posledni cast spol. povidky....
Minulosti se nezbavíš, part 3
Hodinky jim ukazovali pravé poledne. Zázrak však byl, že měli stejný čas, alespoň se nemuseli hádat o tom, kolik je doopravdy hodin. Nic se tu nezněmilo. Rudé světlo tu svítilo jako vždy a stále se tu ozývaly ty hlasy. Hnusné místo jen od pohledu. Každý si představujeme peklo jinak. Peklo to mohlo být, jenže ne pro Atlanťany. Žili v jiném světě, ve kterém to slovo představovalo něco mnohem horšího.
„Co dál? Nějaký plán?“ zeptal se Green. Vlastně mu to bylo jedno. Jindy by se možná staral, ale teď to byla spíš otázka z nutnosti.
„Možná by jsme se měli podívat, jestli to někde není přece jenom nějaký východ,“ nahodil major.
„Fajn nápad, majore,“ podotkla ironicky Zuzana, „ale pokud jste si nevšiml, tak je venku moooc chlapů, kteří neviděli několik let ženskou.“ Celý ten výstup zakončila tím, že na něj zamrkala. Prostě měla na takovýhle kraviny náladu. Major Winterson na ni nevěřícně zíral.
„To mělo být co?“ zeptal se spíše pro orientaci. Na tohle se žena jen usmála.
„Nic,“ špitla a začala dělat, že se věnuje dosavadnímu problému, co dál.
„Takže, kam dál?“ říkala zrovna Mac. Klidně se opírala o chladnou stěnu.
„Myslím, že by jsme to měli zkusit ve skalách,“ navrhl John. Právě si všiml toho, jak se Petersonová ďábelsky usmála na majora. Tohle začínalo být šílené. Samozřejmě, že podplukovník nebyl jediný, kdo si toho všimnul. Rodney McKay to sledoval a čekal, kam to povede. No, momentálně jí byl úsměv vrácen. Tohle nevypadalo dobře.
„Tam by něco mohlo být,“ zafilozofoval Green, „v dolech vždycky musí být únik ven.“ Vzpomněl si na stará léta.
„Jenže tohle nejsou doly, tohle je vězení,“ připomněla plukovník. Zuzana si rozhodně přesedla k Georgovi. Ten seděl od ostatních trochu dál.
„Co to tam sakra vy dva vyvádíte?!“ neudržela se Mac.
„Madam, právě přemýšlíme nad tím, že by jsme se mohly opět rozdělit na hledání východu. Já bych šla tady s majorem, co vy na to? Jsem si jistá, že s vámi se žádné problémy neobjeví.“ Úsměv který vykouzlila na své tváři mluvil za vše.
„Petersonová!“ vyjekl McKay. Něco věděl ohledně vztahu v armádě.
„No co, nezapomeňte, doktore, na poslední problém s místními vězni. Samozřejmě jste mě ochránil, to ano, ale major to zvládne taky. Že ano?“ Winterson se dobře bavil. Na tohle jen kývl. Snažil se nevybouchnout smíchy. Jak to bylo nechutně průhledné.
„Myslím, že by bylo efektnější, kdybychom šli všichni spolu,“ zamručel Rodney. Nějak se mu nelíbilo, když George vzal nenápadně Zuzanu kolem ramen. Jí to zřejmě nevadilo. Ostatní to ignorovali, přece jen byla z jiné reality.
„Takže, plukovníku, jak to vidíte?“ zazubil se na svou velící major a ještě více si k sobě přitiskl kapitána.
„No, měli bychom se porozhlédnout ve skalách a zkusit se zeptat. Myslím, že o východě by měli vědět,“ navrhla. Tohle znělo velmi rozumě. Oba týmy se zvedly. Touha po domově je hnala čím dál tím více k tomu, aby hledali cestu. První ve vyšel Rodney s Greenem a pak John s Mac. V jeskyni, která byla jejich útočištěm, zůstala jen Zuzana a George.
„Majore...“ začala nejistě hnědovláska.
„Hej, v pohodě, pochopil jsem to,“ usmál se.
„Možná špatně. Nemyslela jsme to jako urážku, pane, to ne,“ změřila si ho pohledem, naopak... Škoda,“ povzdechla si, „jste hodně pěkný chlap.“ Mrkla na něj. Na tohle mlčel, nevěděl, co dodat.
Kapitán pokračovala: „Takže si nemyslete, že to bylo jen kvůli tomu, abych naštvala McKaye...naopak...“ Vyplázla na něj jazyk.
„Takže?“ zeptal se. Proč se všichni končí otázkou: ,Takže?´ Zuzana se jen zasmála a přistoupila k němu.
„Měli bychom je dohnat,“ řekla a dala mu pusu. Jednou si nějaký ústupek konečně dovolila. Dobře nebyl první, ale on byl z jiné reality. Navíc, s nikým nechodila. Tady to začalo a taky skončí. Usmáli se na sebe. Rychlým krokem přešli místnost a vydali se za ostatními.
„To vám to trvalo,“ utrousila Mac. Nějakou chvíli tu na ně čekali. Prošli úzkou pěšinou do skal. Hromotluci před nimi uskakovali. Měli sice početní převahu, ale poslední plukovníkův výstup s ohněm se rychle roznesl.
„Nezdá se vám, jako by teď měli v kalhotách?“ nenápadně nahodila Zuzana. Přece se jen chtěla někoho zeptat kudy ven.
„Ehm, nekomentovala bych to,“ usmála se blondýna. Problém byl vyřešen.
„Co jsi udělala?“ začal vyzvídat John. Přece jenom...člověk si nikdy nemůže být jistý a hlavně ne u ní.
„Nechtěli uhnout a oheň je vyděsil.“ Tím to končilo, nikdo se na víc neptal. Andy mlčel a šel vedle majora. Takže Petersonová zbyla na Rodneyho.
Pěšina byla úzká, tak na dva lidi. Občas zde odbočovaly do stran nějaké pěšinky. Vypadaly stejně nadějně jako ta, po které šli. Červené světlo bylo k nesnesení. Vezni uskakovali z cesty a šílené hlasy sílily. Připadali si jako ve velkém blázinci.
„Víš, že jsi strašná?“ zašeptal po několika minutách tíživého ticha McKay kapitánovi.
„Proč?“
„Nabaluješ každého chlapa, kterého potkáš,“ obvinil ji. To nebyla pravda, ale vyvolalo to na její tváři úsměv.
„Čemu se směješ?“ zazuřil Rodney.
„Ty žárlíš.“
„Ne, nežárlím, ale čekal bych trochu důstojnosti.“
„Nechceš toho trochu moc...od vraha?“ připomněla mu nedávný rozhovor. Nějak se s jeho obviněním ještě nesrovnala.
„Omluvil jsem se.“
„Ano, ale stále vím, že si to myslíš.“
„Ne, nemyslím. Nemám důvod. Pokud to, co jsi říkala, byla pravda...“ Tohle jí muselo stačit a stačilo. Spokojila se s málem.
„A mimochodem, Wintersona jsem nenabalovala....možná trochu...“ Přidala do kroku, takže už nemohla slyšet doktorovy nadávky typu, že ji uškrtí, jen co se mu dostane pod ruce.
Nic nenašli, jako obvykle. Soutěsky byli prázdné, špinavé a zcela zaprášené. Nebylo to nic úžasného. Jeden kámen vedle druhého. Nikde nebylo ani živáčka.
„Vrátíme se?“ dodal rezignovaně George. Otočil se ke všem čelem, takže si nevšiml, člověka, který seděl za rohem a hrál si s kamínky. Musel být na půl blázen.
„Tak se zeptáme jeho ne?“ nahodil Andy. Zmatený major se otočil, teprve teď pochopil, kam se ostatní dívají. Vydali se k němu, neutekl. Takže to znamenalo, že se začnou vyptávat po dobrém.
„Je odsud nějaký východ?“ položili tu otázku přímo. Proč chodit kolem horké kaše? Muž na ně zaostřil černé oči a zachichotal se jak školačka.
„Ale jó, vejchod odsud je. Jenže nikdo nenij tak zmagořenej, aby to zkusil. Kapiš?“ Podle mluvy a vůně tu byl opravdu dlouho. Začínal bláznit. Není se čemu divit, když se mu každou noc zdá ten samý sen.
Zuzana si klekla k muži.
„Řekni mi víc,“ požádala. Zachechtal se.
„Ale, ne ne ne! Slečinka móc toho chce.“ Zuzana se snažila ovládat. Tak strašně mu smrdělo z úst. Odolala touhu vypustit na světlo boží poslední jídlo, co jedla. Ještě teď by nejradši zapomněla, jak se po Rodneym vrhla. Ten jí to bude připomínat do smrti!
„Potřebujeme to vědět, prosím,“ žadonila.
„Pusu!“
„Cože?“ vyštěkli všichni. Tohle bylo nechutné.
„Pusu za to!“ kladl si podmínky. Green byl v pohodě, věděl, že na tohle jeho velící nepřistoupí. Nenápadně se posunul vlevo a naznačil Georgovi, aby se posunul taky z druhé strany toho člověka.
Zuzana se křišťálově usmála: „A co takhle? Pokud mi to neřekneš, tak z tebe já a ta blondýna vymlátíme duši a takovým způsobem, jakým to nikdo nikdy neudělal. Věř mi, cokoliv oproti nám je procházka růžovou zahradou.“ Muž polkl. Podíval se prvně na ni a pak na Mac, která se mile pousmála. Pohled vedle sebe ho ujistil, že cesta je zatarasená. Byl v pasti.
„Tož, teda jo. Přemluvili jste mě, ale jen proto, že jest s váma ta bloncka jasný?!...Cekem pěkná kost, to vám řeknu...“
„K věci!“ zavrčela Mac.
„Jasňačka, krásko, už se k tomu dostávám. Tož, jak jsem řek, východ tu je. Jenže vy musíte být ouplně na palici, abyste to zkusili...“ celé vystoupení doplnil o říhnutí, „hodně dobrejch chlapců to zkoušelo, to jo. Jenže nikdá se nevrátili. Chcípli tam, tak tak. Jde tu totiž o to, že musíte být nevinní a pak se vrátíte dom... Tolik mrtvol tu bylo, jéjej. A o vás dvě by byla škoda přijít, to jo.“ Celá skupina na sebe pohlédla. Že by mu rozuměla, o tom se dalo polemizovat. Avšak jedno zjistili, byl tu východ. Mohli jít domů.
„Kde je ta cesta,“ vyhrkla Mac.
„Tož, za hory, za doly, mé zlaté parohy...chichihci...“ rozesmál se.
„Dělej,“ zavrčel tentokrát George.
„No, to půjdeš tam, a pak dóleva, kapiš? Pák dóprava a skončíš u kotle s jídlem, to je ten blivajs, kdybys nevěděl. Nabereš si misku a všé sníš. To budaš mát jako posilněníčko, pochutňáníčko a pak jak tak stojá ta barabizna, ještě pár metrů a jseš ...“ tady se puberťácky rozesmál, zřejmě ho něco napadlo.
Když se uklidnil, tak pokračoval: „No prostě jste tam, kapiš? A pokud ne tak to maš blby, protože já jdu na žvanec!“ okomentoval nadcházející činnost a protlačil se okolo zmatené skupinky. Samozřejmě neopomenul plácnout Mac pořádně po zadku a pak zmizel. Jenom se za ním zhnuseně podívala.
„Hej, to můžu dělat jenom já!“křikl za ním John.
Zuzana vstala. Chtěla udělat krok v před, ale zarazil jí Rodneyho pohled.
„Co je?“ zeptala se klidně.
„Myslel jsme, že na to přistoupíš.“ Tohle od něj kapitán nečekala.
„Nejsem magor!“ řekla, avšak naklonila se k doktorovi a něco mu pošeptala do ucha. Slyšel to jen on. Ruměnec na jeho tváři mluvil za své. Pohlédla na něj a zasmála se.
„Vy se nám ale vybarvujete doktore!“
„Když mi šeptáte neslušné návrhy!“ ohradil se.
Zuzana se zasmála: „Jestli vám to udělá radost, tak je klidně zrealizuji. Není to problém.“ Poplácala ho po rameni. Tohle byla zábava…to nebyl flirt!
„Preferoval bych klidnější místo, ale pokud na tom trváte?“ uchechtl se McKay. Sama si naběhla. Zuzana se na něj dlouze zadívala. On to myslel vážně! To se jí jen zdálo! Rychle zamrkala.
„Váš problém! Více jak den jsem si nečistila zuby!“ prohlásila a dala mu pusu.
„Tys to udělala!“ vyjekl. Green se začal smát. Opravdu tohle byla krásná situace. Nikdo nemohl říct, že znal Zuzanu. Petersonová se jen usmála.
„Ještě někdo chce? Podplukovníku?“ rychle přestala, když si všimla vražedného pohledu Mac.
„Nechápu, proč ten chlap neřekl rovnou od kotle kolem nějakého kozího chlívka.“zavrtěl hlavou George.
„Byl to pošuk. Kdo ví, do které….ehm….no, kam nás poslal.“povzdechla si Mac. Ke kotli s „jídlem“ se dostali jako by cestou zpátky. Šli kolem jeskyně, kde přespali a slezli na plácek. U kotle se rozhlídli a hledali nějakou stavbu.
„Támhle! Úplně dole!“ukázala Zuzana o pár pater pod ně. Opravdu tam stálo něco, co s velkou dávkou fantazie mohlo připomínat dům.
„Mám vtíravý dotaz. Jak se tam dostanem?“zajímalo Wintersona.
„Co ta skalní římsa?“navrhl Green.
„Jste se zbláznil? To nevíte, že se bojím výšek?!“vypískl Rodney.
„Vidíš jinou možnost?“opáčila Mac. Mlčel. Brala to jako ne.
„Jdeme?“zeptal se John.
„Jiné možnosti nevidím. Vy ano?“ušklíbla se Mac a jako první se vydala po vachrlatých schodech dolů. Pomaličku se dostali na římsu a opatrně ji přešli. Objevil se před nimi provazový most, který seshora neviděli.
„Nevypadá moc pevně.“pípl Green a s nedůvěrou sledoval chybějící prkna.
„Souhlasím. Když jsem se na něčem podobném stála naposledy, propadlo se to a…“
„Vyspala jsi se se mnou.“usmál se John.
„Chtěla jsem říct, že jsem měla v ruce plno třísek.“
„Dneska s nikým spát nebudete. Ani jeden. To je ale smutné.“ušklíbla se Zuzana a zvesela se vydala na most.
„Tak jdeme. Jeden po druhém.“pobídla je plukovník.
„To je blázen. Hotový blázen.“šeptal v hrůze Rodney.
„Půjdu s váma, doktore.“slíbila Mac. Na druhou stranu už se dostala Petersonová, právě došel i Green, vzápětí Winterson a Sheppard.
„Tak pojďte. Náš McKay z toho měl taky hrůzu. Dejte mi ruku.“pousmála se. Rodney k ní natáhl ruku a ona ji chytla a společně vykročili na most. „Jde vám to skvěle.:“pochválila ho. Pomalu se blížili k půlce mostu, když…
„Mac! Za váma!“zakřičel John. Otočila se a viděla, jak se na most žene několik mužů.
„STŮJTE!“zakřičela na ně. „Jestli sem půjdete, ten most to nevydrží!“
„Nemáme co ztratit. S tebou můžeme jenom získat!“křikl v odpověď jeden z mužů.
„Ale já ano.“zašeptala. „STŮJTE, SAKRA!“zopakovala. Vypadalo to, že ji muži neslyšeli…anebo nechtěli slyšet. Lana mostu zavrzala.
„Rodney…pomalu se pohybuj na druhou stranu, ať se ta váha rovnoměrně rozloží.“řekla mu. „RODNEY, NE!“vykřikla, když se rozutíkal na druhou stranu. Lana znova hrozivě zavrzala a povolila na straně, ze které přišli. Muži spadli dolů a oni dva se proletěli vzduchem k protější stěně. Mac se zachytila jednoho z prken a Rodney přistál kousek pod ní.
„POMOC!“volal. Zbytek týmu je chtěl vytáhnout, ale nedosáhl tam.
„McKayi, jestli tě vytáhnem, tak tě osobně uškrtím!“ vyštěkla na něj Zuzana. Snažila se přijít na nějaké řešení. Kousek od Mac trčel volný kus provazu. Omotala si ho kolem nohy a pevně uvázala na uzel. Pustila se a opřela se zády o stěnu tak, aby měla ruce volné.
„Dej mi ruce a nohama šplhej jako po žebříku. Honem!“
„Tělocvik mi nikdy nešel a už vůbec ne šplh!“
„To mě taky ne. Ale volný pád nám půjde dobře. Tak dělej!“pobídla ho. Podal jí jednu ruku, za pár vteřin druhou a s její pomocí ji přelezl.
„Chyťte mě za nohy,“ rozkázala kapitán a lehla si co nejvíce na kraj útesu. Za chvilku už byl v bezpečí. Mac se s heknutím převrátila zpátky a po žebříku vylezla taky. Nahoře se rozvalila jak široká, tak dlouhá na zem a prudce oddechovala.
„Dobrý?“staral se John.
„Moje břišní svaly:“zaskučela. John se pousmál a pomohl jí na nohy.
„Když ti někdo něco řekne, tak to uděláš!“ chytla Zuzana Rodneyho za bundu.
„Ale...“ začal, avšak dál se nedostal.
„Žádný ale! Mohl si taky skončit někde dole! Víš, kolik papírování bych měla, kdybych se vrátila bez tebe?“ Naštvaně si ho měřila pohledem. Nechápala, proč se najednou chová jako magor a všude lítá.
„Támhle je ten dům!“ukázal Andy. Pomalu se k němu přiblížili a obešli ho.
„Pojďte sem! Něco mám!“zavolal George. Stál u nějaké díry se skále, která byla zatarasena pavučinou a vypadalo to, že na podlaze je nějaký sliz.
„No, tak vzhůru…“povzdechla si Mac a vytvořila malý ohýnek. Green odhrnul pavučinu a vešel dovnitř. Chvíli šli temnou chodbou, kterou ozařoval jen malý plamínek v ruce Mac. Po pár metrech se chodba začala rozšiřovat. Na konci chodby byly dveře a před ní nějaká zaprášená tabulka.
„ Je to anticky.“poznamenala Mac, když z tabulky sfoukla prach.
„Umíte anticky?“podivil se Rodney.
„Vždyť můj otec je Antik. Nevydýchal by, kdybych to neuměla.“pousmála se.
„Co se tam píše?“zeptala se Zuzana.
„Něco v tom smyslu, že pokud jste vina…pokud se cítíte vina, tak tam nemáte lézt. Pokud se cítíte nevina, můžete vejít, ale prý jen na vlastní nebezpečí. Když si vaše podvědomí myslí, že jste vina, tak smůla. V každém případě je za to smrt.“shrnula to.
„Krása.“pousmál se George.
Takže východ se rozkládal jen kousek. Ano, stačilo jen udělat krok. Bylo to zvláštní. Rodney ho dávno udělal, ale ze Zuzaniného pohledu, jakoby zamrzl. Kapitán se bála. Samozřejmě, jako všichni. Zavřela oči a udělala krok vpřed. Jenže neměla pocit, jako by se něco stalo. Zděšeně pohlédla na ostatní. Stáli a zírali do předu. Jediný, kdo ji ještě vnímal byla Mac.
„Co se to dopekla děje?“ zašeptaly zaráz. Zděšeně se rozhlížely okolo. Světlo pomalu vystřídala temnota. Nikde nebyl ani začátek ani konec. Zuzka se snažila na nic nemyslet. Nenáviděla tmu. Nikdy, pokud nemusela, tak nechodila v noci do lesa. V tu chvíli pomyslela na svou největší noční můru. Pavouci. Ti tu tak chyběli. Při pomyšlení na ně se oklepala.
„Čeho se nejvíce bojíte?“ zeptala se Mac. Zuzka na ni nechápavě pohlédla. Její bledost v tváři se jí nelíbila.
„Toho je, od pavouků…až po smrt,“ špitla hnědovláska. Tohle téma se jí vůbec nelíbilo. Nakonec se přece jenom pohlédla tam, kam koukala plukovník. Neubránila se výkřiku. V panické hrůza začala couvat. Z temnoty se proti nim vyřítilo několik pavouků. Drobnými malými nožkami klepaly o podlahu. Jako by se drobná tělíčka rozkládaly všude.
„Chci domů!“ zakňučela kapitán. Plukovník k ní taky pomalu couvala.
„Já taky!“ řekla naprosto stejným tónem Mac. Stáli u sebe a zhluboka dýchaly. Záplava miliónu nožiček a očiček se blížila.
„Chci McKaye…“ Nad tímhle prohlášením se blondýnka podívala na hnědovlásku. Najednou zapomněla na nějaké chlupaté potvůrky.
„Proč proboha Rodneyho?“
„Naposledy to byl on, kdo zakročil a zničil toho malýho šmejda …“ Tohle jako vysvětlení muselo stačit. Teď nebyl čas na řeči. Kolem nich se kruh černé záplavy zmenšil. Přitiskli se k sobě zády.
„Kdyby tak…“ začala Mac.
„Jen najít odvahu…“ začala nahlas přemýšlet Petersonová.
„A zadupat je!“ Obě na sebe pohlédly.
„Na ně!“ zakřičeli naráz. Jenže ani jedna se nepohnula.
„Kašlu na to!“ naštvala se plukovník a zkusila to ohněm. Jenže…se nic nestalo.
„Nemělo by je to uškvařit?“ Zuzanin hlas přeskakoval.
„Mělo by…jenže je nezabije nic.“
„Super, čím dál tím lepší!“
„Jasně, už jsem byla kousnutá hadem, tak proč ne pavoukem!“ ušklíbla se Mac.
„Tolik….je jich tolik!“
„Ticho!“ upozornila Mackenize, opravdu nestálo o to vědět přesný počet. Její společnice ztichla.
Zuzana si skousla jazyk a přála si být někde na miliony let odsud. V mysli se jí vybavilo to, co se stalo na její první misi s McKayem. Kdyby měla nějaký papír tak ty pavouky smázne z povrchu, ale takhle. Odhodlala se. S obavou, aby ji třeba nekousl, zadupnula nejbližšího pavouka. Mac ji následovala. Teprve teď na sebe pohlédly a ušklíbli se. Prostě se po těch potvorách projdou a bude, žádný problém. Pavouci zmizeli tak náhle. Ani to nestihly zaregistrovat. Temnota nepolevila. Jakoby šlapaly na místě. Zuzka byla stále rozrušená z toho, co před chvílí viděla. Ti malý chlupatí tvorečkové nebyl jediný problém, který ji tížil. Stačilo na to jen pomyslet a…Mackenzie se skácela k zemi.
„Ne!“ vykřikla Petersonová. Nevěděla, na co před tím myslela. Blondýnku následovali ostatní. Sotva se jejich těla dotkla země, tak se rozplynula.
„Ne, prosím tohle ne…“ zaškemrala. Přesvědčila někoho, kdo tam nebyl. Pohlédla na poslední postavu. Nechtěla, aby zemřel. Potichu přešla k němu. Rodney měl strnulý pohled asi ji vůbec nevnímal. Všimla si rudé skvrny, která se mu šířila z boku. Snažila se ho zachytit. Mužovo tělo je oba strhlo na chladnou podlahu. Na čele mu perlil pot. Kapitán věděla, co bude následovat. Smrt. Z očí jí začaly téct slzy. Zůstala tak, než jeho tělo definitivně zmizelo. Ano, Zuzana Petersonová se bála smrti svých přátel a samoty. Jenže bylo pozdě nad čímkoliv uvažovat. Vstala a dlaní setřela všechno z obličeje. Vykročila do tmy.
Pohlédla na to, co ji čekalo. Stěny se přibližovaly. Ostny se vysunuly. Nebyla šance úniku. Panikařila, chtěla utéct, jenže nemohla. Zavřela oči a v duchu se rozloučila s přáteli. Čekala nevyhnutelné, teprve teď se smířila s tím, co mělo přijít. Bála se, jenže ne tolik. Touha po životě ji stále lákala. Přece jenom se našlo tolik věcí, které chtěla udělat. Nepatrně se pohnula. Dřela se o ostré hroty, které byly takřka u ní. Narovnala se. Rozhodně se nebude bát teď. Poslední nádech a pak cítila… Necítila nic. Čekala bolest a muka, jenže nic z toho nepřišlo.
Mac se vzbudila na zemi. Všude byla tma, a tak si vytvořila v dlani vytvořila ohýnek a rozhlédla se kolem sebe. Byla sama v tmavé místnosti.
„Hej! Je tu někdo?“křikla. Kolem ní se rozlehla ozvěna. Otočila se.
„Johne.“vydechla úlevou, ale vzápětí vyděšeně vykřikla. Sheppard měl celou hlavu od krve.
„Pomoz mi!“hlesl a skácel se k zemi
„Ne…ne…tohle mi nedělej….slyšíš?!“sklonila se k němu a vzala jeho hlavu do dlaní. „No tak!“ Nedokázala poznat, jestli to je jenom další zkouška nebo realita, ale upřímně doufala v to druhé. Najednou se rozplynul. Mac chvilku vyjeveně zírala, než se postavila a svým způsobem si i oddechla. Teď už věděla, že to není realita. Mohla se tomu v klidu postavit.
„Mami.“ozvalo se za ní. Znova se otočila. Stála tam Sarah s Abigail.
„Tak tohle je v pytli.“hlesla. Věděla, že ať se teď bude dít cokoliv, něco jí bude říkat, aby svým holčičkám pomohla. Byla pro ně schopna udělat cokoliv. Byla pro ně schopna obětovat i vlastní život. Na nich teď záleželo, co se stane.
„Jaké to je, co?“ozval se známý hlas.
„Delroy.“zašeptala, když vyšel ze stínů.
„Jaké to je? Ten pocit bezmocnosti? Ty víš, že jim ublížím a nemůžeš mě zastavit.“uchechtl se.
„Neublížíš jim, protože jsi bůh ví kde a ony jsou od tebe hooodně vzdálené.“prohlásila.
„Jak myslíš.“pokrčil rameny a střelil Abigail.
„MAMI!“zakřičela. Mackenzie otočila hlavu pryč. I když tohle nebyla realita, bylo to pro ni těžko snesitelné. Abigail zmizela.
„A co s touhle maličkou?“usmál se Delroy a vytvořil v ruce energy kouli. Mac otočila hlavu právě včas, aby neviděla, co se stalo. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Otočila se pryč úplně.
„Vidíš, tohle je tvoje vina.“ozval se John, který se před ní z ničeho nic objevil.
„Tohle není skutečné.“hlesla.
„Tak co je skutečné? To že moje matka měla pravdu a já jsem s tebou jenom proto, že se chci dostat výš…“
„Přestaň.“řekla třesoucím se hlasem.
„Já tě nenávidím. Nedivím se, že s tebou žádný chlap nevydržel. Nikdy s nikým nebudeš doopravdy šťastná, protože neumíš s nikým žít.“chechtal se.
„Nech toho!“zavrčela. Právě teď se rozčilovala na svoje emoce. Nedokázala je ovládnout. Její mozek chápal, že tohle není skutečné, ale její srdce si to odmítalo připustit.
„Jsi příšerná!“
„Fajn…fajn, víš ty co? Víš, kolik věcí na tobě nesnáším? Necháváš ty svoje smradlavé fusky válet, kde tě napadne. Přijdeš z mise a hodíš je na zem. Zůstanou tam ležet do té doby, než tě požádám, abys je zvedl. A co teprve to blbé záchodové prkýnko?! Necháváš ho zvednuté pokaždé! Jednou nám tam málem spadla Sára a to jenom proto, že je ti zatěžko to prkno dát dolů!“ Sheppardův chechot ustal a zmizel. Mac si oddechla.
Zuzana otevřela oči. Nacházela se ve čtvercové místnosti. Nebyla nikterak velká. Vypadala jako jedna z výslechových místností na Atlantis. Stejný tvar a znaky. Vehnalo jí to slzy do očí. Tolik si přála jít domů.
Bylo zde několik dveří. Z každých se linulo stříbrné světlo, které hřálo a snažilo se působit přátelským dojmem. Zuzana se opřela o jednu ze stěn a svezla se po ní. Čekala, nevěděla na co, ale čekala. Třeba se tu někdo objeví, pokud tohle není peklo.
První, kdo se objevil byl George Winterson. Vypadal pěkně otřeseně. Kývnul na kapitána a šel si sednout k ní. Neporušil ticho, které se tu rozpínalo. Sám měl problém s tím, co viděl. Nakonec se zde sešli všichni. Jejich tváře se daly přirovnat k popelu a bílým stěnám.
„Myslíte, že je teď konec?“ zašeptal Rodney. Trochu se třásl. Zuzana vstala a přešla k němu.
„Možná,“ poplácala ho po rameni, „ale měli bychom to zkusit. Chci domů, do postele…“
„Najíst se,“ doplnil Geoerge.
„Obejmout Sáru,“ přidala se Mac. Ještě chvíli vymýšleli všechno možné i nemožné.
„Půjdeme?“ otázal se John. Ostatní kývli a jeho skupina se postavila.
„Třeba zase někdy, naschle…“ nahodila kapitán nervózně.
„To doufám ne…nebo za jiných okolností,“ zasmála se upatě Mac.
„Bylo mi ctí,“ prohodil Green. Přece jenom nemělo cenu se nějak extra loučit. Pánové si podali ruce a kývli na sebe. Tohle vydalo za tisíce slov. Rozpačité úsměvy a přešlapování, jako při každém loučení.
„Co takhle si to zopakovat?“ prohlásila Zuzana k Mac. Pánové na ni vyvalili oči.
„Ale proč ne, co takhle nějaká mezirealitová kavárna?““ souhlasila plukovník.
„Jsem pro.“ Nad tímto se opravdu upřímně rozesmály. Další věc, kterou udělaly byla, že si podaly ruce a objaly se. Teď se mohli vydat domů.
„Které dveře?“ zeptal se doktor McKay.
„A není to jedno?“ zasmál se Green. Nikde nic nebylo napsané.
„Pokud máme jít do pekla, tak alespoň máme jistotu, že půjdeme společně,“ zafilozofovala hnědovláska a chytla oba muže za ruku. Pohlédli na ni, ale neucukli.
„Prostě nás tam chcete taky,“ rýpnul si seržant.
„Si piště, pánové!“ Naposledy pohlédla na trojici za nimi a vkročila do bílé záře. Oba muže strhla s sebou. Pak to šlo všechno tak nějak naráz. Museli se pustit. Cítili trhnutí a jako by je něco velkého vzalo a táhlo. Září se objevovali různé barvy, které je donutili zavřít oči.
„No a co my?“povzdechla si Mac.
„Tak co třeba tyhle?“ukázal George na dveře přímo před nima.
„No, je to na vás, majore.“pokrčila rameny a natáhla ruce. Oba se chytli.
„Jdeme?“zeptal se major.
„Kdyby to nevyšlo…“hlesl John. Mac se na něho podívala.
„Nechte toho.“zavrčel George.
„Vyjde to.“pousmála se a prošla bílou září.
Otevřeli oči na planetě, ze které byli přeneseni.
„Vyšlo to!“zajásal Sheppard a políbil Mac.
„Vy dva…nechte si to na večer…no tak…“mručel George. Opravdu přestali.
„Tak, majore. Adresu.“usmála se unaveně Mac. Těšila se na svoji postel, sprchu a v neposlední řadě na Sarah. Brána se otevřela a oni prošli domů.
„Dobrý večer, madam.“pozdravil Chuck o pár dní později, když Mac přebírala noční službu.
„Dobrý.“usmála se a podepsala hromadu papírů. Nikdy netušila, jak jí to někdy bude chybět.
„Madam, když dovolíte…omluvte mě na chvilku!“vyhrkl Chuck zděšeně.
„Co se…“chtěla se zeptat, ale jenom užasle vyvalila oči. Po schodech ke kontrolní místnosti běžel úplně nahý major Lorne.
„Madam.“zasalutoval podle toho, jak se sluší a patří. Mac se mu nedokázala dívat do očí. To prostě nešlo.
„Ho hó.“ To bylo vše, co ze sebe dostala. „Ehm….co…jste prohrál tentokrát?“
„I trenýrky v pokeru, madam.“
„No to vidím.“
„Mac, nesu ti hlášení od poručíka Rose, má zlomenou nohu a …. Kruci!“hlesla Jennifer, která právě dorazila se štosem hlášení v ruce. Všechny úspěšně pustila na zem.
„Prohra v pokeru.“vysvětlil Lorne a maličko zčervenal.
„Naštěstí se nemáte za co stydět, Evane.“pousmála se rozpačitě doktorka. Zezdola se ozval hrozný řehot.
„Vy dva toho už necháte!“křikla Mac na Johna a George. „Co bude příště? Svlíknutí nějaké ženské?“
„Dobrý nápad, plukovníku.“prohýbal se smíchy George. „Díky.“
„Proč mám nejasný dojem, že jsem jim právě pomohla.“usmála se Mac.
„Protože ano?“přikývla s úsměvem Jennifer. Obě se rozesmály.
Takze jsme se rozhodly dat povidku driv kvuli mne - teda memu kompu, protoze vcera zacal vydavat velice prapodivne zvuky a dneska uz nevydava zadne, tak nevim, jestli mu ruplo v bedne, nebo se zkazil uplne
, takze se cely tyden neukazu....uvidim, jak budu hodna...mozna vam dam v sobotu dalsi povidku...ale jenom mozna....
....
Jinak doufam, ze se povidka zase libila....