SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Krásne zakončenie ďalšej super poviedky
Jediné, čo mi trošku nesedelo, bolo:

komise dne 24.11.2006. Celé zasedání trvalo několik hodin, po jeho zakončení se porota znovu sešla a to dne 26.11.

prosto ten pojem času, ale inač bezva

Tak napřed, mooooc děkuji a ještě k tomu časovému údajů. Díky za připomínku. Ta porota se měla rozejít, dva dny to nechaly ležet a pak se znovu sešli (26.11.), aby řekly, co a jak bude . Chápu, nejde to z toho moc poznat

Jejda, chyba bola na mojej strane Ja som čítala, že zasadanie trvalo niekolko DNI a nie HODIN ach jaj, občas čítam hovadiny. Lebo ak trvalo niekoľko dni a potom si dali na dlhší čas pauzu a zišli sa o dva dni... prosto mi to nesedelo. A to som si to prečítala aspoň tri krát. No... nabudúce si to pozriem radšej 4 krát, aby som potom nehovorila bludy. Dáva to zmysel, len človek musí čítať to, čo je napísané

Tak to mám pro vás čtenáře malinké oznámení: Nová povídka se píše , ale pomalu a to opravdu pomalu. Brzo však budu mít na pár dní prázdniny a všechno doženu. Sliby uskutečním, po některých se hold nebudu ukazovat na srazech ... doufám však, že všechno stihnu v nejbližší době (hloupá škola )

Ahojte! Mooony je tu a s ním nová povídka . Ok, dobře nebudeme to přehánět...je tu nová povídka! Jmenuje se: Všude kolem nás.
Na pár věcí bych chtěla tedy upozornit a to je: je smutně naladěná, což se ovšem omlouvám. Další věc je, že jsem byla mírně ovlivněna v tom, co se komu stane. Teda ve finální fázi. Doprčic začínám se v tom ztrácet...Každopádně podnět pro tohle mi dala Anijsha a Pet Holly. Oběma děkuji...

A o čem to je? Doktor Beckett přilétá v Jumperu na neznámou planetu s doktorem McKayem, kde se nachází nemocný výzkumný tým. Planeta je neobydlená, ale něco je ve vzduchu...nemoc? Smrt? Na to musí oba přijít a to co nejrychleji...

Pěkné počtení!

Všude kolem nás

Jmenuji se Rodney McKay. Býval jsem jeden z největších a nejlepších vědců ve vzdáleném městě. Vlastě jsem býval génius, ale už dávno se za něj nepovažuji. Možná proto, že jsem zklamal, že jsem zapomněl...je tolik důvodů, ale nikdy bych nevyměnil ta léta ztrávená na Atlantis, nikdy. Bývala to moje rodina, můj domov.

Měl jsem nádherný život, překrásný. Byl plný nečekaných věcí, zvratů a přátelství. Osud mi nedopřál tolik štěstí, kolik bych si přál. Přišel jsem o přátele, o rodinu... Někdy si vážně přeji být mrtvý, ale kdo by to pak vrátil těm špatným?

***
„Prostě leť rovně!“ rozčiloval se Rodney. Doktor Beckett začal jak naschvál letět mnohem hůř.
„Soustřeď se, Carsone!“
„Vždyť dělám co můžu, jen si to zkus!“ ohradil se. Chvíli bylo ticho, které bylo přerušované jen šustěním motoru.

„Přistaň támhle vlevo,“ přikázal Rodney, který nabral svůj ztracený klid. Doktor ho nakonec poslechl.
„Příště řídíš ty!“ zamručel naštvaně. Mckay ho raději ignoroval. Po necelé hodině, kterou strávili společně v Jumperu, by se teď mále uškrtili. Jakmile Jumper dosáhl povrchu země, tak se oba doktoři zvedli za svých míst. S naštvanými pohledy posbírali své věci a vydali se ven. Tam na ně čekal podplukovník Sheppard.

„Konečně jste tu doktore, pacientům se přitížilo,“ byla první věta kterou uslyšeli. Doktor si povzdechl.
„Kde jsou, podplukovníku?“
„Pár metrů odsud.“ Zavedl oba doktory k raněným.

„Nevíte, jak se to mohlo stát? Vždyť jste říkal, že je tahle planeta neobydlená,“ zajímal se Carson.
„Je neobydlená, ale přesto celý výzkumný tým onemocněl. Myslím, že bude lepší, když se na to podíváte sám,“ dopověděl John a zavedl je k provizorní ošetřovně. Odkryl vrchní plachtu a nechal doktora nakouknout.

Uvnitř to vypadalo jako po nějakém hurikánu. Lidé leželi na lůžkách, někteří jen seděli. Byl zde neuvěřitelný smrad a horko. Všichni do jednoho popíjeli neustále vodu. Občas se ozvalo zasténání, jinak zde bylo ticho. Někteří spali, jiní seděli a koukali. Mezi pár nemocnými se občas ozval tlumený hovor.

Doktor si nasadil roušku a vešel do stanu. Pečlivě si všechny prohlédl. Byli pobledlí, horší případy blouznily a měly vysokou horečku. Často zvraceli, proto neustále pili vodu a něco jedli. Padali jim vlasy a kůže na některých místech zšedla. Beckett něco takového v životě neviděl. Co nejdříve skončil s prohlídkou a opustil stan poněkud ve spěchu. Na čerstvém vzduchu se konečně nadechnul. Chtělo se mu zvracet. Nakonec však udržel žaludek na svém místě.

„Tak co? Všechno v pořádku?“ zastavil se u doktora Sheppard. Beckett kývl.
„Zjistil jste něco?“
„Zatím jen to, že vzduchem by to snad nemělo být nakažlivé. Voda a jídlo by to mohlo být. Udělám ještě rozbory, ale nepijte tu už žádnou vodu a nejezte jídlo. Všechno dovezte z Atlantis a nechte to v Jumperu. Podle všeho to ukazuje na nějaký druh otravy, netuším z čeho, ale bude to asi nějaký neznámý prvek,“ tady skončil. John na něj upřímně koukal.
„Ale my jsme na veškerou vodu použili chlorované tabletky, vodou to nebude,“ snažil se ujistit i sebe.
„Možná ne, ale pokud na to nepůsobí tablety, tak tu máme pořád riziko otravy...Kdo všechno ze zdravých pil vodu a jedl místní jídlo?“ zajímal se doktor.
„Já a Teyla, o McKayovi nic nevím a Ronon měl vlastní...“
„A to je vše? Nikdo jiný není zdravý?“ John po téhle otázce smutně zakroutil hlavou. Oba muži posmutněli.

„Kousek dále je zničené město, pokud by vás to zajímalo,“ začal po chvíli ticha podplukovník.
„Rodney na něm pracuje a snaží se přijít na to, co by to mohlo způsobit. Dám mu vysílačkou vědět, že nesmí tu nic pít a ani jíst,“ dodal a usmál se, avšak hned se změnil úsměv do šklebu. John pobledl a na čele mu vyrašil pot.
„Je vám dobře?“ zeptal se starostlivě Carson.
„Jsem ok, jdu dát nějaké rozkazy ostatním. Pokud byste mě potřeboval,“ ukázal na vysílačku, kývnul a odešel. Doktor Beckett se vrátil nazpět k práci. Začal dělat vyšetření u všech a tentokrát pořádně.

V průběhu vyšetřování třetího pacienta uslyšel Carson z vysílačky:
„Teylo, Rodney, Ronone!“ Hlas byl nepochybně Sheppardův.
„Doktor Beckett si myslí, že by mohlo jít o nějakou otravu, takže nepijte místní vodu, nejezte zdejší jídlo a moc se ničeho bez ochranných rukavic nedotýkejte. Já se teď vracím na Atlantis pro zásoby vody a jídla. Na starosti to tu má Teyla. Sheppard konec.“ Odpovědi byli různé, ale všichni pochopili. Během tohoto radiového hlášení dělal doktor testy.


Den ubíhal. Vítr lehounce foukal, slunce svítilo. Přestože vanul vítr, tak se listí na stromech skoro vůbec nepohnulo. Všichni zdraví pracovali a den se pomalu chýlil k večeru. Slunce sestoupilo k obzoru a na tmavě modrém východě vyběhly nahoru první hvězdičky.

Carson se protáhnul. Byl tak unavený a všechno ho bolelo. Před nějakou dobou ho navštívil Rodney a dokonce se přemohl, nabídl pomoc. Doktor souhlasil, a proto tu už nejméně hodinu seděli a dělali společně rozbory.

Na některé výsledky museli počkat do druhého dne a proto teď mlčky odpočívali. Občas se po sobě podívali. Tolik to chtěli mít za sebou, tolik chtěli porovnat výsledky Rodneyho pátrání ve městě a Carsonovo vyšetřování nemocných. Vše zde mělo svůj čas.


Kolem jedenácté večer to vzdali, oba se položili na jednoduché postele a přikryli se tenkou přikrývkou, avšak ani jeden nespal. Dlouho koukali do stropu stanu, který se nad nimi klenul, jako by je chtěl pohltit.

„Mám strach, že s tím nic neudělám, že nedokážu nikoho zachránit,“ promluvil do ticha Carson. Chvíli se po stanu rozprostírala temnota.
„Já mám strach,“ začal Rodney, „že už onemocněl i John s Teylou.“ McKay zamrkal, přesto to nikdo v nepropustné temnotě nemohl vidět.
„Já a Ronon jsme dlouho pili a jedli ze zásob. Vlastně do dnešního dne jsem neměl jedinou kapku vody ani sousto jídla z téhle planety...“ zašeptal Rodney. Pod stanovou plachtou se znovu rozprostřelo mlčení.

„V životě jsem takovou otravu neviděl, musí trpět,“ posteskl si doktor Beckett po další hodině koukání do plátna. Tentokrát mu však bylo odpovědí pouze zamručení. Doktor usnul až k ránu. Celou dobu ho neustále tížily noční můry...


„Doktore!“ odněkud se ozývalo zoufalé volání.
„DOKTORE!“ volání si změnil v šílený křik. Plachta stanu se odhrnula a Carsona bodlo do očí sluneční světlo. Vzbudilo ho. Teprve teď mu vše začalo docházet.
„Co se stalo?“ zamumlal, přesto už vnímal okolí. Rozhlédl se po stanu. Ve vchodu stála bledá a na pokraji sil Teyla. Po čele se jí linul pot, z koutku úst ji tekla krev.
„Pane bože,“ vydechl Rodney. Žena ve vchodu do stanu ztratila vědomí.

„Co se stalo?“ snažil se dozvědět Carson, ale odpovědi se mu nedocházelo. Teyla sice byla při vědomí, avšak nedokázala odpovědět. Po chvíli však něco zachroptěla. Znělo to jako nemocní. Doktora přepadlo strašlivé podezření. Nechal Teylu v McKayově ochraně a vydal se do provizorní ošetřovny.

Jako v transu došel před stan. Na obličej si nasadil roušku. Před očima měl mlhu. Snažil se udržet při vědomí, bylo to těžké. Všude se vznášel podivní zápach. Carson se v duchu opravil, byla to smrt. Byla všude, okolo stanu, ve vzduchu, v zemi, dokonce i v jeho mysli. Nakonec roztřesenou rukou odhrnul plachtu, která mu zakrývala něco, co mu mělo zůstat skryto. V témže okamžiku se ze stanu vyhrnulo dusno. Zubožený doktor věšel dovnitř.


„Hej! Carsone?“ volal na něj Rodney a mával mu rukou před očima. Jeho nejlepší přítel seděl na zemi a zhluboka dýchal. Z očí se mu řinuly slzy.
„Co se, sakra, děje?“ dožadoval se stále svého Rodney. Nedaleko od nich oddychovala Teyla.

Doktor Beckett pohlédl na svého přítele. V jeho očích bylo prázdno. McKay porozuměl, nepotřeboval, aby to vyslovil, prostě to věděl. Ztěžka dosedl vedle něj.
„Kolik?“ zašeptal do ticha. Měl však pocit, jako by křičel.
„Polovina,“ zaznělo v odpovědi. Doktorův obličej zmizel v dlaních.
„A druhá polovina? A Teyla? Co John?“ začal panikařit doktor McKay.
„Co John?!“ zakřičel v zoufalství.
„Zemřou...všichni...“ Doktor medicíny omdlel.

Nikdy si nepřipadali tak bezradní ani jeden. Dělali rozbory, porovnávali výsledky, zkoumali. Doktor Beckett pobíhal mezi pacienty a snažil se je vyšetřovat. Zjišťoval, kdo je další na řadě a podle toho je s Mckayem přesouvali do různých částí stanu. Teylu v polovině dne donesli k ostatním a položili ji vedle spícího Johna.

Podplukovník Shepprard umíral. Ztěžka dýchal, třásl se po celém těle a po čele mu tekl chladný pot. Vše nasvědčovalo tomu, že dnešní noc nepřežije. Společně s ním se mělo odebrat na věčnost další řádka lidí...zbytek výzkumného týmu i s Teylou.


„Podívej, něco jsem našel,“ zavolal od počítače Rodney. Během sekundy stál Carson po jeho boku. Oba si prohlíželi záznamy, které Rondney včera našel.
„Ach můj...bože,“ vydechli součastně. Jejich oči jezdili po obrazovce. Mozek odmítal uvěřit tomu, co si četli.

„Dělali pokus s něčím nezmámým a vymklo se jim to z rukou...proto je tu ta pustina, proto tu není život. Je to tu celé zamořené!“ Rodneyho mozek začal znovu pracovat.
„Je to všude! Ve vodě, vzduchu, zemi, jídle dokonce i v nás!“ jeho panické já se ozvalo.
„Proč ne my?“
„Cože?“ zeptal se poněkud překvapeně Rodney.
„Proč nejsme nemocní i my?“ položil znovu svou otázku doktor.
„Oni se dotýkali země, pili vodu, jedli jídlo, dýchali...dostávali třikrát větší dávku než my dva,“ odpověděl si vzápětí sám.
„Teď když víme, co to je, můžeme to přemoci.“ Oba dva zasedli s novým elánem k počítačům a hledali lék.


Blížila se čtvrtá hodina polední. Vzduch ve stanu byl téměř nedýchatelný, doktoři se potili. Měli neustále pocit, že je někdo pozoruje, neustále se vrtěli na židlích, byli podivně roztěkaní. Teplý zvuk jim k uším donesl podivné zvuky. Oba na sebe pohlédli. Vyšli ze stanu.

Nedaleko řeky stál podplukovník Sheppard a Teyla. Spolu s ostatními stáli nad velkou dírou. Všichni pracovali z posledního. Rodney s Carsonem k nim doběhli.
„Měli byste všichni odpočívat!“ vykřikl Beckett v zoufalství. Několik pohledů se na něm zastavilo. Zmlkl. Pochopil, přidal se.


Planetu zahalilo rudé světlo. Pronikalo všude, nebylo před ním úniku. Bylo všude okolo. Zlatý kotouč klesal k obzoru, město začalo vrhat strašidelné stíny. Od země se svedla mlha. Bílé chomáče zrůžověly a převalovaly se ve vzduchu. Vítr se proháněl a sem tam rozhrnul chomáče narůžovělé vaty.

Poslední paprsky se zaleskly na dvou postavách. Stáli na kraji řeky, nad rozrytou hlínou. Po tvářích jim tekly slzy a oba upřeně pozorovali zemi.
„Skoro jsme to měli, Rodney,“ pronesla jedna.
„Skoro...měli bychom se vrátit domů.“
„Ale neuspěli jsme...“
„Carsone? Pojď, půjdeme...“

O hodinu se za dvěma muži zavřela modrá hladina. Nad planetou se rozhostilo ticho. Nic se zde nepohnulo ani vítr, ani stany. Temnota pohltila vše, na nebi nezasvítila jediná hvězda...vše umlklo.


Uplynula léta a spousta času od téhle mise. Lorne byl povýšen. Na Atlantis se střídali velící, kteří neustále chybovali. Spousta věcí se změnila, tak jako se měnila přátelství a vztahy. Lidé odcházeli a umírali. Wraithové už nepředstavovali takovou hrozbu. Atlantis měla být uzavřena, jednou provždy.

***

Pokud někdo najdete tento deník, bude číst tyto stránky, tak vyvarujte se chyb. Těm které jsem napáchal já. Město stále potřebuje obyvatele, musí žít, avšak pro nás už tu není místo. Je čas na předání jiným, tak jako to udělali antikové. Dnes se brána zavře a znovu bude dlouho mlčet....

Vše jsme udělali na památku lidí, kteří tu ztratili život...Carson Beckett, Teyla, Elizabeth Weirová, John Sheppard...

Pero škrábalo o papír. Inkoust pomalu docházel, stejně jako svíčka. Ta svítila slabým světlem. Světelné paprsky se odráželi od stěn. Bylo tu podivné ticho, tíživé a strašné. Neblikaly tu žádné kontrolky, lidé tu nechodili, Atlantis umlkla.

Rodney zaklapl deník. Povzdechl si a rozhlédl se. Město mlčelo. Bylo tmavé a tiché. Tolik si přál se vrátit a změnit spoustu věcí, ale na to bylo pozdě.

„Doktore? Budeme muset jít...“ Rodney se otočil za hlasem. Ten člověk tu zůstal jako on. Chtěl se přesvědčit, že bude všechno v pořádku. „Já vím, plukovníku. Je všechno v pořádku?“ zeptal se naprosto zbytečně. Muž kývnul.

Brána se naposledy otevřela. Dva muži to sledovali s posvátnou úctou. „Nezapomněl jste něco, doktore?“ zeptal se podezřívavě muž. Rodney se uličnicky usmál, tak jako to dělával John. „Nevím, plukovníku Lorne, ale pokud opravdu něco...myslím si, že to nebylo důležité...“ A oba vkročili do modrého kruhu.

Brána mlčela a město plavalo na oceánu. Byl klid a mír. Atlantis byla vypnutá. Měsíc prozařoval do oken, odrážel se od stěn. V řídící místnosti se hvězdy zaleskly na podivném předmětu. Byla to kniha pečlivě uzavřená v neprodyšném obalu. Na jejím obalu bylo napsáno: Dr. Rodney Meredith McKay...

*hlasité skandování* Už je to tady! Už je to tady!

No, ted k povídce Líbila se mi Jen mohla být trochu delší a mohla jsi celou situaci popsat více do podrobna, občas jsem v tom měla hokej. Ale ten konec stál za to, byl perfektní. A mrtvá Teyla, to je bonus

Oj, díky . No jo, zmatek...to jsem celá já. Za pocit chaosu se omlouvám a snad Teyla nikomu chybět nebude .(Mrtvá Teyla, to je obrovský bonusek kdybys viděla jak se mi bránila !!!)

Ďalšia poviedka, super !!! No ako hovorila Anijsha, mohla byť trošku dlhšia, ale inač fajn

Děkuji, Lejo (vždycky mi udělá radost, když napíšeš nějakou tu kritiku - a rozhodně to nemyslím jako ironii, ale myslím to vážně)...já vím, máte pravdu příští povídka bude delší...teda pokud nejsou, už povídky jednotvárné

Tak jsem se konečně dostala k tomu, abych se taky vyjádřila. Jsem moc ráda, že jsi ji konečně napsala, tak dlouho jsem na ni čekala a těšila se na ni... moc se mi líbí, sice souhlasím s ostatními, že mohla být víc popisnější, ale i tak je super , jen tak dál .

Docela by mě zajímalo, co se stalo s Carsonem a Rononem...
...ale jinak, až na tu stručnost, je povídka opravdu moc povedená - ostatně jako obvykle.

Pet Holly: Díky (potěšení na mé straně ), jsem ráda, že jste mě inspirovaly s Anijshou...věřte mi, že mě a inspirace stále říká, abych v ní pokračovala (teda co se týká pár osob - ehm, ahoj Teylo ).

Blanca: Prvně moc díky a teď k doktorům. Zdrceni se vrátili na Atlantis a dál? To už by bylo na další příběh, ale věřím, že se s tím vyrovnali...no a jako poslední zůstal jen Rodney. Atlantis po několika letech zavřeli. Ještě jednou díky

A pak mám další oznámení. Mám další povídku, kterou jsem dopsala, ale nikdo neudělal korekci, takže si na ni chvilku počkáte. Můžu však říct, že hlavní roli dostal doktor McKay a neznámá osoba. Jako obvykle píšu s novou postavou, tady (jako ve spoustě dalších) si nechávám dvířka otevřená, kdyby mě náhodou přepadl amok a chtěla bych pokračovat ve vztahu těch dvou.
Pro zvědavce přidávám malí spoiler.

Toto je spoiler!!!:

Oba dva se nemají v lásce, protože jsou si podobní...a dobře to ví. V životě přichází situace, kdy si oba uvědomí jak jsou si blízko. Někdy, však pokračujeme v předstírání, jako by se nic nestalo...Někdy si říkám, že jsem v tomhle krutá...

Jak jsem psala dříve, tak tu mám novou povídku na pokračování. Jmenuje se Uvězněni. Hlavní postava je dr. Rodney McKay a kapitán Zuzana Petersonová. Zuzana a Rodney se nemají v lásce, to ví všichni. Jsou si podobní, stejně jak by někdo řekl namyšlení, cynický a egoistický, přitom je to jejich obrana. Jejich postoje se změní v okamžiku, kdy jsou vyslaní na jedu planetu a sdílí spolu několik dnů...možná až příliš dlouhých

Pěkné počtení a pardon za chybky

Uvězněni - část první

„Hej! Doktore McKay, počkejte!“ Rodney zavřel oči a zastavil se.
„Co potřebujete, kapitáne?!“ vyštěkl na mladou ženu.
„Jen, abyste počkal. Půjdu s vámi do zasedačky. Doktorka Weirová mě teď volala, asi s vámi půjdu na misi,“ řekla a mrkla na doktora. Ten jen stál a nevěřícně na ni koukal. Zamrkal. To se mu snad jen zdálo.
„Tak pojďte, nebo přijdeme pozdě,“ zavolala na něj a obdařila ho širokým úsměvem. Zase měla před ním náskok.

A bylo to tu, splnil se mu jeden z nejhorších snů. Doktor McKay myslel, že se zblázní, právě se dozvěděl, že s ním půjde na misi kapitán Zuzana Petersonová. Ne, že by byla hrozná, ale Rodney ji nemohl vystát. Doháněla ho k šílenství. Měla stejnou obranu, jako on. Byla cynická a ... prostě si byli podobní. Přitom to byla taková šedá myš, ale když chtěla, tak stačila dvě slova a McKay ji měl chuť uškrtit. Bohužel na to brzo přišla a náramně si to užívala, kdykoliv byla příležitost, tak si rýpla a tak nebylo divu, že doktor opouštěl zasedací místnost značně rozladěn.


Kapitán Zuzana Petersonová byla mladá a ne moc pohledná dívka. Nebyla to sto osmdesát měřící blondýnka, byla opak. Malá, hubená, zelenooká ženská s hnědými, vlnitými, dlouhými vlasy, která se dostala k armádě náhodou. Brzy se z ní však stal profesionál a ona se dostávala do vyšších postů. Nebývala vždy taková, jaká byla teď. Dříve byla veselá, smála se a usmívala. Pak přišel nějaký obrat a ona se změnila. Veselost vyměnila za ironii, úsměvy za úšklebky, čišel z ní chlad. Spousta lidí se v její přítomnosti necítila nejlépe. Všechny přátele skoro ztratila, stejně jako rodinu, byla sama.


Rorney si pro sebe něco mumlal a balil si věci. Na misi bude potřebovat spoustu přístrojů a různých věcí. Hlavu měl jak balón a navíc jím cloumal vztek. Porozhlédl se po místnosti, měl sbaleno. Sebral všechny tašky, vydal se k bráně.

Šel pomalu chodbami, snažil se oddálit jejich setkání. Čím později, tím lépe a navíc ty tašky taky něco vážily. Přepadla ho hrozná deprese. Nevadilo by mu, kdyby šel ještě s Johnem nebo s Rononem, ale jít jen s Petersonovou byl trest! Z toho všeho ho rozbolela hlava. Ne, oprava, z toho ne. Za to mohl její citrónový parfém. Jak on ji neměl rád, neustále do něj rýpala a ještě jí John občas pomohl.

Pomalým, velmi pomalým, krokem došel do místnosti s bránou. Nikdo mu nevěnoval velkou pozornost. Všechna zatím směřovala ke kapitánovi, která toho dostala na starosti opravdu hodně. Byla ověšena zavazadly a Sheppard jí právě něco velice jasně vysvětloval. Tvářil se přísně. Jeho pohledu se nadalo říct ne. Zuzana na něj hleděla. Vypadala poněkud klidně.

Doktor k nim vykročil.
„...prostě dáte pozor, jasné?!“ uslyšel Johnovo kázání.
„Ano, pane!“ zazněla odpověď. Bylo však jasné, že by něco nejradši dodala, ale na poslední chvíli si všimla přicházejícího vědce.
„Doktore,“ kývla na pozdrav. John se na něj s úsměvem otočil a taktéž pozdravil. Rodney se zastavil a prohlédl si je. Sheppard jí musel pěkně vynadat. Byla ticho a nepřidala žádnou poznámku, zvláštní.
„Kapitáne, předávám doktora do vaší péče,“ řekl poněkud zvesela John.
„Hm.“
„Prosím?“
„Ano, pane!“

Zuzana k němu přistoupila a natáhla k němu jedinou volnou ruku.
„Dejte mi jedno z těch zavazedel,“ pronesla nebezpečně.
„Ne, to je dobré.“ Kapitánovi oči se zúžily. Přistoupila těsně k němu a naklonila se co nejblíže.
„Jak chcete, ale něco byste měl vědět. Vesnice je vzdálena nejméně kilometr od brány a já mám sice stejně zavazadel, ale...“ řekla to tak tiše, aby to slyšel zřetelně a navíc jen on. Doktor si dal jedna a jedna do hromady a pak jedno z nejtěžších zavazadel skoro hodil po Zuzaně. Ušklíbla se, jako vždycky.

Brána se roztočila. Symboly se v pravidelném intervalech rozsvěcely. Vše to působilo velmi dramatiky. Pro všechny to však byla běžná věc, proto nebylo divu, když se všichni v místnosti věnovali něčemu jinému. Po nějaké chvíli se vše změnilo. Symboly na kruhu svítily a z jeho útrob vyšplíchla modrá vlna. Vyběhla do prostoru a pak se vrátila. Celou místnost zaplavilo namodralé a jasné světlo. Pronikalo do každého, přesto ho nikdo necítil.

„Kapitáne, doktore Mckay,“ ozvalo se jim za zády, „můžete jít.“ Oba oslovení upírali pohledy jinam, přesto vykročili ve stejnou chvíli. Brzy zmizeli v modrém nekonečnu, které přestavovala hvězdná brána.
„Johne, nemyslím si, že to byl dobrý nápad,“ otočila se doktorka Weirová na Shepparda, když se brána zavřela.
„Vždyť se pozabíjí!“ John Sheppard se usmál. Kapitánovi to velice živě vysvětlil, ta mu nezkřiví ani vlásek...


Nad planetou svítil zlatý kotouč a vysával život. Díky bezvětrnému počasí se zde rozptýlilo dusno. Ptáčci nezpívali, lisí nešustilo kvůli vydáni energie a voda se vesele vypařovala. Tráva potichu šeptala a usychala, stejně jako vše okolo. Na nebi se neobjevil ani ten nejmenší mráček.

Brána se s tichounkým puf zavřela. Před sebou nechala dva lidi, kteří pod zavazadly v dusnu skoro padali. Oba se rozhlédli a vydali se k hloučku vesničanů. Poklonili se jim, stejně jako oni jim. Pak dostali na uvítanou pohárek něčeho na pití. S díkem to přijali.

„Ksakru,“ vyprskl Rodney. Prskal všude okolo sebe. Obsah skleničky byl v nenávratnu někde v trávě a půda ho vsakovala. Vesničané se tvářili dotčeně, přesto se na jejich tváří objevil úsměv. Zuzka si podezřívavě přičichla k pohárku. Ucítila celkem silnou pálenku. V tomhle vedru to bylo nebezpečné. Věnovala pohled okolí. Všichni napjatě čekali na její reakci. Nadechla se a pak ji co nejpomaleji vypila. V duchu se pochválila za to, že ještě před odchodem jedla a za to, že uměla pít. Přesto během chvilky cítila, že jí to trošičku přece jen stouplo do hlavy. Zapila to vodou. Lidé z vesnice se na ni zářivě usmáli. Naznačili Rodneymu a kapitánovi, aby je následovali.

„Cože?“ zděsil se Rodney.
„Jo, slyšel jste dobře, ale budu tak hodná a zopakuji vám to. BUDEME spát za vesnicí, tam BUDEME ve stanu provádět výzkumy a tak dále. Vše pochopil?“ vysvětlila podruhé situaci Zuzana. Doktor na ni pořád nechápavě koukal. Nevšímala si ho. Posbírala tašky a vydala se na místo, které jim ukázali. Během chvilky byl Mckay vedle ní.

„Budeme spolu ve stanu?“ zazněla vyděšená otázka.
„Jo,“ ozvalo se vesele odněkud z kupy plátna.
„Byl byste teď tak laskav a pomohl mi?“ Rodney se neochotně sehnul a podal jí kolík.
„Díky...hele, podívejte,“ začala kapitán. Pohlédla na něj.
„Něco si vyjasníme. Já taky nejsem zrovna nadšená z toho, že jsme tu spolu, ale stalo se a my jsme dostali jen jeden velký stan...“ začala neochotně, „bylo by mě to v celku jedno, kdyby mi váš ochránce Sheppard nedal kázání,“ naštvala se, tady však zmlkla a dál se věnovala stavění stanu. Doktor si ji přeměřil, tak už zjistil celý problém...Sheppard jí dal kázání. Začal ji i celkem litovat.


Blížilo se nádherné poledne. Vedro se stalo nesnesitelným. Nedaleký potok zpíval svoji písničku, probublával a líně se převaloval po kamenech. Nedaleko malé vesničky vyrostl z podivného plátna stan. Neustále se kolem něj motali dva lidé. Pobíhali, pokřikovali a nakonec vždy zmizeli, aby se mohli v zápětí objevit někde jinde. Lidé z vesnice se jich nevšímali, zatím nebyl důvod.

„Někde to tu bylo!“ křičel zrovna doktor McKay.
„Oh, vážně? A já to asi sebrala, že?“ ozvalo se odněkud z hlouby stanu.
„Možná, ale ...“
„Nehledáte tohle, doktore?“ Ze stanu se vynořila ruka a podávala doktorovi nějakou krabičku. Vzal si ji.
„Tak vidíte, měla jste to!“
„Ne, jen to tu leželo na povrchu vašeho batohu.“ Rodney uslyšel uchechnutí.
„Vy jste se mi hrabala ve věcech?“ zavolal do stanu. Chystal se tam vběhnout, ale ve stejnou chvíli vyšla Zuzana. Srazili se ve vchodu.

„Ehm, jste v pořádku, doktore?“ zeptala se, když se zvedali ze země.
„Jo, ale...“
„Ne, nehrabala. Jen jsem to vevnitř poupravila a teď se půjdeme porozhlédnout po té věci, ok?“ Prohlídnul si ji. Musela se převléknout. Měla na sobě tričko bez rukávů, sluneční brýle a velký batoh na zádech. K vestě si zrovna chtěla připnout P-90.
„Jo,“ zamručel naštvaně Rodney. Nevšiml si však, že se kapitán dala na cestu.
„Chcete opalovací krém?“ zaznělo odněkud za jeho zády. Petersonová měla slušný náskok. Ta ženská mu to snad dělala naschvál.


Rodney si prohlížel podivný přístroj. Stál předním nehybně a mlčel. Nic na něm nesvítilo, přesto něco z něho vyzařovalo. Všechny Rodneyho přístroje, jak ze země, tak antické, nefungovali. Prostě něco je rušilo. Musí zjistit, co to je a pak to na chvíli vypne. Podle vesničanů je to vždy upozorní na příchod Wraithů. Zajímavé...

Z venku dolehl k doktorovu uchu křik. Vytáhl svou berettu a pomalu vyšel k ústí jeskynního komplexu. Se zatajeným dechem pohlédl ven. V zápětí zbraň zase schoval. Zuzana pobíhala mezi dětmi a hrála s nimi nějakou hru. Nadšení malí ďáblíci vykřikovali. Opravdu bylo horko a tak se naštvaný doktor pomalu vracel ke své práci v klidném a příjemně chladném prostředí.

Pracoval ještě dlouho. Nějak se mu nedařilo. Nešlo by o to, že je by byl bez různých přístrojů bezmocný, ale šlo to pomalu a ne tak dobře jako s nimi. Ještě ani zcela nepochopil jak to celé funguje a k čemu to vlastně slouží. Bylo to těžší, než si myslel.

„Ehm...“ ozvalo se lehké zakašlání z okraje vchodu. McKay, který byl zabraný do práce nadskočil leknutím.
„Omlouvám se, ale nemáte hlad?“ zeptala se Zuzka. Doktor po ní střelil pohledem, ale měla vlastně pravdu, měl hlad. Podala mu chleba se sýrem a rajčetem.
„Jste tu už několik hodin, nechcete s něčím pomoc?“ zkusila to znovu kapitán. Rodney nakonec zavrtěl halovou a vzal si nabízený chleba. Sedl si na jeden z vyčnívajících kamenů, mlčel.

Nepamatoval si kdy vlastně odešla. Zamyslel se a ona tam pak už nebyla. Na jednom z kamenů nechala talíř s jídlem a láhev plnou vody. Vyhovovalo mu to. Nepřekáželi si a on mohl v klidu pracovat.


Zuzku děti přemluvily na nějakou hru. Nebránila se, Rodney pracoval na to přístroji a když nic nepotřeboval. Brzo ji i děti hra pohltila a všichni vesele vřískali, pobíhali a smáli se, avšak úsměv na kapitánově obličeji nevykouzlili. Možná falešný, ale ne doopravdický. Ona se nesmála, nějak si zvykla na to, že se neusmívá. Spousta lidí to nedělala stejně jako ona.

Jeden chlapeček po ní hodil kouli nacucanou studenou a hlavně mokrou vodou. Překvapením vyvřískla. V horku jí to přišlo strašně studené. Oplatila mu to. Najednou ucítila něčí pohled v zádech. Ohlédla se. Viděla doktorova ramena mizet ve vchodu do podzemí. Zarazila se. Děti do ni vrážely a snažily se ji porazit. Nevnímala je. Styděla se. I když ji doktor zrovna nemusel, tak ho musela pěkně vystrašit. Nakonec nechala zmatené děti a o samotě se vydala za vesnici.

Od lidí dostala nějaké fošny, hřebíky a špalky. Půjčila si nářadí a dala se do práce. Řezala, stloukala, odměřovala a vylepšovala své dílo. Snažila se vyrobit alespoň nějaký stůl pod doktorovy věci a přístroje, kterým nerozuměla. Za tři čtyři hodiny byla hotová s velkým stolem. S pomocí přihlížejících dětí ho nastěhovala do výzkumného stanu. Doufala, že se McKay nenaštve, ale stůl a židle nepobrali. Stačil ten stan, co nesla. Mají tu strávit dost času. Povzdechla si, Atlantis nemohla nikoho postrádat, ale McKay si postavil hlavu a teď tu je s ním. Hlásit se mají až zítra navečer. Zkontrolovala kritickým pohledem své dílo. Bylo to strašné, ale lepší než nic.

„Ehm, kapitáne,“ zatahala ji za ruku jedna z holčiček.
„Ano?“ zeptala se. Připojila jeden ze svých univerzálních úsměvů.
„Maminka vás zve na večeři, prý jste nic neobědvala a tak musíte mít hlad,“ vypísklo děvčátko.
„Děkuji, ráda.“ Následovala holčičku do jedné z chatrčí. U dveří si vzpomněla na doktora. Něco mu donese.

„A, kapitáne, pojďte dál,“ vtáhla ji do dveří postarší žena.
„Moc toho nemáme, ale věřím, že si pochutnáte,“ mrkla na ni. Dovedla ji až ke stolu. Postavila před ní chleba, marmeládu, sýr, rajčata a okurky. Celá její rodina se sesedla okolo ní a čekali až začne jíst.

„Ehm, když vám to nevadí, tak bych vám ukrojila a namazala chleba,“ začala nejistě kapitán.
„Ale, drahoušku,“ začala matka, „přece se prvně najíte vy, mi až po vás.“ Zuzana na ni koukala s pootevřenými ústy.
„Copak? Není to tak správné?“ zeptala se znovu žena. Dívka naproti ní rychle zamrkala.
„Ne...teda vlastně jo, sakra, ne!“ vypravila ze sebe překvapená Petersonová. Všichni na ni pohlédli, mohla si v jejich tvářích předčíst strach.
„Podívejte, měli bychom se najíst společně...takže, co si dáte?“ řekla poněkud nezdvořile, ale kupodivu se atmosféra u stolu uvolnila.

Zuzana poprosila o večeři pro doktora. Mohla mu ji připravit, proto poprosila ženu o půjčení talířku. Na něj nakrájela chleba, pokladla na něj sýr a rajčata. Poděkovala, za vydatnou večeři a s vřelým úsměvem a mnoha díky opustila dům. Vydala se do podzemí.

Doktora McKaye našla zabraného do výzkumu. Pobíhal kolem stroje a neustále si něco zapisoval. Chvíli ho pozorovala.
„Ehm...“ snažila se ho moc nevyděsit, přesto nadskočil leknutím.
„Omlouvám se, ale nemáte hlad?“ zeptala se ho a podala mu jeden z chlebů.
„Jste tu už několik hodin, nechcete s něčím pomoc?“ Doktor však mlčel a stále na ni koukal, pak si přece jenom vzal nabízený chleba. S lehkým povzdechem dosedl na jeden z velkých a všudy přítomných kamenů. Nevnímal ji. Nedaleko něj mu nechala večeři se svojí láhví na vodu. Co nejpotišeji se vydala k východu. Měla čas, tak by mohla vyrobit postele.

Mám tu pro vás další část, úplně jsem na to zapomněla a tak se teď napravím

část druhá
„Doktore McKay.“ Oslovený pootevřel oko. Stála nad ním Petersnová a lehce s ním třásla. Před chvilkou si sedl a odpočíval. Musel usnout.
„Coseto?“ zamumlal zmateně. Za to si vysloužil úšklebek.
„Usnul jste, pojďte, půjdeme do stanu,“ řekla žena a donutila rozespalého vědce vstát. Oba se pak vydali do svého přístřešku. Venku je však čekalo překvapení.

Z horka začalo pršet. Déšť byl v tuto chvíli slabé slovo. Byla to průtrž mračen. Koryto řeky se naplnilo a seschlá tráva hltala společně se zemí každou kapku. Ve vzduchu cítili mnohé vůně a všechno bylo takové svěží. Kapitán pohlédla na zoufalého doktora.
„Pojďte, doktore, ve stanu se pořádně vyspíte, lépe než zde.“ Strčila do Rodneyho. Hodil po ní naštvaný pohled.
„Hahaha, fakt vtipný. Můžu z toho taky onemocnět,“ zavrčel.
„Oh, vážně? To jsme dva...a slibuji, že vás pak nechám v klidu převléct,“ pronesla Zuzana s úšklebkem a vyběhla do tmy.
„Cože?“ zakřičel doktor a vydal se za ní. Během chvilky oba promokli až na kost a Mckay ji nejméně desetkrát proklel.

„No tak, doktore, smím dovnitř? Je tu zima!“ Klepala se Zuzana před stanem. Poskakovala z nohy na nohu a snažila se rukama trošku zahřát. Ze stanu se však nic neozývalo.
„Hej, McKay! Je tu zima!“ ztratila poslední nervy zmoklá žena. Déšť sice zmírnil, ale stále byl ledový a vítr nekompromisní.
„No tak jo,“ ozvalo se po chvíli zevnitř.

Promoklá Petersonová vběhla do stanu. Voda z ní jen tekla, v botech ji čvachtalo. Rozhlédla se po stanu. Doktorovy věci byly pověšeny na druhé straně a usychaly. Sám doktor spokojeně ležel na jedné velice provizorní posteli. Četl si.
„Oh, to jste mi nemohl říct dříve?“ vyštěkla.
„Mimochodem pěkné trenýrky,“ dodala než stačil odpovědět.
„Díky. Jinak jsem čekal až se ozvete,“ dolehla odpověď k jejím uším. V tu chvíli se kapitán naštvala. Přistoupila těsně k němu. Z rukou mu vytrhla papíry a odhodila je na stůl. Chytla ho za triko a přitáhla si ho blíže. Rodney se na ni bál jen pohlédnout.

„Ty...malý...mizero!“ procedila mezi zuby. Rodney našel odvahu jí pohlédl do promodralé tváře, v tu chvíli dostal i strach. Ještě nějakou dobu si hleděli do očí. Najednou Mckay přistál v přikrývkách a na něm jeho papíry. Kapitán se rozkašlala. Zuzana nakonec našla ztracenou rovnováhu a převlékla se.


Přišlo nové ráno. Vzduch byl chladný, mlha ze zvedala ze země. Slunce jí prozařovalo a barvilo ji do podivně tajemných barev. Někde v dáli budil kohout své pečovatele. Hvězdy ze strachu před sluncem utekly. Tajemné květy voněly, vše bylo připraveno na další teplý den.

Rodney se probudil. Se zívnutím se protáhl. Oči mu zabloudily na druhý konec stanu. V klidu tam spala Petersonová. Její tvář byla uvolněná, klidná a tak nevinná. Vlasy měla rozhozené po provizorním polštáři. Tichounce oddechovala. Přesto její tvář vypadala nějak jinak. Rodney se zamyslel, čím to je. Pak na to přišel.
Usmívala se. Doopravdickým milým úsměvem. Vypadal tak tajemně a příjemně. Muselo se jí něco pěkného zdát. Doktor vstal obléknul se a vydal se k řece.

Když se vrátil, tak chvíli počkal před vchodem do stanu. Nakonec se odvážil a odhrnul plachtu. Vešel dovnitř. Prvního čeho si všiml, byla Zuzana. Chystala snídani ze zásob. Nevšimla si ho, bylo to dobře. Pozoroval ji. Cítil, že by se jí měl omluvit, ale ne teď.

Kapitán cítila doktorův pohled v zádech. Pohlédla na něj a rukou mu poukázala na snídani. Kývl a přišel k ní.
„Kapitáne...já, omlou...“ začal, ale přerušila ho.
„Zapomeňte na to. Co bylo, bylo. Oba se teď budeme chovat, jako by se nic nestalo a vy se budete snažit co nejdřív zjistit, co to je za zařízení, ať se můžeme vrátit. Pokud budete potřebovat pomoc, tak vám pomůžu. Do té doby si polezeme na nervy a budeme se zase popichovat...“ řekla a odešla. Asi už snídala.

Hodina střídala hodinu. Doktor McKay pracoval na přístroji. Zakopával o vše a nadával. Vůbec se mu nedařilo tak, jak chtěl. Petersonová se mu snažila nějak pomoc, ale moc jí to nešlo. Jejich práce s přibývajícím dnem přece jen pokročila. Všude bylo spousta prachu a tak se často oba vytratili na čerstvý vzduch. Celé toto dobrodružství se neobešlo bez nadávek, klení a samozřejmě popichování. Den jim však brzy rychle pokročil k hodině, ve které se měli hlásit.

„Do háje zelenýho!“ zaznělo zpoza přístroje.
„Co se stalo, kapitáne?“ běžel jí na pomoc doktor. „Za necelou hodinu se máme hlásit a k bráně to mám tak dva kiláky v horku,“ povzdechla si s nechutí Zuzka.
„To zvlád...sakra krám!“ Tentokrát se ze zemně zvedal unavený McKay, zakopl.
„Za chvíli jsem nazpět...“ slyšel Rodney z dálky. Kapitán vyběhla neohroženě do vedra bez své láhve s vodou.


„Hej, Petersonová, jste tam?“ ozvalo se z vysílačky.
„Jasně,“ zazněla udýchaná odpověď.
„Jak jste na tom?“
„Abych řekla pravdu, doktorko Weirová, tak bledě. Je tu strašný horko a ...poslyšte, čemu se to tam smějete?!“ zakřičela, když uslyšela tlumený smích.
„Ničemu,“ promluvil tentokrát Shepppard.
„Ok, tak až se přestanete blbě chichotat, podplukovníku, tak byste se sem mohl zastavit a vystřídat mě.“
„To nejde.“
„Proč ne?“
„Protože...“
„Přestaňte!“ zakročila do nekonečného sporu Elizabeth a hned pokračovala: „Zmínil se doktor o něčem zvláštním?“
„JO, naposledy řekl: sakra krám...ale to o něco zakopl...“
„Dobře, tak tedy za dva dny se nahlaste a ať je u toho i McKay, jasné?“
„Ano, madam. Petersonová konec“
„Weirová, konec.“
„Užijte si to tam, kapitáne,“ dodal ještě Sheppard.
„Stejně ho zastřelím!“ vykřikla naposledy Zuzana a zrušila rychle zrušila spojení. Brána umlkla, zavřela se.

Slunce svítilo a pražilo, i když se blížilo k večeru. Kapitán se vydala svižným krokem do vesnice. Byl čas večeře a ona dostala hlad a žízeň. Natáhla se pro čutoru s vodou, ale žádnou u pasu neměla.
„Sakra,“ zaklela.
„Snad jsem ji nechala s McKayem,“ uvažovala nahlas. Přidala na rychlosti.

McKay si seděl uprostřed toho podivného podzemí a pobroukával si. Prováděl různé výpočty a něco složitého zakresloval.
„Doktore!“ uslyšel a vzápětí se před ním objevila osoba způsobující ten hluk. Před ním se zastavila Zuzana.
„Ano?“ pohlédl na ni zvesela. Kapitán se zarazila, zamrkala a pak to jeho podivné chování přešla mávnutí rukou.
„Ehm...večeře.“ Začervenala se. Rodney se taktéž zarazil, ale pak se vydal za ní. Zase měla slušný náskok.

Ve stejnou chvíli oba zasedli ke stolu. Petersnová stihla vyrobit židle, poslední výbavu jejich stanu. Začali jíst jedno z instantních jídel. Rodney si blaženě pomlaskával a Zuzka si četla jeho poznámky. Studený vítr jim lehce profoukl stanem a právně uvolněnou škvírou jim do stanu vlétla můra. Třepotala svými křídly a snažila se dosáhnout světla. Bylo to pro ni nemožné, ale přesto se nevzdávala. Stále a stále narážela do skleněné stěny světla. Upoutala pozornost obou přítomných.

„Aaaaa!“ Rodney při tom zvuku naskočil a upustil lžíci do plechového talíře. Během chvilky byl na nohou. Židle za ním s třeskem dopadla na zem. Pohlédl na Zuzanu. Ta stála na druhé straně stanu a snažila se vmáčknout do plachty. V obličeji byla bledá. V očích se jí hromadily slzy.
„Co se děje?“ vykřikl panicky Rodney. Kapitán zvedla ruku a roztřeseně ukázala někam na stůl. Po místě, kam ukazovala si to vykračoval poměrně velký pavouk.

Rodney se rozesmál. Smál se a nedokázal přestat.
„Přestaňte se řehtat jak kůň a zabijte ho!“ zakřičela hystericky Zuzana. Rukama šátrala po stěně stanu a v očích měla hrůzu.
„Prosím!“ dodala, podle hlasu neměla daleko ke zhroucení. McKay si utřel slzy smíchu a jedním úderem ho zamáčkl. Sklidil veškeré neštěstí a vyhodil ho ven. Když se vrátil do stanu, tak stále viděl nebohou Zuzku na druhé straně stanu. Přešel k ní.
„No tak, už tu další není...“ začal, ale zarazil se. Žena mu skočila do náruče, chvěla se.

„Díky,“ vydechla jakmile se uklidnila. Poté se oba vrátili k jídlu a pokračovali ve stejné činnosti jako předtím, jako by se nic nestalo. Můra svoji snahu konečně vzdala a usídlila se na nejozářenějším místě.

Hvězdy zářily a blikaly. Jedna se snažila trumfnout tu druhou. Moc se jim to nedařilo. Měsíce se usmívaly na planetu pod sebou. Pomalu se pohybovaly po obloze a jeden se snažil dostihnout toho druhého. Planeta pod nimi spala a plula vesmírem. Avšak ne všichni spali. Dva opozdilci se uvelebili k spánku.

Doktor McKay si natřásl improvizovaný polštář z jeho kalhot.
„Dobrou noc, kapitáne,“ pronesl do tmy. Položil si hlavu na podložku a jeho mozek začínal přepínat do režimu spánku.
„Děkuji,“ ozvalo se ze tmy před ním a nebylo to vše: „Vám taky...a doktore?“
„Ano?“ odpověděl oslovený s námahou.
„Slibte mi, prosím, že se o té události, která se stala při večeři, nikomu nezmíníte.“ Doktor se uchechtl.
„Nebojte...a vy mi na oplátku slibte, že nikde nebude vykládat jaké barvy nosím spodní prádlo,“ řekl odlehčeně Rodney.
„Slibuji,“ zaznělo unaveně a téměř na pokraji spánku.
„Ale tmavě modrá je fajn...“ Po téhle větě se Rodney zazubil do tmy a nebyl jediný. Na druhé straně stanu se Zuzka usmála. Nastalo ticho, během kterého oba usnuli.


S východem zlatého kotouče přišlo i dusné ráno. Ve vzduchu bylo cítit něco podivného. Zmatek, nenávist a zloba. Prosakovala do každého. Ptáci se strachem báli jen ozvat. Květiny radši ani neotevírali svá poupata a tráva naštvaně schla. Řeka zurčela a vydávala svoji vodu nebesům. Něco se muselo stát, ráno to naznačovalo.

Během dopoledne se doktor McKay přesunul do stanu a veškeré výpočty prováděl zde. Zuzana pomáhala lidem, bavila se s nimi a přijala pozvání na oběd. Bylo jí skvěle. Doteď se styděla jen při pomyšlení jak vyváděla kvůli pavoukovi, ale co, McKay to přežije. Usmála se v duchu při obědě, když naproti němu seděla.

Odpoledne oba pracovali a snažili se přijít na celou funkci toho zařízení. Po čase začala Zuzka Rodneymu překážet. Neustále se popichovali. Ona mu to vracela tak, že se snažila zjistit, jak většina přístrojů funguje a kupodivu si to pamatovala, ale rozuměla tak každému druhému slovu.

„Nechtěla byste si hledět svého?“ vykřikl z ničeho nic na ni McKay.
„Ne!“ odpověděla mu a dále prozkoumávala jeho práci. Doktorovy docházela trpělivost. Neustále mu chodila za zády.
„Kapitáne, ve vší úctě, LEZETE MI KRKEM!!“ zakřičel. Petersnová na něj koukala. Mlčela, neřekla nic, jen mlčela. Pak kývla a vyšla ze stanu.
„Konečně,“ zašeptal o ticha vztekem naplněný Rodney.

Pracoval zhruba hodinu, než si uvědomil klid, který tu vládl. Nikdo tu nechodil, neotravoval a nevyptával se. Bylo to zvláštní, tak si zvykl na její přítomnost a jak tu nebyla, tak mu začala chybět. Rodney se ošil. Najednou se tu necítil dobře. Odložil rozdělanou práci a šel si pro vodu. V čutoře mu nezbyla ani kapka.

Po cestě k prameni se rozhlížel. Nevěděl proč, ale někoho hledal. Před nedávnem ji neměl rád, přesto mu ze těch pár dnů přirostla k srdci. Možná na ni neměl tak křičet. Teď už to bylo jedno. Zuzanu našel nedaleko studánky. Seděla na kameni a se zavřenýma očima poslouchala zurčení vody. Doktor se najednou zastyděl. Přesto kolem ní jen prošel a nabral si do polní láhve tekutinu.

Zaznamenal za sebou pohyb, avšak nevěnoval mu pozornost. Když se otočil, nikdo tam nebyl. Kámen byl prázdný, ocitl se tu sám. Povzdechl si. Tohle pro něj nebude jednoduché. Zadíval se na hladinu vody, něco tu nehrálo. Pod hladinou se něco zatřpytilo. Natáhnul se pro to a opatrně to vytáhnul. Byl to stříbrný kamínek, bylo na něm něco vyryto, ale nedalo se to přečíst. Schoval si ho do kapsy a vydal se k táboru.

Rodney tuto noc usínal sám ve stanu. Zuzana byla někde ve vesnici. Lidé měli nějakou oslavu a tak ji pozvali. Doktor dostal pozvání také, ale s díkem odmítl, byl tak unavený. Jakmile se jeho hlava dotkla polštáře, tak usnul.

Mooony, Mooony!!! Veľmi sa mi páči táto poviedka, a to neustále popichovanie medzi nimi dvoma. Vidieť v nej vývoj, čo sa týka písania. Prosto stáva sa z teba ťažký spisovateľ, čo dodať
Btw. zbožňujem niektoré tvoje opisy, napr.

Hvězdy ze strachu před sluncem utekly.

Hvězdy zářily a blikaly. Jedna se snažila trumfnout tu druhou. Moc se jim to nedařilo. Měsíce se usmívaly na planetu pod sebou. Pomalu se pohybovaly po obloze a jeden se snažil dostihnout toho druhého. Planeta pod nimi spala a plula vesmírem.

či prípadne jednoduché a rázne

„Stejně ho zastřelím!“