Tak dětičky, dávám sem další povídku, kterou jsem minule slíbila. Nakonec je to více méně podle plánu, i když něco je trochu jinak, než mělo původně být.
No, co vám k tomu napráskat. Hlavní postavy - major Lorne, kapitán Jordanová, Rodney McKay. Tentokrát nebudou žádní emzáci (no, fajn, tak dva, ale ti jsou nepodstatní a jen se mihnou). Prozradím, že Sheppofilky nebudou nadšené. Akce...no, akce...nějaká bude..hodně záleží na tom, co si představujete pod pojmem akce. Žádné vesmírné bitvy a ani nic nevybouchne. Pevně doufám, že se u toho nebudete nudit.
Nemohla jsem se rozhodnout, jak povídka skončí. Měla jsem dvě varianty konce, z nichž jsem chtěla použít tu tragičtější, ale protože jsem měkkota, tak jsem nakonec zvolila tu lepší. Ti z vás, kdo mají rádi tragické konce však nemusí zoufat, druhou variantu přidám jako bonus. Pro jistotu jako spoiler, aby si to přečetl jen, kdo bude chtít. Místo, odkud se konce rozcházejí je označené hvězdičkou
Tož děcka, jako vždy přeju příjemnou četbu. Jo a zanechte komentář, když vám zbyde čas
Jak málo času stačí
Antická základna s pracovním názvem Disneyland, nově vysvěcená na stanoviště Alfa, se každým dnem stávala více soběstačnou. Vzhledem k tomu, že se tam prakticky neustále nacházel nějaký personál, zbudovala se tam spousta nezbytných prostor, jakými byly ošetřovna, zbrojnice, tělocvična a zejména jídelna. Žádná společnost totiž nemůže fungovat bez jídelny. Odepřete lidem přístup k jídlu a revoluce nebo přinejmenším malá stávka vás nemine. Za jídelnu byl vděčný zejména vojenský personál, neboť zatímco vědce plně nasycovala užitečná práce, jíž v Disneylandu odváděli, jejich vojenský doprovod počase znudilo svačení za pochodu po chodbách, kde do nich se slovy „Pardon, procházím“ vráželi neustále zaměstnaně se tvářící technici.
Major Lorne zrovna kolem jídelny procházel. Měl už docela hlad, a tak zkontroloval, zda už třeba nenastal čas jeho pauzy. Naneštěstí nenastal. Ještě mu zbývala tak půlhodina. Zoufale nakoukl dovnitř. Moc lidí u stolů nesedělo, přesně jak to měl rád. Měl jedinečnou možnost vychutnat si oběd či spíš brzkou večeři v klidu. Pár minut vedl vnitřní boj sám se sebou, ale pak si řekl, že v současné době je vlastně velitelem základny on, alespoň z vojenského pohledu, a tak nikdo nějakou půlhodinu řešit nebude. Ostatně kdyby se něco dělo, měl přece vysílačku.
Krom hloučku vědců, kteří se o něčem tiše dohadovali, uviděl uvnitř kapitána Jordanovou. Seděla sama u stolu v koutě a znechuceně rýpala vidličkou do něčeho, co možná původně bylo salátem. Když přešel k pultu s jídlem a prohlédl si kulinářské skvosty, jež nabízelo dnešní menu, pomalu ho hlad zase přešel, a tak po vzoru své podřízené volil také jen salát, který sice rovněž nevypadal příliš poživatelně, ale alespoň nebudil dojem, že by mu během konzumování vynadal a utekl z misky.
„Smím si přisednout?“ zeptal se, když došel ke stolu kapitána Jordanové.
„Jistě,“ odpověděla, aniž by se přestala soustředit na svou činnost.
„Jak dlouho jste musela do toho salátu bodat vidličkou, než se přestal bránit?“ Major se na to, co leželo před ním na stole díval nedůvěřivě.
„Ani nevím. Já opustila úmysl ho sníst, sotva jsem ho položila na stůl.“
„Hmm, to jsou tedy vyhlídky.“ Major držel v ruce vidličku a rozmýšlel se, zda má začít jíst či ne.
„Ale ne. Mě si nevšímejte. Mně už je jenom zase špatně,“ vysvětlila Elena.
„No, to mně taky.“ Major vidličku zase odložil a odsunul misku na druhý konec stolu. „Zajímalo by mě, jestli nám sem pořádného kuchaře pošlou sami nebo počkají, až toho stávajícího zastřelíme.“
„To víte, bojovali jsme za jídelnu, o jídle, které by se v ní mělo podávat nepadlo ani slovo. Vlastně tyhle břečky máme jako bonus,“ pokusila se Elena o žert.
„Jak dlouho tu jste? Týden? Nedivím se, že se nemůžete zbavit těch žaludečních potíží.“
„Jo, týden,“ vzdychla Elena. „A z toho už druhý den mám strach něco sníst. Je to čím dál horší.“
„Byla jste za doktorkou?“ zajímal se Lorne.
Elena zakroutila hlavou. „To přejde. Snad.“
„Poslyšte, nejste vy nakonec ještě těhotná?“ rýpnul Lorne.
Elena se na něj překvapeně podívala a pohrdavě se usmála.
„Tak to je, pane, jedna z mála věcí, které u mě stoprocentně nehrozí.“
Lorne sice nevěděl, jestli kapitán svou odpověď myslela tak, jak jí pochopil, ale rozhodl se pro jistotu změnit téma. Nerad by uhodil na citlivé místo. Rychle zkontroloval čas a pak se zamračil. Jeho služba v Disneylandu dnes končila, předával štafetu podplukovníku Sheppardovi, jehož tým měl dorazit už před hodinou. Ještě před několika minutami byl rád, že ho nemá kdo kontrolovat, a on tak může ukončit službu o půlhodiny dřív, ale teď už se těšil zpět na Atlantis. Na svůj pokoj, na šplouchání moře a hlavně na poživatelné jídlo.
„Sheppard ještě nedorazil?“ zeptala se Elena, která pochopila význam majorova šklebu.
Lorne v odpověď zakroutil hlavou.
„Půjdu do kontrolní místnosti a pokusím se zjistit, proč to zpoždění,“ rozhodl se Evan, poctil misku se salátem posledním znechuceným pohledem a vstal.
„Půjdu taky,“ přidala se Elena.
Nějakou dobu procházeli chodbami mlčky. Přece jen se ještě museli soustředit na cestu. Základna sice byla proti Atlantis malá, ale její chodby vydělující se z centrální neměly daleko k bludišti.
„Prý jste odřekl dovolenou,“ nedalo to nakonec Eleně, aby nepřivedla řeč na to, co jí vrtalo v hlavě.
Lorne se na ní překvapeně podíval.
„To jdou drby tak rychle?“
„Ne, to se tak rychle vydávají nové rozkazy. Překvapilo mě, když jsem v něm zahlídla vaše jméno. Upřímně, docela mě to zklamalo. Vyšel by na mě takový krásný moment, kdy bych do návratu majora Eliota z mise, obsadila vaše místo. Už jsem si brousila zuby.“ Elena se ďábelsky zašklebila.
„Pak je možná dobře, že nikam nejdu.“ Lorne si uvědomil, od čeho své podřízené zachránil. Elena byla sice jako důstojnice překvapivě oblíbená, ale jako zástupce velícího si jí nedovedl představit. Rodneymu McKayovi by se patrně v souvislosti s možnou nastalou sitaucí vybavilo slovo entropie.
„Vy mi taky zkazíte každou radost,“ zamračila se Elena.
„Zvykejte si,“ ucedil Lorne a přidal do kroku. Elena musela popoběhnout, aby mu stačila.
…
Kontrolní místnost se hemžila techniky. Jako vždy se tu pilně pracovalo. Přestože Atlanťané základnu obývali už nějaký ten týden, práce se tu ukrývala za každým rohem. V první řadě se muselo dokončit to, co nestihli Antikové, pak se teprve mohly instalovat vymoženosti, jež nabízela pozemská technika. Naštěstí Antikové na základně nechali dost náhradních dílů, takže s dokončením jejich prací to nebylo tak těžké. Co však vedlo k všeobecnému zklamání byl fakt, že nikdo nenašel jiné ZPM než to, jež napájelo základnu. Pochopitelně bylo hned odebráno a přesunuto na Atlantis jako záloha, neboť Rodney McKay za souhlasu celého jeho týmu ujistil zodpovědné osoby, že základna si vystačí s naquadahovým reaktorem. Přinejmenším do doby, než se najde nějaké další ZPM, což jak všichni věděli, byla spíše dlouhodobá záležitost.
„Máme nějaké zprávy z Atlantis?“ zeptal se major hned, jak vešel.
Několik sekund trvalo, než si někdo uvědomil, že do místnosti kdosi přišel, a dalších několik sekund trvalo, než někdo zaregistroval otázku. Major si na to všechno už skoro zvykl, a tak trpělivě čekal.
„Ne, pane,“ zazněla konečně odpověď.
„To je zvláštní,“ zamumlal si Lorne jen tak pro sebe.
„Ale na senzorech máme jumper, co před chvílí proletěl bránou, bude tu za pár minut,“ doplnil odpověď Rodney McKay, jemuž došlo, proč se major ptal na zprávy. Ostatně i on patřil ke skupině, jež se měla s majorem Lornem vrátit na Atlantis. Lorne se v duchu zaradoval. A to nejen proto, že se konečně vrátí na Atlantis, ale také proto, že mu někdo řekl to, co chtěl vědět, aniž by musel položit pět a více otázek.
„Tak dobře. Nebudeme to zdržovat. Kdo se vrací na Atlantis, ten se neprodleně odebre na přistávací plochu,“ zavelel major, načež se sám vydal posbírat své věci, aby mohl vyrazit na mýtinu nedaleko vstupu do jeskyně, využívanou jako přistávací plocha pro jumpery. Do budoucna bylo v plánu pro jumpery postavit nějaký hangár, ale prozatím se všichni museli spokojit s loukou.
…
Jumper ještě nepřistál, když major dorazil na přistávací plochu, nicméně už ho bylo vidět, jak se rychle blíží zpoza kopců. Lorne v duchu zajásal a vyhlídkou na pohodlnou postel a chutné jídlo se mu hned ještě víc zlepšila nálada. Zastavil se v chůzi, aby si přepočítal cestující, jestli jsou všichni. Náhle ho kdosi zatahal za vestu. Ohlédl se, ale nikoho za sebou neviděl. Teprve když sklonil hlavu, uviděl narušitele jeho klidu.
„Máš čokoládu?“ zeptalo se neohroženě malé, sotva pětileté děcko.
Lorne se rozesmál.
„Nemám,“ odpověděl popravdě. Děcko nakrabatilo tvář. „Ale víš co?“ dodal rychle, aby zabránil nejhoršímu. „Támhleta teta,“ ukázal na kapitána Jordanovou, „ta určitě nějakou má.“
Děcko zavýsklo a rozběhlo se za Elenou. Ta poslala majorovým směrem úšklebek, jasnou známku toho, že všechno slyšela, a jakmile k ní děcko doběhlo, zvedla ho do náruče.
„Tak ty chceš čokoládu?“ zeptala se špunta. „Ale jestlipak víš, že mi tvůj tatínek říkal, že jsi zlobil, a že ti žádnou čokoládu dávat nemám?“ rozhodla se Elena smělce trochu potrápit.
„To není pravda, já nikdy nezlobím.“
Ačkoli podle odpovědi to spíš vypadalo na to, že capart potrápí Elenu. Ta pokrčila rameny, vytáhla z vesty čokoládovou tyčinku a dala jí chlapci do ruky. Pak ho postavila na zem a pošeptala mu: „Tátovi ani slovo. Bude to naše tajemství.“
Chlapeček kývnul a rozběhl se za svým otcem, jenž zrovna dorazil ma mýtinu. Byl to ten muž, který před několika týdny nechtěně shodil Elenu ze srázu. Ukázalo se, že když se zrovna neuváženě nepokouší vyhánět cizince, je to moc milý člověk a starostlivý otec a manžel. Elena se s ním a jeho rodinou rychle spřátelila. Bylo to způsobeno zejména tím, že se s ním vídala nejčastěji ze všech domorodců. Obecní rada mu totiž dala na starost úplnou novinku, obchod s jinými světy. Díky pomoci Atlanťanů místní osady konečně mohly používat bránu, a tak se začalo obchodovat.
„Tati, tati, podívej, teta mi dala čokoládu,“ křičel chlapec za běhu.
Elena se culila na chlapečkova otce a major Lorne se smál. Doktor McKay celou scénu sledoval z povzdálí a byl rád, že není její součástí. Nadšení pro rozmazlování dětí se svými kolegy nesdílel.
Na trávu konečně dosedl jumper, z něhož vystoupil podplukovník Sheppard, následován Teylou, Rononem, doktorem Zelenkou a dalšími třemi vědci. Rodney okamžitě přikročil k Radkovi a začal ho zasypávat vlnou instrukcí. Nazdálo se však, že by ho Radek poslouchal. Major Lorne pozdravil podplukovníka Shepparda, ale nedostalo se mu žádné reakce. Všichni nově příchozí beze slova zamířili rovnou k základně. Elena s Lornem se po sobě zmateně podívali, ale pak pokrčili rameny a dali pokyn k nástupu do jumperu.
„Hlavně nic neznič,“ zavolal McKay na svého kolegu od vstupu do lodi.
„Solene, je mi líto, vypadá to, že tentokrát pro vás nic nemáme,“ ujala se Elena omluvy pro vesničany, jimž měl tento jumper přivézt nějaké zásoby od Athosianů.
Pak se se Solenem rozloučila a nastoupila do lodě, která už s odletem čekala jen na ní. Jakmile se usadila, major vzlétl, zakroužil nad loukou a pak zamířil přes kopce k bráně.
„To mě zajímá, co se zase stalo,“ zamručel Lorne. Ono podivné chování Sheppardova týmu muselo mít nějaký důvod.
Let probíhal beze slov. Lornovi to přišlo divné. Zvykl si na slovní přestřelky s kapitánem Jordanovou a ty mu teď chyběly.
„Jste nějak podezřele potichu, kapitáne,“ nadhodil.
„Snažím se vám nevyzvracet za krk, pane.“ Z Elenina hlasu se dalo poznat, že jí let skutečně nedělá dobře.
„Poručíku,“ směřoval major Lorne svá další slova k poručíku Sidorovovi, který seděl za doktorem McKayem, „vyměňte si s kapitánem místo! Teď hned! Je to rozkaz.“
„No pardon,“ ozval se Rodney, který se doteď tvářil zaměstnaně.
„Poručíku, hned!“ připomněl Lorne. „Omlouvám se, doktore, ale pilotovat má občas své výhody.“
Poručík Sidorov a kapitán Jordanová si vyměnili místa. Major Lorne se tvářil spokojeně, zatímco Rodney McKay uraženě.
„Nebojte, doktore, teď mu trochu srazím hřebínek,“ snažila se Rodneyho povzbudit Jordanová. „Majore, přihlásil jste se na to cvičení příští týden?“
„Jo,“ odpověděl stručně Lorne. „Vy taky?“
„Samozřejmě. Za koho jdete?“
„Za králíky.“
Elena spokojeně mrkla na Sidorova. Cvičení mělo být ve stylu honu a ona i poručík měli figurovat ve skupině pracovně nazývanou lišky.
„To bude masakr,“ řekla poručíkovi rusky. Ten se škodolibě usmál.
„S tím moc nepočítejte. Odnesou vás na nosítkách,“ odseknul jí Lorne stejně dobrou ruštinou.
„Vy umíte rusky,“ konstatovala překvapená Elena.
„Překvapená?“ přešel major zpět do angličtiny.
„Vel...sakra.“ Elena si v půli slova něco uvědomila.
„Co se děje?“ zeptal se major Lorne.
Elena sklopila zrak k podlaze jumperu a pak špitla: „Musíme se vrátit.“
„Proč?“ Major mluvil zcela nevzrušeně.
„Zapomněla jsem zkopírovat data.“
„Tak je zkopírujete příště.“ Majora, jak se zdálo, celá situace nechávala klidným.
„To nejde. Potřebuju je. No tak, pane. Bude to zdržení na pár minut,“ zaprosila Elena.
„No, dobře.“ Major obrátil jumper a zamířil zpět na základnu. Rodney McKay vzdychnul.
„Jako byste vy nikdy nic nezapomněl, doktore,“ odsekla Elena podrážděně, což způsobila zejména vyhlídka na delší let, než v jaký doufala.
„Kdybyste se míň věnovala zbytečné konverzaci a víc své práci, nemusela byste mě teď zdržovat od důležité práce.“ Rodney opět nezapomněl zdůraznit, jak je pro celou expedici nepostradatelný.
Elena jen protočila oči, na poznámku však nereagovala ani slovem. Nebyla prostě ve formě.
…
Jakmile jumper znovu dosednul na louku, Elena se zvedla k odchodu. Zvedli se i major Lorne a doktor McKay. Elena se udiveně ptala na důvod. Rodney jí sdělil, že když už se vrátili, tak zkontroluje Radka a ještě mu předá nějaké instrukce, a major Lorne je oba šel popohánět. Měl totiž neblahé tušení, že když je pustí samotné, může si mezitím dát opravdu dlouhého šlofíka.
Když prošli jeskynní chodbou až k samotnému vchodu do základny, Elena jako vždy přejela rukou nad ovládacím panelem dveří. Málem si rozbila hlavu, protože ze zvyku rovnou vykročila kupředu, avšak dveře zůstaly zavřené. Naštěstí stihla mezi dveře a svou hlavu dát ruku, takže náraz nebyl tak hrozný. Major Lorne obrátil hlavu stranou a potlačovaný úsměv zakryl v dlani, zatímco doktor McKay s výrazem, jenž jasně prozrazoval pohrdání nedouky, co ani neumí otevřít dveře, znovu zkusil přejet rukou nad ovládacím panelem. Opět se nic nestalo.
„Jen tudy projde Zelenka,“ zavrčel McKay a otevřel kryt panelu. Chvíli rýpal do krystalů, až se dveře otevřely.
„No výborně,“ pochválil ho Lorne. „Tak si vyřiďte, co potřebujete, ať jsme co nejdřív pryč.“
„Jdu si podat Zelenku,“ rozhodl se Rodney a odvážně vykročil chodbou směrem k hlavní laboratoři, kde by nejpravděpodobněji mohl Radka najít.
„A jé...tak to já ho jdu zachránit. Stejně ta data, co potřebuju jsou v laborce.“ Elena rychle následovala Rodneyho.
A já se půjdu dívat, pomyslel si major.
Jak procházeli základnou, divili se, proč nikde nikoho nepotkávají a proč jsou všechny dveře zavřené. V doktoru McKayovi onen fakt ještě víc posílil touhu seřvat Zelenku na dvě doby. Elena s majorem však, jako správní vojáci, mysleli na horší věci, než na poruchy stále ještě křehkého systému. Pokoušeli se ale namluvit si, že jsou příliš paranoidní. Byli přece pryč sotva pár minut, tolik času na nepřátelskou invazi rozhodně nestačí.
Do hlavní laboratoře už to neměli daleko, když před sebou zahlédli dvě siluety, jež v přítmí vypadaly jako Teyla a Ronon. Elena s Lornem si to namířili rovnou k nim. Chtěli se zeptat, co se stalo a jestli mohou být nějak nápomocní. Než se ale stačili přiblížit, minul je výstřel ze stunneru. Nastala skutečně jen nepatrná chvíle zmateného stání a tupého zírání před sebe, než Elena i major ve stejnou chvíli uskočili ke stěnám chodby a přikrčili se. Nechtěli si připustit, že by výstřel byl určen jim, a tak se otočili, ale za sebou viděli jen Rodneyho McKaye, který projevil nevídanou duchapřítomnost a následoval příkladu svých dvou kolegů. Náhle prolétl další. Naštěstí opět minul cíl. Elena už v minulosti zastávala názor, že Teyla by netrefila ani stodolu ze dvou metrů, a teď se o tom přesvědčila. Nicméně právě v tuto chvíli za to byla ráda. Nechtělo se jí ale čekat, až začne střílet také Ronon, a tak se tázavě podívala na Lorna. Ten se rozmýšlel mezi taktikou „Kdo uteče, vyhraje“ a snahou zjistit, proč na ně jejich kolegové střílejí. Nakonec se rozhodl pro to druhé, a tak naznačil Eleně, aby na jeho pokyn vyrazila kupředu a pokusila se nějak zneškodnit Teylu, on že si vezme na starost Ronona. Sám sebe se ale v duchu ptal, jak to vlastně chce udělat, a připravoval se na hodně bolestivou zkušenost.
Teyla i Ronon vypadali zaskočeni opovážlivostí obou vojáků, a tak nebylo těžké se k nim přiblížit. Elena se okamžitě postarala o to, aby dostala stunner pryč z Teyliny ruky, což dokázala rychlým a přesně mířeným kopnutím. Athosianka však nereagovala tak, jak by si Elena představovala, tedy omluvou za střílení a vysvětlením, nýbrž se připravila k pěstnímu souboji. Kapitán se přizpůsobila. Navenek neochotně, ale v duchu se radovala. Neměla Teylu moc v lásce, a tak jí vidina toho, že jí může konečně pořádně natlouct, docela zpravila náladu.
Z Lorna už takové nadšení netryskalo. Dostat zbraň z Rononovy ruky se ukázalo jako takřka nemožné. Naštěstí Ronon byl zásadový, a tak se rozhodl pro pěstní souboj sám od sebe. Těžko říct, zda by major raději nevolil to omráčení.
Elena to měla poněkud jednodušší. Teyla sice bojovala dobře, ale Elena měla jasně navrch. Všechny Teyliny útoky hravě odrážela. Boj si vychutnávala, a tak ho co nejvíc prodlužovala. Asi jako když si někdo vychutnává dobré jídlo. Tančila kolem Athosianky a sem tam párkrát udeřila, jen aby se neřeklo. Koutkem oka si však všimla, že její nadřízený se tolik nebaví. Ronon ho zrovna dost surově poslal proti zdi. Elena se rozhodla, že mu musí pomoct za každou cenu. Rychlým chvatem tedy dostala Teylu na zem. Než se Athosianka stačila zvednout, Elena se ohlédla po stunneru. Byl daleko. Příliš daleko, než aby se pro něj včas dostala, a tak se rozhodla pro starý osvědčený způsob, jak někoho uvést do bezvědomí. Jediné nepříjemné na to bylo to, že jí pak nějakou dobu bolela ruka. Jeden protivník byl ale mimo hru. Teď si ještě poradit s tím druhým. Napadlo jí, že teď je ta správná chvíle sebrat stunner. Ronon byl naštěstí zaměstnán zápasem s Lornem, a tak si kapitána nevšímal. Elena tedy rychle sebrala ze země wraithskou zbraň a zamířila. Musela se chvíli soustředit, aby trefila toho pravého, ale nakonec vystřelila. Pak pro jistotu ještě jednou.
„Díky,“ vydechnul major Lorne a setřel si krev z rozbitého rtu.
„Nemáte za co,“ odpověděla s úsměvem Elena. Pak se podívala na dva omráčené mimozemšťany a o poznání méně příjemným tónem řekla: „Co to do nich, sakra, vjelo?“
Evan Lorne pokrčil rameny.
„Meli bychom pokr...“ Elena nedořekla. Zasáhl jí výstřel ze stunneru, jenž přiletěl z druhé strany chodby. Přicházel podplukovník Sheppard.
Evan duchapřítomně sebral zbraň, kterou upustila Elena a výstřel opětoval, nicméně s nevalným výsledkem.
„McKayi, sakra, pomozte mi! Musíme vzít Jordanovou a zmizet,“ zakřičel Evan na Rodneyho, který opodál vyčkával, jak vše dopadne.
McKay pomohl Lornovi zvednout bezvládnou Elenu a společně ji táhli zpět chodbou. Sheppard po nich nepřestával střílet. Lorne střelbu opětoval. Byli pomalejší, John se blížil. Střelba začínala být přesnější.
„McKayi,“ řekl s očekáváním Lorne. Dělal to spíš jen ze zvyku. Když mu došly nápady, vždycky se pokusil obrátit na toho, kdo byl nejblíž.
Rodney však překvapivě rychle zareagoval. Se slovy „Držte ji“ pustil paži kapitána Jordanové a vrhl se k ovládacímu panelu dveří, jimž právě prošli. Pár sekund mu stačil k tomu, aby je zavřel. Pak vyndal krystal. Byli v bezpečí. Prozatím.
…
Ze země v rohu místnosti se ozvalo zamručení a polohlasné „do háje“, jasné známky toho, že Elena konečně opět nebyla vědomí.
„Vítejte zpátky,“ usmál se na ni Lorne.
„Kde jsem?“ Prudce se posadila.
„V té části základny, kde podle McKaye nefungují senzory,“ informoval ji Evan.
„Aha...to jste mě sem odnesli?“
Major kývnul.
„Nezvracela jsem?“ Eleniny otázky se zdály pozbývat smyslu, ale protože Evan neměl nic jiného na práci, tak trpělivě odpovídal.
„K mému nekonečnému štěstí ne. Proč se ptáte?“
„Divné. Už mi není blbě.“
„Až se odtud dostaneme, můžete doporučit Kellerové novou léčbu žaludečních potíží,“ pokusil se Lorne o vtip, jenž u McKaye nezaznamenal moc velký úspěch, avšak Jordanová se mírně pousmála.
„Nechce mi někdo vysvětlit, proč po mě můj šéf vystřelil stunnerem?“ Z Eleniny tváře zmizel úsměv hned, jak si uvědomila, proč se vlastně octla v bezvědomí.
„Chcete to ve zkratce, nebo mám začít pracovat na seznamu?“ ozval se Lorne.
Elena se na Lorna zašklebila a pak pokračovala v úvahách.
„Tohle je vážně zvláštní. To jejich chování při příletu a pak tohle. Jako by to ani nebyli oni. Jako kdyby je někdo něčím nadopoval.“
To byla první věta, jíž Rodney McKay popřál sluchu.
„Wraithský enzym způsobuje paranoidní chování,“ zapřemýšlel nahlas.
Elena a Lorne k němu obrátili hlavu naprosto ve stejný okamžik, jako by si to odpočítali.
„Wraithský enzym taky způsobuje to, že i vy jste byl schopný sejmout urostlého chlapa, doktore. Kdyby jím byl nadopovaný Ronon, tak byste mě teď seškrabovali ze zdi,“ vyvrátil myšlenku Lorne.
„Jo,“ souhlasila s ním Elena. „A taky bych ho jen tak neomráčila. Navíc tohle nebylo paranoidní chování. Šli nám rozbít tlamy hned, jak jsme otevřeli ty dveře. Sakra, proč vlastně byly zavřené? To mě teď nejvíc zajímá. A taky kde, sakra, jsou všichni ostatní? Na tohle bychom se měli soustředit.“
Elena rozhodně vstala.
„No, tady se nic nedovíme. Půjdu na průzkum,“ řekla ohodlaně.
„Hej, hej, klid, kapitáne. Hlavně žádné zbrklé akce. Půjdeme spolu. Musíme jít do zbrojnice a vzít si ještě aspoň jeden stunner. A pak...“ Elena Lorna nenechala domluvit a vyrazila.
„McKayi, vy počkejte tady!“ obrátil se Lorne k Rodneymu.
„Ale co když...“ snažil se protestovat vědec.
„Aspoň vy byste mohl poslouchat co říkám, ne? Zůstaňte tady! Nikdo tu po vás nepůjde. Když už, tak budou nahánět mě a Jordanovou. Jordanová, počkjete na mě, sakra,“ zavolal rozzlobeně na kapitána. Nenáviděl, když ho ignorovala. Tím spíš, že to dělala pouze jemu.
„Do hajzlu i s dveřma,“ nadávala Elena v rodném jazyce, když se pokoušela manipulací s panelem otevřít dveře do zbrojírny. Po delší době snažení vztekle praštila do zdi a pak zoufale rozhodila rukama. Major gesto naprosto přesně pochopil a protáhl ústa.
„Tak dobře. Tohle nemá cenu, jdeme zpátky, než někdo přijde. Stejně už o nás asi vědí.“
Elena souhlasila. Sice by Teyle klidně dopřála druhé kolo, ale s Rononem se znovu potkat nechtěla.
Procházeli kolem dveří, za nimiž se nacházela jedna z menších laboratoří. Elena si uvědomila, že zrovna včera tam s techniky dokončovali úpravy, takže by se tam měl nacházet počítač připojený k síti. Rozhodla se dostat dovnitř za každou cenu, a tak se pustila do boje s panelem. Po chvilce marného zápasu prohmatala kapsy vesty, v níž ke své spokojenosti našla něco málo C4. Už se jí chystala připevnit na dveře, když si toho všiml major Lorne, který doteď hlídal chodbu. Zděšeně jí výbušninu sebral.
„Proboha, kapitáne. Vy trpíte eruptiomanií. Chcete na nás upozorňovat víc, než je třeba?“ vynadal jí, sotva výbušninu uklidil do bezpečí svojí vesty.
Elena na něj hleděla s výrazem naprostého negramota.
„Čím že to trpím?“ nedalo jí to.
„Chorobnou touhou všechno vyhodit do vzduchu,“ vysvětlil pohotově major s odkazem na předešlé Eleniny akce.
„Tomu se tak opravdu říká?“ Elenu nový termín zaujal víc než snaha otevřít dveře.
„Teď už ano. Co ty dveře?“ vrátil jí major zpět do reality.
„Jo, ty dveře. No, je za nimi počítač, k němuž bych se ráda dostala. Jenomže nemůžu otevřít.“
Major vzdychl.
„Pojďte zkusit jiný druh násilí,“ vyzval jí a chytil za jednu půlku dveří.
„Jestli jsou zablokované, nebude to fungovat,“ upozornila ho.
„Chcete se tam dostat nebo ne?“ odsekl a zabral.
Elena protočila oči a zabrala na druhé straně. Chvíli měla pocit, že jestli tady něco povolí, tak to budou spíš její paže, ale nakonec se skutečně dveře pohnuly a vytvořila se škvíra, jíž byli schopni natolik rozšířit, aby mohli prolézt dovnitř.
Elena nadšeně zamířila rovnou k počítači. Major si všiml, jak jí svítily oči, když ťukala prsty do klávesnice. Myslel si něco o bláznech, ale nechal jí pracovat a raději znovu hlídal chodbu.
„Všechny dveře jsou blokovány z kontrolní místnosti,“ oznámila Elena stav věcí. „Většina personálu trčí v různých menších laborkách. Hodně známek života je taky v jídelně. V kontrolní místnosti jsou dva lidi. Jeden bude určitě Radek. Tohle je zvláštní.“
„Co?“ zeptal se Lorne, když Elena nepokračovala v řeči.
„Tady vidím, že se někdo pokouší zprovoznit dálkovou komunikaci. Ten systém je jeden z nedokončených. Bezpečně vím, že se na něm ještě pořádně nezačalo pracovat. Proč by ho chtěl Radek zprovoznit zrovna teď?“
„Připište to na seznam otázek, na které se chcete zeptat. Co ještě máte?“ pobízel jí Lorne k rychlosti.
„No, už nic moc,“ přiznala Elena.
„Můžete se dostat k ovládání systémů?“ zajímal se Lorne.
„Možná, proč?“
„Bylo by fajn, kdybyste odblokovala dveře nebo aspoň vyřadila senzory.“
„Aha. To bude těžké.“
„Proč?“
„Na druhé straně je Radek.“
„A?“
„No, většinu fíglů, co znám, mám od něj. Mám sice i nějaká esa navíc, ale i tak by ten souboj mohl chvíli trvat.“
„Tak na to zapomeňte a jdeme,“ rezignoval Lorne.
„Momentík,“ zastavila ho Elena s nadšením v hlase. „Ty senzory zvládnu. Dejte mi pár minut.“
„Což o to, já vám klidně dám i pár hodin, ale Sheppard by se mnou ten názor sdílet nemusel.“
Místností se několik minut rozléhalo ticho rušené jen cvakáním klávesnice.
„Mám to, teď už je jen tak znova nezapnou. Od teď nás neuvidí. No, ani my je.“
„V tom s vámi nesouhlasím,“ usmál se Lorne a z vesty vytáhnul detektor známek života.
„Sakra,“ zaklel hned, jak se na něj podíval. „Jdeme!“
Elena sebrala z hromady techniky dvě ruční vysílačky a protáhla se škvírou mezi dveřmi na chodbu, kde už čekal major. Společně pak utíkali zpět za McKayem.
…
Elena seděla na zemi v koutě a hrála si s nožem. Major Lorne jí sledoval. Byl přesvědčený, že pokud bude jeho podřízená dál pokračovat ve své činnosti, uřízne si v lepším případě jen prst. Doktor McKay seděl na židli a střídavě si oba vojáky prohlížel. Vstřebával informace, jemuž se mu před chvíli dostalo.
„Proč tohle všechno dělají?!“ přerušila ticho Jordanová. Oba dva muži na ní pohlédli. Čekali, zda svou větu nějak rozvede, či jí nechá viset ve vzduchu jako řečnickou otázku.
„Měl bych lepší otázku,“ zaregoval po chvíli Lorne. „Jak je zastavíme?“
„Napadlo někoho z vás,“ zapřemýšlel Rodney, „že ti špatní jsme tu možná my? Co když k tomu, co dělají, mají nějaký důvod?“
„Víte, doktore,“ odpověděl Lorne. „Já bych si s nimi o tom milerád popovídal, ale to, že po mě střílí pokaždé, když mě jen zahlédnou, to mě docela odrazuje.“
Elena majorova slova odkývala.
„Major má pravdu. Kdyby v téhle šaškárně oni byli ti hodní, tak by po nás tak nevystartovali. Musíme něco dělat.“
„Problém je, že nevíme, co se s nimi děje,“ poznamenal Rodney.
„Chovají se, jako by byli někdo jiný, nebo jako kdyby nevěděli, co dělají. Potřebovali by profackovat, aby se probrali,“ navrhnul major Lorne žertem.
Elena se ale na okamžik zamyslela.
„Teylu jsem profackovala dostatečně a asi to nepomohlo. Tak mě ale napadá, že zvuky o vysokých frekvencích působí jako pár facek. Dokonce ještě spolehlivěji. Pamatuju si dobře, jak mě vždycky ze záchvatu vzteku na mé sourozence probral jekot mojí sestry.“
Rodney McKay se zašklebil.
„Kapitáne, míříte těmi rodinnými historkami někam?“ zeptal se znechuceně.
Elena po něm hodila nevraživý pohled. S nožem v ruce vypadala opravdu zlověstně.
„To tedy mířím, doktore. Mohli bychom něco takového zkusit taky.“
„Navrhujete běžet po chodbě a pištět, kapitáne?“ ušklíbnul se Lorne.
Eleně pomalu začínala docházet trpělivost. Major Lorne jí dneska nedaroval absolutně nic a ona mu to nedokázala oplácet. Usmyslela si, že během cvičení v lese musí vylepšit skóre.
„Můžete to zkusit, pane,“ odsekla. „Já dám raději přednost komunikačním systémům. Nebude těžké nějaký otravný zvuk pustit odtamtud. Tady s doktorem nám k tomu bude stačit pár minut v laborce.“
„No, to je geniální. A co chcete dělat až to nebude fungovat?“ V tváři Rodneyho McKaye se odrážel výraz, který jasně prozrazoval, co si o Eleninu nápadu myslí.
„Když,“ Elena na slovo když dala zlváštní důraz, „to nebude fungovat, tak jednodušše přikročíme k plánu B.“
„Což je?“ zajímalo Lorna.
„No, naběhneme na ně, zneškodníme je, vrátíme systémy základny do původního stavu a je dotáhneme na Atlantis, aby tam Kellerová přišla na to, co s nimi je.“
Lorne na Elenu vyděšeně zíral. Představoval si, jak by se znovu pokoušel zvítězit nad Rononem.
„Já jsem pro plán A,“ přihlásil se k Elenině prvnímu návrhu.
„Proboha, vždyť ani nevíme, co se jim stalo...můžeme je tím ohrozit,“ protestoval Rodney.
„Ohrozit? Jak?“ zajímalo Lorna.
„Nijak,“ ujala se Elena odpovědi. Tvářila se stále podrážděně.
„Vás jsem se neptal, kapitáne,“ okřikl ji Lorne.
„No,no...mohli by...“
„Aha, takže zkusíme plán A,“ rozhodl Lorne.
„Majore, víte jak malá pravděpodobnost je, že to bude fungovat?“ Rodney se nevzdával.
„Ne. Jak malá?“ zeptal se pohotově Lorne.
„No, malá,“ vyhrknul McKay.
„A máte něco lepšího?“
„V tuhle chvíli ne, ale...“
„Tak jdeme na plán A.“
Elena vítězoslavně zasunula nůž do pouzdra a vstala. Její příklad následoval major Lorne. Oba dva pak zírali na doktora McKaye tak dlouho, dokud se nepřidal.
Obsah fóra
Přihlásit se
Registrovat
Hledat
Takže, chyby ti tam opravdu nenajdu, ale každopádně jsem vděčná za další super povídku 
. Ještě že nejím kapra, jinak bych se brzy udusila kostma. Nedokázala jsem od povídky odtrhnout zrak, dokud jsem ji nepřečetla (že já si dokážu vybrat chvíli na čtení 
). Je vážně super!!! Na tuhle povídku jsem se dlouho těšila a rozhodně mě nezklamala. 
). 
A teda, z niektorých tých vtipných momentov som nemohla 
Ještě teď se z toho vzpamatovávám...ne samozřejmě, že by to bylo špatné, ale z toho, jak mě to dostalo a dolehlo to na mě. 
Takže, doufám, že tu v budoucnu přibude další stejně úžasný kousek.
Dúfam že sa bude prezentovať aj v ďalších častiach. Takže... opováž sa nepokračovať!!! 
