SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Leja: Och, červenám se . Nevím co říct, jedině díky A proto přidávám další část .

Mám tu pro všechny další část...snad se vám bude líbit.

část třetí
Blížila se půlnoc. Tráva šustila a vyprávěla si příběhy. Listí na stromech neustále měnily svoji polohu, stejně jako lidé ve svých postelích. Hvězdy podivně zářili více, než bylo jejich zvykem. Po planetě se rozhostilo ticho, které bylo rušeno hudbou z malé vesničky. Oslava byla v plném proudu.

„Ty...malý...mizero!“Doktor McKay se převalil z boku na bok.

„Hej, doktore, vstávejte,“ šeptal někdo McKayovi do ucha. Cítil něčí ruku na rameni.
„Rychle,“ znělo to čím dál naléhavěji. Rodney se nakonec slitoval a otevřel oči. První co spatřil bylo světlo baterky a pak ustaraný obličej Zuzany.
„Sosetos...“ vypravil rozespale ze sebe, ale hned se vzpamatoval.
„Co chcete?“ zvolil rychle obvyklý způsob konverzace.
„Sbalte si to nejnutnější a za pět minut čekejte před stanem. Hlavně si vezměte lékárničku, jídlo a všechny poznámky,“ oznámila mu šeptem Zuzana. Nechápavě se na ni zahleděl.
„Rychle!“

O pět minut později stál doopravdy Mckay před stanem a čekal. Nejprve si myslel, že je to nějaký vtip, ale pak se znenadání vedle něj zjevila kapitán.
„Fajn,“ řekla a připnula si batoh. Její P-90 se jí houpalo na vestě.
„Teď, co nejtišeji půjdeme na kraj vesnice a tam vezmeme zbytek obyvatel, pojďte,“ sdělila mu svůj plán. Nečekala na jeho reakci a vyšla do temnoty. Během chvilky byl doktor po jejím boku.
„Mohla byste mi laskavě říct, co se tu, sakra, děje?“ vyštěkl šeptem. Ani na něj nepohlédla a pevně uchopila zbraň.
„Měli bychom se schovat do dolů. Vesničané tvrdí, že Wraithové se blíží,“ řekla hlasem ve kterém nebyla žádná emoce.
„Cože? Jak?"
„To zařízení, které studujete, doktore, jim to oznámilo a teď rychle, nesmíme se opozdit.“
„Nevypila jste moc pálenky?“ Petersnová to přešla bez poznámky.

Dorazili k vesnici. Lidé vyděšeně stáli na jejím kraji a v rukou a na zádech si nesli to nejcennější. To všechno znamenalo jídlo, děti, cennosti a zbraně. Jakmile spatřili přicházející dvojici, tak si zřetelně oddechli. Hlavní představitel zavelel a všichni se vydali do kopců, do dolů. McKay si všiml, že je kapitán velice bledá.

Vesničané utíkali úzkou cestičkou k dolům a Zuzana s doktorem dohlížela na to, aby se nikdo neopozdil. Když první dobíhali k ústí dolu, nad hlavami jim proletěly první šipky. Zanechali za sebou jen charakteristický zvuk.
„Rychle! Přidejte!“ snažila se je popohnat.
„McKay, jděte na před a pomožte jim!“ zakřičela na doktora. Kapitán začala střílet, nemělo to žádný účinek. Všichni zrychlili, ale marně. Pár lidí už sklidili.

Wraithové brzy zjistili, že je nedostanou všechny, a tak začali střílet. Petersnová se snažila situaci nějak zachránit. Nakonec se celý vstup do dolů pod nápory Wraitských zbraní zasypal. Neudělali to úmyslně, ale když vstřelili po posledním prchajícím, tak střely trefily jeden z hlavních nosných kamenů a ten se rozpadl společně s železným obložením. V tunelu se zvedl prach, lidé se ocitli ve tmě, byli zmatení. Někteří byli zranění, ozývaly se výkřiky. První, kdo zapnul baterku, byl McKay.

„Petersonová!“ výkřik se nesl chodbami. Oslovená žena se lehce pohla. Zasténala. Všude se náhle rozhostilo ticho. Zranění lidé utichli, stejně jako plačící děti.
„Hej, kapitáne! Slyšíte mě?“ Rodney začal panikařit.
„Jo...jsem ok,“ pronesla po delší pauze oslovená. Doktor na ni stále svítil. Na hlavě měla šrám, nějaká šutr ji tam pravděpodobně praštil a přivedl do bezvědomí.
„Fakt?“ začal ji podezřívat Rodney.
„Fakt, pomozte mi vstát.“


McKay se posadil. Udělali se Zuzanou co mohli, ale lidé se neustále báli. Střídali stráže. Právě teď kapitán uspávala děti. Zpívala jim nějakou ukolébavku. Zaposlouchal se do jejího hlasu. Měl uklidňující účinek, přesto v něm slyšel kousek strachu. Na povrch Zuzana nevypadal vystrašeně, ba naopak byla klidná, jako vždy, uvnitř však panikařila, více než kdyby viděla pavouka. Někdy vás minulost dohoní a vy před ní nemůžete utéci. Rodney zavřel oči a poslouchal, pomalu se propadal do snění.

„Dobrou noc, kapitáne.“ „Děkuji, vám taky...a doktore?“ „Ano?“ „Slibte mi, prosím, že se o té události, která se stala při večeři, nikomu nezmíníte.“ „Nebojte...a vy mi na oplátku slibte, že nikde nebude vykládat jaké barvy nosím spodní prádlo.“ „Slibuji...Ale tmavě modrá je fajn...“

„Rodney, vstávejte,“ někdo jím cloumal, ale jemně. Pootevřel oči. Prohlížela si ho ustaraná Patersnová.
„Je vám dobře?“ zeptala se poněkud vystrašeně.
„Jo.“
„To je dobře, potřebuji vaši pomoc.“ Rodney se zatvářil nechápavě.
„Máme sice vodu a nějaké jídlo, ale musíme najít východ ven, co nejdříve,“ šeptala, hlavně proto, aby neprobudila spící lidi s dětmi.
„Proč? Stalo se něco?“ začal poněkud vystrašeně.
„Máme raněné a nevím jak dlouho vydrží, já nejsem doktor a vy taky ne. Někteří jsou na tom špatně.“ Měla podivně bledý obličej. Na chvilku se odmlčela a Rodney jí mohl spatřit v obličeji bolest. Rychle vše zmizelo a ona pokračovala: „Tyhle doly se už dávno nepoužívají. Nikdo mi neřekl proč, nějakým způsobem se bojí, ale mohou to být důlní plyny a nebo cokoliv...Měli bychom se snažit najít nějakou cestu na povrch.“ Doktor kývl a vstal.

Už hodinu chodili po místnosti a kromě velkých železných dveří nenašly nic. Byly zapečetěné, zřejmě z dobrého důvodu, neodvážili se za ně nahlédnout. Bylo to beznadějné. Nikde nebyl východ, jediná cesta ven byla zatarasená hromadou kamení a všeho možného. Rodney šel vedle kapitána, oba mlčeli. Nikdo neměl odvahu promluvit.

Zuzana se zastavila a pohlédla na něj.
„Co je?“ zeptal se.
„Měl byste se vyspat,“ prohlásila.
„Hm, vážně?“ dělal jakoby nic.
„Vy se vyznáte v dolech?“ zeptal se z ničeho McKay.
„V tomhle ne, ale často jsem v některých byla a i chvilku pracovala. Proč?“
„Mluvíte klidně, víte toho spoustu o těchto nebezpečí, před chvílí jste mi o tom povídala.“ Posmutněla.
„Několikrát jsem byla zasypaná a vždycky přišla pomoc, ale ta tentokrát nepřijde. Je už to dávno, kdy jsem byla v nějakém dole...“ Vypadala jako by chtěla ještě něco říct, ale zarazila se. Pomalu vykročila k vodě a napila se. Rodney si všiml, že pije více než je normální a zdálo se mu, že má horečku.
„Jste v pořádku?“ Prohlédl si ji.
„Jasně, prosím vás. Měl byste se vyspat, zítra vás budu potřebovat,“zamluvila odpověď.
„Ještě něco?“ řekla, když si ji stále prohlížel.


„Jak dlouho tu jsme?“ zeptal se Rodney ženy stojící před ním. Místo odpovědi sebou trhla a namířila na něj zbraní.
„Uf, doktore, vyděsil jste mě,“ zašeptala na vysvětlenou. Rodney na ni stále koukal.
„Oh, promiňte, něco okolo dvanácti hodin,“ zatvářila se nešťastně.
„Odpočiňte si, vystřídám vás,“ nabídl se McKay. Zuzana se posadila a zavřela oči, jednou rukou si sevřela pravý bok a druhou měla na své P-90. Během chvilky se její dech zklidnil.

Rodney si je měl možnost konečně pořádně prohlédnout. Byla velice bledá. Kdykoliv se na ni podíval, tak jí v obličeji viděl strach, který se snažila skrývat. Únava na ni doléhala čím dál více. Po tvářích měla škrábance a oděrky. Přes čelo se jí táhla drobná rudá jizva od kamene. Byla celá od prachu, stejně jako Rodney. Oba měli na sobě krev, která pocházela od lidí z vesnice. Ještě nikdo nezemřel, ale brzo se to mohlo stát. Měli by najít východ. Rodney se rozhodl, jakmile se Zuzana vyspí, tak se podívají, co je za dveřmi.

Neuběhla ani hodina a žena nedaleko doktora McKaye sebou trhla. Rukama šmátrala kolem sebe a něco říkala, nebylo jí rozumět. Rodney se otočil a pomalu přišel k ní.
„...ne,“ zašeptala. Snažila se více vtisknout do skály.
„Rodney,“ zašeptala sotva slyšitelně. Na čele jí perlil pot. Ztěžka dýchala, otvírala pusu a zase ji zavírala jako by něco říkala.
„Ne, prosím...Ne!“ poslední slovo zakřičela. Dala si ruce v obraně před obličej. Začala kolem sebe panicky mlátit.

„Petersonová.“ Rodney s ní zatřásl. Nemělo to žádný účinek. Dívka kolem sebe stále šmátrala a něco opakovala. Doktor McKay ji pevně chytil za ruce a zatřásl s ní, tentokrát pořádně. To pomohlo. Zuzana otevřela oči. Byla značně dezorientovaná. Rozhlížela se kolem sebe a nakonec skončila pohledem na doktorovi.
„Co se stalo?“ zašeptala zesláble.
„Měla jste asi noční můru,“ dostalo se jí odpovědi.
„Aha.“ Kapitán se postavila a jako opěru použila zeď. Pod očima měla tmavé kruhy, stejně jako před nimi.

„Je vám dobře?“ snažil se zjistit situaci doktor. Dívka kývla a rozhlížela se okolo.
„Jdeme, doktore, musíme se odsud dostat,“ řekla rozhodně. Pomalu se pustila zdi a zbledla ještě více.
„Nezkusíme ty jediné dveře?“ nahodil svůj plán Rodney. Kývla. Vykročila a zavrávorala, ale pak našla ztracenou stabilitu. Napila se z polní láhve a rozbalila si čokoládovou tyčinku. Půl nabídla svému společníkovy, neodmítl. Společně pak vykročili do dolu.

tak tohle bude ještě zajímavé...

Ahojte (zase ten šílenej smajlík, ale mě se tak líbí ), dodávám sem další (předposlední) část. Není dvakrát skvěle opravená, ale snažila jsem se, co bylo v mích silách...takže snad se vám bude líbit . Přeji příjemné počtení.
Jelikož v neděli brzo ráno odjíždím, tak se sem pokusím dodat i poslední část do soboty nebo neděle ...abyste nemuseli dlouho čekat (pak byste si to třeba už nedočetli )

část čtvrtá
Chlad prozařoval skrze zdi. Něco tu bylo ukryté a čekalo to na svobodu. Před mnoha lety to bylo probuzeno a teď toužilo a mělo hlad. Otřes ze zavaleného vchodu ho přitáhl blíže. Stouplo si to poslušně za překážku a čekalo. Oni přijdou, to vědělo, ale kdy, to ne. Nasálo společný vzduch. Cítilo krev. Ta vůně mu podráždila chuťové pohárky. Začalo spokojeně slintat. Však oni přijdou a pak zakročí...mělo spoustu času. Přiblížilo se blíže k překážce, někdo se blížil. Zaposlouchal se do jejich hlasů. Porozumělo jim. Konečně...


Bylo tu chladno, vítr tu nefoukal a ve vzduchu byla cítit krev. Voda se táhla podél celé hlavní místnosti. Na konci byl nevelký otvor. Hlavní místnost byla velká, nacházelo se zde staré nářadí a všichni, co zde byly uvězněni. Z této místnosti se táhlo několik chodeb, které byli buďto zavaleny, zasypány a nebo slepě končily. Jen jedna nejširší byla zakončena velkými železnými dveřmi, které byly zapečetěny. V této chodbě se z nějakého podivného důvodu tvořila mlha a držela se dlouho při zemi.

„Je tu zima,“ promluvila do ticha Zuzana. Ne proto, že ta zima byla nesnesitelná, ale proto, aby se něco dělo. Rodney porozuměl, přesto si sundal bundu a podal jí ji. Kapitán se na něj usmála.
„Díky, ale bude vám zima.“
„Nevadí.“ Vzala si ji a oblékla ji na svoji bundu. Usmáli se na sebe, v případě kapitána ušklíbli.
„Je zvláštní, že je tu mlha. Nikde jinde není,“ začala uvažovat Zuzana. Rodeny se rozhlédl.
„Jo, je to divný...Hele, tamhle jsou ty dveře,“ zvolal nadšeně. Oba dva k nim došli. Zůstali stát, ani jednomu se do toho nechtělo.

„Pomoc...“ Doktor a kapitán na sebe pohlédli.
„Cože?“ řekli zaráz.
„Pomoc,“ ozvalo se znova. V šoku oba pohlédli na dveře.
„Je tam někdo?“ zakusila to Zuzka.
„Pomozte mi, prosím! Rychle!“ zakřičel někdo na druhé straně dveří. Doktor přešel ke dveřím a snažil se je otevřít.
„Au, sakra!“ Říznul se o ostrou hranu, přesto pokračoval.

„Ne! Přestaňte!“ zakřičela z ničeho nic kapitán. Rodney zastavil.
„Cože? Vždyť tam někdo je!“
„Ne! Ty dveře jsou zapečetěné, nemůžete to otevřít.“
„Proč ne?“ zajímal se Mckay.
„Z nějakého důvodu je někdo zapečetil.“
„Ale někdo tam je a potřebuje naši pomoc.“ Znovu začal otvírat. Kapitán k němu přišla a praštila ho. Překvapený vědec přestal ve své činnosti.
„Co to...?“ zakřičel na ni, ale v polovině se zarazil.
„Jak se tam ten někdo mohl sakra dostat, když jsou zapečetěné!“ zakřičela. Doktor sledoval ženu před sebou. Kapitán stála u dveří a čekala. Přišla těsně k nim a opřela se o ně.

Vycítilo je to. Slyšelo jak stojí těsně u železa. Poprosilo je to, škemralo a žadonilo. Ten muž už skoro otevřel, ale ta žena mu v tom zabránila. Byla cítit krví a čím dál blíže přicházela. Nasálo tu krásnou vůni. Cítilo...ano, byla u dveří, těsně u nich. Tolik toužilo a tak dlouho mělo hlad. Vyrazilo v před.

Zuzana se postavila těsně ke dveřím. Přiložila hlavu k železu a zaposlouchala se. Zavřela oči, byla tak unavená. Najednou je prudce otevřela, uslyšela funění. Náraz do dveří ji shodil na zem. Vyděšeně vykřikla. Něco bylo za nimi. Několikrát do nich narazilo a pak na ně škrábalo. Něco za železnou bariérou zařvalo. Rvalo to uši. Vyděšená žena se snažila dostat co nejdál od zdroje toho zvuku. Do někoho narazila. Znovu zakřičela, stejně jako ten, do koho vrazila. Byl to Rodney McKay.

„Hej, dobrý!“ Zatřásl s ní. Oči měla vytřeštěné. Chodba ztichla.
„Dobrý?“ zakřičel jí do obličeje. Roztřeseně přikývla. Zahleděli se společně na v mlze mizící rudé dveře. Znovu se ozval náraz, křik a škrábání. Oba dva, jak doktor, tak kapitán, si skočili do náruče.
„Co to proboha je?“ vydechl doktor.
„Já...já nevím,“ odpověděla bez dechu Zuzana. Oba byli dost vyděšení, než aby si uvědomili celou situaci. Jeden se tiskl k druhému a pozorovali dveře před sebou. Slyšeli nárazy a viděli jak se železo prohýbá. Ještě několikrát to škemralo a prosilo, mlátilo a škrábalo, řvalo. Jeho řev se nesl chodbami a každou skulinkou. Chtělo to ven, tak dlouho to bylo uvězněno, ale ono cestu ven najde...teď si však muselo odpočinout...


Přestalo to, po chodbách dolu bylo ticho. Vesničané se k sobě tiskli a snažili se navzájem se povzbudit. V chodbě, která byla naplněná mlhou stáli dva lidé. Jeden objímal toho druhého a naopak. Oba vyděšeně koukali stejným směrem. Zhluboka dýchali. Nakonec v objetí dosedli na zem. Pohlédli na sebe a v návalu procitnutí od sebe odskočili.

„Ach můj...doufám, že nikdy nezjistím, co to bylo,“ pronesla do trapného ticha Zuzka.
„Taky doufám, ale něco mi říká, že dveřmi to nepřijde a okna nemáme, takže se to nemá jak vrátit“ zažertoval doktor. Věděl, že to bylo ubohý, ale zarazil se. Zaslechl podivný zvuk. Pohlédl na Petersonovou, aby zjistil jestli se mu to nezdá. Ona se smála. Seděla na zemi a smála se. Z očí ji tekly slzy smíchu. Rukou si zakryla ústa. Rodney se přidal. Nešlo to nepřidat se. Její smích byl nádherný a nakažlivý.

Pohlédli na sebe. Usmáli se. Doktor se postavil a pomohl ženě na zemi. Vstala, avšak ve tejnou chvíli se chytla za bok. Tělem ji projela strašná bolest. Obličej se jí zkroutil do bolestivé grimasy. Podepřel ji. Donutil Zuzanu, aby stáhla svoji ruku. Měla na ni krev. „Vy jste raněná?“ zakřičel. Zakroutila hlavou, přesto poklesla v kolenou. „Proč jste mi to neřekla?“ naléhal. „A k čemu by vám to pomohlo? Jedině byste zpanikařil, stačí, když to dělám já!“ Rodney zůstal stát s otevřenou pusou. Mezitím si kapitán udělala pohodlí na zemi.

„Myslel jsem, že nemáte strach,“ začal Rodney.
„Vážně? Zajímavý...před chvilkou to tak nevypadalo,“ přerušila ho.
„Říkala jste přece, že jste byla zasypána v dolech mnohokrát.“ Zuzana se na něj usmála, ne ušklíbla, ale doopravdy usmála.
„Mnohokrát, to ano, ale od posledního zásypu mám z dolů panickou hrůzu,“ řekla a pobledla ještě více. Musela ztratit hodně krve.
„Můj bratr mě tenkrát zachránil a místo mě zemřel.“ Rozkašlala se.


Chodbami se neslo ticho. Nebyla tu možnost, jak se dostat ven. Všichni se smířili s tím, co mělo přijít. Chladno a strach zapracovaly. Lidé onemocněli. Vzduch byl téměř nedýchatelný. Jen voda vesele bublala. Mlha se líně převalovala.

Doktor McKay a kapitán Petersonová seděli vedle sebe a mlčeli. Rodney přemýšlel, jako jediný měl čistou hlavu. Žena, která seděla vedle něj, byla unavená a pravděpodobně se brzo chystala vše vzdát.
„Jsme tu už něco přes den,“ poznamenala unaveně Zuzka.
„Já vím.“
„Je vám jasné, že i když jsme se měli dávno nahlásit, tak nás tu nenajdou.“
„Já vím,“ řekl znovu McKay.
„Měli bychom se pokusit znovu podívat po východu,“ zašeptala.
„Vím, ale prošli jsme to tu snad tisíckrát. Není cesta ven.“ Zuzka kývla hlavou byla unavená.
„My se odsud dostaneme,“ snažil se zvednout náladu Rodney. Vysloužil si tím úsměv.

„Dojdu vám pro vodu,“ řekl Rodney.
„Díky,“ stačila zareagovat než odešel. Opřela si hlavu o stěnu a zavřela oči. Tak těžce se jí dýchalo. Mozek jí pomalu přepnul do spánku. Vzpomínala na město, na domov, na rodinu kterou ztratila a na bratříčka. Bylo jí příjemně, prostě jen přemýšlela. Mlha jí klouzala kolem kotníků a ztrácela se. A pak se najednou všechno změnilo. Prudce otevřela oči a zatřepala hlavou. Snažila se zahnat černé skvrny před očima. Vynadala si, proč ji to nenapadlo dříve. Pomalu vstala a vydala se za Rodneym.

„Voda!“ vykřikla. Doktor sebou trhl.
„Ano, tady je.“ Podal jí láhev.
„Měla byste odpočívat,“ jen tak mimochodem podotkl.
„Ne, vy mě nechápete, voda!“ Ne nechápal ji, zíral na ni jak na zjevení a pak se praštil do čela.
„No jasně, proč nás to nenapadlo dříve?“ zvolal nadšeně. Pokrčila rameny. Rodney ze zvyku začal luskat prsty. Přemýšlel.
„Nemáš náhodou provaz?“ vydechl nadšeně ani si nevšiml, že jí místo vykání tykal.
„Ne, myslím, že ne,“ zakroutila smutně hlavou. Rodney ji nevnímal. Vrhl se k batohům. Z nitra jednoho vytáhl celkem silný provaz.
„Ejhle, co to je?“ zazubil se.
„Jedna nula pro tebe,“ prohlásila Zuzka a začala si jej přivazovat k bokům.
„Co to děláš?“
„Podívej, když tě vezme proud, tak že nevytáhnu. Takže jdu já...podej mi baterku,“ řekla jako by nic.
„Ne půjdu já!“ na více se nezmohl, Zuzana se svlékla do trička a vlezla do vody.

Voda byla nechutně ledová. Chladila ji po celém těle. Horečka jí klesla. Skoro žádný proud ji nebral. Vykročila k díře. Skrčila se a naposledy se podívala do ustarané doktorovy tváře. Vypadal mnohem starší než byl. Viděla v jeho očích strach. O ni? To nevěděla. Povzbudila ho úsměvem. Strčila si světlo do úst a skrčila se.

Cesta vodou se stále více zužovala. V poslední chvíli si musela namočit i vlasy, aby se podívala dál. Jestli by to měla ještě chvilku takhle trvat, tak se nikam nedostanou. Lano bylo skoro na konci. Voda ji vyplavila do chodby, celkem velké. Dalo se v ní stoupnout a vody bylo po kotníky. Zhluboka se nadechla. Ucítila čerstvý vzduch. Bylo to nádherné. Stěny vypadaly hrubě osekané. V dály bylo slyšet hřmění.
Že by bouřka? pomyslela si. Vydala se nazpět pro Rodneyho, tohle musel vidět a navíc provaz dál nedosáhl.

Ahojte, tak jsem dávám další část a zároveň poslední. Možná se vám to bude celé zdát divné, ale po tom, co se jim stalo, jsem je nemohla nechat až dokonce do sebe pořád rýpat...tak přeji příjemné počtení a doufám, že se vám celí příběh líbil. Doufám, že ho náležitě okomentujete a zkritizujete .

část pátá
Rodney stál na kraji říčky a do bot mu pomalu prosakovala voda. Doufal, že se brzo objeví kapitán a řekne, že je cesta volná. Bylo to nesnesitelné. Neuplynulo ani dvacet minut a Zuzana byla zpět.
„Tak co?“ vyhrkl netrpělivě Rodney.
„Pojď semnou, lano je krátký,“ řekla a zmizela v otvoru. Doktor na nic nečekal, popadl světlo a zmizel za ní. Lidé z vesnice za nimi jen pohlédli a dále se modlili ke svým bohům.

Dohnal ji až u té nejnižší části.
„Fajn, a co dál?“ zeptal se.
„Dál? No to uvidíš až tam budeme, nech se překvapit.“ Potopila se. Rodney si povzdechl, ženský. Vydal se za ní. V zápětí se ocitl v prostorné chodbě s vodou po kotníky a čerstvým vzduchem.
„Krása, že?“ prohodila kapitán. Doktor se zmohl jen na kíchnutí. S pootevřenými ústy si prohlížel okolí. Svítilo sem malé světlo. Oba dva se vydali za ním. Voda jim protékala kolem kotníků.

V dalším pohybu jim bránila zeď z kamenů. Spodní částí protékala voda a vrchními spadanými kameny pronikalo do po prostoru světlo. Sluneční paprsky hřály a na ozářených kamenech rostl pod vlivem tepla mech. V rohu škvíry seděl motýl. Jeho modrá křída byla rozložená a nabírala teplo. Jakmile motýlek ucítil pohledy dvou neznámých, odletěl.

Kapitán pohlédla na muže. Nadechla se a začala rozebírat velkou zeď před sebou. Její společník na sebe dlouho nenechal čekat a dal se do práce. Pracovali mlčky a kameny byl čím dál větší. Odkládaly je na bok, tam kde nepřekáželi. Vysílená Zuzana si každou chvilku musela odpočinout. Doktor po ní házel v pravidelných intervalech ustarané pohledy.

„Aaa!“ zaznělo chodbou. Zuzana byla hned u zdroje zvuku.
„Co se vám stalo?“ vykřikla. Podepřela poskakujícího muže.
„Ten...ten kámen...spadl mi na palec,“ řekl s mírným začervenáním Rodney. Zuzka jen zakroutila hlavou. Toto zjištění vykouzlilo na jejích promodralých rtech malý, ale přesto vřelý úsměv. Odvalila jeden z posledních kamenů a společně s doktorem vyhlédla ven. Zaskočeni tím, co viděli zůstali stát. Chytli se nejbližší stěny.
„Tohle by mohl být problém,“ poznamenala kapitán. Měla pravdu, pod nimi se nacházelo více jak dvacet metrů holé skály a vodopádu. Některé části stěny byly pokryty mechem a rostlinami, ale se zraněnými by to neslezli. Další problém byl v laně, nešlo by o to že by bylo příliš krátké, ale neudrželo by je. Oba přítomní se na sebe zoufale pohlédli. Na doktorově tváři se objevil ďábelský úsměv.

„Podívej,“ strčil do Zuzky Rodney a pokračoval: „Tam by lano vystačilo, když ho dobře zajistíme, tak se dostaneme na pevnou zem.“ Měl pravdu, před nimi bylo pár metrů do nějaké plošiny. Cesta vypadala dosti nebezpečně, i zdravý člověk by měl co dělat, aby se dostal na travnatou zem.
„Dobře, tak tady tedy počkej,“ zašeptala kapitán a vykročila pomocí římsy k pevné zemi. McKay ji proklel, zase machrovala a přitom by měla šetřit síly.
„Ne, jdu já,“ zarazil ji pomocí lana a donutil ji se vrátit. Sám se pak vydal na druhou stranu.

Zuzana skoro nedýchala. Rodney několikrát málem spadl. Noha mu sice uklouzla, ale ruce se pevně držely. Musel to zvládnout. Věděl, že by ho žena na druhé straně neudržela a oba by spadli do propasti pod nimi. Byla moc zesláblá a podloží moc rovné.Tohle Zuzana věděla, stejně jako to, že pokud Rodney neuspěje, tak nepřežije ani jeden. V duchu prosila, aby to zvládnul.

„Připevnil jsi to dobře?“ zeptala se Petersnová o čtvrt hodiny později, když se doktor vrátil. Viditelně si oddechla.
„Jo, za co mě máš,“ zatvářil se zkušeně McKay. Byla na něm vidět úleva.
„No, za vědce,“ prohlásila do houstnoucího ticha jeho společnice. Změřil si ji přísním pohledem.
„Bla bla bla...“ pronesl Rodney na svou obranu. Vše se vrátilo do starých kolejí.

Chvíli odpočívali na hraně vodopádu. Seděli na jednom z velkých kamenů, pozorovali okolní přírodu. Pro někoho to znamenalo sledovat toho druhého. Oba v tichu přemýšleli. Mnohé se mezi nimi změnilo. Věděli, že pokud se vrátí na Atlantis, tak by se měli chovat jako dřív, ale bude to pro ně těžké.

Zuzka pohlédla na doktora. Usmála se, nešlo to jinak. Vlasy měl rozcuchané a některé ještě mokré. Po obličeji, rukou a krku měl malé a velké škrábance. Co voda nespláchla, tam zůstal prach, nesmytelná špína. Promodralé rty se k němu nehodily, stejně jako kruhy pod očima. Uniformu měl na několika místech roztrhanou, přesto se usmíval. Byl šťastný, sledoval okolí.

Muž na kameni vycítil pohled jeho společnice. Ze zájmem na ni pohlédl, uhnula očima. Zelené oči se věnovaly dřívější činnosti. Prohlédl si ji. Vypadala příšerně. Věděl, že tak vypadá i on. Roztrhaná uniforma, oděrky na všech možných i nemožných místech, šrám přes půlku hlavy a vše krásně doplňovala špína, zažraná krev, promodralé rty a kruhy pod očima. Přesto vše se tvářila šťastně, byla jako blázen, stejně jako on. Koutky mu lehce zacukaly.

„Půjdeme?“ Odpověděla mu kývnutím hlavy.
„Nebo víš co?“ začal McKay. Pohlédla na něj.
„Zůstaň tu, dojdu pro ostatní, odpočin si,“ promluvil Rodney. Jeho hlas se nesl v ozvěně.
„Ne já...“ začala Zuzka, ale muž naproti ní ji pomocí ruky přerušil.
„Odpočiň si, potřebuješ to.“ Otočil se k odchodu.
„Stejně jako ty, jako všichni,“ zavolala za mizejícími rameny.
„Ano, stejně jako já a všichni,“ dolehlo ozvěnou k Zuzaniným uším.


Neuběhla ani hodina a Rodneymu se podařilo všechny přemístit k vodopádu. Lidé křičeli, tlačili se, ale doktorovi se podařilo zhola nemožné. Celé slepé stádo navedl. Nemocní šli první, stejně jako ranění a děti, pak pokračovali zdraví. Poslední šel sám McKay s velkým batohem. Uzavíral tak valnou hromadu, stejně jako ovčácký pes stádo ovcí.

V dole zůstaly po lidech zbytky jejich věcí. Hračky dětí, jídlo, zbraně, zapomenuté cennosti a jeden batoh armády spojených států. Byl téměř prázdný, všechno důležité zmizelo. Rodney McKay se o to postaral.

Když dorazili poslední s doktorem McKayem, tak Petersonová zahájila přesun lidí na travnatou půdu. Jako první vyslala pár zdravých. Pak pomocí přikrývek a přebytečných věcí vyrobili přepravku. Děti, starci a nemocní byli pomocí doktora, kapitána a zdravých přepraveni na druhou stranu. Dalo to práci. Celý přesun trval několik hodin. Nakonec v jeskyni zůstala jen Zuzka a Rodney.

„Doktore,“ oslovila muže. Pohlédl na ni.
„Jděte, půjdu poslední.“ Kývnul, rozuměl. Zadívali si do očí. Kapitán se usmála a přistoupila k unavenému vědci. Opravdu se mnohé změnilo. Zuzana zatoužila udělala něco, co pravděpodobně už v životě nikdy neudělá. Pevně objala doktora McKaye. Zmatený muž udělal to samé.
„Děkuji,“ zašeptala do mokrého trička. McKay se neptal za co, věděl.
„Já taky,“ bylo jediné, na co se v tuto chvíli zmohl.

„Děkuji, za všechno. Za to, že jsi tu byl. Nikdo jiný by mě nepochopil,“ byla to jedna z myšlenek, která se mihla v hlavě kapitána. Nechtěla, ale někdy se prostě neudržíme. Zabořila svoji tvář ještě hlouběji do Rodneyho ramena. Rozplakala se. Nevěděla proč, možná proto, že ztratila tolik blízkých a nikdy za ně neuronila ani slzu. Nebyla na to nejlepší chvíle, ale nedokázala přestat.

Žena v doktorově náručí se roztřásla. Rodney neměl moc zkušeností s utěšováním, přesto ji instinktivně k sobě více přitáhnul. Bezmyšlenkovitě ji pohladil po hlavě. Zalitoval všeho, co udělal. I když se mnohé změnilo, tak na Atlantis se zase stanou dvěma lidmi, kteří budou kolem sebe chodit a urážet se. Nikdy neměl štěstí, ale možná přišla chvíle, kdy by to mohl změnit.

Opatrně vyprostil ženu ze své náruče, ne kvůli tomu, že mu to bylo nepříjemné, ale proto, že se museli vrátit, zbývalo jí málo času. Setřel jí slzy. Usmál se a vydal se podél lana vstříc zelenému podloží. S každým krokem cítil, že se od ní vzdaluje ne jen fyzicky, ale i duševně. Ohlédl se, sledovala ho. Ten pohled ho bude budit i v těch nejkrásnějších nocích, věděl to. Byly okamžiky, které se vám vštípí do paměti, tohle byl jeden z nich. Odrhl od ní pohled a pokračoval v cestě. Žena v ústí poklesla v kolenou, přesto když přišel čas, tak s odhodláním vykročila na stěnu.


Na druhé straně, na pevné zemi Rodney namotával provaz, který se nacházel mezi nimi. Všichni napjatě čekali na posledního. Kapitán Petersonová se blížila velmi pomalu, nespěchala. Někdy je lepší jít na jistotu a navíc konec se rychle přiblížil. Brzo bude stát na pevné zemi, tam si odpočine.

„Už je to jen kousek,“ zvolal Rodney, „dokázali jsme to!“ Po jeho tváři se rozlil šťastný výraz. Přesto se soustředil. Pořád se mohlo cokoliv stát.
„Ano doká...aaa!“ Nestihla doříct kapitán. Jedna noha ji v chvilkové nepozornosti podklouzla a ona se nestihla v čas zachytit skály.

Rukama šmátrala po téměř dokonale čisté skále. Padala, připadalo jí to jako věčnost. Z ničeho nic se zastavila. Do den staré rány se jí zadrhl provaz, cukla sebou. Celým tělem ji projela nesnesitelná bolest. Zakřičela.
„Pane bože,“ vydechla. V bolesti se chytila lana, které držel Rodney. Jeho ruce byly spálené a rozškrábané. Po laně začala téct jeho krev, přesto nepouštěl. Začal táhnout nahoru. Pomalu, přesto do toho dal všechno. Svoje poslední zbytky sil vyčerpal na vytahování Zuzany.

Vytáhl ji. Leželi vedle sebe na trávě a zhluboka dýchali. Snažili se nevnímat strašnou bolest, kterou cítili. Lidé se kolem nich trousili, začali se vracet domů. Usoudili, že jim už nijak nepomůžou.

„Nic neříkej,“ zašeptal Rodney. Opatrně se převalil tak, aby ji viděl do obličeje.
„Já vím, co chceš říct,“ dodal a vzápětí pokračoval: „Nechval den před večerem.“ Lehce strčil do ženy pře sebou. Přeměřila si ho pohledem.
„Jak to víš?“
„Někdy mám takové předtuchy...a navíc, řekl bych to samý,“ snažil se jí rozesmát, povedlo se. Sice během chvilky oba kašlali, ale stálo to za to.
„Blázne!“ zašeptala.

„Půjdeme domů,“ Rodney se s těmito slovy vyškrábal na kolena a si přehodil její ruku přes rameno. Pomalu začal vstávat. Podepřel ji, byla unavená. Vypadalo to, jako by byla hadrová panenka.
„Jo, půjdeme domů...“ řekla znovu šeptem Petersonová.
„A žádní pavouci tam nebudou,“ mrkl na ni Rodney.
„O to se doufám postaráš.“

Uslyšeli známí zvuk. Jejich pohledy směřovaly k obloze. Nad hlavami jim proletěl jeden z Jumperů. Atlantis je hledala...

Konec

P.S. Píšu pokračování, nevím kdy bude a jestli ho dopíšu, ale další povídku můžete čekat za dlouhou dobu, nějak mě opustila múza , doufám že na chvilku

Tak jsem tu zase a mám...no...ehm...další povídku . Jak to říct...Plným názvem se jmenuje: 24 hodin aneb části ,perného dne´ doktora McKaye.
(Prvně jsem neměla odvahu ji sem dát, ale na naléhaní jsem se přece jen odvážila.)
Tímto bych chtěla upozornit veškeré příznivce mích povídek, a nebo jiných vážních, že tohle není jedna z těch na které jste zvyklí . Je to humorného rázu. (Jednou jsem měla opravdu veselou náladu a takhle to dopadlo.) Poznáte sami, až se začtete.
Takže zhrnutě, jedná se o části dne nejobávanějšího, nejúžasnějšího a nejšarmantnějšího vědce všech dob...doktora Rodneyho Mereditha Vendelína McKaye.
Dále bych chtěla poděkovat své super mámě za několik úžasných nápadů a inspiraci...Díky mami .
Teď jen přeji příjemné počteníčko.

P.S. Případné chyby doopravím...slibuji a kritika by neuškodila

24 hodin perného dne našeho doktora...od půlnoci do půlnoci...jste opravdu připraveni? Snad vyvázne se zdravým rozumem...i když o něj strach nemám!

24 hodin aneb části ,perného dne´ dr. McKaye

čas: 00:00
Na Atlantis odbíjely staré kukačky doktora Zelenky půlnoc. Tento podivný zvuk se rozléhal chodbami. John Sheppard opustil svůj pokoj a vydal se za zvukem, v domnění, že je to nepřítel. Jakmile však zvuk skončil, sedl si na zem a snažil se dospat to, o co přišel. Člověk by řekl, že si na ten zvuk za ty dva roky zvykl.

Měsíc svítil jako o život. Jedním antickým oknem nahlížel do ztemnělé ubikace. Zevnitř se neslo sladké pochrupkávání někoho, kdo před chvílí zavřel oči a odebral se do říše snů.

Ozvalo se zaťukání na dveře. Prvně bylo mírné, ale když se nic nestalo, tak dotyčný přitvrdil. Spící doktor McKay zachrápal a přetočil se na záda, čímž dal průchod svým pocitům. Zdálo se, že dotěrný mizera zmizel, ale to byl omyl a to velký. O necelých pět minut později se ozvala rána, jako by někdo mlátil do dveří tupým těžkým předmětem. Zdálo se, že to nezabralo. Rodney začal chrápat víc. Půl jižního křídla se vzbudilo.

Zdálo se, že to ťukající vzdal. Na chodbách se znovu rozhostilo ticho. Probuzení usínali. Doktor McKay se překulil na samý kraj postele a v klidu dospával první hodinu spánku za poslední dva dny. Jeho plyšový méďa Larry odpočíval přímo uprostřed postele, vypadal, jako by se usmíval.

Z chodby se ozvalo sprosté zaklení a pak to přišlo. Buch, buch... někdo se rytmicky dobýval do nějakého pokoje. Po dvou sekundovém bušení se Rodney trhnutím probudil. První, co si pamatoval byla rychle přibližující se podlaha plná prachu. Doufal, že je to jen zlý sen, ale když bušení neustávalo a sám měl plný nos prachu a podivné aromatické vůně, tak vyplivl ponožku a vstal.

Pomalu, velmi pomalím krokem (styl krok, pauza, krok) došel ke dveřím. Mávl rukou po ovládacím panelu a ...nic. Dveře stále držely, a co bylo nejhorší, tak to bylo to, že ten otrava stále někde bušil. Naštvaný vědec vypáčil kryt a chvíli se vrtal v krystalech.
„Aha,“ ozvalo se z jeho úst a dveře se s tichým syčením otevřely. Poskytly rozladěnému doktorovy pohled na vyděšeného a odvážného majora ,mrtvého´ Lorna. Nebojácný k smrti vystrašený voják držel v každé ruce kladivo a sledoval Rodneyho. Stále v šoku pohyboval rytmicky rukama.

„CO tu sakra děláte za kravál!“ zchladil si na něm žáhu probuzený.
„Já...víte, vypadl proud,“ oznámil a snažil se rychle utéct. Z nedaleké zatáčky dolehl k vědcovým uším tlumený smích.
„Cože? Vypadl proud o půl jedný v noci? Vždyť v tu dobu normální lidé spí!“
„Já vím, ale stalo se, nevíme jak to,“ zakvičel voják. Snažil se dělat, že neví, co se stalo, přesto že to dobře věděl. Hrál s Rononem a Teylou jejich oblíbenou hru: „Odmontuj si svůj díl města“. Ronon se snažil o moc velký kus zařízení...a neštěstí bylo na místě.

Lorne se krčil u rovné stěny.
„Já za to nemůůůůžu,“ zaúpěl. Rodney si ho chvilku prohlížel, pak usoudil, že musí mluvit pravdu.
„A proč jsi tak bušil?!“ vyjel na něj znova. Na majorově čele vyrašil pot.
„Já, já...já jsem se nemohl dostat k vám do pokoje!“ zavzlykal, „snažil jsem se vás vzbudit, ale vy jste spal!“
„NO dobře, pro dnešek to bude bez trestu, ale dej si na mě pozor,“ strčil mu výhružně ukazováček pod nos, „ještě něco provedeš a něco se stane tvé kačence!“ Z doktorova hrdla zazněl ďábelský smích. Lorne vyděšeně poklekl na kolena a lomil rukama.
„Prosím ne! Jen to ne, udělám cokoliv, slibuji!“ Rodney ještě jednou pohlédl na vyděšeného vojáka.
Řek: „Ještě si to rozmyslím.“ A rázně odkráčel do své laboratoře, vyřešit tenhle problém.

čas 5:00
Slunce vycházelo a svítilo do všech koutů města. Vypadalo to beznadějně, elektřina stále nejela. Rodney se zabarikádoval ve své pracovně, což byl povel pro všechny, aby mu nosili každou hodinku čerstvou kávu a podávali mu ji malou špehýrkou. Ne, že by doktora takhle zavřeli, ale oni se bály vkročit do jeho království a to bylo dobře.

Samotný doktor seděl na židli a nohy měl odložené na stole. Jedl jednu velkou koblihu (s maxi obsahem cukru a ještě větší porci výborného nugátu) a zapíjel to dnes už třetím hrnkem kávy. V místnosti se ozýval podivný šustivý zvuk a linul se zde podivný zápach. Rodney to nezkoumal, dávno věděl, že za to může ta podivná hromádka v rohu místnosti. Bylo to několik vrstev pečlivě nepotřebného, poškrtaného, jemného a velice kvalitního papíru. Rodney ji se zájmem pozoroval.
„Ó bože! teď se tam něco hnulo,“ vydechl zaujatě. Uloupl malí kousek koblihy a přešel k hromádce. Jednou malou škvírkou nahlédl do hromady, ale nic neviděl, jen tmu. Nevšiml si zarudlého očička které ho s láskou pozorovalo. Nakonec do ní ten kousek koblížku upustil.

Papír divoce zašustil, hromada se o něco zvětšila a pak se vrátila do své původní podoby. Zevnitř se ozvalo blažené zapředení. Rodney se usmál, přešel ke stolu a něco si zapsal do svého poznámkového bloku.
„Fantazie,“ vydechl.
„Perfektní, konečně nějaké pokroky.“ Usmál se. Z tajemné hromádky ho pozorovaly dvě krví podlitá očka.

Ano, správě, doktor McKay si pěstoval speciální útočnou plíseň. Takováhle věc není jednoduchá! Musíte se o to starat, občas přikrmit, opečovávat a šeptat uklidňující slova...Tohle vyžadovalo celé, ale opravdu celé Rodneyho dopoledne.

čas 11:00
Ubohému doktorovi zakručelo v břiše. Pohodlně ji se opřel na židli. Celý zadek ho bolel, měl ho ztuhlý a na některých místech ho skoro necítil. Bude si muset vystlat židličku pátým polštářkem z hedbáví. Teď však na to nebyl čas. Byl v pátém kole staré dosovské hry Bubu. Tady byl opravdovým hrdinou. Sice rychle prokoukl celý systém té hry a dokázal dojít nakonec bez ztráty života, ale přece jenom, byl to on kdo to prokoukl ne? Tak v čem je problém?! Ještě nějaký problém? Ne? NO to je dobře...

čas 12:00
Rodney se rozhodl, že nechá opečovávání své hromádky, lépe řečeno nechá té hry (příště začne prokukovat systém Solitairu, někdo musí tu Elizabeth porazit!) Pomaloučku a polehoučku se vydal do jídelny. Musel si doplnit energii. Šel svým obvyklým tempem (krok, pauza, ještě větší pauza, nádech aaaa krok). Za několik let dosáhl v tomhle oboru opravdových gigantických pokroků. Nikdo ho na Atlantis nedokázal překonat. Vždyť on byl génius!

Došoural se do jídelny a naprosto sebejistým krokem předběhl velkou řadu čekající na jídlo. Všichni si toho zřejmě nevšimli, teda až na neopatrného nováčka.
„Kam se suneš, dědo?“ zastavil ho. Rodney mu v očích vzplály plameny. Přeměřil skrčka pohledem.
„Do předu,“ odpověděl, dneska se mu nechtělo lhát i blbec by poznal kam de, tak proč se ptá!
„Kam dopředu?“ nepochopil mladík. Rodney se usmál a stoupl si těsně před něj.
„Semhle,“ zavýsknul a vrhl se po studeném jídle (někdo pořád nespravil tu elektřinu). Zmatený voják, ochromený šokem ho pozoroval, oči se mu zalily slzami. Bude si ještě stěžovat mamince a ten odporný chlap pozná zač je toho loket.

čas 14:00
Přeplněný doktor se šťastně opřel o opěradlo židle, až pod ním zapraskalo opěradlo. Zamyslel se. Přemýšlel (pozorujete to, co dělal?), že si těch šest chodů dávat neměl. No ale co? Poplácal se po bříšku a vstal. Kolíbavým krokem, tak typickým pro něj (krok, sun, krok aaaa pauza!), vyšel z jídelny. Opřel se o stěnu a náhle to ucítil. Přišel čas na vyprazdňování. Přece jenom, nebyl na oné místnosti už dvanáct hodin! Musel...pomalu přešel ze svého typického kroku do netradičního (krok, sun, krok). Na chvíli to pomohlo. Pak však donutila doktora k drastickému řešení. MUSEL ZRYCHLIT!! (Krok, krok, krok.)

Došel na ono tajemné temné a strašidelné místo. Neustále se tu ozývaly strašidelné zvuky. Byla tu tma (a to i když jeli světla). Proto se každý vyhýbal těmto zákoutím, jak jen to šlo, ale ne vždy to bylo možné.

Rodny v lehce psychickém rozložení vběhl do nejtemnější komůrky a v zápětí vyběhl.
„Papír!“ zakřičel do ticha. Pomalu propadal panice.
„Došel papír!“ Ztratil veškerou psychickou rovnováhu. Tohle bylo kvalitní zboží a často se používalo na rituální obřady. Vběhl do další a další kabinky, ale nikde nebyl...zmizel.
„Někdo ho ukradl! Zase ho ukradli,“ zavrčel.
„Tohle si někdo velice škaredě odskáče!“ zakřičel a poté zapadl do nejbližší kabinky s železnou rezervní zásobou heboučkého světle modrého toaletního papíru s růžovými motýlky.

čas 14:30
Mise vyprazdňování byla splněna. Náš hrdina si oddechl. Zase několik dní tu nestráví tak dlouhou dobu. Musel být chudší přinejmenším o deset kilo...o bože, on musel přijít o kus své plnoštíhlé, úžasné, neodolatelné, sexy a tolik charismatické postavy. Dnešní den pyl strašný. Podržte se, to bylo teprve půl třetí!

čas 15:00
Doktor McKay šel po chodbě. Všichni obyvatelé mu uhýbali, dokonce i Elizabeth s dřevěnou nohou rychle odklapala do bezpečí. Nerada by přišla o druhou, sice se jí tahle líbila. Nepotřebovala ani podpatky!

Na vědcově tváři zářil ďábelský pohled, v očích mu hrály podivné plamínky v rukou držel malý žlutý předmět.

Došel do své laboratoře. Dveře za ním s třeskem zapadly. Pomalu přešel k poličce a vzal malý, ale dlouhý špagátek. Obvázal ho kolem žlutého předmětu. Přiblížil se k hromádce bojové plísně.

Pískl žlutým předmětem. Hromada se štěstím natřásla. Začala se podivně chvět. Během chvilky se doktor rozhodl. Opatrně spustil žlutý předmět na provázku. Nestačil se divit. Hromada se zatřásla a pak vystavovala. Vyskočila a s nečekanou silou vytrhla nebohou žlutou kačenku z Rodneyho rukou. Z bílého papíru koukal pouze provázek. Hromádečka sebou několikrát cukla, ozvalo se zoufalé zapísknutí. Z kupky se ozvalo odbrknutí. Bylo po všem. Koupací kačenka majora Lorna se odebrala na věčnost.

„Pomsta je sladká!“ zasmál se ďábelsky.
„Chutnalo ti drahoušku?“ pohladil svoji bojovou plíseň gumovou rukavicí. Plíseň v tichosti zapředla. Vydal se konečně opravit ta světla. Večeři by chtěl teplou. Přece jenom věděl, kdo za to může a kde se stala chyba. Ví op všem všechno i o všech! Vždyť je přece génius!

čas 19:00
Světla konečně naběhla. McKay si oddechl a utřel si ruce od cukru z koblížku. Měl to během pěti minut spravené! A co ho opravdu štvalo, bylo to, že večeře bude opět studená...a to znamená že i ten černý životabudič.

Obyvatelé Atlantis vzdávali díky velké modle doktora McKaye a obětovali jí dokonce tři role toaletního papíru, dvě třiceticentimetrové nadýchané koblihy a jednu litrovou konev kávy s velkou porcí a porcí kofeinu navíc. Rodney se pro to určitě zastaví, nemusíte mít strach.

čas 22:00
Rodney se protáhl. Vstal a rozhodl se jít spát. Dopil patnáctý hrnek kávy (dneska se držel při zemi) a svým naprosto netypickým krokem (krok, sun, krok, pauza a výskok) odplul směr svá ložnice. Tam se sesunul na postel. Slastně zavřel oči.

Teprve teď to ucítil, něco nebylo v pořádku. Vyvalil oči a rychle vstal. Začal se oklepávat.
„ÁÁÁÁÁÁÁÁ,“ křičel v pokoji, pobíhal v pravidelných kolečkách. Po patnáctém kolečku se zničeně zastavil u postele. Zhluboka se nadechoval. V očích měl panickou hrůzu a slzy.
„Kdo? Kdo?“ brumlal si pro sebe.

Měsíc zazářil oknem dovnitř a osvětlil doktorovu postel. Místo jeho medvídka Larryho zde ležel středně velký žlutý citrón...Den ještě neskončil, tohle si někdo odskáče! O to se postará, jako že se Rodney Meredith Vendelín McKay jmenuje.

čas 23:59:32
Major Evaník Lorne procházel chodbami. Oči mu bláznivě zářili, z koutku úst mu odkapávala hustá pěna. Byl naprosto nepříčetný. Pořád dokola opakoval ta stejná slova. Bláznivě se hihňal. V rukou držel malého plyšového medvídka natřeného na žluto.
„Gaga!“ zahihňal se a zatřásl žlutým stvořením...
„Ga-ga-ga...Muhahaha....“.......

Tak na mě tahle povídka měla jiný účinek než mít měla. Četla jsem si ji včera večer před spaním a pak se mi zdálo jakési velké hroudě požírající všechno a hlavně všechny a ještě k tomu mluvila Takže útočná plíseň se mi vryla do paměti dokonale Jinak povídka je to pěkná

Oh můj bože já chtěla, aby to bylo vtipný a ne hororový . Anijsho to mi děláš snad naschvál Je pravda, že jsi mě svým snem rozesmála. Omluvám se za tu plíseň (navždy bude žít v našich srdcích) ale tohle měl být svým způsobem úlet, avšak asi se nedočkal žádného zvláštního úspěchu, no nevadí...teď budu pokračovat zase ve svém nudném a zabijáckém psaní Jinak ti Anijsho děkuji za ohodnocení...jsem ráda, že alespoň někdo napsal svůj dojem...

Dneska jsem si poprve precetla tvoji posledni povidku o Rodneym. Velice dobre se to cte, je to takove uvolnene, odlehcene (aspon ta posledni). Napad s plisni byl zajimavej, jsem cekala co se vyklube z tech ocicek
Urco, az bude casik prectu i ostatni, dost by me zajimalo jak prisla Elizabeth k drevene noze

Díky, potěšilo mě to ...jinak dík za nápad, třeba napíšu něco o tom jak Elizabeth přišla k té dřevěné noze

Jinak další věc, teď zase čekejte menší útlum, nic není na skladě, nápadů je hodně, ale času ne. Slibuji, že si pohnu...(sakva, poslední dobou moc slibuji a nestačím je dodržovat, však já si ten čas udělám chichichi)

Mooony: Som trošku pozadu, tak to zhrniem
Všude kolem nás
uffff. Ma chceš asi zabiť . Poviedka veľmi pekne napísaná, len trošku smutná. Ale za to pekne opísané pocity Rodneyho - priznám sa, že sa mi v očiach zaleskla aj nejaká tá slzička. Naozaj sa mi táto poviedka páčila, možno to bolo práve aj tým, že bola taká smutná.

Není cesty zpět
Čo iné by sme mohli časkať od McKaya ako poslanie Ester do inej reality . Poviedka plná prekvapivých príbehov a zvratov - len jeden ma neprekvapil a to keď sa na konci za Ester všetci postavili. Krásne si aj opísala tých vypatlancov z IOA, ktorý by najradšej odstránili všetkých potenciálnych nepriateľov a sedeli si doma v teplúčku. Rozmýšlala som ako to asi vyriešiš a zmena mena bolo asi najlepšie riešenie. Len neviem, či by im to tak ľahko prešlo. Ako inak musím skonštatovať, že aj táto poviedka sa mi veľmi páčila. Páči sa mi štýl akým píšeš, a čoskoro sa pustím aj do čítania 24 hodín

Zizi: O, děkuji, od tebe kritika vždy potěší Zjistila jsem, že nápady mám, ale je těžké psát. Nějak jsem zlenivěla a nechce se mi bud muset s tím něco udělat!

Tak a som späť. Ako vždy som pozadu, ale to je už zlozvyk. Dnes som mala, tak blbý deň, že to snáď ani nestojí za reč a tak som sa zahrabala do poviedok a 24 hodín mi nemohla ujsť.

24 hodin aneb části ,perného dne dr. McKaye
Ja plačem - smiechom
Tá poviedka vôbec nie je strašidelná a úplne ma dostala.
plyšový méďa Larry v Rodneyho posteli - on sa o ňu dokáže aj s niekým podeliť?
Hrál s Rononem a Teylou jejich oblíbenou hru: „Odmontuj si svůj díl města“. To ma dostalo, riadna haluz, len neviem kde by bývali, keby to hrali naozaj. Asi by sa teraz plavili len na nejakej plti
Rodneyho útočná pleseň sa mi ako domáce zvieratko veľmi páčila, dokonca ma veľmi zaujala a závidím jej aj ten aktívny apetít, ale asi to zdedila po pánovi
A ešte sa mi páčila závratná rýchlosť Rodneyho pohybu - pri tom som sa smiala už s posledného

Mooony: Ja neviem, či to je tým vydýchaným vzduchom v mojej izbe, ale jednoznačne som sa na tej poviedke dobre pobavila. A ak sa mi bude snívať o útočnej plesni, tak sa budem smiať ešte aj zo sna.

Zizi:Jé, děkuji z zhodnocení! Mám radost, že tě to tak pobavilo!

Jsem tu teď dlouho nebyla a tak nemůžu nic přidat . Nemám nic dokončené a rozepsaného mám moc. Budu se snažit, aby bylo co číst přes prázdniny .

Tak konečne (áno, až teraz ) som sa dostala k tvojej poslednej poviedke a Rodnyho dňu Nemalo to chybu. Naprosto bezva Chudák Lorne... toho by som nechcela na konci stretnúť... a živo si viem predstaviť Johna zakrádajúceho sa chodbami, kvôli Radkovým kukačkám
btw vitaj späť

Leja: Děkuji, děkuji, děkuji...snad ses zasmála. Chystám něco podobného, až mě přepadne nějaký šílený den .

Jinak pro všechny tu mám novou část nové povídky.
Jmenuje se: Rozsviť, dokud ještě žije!.
Hlavní postava celé povídky je doktorka Lenka Weissová
A stručně k ději: Město se začalo samo vypínat a jediná naděje závisí na člověku, který neumí ani trefit na záchod ve svém pokoji. Kdo je vlastně Atlantis?
Více vám neprozradím, jelikož byste si to pak nepřečetli . Pěkné počtení.

Tuto povídku bych chtěla věnovat Leje... za porážku ve stolním fotbalu

Rozsviť, dokud ještě žije!

Slunce hladilo svými paprsky oceán. Třpytilo se na něm a házelo hvězdičky na konci velkých vln. Mořské řasy plavaly těsně pod temnou hladinou. Na obloze neplul ani jeden mráček. Zlatavé paprsky olizovaly široké okolí, braly vláhu zemi a vodu z moře. Na první pohled tu bylo krásně. Každý by tu byl šťastný. Kam oko dohlédlo, tam byl oceán. Někde nedaleko se zvedala z moře zelená pevnina. Smaragd uprostřed temné hladiny. Na obzoru se houpala osamělá plachetnice.

Lenka se protáhla a rozhlédla se. Její úsměv rozzářil už tak jasný den. Milovala to tu. Škoda, že musela opustit domov. Tohle místo za něj považovala, i když se zde nenarodila. Řecko. Nádherné pláže, bílé vlny a nekonečné hlubiny. Na chvilku se jí zaleskly v modrých očích slzy smutku. Od hladiny se odrážel právě přicházející západ slunce. Světle hnědé vlasy protkané plavým melírem se ve větru zatřepotaly. Naposledy pohlédla na rudý kotouč, a pak přešla na jachtě ke kormidlu. Zapnula motor a pomalu vyrazila k pevnině.


Dívka si položila hlavu na ruce a zahleděla se do stropu. Ležela na celkem velké posteli s modrobílým povlečením. K jejím uším doléhal zvuk oceánu, který lehce šustil a houpal městem, ale jeho obyvatelé to nepoznali. Paprsky úplňku vcházely do pokoje a olizovaly její tvář. Musela se cítit dobře. Bylo jí doopravdy nádherně. Přemýšlela o celém dni, o tom, co zažila. Všechno by se dalo lehce shrnout.

Kolem poledne přicestovala na Atlantis. Cítila se tu jako cizinec. Měla pocit, jako by ji někdo pozoroval. Zdi? Blbost! Přesto se toho pocitu nemohla dlouho zbavit. Hned se jí ujala mladá žena, představila se jako Elizabeth Weirová. Vysvětlila jí chod celého města a jeho zákony. Byla představena velmi arogantnímu a podivnému člověku, Rodney McKay tak se asi jmenoval. Jak v zápětí zjistila, byl to její nadřízený. Jelikož byla žena a k tomu ještě zhruba metr šedesát pět vysoká, tak se její nadřízený připadal opravdu nadřazeně. Ten den poprvé zaklela.

Její průvodce McKay jí letem světem vysvětlil celý systém města. Dlouho se jí nezabýval. Lenka byla ráda, i když v oblasti fyziky se setkala s různými lidmi. Byla vědec, jako její nadřízený. Po dlouhém doktorově projevu ji ukázal pokoj, kam si mohla odložit věci a pak ji odvedl na ošetřovnu. Nutná prohlídka. Dělali jí různé zvláštní testy a nakonec se jí ujal příjemný doktor. Při téhle vzpomínce se musela usmát.

„Připadám si jako upír,“ prohlásil zvláštním přízvukem doktor. Lenka se zasmála.
„Vezměte si kolik potřebujete, doktore,“ obdařila ho příjemným úsměvem. Muži to zřejmě zvedlo náladu, přesto na ni pořád koukal, když jí odebíral krev. Při pohledu na injekční stříkačku mírně zbledla.
„Neomdlíte mi tu, že ne?“ snažil se ujistit doktor a pozoroval ji starostlivým pohledem. Muselo mu záležet na každém. Snažila se usmát. Zakroutila hlavou, že ne.

„Tak, hotovo, poseďte tu minutku a pak můžete běžet,“ poplácal jí doktor po rameni. Byl opravdu tak milý, až to bylo roztomilé.
„Mimochodem, jmenuji se Carson Beckett. Kdyby jste cokoliv potřebovala, tak neváhejte a přijďte,“ řekl a obdařil jí úsměvem.
„Lenka Weissová,“ zasmála se a podala mu ruku. Carson ji přijal a úsměv jí oplatil. Pak se šel věnovat své práci. Na novou pacientu si už nevzpomněl, pouze ve snu. Její jméno si uložil pečlivě do hlavy.


Lenka se probudila časně ráno. Antickými okny sem proudilo slabé světlo a odráželo se na neznámém kovu. Vytvářelo podivnou hru světla. Doktorka si to prohlížela s zvláštním zaujetím. Nikdy nic takového neviděla. Seděla na posteli a zkoumala podlahu. Nakonec se zasmála nad absurdností toho všeho a odpochodovala do sprchy. O půl hodiny později se vydala nasnídat.

Doktor McKay se probudil se zvláštní náladou. Rozhodně neskákal do stropu radostí a zároveň nebyl nikterak naštvaný. Rozhodnut to dál nezkoumat se vydal do chodeb a posléze do jídelny. Pomalým krokem, opravdu pomalým, který signalizoval, že nemá chuť, aby ho někdo rušil. Dokonalý obraný systém dokázal odradit všechny ty, kteří neměli nic důležitého, proto byl doktor do jídelny nerušen.

Snídaně pro Lenku proběhla v klidu a tichosti. V dveřích se minula s McKayem a vydala se poslušně s konvicí kávy do laboratoře. Bude potřeba se seznámit s prostředím. Věděla, že ji její nadřízený ihned zaměstná a chtěla mít přehled o všem, co se zde děje. Proto se teď zhruba deset minut vrtala v notebooku a snažila se přijít na něco užitečného. Byly tu jen záznamy o výzkumu, který probíhal zhruba týden. Šlo podle všeho o vylepšení některých částí města. Jelikož jí nikdo nic neřekl, tak se do toho pustila.

Vypadalo to jednoduše. Nedokázala pochopit, že jim to trvá týden. Byla do toho tak zabraná, že si nevšimla příchodu doktora McKaye. Ten přišel za její záda a sledoval, co dělá. Neměl nápadu na někoho křičet, nechal jí to, co dělala. Přece jenom byla potřeba to vyřešit a on na to zapomněl. Vypadala, že ví, co dělá.
„Že by nadějný člen týmu?“ blesklo mu hlavou. Nechal to plavat. Však její práci zkontroluje později, stejně jako si ji podá.

Pro ubohou doktorku den uprchl rychleji, než kdyby pádil. Ta práce, kterou našla, ji bavila a nikdo ji nerušil, ani samotný Rodney. Šla jí pěkně od ruky a tak k večeru to měla skoro hotovo. Byla si jistá, že zítra odpoledne bude vše tak, jak má být.


Byl večer. Do města narážel vít a po chodbách se pohybovaly stíny. Oceán šplouchal a jeho vlny olizovaly stěny vysokých plošin. Bílá pěna se tvořila na vrcholkách chtivého oceánu. Hvězdy jakoby méně zářily a ubohý měsíc se schoval za mraky.

Lenka unaveně dosedla na postel. Nějak se tu necítila doma. Všechno na ni padalo. Stěny byly tmavé a vyzařoval z nich chlad. Oklepala se. Převlékla se, vyčistila si zuby a uložila se do postele.

Ručička na hodinách pokročila. Noc za okny zhoustla a vítr zesílil. Po chodbách se ozývalo kvílení a skučení větru. V pokojích byla neprohlédnutelná temnota. Noví obyvatelé města se snažili usnout. Převalovali se z boku na bok, přesto však nenalezli pohodlnou polohu. Něco jim bránilo ve spánku, možná nové prostředí, nebo šeptající stěny, kdo ví, ale něco určitě.

Doktorka Weissová se převalila znovu na bok. Znovu zavřela oči. Nic se nestalo, žádný spánek nepřicházel. Naštvaně otevřela oči a přes tričko si hodila mikinu.
„Tohle teda ne,“ zašeptala do pokoje. Spustila nohy do bot a s plánkem v hlavě vyrazila hluboko do města.

Pochodovala chodbami a hledala ošetřovnu. S hrůzou nakukovala za každý roh. Srdcem jí svíral strach. Přesto pokračovala na své cestě. Nakonec ji její kroky dovedly před vytoužený cíl. Ty se pod jejím dotykem otevřely. Opatrně do nich vkročila. Byla prázdná, až na jednoho doktora, který zřejmě usnul nad prací. Se zájmem si ho prohlédla, byl to Carson. Chvíli uvažovala, jestli ho má přece jenom vzbudit. Rozhodla se, nechá ho spát. Otočila se a vykročila ke dveřím.

„Oh, omlouvám se, copak jste potřebovala, drahá?“ ozvalo se ji z ničeho nic za zády. Lekla se. V rychlosti se otočila. Hleděla do tváře ještě před chvílí spícího doktora.
„Já...omlouvám se, nechtěla jsem vás vzbudit...“ začala nejistě. Doktor na ni s úsměvem koukal. V jeho tváři byla dobrota a starost.
„Nic se nestalo, měl jsem být vzhůru. Tak a teď o vás, copak vás trápí, doktorko?“ Mezi tím, co doktor mluvil, tak ji něžně dotlačil k jednomu z nemocničních lůžek.
„Nemohla jsem usnout, tak mě napadlo, že bych mohla zajít na ošetřovnu pro něco na spaní,“ špitla a zčervenala. Doktor Beckett se na ni zeširoka usmál.
„Samozřejmě, hned vám něco dám.“ Začal hledat to něco v poličkách.

„Jak se vám dařilo první den ve službě?“ zeptal se a vytáhl malou krabičku s prášky.
„Hm...no, nebylo to nejhorší,“ vykoktala, „jen mám pocit, že jsem zde zbytečně,“ prohodila. Doktor se usmál na znamení, že pochopil a podal jí jednu pilulku se sklenicí vody. Doktorka ji polknula a zapila velkým douškem vody.
„Děkuji.“
„Nemáte vůbec zač...jen ještě,“ zarazil Carson Lenku ve dveřích.
„Hodně štěstí.“
„Děkuji,“ vyhrkla ze sebe, mozek jí začínal přepínat do spánku. Naposledy ji obdařil úsměvem.
„Dobrou noc...“


Slunce začalo hřát a pálit do nebeských věží mořského města. To se neohroženě pnulo do výšky a přijímalo teplo vydané žlutým kotoučem. V horních částí byl vydýchaný a horký vzduch. Bylo teprve deset hodin. Hrozná představa, jak to bude vypadat okolo dvanácté.

Doktorka Weissová šla po chodbách. Nevypadala nijak nadšeně. Probudila se pozdě a teď ještě hledala laboratoř. Snídani sotva stihla, ale v tuhle dobu byla jídelna skoro vybílená. Lidé ji radši uhýbali z cesty. Nebezpečně připomínala doktora McKaye...že by si všichni vědci byli podobní?

„Kde jste byla tak dlouho?“ bylo první, co ji zastihlo po příchod do laboratoří.
„Ztratila jsem se,“ vyštěkla.
„Tak máte stávat dřív a stihla byste to!“ sjel ji její ´milý´ nadřízený. Jako odpověď něco nesrozumitelně zamumlala a sedla si k včerejší práci. Začínala jí bolet hlava. Ke všemu se asi od ní předpokládalo, že bude hned druhý den umět celý plánek města. Vždyť ani netrefí na záchod u sebe v pokoji! Trošku silněji bouchla do klávesnice. Zdálo se, že tomu nikdo nevěnoval pozornost, aspoň že tak.

Teplota se vyšplhala na neúnosnou. V horních místností se nedalo dýchat. Slunce stále pražilo a vědci byli více nevraživí. Lenka nebyla schopná v tomhle horku přemýšlet a to měla mít práci dávno hotovou. Bylo jich pět v malinké místnosti a nikoho nenapadlo s tím něco udělat!
„To si říkají vědci?“ prohodila v myšlenkách. Naštvaně začala přepisovat nějaké systémy. Byly naprosto k ničemu a proč je nevyužít efektněji. Věřila, že není jediná, kdo má v laboratoři čtyřicet stupňů.

Elizabeth se vařila ve své kanceláři. Už několik dní prosila Rodneyho, aby s tím něco udělal.
Vždy jí však přišla odpověď stylu: „Je tu spousta práce a já nemám čas se soustředit na takové blbosti.“ Snažila se mu to vysvětlit a navrhovala různé alternativy.
„Co takhle zapojit tvé podřízené?“ zkusila to před týdnem.
Odpověď, která přišla, byla jasná a výstižná: „Ti si nedokážou ani zapnout komunikaci.“
To znamenalo v překladu do McKayštiny: „Není čas a těm bych nesvěřil ani vlastní ponožku.“ Konec, the end. Měla více tlačit, jinak by se zde nevařila. Přemýšlela, co by mohla udělat, ale nic ji nenapadlo. Mohla by ukrást zmrzlinu v kuchyni, ale bohužel další stovka lidí měla stejný nápad každý den po celý týden, takže na ni nic nezbylo. Ještě pět minut uvažovala o tom, že by mohla podniknout další marný pokus o přemluvení McKaye, avšak v polovině uvažování se zarazila.
„Zdá se mi to, nebo je tu opravdu chladněji?“ zeptala se prázdné kanceláře. Mrkla na tajně zabudovaný teploměr a opravdu bylo okolo dvaceti stupňů. Zamrkala, za tohle by měla Rodneymu poděkovat. Slastně zavřela oči a opřela se ještě o rozpálenou židli. Život byl najednou úžasný.

Nebylo těžké přijít na to, jakým způsobem pracuje město a teď si Lenka vychutnávala chládek. Dokonce tu muselo být příjemněji, než ve spodních částech, kde stěny ochlazoval teplý oceán. Zívla a dala se znovu do práce. Teď to půjde mnohem rychleji a pak hned skočí na oběd. V duchu si udělala čárku, že si bude muset sebou vzít velkou konvici kávy, jinak to do večera nepřežije.

„Rodney, můžu si přisednout?“ položila otázku zadumanému vědci při obědě Weirová. Kývnul a pořádně se zakousnul do nějakého podivně vyhlížejícího masa.
„Vlastně bych ti chtěla poděkovat,“ pokračovala nadšeně doktorka. McKay po ní střelil pohledem a přemýšlel, za co.
„Jsem ráda, že jsi si vzal konečně k srdci mé naléhání a udělal něco s tím vedrem v horních patrech.“ Po celou dobu se Rodney tvářil opravdu nejapně. Vůbec nechápal, o čem ta ženská mluví. Zdálo se však, že si toho Elizabeth nevšimla.
„Ehm, omluvíš mě?“ zeptal se nervózně.
„Samozřejmě,“ přišla nechápavá odpověď. Vysvětlení se jí nedostalo. Doktor McKay opustil jídelnu poněkud ve spěchu.

Doktorka Weissová v klidu poobědvala. Jako hlavní jídlo si dala výborný salát a zapila to velkým hrnkem pořádně černé kávy. Ještě chvíli odpočívala a sledovala dění okolo. Všimla si, že do jídelny přišla doktorka Weirová. Sedla si k McKayovi, ale v zápětí ji doktor opustil.Vypadalo to komicky, avšak zároveň jí to připomnělo, že by se měla vrátit ke své práci. S povzdechem vstala, popadla jednu půllitrovou láhev s vodou a zamířila hledat své pracoviště. Ke svému překvapení ho nešla skoro na první pokus. Vesele si napochodovala do laboratoře.

„Eh, stalo se něco?“ zeptala se váhavě. Všichni stáli v příjemném chládku a nenápadně skákali pohledem z ní a hned pak na McKaye.
„Doktorko,“ vyštěkl, „nevíte, kdo udělal to, že je zde tak jak je?“ Podle pohledu bylo jasné, že on to moc dobře ví, kdo to byl. Polkla.
„Doktore McKay, vždyť tu bylo strašné horko!“ vykřikla zoufale, „v něčem takovém nemůžete po lidech chtít, aby pracovali!“ Nechápala, co udělala špatně, ke všemu ji znovu rozbolela hlava. McKay ji stále propaloval pohledem.
„Ok, omlouvám se,“ hlesla, „a teď pokud vám to nevadí, tak s vrátím k té práci, kterou mi zadal doktor Zelenka.“ Dále si ho nevšímala. Dosedla za svůj stůl, otevřela vodu, napila se. Zcela ignorovala to, co se dělo za ní.

„Nemáte co na práci?“ vyštěkl Rodney. Okounějící vědci se okamžitě vrhli na to, co měli rozdělané. Samotný McKay nějakou chvíli sledoval práci, kterou Lenka dostala přidělenou. Zarazil se. Byla to naprosto podřadná práce, kterou nikdo dělat nechtěl. Tušil, že si je toho doktorka Weissová vědoma.
„Takové plýtvání geniem!“ blesklo mu hlavou a dál to neřešil. Času na to bude dost.

Bylo kolem jedenácté. Městské světla pomalu zhasínala. Všude byl klid a ticho. V řídící věži seděli vojáci a technici, na které vyšla noční služba. Obyvatelé se pomalu trousili do svých pokojů. Moc spolu nemluvili, radši mlčeli. Přesto v jedné laboratoři seděli ještě dva lidé a pracovali.

Žena se protáhla. V zádech ji zakřupalo. Vstala a pohlédla na hodinky. Povzdechla si. To přilákalo pozornost muže sedícího nedaleko. Zdálo se, že si ho nevšímala. Posbírala své papíry. Ještě zmáčkla nějaká tlačítka na svém počítači. Pro dnešek s veškerou prací skončila. Zítra jí Zelenka zadá novou a bude mít zase co dělat. Přešla ke dveřím, ale tam se zarazila. Vycítila pohled druhého přítomného. Pohlédla na něj a usmála se. S přáním dobré noci opustila laboratoř. Nechala v ní zmateného McKaye, který za nedlouho odešel.

„Dobrý večer, neruším?“ zaznělo od vchodu. Carson tam pohlédl.
„Ani v nejmenším,“ zahnal pochyby příchozí a usmál se na ni.
„Co pro vás mohu udělat?“ usmál se na doktorku.
„Mám problémy se spánkem, tak jsem doufala...“ nervózně se poškrabala na hlavě, „že bych zde mohla najít stejnou pomoc jako minule.“ Nenápadně zamrkala. Doktor Beckett se zasmál.
„Počkejte chvilku, drahá, pokusím se s tím něco udělat.“ Přešel k poličkám a začal se v nich přehrabovat. To malé chrastění způsobilo, že Lenku rozbolela znovu hlava. Poslední dobou toho moc nenaspala. Za ty dva dny jako by ji neustále něco budilo. Ponořena do vlastních myšlenek přestala vnímat okolí.
„Tak tady,“ řekl vítězoslavně doktor, avšak vzápětí zjistil, že ho nikdo neposlouchá. Přešel ke své nové pacientce.
„Jste v pořádku?“ Nic neříkala.
„Doktorko Weissová?“ Teprve teď sebou trhla a pohlédla na Carsona. V duchu přehrávala to, co podvědomě vnímala.
„Ah, ne jsem v pohodě, jen nemůžu spát.“ Usmála se.
Carson si ji stále nedůvěřivě měřil a pak znovu zapochyboval: „Opravdu?“
„Jasně, nelamte si s tím hlavu,“ znovu se usmála. Zdálo se, že ho přesvědčila.
„Tak tedy dobrá...Tady máte,“ podal jí malou krabičku, „dal jsem vám jich tam více, abyste nemusela pořád pobíhat po Atlantis.“
Přijala ji: „Děkuji a dobrou noc.“
„Dobrou noc a netlačte tolik na sebe.“ Lenka se jen usmála a zamířila do svého pokoje. Konečně se vyspí. Hned po ní odešel i doktor Beckett, jeho služba dávno skončila a on tu neměl co dělat.

Btw: nevím, kdy sem dodám další díl, ale snad brzy a nevadila by kritika