SG: Povídky od M. - Rychlá záchrana...

Ahojte , omlouvám se za zpoždění, nějak mě nepolíbila múza, a když už to udělala, tak jsem to sem nedala. Hluboce se stydím . Mám tu však jednu omluvu, další část. Snad se vám bude líbit a doufám že omluvíte chyby . Přeji příjemné počtení...

8. část

Slunce po několika dnech vysvitlo. Déšť přestal bubnovat do oken. Mračna se roztáhla a vykoukla modrá obloha. Sluneční paprsky ohřívaly temné stěny města. Oceán šuměl a houpal Atlantis na svých nekonečných hlubinách.

Doktorka Schwarzová ležela na zemi. Nohy měla opřené o nejbližší poličku a hlavu si podložila bundou. V ruce držela nějakou knihu. Přes obal nebyl vidět její titul. Doktorce to nevadilo. Smála se a zároveň plakala. Podivný chichot se rozléhal místností a odrážel se od stěn. Potřebovala nějak vyplnit čas a navíc ji bolela hlava, už zase.

Na stole zapípaly hodinky. Jejich pískot toužil přilákat pozornost ženy, která se neustále něčemu smála. Nakonec se jim to podařilo. Doktorka vstala a zkontrolovala svůj počítač. Podle spokojeného úsměvu mohlo všechno vycházet dobře.

Lili vstala a otočila papír na tabuli. Začala znovu psát. V polovině se zarazila a došla k poličce s knihami. Jednu vyndala a nalistovala příslušnou stranu. Nakonec ji odhodila na zem. Něco zlověstně zavrčela a dál se věnovala psaní na tabuli.

Papír, na který psala, očíslovala. Pak otočila ještě několik dalších, ty taky označila příslušnou číslicí. Pohlédla na své dílo. Zkontrolovala všechno, kde se mohla vyskytnout chyba. Opravila problém, který vyžadoval opravu několika listů. Pak spokojeně zavřela lihovou fixu a odhodila ji do nepořádku na zemi. Její kroky vedly k počítači. Ještě chvíli pracovala a snažila se něco vymyslet, ale bolest hlavy jí moc šancí nedávala. S lehkým povzdechem se rozhlédla po místnosti.

Země byla pokrytá zmuchlanými papíry a roztrhanými papírovými kousky. Knihy ležely rozevřené a nebo pohozené na nejrůznějších místech. Tužky, propisky, lihové fixy a zvírazňovače byly všude. Celkově tu převládal nepořádek.

Lili se po bližším prozkoumání zděsila. Uchechtla se a opřela se pohodlně na židli. Hlavou se jí šířila nějaká písnička, spokojeně si začala broukat. Tiché pobrukování se později změnilo v hlasitý zpěv.


Samuel Smith se protáhl. Ty hloupé paprsky ho vzbudily. Měl mizernou náladu. Málo spal a navíc se mu někam ztratila bota. Prohledal snad celí pokoj a nikde nebyla.
„To sem blázen,“ mluvil k sobě polohlasem, „vždyť jsem ji dával sem. Přesně sem před postel...“ Stoupnul si před postel. Nahlédl pod prostěradlo.
„Á tady jsi, pojď za strýčkem Samem.“ Na chvilku část jeho těla zmizela pod postelí, ale za minuto se vynořil celí obalený prachem. Při pohledu do zrcadla jadrně zaklel. Rychle se oprášil, obul se a vyrazil někam do útrob města.

Zvuky pochodu odrážely stěny města. Samuel podvědomě zatočil. Tuto cestu znal nazpaměť, i kdyby měl zavázané oči, tak by tam došel. Jeho nohy ho vedly chodbami, zatím co jeho mozek uvažoval na jinými důležitějšími myšlenkami. Třeba nad tím, jestli sním půjde na snídani, jestli na sobě nemá moc prachu a dalšími opravdu důležitými drobnostmi.

Zastavil se před laboratoří doktorky Schwarzové. V duchu zaklel. Chtěl jít původně někam jinam, ale tohle vypadalo přece jenom nadějněji a také jako příjemnější společnost. Lili poslední dobou moc nemluvila, ale jemu to nevadilo. Bylo to uklidňující. Nějakým záhadným způsobem ho uklidňovala.

Nadechl se a pozvedl ruku. Zarazil se. Zevnitř se ozýval zpěv. Možná byl falešný, ale Samuel se zaposlouchal. Se zavřenými víčky stál a poslouchal. Usmíval se. Kdesi, hluboko cítil, že nechce, aby skončila.


Ozvalo se zaklopení. Lili sebou trhla. Zmlkla. „Dále,“ špitla. Dveře se otevřeli a v nich se objevil Samuel. Usmál se, ale úsměv mu zmizel ze rtů. Jeho pohled spadl na nepořádek a na Lili. Měla velké kruhy pod očima. V obličeji byla bledá, skoro splynula ze stěnou, tedy pokud by tu byly bílé stěny. Vlasy měla rozcuchané.

„Ty jsi nespala?“ zeptal se, přestože znal odpověď. Zakroutila hlavou. Pohlédl na ni.
„Gven, doktor říkal, že si máš odpočinout...“ došli mu argumenty. Na tváři se jí mihl ironický úsměv.
„Samozřejmě, ale já tolik času nemám,“ řekla s příliš velkou veselostí.

„Nepůjdeme na snídani?“ Pozvedla tázavě obočí. Samuel jen kývnul, tohle byla ta Lili kterou znal. Ta Lili, která měnila témata během chvilky.

„Proč jsi pracovala přes noc? Tedy pokud to není tajné,“ vyzvídal kapitán. Lili si ho přeměnila očima a zahla do další chodby.
„Měla jsem nějaký nápad, takové vnuknutí.“ Dokonale gestikulovala, ale nic víc k tomu už neřekla. Věděl, že mu neříká všechno, ale to bylo v pořádku. Byla to mezi nimi taková nepsaná dohoda.

Lili si strčila do pusy přeplněnou lžíci kaše.
„Mpff...“ řekla.
„Cože? Promiň nerozuměl jsem ti,“ řekl Sam.
„Mpff,“ zazněla odpověď. „Chápu, nemusíš vysvětlovat,“ řekl Samuel s těžko skrývanou ironií. Lili polkla.
„Je tam chyba...“ Pak někam odběhla a nechala kapitána zírat na její místo. Nechápal, ale přemýšlel, za jak dlouho ji vystydne snídaně.

Poslušně čekal u stolu, dokud doktorka nepřišla a potom ji dělal společnost do večera. Procházeli město, vzpomínaly. Gven si doplňovala některé ze vzpomínek.

Na Atlantis přišla noc. Skoro všichni obyvatele touhle dobou spaly. Našli se však nějaké výjimky, tak třeba doktor McKay a další šílení vědci, které držela při životě hodně tmavá káva s velkou porcí kofeinu navíc.

Zbytky světla z města ozářili na chvilku západní plošinu. Vypadalo to, jako by tam stál nějaký velký flek. Zdálky se nedalo poznat, o co jde, ale kdyby člověk přišel blíže, tak by poznal, že to není flek, ale dvě postavy a kdyby přišel ještě o něco blíže, tak by mohl postřehnout, že pozorují hvězdy. Blíže by však už nikdo chodit neměl, poslouchat cizí rozhovory je neslušné, to věděl každý obyvatel Atlantis, přesto to nikomu nebránilo v poslouchání za velitelskými, či jinými dveřmi...

Lili pohlédla na kapitána, ten sledoval hvězdy.
„Doufala jsem, že se vrátím domů...nikdy se tam nevrátím.“ Pohlédla do moře.
„Jak to můžeš vědět? Kdykoliv můžeš zažádat o přeložení, nebo o návrat na Zem...“ Samuel se ji snažil dodat odvahu, ale přitom nechtěl, aby na jakýkoliv návrh přistoupila.

Na západní plošině zafoukal vítr.
„Nemůžu, nemůžu odejít...“ Pohlédla na něj. Pochopil to, na tohle nepotřeboval slova. Nechtěla odejít, nechtěla ho tu nechat a navíc teď nemohla.
„Třeba se jednou podíváš domů.“ Usmál se a posadil se vedle ní. Lili chvíli sledovala hvězdy, pak se podívala na muže, který vede ní seděl.
„Ne, nevrátím. Říkej tomu třeba intuice,“ zašeptala, ale sama věděla, že to s intuicí nemá nic společného.

Jéj, Moony žije! (sorr, ale som rada, že vidím pokračovanie ) Tak idem sa do toho pustiť

Edit: tak som si prebojovala miesto nazad k počítaču Musela som si síce prejsť zbežne predposlednú časť (tá pamäť), ale s o to väčšou zvedavosťou som sa vrhla na čerstvý kúsok.
Pevne dúfam, že ťa múza neopustí a čoskoro sem pribudne nová časť, lebo mám veľa otázok a potrebujem na ne odpovede
Inak časť... super

Ahojte , děkuji všem za kladné, či jakékoliv hodnocení. Vím že tahle povídka byla poněkud nešťastná, omlouvám se. Mám poslední dvě části, asi budou divné. Snažila jsem se je vylepšit, ale když se o to pokoušíte pořád a pořád, nějak to nejde . Tak už přestanu mluvit...příjemné počtení.

9. část
Samuel si přeměřil Lili pohledem.
„Proč to tajíš? Proč tajíš to, co se stalo?“ zeptal se. Oslovená po něm loupla pohledem.
„Možná...možná pro to, že je vidím každou noc umírat, trpět v takových bolestech. Nemůžeš o tom nic vědět! Ty jsi na té planetě nebyl!“ Lilin hlas přecházel do hysterického pláče.
„Jak to můžeš vědět?“ kapitán začal křičet.
„Každou noc se mi zdá, že vidím mrtvé své přátele, že tě vidím mrtvou...Jak o tom nemůžu nic vědět?!“ Pohlédl na ni, ale setkal se s její sklopenou tváří. Plakala.

„Prostě nemůžeš...nedokážeš to pochopit, Samueli. Mohla jsem jim pomoci, ale nedokázala jsem to...je to moje vina...“
„Tak mi alespoň dovol se o to pokusit.“ Opatrně ji vzal do náručí a pevně ji objal.

„Řekl jsi tenkrát, že bys šel radši s námi. Pamatuji si, že ti přišli ti lidé divní...“ začala.

***
„Gven, podívej...rád bych chtěl jít s tebou, nelíbí se mi to,“ Samuel rozhodil rukama.
„Myslíš, že pět vojáků je málo? Neměla bych doktorku Weirovou poprosit o několik dalších?“ Oslovená se zatvářila na oko starostlivě. Na čele se jí prohloubily vrásky. Brala to s lehkostí, ale nikdy by nevěřila, že toho bude litovat.

Lidé na planetě byli milí, ale Samuel měl pravdu, něco skrývali. Nechali vojáky s doktorkou, aby se zabydleli, aby jim pomohli. Jednoduše je využili a pak z nich udělali zajatce. Bylo to tak snadné. Nikdo je dlouho nehledal.

Někdy lidi podceníme a pak na to doplatíme. Někdy přijdeme o přátele, o věci... Někdy však zaplatíme tou největší cenou, svým životem. Často na to nejsou naši blízcí připraveni, často na to nejsme připraveni ani my. Je to smutné a hloupé. Máme spoustu přátel a najednou nemáme nikoho. Jsme sami, sami v nekonečné temnotě...

Vlastně byli zajati díky Lili. Potulovala se po místech, kde neměla co dělat. Jednou večer zašla do nějaké laboratoře. Spletla si jen dveře. Chtěla jít do své výzkumné místnosti, ale pročítala nějaký papír a přešla svůj vchod. Její ruka se ani nedotkla kliky a dveře se s třeskotem rozletěly.

Před Lili se otevřela podivná místnost. Byla to laboratoř, musela to být. Byla velice moderní, více než vypadali ti lidé. Hnána podivnou touhou vkročila dovnitř. Počítače pracovaly. Některé chemikálie probublávaly. Všechno vypadalo tak zvláštně. Na konci téhle rádoby laboratoře bylo okno, které ústilo někam dolů. Pomalu k němu přešla. Nahlédla přes sklo dolů do místnosti. Dech se jí zrychlil. Před očima se jí zatmělo.

Udělalo se jí zle. Dole někdo ležel. Byla to bílá místnost zašpiněná od nějaké červené barvy. Musela to být barva, její mozek jí nic jiného nepřipouštěl. V té špíně ležel na provizorním lůžku člověk. Teda měl by to být člověk. Přístroje ukazovaly jeho blízkou smrt. Musel mít obrovské bolesti. Lili se snažil odtrhnou oči od té hrůzy, ale nějak to nedokázala.

Zemřel. Doktorka se rychle odlepila od skla a chtěla vyběhnou z té odporné místnosti. Hnusila se jí. Její mozek ji zastavil u výzkumu. Začala si číst data. Všechno, co přečetla si zapamatovala. Její ruce jezdily po klávesnici. Zapomněla na všechnu opatrnost. Příliš pozdě ji došlo, že je tam hodně dlouho.

Chystala se odejít, avšak ve dveřích se srazila s jedním doktorem.
„Co tu děláte? Sem nemáte přístup!“
„Já omlouvám se...spletla jsem si dveře, vešla jsem sem a pak jsem se otočila a když jsem chtěla...vyjít, tak jsem na vás narazila,“ rychle ze sebe koktala. Doktor si prohlédl laboratoř, jeho pohled se zarazil u jednoho z počítačů. Pohledem sklouzl na ni, pak zase k počítači.
„Tak spletla dveře?“ Jeho oči se zastavili na ní, dále však mluvil do vysílačky:
„Ochranka! Druhé patro, pokusná laboratoř!“

Lili najednou došlo v jakém je průšvihu. Snažila se kolem něho proklouznout. Nechtěl jí to dovolit, pokusila se ho uhodit. Zachytil ji ruku ve vzduchu.
„Puste mě! Hned!“ Zakřičela mu do obličeje. Usmál se.

Nakonec Lili s vojáky skončila ve vězení. Seděli na jedné posteli a čekali co se bude dít dále. Lili je během pár minut stihla obeznámit se vším, co se stalo.
„Omlouvám se, seržante, mělo mě to napadnout. Nevím, co mě o popadlo.“ Lili zavrtala oči do země.
„Nic si z toho nedělejte, doktorko,“ řekl jí seržant a objal ji kolem ramen. Jeho muži se uchechtli. Doktorka protočila panenkami.

Dveře se otevřeli. V nich stanuli dva vědci a Vůdce lidí.
„Slečno Schwarzová,“ oslovil dívku Vůdce. Pohlédla na něj s obavami v očích.
„Vím, že jste vešla do jedné z výzkumných laboratořích. Je mi líto, že jste se to dozvěděla tímto způsobem...“
„No bezva!“ zakřičela Lili.
„A kdyby jste mi to asi tak řekli? Nikdy! Lžete nám celou dobu! Myslela jsem, že vám předávám všechno, co vím pro dobro věci a místo toho jsem vám pomáhala zabíjet ty lidi!“ Skončila, potřebovala se nadechnout. Dělalo se jí mdlo.

Vůdce se na ni usmál.
„Víte, slečno, vaše práce zdaleka nekončí,“ řekl hlasem ze kterého odkapával med.
„Cože?“ Vytřeštila oči doktorka.
„Já už vám nepomůžu,“ řekla jedním dechem. Muž se usmál.
„Ale ano, pomůžete a ráda.“ Vůdce kývnul na dva vojáky, kteří se tam náhle objevili. Jeden popadl Lili a druhý jednoho z týmu, který přišel z Atlantis.


Neuběhlo ani pár dní a Lili seděla u lůžka jejího přítele. Zhroucená na židli ho držela za ruku a slzy ji tekly po tvářích. Chtěla si zapamatovat, co se mu děje. Pozorovala ho pečlivě a ani jednou očima neuhnula. Slyšela ho křičet bolestí, viděla ho plakat, přesto zůstala. Umíral v bolestech. Snažila se protilátku nějak vylepšit, ale nemohla. Po hodině utrpení zemřel. Vstala a setřela slzy. Nemohli si zahrávat se životy lidí, které znala.

Prostě vzali nějakou látku a nechali ji proudit v žilách. Člověk si připadal silnější a lépe se učil, mozková kapacita se zvětšila, avšak po pár hodinách, dnech se něco zvrtlo a oni začali umírat. Utrpění v bolestech bylo pro ně nesnesitelné, umírali během několika hodin. Trpěli ztrátami paměti...

Dny v týdnu ubíhaly. Lili neustále pracovala. Snažila se zachránit život každého vojáka, kterého přivedli. Vždy u něj proseděla několik málo hodin, které mu zbývali a když bylo po všem, vstala a pracovala. Málo spala, přesto se jí podařilo látku vylepšit, ale ne dostatečně, ne tak, aby člověk netrpěl. Nepodařilo se jí odvrátit smrt.


Seržant ležel na nepohodlné posteli. Pot se mu perlil na čele. Kroutil se, ale přesto tu seděla doktorka. Držela ho pevně za ruku, plakala.
„Mrzí mě to,“ zašeptala.
„Mrzí mě to, kéž bych tomu mohla nějak zabránit...já ...ach bože!“ Stiskla mu ruku. Cítila jeho bolest. Seržant na ni pohlédl. Musel to být pro něj nesnesitelné.
„Není...to vaše vina...doktorko,“ zašeptal, pak se však znovu zkroutil do méně bolestivé polohy.
„Stejně by to tak dopadlo,“ znovu jedním dechem zašeptal. Umíral.

Bylo pozdě. Seržant už dávno spal spánkem spravedlivých, měl klid. Lili seděla u postele a vypadala jako mrtvá. Stále držela v rukou chladnoucí ruku, stále plakala. Chtěla ho znovu potkat, nebo se s ním vrátit na Atlantis. Neustále je viděla před očima. Všechny je viděla umírat, jednoho po druhém. Bylo pozdě litovat, moc pozdě prosit za odpuštění...


Neuplynula ani hodina a Lili dostala svoji dávku, která ji slibovala odchod do věčné tmy. Cítila účinky, cítila se tak unavená. Víčka jí klesala, přesto se snažila se zapamatovat všechny záznamy o vylepšení té věci. Chtěla se, alespoň zbavit té bolesti. Ta látka jí to dovolila, dovolila jí přemýšlet nad věcmi, přesto věděla, že zapomíná.

Jako první přišla o hlas. Nemohla mluvit, nedokázala to. Očividně jí to nevadilo, potřebovala pracovat. Později nevzpomněla ani na ty lehké věci. Nevěděla kolik je jedna plus jedna, ale složité výpočty zatím nebyly problém.

Netrvalo to dlouho a dokázala vyrobit látku, která ji připraví na nějakou dobu o paměť. Tím pádem odvrátí na nějakou dobu její smrt. Nemusela se dlouho v rozhodovat...o pár minut později upadla do hlubokého spánku, po kterém procitla až na Atlantis.

***
„To je vše, Same,“ řekla Lili. Kapitán si ji mlčky prohlížel a snažil se přijít na to, co se vlastně stalo.


10. část
Smith seděl mlčky u Lili a stále mu jedna myšlenka hlodala v hlavě.
„Takže, pokud tomu rozumím, tak ty máš zemřít?“ vypravil ze sebe nevěřícně. Přikývla.
„A to jsi mi nemohla říct?“ zakřičel. Najednou mu všechno došlo. Všechno se v něm bouřilo.
„Ne! Same, já chtěla jsem ti to říct, ale stejně by jsi mě neposlouchal!“ hlas jí postupně přecházek ke křiku. Před nedávnem si za ním přišla o povolení kvůli nějaké látce, na kterou přišla.

„Jasně, neposlouchal! A víš ty proč? Protože bys mi stejně nic neřekla! Celou tu dobu tu něco tajíš a pak přijdeš s něčím, co musíš nutně odzkoušet a doufáš, že ti na to dám povolení?“ Samuel se už nedokázal ovládat. Rozhazoval rukama.
„Ano,“ špitla. Připadala si najedou malá.
„Sakra, Gven, myslíš si, že když mi řekneš: ,Dej mi povolení, protože by to mohlo dopadnou dobře. Ta látka mě může maximálně zabít.´ Že ti ho dám?“ vyštěkl kapitán. Doktorka k němu přišla blíže. Skoro se dotýkali nosy.

„Ne, ale taky jsem to tak neřekla a víš ty co? Je to stejně jedno! Umřu tak jako tak a dobře mi tak!“ vykřikla mu do obličeje, ale zdaleka neskončila. Samuelova tvář pobledla. Lili si ho nevšímala.
„Vlastně mi ta látka pravděpodobně nepomůže, jenom ten proces smrti urychlí! Víš, jsem strašný srab, bojím se bolesti! Ano, bojím se jí, ale pokud si přeješ, abych trpěla, ráda ti vyhovím!“ poslední slova skoro zasyčela. Zhluboka oddechovala. Točila se jí hlava, všechno bylo tak neskutečné.

„Gven?“ oslovil ji, ale nepohlédla na něj.
„Já...mrzí mě to. Myslel jsem, že...sakra! Doktor mi říkal...doktor říkal, že budeš v pořádku, že to bude v pohodě...Já...“ slova se mu zadrhávala v hrdle. Nějak nedokázal myslet. V jeho hlavě tepala její poslední slova. Nějak mu ještě nedocházel jejich význam. Nechtěl si je připustit. Nechtěl, aby byl konec. Tak strašně si to nepřál. Připadala mu to jako věčnost, než její oči vyhledaly jeho, měla v nich slzy. Přesto promluvila pevným hlasem:
„Poprosila jsem Carsona, aby vám to neříkal. Nechtěla jsem aby to někdo věděl, nechtěla jsem, abyste mě litovali...Chtěla jsem těch posledních pár ní prožít na plno...je mi to líto.“ Zase sklopila zrak.
„Dala jsi mi falešné naděje...“ zašeptal na svou obhajobu.
„A taky toho lituji.“ Víc však od ní už neslyšel. Vyběhla dveřmi ven.


Samuel stál před bránou. Sledoval ten kruh. Nenáviděl ho. Najednou ho prostě neměl rád. Kvůli němu přišel o blízké lidi a o spousty dalších přijde. Teď se ale musel soustředit. Venku byl někde Lorne a byl v tísni. Alespoň jeho se pokusit zachránit, pokud už nemůže Lili. Nějak podvědomě tušil, že je to tak správně.

Pocítil něčí ruku na své paži. Otočil se. Stála tam Gven. Byla tu, do očí se mu draly slzy. rychle zamrkal.
„Já...přišla jsem se ti omluvit, Same,“ začala nejistě.
„Vím, že na to není ta správná doba, ale chtěla jsem ti poděkovat za posledních pár dnů, co jsi byl se mnou...Chtěla bych...“ tady se já hlas zlomil. Po tváři jí stékaly slzy.
„Neříkej mi to, ne teď, prosím,“ žadonil. Nakonec ji objal.

„Já...“ zamumlala do vesty.
„Měla jsem ti to říct dříve, promiň...“ Samuel ji k sobě po těch slovech více přitiskl.
„Já...já tebe taky,“ odpověděl na neřečenou větu. „Přijdu se pak na tebe podívat.“ Políbil ji do vlasů.

Brána se točila, křičela a poblikávala.
„Už musíš jít,“ špitla mu do ucha. Naposledy ji k sobě přitiskl, jako by měl strach, že už to nikdy neudělá. Pak se od sebe odtáhli a jeden druhého provrtával pohledem. Nepotřebovali slova, už dávno ne.

Kapitán se pomalu otáčel, ale Lili ho zastavila. Něco mu vložila do ruky. Naposledy na ni kouknul. V životě neviděl tolik bolesti, kolik bylo v jejích očích. Pak se však rychle odvrátil a vyběhl k bráně.

Smith rychle zmizel v kruhu předků. Nemohl vidět, jak doktorka omdlévá. V tuto chvíli se musel soustředit.


Lilin stav se zhoršoval. Snažila se probudit, ale upadala hlouběji. Věděla to. Nikdy to nemělo zabrat. Věděla to. Lhala, lhala všem, lhala Samuelovi. Samuel ji ale pochopil, určitě.


Kapitán Smith se rozhlédl. Měl na výběr, zachránit sebe, nebo další. Svět nebyl spravedlivý k nikomu. Nadechl se. Chtěl vidět Gven. Chtěl se jí omluvit, ale na to bylo pozdě. Záleželo mu na ní. Čekala na něj a on to věděl, musel se vrátit. Znovu se nadechl. Jeho kroky vedly blátem. Běžel.

Cítil ostrou bolest v břiše. Křičel. Někdo ho popadl a donutil ho vstát. Byl to Lorne. Pomalu ho táhnul k Jumperu.

Věděl, že to nepřežije. Prostě to věděl, každý to nějak vytuší. Vzpomenul si na poslední hádku, kterou s Lili vedli. Nikdy se jí už neomluví. Tolik litoval každého slova, které řekl. Přesto ho byla vyprovodit, když odcházel na tuhle misi.

Kapitán seděl v Jumperu, jednou rukou si držel bok a druhou mačkal nějaký list papíru. Krvácel. Lorne se snažil, ale nedokázal to zastavit. Sam měl jedno přání, chtěl zemřít. Možná měl život před sebou, ale...nedokázal to. Podíval se na Lorna.
„Majore,“ oslovil ho, „chtěl bych, abyste mě pohřbili vedle Lili...“ Začal kašlat.

Major na něj pohlédl.
„No tak, ty nezemřeš! Rozumíš?!“ Začal na něj křičet. Cloumal s ním.
„A ona už vůbec ne!“ Lorneho se zmocnila panika. Oba byli jeho přátelé, nechtěl o ně přijít. Celí svět se mu hroutil. Přišel už o tolik blízkých lidí, tohle se nesmělo stát.


Doktorčin dech se zrychlil. Přístroje začaly pípat jak splašené. Doktor Beckett vyběhl z kanceláře. Snažil se jí pomoct, ale umírala mu pod rukama. Všechno v něm se začalo hroutit. Snažil se jí oživit, ale nešlo to. Zkusil všechno, ale jako by to vzdávala.

Celou místnost naplnil zvuk oznamující konec. Doktorovy ruce se roztřásly. Ztěžka dosedl na židli. Hlavu si složil do dlaní. Skrz prsty pohlédl na Lili. Ležela klidně, oči zavřené a na tváři spokojený a šťastný výraz.


Major se podíval na svého podřízeného. V jeho očích viděl prázdno, ta jiskra byla pryč. Tohle znal, bylo tolik lidí, u kterých to viděl. Život z těch očí zmizel a mu teď zbývalo se s tím smířit. Cítil v očích slzy. Rychle je zavřel. Zhluboka se nadechl. Přesto to nepomáhalo. Chtěl pryč, pryč z té propadené planety.

Stočil oči nazpět k Samovi. Teprve teď si všiml zmuchlaného papírku, který držel v ruce. Opatrně mu ho vzal. S těmi největšími obavami se začetl. (Na papíře bylo jediné slovo: „Promiň.“


o půl roku později...
Elizabeth vystoupila na jeden z balkonků. Blížila se půlnoc, oceán šuměl, stejně jako šampaňské ve skleničkách. Zástup lidí čekal na nějaký silvestrovský proslov. Skoro nikdo nedýchal. Doktorka se podívala na Johna, ten ji povzbudil úsměvem.

„Nikdy jsem nezažila horší rok,“ začala.
„Na Atlantis zemřelo spousta skvělých lidí. Tolik promarněných životů, tolik rozpadlých rodin, tolik zničených přátelství...

Mnoho vojáků nás opustilo. Jejich rodiny se nikdy nedozví, jak a proč zemřeli. Možná je to správně, možná to tak má být, nevím, tenhle posudek nezáleží na mě. Každý den, kdy nás někdo opustil, ponořilo se celé město do velkého mlčení. Lítost, kterou projevovali členové expedice, mě zarazila. Myslím, že zde záleží každému na každém.

Po smrti Liliany a Samuela se mnohé změnilo. Jako by se oba domluvili. Zemřeli ve stejný den.

Lili se nedožila svých 29 let, zbývalo pouze několik málo dní. Nikdy mě nenapadlo, že by se jí něco mohlo stát, dokud nezemřela. Mrzí mě všechno, co jsem proti ní kdy řekla, že jsem jí dostatečně nevěřila......

Samuel byl skvělý voják, málokdo dokázal to, co on. Všichni bychom si měli svých přátel vážit, dokud je máme. Můžeme jednoho dne zjistit, že už tu s námi nejsou...

Myslela jsem si, že hůře být nemůže...v životě jsem se víc nespletla. Několik dní nato nás opustil jeden z nejlepších, Carson Beckett. Byl nejlepší lékař, záleželo mu na každém životě, na každém člověku, na každé duši. Vždy měl pro všechny vlídné slovo a nebo hřejivý úsměv...

Tenhle rok byl smutný, plný ztracených nadějí, přátel, ale přesto se můžeme s důvěrou dívat do budoucna . Stále máme spoustu před sebou, stále máme nějakou naději. Můžeme tu žít s vědomím, že nás ti zemřelí chránili, záleželo jim na nás...“ Elizabeth setřela slzu a pozvedla sklenici.
„Ať je další rok lepší...“

Konec

krásne, ale ... až desivo reálne

Mrzelo ma, že si nestihol prečítať ten list
Páčila sa mi Elizabethina reč, zmienka o tých, čo odišli
A hoci to nemalo happy end , páči sa mi to. A veľmi.

Fíhá silný kafe.... Jednoznačně, teĎ si tu brečím do plyšového psa ...

To je mi líto, že jsem vám rozbrečela ...já to plánovala se špatným koncem . Každopádně díky za ohodnocení.
Si o mě musíte myslet, že jsem stroj, ale přišel ke mě další nápad a píšu další povídku . Po Velikonocích bych sem mohla dát první část. Tak, snad jsem vám udělala radost a navnadila vás .

Přeji pěkné Velikonoce a holky nedejte se!

Geee...Mooony, doháje tohle mi nedělej...četla jsem tu povídku během jedné extrémně nudné přednášky a málem jsem se rozbulila nahlas! Dovedeš si představit tváře těch, kteří seděli kolem mě? Asi si mysleli, že jsem blázen když mě dokáže dojmout osobní vlastnictví

Gratuluji k úspěšnému ukončení povídky. Celkové hodnocení: výborné. Již jsem zvědavý na nějakou další...

Blanca: Hups sorry ....Celkem si to dovedu představit, týjo, to bych nechtěla zažít...brrr

Není cesty zpět:
Tak pro všechny tu mám další povídku. Jmenuje se: Není cesty zpět.
Tak jak bych měla začít. Hlavní postava je nečekaně...žena, jménem Ester Jonesová, která zažije opravdu hrůzu...Jak vypadá se dozvíte pravděpodobně v druhé části, ale můžete čekat nějaký ten extrém (člověka který svým vzhledem vybočuje, mě se to tak líbí ).

Nechci říkat nic navíc, protože bych zkazila celý začátek příběhu. Od začátku je to tajemné a já to prostě tady nechci prozradit, pak bych vám 1) zkazila celý příběh povídky 2)Nebylo by tam žádné překvapení 3)Protože by jste prostě věděli věci, co nechci!

Pokud se vám to zdá hloupé, tak se do toho nepouštějte, ale co vám k tomu řeknu je, že je to o Ester a o tom jak vypráví, co se stalo (a nějaký ten flirt s Lornem si taky pravděpodobně neodpustím). Ta postava vypadá perspektivně a asi bude ve více dílech.
Mno nic dávám vám sem kousek na ochutnání, takový začátek, ale věřte mi, NIC NENÍ TAK JAK TO VYPADÁ

Ehm a je to opravdu krátké...končím už nic nepíšu .

Není cesty zpět

část 1.
Okny dovnitř pronikalo rudé světlo zapadajícího slunce. Celým městem se ozýval poplašný systém a nejen ten. Dálkové senzory hlásily blížící se příchod Wraithů. Městem tepal zvuk autodestrukce, který se rozléhal téměř prázdným městem. Všechny zvuky města přehlušily šplouchající oceán.

Po řídící místnosti pobíhali poslední dva lidé.
„Rodney, musíme už jít!“ zakřičela jedna postava přes sílící hluk na druhou.
„Musím ještě smazat ta data a něco zařídit, jdi k bráně!“ zakřičel doktor McKay klidným hlasem nazpět. Měl totiž plán. Oslovená postava přišla k němu. Zadíval se na ni.
„Nechceš si to ještě rozmyslet? Mohla bys věci změnit,“ řekl, i když znal odpověď. Změřila ho přísným pohledem.
„Ne, to neudělám, jasné?“

Na obrazovce jednoho monitoru něco začalo blikat.
„Ester, jdi k bráně.“ Nezabýval se tím, co řekla, prostě ji tam posílal. Nebyl čas, musel to udělat, bude ho nenávidět, ale pochopí to.

„Co bude s tebou?“ zeptala se.
„Prostě jdi, budu hned za tebou.“ Poslechla ho. Bláhová, ještě neznala význam těch slov: „budu hned za tebou“, avšak brzo se to měla naučit.

Brána se otevřela. Dívka k ní doběhla a otočila se na doktora.
„Rodney!“ Pohlédl na ni.
„Jdi!“ Udělal pár kroků jejím směrem, Ester se obrátila a vběhla do modrého kruhu. Rodney ji sledoval, dokud mu nezmizela.

Nad planetou se objevily mateřské lodě Wraithů. Doktor se usmál, neměl v úmyslu Ester následovat. Odpočítávání došlo k pěti. Sevřel pevně víčka.


Ester vyběhla z brány. Zadívala se na ni. Čekala, až vyjde doktor McKay.
„Rodney!“ zakřičela. Nebyl tady a za ní hned neprošel. Nemohl. Rozběhla se k bráně. Nemohla se dostat na druhou stranu, to věděla, ale v tu chvíli to bylo jediné, co ji napadlo.

Boty se jí propadaly do země. Tráva jí šustila o kotníky. Blížila se k modrému kruhu. Už byla několik kroků od modré hladiny. A pak se to stalo. Brána se zavřela. Tlaková vlna z výbuchu ji srazila na zem.

„Néééé...“ křičela. Z očí jí tekly slzy. Po kolenou se ještě kousek přiblížila k bráně. Tam se pak zhroutila. Vzlykala, rukama trhala trávu. Její slzy smáčely hlínu.
„Ty parchante! Říkal jsi, že budeš hned za mnou!“ zakřičela do prázdna.
„Slíbil jsi to...slíbil!“ Pěstí bouchala do země. Začalo padat listí.

Byla tu sama, nejspíše také byla poslední z Atlantis. Nikdo už nebyl, žádná Země, žádná Atlantis, žádní lidé. Zůstala sama v galaxii plné nepřátel...

hezkýýýýýýýýý Už se těším...

Tak to bude teda mazec..

No...zajímavé...nějak mi to připomíná začátek Červeného Trpaslíka

Jenom mě praštilo přes oči pár chybek:
2. věta: Celým městem...
4. věta: dvakrát se opakuje slovo MĚSTO - jednou bych ho nahradila, třeba: ...který se rozléhal prázdnými chodbami.
5. odstavec, poslední věta: dokud
6. odstavec, poslední věta: pevně
8. odstavec, 2.věta: ...z očí jí tekly slzy.

Hups...sakriš díky, mno snažila jsem se všechno vychytat ale asi se nepovedlo...

Ale nééé Červený trpaslík nééé ...sice jsem ho viděla, ale nějak mě to nenapadlo každopádně je tam jiná zápletka

Páni, to je fakt dobré!

Jejda ja budem trošku mimo, vlastne iba dosť pozadu Takže ja sa vrátim späť k poviekde Zapomenutá lilie, lebo som si ju nedávno dočítala:
Ja som vedela, že to nakoniec Lily neprežije, ale že odpíšeš aj Sama, to som nečakala. Ako čítam, tak som neni jediná, ktorá pri konci uronila slzičku. Ale to nevadí bolo to napínavé a celé také tajomné. No ja som sa síce sem-tam stratila v texte, ale to ma prinútilo si celú poviedku prečítať ešte raz a musím povedať, že skvelé.

Není cesty zpět: To, že si nechala Rodneyho v tom výbuchu ti ako Sheppofilka odpustiť môžem (Klenotka by ťa asi zaškrtila ), ale to, že si nechala vyhodiť do vzduchu stratené mesto - to nieee .
Chúďa Ester - len ona a nejaká bohom zabudnutá planéta.
Teším sa na pokračovanie. Zatiaľ to vyzerá veľmi dobre a napínavo

Blanca: Tiež som ešte v zimnom semestri čítala poviedky na prednáške z práva (som rada, že aj niekde inde je právo tak strašne záživný predmet ), ale keď sa ma kamoška spýtala, čo mi je, som si uvedomila, svoj výraz v tvári a odvtedy radšej čítam v noci - aspoň nikto nevidí tie moje vydesené, priblblo usmiate a rôzne iné výrazy.