tak dalsi povidka....
Nováčci
„Bože, asi budu zvracet.“hlesl mírně zelený John.
„No to se opovaž!“vyštěkla Mackenzie s plačící Sárou v náručí. „No tak, kočičko, to bude dobrý. Přestaň plakat.“houpala ji a taky neměla daleko k pláči. „Nemám tušení, co jí je.“
„Běž za Kellerovou.“
„Ona neví, kam dřív skočit. Mám dojem, že na celé základně jsem zdravá jenom já, Jennifer, Lorne a kupodivu Rodney.“povzdechla si. „No vypadá to, že budu muset za ní zajít. Cestou ti přinesu čaj.“konstatovala, když se Sára šíleně rozkašlala.
„Jennifer, určitě jsem taky nemocný. Teď už tu teplotu taky určitě mám!“kňoural Rodney a chodil za doktorkou jako stín po celé ošetřovně, která byla nacpaná nemocnými k prasknutí.
„Rodney, měřila jsem ti teplotu před 10 minutami. Je v normálu. A teď, když dovolíš, mám tu plno práce.“odstrčila ho. „Ty taky?“vydechla vyčerpaně, když uviděla ve dveřích Mac se Sarah.
„Já ne, ale Sára jo. Už dva dny skoro v kuse brečí. Nejdřív jsem myslela, že to je kvůli tomu, že jí rostou zoubky, ale ráno začala i kašlat.“vysvětlila nešťastně.
„Polož ji pod skener. Co John?“
„No, je na tom líp než tady ti.“rozhlídla se kolem sebe, kde leželo plno nemocných lidí.
„Jo, cena za to, e jsme byli víc než rok mimo Zemi.“povzdechla si doktorka. „Chřipka to není. Je jenom nachlazená…teplotu má 37,8°C…má průjem?“
„Ne.“
„Fajn, tak ať hodně pije, tady máš něco na uklidnění, kdyby hodně kašlala a kapky proti kašli.“
„Dík.“
„Ty jsi v pořádku?“
„Unavená, ale jinak jo. No, mizím.“
„Ahoj.“
„Tak, nesu ti ten čaj. Sára je jenom nachlazená.“oznámila Mac, když se vrátila a položila Sáru do postele.
„Plk Blacková do kontrolní místnosti.“ozvalo se městem hlášení.
„Musím jít, kdyby něco, volej.“
„Neboj.“
„Co se děje?“zeptala se Mac, když dorazila do kontrolní místnosti.
„Plk. Caldwell dorazil a čeká na povolení k přistání.“vysvětlil huhňavě Chudl.
„Tady Atlantis, pokud nechcete celé 3 týdny cesty domů ležet v posteli, tak sem ani nechoďte, máme tady chřipku. A funguje nás všeho všudy asi 20.“
„To je mi líto.“ozval se Caldwell. „V tom případě vám posílám zásoby a 4 nové lidi.“
„Nové lidi?“zamračila se. „Nikdo mi nic neříkal.“
„Asi zapomněli…tak jo, posílám.“
„Jistě.“odvětila Mac. U brány se objevili čtyři mladí muži. „Potřebujete ještě něco?“
„To je vše. Díky.“
„Šťastnou cestu domů. A nikde se neflákejte.“
„Rozumím. Daedalus konec.“
„No, tak to bychom měli. Chucku, měl byste si jít taky lehnout.“
„To je dobrý.“zafuněl.
„Jak myslíte.“pokrčila rameny a seběhla po schodech dolů. „Vítejte na Atlantis…“začala, ale pak se zarazila a pořádně si je prohlédla. „Kolik vám je?“
„24, madam.“předpisově zasalutovali.
„24?“podivila se. „To je trochu málo, ne? No, to je jedno…vaše osobní složky si přečtu později. Vzhledem k tomu, že tady řádí chřipka, jste okamžitě zařazeni do ochranky brány. Je to jednoduché. Prostě budete hlídat. Když se otevře brána, naběhnete anebo když vás někdo zavolá.“určila. „Seržante?!“křikla na jednoho z ostrahy. Ten se k ní pomalu doloudal. Sjela ho soucitným pohledem. „Buďte tak laskav a ukažte jim jejich pokoje, potom jim vysvětlete, co a jak.“
„Ano, madam.“
„Díky.“přikývla a vyběhla zpátky nahoru.
„Plukovníku!“ozvalo se za ní.
„Pane Woolsey, nemáte ležet?“zeptala se překvapeně.
„No to ano, ale chtěl jsem zkontrolovat, jak to jinak jde.“odpověděl.
„Jde to dobře.“
„A taky jsem vám chtěl připomenout zítřejší misi.“
„Zítřejší? A to tam jako mám jít sama?“
„Se svým týmem.“
„Můj tým leží v posteli s horečkou. Všeho všudy taky pochoduje 20 zdravých a služby schopných lidí.“
„No, tak z nich sestavte tým.“pokrčil rameny.
„Vždyť z vojáků tady je jenom bezp. Tým, Lorne, já a 4 noví.“namítla.
„Tak běžte s Lornem a těma novýma.“pokrčil znovu rameny.
„Ale, pane…“
„IOA nechce, aby se provoz zastavil. Tahle mise byla naplánovaná už měsíc…“
„S týmem doktora Moora.“skočila mu do řeči.
„Stejně se ti nováčci musí zacvičit.“
„Mám nemocnou dceru! John se o ni nepostará, protože mu taky není dobře a nikdo jiný to nezvládne!“
„Je mi líto. Nařízení jsou nařízení.“vyštěkl a odešel. Mac tam zůstala nevěřícně stát.
„Takže kdyby něco, běž za Kellerovou. Budu se to snažit zvládnout co nejrychleji.“řekl Mac a přikryla Sáru.
„Neboj. Zvládneme to.“ubezpečil ji John.
„Fajn. Tak v tom případě běžím.“ Otočila se k odchodu, ale u dveří se zastavila.
„Běž.“pobídl ji.
„Tak jo lidi! Dobré ráno. Doufám, že jste se pořádně vyspali.“křikla, když sbíhala ze schodů k bráně. „Ronone! Co tu sakra děláš?“
„Du s vába.“zahuhňal. „Pšík!“
„No to teda nejdeš. Ty půjdeš leda tak zpátky do postele!“
„Je mi fajn.“odporoval, ale když udělal krok, podlomily se mu kolena.
„To vidím.“ušklíbla se Mac a zapla vysílačku. „Jennifer, utekl ti pacient…a kupodivu jsem to nebyla já.“
„Ronon?“hádala Kellerová.
„Jo jsme u brány.“
„Už jdu.“ … „Řekla jsem ti, abys ležel!“vyjela na něho, když dorazila.
„Bylo mi dobře.“namítl.
„Ale teď není. Pojď.“odvedla ho.
„Takže, pravidlo číslo jedna: nesahejte na nic, co neznáte. Pravidlo číslo dva: pokud někoho potkáme, mluvit budu já nebo major Lorne. Pravidlo číslo tři: buďte milí. A pravidlo číslo čtyři…teď mě nic nenapadá. Ale pokud tam budou nějací místní obyvatelé, chovejte se k nim s úctou. My jsme jenom návštěvníci na jejich planetě.“dodala. „Teď běžte a počkejte u brány. Parkere! S vámi chci ještě mluvit!“zavolala na jednoho z nich, vysokého blonďáka.
„Ano, madam?“
„Četla jsem vás spis. Plk. Parker je váš…“
“Strýc, madam.“
„Fajn. Je vám 24, to je dost málo na tenhle program. Sotva jste dokončil školu, takže předpokládám že vám tady k tomu pomohl právě vás strýc, takže mě teď dobře poslouchejte. Je mi to úplně jedno. Jste 24letý zelenáč a nemáte nic zvláštního, co většina lidí tady. Takže mě budete bez poznámek respektovat. Nemám proti vám osobně nic. Tohle bylo jenom pro jistotu. Můžete jít.“
„Cílem mise je prozkoumat planetu. Půjdeme hustým lesem, takže žádné odbíhání.“zkonstatoval Lorne.
„Tak jdeme.“pobídla je Mac. Z louky se za chvíli vnořili do jehličnatého lesa. Po chvilce došli k vyšlapané pěšině a vydali se po ní.
„Stůjte. Slyšíte to?“zastavila je.
„Jo. Co to je?“zeptal se Lorne a zaposlouchal se.
„Pláč. Dětský.“odpověděla.
„Jde to odtamtud!“ukázal jeden z nováčků, desátník Douglas, za kopec.
„Pojďte se tam podívat.“navrhl Lorne. Mac pokrčila rameny. Jakmile vyšplhali na kopec, uviděli pod ním malé dítě. Sešli k němu.
„Ahoj, maličký. Copak se ti stalo? Ty jsi se ztratil?“zeptala se ho Mac.
„Neztratil! Je návnada!“ozvalo se za nimi.
„Jak lidské.“ušklíbl se Lorne a nabil. Okolo nich stálo asi dvacet lidí s luky a šípy.
„Návnada proti komu?“zajímalo Mac.
„Proti vám.“
„To bude omyl. Jsme tady poprvé.“namítl Lorne. „Jsme průzkumníci.“
„Vždyť to je jedno. Stejně nás zabijou. Jsou to divoši a primitivové.“prohlásil pohrdavě Parker.
„Parkere, mlčte!“zavrčela Mac. „Omlouvám se. Jsou noví.“ukázala rukama.
„Je jim to jedno! Stejně nám nerozumí!“ušklíbl se Parker.
„Rozumím vám každé slovo!“zahřměl muž, který doteď mluvil. Parker sebou trhl, až vystřelil ze svojí zbraně. Lorne skoro v tu samou chvíli vykřikl. Mac se na něho otočila a zjistila, že je na zemi a z boku mu trčí šíp.
„Parkere!“vykřikla, když se on i jeho tři kamarádi rozutíkali pryč. „Vraťte se! Parkere!“ Bylo pozdě. Dávno už se vyškrábali na kopec a zmizeli za ním.
„Oni to snad mají v rodině.“povzdechla si a klekla si k Lornovi. „Šíp prošel skrz, ale podle mě to nevzal přes orgány.“zkonstatovala, když ho prohlédla.
„Musíme se vrátit.“obrátila se na místní.
„Chtěli jste zabít mé lidi.!
„My? Nechtěli…ten, co vystřelil, byl nový…tu arogantnost má vrozenou a je to od přírody idiot.“snažila se vysvětlil situaci.
„Vezmeme vás do naší vesnice.“řekl po chvilce uvažování.
„On potřebuje doktora.“
„Můžeme ho ošetřit tam.“
„Tím, že nás tam berete, jste ukázal, že mi věříte.“prohlásila Mac.
„Možná budu litovat.“malinko se pousmál. „Jmenuji se Murad.“
„Jsem plk. Blacková a tohle je major Lorne.“
„Tak pojďte.“pomohl jim.
„Co se stalo?“zajímalo Chucka, když Parker se zbytkem proběhl bránou a objevil se na Atlantis.
„Divoši…přepadli nás…plukovníka s majorem unesli.“zafuněl Parker.
„Plk. Sheppard a pan Woolsey do zasedací místnosti!“řekl Chudl do vysílačky.
„Lehněte si. Opatrně.“pomohla Mac Lorneovi si lehnout na nějaký stůl.
„Á.“hekl.
„Dobrý, to nic.“uklidňovala ho a rozepla mu vestu. Ulomila horní část šípu a přetáhla přes něho vestu. Zbytek odlomila až skoro k ráně. Trošku ho pootočila na bok. Vzadu mu trčel zbytek šípu. Odlomila ho zase až k vestě.
„Sundám vám tu vestu, ano?“ Lorne přikývl a s pomocí a hekáním se posadil. Mac mu opatrně vestu stáhla a nožem odřízla zbytek šípu vzadu tak, aby si mohl lehnout co nejpohodlněji. Potom mu na ránu přitlačila sterilní polštářek. Lorne si zase zpátky lehl a Mac mu ošetřila ránu vpředu.
„Lepší to nebude. Šíp se vám neodvážím vyndat a ránu zahojit. Tohle nechám na Kellerové.“zkonstatovala. „Píchnu vám morfium.“ Vytáhla ze svojí vesty injekci, píchla mu ji a přikryla ho svojí bundou. „Kdyby něco, volejte. Budu venku.“
„Tak co se tam stalo?“zajímalo Johna v zasedačce.
„Prošli jsme branou, potom jsme přelezli nějaký kopec a pak se vynořili jakoby odnikud. Začala přestřelka. Plukovníka a majora zajali. My jsme stačili utéct. Je mi to strašně líto, ale nešlo to jinak.“vylíčil Parker.
„Seženu Woolseyho a povolení k záchranné misi.“řekl John a odešel.
„No tak tohle šlo dobře.“prohlásil spokojeně Parker.
„Takže tvrdíte, že jediné zajímavé a pro vás zakázané místo, jsou jeskyně? Proč?“zajímalo Mac.
„Nikdo se odtamtud nevrátil živý.“odpověděl Murad.
„Tak to se tam chci podívat.“prohlásila s úsměvem.
„Nikdo vás až dovnitř nevezme.“
„Já ano!“ozvalo se za Mac. Stál tam asi 20ti letý mladík. „Pořád tvrdíš, že nejsem dost statečný, abych po tobě převzal vládu vesnice, otče.“
„Tak to není, Jamale.“namítl Murad.
„Tak mi dovol tam jít.“trval na svém.
„Dělej, jak myslíš.“
„Dobře, kdy vyrazíme?“otočil se na Mac.
„Hned, jenom to zajdu říct svému příteli.“
„Jeskyně? … zní to…zajímavě.“vydechl Lorne.
„Jo, ať žijou, co?“ušklíbla se.
„Máte..to taky. Chřipku.“zkonstatoval, když viděl, že jí není moc dobře.
„Ještě ne, ale úspěšně se k tomu blížím.“přiznala. „Jestli nechcete, nikam nepůjdu.“
„Nepřipravím…vás o…zábavu. Jste…nervózní.“
„Jo. Kvůli vám a taky Sáře.“
„Budu v pohodě a…Sára taky.
„Vím. Kdyby něco, volejte a vydržte. Zatím.“
„Hodně štěstí.“
„Pane Woolsey, musíme za nima.“snažil se ho přesvědčit John.
„Nejde to. Nemáme lidi. Budou se z toho muset dostat sami. Je mi líto.“
„Ale…“
„Budeme muset počkat. Mají 24 hodin. Potom jim zrušíme kódy.“rozhodl.
„Támhle, nahoře.“ukázal Jamal na komplex jeskyní na úpatí hory.
„Skvělý, která z nich to je?“zajímalo Mac.
„Ta druhá zleva.“odpověděl. Jeskyně měla takový malý, nenápadný vchod. Po kamenech se vyškrábali až k ní.
„Jestli nechceš, nemusíš tam jít.“řekl. „Řeknu tvému tátovi, že jsi byl se mnou.“
„Ne, to by bylo nečestné.“
„Jak myslíš.“pokrčila rameny, rozsvítila baterku a vešla dovnitř. Po pár metrech se ozvalo křupnutí. Mac si posvítila baterkou pod nohy a zjistila, že šlápla na lidskou lebku. Nohou ji odsunula bokem. Ušli dalších pár kroků, když Jamala prudce zastavila a posvítila na zem, kde se válelo plno kostí.
„Tak takhle skončili.“vydechl.
„Jsou ohořelé.“zkonstatovala, když se na ně pořádně podívala. „Musel to být obrovský žár, ne normální oheň.“
„Podívej na tu zeď!“ukázal Jamal a rozešel se ke stěně, která jako by modře svítila.
„Stůj!“vykřikla Mac a rozběhla se k němu. Ozval se svištivý zvuk a z modré stěny vyšlehly plameny přímo k nim. Mac vyjekla a ještě stačila před nimi vytvořit štít. Trvalo pár vteřin než plameny ustaly. Vyčerpaně se opřela o zeď a masírovala si pravou dlaň, která ji pálela.
„Ty nejsi člověk!“vyjekl zděšeně Jamal.
„Nemáš zač.“ušklíbla se. „Jdeš dál?“
„Ano, ale kdo jsi?“
„Řekněme, že poslední žijící poloantik…a taky ta, co tě zachránila před flambováním-mimochodem.“řekla a přejela rukou po modré stěně. Ta zmizela a objevila se tmavá místnost. Mac sáhla automaticky do vesty pro baterku, ale pak si uvědomila, že ji upustila a nejspíš shořela na škvarek. Ve dlani si proto pyrokinezí vytvořila svůj vlastní ohýnek. U vchodu uviděla louči, a tak ji zapálila. Od ní se okamžitě zapálily další.
„Wow.“vydechla, když se celá místnost osvětlila. Uprostřed místnosti byla konzole a nějaký ovládací panel. Po stěnách byly obrazovky a různé diagnostické přístroje a v nejtmavší části byla nějaká prosklená vitrína. Mac k ní přešla. Uvnitř byl polonahý, statný muž. Jamal najednou vykřikl.
„Co je?“otočila se.
„Ta zeď…zavřela se.“
„Tak s tím bych si hlavu nelámala. Podle mě se dostaneme zpátky stejně jako jsme přišli.“zkonstatovala a přešla k panelu. Dotkla se ho a nad ní vyjela obrazovka s posledním záznamem. „No tak to je něco.“vydechla, když prolistovala pár stránek dozadu. „Myslím, že bychom se měli vrátit a nechat to na fanatických vědcích.“ Přešla ke stěně a přejela po ní rukou. Okamžitě zmizela. Vydali se zpátky k vesnici.
„Rodney, potřebuji, abys šel se mnou.“přemlouval ho John.
„Začíná mi být špatně.“
„Panebože, potřebují pomoc!“vyštěkl. „Jde i Winterson a tomu je 10x hůř než tobě.“
„No tak jo, ale kdo ti pohlídá Sarah?“
„O´Conner…za 15 minut u jumperu.“
„Woolsey nás zabije.“
„Nemyslím. Je taky nemocný a my se vrátíme dřív, než něco zjistí.“
„Byli jste v jeskyních a přišli jste živí!“nevěřil svých očím Murad, když se Mac a Jamal objevili ve vesnici.
„Jo. Jak je Lorneovi?“zajímala se.
„Pořád stejně…jsem na tebe pyšný, synu.“
„Ahoj, jak je vám?“
„Pořád stejně.“odpověděl Lorne. „Co jste…našli?“
„Úžasný objev. Je tam nějaká antická laboratoř a mají tam konzervovaného Eagera. Prováděli na něm nějaký výzkum. Moc jsem do toho nechtěla hrabat, abych to třeba neprobudila, ale myslím, že se Rodney, Radek a O´Conner na delší čas zabaví.“
„To…věřím.“
„Otevřela se brána.“řekla po chvilce.
„Tady jumper 1, slyší mě někdo?“ozvalo se z vysílačky. Mac se pousmála.
„Jo, slyším. Pokračujte.“
„Kde jste?“
„Asi 5 mil na východ je vesnice. Leťte tam.“
„Rozumím.“
„Murade, chtěla bych vás o něco požádat.“
„O co?“
„V jeskyních jsme našli pro nás něco velmi důležitého. Chtěla bych, abychom se tam mohli kdykoliv vrátit a provádět výzkum. Vás by to nijak neohrozilo.“
„Ty jeskyně pro nás nemají velký význam. Můžete je používat a my budeme rádi, když nás vy i vaši lidé někdy navštívíte.“
„Dobře. Díky.“usmála se Mac a vyšla před dům, kde právě přistál jumper.
„My vás přišli zachránit.“zahuhlal George, když vylezl.
„Jo, to vidím.“pousmála se. „Lorne je zraněný.“
„Parker říkal, že vás unesli domorodci.“řekl John.
„Parker?!“prskla Mac. „Toho postavím před soud!“zavrčela a vylíčila jim, jak to doopravdy bylo a co našla v jeskyni.
„To je úžasné.“vydechl nadšeně Rodney.
„Jo, to je.“souhlasil John.
„Parkere! Ty idiote! Tohle vás učili na Akademii?! Nechat zbytek týmu na pospas potencionálnímu nepříteli?!“vyjela na něho Mac o pár hodin později, když už byli doma.
„Ale já…“
„Ticho!! A ještě lhát velícímu důstojníkovi?! Buďte rád, že nejdete před soud!“
„Děkuji, madam.“
„Není zač. Poslala jsem do SGC návrh na vaše převelení plus zahájení kárného řízení s návrhem na snížení platu a degradováním na vojína.“zchladila ho a odešla.
„Myslíš, že to bylo správně?!zajímalo Johna další den u večeře.
„Co?“nechápala Mac.
„Takhle Parkera potrestat. Nebylo to kvůli tomu, že je…Parker?“
„Možná.“
„Lekl se, Mac. Byla to jejich první mimozemská mise.“
„To by se omluvit dalo, ale to, že lhal?“
„Jak myslíš, ale podle mě, kdyby to byl někdo jiný, nebyla by jsi tak přísná.“
„Poslouchej, oni mu hodnost nesrazí. Přijde možná o část platu, ale to je tak vše. A ano. Možná, kdyby to byl někdo jiný, bych to neudělala.“