Stargate:Last Ancient - New Age, part 4

Dobrý díl a je bezva, že Palker je pryč, ale zase s ním nebylo tolik konfliktů, kolik jsem čekal. No snad se ještě objeví.

Už se těším na tu novou společnou povídku.

V kolik bude asi dnešní díl

takze spolecna povidka s Mooony prave prichazi....
Nezapomente se taky podivat na zacatek od Mooony viewtopic.php?f=27&t=4941&st=0&sk=t&sd=a&start=325

Minulosti se nezbavíš, part 1

„Madam, přišla vám zpráva z SGC.“řekl Chuck, když dorazila do kontrolní místnosti.
„Vážně? Ukažte.“pousmála se Mac. Chuck ji pustil k notebooku. Otevřela si poštu….
„Ahojky, Chucku, jakpak jste se dneska vyspinkal? Víte…už strašně dlouho vám chci něco říct…. strašně se mi líbíš!“zašveholil Lorne. Chuck vyvalil oči a začal pomalu couvat.
„Majore?!“vyjekla Mac překvapeně.
„Promiňte, madam, vím, že každý jiný muž by dal přednost vám, ale moje srdce vždy jen hořelo pro vás, Chucku.“ Chuck se zatvářil zcela zděšeně. Mac jenom nechápavě těkala očima z jednoho na druhého. Od brány se ozval hrozný smích. Podívala se dolů. Smíchy se tam prohýbal George s Sheppardem.
„Chucku, nevšímejte si jich. Zvu vás na večeři.“
„Tak dost, pánové. Buďte té lásky a vysvětlete mi, o co tady jde.“
„Tady major prohrál sázku.“smál se John a vyběhl k ní nahoru.
„A jakou, smím-li se zeptat.“
„No tady major se s náma vsadil, že zvládne sníst deset párků za dvě minuty.“vysvětlil Geroge.
„Bože, vy jste nechutní.“otřásla se Mac.
„No, měl tady běhat původně nahý, ale nakonec jsme uznali, že tohle je dostatečné.“dodal John.
„No, myslím, že to stačilo.“snažila se to ukončit.
„Ještě ne, sázka není celá.“zarazil ji Winterson. Když viděl její tázavý pohled, odpověděl: „No, ještě mu musí dát pusu.“
„Tak to ani náhodou! Teda pokud nechcete, abych tady hodila šavli!“vyhrkla rychle. „Majore, nebylo lepší, kdybyste Atlantis proběhl nahý? Teda aspoň ženské části by se to líbilo.“řekla s úsměvem a změřila si ho od hlavy k patě. John se při jejím pohledu na majora, zamračil.
„Plukovníku, udělejte, prosím něco.“
„A co?“pousmála se.
„Dejte jim rozkazem, ať ten konec nemusím splnit, prosím…“zaškemral. „Dyť Chuck za nic nemůže.“
„Myslím, že teď tu pusu už nemáte komu dát.“usmála se. Lorne se otočil. Chuck nikde nebyl.
„Odešel, teda spíš prchl, před chvilkou.“řekla. „Aspoň někdo si cení svojí reputace. Takže vhledem k tomu, že nemá úkol na kom splnit, myslím, že to stačilo.“
„Ale nejlepší měla být právě ta pusa.“namítl Geroge.
„Když po tom tolik toužíte, ať ji dá vám.“ušklíbla se Mac.
„No, možná bychom to mohli zrušit.“zapřemýšlel Sheppard.
„Hele, jestli chcete, aby dal někomu pusu, ať ji dá mně. Navrhla bych někoho jiného, ale žádná další ženská tady není.“ Lorne se na ni jenom podíval a celkem bez váhání jí dal pusu.
„No, tak teď ten úkol je opravdu kompletní.“zaradoval se. „Když mě omluvíte, půjdu se převléct do uniformy.“a odklusal rychle pryč, aby mu nepřidali žádný další úkol.
„No, pánové….co na to říct?“povzdechla si a otočila se zpátky k poště. „Mám brášku!!!!“ vykřikla nadšeně hned potom, co si přečetla zprávu. „To je od táty! Sam se asi před pěti hodinami narodil chlapeček! Váží 3, 30 kg a měří 52 cm a jmenuje se Jacob Christopher Carter Black. Poslal i fotky.“rozplývala se nadšeně a otevřela obrázky. Bylo na nich malé červené miminko, které spinkalo.
„Pěkný.“pousmál se John.
„Sarah byla hezčí.“zkonstatovala Mac taky s úsměvem.
„Je to naše holčička. Divil bych se, kdybys říkala něco jiného.“
„Plukovníku, pokud byste chtěla na Zemi, pustím vás.“ozval se za ní Woolsey.
„To je dobrý, pane.“zavrtěla hlavou po chvilce přemýšlení. „Zítra jdeme na misi a rušit ji by znamenalo spoustu dalšího papírování. Ale pokud by vám to nevadilo, šla bych v neděli.“
„Jistě.“přikývl. „Doktor Abbás by s vámi rád mluvil dřív, než půjdete na tu zítřejší planetu.“
„Aha, a kde si pán představuje, že ho budu hledat.“opáčila.
„Říkal, že máte být v zasedačce okolo osmé večer.“
„Okolo osmé? To už jsem chtěla být v posteli.“zamručela nesouhlasně.

„Á, plukovníku, už jste tady?“pousmál se doktor Abbás, vědec arabského původu, když se Mac doloudala do zasedačky.
„Hm…“zamručela a trošku neohrabaně se posadila.
„Co je?“zajímalo Johna.
„Trénink s Rononem.“zamručela a protáhla se.
„Jak to dopadlo?“
„Ehm…..jedna nula pro mě,…ale asi jsem mu zlomila zápěstí.“
„Mohli byste mi prosím věnovat pozornost?“zavrčel doktor Abbás. Místnost utichla. „Na té planetě jsme už byli…“
„Tak proč tam jdeme hergot my?“zavrčela.
„Při našem průzkumu se děly podivné věci. Slyšeli jsme vrčení a objevili jsme stopy.“
„Jasně, takže tam máme jít my, protože vaše ctěné vědecké zadky jsou hodně cenné, aby je něco sežralo.“
„Plukovníku?“vyjekl šokovaně doktor. John se jenom uchechtl. Mac měla zase „rýpavou“.
„No tak pokračujte.“povzdechla si. Vědec se jenom nesouhlasně zamračil.
„U brány je...jak bych to pojmenoval?....něco jako sken. Tak se nelekněte. Ze sloupu před bránou vystřelí světlý paprsek a každého proskenuje….je to něco jako Thorovo kladivo. Z nápisu na něm jsme zjistili, že to slouží jako nějaký očistec. Jste – li čistí, můžete vstoupit, ale pokud jste spáchali nějaký…podle překladu hřích nebo porušení zákonu, budete posláni do…“
„Pekla?“opáčil George.
„Tak nějak.“
„Skvělý. Stejně tam jednou skončím.“ušklíbla se Mac. „Takže myslím, že je vše jasné. Dotazy?“ Přítomní zavrtěli hlavami. „Perfektně, jdu spát. Zítra v osm před bránou. Dobrou noc.“rozloučila se a rychle odešla. Zbytek ji následoval a zanechal zmateného doktora v místnosti.

„Madam! Plukovníku!“křikl Lorne, když viděl Mac ráno mizet za rohem s vestou v jedné a zbraní v druhé ruce. Zastavila se a počkala, až ji dojde.
„Ano?“
„Chtěl jsem vám poděkovat.“řekl a srovnal s ní krok.
„Za co?“pousmála se.
„Za ten včerejšek. Zachránila jste mi reputaci.“
„To nic nebylo. Krom toho….ta pusa nebyla k zahození.“usmála se. Lorne trošičku zčervenal.
„Ehm…děkuju.“
„Není zač. Už musím. Přeju vám klidnou službu, majore.“
„Jasně. Užijte si misi.“kývl na ni a odbočil do chodby. Mac došla k bráně. Chuck hned, jakmile ji uviděl, začal zadávat adresu. Rychle na sebe nasoukala vestu, připla si zbraň a zkontrolovala zásobníky.
„Kde je O´Conner?“zavrčela Mac.
„Jsem tady.“ozval se za ní.
„Kde máš vestu a zbraň a …O´Connere!!“
„Říkal jsem ti to.“namítl.
„Ne, neříkal. Tohle už je asi po třetí za poslední měsíc. To se bojíš nebo co?“zavrčela.
„Mac…vlezl mi do toho nějaký výzkum. Strašně se ti omlouvám.“
„Omlouváš?“vyprskla. „Já tě varuju! Ještě jednou mi tohle uděláš a neohlásíš mi to nejpozději den předem, tak tě vlastnoručně zaškrtím.“vrčela. „A kde je sakra Rodney?“
„Nemocný.“odpověděl jí John.
„Skvělé, takže to jdeme jenom tři, protože jsem včera omylem zlomila Rononovi ruku. No, neměl ji tam strkat….Na co čekáte? Běžte!“pobídla je netrpělivě. George ani John nehodlali odporovat a prošli.

Planeta byla jako většina z navštívených. Sluníčko svítilo, ptáčci zpívali a všude kolem byla krásná příroda. Za DHD byl vysoký kamenný sloup. Jakmile se brána zavřela, vyšlehl z něj stříbrný paprsek. Proskenoval je od hlavy k patě. Během skenu všichni zavřeli oči. Čekali, že je znovu otevřou na planetě, jenže místo toho se objevili v kamenné místnosti. Okna byla zatarasena. Ke stěnám byly přikovány louče. Temnota se prodírala každičkou částí a pohlcovala vše, co nestihl ozářit oheň. Jako postrach se nad nimi tyčil kamenný ochoz, jen k němu nevedly žádné schody. Vchod se musel nacházet nahoře. Rozsvítili světla na zbraních, ale nikoho neviděli.
„Kdo z vás je vinen?“ozvalo se z ochozu.
„V-vinen?“nechápali.
„Vinen. Je důvod, aby jste byli. Mezi vámi je člověk, který spáchal zločin, nebyl za něj souzen a cítí se vinen.“vysvětlil hlas.
„A co?“opáčila Mac.
„Bude potrestán.“
„Nikdo takový tady není.“prohlásila.
„Zrovna ty bys to měla vědět lépe, něž kdokoliv jiný.“uchechtl se hlas. „Udělej krok vpřed!“poručil. Mac zbledla, což v té tmě nebylo tak moc vidět, a nasucho polkla. Sheppard s Wintersonem jenom zírali.
„Zabila jsi člověka a nebyla jsi za to souzena.“
„Já jich zabila hodně. Jsem voják. V jisté míře je to moje práce.“namítla.
„Ale Javier Gutierez nebyla tvoje práce.“namítl kousavě hlas nahoře. Mackenzie polil pot. Chvilku jí trvalo, než byla schopna kontrolovat svůj hlas, tak aby nebylo poznat, že se jí třese.
„Javier byla sebeobrana. Zabila jsem ho, aby mi neublížil. Pokud to chcete slyšet, udělala bych to klidně znova. A abych řekla pravdu, cítím možná trošku vinu za jiné lidi, ne za něho. Tím pádem na mě neplatí to, že se cítím vina. To znamená, že můžeme jít.“ Čím déle mluvila, tím se jí dařilo vymazat strach a překvapení z hlasu.
„A co Abdul Challíf? Zabila jsi ho. Byl neozbrojený a tys ho zabila.“řekl vyčítavým tónem hlas.
„Protože zabil děti…střílel do davu raketometem…co jsem asi měla dělat?“vyštěkla naštvaně.
„Předat ho spravedlnosti.“
„Jo, jasně. Iránský soud by ho pustil na kauci nebo by se k němu vůbec nedostal!“
„Tak jsi ho chladnokrevně zabila.“
„No a? Nikoho nenapadlo mě z toho podezřívat. Byla to sebeobrana. A ještě jsem za to byla povýšena.“
„Nebyla a ty to moc dobře víš!“ Během celého „rozhovoru“ John s Georgem kulili jenom oči. Tohle nikomu nikdy neřekla a neměla to ani ve spisu.
„Dobře. Ale pokud jste se dozvěděli o tomhle, tak proč jste si taky nezjistili to, co si o tom myslím já. Já nejsem vrah. Za tímhle si stojím.“
„Porušila jsi pravidla!“
„Pravidla? Zkuste to definovat. Každá společnost má jiné zásady.“
„Ale vražda se netoleruje v žádné. V každém případě jsi porušila přikázání.“
„Jako Desatero? Skvělé tak já vám něco řeknu! Boha nectím, je mi u…toho na čem sedíte, možná, Kriste a Panebože je u mě na denním pořádku, v neděli neodpočívám, protože mi to moje práce nedovoluje, svoji matku nenávidím, NEZABIJEŠ je při mojí práci dost těžké, nezesmilníš…ts, trošku staromódní, nepokradeš?...každý krade, křivě jsem svědčila už několikrát – postavila jsem se za svoje lidi. No, o manželku bližního svého opravdu žádat nebudu a peněz mám celkem dost a vyhovuje mi to tak, jak to je! Tohle je naše Desatero a já ho nedodržuju a ani s tím nehodlám začít!“vychrlila ze sebe skoro na jeden nádech. „Fajn, takže teď jsem se oficiálně přiznala! Co mi uděláte? Pošlete do pekla?! Stejně tam jednou skončím, tak o co jde? Jenom nechte mé přátelé jít!“
„Byli s tebou a tudíž jsou vinni stejně jako ty. Jsou vinni tvým doprovodem.“
„Takže….?“ozval se George.
„Budete posláni do Trestanecké kolonie.“
„Skvělý, doufám, že tam je aspoň teplo.“ušklíbla se Mac. Kolem se rudě zablesklo a všichni sjeli někam dolů. Kolem nich se míhali obrazce různých tvarů a barev, nikdo nestačil ani křičet. Rychlost byla pořád vyšší a vyšší. Za pár minut prolétli vzduchem a skončili v bezvědomí u nějaké zdi.

Jako první se s trhnutím probral George. Kousek od něj ležel John a Mackenzie. Pomalu se postavil. Všechno se mu podivně rozkomíhalo, ale po chvilce se to srovnalo. Mezitím se probral Sheppard a snažil se vzbudit Mac.
„Kde to jsme?“hlesla potom, co se probrala.
„Nemám tušení.“přiznal Sheppard a rozhlédl se po kamenné místnosti. vypadalo to spíš, že byli v nějaké jeskyni. Všude bylo červené světlo. Na stěnách byly šmouhy, špína a prach. Železo dávno zkorodovalo. Ve vzduchu ze vznášel podivný zápach. Celkově se všude rozprostíralo šero. Celé mu místu dodávaly děsivější ráz hlasy. Chechtaly se a nadávaly, křičely.
„Co když to je nějaký druh vězení?“navrhl John.
„V tom případě vyvstává otázka, na jak dlouho tu budem, protože jsem ho neslyšela říct nějaké číslo.“
„To by taky mohlo znamenat…“začal George
„Tak fajn. Na tak dlouho tady zůstat nehodlám. Ale vzhledem k tomu, že jsem vás do toho dostala já, taky vás odsud dostanu, i kdyby to mělo to být to poslední, co udělám.“zavrčela.
„Jo, za vším hledejte ženskou.“ušklíbl se Winterson.
„Wintersone! Já vás zabiju! Víte, že tohle mi problém nedělá!“zavrčela a rychle na něho vystartovala. John ji zachytil za pas a zastoupil jí cestu vlastním tělem.
„Nech ho! Přestaň! Uklidni se, ksakru!“snažil se jí udržet. „Myslel to ve srandě… PŘESTAŇ!“ a doslova ji odhodil stranou. Skončila na zemi a chvilku na oba vztekle zírala a prudce oddechovala. Po chvilce se postavila a vrhla jeden vražedný pohled na majora, který nervózně postával opodál.
„Dobrá, druhý krok, který bychom měli udělat, kromě zaškrcení tady přítomného majora, je: prozkoumat to tady. Ta trhlina ve stěně je jediný možný způsob, jak se dostat někam. Vzhledem k tomu, že nemáme zbraně, ani nic jiného…“
„Co tvoje schopnosti?“zeptal se John. Mac zkusila telekinezi a telepatii, ale nic se nestalo. Až když vyzkoušela pyrokinezi, objevil se jí v ruce maličký ohýnek. „No aspoň něco.“oddechl si Sheppard.
„V tom případě půjdu první.“řekla a vlezla do trhliny. Trhlina měla jen několik desítek metrů a ukázalo se, že je to, v jistém slova smyslu, správná cesta. Ocitli se na pokraji útesu. Pod nimi se rozkládalo něco jako staré doly. Všude plály ohně, které osvětlovaly vše rudě. Dole se hemžili lidé, kteří vypadali celkem zuboženě.
„Já to s tím peklem nemyslela doslova.“hlesla Mac a opatrně scházela po úzké skalní římse dolů.
„Co budeme dělat?“zeptal se Winterson.
„Nemám tušení.“zamumlali John s Mackenzie ve stejnou chvíli. Pomalu slézali dolů.
„Co uděláme, když na nás někdo začne útočit?“zajímal se Winterson.
„Vy budete utíkat a já si na něm vybiju zlost.“odvětila. Oba se jenom uchechtli.
„Měli bychom si najít něco na spaní.“ozval se po chvilce Sheppard.
„Jo, třeba nějakou noru nebo sluj, co? Pochybuju, že tady budou mít něco jako VIP pokoje.“ušklíbla se Mac.
„Co tam to nahoře?“ukázal George na jeskyni na stěně.
„To by šlo. Je dobře chráněná a budeme mít přehled, co se děje. Jenom doufám, že někdo nedostal stejný nápad jako my.“přikývla. Přešli přes pár vachrlatých mostků a začali se drápat nahoru.
„Pšt.“sykl najednou Sheppard. „Slyšíte to?“
„Co?“nechápal zbytek.
„Ten hlas. Zní to jako Rodney.“řekl.
„No to začínáš brzo.“uchechtla se jízlivě.
„Má pravdu. Opravdu to znělo jako McKay.“přikývl George. Mac se zaposlouchala. Po chvilce to slyšela taky.
„Vychází to zpoza tamtoho rohu.“ukázala. Vydali se tam.

Za rohem stály tři postavy. Jedna žena a dva muži.
„Rodney?“křikl Sheppard. Muž se otočil.
„Vy?“vyjekly obě ženy najednou, když se uviděly.
„Ehm…co?“nechápal mladík stojící vedle kapitána Zuzany Petersonové.
„Greene, tohle je plukovník Mackenzie Blacková a major George Winterson. Plukovníku, majore, tohle je seržant Andy Green.“
„Madam, pane!“zasalutoval předpisově Green.
„Pohov. Jak jste se sem dostali?“zajímalo Mac.
„Byli jsme v nějaké místnosti a mluvil s náma nějaký hlas, protože majitele nebylo vidět a potom jsme se projeli po nějaké skluzavce a skončili tady.“vysvětlila Zuzana.
„Vy jste z jiné reality, že?“ujišťoval se Rodney. Přikývli. „To, že jsme na stejném místě, znamená, že se tu musí prolínat reality.“
„Skvělé. Pomůže nám to, dostat se odsud?“zeptal se Sheppard.
„Mno…to asi ne.“přiznal.
„Čím dál lepší.“povzdechla si Mac.
„Chystali jsme se vylézt k té jeskyni.“změnila téma Petersonová.
„No to my taky.“řekl George. „Zjistili jste ještě něco dalšího?“
„Nic víc. Jsme tady zatím jenom pár minut.“zavrtěl hlavou Andy.
„Takže bychom asi měli vylézt do té jeskyně a na chvilku si odpočinout. Pochybuju, že na noc tady zhasnou.“pronesla Mac. Jeskyně nebyla moc prostorná, ani útulná, ale na přespání a jako úkryt stačila.

„Přemýšlel jsem,“ řekl po chvíli Rodney.
„No ne, vážně?“ zašeptala Zuzka. Prostě bylo jasné, že McKay přemýšlí na sto dvacet procent.
„Jasný, Petersonová, ty víš všechno!“ zavrčel.
„Ticho, nebo vám zalepím pusu!“ zakročila včas plukovník. Přece jenom rvačku tu nechtěla. Všimla si jejich vražedných pohledů. Tohle bude ještě zábava.
„Smím říct, co vím?“ špitl Rodney. Mac kývla. Hlavně když se nebudou hádat.
„Podle všeho, ti lidé vymysleli, nebo spíše narazili na nějaké místo mezi realitami. Musí sem posílat všechny vězně ze všech realit. Je to šílené! Nechápu, jak mohli vytvořit takovou kolonii! Tohle není možné,“ jeho myšlenky proudili na hlas, „je to hodně vyspělá civilizace, ale museli vědět o rizikách...zbláznili se!“
„S tím souhlasím,“ zavrčel Green. Nikdo neměl potřebu to nějak doplnit, věděli své.

Najednou se všechno rozblikalo a ozvalo se něco jako alarm. Oba týmy zpozorněly a podívaly se z jeskyně. Zbytek lidí se hnal na jeden plácek.
„Pojďme se tam podívat.“navrhl George. Souhlasili. Pomalu sešli ze svého úkrytu a šli za ostatníma.
„Co to tu tak smrdí?“ohrnula nos Zuzana. Lidí pomalu ubývalo, a tak se jim naskytl pohled na obrovský kotel něčeho, co mělo být evidentně jejich jídlo.
„Mám hlad.“zakňučel Rodney. U kotle bylo ještě několik misek. Sheppard jich nabral šest.
„Díky, ale já nebudu. Jsem ještě plná. Dobře jsem se najedla na Atlantis.“hlesla Mac, když viděla šedou kašovitou hmotu.
„Já jsem se taky celkem slušně najedla….“přidala se Zuzana.
„Musíte jíst.“namítl Green.
„To ano, ale ne teď.“zavrtěla hlavou Mac a vrhala zhnusené pohledy na misku.
„Dobrá, vezmeme to sebou, kdybyste dostaly hlad.“pokrčil rameny John.
„To se nestane.“poznamenala potichoučku Petersonová. Mac, která jediná to slyšela, se souhlasně pousmála. Vyškrábali se zpátky nahoru a usadili se kolem okraje jeskyně. Kluci se ládovali, sice s odporem, ale vypadalo to, že mají celkem hlad. Dvě misky ležely nedotknuté stranou a jejich majitelky dřímaly s hlavou opřenou o stěnu jeskyně.
„Mac, vzbuď se.“štouchl do ní jemně John.
„Nespím, co je?“
„Měla bys něco sníst. Vy obě. Nechutná to zas až tak špatně. Jenom se nesmíš dívat, jak to vypadá.“a podal jí misku.
„Dej mi s tím pokoj. Nemám hlad.“odbyla ho. Jako naschvál jí hlasitě zakručelo v břiše. John se na ni pobaveně podíval. Neochotně a se zhnuseným výrazem si vzala misku.
„Přísahám, že už nikdy nebudu nadávat na armádní instantní polívky.“špitla a nabrala si rukou kaši. „Je to jako spálená guma na mojem autě.“zašklebila se. Když viděla jejich tázavé pohledy, dodala: „Podle smradu bych řekla, že to tak taky chutná.“ Petersonová si vzala misku taky. Ani jedna toho moc nesnědla. Vzaly si jen pár soust a misky odložily pryč.
„Dole se to nějak zklidnilo. Co kdybychom se šli podívat kolem?“navrhl seržant Green.
„Mohli bychom.“přikývla Mac a vstala. Sešli z jeskyně a vydali se na menší průzkum.
„Winterson a Green, McKay a Petersonová a Johne, ty se mnou. Sejdeme se nahoře v jeskyni asi za dvě hodiny.“rozdělila Mac skupinky.
„Omlouvám se, ale kdo vám dal právo rozkazovat?“zeptal se Rodney.
„Moje hodnost plukovníka., doktore.“odvětila nevzrušeně.
„Ale…“
„McKayi!“zavrčela Petersonová. Doktor sklapl.. „Vezmeme si tam tu stranu.“mávla rukou k trhlině, kterou přišli.
„My si vezmeme tu stranu s kotlem.“zamlouval si George a mávl na opačnou stranu.
„Fajn a my v tom případě půjdeme támhle.“ukázala Mac od nich doleva, kde to byla samá skulina a díra. Za pár minut se ztratili z dohledu.

„Myslíš, že se dá odsud dostat?“zajímalo Johna.
„Nemám tušení. Je to moje vina, že tady jste.“povzdechla si Mac.
„Mohlo se to stát komukoliv. Poslouchej…to, co jsi říkala před tím soudcem o…tom sedmém přikázání?“
„To o…Aha.“pochopila. „Já bych to neudělala. Za prvé je to nezodpovědné a za druhé na to mám partnera.“maličko se pousmála a nakoukla do jedné z prázdných děr.
„Myslel jsem, že nejsi věřící.“
„Vždyť ne.“
„Na to ty přikázání znáš až moc dobře.“namítl.
„Co po mně chceš?“otočila se na něho. „Někteří vojáci jsou prostě věřící a když to slyšíš několikrát denně nebo když to čteš několikrát denně, snadno si to zapamatuješ. Ale já v Boha nevěřím, protože kdyby byl, na světě by neexistovaly války, chudoba, nemoci a hlad. Kdyby byl tak úžasný, nebo kdyby jenom existoval, jak tvrdí věřící, tohle by nedovolil!“
„Nemusíš po mně štěkat. Nic ti nevyčítám.“ohradil se.
„Promiň, já jenom….chci už být doma. Se Sarah. Co když se odsud nedostaneme.“
„Zatím odevšad byl východ. Odsud bude taky.“ Mac se jenom smutně pousmála.
„Půjdu se podívat támhle.“mávla rukou k jedné plošině.
„Dobrá.“přikývl. Mac seběhla dolů k něčemu, co vypadalo jako nějaké stavení.Cestou sem potkala pár otrhaných lidí, kteří si ji měřili zkoumavým pohledem. Došla ke stavení. Celé ho opatrně obešla. Když se vracela zpátky, uslyšela za sebou vrčení. Rychle se otočila, ale bylo pozdě. Někdo jí praštil až skončila na zemi. Vousatý hromotluk jí zvedl a hodil na stavbu. Znova se nestačila zvednout a opět letěla vzduchem.
„JOHNE!!“zakřičela zoufale, protože se zase nestihla postavit. Sheppard to uslyšel a vyběhl na plácek, kde se před chvílí rozešli. Viděl, jak ji hromotluk přimáčkl ke stěně tak, že se nemohla pohnout, a chtěl z ní strhnout bundu. Rychle se k ní rozběhl. Doběhl ke stavení a praštil chlapa po hlavě. Mac spadla na zem a lapala po dechu. John se ho mezitím snažil praštit. Mac se pomalu zvedla a zezadu ho kopla pod kolena. Chlap dopadl na kolena a ona mu zlomila vaz.
„Jsi v pořádku?“staral se a objal ji. Roztřeseně přikývla. „Ani jedna z vás nepůjde nikam sama. Ani na záchod, jasné?“
„Jo.“špitla.
„Tak pojď. Jdeme dál.“

Zuzana a Rodney pokračovali mlčky. Místní si jich moc nevšímali. Teda všímali, ale hlavně Zuzany.
„McKayi, ne, že tě napadne někam zdrhnout, jasný?“ Muž na ni pohlédl a ujistil ji, že to nemá v plánu. Chvíli šli mlčky a nervozita se mezi nimi zvedala. Petersonová dokonce v jednu chvíli chytla doktora za ruku. Nějak jí to pomohlo. Dokonce si i dopnula bundu až ke krku.
„Je mi to líto,“ zašeptal po nějaké době Rodney.
„Cože?“
„Jak jsem na tebe křičel.“ Po tváři se mu rozléval ruměnec.
„Zapomeň na to a teď se vrátíme, mám z tohoto místa divný pocit a navíc tu nic není.“ Jak řekla, tak se otočili. Cestu jim zatarasil nějaký hromotluk. Zuzana popadla doktora za ruku a chtěla projít, jenže v tu chvíli je rozpojil. Zuzanu přitiskl na nedalekou stěnu a stlačil jí ohryzek. Žena zmateně začala kolem sebe kopat, k mozku jí došla informace, co se bude dít.
„Rodney,“ zachroptěla. Vědec na nic nečekal. Sice jeho šance byla mizivá, ale kopl hromotluka tam, kam to nejvíce bolelo. To ho odnaučí. Muž se v bolestech svezl na zem a kapitán taktéž. Zhluboka dýchala a držela se za krk.
„Pojď!“ řekl vyděšeně doktor a vytáhl ji na nohy. Kapitán si zapnula rozepnutou bundu až ke krku a oba se vrátili na místo, odkud vyrazili. Chuť prozkoumávat tohle místo je opustila.
TO BE CONTINUED

Jinak povidka bude rozdelena na tri casti, takze v prubehu pristiho tydne se tady objevi dalsi dve....

No na zacatek me privedla jedna nejmenovana osoba (ze Mooony? ), tak doufam, ze se vam to libilo....konec bude podobny:D

Pokracovani v pondeli, nebo v utery zase vecer

no zatim docela dobrý.....jen rychle dál další díl

Pěkný díl, jem mě teda zajímá, až se z toho dostanou, tak je se každý vrátí do své vlastní reality

No už aby tu byl další díl

Tak teda už taky napíšu komentář. Moc hezký holky. Fakt se mi to moc líbí. A ten tvůj úvod s Lornem, no měla jsem z toho děsivej záchvat smíchu

Jo Lorne byl skvělej. Chudáček malej

Už aby byl další díl. Moc se vám holky povedl

Tak po dlouhé době mého nedostatku času jsem si ho dnes konečně udělal a dočetl všech 9 povídek, co mi chybělo a musím uznat, že byli velice luxusní Ikdyž nadruhou stranu, kdybych měl ty povídky s Parkerem číst na části, tak bych ho asi chtěl zabít
Ohledně last episode - Chudák Evan, pěkně mu to osolili , jinak blahopřeju Sam a akorát bych měl dotaz, Zuzka a spol. jsou z které reality (respektive z kterého dílu )

Dr. Daniel Jackson : Je to spolecna povidka s Mooony, takze je to z jeji reality ....je to spojeni....
Jinak Sam ti dekuje

Bude dneska to slibované pokračování
Jestli jo tak kdy

pokracovani....

Minulosti se nezbavíš, part 2

„Máte pěknou velicí, majore.“ozval se Green a opatrně sešel po schodech.
„To jo.“souhlasil Georgie, pak se usmál. „Ta vaše taky není k zahození,“ naznačil.
„Ale jo, je pěkná,“ zasmál se Andy, „ale říct jí do očí něco jiného, tak vás zmlátí.“
„Pořád lepší než u mě. Zrovna jsem jí řekl něco, co jsem neměl.“povzdechl si. „Zase na mě bude naštvaná hodně dlouho a právem.“
„Můžu vědět co?“
„Když jsme tady….přistáli, řekl jsem: Za vším hledej ženskou. Nebylo to vůči ní fér, i když jsme tady kvůli ní.“povzdechl si.
„Jo, my jsme tady taky skončili kvůli Petersonové.“
„Tomuhle by spíš rozuměl McKay. Je to tady samý šutr a homelesák.“zavrčel. „Šance, že se dneska dostaneme domů je mizivá, že?“
„Nejspíš, pane.“
„Přijdu o steak.“povzdechl si. Andy se pousmál. „Myslíte, že už to jsou dvě hodiny?“
„Přibližně. A nic jsme nenašli. Vrátíme se?“
„Měli bychom. Tohle je divné místo.“

Všichni se sešli zpátky v jeskyni podle domluvy. Nikdo nenašel nic užitečného a na všechny lezla únava. Rozhodli se, že si odpočinou. Rodney si sroloval bundu pod hlavu, Green a Winterson se uvelebili na svoji ruce, Zuzana se schoulila kousek od Andyho a Mac si lehla na Johna, který ji přikryl svojí bundou. Všem trvalo dlouho než usnuli. Byli tak unavení, že si nikdo nevzal ani hlídku.
„Nespíš?“zašeptal o pár hodin později John, když viděl, že má Mac otevřené oči a zírá nepřítomně do stěny.
„Je mi nějak divně.“hlesla.
„Jak divně?“zajímalo ho.
„Od žaludku. A sakra!“vyhrkla, rychle vstala a odběhla za roh. Běžel za ní.
„Napij se.“podal jí láhev s vodou.
„Já ti říkala, že…to jíst nebudu.“hlesla, ale napila se. Jakmile jí bylo trošičku lépe, tak se vrátili do jeskyně. Našli kapitána Petersonovou vzhůru a opřenou o stěnu. Vypadala tak trošku nazelenale.
„Kde jste byli?“zeptala se potichu, aby nevzbudila spící zbytek. Mac se jenom chabě pousmála.
„Podle toho, jak vypadáte, tak za chvilku půjdete taky.“
„Už o tom uvažuju delší dobu.“špitla Zuzana. Za chvilku se opravdu zvedla a odběhla za roh. Oba uslyšeli dobře známý zvuk. Vrátila se a vypadala o trošku líp.
„Tak tohle nenávidím.“povzdechla si a napila se z láhve, kterou ukradla Greenovi.
„Ticho.“zavrčela Mac na Johna, který vypadal, že by rád něco řekl.
„Jsem jako myška.“pousmál se a lehl si.
„Potřebujete něco?“zajímala se Mac.
„Ne. Už je to mnohem lepší. Děkuju.“pousmála se a zase si lehla. Během chvilky usnula. Mac se uvelebila zase na Johnovi.

„Ne, já to neudělal! Byla to nehoda!“křičel George ze spaní.
„Hej, Wintersone, vstávejte! No tak, vzbuďte se!“třásla s ním Mac. Konečně otevřel oči. Byl celý zpocený a prudce oddechoval..
„Madam.“
„Už je to dobrý. Byl to jenom sen.“uklidňovala ho.
„Bylo to…“
„Já vím.“
„Omlouvám se. Za to, co jsem řekl. Nemyslel jsem to tak…vlastně jsem nemyslel vůbec.“
„Odsoudili by mě i z nesklopení záchodového prkýnka.“pousmála se. „Zkuste znova usnout.“

„Petersonová?“trhl sebou Green.
„Konečně jste vzhůru. Házel jste sebou dobré dvě minuty. Co se vám zdálo?“
„Já…jenom sen.“zamumlal spěšně. Jenom se na něho podezřívavě podívala, ale nechala to být. Andy se otočil na bok a zavřel oči. Za chvilku opět usnul. Zuzana si opět lehla a za chvíli taky usnula.
Sheppard se vyděšeně posadil, až ze sebe shodil Mac, která na něm ležela. Uvědomil si, že to byl jenom sen.
„Co to děláš?“zamručela ospale.
„Byl…to jenom sen.“vydechl.
„Tak dost! Nejdřív George, před chvilkou Green a teď ty. Tohle není normální.“posadila se.
„Bylo to něco, co bych nerad rozebíral. Něco před Atlantis.“zamumlal neurčitě.
„Minulosti se nikdy nezbavíš. Můžeš před ni utíkat, dělat, ze nejsi, co jsi, ale ona tě vždycky dožene. Připomene se, když to nejmíň čekáš.“zašeptala Mac.
„Holka, tohle by se ti mělo stávat častěji. Pak z tebe vylízají věci.“pousmál se.
„Právě jsem to zjistila. Já jsem myslela, že jsem tomu utekla, ale….ono mě to dohonilo.“ povzdechla si.
„Kolik je hodin?“zeptal se.
„Bude půlnoc…čas podle Atlantis. Tady? Těžko říct.“podívala se na hodinky.
„Doma už bychom spali.“poznamenal.
„Jo. Slíbila jsem dneska Sáře pohádku o Lady a Trampovi.“řekla a zase si na něho lehla zpátky.
„Vrátíme se. Neboj.“uklidňoval ji a objal. Za chvilku oba zase usnuli.

Rodney se probudil jako první. Nevěděl, kolik je hodin. Na Atlantis by to poznal podle světla, ale tady to vypadalo pořád stejně. Za pár minut se začali probouzet ostatní. Nikomu nebylo moc do řeči. Kluci se tak trošku vzpamatovávali ze snů v noci a holkám kručelo v břiše hladem. Jenom Rodney se tvářil celkem spokojeně a vytáhl si z nějaké kapsy tyčinku.
„Bože, já mám ale hlad!“zamručel spokojeně a rozbalil ji. Zbytek uslyšel zašustění papíru a otočil se tím směrem.
„Má tyčinku.“hlesla Zuzana. Mac zpozorněla a v očích se jí zalesklo. Sheppard si jejího pohledu všiml a divil se Rodneymu, že ještě stojí na místě. On už by tyčinku dobrovolně odevzdal. Tohle bylo způsobeno tím, že Rodney Mac neznal a kdyby znal, tak ji stejně nevydá. Zuzana se o jeho výchovu už postarala.
„To žertuješ.“hlesla plukovník.
„Na McKaye!“vykřikla Zuzka, obě se na něho vrhly, povalily ho na zem a sápaly se po tyčince.
„Ale no tak, děvčata…nechte ho být….“snažili se je marně zastavit kluci, ale pomoct mu nepřišli. Jenom stáli a pozorovali, jak se válejí po zemi.
„Držte ho! Chyťte mu ruce!“štěkla Mac. Doktor proti dvou hladovým vojandám neměl šanci. Za chvilku mu Mac tyčinku vyrvala z ruky, rychle se postavila a rozdělila ji na půl. Jednu půlku hodila Petersonové.
"To je krádež!"vyjekl.
"No a? My máme hlad! Celou večeři jsme vypustili tak, aby se porozhlédla kolem!"štěkla Zuzana a hladově se zakousla do tyčinky.
„A my tady budem o hladu.“špitl Rodney. Vypadalo to, že jedině jídlo za den se dostává večer a kdo nejí, má celý další den smůlu.

„Co se vám zdálo?“ zajímalo Mac.
„Říkala jste, že to víte.“ohradil se George.
„Jsem jenom zvědavá.“pokrčila rameny. „Ale pokud nechcete….“
„Zdálo se mi o…té noci….“vysoukal ze sebe.
„Nechcete mi o tom povyprávět?“zeptala se opatrně. Zbytek je začal poslouchat.
„Ani ne.“
„Majore, já váš spis znám, ale nevím podrobnosti. A co je horšího, než pro co tu jsem já a tím pádem i vy?“pousmála se. George přikývl a posadil se. Ostatní se taky posadili a začali poslouchat.
„Tehdy…bylo mi necelých 18…šel jsem s partou do hospody…jedni borci se naváželi tehdy do jedné holky od nás ze školy, obtěžovali ji…řekl jsem jim, ať ji nechají, ale oni začali rvačku….za chvilku se rvala celá hospoda…praštil jsem toho chlápka, který se do Sandy navážel, on to nějak nezvládl a napadl zátylkem na hranu stolu. Byl na místě mrtvý. Zlomený vaz. Přátelé svědčili pro mě u soudu pro mladistvé…soudce uznal, že jsem jenom chtěl někomu pomoct a dal mi na výběr. Buď narukuju k armádě, nebo mě zavřou, i když to byla nehoda, na dvacet let. Samozřejmě jsem si vybral armádu. To se mi v noci zdálo. Původně jsem měl jít k pěšákům, ale můj tehdejší velící si všiml, že se ve volných chvílích věnuju létání, tak mi podal žádost o přeložení na U.S. Air Force Academy do Colorado Springs. Vzali mě a teď jsem tady.“
„Wow.“vydechl Andy. Nikdo se na víc nezmohl. Jenom Mac přikývla. Jako jeho velící to věděla. Teď znala už i podrobnosti. Ticho se opět rozprostřelo mezi nimi. O těhle věcech se nesnadno hovoří.
„Rodney, tobě se nic nezdálo?“ zeptal se John. Konečně vysvobození.
„Ale jo. Jsou to věci, kterýma bych se nechlubil. Třeba nějaký ty kyksi, jak jsem vyhodil do vzduchu něco...“
„Něco? 5/6 sluneční soustavy!“ rýpnul si podplukovník.
„Tím jsi se nikdy nepochlubil,“ zazářila Petersonová, „Vybuchující Rodney! Paráda!“
„Ty jsi se taky nepochlubila s tím, jak jsi zabila toho majora!“ zaprskal jako kočka. Zase se schylovalo k další hádce.
„Možná by byste toho měli oba nechat!“ konečně zakročil Green, poznal kdy se co děje. „Co vy, podplukovníku? Smím-li se zeptat.“ Sheppard chvíli mlčel a zíral do země. Přejel pohledem ostatní a zastavil se u Mac. Ta sotva znatelně kývla.
„V Afganistánu…neuposlechl jsem rozkaz a chtěl jsem zachránit své dva přátele. Zůstali na frontě a já se odmítl vrátit. Byli zranění a potřebovali ošetřit, ale z ústředí přišel rozkaz okamžitě se stáhnout. Už předtím jsem přišel o muže a…dotáhl jsem je do nějaké jeskyně. Po pár hodinách nás našli, ale místo vděku jsem se dočkal jenom záznamu ve spisu. To je vše. Zdálo se mi tohle.“
„Greene, a co se vám zdálo?“ zeptala se Zuzana. Nějak ji to zajímalo. Znala ho, ale chtěla vědět, co to přesně bylo.
„Pamatujete na to cvičení, kdy spadl ze skály Thompson?“ začal rezignovaně. Všichni na ně zírali. Hlavně Rodney, nevěděl, že by se delší dobu znali.
„Napadl moji sestru. Když jsem se po něm vrhl, tak se skutálel ze skály. Snažil jsem se ho vytáhnout, ale nepovedlo se. Byla to moje chyba. Stejně jsem ji na dlouho neochránil.“
„To nebyla vaše chyba,“ vmísila se do řeči Mac. Souhlasila se svým tvrzením. Jenže nad tím si Andy jen odfrknul.
„Bylo toho víc, doly a mise. Všechno se mně míhalo a smíchalo, všechny ty zvuky pocity... Tímto má na to člověk zaděláno na pěkné můry,“ ještě dodal. Co bylo, o tom se nechtěl bavit.
Winterson se zavrtěl. Chvíli sledoval trojici z jiné reality.
„Proč jste vůbec tady?“ zeptal se. Věděl na koho je otázka mířená, ale nechtěl se zase ptát přímo.
„Tady kapitán zastřelila nějakého majora!“ ulevil si Rodney. Prostě byl na ni stále naštvaný. Zuzana na tom byla stejně. Sice se jeden druhému omluvili, ale nějak neměli chuť se zase normálně bavit.
Nakonec se kapitán ponořila do vyprávění: „Zastřelila jsem majora Simonse, pokud vám to pomůže,“ zavrčela neochotně, „tady doktor McKay to nemůže přenést přes srdce. Jenže tenkrát to bylo kdo z koho...Prvně jsem si myslela, že se nechám jen tak zabít. Spoustu věcí by to urychlilo a změnilo, jenže pak přede mě skočila Greenova sestra. Nestihla jsem ji včas odstrčit...Ta kulka nebyla pro ni!“ Vztekle vykřikla a postavila se. Ruce si zkřížila na prsou a přešla k protější stěně. Naštvaně a zcela bezmyšlenkovitě do ní kopla. Ulevila si? Vůbec ne.
„Jak to dopadlo?“ Hloupá otázka, avšak zabránila Zuzaně, aby opět kopnula do stěny.
„Jak?“ zopakovala a zároveň se uchechtla. „Major ji zastřelil. Vůbec to s ním nehnulo. O jednoho mrtvého vojáka navíc, koho to zajímalo...Okamžitě bez váhání namířil na mě. Neměla jsem na výběr. Skočila jsem po něm a chvíli jsem se s ním prala. Nakonec jsem měla zbraň já...“ tady se odmlčela. Koukala Georgeovi do očí. On se ptal.
„Víte,“ pokračovala, „jak to dopadlo...jedna rána všechno vyřešila. Na výčitky nebyl čas...Jak by mohl, spoustě dalších lidí šlo o život.“ Opět se ušklíbla na majora. „To je vše, má minulost, o které nikdo neměl vědět. Stydím se, ano opravdu a dokonce toho lituji. Měla jsem tenkrát zabránit tomu, aby místo mě zemřeli ostatní!“ pomalu zvyšovala hlas, „Přála jsem si v tu chvíli být mrtvá...mám pocit, že žiji jen ze setrvačnosti, nic víc!“ Naštvaně si sedla mezi obě skupiny. Vybrala si místo které bylo přesně uprostřed. Neměla na nic náladu. Uvnitř vřela. Někdy opravdu minulost člověka dohnala.
Po chvíli se konverzace znovu rozjela. Jenže šlo to mimo Petersonovou. Napřed si bude muset některé věci srovnat sama.
„Vím, že jste tu kvůli tady plukovníkovi, ale co jste provedla, madam?“ zajímal se Green. V každé realitě se najde nějaký ten šťoural.
„Nic zvláštního. Jako tady kapitán taky jsem zastřelila,“ okomentovala to nevzrušeně Mac. Andymu to zřejmě podle výrazu nestačilo.
Mac pokračovala: „Byla jsem odsouzena za dvě vraždy. První jsem spáchala, když mi bylo čtrnáct. Bránila jsem se. Nic víc...a při druhé mi ruply nervy. Ten prachant střílel do davu. Necítím se vina! Oba si to zasloužili.“ Takže bylo to venku. Fakt, se kterým se naučila žít. Říkala to úplně jiným tónem než Zuzana. V hlasu kapitána byla slyšet lítost, v jejím absolutně nic. Jako by se jenom bavila o počasí. Zcela bezstarostně. Zase zavládlo tísnivé ticho, které přerušil Sheppard.
„Vždyť si letec. Tak jak si mohla být u pozemních jednotek?“
„Kotvili jsme v jednom přístavu…Bandar Abbás se jmenoval, myslím…potřebovali jsme nabrat zásoby…za pár hodin jsme zase odplouvali. Když jsme ale byli asi 200 km od pobřeží, zachytili jsme nouzové volání SOS z jedné naší základny. Bombardovali je Íránci ze vzduchu. Kapitán lodi vyslal celou letku. Dovedeš si představit íránské letce, že? Jsou úplně zaostalí. Během pěti minut byli dole. Naneštěstí nám z lodi přišlo hlášení, že je něco se záchytnými lany. Nemohli jsme přistát na lodi, takže jsme přistáli na základně. Měli tam celkem dlouhou cestu.“tady se pousmála. „Zůstali jsme tam asi týden. Základna dostala hlášení, že v blízkém městě jsou nějaké nepokoje. Ta jednotka tam udržovala pořádek, ale ozbrojenci přepadli náš humanitární konvoj. Brzo tam byla nasazena skoro celá základna. Chyběli jim lidi. Nakonec poslal i můj tým. Byli jsme jenom záloha. Měli jsme lidi udržet v domech než skončí přestřelka, která se rozpoutala. Na ulici se ale bohužel vytvořil nějaký hlouček. Byli tam ženy a děti….dodnes nevím, proč vyšli ven. Přežili dva z asi dvaceti. Viděla jsem jenom chlapa, který stál na střeše, potom si sbalil bazuku….a seběhl dolů. Tlaková vlna tehdy poranila tři naše lidi. A já se jenom dívala. Za pár minut jsem šla zkontrolovat nějakou chatrč blízko které se střílelo. Slyšela jsem ze sklepa zvuky, a tak jsem se tam šla podívat. Stál tam ten střelec. Když si mě všiml, vytáhl zbraň, se kterou se během setiny vteřiny rozloučil. Pořád jsem před sebou viděla ty mrtvé lidi, které zabil. Neváhala jsem a vystřelila, teprve potom, co padl na zem, jsem ohlásila do vysílačky, že mám střelce. Výhoda toho byla, že jsem byla povýšena.“
„Přemýšlela jsem.“ozvala se znova po chvilce Mac.
„A sakra.“řekli jednohlasně George s Johnem.
„Haha.“ušklíbla se. „Poslouchejte. Vám čtyřem,“ukázala na Andyho, Rodneyho, George a Johna, „se v noci něco zdálo. Nic pěkného. Sen z vaší minulosti. Něco z čeho se obviňujete. Já nevím jak vy, kapitáne, ale já jsme spala, až na menší výjimky, dobře.“
„Já taky.“přikývla Zuzana.
„My dvě jsme večer neměly místní specialitku, zatímco vy jste to snědli skoro celé. Co když je něco v jídle.“
„Když ano, tak co s tím uděláme? Jíst musíme.“namítl Rodney.
„Omezíme to. Nebo budeme jenom pít. Ve vodě to jistě bude taky, ale ne v takovém množství.“navrhla.
„Zní to rozumně.“přikývla Petersonová.
„Je mi líto, ale omluvte mě na chvilku. Příroda volá.“špitla Mac a zvedla se.
„Jdu s tebou.“řekl nekompromisně John. Jenom pokrčila rameny a vyšla z jeskyně.
„Musím taky.“ zakňučela Zuzana a vstala.
„Nemůžete jít sama!“ řekl Winterson.
„Nikdo semnou nepůjde! Vyčůrat se zvládnu i sama!“ nebezpečně vrčela.
„Já klidně půjdu.“ ozval se Andy.
„Greene, pokud se odsud nechcete dostat v krabičce od sirek, tak bych neriskovala, být na vašem místě!“ začala vyhrožovat a přeskakovat na místě. Věci se stávali akutními.
„Děláte, jako bych vás v životě neviděl!“ Zuzana zalapala po dechu.
„Odmítám tohle komentovat!“
„Cože?“ zděsil se Rodney. Přece jenom, některé věci ho velmi zajímaly.
„Nic, doktore, seržant mluví, když nemá.“ zavrčela Zuzana a poskočila z nohy na nohu.
„Ale, kapitáne, byl to jenom omyl! Já za to nemohl!“ snažil se ospravedlnit muž. Vstal, stejně ji někdo bude muset vyprovodit.
„Jo, jasný! Omyl, vlezl jsi mi do sprchy!“ prskla. Ostatní pánové se začali usmívat, to mohla být sranda.
„Hele, omlouval jsem se vám nejmíň desetkrát! Chlapi se tenkrát tím bavili, že zaměňovali cedulky s nápisem dámské a pánské sprchy. No a bohužel to padlo na nás.“ Podle výrazu na seržantově tváři mu to vůbec nebylo líto. Naopak, ještě teď se dobře bavil.
„Tak půjdete, nebo tu uděláte loužičku? Vyberte si, ale někdo s vámi jít musí!"

Venku byl stejný ruch jako včera, když se tady objevili.
„Chci nějaký keříček.“zakňučela Mac, když viděla plno špinavých lidí.
„Mluvila jsi o tom, proč jsi tady, úplně bezstarostně. Jako by se nic nestalo.“hlesl.
„Budeš se divit, ale beru to, jako by se nic nestalo.“
„Zabila jsi člověka.“
„No a?“opáčila.
„Mac!“vyhrkl šokovaně Sheppard a zastavil se.
„Co je? Prostě se to stalo.“
„Jenom tak?“
„Jenom tak. Co chceš slyšet? Že je mi to líto? Není! Prostě se to stalo a nikdy se mě nikdy neptal, jak se cítím. Nikoho jsem nikdy nezajímala!“Mac začala zvyšovat hlas. „Byla jsem malá holka a mojí vlastní matce jsem byla úplně ukradená. Chodila jsem do školy celé dva kilometry…sama…Jedinkrát se mnou šla a to v můj první školní den. Ostatní děti domů utíkali, ale já jsem zůstávala ve škole a psala si úkoly. Pak jsem přišla domů, hodila tašku na zem a šla zase ven. Ty nemáš tušení, jaký je to pocit, když na tobě nikomu nezáleží. Chodil jsi do nejlepších škol, měl jsi nejlepší věci, přátele…“
„To ty přece taky.“namítl potichu.
„Já?! Ne. Nikdy jsem neměla přátele! Měla jsem jenom lidi, kteří pro mě byli schopni udělat cokoliv! To je moje jediná výhoda! Umím s lidmi manipulovat! Já nevím, o co ti pořád jde?! Když narazíme na tohle téma, tak se na mě pokaždé díváš jako na….jako na vraha!“
„To není pravda.“
„Ale je a ty to moc dobře víš! Já nestojím o lítost, Johne, ale o to, abys mě bral i s mojí minulostí! Nemáš tušení…ty nemáš tušení…“ hlas se jí zlomil. Otočila se párkrát se zhluboka nadechla a otočila se zpátky. „Já….nemusíš se obtěžovat, půjdu sama.“hlesla.
„Mac, prosím…já nemyslel jsem to tak.“snažil se ji chytit za ruku.
„Nemusíš se přemáhat.“zašeptala pohrdavě. „NEČUM!“štěkla na muže, který celou hádku sledoval. Trošku poskočil a odběhl. Vydala se pryč.
„Mac…stůj…prosím….!“běžel za ní, ale po pár minutách ji ztratil z dohledu.

„Greene, přísahám, jen někde vás znovu uslyším rozebírat to, co se stalo a osobně vám natrhnu zadek!“ Seržant se nad touhle výhružkou zasmál. Oba šli pomalu tak, aby se vyhnuli co největšímu množství vězňů a navíc hledali nejlepší místo, kde by kapitán mohla na chvíli zůstat.
„Ale, madam, vůbec to nebylo tak špatný,“ rýpnul si. Teď si všimnul jedné dobré díry ve skále. Zamířili tam.
„Cože? Nebylo špatný?“ poděsila se, „ještě tři dny jsem se bála před vámi ukázat!“ zaprskala potichu. Nechtěla přilákat moc pozornosti.
„Nemáte se za co stydět, vážně ne.“ Zuzka zasyčela. Ještě teď na to nerada vzpomínala.
„Hm, to si myslíte vy! Samý špek!“ okomentovala svoji postavu. Jako každá holka si přidávala dalších deset kilo navíc.
Rychlá otočka u skály proběhla v klidu. Doufali i v klidný návrat. Samozřejmě kapitán v pravidelných intervalech prskala na všechny strany. Prostě neměla ráda, když Green říkal nějaké podrobnosti z jejího života.
„Nemyslím si, že byste přibrala,“ prohlásil konečně, když si ji pořádně prohlédl. Prostě nemohl odolat dalšímu rýpnutí.
„Nenávidím tě, víš to?!“ zašeptala a zrychlila. Měla ho právě tak dost. Zuzana pěnila a Green se prohýbal smíchy.

Sheppard se vrátil nahoru do jeskyně sám.
„Kde je plukovník?“vyskočil na nohy George.
„My….ach jo…pohádali jsme se. Ona odešla a ztratila se mi ve skalách. Jsem naprostý idiot.“zavrčel naštvaně.
„Musíme ji najít.“vyhrkl Winterson.
„Ztratila se někde v trhlinách…nenajdeme ji, pokud nebude chtít.“
„Ale zkusit to můžeme.“trval na svém major. Sheppard přikývl a vydal se za ním z jeskyně.
„McKayi! Počkejte tady. Kdyby se vrátila.“řekl ještě. A odešel.
„Ale….co já.“špitl Rodney, ale už ho nikdo neslyšel.

Mac vyšla z jedné trhliny, ale u východu narazila na skupinku mužů, kteří jí zastoupili cestu.
„Poslouchejte, hoši, mám opravdu mizernou náladu, ale nechci vám ublížit.“povzdechla si. „Rozumíte mi vůbec?“zeptala se, když se jenom ušklíbli.
„Moc dobře, krasotinko.“usmál se bezzubě jeden z nejzarostlejších mužů. „A ty jistě rozumíš našim potřebám.“
„Moc dobře.“pousmála se a v dlani vytvořila ohnivou kouli. Skupinka jenom vyděšeně zamrkala.
„Nechte mě projít!“řekla pevným hlasem. Utvořili cestičku a Mac prošla.

„Á, plukovníku. Šli vás hledat.“oznámil jí s úlevou Rodney, když se vrátila.
„Skvělé. Doktore, půjdu se projít. Budu na tom útesu, jak jsme ho včera viděli, ale byla bych ráda, kdyby mě nikdo nerušil, ano?“požádala ho. Jenom přikývl. Zanedlouho se vrátili Green a Petersonová.
„Kde je zbytek?“zarazili se.
„Řekněme, že Sheppard se nepohodl s plukovníkem. Pohádali se a oni ji šli hledat, ale před chvilkou tu byla a říkala, že jde na ten útes.“
„Půjdu za ní.“řekla Zuzana.
„Říkala, že chce být sama.“
„To nevadí.“mávla rukou a vydala se pryč.

„Plukovníku….“ozvala se opatrně, když ji opravdu našla na útesu.
„Co tady děláte?“
„Slyšela jsem, co se stalo. Je mi to líto.“
„Nemusí. Nepohádali jsme se poprvé.“poznamenala Mac a utřela si rukou slzy. „Tohle se mi poslední dobou stává často. Nemělo by, ale stává se to.“maličko se pousmála, když viděla její soucitný pohled.
„Můžu si přisednout?“zeptala se.
„Když chcete.“pokrčila rameny. „Mám ráda výšky….je to místo, kde můžu přemýšlet….anebo trucovat.“
„A teď děláte co?“
„Asi obojí. Uvažovala jsem nad tím, že…..co když jsem celý svůj život směřovala sem. Do pekla. Co když….co když jsem špatný člověk a opravdu sem patřím.“
„To je nesmysl, madam.“
„Jak to můžete vědět? Znáte mě pár hodin.“
„Ale za těch pár hodin jsem zjistila, že jste skvělý člověk. Pro své přátele byste byla ochotna udělat cokoliv, stejně jako pro svoje dcery, svého otce a svého přítele.“
„Toho bych teď nejradši zaškrtila.“prskla.
„Žádný chlap za slzy nestojí, to už jsem zjistila...nebo spíš, ten, co stojí vás nerozpláče.“
„Co když dělám něco špatně? Já neumím s někým žít. Co když jsem až moc nezávislá, co když….prostě…já nevím…potřebuju panáka…“
„Panák nic nevyřeší, věřte, jen vás přivede do většího problému!“
„Nepovídejte.“ušklíbla se. „Takhle vznikla Abigail. Praktikovala to i moje matka.“
Zuzana se pousmála, věděla o tom způsobu své. „Pojďte, vrátíme se.“ Mac rezignovaně přikývla a šla za Zuzanou.
„Víte co? Pamatujete, jak jste mi poprvé říkala, že snad ve všech realitách jste mrtvá?“dodala ještě Petersonová. Mac přikývla. „Tak v naší taky.“pokračovala.
„Jak?“zeptala se.
„Střelba na Akademii.“
„Aha.“ Víc vědět nepotřebovala.

„Měli bychom se posunout jinam.“zkonstatoval Sheppard pár minut potom, co se vrátili a on se od Rodneyho dozvěděl, že se Mackenzie je už zpátky.
„No to ano, ale kam?“zamračil se Andy.
„Nemám tušení.“pokrčil rameny. Ve vchodu jeskyně se objevila děvčata. Mac se okázale dívala jinam.
„Právě jsme se bavili, že bychom se měli přesunout.“oznámil jí Geroge.
„Fajn.“přikývla Mac. To bylo vše. Nic víc. Nic míň. Vypadalo to, jako by to vzdala.
„Ginny….“ozval se opatrně John. Jenom se ušklíbla. Tohle dost dobře znala a věděla přesně, co bude následovat. A taky věděla, jak to skončí. Milovala ho tolik, že mu byla schopna odpustit skoro cokoliv – i tohle. Rozhodla se ho ale trošičku potrápit. „Můžu s tebou mluvit?“
„Tak mluv.“pobídla ho.
„Někde…v soukromí.“
„Myslím, že to zvládneme tady.“znova se ušklíbla. Sheppard si povzdechl.
„Omlouvám se.“
„Prosím? Nějak jsem to přeslechla. Je tady velký hluk.“
„Promiň mi to. Choval jsem se jako….“
„Idiot? Rozmazlený maminčin mazánek? Pokrytec? Egoista?... Zapomněla jsem na něco?“
„Já…ne, nezapomněla.“zavrtěl hlavou trošku rozpačitě.
„Taky myslím.“přikývla souhlasně a dala mu pusu. Jenom zůstal vyjeveně zírat. „Omluva se přijímá.“

Dalsi povidka bude v sobotu okolo osme vecer....tak jako vzdycky
Pekne pocteni

Tak pěkně nám to pokračuje a musím říci, že to máte pěkně promyšlené holky. Zvláště ty vzpomínky.

Mackenzie: Mohla bych se zeptat, jestli je Mac z USAF a nebo z NAVY, protože mi to někdy příjde, že je oboje.

Mac je z USAF...podle ceho ti prijde jako NAVY...at se poucim... ... protoze pokud jde o ty letadlove lode, tak na nich slouzi jak marinaci, tak piloti...

Právě mi připadají divné ty lodě. Je pravda, že tam slouží i piloti, ale já si ješte do nedavna myslela, že jsou to NAVY piloti. A vzhledem k tom, že mezi NAVY a USAF je už nějakou dobu silná rivalita, tak mi to mou domněku potvrzuje. Ale je to jen má doměnka. Nejsem žádný odborní na US Army.

POkud mi to někdo vyvrátí, ráda se poučím.

no v takovem JAGu byli piloti, kteri slouzili na let. lodich a spadali pod USAF, pokud se nemylim

Právě to je takový matoucí. Třeba takový Harmon byl pilot, ale u námořnictva. A JAG byl prokuraturá jen pro námořnictvo. A pokud si vzpomínám dobře, tak jednou vyšetřovaly velitele letky a ten tím pádem musel spadat taky pod námořnictvo.

ehm...oprva...JAG je i pro letectvo .... rekneme, ze jsem to musela nastudovat kvuli

Toto je spoiler!!!:

tomu, co s eobjevi v dalsich dvou povidkach...potom nekdy...

no, v kazdem pripade je Mac u USAF a hotovo ...pardon, jestli jsem nekoho zmatla ...ale v povidkach i serialu uz bylo tolik blbosti ... treba to je opravdu spatne ...kdo vi

Promiň jen mě to tak zajímalo

Já myslím, že je to celkem jedno, pro mě je Mac u SA-2 Jinak skvělé pokračování, nicméně si nejsem jist, zda-li vydržím bez této drogy až do sobotního večera...

Destiny: Ja to nemyslela ve zlem .... jenomze jsi mi v tom ted udelala dokonaly hokej ...ale to je jedno...jsem dneska nejak mimo ...tak radsi neresit

Když jsi zmínila ten hokej, tak jsi mi připomněla díl Hide a seek, když John mluví o hokeji
Jinak nechtěla by jsi prozradit nějaký spoiler, kudy bude třetí část pokračovat? Pozor Jinak budeme skandovat

Mackenzie To mě mrzí, nechtěla jsem ti v tom udělat bordel. Já jsem hold strašná šťoura, když se jedná o letectvo

Dobrý díl. Už se nemohu dočkat, jak to bude pokračovat.

Kolik to vlastně bude mít dílů?

No snad se v příštím díle už pokusí dostat ven.

posledni cast spol. povidky.... nezapomente si zase precist konec od Mooony (viewtopic.php?f=27&t=4941&start=325), aby jste vedeli, jak to pokracovalo u ni ,

Minulosti se nezbavíš, part 3

Hodinky jim ukazovali pravé poledne. Zázrak však byl, že měli stejný čas, alespoň se nemuseli hádat o tom, kolik je doopravdy hodin. Nic se tu nezněmilo. Rudé světlo tu svítilo jako vždy a stále se tu ozývaly ty hlasy. Hnusné místo jen od pohledu. Každý si představujeme peklo jinak. Peklo to mohlo být, jenže ne pro Atlanťany. Žili v jiném světě, ve kterém to slovo představovalo něco mnohem horšího.
„Co dál? Nějaký plán?“ zeptal se Green. Vlastně mu to bylo jedno. Jindy by se možná staral, ale teď to byla spíš otázka z nutnosti.
„Možná by jsme se měli podívat, jestli to někde není přece jenom nějaký východ,“ nahodil major.
„Fajn nápad, majore,“ podotkla ironicky Zuzana, „ale pokud jste si nevšiml, tak je venku moooc chlapů, kteří neviděli několik let ženskou.“ Celý ten výstup zakončila tím, že na něj zamrkala. Prostě měla na takovýhle kraviny náladu. Major Winterson na ni nevěřícně zíral.
„To mělo být co?“ zeptal se spíše pro orientaci. Na tohle se žena jen usmála.
„Nic,“ špitla a začala dělat, že se věnuje dosavadnímu problému, co dál.
„Takže, kam dál?“ říkala zrovna Mac. Klidně se opírala o chladnou stěnu.
„Myslím, že by jsme to měli zkusit ve skalách,“ navrhl John. Právě si všiml toho, jak se Petersonová ďábelsky usmála na majora. Tohle začínalo být šílené. Samozřejmě, že podplukovník nebyl jediný, kdo si toho všimnul. Rodney McKay to sledoval a čekal, kam to povede. No, momentálně jí byl úsměv vrácen. Tohle nevypadalo dobře.
„Tam by něco mohlo být,“ zafilozofoval Green, „v dolech vždycky musí být únik ven.“ Vzpomněl si na stará léta.
„Jenže tohle nejsou doly, tohle je vězení,“ připomněla plukovník. Zuzana si rozhodně přesedla k Georgovi. Ten seděl od ostatních trochu dál.
„Co to tam sakra vy dva vyvádíte?!“ neudržela se Mac.
„Madam, právě přemýšlíme nad tím, že by jsme se mohly opět rozdělit na hledání východu. Já bych šla tady s majorem, co vy na to? Jsem si jistá, že s vámi se žádné problémy neobjeví.“ Úsměv který vykouzlila na své tváři mluvil za vše.
„Petersonová!“ vyjekl McKay. Něco věděl ohledně vztahu v armádě.
„No co, nezapomeňte, doktore, na poslední problém s místními vězni. Samozřejmě jste mě ochránil, to ano, ale major to zvládne taky. Že ano?“ Winterson se dobře bavil. Na tohle jen kývl. Snažil se nevybouchnout smíchy. Jak to bylo nechutně průhledné.
„Myslím, že by bylo efektnější, kdybychom šli všichni spolu,“ zamručel Rodney. Nějak se mu nelíbilo, když George vzal nenápadně Zuzanu kolem ramen. Jí to zřejmě nevadilo. Ostatní to ignorovali, přece jen byla z jiné reality.
„Takže, plukovníku, jak to vidíte?“ zazubil se na svou velící major a ještě více si k sobě přitiskl kapitána.
„No, měli bychom se porozhlédnout ve skalách a zkusit se zeptat. Myslím, že o východě by měli vědět,“ navrhla. Tohle znělo velmi rozumě. Oba týmy se zvedly. Touha po domově je hnala čím dál tím více k tomu, aby hledali cestu. První ve vyšel Rodney s Greenem a pak John s Mac. V jeskyni, která byla jejich útočištěm, zůstala jen Zuzana a George.
„Majore...“ začala nejistě hnědovláska.
„Hej, v pohodě, pochopil jsem to,“ usmál se.
„Možná špatně. Nemyslela jsme to jako urážku, pane, to ne,“ změřila si ho pohledem, naopak... Škoda,“ povzdechla si, „jste hodně pěkný chlap.“ Mrkla na něj. Na tohle mlčel, nevěděl, co dodat.
Kapitán pokračovala: „Takže si nemyslete, že to bylo jen kvůli tomu, abych naštvala McKaye...naopak...“ Vyplázla na něj jazyk.
„Takže?“ zeptal se. Proč se všichni končí otázkou: ,Takže?´ Zuzana se jen zasmála a přistoupila k němu.
„Měli bychom je dohnat,“ řekla a dala mu pusu. Jednou si nějaký ústupek konečně dovolila. Dobře nebyl první, ale on byl z jiné reality. Navíc, s nikým nechodila. Tady to začalo a taky skončí. Usmáli se na sebe. Rychlým krokem přešli místnost a vydali se za ostatními.
„To vám to trvalo,“ utrousila Mac. Nějakou chvíli tu na ně čekali. Prošli úzkou pěšinou do skal. Hromotluci před nimi uskakovali. Měli sice početní převahu, ale poslední plukovníkův výstup s ohněm se rychle roznesl.
„Nezdá se vám, jako by teď měli v kalhotách?“ nenápadně nahodila Zuzana. Přece se jen chtěla někoho zeptat kudy ven.
„Ehm, nekomentovala bych to,“ usmála se blondýna. Problém byl vyřešen.
„Co jsi udělala?“ začal vyzvídat John. Přece jenom...člověk si nikdy nemůže být jistý a hlavně ne u ní.
„Nechtěli uhnout a oheň je vyděsil.“ Tím to končilo, nikdo se na víc neptal. Andy mlčel a šel vedle majora. Takže Petersonová zbyla na Rodneyho.
Pěšina byla úzká, tak na dva lidi. Občas zde odbočovaly do stran nějaké pěšinky. Vypadaly stejně nadějně jako ta, po které šli. Červené světlo bylo k nesnesení. Vezni uskakovali z cesty a šílené hlasy sílily. Připadali si jako ve velkém blázinci.
„Víš, že jsi strašná?“ zašeptal po několika minutách tíživého ticha McKay kapitánovi.
„Proč?“
„Nabaluješ každého chlapa, kterého potkáš,“ obvinil ji. To nebyla pravda, ale vyvolalo to na její tváři úsměv.
„Čemu se směješ?“ zazuřil Rodney.
„Ty žárlíš.“
„Ne, nežárlím, ale čekal bych trochu důstojnosti.“
„Nechceš toho trochu moc...od vraha?“ připomněla mu nedávný rozhovor. Nějak se s jeho obviněním ještě nesrovnala.
„Omluvil jsem se.“
„Ano, ale stále vím, že si to myslíš.“
„Ne, nemyslím. Nemám důvod. Pokud to, co jsi říkala, byla pravda...“ Tohle jí muselo stačit a stačilo. Spokojila se s málem.
„A mimochodem, Wintersona jsem nenabalovala....možná trochu...“ Přidala do kroku, takže už nemohla slyšet doktorovy nadávky typu, že ji uškrtí, jen co se mu dostane pod ruce.
Nic nenašli, jako obvykle. Soutěsky byli prázdné, špinavé a zcela zaprášené. Nebylo to nic úžasného. Jeden kámen vedle druhého. Nikde nebylo ani živáčka.
„Vrátíme se?“ dodal rezignovaně George. Otočil se ke všem čelem, takže si nevšiml, člověka, který seděl za rohem a hrál si s kamínky. Musel být na půl blázen.
„Tak se zeptáme jeho ne?“ nahodil Andy. Zmatený major se otočil, teprve teď pochopil, kam se ostatní dívají. Vydali se k němu, neutekl. Takže to znamenalo, že se začnou vyptávat po dobrém.
„Je odsud nějaký východ?“ položili tu otázku přímo. Proč chodit kolem horké kaše? Muž na ně zaostřil černé oči a zachichotal se jak školačka.
„Ale jó, vejchod odsud je. Jenže nikdo nenij tak zmagořenej, aby to zkusil. Kapiš?“ Podle mluvy a vůně tu byl opravdu dlouho. Začínal bláznit. Není se čemu divit, když se mu každou noc zdá ten samý sen.
Zuzana si klekla k muži.
„Řekni mi víc,“ požádala. Zachechtal se.
„Ale, ne ne ne! Slečinka móc toho chce.“ Zuzana se snažila ovládat. Tak strašně mu smrdělo z úst. Odolala touhu vypustit na světlo boží poslední jídlo, co jedla. Ještě teď by nejradši zapomněla, jak se po Rodneym vrhla. Ten jí to bude připomínat do smrti!
„Potřebujeme to vědět, prosím,“ žadonila.
„Pusu!“
„Cože?“ vyštěkli všichni. Tohle bylo nechutné.
„Pusu za to!“ kladl si podmínky. Green byl v pohodě, věděl, že na tohle jeho velící nepřistoupí. Nenápadně se posunul vlevo a naznačil Georgovi, aby se posunul taky z druhé strany toho člověka.
Zuzana se křišťálově usmála: „A co takhle? Pokud mi to neřekneš, tak z tebe já a ta blondýna vymlátíme duši a takovým způsobem, jakým to nikdo nikdy neudělal. Věř mi, cokoliv oproti nám je procházka růžovou zahradou.“ Muž polkl. Podíval se prvně na ni a pak na Mac, která se mile pousmála. Pohled vedle sebe ho ujistil, že cesta je zatarasená. Byl v pasti.
„Tož, teda jo. Přemluvili jste mě, ale jen proto, že jest s váma ta bloncka jasný?!...Cekem pěkná kost, to vám řeknu...“
„K věci!“ zavrčela Mac.
„Jasňačka, krásko, už se k tomu dostávám. Tož, jak jsem řek, východ tu je. Jenže vy musíte být ouplně na palici, abyste to zkusili...“ celé vystoupení doplnil o říhnutí, „hodně dobrejch chlapců to zkoušelo, to jo. Jenže nikdá se nevrátili. Chcípli tam, tak tak. Jde tu totiž o to, že musíte být nevinní a pak se vrátíte dom... Tolik mrtvol tu bylo, jéjej. A o vás dvě by byla škoda přijít, to jo.“ Celá skupina na sebe pohlédla. Že by mu rozuměla, o tom se dalo polemizovat. Avšak jedno zjistili, byl tu východ. Mohli jít domů.
„Kde je ta cesta,“ vyhrkla Mac.
„Tož, za hory, za doly, mé zlaté parohy...chichihci...“ rozesmál se.
„Dělej,“ zavrčel tentokrát George.
„No, to půjdeš tam, a pak dóleva, kapiš? Pák dóprava a skončíš u kotle s jídlem, to je ten blivajs, kdybys nevěděl. Nabereš si misku a všé sníš. To budaš mát jako posilněníčko, pochutňáníčko a pak jak tak stojá ta barabizna, ještě pár metrů a jseš ...“ tady se puberťácky rozesmál, zřejmě ho něco napadlo.
Když se uklidnil, tak pokračoval: „No prostě jste tam, kapiš? A pokud ne tak to maš blby, protože já jdu na žvanec!“ okomentoval nadcházející činnost a protlačil se okolo zmatené skupinky. Samozřejmě neopomenul plácnout Mac pořádně po zadku a pak zmizel. Jenom se za ním zhnuseně podívala.
„Hej, to můžu dělat jenom já!“křikl za ním John.
Zuzana vstala. Chtěla udělat krok v před, ale zarazil jí Rodneyho pohled.
„Co je?“ zeptala se klidně.
„Myslel jsme, že na to přistoupíš.“ Tohle od něj kapitán nečekala.
„Nejsem magor!“ řekla, avšak naklonila se k doktorovi a něco mu pošeptala do ucha. Slyšel to jen on. Ruměnec na jeho tváři mluvil za své. Pohlédla na něj a zasmála se.
„Vy se nám ale vybarvujete doktore!“
„Když mi šeptáte neslušné návrhy!“ ohradil se.
Zuzana se zasmála: „Jestli vám to udělá radost, tak je klidně zrealizuji. Není to problém.“ Poplácala ho po rameni. Tohle byla zábava…to nebyl flirt!
„Preferoval bych klidnější místo, ale pokud na tom trváte?“ uchechtl se McKay. Sama si naběhla. Zuzana se na něj dlouze zadívala. On to myslel vážně! To se jí jen zdálo! Rychle zamrkala.
„Váš problém! Více jak den jsem si nečistila zuby!“ prohlásila a dala mu pusu.
„Tys to udělala!“ vyjekl. Green se začal smát. Opravdu tohle byla krásná situace. Nikdo nemohl říct, že znal Zuzanu. Petersonová se jen usmála.
„Ještě někdo chce? Podplukovníku?“ rychle přestala, když si všimla vražedného pohledu Mac.

„Nechápu, proč ten chlap neřekl rovnou od kotle kolem nějakého kozího chlívka.“zavrtěl hlavou George.
„Byl to pošuk. Kdo ví, do které….ehm….no, kam nás poslal.“povzdechla si Mac. Ke kotli s „jídlem“ se dostali jako by cestou zpátky. Šli kolem jeskyně, kde přespali a slezli na plácek. U kotle se rozhlídli a hledali nějakou stavbu.
„Támhle! Úplně dole!“ukázala Zuzana o pár pater pod ně. Opravdu tam stálo něco, co s velkou dávkou fantazie mohlo připomínat dům.
„Mám vtíravý dotaz. Jak se tam dostanem?“zajímalo Wintersona.
„Co ta skalní římsa?“navrhl Green.
„Jste se zbláznil? To nevíte, že se bojím výšek?!“vypískl Rodney.
„Vidíš jinou možnost?“opáčila Mac. Mlčel. Brala to jako ne.
„Jdeme?“zeptal se John.
„Jiné možnosti nevidím. Vy ano?“ušklíbla se Mac a jako první se vydala po vachrlatých schodech dolů. Pomaličku se dostali na římsu a opatrně ji přešli. Objevil se před nimi provazový most, který seshora neviděli.
„Nevypadá moc pevně.“pípl Green a s nedůvěrou sledoval chybějící prkna.
„Souhlasím. Když jsem se na něčem podobném stála naposledy, propadlo se to a…“
„Vyspala jsi se se mnou.“usmál se John.
„Chtěla jsem říct, že jsem měla v ruce plno třísek.“
„Dneska s nikým spát nebudete. Ani jeden. To je ale smutné.“ušklíbla se Zuzana a zvesela se vydala na most.
„Tak jdeme. Jeden po druhém.“pobídla je plukovník.
„To je blázen. Hotový blázen.“šeptal v hrůze Rodney.
„Půjdu s váma, doktore.“slíbila Mac. Na druhou stranu už se dostala Petersonová, právě došel i Green, vzápětí Winterson a Sheppard.
„Tak pojďte. Náš McKay z toho měl taky hrůzu. Dejte mi ruku.“pousmála se. Rodney k ní natáhl ruku a ona ji chytla a společně vykročili na most. „Jde vám to skvěle.:“pochválila ho. Pomalu se blížili k půlce mostu, když…
„Mac! Za váma!“zakřičel John. Otočila se a viděla, jak se na most žene několik mužů.
„STŮJTE!“zakřičela na ně. „Jestli sem půjdete, ten most to nevydrží!“
„Nemáme co ztratit. S tebou můžeme jenom získat!“křikl v odpověď jeden z mužů.
„Ale já ano.“zašeptala. „STŮJTE, SAKRA!“zopakovala. Vypadalo to, že ji muži neslyšeli…anebo nechtěli slyšet. Lana mostu zavrzala.
„Rodney…pomalu se pohybuj na druhou stranu, ať se ta váha rovnoměrně rozloží.“řekla mu. „RODNEY, NE!“vykřikla, když se rozutíkal na druhou stranu. Lana znova hrozivě zavrzala a povolila na straně, ze které přišli. Muži spadli dolů a oni dva se proletěli vzduchem k protější stěně. Mac se zachytila jednoho z prken a Rodney přistál kousek pod ní.
„POMOC!“volal. Zbytek týmu je chtěl vytáhnout, ale nedosáhl tam.
„McKayi, jestli tě vytáhnem, tak tě osobně uškrtím!“ vyštěkla na něj Zuzana. Snažila se přijít na nějaké řešení. Kousek od Mac trčel volný kus provazu. Omotala si ho kolem nohy a pevně uvázala na uzel. Pustila se a opřela se zády o stěnu tak, aby měla ruce volné.
„Dej mi ruce a nohama šplhej jako po žebříku. Honem!“
„Tělocvik mi nikdy nešel a už vůbec ne šplh!“
„To mě taky ne. Ale volný pád nám půjde dobře. Tak dělej!“pobídla ho. Podal jí jednu ruku, za pár vteřin druhou a s její pomocí ji přelezl.
„Chyťte mě za nohy,“ rozkázala kapitán a lehla si co nejvíce na kraj útesu. Za chvilku už byl v bezpečí. Mac se s heknutím převrátila zpátky a po žebříku vylezla taky. Nahoře se rozvalila jak široká, tak dlouhá na zem a prudce oddechovala.
„Dobrý?“staral se John.
„Moje břišní svaly:“zaskučela. John se pousmál a pomohl jí na nohy.
„Když ti někdo něco řekne, tak to uděláš!“ chytla Zuzana Rodneyho za bundu.
„Ale...“ začal, avšak dál se nedostal.
„Žádný ale! Mohl si taky skončit někde dole! Víš, kolik papírování bych měla, kdybych se vrátila bez tebe?“ Naštvaně si ho měřila pohledem. Nechápala, proč se najednou chová jako magor a všude lítá.
„Támhle je ten dům!“ukázal Andy. Pomalu se k němu přiblížili a obešli ho.
„Pojďte sem! Něco mám!“zavolal George. Stál u nějaké díry se skále, která byla zatarasena pavučinou a vypadalo to, že na podlaze je nějaký sliz.
„No, tak vzhůru…“povzdechla si Mac a vytvořila malý ohýnek. Green odhrnul pavučinu a vešel dovnitř. Chvíli šli temnou chodbou, kterou ozařoval jen malý plamínek v ruce Mac. Po pár metrech se chodba začala rozšiřovat. Na konci chodby byly dveře a před ní nějaká zaprášená tabulka.
„ Je to anticky.“poznamenala Mac, když z tabulky sfoukla prach.
„Umíte anticky?“podivil se Rodney.
„Vždyť můj otec je Antik. Nevydýchal by, kdybych to neuměla.“pousmála se.
„Co se tam píše?“zeptala se Zuzana.
„Něco v tom smyslu, že pokud jste vina…pokud se cítíte vina, tak tam nemáte lézt. Pokud se cítíte nevina, můžete vejít, ale prý jen na vlastní nebezpečí. Když si vaše podvědomí myslí, že jste vina, tak smůla. V každém případě je za to smrt.“shrnula to.
„Krása.“pousmál se George.
Takže východ se rozkládal jen kousek. Ano, stačilo jen udělat krok. Bylo to zvláštní. Rodney ho dávno udělal, ale ze Zuzaniného pohledu, jakoby zamrzl. Kapitán se bála. Samozřejmě, jako všichni. Zavřela oči a udělala krok vpřed. Jenže neměla pocit, jako by se něco stalo. Zděšeně pohlédla na ostatní. Stáli a zírali do předu. Jediný, kdo ji ještě vnímal byla Mac.
„Co se to dopekla děje?“ zašeptaly zaráz. Zděšeně se rozhlížely okolo. Světlo pomalu vystřídala temnota. Nikde nebyl ani začátek ani konec. Zuzka se snažila na nic nemyslet. Nenáviděla tmu. Nikdy, pokud nemusela, tak nechodila v noci do lesa. V tu chvíli pomyslela na svou největší noční můru. Pavouci. Ti tu tak chyběli. Při pomyšlení na ně se oklepala.
„Čeho se nejvíce bojíte?“ zeptala se Mac. Zuzka na ni nechápavě pohlédla. Její bledost v tváři se jí nelíbila.
„Toho je, od pavouků…až po smrt,“ špitla hnědovláska. Tohle téma se jí vůbec nelíbilo. Nakonec se přece jenom pohlédla tam, kam koukala plukovník. Neubránila se výkřiku. V panické hrůza začala couvat. Z temnoty se proti nim vyřítilo několik pavouků. Drobnými malými nožkami klepaly o podlahu. Jako by se drobná tělíčka rozkládaly všude.
„Chci domů!“ zakňučela kapitán. Plukovník k ní taky pomalu couvala.
„Já taky!“ řekla naprosto stejným tónem Mac. Stáli u sebe a zhluboka dýchaly. Záplava miliónu nožiček a očiček se blížila.
„Chci McKaye…“ Nad tímhle prohlášením se blondýnka podívala na hnědovlásku. Najednou zapomněla na nějaké chlupaté potvůrky.
„Proč proboha Rodneyho?“
„Naposledy to byl on, kdo zakročil a zničil toho malýho šmejda …“ Tohle jako vysvětlení muselo stačit. Teď nebyl čas na řeči. Kolem nich se kruh černé záplavy zmenšil. Přitiskli se k sobě zády.
„Kdyby tak…“ začala Mac.
„Jen najít odvahu…“ začala nahlas přemýšlet Petersonová.
„A zadupat je!“ Obě na sebe pohlédly.
„Na ně!“ zakřičeli naráz. Jenže ani jedna se nepohnula.
„Kašlu na to!“ naštvala se plukovník a zkusila to ohněm. Jenže…se nic nestalo.
„Nemělo by je to uškvařit?“ Zuzanin hlas přeskakoval.
„Mělo by…jenže je nezabije nic.“
„Super, čím dál tím lepší!“
„Jasně, už jsem byla kousnutá hadem, tak proč ne pavoukem!“ ušklíbla se Mac.
„Tolik….je jich tolik!“
„Ticho!“ upozornila Mackenize, opravdu nestálo o to vědět přesný počet. Její společnice ztichla.
Zuzana si skousla jazyk a přála si být někde na miliony let odsud. V mysli se jí vybavilo to, co se stalo na její první misi s McKayem. Kdyby měla nějaký papír tak ty pavouky smázne z povrchu, ale takhle. Odhodlala se. S obavou, aby ji třeba nekousl, zadupnula nejbližšího pavouka. Mac ji následovala. Teprve teď na sebe pohlédly a ušklíbli se. Prostě se po těch potvorách projdou a bude, žádný problém. Pavouci zmizeli tak náhle. Ani to nestihly zaregistrovat. Temnota nepolevila. Jakoby šlapaly na místě. Zuzka byla stále rozrušená z toho, co před chvílí viděla. Ti malý chlupatí tvorečkové nebyl jediný problém, který ji tížil. Stačilo na to jen pomyslet a…Mackenzie se skácela k zemi.
„Ne!“ vykřikla Petersonová. Nevěděla, na co před tím myslela. Blondýnku následovali ostatní. Sotva se jejich těla dotkla země, tak se rozplynula.
„Ne, prosím tohle ne…“ zaškemrala. Přesvědčila někoho, kdo tam nebyl. Pohlédla na poslední postavu. Nechtěla, aby zemřel. Potichu přešla k němu. Rodney měl strnulý pohled asi ji vůbec nevnímal. Všimla si rudé skvrny, která se mu šířila z boku. Snažila se ho zachytit. Mužovo tělo je oba strhlo na chladnou podlahu. Na čele mu perlil pot. Kapitán věděla, co bude následovat. Smrt. Z očí jí začaly téct slzy. Zůstala tak, než jeho tělo definitivně zmizelo. Ano, Zuzana Petersonová se bála smrti svých přátel a samoty. Jenže bylo pozdě nad čímkoliv uvažovat. Vstala a dlaní setřela všechno z obličeje. Vykročila do tmy.
Pohlédla na to, co ji čekalo. Stěny se přibližovaly. Ostny se vysunuly. Nebyla šance úniku. Panikařila, chtěla utéct, jenže nemohla. Zavřela oči a v duchu se rozloučila s přáteli. Čekala nevyhnutelné, teprve teď se smířila s tím, co mělo přijít. Bála se, jenže ne tolik. Touha po životě ji stále lákala. Přece jenom se našlo tolik věcí, které chtěla udělat. Nepatrně se pohnula. Dřela se o ostré hroty, které byly takřka u ní. Narovnala se. Rozhodně se nebude bát teď. Poslední nádech a pak cítila… Necítila nic. Čekala bolest a muka, jenže nic z toho nepřišlo.

Mac se vzbudila na zemi. Všude byla tma, a tak si vytvořila v dlani vytvořila ohýnek a rozhlédla se kolem sebe. Byla sama v tmavé místnosti.
„Hej! Je tu někdo?“křikla. Kolem ní se rozlehla ozvěna. Otočila se.
„Johne.“vydechla úlevou, ale vzápětí vyděšeně vykřikla. Sheppard měl celou hlavu od krve.
„Pomoz mi!“hlesl a skácel se k zemi
„Ne…ne…tohle mi nedělej….slyšíš?!“sklonila se k němu a vzala jeho hlavu do dlaní. „No tak!“ Nedokázala poznat, jestli to je jenom další zkouška nebo realita, ale upřímně doufala v to druhé. Najednou se rozplynul. Mac chvilku vyjeveně zírala, než se postavila a svým způsobem si i oddechla. Teď už věděla, že to není realita. Mohla se tomu v klidu postavit.
„Mami.“ozvalo se za ní. Znova se otočila. Stála tam Sarah s Abigail.
„Tak tohle je v pytli.“hlesla. Věděla, že ať se teď bude dít cokoliv, něco jí bude říkat, aby svým holčičkám pomohla. Byla pro ně schopna udělat cokoliv. Byla pro ně schopna obětovat i vlastní život. Na nich teď záleželo, co se stane.
„Jaké to je, co?“ozval se známý hlas.
„Delroy.“zašeptala, když vyšel ze stínů.
„Jaké to je? Ten pocit bezmocnosti? Ty víš, že jim ublížím a nemůžeš mě zastavit.“uchechtl se.
„Neublížíš jim, protože jsi bůh ví kde a ony jsou od tebe hooodně vzdálené.“prohlásila.
„Jak myslíš.“pokrčil rameny a střelil Abigail.
„MAMI!“zakřičela. Mackenzie otočila hlavu pryč. I když tohle nebyla realita, bylo to pro ni těžko snesitelné. Abigail zmizela.
„A co s touhle maličkou?“usmál se Delroy a vytvořil v ruce energy kouli. Mac otočila hlavu právě včas, aby neviděla, co se stalo. Po tvářích jí začaly stékat slzy. Otočila se pryč úplně.
„Vidíš, tohle je tvoje vina.“ozval se John, který se před ní z ničeho nic objevil.
„Tohle není skutečné.“hlesla.
„Tak co je skutečné? To že moje matka měla pravdu a já jsem s tebou jenom proto, že se chci dostat výš…“
„Přestaň.“řekla třesoucím se hlasem.
„Já tě nenávidím. Nedivím se, že s tebou žádný chlap nevydržel. Nikdy s nikým nebudeš doopravdy šťastná, protože neumíš s nikým žít.“chechtal se.
„Nech toho!“zavrčela. Právě teď se rozčilovala na svoje emoce. Nedokázala je ovládnout. Její mozek chápal, že tohle není skutečné, ale její srdce si to odmítalo připustit.
„Jsi příšerná!“
„Fajn…fajn, víš ty co? Víš, kolik věcí na tobě nesnáším? Necháváš ty svoje smradlavé fusky válet, kde tě napadne. Přijdeš z mise a hodíš je na zem. Zůstanou tam ležet do té doby, než tě požádám, abys je zvedl. A co teprve to blbé záchodové prkýnko?! Necháváš ho zvednuté pokaždé! Jednou nám tam málem spadla Sára a to jenom proto, že je ti zatěžko to prkno dát dolů!“ Sheppardův chechot ustal a zmizel. Mac si oddechla.

Zuzana otevřela oči. Nacházela se ve čtvercové místnosti. Nebyla nikterak velká. Vypadala jako jedna z výslechových místností na Atlantis. Stejný tvar a znaky. Vehnalo jí to slzy do očí. Tolik si přála jít domů.
Bylo zde několik dveří. Z každých se linulo stříbrné světlo, které hřálo a snažilo se působit přátelským dojmem. Zuzana se opřela o jednu ze stěn a svezla se po ní. Čekala, nevěděla na co, ale čekala. Třeba se tu někdo objeví, pokud tohle není peklo.
První, kdo se objevil byl George Winterson. Vypadal pěkně otřeseně. Kývnul na kapitána a šel si sednout k ní. Neporušil ticho, které se tu rozpínalo. Sám měl problém s tím, co viděl. Nakonec se zde sešli všichni. Jejich tváře se daly přirovnat k popelu a bílým stěnám.
„Myslíte, že je teď konec?“ zašeptal Rodney. Trochu se třásl. Zuzana vstala a přešla k němu.
„Možná,“ poplácala ho po rameni, „ale měli bychom to zkusit. Chci domů, do postele…“
„Najíst se,“ doplnil Geoerge.
„Obejmout Sáru,“ přidala se Mac. Ještě chvíli vymýšleli všechno možné i nemožné.
„Půjdeme?“ otázal se John. Ostatní kývli a jeho skupina se postavila.
„Třeba zase někdy, naschle…“ nahodila kapitán nervózně.
„To doufám ne…nebo za jiných okolností,“ zasmála se upatě Mac.
„Bylo mi ctí,“ prohodil Green. Přece jenom nemělo cenu se nějak extra loučit. Pánové si podali ruce a kývli na sebe. Tohle vydalo za tisíce slov. Rozpačité úsměvy a přešlapování, jako při každém loučení.
„Co takhle si to zopakovat?“ prohlásila Zuzana k Mac. Pánové na ni vyvalili oči.
„Ale proč ne, co takhle nějaká mezirealitová kavárna?““ souhlasila plukovník.
„Jsem pro.“ Nad tímto se opravdu upřímně rozesmály. Další věc, kterou udělaly byla, že si podaly ruce a objaly se. Teď se mohli vydat domů.

„Které dveře?“ zeptal se doktor McKay.
„A není to jedno?“ zasmál se Green. Nikde nic nebylo napsané.
„Pokud máme jít do pekla, tak alespoň máme jistotu, že půjdeme společně,“ zafilozofovala hnědovláska a chytla oba muže za ruku. Pohlédli na ni, ale neucukli.
„Prostě nás tam chcete taky,“ rýpnul si seržant.
„Si piště, pánové!“ Naposledy pohlédla na trojici za nimi a vkročila do bílé záře. Oba muže strhla s sebou. Pak to šlo všechno tak nějak naráz. Museli se pustit. Cítili trhnutí a jako by je něco velkého vzalo a táhlo. Září se objevovali různé barvy, které je donutili zavřít oči.

„No a co my?“povzdechla si Mac.
„Tak co třeba tyhle?“ukázal George na dveře přímo před nima.
„No, je to na vás, majore.“pokrčila rameny a natáhla ruce. Oba se chytli.
„Jdeme?“zeptal se major.
„Kdyby to nevyšlo…“hlesl John. Mac se na něho podívala.
„Nechte toho.“zavrčel George.
„Vyjde to.“pousmála se a prošla bílou září.

Otevřeli oči na planetě, ze které byli přeneseni.
„Vyšlo to!“zajásal Sheppard a políbil Mac.
„Vy dva…nechte si to na večer…no tak…“mručel George. Opravdu přestali.
„Tak, majore. Adresu.“usmála se unaveně Mac. Těšila se na svoji postel, sprchu a v neposlední řadě na Sarah. Brána se otevřela a oni prošli domů.

„Dobrý večer, madam.“pozdravil Chuck o pár dní později, když Mac přebírala noční službu.
„Dobrý.“usmála se a podepsala hromadu papírů. Nikdy netušila, jak jí to někdy bude chybět.
„Madam, když dovolíte…omluvte mě na chvilku!“vyhrkl Chuck zděšeně.
„Co se…“chtěla se zeptat, ale jenom užasle vyvalila oči. Po schodech ke kontrolní místnosti běžel úplně nahý major Lorne.
„Madam.“zasalutoval podle toho, jak se sluší a patří. Mac se mu nedokázala dívat do očí. To prostě nešlo.
„Ho hó.“ To bylo vše, co ze sebe dostala. „Ehm….co…jste prohrál tentokrát?“
„I trenýrky v pokeru, madam.“
„No to vidím.“
„Mac, nesu ti hlášení od poručíka Rose, má zlomenou nohu a …. Kruci!“hlesla Jennifer, která právě dorazila se štosem hlášení v ruce. Všechny úspěšně pustila na zem.
„Prohra v pokeru.“vysvětlil Lorne a maličko zčervenal.
„Naštěstí se nemáte za co stydět, Evane.“pousmála se rozpačitě doktorka. Zezdola se ozval hrozný řehot.
„Vy dva toho už necháte!“křikla Mac na Johna a George. „Co bude příště? Svlíknutí nějaké ženské?“
„Dobrý nápad, plukovníku.“prohýbal se smíchy George. „Díky.“
„Proč mám nejasný dojem, že jsem jim právě pomohla.“usmála se Mac.
„Protože ano?“přikývla s úsměvem Jennifer. Obě se rozesmály.

Takze jsme se rozhodly dat povidku driv kvuli mne - teda memu kompu, protoze vcera zacal vydavat velice prapodivne zvuky a dneska uz nevydava zadne, tak nevim, jestli mu ruplo v bedne, nebo se zkazil uplne - timto dekuju Mooony za vyhoveni ....jinak od nedele jsem na Slovensku - jedu lyzit , takze se cely tyden neukazu....uvidim, jak budu hodna...mozna vam dam v sobotu dalsi povidku...ale jenom mozna.... ....
Jinak doufam, ze se povidka zase libila....

tak celá serie se mi líbila..a to zakončení mi nepřišlo zas tak rychlí jak si říkala...takový akorát....no a ten závěr....třeba slíknou i ňákou tu babu příště