Nevím vlastně, o čem to tak docela je, ale už mám pěkný kousek Nathan Petrelli se probudil na zemi. Tedy lépe řečeno se vzbudil ve vzduchu, a o pár vteřin později spadl na zaprášený a zatuchlý koberec. Zase se mu povedlo ve spaní sklouznout z gauče a spát ve vzduchu. Jeho podvědomí ho drželo ve vzduchu, ale jakmile se probudil, vědomí s ním praštilo o zem. Peter přiběhl do obývacího pokoje a pobaveně sledoval, jak se jeho starší bratr sbírá ze země.
„Bavíš se?“ zeptal se Nathan a podíval se podrážděně na bratra, jehož úšklebek byl teď ještě širší.
„Jen mě tak napadlo, jak ses vymlouval, když se ti to stalo u Heidi.“ Nathana nepatrně bodlo u srdce a uvědomil si, že tohle „padání“ z postele se mu doma nikdy nestávalo. I když on vlastně žádný domov neměl. Ze sídla Petrelli se odstěhoval hned, jak ho před půl rokem pustili z nemocnice a od té doby byl v Peterově bytě. Po tom všem, co za poslední rok zažili, i po tom dlouhém odloučení, kdy Nathan myslel, že Peter zemřel, bylo příjemné trávit čas spolu. Peter navíc dost trpěl kvůli tomu, že opustil Caitlin. Snažil se vrátit do budoucnosti, kde ji opustil, ale ta budoucnost byla ve chvíli zničení viru vymazána a s ní nejspíš i Caitlin. Ani jeden z nich těmto zákonitostem nerozuměl a Hiro, s nímž se o tom pokoušeli mluvit, jim na to také nebyl schopen dát jasnou odpověď.
„Zvedni se, dneska je velký den.“ Řekl náhle Peter, hodil po Nathanovi čistou košili a zmizel ve dveřích koupelny. Nathan se před tiskovou konferencí dal jakž takž dohromady, ale alkoholismu se odvyká těžko a fakt, že sice našel Petera, ale zase se znovu objevil Sylar, mu na sebedůvěře moc nepřidával. Podíval se na čistou košili a po chvíli vystřídal Petera v koupelně. Zbavil se dvoudenního strniště, a oblékl si nový oblek.
„Nezapomeň, ve dvě máš schůzku v právnické kanceláři a ve čtyři s Heidi.“ V Nathanovi hrklo. To Peter, který své švagrové zavolal, tuhle schůzku s jeho ženou domluvil. Heidi s ním odmítala mluvit od té doby, co jí řekl pravdu. Ale zdálo se, že ji tehdy přijala. Nepochopil, co se stalo tak vážného, že náhle změnila názor, vzala děti a odstěhovala se do Washingtonu. Jen tušil, že s tím bude mít něco společného jeho milovaná matinka. Od toho incidentu na tiskové konferenci s nimi nepromluvila.
„Dělej, Nathane, přijdeš pozdě!“ Ozvalo se z kuchyně. Starší Petrelli tam přišel zrovna ve chvíli, kdy před ním přistál šálek kávy a vydatná snídaně. Zamyšleně se podíval na Petera, který si pro sebe připravoval palačinky. „Kdy se naše role obrátily? Odkdy se ty staráš o mě?“ zeptal se Petera a ten se taky zarazil.
„Od té doby, cos mě dvakrát zachránil. A svět jen tak mimochodem k tomu.“ Nathan se taky usmál, tentokrát to ale byl úsměv křivý s náznakem hořkosti.
„Nějak si nemyslím, že kromě toho, že jsme se my dva konečně usmířili, by mi to něco dalo. Zničilo mi to život. Nám všem.“ Peter se posadil na malou barovou židličku naproti Nathanovi.
„Já bych byl dál zdravotní sestřička sedící u umírajících a ty bys už byl teď nejspíš ten bezpáteřní politik, na kterého sis předtím hrál. Dalo nám to hodně, nevzalo nic.“
„Budu asistent v právnické kanceláři. Tomu se říká kariérový skok.“ dodal Nathan stejně hořce jako předtím.
„Někde se začít musí a ty jsi byl dobrý právník, Nathane, zase se vypracuješ.“ Když se jeho bratr už trochu nadšeněji usmál, začal se i Peter chystat do práce. Vzal místo ošetřovatele v nemocnici. Bylo to lépe placené a měl stálou pracovní dobu. Oba za sebou a za celou jejich slavnou rodinou Petrelli spálili mosty. Nathan to sice nesl těžce, ale Peter věděl, že nikdo není silnější než jeho velký bratr. Za poslední rok ho několikrát podržel, i když si řekli a udělali vzájemně i dost ošklivé věci, tak to, co z nich dělalo bratry, zůstalo. A hlavně měli svoje schopnosti, které se oba rozhodli používat. Peter se hlavně učil je všechny pořádně ovládat. Ačkoliv měl schopností hodně, tak mu často chyběl um, který měl jejich původní držitel. To, že mu Nathan při cestách mezi Kalifornií, kam létali za Claire, a New Yorkem, několikrát uletěl, znamenalo jen jedno. Nikdy se nebude Nathanovi rovnat v rychlosti a obratnosti. A nechtěl to rozhodně pokoušet. Stačilo mu dopravit se z místa A do místa B. Sice mu to trvalo déle, ale aspoň neriskoval nějaký kolaps schopností. Z Kirby Plaza se poučil a byl malý zázrak, že během své amnézie nevyhodil do vzduchu sebe a lidi kolem. Zase si vzpomněl na Caitlin a podvědomě se pokusil přenést do budoucnosti. Nemělo to cenu. Budoucnost by musel vidět, ale ta budoucnost fakticky už neexistovala, tak se neměl kam přenést. Ten bod, kde svou přítelkyni opustil, už nebyl.
V pokoji nacpal do tašky svoje pracovní oblečení a podle hodin se zdálo, že přijde asi trochu později. Radši používal teleportaci, protože zjistil, že už tu schopnost docela dobře ovládá. A hrozilo menší nebezpečí odhalení. Ale oběma už jim to bylo tak nějak jedno. Nathan do Washingtonu běžně létal, ale při jeho rychlosti ho mohl těžko někdo pouhým okem zahlédnout. Vlastně na první pohled vypadal jako stíhačka. Sám Nathan nerad létal hodně vysoko, protože jak říkal, bylo to nebezpečné i z toho důvodu, že by se mohl srazit s letadlem, anebo by ho tam mohl paradoxně někdo spíš zahlédnout. Na nebi nad New Yorkem to už stejně vypadalo s dopravou skoro jako na Manhattanu.
Zaslechl zvuk mobilního telefonu a mírně naklonil hlavu, aby lépe slyšel. Že má rozšířenou schopnost sluchu, zjistil poměrně nedávno, když mu v metru málem praskly bubínky. Od té doby vlastně teleportaci používal. Oba se snažili normálně žít a chodit do práce, ale hodiny na cestách do práce, které navíc byly pro Petera únavné proto, že se musel snažit udržet všechny schopnosti na uzdě, způsobily, že už se do práce dopravoval teleportací. Nathan létal a zřejmě se se svou schopností sžil lépe, než by kdy Peter uvěřil, že je to možné. Zachytil jen poslední útržky telefonátu. Poznal Mattův hlas, ale to bylo tak všechno. V tu chvíli Nathan zavěsil. Peter nechtěl poslouchat soukromé hovory svého bratra, jenom to byl takový neobvyklý instinkt a tak většinou jen zachytil hlas, ale hovor neposlouchal. Došel do kuchyně a všiml si, že Nathan do sebe rychle nalil zbytek kávy a házel přes sebe sako.
„Co chtěl Matt?“ Nathan po něm hodil káravým pohledem a Peter zvedl ruce v obranném gestu.
„Jen jsem slyšel jeho hlas. Neposlouchal jsem váš hovor. To bych nikdy neudělal.“ Nathan na to zvedl obočí, ale nic neříkal.
„Vypadá to, že znovu otevřeli případ Sylar. Našli dneska ráno mrtvolu ženy. Měla odříznutou lebku.“ Peter se zašklebil. Se Sylarem bojoval jednou a málem při tom zničil New York. Když se dozvěděli, že žije a že se pokusil zabít Mohindera a Molly, byl Matt hodně rozčilený. Nathan si s detektivem velmi dobře rozuměl a Mohindera znali už z doby, kdy ještě oba tápali a Mohinder jim mohl dát odpovědi. Teď se všichni tak nějak zmítali v chaosu, protože nevěděli, jestli mají pracovat s Bobem a Společností, nebo jít proti ní. Anebo na všechno zapomenout a dál se pokoušet žít víceméně normálně. Ale to už nešlo. Sbírali střípky svého života, ale zároveň jim bylo jasné, že nemůžou v klidu a anonymně pokračovat. Tisková konference vyvolala poprask. Nathan, Peter, Matt a Claire byli odhodláni říct světu pravdu, ale to, co se tam stalo, jim dalo varování, že se nejdříve musí vypořádat s problémy uvnitř svých řad. Neznali ani půlku pravdy o tom, co dělali jejich rodiče, proč založili Společnost a kdo byl na čí straně. Jediná dobrá zpráva byla, že se jako nadané děti nadaných rodičů vymanili z jejich vlivu. Začali se postupně dávat dohromady a tvořit vůči nim opozici. I když Adam se postaral o to, že už moc lidí, proti kterým by mohli stát, nezbylo. Nathan se zamyšleně podíval na Petera a pak na hodiny visící za ním. Dnes se měl sejít s Paulem Hutchinsonem, což byl kdysi jeho zástupce a dnes měl v právnické firmě, kde spolu pracovali, poměrně vysokou pozici. Nathan s ním měl schůzku kvůli místu jeho zástupce. Měl jen tuhle jednu šanci, protože Paul to dělal jen kvůli němu a jejich přátelství, které si uchovali z dob, kdy spolu pracovali. Nesměl to zmeškat. Jeho rekord mezi New Yorkem a Washingtonem byl dvacet minut.
„Letím za Mattem. Musím mu pomoct.“ Peter odmítavě zakroutil hlavou.
„A co tam chceš dělat? Až budeš zase pracovat jako právník, pak tam budeš mít místo, ale jinak zatím ne. Nebo snad chceš začít pracovat u policie?“ Peter se zasmál a Nathan se té poznámce usmál.
„Jsem právník a ne policajt.“
„Ale bývalý voják.“ Podotkl Peter.
„To by byla docela ironie, nemyslíš? Ale klid, stihnu to ve skvělém čase.“ Nathan nečekal na odpověď a zamířil k oknu. Lezl na střechu přes požární žebřík. Odlétat, byť i ze zapadlého koutu ulice nebo parku, zavánělo malérem. Dveřmi chodil, jenom když vedl návštěvu. A to bylo málokdy. Naposledy to byl Matt, který s Nathanem létat odmítal poté, co ho nad Odessou málem shodil z výšky několika desítek metrů.
Peter zamyšleně sledoval, jak Nathan zápasí se žebříkem. Sám taky dveře nepoužíval, protože se obvykle teleportoval přímo z bytu. Zpohodlněli. Ale nebyli žádní superhrdinové. Neměli žádný kodex, který by jim zakazoval schopnosti používat. Byly jim dány a tak je používali. Sice se kvůli tomu čas od času cítili špatně, ale když Nathan kdysi vytáhl dívku z hořícího domu, tak mu to pomohlo cítit se líp. O té příhodě mu vlastně taky řekl nedávno, přitom se stala krátce potom, co své schopnosti teprve objevili.
Nathan už zmizel a Peter zaslechl, jak odletěl. Obvykle vyletěl rychle strmě nahoru a teprve potom nabral správný směr. I přes to, že svou schopnost očividně miloval (i když to nikdy neřekl a nejspíš by to popřel), dával si pozor. Oba si dávali pozor. Peter si přehodil tašku přes rameno a po chvíli soustředění se bezhlučně přemístil do práce.
Matt na Nathana už čekal venku. I když věděl, že se Petrelli neobjeví hned před ním, pořád jakoby nevědomky sledoval oblohu. Nathan ho ovšem překvapil, když se z ničeho nic zjevil za ním. Poklepal mu na rameno a detektiv nadskočil.
„Ježíši Kriste, Nathane, co to děláš? Vyděsil jsi mě k smrti!“ Nathan Petrelli se na něj zazubil.
„Neměl bys náhodou vědět, že stojím za tebou? S tím tvým mozkem?“ Matt zakroutil hlavou.
„Snažím se svoje schopnosti vypínat. Zjistil jsem, že jak se teď moje telepatie rozšiřuje, tak slyším i to, co nechci a vnímám všelijaké rušivé elementy kolem.“ Nathan na něj vytřeštil oči.
„Odkdy mluvíš tak odborně?“
„Ale to Mohinder. Bydlet s tím chlapem je občas o nervy. Pořád si vyčítá, že se nechal Bobem zmanipulovat a v podstatě pro něj začal pracovat. A nemluví ani s Molly, protože si vyčítá i to, že ji přivedl do nebezpečí. Není s ním k vydržení.“
„Zkus bydlet s Peterem. Má dvacet schopností a já nikdy nevím, jestli zrovna neposlouchá můj telefonní hovor, anebo mi nečte myšlenky. Dělá to nevědomky, ne schválně, ale stejně je to na zabití. Tak kde máš tu mrtvolu?“ Matt nepatrně zezelenal.
„Jsi si jistý, že to chceš vidět? Je to docela ošklivé.“ Nathan jen mlčky přikývl a následoval Matta na místo činu do vysoké, špinavé budovy za nimi.
Detektiv Parkman rozhodně nepřeháněl. Bylo to ošklivé. Byt byl v dezolátním stavu a žena, tedy to, co z ní zbylo, byla asi v jejich věku. Očividně v bytě přebývala načerno, protože vařič, který stál v rohu, nebyl připojen na plyn a ani jiné spotřebiče nebyly zapojené.
„Víš, kdo to je?“ zeptal se Nathan Matta, zatímco nepatrně odvracel hlavu. Parkman vytáhl několik papírů.
„Měla u sebe doklady. Podle tohohle by ale měla bydlet jinde. Je mi záhadou, jak ji tu Sylar mohl najít.“ Nathan se podíval na papíry v Mattově ruce a tázavým pohledem sklouzl na detektiva.
„To je Mohinderův seznam. Udělal ho jeho otec, když se nás snažil najít. Mohinderovi se ho díky informacím ze Společnosti podařilo ještě rozšířit. Děsivé na tom je, že půlka těch lidí už je mrtvá.“ Nathan si od Matta seznam vzal a zaměřil se na kolonku, na kterou Matt ukazoval.
„Není tady napsaná schopnost.“ Bylo to konstatování, ne otázka.
„Mohinder říkal, že je těžké schopnost odhadnout. Doplňuje se až potom, co je s tím člověkem navázán kontakt.“ Nathan v papírech dál listoval, podíval se na dva policisty v uniformě, stojící opodál a pak se zatvářil nepatrně rozladěně.
„To to taháš jen tak sebou? Co kdybys ten seznam ztratil? Nebo ti ho někdo ukradl?“
Šeptal, ale protože byl na místě činu jen díky Mattovi, stejně přitáhl pozornost.
„To si myslíš, že to nechávám jen tak válet? A není tam napsáno, o co jde. Může to být náhodný list se jmény.“ Matt to řekl nezúčastněně, ale v jeho hlase byla znát rozladěnost.
„´Nathan Petrelli´, schopnost – létání s možným vývojem dalších schopností´. To znamená co? Je tam moje jméno, je tam Peterovo jméno, tvé jméno. A jaký vývoj? Matte…“
Ale detektiv se na něj podrážděně otočil.
„Hele, Nathane, zavolal jsem tě sem, protože jsme byli po nějakou dobu dobrý tým a vzhledem k vaší minulost se Sylarem jsem si říkal, že tě to bude zajímat. Ale jinak tady nemáš co dělat. Řekl jsem, že jsi právní zástupce majitele bytu a jsi tu kvůli nelegálnímu pobytu té ženy. Vím, že to vypadá nezodpovědně, ale věř mi. Existuje jen jedna tištěná kopie a tu právě držíš v ruce. Mám ji neustále u sebe a až skončím, tak ji zase zničím. Stačí? Vytiskl jsem si to jenom proto, že jsem slyšel o další Sylarově oběti a napadlo mě, že na tom seznamu bude.“
Nathan se ještě chvíli tvářil nepřístupně, ale pak jeho pohled změkl. Od té tiskové konference byl mírně paranoidní a kvůli schůzce s Heidi nervózní.
„Tohle je zvláštní.“ Ozval se najednou Matt a přešel k mrtvole. Zvedl její pravou ruku a našel tam chuchvalec blonďatých vlasů.
„Už to viděla laborka?“ zeptal se Nathan, když si prohlížel, co mu detektiv ukazoval.
„To je právě to. Už tu byli. Nechápu, jak to mohli přehlédnout. Její vlasy to očividně nejsou.“ Ukázal přitom na odříznutý kuse lebky a Nathan pouze přikývl, že rozumí. Její vlasy byly velmi jasně zrzavé. Matt vlasy zvedl pinzetou a dal je do sáčku na důkazy.
„Zanesu jim to tam sám.“ Postavil se a dál obhlížel místo vraždy. Ale jelikož to prošel ještě před Nathanovým příchodem, nedoufal v další nález něčeho důležitého.
„Že by to nakonec nebyl Sylar?“ nadhodil domněnku Nathan, zatímco si prohlížel vlasy.
„Je to možné. Že by ho někdo kopíroval? Ale to by byla obrovská náhoda, že by si vrah vybral stejný styl a náhodou ještě člověka se zvláštními schopnostmi.“
„Třeba má Sylar mladšího bráchu Sylarka.“ Řekl Nathan napůl v žertu.
„To by nám ještě chybělo.“ Odpověděl pochmurně Matt a vydal se ven. Už nebylo co ohledávat. Kývl na dva policisty a ti si ještě naposledy prohlédli Nathana, který byl Mattovi v patách.
„Takže, ještě chceš, abych ti v případě podezřelé vraždy volal?“ zeptal se Matt okamžitě, jak vyšli ven na čerstvý vzduch. Bývalý politik se zhluboka nadechl. Sice býval voják nasazený v bojových akcích, ale z kokpitu vrtulníku moc vykuchaných mozků neviděl.
„Určitě. Musíme sledovat, co Sylar dělá. Je jen otázkou času, než se pokusí zabít někoho z nás. Rozhodně nechci, aby ublížil Peterovi nebo Claire. Nebo tobě, když už jsme u toho.“
„Tvoje péče je sice dojemná, ale oni oba se, pokud vím, dokážou dát velmi rychle dohromady.“
„Ne, když mají poškozený mozek a Sylar tohle moc dobře ví. Vrtal se v Sureshově počítači, kde měl o všech záznamy. Je mi zle z pomyšlení, že by Claire mohla být v nebezpečí. Zrovna, když jsme spolu konečně začali lépe komunikovat.“ Při myšlence na to, že by jeho nově nalezená dcera mohla být v nebezpečí, se mu žaludek obrátil naruby. A taky doufal, že i jeho synové jsou v bezpečí. Sice si nebyl jistý, jestli se u nich nějaké schopnosti projeví a Mohinder mu řekl, že zvláštní schopnosti se přenáší na děti v případě jen jednoho rodiče se zvláštní schopností jen výjimečně, přesto se ale bál. Hrozně moc se bál.
„Je tam v bezpečí. Nikdo kromě nás neví, kde je a co dělá. A Bennet se o ní postará.“ Říkal mu zrovna Matt a Nathan se při zmínce jména adoptivního otce jeho dcery zašklebil. Bennet se ho kdysi pokusil unést, pracoval pro Společnost, pak přeběhl a teď pro ni znovu pracoval a nikdo pořádně nevěděl, na čí straně je. Sice si byl stoprocentně jistý, že by nedopustil, aby se něco stalo Claire, ale to byla malá útěcha. Myšlenka na to, že je Claire v rukou muže, který o nich o všech tolik ví a může je každou chvíli prozradit, mu nedělala dobře. Bob a Společnost o něj, o Petera ani o Matta nejevila moc velký zájem. Petera už jednou uvěznili a Nathan věděl, že si chtějí „označkovat“ každého. Předtím to neudělali jenom proto, že jeho a ostatní potřebovali k zastavení Mauryho Parkmana a zničení viru.
Nepochyboval o tom, že si všichni musí dát pozor. I když vlastně netušil, kdo je nepřítel, proti komu stojí a co se, do háje, vlastně kolem dělo. Před dvěma lety by ho ani ve snu nenapadlo, že se bude prohánět nad New Yorkem nadzvukovou rychlostí a bavit se o teleportaci, čtení myšlenek a pitvání mozků.
„Mám schůzku kvůli práci, musím letět.“ Řekl směrem k Mattovi.
„Ty jsi jediný člověk na světě, který tuhle frázi bere doslova.“ Zažertoval detektiv, ale už mířil k autu.
„Jakmile se něco dozvím, dám tobě a Peterovi vědět.“ Nathan už ale skoro neposlouchal, protože byl na cestě do uličky, v níž předtím přistál. Opatrně se rozhlédl kolem, ale tohle místo bylo opuštěné. Pomalu se vznesl do vzduchu a nabral směr k Hutchinsonově kanceláři. Do schůzky mu zbývalo půl hodiny.
Hiro seděl zamyšleně u počítače a nevšímal si zběsilého chybového hlášení, které mu tam poněkolikáté vyskočilo. Jeho sestra, která teď vedla otcovu firmu, mu nabídla práci ve Státech. Naučil se obstojně anglicky a tak ho chtěla dát do čela newyorkské pobočky. Váhavě přijal s tím, že tam chce mít u sebe Anda. A tak teď měli kanceláře vedle sebe. Hiro myslel na Adama. Myslel na něj teď dost často. Když se mu přede dvěma týdny objevil ve dveřích Peter Petrelli a omlouval se mu, připomněl mu všechno to nepříjemné, co zažil. A to, co provedl Adamovi, rozhodně nebylo něco, co by měl dělat superhrdina. Jenže za toho se už dávno nepovažoval. Iluze o tom ztratil ve chvíli, kdy vyhodil do vzduchu tábor i s vojáky v něm, jenom proto, aby zabil Adama. A to se mu stejně nepovedlo. A pak zavřel Adama zaživa do rakve a nechal ho tam. Tohle přece nebyl jejich záměr, když poprvé vyjeli do Států. Chtěl zachránit svět. Myslel si, že je jedinečný. A přitom se ukázalo, že je jich mnohem víc a že jsou chyceni v labyrintu lží, postaveném jejich rodiči. Nebyl si úplně jistý, co je jeho další plán. Spolu s Petrelliovými a Parkmanem měli plán, který nevyšel, a teď tápali ve tmě. Nezbývalo mu nic jiného, než zůstat a doufat, že se jim všem podaří nějak odhalit další tajemství toho, proč vlastně jejich rodiče dělali to, co dělali. Když mu pípl mobil slabým zvoněním, které znamenalo sms zprávu, nečekal nic dobrého. A zpráva o tom, že je Sylar naživu a má novou oběť nebyl ten typ novinek, které by rád slyšel. Věděl, že policie ho nezastaví. Ale na koho se tedy mohl spolehnout?
Matt stepoval přede dveřmi do laboratoře už deset minut, když konečně zahlédl siluetu doktora, který měl ten cirkus na starosti.
„Doktore, co vám trvá tak dlouho? Máme oběť masového vraha a vám je to asi jedno.“ Řekl podrážděně, když muž v plášti, opatřen bílou cedulkou „Eddings“, odemykal dveře do své laboratoře.
„Když teď Sylar zabil, tak si dá na chvíli pohov.“ Odpověděl mu nezúčastněně doktor a Matt se zarazil. Vešel za lékařem do jeho laboratoře, ale podvědomě naslouchal zvukům, myšlenkám, které by mohly prozradit nebezpečí.
„Jak to víte, že je vrah Sylar?“
„Jsem přece šéf laboratoře, takové věci vědět musím.“ Řekl znovu neutrálním tónem lékař, ale Matt vycítil v jeho mysli malé zachvění.
„Jo, pravda…tak mi pak můžete vysvětlit, jako to, že jste přehlédl tohle.“ Matt vytáhl z kabátu sáček s blond vlasy, které měla jejich oběť mezi prsty.
„Jednoduše. Nechal jsem to, abyste to našel vy a Nathan Petrelli a abyste následně přišel sem. A taky jsme nechtěli, aby se v jasném důkazu, ukazujícím na vraha, vrtal někdo jiný.“
Matt už teď jasně četl doktorovi myšlenky, ale muž, stojící za ním, byl rychlejší. Matt vytáhl zbraň a pak zůstal překvapeně stát. Člověk, který vyskočil za ním, se ho nepokusil napadnout, ani mu nijak ublížit. Noah Bennet pouze zvedl ruce na znamení přátelství.
„Detektive, uklidněte se, chci si jen promluvit.“
Matt se šokovaně díval na Benneta, a očima přebíhal na Eddingse a oba se nepatrně usmívali, jako by se právě všichni potkali v supermarketu při nákupu na sobotní grilování.
Zbraň ale nesklonil. Nebyl si jistý, na čí straně Bennet vlastně stojí. Ale věděl, že kdyby tam teď vedle něj stál Nathan, tak by měl Bennet už přinejmenším rozbitý nos.
„Chcete si promluvit? O čem? Nechci mít se Společností nic společného, nikdo z nás. Nechte nás na pokoji.“ Bennet tentokrát ucouvl a trochu se zachmuřil.
„Nemůžete utéct před tím, co jste, detektive. Vím, že i teď se mi určitě snažíte dostat do hlavy a zjistit, co tady dělám. Ušetřím vás té námahy a řeknu vám to sám.“
Matt se trochu zaškaredil.
„Už to pro mě není taková námaha jako dřív.“ Muž s brýlemi se pousmál.
„To si umím představit.“ Odpověděl Bennet temně. „Chci s vámi se všemi mluvit. S vámi, co jste byli při tom incidentu s virem. Pořád se vzájemně pleteme do cesty a já chci přijít na to proč. Můj…šéf neví, že tu jsem. Stále ještě chci Společnost potopit, i když jsem na palubě. To oni zachránili Sylara z Kirby Plaza. Nevím, proč to udělali, ani co z toho budou mít. Faktem ale je, že ten muž je nebezpečný a porazit ho dokážete jen společně. A myslím, že Nathana bude zajímat, že Sylar teď nejspíš půjde po Claire. Ví o ní a o její schopnosti a já udělám všechno, abych ji ochránil.“ Při svém monologu nespustil oči z Matta a ten s neohrabanou schopností omezené empatie zkoušel poznat, jestli Bennet lže, nebo ne. Moc úspěšný nebyl, protože Bennet byl očividně zběhlý v chránění svých myšlenek a dokázal mluvit a přeříkávat si v hlavě násobilku zároveň. Přesto nebyla jeho ochrana konzistentní a Matt tu a tam zahlédl, že tenhle jejich bývalý nepřítel mluví pravdu. Trochu se uvolnil a ruku se zbraní sklonil.
„Tak Eddings pracuje pro vás? Je jeden z nás?“ zeptal se Parkman a ukázal na Eddingse.
„Doktor Eddings je spolupracovník, ale je jen obyčejný člověk, jestli se ptáte na tohle. A je to můj dlouholetý přítel, proto pomáhá mně. Ne Společnosti. Mně.“ Matt si doktora změřil pohledem, ale dál mu nevěnoval pozornost.
„Buďte dnes večer na tomhle místě, všichni. Nejspíš mě i vás sledují, takže se pokuste být nějak nenápadní. Přijďte jen vy čtyři. To, co vám chci říct, je důležité, ale nemůžu to říct hned. Nejspíš budete chtít důkazy.“ Než se Matt stihl rozkoukat, mizel Bennet ve dveřích a byl pryč. Parkman se znovu podíval na Eddingse, ale ten se už uveleboval na židli a rozbaloval si svačinu.
„Výsledky pitvy vám předá Noah. Vašemu partnerovi dám jen omezenou verzi toho, co se stalo.“ Matt jen tiše přikývl a nejistě se vypotácel z laboratoře. Jeho partner měl dovolenou a tak na místě vraždy nebyl. Ale bude chtít vidět výsledky. Za posledních pár týdnů musel Matt využít všechny možné známosti a přátele, aby stopili různé informace, včetně známek Peterovy přítomnosti v domě Victorie Prattové. Venku se podíval na papírek, který mu Bennet dal. Deja-vu. Večer se měli setkat na střeše Devauxova domu.
„Bavíš se?“ zeptal se Nathan a podíval se podrážděně na bratra, jehož úšklebek byl teď ještě širší.
„Jen mě tak napadlo, jak ses vymlouval, když se ti to stalo u Heidi.“ Nathana nepatrně bodlo u srdce a uvědomil si, že tohle „padání“ z postele se mu doma nikdy nestávalo. I když on vlastně žádný domov neměl. Ze sídla Petrelli se odstěhoval hned, jak ho před půl rokem pustili z nemocnice a od té doby byl v Peterově bytě. Po tom všem, co za poslední rok zažili, i po tom dlouhém odloučení, kdy Nathan myslel, že Peter zemřel, bylo příjemné trávit čas spolu. Peter navíc dost trpěl kvůli tomu, že opustil Caitlin. Snažil se vrátit do budoucnosti, kde ji opustil, ale ta budoucnost byla ve chvíli zničení viru vymazána a s ní nejspíš i Caitlin. Ani jeden z nich těmto zákonitostem nerozuměl a Hiro, s nímž se o tom pokoušeli mluvit, jim na to také nebyl schopen dát jasnou odpověď.
„Zvedni se, dneska je velký den.“ Řekl náhle Peter, hodil po Nathanovi čistou košili a zmizel ve dveřích koupelny. Nathan se před tiskovou konferencí dal jakž takž dohromady, ale alkoholismu se odvyká těžko a fakt, že sice našel Petera, ale zase se znovu objevil Sylar, mu na sebedůvěře moc nepřidával. Podíval se na čistou košili a po chvíli vystřídal Petera v koupelně. Zbavil se dvoudenního strniště, a oblékl si nový oblek.
„Nezapomeň, ve dvě máš schůzku v právnické kanceláři a ve čtyři s Heidi.“ V Nathanovi hrklo. To Peter, který své švagrové zavolal, tuhle schůzku s jeho ženou domluvil. Heidi s ním odmítala mluvit od té doby, co jí řekl pravdu. Ale zdálo se, že ji tehdy přijala. Nepochopil, co se stalo tak vážného, že náhle změnila názor, vzala děti a odstěhovala se do Washingtonu. Jen tušil, že s tím bude mít něco společného jeho milovaná matinka. Od toho incidentu na tiskové konferenci s nimi nepromluvila.
„Dělej, Nathane, přijdeš pozdě!“ Ozvalo se z kuchyně. Starší Petrelli tam přišel zrovna ve chvíli, kdy před ním přistál šálek kávy a vydatná snídaně. Zamyšleně se podíval na Petera, který si pro sebe připravoval palačinky. „Kdy se naše role obrátily? Odkdy se ty staráš o mě?“ zeptal se Petera a ten se taky zarazil.
„Od té doby, cos mě dvakrát zachránil. A svět jen tak mimochodem k tomu.“ Nathan se taky usmál, tentokrát to ale byl úsměv křivý s náznakem hořkosti.
„Nějak si nemyslím, že kromě toho, že jsme se my dva konečně usmířili, by mi to něco dalo. Zničilo mi to život. Nám všem.“ Peter se posadil na malou barovou židličku naproti Nathanovi.
„Já bych byl dál zdravotní sestřička sedící u umírajících a ty bys už byl teď nejspíš ten bezpáteřní politik, na kterého sis předtím hrál. Dalo nám to hodně, nevzalo nic.“
„Budu asistent v právnické kanceláři. Tomu se říká kariérový skok.“ dodal Nathan stejně hořce jako předtím.
„Někde se začít musí a ty jsi byl dobrý právník, Nathane, zase se vypracuješ.“ Když se jeho bratr už trochu nadšeněji usmál, začal se i Peter chystat do práce. Vzal místo ošetřovatele v nemocnici. Bylo to lépe placené a měl stálou pracovní dobu. Oba za sebou a za celou jejich slavnou rodinou Petrelli spálili mosty. Nathan to sice nesl těžce, ale Peter věděl, že nikdo není silnější než jeho velký bratr. Za poslední rok ho několikrát podržel, i když si řekli a udělali vzájemně i dost ošklivé věci, tak to, co z nich dělalo bratry, zůstalo. A hlavně měli svoje schopnosti, které se oba rozhodli používat. Peter se hlavně učil je všechny pořádně ovládat. Ačkoliv měl schopností hodně, tak mu často chyběl um, který měl jejich původní držitel. To, že mu Nathan při cestách mezi Kalifornií, kam létali za Claire, a New Yorkem, několikrát uletěl, znamenalo jen jedno. Nikdy se nebude Nathanovi rovnat v rychlosti a obratnosti. A nechtěl to rozhodně pokoušet. Stačilo mu dopravit se z místa A do místa B. Sice mu to trvalo déle, ale aspoň neriskoval nějaký kolaps schopností. Z Kirby Plaza se poučil a byl malý zázrak, že během své amnézie nevyhodil do vzduchu sebe a lidi kolem. Zase si vzpomněl na Caitlin a podvědomě se pokusil přenést do budoucnosti. Nemělo to cenu. Budoucnost by musel vidět, ale ta budoucnost fakticky už neexistovala, tak se neměl kam přenést. Ten bod, kde svou přítelkyni opustil, už nebyl.
V pokoji nacpal do tašky svoje pracovní oblečení a podle hodin se zdálo, že přijde asi trochu později. Radši používal teleportaci, protože zjistil, že už tu schopnost docela dobře ovládá. A hrozilo menší nebezpečí odhalení. Ale oběma už jim to bylo tak nějak jedno. Nathan do Washingtonu běžně létal, ale při jeho rychlosti ho mohl těžko někdo pouhým okem zahlédnout. Vlastně na první pohled vypadal jako stíhačka. Sám Nathan nerad létal hodně vysoko, protože jak říkal, bylo to nebezpečné i z toho důvodu, že by se mohl srazit s letadlem, anebo by ho tam mohl paradoxně někdo spíš zahlédnout. Na nebi nad New Yorkem to už stejně vypadalo s dopravou skoro jako na Manhattanu.
Zaslechl zvuk mobilního telefonu a mírně naklonil hlavu, aby lépe slyšel. Že má rozšířenou schopnost sluchu, zjistil poměrně nedávno, když mu v metru málem praskly bubínky. Od té doby vlastně teleportaci používal. Oba se snažili normálně žít a chodit do práce, ale hodiny na cestách do práce, které navíc byly pro Petera únavné proto, že se musel snažit udržet všechny schopnosti na uzdě, způsobily, že už se do práce dopravoval teleportací. Nathan létal a zřejmě se se svou schopností sžil lépe, než by kdy Peter uvěřil, že je to možné. Zachytil jen poslední útržky telefonátu. Poznal Mattův hlas, ale to bylo tak všechno. V tu chvíli Nathan zavěsil. Peter nechtěl poslouchat soukromé hovory svého bratra, jenom to byl takový neobvyklý instinkt a tak většinou jen zachytil hlas, ale hovor neposlouchal. Došel do kuchyně a všiml si, že Nathan do sebe rychle nalil zbytek kávy a házel přes sebe sako.
„Co chtěl Matt?“ Nathan po něm hodil káravým pohledem a Peter zvedl ruce v obranném gestu.
„Jen jsem slyšel jeho hlas. Neposlouchal jsem váš hovor. To bych nikdy neudělal.“ Nathan na to zvedl obočí, ale nic neříkal.
„Vypadá to, že znovu otevřeli případ Sylar. Našli dneska ráno mrtvolu ženy. Měla odříznutou lebku.“ Peter se zašklebil. Se Sylarem bojoval jednou a málem při tom zničil New York. Když se dozvěděli, že žije a že se pokusil zabít Mohindera a Molly, byl Matt hodně rozčilený. Nathan si s detektivem velmi dobře rozuměl a Mohindera znali už z doby, kdy ještě oba tápali a Mohinder jim mohl dát odpovědi. Teď se všichni tak nějak zmítali v chaosu, protože nevěděli, jestli mají pracovat s Bobem a Společností, nebo jít proti ní. Anebo na všechno zapomenout a dál se pokoušet žít víceméně normálně. Ale to už nešlo. Sbírali střípky svého života, ale zároveň jim bylo jasné, že nemůžou v klidu a anonymně pokračovat. Tisková konference vyvolala poprask. Nathan, Peter, Matt a Claire byli odhodláni říct světu pravdu, ale to, co se tam stalo, jim dalo varování, že se nejdříve musí vypořádat s problémy uvnitř svých řad. Neznali ani půlku pravdy o tom, co dělali jejich rodiče, proč založili Společnost a kdo byl na čí straně. Jediná dobrá zpráva byla, že se jako nadané děti nadaných rodičů vymanili z jejich vlivu. Začali se postupně dávat dohromady a tvořit vůči nim opozici. I když Adam se postaral o to, že už moc lidí, proti kterým by mohli stát, nezbylo. Nathan se zamyšleně podíval na Petera a pak na hodiny visící za ním. Dnes se měl sejít s Paulem Hutchinsonem, což byl kdysi jeho zástupce a dnes měl v právnické firmě, kde spolu pracovali, poměrně vysokou pozici. Nathan s ním měl schůzku kvůli místu jeho zástupce. Měl jen tuhle jednu šanci, protože Paul to dělal jen kvůli němu a jejich přátelství, které si uchovali z dob, kdy spolu pracovali. Nesměl to zmeškat. Jeho rekord mezi New Yorkem a Washingtonem byl dvacet minut.
„Letím za Mattem. Musím mu pomoct.“ Peter odmítavě zakroutil hlavou.
„A co tam chceš dělat? Až budeš zase pracovat jako právník, pak tam budeš mít místo, ale jinak zatím ne. Nebo snad chceš začít pracovat u policie?“ Peter se zasmál a Nathan se té poznámce usmál.
„Jsem právník a ne policajt.“
„Ale bývalý voják.“ Podotkl Peter.
„To by byla docela ironie, nemyslíš? Ale klid, stihnu to ve skvělém čase.“ Nathan nečekal na odpověď a zamířil k oknu. Lezl na střechu přes požární žebřík. Odlétat, byť i ze zapadlého koutu ulice nebo parku, zavánělo malérem. Dveřmi chodil, jenom když vedl návštěvu. A to bylo málokdy. Naposledy to byl Matt, který s Nathanem létat odmítal poté, co ho nad Odessou málem shodil z výšky několika desítek metrů.
Peter zamyšleně sledoval, jak Nathan zápasí se žebříkem. Sám taky dveře nepoužíval, protože se obvykle teleportoval přímo z bytu. Zpohodlněli. Ale nebyli žádní superhrdinové. Neměli žádný kodex, který by jim zakazoval schopnosti používat. Byly jim dány a tak je používali. Sice se kvůli tomu čas od času cítili špatně, ale když Nathan kdysi vytáhl dívku z hořícího domu, tak mu to pomohlo cítit se líp. O té příhodě mu vlastně taky řekl nedávno, přitom se stala krátce potom, co své schopnosti teprve objevili.
Nathan už zmizel a Peter zaslechl, jak odletěl. Obvykle vyletěl rychle strmě nahoru a teprve potom nabral správný směr. I přes to, že svou schopnost očividně miloval (i když to nikdy neřekl a nejspíš by to popřel), dával si pozor. Oba si dávali pozor. Peter si přehodil tašku přes rameno a po chvíli soustředění se bezhlučně přemístil do práce.
Matt na Nathana už čekal venku. I když věděl, že se Petrelli neobjeví hned před ním, pořád jakoby nevědomky sledoval oblohu. Nathan ho ovšem překvapil, když se z ničeho nic zjevil za ním. Poklepal mu na rameno a detektiv nadskočil.
„Ježíši Kriste, Nathane, co to děláš? Vyděsil jsi mě k smrti!“ Nathan Petrelli se na něj zazubil.
„Neměl bys náhodou vědět, že stojím za tebou? S tím tvým mozkem?“ Matt zakroutil hlavou.
„Snažím se svoje schopnosti vypínat. Zjistil jsem, že jak se teď moje telepatie rozšiřuje, tak slyším i to, co nechci a vnímám všelijaké rušivé elementy kolem.“ Nathan na něj vytřeštil oči.
„Odkdy mluvíš tak odborně?“
„Ale to Mohinder. Bydlet s tím chlapem je občas o nervy. Pořád si vyčítá, že se nechal Bobem zmanipulovat a v podstatě pro něj začal pracovat. A nemluví ani s Molly, protože si vyčítá i to, že ji přivedl do nebezpečí. Není s ním k vydržení.“
„Zkus bydlet s Peterem. Má dvacet schopností a já nikdy nevím, jestli zrovna neposlouchá můj telefonní hovor, anebo mi nečte myšlenky. Dělá to nevědomky, ne schválně, ale stejně je to na zabití. Tak kde máš tu mrtvolu?“ Matt nepatrně zezelenal.
„Jsi si jistý, že to chceš vidět? Je to docela ošklivé.“ Nathan jen mlčky přikývl a následoval Matta na místo činu do vysoké, špinavé budovy za nimi.
Detektiv Parkman rozhodně nepřeháněl. Bylo to ošklivé. Byt byl v dezolátním stavu a žena, tedy to, co z ní zbylo, byla asi v jejich věku. Očividně v bytě přebývala načerno, protože vařič, který stál v rohu, nebyl připojen na plyn a ani jiné spotřebiče nebyly zapojené.
„Víš, kdo to je?“ zeptal se Nathan Matta, zatímco nepatrně odvracel hlavu. Parkman vytáhl několik papírů.
„Měla u sebe doklady. Podle tohohle by ale měla bydlet jinde. Je mi záhadou, jak ji tu Sylar mohl najít.“ Nathan se podíval na papíry v Mattově ruce a tázavým pohledem sklouzl na detektiva.
„To je Mohinderův seznam. Udělal ho jeho otec, když se nás snažil najít. Mohinderovi se ho díky informacím ze Společnosti podařilo ještě rozšířit. Děsivé na tom je, že půlka těch lidí už je mrtvá.“ Nathan si od Matta seznam vzal a zaměřil se na kolonku, na kterou Matt ukazoval.
„Není tady napsaná schopnost.“ Bylo to konstatování, ne otázka.
„Mohinder říkal, že je těžké schopnost odhadnout. Doplňuje se až potom, co je s tím člověkem navázán kontakt.“ Nathan v papírech dál listoval, podíval se na dva policisty v uniformě, stojící opodál a pak se zatvářil nepatrně rozladěně.
„To to taháš jen tak sebou? Co kdybys ten seznam ztratil? Nebo ti ho někdo ukradl?“
Šeptal, ale protože byl na místě činu jen díky Mattovi, stejně přitáhl pozornost.
„To si myslíš, že to nechávám jen tak válet? A není tam napsáno, o co jde. Může to být náhodný list se jmény.“ Matt to řekl nezúčastněně, ale v jeho hlase byla znát rozladěnost.
„´Nathan Petrelli´, schopnost – létání s možným vývojem dalších schopností´. To znamená co? Je tam moje jméno, je tam Peterovo jméno, tvé jméno. A jaký vývoj? Matte…“
Ale detektiv se na něj podrážděně otočil.
„Hele, Nathane, zavolal jsem tě sem, protože jsme byli po nějakou dobu dobrý tým a vzhledem k vaší minulost se Sylarem jsem si říkal, že tě to bude zajímat. Ale jinak tady nemáš co dělat. Řekl jsem, že jsi právní zástupce majitele bytu a jsi tu kvůli nelegálnímu pobytu té ženy. Vím, že to vypadá nezodpovědně, ale věř mi. Existuje jen jedna tištěná kopie a tu právě držíš v ruce. Mám ji neustále u sebe a až skončím, tak ji zase zničím. Stačí? Vytiskl jsem si to jenom proto, že jsem slyšel o další Sylarově oběti a napadlo mě, že na tom seznamu bude.“
Nathan se ještě chvíli tvářil nepřístupně, ale pak jeho pohled změkl. Od té tiskové konference byl mírně paranoidní a kvůli schůzce s Heidi nervózní.
„Tohle je zvláštní.“ Ozval se najednou Matt a přešel k mrtvole. Zvedl její pravou ruku a našel tam chuchvalec blonďatých vlasů.
„Už to viděla laborka?“ zeptal se Nathan, když si prohlížel, co mu detektiv ukazoval.
„To je právě to. Už tu byli. Nechápu, jak to mohli přehlédnout. Její vlasy to očividně nejsou.“ Ukázal přitom na odříznutý kuse lebky a Nathan pouze přikývl, že rozumí. Její vlasy byly velmi jasně zrzavé. Matt vlasy zvedl pinzetou a dal je do sáčku na důkazy.
„Zanesu jim to tam sám.“ Postavil se a dál obhlížel místo vraždy. Ale jelikož to prošel ještě před Nathanovým příchodem, nedoufal v další nález něčeho důležitého.
„Že by to nakonec nebyl Sylar?“ nadhodil domněnku Nathan, zatímco si prohlížel vlasy.
„Je to možné. Že by ho někdo kopíroval? Ale to by byla obrovská náhoda, že by si vrah vybral stejný styl a náhodou ještě člověka se zvláštními schopnostmi.“
„Třeba má Sylar mladšího bráchu Sylarka.“ Řekl Nathan napůl v žertu.
„To by nám ještě chybělo.“ Odpověděl pochmurně Matt a vydal se ven. Už nebylo co ohledávat. Kývl na dva policisty a ti si ještě naposledy prohlédli Nathana, který byl Mattovi v patách.
„Takže, ještě chceš, abych ti v případě podezřelé vraždy volal?“ zeptal se Matt okamžitě, jak vyšli ven na čerstvý vzduch. Bývalý politik se zhluboka nadechl. Sice býval voják nasazený v bojových akcích, ale z kokpitu vrtulníku moc vykuchaných mozků neviděl.
„Určitě. Musíme sledovat, co Sylar dělá. Je jen otázkou času, než se pokusí zabít někoho z nás. Rozhodně nechci, aby ublížil Peterovi nebo Claire. Nebo tobě, když už jsme u toho.“
„Tvoje péče je sice dojemná, ale oni oba se, pokud vím, dokážou dát velmi rychle dohromady.“
„Ne, když mají poškozený mozek a Sylar tohle moc dobře ví. Vrtal se v Sureshově počítači, kde měl o všech záznamy. Je mi zle z pomyšlení, že by Claire mohla být v nebezpečí. Zrovna, když jsme spolu konečně začali lépe komunikovat.“ Při myšlence na to, že by jeho nově nalezená dcera mohla být v nebezpečí, se mu žaludek obrátil naruby. A taky doufal, že i jeho synové jsou v bezpečí. Sice si nebyl jistý, jestli se u nich nějaké schopnosti projeví a Mohinder mu řekl, že zvláštní schopnosti se přenáší na děti v případě jen jednoho rodiče se zvláštní schopností jen výjimečně, přesto se ale bál. Hrozně moc se bál.
„Je tam v bezpečí. Nikdo kromě nás neví, kde je a co dělá. A Bennet se o ní postará.“ Říkal mu zrovna Matt a Nathan se při zmínce jména adoptivního otce jeho dcery zašklebil. Bennet se ho kdysi pokusil unést, pracoval pro Společnost, pak přeběhl a teď pro ni znovu pracoval a nikdo pořádně nevěděl, na čí straně je. Sice si byl stoprocentně jistý, že by nedopustil, aby se něco stalo Claire, ale to byla malá útěcha. Myšlenka na to, že je Claire v rukou muže, který o nich o všech tolik ví a může je každou chvíli prozradit, mu nedělala dobře. Bob a Společnost o něj, o Petera ani o Matta nejevila moc velký zájem. Petera už jednou uvěznili a Nathan věděl, že si chtějí „označkovat“ každého. Předtím to neudělali jenom proto, že jeho a ostatní potřebovali k zastavení Mauryho Parkmana a zničení viru.
Nepochyboval o tom, že si všichni musí dát pozor. I když vlastně netušil, kdo je nepřítel, proti komu stojí a co se, do háje, vlastně kolem dělo. Před dvěma lety by ho ani ve snu nenapadlo, že se bude prohánět nad New Yorkem nadzvukovou rychlostí a bavit se o teleportaci, čtení myšlenek a pitvání mozků.
„Mám schůzku kvůli práci, musím letět.“ Řekl směrem k Mattovi.
„Ty jsi jediný člověk na světě, který tuhle frázi bere doslova.“ Zažertoval detektiv, ale už mířil k autu.
„Jakmile se něco dozvím, dám tobě a Peterovi vědět.“ Nathan už ale skoro neposlouchal, protože byl na cestě do uličky, v níž předtím přistál. Opatrně se rozhlédl kolem, ale tohle místo bylo opuštěné. Pomalu se vznesl do vzduchu a nabral směr k Hutchinsonově kanceláři. Do schůzky mu zbývalo půl hodiny.
Hiro seděl zamyšleně u počítače a nevšímal si zběsilého chybového hlášení, které mu tam poněkolikáté vyskočilo. Jeho sestra, která teď vedla otcovu firmu, mu nabídla práci ve Státech. Naučil se obstojně anglicky a tak ho chtěla dát do čela newyorkské pobočky. Váhavě přijal s tím, že tam chce mít u sebe Anda. A tak teď měli kanceláře vedle sebe. Hiro myslel na Adama. Myslel na něj teď dost často. Když se mu přede dvěma týdny objevil ve dveřích Peter Petrelli a omlouval se mu, připomněl mu všechno to nepříjemné, co zažil. A to, co provedl Adamovi, rozhodně nebylo něco, co by měl dělat superhrdina. Jenže za toho se už dávno nepovažoval. Iluze o tom ztratil ve chvíli, kdy vyhodil do vzduchu tábor i s vojáky v něm, jenom proto, aby zabil Adama. A to se mu stejně nepovedlo. A pak zavřel Adama zaživa do rakve a nechal ho tam. Tohle přece nebyl jejich záměr, když poprvé vyjeli do Států. Chtěl zachránit svět. Myslel si, že je jedinečný. A přitom se ukázalo, že je jich mnohem víc a že jsou chyceni v labyrintu lží, postaveném jejich rodiči. Nebyl si úplně jistý, co je jeho další plán. Spolu s Petrelliovými a Parkmanem měli plán, který nevyšel, a teď tápali ve tmě. Nezbývalo mu nic jiného, než zůstat a doufat, že se jim všem podaří nějak odhalit další tajemství toho, proč vlastně jejich rodiče dělali to, co dělali. Když mu pípl mobil slabým zvoněním, které znamenalo sms zprávu, nečekal nic dobrého. A zpráva o tom, že je Sylar naživu a má novou oběť nebyl ten typ novinek, které by rád slyšel. Věděl, že policie ho nezastaví. Ale na koho se tedy mohl spolehnout?
Matt stepoval přede dveřmi do laboratoře už deset minut, když konečně zahlédl siluetu doktora, který měl ten cirkus na starosti.
„Doktore, co vám trvá tak dlouho? Máme oběť masového vraha a vám je to asi jedno.“ Řekl podrážděně, když muž v plášti, opatřen bílou cedulkou „Eddings“, odemykal dveře do své laboratoře.
„Když teď Sylar zabil, tak si dá na chvíli pohov.“ Odpověděl mu nezúčastněně doktor a Matt se zarazil. Vešel za lékařem do jeho laboratoře, ale podvědomě naslouchal zvukům, myšlenkám, které by mohly prozradit nebezpečí.
„Jak to víte, že je vrah Sylar?“
„Jsem přece šéf laboratoře, takové věci vědět musím.“ Řekl znovu neutrálním tónem lékař, ale Matt vycítil v jeho mysli malé zachvění.
„Jo, pravda…tak mi pak můžete vysvětlit, jako to, že jste přehlédl tohle.“ Matt vytáhl z kabátu sáček s blond vlasy, které měla jejich oběť mezi prsty.
„Jednoduše. Nechal jsem to, abyste to našel vy a Nathan Petrelli a abyste následně přišel sem. A taky jsme nechtěli, aby se v jasném důkazu, ukazujícím na vraha, vrtal někdo jiný.“
Matt už teď jasně četl doktorovi myšlenky, ale muž, stojící za ním, byl rychlejší. Matt vytáhl zbraň a pak zůstal překvapeně stát. Člověk, který vyskočil za ním, se ho nepokusil napadnout, ani mu nijak ublížit. Noah Bennet pouze zvedl ruce na znamení přátelství.
„Detektive, uklidněte se, chci si jen promluvit.“
Matt se šokovaně díval na Benneta, a očima přebíhal na Eddingse a oba se nepatrně usmívali, jako by se právě všichni potkali v supermarketu při nákupu na sobotní grilování.
Zbraň ale nesklonil. Nebyl si jistý, na čí straně Bennet vlastně stojí. Ale věděl, že kdyby tam teď vedle něj stál Nathan, tak by měl Bennet už přinejmenším rozbitý nos.
„Chcete si promluvit? O čem? Nechci mít se Společností nic společného, nikdo z nás. Nechte nás na pokoji.“ Bennet tentokrát ucouvl a trochu se zachmuřil.
„Nemůžete utéct před tím, co jste, detektive. Vím, že i teď se mi určitě snažíte dostat do hlavy a zjistit, co tady dělám. Ušetřím vás té námahy a řeknu vám to sám.“
Matt se trochu zaškaredil.
„Už to pro mě není taková námaha jako dřív.“ Muž s brýlemi se pousmál.
„To si umím představit.“ Odpověděl Bennet temně. „Chci s vámi se všemi mluvit. S vámi, co jste byli při tom incidentu s virem. Pořád se vzájemně pleteme do cesty a já chci přijít na to proč. Můj…šéf neví, že tu jsem. Stále ještě chci Společnost potopit, i když jsem na palubě. To oni zachránili Sylara z Kirby Plaza. Nevím, proč to udělali, ani co z toho budou mít. Faktem ale je, že ten muž je nebezpečný a porazit ho dokážete jen společně. A myslím, že Nathana bude zajímat, že Sylar teď nejspíš půjde po Claire. Ví o ní a o její schopnosti a já udělám všechno, abych ji ochránil.“ Při svém monologu nespustil oči z Matta a ten s neohrabanou schopností omezené empatie zkoušel poznat, jestli Bennet lže, nebo ne. Moc úspěšný nebyl, protože Bennet byl očividně zběhlý v chránění svých myšlenek a dokázal mluvit a přeříkávat si v hlavě násobilku zároveň. Přesto nebyla jeho ochrana konzistentní a Matt tu a tam zahlédl, že tenhle jejich bývalý nepřítel mluví pravdu. Trochu se uvolnil a ruku se zbraní sklonil.
„Tak Eddings pracuje pro vás? Je jeden z nás?“ zeptal se Parkman a ukázal na Eddingse.
„Doktor Eddings je spolupracovník, ale je jen obyčejný člověk, jestli se ptáte na tohle. A je to můj dlouholetý přítel, proto pomáhá mně. Ne Společnosti. Mně.“ Matt si doktora změřil pohledem, ale dál mu nevěnoval pozornost.
„Buďte dnes večer na tomhle místě, všichni. Nejspíš mě i vás sledují, takže se pokuste být nějak nenápadní. Přijďte jen vy čtyři. To, co vám chci říct, je důležité, ale nemůžu to říct hned. Nejspíš budete chtít důkazy.“ Než se Matt stihl rozkoukat, mizel Bennet ve dveřích a byl pryč. Parkman se znovu podíval na Eddingse, ale ten se už uveleboval na židli a rozbaloval si svačinu.
„Výsledky pitvy vám předá Noah. Vašemu partnerovi dám jen omezenou verzi toho, co se stalo.“ Matt jen tiše přikývl a nejistě se vypotácel z laboratoře. Jeho partner měl dovolenou a tak na místě vraždy nebyl. Ale bude chtít vidět výsledky. Za posledních pár týdnů musel Matt využít všechny možné známosti a přátele, aby stopili různé informace, včetně známek Peterovy přítomnosti v domě Victorie Prattové. Venku se podíval na papírek, který mu Bennet dal. Deja-vu. Večer se měli setkat na střeše Devauxova domu.

