Jak jsem psala dříve, tak tu mám novou povídku na pokračování. Jmenuje se Uvězněni. Hlavní postava je dr. Rodney McKay a kapitán Zuzana Petersonová. Zuzana a Rodney se nemají v lásce, to ví všichni. Jsou si podobní, stejně jak by někdo řekl namyšlení, cynický a egoistický, přitom je to jejich obrana. Jejich postoje se změní v okamžiku, kdy jsou vyslaní na jedu planetu a sdílí spolu několik dnů...možná až příliš dlouhých
Uvězněni - část první
„Hej! Doktore McKay, počkejte!“ Rodney zavřel oči a zastavil se.
„Co potřebujete, kapitáne?!“ vyštěkl na mladou ženu.
„Jen, abyste počkal. Půjdu s vámi do zasedačky. Doktorka Weirová mě teď volala, asi s vámi půjdu na misi,“ řekla a mrkla na doktora. Ten jen stál a nevěřícně na ni koukal. Zamrkal. To se mu snad jen zdálo.
„Tak pojďte, nebo přijdeme pozdě,“ zavolala na něj a obdařila ho širokým úsměvem. Zase měla před ním náskok.
A bylo to tu, splnil se mu jeden z nejhorších snů. Doktor McKay myslel, že se zblázní, právě se dozvěděl, že s ním půjde na misi kapitán Zuzana Petersonová. Ne, že by byla hrozná, ale Rodney ji nemohl vystát. Doháněla ho k šílenství. Měla stejnou obranu, jako on. Byla cynická a ... prostě si byli podobní. Přitom to byla taková šedá myš, ale když chtěla, tak stačila dvě slova a McKay ji měl chuť uškrtit. Bohužel na to brzo přišla a náramně si to užívala, kdykoliv byla příležitost, tak si rýpla a tak nebylo divu, že doktor opouštěl zasedací místnost značně rozladěn.
Kapitán Zuzana Petersonová byla mladá a ne moc pohledná dívka. Nebyla to sto osmdesát měřící blondýnka, byla opak. Malá, hubená, zelenooká ženská s hnědými, vlnitými, dlouhými vlasy, která se dostala k armádě náhodou. Brzy se z ní však stal profesionál a ona se dostávala do vyšších postů. Nebývala vždy taková, jaká byla teď. Dříve byla veselá, smála se a usmívala. Pak přišel nějaký obrat a ona se změnila. Veselost vyměnila za ironii, úsměvy za úšklebky, čišel z ní chlad. Spousta lidí se v její přítomnosti necítila nejlépe. Všechny přátele skoro ztratila, stejně jako rodinu, byla sama.
Rorney si pro sebe něco mumlal a balil si věci. Na misi bude potřebovat spoustu přístrojů a různých věcí. Hlavu měl jak balón a navíc jím cloumal vztek. Porozhlédl se po místnosti, měl sbaleno. Sebral všechny tašky, vydal se k bráně.
Šel pomalu chodbami, snažil se oddálit jejich setkání. Čím později, tím lépe a navíc ty tašky taky něco vážily. Přepadla ho hrozná deprese. Nevadilo by mu, kdyby šel ještě s Johnem nebo s Rononem, ale jít jen s Petersonovou byl trest! Z toho všeho ho rozbolela hlava. Ne, oprava, z toho ne. Za to mohl její citrónový parfém. Jak on ji neměl rád, neustále do něj rýpala a ještě jí John občas pomohl.
Pomalým, velmi pomalým, krokem došel do místnosti s bránou. Nikdo mu nevěnoval velkou pozornost. Všechna zatím směřovala ke kapitánovi, která toho dostala na starosti opravdu hodně. Byla ověšena zavazadly a Sheppard jí právě něco velice jasně vysvětloval. Tvářil se přísně. Jeho pohledu se nadalo říct ne. Zuzana na něj hleděla. Vypadala poněkud klidně.
Doktor k nim vykročil.
„...prostě dáte pozor, jasné?!“ uslyšel Johnovo kázání.
„Ano, pane!“ zazněla odpověď. Bylo však jasné, že by něco nejradši dodala, ale na poslední chvíli si všimla přicházejícího vědce.
„Doktore,“ kývla na pozdrav. John se na něj s úsměvem otočil a taktéž pozdravil. Rodney se zastavil a prohlédl si je. Sheppard jí musel pěkně vynadat. Byla ticho a nepřidala žádnou poznámku, zvláštní.
„Kapitáne, předávám doktora do vaší péče,“ řekl poněkud zvesela John.
„Hm.“
„Prosím?“
„Ano, pane!“
Zuzana k němu přistoupila a natáhla k němu jedinou volnou ruku.
„Dejte mi jedno z těch zavazedel,“ pronesla nebezpečně.
„Ne, to je dobré.“ Kapitánovi oči se zúžily. Přistoupila těsně k němu a naklonila se co nejblíže.
„Jak chcete, ale něco byste měl vědět. Vesnice je vzdálena nejméně kilometr od brány a já mám sice stejně zavazadel, ale...“ řekla to tak tiše, aby to slyšel zřetelně a navíc jen on. Doktor si dal jedna a jedna do hromady a pak jedno z nejtěžších zavazadel skoro hodil po Zuzaně. Ušklíbla se, jako vždycky.
Brána se roztočila. Symboly se v pravidelném intervalech rozsvěcely. Vše to působilo velmi dramatiky. Pro všechny to však byla běžná věc, proto nebylo divu, když se všichni v místnosti věnovali něčemu jinému. Po nějaké chvíli se vše změnilo. Symboly na kruhu svítily a z jeho útrob vyšplíchla modrá vlna. Vyběhla do prostoru a pak se vrátila. Celou místnost zaplavilo namodralé a jasné světlo. Pronikalo do každého, přesto ho nikdo necítil.
„Kapitáne, doktore Mckay,“ ozvalo se jim za zády, „můžete jít.“ Oba oslovení upírali pohledy jinam, přesto vykročili ve stejnou chvíli. Brzy zmizeli v modrém nekonečnu, které přestavovala hvězdná brána.
„Johne, nemyslím si, že to byl dobrý nápad,“ otočila se doktorka Weirová na Shepparda, když se brána zavřela.
„Vždyť se pozabíjí!“ John Sheppard se usmál. Kapitánovi to velice živě vysvětlil, ta mu nezkřiví ani vlásek...
Nad planetou svítil zlatý kotouč a vysával život. Díky bezvětrnému počasí se zde rozptýlilo dusno. Ptáčci nezpívali, lisí nešustilo kvůli vydáni energie a voda se vesele vypařovala. Tráva potichu šeptala a usychala, stejně jako vše okolo. Na nebi se neobjevil ani ten nejmenší mráček.
Brána se s tichounkým puf zavřela. Před sebou nechala dva lidi, kteří pod zavazadly v dusnu skoro padali. Oba se rozhlédli a vydali se k hloučku vesničanů. Poklonili se jim, stejně jako oni jim. Pak dostali na uvítanou pohárek něčeho na pití. S díkem to přijali.
„Ksakru,“ vyprskl Rodney. Prskal všude okolo sebe. Obsah skleničky byl v nenávratnu někde v trávě a půda ho vsakovala. Vesničané se tvářili dotčeně, přesto se na jejich tváří objevil úsměv. Zuzka si podezřívavě přičichla k pohárku. Ucítila celkem silnou pálenku. V tomhle vedru to bylo nebezpečné. Věnovala pohled okolí. Všichni napjatě čekali na její reakci. Nadechla se a pak ji co nejpomaleji vypila. V duchu se pochválila za to, že ještě před odchodem jedla a za to, že uměla pít. Přesto během chvilky cítila, že jí to trošičku přece jen stouplo do hlavy. Zapila to vodou. Lidé z vesnice se na ni zářivě usmáli. Naznačili Rodneymu a kapitánovi, aby je následovali.
„Cože?“ zděsil se Rodney.
„Jo, slyšel jste dobře, ale budu tak hodná a zopakuji vám to. BUDEME spát za vesnicí, tam BUDEME ve stanu provádět výzkumy a tak dále. Vše pochopil?“ vysvětlila podruhé situaci Zuzana. Doktor na ni pořád nechápavě koukal. Nevšímala si ho. Posbírala tašky a vydala se na místo, které jim ukázali. Během chvilky byl Mckay vedle ní.
„Budeme spolu ve stanu?“ zazněla vyděšená otázka.
„Jo,“ ozvalo se vesele odněkud z kupy plátna.
„Byl byste teď tak laskav a pomohl mi?“ Rodney se neochotně sehnul a podal jí kolík.
„Díky...hele, podívejte,“ začala kapitán. Pohlédla na něj.
„Něco si vyjasníme. Já taky nejsem zrovna nadšená z toho, že jsme tu spolu, ale stalo se a my jsme dostali jen jeden velký stan...“ začala neochotně, „bylo by mě to v celku jedno, kdyby mi váš ochránce Sheppard nedal kázání,“ naštvala se, tady však zmlkla a dál se věnovala stavění stanu. Doktor si ji přeměřil, tak už zjistil celý problém...Sheppard jí dal kázání. Začal ji i celkem litovat.
Blížilo se nádherné poledne. Vedro se stalo nesnesitelným. Nedaleký potok zpíval svoji písničku, probublával a líně se převaloval po kamenech. Nedaleko malé vesničky vyrostl z podivného plátna stan. Neustále se kolem něj motali dva lidé. Pobíhali, pokřikovali a nakonec vždy zmizeli, aby se mohli v zápětí objevit někde jinde. Lidé z vesnice se jich nevšímali, zatím nebyl důvod.
„Někde to tu bylo!“ křičel zrovna doktor McKay.
„Oh, vážně? A já to asi sebrala, že?“ ozvalo se odněkud z hlouby stanu.
„Možná, ale ...“
„Nehledáte tohle, doktore?“ Ze stanu se vynořila ruka a podávala doktorovi nějakou krabičku. Vzal si ji.
„Tak vidíte, měla jste to!“
„Ne, jen to tu leželo na povrchu vašeho batohu.“ Rodney uslyšel uchechnutí.
„Vy jste se mi hrabala ve věcech?“ zavolal do stanu. Chystal se tam vběhnout, ale ve stejnou chvíli vyšla Zuzana. Srazili se ve vchodu.
„Ehm, jste v pořádku, doktore?“ zeptala se, když se zvedali ze země.
„Jo, ale...“
„Ne, nehrabala. Jen jsem to vevnitř poupravila a teď se půjdeme porozhlédnout po té věci, ok?“ Prohlídnul si ji. Musela se převléknout. Měla na sobě tričko bez rukávů, sluneční brýle a velký batoh na zádech. K vestě si zrovna chtěla připnout P-90.
„Jo,“ zamručel naštvaně Rodney. Nevšiml si však, že se kapitán dala na cestu.
„Chcete opalovací krém?“ zaznělo odněkud za jeho zády. Petersonová měla slušný náskok. Ta ženská mu to snad dělala naschvál.
Rodney si prohlížel podivný přístroj. Stál předním nehybně a mlčel. Nic na něm nesvítilo, přesto něco z něho vyzařovalo. Všechny Rodneyho přístroje, jak ze země, tak antické, nefungovali. Prostě něco je rušilo. Musí zjistit, co to je a pak to na chvíli vypne. Podle vesničanů je to vždy upozorní na příchod Wraithů. Zajímavé...
Z venku dolehl k doktorovu uchu křik. Vytáhl svou berettu a pomalu vyšel k ústí jeskynního komplexu. Se zatajeným dechem pohlédl ven. V zápětí zbraň zase schoval. Zuzana pobíhala mezi dětmi a hrála s nimi nějakou hru. Nadšení malí ďáblíci vykřikovali. Opravdu bylo horko a tak se naštvaný doktor pomalu vracel ke své práci v klidném a příjemně chladném prostředí.
Pracoval ještě dlouho. Nějak se mu nedařilo. Nešlo by o to, že je by byl bez různých přístrojů bezmocný, ale šlo to pomalu a ne tak dobře jako s nimi. Ještě ani zcela nepochopil jak to celé funguje a k čemu to vlastně slouží. Bylo to těžší, než si myslel.
„Ehm...“ ozvalo se lehké zakašlání z okraje vchodu. McKay, který byl zabraný do práce nadskočil leknutím.
„Omlouvám se, ale nemáte hlad?“ zeptala se Zuzka. Doktor po ní střelil pohledem, ale měla vlastně pravdu, měl hlad. Podala mu chleba se sýrem a rajčetem.
„Jste tu už několik hodin, nechcete s něčím pomoc?“ zkusila to znovu kapitán. Rodney nakonec zavrtěl halovou a vzal si nabízený chleba. Sedl si na jeden z vyčnívajících kamenů, mlčel.
Nepamatoval si kdy vlastně odešla. Zamyslel se a ona tam pak už nebyla. Na jednom z kamenů nechala talíř s jídlem a láhev plnou vody. Vyhovovalo mu to. Nepřekáželi si a on mohl v klidu pracovat.
Zuzku děti přemluvily na nějakou hru. Nebránila se, Rodney pracoval na to přístroji a když nic nepotřeboval. Brzo ji i děti hra pohltila a všichni vesele vřískali, pobíhali a smáli se, avšak úsměv na kapitánově obličeji nevykouzlili. Možná falešný, ale ne doopravdický. Ona se nesmála, nějak si zvykla na to, že se neusmívá. Spousta lidí to nedělala stejně jako ona.
Jeden chlapeček po ní hodil kouli nacucanou studenou a hlavně mokrou vodou. Překvapením vyvřískla. V horku jí to přišlo strašně studené. Oplatila mu to. Najednou ucítila něčí pohled v zádech. Ohlédla se. Viděla doktorova ramena mizet ve vchodu do podzemí. Zarazila se. Děti do ni vrážely a snažily se ji porazit. Nevnímala je. Styděla se. I když ji doktor zrovna nemusel, tak ho musela pěkně vystrašit. Nakonec nechala zmatené děti a o samotě se vydala za vesnici.
Od lidí dostala nějaké fošny, hřebíky a špalky. Půjčila si nářadí a dala se do práce. Řezala, stloukala, odměřovala a vylepšovala své dílo. Snažila se vyrobit alespoň nějaký stůl pod doktorovy věci a přístroje, kterým nerozuměla. Za tři čtyři hodiny byla hotová s velkým stolem. S pomocí přihlížejících dětí ho nastěhovala do výzkumného stanu. Doufala, že se McKay nenaštve, ale stůl a židle nepobrali. Stačil ten stan, co nesla. Mají tu strávit dost času. Povzdechla si, Atlantis nemohla nikoho postrádat, ale McKay si postavil hlavu a teď tu je s ním. Hlásit se mají až zítra navečer. Zkontrolovala kritickým pohledem své dílo. Bylo to strašné, ale lepší než nic.
„Ehm, kapitáne,“ zatahala ji za ruku jedna z holčiček.
„Ano?“ zeptala se. Připojila jeden ze svých univerzálních úsměvů.
„Maminka vás zve na večeři, prý jste nic neobědvala a tak musíte mít hlad,“ vypísklo děvčátko.
„Děkuji, ráda.“ Následovala holčičku do jedné z chatrčí. U dveří si vzpomněla na doktora. Něco mu donese.
„A, kapitáne, pojďte dál,“ vtáhla ji do dveří postarší žena.
„Moc toho nemáme, ale věřím, že si pochutnáte,“ mrkla na ni. Dovedla ji až ke stolu. Postavila před ní chleba, marmeládu, sýr, rajčata a okurky. Celá její rodina se sesedla okolo ní a čekali až začne jíst.
„Ehm, když vám to nevadí, tak bych vám ukrojila a namazala chleba,“ začala nejistě kapitán.
„Ale, drahoušku,“ začala matka, „přece se prvně najíte vy, mi až po vás.“ Zuzana na ni koukala s pootevřenými ústy.
„Copak? Není to tak správné?“ zeptala se znovu žena. Dívka naproti ní rychle zamrkala.
„Ne...teda vlastně jo, sakra, ne!“ vypravila ze sebe překvapená Petersonová. Všichni na ni pohlédli, mohla si v jejich tvářích předčíst strach.
„Podívejte, měli bychom se najíst společně...takže, co si dáte?“ řekla poněkud nezdvořile, ale kupodivu se atmosféra u stolu uvolnila.
Zuzana poprosila o večeři pro doktora. Mohla mu ji připravit, proto poprosila ženu o půjčení talířku. Na něj nakrájela chleba, pokladla na něj sýr a rajčata. Poděkovala, za vydatnou večeři a s vřelým úsměvem a mnoha díky opustila dům. Vydala se do podzemí.
Doktora McKaye našla zabraného do výzkumu. Pobíhal kolem stroje a neustále si něco zapisoval. Chvíli ho pozorovala.
„Ehm...“ snažila se ho moc nevyděsit, přesto nadskočil leknutím.
„Omlouvám se, ale nemáte hlad?“ zeptala se ho a podala mu jeden z chlebů.
„Jste tu už několik hodin, nechcete s něčím pomoc?“ Doktor však mlčel a stále na ni koukal, pak si přece jenom vzal nabízený chleba. S lehkým povzdechem dosedl na jeden z velkých a všudy přítomných kamenů. Nevnímal ji. Nedaleko něj mu nechala večeři se svojí láhví na vodu. Co nejpotišeji se vydala k východu. Měla čas, tak by mohla vyrobit postele.