SG: Stargate Atlantis : Delenda Est - 20. díl - KONEC

[Dragon]

Tak to jsem dost krutě zvědavej

Stargate Atlantis: Delenda Est, part 1.12

Kód: Vybrat vše

Intro - http://www.youtube.com/watch?v=qHmuJhQu67s

"Slovo? Úmysl? Myšlenka? Plán? Předsevzetí? Rozhodnutí? Úsilí? Houževnatost? Nikoliv. Čin je všechn - jen čin. "
- Georges Benjamin Clemenceau

John Sheppard pomalým krokem a s přemýšlivým výrazem jde po jedné z chodeb na Atlantis, po levé straně míjí ošetřovnu, když v tom uslyší protivný pískavý zvuk asgardského komunikátoru. Odchází stranou do boční chodby
„Plukovník John Sheppard, u příjmu. Co se děje?“ odpoví
„Připravte se na transport na palubu. Tacitus konec.“ zní lakonický hlas
Než vůbec stačí zauvažovat, proč a co se to děje, je pohlcen transportním paprskem, a objevuje se ve vězeňské cele na Tacitovi. Jediné, čeho si v místnosti všímá, je standardní vyslýchací vybavení – stůl a dvě židle, přestože neví co se děje, už jen pohled na to je mu k smíchu. Otevírají se dveře.
„Dobré odpoledne, plukovníku.“ říká Merrick „Předpokládám, že víte proč se zde nacházíte?“ dodá s úsměvem, kvůli kterému měl John chuť mu jednu vrazit do zubů už při prvním setkání.
„Měl bych snad?“ řekne John co nejvíce ledabylým hlasem
„Že by vám vaši přátelé nic nenaznačili?“ odpoví mu na to naoko překvapený Merrick, který se zatím posadil
„Mám za sebou poměrně náročný den, a opravdu nemám čas ani chuť tlachat s vámi o něčem, o čem nemám ani mlhavou představu. Nebo je běžným zvykem u IOA mluvit v hádánkách?“
„O žádné nejde. Ve své podstatě je tato záležitost jasná. Protože na vás vidím, že stále nechápete ani slova z toho, co jsem naznačil, povím vám to v kostce – byli jsme…nuceni…zatknout doktory McKaye a Zelenku.“
John pomalu vstává. Co se to zase krucinál děje? Že by snad…to ne.
„Byli zatčeni při pokusu o sabotáž.“ pokračuje Merrick, přehlížeje Johna jak jen to jde
„Tomu nevěřím.“
„Prosím, plukovníku. (podává mu složku) Zde máte kompletní záznam o onom incidentu. Jistě chápete, že jde o velmi choulostivou záležitost.“
„Ano, vy od IOA jste známí svou ohleduplností.“ dodá ironickým tónem John, dívaje se na text

„Okamžitě nás pusťte!“ křičí Rodney McKay v temné a chladné cele
„Nech toho Rodney, tím je akorát ještě víc naštveš.“ říká klidně Radek, opřený o zeď se skříženýma rukama
„To tu mám zmrznout?!“ otáčí se k němu rozhořčený Rodney
„Nedošlo ti, že můžeme být rádi?“ tázavě řekne hlasitě Radek
„Stejně je to jen tvoje vina, nebýt toho že jsi nehlídal…“
„Ahá, takže teď to svaluješ na mně?!“ vyskočí Radek ze svého místa „Měl jsem tě nechat ty blázne vyhodit ten reaktor do vzduchu? Tak jak jsi ho nastavil, tak by to odpařilo všechno na kiláky daleko!“
„Kdybys mi dal jen trochu času navíc…“ pokračuje Rodney svým protivným vyčítavým hlasem
„Jak tě vůbec mohlo napadnout, že odlákám pozornost ?! To jsem měl přibližně sto lidí, z toho půlku od Delta Force nebo odkud vlastně jsou, vykopat z dosahu s tím ,ať si zatím na Atlantis zajdou na oběd?“
„Třeba! A vůbec, koho to byl nápad?“ pokračuje stále vzteklý Rodney
„Víš dobře, že jsem říkal, že pokud se mi podaří upravit reaktor tak, aby proměnil na atomy jen disruptor, tak až pak to zkusíme.“ cedí Čech skrz zaťaté zuby
Protože McKay na tento argument už nedokáže nic namítnout, a Radek se vrací na své původní „stanoviště“.
„Co myslíš, kdy nám asi přinesou oběd?“ snaží se Rodney změnit téma
Radek neřekne nic, jen si sám pro sebe zašeptá hlasem, v němž je jak zklamání tak zoufalství – „Blbče…“

John hází Merrickovi zpět složku, a pokouší se tvářit bez výrazu. Stále je na něm i tak vidět směsice překvapení a rozhořčení. Agent od IOA si jej měří hodnotícím pohledem, a složku vkládá zpět do kufříku.
„Přejete si mluvit s vašimi přáteli?“ řekne Johnovi, aniž by se mu podíval do očí
„S vaším svolením. (Merrick kývne) Pak ano.“ říká John hlasem, o poznání klidnějším
„V tom případě– očekávejte transport zpět na Atlantis. Na Aspolis vás již budou očekávat.“ dodá Merrick s úsměvem
„Výborně. Skončil jste?“ říká, ze židle vstávající John
„Samozřejmě.(odmlka) Brzy nashledanou, plukovníku.“ řekne, a odejde
John ještě minutu stojí v místností, jen sám se svými myšlenkami. Je transportován do jedné ze vzdálených chodeb na Atlantis. Nikdo nikde. Uvažuje, proč by ho posílali někam tady…
„Plukovník John Sheppard?“ řekne nějaký muž, blížící se k Johnovi
„Záleží na tom.“ opatrně odpoví
Z druhé strany přichází jiný muž. John se ohlíží a těká pohledem z jednoho na druhého. Snaží se zrakem nesetkat s devítkou u pasu. Zatím to není vhodné.
„Na to ani nemyslete. Nadělal by jste si zbytečně mnoho dalších problémů.“ říká postava v obleku a kravatě
„Ať mi věříte nebo ne, Merrickovi (sarkasticky)– předpokládám že ho znáte – jsem řekl jen pravdu.“
„Možná ano. Ovšem, jít za vašimi přáteli, to by mohlo být nejen pro vás poněkud nebezpečné.“
„Nějaký návrh na pokračování této situace?“ ironicky se ptá John
„Stačil by výtah?“ říká druhý z agentů úslužně
„Takže…co je v plánu?“ ptá se John stále obezřetně
„Jsem rád, že si rozumíme. Pan Merrick nám nakázal, jen abychom vás poněkud varovali. Jakékoli akce směřující k narušení oficiálních plánů IOA a TFP, budou více než přísně potrestány.“
„Beru na vědomí. (pauza) Nejspíš mi vaši lidé budou dělat i chůvy, abych nezlobil, nemýlim-li se.“
„Měl byste už jít, plukovníku. Na vašem místě bych si dával pozor. Na Zemi se může stát všelicos.“ řekne mrazivě
„IOA má ve zvyku vyhrožovat? To jsem netušil.“ doplní John ironicky
„Možná vás to překvapí, ale všichni nemusí být nutně pouze od IOA.“ řekne druhý agent s úsměvem
John je sice dál podezřívavě pooku sleduje, a nastupuje do transportéru. Co to sakra zase mělo být? Že já se vždycky musím namočit do něčeho, o čem vím kulový…aspoň někdy bych měl vědět, proč mě někdo chce zabít nebo sledovat. K smíchu to je. Všechno.

V dálce vidí John velitelství Orderu, a o kus dál jdoucí Geniiskou jednotku. Jde okolo teple oblečených stráží, vyzbrojených puškami SG552. Strážný vpravo mu zatarasí cestu.
„Vstup k vězňům pouze na rozkaz generála Currana.“ řekne voják strojeným hlasem
„Prosím.“ říká John, a ukazuje mu jakési papíry. Strážný si je pročítá, až nakonec řekne
„V pořádku, můžete jít, pane plukovníku.“ říká strážný, přičemž ustupuje z cesty a salutuje
John mu salutování opětuje a míří k sice improvizované cele, ale na první pohled nedobytné.
„Tak co jste tu zase vyváděli?“ zeptá se John zvučným hlasem. Rodney leknutím nadskočí, zatímco Radek jen vstane
„Co bychom tu dělali? Měli jsme jen mrňavou srážtičku s bezpečáky, právě když jsme chtěli vyhodit do povětří disruptor.“ konstatuje stále ještě vzteklý Radek
„Jdeš nás pustit?“ zeptá se Rodney dětinsky nadějným hlasem
„Ve stupnici jedna až deset je tenhle průser na šestnáctce, takže pokud vás neomrzela svoboda do konce života, už nic nezkoušejte. (šeptem) Četl jsem ten plán použití disruptoru, a nelíbí se mi to o nic víc než vám. Něco zkusím vymyslet, ale vy – a hlavně ty Rodney – už nic nevymýšlejte. Já, Cadmanová, Lorne a další jsme sledováni.“
dopoví John, a než stačí Rodney nebo Radek odpovědět, jde pryč směrem k východu

Znovu se nacházíme v pohodlné kanceláři vrchního velitele TFP, její obyvatel a host sedící v pohodlných sedačkách.
„Musím říci, že nejnovější hlášení z naší domoviny jsou více než uspokojující. V každém případě – Ori se daří zdržet, a ohledně posil směřujících k nám…“
„Nic není definitivní, maršále. To jistě chápete. (pauza) Na odletu Slavie a několika předem slíbených, podpůrných plavidel, se nemění nic.“ řekne O'Neill bez výrazu
„S tím počítám.“ maršál odloží spisy ve složce a nabízí generálovi sklenku whisky
„Děkuji.“ řekne O'Neill, naleje si, a vypije svou sklenici jedním douškem
„Ve válce je třeba se něčím držet ve formě, nemýlim-li se? (pauza) V případě tělesných cvičení to už v našem věku není právě zdravé.“ dodá Brit a nasadí jeden ze svých vzácných úsměvů
„Ohledně zatčení doktorů Zelenky a McKaye – mnoho lidí z Pentagonu a IOA včetně mě, je toho názoru, že by jste je měl propustit, a nechat pokračovat na projektu disruptoru. Přítomnost plukovníka Carterové je nutná především v oblasti 51, ne v Aspolis.“ podotýká generál
„Uvidím, co se dá dělat. Jsem podobného názoru jako vy, ale musím vyčkat direktiv přímo od IOA.“
„Jak si přejete, maršále. (pauza) Co se mě týče, budu již muset Atlantis opustit.“ dodá O'Neill, vstávaje z křesla

Vyhřívaný stan v pevnosti Aspolis, důstojnická jídelna.
„Tohle už rozhodně začíná dost smrdět.“ podotýka tiše Lorne, srkaje cosi z tácu
„ O čem to mluvíš?“ snaží se John udržet nezávazný tón
„Ale jdi, přece i ty jsi byl „varován“, co? (pauza) Nějak ty organizace ztrácí úroveň. Che, a nejvíc je musí srát to, že nás odsud nemůžou vykopat, protože jsme pro armádu až příliš potřební.“ zašklebí se sarkasticky Lorne
„Viděl jsem už dost. Viděl jsi Radka s Rodneym?“ ptá se John
„Jasně, zvlášť Rodney na tom není nejlíp. Ten by ve skutečném vězení nepřežil ani dvě minuty.“
„Nemysli si, že tak úplně souhlasím s tím co chtěl Rodney udělat. (odmlka) Ale nevyčítám mu to, ty snad jo?“
„Ne. Ani s tím pořádně neumíme, a chtěli bychom s tím zmasakrovat celý Pegas skrz naskrz.“
„Co se takhle trochu proletět v Jumperu?“ zeptá se najednou John, až Lorne překvapeně vzhlédne
„Doufám, že nechceš…“ překvapeně začne Lorne, ale John ho přeruší
„Ne, jen bych potřeboval někomu odeslat subprostorovou zprávu. Jde jen o jistou pojistku. (pauza) Řeknu ti to až na místě.“ dopoví John a řízne do kusu steaku

<Zaměřit se v dalším díle na Order, a jeho roli v dění v Pegasu?>

[Dragon]

tak to čumím
vězení-sabotáž a tak?
To mi u Rodnyho nejde ani dohromady doufej že to nebude číst Klenotka (předem se omlouvám a stydím )

Ale v tvém provedení jde všecko

..„Co se takhle trochu proletět v Jumperu?“.. Jo moc dobrý!

[Dragon]

<nechám na tobě >

Pod SGO vyšlo shrnutí prvních devíti minizod s nějakým bonusovým dějem a ilustracemi navíc.

Stargate Atlantis: Delenda Est, part 2.1

Kód: Vybrat vše

Intro - http://www.youtube.com/watch?v=qHmuJhQu67s

"Budoucnost dosud nenarozenou raději nekřtěme, příteli. "
-George Meredith

Primitivně vypadající cela, zdi snad kamenné, dveře pobité tlustými nýty. Ty se s rachotem otevřou a dvojice Geniiských stráží dovnitř dostrkají bezvládné lidské tělo, načež se otočí a přibouchnou kovové dveře s hlasitou ozvěnou. Bezvládná potlučená troska se po loktech bolestivě, a s pomocí několika rovněž zubožených vězňů, dosune směrem k palandě.
„Věří snad, že se jim podvolíme?“ pronese pochybovačně jeden člověk ze šera cely
„Musíme se odsud dostat. Nakonec jeden z nás podlehne, to říkám na rovinu.“ dodá překvapivě člověk nalevo
Všichni se k němu otočí.
„Už jsi poražený, že chceš pochybovat o vůli, kterou nám darovali naši Wraithští spasitelé?“ řekne fanatickým hlasem hlas také z tmavého kouta místnosti.
„Přiznejme si to. Kdoví co nás všechny ještě čeká, Genii nejsou žádní hloupí sedláci, se kterými máme občas problémy, když se dozví, že něco nehraje.“
Navrhovatel svůj plán mírně zamlžil. Ano, jejich povinností je se vrátit za jejich pány, ale až teď je to akutní. Zná své možnosti, dosáhl jejich vrcholu naposledy, když ho Wraith znovu a znovu zabíjel a oživoval, dokud neprosil o smrt. Teprve až teď poznal, že jestli se dostane do stavu, v jakém se sem doplazil Nelias, dosáhne jej podruhé, o tom ani v nejmenším nepochyboval.
Nelidské mučení, to by vydržet dokázal, poznání, že tato žalostná lidská troska, ležící bez hlesu, nebyla nikým jiným, než ještě před několika týdny věrným a vzdorovitým Neliem, bylo už i na něj příliš.
Rozhlédl se ještě po místnosti. Nemělo cenu se ani zkoušet zabít, Genii na takovou možnost byli dobře připraveni, s neustálými pohledy ze špehýrek, a pravidelném nářezu den co den, aby neměli sílu si ani pořádně stoupnout.
„Co se dá dělat. Prostě se na ně vrhneme, až otevřou dveře. Ano (jeden se už nadechoval), pravděpodobně nás všechny postřílejí, sotva vyjdeme ven, pokud vůbec. Druhá varianta – zůstaneme tady a bude následovat…“
Nemusel více říkat. Na tento argument už nedokázal nikdo nic namítnout, ozvalo se jen souhlasné tiché mručení, a postupně se několik lidí pomalu přesouvalo směrem ke dveřím.

Wraithský Křižník. Výbuch a střelba přitahuje Wraithské vojáky, kteří se vydávají k původu problému. Setkávají se ve velké místnosti, ale nenacházejí ničeho, kromě oválného předmětu uprostřed.
„Ne!“ zakřičí jejich velící, ale je příliš pozdě. Předmět exploduje, a kovové kuličky se rozstřelí do všech stran, měníce nekryté postavy na děrnoštítkové postavy.
Ze zákrytů se vyplíží lidé v šedých uniformách. Jeden z nich, s cestovatelskou zbraní v ruce, si kriticky prohlédne mrtvoly a kývne na ostatní.
„Jako malý děti. Nesahám přece na to, co neznám. Člověk by řekl, že by mohli mít víc rozumu, když porazili Antiky.“ neodpustí si jeden z vojáků, , tichou poznámku a odjistí pojistku Geniiského samopalu
Jejich velitel se dívá jinam, a kroutí hlavou.
„Tudy. Jestli zapomenete na to, že potřebujeme alespoň několik zajatců, někdo si to šeredně odskáče. Zvlášť ten, co neumí zavřít hubu, a už jednou ho takhle málem dostali, Parnele!“
„Promiňte, pane. (k ostatním) Třetí družstvo za mnou, směrem k zádi!“ rozkáže Parnel a několik vojáků s vesměs Wraithskými zbraněmi, se k němu připojí a klusají do vedlejší chodby.
Úplně jako za starých časů. Hodilo by se mi pár lidí navíc. Kdyby tu tak byl ten Sateďan, co jsem ho tehdá zachránil před Wraithem. Hodně by naší věci pomohl…

Ta samá, zatuchlá cela s kamennými zdmi kdesi v Pegasu. Dle stavu dnešních věcí, to může být prakticky kdekoli.
„Jdou. Seberte všechno, co vám ještě zbylo sakra.“ řekne tiše přerývaným hlasem Nelias, který jim stejně nepomůže
Ve chvíli, kdy se otevřely dveře cely se staly dvě věci – několik strážných vkročilo dovnitř s pistolemi s rukou, a jeden z uctívačů schytal kulku do hlavy, sotva se skokem postavil.
Dříve by to možná stačilo k uklidnění vězňů, ale tentokrát se Genii zmýlili. Naopak, ještě více propadli v naprostém záchvatu amoku, a vrhli se na stráže. Než se k němu ostatní dostali, onen ostrostřelec s pistolí zabil další dva.
Jedna zuřivá rána pěstí stačila, aby si hlavu rozmlátil na červenou hmotu.
„Mají dost. Pryč!“ až hystericky zakřičí náš navrhovatel plánu, vědom si jisté smrti na útěku, v tuto chvíli více jak na sto procent, slyšíc dusot těžkých bot. Mnoha bot.
Svou výzvu opakovat nemusel. Nelias mezitím zemřel. Nevěděl to jistě, ale pro jistotu přiskočil a vrazil mu geniiský nůž do prsou. Nemůže ho tu nechat.
Teď ale není čas na uvažování. Vyběhne za ostatními, registruje střelbu a výkřiky. Když se válečník zastaví, aby se zamyslel je mrtvý. V jeho případě došlo k mnohem horšímu.
„Rychle, tudy!“kříčí na něj jeho poslední živý spolubojovník a běží ven, do šera nadcházejícího večera.
„Kolik jste jich dostali?“ stačí se ještě zeptat náš „navrhovatel“, než mu několik kulek hvízdne pár centimetrů od levého ucha, ale co mu bylo do nich. Nikdo a nic je nezastaví v běhu k bráně.
O minutu později je sám. Dávka střel přímo do zad ukončila běh jeho druha, všiml si toho až o pár okamžiků.
Už je u DHD, zadává adresum hlasy i výstřely nepříjemně blízko. Vyběhne vysílený k bráně, přičemž mu jedna kulka vyvrtá díru do lýtka. Upadne, zavrávorá. Druhá kulka mu škrábne o hlavu a částečně jej skalpuje.
Padá však přímo do zářící červé díry.
Ženská ruka v přiléhavé uniformě pevně drží hlaveň zbraně s dlouhou hlavní a optikou, a překvapeně na ni zírá její majitel, až se jeho výraz změní v rozhořčený. Larrin se usměje.
„Zbytek je už jen na vůli náhody. Vedli jste si dobře, přestože mám stále dojem, že vy Geniiové jste trochu zbrklí.“

Můstek Wraithského Křižníku. Na zemi okolo řídící konzole leží mnoho těl, spálených i prostřílených. Lidí v šedých uniformách, i Wraithů. Jeden z lidských bojovníků je opřený o zeď na podlaze a tiskne si hlubokou ránu v lýtku.
Jeden z jejich bělovlasých nepřátel je rovněž zraněný. Mluví k němu velitel, který si s ním s gustem pohrává.
„Leť s tím krámem do námi určených souřadnic, nebo naše dohoda končí.“ řekne bojovník v šedém, který mu vráží hlaveň pistole do spáleného masa. Wraith vřeští bolestí. Evidentně ví dost, aby uměl zacházet se zajatcy tohoto druhu. V dálce, kdesi na zádi, slyší tlumenou explozi.
„Zabijete mě i tak, proč bych vám měl pomáhat?“ řekne Wraith bezvýrazně, z úst mu vytéká krev
„Jistě že tě zabijeme, v tom s tebou jednám na rovinu. Ty sám si rozhodni, zda-li ti stojí za to umírat v co největších bolestech, nebo to bude rychlé, a poletíš s námi do pusté soustavy asteroidů, daleko od nejbližší brány. Vyber si.“
Chvíli se dívá veliteli do očí, pak váhavě vstane, a třesoucí ruce přiloží k pultu. Křižník skočí do hyperprostoru.

Halling popíjí v typickém pegasuském „podniku“, na planetě dosud zcela netknuté válkou, což je malý zázrak.
Poručí si korbel piva, ale na první pohled nemá v úmyslu pít. Na to je až příliš rozčilený.
„Kde sakra je?“ sykne koutkem úst Kanaan, sedící vedle něj, ale díky velkému kabátu je těžko rozeznatelný.
„Říkal jsem ti, že Legie má své způsoby komunikace. Jestli zjistí cokoliv, co by jim přišlo podezřelé, nejen že nepřijdou vůbec, ale než se dostaneme ven z vesnice, skončíme s kudlou v zádech.“
„Nijak složitá volba, příteli. Život dnes nemá valnou cenu, ale snad plukovníka Shepparda nezklameme.“
„To nikdo z našich lidí by nechtěl.“ řekne mu na jeho řeč Halling a pořádně si lokne z korbele
Aniž by je zaregistrovali, snad odnikud si přisedne nějaký muž s hlubokou jizvou na ruce
„Chtěli jste s námi mluvit. (pauza, oba Athosiané stuhnou) Ty zbraně nejsou nikterak nutné. Pokud bych byl uctívač, jste už oba zajati. Samozřejmě považuji za férové vás upozornit, že jestli jste jimi vy, nevyjdete živí z místnosti.“
„S tím jsme sem šli. A víme, kdo jste.“ řekne Halling klidně, bez náznaku strachu. Muž se nevesele pousměje
„Taktéž. Athosiané, Atlantis, Antikové...to se snadno pamatuje. Abychom se dostali k jádru věci – co chcete?“
„Myslíte, že je vhodné…“ začne Kanaan, ale muž mu skočí do řeči
„Vhodnější, než hlučné zajištěné místo plné lidí ani být nemůže. Tak mluvte. Času máte, kolik potřebujete, vaše tváře už i tak napovídají, že to bude na dlouho.“ řekne muž zatvrzele

Cela, ale tentokrát určitě wraithské konstrukce. I podle zvuků se nachází na lodi.
„Nejsou nám k ničemu. Zabít.“ rozkáže lidský hlas, jeho strážci šli bezezbytku vykonat rozkaz.
Tři muži v jednoduchých šedých uniformách věnují zajatým Wraithům, každému několik kulek do týlu
Muž, stojící vedle postavy, která rozkaz vydala, se hlasitě rozesměje smíchem, který přechází až v řev.
Nikdo si toho buď nevšímá, nebo ho ignorují, až na velitele.
„Je to snad až tak směšné?“ zeptá se ledově
„Jakpak by ne.“ odpoví tázaný „Už pomyšlení, za jak neporazitelné a démonické zlo je mí krajané měli…“
nedokončí, a stále s posměšným úšklebkem a s chutí nakopne mrtvé tělo Wraitha
„Vy jste přišel o celou svou rodinu, že?“ zeptá se jej velitel
Obličej muže se na několik vteřin stáhne do děsivé grimasy, a sotva se uvolní nahradí jej výraz jak znechucení, tak průzračné nenávisti.
„Ano. Všechny vesnice v mém světě.“ odpoví, a odvrátí tvář od velitele
„Proto vám věřím. (velitel se ohlédne, a poznáme jej) Vám všem.“ dopoví Aiden Ford

<Má se Ford znovu setkat co nejdříve s přáteli z Atlantis? Nebo třeba jen s Johnem?>

[Dragon]

Tak už od

Úplně jako za starých časů. Hodilo by se mi pár lidí navíc. Kdyby tu tak byl ten Sateďan, co jsem ho tehdá zachránil před Wraithem. Hodně by naší věci pomohl…

Jsem doufal že to bude Ford a to se mi splnilo
moc a moc dík

<jsem jen pro Johna>

musím uznat, že tento díl byl napínavější než několik předchozích. Super..

Stargate Atlantis: Delenda Est, part 2.2

Kód: Vybrat vše

Intro - http://www.youtube.com/watch?v=qHmuJhQu67s

"Hodnotu přítele poznáme, až když jej ztratíme. "
- Francois Quesnay

Jeden z vojáků, kterému právě skončila hlídka u aspoliské brány, si rozmáchlým gestem vytáhne z kapsy na vestě balíček camelek, a spokojeně si zapálí. Chystá se jít za svými takzvanými bratry ve zbrani, kterémuž pojmu by se dokázal tak leda s chutí zasmát.
Brána se aktivuje, voják sebou trhne, a cigareta mu upadne na zem. Ne kvůli samotné aktivaci, , která je snad stokrát za den, ale kvůli ohlušujícímu poplachu vycházejícímu z tlampačů a vysílaček. Nečekaná aktivace brány. Jak jinak.
„Obranná postavení! Štít!“ zahuláká důstojník konající službu.
Vojáci stačili vyplnit všechny rozkazy, než se otevřela červí díra.
„Kód Orderu pane. Přivádějí Wraithské zajatce.“ hlásí technik v montovaném domku u brány
„Dobrá, vypněte štít. Bezpečnostní týmy u brány, stále platí nejvyšší stupeň ohrožení bezpečnosti!“
Štít zmizí, a vzápětí začnou procházet ozbrojené stráže, hlídající zajaté Wraithy, kteří až vrávoravě a opatrně jdou, obtěžkáni těžkými řetězy a kovovými obručemi. Už na první pohled je jasné, že si s nimi jejich přemožitelé pohrávali. Řada vězňů končí, až nakonec bránou prochází posledních několik vojáků, a čtyři důstojníci Genii.
Geniiští důstojníci si to bez rozmýšlení namíří přímo na své pozemské protějšky, a míní si s nimi podat ruce.
Jednoho mladého kapitána otřese, když mu jeden z nich podá kovovou protézu ruky, kterou ale zjevně dokonale ovládá.

„Mohl bych na moment hovořit s panem plukovníkem Sheppardem?“ optá druhý s důstojníků stejného kapitána
„Pravděpodobně bude nyní přítomen ve své ubikaci. Zavedu vás tam.“ řekne kapitán posléze.
Na okamžik se kapitán zadívá do tváře, která mu připadá jak matně podvědomá, tak zároveň podivně cizí
Dojdou k jednomu z identických montovaných domků. Kapitán zaklepe, a na Johnovo „Dále.“ vejde do jednoho z montovaných domků. Kapitán zasalutuje.
„Pane plukovníku, venku na vás čeká jeden z nově příchozích důstojníků Orderu. Přeje si s vámi na moment mluvit.“
„V pořádku kapitáne. Ať klidně vejde. A vy si udejte pohov a zajděte si na oběd, nemusíte tu být ve střehu celý den.“ řekne John s přátelským úsměvem. Kapitán odejde, a kývne na Geniijce, ten vchází dovnitř.
„Tak co byste…“ řekne John stále s úsměvem, ale až komicky se zarazí. Úsměv mu spadne jako rychle tající kus ledu, a důkladně si jej prohlíží.
„Čemu se divíš Johne? Koneckonců jsi to sám tušil.“ řekne Aiden, aby dal věci jasné řešení. Sundá čepici, a ze zcela černého oka si vyndá jakousi snad kontaktní čočku, a posadí se do skládacího křesla. Pohledem zhodnotí celou místnost, až utkví na několika lahvích piva. Natáhne ruku, a otevře jej trhnutím o kovovou přezku.
„Žádná změna od té doby co jsme se naposledy viděli, Aidene.“ řekne John klidnějším hlasem
„Ušetřím tě otázky jak jsem se tu ocitl. Zkrátka nás toleruje většina Orderu, i když navenek musí hrát divadlo že s námi nejsou.“ dodá bývalý poručík jakoby jen tak

„Myslíš Legii?“ spíš John konstatuje než se ptá. Stále tomu nedokáže plně uvěřit. Tahle smrtelně nebezpečně vyhlížející bytost, s černým okem, s předčasně šedivými vlasy a vráskami se ani v nejmenším nepodobá muži, kterého znal pod jménem Aiden Ford. Dokázal jej tak nazvat, když utekl z Atlantis, s myslí a tělem ovládanými wraithským enzymem. Právě teď si nebyl tak jistý, co zbylo z Aidena.
„Uvědomil jsem si, že s hrstkou nadopovaných válečníků toho příliš nedosáhnu. Nebýt té chvíle tehdy na Hive, nikdy bych nepřestal brát enzym.“
„Takže teď jsi už…čistý, chceš říct?“ zeptá se opatrně John, vzpomínaje na chvíle, kdy je v záchvatu paranoi málem zabil. Ford se nevesele pokusí zasmát.
„Poškození orgánů je nevratné. Musím brát malé dávky až nadosmrti. Nic moc výběr, co říkáš?“
„Proč si přišel?“ zeptá se John, chce se dopracovat k jádru věci.
Ford mlčí. Oba na sebe upírají hodnotící pohledy.
„Nevrátil jsem se na Atlantis, protože by to nemělo smysl.“ řekne Aiden tiše
„Mysleli jsme, že jsi mrtvý, krucinál!“ zařve John neopatrně nahlas, a jakmile si to uvědomí, znovu mluví tišeji
„Copak to nechápeš Johne? Nemůžu se vrátit. Poručík Aiden Ford zemřel tehdy před lety, při první bitvě o Atlantis. To měnit nehodlám.“ vysvětlí Aiden svou situaci, bez projevení jakékoli emoce, přímo Johnovi do očí.

„Vlastně jsem opravdu přicestoval za tebou. Athosiané na tebe spoléhají, to je samo o sobě dost pádný argument. Halling dokáže být přesvědčivý když chce. Nemysli si, že si nedokážu spočítat, co IOA plánuje s disruptorem, ale za sebe a Legii ti ručím, že ten pokus zničit Wraithy jednou provždy, nebudeme sabotovat.“
„Hloupý dotaz, ale proč to říkáš právě mě?“
„Abych pravdu řekl, tak nějak jsem si nebyl jistý, zda nesouhlasíš s IOA. Ve válce lidi často posunují své moralní meze. Jestli chápeš.“ dodá Aiden, a z kapsy vytáhne wraithské záznamové zařízení.
„To je to, proč sem přišel. Athosiané nás přišli požádat o pomoc. Výborný plán, za ten ti gratuluji, ale neopomněl jsi doufám ten drobný detail, že lidé na tebou navrhované „uprchlické planetě“ budou pod Wraithským útokem ve chvíli, kdy se tam objeví?“ odpoví Ford lehce posměšným tónem
„Hlavní síly Wraithů směřují k Atlantis, a ten zbytek k Aspolis. Vím, ten plán má díry, a docela slušně velké, ale sám mi řekni, co se dá jiného dělat?“ tázavě vysvětlí John
„Tak především, milý příteli – tak úplně bych tomu nevěřil. Někteří z Wraithů, které jsme sem přivedli, mají silnější psionické schopnosti než ostatní, a pokud nebyli Wraithové přesvědčeni, že disruptor by měl být primární cíl, v tuhle chvíli k nám otáčejí pěknou část útočné flotily, (John sebou mimoděk cukne) ale klid, vy jistě zjistíte jejich polohu včas.“ doplní Aiden, který dopije láhev a prázdnou jí odloží stranou.
„Order nám už předal všechny obšírné a z 90% nudné a zbytečné informace o Pretoriánech. To už taky víš.“ Dodá John, který si povšimne nepokrytě pobaveného Fordova výrazu

„Neřekli vám ještě pár věcí. Například to, že Wraithové nejsou tak jednotní, jak by se navenek zdálo. S jedním z vůdčích Wraithů jste dlouho pěstovali spojenectví.“
„Todd?!“ odpoví John překvapeně, ale nakonec se zasměje „Zvláštní, kolikrát jsem ho sám chtěl zabít, ale nakonec to dopadlo tak, že zachránil nás nebo my jeho, to vědět nebudeš, mám dojem.“ řekne John pobaveným tónem, ale ten mu zmizí, jakmile si všimne nenávistného zhnusení zračícího se ve Fordově tváři.
„Netušil jsem, že se snížíš k tom, že paktuješ s Wraithy.“ řekne Aiden tiše, z jeho zdravého oka mu nebezpečně blýská. Sakra, tohle jsem nechtěl. Vím, co Legie dělá, ale že až takhle…
„Dobře víš, že bychom to nedělali, pokud to nebyla otázka života a smrti! Bez pomoci Wraithů bychom Asurany nezničili, mysli si o tom co chceš.“ Odpoví John pevně a bez zaváhání, ale Aidenův výraz ve tváři se nezměnil.
„Přesně to dělám. Založil jsem Legii s jediným cílem – vyhladit Wraithy a zachránit lidi v Pegasu za každou cenu.
A je mi jedno jak. Udělám všechno abych splnil svou povinnost!“
John se na svého dávného přítele dívá, a začíná chápat, co za ty roky viděl a zažil. Stále nezapomněl na to kým byl.
„Jak je chceš ochránit? Pokud vím, Legie nemá žádnou flotilu.“
„Něco málo splašíme, o to se nestarej. Pokud vás Order zradí, Olesiané se k nám přidají s celou flotilou
„Order by nás proč zrazoval, když jim jde ještě více než nám o holé životy? To nemá logiku.“
„Nevím proč bys měl věřit jedinému slovu Genii a těch kočovných parchantů, co si chrání jen své prdele. Je sice fakt, že velitelka Larrin má tu prdelku hodně pěknou, myšlení koulema byla vždy tvoje největší slabina Johne.“
Rozzuřený John vyskočí ze sedátka, a Aiden inkasuje ránu do čelisti. To ho však nevyvede nikterak z míry.
„Už si skončil?“ říká Aiden a levačkou si přemýšlivě mne čelist, ale ránu jako by jinak ani neregistroval
„Všem vám tady už tečou nervy, ten kapitán co mě sem dovedl, se málem připosral když si nejspíš až v tu chvíli uvědomil, že to tady není jen sranda a dobrodružná výprava.“ dodá Aiden zvesela, ale úsměv mu znovu ztvrdne
„Ta likvidace už tak jako tak začala. Již jsme vyhladili několik menších hnízd, a mezi uctívači máme mnoho lidí, kteří nemají co ztratit. Od příchodu Expedice zbyla už jen polovina obydlených světů, tak mi hlavně do prdele neříkej, co je přiměřený!“ sykne rázně Aiden, který si nandává falešné oko, a přejde znovu ke strojovému tónu.

„Tentokrát na Atlantis nebudou útočit obyčejní Wraithové, ale Pretoriáni, pokud to někomu ve velení nedošlo, upozorňuj je na to, jak jen můžeš.“ řekne Aiden nakonec, vstává a míní odejít.
„Jak tě budu moct kontaktovat?“ zeptá se John, když se Aiden otočil k odchodu
„Budeme ve spojení prostřednictvím Athosianů, a snad i stále přes Geniie, samozřejmě za předpokladu, že budu ještě naživu.“ odpoví mu Aiden
„Věřím, že budeš.“ řekne John
Oba muži si naposledy pohlédnou do očí, vůdce Legie na sobě nedá znát ničeho, na co snad právě myslí, otočí se a odejde. John vezme do ruky záznamové zařízení a strčí si jej do kapsy. Rodney bude vědět co s tím. Snad mě poslechl. Musíme být hodní kluci a nedělat žádné kraviny. Podívá se na hodinky. Heh, do kdy tu asi budou? Neznámý důstojník od Genii si jde popovídat s podezřelým a hlídaným plukovníkem. Zahraju jim zase nějaký divadýlko. Jo, to bude nejrozumnější, zakončí John své uvažování, a otevře si láhev piva.

<Měl by John odhalit Forda jako vůdce Legie, aby případně mohl i přímo spolupracoval s IOA a TFP?>

[Dragon]

Super část…jako vždy hodnotím kladně

Pokud jsem pochopil dobře tak
<Forda jako kontakt neodhalovat, ale informace od něj zveřejnit a „existenci“ Forda ututlat(prozatim)>

jo, opravdu dobrá část. Já bych si Forda nechal jako překvápko...

Jak se vám líbí ubírání příběhu? Vlastně jsem dodnes nepsal nic na tolik pokračování, tak by měl zajímal váš názor.

[Dragon]

Tak příběh a jeho směr se mi líbí a doufám že ti to vydrží…:P
hodnotim kladně

Dost dobry příběh ale zajimalo by mě co je to za společnost to TFP? A forda bych ještě neodhaloval

TFP = Task Force Pegasus

Armadni uskupeni pod vedenim IOA, jinak tez pozemske expedicni sily v pegasu

Tvé povídky jsou fakt dobrý. Už se nemůžu dočkat dalšího pokračování

Ps: o Fordovi nemluvit, ale jeho informace využít

Stargate Atlantis: Delenda Est, part 2.3

Kód: Vybrat vše

Intro - http://www.youtube.com/watch?v=qHmuJhQu67s

"Nejméně se bojí smrti ti, jejichž život má největší cenu. "
- Immanuel Kant


Z Aspoliské hlavní věže zní neartikulovaný křik, prostoupený ranami. Sotvakdo to však může slyšet. Zdi jsou velmi tlusté, výška nezanedbatelná. V malé místnosti antického původu jsou přítomny jen tři osoby – dva lidé a jejich zajatec. Agent Merrick sedí opodál, oblek perfektně padnoucí, a čistý bez té byť sebemenší poskvrnky, zapisujíc si výsledky do laptopu. Čas od času vzhlédne k ostatním obyvatelům oné místnůstky, chvíli na po zemi se válícího Wraitha, chvíli na svého podřízeného.
Jeho kolega je naproti tomu celý potřísněný wraithskou krví, a s elánem jemu vlastním, pokračuje v práci.
„Neměj obavy, zabít tě nehodlám.“ říká vyslýchající chladně, právě když znovu zarazí kovovou špičku boty do Wraithových žeber. Po zemi se válí prázdné stříkačky se zbytky nažloutlé tekutiny.
Proklíná sám sebe, že s tím souhlasil. Dle IOA je na tento způsob výslechu nejlépe kvalifikovaný, ale jestli se brzy ta zrůda nezlomí, už nemíní pokračovat.
Kriticky si prohlédl zkroucenou a zohavenou figurku před sebou. Už předtím si s ním pár lidí pohrálo, ale zjevně se jeho mozek odmítá podřídit stejně jako ostatním jeho kolegům, kteří už naplnili plastikové pytle.
V případě lidí se vyplatí sahat k poněkud staromódním způsobům, například si šikovně vypomoct několika kopanci do břicha. Jediným problémem ovšem vždy je, aby vyslýchaný žil dost dlouho.
Wraith se na něj stále dívá vzdorovitě, a jeho přerývaný, chrčivý dech zaplňuje už tak hustý vzduch v místnosti.
„Sheppard.“ řekne nečekaně a velice tiše zajatec, zatímco upře pohled na své trýznitele
„Máš na mysli plukovníka Shepparda? Mění to na naší situaci něco ?“ neubrání se důstojník posměšnému tónu
„Přeji si mluvit se Sheppardem, a s nikým jiným.“
„Nevidím sebemenší důvod, proč bych ti vyhověl, Wraithe.“ odpoví Merrick chladně, nezvedaje oči od laptopu
„Vím, co ode mě chcete, ale pokud si opravdu přejete to nejlepší pro své lidi, uděláte oč žádam.“ říká Wraith co nejhlasitěji může, přestože je hzroucený na podlaze, a z úst i z mnoha ran na těle mu vytékají spousty krve
Merrick konečně uzná za vhodné mu věnovat pozornost, zvedne se ze židle, a jde až k mučenému. Do zrcadlového lesku vyleštěné boty šlapou do krvavých skvrn, jeho podřízený o metr ustupuje.
Agent uvažuje o možnostech. Podobnou léčbu podstoupilo už mnoho Wraithů, i těch příchozích, a naprostá většina neřekla ani zbla o něčem, co by zavánělo důležitostí.
Špičkou boty otočí mučeného obličejem nahoru. Jeho podřízený chce něco říct, ale Merrick jej gestem ruky zarazí
„V pořádku. (odmlka) V tom ti jsem ochoten vyhovět. (otočí se k podřízenému) Zatím si dejte pauzu, McKinleyi.“
„Děkuji, pane.“ řekne s úsměvem, a pohlédne na zohavený objekt blízko sebe „Pane, doporučuji ošetření, jinak nemohu ručit přežití ani na 12 hodin.“ dodá klidně
„Nemějte obavy, McKinleyi. Tak dlouho to ani nebude třeba, myslím.“

John Sheppard jde aspoliskou chodbou, vedle něj agent Merrick, a před nimi i za nimi několik vojáků.
„Jsou ti hlídací psi skutečně nutní?“ řekne John vztekle, když se znovu podívá do obličejí jejich strážců, kteří mají dle jeho mínění držky vytesané jak z kamene, a vlastní mámu by přejeli džípem, kdyby jim to rozkázali.
„Překvapuje mě vaše rozčarování, plukovníku. (zastaví se u dvěří výslechové místnosti) Sám byste si měl více dávat pozor na své přátele. Zvláště na ty méně lidské. Původem i svou podstatou.“ řekne Merrick Johnovi do očí
„Aha!“ řekne John a ve tváří se mu zračí naoko úplně idiotská tvář „Že mě to hned nenapadlo! Býval byste měl jednodušší, kdyby jste se prostě a jednoduše optal, jestli mám mezi Wraithy kámoše.“
„Nezlehčujte to, plukovníku. Nepříjemností se zde událo až dost.“
„Nějak jsem si ničeho nevšiml. Možná je vyrábí někdo jiný než já.“ řekne John vyzývavě, otáčí se k agentovi a jeho poskokům zády a otvírá dveře. „Právě si jdu pokecat s nějakým, jak říkáte, známým, takže mě omluvte.“
Dveře se za plukovníkem ani nestačí zavřít, když k němu Wraith, zhroucený na židli, začne mluvit.
„Přece jen jsi přišel, Shepparde.“
„Známe se? (pauza) Ano, jsem tu, tak co mi hodláš říct?“
„Chováme k tobě úctu, jako k mocnému nepříteli, Shepparde. I díky tobě jsme spojili síly, a zničili Replikátory.“
„To už je příliš dávno. S ohledem na nynější dobu.“ odpoví John bez špetky zaujetí
„Mluvím s tebou Shepparde, protože jsi jeden. Mezi námi. Mou a tvou rasou.“ řekne Wraith tiše
„Nerozumím ti.“ řekne John stále podivně bez výrazu
„Patřím k těm, které Antikové i vy nazýváte Pretoriáni. (odmlka) Nemáme v úmyslu vás zničit, ani nechceme prolít příliš mnoho lidské krve.“
„Samozřejmě. Už takhle máte málo možností krmení, proč je ještě bez užitku ztenčovat, že?“ řekne John teď už nebezpečným tónem, přetékající průzračnou nenávistí.
„Jsou nám dávno známy tvé pocity. Tvé unikání smrti je rovněž..obdivuhodné. Na člověka.“ říká Wraith.
Nelichotí. Konstatuje…podivné.
„Jo, to už jsem párkrát slyšel. Sice v jiných obměnách – ale podstata stejná. Pořád mi uniká, proč to říkáš mě.“
Dopoví John, a s obvyklým gustem si zapálí obrovský doutník.
„Dřív, než zemřu ti zjevím pravdu, Shepparde. Tobě i tvým lidem. (pauza) Pretoriáni tvořili elitní Antické jednotky, které byly nasazovány do lidských povstání proti Antikům. Věrně svým stvořitelům sloužili, ale pak je Antikové chtěli zradit, i po tom, co museli na jejich rozkaz proměnit lidské světy v pole poseté mrtvými těly.“
„Míříš snad někde tam, že jste nám lidem tehdy udělali službu, a kvůli tomu vám máme jít z cesty?“
řekne John, v očích se mu poznovu nebezpečně blýská
„Ne z cesty. Jen jste v omylu. Celá vaše přítomnost už od začátku, Shepparde, je upnutá na Atlantis.“
„Ano?“ řekne John naoko klidně, pravou rukou však vyndává doutník z pusy, a zvedá se z místa
„Nepatříte zde. Nic vám tu nenáleží. Atlantis není vaše! Patří nástupcům Antiků! My jsme jimi, protože jsme Antiky překonali, snad by Antikové byli více spokojeni s vámi…ale tak se nestane.“ dopoví Wraith
John vypadá, že přemýšlí. Přijde až k Wraithovi, a doutníkem v ruce mu vypálí jedno oko. Bolestivý skřek.
„Možná máš pravdu. Ale až se tak stane, budeme oba mrtví. Ty jen o něco dřív.“ řekne John s odporem v očích

„Berete mi práci, plukovníku?“ řekne s úšklebkem McKinley, zatímco v pozadí strká dvojice vojáků Wraitha do plastikového pytle. Zjevně to nedělají s přílišným nadšením pro věc.
„McKinleyi, zavřete klapačku.“ procedí John skrz zuby, zatímco se k nim blíží Merrick
„Co měl na srdci?“ řekne Merrick, připomínající v pološeru a s kufříkem G-Mana
„Nevím co tam má kromě kulky teď. Pokud se nějakému jeho orgánu dá říkat srdce.“ zazubí se McKinley
„Zavřete hubu, dokud nebudete tázán, McKinleyi. Co vám ten Wraith napovídal?“
„Že své dny dožijeme v troskách Atlantis a Aspolis, a že se budeme smažit pod péčí jeho druhu. Takovou předpověď by dneska ostatně zmáknul každý blbec.“ odpoví John bez zájmu, což stvrdí tím, že si silně lokne ze stříbrné placatky a spokojeně si olízne rty.
Merrick spěšně odejde, což John sleduje tím nejjízlivějším pohledem, který si zvládl na tváři vyobrazit.
Až teď si John všímá, že má McKinley čistý oblek, a přátelsky mu nabízí cigaretu.
„Díky. Měl jsem dojem, že v IOA nesouhlasí s dodávkami hřebíčků do rakve.“ konstatuje spokojeně
„Nejsem tu dlouho, ale ledasco se dá zařídit, což vidím, když jste si zapálil pravý cubanos.“
„No comment.“ odpoví posměšně John
„Buďte rád, že nejste na Zemi. Už dost nepříjemně to tam vře. (pauza) Přirozeně všechno tajné.“
„Přirozeně.“ potvrzuje John ironickým tónem hlasu „Posily nějaké máme čekat, nebo jste nás odepsali, nebo je to všechno tajné?“ doplní John. McKinley se uchechtne.
„Pár lodí sem určitě míří, mezi nimi i Slavia s admirálem na palubě.“ odpoví McKinley povzbudivě

John, dnešními událostmi trochu vyvedený z formy, prochází jednou věží, která funguje jako komunikační centrum. Geniiský důstojník, jehož rysy na Johna působily absolutně nezapamatovatelným dojmem., mu pohybem hodným zkušeného kapsáře do ruky vtiskl záznamový krystal.
Plukovník se zastaví a otočí, ale vidí už jen vzdálená záda v šedohnědé uniformě, mizící v záhybu chodby.
Míří k nemnoha zprovozněným výtahům, a sjíždí do prostředního patra. Jde rychle, až běží, a zapadne do jedné z provizorních pracovišť.
„Rodney?“ zeptá se John pevným hlasem
„Nech mě hádat – nikým nerušený dialog, a zabezpečenou linku?“ řekne Rodney, který se vynořil z pod pracovního stolu, jako rak z ulity.
„Stačil by nezajištěný počítač, kde bych mohl něco přehrát. Pod tvým odborným dohledem ovšem.“ zazubí se John, a ukáže na záznamový krystal
„Jasně, jen mi to dej.“ řekne Rodney, v jehož pohledu se mísí údiv i zvědavost
Na obrazovce se ukáže obličej ponořený téměř do úplné tmy, s černým okem a předčasně zestárlou tváří
„Předpokládám, že ten, kdo se na tenhle záznam dívá, jsi ty Johne. Pokud ne, stejně je to jedno, tahle zpráva spěchá, a tak nebo tak byste na to přišli sami, i když o trochu později. (pauza) Plán tak úplně nevyšel. Dosáhli jsme jen toho, že Wraithové své síly rozdělili. Část z nich určitě drží kurs na Atlantis, flotila mířící na Aspolis provede úder i na uprchlický svět. Dokážu si docela představit, že už jste Atlantis i Aspolis proměnili v hnízda odporu, tak se držte krucinál! (odmlka, povzdech) Legie a Order se o uprchlický svět postará, vy si dejte pozor hlavně na ty kočovné zmetky, se kterými míníte bránit Aspolis. Neměli byste jim věřit ani slovo. To jen taková malá rada na závěr. Ford konec.“
Oba přátelé se po sobě rozpačitě podívají. Sakra.

<Odhalit IOA a TFP existenci uprchlického světa, a odhalit Legii a Forda, nebo jen něco z toho? Nebo nic? >

Další dobrá část. Minulost Pretoriánů je perfektní a změna Johna když mučí zajatce a pije ve službě je super. Konečně normální nas***ej voják ve válce.

jinak Forda ani Legii neodhalovat, o uprchlickém světě něco málo prozradit

[Dragon]

Super další skvělá část
<Zmínit se o uprchlickém světě, informace je od legie, ale Forda neprozrazovat(prozatím)>

Dobrej díl, nic bych neprozrazoval, ale jen naznačit, že by se to či ono mohlo stát...

Tak me napada, ze jsem vam ani nerekl, kolik napisu dilu.

Jen jestli tedka cekate nejaky rychly konec, budte v klidu - jeste pribude 5 dilu, takze celkove jich bude urcite 20 + mozna jeste jakysi Epilog

A já ještě připomenu, že hlavní rozhodnutí před vrcholnou 19. episodou bude mít na triku jeden jediný čtenář.

Fakt? Ze to nevim

Hlavni rozhodnuti necham jak je dle sebe, to by se mi pak nechtelo psat

Spis jsem myslel, ze tu dam ty moznosti, a rozhodnu se dle psanych nazoru, co prevazi

No, obě možnosti finálního rozhodnutí jsou podle mě hromsky zajímavé, takže že by tě nebavilo psát jednu nebo druhou, to bych se divil.

Já bych rozhodně nechal finální rozhodnutí na jediném vybraném čtenáři; to byla nakonec i pointa DE, nechat to největší rozhodnutí na čtenáři, ne autorovi, tak je to v synopsi napsáno