Mám tu pro všechny další část...snad se vám bude líbit.
část třetí
Blížila se půlnoc. Tráva šustila a vyprávěla si příběhy. Listí na stromech neustále měnily svoji polohu, stejně jako lidé ve svých postelích. Hvězdy podivně zářili více, než bylo jejich zvykem. Po planetě se rozhostilo ticho, které bylo rušeno hudbou z malé vesničky. Oslava byla v plném proudu.
„Ty...malý...mizero!“Doktor McKay se převalil z boku na bok.
„Hej, doktore, vstávejte,“ šeptal někdo McKayovi do ucha. Cítil něčí ruku na rameni.
„Rychle,“ znělo to čím dál naléhavěji. Rodney se nakonec slitoval a otevřel oči. První co spatřil bylo světlo baterky a pak ustaraný obličej Zuzany.
„Sosetos...“ vypravil rozespale ze sebe, ale hned se vzpamatoval.
„Co chcete?“ zvolil rychle obvyklý způsob konverzace.
„Sbalte si to nejnutnější a za pět minut čekejte před stanem. Hlavně si vezměte lékárničku, jídlo a všechny poznámky,“ oznámila mu šeptem Zuzana. Nechápavě se na ni zahleděl.
„Rychle!“
O pět minut později stál doopravdy Mckay před stanem a čekal. Nejprve si myslel, že je to nějaký vtip, ale pak se znenadání vedle něj zjevila kapitán.
„Fajn,“ řekla a připnula si batoh. Její P-90 se jí houpalo na vestě.
„Teď, co nejtišeji půjdeme na kraj vesnice a tam vezmeme zbytek obyvatel, pojďte,“ sdělila mu svůj plán. Nečekala na jeho reakci a vyšla do temnoty. Během chvilky byl doktor po jejím boku.
„Mohla byste mi laskavě říct, co se tu, sakra, děje?“ vyštěkl šeptem. Ani na něj nepohlédla a pevně uchopila zbraň.
„Měli bychom se schovat do dolů. Vesničané tvrdí, že Wraithové se blíží,“ řekla hlasem ve kterém nebyla žádná emoce.
„Cože? Jak?"
„To zařízení, které studujete, doktore, jim to oznámilo a teď rychle, nesmíme se opozdit.“
„Nevypila jste moc pálenky?“ Petersnová to přešla bez poznámky.
Dorazili k vesnici. Lidé vyděšeně stáli na jejím kraji a v rukou a na zádech si nesli to nejcennější. To všechno znamenalo jídlo, děti, cennosti a zbraně. Jakmile spatřili přicházející dvojici, tak si zřetelně oddechli. Hlavní představitel zavelel a všichni se vydali do kopců, do dolů. McKay si všiml, že je kapitán velice bledá.
Vesničané utíkali úzkou cestičkou k dolům a Zuzana s doktorem dohlížela na to, aby se nikdo neopozdil. Když první dobíhali k ústí dolu, nad hlavami jim proletěly první šipky. Zanechali za sebou jen charakteristický zvuk.
„Rychle! Přidejte!“ snažila se je popohnat.
„McKay, jděte na před a pomožte jim!“ zakřičela na doktora. Kapitán začala střílet, nemělo to žádný účinek. Všichni zrychlili, ale marně. Pár lidí už sklidili.
Wraithové brzy zjistili, že je nedostanou všechny, a tak začali střílet. Petersnová se snažila situaci nějak zachránit. Nakonec se celý vstup do dolů pod nápory Wraitských zbraní zasypal. Neudělali to úmyslně, ale když vstřelili po posledním prchajícím, tak střely trefily jeden z hlavních nosných kamenů a ten se rozpadl společně s železným obložením. V tunelu se zvedl prach, lidé se ocitli ve tmě, byli zmatení. Někteří byli zranění, ozývaly se výkřiky. První, kdo zapnul baterku, byl McKay.
„Petersonová!“ výkřik se nesl chodbami. Oslovená žena se lehce pohla. Zasténala. Všude se náhle rozhostilo ticho. Zranění lidé utichli, stejně jako plačící děti.
„Hej, kapitáne! Slyšíte mě?“ Rodney začal panikařit.
„Jo...jsem ok,“ pronesla po delší pauze oslovená. Doktor na ni stále svítil. Na hlavě měla šrám, nějaká šutr ji tam pravděpodobně praštil a přivedl do bezvědomí.
„Fakt?“ začal ji podezřívat Rodney.
„Fakt, pomozte mi vstát.“
McKay se posadil. Udělali se Zuzanou co mohli, ale lidé se neustále báli. Střídali stráže. Právě teď kapitán uspávala děti. Zpívala jim nějakou ukolébavku. Zaposlouchal se do jejího hlasu. Měl uklidňující účinek, přesto v něm slyšel kousek strachu. Na povrch Zuzana nevypadal vystrašeně, ba naopak byla klidná, jako vždy, uvnitř však panikařila, více než kdyby viděla pavouka. Někdy vás minulost dohoní a vy před ní nemůžete utéci. Rodney zavřel oči a poslouchal, pomalu se propadal do snění.
„Dobrou noc, kapitáne.“ „Děkuji, vám taky...a doktore?“ „Ano?“ „Slibte mi, prosím, že se o té události, která se stala při večeři, nikomu nezmíníte.“ „Nebojte...a vy mi na oplátku slibte, že nikde nebude vykládat jaké barvy nosím spodní prádlo.“ „Slibuji...Ale tmavě modrá je fajn...“
„Rodney, vstávejte,“ někdo jím cloumal, ale jemně. Pootevřel oči. Prohlížela si ho ustaraná Patersnová.
„Je vám dobře?“ zeptala se poněkud vystrašeně.
„Jo.“
„To je dobře, potřebuji vaši pomoc.“ Rodney se zatvářil nechápavě.
„Máme sice vodu a nějaké jídlo, ale musíme najít východ ven, co nejdříve,“ šeptala, hlavně proto, aby neprobudila spící lidi s dětmi.
„Proč? Stalo se něco?“ začal poněkud vystrašeně.
„Máme raněné a nevím jak dlouho vydrží, já nejsem doktor a vy taky ne. Někteří jsou na tom špatně.“ Měla podivně bledý obličej. Na chvilku se odmlčela a Rodney jí mohl spatřit v obličeji bolest. Rychle vše zmizelo a ona pokračovala: „Tyhle doly se už dávno nepoužívají. Nikdo mi neřekl proč, nějakým způsobem se bojí, ale mohou to být důlní plyny a nebo cokoliv...Měli bychom se snažit najít nějakou cestu na povrch.“ Doktor kývl a vstal.
Už hodinu chodili po místnosti a kromě velkých železných dveří nenašly nic. Byly zapečetěné, zřejmě z dobrého důvodu, neodvážili se za ně nahlédnout. Bylo to beznadějné. Nikde nebyl východ, jediná cesta ven byla zatarasená hromadou kamení a všeho možného. Rodney šel vedle kapitána, oba mlčeli. Nikdo neměl odvahu promluvit.
Zuzana se zastavila a pohlédla na něj.
„Co je?“ zeptal se.
„Měl byste se vyspat,“ prohlásila.
„Hm, vážně?“ dělal jakoby nic.
„Vy se vyznáte v dolech?“ zeptal se z ničeho McKay.
„V tomhle ne, ale často jsem v některých byla a i chvilku pracovala. Proč?“
„Mluvíte klidně, víte toho spoustu o těchto nebezpečí, před chvílí jste mi o tom povídala.“ Posmutněla.
„Několikrát jsem byla zasypaná a vždycky přišla pomoc, ale ta tentokrát nepřijde. Je už to dávno, kdy jsem byla v nějakém dole...“ Vypadala jako by chtěla ještě něco říct, ale zarazila se. Pomalu vykročila k vodě a napila se. Rodney si všiml, že pije více než je normální a zdálo se mu, že má horečku.
„Jste v pořádku?“ Prohlédl si ji.
„Jasně, prosím vás. Měl byste se vyspat, zítra vás budu potřebovat,“zamluvila odpověď.
„Ještě něco?“ řekla, když si ji stále prohlížel.
„Jak dlouho tu jsme?“ zeptal se Rodney ženy stojící před ním. Místo odpovědi sebou trhla a namířila na něj zbraní.
„Uf, doktore, vyděsil jste mě,“ zašeptala na vysvětlenou. Rodney na ni stále koukal.
„Oh, promiňte, něco okolo dvanácti hodin,“ zatvářila se nešťastně.
„Odpočiňte si, vystřídám vás,“ nabídl se McKay. Zuzana se posadila a zavřela oči, jednou rukou si sevřela pravý bok a druhou měla na své P-90. Během chvilky se její dech zklidnil.
Rodney si je měl možnost konečně pořádně prohlédnout. Byla velice bledá. Kdykoliv se na ni podíval, tak jí v obličeji viděl strach, který se snažila skrývat. Únava na ni doléhala čím dál více. Po tvářích měla škrábance a oděrky. Přes čelo se jí táhla drobná rudá jizva od kamene. Byla celá od prachu, stejně jako Rodney. Oba měli na sobě krev, která pocházela od lidí z vesnice. Ještě nikdo nezemřel, ale brzo se to mohlo stát. Měli by najít východ. Rodney se rozhodl, jakmile se Zuzana vyspí, tak se podívají, co je za dveřmi.
Neuběhla ani hodina a žena nedaleko doktora McKaye sebou trhla. Rukama šmátrala kolem sebe a něco říkala, nebylo jí rozumět. Rodney se otočil a pomalu přišel k ní.
„...ne,“ zašeptala. Snažila se více vtisknout do skály.
„Rodney,“ zašeptala sotva slyšitelně. Na čele jí perlil pot. Ztěžka dýchala, otvírala pusu a zase ji zavírala jako by něco říkala.
„Ne, prosím...Ne!“ poslední slovo zakřičela. Dala si ruce v obraně před obličej. Začala kolem sebe panicky mlátit.
„Petersonová.“ Rodney s ní zatřásl. Nemělo to žádný účinek. Dívka kolem sebe stále šmátrala a něco opakovala. Doktor McKay ji pevně chytil za ruce a zatřásl s ní, tentokrát pořádně. To pomohlo. Zuzana otevřela oči. Byla značně dezorientovaná. Rozhlížela se kolem sebe a nakonec skončila pohledem na doktorovi.
„Co se stalo?“ zašeptala zesláble.
„Měla jste asi noční můru,“ dostalo se jí odpovědi.
„Aha.“ Kapitán se postavila a jako opěru použila zeď. Pod očima měla tmavé kruhy, stejně jako před nimi.
„Je vám dobře?“ snažil se zjistit situaci doktor. Dívka kývla a rozhlížela se okolo.
„Jdeme, doktore, musíme se odsud dostat,“ řekla rozhodně. Pomalu se pustila zdi a zbledla ještě více.
„Nezkusíme ty jediné dveře?“ nahodil svůj plán Rodney. Kývla. Vykročila a zavrávorala, ale pak našla ztracenou stabilitu. Napila se z polní láhve a rozbalila si čokoládovou tyčinku. Půl nabídla svému společníkovy, neodmítl. Společně pak vykročili do dolu.
Blížila se půlnoc. Tráva šustila a vyprávěla si příběhy. Listí na stromech neustále měnily svoji polohu, stejně jako lidé ve svých postelích. Hvězdy podivně zářili více, než bylo jejich zvykem. Po planetě se rozhostilo ticho, které bylo rušeno hudbou z malé vesničky. Oslava byla v plném proudu.
„Ty...malý...mizero!“Doktor McKay se převalil z boku na bok.
„Hej, doktore, vstávejte,“ šeptal někdo McKayovi do ucha. Cítil něčí ruku na rameni.
„Rychle,“ znělo to čím dál naléhavěji. Rodney se nakonec slitoval a otevřel oči. První co spatřil bylo světlo baterky a pak ustaraný obličej Zuzany.
„Sosetos...“ vypravil rozespale ze sebe, ale hned se vzpamatoval.
„Co chcete?“ zvolil rychle obvyklý způsob konverzace.
„Sbalte si to nejnutnější a za pět minut čekejte před stanem. Hlavně si vezměte lékárničku, jídlo a všechny poznámky,“ oznámila mu šeptem Zuzana. Nechápavě se na ni zahleděl.
„Rychle!“
O pět minut později stál doopravdy Mckay před stanem a čekal. Nejprve si myslel, že je to nějaký vtip, ale pak se znenadání vedle něj zjevila kapitán.
„Fajn,“ řekla a připnula si batoh. Její P-90 se jí houpalo na vestě.
„Teď, co nejtišeji půjdeme na kraj vesnice a tam vezmeme zbytek obyvatel, pojďte,“ sdělila mu svůj plán. Nečekala na jeho reakci a vyšla do temnoty. Během chvilky byl doktor po jejím boku.
„Mohla byste mi laskavě říct, co se tu, sakra, děje?“ vyštěkl šeptem. Ani na něj nepohlédla a pevně uchopila zbraň.
„Měli bychom se schovat do dolů. Vesničané tvrdí, že Wraithové se blíží,“ řekla hlasem ve kterém nebyla žádná emoce.
„Cože? Jak?"
„To zařízení, které studujete, doktore, jim to oznámilo a teď rychle, nesmíme se opozdit.“
„Nevypila jste moc pálenky?“ Petersnová to přešla bez poznámky.
Dorazili k vesnici. Lidé vyděšeně stáli na jejím kraji a v rukou a na zádech si nesli to nejcennější. To všechno znamenalo jídlo, děti, cennosti a zbraně. Jakmile spatřili přicházející dvojici, tak si zřetelně oddechli. Hlavní představitel zavelel a všichni se vydali do kopců, do dolů. McKay si všiml, že je kapitán velice bledá.
Vesničané utíkali úzkou cestičkou k dolům a Zuzana s doktorem dohlížela na to, aby se nikdo neopozdil. Když první dobíhali k ústí dolu, nad hlavami jim proletěly první šipky. Zanechali za sebou jen charakteristický zvuk.
„Rychle! Přidejte!“ snažila se je popohnat.
„McKay, jděte na před a pomožte jim!“ zakřičela na doktora. Kapitán začala střílet, nemělo to žádný účinek. Všichni zrychlili, ale marně. Pár lidí už sklidili.
Wraithové brzy zjistili, že je nedostanou všechny, a tak začali střílet. Petersnová se snažila situaci nějak zachránit. Nakonec se celý vstup do dolů pod nápory Wraitských zbraní zasypal. Neudělali to úmyslně, ale když vstřelili po posledním prchajícím, tak střely trefily jeden z hlavních nosných kamenů a ten se rozpadl společně s železným obložením. V tunelu se zvedl prach, lidé se ocitli ve tmě, byli zmatení. Někteří byli zranění, ozývaly se výkřiky. První, kdo zapnul baterku, byl McKay.
„Petersonová!“ výkřik se nesl chodbami. Oslovená žena se lehce pohla. Zasténala. Všude se náhle rozhostilo ticho. Zranění lidé utichli, stejně jako plačící děti.
„Hej, kapitáne! Slyšíte mě?“ Rodney začal panikařit.
„Jo...jsem ok,“ pronesla po delší pauze oslovená. Doktor na ni stále svítil. Na hlavě měla šrám, nějaká šutr ji tam pravděpodobně praštil a přivedl do bezvědomí.
„Fakt?“ začal ji podezřívat Rodney.
„Fakt, pomozte mi vstát.“
McKay se posadil. Udělali se Zuzanou co mohli, ale lidé se neustále báli. Střídali stráže. Právě teď kapitán uspávala děti. Zpívala jim nějakou ukolébavku. Zaposlouchal se do jejího hlasu. Měl uklidňující účinek, přesto v něm slyšel kousek strachu. Na povrch Zuzana nevypadal vystrašeně, ba naopak byla klidná, jako vždy, uvnitř však panikařila, více než kdyby viděla pavouka. Někdy vás minulost dohoní a vy před ní nemůžete utéci. Rodney zavřel oči a poslouchal, pomalu se propadal do snění.
„Dobrou noc, kapitáne.“ „Děkuji, vám taky...a doktore?“ „Ano?“ „Slibte mi, prosím, že se o té události, která se stala při večeři, nikomu nezmíníte.“ „Nebojte...a vy mi na oplátku slibte, že nikde nebude vykládat jaké barvy nosím spodní prádlo.“ „Slibuji...Ale tmavě modrá je fajn...“
„Rodney, vstávejte,“ někdo jím cloumal, ale jemně. Pootevřel oči. Prohlížela si ho ustaraná Patersnová.
„Je vám dobře?“ zeptala se poněkud vystrašeně.
„Jo.“
„To je dobře, potřebuji vaši pomoc.“ Rodney se zatvářil nechápavě.
„Máme sice vodu a nějaké jídlo, ale musíme najít východ ven, co nejdříve,“ šeptala, hlavně proto, aby neprobudila spící lidi s dětmi.
„Proč? Stalo se něco?“ začal poněkud vystrašeně.
„Máme raněné a nevím jak dlouho vydrží, já nejsem doktor a vy taky ne. Někteří jsou na tom špatně.“ Měla podivně bledý obličej. Na chvilku se odmlčela a Rodney jí mohl spatřit v obličeji bolest. Rychle vše zmizelo a ona pokračovala: „Tyhle doly se už dávno nepoužívají. Nikdo mi neřekl proč, nějakým způsobem se bojí, ale mohou to být důlní plyny a nebo cokoliv...Měli bychom se snažit najít nějakou cestu na povrch.“ Doktor kývl a vstal.
Už hodinu chodili po místnosti a kromě velkých železných dveří nenašly nic. Byly zapečetěné, zřejmě z dobrého důvodu, neodvážili se za ně nahlédnout. Bylo to beznadějné. Nikde nebyl východ, jediná cesta ven byla zatarasená hromadou kamení a všeho možného. Rodney šel vedle kapitána, oba mlčeli. Nikdo neměl odvahu promluvit.
Zuzana se zastavila a pohlédla na něj.
„Co je?“ zeptal se.
„Měl byste se vyspat,“ prohlásila.
„Hm, vážně?“ dělal jakoby nic.
„Vy se vyznáte v dolech?“ zeptal se z ničeho McKay.
„V tomhle ne, ale často jsem v některých byla a i chvilku pracovala. Proč?“
„Mluvíte klidně, víte toho spoustu o těchto nebezpečí, před chvílí jste mi o tom povídala.“ Posmutněla.
„Několikrát jsem byla zasypaná a vždycky přišla pomoc, ale ta tentokrát nepřijde. Je už to dávno, kdy jsem byla v nějakém dole...“ Vypadala jako by chtěla ještě něco říct, ale zarazila se. Pomalu vykročila k vodě a napila se. Rodney si všiml, že pije více než je normální a zdálo se mu, že má horečku.
„Jste v pořádku?“ Prohlédl si ji.
„Jasně, prosím vás. Měl byste se vyspat, zítra vás budu potřebovat,“zamluvila odpověď.
„Ještě něco?“ řekla, když si ji stále prohlížel.
„Jak dlouho tu jsme?“ zeptal se Rodney ženy stojící před ním. Místo odpovědi sebou trhla a namířila na něj zbraní.
„Uf, doktore, vyděsil jste mě,“ zašeptala na vysvětlenou. Rodney na ni stále koukal.
„Oh, promiňte, něco okolo dvanácti hodin,“ zatvářila se nešťastně.
„Odpočiňte si, vystřídám vás,“ nabídl se McKay. Zuzana se posadila a zavřela oči, jednou rukou si sevřela pravý bok a druhou měla na své P-90. Během chvilky se její dech zklidnil.
Rodney si je měl možnost konečně pořádně prohlédnout. Byla velice bledá. Kdykoliv se na ni podíval, tak jí v obličeji viděl strach, který se snažila skrývat. Únava na ni doléhala čím dál více. Po tvářích měla škrábance a oděrky. Přes čelo se jí táhla drobná rudá jizva od kamene. Byla celá od prachu, stejně jako Rodney. Oba měli na sobě krev, která pocházela od lidí z vesnice. Ještě nikdo nezemřel, ale brzo se to mohlo stát. Měli by najít východ. Rodney se rozhodl, jakmile se Zuzana vyspí, tak se podívají, co je za dveřmi.
Neuběhla ani hodina a žena nedaleko doktora McKaye sebou trhla. Rukama šmátrala kolem sebe a něco říkala, nebylo jí rozumět. Rodney se otočil a pomalu přišel k ní.
„...ne,“ zašeptala. Snažila se více vtisknout do skály.
„Rodney,“ zašeptala sotva slyšitelně. Na čele jí perlil pot. Ztěžka dýchala, otvírala pusu a zase ji zavírala jako by něco říkala.
„Ne, prosím...Ne!“ poslední slovo zakřičela. Dala si ruce v obraně před obličej. Začala kolem sebe panicky mlátit.
„Petersonová.“ Rodney s ní zatřásl. Nemělo to žádný účinek. Dívka kolem sebe stále šmátrala a něco opakovala. Doktor McKay ji pevně chytil za ruce a zatřásl s ní, tentokrát pořádně. To pomohlo. Zuzana otevřela oči. Byla značně dezorientovaná. Rozhlížela se kolem sebe a nakonec skončila pohledem na doktorovi.
„Co se stalo?“ zašeptala zesláble.
„Měla jste asi noční můru,“ dostalo se jí odpovědi.
„Aha.“ Kapitán se postavila a jako opěru použila zeď. Pod očima měla tmavé kruhy, stejně jako před nimi.
„Je vám dobře?“ snažil se zjistit situaci doktor. Dívka kývla a rozhlížela se okolo.
„Jdeme, doktore, musíme se odsud dostat,“ řekla rozhodně. Pomalu se pustila zdi a zbledla ještě více.
„Nezkusíme ty jediné dveře?“ nahodil svůj plán Rodney. Kývla. Vykročila a zavrávorala, ale pak našla ztracenou stabilitu. Napila se z polní láhve a rozbalila si čokoládovou tyčinku. Půl nabídla svému společníkovy, neodmítl. Společně pak vykročili do dolu.


(zase ten šílenej smajlík, ale mě se tak líbí


