Heroes povídka

[Klenotka]

Dlouhé a dlouhé hodiny ve vlaku na cestě domů ze školy, s notebookem na klíně. Co z toho vzešlo? Povídka Heroes, alternativní začátek 3. série, která nemá název Původně to mělo být o tom "kterak se jde Nathan usmiřovat se ženou" a vylezlo z toho něco jiného Nevím vlastně, o čem to tak docela je, ale už mám pěkný kousek Začátek vám dávám k posouzení, a sami si řekněte, jak se vám to líbí. Spoilery tam, kromě jednoho očividného, nenajdete, protože sama nevím, jak a co bude, takže jsem nechala pracovat fantazii. Jen je tam pár odkazů na komiksy a na informace někde mimo o postavách, které jsou oficiální. A podle mých preferencí se tam také vyskytují mé oblíbené postavy víc, než ostatní. Takže jestli chcete něco o Claire, napište si vlastní povídku Za chyby se omlouvám, ale Word 2007 ná tendenci opravovat všechno, i to, co je dobře. Mno nic, první část:

Nathan Petrelli se probudil na zemi. Tedy lépe řečeno se vzbudil ve vzduchu, a o pár vteřin později spadl na zaprášený a zatuchlý koberec. Zase se mu povedlo ve spaní sklouznout z gauče a spát ve vzduchu. Jeho podvědomí ho drželo ve vzduchu, ale jakmile se probudil, vědomí s ním praštilo o zem. Peter přiběhl do obývacího pokoje a pobaveně sledoval, jak se jeho starší bratr sbírá ze země.
„Bavíš se?“ zeptal se Nathan a podíval se podrážděně na bratra, jehož úšklebek byl teď ještě širší.
„Jen mě tak napadlo, jak ses vymlouval, když se ti to stalo u Heidi.“ Nathana nepatrně bodlo u srdce a uvědomil si, že tohle „padání“ z postele se mu doma nikdy nestávalo. I když on vlastně žádný domov neměl. Ze sídla Petrelli se odstěhoval hned, jak ho před půl rokem pustili z nemocnice a od té doby byl v Peterově bytě. Po tom všem, co za poslední rok zažili, i po tom dlouhém odloučení, kdy Nathan myslel, že Peter zemřel, bylo příjemné trávit čas spolu. Peter navíc dost trpěl kvůli tomu, že opustil Caitlin. Snažil se vrátit do budoucnosti, kde ji opustil, ale ta budoucnost byla ve chvíli zničení viru vymazána a s ní nejspíš i Caitlin. Ani jeden z nich těmto zákonitostem nerozuměl a Hiro, s nímž se o tom pokoušeli mluvit, jim na to také nebyl schopen dát jasnou odpověď.
„Zvedni se, dneska je velký den.“ Řekl náhle Peter, hodil po Nathanovi čistou košili a zmizel ve dveřích koupelny. Nathan se před tiskovou konferencí dal jakž takž dohromady, ale alkoholismu se odvyká těžko a fakt, že sice našel Petera, ale zase se znovu objevil Sylar, mu na sebedůvěře moc nepřidával. Podíval se na čistou košili a po chvíli vystřídal Petera v koupelně. Zbavil se dvoudenního strniště, a oblékl si nový oblek.
„Nezapomeň, ve dvě máš schůzku v právnické kanceláři a ve čtyři s Heidi.“ V Nathanovi hrklo. To Peter, který své švagrové zavolal, tuhle schůzku s jeho ženou domluvil. Heidi s ním odmítala mluvit od té doby, co jí řekl pravdu. Ale zdálo se, že ji tehdy přijala. Nepochopil, co se stalo tak vážného, že náhle změnila názor, vzala děti a odstěhovala se do Washingtonu. Jen tušil, že s tím bude mít něco společného jeho milovaná matinka. Od toho incidentu na tiskové konferenci s nimi nepromluvila.
„Dělej, Nathane, přijdeš pozdě!“ Ozvalo se z kuchyně. Starší Petrelli tam přišel zrovna ve chvíli, kdy před ním přistál šálek kávy a vydatná snídaně. Zamyšleně se podíval na Petera, který si pro sebe připravoval palačinky. „Kdy se naše role obrátily? Odkdy se ty staráš o mě?“ zeptal se Petera a ten se taky zarazil.
„Od té doby, cos mě dvakrát zachránil. A svět jen tak mimochodem k tomu.“ Nathan se taky usmál, tentokrát to ale byl úsměv křivý s náznakem hořkosti.
„Nějak si nemyslím, že kromě toho, že jsme se my dva konečně usmířili, by mi to něco dalo. Zničilo mi to život. Nám všem.“ Peter se posadil na malou barovou židličku naproti Nathanovi.
„Já bych byl dál zdravotní sestřička sedící u umírajících a ty bys už byl teď nejspíš ten bezpáteřní politik, na kterého sis předtím hrál. Dalo nám to hodně, nevzalo nic.“
„Budu asistent v právnické kanceláři. Tomu se říká kariérový skok.“ dodal Nathan stejně hořce jako předtím.
„Někde se začít musí a ty jsi byl dobrý právník, Nathane, zase se vypracuješ.“ Když se jeho bratr už trochu nadšeněji usmál, začal se i Peter chystat do práce. Vzal místo ošetřovatele v nemocnici. Bylo to lépe placené a měl stálou pracovní dobu. Oba za sebou a za celou jejich slavnou rodinou Petrelli spálili mosty. Nathan to sice nesl těžce, ale Peter věděl, že nikdo není silnější než jeho velký bratr. Za poslední rok ho několikrát podržel, i když si řekli a udělali vzájemně i dost ošklivé věci, tak to, co z nich dělalo bratry, zůstalo. A hlavně měli svoje schopnosti, které se oba rozhodli používat. Peter se hlavně učil je všechny pořádně ovládat. Ačkoliv měl schopností hodně, tak mu často chyběl um, který měl jejich původní držitel. To, že mu Nathan při cestách mezi Kalifornií, kam létali za Claire, a New Yorkem, několikrát uletěl, znamenalo jen jedno. Nikdy se nebude Nathanovi rovnat v rychlosti a obratnosti. A nechtěl to rozhodně pokoušet. Stačilo mu dopravit se z místa A do místa B. Sice mu to trvalo déle, ale aspoň neriskoval nějaký kolaps schopností. Z Kirby Plaza se poučil a byl malý zázrak, že během své amnézie nevyhodil do vzduchu sebe a lidi kolem. Zase si vzpomněl na Caitlin a podvědomě se pokusil přenést do budoucnosti. Nemělo to cenu. Budoucnost by musel vidět, ale ta budoucnost fakticky už neexistovala, tak se neměl kam přenést. Ten bod, kde svou přítelkyni opustil, už nebyl.
V pokoji nacpal do tašky svoje pracovní oblečení a podle hodin se zdálo, že přijde asi trochu později. Radši používal teleportaci, protože zjistil, že už tu schopnost docela dobře ovládá. A hrozilo menší nebezpečí odhalení. Ale oběma už jim to bylo tak nějak jedno. Nathan do Washingtonu běžně létal, ale při jeho rychlosti ho mohl těžko někdo pouhým okem zahlédnout. Vlastně na první pohled vypadal jako stíhačka. Sám Nathan nerad létal hodně vysoko, protože jak říkal, bylo to nebezpečné i z toho důvodu, že by se mohl srazit s letadlem, anebo by ho tam mohl paradoxně někdo spíš zahlédnout. Na nebi nad New Yorkem to už stejně vypadalo s dopravou skoro jako na Manhattanu.
Zaslechl zvuk mobilního telefonu a mírně naklonil hlavu, aby lépe slyšel. Že má rozšířenou schopnost sluchu, zjistil poměrně nedávno, když mu v metru málem praskly bubínky. Od té doby vlastně teleportaci používal. Oba se snažili normálně žít a chodit do práce, ale hodiny na cestách do práce, které navíc byly pro Petera únavné proto, že se musel snažit udržet všechny schopnosti na uzdě, způsobily, že už se do práce dopravoval teleportací. Nathan létal a zřejmě se se svou schopností sžil lépe, než by kdy Peter uvěřil, že je to možné. Zachytil jen poslední útržky telefonátu. Poznal Mattův hlas, ale to bylo tak všechno. V tu chvíli Nathan zavěsil. Peter nechtěl poslouchat soukromé hovory svého bratra, jenom to byl takový neobvyklý instinkt a tak většinou jen zachytil hlas, ale hovor neposlouchal. Došel do kuchyně a všiml si, že Nathan do sebe rychle nalil zbytek kávy a házel přes sebe sako.
„Co chtěl Matt?“ Nathan po něm hodil káravým pohledem a Peter zvedl ruce v obranném gestu.
„Jen jsem slyšel jeho hlas. Neposlouchal jsem váš hovor. To bych nikdy neudělal.“ Nathan na to zvedl obočí, ale nic neříkal.
„Vypadá to, že znovu otevřeli případ Sylar. Našli dneska ráno mrtvolu ženy. Měla odříznutou lebku.“ Peter se zašklebil. Se Sylarem bojoval jednou a málem při tom zničil New York. Když se dozvěděli, že žije a že se pokusil zabít Mohindera a Molly, byl Matt hodně rozčilený. Nathan si s detektivem velmi dobře rozuměl a Mohindera znali už z doby, kdy ještě oba tápali a Mohinder jim mohl dát odpovědi. Teď se všichni tak nějak zmítali v chaosu, protože nevěděli, jestli mají pracovat s Bobem a Společností, nebo jít proti ní. Anebo na všechno zapomenout a dál se pokoušet žít víceméně normálně. Ale to už nešlo. Sbírali střípky svého života, ale zároveň jim bylo jasné, že nemůžou v klidu a anonymně pokračovat. Tisková konference vyvolala poprask. Nathan, Peter, Matt a Claire byli odhodláni říct světu pravdu, ale to, co se tam stalo, jim dalo varování, že se nejdříve musí vypořádat s problémy uvnitř svých řad. Neznali ani půlku pravdy o tom, co dělali jejich rodiče, proč založili Společnost a kdo byl na čí straně. Jediná dobrá zpráva byla, že se jako nadané děti nadaných rodičů vymanili z jejich vlivu. Začali se postupně dávat dohromady a tvořit vůči nim opozici. I když Adam se postaral o to, že už moc lidí, proti kterým by mohli stát, nezbylo. Nathan se zamyšleně podíval na Petera a pak na hodiny visící za ním. Dnes se měl sejít s Paulem Hutchinsonem, což byl kdysi jeho zástupce a dnes měl v právnické firmě, kde spolu pracovali, poměrně vysokou pozici. Nathan s ním měl schůzku kvůli místu jeho zástupce. Měl jen tuhle jednu šanci, protože Paul to dělal jen kvůli němu a jejich přátelství, které si uchovali z dob, kdy spolu pracovali. Nesměl to zmeškat. Jeho rekord mezi New Yorkem a Washingtonem byl dvacet minut.
„Letím za Mattem. Musím mu pomoct.“ Peter odmítavě zakroutil hlavou.
„A co tam chceš dělat? Až budeš zase pracovat jako právník, pak tam budeš mít místo, ale jinak zatím ne. Nebo snad chceš začít pracovat u policie?“ Peter se zasmál a Nathan se té poznámce usmál.
„Jsem právník a ne policajt.“
„Ale bývalý voják.“ Podotkl Peter.
„To by byla docela ironie, nemyslíš? Ale klid, stihnu to ve skvělém čase.“ Nathan nečekal na odpověď a zamířil k oknu. Lezl na střechu přes požární žebřík. Odlétat, byť i ze zapadlého koutu ulice nebo parku, zavánělo malérem. Dveřmi chodil, jenom když vedl návštěvu. A to bylo málokdy. Naposledy to byl Matt, který s Nathanem létat odmítal poté, co ho nad Odessou málem shodil z výšky několika desítek metrů.
Peter zamyšleně sledoval, jak Nathan zápasí se žebříkem. Sám taky dveře nepoužíval, protože se obvykle teleportoval přímo z bytu. Zpohodlněli. Ale nebyli žádní superhrdinové. Neměli žádný kodex, který by jim zakazoval schopnosti používat. Byly jim dány a tak je používali. Sice se kvůli tomu čas od času cítili špatně, ale když Nathan kdysi vytáhl dívku z hořícího domu, tak mu to pomohlo cítit se líp. O té příhodě mu vlastně taky řekl nedávno, přitom se stala krátce potom, co své schopnosti teprve objevili.
Nathan už zmizel a Peter zaslechl, jak odletěl. Obvykle vyletěl rychle strmě nahoru a teprve potom nabral správný směr. I přes to, že svou schopnost očividně miloval (i když to nikdy neřekl a nejspíš by to popřel), dával si pozor. Oba si dávali pozor. Peter si přehodil tašku přes rameno a po chvíli soustředění se bezhlučně přemístil do práce.

Matt na Nathana už čekal venku. I když věděl, že se Petrelli neobjeví hned před ním, pořád jakoby nevědomky sledoval oblohu. Nathan ho ovšem překvapil, když se z ničeho nic zjevil za ním. Poklepal mu na rameno a detektiv nadskočil.
„Ježíši Kriste, Nathane, co to děláš? Vyděsil jsi mě k smrti!“ Nathan Petrelli se na něj zazubil.
„Neměl bys náhodou vědět, že stojím za tebou? S tím tvým mozkem?“ Matt zakroutil hlavou.
„Snažím se svoje schopnosti vypínat. Zjistil jsem, že jak se teď moje telepatie rozšiřuje, tak slyším i to, co nechci a vnímám všelijaké rušivé elementy kolem.“ Nathan na něj vytřeštil oči.
„Odkdy mluvíš tak odborně?“
„Ale to Mohinder. Bydlet s tím chlapem je občas o nervy. Pořád si vyčítá, že se nechal Bobem zmanipulovat a v podstatě pro něj začal pracovat. A nemluví ani s Molly, protože si vyčítá i to, že ji přivedl do nebezpečí. Není s ním k vydržení.“
„Zkus bydlet s Peterem. Má dvacet schopností a já nikdy nevím, jestli zrovna neposlouchá můj telefonní hovor, anebo mi nečte myšlenky. Dělá to nevědomky, ne schválně, ale stejně je to na zabití. Tak kde máš tu mrtvolu?“ Matt nepatrně zezelenal.
„Jsi si jistý, že to chceš vidět? Je to docela ošklivé.“ Nathan jen mlčky přikývl a následoval Matta na místo činu do vysoké, špinavé budovy za nimi.
Detektiv Parkman rozhodně nepřeháněl. Bylo to ošklivé. Byt byl v dezolátním stavu a žena, tedy to, co z ní zbylo, byla asi v jejich věku. Očividně v bytě přebývala načerno, protože vařič, který stál v rohu, nebyl připojen na plyn a ani jiné spotřebiče nebyly zapojené.
„Víš, kdo to je?“ zeptal se Nathan Matta, zatímco nepatrně odvracel hlavu. Parkman vytáhl několik papírů.
„Měla u sebe doklady. Podle tohohle by ale měla bydlet jinde. Je mi záhadou, jak ji tu Sylar mohl najít.“ Nathan se podíval na papíry v Mattově ruce a tázavým pohledem sklouzl na detektiva.
„To je Mohinderův seznam. Udělal ho jeho otec, když se nás snažil najít. Mohinderovi se ho díky informacím ze Společnosti podařilo ještě rozšířit. Děsivé na tom je, že půlka těch lidí už je mrtvá.“ Nathan si od Matta seznam vzal a zaměřil se na kolonku, na kterou Matt ukazoval.
„Není tady napsaná schopnost.“ Bylo to konstatování, ne otázka.
„Mohinder říkal, že je těžké schopnost odhadnout. Doplňuje se až potom, co je s tím člověkem navázán kontakt.“ Nathan v papírech dál listoval, podíval se na dva policisty v uniformě, stojící opodál a pak se zatvářil nepatrně rozladěně.
„To to taháš jen tak sebou? Co kdybys ten seznam ztratil? Nebo ti ho někdo ukradl?“
Šeptal, ale protože byl na místě činu jen díky Mattovi, stejně přitáhl pozornost.
„To si myslíš, že to nechávám jen tak válet? A není tam napsáno, o co jde. Může to být náhodný list se jmény.“ Matt to řekl nezúčastněně, ale v jeho hlase byla znát rozladěnost.
„´Nathan Petrelli´, schopnost – létání s možným vývojem dalších schopností´. To znamená co? Je tam moje jméno, je tam Peterovo jméno, tvé jméno. A jaký vývoj? Matte…“
Ale detektiv se na něj podrážděně otočil.
„Hele, Nathane, zavolal jsem tě sem, protože jsme byli po nějakou dobu dobrý tým a vzhledem k vaší minulost se Sylarem jsem si říkal, že tě to bude zajímat. Ale jinak tady nemáš co dělat. Řekl jsem, že jsi právní zástupce majitele bytu a jsi tu kvůli nelegálnímu pobytu té ženy. Vím, že to vypadá nezodpovědně, ale věř mi. Existuje jen jedna tištěná kopie a tu právě držíš v ruce. Mám ji neustále u sebe a až skončím, tak ji zase zničím. Stačí? Vytiskl jsem si to jenom proto, že jsem slyšel o další Sylarově oběti a napadlo mě, že na tom seznamu bude.“
Nathan se ještě chvíli tvářil nepřístupně, ale pak jeho pohled změkl. Od té tiskové konference byl mírně paranoidní a kvůli schůzce s Heidi nervózní.
„Tohle je zvláštní.“ Ozval se najednou Matt a přešel k mrtvole. Zvedl její pravou ruku a našel tam chuchvalec blonďatých vlasů.
„Už to viděla laborka?“ zeptal se Nathan, když si prohlížel, co mu detektiv ukazoval.
„To je právě to. Už tu byli. Nechápu, jak to mohli přehlédnout. Její vlasy to očividně nejsou.“ Ukázal přitom na odříznutý kuse lebky a Nathan pouze přikývl, že rozumí. Její vlasy byly velmi jasně zrzavé. Matt vlasy zvedl pinzetou a dal je do sáčku na důkazy.
„Zanesu jim to tam sám.“ Postavil se a dál obhlížel místo vraždy. Ale jelikož to prošel ještě před Nathanovým příchodem, nedoufal v další nález něčeho důležitého.
„Že by to nakonec nebyl Sylar?“ nadhodil domněnku Nathan, zatímco si prohlížel vlasy.
„Je to možné. Že by ho někdo kopíroval? Ale to by byla obrovská náhoda, že by si vrah vybral stejný styl a náhodou ještě člověka se zvláštními schopnostmi.“
„Třeba má Sylar mladšího bráchu Sylarka.“ Řekl Nathan napůl v žertu.
„To by nám ještě chybělo.“ Odpověděl pochmurně Matt a vydal se ven. Už nebylo co ohledávat. Kývl na dva policisty a ti si ještě naposledy prohlédli Nathana, který byl Mattovi v patách.
„Takže, ještě chceš, abych ti v případě podezřelé vraždy volal?“ zeptal se Matt okamžitě, jak vyšli ven na čerstvý vzduch. Bývalý politik se zhluboka nadechl. Sice býval voják nasazený v bojových akcích, ale z kokpitu vrtulníku moc vykuchaných mozků neviděl.
„Určitě. Musíme sledovat, co Sylar dělá. Je jen otázkou času, než se pokusí zabít někoho z nás. Rozhodně nechci, aby ublížil Peterovi nebo Claire. Nebo tobě, když už jsme u toho.“
„Tvoje péče je sice dojemná, ale oni oba se, pokud vím, dokážou dát velmi rychle dohromady.“
„Ne, když mají poškozený mozek a Sylar tohle moc dobře ví. Vrtal se v Sureshově počítači, kde měl o všech záznamy. Je mi zle z pomyšlení, že by Claire mohla být v nebezpečí. Zrovna, když jsme spolu konečně začali lépe komunikovat.“ Při myšlence na to, že by jeho nově nalezená dcera mohla být v nebezpečí, se mu žaludek obrátil naruby. A taky doufal, že i jeho synové jsou v bezpečí. Sice si nebyl jistý, jestli se u nich nějaké schopnosti projeví a Mohinder mu řekl, že zvláštní schopnosti se přenáší na děti v případě jen jednoho rodiče se zvláštní schopností jen výjimečně, přesto se ale bál. Hrozně moc se bál.
„Je tam v bezpečí. Nikdo kromě nás neví, kde je a co dělá. A Bennet se o ní postará.“ Říkal mu zrovna Matt a Nathan se při zmínce jména adoptivního otce jeho dcery zašklebil. Bennet se ho kdysi pokusil unést, pracoval pro Společnost, pak přeběhl a teď pro ni znovu pracoval a nikdo pořádně nevěděl, na čí straně je. Sice si byl stoprocentně jistý, že by nedopustil, aby se něco stalo Claire, ale to byla malá útěcha. Myšlenka na to, že je Claire v rukou muže, který o nich o všech tolik ví a může je každou chvíli prozradit, mu nedělala dobře. Bob a Společnost o něj, o Petera ani o Matta nejevila moc velký zájem. Petera už jednou uvěznili a Nathan věděl, že si chtějí „označkovat“ každého. Předtím to neudělali jenom proto, že jeho a ostatní potřebovali k zastavení Mauryho Parkmana a zničení viru.
Nepochyboval o tom, že si všichni musí dát pozor. I když vlastně netušil, kdo je nepřítel, proti komu stojí a co se, do háje, vlastně kolem dělo. Před dvěma lety by ho ani ve snu nenapadlo, že se bude prohánět nad New Yorkem nadzvukovou rychlostí a bavit se o teleportaci, čtení myšlenek a pitvání mozků.
„Mám schůzku kvůli práci, musím letět.“ Řekl směrem k Mattovi.
„Ty jsi jediný člověk na světě, který tuhle frázi bere doslova.“ Zažertoval detektiv, ale už mířil k autu.
„Jakmile se něco dozvím, dám tobě a Peterovi vědět.“ Nathan už ale skoro neposlouchal, protože byl na cestě do uličky, v níž předtím přistál. Opatrně se rozhlédl kolem, ale tohle místo bylo opuštěné. Pomalu se vznesl do vzduchu a nabral směr k Hutchinsonově kanceláři. Do schůzky mu zbývalo půl hodiny.

Hiro seděl zamyšleně u počítače a nevšímal si zběsilého chybového hlášení, které mu tam poněkolikáté vyskočilo. Jeho sestra, která teď vedla otcovu firmu, mu nabídla práci ve Státech. Naučil se obstojně anglicky a tak ho chtěla dát do čela newyorkské pobočky. Váhavě přijal s tím, že tam chce mít u sebe Anda. A tak teď měli kanceláře vedle sebe. Hiro myslel na Adama. Myslel na něj teď dost často. Když se mu přede dvěma týdny objevil ve dveřích Peter Petrelli a omlouval se mu, připomněl mu všechno to nepříjemné, co zažil. A to, co provedl Adamovi, rozhodně nebylo něco, co by měl dělat superhrdina. Jenže za toho se už dávno nepovažoval. Iluze o tom ztratil ve chvíli, kdy vyhodil do vzduchu tábor i s vojáky v něm, jenom proto, aby zabil Adama. A to se mu stejně nepovedlo. A pak zavřel Adama zaživa do rakve a nechal ho tam. Tohle přece nebyl jejich záměr, když poprvé vyjeli do Států. Chtěl zachránit svět. Myslel si, že je jedinečný. A přitom se ukázalo, že je jich mnohem víc a že jsou chyceni v labyrintu lží, postaveném jejich rodiči. Nebyl si úplně jistý, co je jeho další plán. Spolu s Petrelliovými a Parkmanem měli plán, který nevyšel, a teď tápali ve tmě. Nezbývalo mu nic jiného, než zůstat a doufat, že se jim všem podaří nějak odhalit další tajemství toho, proč vlastně jejich rodiče dělali to, co dělali. Když mu pípl mobil slabým zvoněním, které znamenalo sms zprávu, nečekal nic dobrého. A zpráva o tom, že je Sylar naživu a má novou oběť nebyl ten typ novinek, které by rád slyšel. Věděl, že policie ho nezastaví. Ale na koho se tedy mohl spolehnout?

Matt stepoval přede dveřmi do laboratoře už deset minut, když konečně zahlédl siluetu doktora, který měl ten cirkus na starosti.
„Doktore, co vám trvá tak dlouho? Máme oběť masového vraha a vám je to asi jedno.“ Řekl podrážděně, když muž v plášti, opatřen bílou cedulkou „Eddings“, odemykal dveře do své laboratoře.
„Když teď Sylar zabil, tak si dá na chvíli pohov.“ Odpověděl mu nezúčastněně doktor a Matt se zarazil. Vešel za lékařem do jeho laboratoře, ale podvědomě naslouchal zvukům, myšlenkám, které by mohly prozradit nebezpečí.
„Jak to víte, že je vrah Sylar?“
„Jsem přece šéf laboratoře, takové věci vědět musím.“ Řekl znovu neutrálním tónem lékař, ale Matt vycítil v jeho mysli malé zachvění.
„Jo, pravda…tak mi pak můžete vysvětlit, jako to, že jste přehlédl tohle.“ Matt vytáhl z kabátu sáček s blond vlasy, které měla jejich oběť mezi prsty.
„Jednoduše. Nechal jsem to, abyste to našel vy a Nathan Petrelli a abyste následně přišel sem. A taky jsme nechtěli, aby se v jasném důkazu, ukazujícím na vraha, vrtal někdo jiný.“
Matt už teď jasně četl doktorovi myšlenky, ale muž, stojící za ním, byl rychlejší. Matt vytáhl zbraň a pak zůstal překvapeně stát. Člověk, který vyskočil za ním, se ho nepokusil napadnout, ani mu nijak ublížit. Noah Bennet pouze zvedl ruce na znamení přátelství.
„Detektive, uklidněte se, chci si jen promluvit.“
Matt se šokovaně díval na Benneta, a očima přebíhal na Eddingse a oba se nepatrně usmívali, jako by se právě všichni potkali v supermarketu při nákupu na sobotní grilování.
Zbraň ale nesklonil. Nebyl si jistý, na čí straně Bennet vlastně stojí. Ale věděl, že kdyby tam teď vedle něj stál Nathan, tak by měl Bennet už přinejmenším rozbitý nos.
„Chcete si promluvit? O čem? Nechci mít se Společností nic společného, nikdo z nás. Nechte nás na pokoji.“ Bennet tentokrát ucouvl a trochu se zachmuřil.
„Nemůžete utéct před tím, co jste, detektive. Vím, že i teď se mi určitě snažíte dostat do hlavy a zjistit, co tady dělám. Ušetřím vás té námahy a řeknu vám to sám.“
Matt se trochu zaškaredil.
„Už to pro mě není taková námaha jako dřív.“ Muž s brýlemi se pousmál.
„To si umím představit.“ Odpověděl Bennet temně. „Chci s vámi se všemi mluvit. S vámi, co jste byli při tom incidentu s virem. Pořád se vzájemně pleteme do cesty a já chci přijít na to proč. Můj…šéf neví, že tu jsem. Stále ještě chci Společnost potopit, i když jsem na palubě. To oni zachránili Sylara z Kirby Plaza. Nevím, proč to udělali, ani co z toho budou mít. Faktem ale je, že ten muž je nebezpečný a porazit ho dokážete jen společně. A myslím, že Nathana bude zajímat, že Sylar teď nejspíš půjde po Claire. Ví o ní a o její schopnosti a já udělám všechno, abych ji ochránil.“ Při svém monologu nespustil oči z Matta a ten s neohrabanou schopností omezené empatie zkoušel poznat, jestli Bennet lže, nebo ne. Moc úspěšný nebyl, protože Bennet byl očividně zběhlý v chránění svých myšlenek a dokázal mluvit a přeříkávat si v hlavě násobilku zároveň. Přesto nebyla jeho ochrana konzistentní a Matt tu a tam zahlédl, že tenhle jejich bývalý nepřítel mluví pravdu. Trochu se uvolnil a ruku se zbraní sklonil.
„Tak Eddings pracuje pro vás? Je jeden z nás?“ zeptal se Parkman a ukázal na Eddingse.
„Doktor Eddings je spolupracovník, ale je jen obyčejný člověk, jestli se ptáte na tohle. A je to můj dlouholetý přítel, proto pomáhá mně. Ne Společnosti. Mně.“ Matt si doktora změřil pohledem, ale dál mu nevěnoval pozornost.
„Buďte dnes večer na tomhle místě, všichni. Nejspíš mě i vás sledují, takže se pokuste být nějak nenápadní. Přijďte jen vy čtyři. To, co vám chci říct, je důležité, ale nemůžu to říct hned. Nejspíš budete chtít důkazy.“ Než se Matt stihl rozkoukat, mizel Bennet ve dveřích a byl pryč. Parkman se znovu podíval na Eddingse, ale ten se už uveleboval na židli a rozbaloval si svačinu.
„Výsledky pitvy vám předá Noah. Vašemu partnerovi dám jen omezenou verzi toho, co se stalo.“ Matt jen tiše přikývl a nejistě se vypotácel z laboratoře. Jeho partner měl dovolenou a tak na místě vraždy nebyl. Ale bude chtít vidět výsledky. Za posledních pár týdnů musel Matt využít všechny možné známosti a přátele, aby stopili různé informace, včetně známek Peterovy přítomnosti v domě Victorie Prattové. Venku se podíval na papírek, který mu Bennet dal. Deja-vu. Večer se měli setkat na střeše Devauxova domu.

Co říci... i když je to dlouhé, určitě to stojí za to si to přečíst...

Souhlasím s Vahishtem, výborná povídka stojící za přečtení..

Těším se na pokračovaní

[Klenotka]

Další část...a ne, stále ještě nevím, o čem to je

Mohinder sledoval Molly, jak odchází ze školy a zamával na ní. Teď, když on měl na starosti Molly, zatímco Matt pracoval, se snažil působit co nejvíc pozitivně. Nechtěl si vyvolávat špatné vzpomínky na práci ve Společnosti. Učit na univerzitě sice nebyl právě nejlepší způsob, jak pokračovat ve výzkumu, ale dávalo mu to aspoň omezené možnosti. Teď, když se zbavili Shanti viru, měli dost dalších problémů. Dříve pracoval s cílem, aby ty lidi „vyléčil“, ale oni si nepřáli být vyléčení. Sám dobře věděl, že je to přirozená mutace a ne nemoc. Mohl v klidu pokračovat ve výzkumu svého otce a vyhledávat jedince se schopnostmi a poradit jim ještě předtím, než se k nim dostala Společnost. Mohinder se poučil a už s ní nechtěl mít nic společného. Nedokázal pochopit, jak se mohl nechat tak zmanipulovat.
Molly běžela k němu, usmívala se a mávala. Rozloučila se s kamarádkou, která se od ní oddělila a došla až k Mohinderovu autu.
„Ahoj, Mohindere.“ Řekla jen a začala se i s obrovskou školní taškou soukat na zadní sedadlo.
„Tak jak bylo ve škole?“ zeptala se ho a mladý doktor se usmál.
„Neměl bych se spíš já tebe?“ Vyjížděl na hlavní ulici a sledoval ve zpětném zrcátku dopravu i ji.
„U mě se nic neděje. Za to u tebe ano.“ Mohinder se už neubránil tomu nahlas se zasmát. Molly nebyla hloupá a dříve nebo později muselo dojít k tomu, že se s realitou střetne. Už se to vlastně stalo a na dívku jejího věku byla obdivuhodně odolná. Možná to byla součást i její schopnosti. To nevěděl, ale nechtěl ji vystavovat tomu, že by ji nutil procházet nějakými testy. Zjistil, že schopnost se sama nejlépe vyvine, když jí nechá volný průběh. Když se chystal Mollly odpovědět, zazvonil mu telefon a na malém displeji se objevilo Mattovo jméno. Opatrně zajel ke kraji silnice a zvedl to.
„Kontaktoval mě Bennet.“ Řekl mu Matt do telefonu bez pozdravu.
„Bennet? Co chtěl?“ Molly si ho zezadu nevšímala, ale moc dobře věděl, že dívka poslouchá každé slovo.
„Sejít se. Dnes večer na střeše Deveuxova domu. Chce vidět mě, Nathana, Petera a Hira. O tobě sice nic neříkal a nemyslím si, že to chtěl. Ale člověk na jeho místě, si nemůže moc diktovat podmínky.“ Mohinder se trochu zakabonil.
„Nechtěl bych, aby vám něco zatajil kvůli mně.“
„Mohindere, se Společností jsi skončil. Dělal jsi tehdy to, cos považoval za správné.“ Matt na druhém konci telefonu očividně bojoval sám se sebou, aby se nepodíval Mohinderovi do hlavy.
„Zabil jsem ho, Matte.“ Dodal Mohinder jakoby to ukončovalo vše.
„A zase oživil. On zase málem zabila Nathana. Věř mi. Jestli tam budou oba Petrelli, tak si nedovolí říct vůbec nic.“ Suresh se rozmýšlel, ale rozhodl se, že to vyřeší až večer. Zatím se mohl soustředit na něco jiného.
„Řeknu ti až večer. Teď vezu Molly domů. Dáme si oběd a pak se musím ještě stavit na univerzitě. Pro Mayu.“ Zavěsil a nedal tak Mattovi šanci oponovat. Znovu se rozjel a ostražitě se podíval po Molly. Dělala jakoby nic, ale očividně slyšela a uvědomovala si každé slovo, co řekl. Chytrá holka.

Matt chvíli zíral na telefon a rozhlédl se okolo sebe a snažil se ignorovat ruch policejní stanice. Nebylo jednoduché v jeho hlavě všechno odfiltrovat a tak ho neustále bolela. Věřil, že to zvládá, ale někdy to bylo až moc. Složil hlavu do dlaní.
Jejich nová spolunájemnice byla fajn holka. Ale stále ještě hledaná pro vraždu. Vlastně pro hromadnou vraždu. A Mattovi se nelíbila představa, že někdo, kdo k nim do bytu přivedl Sylara a ohrozil tak i Molly, s nimi teď žije. Mohinder jí pomohl víc, než by se mu bylo zdálo možné. Našel jí práci a začal jí hledat byt. Jenže jelikož byla v zemi nelegálně, bylo těžké najít někoho, kdo by jí pronajal byt. A tak bydlela s nimi. Bylo sice hezké mít každý den teplé jídlo, ale za to riziko, že znovu přijde o práci a budou všichni odsouzeni za pomáhání uprchlému vrahovi, to skoro nestálo. Na druhou stranu moc dobře chápal, že je to pro tu dívku těžké. Kvůli své schopnosti přišla o bratra, musela se naučit ji ovládat bez něj a doslova jí ta schopnost zničila život. Jako každému, koho potkal. Některým život jen převrátila, některým zničila. On, Nathan a Molly se mohli počítat mezi ty méně šťastné. Zase byl ale za svou schopnost vděčný, a teď už si život bez ní nedokázal představit. Vlastně mu nejvíc vadilo, že je v jejich malém bytečku trošku přecpáno a on chtěl mít aspoň doma klid.
Všiml se, že se k němu blíží jeho partner. Mrkl na něj a hodil mu na stůl složku.
„Co to je?“ zeptal se Matt, ale to už desky otevíral. Pitevní zpráva. Bennet měl pravdu, doktor opravdu spoustu detailů vynechal.
„Takže to chápu tak, že Sylar v tom prsty nemá?“ zeptal se nevinně a snažil se tvářit neutrálně. Balancoval na moc tenkém ledě. Lži a přetvářka, to nebyl důvod, proč se dal k policii a nechtěl, aby se to stalo náplní jeho práce.
„Vypadá to tak, že budeme nejspíš hledat nějakého jeho obdivovatele. Podle té zprávy se ten dotyčný dopustil chyb, které by Sylar neudělal.“ Matt si zprávu podrobně přečetl a viděl, že doktor si některé informace prostě vycucal z prstu. Ale jelikož byl na místě činu jen on a většina detektivů, i těch zkušených, se spoléhala na to, co jim dala laborka, tak si toho nemohl nikdo jiný všimnout. Trochu mu přeběhl mráz po zádech.
„Jdeme se podívat do domu, kde oběť původně bydlela. Vypadá to, že její syn ji už nějakou dobu hledal.“ Matt si vzal bundu a následoval kolegu, který se odhodlal najít vraha, kterého ale, jak Parkman věděl, nikdy nenajde.

Nathan stál před domem své ženy. Heidi pocházela z Washingtonu a dům svých rodičů nikdy neprodala. Teď v něm bydlela i s jejich syny. Úplně přesně nechápal, co Heidi donutilo změnit její rozhodnutí, že mu tak najednou nebude jeho „historku“ o létání a vybuchujícím Peterovi věřit, ale to, že byl on sám najednou v pořádku, bez popálenin, když jí to on sám tehdy nebyl schopen vysvětlit, možná hrálo svou roli. Sice nakonec do Washingtonu odvezl on ji, ale bylo to na její žádost, protože si všechno potřebovala „promyslet“. Teď to bylo už skoro rok, co si to „rozmýšlela“.
Věděla, že přijde, Peter jí volal. Netušil, na čem přesně se domluvili, ani co jí jeho bratr řekl, ale muselo to být přesvědčivé. Asi ji přesvědčilo i to, že jí volal její údajně mrtvý švagr. Došel k bílým dveřím a zazvonil. Byl to obyčejný předměstský dům, který se nijak nelišil od okolních. Pouze jakousi zašlostí a odstínem omítky. Heidi asi neměla moc peněz na opravu domu, ale očividně se snažila. Obdivoval ji. Miloval ji. Odešla, aniž by si od něj cokoliv vzala. Začala odznovu, protože z domova odešla přímo k němu, do sídla Petrelli, kde se o ni s láskou a rád staral. A pak při nehodě vyletěl z auta a odkázal ji na vozík. Nikdy nemohla přijít na to, jak se jí tak rychle vrátil cit do nohou, ale on to věděl. Byla to jediná dobrá věc, kterou pro něj Linderman kdy udělal, i když to bylo zcela účelové a Heidi se tak pokusil využít proti němu.
Za dveřmi uslyšel cupitání dětských nohou. Simonův obličej se před ním objevil o pár vteřin později. Než se rozkoukal, visel mu jeho syn kolem krku a další tlumený náraz na jeho hrudník znamenal přítomnost i dalšího dítěte, Montyho. Smál se spolu s nimi a oba je držel tak pevně, jako nikdy předtím. Jak jen je mohl opustit?
Pak si všiml nohou mezi dveřmi, které bezpochyby patřily jeho ženě. Byla elegantní a upravená, i když vypadala trochu víc neupraveně, než jak si ji pamatoval. Práce, péče o dvě děti, nejistota, to všechno na ní zanechalo svoje následky. Ale Nathana to naopak velmi přitahovalo, protože z Heidi vždycky vyzařovala jakási vnitřní síla, která dodávala energii i jemu. A teď Heidi energií přímo překypovala. Dokonce se zdálo, že trochu přibrala a tváře se jí začervenaly.
„Ahoj, Heidi.“ Řekl a vzpřímeně se postavil, Montyho držel v náručí a Simon svíral jeho ruku.
„Mami, že táta nikam nepůjde?“ Broukl plačtivě Simon. Heidi se trochu rozpačitě usmála a zakroutila hlavou.
„Musíme s maminkou něco probrat. Co kdybyste šli k sobě do pokoje, a já pak za vámi přijdu?“ řekl svým synům Nathan. Postavil Montyho na nohy a oba chlapci neochotně vyběhli do schodů.
„Ráda tě vidím.“ Řekla, a zněla upřímně. Ustoupila, aby mohl vejít a následoval ji do prostorné a uklizené kuchyně.
„Koukám, že sis zařídila novou kuchyň.“ Řekl jí svůj poznatek a oddálil tak jejich skutečný rozhovor.
„Ano, ta po matce už byla hrozně zchátralá a nepasovala mi tam nová myčka. Takže jsem si řekla, že když už mám upravovat kvůli myčce, pořídím si novou kuchyň. Ale ty tu nejsi kvůli kuchyni, Nathane.“ Konstatovala, neptala se.
„Já vlastně nevím, kvůli čemu tu jsem Heidi. Nevím, co ti Peter řekl. Chtěl bych…já nevím, jen dát všechno nějak do pořádku. Pravda je, že teď ti nemám absolutně co nabídnout. Bydlíme spolu s Peterem a dáváme zase nějak život dohromady. Jenom jsem myslel, že bych mohl častěji vídat kluky. Třeba si je občas brát na víkend…a my dva bychom čas od času mohli zajít na večeři.“ Heidi si znaveně sedla na židli za stolem.
„Já…Nathane, já tomu nerozumím. Jak to, že mi zavolal Peter? Myslela jsem, že jsem se zbláznila, když mi zavolal. A jak je možné, že ty jsi v pořádku? Ty věci, cos mi vykládal…tvá matka říkala, že jsi nemocný.“ Rozhodila bezmocně rukama a Nathan se k ní opatrně sklonil.
„Všechno, co jsem ti řekl, byla pravda. Peter je naživu a stejně jako já je….jiný. Ani jeden z nás netrpí žádnou psychickou poruchou nebo nemocí či co ti matka namluvila.“ Mluvil pomalu a obezřetně volil slova. Takže matka. Mělo ho to napadnout.
„Peter říkal, že ti pomohl nějakou krví či co, že prý jsi se uzdravil…“ Heidi zněla už totálně zmateně a nervózně, to nebylo dobré.
„Ano, krví Adama Monroea…ale to je složité. Heidi, asi bude nejlepší, když ti to ukážu, než o tom mluvit. Chci, abys nejančila a nepřivolala tak kluky. Až tě přesvědčím o tom, že jsem ti nelhal já, můžu ti vysvětlit ten zbytek.“ Jeho žena přikývla a úzkostlivě sledovala, co Nathan chystá. Ten se od ní na kousek vzdálil, podíval se nad sebe a pak se opatrně vznesl do vzduchu. Samotnou levitaci a vznášení se ve vzduchu nikdy příliš nezkoušel. Obvykle prostě vyletěl rychle nahoru, protože víc nepotřeboval. Trochu se bál svých naučených instinktů, aby neudělal Heidi díru do stropu. Ale při pohledu na ní ztratil o strop zájem. Heidi na něj zírala s ústy dokořán a on byl rád, že si sedla, protože by nejspíš omdlela. Ale překvapila ho. Pořád to ještě dokázala, překvapit ho…. Zvedla se, i když, pravda, trochu vrávoravě a prošla pod ním, jakoby hledala nějaké provázky či jiný mechanismus. Pomalu se snesl k zemi, přímo k ní a chytil jí, protože tenhle finální kousek ji už opravdu vyvedl z rovnováhy.
„Je to skutečné, Heidi. Nelhal jsem ti. Peter to umí taky a spoustu dalších věcí…naši rodiče mají…měli oba schopnosti, o kterých samozřejmě nic nevíme, protože se s námi odmítli o tak důležitou informaci podělit.“ Přistihl se, že při myšlence na matku se rozzuřil. Vlastně byl naštvaný i na otce, kterého kdysi obdivoval. To bylo předtím, než zjistili, že si ze svých dětí udělali jenom nástroje na vykonání něčeho většího. Vyděšená tvář Heidi ho ale zase vrátila do reality.
„Už ti můžu říct, co se za poslední měsíce stalo? Řeknu ti všechno. Co se dělo od té nehody, i o tom tvém zázračném vyléčení…i o Las Vegas.“ Byl odhodlaný povědět jí všechno, aby měla možnost volby. Chtěl, aby si vybrala, jestli ho bude milovat nebo nenávidět. Heidi se jako by nic přesunula k vařící vodě v konvici, slila jim oběma kávu, pak ji donesla ke stolu, sedla si a už naprosto v klidu se na něj podívala.
„Poslouchám.“ řekla jen a podávala mu jeho hrneček kávy, když si zmateně sedal k ní.

Další pěkná část, i když na druhou stranu věřit, že nevíš o čem to je, je podle mě značně irelevantní. (prostě a jednoduše si myslím, že takhle výborně psát bez nějaké idee jde velmi těžko )