějaké boční ulici a v duchu doufala, že jí to auto nikdo neukradne. Cestou se rozhodla. Neměla na to, aby poslouchala nějaké řeči a potom sama mluvila. A už vůbec si nedokázala představit, že by měla vést celou jednotku. A v neposlední řadě vůbec nestála o to, aby se setkala znova s Johnovou matkou. Všechno bude pozorovat v klidu z dálky a vytratí se dřív, než si jí někdo všimne. Pomalu se vydala na hřbitov. S každým krokem, který jí přibližoval, cítila, jako by ji nohy přestávaly poslouchat. Prošla postranním vchodem. V dálce viděla stále se zvětšující skupinu lidí a pár desítek metrů od nich vysoký a široký strom. Přimotala se k nějaké skupině neznámých lidí, a když procházeli kolem stromu, odpojila se od nich a zamířila za strom, za kterým zůstala až do konce. Věděla, že se chová dětinsky, ale nemohla si pomoct.

„Věděla jsem,….že to byla….špatná volba….Ani na pohřeb mu nepřijde….“lamentovala Gladys Sheppardovi podpírána nějakými ženami, nejspíš jejími přítelkyněmi.
„Vidíš, kdyby na tebe dal….“říkala právě jedna z nich.
„Bože, jak já bych je rád prorval nějakým poklopem od kanálu.“zavrčel vztekle Christopher, který je slyšel.
„Uklidni se. Ona ti za ty problémy nestojí.“poplácala ho Sam po ramenu.
„Víš, ono je dobře, že Ginny nešla. Myslím, že by to nezvládla. Nechci ji podceňovat, ale tohle by podle mě bylo na ni moc.“
„Neodsuzuju ji. A myslím, že ani nikdo z…. víš odkud. Jenom ta stará…dáma támhle si myslí něco jiného.“ukázala na Gladys.

„Tohle zvládnete, majore.“povzbuzoval ho Woolsey.
„Nejsem si jistý, pane.“polkl Evan nervózně. „Mám říct, že Mac má nějakou práci, nebo to mám nechat tak?“
„Jestli se vám něco podaří vymyslet, řekněte, proč tady není.“přikývl Richard.
„Je tady asi pět podobných SUV jako má ona, ale nejsem si jistý, jestli je nějaké její.“ povzdechl si George.
„Nechte to tak.“mávl rukou Woolsey.

Za pár minut se smuteční průvod vydal po úzké cestičce k místu jeho posledního odpočinku. V čele průvodu šel kněz, za ním jeho ministranti a v závěsu za nimi neslo šest mužů bílou rakev, za kterou šla Johnova matka a bratr a za nimi zbytek hostů. U hrobu stála řada vojáků v parádních uniformách v čele s majorem Lornem, který měl v ruce připravenou šavli. Jakmile je uviděl, zavelel a všichni vojáci se postavili do pozoru. Vojáci, kteří nesli rakev, ji položili nad hrob. Kněz se postavil nad rakev.
„Nečekaně nás opustil milovaný syn, otec, bratr, přítel a v neposlední řadě skvělý a odvážný voják, který zachránil mnoho životů. Teď mi prosím dovolte, abych předal slovo někomu, kdo znal podplukovníka Johna Shepparda lépe. Majore.“ Major Lorne vyšel z řady a postavil se nad rakev. Vyndal z náprsní kapsy papír psaný Mac. Písmo bylo místy roztřesené. Zhluboka se nadechl.
„Žádná slova, které na světě existují….v žádném jazyce nebo dialektu nemůžou vyjádřit, jaký John Sheppard doopravdy byl. Byl to skvělý otec, který nade vše miloval svou dceru Sáru, byl přítel, ke kterému jste kdykoliv mohli přijít a on vás podržel a byl také skvělý voják, který zachránil mnoho životů. Neváhal nasadit svůj život pro lidi ze svého týmu, ale i pro lidi, které skoro neznal. Viděl věci, o kterým se mohlo jiným jenom zdát Byl čestný, vtipný, statečný a chytrý. Já upřímně doufám, že tam, kde je, je mu dobře, ne-li líp, než tady.“ Lorne dočetl. A na jeho místo přišel Woolsey. Mac, pořád schovaná za stromem, poznávala některé své věty. Woolsey si odkašlal.
„Měl jsem možnost být podplukovníkovým velitelem více jak dva roky. Za tu dobu jsem ho poznal z jiné stránky, než ze stránek spisu, který nebyl moc růžový. Po pár měsících jsem pochopil, že to, co říká spis, není důležité. Poznal jsem ho jako muže, který si dokázal poradit s jakoukoliv situací, nade vše miloval svoji přítelkyni a dceru a dokázal pro ně obětovat cokoliv. Zjistil jsem, že se nedá pořád jen řídit pravidly. A on se jimi moc neřídil a vyplatilo se mu to. Je mi líto, že jsem neměl šanci, poznat ho lépe.“ Po těchto slovech se vrátil k ostatním.
„K čestné salvě připravit.“zavelel major Lorne. Vojáci si dali zbraně na ramena a vzápětí, namířili do vzduchu. „Pal!“ Ozvaly se výstřely. „Nabít…..Připravit!....PAL!“ Opět se ozval mohutný, jako by jednotný výstřel. Mac cítila, jako by se jí při každém dalším výstřelu zaryla pravda hlouběji. Byla ráda, že má vedle sebe ten strom, o který se mohla opřít.
„PAL!“ozvalo se potřetí a naposled. Jeden z vojáků vzal z rakve vlajku, kterou byla přikryta a druhý mu ji pomohl složit do dokonalého trojúhelníku. Potom pomalu, v pozoru a rovný jako přímka, přešel k Johnově matce a předal jí ho. Přikývla a převzala ho. Zařadil se zpátky. Rakev začala pomalu sjíždět dolů. Mac to nevydržela a co nejméně nápadně se vytratila. Doufala, že ji nikdo neviděl.

„Trošku jsem doufal, že se nakonec objeví.“povzdechl si George, když hodil na hrob dvě červené růže. Jednu za sebe a druhou za Mac.
„Byla tady.“řekl Christopher a zvedl Sáru do náručí.
„Nikde jsem ji neviděl.“pokrčil rameny Jack.
„Já neřekl, že jsem ji viděl.“maličko se pousmál.
„Chápu.“
„Pojedem domů, ať tam není dlouho sama.“
„Jistě. Rád jsem vás zase viděl.“
„Já vás taky, Jacku. Majore, doktore.“rozloučil se Christopher.

„Půjdu se podívat, jestli je doma.“vyhrkl Christopher, když dojeli domů.
„Nemá tady ani auto.“upozornila Sam.
„To je fakt. Asi si jela něco zařídit.“
„Chrisi, je dospělá.“podotkla.
„Já vím.“povzdechl si.

„Takže jste ji neviděl, majore?“ujišťoval se Christopher, když se Mac do večera nevrátila.
„Ne, pane. Je mi líto.“odpověděl George.
„Aha, díky moc.“posmutněl a zavěsil telefon. Vyťukal další číslo.
„O´Neill.“ozvalo se.
„Ahoj, Jacku. Nevíte, kde je Mac?“
„Ne, proč?“
„Nemůžu ji sehnat. Má vypnutý mobil.“
„Aha, je mi líto, ale nevím, kde je.“
„Díky moc.“
„Chrisi….“ozvala se Sam s malým Jacobem v náručí. Otočil se. „Ona se o sebe postará.“
„Tys ji nikdy takhle neviděla. Mám o ni strach.“
„Je dospělá.“připomenula mu znova. Povzdechl si a sedl si k televizi.

„Je mi líto, slečno, ale víc vám nenaliju.“zavrtěl hlavou barman, když si Mac objednala kdo ví kolikátého panáka whisky. Jenom se pousmála, vytáhla deseti dolarovou bankovku a položila ji na barový pult. Barman přikývl a nalil jí další. Nevěděla, jak dlouho tam sedí, ani kolik vypila. Chtěla jen zapomenout. Panák do ní sklouzl stejně hladce jako všechny předtím. Vlasy, které měla dopoledne perfektně upravené, jí teď trčely na všechny strany, černé sako měla rozepnuté a seděla na vysoké barové židli.
„Dejte mi ještě jednoho.“hlesla.
„Ne, myslím, že by to stačilo.“ozvalo se za ní.
„Je mi fajn.“odsekla.
„Jak dlouho tady sedíš?“ Pokrčila rameny.
„Přestaň! Nejsi můj otec, Jacku.“vypravila ze sebe.
„Kolik?“otočil se na barmana. Ten jenom začal počítat.
„Vypila skoro celou flašku whisky…..nějaké drinky…..to dělá 150 dolarů.“ Jack jenom vyvalil oči, ale vytáhl z kapsy pár zmuchlaných zelených bankovek a dal je barmanovi. Vzal Mac pod paži a stáhl dolů z barové židle. Trošku se jí podlomily nohy, ale vysmekla se mu.
„Nech mě být!“
„Pojď. Dej mi klíče od auta.“
„Zvládnu to sama.“
„Tak to pochybuju. Sotva stojíš.“ušklíbl se a vyvedl ji ven.
„Hele, když už jsme tady…moje auto je dost velké, co takhle kdybys využil toho, že jsem na mol.“mile se pousmála.
„No právě proto, že jsi na mol, to neudělám a taky proto, že před necelýma dvanácti hodinami měl tvůj přítel pohřeb. Dej mi ty klíčky.“
„Ne. Je to moje auto….nikdo jiný ho řídit nebude.“zavrtěla hlavou.
„Dej mi ty klíče. Vybouráš se a zítra půjdu na tvůj pohřeb. Dělej!“štěkl. Neochotně zahrabala v kapse a hodila mu klíče, které letěly trošku šikmo. Jack je chytl a pomohl Mac do auta.

Za půl hodiny minuli ceduli Neeves – ranče jejího otce. Jack vjel na příjezdovou cestu a za chvilku se objevil před domem. Ještě než stačil vytáhnout klíčky ze zapalování, ve dveřích se objevil Christopher. Mac skoro vypadla z auta, ale Jack ji chytil a pomohl na nohy. Dovedl ji ke dveřím.
„Kde jste ji našel?“zeptal se její otec.
„V jedné hospodě u cesty. Byla tam od pohřbu.“
„Vypadá tak.“poznamenal a objal ji, protože se trošku nebezpečně kymácela. „Nevíte, kolik toho vypila?“
„V litrech netuším, ale propila 150 dolarů.“
„Dám vám to a pak ji zaškrtím.“řekl Christopher a vytáhl peněženku.
„To je dobré. Nechte to tak. Dá mi to někdy sama.“mávl rukou.
„Ne…“
„Jo.“
„Jacku…..“trval na svém její táta a strčil mu do kapsy peníze.
„Tak dík.“povzdechl si. „Zavolám si Odysseu. Dobrou noc.“rozloučil se. Christopher odvedl Mac dovnitř a pomohl jí se převléct. Za pár minut usnula.

„Ou…oh…“hlesla ráno a přetáhla si přes hlavu peřinu. Za chvilku chtě nechtě musela vylézt, protože se jí chtělo na záchod. Myslela, že se jí rozskočí hlava. Světlo jí píchalo do očí a při prudším pohybu se jí točila hlava. Pomalu sešla dolů do kuchyně a podívala se na hodiny. Bylo skoro poledne. Otráveně zamrčela a zamířila k ledničce, na které našla vzkaz: „NAJEZ SE, VEM SI KONĚ A PŘIJEĎ NA SKINNY JIMS.“ Ledničku otevřela a vzala si sýr. Na stole byl nachystaný chleba.
„Dobré poledne, slečno.“ozvalo se ode dveří. Mac se lekla a pustila na zem nůž, kterým si chtěla namazat chleba. „Nechtěl jsem vás vyděsit.“omluvil se statný mladík.
„To je dobrý, Natte.“hlesla a nůž zvedla.
„Chcete pomoct?“nabídl se.
„Díky, ale myslím, že tohle ještě zvládnu sama.“zavrčela a jako na potvoru jí nůž zase spadl. Natt na ni vrhl tázavý pohled. Povzdechla si, přikývla a sedla si na židli.
„Okurku, rajče nebo papriku?“zeptal se.
„Ehm…nic…nebudu riskovat.“ Natt na přiklopil dva krajíce na sebe a podal jí talíř.
„Dík.“řekla vděčně a zakousla se. „Kde je Sam?“
„Jela s dětmi do města.“
„Aha. No nic. Jdu se převléct, osedlat Asfalu a jedu za tátou.“
„Asfalu ne. Má nataženou šlachu.“
„Aha, tak si vezmu Houstona.“
„Toho si vzal váš otec.“
„Hergot, tak Pilgrima, ale jestli mi řeknete, že taky nemůže, tak si beru auto.“zavrčela.
„Pilgrim, není dotrénovaný.“
„No mně se naposledy zdál připravený dost.“
„Jak myslíte.“pokrčil rameny.
„Dík za jídlo.“poděkovala a vyšla nahoru do pokoje. Rychle na sebe naházela nějaké věci, našla sluneční brýle a sešla ke stájím. Vzala si uzdu a otevřela jeden z boxů. Stál tam krásný tmavý hnědák s černým ocasem a hřívou.
„Ahoj, kluku. Pamatuješ si mě?“ Dala mu jabko, nasadila uzdu, osedlala ho, vyvedla ven a nasedla. Cítila, jak se trošku zavrtěl, ale ona si ho rychle srovnala. Pobídla ho ke klusu a za chvilku ke cvalu.

„No konečně, mysleli jsme, že to zvládnem bez tebe.“pousmál se Christopher, když se objevila na pastvině. Její otec a pár honáků hnalo stádo krav zpátky na ranč a vydatně jim v tom pomáhal Ray.
„Hm.“zamručela a zařadila se na jeden nekrytý bok.
„No tak, ty tam snad spíš! UTÍKÁ TI!“zakřičel Christopher za chvilku, když se jedna kráva oddělila od stáda a zamířila si to kdo ví kam. Mac jenom protočila oči. Nějak jí nezajímalo, že si nějaká pitomá kráva odběhla pryč, když stejně za pár hodin bude kdesi na jatkách. Přesto pobídla koně za ni. Za pár minut ji nahnala zase zpátky a zase nevnímala, co se děje.
„MACKENZIE! SAKRA DÁVEJ POZOR, CO DĚLÁŠ! JSI ÚPLNĚ NA KRAJI!“zakřičel její táta. Zpozorněla a chtěla mu odpovědět, ale kůň se otočil zároveň s ní, půda pod jeho nohama se sesypala a oba sklouzli dolů.
„Mac! Sakra! Hlídejte ty krávy!“křikl a rozjel se za ní. Podíval se z kopce dolů a oddechl si úlevou. Sbírala se ona i kůň. Sjel dolů.
„Dobrý?“
„Nech mě být.“odsekla a držela si bok.
„Ukaž.“
„Je to dobrý! Jenom jsem napadla na jeho kopyto.“zavrčela.
„Ginny.“
„Proč všichni nedokážete pochopit, že chci být sama! Nechte mě všichni být!“
„Potřebuješ pomoct.“
„Zvládnu to sama!“
„Nezvládneš…..tohle nezvládne nikdo sám! Je to….“
„Dík za psychologickou přednášku, pane Dokonalý! A jak se vyrovnáváš ty s tím, že žiješ už deset tisíc let?“
„To není to samé.“
„No to teda je….netrpíš schizofrenií?“vyštěkla a s heknutím nasedla.
„Mac….“
„Uvidíme se večer.“řekla a odjela pryč.

Dojela na hřbitov a pomalu se doloudala k hrobu. Nad kupou hlíny se tyčil bílý náhrobek s jeho jménem a datem narození a smrti. Dala na kopeček hlíny kytici velkou kytici barevných tulipánů.
„Víš, jak dlouho jsem je sháněla? Projela jsem tři květinářství, než jsem našla opravdu pěkné. Vidíš, co pro tebe dělám…jezdím po městě a sháním blbé kvítka a tobě to je stejně jedno. Ležíš si pod metrákem hlíny a já se tady trápím. Za tohle tě tak nenávidím. Zvládli bychom to. Už to skoro bylo. Mohla jsem tě vyléčit, ale tys to nechtěl. Jako vždycky. Zvládla bych to i já. Sice těžko, ale zvládla bych to. Nikdy ti nezapomenu, že jsi mě tady nechal samotnou se Sárou. Plánovali jsme Karibik, pamatuješ? A teď si budu muset vybrat něco jiného. Nebo se možná na to úplně vykašlu. Znáš mě, bez práce dlouho nevydržím. Bez práce, která mi tě vzala.“ Po tvářích ji zase začaly stékat zase slzy. „Miluju tě a slibuju ti, že najdu způsob, jak to napravit. Přísahám.“

děkuji ke gratulaci a taky díky všem, kteří mi dali hlasy....ono to hodně potěší... ... a slibuju na mou čest a na psí uši, že minimálně ještě dvacet povídek bude .... nejspíš i víc...

sgcatlantis: doufám, že zase něco pěkného napíšeš

Jinak...(nechci se chlubit)...mám v neděli narozky, takže povídka bude taky v neděli..jako takový dáreček pro vás...

Zatím pac

NO, tak povídka byla jako vždy super, i když velmi smutná
Ani se nedivim že se s tim tak špatně vyrovnává

Na tom pohřbu už chyběl jen přelet F-302jek nebo BC-304ek
Taky se mi líbylo jak si nechala Jacka stopnout si Odysseu

Opravdu si nemůžu pomoct, ale připadá mi, že se ZNOVU schyluje k použití stroje času nebo prohození tajemného lístečku bránou

PS:Já bych jí tou kanálovu poklicí praštil,měl sem na to 100 chutí

tak poslední tři povídky byly pro mě nečekaný co se týče děje..co se týče kvality byly výborný....

Mac: Gratuluju k Povídce 2008 a k Autorovi 2008.

Tak jsem dočetl poslední povídku a byla dost výborná, ale hodně smutná. No snad se John někdy vrátí, ale moc tomu nevěřím.

No už se těším na neděli a na další povídku.

no taky se přidávám s příspěvkem fakt dobrá povídka, hooodně smutná, málem jsem si musela vzít kapesník ale jinak fakt dobrý, tohle jsou povídky, které jsem nepřepisovala, takže taky něco nového pro mě

Edit: taky gratuluju k získaným titulům

Velmi smutná povídka. Johnovu mámu měli opravdu tím deklem přetáhnout, zasloužila by si to . V proslovu si ho nádherně vystihla.

A pokud jde o O´Neilla a jeho stopnutí Odyssey tak to mě opravdu dostalo

A nakonec ti gratuluju k tvým úspěchům v povídce a autorovi roku 2009

Nejprve gratuluji ke tvým titulům! Je to zaslouženo oprávněně.

A teď k dohnaným restům... velmi smutné. Musela jsme všechny tři díly (smrt 1,2 a pohřeb) číst přerušovaně. Vážně krásně napsané a povedené!

Mackenzie: Vše nejlepší k dnešním narozeninám.

Mac: Taky přeji všéééchno nejlepší a hlavně spoustu nových nápadů

Takže předem bych chtěla poděkovat všem za přání k narozkám

Tak ale teď ke slíbené povídce s pořadovým číslem 100....bohužel není nějaká speciální, ale tak já doufám, že se vám i tak bude líbit....

Pallas Athéna

„No nazdar, holka. Tebe je těžké zastihnout.“ozval se za Mac rozverný hlas. Otočila se.
„Hm. Ahoj.“pozdravila bezvýrazně – vlastně stejně jako za posledních několik týdnů. Jennifer zmizel z tváře úsměv.
„Promiň….asi….“
„Ne, to je dobrý. Toho si nevšímej.“mávla rukou a zabočila za roh chodby.
„Nechceš jít do mého království?“navrhla Kellerová.
„Můžem.“pokrčila lhostejně rameny. Za pár minut došly na ošetřovnu.
„Kafe?“nabídla doktorka.
„Ani ne.“zavrtěla hlavou Mackenzie a vyhoupla se na jednu z postelí. Jennifer se usadila naproti ní a nasadila vážnou tvář.
„Sára spinká?“ zeptala se. Přikývla. „Jak to zvládáš?“
„Nezvládám.“zavrtěla hlavou Mac. Doktorka na ni vrhla tázavý pohled. „Jsem strašně unavená a nevím, čím to je. Možná jsem už zapomněla, jaké to je být sama s malým dítětem. Jsem ráda, když ráno vylezu z postele. Nebýt Sáry, tak tam zůstanu celý den.“povzdechla si.
„Vím, co teď řekneš, ale psycholog by ti pomohl.“
„Jennifer, psychologa moje problémy zajímají asi tolik, co mě zajímá pěstování ozimé pšenice. To už i Raye moje problémy zajímají víc než Hallifaxe. A stejný účinek by mělo, kdybych se postavila k nějakému pilíři a začla mu něco vyprávět.“
„Dobře…“
„Změnilo se toho strašně moc a já mám pocit, jako by to šlo všechno mimo mě. Nejsem málem schopna napsat ani rozpisy služeb a misí. Nedokážu u toho přemýšlet a soustředit se a pak zjistím, že jsem tam napsala nějakou blbost. V noci, když náhodou usnu, se budím častěji, než když jsem byla těhotná a chtělo se mi věčně na záchod.“
„Dám ti nějaké prášky na spaní.“
„Jenže to se zase v noci nevzbudím, kdyby Sára něco potřebovala.“zavrtěla hlavou Mac a chvilku se dívala do prázdna. „Podívej.“řekla Kellerové a vypadalo to, jako by jí ukazovala dlaň.
„Nic nevidím.“
„No právě.“povzdechla si a spustila ruku dolů. „Měl tam být oheň. Jenže není. Telepatie, telekineze, pyrokineze….všechno je pryč.“
„S tímhle by ti pomohl táta, ne já.“
„Chová se, jako kdybych byla malá holka. Vím, že má o mě strach, ale trošku to přehání. Potom, co se mu narodil Jacob, je jak šílený.“
„Nejsem expert, upřímně řečeno, nevím o tom skoro nic, ale nemohlo by to být tím, co se stalo?“
„Možná. To nevím. Věříš mi, že mi to je úplně jedno.“zamračila se Mac.
„Je ti jedno víc věcí. Včetně toho, jak se chovají vojáci.“
„Co tím myslíš?“nechápala.
„Jsou úplně rozjetí. Vždycky jsi měla perfektně srovnanou jednotku, ale ta je teď jak utržená ze řetězu.“
„Něco s tím udělám.“přikývla, slezla z postele dolů a zapla si vysílačku. „Chucku, byl byste tak laskav a svolal jednotku. Chtěla bych se všemi vojáky mluvit.“
„Ano, madam.“
„Dík.“
„Pořád se snažíš něco najít?“zastavila ji ještě Jennifer, když už byla na odchodu. Beze slova přikývla a odešla.

Mac dorazila do kontrolní místnosti. Celý prostor u brány byl zaplněn lidmi, kteří se vesele bavili. Došla až k zábradlí.
„Mohli byste mi prosím chvilku věnovat pozornost?!“upozornila na sebe. Kupodivu všichni ztichli. „Děkuji. Všichni víte, že…poslední dva týdny mi není nejlíp, ale to neznamená, že se nějak mění pravidla. Pravidla zůstala, jen vy jste se změnili. Chybí vám připravenost a disciplína a proč? Protože jste zjistili, že já s tím nic nedělám. Že vás nechám na pokoji, protože nemám sílu na to, abych něco řešila. To, že některý tým dříve něco sem tam zapomněl, se dalo omluvit, ale to, že teď skoro pokaždé zapomínáte základní věci je neodpustitelné. Nejhorší je, když máte službu a přijdete v civilu. Kde jste k tomu přišli, lidi? Přijít nějaká neočekávaná inspekce, tak letím okamžitě. Věřte mi, že od teď se vše vrátí do starých kolejí. Vy budete chodit upravení, na mise budete chodit nachystaní a ve svém volném čase se budete chovat civilizovaně a ne jak tlupa opic nebo parta zhulených puberťáků! Je vám to jasné?“zvýšila hlas. „Pokud na vás přijde jakákoliv stížnost, pokud vás já uvidím, jak porušujete nějaké předpisy nebo pokud bude vaše chování neúnosné, přijdou na řadu tresty.“
„A jaké?“vykřikl nějaký odvážlivec z davu. George, který stál dole pod schody se otočil a vrhl po troufalci nepěkný pohled.
„Myslím, že mytí prostoru brány, škrábání brambor nebo čištění bot je dostačující. A je mi jedno, jestli půjde o poručíka, seržanta nebo majora. Chci tady mít zase svoji dokonalou starou spolehlivou jednotku. To je vše. Rozchod.“ Mac se otočila a zhluboka úlevou vydechla. Vrchol dnešního dne měla za sebou.
„Madam.“doběhl ji George. „Pěkná řeč.“
„Doufám, že zabere.“povzdechla si.
„Díval jsem se do rozpisu služeb.“nadhodil.
„Ano, jdu zase hlídat nějaké vědce.“přikývla, aniž to dořekl.
„Na to je vás škoda. Proč….“
„Protože jsem přišla o svoje schopnosti a netroufnu si na novou neprozkoumanou plantu. Proto!“vyjela na něho. Tvářil se, jako by do něho uhodil blesk.
„To jsem nevěděl.“špitl.
„Tak teď to víte a určitě si o mně myslíte, že jsem zbabělec.“
„To ne. Ani náhodu.“zavrtěl rezolutně hlavou. „Nikdo vás nemůže považovat za zbabělce.“
„Jenže já se za něho považuju.“smutně se pousmála a odešla.

„Sáro, sněz to. Já jsem ta, která tady nejí.“přemlouvala ji Mac a snažila se do ní nacpat kuře.
„Ne.“zavrtěla hlavou. Mac si povzdechla a dojedla její oběd. Svého se ani nedotkla.
„Ahoj, můžu?“ozvala se za nima Jennifer.
„Ajoj.“pozdravila Sarah. Mac jenom kývla. Kellerová sjela pohledem talíř, kde byla malá kupka brambor a pár kousků nějakého masa.
„Pořád nejíš?“zeptala se přísně.
„Jím.“odbyla ji.
„To vidím. Prosím, udělej mi laskavost a sněz aspoň trošku. Za poslední měsíc jsi se třikrát zhroutila a z toho dvakrát vyčerpáním. Nedělej mi to ještě horší.“ Mackenzie po ní vrhla naštvaný pohled a nabodla si brambory. Doktorka se zatvářila potěšeněji. „Co budeš dělat odpoledne?“
„Jdu ven s nějakým týmem vědců.“odpověděla. „Woolsey dneska hlídá.“
„Aha. Jestli se na to necítíš, napíšu ti neschopenku.“
„Tohle snad zvládnu.“vyštěkla.
„Promiň.“
„Ne, ty promiň. Nějak mi to ujelo.“omluvila se. „Musím něco dělat, jinak bych se zbláznila. Hlídat nějaké vědce zvládnu. Sednu si na nějaký pěkný, mechem obrostlý kámen a budu čučet do blba.“
„Dobrá. Kdybys cokoliv potřebovala, dej vědět. i kdyby byly dvě ráno.“
„Děkuju.“přikývla vděčně.
„Nemáš zač.“
„Všichni se ke mně chováte naprosto úžasně a já nejsem schopna se k vám chovat aspoň mile.“
„Dá se to pochopit. Aspoň ještě chvíli. Za pár měsíců se tady začne tvořit skupina lidí, kterým budeš vadit. Zatím se to neděje, tak se dej do kupy, abys k tomuhle bodu nedošla.“
„Rozkaz, madam.“maličko se pousmála.
„Musíš jít dál. Ne zapomenout, ale jít dál.“
„Pořád hledám způsob….oni jsou přece bohové a ti uměli život vracet. Na netu na Zemi jsem hledala něco víc. Není tam nic konkrétního.“povzdechla si.
„Chtělo by to vymlátit přímo ze zdroje.“
„Udělala bych to strašně ráda. Jenom že je tady problém. Oni si nechodí jenom tak po planetách. A chytat je jako ryby?... No nevím no.“ Jennifer se usmála.
„Ani sis nevšimla, žes to celé snědla.“poznamenala. Mac přikývla.

„Tak pánové. Teď mě dobře poslouchejte. Budete dělat, co vám řeknu. Když řeknu běžte, tak poběžíte, i kdybyste objevili sklep se ZPM. Budete poslouchat, je vám to jasné?“zavrčela Mac a zapla si zbraň. Pod schody stála skupinka obrýlených vědců s kufry a nějakými udělátky. Všichni rozpačitě přikývli. Mac se podezřívavě zamračila. Slyšela drby, že se o ní říká, že jí přeskočilo a není schopna zvládat svou práci. Podle ní to byla blbost, i když si musela připustit, že se jí věci začínají sypat pod rukama. Povzdechla si a zavázala si boty. Chuck mezitím zadal adresu a oni prošli. Na planetě si vědci rozdělali svoje nástroje a přístroje a začali pracovat. Vojáci, kteří šli s nima obhlídli okolí a když nezjistili žádné nebezpečí, sedli si na kmen a začali hrát karty. Mac šla stranou a posadila se na jeden balvan. Nepřítomně házela malé kamínky do dálky. Tohle byly nenáročné mise. Stačilo jen dohlídnou na to, aby se vědci moc nerozvášnili a neudělali nějakou hloupost. S Johnem vždycky dělali nějaké blbosti. Hráli piškvorky, lodě, něco jako stolní tenis bez stolu nebo si třeba jenom povídali o všem možném i nemožném. Ale dneska se nudila. Neměla se s kým bavit. Vlastně ani nechtěla. Poslední dobou byla nejradši sama.
„Plukovníku, plukovníku!“ volal jeden z vědců. Zpozorněla. Tohle nevěstilo nikdy nic dobrého. Zpoza stromů vyběhl muž.
„Děje se něco?“
„Našli jsme něco úžasného!“vyhrkl. Oddechla si.
„Ano?“
„Ano. Je to dokonalé.Je to nádherná květina. Má okrasné lístky jako červánky. A ta vůně…“
„Úžasné, doktore.“protočila oči a sedla si zpátky. „Měl byste se vrátit zpátky, aby vám nezvadla.“ Vědec nadšeně přikývl a odběhl zpátky. Zase se usadila zpátky na kámen.

„Plukovníku, plukovníku!“zaznělo opět z dálky. Mac si povzdechla a ani se neobtěžovala seslézt z kamenu. Zavolání se ozvalo znovu. Tentokrát znělo vyděšeně. Neochotně vstala a šla se podívat, co se děje. Najednou se ozvala střelba. Zrychlila. Mezi stromy bylo vidět pár vojáků, kteří se marně snažili odrazit útok. Zdálo se, že Bohové zjistili, kde budou a vyslali své vojsko. Mac zaklekla a začala střílet.
„Potřebuju, abyste ty vědce odsud dostali!“křikla do vysílačky.
„Ano, madam.“
„Postarám se o zbytek.“dodala ještě. „Sice nevím jak, ale na něco určitě přijdu.“zašeptala pro sebe. Chvilku přemýšlela a pak ji něco napadlo. Vyběhla mezi stromy a snažila se odlákat pozornost. Vypadalo to, že si jí vojáci všimli a vydali se za ní.
„Běžte!“křikla do vysílačky.
„Rozkaz.“ozvalo se v odpověď. Za pár set metrů se zastavila. Otočila se, ale nikoho neviděla. Zamračila se. Jindy by použila telepatii, ale teď se musela spolehnout jenom sama na sebe. Najednou ji někdo srazil k zemi. Vykřikla bolestí, protože napadla na pažbu zbraně. Odepla si ji a vstala. Stál před ní voják v uniformě s brněním na ramenech. Vytáhl nůž a zaútočil. Uhla.
„Plukovníku, jsme u brány!“ozvalo se z vysílačky.
„Rozumím, dorazím trošku později.“hekla a nakopla vojáka mezi nohy. Ten se zkroutil dolů a zůstal ležet. Mac si oddechla a otočila se k odchodu. Najednou za sebou uslyšela zašustění. Otočila se a viděla, jak na ni míří zbraní, ale než stačila cokoliv udělat, vystřelil a ona padla k zemi.

„Identifikační kód doktora Wayna.“ohlásila Amélie.
„Otevřete.“přikývl Woolsey. Bránou proběhli mariňáci a vědci.
„Kde je plukovník?“zeptal se George se Sarah na klíně.
„Odlákala pozornost a potom jenom řekla, že dorazí později.“odpověděl mu jeden voják.
„Vy jste ji tam nechali?“vykřikl, až Sarah nadskočila. „Pane, žádám o povolení jít na tu planetu.“
„Zjistíme, jaké jsou podmínky. Pak můžete.“

Mac se probrala v nějaké šeré kamenné místnosti. Pomalu se posadila. Strašně ji bolela hlava.
„No konečně.“ozvalo se za ní. Otočila se a viděla nad sebou stát menšího zarostlého muže.
„Kdo jste?“
„Mě jméno je Talos.“
„Těší mě. Kde jsme?“
„Těžko říct. Ale odsud není úniku.“
„Já bych to tak černě neviděla.“zamrčela a postavila se, ale vzápětí spadla zpátky.
„To nebyl dobrý nápad.“
„Taky jste si všiml?“odsekla a přesunula se do nejtmavšího kouta, protože ji ze světla bolely oči. „Tak jinak. Co o tomhle místě víte?“zeptala se a rozhlížela se po ostatních lidech sedících v opačném koutě.
„Moc ne. Ale jedno je jasné. Nikdy se odsud nedostaneme.“
„Vždycky je cesta.“prohlásila přesvědčeně.
„Ne, když vás odvedou.“zavrtěl hlavou.
„A co se děje?“
„Mám tam venku syna. Jako stráž. Nepamatuje si, kdo jsem.“
„To je mi líto.“
„Máte děti?“
„Dvě dcery. Jedna je ještě malinká.“ Vzpomněla si na Sarah a cítila se trošku provinile. Poslední týdny dělala všechno proto, aby aspoň na chvíli zapomněla a aby si připomněla, že vůbec ještě žije a má pro co žít. „Jak jste se sem dostali?“
„Unesli nás. Z naší domovské planety.“
„Víme o nich, že na lidech provádí různé pokusy….“nechala větu nedokončenou.
„To by vysvětlovalo, co se stalo mému synovi.“
„Pravděpodobně.“přikývla. „Znáte ty lidi?“
„Ne, ale někteří jsou tady déle než já.“
„Když mě omluvíte, budu se snažit potlačit ten strašný pocit viny, co mám poslední čtyři týdny.“hlesla. Muž jenom vyjeveně stál, ale pochopil, že dál s ním zatím nechce mluvit.

„Nenašli jsme žádné stopy, pane.“oznámil zklamaně George, když se vrátil o pár hodin později z planety.
„Tak to je špatné. Myslíte, že bychom ji našli přes vysílač?“navrhl Woolsey.
„Ty podkožní vysílače nemají takový dosah. A pokud ji zajali Bohové, myslím, že ji ten vysílač vyndali, nebo aspoň vyřadili.“namítl Rodney.
„Tak jak ji najdeme?“zamračil se Richard.
„Kdyby mohla používat telepatii, našla by ona nás, ale takhle….“povzdechl si major.
„Telepatii? Co?“nechápal McKay.
„Nemůže používat svoje schopnosti.“objasnil jim Winterson.
„O-ou.“hlesl doktor.
„Tak to je průšvih.“přidal se Woolsey.
„Myslím, že to zvládne. Kolik let byla bez schopností a taky přežila.“prohlásil přesvědčeně George.

Dveře cely se otevřely a dovnitř vešli dva vojáci.
„Naše bohyně chce mluvit s tebou!“ukázal jeden z nich na Mac.
„Jsem poctěna.“ušklíbla se a vstala. „Ale já nechci mluvit s ní.“
„Nejsi v postavení, abys mohla vyjednávat.“
„Já nevyjednávám, oznamuju.“maličko se pousmála.
„Pojď.“pobídl ji voják a potáhl ji za ruku.
„No jo, tahat mě nemusíš.“zavrčela a doprovázená pohledy ostatního osazenstva cely, vyšla ven. Vojáci ji vedli dlouho chodbou lemovanou starými antickými sloupy. Mezi jednotlivými z nich byly louče, které osvětlovaly prostor kolem nich a sem tam před nějakými dveřmi stály stráže. Dorazili před honosné zdobené dveře.Stráž dvakrát zabouchala a dveře se otevřely. Strčili ji dovnitř. Místnost byla stejná jako u Deimose. Okolo stěn byly zdobené sloupy a na zemi mezi nimi nádoby s ohněm. V místnosti bylo pološero. Na opačném konci seděla na něčem, co se hodně podobalo trůnu, postava. Vstala, jakmile vešli. Stráže si ihned klekli.
„Děkuji.“řekla postava. Stráže se uklonili a postavili se ke dveřím. „Jak se jmenuješ?“zeptala se.
„A jak ty?“opáčila Mac.
„Mé jméno je Pallas Athéna.“
„Pallas? Další? To snad není pravda. Doufám, že to je všechno. Nemám totiž ráda, když se moc lidí jmenuje stejně jako já.“
„Ty tohle jméno stejně nepoužíváš.“namítla žena a přešla kousek k ní. V jedné ruce měla kopí a v druhé štít a na hlavě přilbici.
„Co chceš?“zeptala se Mackenzie.
„Chci se o vás dozvědět víc.“
„Víc? Tím, že na nás budete dělat pokusy?“
„Nejsem jako ostatní.“namítla.
„Opravdu? Na mojí domovské planetě o tobě a tvém původu kolují různé mýty. Co je pravda?“
„Jaké mýty?“zajímala se zvědavě.
„No třeba o tom, kdo že je vlastně tvůj otec. Někdo tvrdí, že jsi adoptovaná, někdo zase, že tvůj otec je kozí obr…..“
„Můj otec je Zeus! Vládce všeho živého i neživého, přemožitel Krona a manžel Héry…“
„O otec dalších minimálně 46 dětí…“přerušila ji.
„Můj otec…“
„Si rád užije. To je lidské, ale doufám, že platí alimenty.“
„Alimenty?“nechápala.
„To je jedno.“mávla rukou.
„Odkud jsi?“zeptala se Athéna.
„Z daleka.“odpověděla neurčitě.
„Nejsi jako většina lidí. Nevzdoruješ.“
„Měla bych?“
„Myslíš si, že nemáš co ztratit….ale to není pravda. Můžeš ztratit víc, než si myslíš.“řekla potichu.
„Jako co?“odsekla Mac a rozhlížela se kolem sebe.
„To musíš vědět sama nejlépe.“
„Máte všichni stejné vybavení lodí. Stejné zařízení. Nenudí vás to trošku?“změnila téma.
„Ne.“
„Potkali jsme někoho jako ty. Jmenoval se Deimos. Utekli jsme mu. Byl trošku labilní.“
„Ano, dělá se silnějším, než doopravdy je.“
„Jsi bohyně moudrosti, že ano?“zeptala se pomalu.
„Ano.“přikývla.
„Fajn, to je moc fajn.“přikývla. Celý rozhovor se nenápadně přesouvala ke dveřím. „Četla jsem, že prý provádíte pokusy na lidech.“
„Snažíme se o vás zjistit něco víc.“
„Pokusy? Jak lidské…to se nemůžete prostě jenom zeptat?“
„Jste důvěřivá rasa a my potřebujeme armádu.“
„Armádu? Pro co?“
„Pro ovládnutí této galaxie.“
„Nic tady není. Kromě tří ras, které vás tady nechcou a které jste dohnali tak daleko, že uzavřeli spojenectví.“
„My potřebujeme armádu proto, abychom byli silní.“zavrčela.
„A na co potřebujete armádu, když nebudete mít s kým bojovat? Kvůli moci?“vyprskla trošku opovržlivě Mac a praštila jednoho ze dvou vojáků po hlavě. Padl k zemi omráčený. Athéna na ni vyslala jeden z nožů, který se zapíchl do zdi. Mac uhla vytáhla ho a zabila jím druhého strážného. Rychle se schovala do stínu a snažila se dostat za Athénu, která ji neviděla.
„Odsud neutečeš!“vrčela Bohyně. „Jsem bůh. Vím, kde jsi.“ Mac se kousek přesunula, aby viděla její záda. Když se otočila ještě kousek, Mac vyrazila a přimáčkla ji ke zdi s nožem u krku.
„Boha nemůžeš zabít!“zavrčela Athéna.
„To říkali i Goal´di. A jak dopadli. Řekni mi, co chci vědět a já tě možná nezabiju.“zavrčela.
„Ale já potom zabiju tebe.“
„Kecy! Kdybys byla bůh, poznáš, že chci zaútočit! Věř mi, že mě nezabijěš. Pokud jsi opravdu bůh, tak mi řekni, co chci vědět.“
„Takhle to nefunguje.“
„Dobrá, napovím ti. Nedávno mi zabili přítele a já chci vědět, jak ho vrátit zpátky.“
„To není možné.“
„Jste přece bohové, ne?“zavrčela a stiskla ji pod krkem víc.
„Nemůžeš mě zabít.“
„To si nemyslím, všechno jde zabít. Tak povídej.“znova zavrčela a nůž jí přitiskla tak, že jí z krku začal téct krev. „Řekni mi, jak ho dostanu zpátky! Pokud si ceníš života, tohle ti ho může zachránit.“
„Musíš…musíš najít Eróse a Kybelé. Jsou to bohové…lásky a Kybelé je dárkyně života…. Pokud ho ovšem zabili bohové smrti a oni u toho nebyli, nepomůžou ti.“
„Proč?“
„Při vraždě musí být přítomni dva bohové smrti a Erós a Kybelé. popřípadě…vždycky stejný počet.“
„Chápu…kde je najdu?“
„To já nevím.“
„KDE?!“
„Žijí už po tisíciletí v horách. V jeskyních.“
„Adresu planety!“
„Já ji neznám. Přísahám!“řekla Athéna. Mac se na ni chvilku dívala a potom ji praštila po tváři. K jejímu údivu zůstala ležet na zemi. Vyšla ze dveří. Nikde nikoho neviděla, a tak pokračovala směrem k celám. Jenom tam narazila na dva strážné, které během pár chvil zneškodnila. Vykopla dveře.
„Vy?“vyjekl Talos.
„Jdete, nebo tam budete jenom tak sedět?“zeptala se. On a asi dalších patnáct lidí vstali a vydali se za ní. Cestou si ještě vzala zbraň od stráží a něco, v co doufala, že to je vysílačka.
„Jak jste se odtamtaď dostala?“
„Jsem dobrá.“odpověděla a nakoukla za roh. Když viděla, že nikde není ani noha, šla dál. Pár minut se motali po paláci nebo kde to vlastně byli, ale nakonec našli východ. V momentě, kdy vyšli ze dveřích a objevili se na louce, se rozezněl alarm.
„Honem, rychle!“křikla Mac. Lidé se rozutíkali do lesa.
„Běží za námi!“křikl Talos.
„Je tu brána?“zeptala se Mac.
„Co to je?“
„Kruh předků? Taková ta velká kulatá věc.“
„Ano, přivedli nás tím.“
„Kde je?“
„Pár kilometrů.“
„Tak pojďme.“pobídla je. Celá skupina se rozběhla do lesa. Po chvilce se ozýval alarm blíž.
„Zrychlete!“zakřičela.
„Kam půjdeme?“
„K nám, pokud nás pustí.“povzdechla si.
„Brána je za tím kopcem.“ukázal Talos na zarostlý kopec. Skupina jím proběhla a viděla v údolí bránu. Běželi k ní, jak nejrychleji mohli. Na obloze se objevily stíhačky. Mac už doběhla k DHD a zadávala adresu Atlantis. Brána se otevřela.
„Tady plk. Blacková. Identifikační kód Alfa, Bravo, Whisky, X-ray, Sierra, Tango, sedm.“ řekla do vysílačky.
„Tady Atlantis. Rozumím. Otvírám štít.“ozval se dobře známý hlas Woolseyho.
„Přijde ještě pár lidí.“oznámila a popohnala lidi do brány. „Řekněte jim, že půjdu poslední a ať hned potom zavřou bránu.“
„Ano.“přikývl Talos a proběhl bránou. Najednou se začala ozývat střelba. Lidé začali panikařit.
„Běžte, honem!“pobízela je. Nad nimi začali létat stíhačky a bombardovat je. „Zrychlete!“
Většina lidí už proběhla a Mac se chystala taky. Jenom se ještě podívala, jestli jsou všichni. V tu ránu kousek od ní dopadla střela ze stíhačky a odhodila ji přímo do brány.

„Nehýbej se!“slyšela, jak jí někdo tohle říká. Poslechla a jenom si držela ruku přes oči. Někdo se jí to snažil odtáhnout. Povedlo se mu to. Rychle zavřela oči. Jakékoliv světlo pro ni bylo nemyslitelné. Potom už nevěděla nic.

„Jsi vzhůru?“zeptala se Jennifer o pár hodin později.
„Jo.“přikývla, ale oči nechala zavřené.
„Nikdo tady není, tak zhasnu světla.“řekla doktorka a zhasla. Mac otevřela oči. Byla na ošetřovně.
„Dík. To je lepší. Musí to být tou explozí.“
„Mělo by to přejít. Skener nic neukázal. Máš jenom naražené žebra a pár dalších modřin.“
„Kde je Sarah?“
„S Georgem. Večeří.“
„Aha. Mohla by tady dneska přespat?“
„Jistě.“
„Co ti lidé?“
„Už jsou doma. Moc ti děkují.“pousmála se. Mac jenom přikývla. „Večer ti přivedu Sáru, dobře?“
„Díky moc.“

„Mami.“zavolala Sarah, když s objevila ve dveřích s majorem Wintersonem, a rozběhla se k ní. Mac se trošku posunula a Sára si vlezla k ní do postele. Přikryla ji.
„Jsem rád, že jste v pořádku.“usmál se George.
„To já taky.“přikývla.
„Jennifer mi říkala, co jste zjistila. Hodláte je začít hledat?“zeptal se spíš jenom pro jistotu, protože odpověď dávno znal.
„Jistěže.“přikývla.
„Chci, abyste věděla, že vám kdykoliv pomůžu.“
„Děkuju.“
„Už půjdu. Dobrou noc.“rozloučil se. Mac se zachumlala pod peřinu a přikryla Sarah. Ta se k ní přitulila. Začala ji hladit po zádech a Sarah za chviličku usnula. Mac ji chytla za ručku a za pár minut usnula taky.

No nevím, kdo si to kdysi stěžoval, že se ty povídky nějak zkracují...dovolím si nesouhlasit...teď mi to naopak přijde čím dál delší

A vzhledem k tomu, že tady máme povídku číslo 100, tak vám tady všech sto částí hodím na stažení....za dání všeho do PDF a Wordu děkuji jakopovi

Kód: Vybrat vše
http://rapidshare.com/files/217626108/StarGate_-_Last_Ancient__PART_100___DOC_a_PDF.rar

http://uloz.to/1578165/StarGate_-_Last_Ancient_(PART_100),%20DOC%20a%20PDF.rar

http://www.iskladka.cz/download.php?file=1238922594_stargate_-_last_ancient_%28part_100%29%2C+doc+a+pdf.rar

http://bagruj.cz/cvbz3um75i3f/StarGate_-_Last_Ancient_(PART_100),_DOC_a_PDF.rar.html

http://leteckaposta.cz/565402020

Mno...snad si nějaký z těch odkazů vyberete ...pokud to budete chtít hodit někam jinam, klidně napište....

A další povídka bude...ve středu a doufám, žen se sgcatlantis zase tak pěkně rozepíše...copž samozřejmě neznamená, že ostatní by nemohli, že?

Jinak jsem ráda, že díky vítězství (ne kterém máte podíl především vy) v soutěži se objevilo pár dalších lidí, kteří si povídky přečtou...já osobně doufám, že se budou líbit

Povídka byla jako vždy dobrá,i když si myslím, že se až po uši zamotáváš do mytologie
Zajímalo by mě, za jak dlouho ho asi oživíš a kdy Mac vrátíš schopnosti
Jinak si ale nemůžu pomoct ale tenhle díl mi připomíná 2 jiný povídky (SG-13 a jednu z povídek od Moony)co se týče těch vymytejch stráží a očí citlivejch na světlo

Mac:Pěkná povídka. A to jak ho chce oživit vypadá velmi zajímavě. Taky mě překvapilo, jak snadno zvládla bohyni.

Mac neuvažuješ o tom, dát i nějaký přehled už objevených bohů?

sgcatlantis: jj, taky mi to přimělo ty oči v povídce od Moony (V temnotě), ale co, vykrádání nápadů z jiných seriálů je velmi běžné

Takže....SG - nečtu, ale tu povídku od Mooony jsem četla.... Nějak mě nenapadlo, že je to podobné...prostě mi to nedošlo....ale tak blízko něco bouchlo a ten záblesk ji oslnil...tím to končí...žádné rozebírání v dalších dílech

Mno...a přehled bohů....jak by sis to představoval?...

Mac: tak to nevím, přemýšlel jsem, kdo se tam už objevil a mám jen 3 jména (Deimos, Ares a Pallas Athéna)

Teda čekala jsem, že Pallas Athena bude víc bojovat. Aspoň tak jako Ares.

Líbí se mi jak chceš Johna zachránit, vypadá to zajímavě.

A ještě ti chci pořád všechno nejlepší k narozkám a spoustu inspirace na další povídky