Pro pokec, nebo vaše dotazy jsem vytvořila na Discordu skupinu, přidat se můžete zde: https://discord.gg/WUTta3Dqmz

Obsah fóra FanArt Vaše povídky Mrtvé povídky Eleiřina země povídek- Berte tohle třikrát denně

Eleiřina země povídek- Berte tohle třikrát denně


Odeslat nové téma Odpovědět na téma
Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:D Takže, chyby ti tam opravdu nenajdu, ale každopádně jsem vděčná za další super povídku :ok: . Ještě že nejím kapra, jinak bych se brzy udusila kostma. Nedokázala jsem od povídky odtrhnout zrak, dokud jsem ji nepřečetla (že já si dokážu vybrat chvíli na čtení :wink: ). Je vážně super!!! Na tuhle povídku jsem se dlouho těšila a rozhodně mě nezklamala.
Modrá a dvakrát větší mikina :D . Ta mě dostala. A povídka byla vážná, přesto jsem se neubránila v některých chvílích smíchu, anebo jen úsměvu.
Co se týká Eleny, tak ji určitě nech. Stala se jednu z mých nejoblíbenějších postav. Mám ráda její vtip i chování (a nedovedu si představit, co by dělal chudáček Lorne, kdybys ji zabila :twisted: ).
Tak sečteno a podtrženo. Děkuji za krásnou povídku, která mi zpestřila svátky. Opět jsi to napsala skvěle a vůbec jsem se nenudila. Teď mi zbývá jen doufat, že brzy přibude další. :bye:

Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Juuu! Tak som to nestihla ako vianočný darček, idem teda čítať a nechám si to ako povianočný darček :D

Eleira Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1296
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Och, děkuji za slova chvály. Docela mě překvapilo, že to někdo četl takhle o svátcích :smile:
Jen zajímavost. Ta šmoulí mikina není tak úplně můj výmysl. Je inspirovaná skutečnou součástí mého šatníku. Nedávno jsem jí po letech zase našla a reagovala na ní asi jako Lorne v povídce, a tak jsem si řekla, že jí prostě musím do nějakého textu zapracovat. Ta moje je ale ještě o to lepší, že má přes prsa obrovský bílý nápis PEPSI, ale toho jsem Elenu už ušetřila :rflmao:

Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
:laugh: :laugh:
Tak to si urobila dobre, že si ju tam zapracovala, celkom živo som si to predstavila :D

No, teda ja to mám už tiež prečítané a musím povedať, že sa veľmi ľúbilo :yes:
Dobre vymyslená zápletka, a som rada že si tam vtiahla Terijanov :) A teda, z niektorých tých vtipných momentov som nemohla :D V tvojich poviedkach to býva tak, že sú tam tak nenápadne roztrúsené a ani teraz to nebolo inak :D A keďže sme mali návštevu, zase na mňa všetci upierali zrak keď som sa začala "bezdôvodne" rehotať :D A zhrnutie - ako vždy, super :wink:

Toto je spoiler!!!:
beztak už si na ní brousím drápky - nějak moc se mi ochomýtá kolem Evana Lorna

Myslím, že teraz si ju ochomietla (Alebo ako to mám vyskloňovať :D ) okolo toho starého známeho :D

P.S. - Dúfam, že vďaka ten poslednej vete bude ďalšie pokračovanie :D 8) :)

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No, ten nápis by mohla mít taky :D ! Dovedu si to živě představit...No prost super! :rflmao:

Jinak pokráčko bude? O:-)

Eleira Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1296
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Takže oficiálně - pokračování, respektive zbrusu nová povídka, bude, ale rozhodně až po zkouškách. Kdy po zkouškách, to nedovedu říct. Už v hlavě smotávám námět, ale pilně na tom začnu pracovat, až se nebudu muset učit.

Můžu prozradit malé spoilery ohledně toho, co mám v plánu, otázkou zůstává, zda to tak potom opravdu bude:
Toto je spoiler!!!:
Lorneofilkám (tedy sama sobě) vynahradím nedostatek Evana v současné povídce. Mooony můžu slíbit Rodneyho - uvidíme v jaké míře, ale zatím ho tam plánuji docela dost. A opět bude John Sheppard, ale v pozici, za níž mě Sheppofilky asi nebudou mít rády. Pochopitelně bude Elena, která mi tak trochu leze na nervy, takže jí asi zase nechám odněkud spadnout. Ostatně už se z toho stává tak trochu tradice.

No, to je vše, co prozradím :smile: Ono to beztak asi potom bude jinak, než si teď představuji, ale pokusím se slibů přidržet :smile:

Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Toho ohľadne Sheppofiliek sa držať nemusíš :twisted: :D
A ináč sa tešíííím :D :yahoo:

Eleira Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1296
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tak dětičky, dávám sem další povídku, kterou jsem minule slíbila. Nakonec je to více méně podle plánu, i když něco je trochu jinak, než mělo původně být.
No, co vám k tomu napráskat. Hlavní postavy - major Lorne, kapitán Jordanová, Rodney McKay. Tentokrát nebudou žádní emzáci (no, fajn, tak dva, ale ti jsou nepodstatní a jen se mihnou). Prozradím, že Sheppofilky nebudou nadšené. Akce...no, akce...nějaká bude..hodně záleží na tom, co si představujete pod pojmem akce. Žádné vesmírné bitvy a ani nic nevybouchne. Pevně doufám, že se u toho nebudete nudit.
Nemohla jsem se rozhodnout, jak povídka skončí. Měla jsem dvě varianty konce, z nichž jsem chtěla použít tu tragičtější, ale protože jsem měkkota, tak jsem nakonec zvolila tu lepší. Ti z vás, kdo mají rádi tragické konce však nemusí zoufat, druhou variantu přidám jako bonus. Pro jistotu jako spoiler, aby si to přečetl jen, kdo bude chtít. Místo, odkud se konce rozcházejí je označené hvězdičkou :wink:
Tož děcka, jako vždy přeju příjemnou četbu. Jo a zanechte komentář, když vám zbyde čas :wink: :smile:

Jak málo času stačí
Antická základna s pracovním názvem Disneyland, nově vysvěcená na stanoviště Alfa, se každým dnem stávala více soběstačnou. Vzhledem k tomu, že se tam prakticky neustále nacházel nějaký personál, zbudovala se tam spousta nezbytných prostor, jakými byly ošetřovna, zbrojnice, tělocvična a zejména jídelna. Žádná společnost totiž nemůže fungovat bez jídelny. Odepřete lidem přístup k jídlu a revoluce nebo přinejmenším malá stávka vás nemine. Za jídelnu byl vděčný zejména vojenský personál, neboť zatímco vědce plně nasycovala užitečná práce, jíž v Disneylandu odváděli, jejich vojenský doprovod počase znudilo svačení za pochodu po chodbách, kde do nich se slovy „Pardon, procházím“ vráželi neustále zaměstnaně se tvářící technici.
Major Lorne zrovna kolem jídelny procházel. Měl už docela hlad, a tak zkontroloval, zda už třeba nenastal čas jeho pauzy. Naneštěstí nenastal. Ještě mu zbývala tak půlhodina. Zoufale nakoukl dovnitř. Moc lidí u stolů nesedělo, přesně jak to měl rád. Měl jedinečnou možnost vychutnat si oběd či spíš brzkou večeři v klidu. Pár minut vedl vnitřní boj sám se sebou, ale pak si řekl, že v současné době je vlastně velitelem základny on, alespoň z vojenského pohledu, a tak nikdo nějakou půlhodinu řešit nebude. Ostatně kdyby se něco dělo, měl přece vysílačku.
Krom hloučku vědců, kteří se o něčem tiše dohadovali, uviděl uvnitř kapitána Jordanovou. Seděla sama u stolu v koutě a znechuceně rýpala vidličkou do něčeho, co možná původně bylo salátem. Když přešel k pultu s jídlem a prohlédl si kulinářské skvosty, jež nabízelo dnešní menu, pomalu ho hlad zase přešel, a tak po vzoru své podřízené volil také jen salát, který sice rovněž nevypadal příliš poživatelně, ale alespoň nebudil dojem, že by mu během konzumování vynadal a utekl z misky.
„Smím si přisednout?“ zeptal se, když došel ke stolu kapitána Jordanové.
„Jistě,“ odpověděla, aniž by se přestala soustředit na svou činnost.
„Jak dlouho jste musela do toho salátu bodat vidličkou, než se přestal bránit?“ Major se na to, co leželo před ním na stole díval nedůvěřivě.
„Ani nevím. Já opustila úmysl ho sníst, sotva jsem ho položila na stůl.“
„Hmm, to jsou tedy vyhlídky.“ Major držel v ruce vidličku a rozmýšlel se, zda má začít jíst či ne.
„Ale ne. Mě si nevšímejte. Mně už je jenom zase špatně,“ vysvětlila Elena.
„No, to mně taky.“ Major vidličku zase odložil a odsunul misku na druhý konec stolu. „Zajímalo by mě, jestli nám sem pořádného kuchaře pošlou sami nebo počkají, až toho stávajícího zastřelíme.“
„To víte, bojovali jsme za jídelnu, o jídle, které by se v ní mělo podávat nepadlo ani slovo. Vlastně tyhle břečky máme jako bonus,“ pokusila se Elena o žert.
„Jak dlouho tu jste? Týden? Nedivím se, že se nemůžete zbavit těch žaludečních potíží.“
„Jo, týden,“ vzdychla Elena. „A z toho už druhý den mám strach něco sníst. Je to čím dál horší.“
„Byla jste za doktorkou?“ zajímal se Lorne.
Elena zakroutila hlavou. „To přejde. Snad.“
„Poslyšte, nejste vy nakonec ještě těhotná?“ rýpnul Lorne.
Elena se na něj překvapeně podívala a pohrdavě se usmála.
„Tak to je, pane, jedna z mála věcí, které u mě stoprocentně nehrozí.“
Lorne sice nevěděl, jestli kapitán svou odpověď myslela tak, jak jí pochopil, ale rozhodl se pro jistotu změnit téma. Nerad by uhodil na citlivé místo. Rychle zkontroloval čas a pak se zamračil. Jeho služba v Disneylandu dnes končila, předával štafetu podplukovníku Sheppardovi, jehož tým měl dorazit už před hodinou. Ještě před několika minutami byl rád, že ho nemá kdo kontrolovat, a on tak může ukončit službu o půlhodiny dřív, ale teď už se těšil zpět na Atlantis. Na svůj pokoj, na šplouchání moře a hlavně na poživatelné jídlo.
„Sheppard ještě nedorazil?“ zeptala se Elena, která pochopila význam majorova šklebu.
Lorne v odpověď zakroutil hlavou.
„Půjdu do kontrolní místnosti a pokusím se zjistit, proč to zpoždění,“ rozhodl se Evan, poctil misku se salátem posledním znechuceným pohledem a vstal.
„Půjdu taky,“ přidala se Elena.
Nějakou dobu procházeli chodbami mlčky. Přece jen se ještě museli soustředit na cestu. Základna sice byla proti Atlantis malá, ale její chodby vydělující se z centrální neměly daleko k bludišti.
„Prý jste odřekl dovolenou,“ nedalo to nakonec Eleně, aby nepřivedla řeč na to, co jí vrtalo v hlavě.
Lorne se na ní překvapeně podíval.
„To jdou drby tak rychle?“
„Ne, to se tak rychle vydávají nové rozkazy. Překvapilo mě, když jsem v něm zahlídla vaše jméno. Upřímně, docela mě to zklamalo. Vyšel by na mě takový krásný moment, kdy bych do návratu majora Eliota z mise, obsadila vaše místo. Už jsem si brousila zuby.“ Elena se ďábelsky zašklebila.
„Pak je možná dobře, že nikam nejdu.“ Lorne si uvědomil, od čeho své podřízené zachránil. Elena byla sice jako důstojnice překvapivě oblíbená, ale jako zástupce velícího si jí nedovedl představit. Rodneymu McKayovi by se patrně v souvislosti s možnou nastalou sitaucí vybavilo slovo entropie.
„Vy mi taky zkazíte každou radost,“ zamračila se Elena.
„Zvykejte si,“ ucedil Lorne a přidal do kroku. Elena musela popoběhnout, aby mu stačila.

Kontrolní místnost se hemžila techniky. Jako vždy se tu pilně pracovalo. Přestože Atlanťané základnu obývali už nějaký ten týden, práce se tu ukrývala za každým rohem. V první řadě se muselo dokončit to, co nestihli Antikové, pak se teprve mohly instalovat vymoženosti, jež nabízela pozemská technika. Naštěstí Antikové na základně nechali dost náhradních dílů, takže s dokončením jejich prací to nebylo tak těžké. Co však vedlo k všeobecnému zklamání byl fakt, že nikdo nenašel jiné ZPM než to, jež napájelo základnu. Pochopitelně bylo hned odebráno a přesunuto na Atlantis jako záloha, neboť Rodney McKay za souhlasu celého jeho týmu ujistil zodpovědné osoby, že základna si vystačí s naquadahovým reaktorem. Přinejmenším do doby, než se najde nějaké další ZPM, což jak všichni věděli, byla spíše dlouhodobá záležitost.
„Máme nějaké zprávy z Atlantis?“ zeptal se major hned, jak vešel.
Několik sekund trvalo, než si někdo uvědomil, že do místnosti kdosi přišel, a dalších několik sekund trvalo, než někdo zaregistroval otázku. Major si na to všechno už skoro zvykl, a tak trpělivě čekal.
„Ne, pane,“ zazněla konečně odpověď.
„To je zvláštní,“ zamumlal si Lorne jen tak pro sebe.
„Ale na senzorech máme jumper, co před chvílí proletěl bránou, bude tu za pár minut,“ doplnil odpověď Rodney McKay, jemuž došlo, proč se major ptal na zprávy. Ostatně i on patřil ke skupině, jež se měla s majorem Lornem vrátit na Atlantis. Lorne se v duchu zaradoval. A to nejen proto, že se konečně vrátí na Atlantis, ale také proto, že mu někdo řekl to, co chtěl vědět, aniž by musel položit pět a více otázek.
„Tak dobře. Nebudeme to zdržovat. Kdo se vrací na Atlantis, ten se neprodleně odebre na přistávací plochu,“ zavelel major, načež se sám vydal posbírat své věci, aby mohl vyrazit na mýtinu nedaleko vstupu do jeskyně, využívanou jako přistávací plocha pro jumpery. Do budoucna bylo v plánu pro jumpery postavit nějaký hangár, ale prozatím se všichni museli spokojit s loukou.

Jumper ještě nepřistál, když major dorazil na přistávací plochu, nicméně už ho bylo vidět, jak se rychle blíží zpoza kopců. Lorne v duchu zajásal a vyhlídkou na pohodlnou postel a chutné jídlo se mu hned ještě víc zlepšila nálada. Zastavil se v chůzi, aby si přepočítal cestující, jestli jsou všichni. Náhle ho kdosi zatahal za vestu. Ohlédl se, ale nikoho za sebou neviděl. Teprve když sklonil hlavu, uviděl narušitele jeho klidu.
„Máš čokoládu?“ zeptalo se neohroženě malé, sotva pětileté děcko.
Lorne se rozesmál.
„Nemám,“ odpověděl popravdě. Děcko nakrabatilo tvář. „Ale víš co?“ dodal rychle, aby zabránil nejhoršímu. „Támhleta teta,“ ukázal na kapitána Jordanovou, „ta určitě nějakou má.“
Děcko zavýsklo a rozběhlo se za Elenou. Ta poslala majorovým směrem úšklebek, jasnou známku toho, že všechno slyšela, a jakmile k ní děcko doběhlo, zvedla ho do náruče.
„Tak ty chceš čokoládu?“ zeptala se špunta. „Ale jestlipak víš, že mi tvůj tatínek říkal, že jsi zlobil, a že ti žádnou čokoládu dávat nemám?“ rozhodla se Elena smělce trochu potrápit.
„To není pravda, já nikdy nezlobím.“
Ačkoli podle odpovědi to spíš vypadalo na to, že capart potrápí Elenu. Ta pokrčila rameny, vytáhla z vesty čokoládovou tyčinku a dala jí chlapci do ruky. Pak ho postavila na zem a pošeptala mu: „Tátovi ani slovo. Bude to naše tajemství.“
Chlapeček kývnul a rozběhl se za svým otcem, jenž zrovna dorazil ma mýtinu. Byl to ten muž, který před několika týdny nechtěně shodil Elenu ze srázu. Ukázalo se, že když se zrovna neuváženě nepokouší vyhánět cizince, je to moc milý člověk a starostlivý otec a manžel. Elena se s ním a jeho rodinou rychle spřátelila. Bylo to způsobeno zejména tím, že se s ním vídala nejčastěji ze všech domorodců. Obecní rada mu totiž dala na starost úplnou novinku, obchod s jinými světy. Díky pomoci Atlanťanů místní osady konečně mohly používat bránu, a tak se začalo obchodovat.
„Tati, tati, podívej, teta mi dala čokoládu,“ křičel chlapec za běhu.
Elena se culila na chlapečkova otce a major Lorne se smál. Doktor McKay celou scénu sledoval z povzdálí a byl rád, že není její součástí. Nadšení pro rozmazlování dětí se svými kolegy nesdílel.
Na trávu konečně dosedl jumper, z něhož vystoupil podplukovník Sheppard, následován Teylou, Rononem, doktorem Zelenkou a dalšími třemi vědci. Rodney okamžitě přikročil k Radkovi a začal ho zasypávat vlnou instrukcí. Nazdálo se však, že by ho Radek poslouchal. Major Lorne pozdravil podplukovníka Shepparda, ale nedostalo se mu žádné reakce. Všichni nově příchozí beze slova zamířili rovnou k základně. Elena s Lornem se po sobě zmateně podívali, ale pak pokrčili rameny a dali pokyn k nástupu do jumperu.
„Hlavně nic neznič,“ zavolal McKay na svého kolegu od vstupu do lodi.
„Solene, je mi líto, vypadá to, že tentokrát pro vás nic nemáme,“ ujala se Elena omluvy pro vesničany, jimž měl tento jumper přivézt nějaké zásoby od Athosianů.
Pak se se Solenem rozloučila a nastoupila do lodě, která už s odletem čekala jen na ní. Jakmile se usadila, major vzlétl, zakroužil nad loukou a pak zamířil přes kopce k bráně.
„To mě zajímá, co se zase stalo,“ zamručel Lorne. Ono podivné chování Sheppardova týmu muselo mít nějaký důvod.
Let probíhal beze slov. Lornovi to přišlo divné. Zvykl si na slovní přestřelky s kapitánem Jordanovou a ty mu teď chyběly.
„Jste nějak podezřele potichu, kapitáne,“ nadhodil.
„Snažím se vám nevyzvracet za krk, pane.“ Z Elenina hlasu se dalo poznat, že jí let skutečně nedělá dobře.
„Poručíku,“ směřoval major Lorne svá další slova k poručíku Sidorovovi, který seděl za doktorem McKayem, „vyměňte si s kapitánem místo! Teď hned! Je to rozkaz.“
„No pardon,“ ozval se Rodney, který se doteď tvářil zaměstnaně.
„Poručíku, hned!“ připomněl Lorne. „Omlouvám se, doktore, ale pilotovat má občas své výhody.“
Poručík Sidorov a kapitán Jordanová si vyměnili místa. Major Lorne se tvářil spokojeně, zatímco Rodney McKay uraženě.
„Nebojte, doktore, teď mu trochu srazím hřebínek,“ snažila se Rodneyho povzbudit Jordanová. „Majore, přihlásil jste se na to cvičení příští týden?“
„Jo,“ odpověděl stručně Lorne. „Vy taky?“
„Samozřejmě. Za koho jdete?“
„Za králíky.“
Elena spokojeně mrkla na Sidorova. Cvičení mělo být ve stylu honu a ona i poručík měli figurovat ve skupině pracovně nazývanou lišky.
„To bude masakr,“ řekla poručíkovi rusky. Ten se škodolibě usmál.
„S tím moc nepočítejte. Odnesou vás na nosítkách,“ odseknul jí Lorne stejně dobrou ruštinou.
„Vy umíte rusky,“ konstatovala překvapená Elena.
„Překvapená?“ přešel major zpět do angličtiny.
„Vel...sakra.“ Elena si v půli slova něco uvědomila.
„Co se děje?“ zeptal se major Lorne.
Elena sklopila zrak k podlaze jumperu a pak špitla: „Musíme se vrátit.“
„Proč?“ Major mluvil zcela nevzrušeně.
„Zapomněla jsem zkopírovat data.“
„Tak je zkopírujete příště.“ Majora, jak se zdálo, celá situace nechávala klidným.
„To nejde. Potřebuju je. No tak, pane. Bude to zdržení na pár minut,“ zaprosila Elena.
„No, dobře.“ Major obrátil jumper a zamířil zpět na základnu. Rodney McKay vzdychnul.
„Jako byste vy nikdy nic nezapomněl, doktore,“ odsekla Elena podrážděně, což způsobila zejména vyhlídka na delší let, než v jaký doufala.
„Kdybyste se míň věnovala zbytečné konverzaci a víc své práci, nemusela byste mě teď zdržovat od důležité práce.“ Rodney opět nezapomněl zdůraznit, jak je pro celou expedici nepostradatelný.
Elena jen protočila oči, na poznámku však nereagovala ani slovem. Nebyla prostě ve formě.

Jakmile jumper znovu dosednul na louku, Elena se zvedla k odchodu. Zvedli se i major Lorne a doktor McKay. Elena se udiveně ptala na důvod. Rodney jí sdělil, že když už se vrátili, tak zkontroluje Radka a ještě mu předá nějaké instrukce, a major Lorne je oba šel popohánět. Měl totiž neblahé tušení, že když je pustí samotné, může si mezitím dát opravdu dlouhého šlofíka.
Když prošli jeskynní chodbou až k samotnému vchodu do základny, Elena jako vždy přejela rukou nad ovládacím panelem dveří. Málem si rozbila hlavu, protože ze zvyku rovnou vykročila kupředu, avšak dveře zůstaly zavřené. Naštěstí stihla mezi dveře a svou hlavu dát ruku, takže náraz nebyl tak hrozný. Major Lorne obrátil hlavu stranou a potlačovaný úsměv zakryl v dlani, zatímco doktor McKay s výrazem, jenž jasně prozrazoval pohrdání nedouky, co ani neumí otevřít dveře, znovu zkusil přejet rukou nad ovládacím panelem. Opět se nic nestalo.
„Jen tudy projde Zelenka,“ zavrčel McKay a otevřel kryt panelu. Chvíli rýpal do krystalů, až se dveře otevřely.
„No výborně,“ pochválil ho Lorne. „Tak si vyřiďte, co potřebujete, ať jsme co nejdřív pryč.“
„Jdu si podat Zelenku,“ rozhodl se Rodney a odvážně vykročil chodbou směrem k hlavní laboratoři, kde by nejpravděpodobněji mohl Radka najít.
„A jé...tak to já ho jdu zachránit. Stejně ta data, co potřebuju jsou v laborce.“ Elena rychle následovala Rodneyho.
A já se půjdu dívat, pomyslel si major.
Jak procházeli základnou, divili se, proč nikde nikoho nepotkávají a proč jsou všechny dveře zavřené. V doktoru McKayovi onen fakt ještě víc posílil touhu seřvat Zelenku na dvě doby. Elena s majorem však, jako správní vojáci, mysleli na horší věci, než na poruchy stále ještě křehkého systému. Pokoušeli se ale namluvit si, že jsou příliš paranoidní. Byli přece pryč sotva pár minut, tolik času na nepřátelskou invazi rozhodně nestačí.
Do hlavní laboratoře už to neměli daleko, když před sebou zahlédli dvě siluety, jež v přítmí vypadaly jako Teyla a Ronon. Elena s Lornem si to namířili rovnou k nim. Chtěli se zeptat, co se stalo a jestli mohou být nějak nápomocní. Než se ale stačili přiblížit, minul je výstřel ze stunneru. Nastala skutečně jen nepatrná chvíle zmateného stání a tupého zírání před sebe, než Elena i major ve stejnou chvíli uskočili ke stěnám chodby a přikrčili se. Nechtěli si připustit, že by výstřel byl určen jim, a tak se otočili, ale za sebou viděli jen Rodneyho McKaye, který projevil nevídanou duchapřítomnost a následoval příkladu svých dvou kolegů. Náhle prolétl další. Naštěstí opět minul cíl. Elena už v minulosti zastávala názor, že Teyla by netrefila ani stodolu ze dvou metrů, a teď se o tom přesvědčila. Nicméně právě v tuto chvíli za to byla ráda. Nechtělo se jí ale čekat, až začne střílet také Ronon, a tak se tázavě podívala na Lorna. Ten se rozmýšlel mezi taktikou „Kdo uteče, vyhraje“ a snahou zjistit, proč na ně jejich kolegové střílejí. Nakonec se rozhodl pro to druhé, a tak naznačil Eleně, aby na jeho pokyn vyrazila kupředu a pokusila se nějak zneškodnit Teylu, on že si vezme na starost Ronona. Sám sebe se ale v duchu ptal, jak to vlastně chce udělat, a připravoval se na hodně bolestivou zkušenost.
Teyla i Ronon vypadali zaskočeni opovážlivostí obou vojáků, a tak nebylo těžké se k nim přiblížit. Elena se okamžitě postarala o to, aby dostala stunner pryč z Teyliny ruky, což dokázala rychlým a přesně mířeným kopnutím. Athosianka však nereagovala tak, jak by si Elena představovala, tedy omluvou za střílení a vysvětlením, nýbrž se připravila k pěstnímu souboji. Kapitán se přizpůsobila. Navenek neochotně, ale v duchu se radovala. Neměla Teylu moc v lásce, a tak jí vidina toho, že jí může konečně pořádně natlouct, docela zpravila náladu.
Z Lorna už takové nadšení netryskalo. Dostat zbraň z Rononovy ruky se ukázalo jako takřka nemožné. Naštěstí Ronon byl zásadový, a tak se rozhodl pro pěstní souboj sám od sebe. Těžko říct, zda by major raději nevolil to omráčení.
Elena to měla poněkud jednodušší. Teyla sice bojovala dobře, ale Elena měla jasně navrch. Všechny Teyliny útoky hravě odrážela. Boj si vychutnávala, a tak ho co nejvíc prodlužovala. Asi jako když si někdo vychutnává dobré jídlo. Tančila kolem Athosianky a sem tam párkrát udeřila, jen aby se neřeklo. Koutkem oka si však všimla, že její nadřízený se tolik nebaví. Ronon ho zrovna dost surově poslal proti zdi. Elena se rozhodla, že mu musí pomoct za každou cenu. Rychlým chvatem tedy dostala Teylu na zem. Než se Athosianka stačila zvednout, Elena se ohlédla po stunneru. Byl daleko. Příliš daleko, než aby se pro něj včas dostala, a tak se rozhodla pro starý osvědčený způsob, jak někoho uvést do bezvědomí. Jediné nepříjemné na to bylo to, že jí pak nějakou dobu bolela ruka. Jeden protivník byl ale mimo hru. Teď si ještě poradit s tím druhým. Napadlo jí, že teď je ta správná chvíle sebrat stunner. Ronon byl naštěstí zaměstnán zápasem s Lornem, a tak si kapitána nevšímal. Elena tedy rychle sebrala ze země wraithskou zbraň a zamířila. Musela se chvíli soustředit, aby trefila toho pravého, ale nakonec vystřelila. Pak pro jistotu ještě jednou.
„Díky,“ vydechnul major Lorne a setřel si krev z rozbitého rtu.
„Nemáte za co,“ odpověděla s úsměvem Elena. Pak se podívala na dva omráčené mimozemšťany a o poznání méně příjemným tónem řekla: „Co to do nich, sakra, vjelo?“
Evan Lorne pokrčil rameny.
„Meli bychom pokr...“ Elena nedořekla. Zasáhl jí výstřel ze stunneru, jenž přiletěl z druhé strany chodby. Přicházel podplukovník Sheppard.
Evan duchapřítomně sebral zbraň, kterou upustila Elena a výstřel opětoval, nicméně s nevalným výsledkem.
„McKayi, sakra, pomozte mi! Musíme vzít Jordanovou a zmizet,“ zakřičel Evan na Rodneyho, který opodál vyčkával, jak vše dopadne.
McKay pomohl Lornovi zvednout bezvládnou Elenu a společně ji táhli zpět chodbou. Sheppard po nich nepřestával střílet. Lorne střelbu opětoval. Byli pomalejší, John se blížil. Střelba začínala být přesnější.
„McKayi,“ řekl s očekáváním Lorne. Dělal to spíš jen ze zvyku. Když mu došly nápady, vždycky se pokusil obrátit na toho, kdo byl nejblíž.
Rodney však překvapivě rychle zareagoval. Se slovy „Držte ji“ pustil paži kapitána Jordanové a vrhl se k ovládacímu panelu dveří, jimž právě prošli. Pár sekund mu stačil k tomu, aby je zavřel. Pak vyndal krystal. Byli v bezpečí. Prozatím.

Ze země v rohu místnosti se ozvalo zamručení a polohlasné „do háje“, jasné známky toho, že Elena konečně opět nebyla vědomí.
„Vítejte zpátky,“ usmál se na ni Lorne.
„Kde jsem?“ Prudce se posadila.
„V té části základny, kde podle McKaye nefungují senzory,“ informoval ji Evan.
„Aha...to jste mě sem odnesli?“
Major kývnul.
„Nezvracela jsem?“ Eleniny otázky se zdály pozbývat smyslu, ale protože Evan neměl nic jiného na práci, tak trpělivě odpovídal.
„K mému nekonečnému štěstí ne. Proč se ptáte?“
„Divné. Už mi není blbě.“
„Až se odtud dostaneme, můžete doporučit Kellerové novou léčbu žaludečních potíží,“ pokusil se Lorne o vtip, jenž u McKaye nezaznamenal moc velký úspěch, avšak Jordanová se mírně pousmála.
„Nechce mi někdo vysvětlit, proč po mě můj šéf vystřelil stunnerem?“ Z Eleniny tváře zmizel úsměv hned, jak si uvědomila, proč se vlastně octla v bezvědomí.
„Chcete to ve zkratce, nebo mám začít pracovat na seznamu?“ ozval se Lorne.
Elena se na Lorna zašklebila a pak pokračovala v úvahách.
„Tohle je vážně zvláštní. To jejich chování při příletu a pak tohle. Jako by to ani nebyli oni. Jako kdyby je někdo něčím nadopoval.“
To byla první věta, jíž Rodney McKay popřál sluchu.
„Wraithský enzym způsobuje paranoidní chování,“ zapřemýšlel nahlas.
Elena a Lorne k němu obrátili hlavu naprosto ve stejný okamžik, jako by si to odpočítali.
„Wraithský enzym taky způsobuje to, že i vy jste byl schopný sejmout urostlého chlapa, doktore. Kdyby jím byl nadopovaný Ronon, tak byste mě teď seškrabovali ze zdi,“ vyvrátil myšlenku Lorne.
„Jo,“ souhlasila s ním Elena. „A taky bych ho jen tak neomráčila. Navíc tohle nebylo paranoidní chování. Šli nám rozbít tlamy hned, jak jsme otevřeli ty dveře. Sakra, proč vlastně byly zavřené? To mě teď nejvíc zajímá. A taky kde, sakra, jsou všichni ostatní? Na tohle bychom se měli soustředit.“
Elena rozhodně vstala.
„No, tady se nic nedovíme. Půjdu na průzkum,“ řekla ohodlaně.
„Hej, hej, klid, kapitáne. Hlavně žádné zbrklé akce. Půjdeme spolu. Musíme jít do zbrojnice a vzít si ještě aspoň jeden stunner. A pak...“ Elena Lorna nenechala domluvit a vyrazila.
„McKayi, vy počkejte tady!“ obrátil se Lorne k Rodneymu.
„Ale co když...“ snažil se protestovat vědec.
„Aspoň vy byste mohl poslouchat co říkám, ne? Zůstaňte tady! Nikdo tu po vás nepůjde. Když už, tak budou nahánět mě a Jordanovou. Jordanová, počkjete na mě, sakra,“ zavolal rozzlobeně na kapitána. Nenáviděl, když ho ignorovala. Tím spíš, že to dělala pouze jemu.
„Do hajzlu i s dveřma,“ nadávala Elena v rodném jazyce, když se pokoušela manipulací s panelem otevřít dveře do zbrojírny. Po delší době snažení vztekle praštila do zdi a pak zoufale rozhodila rukama. Major gesto naprosto přesně pochopil a protáhl ústa.
„Tak dobře. Tohle nemá cenu, jdeme zpátky, než někdo přijde. Stejně už o nás asi vědí.“
Elena souhlasila. Sice by Teyle klidně dopřála druhé kolo, ale s Rononem se znovu potkat nechtěla.
Procházeli kolem dveří, za nimiž se nacházela jedna z menších laboratoří. Elena si uvědomila, že zrovna včera tam s techniky dokončovali úpravy, takže by se tam měl nacházet počítač připojený k síti. Rozhodla se dostat dovnitř za každou cenu, a tak se pustila do boje s panelem. Po chvilce marného zápasu prohmatala kapsy vesty, v níž ke své spokojenosti našla něco málo C4. Už se jí chystala připevnit na dveře, když si toho všiml major Lorne, který doteď hlídal chodbu. Zděšeně jí výbušninu sebral.
„Proboha, kapitáne. Vy trpíte eruptiomanií. Chcete na nás upozorňovat víc, než je třeba?“ vynadal jí, sotva výbušninu uklidil do bezpečí svojí vesty.
Elena na něj hleděla s výrazem naprostého negramota.
„Čím že to trpím?“ nedalo jí to.
„Chorobnou touhou všechno vyhodit do vzduchu,“ vysvětlil pohotově major s odkazem na předešlé Eleniny akce.
„Tomu se tak opravdu říká?“ Elenu nový termín zaujal víc než snaha otevřít dveře.
„Teď už ano. Co ty dveře?“ vrátil jí major zpět do reality.
„Jo, ty dveře. No, je za nimi počítač, k němuž bych se ráda dostala. Jenomže nemůžu otevřít.“
Major vzdychl.
„Pojďte zkusit jiný druh násilí,“ vyzval jí a chytil za jednu půlku dveří.
„Jestli jsou zablokované, nebude to fungovat,“ upozornila ho.
„Chcete se tam dostat nebo ne?“ odsekl a zabral.
Elena protočila oči a zabrala na druhé straně. Chvíli měla pocit, že jestli tady něco povolí, tak to budou spíš její paže, ale nakonec se skutečně dveře pohnuly a vytvořila se škvíra, jíž byli schopni natolik rozšířit, aby mohli prolézt dovnitř.
Elena nadšeně zamířila rovnou k počítači. Major si všiml, jak jí svítily oči, když ťukala prsty do klávesnice. Myslel si něco o bláznech, ale nechal jí pracovat a raději znovu hlídal chodbu.
„Všechny dveře jsou blokovány z kontrolní místnosti,“ oznámila Elena stav věcí. „Většina personálu trčí v různých menších laborkách. Hodně známek života je taky v jídelně. V kontrolní místnosti jsou dva lidi. Jeden bude určitě Radek. Tohle je zvláštní.“
„Co?“ zeptal se Lorne, když Elena nepokračovala v řeči.
„Tady vidím, že se někdo pokouší zprovoznit dálkovou komunikaci. Ten systém je jeden z nedokončených. Bezpečně vím, že se na něm ještě pořádně nezačalo pracovat. Proč by ho chtěl Radek zprovoznit zrovna teď?“
„Připište to na seznam otázek, na které se chcete zeptat. Co ještě máte?“ pobízel jí Lorne k rychlosti.
„No, už nic moc,“ přiznala Elena.
„Můžete se dostat k ovládání systémů?“ zajímal se Lorne.
„Možná, proč?“
„Bylo by fajn, kdybyste odblokovala dveře nebo aspoň vyřadila senzory.“
„Aha. To bude těžké.“
„Proč?“
„Na druhé straně je Radek.“
„A?“
„No, většinu fíglů, co znám, mám od něj. Mám sice i nějaká esa navíc, ale i tak by ten souboj mohl chvíli trvat.“
„Tak na to zapomeňte a jdeme,“ rezignoval Lorne.
„Momentík,“ zastavila ho Elena s nadšením v hlase. „Ty senzory zvládnu. Dejte mi pár minut.“
„Což o to, já vám klidně dám i pár hodin, ale Sheppard by se mnou ten názor sdílet nemusel.“
Místností se několik minut rozléhalo ticho rušené jen cvakáním klávesnice.
„Mám to, teď už je jen tak znova nezapnou. Od teď nás neuvidí. No, ani my je.“
„V tom s vámi nesouhlasím,“ usmál se Lorne a z vesty vytáhnul detektor známek života.
„Sakra,“ zaklel hned, jak se na něj podíval. „Jdeme!“
Elena sebrala z hromady techniky dvě ruční vysílačky a protáhla se škvírou mezi dveřmi na chodbu, kde už čekal major. Společně pak utíkali zpět za McKayem.

Elena seděla na zemi v koutě a hrála si s nožem. Major Lorne jí sledoval. Byl přesvědčený, že pokud bude jeho podřízená dál pokračovat ve své činnosti, uřízne si v lepším případě jen prst. Doktor McKay seděl na židli a střídavě si oba vojáky prohlížel. Vstřebával informace, jemuž se mu před chvíli dostalo.
„Proč tohle všechno dělají?!“ přerušila ticho Jordanová. Oba dva muži na ní pohlédli. Čekali, zda svou větu nějak rozvede, či jí nechá viset ve vzduchu jako řečnickou otázku.
„Měl bych lepší otázku,“ zaregoval po chvíli Lorne. „Jak je zastavíme?“
„Napadlo někoho z vás,“ zapřemýšlel Rodney, „že ti špatní jsme tu možná my? Co když k tomu, co dělají, mají nějaký důvod?“
„Víte, doktore,“ odpověděl Lorne. „Já bych si s nimi o tom milerád popovídal, ale to, že po mě střílí pokaždé, když mě jen zahlédnou, to mě docela odrazuje.“
Elena majorova slova odkývala.
„Major má pravdu. Kdyby v téhle šaškárně oni byli ti hodní, tak by po nás tak nevystartovali. Musíme něco dělat.“
„Problém je, že nevíme, co se s nimi děje,“ poznamenal Rodney.
„Chovají se, jako by byli někdo jiný, nebo jako kdyby nevěděli, co dělají. Potřebovali by profackovat, aby se probrali,“ navrhnul major Lorne žertem.
Elena se ale na okamžik zamyslela.
„Teylu jsem profackovala dostatečně a asi to nepomohlo. Tak mě ale napadá, že zvuky o vysokých frekvencích působí jako pár facek. Dokonce ještě spolehlivěji. Pamatuju si dobře, jak mě vždycky ze záchvatu vzteku na mé sourozence probral jekot mojí sestry.“
Rodney McKay se zašklebil.
„Kapitáne, míříte těmi rodinnými historkami někam?“ zeptal se znechuceně.
Elena po něm hodila nevraživý pohled. S nožem v ruce vypadala opravdu zlověstně.
„To tedy mířím, doktore. Mohli bychom něco takového zkusit taky.“
„Navrhujete běžet po chodbě a pištět, kapitáne?“ ušklíbnul se Lorne.
Eleně pomalu začínala docházet trpělivost. Major Lorne jí dneska nedaroval absolutně nic a ona mu to nedokázala oplácet. Usmyslela si, že během cvičení v lese musí vylepšit skóre.
„Můžete to zkusit, pane,“ odsekla. „Já dám raději přednost komunikačním systémům. Nebude těžké nějaký otravný zvuk pustit odtamtud. Tady s doktorem nám k tomu bude stačit pár minut v laborce.“
„No, to je geniální. A co chcete dělat až to nebude fungovat?“ V tváři Rodneyho McKaye se odrážel výraz, který jasně prozrazoval, co si o Eleninu nápadu myslí.
„Když,“ Elena na slovo když dala zlváštní důraz, „to nebude fungovat, tak jednodušše přikročíme k plánu B.“
„Což je?“ zajímalo Lorna.
„No, naběhneme na ně, zneškodníme je, vrátíme systémy základny do původního stavu a je dotáhneme na Atlantis, aby tam Kellerová přišla na to, co s nimi je.“
Lorne na Elenu vyděšeně zíral. Představoval si, jak by se znovu pokoušel zvítězit nad Rononem.
„Já jsem pro plán A,“ přihlásil se k Elenině prvnímu návrhu.
„Proboha, vždyť ani nevíme, co se jim stalo...můžeme je tím ohrozit,“ protestoval Rodney.
„Ohrozit? Jak?“ zajímalo Lorna.
„Nijak,“ ujala se Elena odpovědi. Tvářila se stále podrážděně.
„Vás jsem se neptal, kapitáne,“ okřikl ji Lorne.
„No,no...mohli by...“
„Aha, takže zkusíme plán A,“ rozhodl Lorne.
„Majore, víte jak malá pravděpodobnost je, že to bude fungovat?“ Rodney se nevzdával.
„Ne. Jak malá?“ zeptal se pohotově Lorne.
„No, malá,“ vyhrknul McKay.
„A máte něco lepšího?“
„V tuhle chvíli ne, ale...“
„Tak jdeme na plán A.“
Elena vítězoslavně zasunula nůž do pouzdra a vstala. Její příklad následoval major Lorne. Oba dva pak zírali na doktora McKaye tak dlouho, dokud se nepřidal.

Eleira Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1296
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 

Major Lorne nesl detektor známek života a hlídal, zda je cesta před nimi volná. Elena třímala stunner a byla připravená vystřelit na cokoli, co se pohne. Teď, když nefungovaly senzory, dalo se očekávat, že podplukovník Sheppard a jeho tým budou hlídkovat. Přestože teď nebyli úplně sami sebou, pořád přemýšleli stejně strategicky.
Lorne posunkem naznačil Eleně, aby se zastavila. Ta okamžitě poslechla a tázavě se na něj podívala.
„Dvě známky života před námi. Jdou naším směrem. Musíme zpátky,“ zašeptal.
Elena to odkývala a strkala před sebou Rodneyho.
„Sakra, motají se kolem té otevřené laboratoře,“ vztekal se Lorne, když zašli dostatečně daleko, aby hlídkující dvojice mohla zabočit jiným směrem.
„To je blbý,“ přidala se Elena. „Musíme se tam nějak dostat.“
„To asi nepůjde. Musíme jinam.“
„Jinam se nedostaneme.“
„Když jsme se dostali tam.“
„Neotevřeme dveře.“
„Tyhle jsme otevřeli.“
Elena se kousla do rtu a sklopila zrak k zemi.
„Víte, pane, tyhle dveře jsme otevřeli jen proto, že byly rozbité. Někdo od nich odpojil ovládání a zavřel je manuálně. Patrně se oprava plánovala někdy později.“
„Děláte si legraci, viďte.“ Lornova tvář ztuhla v přísném výrazu a v hlase měl zlověstný tón.
„Nedělám, pane,“ Elena mluvila opatrně. Připravovala se kdykoli nasadit výraz „prosím, nebijte mě“.
„Chcete mi říct, že jste chtěla vyhodit do vzduchu dveře úplně zbytečně?“
„Cože chtěla?“ zděsil se Rodney, který těžce nesl jakékoli poškození základny, jíž považoval za svého mazlíčka.
„Nemohla jsem to vědět,“ bránila se Elena.
„A jaktože to víte teď?“
„Když jsem procházela stav základny, náhodou jsem na to narazila.“
„Zabiju vás později, teď vás budu ještě potřebovat.“
Tím pro Lorna celá diskuze ohledně dveří končila. Však to ještě své podřízené spočítá, myslel si.
„Můžu?“ Elena nátahla ruku k detektoru, který držel major Lorne.
„Nešahejte na to,“ zavrčel Lorne a pak sám delší dobu sledoval displej.
„Tak jo. Vypadá to, že chodí v poměrně velkém kruhu, takže když teď vyrazíme, dostaneme se tam. Nebudeme mít ale moc času, než k nám dojdou, takže mi řekněte, za jak dlouho stihnete udělat to, co máte v plánu,“ začal Lorne už o poznání klidněji plánovat další postup.
Rodney se nadechoval k odpovědi, ale Elena ho předstihla.
„Stačí nám pár minut.“
Evan jí probodnul pohledem.
„Vy važte pozorně, co říkáte, kapitáne. Máte už druhé varování. Ještě třetí a pak střílím.“
„Vlastně má pravdu, majore,“ zastal se Eleny Rodney. Elena si však nebyla jistá, jestli to bylo úmyslné, či s ní skutečně souhlasil.
„Tak jdeme!“ zavelel Evan. Ani trochu ho ale ujištění obou doktorů nepřesvědčilo. Znal to moc dobře. Vždycky, když se řeklo pár minut, trvalo to pak mnohem dýl a výsledek přišel v posledních vteřinách. Měl takových akcí už pokrk. Zastesklo se mu po staré dobré přestřelce s Jaffy. Dokonce i incident u naquadahových dolů, kdy se díval do tváře desítek Únasů, připravených seběhnout dolů a zmasakrovat vetřelce, mu připadal jako příjemný zážitek proti tomu, co téměř denně zažíval v Pegasově galaxii.

Ticho a pusto na chodbách působilo zlověstně. Elena, Lorne a vlastně ani Rodney neměli rádi, když při procházení neustále do někoho vráželi, ale teď, když všichni byli zavření kdo ví kde, tak se nikdo z trojice necítil dobře. Tím spíše, že se tu kdykoli mohli potkat s ne zrovna přátelsky naladěnými kolegy. Přestože antický detektor v majorově ruce říkal, že by na společnost narazit neměli, oběma vojákům připadalo, jako by na ně měli Ronon a ostatní vyběhnout zpoza každého rohu.
Když se konečně zastavili před laboratoří, jíž se Eleně a majorovi před nedávnem podařilo otevřít, všem se ulevilo. Pocit úlevy však netrval dlouho. Dveře totiž opět někdo zavřel. Elena chtěla zkontrolovat, zda s panelem měla pravdu, ale doktor McKay ji od toho vyhodil se slovy, že to má přenechat odborníkovi. Kapitán si pomyslela něco o idiotovi, ale ustoupila stranou. Rodney pak chvíli přehazoval krystaly, ale když dveře nereagovaly, prohlásil, že panel skutečně nefunguje. Major Lorne vzdychl a znovu se chopil jedné půlky dveří. Elena pobídla Rodneyho, aby chytil za tu druhou. Vysvětlila mu, že jako muž bude mít určitě větší sílu. Rodney s ní tu myšlenku očividně nesdílel, ale neměl odvahu se s ní dohadovat, když držela v ruce stunner. Sice pochyboval, že by ho použila, ale raději se rozhodl nic neriskovat.
Když se vytvořila škvíra, Elena jako první vklouzla dovnitř. Když se podívala na stůl, nemohla uvěřit vlastním očím. Počítač byl pryč.
„Do prdele,“ vulgární nadávky měla ve zvyku říkat v mateřském jazyce, přestože si byla jistá, že za víc jak tři roky Radkova pobytu na Atlantis už význam mnohých jeho kolegové znají.
„Co se stalo?“ ozvalo se z chodby.
„Počítač je pryč,“ nahlásila Elena své zjištění.
„Sakra!“ zaklel major. „Ale dalo se to čekat. Nejsou hloupí. Když nemohli zablokovat dveře, tak nám přístup do systému odepřeli jinak.“
„Tak, co teď?“ nadhodila Elena.
„Plán B?“ navrhnul Rodney s úsměškem ve tváři. Patrně si myslel něco ve smyslu – tohle jste ale měli čekat, vy profesoři.
„No, v tuhle chvíli to vypadá proveditelněji,“ souhlasil Lorne.
„Já bych do toho nerada šla bez esa v rukávu. Konec konců útok je to, co teď budou čekat,“ protestovala Elena.
„Na tom taky něco je. Takže co navrhujete?“
„Moment, pane. Nechte mě přemýšlet.“ Elena se na chvíli odmlčela.
„Včera jsem pracovala s vědeckým týmem na zabepečení. Spolehlivě vím, že jsme to tu nedokončili, takže podobných dveří by tu mohlo být víc. Jen si musím vzpomenout, kterou sekci jsme to vlastně nechali otevřenou.“
„Vy jste nechali odpojenou celou sekci?!“ zděsil se Rodney. „Já myslel, že už jste hotoví. V záznamech o tom nic nebylo!“
Elena se zatvářila provinile. „No, aktualizace hlášení byla mezi daty, která jsem se vracela zkopírovat. Měli jsme problém s materiálem. Bývali bychom to dokončili dnes, jenže čekali jsme na zásobování. Navíc nenechali jsme odpojenou úplně celou sekci, jen jsme odpojili bezpečnostní systémy.“
Elena si všimla, jak tvář vrchního vědce hraje všemi barvami, a tak pokračovala ve vysvětlování ještě víc provinilým hlasem.
„Kdybychom to znovu zapojili, jenom bychom si přidělali práci. Prostě jsme čekali, že přijde zásobování a my navážeme, kde jsme skončili.“
„Vás tak ještě někdy nechám dohlížet na moje lidi,“ rozčiloval se Rodney.
„Necháte, když nebude nikdo jiný s potřebnou kvalifikací.“ Tady Elena cítila, že má navrch.
„Kudy do té sekce, kapitáne?“ Major Lorne rozčilování už vzdal. A tohle vlastně nebyl ani tak jeho problém jako doktora McKaye, tak ať si ho vyřeší on.
Kapitán si ho chvíli prohlížela pohledem dítěte, které zapomnělo napsat domácí úkol, ale když pohlavek nepřišel, ukázala rukou.
„Tudy.“
„Tak prosím,“ vyzval major Rodneyho a Elenu, aby se dali do pohybu.

Proběhli téměř celou základnou. V tu chvíli ocenili, že Antikové skrze celý komplex vedli jednu chodbu, která nikde nebyla přerušovaná žádnou přepážkou. Nemuseli se tak potýkat s žádným omezením.
Elena se zastavila, aby zkotrolovala, zda už se dostali do sekce, kde byly odpojeny bezpečnostní systémy. Pořádně si ještě rozdělení základny nepamatovala. Major Lorne se zatím podíval, kde je doktor McKay, který jim v běhu nestačil a dobíhal teprve teď. Vypadal, jako by měl každou chvíli vypustit duši.
„Trochu tréninku by vám nezaškodilo, doktore,“ poznamenal Lorne při pohledu na schváceného Rodneyho. Ten je něco zamručel. Nemohl odpovědět, neboť ještě nepopadnul dech.
„Tady!“ ozvalo se z jedné místnosti zavolání kapitána Jordanové. Oba muži šli za hlasem.
„Myslela jsem si, že to byla sekce se záložní kontrolní místností, jen jsem si nebyla jistá. Ale dávalo to smysl. Bylo tady zapotřebí víc práce a víc materiálu.“ Elena neskrývala radost.
Atlanťané se rozhodli v Disneylandu vybudovat dvě kontrolní místnosti, které budou mít stejné možnosti, co se vstupu do systému týká. Usoudili tak na základě zkušeností z Atlantis, kde se systém zablokovaný z kontrolní místnosti, získával zpátky jen velmi těžko.
„No, tak teď bychom měli být za vaši neschopnost rádi, kapitáne,“ rýpnul si Lorne.
Ona se na něj vítězoslavně usmála.
„Tak fajn, doktore,“ obrátila se Elena k Rodneymu. „Vy se postarejte o ten zvuk, já všechno připravím na jeho spuštění.“
„Pardon?“
„Co je?“
„Vy si myslíte, že je to ve vašich silách?“
„A proč by nemělo být? Jsem informační specialista,“ připoměla Elena své zaměření.
„Nechci Zelenku nijak přeceňovat, ale myslíte si, že na něj máte?“ Z Rodneyho hlasu zase zněl posměch.
Elenu náhle popadl vztek.
„Víte, doktore,“ zvýšila hlas. „Nejste v téhle místnosti jediný, kdo má nadprůměrné IQ, jen někteří z nás nepociťují potřebu se tím každých pět minut chlubit.“
„No, kapitáne, nechci se vměšovat, ale říkala jste, že na Zelenku nemáte,“ vmísil se do hádky opatrně major Lorne.
„Ne. Říkala jsem, že by ten souboj mohl chvíli trvat. Předtím jsme měli málo času, ale teď ho máme víc. Sice až se začnu rýpat v systému, tak přijdou na to, kde jsme, ale chvíli jim potrvá, než se sem dostanou.“
„Dobře. Dobře. Jak myslíte,“ vzdal se Lorne poznámek. „Budu na chodbě. A udělejte mi laskavost. Až se tady začnete hádat, tak ať to, prosím, na té chodbě není slyšet.“
Na to major opustil místnost.
„Pane,“ zavolala za ním Elena.
„Co je?“
„Pokud se sem dostanou dřív, než budeme připraveni, budete je muset chvíli zdržet.“
„Teylu, Ronona a Shepparda. Jsem snad Batman?!“
„Já vám věřím,“ uchechtla se Elena.
Z venku už se neozvalo nic. Major patrně přemýšlel, jak krátký by mohl takový souboj být. Došel k myšlence, že by na souboj patrně ani nedošlo. Doplatil by už na střelbu ze stunnerů.

V laboratoři panovalo podezřelé ticho. Major Lorne nevěřil tomu, že by ho McKay s Elenou poslechli a hádali se potichu. Napadlo ho, jestli je McKay ještě při vědomí. Ostatně Jordanová měla stále ještě u sebe stunner. Nakouknul dovnitř. Oba dva stáli u počítačů a s velkým zaujetím ťukali do klávesnic. Občas taky od jednoho nebo druhého vyšla nějaká nadávka. Většinou se ozývaly od Eleny. Drtivé většině z nich major nerozumněl, význam jiných si zase dokázal odvodit podle situací, v nichž je slýchal od Zelenky.
„Jak to jde?“ zeptal se, ačkoli dopředu tušil odpověď.
„Na hovno,“ ozvalo se od kapitána. Major sice nerozuměl, ale opět zapracovala jeho fantazie.
„No no, trochu slušnosti by nezaškodilo,“ pokáral Elenu. Ta zvedla oči od monitoru a usmála se.
„Co venku?“ oplatila otázku.
„Zatím nic.“
Venku sice byl klid, ale majorovi to nedalo a raději zkontroloval detektor. Nic neukazoval.
„Půjdu na obhlídku. Nebaví mě tu sedět a čekat. Pracujte rychle!“ pobídnul major vědce a pak zase zmizel na chodbě.
Elena se znovu sklonila k monitoru a pokračovala v nadávání. Mnoho neslušných výrazů putovalo i na adresu jejího učitele a mnohaletého přítele. Přestože by kdykoli jindy za něj dala do ohně klidně obě ruce, teď ho z hloubi duše nenáviděla.
Neuplynulo ani pět minut a major byl zpátky. Výraz jeho tváře Eleně prozrazoval, že čas uplynul. Naštěstí ona byla s prací hotová. Konečně se jí podařilo Radka překonat a získat kontrolu nad systémem.
„Kapitáne,“ začal major, sotva vydechl.
„Nechte mě hádat. Jsou na cestě.“ Elena, jak se zdálo situaci brala s klidem. Byla přesvědčená, že její plán zabere. No, vlastně tolik přesvědčená nebyla. Spíš si nechtěla připustit, že by nezabral. Major však její nadšení nesdílel. Stále byl nervózní z toho, že by se měl celé úderné jednotce Sheppardova týmu postavit sám. Když ale u Eleny neviděl žádnou aktivitu, vzal si od ní stunner a připravil s k odporu.
„Rodney!“ zavolala Elena na McKaye. „Je to na vás. Půjdu pomoct majorovi. Komunikační systém je připravený, stačí když...“
„Já vím,“ zavrčel Rodney. „Jděte raději dělat svojí práci.“
„Musíte to spustit dřív, než se s námi vypořádají, jinak jsme v loji,“ připoměla mu Elena.
„Jen žádný nátlak,“ odsekl Rodney už zpola zabraný do práce. „Stejně bych byl ale raději, kdbyste je zvládli,“ ozval se ještě, než se začal zcela věnovat počítači.
„Hm, to já taky,“ zašeptal pro sebe major.
„Pochybujete, že to bude fungovat?“ zaprovokovala Elena, když na chodbu tlačila stůl, který převrátila tak, aby se za ním mohli krýt.
„Pochybuju, že nám nedají nakládačku.“ Major se přikrčil za stůl a nervózně sledoval displej detektoru zobrazujícího blížící se tečky.
Z blížících se teček se během dvou minut staly blížící se postavy a od blížících se postav během pár vteřin začaly létat střely ze stunnerů.
„Víte pane, asi je pozdě na úvahy, proč střílí ze stunnerů, že jo?“ konstatovala Elena.
„Co tím myslíte?“ zeptal se Lorne, zatímco opětoval palbu. Ovšem s nevelkým úspěchem.
„Kdyby nás chtěli zabít, tak by stříleli kulky.“
„Aha, tak na to je opravdu pozdě. No, každopádně časem poznáme, jestli jsme byli ti hodní nebo ti zlí,“ uklidnil jí major.
„Jo, možná by bylo příjemnější vědět to dřív, než u vojenského soudu.“
Major s ní v duchu souhlasil. Reagovat už ale nestihl. Tým jeho nadřízeného už dorazil. Lorne se podíval na Elenu a odpočítal tři, pak oba vyrazili. Jejich pravním cílem se stala snaha vyrazit zbraně z rukou svých protivníků. To se jim díky momentu překvapení, tým totiž nečekal, že by dvojice pro nim vyrazila, povedlo.
„McKayi!“ zavolal Lorne, zatímco uhýbal úderům od Ronona a podplukovníka Shepparda.
„Skoro hotovo,“ nahlásil Rodney a pomalu začínal doufat v úspěch plánu. Podle zoufalosti zavolání totiž poznal, že pokud plán nezabere, jsou opravdu v loji.
Elena se znovu postavila Teyle.
„Ono ti to jednou nestačilo?“ vztekala se, zatímco držela její ruku a kroutila jí Athosiance za záda. Když se jí Teyla pokusila zasáhnout loktem, chytila jí i druhou ruku a vší silou poslala Athosianku proti zdi. Nevěnovala pozornost tomu, jak se Teyla pomalu zvedá, přispěchala na pomoc majoru Lornovi. Ten opět neměl boj tak jednoduchý. Zasáhlo ho už několik úderů jak od Ronona, tak od druhého soupeře. Nestačil tak rychle uhýbat, ani se tak rychle krýt, natož rány oplácet.
Elena se postavila podplukovníku Sheppardovi. S ním měla šanci alespoň držet krok. Často s ním trénovala, znala jeho styl, a tak se dokázala celkem spolehlivě bránit. Kryla jeho rány a dokonce je zvládla i oplácet. Všemožně se snažila dostat svého velitele na zem, ale nedařilo se jí to.
„Rodney!“ teď doktora popohnala Elena.
„Hned,“ ozvala se odpověď.
V zápalu boje si major všimnul, jak se Teyla rozbíhá ke dveřím do laboratoře. Nemohl se k ní dostat.
„Kapitáne, Teyla,“ zavolal.
Jordanová pochopila. Přestala si všímat Shepparda a vydala se za Teylou. Nesměla se dostat k McKayovi.
Úderem loktem srazila Athosianku těsně přede dveřmi. Pak se hned obrátila, aby se bránila dorážejícímu Sheppardovi.
„Zavřete se!“ křikla na doktora.
„Co? Vždyť to přece nejde,“ divil se jejímu nápadu McKay.
„Jde. Spusti...“ nedořekla, neboť podplukovníkova pěst dopadla tvrdě na její tvář. Ještě než spadla na zem, přejela rukou před panelem a dveře do laboratoře se zavřely. Když pracovala na systému, počítala s podobnou situací, a tak spustila bezpečností systém v sekci. Nechtěla ale zavírat rovnou, aby se případně s majorem mohli stáhnout. Teď však věděla, že to nebude možné.
Chtěla se znovu zvednout, ale zbraň v podplukovníkově ruce jí odradila. Zůstala proto na zemi a jen zvedla ruce.
I major Lorne už ležel na zemi. I když duel se Sateďanem prohrál, byl na sebe přesto hrdý. Vydržel déle, než doufal. Býval by se možná pokusil zvednout a pokračovat, ale jakmile viděl hlaveň mířící proti Jordanové, pochopil, že by se už neměl o nic pokoušet.
Vítězná trojice se po sobe zkoumavě podívala. Jako by se domlouvali, co teď, nicméně nepadlo jediné slovo. To utvrdilo majora i Elenu v tom, že skutečně nejsou těmi zlými, neboť kdyby ano, už by slyšeli podplukovníkovy výčitky. Ostatně kdyby byl Sheppard sám sebou, nedošla by situace takhle daleko.
Chladné pohledy celé trojice jasně prozrazovaly, co se dá čekat dál. Všechno probíhalo rychle. Celá ta tichá domluva. Elena tušila, že McKay jim už nestihne pomoci. Nechtěla však dovolit, aby to celé skončilo dvojím výstřelem. Musela jednat. Udělala první věc, co jí v danou chvíli napadla. Vymrštila se a hbitým skluzem podrazila podplukovníkovi nohy. Ten k jejímu zklamání pouze zavrávoral, ale nespadl. Částečně však celá akce účel splnila, protože nevystřelil. Popadl ho vztek a začal do ležící ženy zuřivě kopat. Zpočátku se pokusila uhýbat, ale pak si jen kryla hlavu. Major Lorne se pokusil pomoci, ale Ronon ho srazil zpátky.
„Sakra McKayi,“ zakřičel Lorne zoufale.
Podplukovník po chvíli kopat přestal a znovu na kapitána namířil zbraň.
„Pane, ne!“ zakřičel Lorne. Ve stejnou chvíli se z rozhlasu základny ozval odporný vysoký zvuk. Major si zakryl uši. Moc to nepomohlo.* Stejnou taktiku zvolil i Sheppardův tým.
Zvuk po pár vteřinách ustal. Major využil chvilky nepozornosti k tomu, aby vstal a připravil se bránit zraněnou Elenu, bude-li to třeba, ale nezdálo se, že by Sheppard měl stále v úmyslu střílet. Vypadal teď zmateně. Jako by se právě probral z transu nebo z nějakého hodně ošklivého snu. Stejně vypadali i zbylí dva členové týmu.
„Ono to vážně zabralo,“ vyhrkl udiveně Lorne. Celou dobu tomu nevěřil.
„Co se tady stalo, majore?“ zeptal se zmateně Sheppard, sotva se trochu rozkoukal.
„To je na dlouho, pane. Musíme jí rychle dostat na ošetřovnu.“ Lorne klečel u Jordanové a kontroloval, jak moc je zraněná. Žena byla částečně v bezvědomí.

Kapitán Jordanová zpola seděla a zpola ležela na lůžku a znuděně se dívala kolem. Všechny věci, kterých si při minulých návštěvách ošetřovny ani nevšimla, teď znala do nejmenšího detailu. Přečetla i ten nejnesmyslnější nápis, který kde zahlédla, jen aby se nějak zabavila. Když náhle ve dveřích zahlédla majora Lorna, mírně se usmála. Zejména kvůli podlitinám v jeho obličeji Alespoň nějaké rozptýlení, pomyslela si.
„Pane,“ pozdravila příchozího.
„Kapitáne,“ odpověděl. „Jak je vám?“ připojil ještě otázku.
„Fajn. Před půl hodinou tu byl Sheppard a ptal se na totéž. Asi má výčitky,“ zažertovala.
„Asi určitě. Skoro vás zabil.“
„To byste byl rád, co?!“ Elena vyprskla smíchy. Vzpomněla si, jak jí behěm akce major vyhrožoval zastřelením hned dvakrát. Vzápětí ale zaskuhrala a chytla se za hrudník.
„Nebyl. Kdo ví, kdo by přišel místo vás. Sotva jsem vás trochu zkrotil,“ přiznal major.
„Jo tak zkrotil? No, nebudu vám brát iluze, pane. Víte, co mě neskutečně štve?“ změnila Jordanová téma.
„Povídejte,“ vybídnul jí.
„Že vás nebudu moct pořádně prohnat po lese při tom cvičení. Tolik jsem se těšila.“ Elena zněla opravdu zklamaně.
„No tak, to cvičení je přece až příští týden, do té doby se snad zase dáte dohromady, ne?“ povzbudil ji major.
„No to možná jo, ale Kellerová mě tam nepustí ani za zlatý prase. Ale nebojte. Zas tak jednoduché to mít nebudete. Dala jsem isntrukce Alexejovi. Povede tým místo mě.“
„Komu?“ zajímal se Lorne.
„Poručíku Sidorovovi,“ poučila ho Elena. „Jak to vlastně dopadlo s Sheppardem a jeho týmem?“
„No,“ začal Lorne. „Strávili den tady,“ ukázal rukou kolem, „Kellerová jim udělala nespočet vyšetření, ale nepřišla absolutně na nic. Stále ještě nejsou v aktivní službě, pořád je sledujeme, jestli jim zase nepřeskočí. Říkají, že si nepamatují nic od svého příchodu na P9S 324, a tak jsme usoudili, že bude vhodné tu planetu označit za potencionálně nepřátelskou a už se tam neukazovat.“
„Radek to teď asi nebude mít s Rodneym jednoduché,“ zamyslela se Elena a přitom se potutelně usmívala. „McKay byl proti tomu, aby ho Radek zastupoval v týmu, tak mu to dá teď asi docela sežrat.“
„Jak znám McKaye, bude rád, že se to nestalo jemu. Jo a abych nezapomněl, Carterová vám přijde osobně poděkovat, ale pssst...nic jsem vám neřekl. Až přijde, dělejte překvapenou.“
„Rozkaz, děkuju.“
„Nechám vás už odpočívat.“
Lorne se chystal k odchodu. V poslední chvíli se ale zarazil a obrátil se zpět k Eleně.
„Než zmizím, nemůžu pro vás něco udělat?“ zeptal se. Cítil se provinile.
Elena se zamyslela. „No, když jste se nabídl. Mohl byste mi sem propašovat notebook. Kellerová mi ho nechce nechat přinést, že prý mi odpočinek neuškodí.“
„Pokusím se,“ slíbil Lorne a odešel.
Elena se chvíli dívala za ním. Přemýšlela, zda svůj slib dodrží, případně jak dlouho mu jeho vyplnění bude trvat. Opravdu se nudila. Nemohla se dočkat, až se zase vrátí do služby a při nejbližší příležitosti Sheppardovi všechno oplatí.
Naposledy upravil Eleira dne 22.4.2009 20:23:09, celkově upraveno 1

Eleira Uživatelský avatar
First Lieutenant
First Lieutenant

Příspěvky: 1296
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
Tak a tady je ten alternativní konec. :smile:
Opakuji...patří hned za hvězdičku, která snad v textu je :D
Toto je spoiler!!!:
*Když zvuk po několika vteřinách ustal, celý Sheppardův tým vypadal zmateně. Jako by se právě probrali z transu nebo nějakého ošklivého snu. Sheppard stále mířil zbraní na kapitána Jordanovou, která ležela nehybně na zemi. Nevěděl co se stalo, nevěděl na koho míří, nevěděl ani, zda chce skutečně vystřelit, ale myšlenka je rychlejší než cokoli jiného a impuls jednou vyslaný prostě nejde vzít zpět. Těsně za sebou se ozvaly dva výstřely, dlouhý pronikavý výkřik a zoufalé „ne“ majora Lorna. Ten si přestal všímat Shepparda, který si ještě nestačil uvědomit, co udělal, i jeho týmu, a přiklekl k Jordanové. Ještě žila, ale z rány vytékaly prameny krve, které major nemohl zastavit.
„Musíme jí rychle dostat na ošetřovnu,“ zakřičel.

V malé místnůstce nad operačním sálem se sešli podplukovník Sheppard, major Lorne, poručík Sidorov a doktoři McKay a Zelenka. Major seděl na židli, hlavu měl schovanou v dlaních a prohlížel si podlahu. Podplukovník nervózně přecházel sem a tam tiše nadával. Sám sobě. Radek Zelenka stál v koutě a těkal pohledem od jednoho k druhému. Nebyl schopen jediného slova. Poručík Sidorov stál u skla, skrze nějž bylo vidět dolů na operační sál, a sledoval práci doktorů, která trvala už nejméně tři hodiny. Rodney seděl naproti Lornovi a díval se do zdi. Všechny sžírala nervozita.
Dole se něco stalo. Kellerová, kterou narychlo přivezli z Atlantis už během operace, si zoufale sundala roušku a sklíčeně opustila sál. Z poručíkových úst se vydralo několik neslušných výrazů v ruštině. Major, který porozuměl, sklonil hlavu ještě víc k zemi a i jemu uniklo několik ne zrovna opakování hodných výrazů. I Radek rozuměl.
Uplynuly asi dvě minuty, než Kellerová došla nahoru. Její výraz prozrazoval vše. Ona to věděla. Věděla, že není třeba nic říkat. Na všech viděla, že chápou, přesto tiše promluvila.
„Je mi to líto,“ pronesla tiše nacvičenou větu, která se nikdy neříká lehko. „Nemohli jsme zastavit krvácení.“
Chtěla pokračovat dál. Chtěla vysvětlit, že se snažili, ale stejně by jí nikdo neposlouchal. Poručík stál s hlavou opřenou o sklo a stále šeptal neslušná slova. Radek zavřel oči a pokoušel se probudit z noční můry, protože tohle prostě nemohla být pravda. Rodney McKay se zmohl jen na polohlasné „ale ne“. Znal kapitána jen krátce, po většinu času mu lezla na nervy, ale bila se za něj a, i kdyby si jeho úctu nevysloužila jinak, tohle by stačilo. Podplukovníkova zloba na sebe samého dosáhla svého vrcholu a se zuřivým výkřikem praštil pěstí do zdi. Ani on neznal kapitána příliš dobře, ale věděl, že pocit viny, že vzpomínka na to, že zemřela jeho rukou, ho bude pronásledovat navždy, a že se za to navždy bude nenávidět. Evan Lorne nedal najevo nic, jen upřeně sledoval podlahu a šeptem nadával. Na sebe, na kapitána, na Shepparda, na McKaye, na celý svět i na pitomý život.

Evan Lorne ani nevěděl, co ho přimělo přijít do bývalého pokoje kapitána Jordanové. Snad doufal, že to všechno byl skutečně jen sen a ona mu teď vynadá, proč jí zase ruší, proč jí nenechá vyspat. Vždycky byla po ránu nevrlá. Taky se jí většinou ráno vyhýbal. Ano, vycházeli spolu už mnohem lépe, to proto, že se major naučil, kdy se jí vyhnout, kdy se jí naopak smát, jak podat výčitku, aby nezačala metat blesky. Když vychytal tyhle všechny maličkosti pochopil, že vlastně není tak hrozná, že se s ní dá vcelku dobře vyjít. Jen někdy mu ještě pila krev. To když plnila úkoly po svém.
V pokoji narazil na Radka Zelenku. Balil její věci. Bylo více než pochopitelné, že tu zprávu půjde sdělit její rodině on. Znal je a znal jí. Znal jí řadu let. Nemohl uvěřit tomu, že je pryč. Balil její věci s velkou nedůvěrou. Jakoby čekal, že vyjde zpoza rohu a začne zuřit. Nesnášela, když někdo šahal na její věci. Byla neskutečně majetnická, co se věcí týkalo.
Radek zrovna držel v ruce její „šmoulí“ mikinu. Major Lorne se pousmál. Vzpomněl si, když jí v ní viděl. Tehdy dostal záchvat smíchu, z něhož se jen těžko vzpamatovával.
„Můžu pomoct?“ nabídnul se Lorne.
Radek Zelenka zakroutil hlavou. „Ne, díky, majore,“ odpověděl smutně. „Nevykládejte si to zle, ale nesnášela, když někdo cizí šahal na její věci.“
„Chápu.“
„Co je to?“ Doktor Zelenka poukázal na papír v majorově ruce.
Major si teprve teď uvědomil, proč do pokoje vlastně přišel.
„Aha, tohle. To je zpráva ze Země. Konkrétně tam od vás. Na základě hlášení podplukovníka Shepparda jí navrhli na povýšení. Musel jí hodně chválit...překvapivě,“ dodal ještě Lorne. Podplukovník Sheppard totiž majorův optimismus ohledně Eleny příliš nesdílel. Jeho hlášení však bylo postaveno na hlášeních majora Lorna, který jí leccos odpustil.
„Napadlo mě,“ pokračoval Lorne, když Radek neodpověděl, „že byste to možná taky mohl oznámit její rodině. Prý to přišlo chvíli před naším plánovaným návratem...nedostala ani šanci se to dozvědět,“ zavrčel major z části vztekle a z části tesklivě. „Vlastně nedostala šanci dozvědět se víc věcí,“ dodal pak šeptem a promnul si oči. Ne, nestíral slzy, jen promnul oči. Poté položil papír na stůl a pomalu odcházel.
Už byl skoro na chodbě, když zaslechl doktora Zelenku.
„Však ona všechno věděla, jen měla svoje zásady.“

Earman Uživatelský avatar
Staff Sergeant
Staff Sergeant

Příspěvky: 392
Pohlaví: Neuvedeno
Odpovědět s citací
 
no co dodat..parádní díl se všim všudy.... :)
Víš jakej mám názor na čerstvou zeleninu. Ta je pro vegetariány, vitamínový paka, co cvičej! Red Dwarf

Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Dievča, len tak ďalej, ďalšia vyšpičkovaná paráda :wink:
Akurát musím dočítať druhý diel, takže kompletná kritika pribudne potom :D

Mooony Uživatelský avatar
Command Chief Master Sergeant
Command Chief Master Sergeant

Příspěvky: 998
Bydliště: Brno
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Eleiro, čekala jsem všechno, vážně, ale tohle ne. Přečetla jsem si i alternativní konec a na celou povídku musím říct, že jsi mi vyrazila dech. Krásně popsané reakce lidí. To, co zažívají ... :oops: Ještě teď se z toho vzpamatovávám...ne samozřejmě, že by to bylo špatné, ale z toho, jak mě to dostalo a dolehlo to na mě.
Nenudila jsem se u žádné části, dokonce jsem se i zasmála...konec byl krásný a alternativní ještě hezčí :cry: :cry: uáááááá :cry: :cry: frk! :cry: :cry:
Jsem ale ráda, že jsi se rozhodla pro ten správný konec...Elena je v pořádku, avšak domlácená, chudinka.
Samozřejmě ještě ohledně jednoho plus...RODNEY! :love: Takže, doufám, že tu v budoucnu přibude další stejně úžasný kousek.

Widlička Uživatelský avatar
Second Lieutenant
Second Lieutenant

Příspěvky: 1177
Bydliště: Šaľa (Slovensko)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
No tak toto bolo.... nemám slov. Zase skvelá poviedka so skvelým humorom, vždy sa zasmejem :D Veľmi sa mi to páčilo a to nehovorím o alternatívnom konci. Bol smutný, bol... :cry: Ale bol naozaj krásny, krásne napísaný a všetko. Nakoniec som rada, že si sa rozhodla pre ten "šťastnejší" koniec, ale zobrala by som ti to aj s tým alternatívnym. Zase si spomenula šmoula mikinu :lol: Dúfam že sa bude prezentovať aj v ďalších častiach. Takže... opováž sa nepokračovať!!! :twisted: :lol:
I am proud to be member of Sheppofilclub
Obrázek

Leja Uživatelský avatar
Chief Master Sergeant
Chief Master Sergeant

Příspěvky: 758
Bydliště: Martin - Brno (sem a tam, sem a tam, sem a tam...)
Pohlaví: Neuvedeno

Odpovědět s citací
 
Takže som nakoniec túto poviedku prečítala aj ja. Priznám sa, že bližšie Elenu nepoznám... teda napr. narážka na tú mikinu mi nič nehovorí, ale to som nečítala tie prvé. Musím to dohnať.

Poviedka... čo povedať? Jednoducho super! Dej, dialógy, interakcia. A snáď neprebehla jediná minúta, aby som sa nesmiala nad nejakou poznámkou. Prosto úžasné. :D

Pôvodný koniec je bezvadný... ale ten alternatívny... čo dodať? Dokonalý? Krásny? Excelentný? Asi všetko. Neuveriteľne dojímavý a citlivo napísaný, ale zároveň nie prehnaný. Prosto super. Som rada, že si ho sem nahodila, ale zároveň aj to, že si ho nedala ako hlavný... to by totiž znamenalo koniec úžastnej dvojice Evan a Elen.
Howgh :D
[img][http://img151.imageshack.us/img151/9524/fan02hu2.png]http://img151.imageshack.us/img151/9524/fan02hu2.pnghttp://[/img]

Never run away from sniper, you will only die tired!

Odeslat nové téma Odpovědět na téma
PředchozíDalší

Zpět na Mrtvé povídky

cron